Marná snaha
Jak vám potvrdí snad každý otec, mít krásnou dceru bylo utrpení. A mít krásnou a chytrou a milou dceru bylo utrpení přímo pekelné, protože v takovém případě bylo zaručeno, že se za ní bude opačné pohlaví jen otáčet. Keilan Aldwinckle jen velice těžce nesl, že se z jeho Verunky pomalu stává mladá žena, kterou prostě nemůže jen tak zamknout do věže, kolem které bude vodní příkop a po loukách kolem nastraženy nášlapné miny. Samozřejmě doufal, že navždycky zůstane tátovou holčičkou, jenže marně. Absolutně mu nedělalo dobře, když Veronicu vídal ve společnosti toho idiotského žabožrouta (a nezáleželo na tom, že dobře věděl, že Laurence je ve skutečnosti inteligentní a milý chlapec) a měl pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama a marně se snaží přijít na to, jak se chovat, aby sice nedal najevo, že by s Laurencem souhlasil, ale aby si ho Veronica zároveň nezprotivila.
Vždyť on na tom byl tak špatně, že se začal svěřovat tomu blbečkovi McCrimmonovi, jaký důkaz o jeho mukách byste ještě chtěli? Dokonce mu ani nepomohlo to, když začal Finlayho popichovat s tím, že jeho za několik let čekalo to samé s Rosalynn, protože ten tupec mrzimorská se tím vytočit nedal a ještě se naopak pokoušel Keilana uklidnit, čímž nálada zmijozelského kolejního ještě víc klesala. A to, že se moc nevyspal kvůli tomu, že se snažil po nocích slídit a svou dceru načapat, k jeho náladě taky nepřidávalo.
Veroničin pátý ročník Keilan prožil skoro až v mukách, protože to mezi ní a Laurencem bylo čerstvé, a tak bylo přirozené, že na svoje okolí se mladí zamilovaní příliš neohlíželi. Dobře, Verunka se snažila svému otci věnovat, jenže Keilanovi to prostě přišlo málo oproti tomu, jak u něj v kabinetu byla dřív pečená vařená. Co bylo nejhorší, že ať zdrcený otec snažil, jak chtěl, žádné vražedné pohledy, žádná výhrůžná gesta, prostě nic Laurence neodradilo, a ke všemu se k němu choval nanejvýš zdvořile a s respektem, jako by ty pohledy vůbec neviděl. Na to, jak byl ten havraspárský ňouma chytrý, někdy byl ohromně nedovtipný.
Ani v šestém ročníku nedošlo mezi Veronicou a Laurencem k žádné změně – rozhodně tedy ne k lepšímu (samozřejmě pro Keilana) – a malou útěchou byl zmijozelskému kolejnímu ročník sedmý, kdy se oba jako správní havraspáři soustředili hlavně na nadcházející zkoušky OVCE. Samozřejmě že Keilan doufal, že s koncem školy se jejich láska vytratí a zůstane pouhou vzpomínkou na školní léta, jenže to mu přirozeně nebylo přáno.
„,…dceru za ženu?“ Keilanovi hučelo a pískalo v uších, zatímco uvnitř se lámal na malinké kousky. To přišlo dřív, než očekával. Panika ho pomalu sžírala zaživa a vyžadovalo to velkou dávku soustředění a několik kopnutí od Christiny, aby vůbec dokázal odpovědět. Samozřejmě že by nejradši řekl ne, ale tušil, že kdyby to udělal, tak by trpěl ještě víc, protože by mu to manželka dala pořádně sežrat.
Nakonec tedy odevzdaně souhlasil, nicméně tu dobu do svatby strávil jako ve snách. Resp. jako v noční můře, protože za hezký sen se to dalo považovat jen stěží. Vždyť mu nějaký floutek kradl jeden z pokladů jeho života, s tím se zkrátka smířit nemohl.
V den obřadu by se Keilan nejraději něčím posilnil, leč věděl, že se nachází pod dohledem manželky, a tak si na to netroufl. Laurence u oltáře nakonec jen propálil pohledem, a když došlo na novomanželský polibek, stěží zadržel zaúpění. Když se pak novomanželé podepisovali do knihy, kterou svůj svazek magicky zpečetili, Keilana napadlo, že by tu pekelnou knihu prostě spálil na prach a manželskému slibu by učinil zadost. Dokonce se už viděl, jak ten popel rozprašuje někde nad Tichým oceánem. Došlo mu ale, že by tím stejně nic nevyřešil, protože beztak někde byla bezpečně uschovaná kopie právě pro tyhle případy zhrzených otců, navíc by ho pak Verunka pravděpodobně nesnášela za to, že jí zkazil její den. A tak se prostě jenom dál tvářil jako umučení, aby všichni viděli, jak si to vůbec neužívá a jak ho to bolí.
V podstatě povolil až ve chvíli, kdy se mu o několik měsíců později narodilo první vnouče.
Fandom: Felix Felicis! / nesnáším tě, Flanne