Pionýrka predeterminovaných praků
Počítač zapípal a Nina se s úlekem probudila, div nenadskočila. Mrkla na hodiny, které ukazovaly 3:13 galaktického času, obrátila oči k obrazovce a hledala řádek s výsledkem simulace. Trvalo jí to pěkných pár vteřin, ale nakonec ho našla.
Negativní, simulace číslo 516 selhala ještě hůř než 515.
Ještě před pár týdny by ji to naštvalo, dnes jenom protočila panenky, zívla a šla si udělat kafe. Pokud dobře počítala, a jako že ona počítat fakt uměla, vystačí jí zásoby ještě na dalších dvě stě simulací, pak bude muset zaletět někam do civilizace a doplnit nejen kávu.
Možná by mohla vyrazit i dřív. Připomenout si, proč tu vlastně je a proč už několik týdnů využívá výpočetní kapacitu bývalé separatistické laboratoře k navržení manévru, který zdánlivě nedával smysl. Ovšem ona věděla, že když se dostatečně rychle rozletí proti slunci a využije jeho gravitace k dalšímu zrychlení, je teoreticky možné se vrátit v čase.
Považovala to za možnost teoretickou, pravdou ovšem je, že kdyby neměla praktické náznaky, že je to možné, ani by to nezkoušela a dál by to považovala za něco dobrého tak akorát pro vědeckofantastický seriál. Ostatně jisté pokusy v tomhle oboru dělal už její mistr, vyložená kapacita v oboru teoretické fyziky, a přestože byl mnohem vzdělanější, sklidil jenom posměch galaktické vědecké komunity.
Jenže před těmi pár týdny přesně ve 12:01 dostala zprávu, která navzdory částečnému poškození mnohé změnila. Zprávu z budoucnosti, pod kterou byla sama podepsaná a ve které byly nejen souřadnice téhle opuštěné laboratoře, ale taky část návodu, jak cestovat v čase. Přirozeně byla skeptická a považovala to za žert, ovšem množina těch, co by v dnešní době chtěli plýtvat zdroji na podobnou legraci, byla velmi omezená a naopak potřeba zbavit nějak galaxii největšího diktátora v dějinách dosahovala maximálních hodnot.
A tak sem přeci jen dorazila, vyházela deaktivované bitevní droidy a zapojila centrální počítač do projektu, který měl jednoduchý cíl: dostat ji do minulosti, někam před okamžik, kdy se Darth Wango chopil moci a navždy změnil tvář galaxie. Tedy před 1. 1. 0:00 imperiálního kalendáře, což si dovedla snadno přepočítat na kterýkoliv z mnoha kalendářů jiných.
Všechno ostatní už bylo o něco těžší. Měla sice drobnou výhodu v tom, že z Řádu Jediů odešla ještě před válkou a nebyla tedy na seznamech, které právě aktivně odškrtávala Inkvizice, ale to neznamenalo, že si nemusí dávat pozor na nezvané hosty. Ony takovéhle opuštěné základny se docela dobře recyklovaly a Císaři se muselo nechat, že pokud nemusel, tak zdroji neplýtval.
Potenciální návštěva ale nebyla zdaleka tak problematická jako fyzika na pozadí celého plánu. Prostě to nevycházelo, konstanty, které potřebovala měnit, zůstávaly konstantní, proměnné se jí měnily úplně jinak, kvantové axiomy jako by se jí vysloveně pošklebovaly. Ovšem naděje umírala poslední a skutečnost, že už se jí jednou něco do minulosti očividně poslat povedlo, jí dodávala naději, že s trochou další práce se to může povést znovu, tentokrát třeba i s něčím větším než s hromadou jedniček a nul. Třeba i s ní samotnou a jejím světelným mečem.
Čímž se v úvahách dostávala k tomu, jestli je takové počínání vůbec etické. Nemohla totiž moc experimentovat a byla si skoro jistá, že jestli bude mít možnost se do minulosti dostat dostatečně daleko, asi nebude riskovat šermovačku s Darthem Wango v den deklarace jeho impéria a radši si ho najde, dokud byl ještě nemluvně nebo přinejhorším učedník v Řádu.
A jestli ho nedokáže udržet na straně dobra, prostě na něj upadne mečem napřed. Myšlenka to nebyla nijak skvostná, ale věděla, že když tím zachrání galaxii, dokáže s tím žít.
V 18:50 tedy pustila simulaci 517 a šla si lehnout s tím, že třeba zvládne dočíst knížku.
Další pípání zaslechla v 7:10 od snídaně, vyspaná a v mnohem lepší náladě. Skoro jako by tušila, že pět set sedmnáctka dopadne dobře.
Chvíli na ta čísla koukala a nevěřila, chvíli ověřovala, jestli se nesekla už na vstupu a jestli opět v rámci zjednodušení nepředpokládala, že je její loď sférická a s nulovou hmotností, což se jí v začátku stalo hned dvakrát. Všechno ale bylo v pořádku, a dokonce to vypadalo, že jestli to ta její šlupka vydrží a nefoukne do ní z boku nečekaný poryv částic, dostanou se spolu přesně tak daleko, jak doufala, tedy do doby, kdy Císař ještě zdaleka nedosahoval své aktuální nebezpečnosti. Teoreticky.
Nechala stroj, ať to přechroupe ještě jednou, a šla připravit loď. Balit neměla co, ostatně jedním z parametrů rovnice byla váha celého zrychlujícího předmětu, tedy lodi, jí, jejího meče a jejího droida, bez dalšího balastu, který by ji akorát zpomaloval.
Strávila několik hodin v meditacích, obrnila se odvahou i odhodláním udělat, co je potřeba, a doufala, že nešlápne na nějakého motýla, jehož smrt by napáchala víc škody než její zásah. Opět se nevyhla ani vzpomínkám na všechny ty knihy, v nichž hrdina cestováním v čase vytvořil nějaký paradox, a byla ráda, že to tak ve skutečnosti nefunguje. A že tedy může cestovat do doby před okamžikem, kdy od svého budoucího já dostala k tomuto cestování návod, aniž by tím toto předání ohrozila a tím pádem přišla o možnost tu cestu vykonat. Prostě vytvoří novou časovou linii, v níž to všechno bude jen v trochu divném pořadí, ale o tom se nemusí nikdy nikdo dozvědět. Nakonec se pousmála, že by o tom mohla napsat knihu vlastní, a když počítač i podruhé došel ke stejným výsledkům, neměla proč dál otálet.
Ve 20:51 odstartovala a během následujících minut nastavila kurz přesně podle propočtů. Množství paliva sedělo, vektor vůči slunci taky, senzory neukazovaly jakákoliv potenciální narušení trasy, stačilo prostě zatáhnout za páku hypermotorů a doufat, že astrodroid opravdu zvládne provést korekci kurzu dřív, než je z hyperprostoru vyhodí gravitační studna hvězdy.
Nina tedy naposledy zkontrolovala přístroje, uvolnila se a poprosila Sílu, ať je s ní, protože jestli to galaxie někdy potřebovala, tak právě teď. Pak už ale vyslechla netrpělivě trylkujícího astrodroida a za tu páku zatáhla.
Hvězdy v dálce se proměnily v bílé čáry, loď bez zaváhání skočila a asi dvě vteřiny šlo všechno hladce. Jakmile ale výkon motivátoru přesáhl 1,21 gigawattu, ozvala se šílená rána a kokpit se ponořil do červeného světla výstražných kontrolek. Nina viděla, že se přetížil kapacitor, věděla ale také, že nemá šanci ho dostatečně rychle opravit. V té vteřině, než loď zpomalila a vyskočila z hyperprostoru zpátky do prostoru běžného, došla k závěru, že má jednu jedinou šanci to celé nějak zachránit, a pohled na trajektorii lodi jí to jenom potvrdil. Taky totiž viděla, že planeta je úplně jinde, než by měla být, což nasvědčovalo, že alespoň kousek cesty do minulosti se jí přeci jen povedl.
Takže zatímco útrobami lodi postupoval zkrat a stroj se nekontrolovatelně řítil do slunce, Nina skočila ke komunikační konzoli. Měla jen pár minut na to, aby vzala všechny své výpočty a poslala je svému mladšímu já v naději, že druhý pokus už bude lepší, a přesně to taky udělala. Ve chvíli, kdy data začala odcházet, už bylo v kokpitu dost horko, ale ona se na tu žhavou mrchu tam venku ani nepodívala, udržovala vysílač v chodu do poslední chvíle a doufala, že ať už ten dáreček zastihne její mladší já v jakoukoliv chvíli, nebude brzkým výbuchem lodi moc poškozený.
A právě tehdy si příliš pozdě uvědomila, že se asi chytila do strašlivé pasti, dost možná ne poprvé.
Fandom: Star Wars: Nightfall
Topic: Bonus číslo 540 (24. 11. 2024) - Guam (Read 78 times)
