Epizoda 2.1 - Skrytá krosba

[Champbacca]

Champbaccův deník, záznam první, hvězdné datum 01/kokos/01

Milý deníčku,
sice není jisté, že si tě budu psát déle než pár dní, můj deníčkový rekord je ostatně týden a půl, leč něco mi říká, že tentokrát by ses mi opravdu mohl hodit. Takže mi drž bity.
Co jsme přiletěli na tuhle planetu, všechno se semlelo tak, že se mi chce odlétat čím dál méně. Než jsem omylem otevřel nějaký sithský holocron, chtěl jsem tady jen strávit pár týdnů neplacené dovolené, ochutnat místní chlast a postarat se, aby se děti dostaly domů. Teď, po tom co jsem viděl, jsem rozhodnut, že tu zůstanu podstatně déle.
Víš, už nějakou dobu jsem si říkal, že jest cosi nahnilého v Řádu Jediů a Republice tuplovaně, jenže mě nikdy nenapadlo, že by jedno z toho mohlo ze dne na den prostě skončit, zmizet, nebo být dokonce totálně zničeno a zapomenuto. U Republiky by to asi nepřicházelo v úvahu, zmizení tolika byrokratů by vesmíru prospělo natolik, že by si určitě všichni všimli, ale Řád?
Co když se tomu skrývajícímu se Temnému pánovi přeci jen nějak podaří Jedie zdiskreditovat a nakonec i pozabíjet? Ta zpropadená válka už naše řady značně zmenšila a pokud by to byl zloun šikovný, nevidím důvod, proč by po nějakých nezbytných přípravách nemohl uspět. Dokonce nic nevylučuje, že už mohl začít a jen čeká na vhodnou příležitost, tahle akademie mohla být dost dobře taky jeho nápad.
Ta vize z holocronu sice může být nějaká čertovina, kterou se mě temná strana snaží rozhodit, ale pravdou je, že obliba Jediů od rozpoutání galaktické války spíš klesala než stoupala a že představa doby, kdy se proti nim otočí zbytek vesmíru, není zas tak absurdní. Jednou nás prostě už chtít nebudou a dost možná i pomůžou s naší likvidací.
Ne že bych byl paranoidní, to ne, ale rád bych byl alespoň připravený. A když mi teď Živoucí Síla přihrála pod pazoury skoro soběstačnou akademii a kopec prachů k tomu, cítím, že jsem povinen jí to vrátit i s úroky tím, že uchovám co možná nejvíc vědomostí o Síle, Řádu a kdoví čem přes období temna do chvíle, kdy bude galaxie zase potřebovat nějaké ty ochránce míru a spravedlnosti.

Čeká tedy přede mnou úkol vysloveně nelehký. Sehnat pár učedníků a vychovat je podle svých představ, to nebude žádný problém. Pomocné sbory se jen hemží odmítnutými kandidáty na padawany, kteří někdy potenciál měli, jen se jich zavčas neujal mistr. A tak byli byrokacií nuceni jít sklízet kukuřici.
Navíc se zdá, že Fosh, ta zachráněná nautolanka, nechce do Chrámu ani zpátky na Glee Anselm, takže druhou učednici už mám téměř jistou. Druhou proto, že jako první kandidátku bych viděl Sagwen. Ještě ji hodlám chvíli pozorovat a vůbec, ale jestli bude chtít, budu ji jako svou další padawan učit víc než rád.
Ukázalo se totiž, že si navzdory všem příkořím, která si tu musela vytrpět, i nadále udržela zdravý rozum a nemám pochyb, že teď bude své kroky hlídat ještě víc, aby náhodou nespadla tam, kam někteří z jejích kamarádů.
S vybavením akademie bude problémů jen pár. Při inspekci jeskyní jsem odhalil, že sice disponuje značným množstvím droidů na nácvik šermu, ale vzhledem k ne moc šetrnému stylu tréninku jich je většina v příliš mnoha kusech. O náhradní díly tedy nouze nebude, ale chtělo by to taky nějaké nové kousky. Ubikace žáků i mistrů mi přijdou vyhovující, i když pár věcí tam taky chybí, knihovna je zásobena dobře, jen bude třeba odstranit ty hromady bezpečnostních protokolů, které ke spoustě zajímavých informací pustí jen administrátory.
Horší to bude s jídlem a ochranou. Jezero sice zjevně poskytuje dost rybích specialit, ale na těch já odmítám přežívat delší dobu, takže by možná stálo za to vybudovat někde menší zahrádku, možná v nějaké nevyužité jeskyni. Co to ale bude chtít určitě, to je podzemní propojení jeskyně s městem, protože courat pořád v tom dešti je nejen otravné, ale taky značně náročné na oblečení a čas.
Samotnou ochranu a obranu jeskyně pak nehodlám v nejmenším podcenit a paradoxně mě napadlo jedno velmi účinné a velmi levné řešení, akorát se budu muset stavit ve svém bytě na Bespinu. A původní bezpečností opatření po temňáscích rozhodně hodlám využít taky, jen zalepím díry.
Podstatně složitější ovšem bude získat nějaké ty mistry.
Qui-Gon by do toho se mnou nejspíš šel, ale to by musel žít, stejně tak Dooku, kdyby to s tím odchodem trochu nepřehnal. Moc dalších jsem neznal, ovšem silně pochybuji, že se najednou rozhodnou ustoupit od svých dogmatických metod a půjdou se mnou do pralesa učit děti nějaké kacířské teorie. Ale možná by stálo za to zeptat se zdejší bývalé vychovatelky, která teď nejspíš hlídá děcka u Zeleného lampiónu, a možná si lehce oťuknout mistra Denyzze. Obávám se ovšem, že bez své současné padawan nikam nepůjde a ji tady nechci ani vidět. Chci to tu vést alternativně, ne humpolácky.
Na druhou stranu vlastně není potřeba shánět mistry v hodnostním slova smyslu. Bohatě by stačil někdo, kdo něco umí, i kdyby to v Řádu nedotáhl dál než na rytíře. A vlastně můžu jít ještě dál a brát dostatečně schopné uživatele Síly, byť by nikdy pod křídly Řádu nefungovali.
Což zase výběr dost rozšiřuje a dává mi to o důvod víc, abych na ten Bespin přeci jen skočil. A když zjistím, kam se zatoulala Jessica, nejspíš se jí to bude taky líbit víc než to, co dělá teď. Rada ji beztak nejspíš poslala na nějakou špinavou planetu bez sprch vyjednat u domorodců práva na zřízení základny a ona teď na ně prská, zkouší místní chlast a odmítá jíst cokoliv, co vypadá jako brouk. Snad se zas brzo uvidíme.
Takže co bude vlastně nejtěžší? Samozřejmě udržet to v tajnosti, protože jinak ten očekávaný exodus stejně nepřežijeme. Nesmí o tom vědět Senát, nesmí o tom vědět Nejvyšší rada, nesmí o tom vědět nikdo, kdo to nezbytně nepotřebuje. Což mi připomíná, že si musím promluvit s mými dvěma kolegy v přístavu a zajistit nějakou věrohodnou historku, proč tu chci zůstávat, a pak si vzít mistra stranou.
Pro dnešek končím, čeká na mě spousta záznamů k prohledání a taky bych mohl prohodit pár slov se Sagwen, která mi tu v tom až překvapivě pomáhá.


Champbaccův deník, záznam druhý, hvězdné datum 01/kokos/02

Milý deníčku, mám samé skvělé zprávy.
Sagwen se mi motá pod nohy v knihovně, doplňuje díry v informacích o temné historii tohohle místa a vůbec je až moc nápomocná. Taky jsem mluvil s Fosh, která nadšeně souhlasila a rázem tak zapomněla truchlit kvůli sestře, která se nevzdala a narazila na mistra Denyzze. Toho zatím nechávám být, má dost práce s opravou lodi, když mu do toho kecá ta jeho opička na gumičce, ale jednoho učitele bych přeci jen měl.
Vychovatelka, vlastním jménem Nina Michaelis, souhlasila, že jakmile budou děti v bezpečí, vrátí se do základny a pomůže jak s jejím zprovozněním, tak s jejím budoucím rozvojem lepším směrem. A to nejspíš nebude trvat dlouho, protože odvoz pro špunty už dorazil a odskočil si s prvními dvěma na nedalekou Naboo.
Já si teď dal pauzu od dějepisu a informatiky v podobě nabourávání se do záznamů, protože tam mě s trochou štěstí brzy pustí Nina, a rozhodl se trochu pohrát si s vlastním světelným mečem. Je to zvláštní, ale už si ani nepamatuju, kolikátá úprava to vlastně je. Dřív jsem ho v jednom kuse předělával a občas omylem rozflákal, takže tvar se měnil častěji než zdrávo, ale fialový krystal v jeho srdci byl pořád stejný. Bylo to vlastně docela symbolické, držet se předmětu, který je tak nějak nepřímo zodpovědný za moje zasvěcení do tajů Síly.
Zdejší technická místnost je vybavena téměř přepychově a z pochopitelných důvodů nemá nouzi o základní součástky pro stavbu světelných mečů a ani o nástroje k tomu potřebné. Já ale nechtěl žádné luxusní součástky, já ten svůj meč jednoduše rozebral a pak se nějaké tři hodiny snažil do něj napasovat pečlivě opracovaný krystal novy, s nímž jsem se mazal jen hodinu a půl.
Nakonec ale zapadl naprosto přesně na místo staršího a naprosto obyčejného krystalu z Ilumu, a výsledná barva se naštěstí vůbec nelišila od té původní. Možná se to tak zdá jako naprostá zbytečnost, ale jednu kapitální výhodu to skutečně mělo – čepel teď byla natolik stabilní, že jsem si mohl dovolit ji prodloužit ještě o nějakých deset centimetrů beze ztráty intenzity. Ode dneška budu ten druhý, krátký meč nosit asi vyloženě jako záložní, protože na tenhle už jsou dvě ruce tak nějak akorát.
Taky jsem si šel zaplavat do jezírka a trochu se projít kolem. Pořád prší, ale vegetaci se to zjevně líbí, protože je extra na některých místech bujná až to hezké není. Příšerek je na souši méně, ale pod vodou se to rybami, ještěrkami a další chamradí jen hemží. Na povrchu jsem nicméně potkal breberku opravdu fascinující, vypadala jako menší puma a přes očividný nepoměr velikostí se na mě agresivně vrhla. Místo použití drápů či zubů však její kůže vzplála fosforovým světlem a kdybych ji duchapřítomně pomocí Síly nevykoupal v jezeře, asi by to objetí nebylo moc příjemné.

Teď už je ale noc, takže zase sedím v administrativní místnosti, brouzdám po HoloNetových obchodech, přemýšlím, jak investovat prachy, a tak nějak mimovolně přemýšlím, co asi bylo obsahem té strašně důležité zachycené zprávy, která nakonec stála našeho radioamatéra život. Možná si to pak pro jistotu poslechnu, ale teď jsem našel jednu moc pěknou hru.

[Woallc Con-Denyzz]

+

Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE

Místo: Miu Leptonis IV
Datum a čas: 1. rok klonových válek. (22 let před Yavinem)
Čas: o 6 hodin později.
Počasí: Stále prší … Doprčič!

Všichni jsme byli po dnešních událostech unaveni. Protože loď byla stále načichnutá kouřem, rozhodl jsem se, že si ve zdejším hotelu, do kterého můj kolega poslal uprchlíky z akademie, pronajmu pokoj. Johuany se zarputile rozhodla, že zůstane na lodi a bude se starat o její opravu. Proč nepřijala komfort útulného hospodského pokoje jsem částečně nechápal. A svým způsobem jsem za to byl rád, mohl jsem se v klidu vysprchovat, a hlavně se ponořit do klidu meditace. A posléze i klidného a slastného spánku.

***

O několik hodin později mě ze spánku probudilo klepání na dveře. Vybelhal jsem se z postele, otevřel jsem dveře pokojské, o které jsem díky Síle věděl, že je za dveřmi. Informovala mě, že na mě dole v baru někdo čeká.
Hodil sem na sebe oblečení a své vybavení, a sešel dolu do baru. Tak jak jsem předpokládal, čekal tam na mě přepravce, Wookiee Wyrrgy, popíjející nějaké silné pivo v jednom z boxů v rohu baru.
[„Zdravím, mistře,“] pozdravil mne ještě ve chvíli, kdy jsem se k němu blížil zezadu. Hodně mě tím překvapil, ale nadal jsem na sobě nic znát, když jsem sedal naproti němu.
[„Tak co pro mě máte za kšeft?“] Bez otálení přešel k obchodu.
„Nic složitého. Rada nás sem poslala, abychom vyšetřili jednu záležitost s odpadlým Jedi, který zde dělal problémy. Jenže se z celé záležitosti zkompikovala.“ Wookiee při slovech temný a Jedi trochu nevrle zavrčel. „Zachránili několik nevinných dětí. Protože naše loď byla sestřelena a značně poškozena, rád bych využil tvé lodi a některé děti rozvezl na jejich planety a některé do Chrámu na Coruscant.“
Wookiee se zamyslel a určil cenu za své služby. Věděl jsem, že si trochu za své služby přihodil. Ale protože jsem se na jeho osobu mohl spolehnout, nakonec jsme se dohodli.
„První cestu, kterou absolvuješ, bude odvézt dvě děti na Naboo.“
[„Jasně, to není problém. Je to kousek, během pár hodin budu zpět,“] zasmál se Wookiee. [„ Kde ty děti najdu?“]
„Všechny jsou ubytované tady v hotelu. Dojdu pro ně.“


***

Když wookieeský přepravce odletěl s prvními dvěma dětmi na Naboo, zašel jsem za Johuany do její lodi zkontrolovat, jak pokračují opravy. Za celou dobu se nešla vyspat, byla unavená, pod očima se jí dělaly kruhy a hlavně byla stále rozmrzelá. Chtěl jsem jí pomoct, ale odehnala mě se slovy, že bych se jí při opravě jenom pletl pod nohama.
A tak jsem se vrátil do hotelu a znovu se ponořil do slastného spánku.

***

Probudil jsem se po 16 hodinách klidného spánku. Byl jsem překvapen, že mě po celou dobu nikdo nerušil. Dal jsem si sprchu, dole v hotelové jídelně snídani a vydal se zpět do doků. Dorazil jsem k Johaunině lodi. Ze které se ozývaly zvuky hlasité a peprné debaty.
„Hele, já ti říkala, že se to má připojit sem.“
Slyšel jsem podrážděný hlas Johauny.
„NE! Tohle je moje loď, já vím, jak je tu co připojené.“
Vystoupal jsem po rampě do potemnělé lodi a stal se svědkem zajímavé situace. Zpod jedné lodní přepážky, kde nejspíš byl nějaký lodní systém, čouhaly dlouhé chlupaté nohy. Má padawan stála nad nimi, v jedné ruce s nějakým nejspíš hasákem, v druhé držela svítilnu, a ulevovala svému vzteku směrem k nohám. Zpod přepážky se ozvalo několik štěkání. A pak vnitřní osvětlení lodi rozsvítilo. Jo zůstala nevěřícně stát. Zpod přepážky se trochu s námahou vysoukal Wookiee Wyrrgy. Stoupnul si do své monumentální výšky a shlížel dolu na malou Johuany.
[„Víš, malá,“] zazubil se na děvče, a klasickým wookieeským gestem jí rozcuchal vlasy na temeni hlavy. [„Já jsem opravoval lodě dávno předtím, když jsi ty v matčině lůně chodila po houbách.“]
„Neříkej mi malá, chlupatá obludo.“ Otočila se na podpadku a odspěchala někam do vnitřku lodě.
[„Zdravím, mistře. Ta vaše padawan je teda pořádná čertice.“]
„Bohužel je s ní spousta práce,“ odpověděl jsem. „Jakto že jste tu tak brzo?“
[„Naboo není tak daleko. A moje loď je dost rychlá.“] Palcem ukázal na svou hruď. [„Pár mých vylepšení.“ ] Podíval se po lodi. [„Když jsem se vrátil, vy jste spal, váš kolega je někde pryč. Potkal jsem tohle třeštidlo,“] rozmáchl se rukou směrem kam Johy odešla. [„A tak jsem se rozhodl, že bych jí mohl s opravou pomoct.“] A rozesmál se.  [„Tak jí tu trochu pomáhám, a hádáme se o tom, jak co správně funguje.“]
V trochu napjaté atmosféře jsem tam také zůstal a přidal ruku k dílu. Abych pravdu řekl, napjatá spíš byla Johy. Já jsem byl v naprostém klidu a Wyrrgy si z mladé dívky a jejího soptění spíše dělal legraci.
Opravy šly pomalu a zkušenější Wyrrgy opravu odhadoval nejméně na týden. A to hlavně díky díře, kterou Vandalor vypálil do trupu, když zachraňoval Tann.
Naše úsilí po nějakém čase přerušila zpráva od mistra Champbaccy.    

[Champbacca]

Vytřískal jsem z té pitomosti tři a půl milionu kreditů, ale když jsem si to chtěl vyzvednout, bylo to podmíněno koupí nové sady kosmetiky a kdo ví čím dalším. Zatracený scam, toho se dnes člověk prostě nezbaví. Holt mi budou muset stačit ty hromady krystalů v lodi.
Vypnul jsem prohlížeč HoloNetu a opět se ponořil do místní databáze. Našel jsem jeden naprosto geniální algoritmus na předpověď místního počasí, který jednoduše vyplnil všechny prognózy textem „bude pršet“ a pak jsem si vzpomněl, že jsem si chtěl přehrát tu zprávu pro rozvědku.
V databázi sice byla, ale pochopitelně zakódovaná a i když se jednalo o kód Republiky, tady to nerozlousknu. Naproti tomu náš zesnulý radioamatér to přeci už dávno rozluštil a poslal na Coruscant, takže stačí kontaktovat loď a poslechnout si to ze záznamu.
[„Tady Champbacca,“] začal jsem do vysílačky poté, co to na druhé straně někdo zvedl. Pěkně pitomý úvod, kdo jiný by jim asi tak mohl volat, hm? [„Jak jdou opravy a rozvoz?“]
Trocha nezávazné konverzace předem určitě neuškodí, aspoň nebudou mít pocit, že je nějak zanedbávám.

Opustil jsem Wookiee a doběhl do kokpitu a spustil komunikaci. Z komu se ohlásil mistr Champbacca s jednoduchou otázkou, na kterou hned ode mne dostal odpověď.
„Naštěstí můj kontakt byl o systém vedle, dorazil před dvěma dny a už stačil i odvézt ty děti na Naboo. Teď nám tu pomáhá s opravami.“

[„Výborně,“] odvětil jsem okamžitě, protože to byla vskutku výtečná zpráva, a plynule přešel k dalšímu tématu. O děti je postaráno, teď je potřeba se postarat o zbytek.
[„Já budu ještě chvíli prohledávat záznamy akademie,“] to byla ostatně pravda, i když ne celá, [„ale napadlo mě: co bylo obsahem té zprávy, co jsme přeposílali na Coruscant?“]

„Zprávy?“ podivil sem se wookieho narážce. „Nejsem si vědom nějaké zprávy.“ Zamyslel jsem se, jestli jsem náhodou na něco nezapomněl, ne naštěstí ne. Pokud Jo něco přeposílala, musí o tom vědět ona. „Johunany mi o žádné zprávě neřekla.“ Ani se nedivím, ve všem tom zmatku….

[„Asi to nepovažovala za důležité,“] pokrčím rameny a zahledím se dolů do jeskyně. Těžko jí to vyčítat, když já na to taky v podstatě zapomněl.
[„Ale v počítači to určitě je, stačí ji přeposlat, beztak to bude nějaká zbytečnost.“] Síla mi sice našeptávala, že když už kvůli tomu dva lidé zemřeli, tak by si to skoro zasloužilo nějakou důležitost, ale uvidíme. Teprve teď mi došlo, že mi o zprávě vlastně říkal ten technik, chvíli před tím, než jsem zjistil, že Orn... no, to je jedno. Hlavně jestli se při tom výbuchu nepoškodil počítač, to by teprve byla lapálie.

„Jasně, pustím se do toho.“ Sedl jsem k přístrojové desce, komunikace naštěstí nebyla poškozená a zůstala v ní všechna její data. Zpráva byla stále v paměti. „Zpráva byla přeposlaná. Dekóduji,“ komentoval jsem své zjištění během dekódování . „Tak hotovo, spouštím přehrávání.“ Než se zpráva úplně spustila, do kokpitu přišel i Wyrrgy a sedl si vedle do křesla kopilota. Tázavě se na mě podíval, já ho jen rukou, prosebným gestem, upozornil, ať mlčí. Pak z reproduktoru zazněl známý hlas, který v galaxii poslední dobou vlastnilo několik milionů bytostí. Hlas patřil jednomu z republikových klonů. To, co ve zprávě říkal, z toho mne zamrazilo….

Je až fascinující, jak se nerušená idyla může zatraceně rychle vytratit. Tohle byl jeden příklad za všechny.
„Mayday, Mayday, Mayday, tady DX-1554 z průzkumného týmu Bravo-18, slyšíte mě? Byli jsme napadeni neznámým útočníkem, zbytek mojí jednotky byl zničen a generál Karnis padla do zajetí, potřebujeme pomoc. Souřadnice...“
A celá ta představa, že všechno bude v pořádku a v klidu, šla pěkně spořádaně do hajzlu. Ne že by se konalo nějaké prozaické rudnutí očí, ale zatmělo se mi před nimi docela vydatně. Tak tady se moje bývalá učednice zašívá, plácl jsem se do čela, protože ta doba mi prostě podezřelá být měla. Teď ovšem nebyl čas rvát si vlasy z hlavy či jiných, lépe dostupných míst, teď byl víc než kdy jindy čas konat, jinak si do smrti smrťoucí neodpustím, co jsem to za vola.
Hlas se opakoval, ale já už jej odmítal poslouchat. Letěl jsem dolů po rampě v naivní naději, že těmi pár vteřinami navíc dokážu nějak dorovnat těch pár týdnů, co uplynuly od odeslání téhle proklaté zprávy. A hlavně že Jess ještě žije, i když Síla nenaznačovala opak.
[„Letím za ní, jestli mi chcete pomoct, neodmítnu to, ale nečekám,“] řval jsem do vysílačky za běhu a přemýšlel, jestli by nebylo rychlejší dolů skočit. Minimálně by se mi z toho tak netočila palice. Do hangáru už je to jenom kousek a hnedle mám příležitost ozkoušet tu zdejší krásku.

To, co jsem slyšel, mne vyvedlo dost z klidu. Jednoho z nás dostali. A bohužel to byla ta příjemná mladá rusovlasá rytířka, se kterou jsem se spřátelil v Chrámu. Co jsem opravdu nečekal, byly dvě reakce. První mistra Champbaccy. Druhá reakce Wyrrgyho. Zareagoval úplně stejně jako jeho jediský krajan. Se řevem se zvedl a vyběhl z kokpitu.
[„Deenie, ihned spusť motory, letíme na… Jess je v maléru….“ ] Více jsem mu nerozuměl.
Wookieskému mistrovi jsem nestačil říct víc než: „Potkáme se na orbitě.“
Pak jsem se zvedl a vyběhl za Wookiem. Během pár vteřin jsem byl venku. Johy polekaná Wookieho řevem vyběhla z lodi za mnou.
„Mistře, co se děje?“ zeptala se nechápavě.
„Jeden z našich …“ Na slovo našich jsem dal silný důraz, aby pochopila, že myslím Jediho, „ … má problémy. Byl zajat. Jedeme si pro něj.“ Volal jsem za ní dozadu, když zůstala stát přimraženě napůl cesty mezi oběma loděmi.
„Jo, ale proč ten chlupatec vyvádí?“ vyjádřila se trochu neomaleně na adresu Wyrrgyho.
„Nevím, i mě jeho reakce překvapila.“
Zahodila klíč, co držela v ruce, a rozběhla se za mnou. Otočil jsem se na patě a ukázal jsem rozhodným gestem, ať stojí.
„Tohle bude asi drsný. Ty zůstaň tady a postarej se o loď.“
„Ale mistře…“ Tvářila se dost nasupeně.
„Žádný ALE!“ řekl jsem dost důrazně. „Zůstaneš tady! Postaráš se o loď a postaráš se o děti! Teď je to tvá zodpovědnost.“
Křičel jsem na ní ze zavírající se nástupní rampy Wyrrgyho lodě. Tušil jsem, že se jí to vůbec nelíbí, že tu musí zůstat. Tušil jsem, že až se vrátíme, hodně naštvaně mi to vyčte. Jenže problémy se musí řešit postupně. Nejdřív rytířka Karnis. Pak rozzlobená Johuany.
Vběhnul jsem do vnitřku lodi. Hodně zmateně, protože jsem tak trochu zabloudil. Hledajíc kokpit, několikrát sem se praštil o přepážku lodi, když Wookiee prudce zamanévroval lodí. Když sem konečně vběhl do kokpitu, byl jako minule plný. Wyrrgy seděl v křesle pilota. Po pravé straně v křesle kopilota seděl starý oprýskaný droid D-9. Malý, nejspíš pomocný droidek, jestli jsem si dobře pamatoval z minula, pomáhal Wookiemu při překládání, se pohupoval nahoře na opěradle křesla u svého většího kolegy.
Wookiee držel pevně řídící páky a vyrovnával tlak planetární gravitace na loď. Droid D-9 prováděl na své desce nějaké propočty.

Z druhé strany vysílačky ke mně sice kromě slov dolehlo i nějaké to mručení, ale teď nebyl čas se tím zabývat. Je potřeba připravit loď a každá sekunda navíc je hřebík do rakve.
Vletěl jsem do hangáru jako tornádo a do lodi jako uragán, Sagwen pokojně seděla v hlavní místnosti a něco si četla, takže ji můj náhlý přílet pochopitelně zaskočil.
[„Startujeme, včera bylo pozdě.“] Možná jsem řval trochu moc nahlas, ale muselo na mně být vidět, že teď fakt není čas na kecy. Očividně to pochopila, odložila holocron a pádila někam, kde jsem tušil jádro hyperpohonu.
To jsem sice ze začátku nechápal, ale byl jsem rád, že to nezdržuje otázkami, a sám si sedl k řídícímu panelu. Svítilo toho tam žalostně málo a navíc jsem s tímhle typem nikdy neletěl, ale nemůže to být zas tak odlišné třeba od republikového transportéru, ne?
Veden tímto heslem, spustil jsem postupně předstartovní diagnostiku, spočítal odletový vektor, pak ho spočítal ještě jednou a tentokrát správně, a s notnou pomocí ze strojovny loď po několika krutě dlouhých minutách zprovoznil. Tak jako tak to ale budeme asi my, na koho se na orbitě bude čekat.
[„Jak se otevírá hangár?“] houknul jsem dozadu, odkud přibíhala Miraluka, a preventivně se chopil kniplu.
Opět beze slova stiskla jeden z knoflíků na vedlejším panelu a já viděl masivní dveře, jak se žalostně pomalu rozevírají, aby odhalily pohled na... krucinál, to je voda?
Asi jsem byl s tou hubou otevřenou dokořán trochu nápadný, protože jsem si od Sagwen vysloužil přednášku o tom, jak přesně změní aerodynamiku lodi průchod hydrostatickou bublinou a pak jezerem. Zmohl jsem se jen na kroucení hlavou a nechal Sílu, ať mě vede.
S lodí to po průletu blánou dělalo opravdu pozoruhodné věci, ale brzy jsme byli skrz a voda za ní nevydržela o moc déle. Znovu jsem stiskl čudlík na ovládání dveří v naději, že se zase zavřou, a neomylně si to namířil k orbitě, kde už čekala neznámá loď, která se naštěstí ukázala být lodí Denyzzova převozníka.
Zařadil jsem se vedle a téměř doslova namlátil souřadnice do navigačního počítače.

Na orbitě jsem zahlédnul stoupající stříbrnou loď, natáhl jsem se po Síle, z lodi jsem ucítil známou auru mistra Champaccy, požádal jsem Wookieho, ať se s lodí spojí.
„Krayt's Scream volá Nubian J-327,“ zaznělo do komunikátoru wookieesky.
Přerušil jsem Wyrrgyho. „Tady mistr Denyzz. Jen pro usnadnění, chci propojit komunikaci,“ zamyslel jsem se. „Mate nějakej plán?“

[„Na plány není čas. Přiletíme tam, zachráníme ji a Síla nám v tom pomáhej.“]
Dokonce jsem ani nedodal žádnou průpovídku v tom smyslu, že kdo bude poslední, je brambora, a že plány jsou pro sraby, což svědčilo o závažnosti situace. Jen jsem synchronizoval vysílačky a zatáhl za páku hyperpohonu. Vzum.

Vlastně Champbacca měl pravdu, nač plánovat. Usadil jsem se do křesla. D-9 spočítal poslední čísla hyperskoku a když loď opustila gravitační studnu planety, následovala nubian do hyperprostoru.

Stále som si nebola istá ako ho mám vlastne oslovovať a tak som zvolila klasický spôsob, ktorý som vymyslela sama. „Pán jedi, Kam to letíme?“, snažila som sa pri tom o nahodilý tón, možno to oslovenie pre tento prípad prejde bez povšimnutia.

Za normálních okolností bych se nad tím vskutku originálním titulem, který jsem právě dostal, pozastavil, ale teď jsem měl myšlenky trochu jinde, což na mně nejspíš bylo i vidět. Neušlo mi ale, jak se dívá mým směrem, i když bez těch očí to tak trochu postrádalo onu propalující sílu.
[„To by mě taky zajímalo,“] odvětil jsem rychle, protože jsem to prostě fakt nevěděl, a ihned poté jsem tuto nevědomost hodlal napravit. V palubním počítači určitě něco bude, takže jsem si to nechal vyjet a nějak mě to nedojalo.
[„Ale tady toho koukám není víc. Prostě na nějakou hnusnou planetu.“]
Samozřejmě jsem jí neřekl nic o Jessice, na tu se neptala, ale něco mi říkalo, že jí tahle odpověď nebude stačit ani zdaleka.

Odpoveď ma prinajmenšom zaskočila. Vlastne som si nedokázala predstaviť horšiu odpoveď. To vlastne ani nebola odpoveď. „Ale, loď potrebuje nejaké súradnice aby mohla letieť hyperpriestorom, kam letíme?“, nelietala som ešte , ale teoreticky, by som to možno niekedy mohla skúsiť, na trenažéri samozrejme. Teoretickú časť myslím ovládam.

[„Souřadnice mám, je to nějaká planeta Oxirf'lanier,“] odpověděl jsem a málem si u toho zauzloval jazyk, [„ale v databázi o ní není ani čárka navíc.“]
Decentně jsem praštil do přístrojové desky, jako by za to snad mohla, ale pak jsem si uvědomil, že ničit vlastní majetek není moc dobrý nápad a abych si to u lodi trochu vyžehlil, poškozené místo jsem opatrně pohladil.
[„Ale neboj, jestli tam prodávají pivo, tak tě zvu.“] Když už jsem jí vytáhl ven, žeano. I když moment, ona by se mi vlastně mohla docela hodit, respektive ta její úžasná schopnost vidět skrz Sílu.

„Oxifl..?“, vzdala som to. Dobre toto kolo vyhral. Nehcela som už viac vyzvedať, aby sa nenaštval a nevysadil ma na mesiaci tej planéty.. Ox..to je jedno. Ale jednu vec som potrebovala vedieť. „A... Prečo ste ma zobrali so sebou?“

Říct jí pravdu, tedy že jsem spíš neměl čas ji vyhodit, než že bych ji aktivně vzal, by sice asi bylo správné, ale pravda je, že teď mě jedna možnost jejího uplatnění napadla.
[„Dokázala bys na planetě najít Jedie z oběžné dráhy?“] otázka jasná, stručná, aspoň uvidíme, co v ní je. A pak se uvidí, jestli jí toho řeknu víc, protože vlastně má docela právo to vědět.

„Keby sme leteli na hranici atmosféry a keby som sa dokázala sústrediť, tak snáď, ale nikdy som to neskúšala. Ale mohla by som to urobiť tak isto ako keď sa pozerám do susedných miestností. V podstate akoby po povrchu planéty hmatala dlaň, snáď. Netuším.. Bude to potrebovať veľa času na prípravu, mala by som si zopakovať meditácie. Na akadémii som raz čítala o akomsi „veštení“ či „snení“. A tiež to bude problém ak je planéta husto obývaná..“, zamyslela som sa.

Jo, to kdybych věděl. Ale počkat, to v podstatě znamenalo, že to dokáže. Takže nebude takový problém Jessicu vystopovat už z oběžné dráhy, přistát a zachránit ji dřív, než dorazí kdokoliv, koho tam možná Rada poslala. Ještě že jsme tak blízko.
[„Výborně, takže až vyskočíme z hyperprostoru, knipl je tvůj. O planetě nevíme vůbec nic, ale její aura by měla být dost silná na to, abys ji viděla.“]
A teď možná přijde ta otázka, kterou jsem tak nějak čekal už od začátku.

„Koho to vlastne mám hladať? Je to starec, mladík? Žena? Možno mi pomôže aj rasa, čokoľvek čo toho Jediho, je to Jedi, že? Myslím že ste hovorili o Jedim. Čokoľvek čo mi pomôže odlíšiť ho od ostatných.“

Jo, je to tady. Ty její myšlenkové pochody se mi líbily, zejména proto, že je hned nahlas ventilovala a šly tak snadno sledovat.
[„Rytířku Jedi, lidské mládě o něco starší než ty.“] Ne že bych věděl, kolik jí je, ale odhadem. Hm, odhadem bych to asi neměl dělat, už párkrát jsem to přestřelil o pár... desítek let. Uvidíme.
[„A moji bývalou padawan,“] dodám nakonec, jako by se nechumelilo, ale moc přesvědčivě ten nezájem asi nezněl.

Zaujímavé. Učili nás, že Jedi sú v rovnováhe a teoreticky by sa dalo povedať bez emócií. Hlavne svoje konanie nenechávajú ovplyvňovať emóciami. Ako by ste nazvali to, čo práve urobil tento Jedi? Zachovala by som sa tak isto. Až na to, že niesom Jedi. Ale pomôžem mu. Aj tak nemám na výber. Povzdychla si. „Dobre. Urobím čo bude v mojich silách. „Lebo som si vás docela obľúbila,“ dodala som sama pre seba.

Moc jsem ji nevnímal, stačilo ujištění, že se vynasnaží. Tiše jsem jedním táhlým zamručením poděkoval a šel se dozadu připravit na cokoliv, co nás v cíli může čekat, protože ať je to cokoliv, nakopu tomu prdel. A nejen proto, že odmítám přijít o dvě padawan během tří dnů.
Když jsme po pár hodinách vyskočili z modrého tunelu, planeta před námi ležela jako na dlani. Na hnusné, zuhelnatělé a přichcíplé dlani, do které neustále bušily další a další výstřely z republikového křižníku. To není dobré.
Pro jistotu jsem aktivoval štíty na plný výkon a začal se přibližovat, v čemž mě druhá loď vyskočivší z hyperprostoru napodobila a dokonce předběhla. To se jim to machruje, když mají zbraně.
[„Co to tam u všech rohatých dělají?“] podivil jsem se při čtení dat z dálkových skenerů, nevěda že Sagwen preventivně otevřela komunikační kanál.

Wookieeho loď vystoupila z hyperprostoru chvíli po Nubianu. D-9 byl skvělý kopilot, bleskurychle vyhodnotil situaci a spustil lodní štíty. „To je docela bordel…“ ujelo mi do komunikátoru. „Krayt's Scream volá Nubian.“
[„Doprdele, co to dělaj,“] zavrčel přes komunikaci Wyrrgy svým rodným jazykem.
„Mistře Champbacco, víme, kdo tomu tady velí?“

[„Doufám, že nikdo, protože jestli tohle někdo nařídil, tak bych chtěl znát ty pohnutky.“]
Nezadržitelně jsme se blížili k Acclamatoru a ten zatím nejevil sebemenší známky snahy přestat dělat z povrchu tekutou strusku.
Podíval jsem se na Sagwen, která se vedle soustředěně, téměř v transu dívala na planetu, a po chvilce bez váhání chytila druhý knipl. Na malý okamžik se zdálo, jako by váhala, jako by těch cílů viděla víc, ale nakonec se zjevně rozhodla. Ještě že jsem ji potkal, i když to, že si to s lodí namířila rovnou směrem k bombardované oblasti, mě až tak nepotěšilo.
[„Máme ji, jdeme na přistání,“] pravil jsem prorocky a rozeběhl se zpátky do strojovny, abych tam mohl napravit případné škody ze zbloudilých střel. Možná by stálo za to zkusit klonům vysvětlit, ať toho hergot nechají, ale my teď máme důležitější práci.

„Pane, nenašel jsem kolem planety ani na planetě žádné známky jednotek konfederace,“ informoval D-9 hned po tom, co provedl planetární sken.
Wyrrgy vedle mě byl hodně naštvanej, a z jeho hrdla vycházelo pouze nebezpečné a vražedné vrčení. Jeho pocity částečně vyjadřovaly přesně to, co sem cítil já. Tohle nebylo normální… Republiková loď prostě neměla střílet na planetu, kde žili neviní lidé, kde nebyly žádné konfederační jednotky. Tohle byl prostě normální masakr, kterej v tuhle chvíli neměl opodstatnění.
V hloubi duše jsem doufal, že se to vysvětlí.
„Krucinál, co se to děje…“ zařval sem. „Mistře Champbacco, co to doprčic děláte, snad nechcete letět dolů? Vždyť vás sestřelej!!!“

[„Tak to by se měli naučit pořádně mířit, protože jinak jim tu radost neudělám,“] zařval jsem odhodlaně do vysílačky ve strojovně a vytáhl z krabice s nářadím ten největší hasák. Bude se hodit, napadlo mě, když se loď lehce zatřásla pod první ranou, která byla ale určena pro někoho jiného.
Sagwen se v kokpitu držela výborně a já mohl děkovat všem těch chytrým inženýrům, že na manévrování a přistávání nebylo moc potřeba koukat na displeje, s čímž by mohla mít dost problém, když nemá oči.

„Tak to teda doufám, nehodlám Radě vysvětlovat vaší zbytečnou smrt!“ trochu jsem odlehčil situaci malým vtipem.
Podíval jsem se na Wookiee u kormidla. Z jeho urputného výrazu jsem tak trochu vytušil, že to, co teď řeknu, se mu nebude, ale opravdu nebude líbit.
„Mistře Champbacco, leťte dolů. Najděte rytířku Karnis!“ řekl jsem. Wyrrgullhuk se na mě nevěřícně podíval a chtěl něco dodat. „Já se postarám, aby ten křižník přestal ostřelovat planetu!“ Naštěstí dokončená věta, kterou jsem vyřkl, Wookieho dostatečně uklidnila, jeho naštvaný výraz mířený na mou adresu se změnil v zákeřný úšklebek pochopení.

A co asi dělám, pomyslel jsem si, jdu se ty vole opalovat? Ale mlčel jsem a jen podruhé překontroloval displeje zobrazující sílu štítů. S tímhle bychom přežili i kdyby stříleli přímo na nás. Doufám.
Loď se otřásla několikrát v krátkém sledu, asi jak Sagwen proletěla do palebného kuželu, a pak bylo náhle ticho rušené jen občasným otřesem. Jsme v oku tornáda, napadlo mě.
Netrvalo dlouho a první přistání mojí nové lodi bylo na světe, aniž bych musel jedinkrát praštit hasákem do přístrojů. Holt někdy jindy.
Zařval jsem za pilotkou do kokpitu kombinaci poděkování a příkazu, ať nechá motory běžet a je připravená to kdykoliv zvednout. Už jsem neřekl, jestli tím „kdykoliv“ myslím náš návrat, nebo zvýšenou možnost rozbombardování na cucky, ale ona si to přebere, chytrá je na to snad dost.
A pak jsem vyběhl ven.

Omalovánky by Sagwen, Woallc & mesa

[Woallc Con-Denyzz]

Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE

Místo:V tuto chvíli ani nevím kde sem!!!!
Datum a čas: 1 rok klonových válek. (22 let před Yavinem)
Čas:

„Deenine, prosím zjisti mi označení toho křižníku.“ Poprosil jsem droida.
„Křižník se jmenuje Majestic.“ Odpověděl během pár vteřin droid.
„Wyrrgy, spoj mě s křižníkem a ať se děje cokoliv, nech mě mluvit,“ pohledl jsem na wookiee poprosil ho o spojení. „Krayt´s Scream volá Republikový křižník Majestic: Prosím ozvěte se.“
„Majestic slyší, mluvte.“
„Tady Generál republikových sil Waollc Con-Denyzz. Chci ihned mluvit s kapitánem.“
„Tady kapitán Diamanto. Co si přejete, Generále.“
„Kapitáne, bombardujete planetu na, které jsou rytíři Jedi. Ihned přestaňte s bombardováním.“
„Omlouvám se, pane, ale to nemohu. Mám rozkaz s vyšší prioritou. Dle rozkazu mám bombardovat planetu, dokud rozkaz nebude zrušen.“
„Teď sem váš rozkaz rušil, nerozuměl jste mi?“
„Pane, to by mohl tvrdit každý, že je generál.“
„Má priorita je,“ i když jsem chápal jeho předpisové vojenské jednání, s podrážděným tonem v hlase jsem nadiktoval svůj autorizační kód, „Tango, Zulu, Echo, Tři, Dva, Jedna, Devět, Beta, Čtyři, Čtyři, Alfa, Jedna.“
„Váš kód souhlasí, Generále. Ale i tak můj rozkaz má větší prioritu.“
KRUCINÁL…
„Rozumím, kapitáne,“ řekl jsem podrážděně. „Otevřete hangár, přistanu a za několik minut se s vámi setkám na můstku, rád bych slyšel vaše podrobné hlášení o situaci.“
„Rozkaz, Generále.“
Kývnul jsem na wookiee, který navedl loď na přibližovací vektor. Horní hangár křižníku se začal otevírat.
Během přistání jsem přemýšlel, kdo může mít větší prioritu velení než já. Napadli mě jen dvě možnosti. Samozřejmě někdo z členů Nejvyšší rady Jedi nebo dokonce sám velmistr Yoda. Ale označení a znak na samotné lodi, nebyl identický ani s jedním ze znaků mistrů Rady ani samotného mistra Yody. Pokud náhodou někdo z nich narychlo nepřevzal velení této lodi.
Ale v tuto chvíli toto byly jen spekulace.
Trochu jsem litoval, že zde není můj křižník
Krayt‘s Scream po několika minutách přistála v doku křižníku. S wookieem v patách jsem se blížil k otevírající se rampě. Měl jsem chuť tady wookiee nechat, ale tak nějak jsem podvědomě věděl, že když ho tu nechám, nebudu na něj moct dohlížet, a že ve své zuřivosti tady způsobí nějaké problémy. A tak jsem se rozhodl, že ho vezmu sebou, abych ho měl na očích.
Než jsme vystoupili, otočil jsem se k němu.
„Prosím, nedělej žádné problémy. Chci, aby se to vyřešilo v klidu. Slibuju, že to bombardování zastavím.“
[„Jste si jistej?“] zavrčel wookiee. Ale nakonec se zklidnil. [„Dobrá… Jestli to Jess nepřežije, ten co to způsobil, za to bude pikat.“]
Chápal jsem jeho pocity. Síla mi prozrazovala, že tady něco bylo špatně. A pokud tohle všechno bylo zbytečné a tam dole zbytečně umírali nevinní lidé, někdo za to bude pikat i kdyby to byl čelen Nejvyšší rady.
Vylezli jsme z lodi a obestoupili nás klonový vojáci.
„Vítejte na palubě, Generále,“ zasalutoval mi jeden z klonových vojáků. Když si vojáci všimli wookiee téměř sáhli po zbraních. „ Pane nezmínil jste se, že máte doprovod!“
Wyrrgy zavrčel a také sahal po své zbrani. Rázným gestem jsem je všechny zastavil.
 „Tohle je můj pobočník. Půjde semnou. “ Zavelel jsem rázně.
„Rozkaz, Generále.“ Zasalutoval klon.
„Vy pojďte se mnou,“ ukázal jsem na velitele. „Ostatní, rozchod. Věnujte se svým povinnostem!“
V doprovodu klonového velitele jsme si rázovali přes hangár, ve kterém se to hemžilo techniky a piloty. I když jim nikdo zatím nedal rozkaz k útoku. Byli v plné pohotovosti a odhodlaní do akce.
Trochu jsem zalitoval toho, že nejsem na svém křižníku, a že tu teď sebou nemám Kapitána Wulfa, klonového velitele mých jednotek. Wulf byl výborný klonový velitel, se kterým jsme si hned od začátku padli do noty. Dokázal přijímat rozkazy, ale dokonce nebyl jen hloupou loutkou a dokázal mít věcné a velmi chytré připomínky k velení a misím.  
Všude, kde jsme prošli, jsem pocítil značné rozrušení. Nečekaný příjezd dalšího generála se nesl rychle celou posádkou. O to větší pozdvižení způsobila přítomnost Wyrrgyho. Jeho zarputilí vyraz, s vyceněnými tesáky, vyvolával další rozpaky. Klonoví vojáci se ho samozřejmě nebáli, ale naší dvojici s velitelem velice spěšně uhýbali z cesty.
Když jsme se konečně dostali k výtahu, napětí v mé mysli značně vzrostlo a čím více jsme se blížili k můstku, tím více se těšil, až budu znát pravdu a bude vše za mnou. Hlavně jsem se musel mít napozoru před wookieem. Musel jsem dávat hodně velký pozor, aby nezpůsobil větší problémy, protože i v něm rostla nervozita a hlavně vztek.
Dveře na můstek se konečně rozevřely, a tak jsem rázně, s chlupáčem v zádech, vykráčel na můstek.
Můstek byl plně obsazen lodní obsluhou. Naproti výtahu u lodního průzoru stál v kapitánké uniformě postarší lidský muž. Vedle kapitána stál vysoký černovlasý mladík. Starý odhadem 14 -18 let. Se zjizvenou pravou tváří, oblečen do černé jediiské tuniky. Na dálku z něj sršil zmatek z celé situace. Už na první pohled mi bylo jasné, že je to padawan.
Dorázoval jsem ke dvojici.
Věděl jsem, že i když hraju o čas, musím jednat v téhle záležitosti velice opatrně.
„ Zdravým, Kapitáne Diamanto. Rád vás poznávám.“  Kývl jsem velícímu důstojníkovi.
„ Děkuji. Já vás také, Generale Con-Denyzzi.“ Řekl stručně.
„Vy jste kdo? Vy tady tomu velíte?“ zeptal jsem se rázně mladíka.
„Ne, pane,“ zaváhal mladík, ale nakonec sebral odvahu. „Jsem poručík Envii Laasaen. Padawan Mistra Arssadri.“
„Takže Mistr Arrasardi tady tomu velí?“
„Ano, Generál Arrasardi velí této misi.“ Řekl rozhodně kapitán.
„Kde je generál teď? Rád bych s ním ihned mluvil!“ Věděl jsem, že každou další vteřinou, co naší komunikaci prodlužuji, zvyšuji se šance, že rytířka Karnis nebo někdo jiný tam dole zemře.
„Generál je dole na planetě, a snaží se najít rytířku Karnis.“
„To on vydal rozkaz k palbě na planetu? I když dole na povrchu nejsou žádné separatisticé jednotky, pouze neviní civilisté.“
„Ano pane.“ Řekl trochu nervózně kapitán, cítil jsem z jeho osoby napětí.
„Ihned zrušte bombardování planety. Na můj rozkaz.“
„Nemůžu, pane.“ Vyslovil ta slova tak, jako by sám s nimi ve skrytu duše nesouhlasil. Při této záporné odpovědi, wookiee vedle mě velmi silně zavrčel a udělal jeden krok ke kapitánovi. Zastavil jsem ho rázným gestem ruky. Naštěstí poslechl. Velitel ale dál pokračoval ve vysvětlování. „Generál Arssadri má větší prioritu, než vy. Dokud nezruší rozkaz z povrchu planety nebo osobně. Platí jedině jeho rozkazy.“
Pochopil jsem, že kapitán říká to, co je od něj vyžadováno, dle vojenských předpisů. Ale sám s jednáním mistra Arssadriho nesouhlasí. Jeho obavy a napětí ze situace mi dali velkou výhodu. I když jsem mohl použít Sílu a jeho mysl ovlivnit, neudělal jsem to. Věděl jsem, že dostatečně pádné argumenty toho muže přesvědčí.
„Uvědomujete si, že tam dole umírají nevinní lidé?“ mými slovy se podařilo zapůsobit na jeho lidskost.
„Ano pane. Je mi to líto.“
„Dobrá, takže kvůli nevinným lidem tam dole. Na můj rozkaz zastavte palbu. Zodpovědnost za zrušení rozkazu přebírám na sebe.“
Jeho bolest z toho, že bombarduje nevinné lidi a mé ujištění, že beru zodpovědnost za zrušení rozkazu na sebe, zvítězily.
„ZRUŠIT PALBU!“ rozkřičel se velitelským hlasem po můstku. „ZARAŽTE TO KONEČNĚ! Prosím…“  
Během několika vteřin, bombardování ustalo. Vycítil jsem, že i z mladého padawana spadlo velké břímě utrpení. I on vnitřně nesouhlasil s bombardováním nevinných lidí.  
I z wookiee po mé pravici spadla podstatná část obav.
„Děkuji, Generále.“ Řekl již s klidným hlasem kapitán.
„Já děkuji vám, kapitáne,“ s letmým úsměvem a kývnutím na znamení díků jsem pohlédl kapitánovi do očí.

Přistoupil jsem blíž k průzoru lodi, shlížel na planetu a Silou pátral po známkách Síly. Cítil jsem přítomnost mistra Champbacci a jeho společníka, a slabé známky Síly dvou dalších osob. Snad není ještě pozdě.
„Vyšlete ihned na planetu tři jednotky klonů. Jedna zajistí bezpečnost rytířky Karnis. Druhá najde Generála Arssadri,“ měl jsem chuť rozkázat, aby tohoto Jedie zatkli. „Třetí zjistí škody napáchané na obyvatelstvu a zajistí humanitární a lékařskou pomoc zraněným obyvatelů z nezasažených oblastí planety.“ Pak jsem se otočil na kapitána a rázně promluvil.
„Dole na planetě také v těchto chvílích po rytířce Karnis pátrá Generál Champabacca, je to wookiee,“ zdůraznil jsem. Při této zmínce Wyrrgy radostně zavyl. „Pokud se s ním jednotka setká, budou poslouchat jeho rozkazy.“
„Rozkaz, Generále.“  
„Můžete odejít!“
„Rozkaz, Generále.“
Otočil jsem se zpět k povrchu planety. Wyrrgy se postavil vedle mě. Cítil jsem z něj částečně nervozitu.
„Buďte klidný, Wyrrgy. Mistr Chammpacca se o ní postará.“
[„Ano to já vím. Slyšel jsem o něm. Jess byla jeho padawan. Neznám ho osobně, nikdy jsme se nepotkali, ale pár věcí jsem doma o něm slyšel,“ podíval se na mě. [„To je jediný důvod, proč jsem tady. Protože vím, že se o ni postará. Nebýt tu on, nikdo mě zde neudrží.“]
„Ano. Vím.“
Stáli jsme společně u okna a pozorovali otevírající se hangár. Po chvíli z něj vylétla jedna peruť stíhaček následovaná výsadkovými čluny. I když jsem tuto válku v hlouby duše nenáviděl, byl to impozantní pohled.
Za zády jsem vycítil neklid v mladém padawanovi.
Lehce jsem naklonil hlavou a on pochopil, že se k nám může přidat. Wyrrgy na něj zavrčel, ale věděl jsem, že to bylo jen mále povrchní zastrašující gesto, které mělo mladého padawana lehce postrašit. Mladík se zastrašit nenechal.
„Mistru Chambaccovi na té dívce asi hodně záleží, když se tam vydal úplně sám. Snad budou všichni tři v pořádku.“ Podíval se na místo, kde ještě před okamžikem stál Kapitán Diamanto. Nyní bylo prázdné a Kapitán nabíral zpět své psychické síly na ošetřovně.
„To ano, a nejenom Mistru Champbaccovi, ale i tomuhle wookiee,“ ohlédl jsem se na Wyrrgyho a pak na mladíka. „A pokud znáte wookiee, dokáží být velmi citlivý na nesnáze svých přátel. Váš mistr natropil více problémů než pomoci.“
„Nesuďte ho dřív, než ho poznáte.“ Řekl neutrálně a vrátil se pohledem k průzoru.
„Nemám ho soudit? I vládcové minulosti se posuzují právě díky svým činům. To co zde způsobil, poukazuje na jeho charakter.“ Pokrčil rameny.
„Kdo jste, že ho soudíte? Neříkám, že to, co nařídil, bylo správné, ale v širším kontextu, kdo ví? Neřekl mi své pohnutky. Ale znám svého mistra. Nepřikázal by něco takového, kdyby nevěřil, že dělá správné rozhodnutí… sám máte ruce od krve. Jste si jistý, že jste ji prolil vždy spravedlivě? Že smrt, kterou jste způsobil, vedla skutečně k lepšímu životu ostatních? K dobru?“  
Teď bodnul trochu do černého. Ano, párkrát jsem jednal tak, že jsem ublížil nevinným. Ale nikdy ne takhle.
„Ani já nejsem neomylnej. Slepá víra ta nejčastěji způsobuje ty nejhorší skutky,“ pohlédl jsem na něj, chápal jsem, že svého mistra brání z dětské lásky k němu. Ale pravda bohužel taková byla. Nikde na planetě se nikdy nevyskytovali separatistické síly. A v tuto chvíli ani nikdo ovládající temnou stranu. „ Tvůj mistr bezdůvodně začal bombardovat nevinné lidi.“ Zamračil jsem se.
„Lidi, kteří zmasakrovali Republikové vojáky a zajali rytířku Jedi, kterou víc jak tři měsíce vězní a mučí.“
„To je věc, která se měla vyšetřit. A ne hned odsoudit celou planetu k trestu smrti. Tvůj mistr prakticky způsobil genocidu. Tohle Rada neschválí.“ Věděl jsem, že má slova jsou pravdivá, protože vím, jak se Rada zachová.
„Ano nebo ne… Mistr Arssadri je Stínem. Pokud zasahuje proti Sithům, je oprávněn užít jakýchkoliv prostředků. Myslím, že… ale na tom nezáleží. Jsem jen padawan. “
„Stín není bůh. To neznamená, že když si jen padawan, že budeš přihlížet bezpráví. Jsi člen Řádu a tvou povinností je obrana nevinných. Před kýmkoliv,“ shlížel jsem dolu na planetu a rozvažoval nahlas důsledky. „Dívej se na zdejší situaci z větší perspektivy. Nejen že tu došlo ke genocidě. Ale pokud se to dozví separatisté, zneužijí tenhle nesmyslný čin pro svou protirepublikovou propagandu.“
„Mluvíte moudře, Mistře. A je zbytečné se s vámi přít. Proč také, když s vámi souhlasím. Ale opakuji. Nevynášejte rozsudky nad mým mistrem. Vše není tak černobílé. Nedokážete si představit, jaké to je, být Stínem Rady. Být od malička vychováván víc jako zbraň, než Jedi… Ve svém životě viděl víc utrpení, než vy a váš wookieeský přítel dohromady. On se na rozdíl od vás s hrozbou Sithů již setkal. Chcete někomu vyčítat jeho charakter? Vyčítejte to tomu, kdo jej vychoval. Vyčítejte to Řádu Jedi.“ Věděl, že to co říká je daleko za hranicí toho, co si smí dovolit, ale nehleděl toho.
„I ty mluvíš moudře. Je vidět, že svého mistra máš rád. To je dobře. Je pravda, že ten nejčistší úmysl mnohdy způsobí nejhorší zlo,“ zachmuřil jsem se nad svými slovy. „ Mám pocit, že tvůj mistr bude muset čelit následkům. A možná i soudu.“
„Vím. A budu po jeho boku až do konce.“
Svou větou náš další rozhovor chlapec ukončil.
„A mám takový pocit, že se Jediové budou muset postarat o to, aby se o téhle nešťastné události nikdo nedozvěděl.“ Řekl jsem spíše pro sebe, hodně smutným hlasem.
Dál jsme tam stáli mlčky několik dalších dlouhých minut. Sledovali povrch planety.
„Generále, zachytil jsem signál raketoplánu Generála Arssadri. Odstartoval z planety a blíží se k Majestic,“ ozval se klon od jedné z konzolí. „O Generálu Champbaccovi nemáme zatím žádné zprávy.“
„Sledujte situaci a informujte mě o změnách přes komlik,“ nadiktoval jsem jim frekvenci mého komu. „Otevřete hangár a nechte Generála Arssadriho přistát. A neříkejte mu, že sem tady.“ Vydal jsem se k turbovýtahu.
„ Jdu mu naproti. Zatknout jej.“ Rázoval jsem si to k výtahu wookiee za zady. Padawan mistra Arssadriho se přidal k nám.
Sjeli jsme výtahem do hangáru zrovna ve chvíli, kdy generálův raketoplán dosedl na palubu. Po několika vteřinách se otevřel předek lodi a vyjela rampa. Z vnitřku lodi vyšel malý holohlavý kiffarský muž, oblečený do cárů propálených černých hadrů.  Když se rampa dotkla paluby, vyšel ven. Ani jej nepřekvapilo, kdo na něj čekal. Tak nějak to očekával.
„Envii, oznam na ošetřovně ať se připraví na můj příchod. A ať jim někdo přidělí kajutu.“ Plácnul rukou směrem k nám.
„Generále Arssadri, za neoprávněné bombardování planety a následnou genocidu, jste zproštěn velení. Odevzdejte svou zbraň. Z ošetřovny budete odveden do domácího vězení. Dokud nerozhodne Nejvyšší rada jinak.  Jste zproštěn velení!“  
„Pokud vím, tak této lodi a misi velím já, dokud Rada neurčí jinak,“ nadzvedl by tázavě obočí, kdyby mu nějaké zbylo. „V tuto chvíli jste pouze hostem na mé lodi a podle toho se také chovejte, Mistře zatýkám-vás-aniž-bych-se-představil.“
„Jsem Generál Woall Con-Denyzz. Velitel 231. Legie a 42. operačního svazu republikového námořnictva,“ ohlásil jsem se. „Chcete i mé identifikační číslo?“  
„Děkuji, to stačí,“ odbyl ho Ruuki. „Pokud mě omluvíte, zašel bych si na tu ošetřovnu. Vyřiďte Kapitánu Diamantovi, ať je loď připravena k hyperskoku hned, jak dorazím na můstek.“ dokončil větu a otočil se k Enviimu.
„Počkej na mě v mé kajutě,“ řekl stroze a rázným, naprosto jistým krokem se vydal k výtahu.
Jeho arogance ve mně probudila hodně vzteku. Nechal jsem ho odejít. A ihned se vydal na můstek. Wyrrgy si to rázoval se mnou. S tímhle mamlasem budou potíže, Stín, co si myslí, že je právo, udělat cokoliv, na jeho straně. Jenže tenhle Stín se přepočítal. Kdyby zabil pár lidí během mise, Rada by to klasicky přehlédla jako nevyhnutelné ztráty při misi. Ale povraždit půl planety to už bylo moc. Takže na to půjdu předpisově. Pokud ho nezastavím, opustí systém bez mistra Champbacci a rytířky Karnis.
Dorazil jsem na můstek a vzal si stranou kapitána, který musel dorazit okamžik před námi.
„Generál Arssadri je na ošetřovně, hned jak se dostaví na můstek, chce odletět,“ mluvil jsem s velitelem na rovinu. „To, co vám teď řeknu, se vám nebude líbit.“ Řekl jsem zcela vážně.
„V tuhle chvíli jednám jmenem Nejvyšší rady Jedi. I když nemám oficiální povolení. Kdyby bylo možné spojení, Rada Arssadriho za genocidu ihned zprostí velení. A bude postaven před soud. Jenže on si své činy teď neuvědomuje. Pokud ho ihned nezastavíme. Budou zbytečně umírat další lidé,“ zamyslel jsem se. „Najděte co nejrychleji v záznamech precedens, který ho dle předpisů zbaví velení. Precedens, na který se nebude moc odvolat. Jen pro jistotu a požijeme to jen v tom nejhorším. Máte na to pět minut.“  
„Nelíbí se mi to, ale chápu vás. Nic vám ale neslíbím, nejsem si jist, jestli nějaký takový precedens existuje.“  Prohlásil kapitán.
„Děkuji, jdu za generálem na ošetřovnu. Zůstaňte na orbitě, dokud se nevrátí generál Champbacca.“
Rozešel jsem se k výtahu následován wookiee. Otočil jsem se na podpatku a poprosil ho, jestli by mohl počkat dole v doku. Že tohle je soukromá záležitost Řádu.
Oba jsme sjeli výtahem. Já vystoupil dříve, wookiee jel dál.
Kráčel jsem koridorem lodě a přemýšlel nad dalším jednáním. Je mi jasné, že ten Stín se hájí právem od Nejvyšší rady. Cítil jsem z něj aroganci a vzpurnost. Neúcta a zbrklé jednání teď nepomůže. Zkusím si s ním promluvit v klidu, a přesvědčit ho.
Když jsem vcházel na ošetřovnu Kiffar seděl ve zdravotním křesle s nakloněným opěradlem. Lékařský droid stál za ním a nanášel nějakou hojivou mast na jeho popálenou hlavu.
„Neruším, Generále?“ zůstal jsem stát za dveřmi, a rozhovořil se klidným hlasem. „Rád bych se omluvil za své chování.  Nesouhlasil jsem s vaším postupem a zasažen emocemi jsem jednal zbrkle.“  
Kiffar si trochu odfrkl.
„Jedno byste si měl o Stínech zapamatovat, Mistře Con-Denyzzi… Nikdo, nikdo jim nevyhrožuje odebráním zbraně,“ v jeho hlase byla hrozba, ale zatím jen hrozba. „Ale možná vám budu schopný někdy odpustit.“
„Výhružky si nechte pro nějakého padawana,“ odpověděl jsem stejně výhružným hlasem. „Na svou zodpovědnost jsem zrušil váš rozkaz, aby loď odletěla, jakmile vstoupíte na můstek. Dole na planetě je Generál Champbacca, hledající Rytířku Karnis. Až ji najde, nalodí se na Majestic.“ Odmlčel jsem se.
„S vaší dovolením.“
„To nebyla výhružka, ale upozornění,“ nechal si podat skalpel a začal ze sebe improvizovaně odřezávat seškvařený oblek, z kterého by se jinak nedostal, „a s tou drobností nemám problém. Přeci tu nenecháme nikoho z našich.“
„Děkuji.“ Ten mi fakt lezl na nervy. Jeho arogancí, která byla typická spíš pro temné Jedi. Mnohokrát jsem se divil, že Rada s takovou sekci Jedii souhlasí. Ale aby nevznikly další potíže, musel jsem jednat takhle.
„Uvědomte si, že jste to tu přehnal. Pár nevinných obětí během mise by vám Rada odpustila. Ale genocida celé planety, genocida nevinných obyvatel, to je moc. Poskvrnil jste Řád ve válečném stavu. Poskvrnil jste Republiku. Tohle zasahuje až do politiky. Pokud se to dozví separatisté, zneužijí toho. To už vám neprojde. A můžete bejt ten největší Stín ze všech… Nevyhrožuji vám. Jen říkám, co se stane. “
Ačkoliv to bylo překvapující, nechal mě domluvit až do konce bez žádného přerušení.
„Zajděte si do knihovny v Chrámu a přečtěte si něco o akcích, které provedli Stíni za celou svou existenci. Ach, já zapomněl… k těm informacím má přístup jen Nejvyšší Rada a Stíni.“ Usmál se a podařilo se mu sundat vrchní část jeho oblečení. Pod ním měl kůži jen lehce zarudlou, ale jinak v pořádku.
V zásadě měl pravdu. Ale musel jsem se v duchu smát, neuvědomuje si politickou choulostivost celé záležitosti. Hádat se nemělo cenu, čas ukáže, kdo má pravdu.
„Mohu se vás zeptat, co se stalo? Proč jste tak jednal?“ tuhle otázku jsem musel položit, i když jsem věděl, že jako Stín se mi vůbec nemusí vyzpovídat. „Co se stalo dole na planetě a kdo vás takhle zřídil?“  
„Sith. Teda… „Sith“. Jeden z nejmocnějších, které jsem kdy potkal. Říkala si Algernnon de Bray. Snad vám to jako vysvětlení stačí.“
„A… Alg…Algernon de Bray?“ sáhnul jsem zbrkle a rychle do kabátu a vyndal malé holozařízení. Když se v mých rukách spustilo, zhmotnil se můj obraz v jediském rouchu, vedle kterého stála mladá dívka. „ Vždyť tohle je Algernnon de Bray.“ Stín se podíval na obraz mladé dívky a zamyslel se.
„Hmm, sice to tohle mládě, co ukazujete, není, ale s jistotou vám můžu říct, že bývalo. Teď je o něco vyšší, vyvinutější, afektovanější a hraje si s blesky.“
Zaraženě jsem se díval na jeho tvář jako bych vůbec nechápal, co říká.
„To není možné…“ koktal jsem. „Byla můj padawa… byla… zemřela před čtrnácti lety.“ Šokován jsem se zhroutil do křesla vedle Stína.
„Myslím, že by bylo lepší, kdyby mrtvou skutečně zůstala,“ řekl tvrdě a poplácal mě po rameni. „Až se seberete, odeberte se na můstek. Do deseti minut tam budu. Navíc mám pocit, že se Mistr Champbacca vrací na loď.“ Vzal zničený kus oblečení, vstal, vydal se do své kajuty a nechal mě se dostávat z šoku. Zůstal pár minut sedět na místě. Přijel ke mně lékařský droid a chtěl mě nějak diagnostikovat. Odehnal jsem ho.
Alger žije. Ona žije. Ale propadla k temnu.
Jak…
Viděl jsem ji umírat. Cítil jsem, jak se vytrácí ze Síly. Cítil jsem, jak z ní vyprchal život. Prostě jsem tenkrát věděl, že je mrtvá. Dlouho jsem její tělo hledal. Ale nenašel.
To prostě není možné…
Třeba je to jen shoda jmen…
Tak nějak jsem podvědomě tušil, že ne…
Můj omyl, že jsem ji tam tenkrát nechal a přežila… mi udělalo silný šrám na duši.
To že propadla temnotě… mi zlomilo srdce.
To že mučila jednoho z Jediů… vytvořilo v mé mysli obranou barieru.
Zjistím, co se jí stalo. Přivedu ji na světlo. Nebo ji v tom nejhorším případě zničím.
Je to má chyba a je to moje zodpovědnost.
Sáhl jsem po Síle a hledal v ní klid. Zprvu to šlo těžce, ale nakonec se mi klid podařilo najít.
Vyšel jsem z ošetřovny, a po pár minutách dorazil do hangáru.
Wookiee tam stále čekal. To co sem, řekl se mu nelíbilo. Události, které se tu dnes stali, totiž naše kroky automaticky zavedou na Coruscant. A děti, a hlavně Johauna by na planetě museli zůstat o něco díl. A když tu máme možnost využít jeho lodi, rozhodl jsem se ho poslat hned teď pro děti a Johy, vyzvednout je a dopravit na Coruscant.
„ Wyrrgy mám prosbu, potřebuji aby jste doletěl na Leptosis, vyzvedl mého padawana a další dvě děti. Dopravil je na Coruscant.“
„ Ted nemůžu! Musím tu zůstat dokud Jess nebude v pořádku.“
„ Nebojte je pořádku, Mistr Champbacca ji našel, a už sou na cestě sem. Hned jak přistanou odlétáme na Coruscant proto musíte letět hned.“
„ Dobrá.“
„ Díky. Dávám vám své slovo, že vám zařídí, aby jste ji na Coruscantu mohl viděl.“  Zavolal sem za ním. O několik minut později se hangár otevřel, wookieeho loď z něj vylétla, pár vteřin před tím, než do hangáru přistála stříbrná loď Mistra Champbacci.


---------

CAST:

Woallc Con-Denyzz - as - Mistr Woallc Con-Denyzz, Padawan Johauna Darkrider, Přepravce Wyrrgullhuk.

Jessica Karnis - as - Kapitán Diamant, Mistr Ruuki A. Arssadri, Padavan Envii Laasaen                  

[Mia Mahariel]

Flashback

Corellia – 22,8 BBY

Ta práce měla být jednoduchá. Najít a zlikvidovat konkurenčního pašeráka exotických jedovatých stonožek a jiných členovců. A ani nemusel nutně zmizet. Nechat hezky na očích pro výstrahu. Akorát, že ten paranoidní parchant s sebou všude tahal minimálně dva bodyguardy.
Nebýt Jeffa, asi bych je musela odrovnat všechny tři, ale opět se projevila ta lepší část jeho já a několik dní ho prachsprostě špehoval, aby našel skulinu v jeho jinak perfektním krytí. Takže jsem se podle jeho instrukcí dneska sebrala, ozbrojila svou milovanou ostřelovací puškou a vydala se na pašerákovo poslední rande…
…které poslední nebude pro něj, ale pro jeho společnici.
„Do háje!“ ujelo mi nahlas a v tu chvíli se po mě otočil nejen on, ale i ti dva hromotluci, co si kousek dál dávali partičku pokru. Stačil jim jediný pohled na díru v obnažených zádech pašerákovy přítelkyně a nechali karty kartami. A já jsem zcela nedůstojně vzala nohy na ramena a prosmýkla se davem pryč. Naštěstí pro mě, oni nebyli zrovna běžecké typy a o pár ulic dál se mi podařilo je konečně setřást, ale i tak jsem pro jistotu vzala cestu k půjčenému vznášedlu oklikou. Celou dobu k baru jsem zarytě mlčela a to i přesto, že mám v povaze si s dopravními prostředky povídat. Zlozvyk z práce. Z té poctivé, samozřejmě.
S chmurnými myšlenkami na nedokončenou zakázku jsem popadla pušku ze sedadla a vrazila do putyky, kterou Jeff označil za záchytný bod. Nedalo mi ani moc práce ho najít, seděl přímo na baru a jak bylo jeho zvykem, neseděl tam sám. Takže jsem se po několika krocích otočila, zapadla k poněkud vzdálenějšímu stolu a objednala si tu nejlevnější alkoholickou břečku, co nabízeli. Musím začít šetřit.

Dnešní večer probíhal docela příjemně. Společnice se našla relativně pohledná a dokonce i relativně vtipná a chytrá.I když poněkud upjatá. Aspoň to nebude tak jednoduché dostat ji na lopatky... mohla by to být docela zábava.Nevadilo by mu, kdyby se Miina zakázka trochu protáhla.
Slečna už byla docela rozpracovaná, tak ji začal lákat, že by jí mohl obstarat ten a ten ročník whisky, jelikož barva onoho alkoholu by seděla k jejím očím... Tmavě zlatavá.A že přesně ví, kam pro něj zajít.A pak se natáhl, aby jí odhrnul za ucho pramen vlasů, který jí spadl do tváře.
Pak se stalo několik věcí, které mu došly až později. Vzala ho za ruku, provedla s ním nějaký šílený rychlý chvat, kdy poněkud ztratil orientaci a našel ji, až když jeho huba skončila  připlácnutá k desce stolu. Rukou mu kroutila tak, že mu za chvíli buď upadne nebo se vykloubí a stejně jí zůstane plandat v ruce.  
„Čím jsem si to zasloužil?!“ utrhl se na ni Jeff zhrzeně. „Jen jsem se snažil chovat mile!“
„Sorry, někdy jindy, Jeffe... jestli je to vůbec tvoje pravé jméno. Ale pašuješ neproclený alkohol a to se CorSecu moc nelíbí... a to už tě sleduju nějakou dobu.Díky za přiznání.“
„Nemůžem si ty pouta a hraní rolí nechat někam později... třeba v soukromí hotelu? Proti gustu... ale tohle není zrovna můj šálek horký čokolády.Před veřejností jsem drobet ostýchavý.“
„Chceš dostat kromě obvyklé sazby v lochu a pokuty ještě kopanec do rozkroku? Jo? Tak v těch řečech pokračuj,“ zavrčela a ruku mu zkroutila ještě o něco víc.
A snažila se ho doopravdy natvrdo spoutat. To bylo dost zlé. Musí vytvořit nějaké roztýlení.
„Támhle, to oni mě navedli!“ vřískl téměř dívčím hlasem a dost hlasitě. A pak jednou rukou ukázal na první dva podezřelé typy, které mu padly do oka. Až později se dozvěděl, že se jednalo o nějakou místní mafii, swoopařský gang nebo fanoušky separatistů... možná všechno dohromady... , kteří se tady shromažďovali předtím než vyrazí na záškodnickou akci. A o pozornost CorSecu rozhodně nestáli.
„Jasně, určitě je pak prověřím-“ ironický úsměšek jí zmrzl na rtech. A Jeff ztuhnul taky. Protože ti dva patroni vytáhli bouchačky a bez váhání po jeho dnešní sadistické společnici vystřelili.
Musela být v bezpečnostních složkách nová, protože ještě neměla zažité reflexy a když se ji Jeff snažil stáhnout pod stůl, vysmekla se mu. A to se jí stalo osudným. Schytala to hned prvním výstřelem. Padla na zem obličejem dopředu, blastery pohřbené pod tělem. I ten jeho.
Jeff zaklel a zašmátral na stole.Snažil se nahmatat něco, co by se dalo použít jako zbraň. Cokoliv.
Talíře.
Jednoho sejmul na čisto, omráčený padl k zemi jako podťatý. Druhého trefil těžký kovový talíř do tváře právě když pískal, aby sehnal posily.
Čas vyklidit scénu.
Ale to by nesměl uvidět v davu známou tvář. Takže její  zakázka taky očividně nabrala rychlý spád.

Neměla jsem čas zůstat zírat s otevřenou pusou, protože se Jeff najednou rozeběhl proti mně a aniž by zpomalil, přehodil si mě přes rameno a zdrhal seč mu síly stačily. Protestovat by asi nemělo cenu.
„Já utíkám, ty střílej ty, co poběží za náma!“ informoval mě udýchaně.
„Co si zase-“
Větu jsem nedokončila, protože mi těsně kolem hlavy prolétl výboj z blasteru. S trochou nepovedené akrobacie se mi podařilo vyndat z pouzder mé vlastní zbraně a střelbu jsem opětovala. Kdybych se toho osobně neúčastnila a viděla to ve filmu, asi bych se musela smát, ale teď mi to moc směšné nepřišlo. Jeff měl naštěstí docela dobrou fyzičku a k lodi to nebylo moc daleko. Zatímco pan zdrhej-bloncko-mám-průser nahazoval motory a štíty, využila jsem tu chviličku než se zavřel nákladní prostor lodi k tomu, abych to našim novým známým znovu zavařila a připravila je o pár dalších členů. Jakmile se loď odlepila od země, zamířila jsem za Jeffem do pilotní kabiny.
„Co to ksakru mělo znamenat?“
„Věř mi, že to nechceš vědět.“
Nemělo cenu se s ním teď dohadovat, bylo potřeba dostat se co nejrychleji co nejdál. Pár skoků hyperprostorem by je mělo setřást.
Ale nesetřáslo. Po prvním pokusu se objevila jejich loď hned za námi, při druhém to s námi pořádně zahoupalo, ale stále jsme je měli za zadkem.  Zkontrolovala jsem všechny systémy, pokusila se stabilizovat štíty (které sem tam trochu blbly, ale kdo je dokonalý, že?) a najednou to se mnou švihlo o palubní desku.
„Oni mi střílejí po lodi!“ zasupěla jsem naštvaně a pak jsem si všimla kolísající energie. Museli zasáhnout jeden z motorů. Sakra. Potřebovala jsem je setřást, než napáchají další škody a získat dostatek času, abych se mohla povrtat v kabelech. Každou chvíli jsme mohli ztratit výkon. „Jeffe?“ otázala jsem se opatrně s pohledem upřeným na pás asteroidů před námi. „Myslíš, že by ses jim zvládl ztratit mezi těmi kameny?“
„Jako nic.“ Ušklíbl se.
Nebylo mi jasné, jestli z něj mluví jen jeho ego nebo to opravdu dokáže, každopádně jsem ho nechala osudu a vydala jsem se zpátky do nitra lodi. Normálně jsem se k motorům za chodu přibližovala nerada, ale musela jsem zjistit rozsah škod. Jaké bylo ale moje překvapení, když mi cestu k technickému vybavení lodi zaterasila zeď z beden plných alkoholu. Aspoň už vím, proč máme v patách naštvané agenty CorSecu. Asi bych jim těžko vysvětlovala, že s tím nemám nic společného. No nic, to si vyřídím s Jeffem později, teď bylo zapotřebí zvednout výkon. K mé smůle jsem se ale k motorům nedostala. Když loď škrtla bokem o jeden z trochu větších kamínků, které se povalovaly na prstenci okolo planety, odhodil mě náraz na stěnu a někde z přední části lodi jsem uslyšela Jeffův hlas. „Drž se, bloncko, tohle bude asi bolet.“ A taky bolelo…

Probrala jsem se a rozkašlala jsem se. Něco mě tlačilo k zemi a bylo to nepříjemně těžké. Pokusila jsem se to odhodit stranou, ale vypadalo to, že se na mě zřítil celý strop. Zhluboka jsem se nadechla a…znovu jsem se rozkašlala, protože se po nárazu prach teprve usazoval a já jím slušně vyplnila plíce. Snažila jsem se nepanikařit a soustředit, což bylo celkem těžké, když jsem si nedokázala představit, jak to může vypadat v pilotní kabině, když tudy se pravděpodobně prohnalo stádo banthů. Zavřela jsem oči a k mému údivu se sutiny pod mýma rukama lehce pohnuly. Dost na to, abych je na krátkou chvíli, než jsem se z pod nich vysoukala, udržela ve vzduchu. A pak s hlasitým zaduněním a dalším oblakem prachu dopadly na zem. Kupodivu jsem ani neměla nic zlomeného ani jinak zraněného, až na těch pár škrábanců, co jsem  obdržela od poliček, co mi bránily v bezproblémovém letu trupem lodi, když se naše kocábka rozhodla vzít to k povrchu planety trochu zhurta. Vyškrábala jsem se na nohy a odkulhala jsem směrem jakým se měl nacházet Jeff.
Loď zřejmě „přistála“ bokem, protože krom pár špinavých hrnků a láhve Ithoriánské whisky (budiž jí země lehká), se zdálo být všechno na svém místě. Až na Jeffa samozřejmě. Ten ležel tváří k podlaze pod sedadly a nehýbal se. Všechno se ve mě sevřelo úzkostí.
„Nebuď mrtvý, rozumíš?! Nebuď mrtvý…“ zamumlala jsem si poplašeně pro sebe a sehnula jsem se k němu. Když jsem ho otáčela na záda, nespokojeně cosi zamrmlal.
Uštědřila jsem mu ránu pěstí do ramene a pak pro jistotu ještě jednu. „Blbečku!“ ucedila jsem a všechny úzkostné pocity se ze mě v tu chvíli vypařily. „Dlužíš mi loď.“ Odtušila jsem kamenně a zmizela z místnosti dřív než stihl jakkoliv zareagovat.
Vevnitř to vypadalo, že by se dalo ještě něco zachránit, ale pohled z venku mi stačil k jasnému závěru, že tohle už do pořádku nedám. Celý bok lodi ležel rozprostřený několik stovek metrů za vrakem, jak jsme chuděrku Opilou ochechuli postupně obrušovali o zem. Tedy Jeff obrušoval, já jsem se nechala otloukat o stěny. Každopádně nemělo cenu přemýšlet nad tím, jak dám loď dohromady, protože i kdyby to bylo v mých silách, nikde nebyl ani náznak civilizace, kde bych mohla sehnat náhradní díly.
Rozhodla jsem se udělat první věc, která mě v tu chvíli napadla a to sice se strašně naštvat, sednout si na holou zem a trucovat do té chvíle, než se Jeff odváží přijít mi na oči. A nevím jestli to bylo odvahou nebo spíš jeho drzostí, žese po chvilce opravdu vyvrávoral z vraku, mnul si krk a při pohledu na loď se pousmál.

„Co se tak tváříš? Nic se neděje, ještě pořád máme víc než polovinu lodi. A jestli nám instalovali majáček, tak ten jsme cestou museli určitě obrousit... takže pohoda.“ Zazubil se.

Jednoho krásného dne splním svoje hrozby a bude pobíhat okolo s hasákem v pozadí…

Pretty colors by Mia & Jeff

[Champbacca]

Když jsem opustil loď, venku taky pršelo.
Déšť kolem Fogsmeade byl nicméně podstatně lepší, neboť tady místo vody padalo z nebes pekelně žhavé plazma. Vstříc mu vycházela oblaka dýmu, která se podstatně pomaleji linula k obloze z toho, co na zemi ještě zbývalo, a ohně hořely kam až oko v tom kouři dohlédlo. Popel se snášel k zemi a iluze pekla byla dle mého názoru víc než dostačující.
Přistáli jsme na relativně nepoškozeném náměstíčku, střechy prostých domů kolem dokola sice hořely, ale přímý zásah zatím neutrpěl žádný. A můj pohled okamžitě upoutal monumentální palác na druhé straně, jehož architekt musel být vzhledem k užitému stylu minimálně v těžké depresi. Prakticky žádná okna, masivní kamenné bloky a těžká kovová vrata, která už ale někdo vyrazil a pochybuji, že to byli místní.
Ti místní, co právě ve třech exemplářích vystrčili hlavu z úkrytu za sochou nějaké pofidérně vypadající ženské, kterých bylo po obvodu náměstí spíš víc než málo, a hned po hlavách vykoukly hlavně.
V očích se těm divným, lidem podobným divochům sice odrážely okolní plameny a vůbec to vypadalo, že se snaží přežít to blížící se kataklyzma, ale já nečekal, co vykoukne dál, a bleskově jsem vběhl do paláce, když už bylo otevřeno.
Vnitřek mi prozradil, že architekt byl oproti dekoratérovi v podstatě veselá kopa; k dokonalému sladění interiéru chyběla snad už fontána stříkající krev a nebo tekoucí láva. Napomenul jsem se nicméně, že i to by za chvíli mohlo být, pokud to bombardování brzo nepřestane. Jako potvrzení těchto úvah a možná jako motivace, abych trochu zrychlil, se ozvala ohlušující exploze signalizující, že někde v okolí se do vzduchu odporoučel minimálně celý barák.
Běžel jsem naslepo chodbami v přízemí a míjel jednu mrtvolu za druhou. Na první pohled to vypadalo, jako by byli zabiti nějakými primitivními vrhacími zbraněmi, ale už na ten druhý mi bylo jasné, že to jsou nějaké přirozené výrůstky místní rasy a skutečnou smrtící zbraní byl, kupodivu, světelný meč. Dávalo mi to lehkou naději, že se třeba generálovi z křižníku nad námi podaří Jess zachránit, ale místní temná aura mi zároveň našeptávala, že když nařídil to bombardování, asi nebude moc při smyslech. Musím si pospíšit.
Cizí přítomnost bych přes tu místní temnotu asi nevnímal, ale že to byla právě moje bývala padawan, přibližný směr jsem vycítil a po chvíli prohlížení suterénu jsem našel násilně otevřený vchod do podzemních katakomb. Než jsem vlezl dovnitř, neunikl mi vzdálený hluk lodních motorů, jako by někdo odlétal. Nevěnoval jsem tomu pozornost, na řešení problémů bude čas, až ty problémy mít budeme. Problémy větší než teď, tak.
Děkoval jsem v duchu tomu magorovi, co to tu postavil, že vyrobil decentní kobky a nikoliv bludiště s nějakou sympatickou příšerou, a spěšně míjel všechny ty výklenky s výstavními kousky koster a částí těl i s nástroji, kterými byly odděleny.
Připravoval jsem se na nejhorší, ale tak nějak to nestačilo. V místnosti, do které jsem nakonec vpadl, mě nejprve praštil přes nos úctyhodný smrad zaschlé krve, spáleného masa a nějakých chemikálií. Podstatně horší to ale bylo o chvilku později, když jsem na křesle uzřel osobu, pro niž byl ten komfort kolem nejspíš určený.
Jessicu, respektive něco, co se z ní stalo po pár týdnech mučení. Jedno oko měla zakryté pramenem připálených a umazaných vlasů, jejichž barva možná nedala vyniknout krvi, a to druhé zavřené, ale dýchala, i když mělce. Vychrtlá byla vždycky, ale to, jak vypadala teď, mi nahnalo husí kůži, zejména v kombinaci s množstvím modřin, jizev a popálenin. Bude to chtít bactu, hodně bacty.
Jen zběžně jsem prohlédl tu zrůdnou komnatu, jestli se ve stínech neskrývá trýznitel, leč hned potom jsem přiskočil ke křeslu a začal zápasit s popruhy. Ať už je vyráběl a utahoval kdokoliv, rozhodně si dal záležet, nicméně podlehly a bezvládné tělo se mi tak nějak samo sesulo do náručí.
Zachytil jsem ji před pádem a zdálo se mi, jako by se ptala, jestli nemám s sebou nějakou žížalu k svačině. Co se mi pak ale zcela určitě nezdálo, to bylo téměř reflexivní sevření zesláblých rukou, kterými se mě chytla kolem krku.
Ach jo, a já ji tu nechal tak dlouho, aniž by mě napadlo, že něco není v pořádku. Jenže nebyl vhodný čas na další vlnu výčitek, na to ostatně není vhodný čas nikdy, protože teď jde do tuhého. Zamířil jsem neomylně zpět na povrch, napůl ponořen ve vzpomínkách na mnohem lepší chvíle, a teprve po opuštění katakomb si uvědomil, že ty motory, co jsem slyšel při vstupu, mohly dost dobře patřit Nubianu.
Vyletěl jsem ven pod tu černou oblohu osvícenou žárem ohňů a tam si lehce oddechl, protože má nová loď tam klidně seděla a nevšímala si kolosálního požáru, který pomalu požíral zbytky města. Sagwen je očividně nejen spolehlivá, ale taky má kuráž, protože tady by na mě asi jen tak někdo nečekal.
Nebo prostě jenom neumí nastartovat, hlodal mi v mysli cizí hlas, ale jak jsem opustil stín temného paláce, zase zmlkl.
Jakmile jsem se ocitl na rampě, zařval jsem směrem do kokpitu povel ke startu a běžel na druhou stranu, aniž by mě zajímalo, jestli třeba fakt nemá potíže se startem.
Položil jsem tu hadrovou panenku na lůžko, i když se v bezvědomí lehce bránila, a po pár sekundách marného hledání lékárničky či něčeho podobného ucítil, jak se loď zvedá. Uklidnění nicméně trvalo jen okamžik, neboť rychlost zvedání a řev motorů mi prozradil, že pilot toho asi moc nelétaného nemá.
Přehodil jsem přes Jessicu alespoň první dostupnou deku, aby jí nebyla zima, a vystřelil jsem do kokpitu, kde se mi na poslední chvíli povedlo skočit po ovládacím panelu a zvýšit příkon motorů na potřebnou mez, abychom se nevysekali o věže paláce hrůzy.
Sagwen následně ochotně vyklidila pole, protože pilotování očividně nepatří mezi její koníčky, a asi se musela hodně držet, aby se nezačala vyptávat. Jenže mě v tu chvíli, ano, dost opožděně, došla celkem zásadní věc, která cestu na křižník podstatně zjednoduší. On totiž ten křižník přestal střílet.
Rychle jsem zkontroloval senzory, jestli nám ptáčkové náhodou neuletěli, ale majestátní Majestic se nadále nacházel na oběžné dráze. Mistr Denyzz očividně uspěl a nařídil zastavit bombardování.
Přistáli jsme v připraveném hangáru a já bez delšího přemýšlení nakázal Sagwen, aby zůstala v lodi a třeba si něco četla. Nepřišlo mi totiž vůbec moudré se před klony producírovat s někým, koho neznají a koho hodlám brzy bez vědomí Rady něco málo naučit.
Pak už jsem ale neztrácel ani vteřinu, znovu jsem zvedl zvadlou rytířku i s dekou a opustili jsme chromovanou loď. Venku už kromě pár obligátních klonů čekal i mistr Denyzz a zdál se celkem v klidu. Beze slova jsem se vydal jeho směrem, abych následně pokračoval k ošetřovně, protože Jessica, která sebou čas od času lehce škubla a uniklo jí pár snových slov, to potřebovala jako sůl.

Přidal jsem se k mistru Champbaccovi, který v náručí nesl zraněnou rytířku. Společně kráčeli na ošetřovnu, kterou Karnis nutně potřebovala.
„Jak jí je? Přežije to? “ zeptal jsem se, když jsem pohlédl na rudovlasou dívku.
„Poslal jsem Wyrrgullhuka, aby doletěl na Leptonis, vyzvedl Johaunu s dětmi a dopravil je na Coruscant.“ Kráčeli jsme vedle sebe, bez jediného vzájemného pohledu.
„A máme velkej problém. Ten, kdo rozkázal palbu na civilní obyvatelstvo planety, je Stín. Šílenej stín, co si myslí, že mu vše projde. Protože údajně jednal ve jménu Rady. Chtěl jsem ho zatknout za tu genocidu, co tam spáchal, ale nehodlá se vzdát.“

No vida. Proč se ptát, když lidi tak strašně rádi mluví a většinou řeknou všechno, co vědí, i bez ptaní. Na to jsem ostatně sázel skoro vždycky, když jsem se v hospodách sháněl po žhavých drbech.
Než jsem stačil zareagovat na libovolnou z otázek, mistr přešel k další, což sice informačnímu oběhu moc nepomohlo, ale aspoň mi to napovědělo, jak vážná zdejší situace je. Stín, hm?
[„Pokud jednal ve jménu Rady, pak by se měl zodpovídat jim,“] pronesu nakonec, když je ticho, a pohledem zpražím dva kolemjdoucí klony. Jen ať vědí, že je nemám rád.

„To vím taky,“ zamračil jsem se sám pro sebe. Svým způsobem jsem neměl právo pokusit se stína zatknout. „Jednal jsem v tu chvíli tak, aby ten blázen, nezačal znova bombardování. Nebo vás tu nenechal.“

[„Což se vám povedlo na výbornou a patří vám za to můj dík,“] kývl jsem uznale a na konci chodby spatřil dveře na ošetřovnu. Ani to netrvalo moc dlouho.
[„Ale cesta na Coruscant nás stejně nemine,“] zamručel jsem lehce otráveně, což sice nebyl cíl, ale nějak jsem si nemohl pomoct. Tady na lodi sice budou mít prostředky k tomu, aby vytáhli Jess z nejhoršího, ale jinak bude potřebovat trochu sofistikovanější péči. Jako by si toho nevytrpěla už dost.

„Děkuji.“ Zamyslel jsem se. „I kdyby vás tam nezavedla. Mé kroky tam teď rozhodně směřují. Ten šílenec musí bejt zastavenej. Udělám všechno proto, aby se Rada o téhle Genocidě dozvěděla.“ Vešli jsme společně na ošetřovnu, Wookiee uložil dívku na lůžko a lékařští droidi se o ni začali starat. „ Navíc tím ten idiot Republice hodně zavařil, pokud se to dozví Separatisti, politicky toho zneužijí.“

Jeho slova jsem vnímal jen na půl ucha, protože většinu mé pozornosti si právě užívala skupina robotů, co mi snad s trochou štěstí postaví Jessicu zase na nohy, i když to asi bude chvíli trvat. Každopádně tady zůstanu a budu je hlídat, jeden nikdy neví. A hlavně je třeba si uvědomit, jak to dopadlo, když jsem ji nechal bez dozoru minule.
[„Možná to Rada vážně nařídila. Už by mě to ani nepřekvapilo, politika je svinstvo a v galaxii by bez ní bylo lépe.“] Se svým odporem ke Staroušům jsem se nikdy netajil a nehodlám s tím začít teď. Hlavně ať tam nezůstaneme moc dlouho.

„To máte pravdu,“ sedl jsem si na jednu z lavic na ošetřovně kousek od nich. „I když bych neřekl, že tohle Rada nařídila. Ne teď, ne takhle.“ Zamyslel jsem se a ještě víc se zamračil. „Nevěřím tomu, potom co jsem viděl ty jeho oči.“

Sice jsem netušil, o čem mluví, ale to bylo asi tím, že jsem se s oním Stínem ještě neměl tu čest potkat. Ale jestli vybombardoval planetu kvůli záchraně někoho, koho tam pak nechal, tak si to nechám klidně ujít.
[„Udal nějaký důvod, proč to udělal?“] zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem jen poslouchal pípání napojovaných přístrojů, a tak nějak se spíš ptal na to, proč tam nechal Jess než proč vybil ty divochy.

„Žádný důvod neudal. Jen že… jen…“ na chvilku jsem se zarazil a odmlčel, když sem si vzpomněl na Alger. „Lovil Sitha.“ Slova mi z ústa s pomyšlením na svou bývalou padawanku šla hodně těžce. „Z jeho slov vyplynulo, že prakticky neudělal nic hrozného, že jeho sekta,“ nedokázal sem jinak organizaci Stínu popsat, protože to byli šílení a arogantní fanatici, „udělala horší věci, které Rada schválila.“

[„Sitha?“] zbystřím okamžitě a dokonce na chvíli odvrátím zrak od nynější pacientky číslo jedna. Ne že by ho omlouvalo, ale minimálně jsem teď možná i dokázal pochopit, že by to Rada schválila. Protože co zemřel Qui-Gon, byli hledáním Sithů téměř posedlí.
[„A ulovil ho?“] následovala otázka, která se asi dala čekat.

„Ne. A podle toho, jak vypadal, bych řekl, že mu dala hodně zabrat.“ Každá zmínka o Alger mě více drásala svědomí. Pak jsem pohlédl na mladou rusovlásku. „Ale podle kapitána bylo jeho misí zachránit rytířku Karnis. Tudíž nechápu, proč nepokračoval v pátrání a vracel se na loď dřív než vy. A bez ní.“ Pak jsem se trochu opravil. „I když na jeho obranu se to dá pochopit, jeho stav naznačoval, že sám potřebuje lékařskou péči.“

Dala mu zabrat, hm, takže pravidlo, že kam Sith nemůže, tam nastrčí ženskou, tady dostávalo trochu nový rozměr.
[„A něco mi říká, že pak z planety uprchla, kteréžto štěstí její obyvatelé neměli.“] To byla spíš řečnická otázka, protože odpověď na ni mohla být jen jedna. Jinak by tu sotva byli a sotva by Stín nechal přerušit baráž, kdyby měl možnost ji tam dole rozdrtit.
[„Takže nám po galaxii pobíhá Sith, skvělé. A já už se tak těšil na klidný důchod.“] To poslední mi tak nějak vyklouzlo, ale doufal jsem, že to mistr přejde bez většího zájmu. Co je koneckonců zajímavého na důchodu, žeano?

Nervózně jsem si poposedl, protože to, co sem chtěl říct, asi nebude dobré. Vnitřně jsem se rozdejchal.
„Jo! A prakticky za to můžu já,“ řekl jsem a čekal na jeho reakci.

A to už jsem si myslel, že tomu začínám rozumět.
[„Cože?“] zeptal jsem se, přimhouřil oči a znovu mu věnoval zkoumavý pohled.

„Jmenuje se Algernnon de Bray. Popsal ji jako rudovlasou ženu starší pětadvaceti let.“ Vyslovovat tyhle slova, bylo těžké, tak jako dýchání pod vodou. „Tu ženu znám. Tedy znal jsem. Před více než deseti lety.“ Sáhl jsem do kabátu, vyndal hologram a zařízení spustil. Znovu jsem dnes podruhé zahlédl naši společnou fotku, když byla dítě. „Zemřela, aspoň jsem si myslel, že je mrtvá. Před více než deseti lety nás Řád poslal na jednu misi. Byla můj padawan.“ Začal jsem se vyzpovídat. Spíš sám sobě než mistru Champbaccovi. „Mise ztroskotala. A jí… zabili… Cítil jsem to… Cítil jsem, že v Síle umírá… Snažil jsem se ji najít. Marně… Vím, že jsem cítil, že je mrtvá…“ ztratil jsem řeč.

My jsme fakt vybraná banda, napadlo mě.
Já, okázalý bručoun a anarchista, moje bývalá padawan, lehce fajnová holka přežívající navzdory všem snahám vesmíru, Sagwen, slepé děvče vychovávané grupou pošuků, Nina, ženská co z nudy infiltruje temné akademie, a teď tenhle chlapík, co pravděpodobně může za to, že Sithové jsou po Maulově smrti na Naboo zase dva. Hmmmm.
[„Holt máte kliku na průseráře,“] pokrčil jsem lehce rameny ve snaze situaci odlehčit, ale vtípek na účet Johauny teď asi nebyl moc na místě. Pak mě ale napadlo, že když mezi nás tak výborně zapadne, možná by nebylo od věci si ho trochu oťuknout.
[„Co čekáte, že vám na to řekne Rada?“] Ale začneme zlehka, žeano.

„Slova tvá nás nepotěšila. Co stalo se, stalo se. Na minulost ty zapomeň. Na přítomnost soustřed se. Úlohy ty jiné máš. O Algernnon de Bray Rada se postará.“ S pohrdáním jsem napodobil mistra Yodu.
„Seřvou mě a řeknou, ať se o to nestarám. Jenže to nejde. Tohle je jedině moje selhání, a moje povinnost. Bud ji přivedu zpět ke světlu, nebo…“ poslední slova se mi říkala hodně těžce, ale i tak jsem zpříma a odhodlaně hleděl do Wookiových očí, „nebo ji zničím.“

Sice jsem pochyboval, že by zrovna Yoda zmiňoval soustředění na přítomnost, ale jinak to vlastně docela odpovídalo mojí představě. Já taky nečekal, že mě pochválí, ale na to už jsem si tak nějak zvykl a hlavně jsem nikdy neměl až tak velký průser. Pokud nepočítám to, když jsem se zeptal jistého mistra, jestli se jeho matka nepředstavovala příjmením Windu už za svobodna.
[„Pochybuji, že vám Rada dovolí zkusit ji obrátit zpátky. Možná by bylo lepší to zkusit na vlastní pěst.“] Teď jsem si sice sám připadal trochu jako Sith, co k sobě kradmo láká děcko na sušenky, ale nějak to začít muselo.

„V tomhle případě mě nezajímá, co Rada na její účet řekne. A ani jak s ní budou chtít naložit. Uvědomuji si své pochybení,“ řekl jsem pevně a odhodlaně. „ Ano. O tohle se postarám já sám. Obrátím ji.“ Odmlčel jsem se „A když ne…“ slova se mi znovu vytratila z hrdla.

[„Bude těžké ji sledovat, když už to mají na starosti Stíni,“] pokračoval jsem jako by nic a už byl skoro připravený mu vyklopit svůj plán. Což by bylo riskantní, nezodpovědné a unáhlené, ale snad sama živoucí Síla mi říkala, že tomuhle muži můžu věřit.
[„Budou sledovat i vás. Možná by bylo lepší se trochu osamostatnit,“] navrhl jsem nakonec a zkoumavě se zahleděl na monitor životních funkcí, který právě změnil styl vykreslování křivek a dost mě to vyvedlo z míry.

„Souhlasím s vámi.“ Zamyslel jsem se a rodil se mi v hlavě malý plán. „Byl by to logický krok. Ale svým způsobem se osamostatnit by bylo unáhlené. Sám těžko zmohu sledovat ji po galaxii. Pokud zůstanu ve velení klonových jednotek, jako generál budu mít právo dostávat se k tajným informacím rozvědky. A pokud se ona někde objeví a bude o ní zmínka, ty informace získám. A pak budu jednat.“

Nikdy jsem nechápal, proč některé Jedie tak strašně baví hrát si na generály, ale asi k tomu svoje důvody měli. A tenhle se zdál jako jeden z těch lepších.
[„Pokud nebudou Stínové rychlejší.“] Sice jsem si ani nebyl jistý, kolik jich vlastně je, ale rozhodně víc než jeden, takže si milou Algernnon budou moct přehazovat jako horký brambor. Pár jich u toho asi zařve, jaká škoda, ale mnoho zajíců, vlkova smrt.
[„Každopádně určitě chápete, že prostě jsou věci, které Rada vědět nemusí.“] Tuhle větu jsem zdůraznil, protože mi došlo, že naverbovat ho můžu, ale v každém případě ho musím přesvědčit, aby o osudu akademie a o jejích přeživších žácích mlčel.

„V některých případech. Ano. Nemusí.“ Trochu s pohrdavým tonem jsem řekl: „Stejně tak jako my ostatní nevíme, co všechno nám Rada tají.“ Možná jsem to řekl trochu pohrdavě, víc než jsem měl. I protože většinou s kroky Rady souhlasím a mnoho z mistrů uznávám. Ale na druhou stranu mě dnes velmi znechutilo, a naprosto se mnou otřáslo jednání toho Stína. Pokud sou jeho slova pravdivá, co já vím jaká zvěrstva nám Rada tají. A dělat zvěrstva ve prospěch většího dobra, to se mi prostě nelíbí.

[„Takže když vás poprosím, abyste se Radě nezmiňoval o detailech naší mise na Miu Leptonis IV, co uděláte?“]
Tak jo, budeme hrát vabank.

„To bude záležet na okolnostech.“ Takže očekávaný rozhovor přišel. „Všiml jsem si, že jste Radě pár detailů zatajil. Čekal jsem, kdy mi je vysvětlíte.“ Z wookieského mistra jsem cítil upřimnost. Jeho jednání vycházelo z čistoty jeho duše a ze světlé strany. Nejednal nikterak sobecky. Tak na co tajit svůj názor, takže sem ho řekl na rovinu. „V tuhle chvíli nemám důvod Radě něco tajit. Pokud mi řeknete pádné důvody, proč něco tajit, udělám to.“

[„Řekněme,“] začal jsem pomalu a vlastně si to tak nějak sumíroval i sám pro sebe, [„že bych to tam rád přestavěl podle svého. Jen pár uživatel Síly, jejichž smýšlení není Radou plně akceptováno.“]
To možná trochu moc zavánělo temnou stranou a asi bych to měl trochu rozvést, napadlo mě po chvilce, a tak jsem pokračoval.
[„Už nějakou dobu zvažuji odchod do předčasného důchodu a takhle bych i v něm mohl vesmíru prospět, rozhodně víc, než když se budu v jednom kuse hádat s Radou, která stejně neustoupí. Tam budeme vlastními pány, daleko od ortodoxních praktik a od války. Když se něco posere, možná to i přežijeme a budeme moct pomáhat s obnovou.“]
O té vizi mu ale fakt říkat nebudu, stejně to byla nějaká hříčka toho kocoura a akorát bych ze sebe udělal vola.

„Docela odvážný plán.“ Zamyslel jsem se. „Neodmítám ho. Ale vzhledem k okolnostem mého závazku ohledně Algernnon…“ odmlčel jsem se, „jen nezapomínejte, jak se Rada zachovala v minulosti k Šedým Jediům. I v nedávném případě Jensaarai. Budeme…“ uvažoval jsem, „budete muset být hodně opatrnej. Hlavně si krýt záda, mít někoho, kdo vám bude ty záda krýt.“

Budeme tiší jako šedé myšky se světelnými meči, naším revírem bude... no, to je jedno.
[„O to se budu samozřejmě snažit, a proto bych celkem ocenil vaši spolupráci. Pokud ne aktivní, tak alespoň závazek, že o nás budete mlčet.“]
Ach jo, možná jsem to přeci jen neměl dělat. Vykecat to prvnímu člověku, se kterým se dám do řeči ohledně Rady a Sithů a vůbec, co to do mě vjelo? Snad to nakonec dopadne lépe, než kdybych mu neřekl nic a on mě ze zatajování detailů Radě podezíral nadále.

Zvažoval jsem jeho slova. Jeho plán se zdál částečně šílenej. Jenže jak říká jedno přísloví: „Šílení a odvážní lidé mají štěstí.“ A na druhou stranu mě dnešní Stínova slova zasáhla tak, že se můj pohled na Radu částečně změnil.
„Přinejmenším se můžu zaručit, že mlčet budu,“ řekl jsem nakonec. „Jak byste si představoval spolupráci?“

Pokud bude mlčet, tak to jako spolupráce stačí. Počkat, neříkal jsem mu to náhodou už před chvílí? Otázkou je, co chtít dál, abych to zároveň nepřehnal a vůbec.
[„Mlčení mi bude stačit, ale rovněž by se mi hodily oči a uši v Chrámu. Čistě pro jistotu.“]
Sice mám v plánu být tak strašně potichu, že si o nás nebudou šeptat ani největší drbny, ale Síla je někdy nevyzpytatelná.

„Dobrá. Budu mlčet. Sem tam to oko a ucho nastavím,“ usmál jsem se. „Ale Rada si bude myslet, že vaše schopnosti jsou velmi silné a v čas války prospěšné.“ Trochu jsem se zamyslel a uvažoval, proč často přemýšlím jako bych sám seděl v Radě. Asi je to ta moje malá záliba v politice a uvažování ve větším měřítku. „A váš odchod do důchodu tudíž nebude snadný. A vyvolá pozornost.“

Začít se teď smát by asi bylo nedůstojné, tak jsem jenom předstíral náhlý záchvat kašle. Něco mi ale říkalo, že to prokoukl, takže to bude chtít vysvětlení.
[„Já bych se naopak skoro vsadil, že už mají připravené všechny papíry a moc se na to těší.“]
Šašci.

„To neznamená, že když jste rebel, že vás Rada nepotřebuje. Teď když je válka a nás Jediů je málo. Naopak potřebuje každého.“ Rebel nerebel, kolik takových v Řádu bylo. „Nezapomeňte na Qui-Gona, rebel, Radě trnem v oku, ale uznávenej pro své schopnosti. Kdyby dnes žil, byl by obrovským přínosem pro běh války.“

Jak bych taky mohl zapomenout.
[„Pro běh války, kterou zavinila sama Rada. Neříkám, že válka Republice svým způsobem neprospěla, ale nemůžu se zbavit pocitu, že bude znamenat konec Řádu. A proto udělám nejlépe, když ty své schopnosti předám dál, místo abych hrdinně natáhl brka kvůli kdejaké strategicky výhodné hromadě hoven.“]
Fíha, to jsem se zas rozkecal.

„Dobře. Budu mlčet. Koukat a poslouchat. A snad pomůžu i víc se studenty,“ řekl jsem i sám sobě. „Ale mou prioritou bude najít Algernnon. Což pro nejbližší budoucnost pro mě znamená nechat si post generála.“ Pohlédl jsem mu do očí. „Myslím že mě napadlo, jak váš odchod usnadnit,“ trochu sem se usmál. „Vaší smrtí.“

Ale notak, kde to jsme, na divadle?
[„Nebuďme melodramatičtí, takovou radost jim zas neudělám.“]
Nehledě na to, že fingovat vlastní smrt je klišé, bych taky nerad, aby usnuli na vavřínech, protože už je nikdy nikdo nebude buzerovat. Takhle je pořád šance, že se vrátím a budu protivnější než kdy předtím.

Rozesmál jsem se. „Tak to byl pouze návrh. Myslíte na zadní vrátka. To se mi líbí.“ Vstal jsem přešel jsem k Wookieeovi a napřáhl ruku. „Dobře. Jsme domluveni?“

[„Písemně to nedostanete, ale ruku na to dám rád.“] Tenhle lidský zvyk se mi posledních pár let začal strašně líbit. Zjistil jsem totiž, že mé předchozí neúspěchy v tomto oboru byly způsobeny přílišnou silou a lidé, co jsem jim ruku podával, mi ji po návratu z ošetřovny už nikdy podat nechtěli. Ale už jsem to vyladil.

A tak jsme si spiklenecky potřásli rukou. Pohlédl jsem na rudovlásku a vroucně vyjádřil své pravdivé pocity. „Doufám, že bude co nejdříve v pořádku. Potkali jsme se v Chrámu a zdála se mi jako fajn dívka. Tohle si nezasloužila.“ Otočil jsem se na podpatku. „Jdu se podívat na můstek. Chci mít toho Stína na očích. Později se na vás přijdu podívat.“

Jasně že si to nezasloužila, chtěl jsem za ním houknout, ale rozmyslel jsem si to. Málokdo v téhle pitomé válce dostal to, co si zasloužil.
Nechal jsem myšlenky jít vlastní cestou a sedl si co nejblíž ke všem těm přístrojům, abych to tu všechno důkladně pohlídal, než se Jessica vzbudí. Těsně před tím, než se tak stane, samozřejmě zmizím, aby si nemyslela, že jsem vyměklá bačkora, ale jinak mě odsud nedostane ani vlečný paprsek.

Woallc, já a kopec kapesníčků

[Dave Fox]

Prodral jsem se hustým křovím a došel jsem k prudkému srázu. Zahleděl jsem se dolů, kde se na dně srázu tyčila základna ponořená v džungli. Základna byla poměrně velká, ale mou pozornost hlavně upoutal velký vysílač na střeše základny. Vysílač světélkoval na krajích, takže to znamenalo, že jim opravdu energie fungovala.
,,Jak je to možný? Něco mi tady nehraje.“ Promluvil jsem tak nějak sám k sobě a přiklekl k zemi. V tu samou chvíli vysoko nad mou hlavou proletěla zásobovací loď. Loď byla malá nejspíše převážející všemožné zásoby. Loď pomalu začala sestupovat dolů k základně. Moje oči opět sklouzly k vysílači, který tentokrát neblikal. Okamžitě jsem vytáhl kapesní počítač, abych se utvrdil ve svojí teorii. Počítač zapípal a pak naskočil. Na obrazovce se začali objevovat statistiky a údaje. Loď zatím zpomalila sestup a střecha základny se otevřela. Loď pomalu vlétla dovnitř a střecha se pomalu zavřela. Pozvedl jsem počítač a dal ho do zorného pole s vysílačem. Vysílač se aktivoval a světla na něm zase začali problikávat, o pár sekund na to se počítač vypnul.
,,Zajímavé.“ Poškrábal jsem se na hlavě a očima sem doslova propaloval vysílač.

Derk otevřel oči a začal mžourat na své okolí, tedy alespoň si myslel, že otevřel oči, protože tady byla taková tma, že jen těžko mohl odhadnout, jestli je má zavřený nebo otevřený. Kolem zápěstí cítil studený kov pout, která cítil i na nohou. Na zádech cítil ledovou zeď, takže usoudil, že je připoután ke zdi. Našpulil rty a nechal vytéct slinu, aby jestli nevisí hlavou dolů. Slina mu stekla po bradě a spadla dolů.
Nejdříve se pokusil pouta urvat, potom se z nich pokusil vyklouznout. Zavřel oči a začal se soustředit. Pocítil náhlý nával Síly, která skrz něj začala prostupovat. Bylo to ukluzující. Pouta se trochu zatřásla a pak se pomalu začínala roztahovat. Derk se soustředil čím dál víc, ale pouta nešlo tak snadno přetrhnout jak by byl čekal. Derkovi začal po čele ztékat pot. Za chvíli už se potil celý, ale jeho soustředění to nijak neovlivňovalo. Pouta se povolila zase o něco více, až nakonec pukla a on se zřítil, asi tak z metrové víšky na zem.
,,No to si mě překvapil, nečekal jsem, že by ses dovedl osvobodit.“ Hlas, mužský hlas a zazněl náhle tak náhle, že Derka doslova polekal. Derk se pomalu zvedl na nohy a zadíval se do tmy před sebe.
,,Kdo jste?“ promluvil kamsi do tmy. V tu chvíli se rozsvítili světla a Derk si musel zakrýt oči rukou, protože tak velké množství světla po tak dlouhé tmě bylo na něj příliš. Chvíli bylo ticho, jako by byl vše jen nějaký špatný sen. Derk otevřel pomalu oči a začal přivykat na světlo. Nacházel se v obdélníkové místnosti s bílými zdmi. Bylo vidět, že interiér evidentně nějaké základny je nový nedávno sestavený. Na jednom konci místnosti stál Derk za zády měl ke zdi přidělané řetězy a na druhém konci místnosti, tedy naproti němu stál u dveří muž a obličej mu skrývala černá kápě i zbytek oblečená měl černý. Derk si prohlédl důkladně celou místnost, všiml si, že celý strop svítí, že je jako jedno obří světlo vlastně jako dvě velká světla protože uprostřed je přerušovala modře svítící čára, která se táhla kolem celé místnosti jak po zemi, tak i po stěnách. Derkovi okamžitě došlo, že se jedná o silové pole, které se aktivuje, jakmile se přiblíží. To znamenalo, že ta pouta byla jen taková hra nebo případně nějaká zkouška.
,,Kdo jste?“ zeptal se znova a tentokrát věděl se přesně koukat.
,,Copak si už nevzpomínáš? To mě mrzí.“ Zasmál se muž ledovým smíchem, až Derka jemně zamrazilo v zádech. Muž si pomalu sejmul kápi. Muž měl krátce střižené černé vlasy a byl jemně oholený. Dvě žluté oči se dívali přímo na Derka.
,,Zir Sull.“ Řekl tiše Derk.
,,Takže si přece jen pamatuješ? To je od tebe velmi milé.“ Zasmál se zase Zir.
,,A kdepak máš mistra? Kde pak je Fox?“ Zir se podíval jako by cítil soucit a byla mu celá tato situace nesmírně líto. Chvíli na to se jeho výraz změnil v posměšnou grimasu.
,,Ten tu semnou není. Přiletěl jsem sám.“ Zalhal Derk tak nejlépe jak dovedl.
,,Vážně? To je škoda těšil jsem se, jak ho vlastnoručně zabiji. No nic ty mi budeš muset stačit.“ Zir se opět ušklíbl a jeho žluté sithské oči propalovali Derka skrz na skrz.
,,Zabijete mě?“ zeptal se Derk bez náznaku strachu.
,,Kdepak chlapče přece bych neplýtval takovým talentem.“ Odpověděl Zir.
,,Nikdy se k vám nepřidám.“ Odsekl Derk.
,,Uvidíme, chlapče. Nepodceňuj Temnou stranu.“ Řekl Zir a místností se opět rozezněl jeho ledový smích.

Pomalu jsem začal, oklikou scházet sráz, abych se dostal co nejbezpečněji dolů. Sestoupil jsem konečně dolů. Naštěstí se celá základna halila do džungle tak nebylo tak těžké se pomalu a nepozorovaně přibližovat. Najednou mě celé tělo zabrnělo. Byl to jen mžik nepatrný okamžik, ale mě to ani náhodou neuniklo. Udělal jsem dva kroky zpět a opět mě celé tělo zabrnělo. Vytáhl jsem kapesní počítač a zahleděl jsem se na display ani náhodou se na něm nic nedělo. Udělal jsem zase pár kroků vpřed a po té co mi tělo zabrnělo, se na počítači začalo něco dít. Po chvíli zapípal a opět se na něm objevili statistiky a údaje.
,,Zajímavé. Zdá se, že vysílač ovládá energii v poměrně velké vzdálenosti po planetě, ale jakési silové pole udržuje fungující elektřinu na základně a v blízkosti kolem ní.“ Podělil jsem se sám se sebou o získané informace. Pocítil jsem přítomnost někoho dalšího v nedalekém okolí. Rychle jsem se sehnul a začal očima těkat po okolí. Všiml jsem si čtyřčlenné hlídky, která se evidentně vracela na základnu. Šli v řadě za sebou po vyšlapané stezce. Byli poměrně dobře ozbrojeni a na hlavách měli helmy, které jim zakrývali celou hlavu včetně obličeje, zbytek oděvu byl něco jako zbroj.

Místností se rozléval Derkův řev naplněný bolestí. Ležel na zemi a do těla se mu zarývali blesky, které sršeli z prstů Zir Sulla.
,,Cítíš to? Cítíš ten hněv? Chceš mi ublížit, že ano? Nech ten hněv, ať tě ovládne, ať tě posílí.“ Řve Zir a nepřestává do Derka pouštět blesky.
,,Nikdy.“ Sykl Derk. Zir na chvíli přestal a nechal Derka se vzpamatovat.
,,Proč se tomu tolik bráníš, chlapče? Cožpak necítíš chuť se pomstít Foxovi za to že tě opustil? Neukázal ti pravou moc Síly, nedovedl ti ukázat tu velikost, protože to Jediové neumí. Temná strana tě posílí na takové úrovní, že si to ani nedovedeš představit.“ Zir mluvil jako mistr, který promlouvá ke svému padawanovi.
,,Nikdy by mě neopustil.“ Zašeptal Derk.
,,A kdepak teda je? Jsi tu sám. Nepřišel, aby ti pomohl, poslal tě na tuhle misi samotného a teď tu klečíš na zemi a zažíváš muka. Nech Temnou stranu, ať ti pomůže.“ Zir si klekl na jedno koleno a o druhé se opřel rukama. Derk se na něj podíval a v tváři se mu objevil zhnusený výraz. Začínal pociťovat nenávist k tomu muži, co mu tolik ubližoval, tomu muži co plival na dobré jméno jeho mistra. Jeho mistr. V jeho mysli se zobrazil obraz Foxovi tváře, jak se na něj usmívá.
,,Nikdy se k tobě nepřidám.“ Odplivl si Derk. Zir se zamračil a rychle se postavil. Z rukou se mu vydrali blesky a narazili do Derka tak silně, že ho zvedli ze země a on dopadl zády na teď. Blesky ho takřka přišpendlili ke zdi a procházeli mu tělem. Jeho nohy sebou kopaly metr nad zemí. Derkem procházela nepředstavitelná bolest.
,,Dave!“ Vydral se Derkovi z úst křik.

,,Derk.“ Zašeptal jsem. Cítil jsem ho. Byl v útrobách základny a evidentně ho někdo mučil, protože jsem velmi silně cítil i jeho bolest. Nasadil jsem žoldáckou helmu a završil jsem tak převlek. Na zemi kolem mě se váleli těla čtyř žoldáků, jeden z nich byl vysvlečen, protože jsem si jeho zbroj “půjčil“ já. Předtím než jsem si zbroj oblékl, sem jí hezky omlátil o prostředí a poškrábal vším, co bylo po ruce. K mému velkému štěstí i překvapení to nikdo ze základny neslyšel. Meč jsem bezpečně uschoval ve zbroji a pak jsem se rozeběhl vstříc základně se zbraní v ruce.
Vrata základny hlídali pouze dva žoldáci a já si to zamířil přímo k nim.
,,Co se děje?“ zavolal na mě jeden z mužů. Nejspíše nejdřív zkusili vysílačky v helmách, ale tu jsem vypnul. Celý tenhle plán byl riskantní, ale v tuhle chvíli jsem neměl čas na zdržování. Běžel jsem stále k nim a oni nevypadli, že by mě brali za hrozbu.
,,Tak co se sakra stalo?“ zařval ten samý muž znova.
,,Jedna z těch bestií nás přepadla v džungli.“ Zavolal jsem na ně, co nejhlasitěji jsem dovedl. Mohl jsem jen doufat, že neznali čtveřici žoldáků, kterou jsem právě přepadl v džungli.
,,A co ostatní?“ zavolal zase ten muž. Evidentně mi to celé spolkl, což jsem osobně neočekával.
,,Jsou mrtvý.“ Řekl jsem, když jsem doběhl k nim a začal jsem popadat dech.
,,Zatraceně. To už je tenhle týden druhá jednotka. Ta džungle nás všechny zničí.“ Řekl tentokrát ten druhý muž. Ten zatím došel k panelu a pomocí klávesnice otevřel robustní vrata.  Vydrž Derku, už jdu. Pronesl jsem v mysli.

Mistře? Derkovi se zdálo jako by k němu mluvil mistr. Ne přímo, ale jako by uvnitř jeho mysli. Nevěděl, jestli se mu to jen nezdálo. Ale dodalo mu to o něco víc sil. Derk ležel schoulený na zemi po té, co ho Zir pustil z bolestivého sevření u zdi. Nebojte se, mistře, nezklamu vás. Pronesl Derk v mysli doufajíc, že to třeba Fox uslyší.

[Sagwen Aisling]

„Toto mi nikto neuverí“, povzdychla som si, keď po „rozdaní rozkazov“ wookie so zachránenou dievčinou v náručí opustil loď. Už z toho krátkeho stretnutia, keď ju odnášal, na mňa urobila silný dojem. Musela prežiť strašné veci.

Ja som výskala od radosti a vzrušenia, napriek všetkému, som si práve zdvihla mienku o svojich schopnostiach o ďalší level. Rozmýšľala som ako najlepšie splniť wookieho príkaz zostať na lodi a napadlo ma vrátiť sa späť do kokpitu. Usadila som sa tam, uchopila páku a znova predomnou bola scéna bombardovaného mesta keď wookie vyskočil von zachrániť svoju padawan. Ten pocit bol úžasný. Cítila som každý milimeter štvorcový priestoru v širokom okolí lode. Dokonca sa mi zdalo, že čas plynie pomalšie, že rozžhavené lúče prenikajú vzduchom s ladnou gráciou, trosky lietajú na všetky strany s vopred presne vypočítanými trajektóriami a všetko sa dialo pod taktovkou niečoho mocnejšieho, všeobjímajúceho a všekontrolujúceho. Sila. Tá ma znova zachránila. Nikdy by som do seba nepovedala, že by som niečo podobné zvádla.  Ale s pomocou Sily som neporaziteľná! Ako som tam tak sedela, chichotala sa a pripadala si najmocnejšia v celej galaxii, ozval sa z chodby podivný vŕzgavý zvuk.
Vyľakaná som sa prevrátila z pilotovho sedadla na zem a štvornožky som sa priplazila k dverám, oprela sa chrbátom vedla nich a skúmala chodbu mojim „zrakom“. Nič. Sústredila som sa viac, no moc sa mi to nedarilo, vyľakalo ma to viac než dosť. Čo ak vysllali niekoho uistiť sa, že je loď naozaj prázdna? Alebo nejaký hangárový technik? Počkať, myslím že som zatvorila, keď wookie odišiel. Nezamkla som? Vrzgot sa zrazu vyrútil na chodbu zo zadnej časti lode a do toho vydával pískavé a pípavé zvuky. Je to astrodroid, s hlbokým vydýchnutím ma opustil aj všetok strach. Nemotorne som sa postavila a v tvári červená nad trapasom , ktorý sa mi práve podaril som vyšla na chodbu. Bol to astrodroid.
„Zdravím.“, preniesla som optimisticky do ticha prerušovaného slabučkým vrčaním droida. Kontroloval práve nejaký panel a po krátkom preskúmaní som ho zaradila do kategórie „päťdesiatročný servisák na rutinnej obhliadke lode“. Len niečo odpípol. Ak by sa dalo v jednom krátkom pípnutí vyjadriť nechuť ku rutinnej práci, za ktorú vám nikto nepoďakuje, pretože nieste organický,  a ani vaše obvody a kolečká, už niesu to čo bývali, bol by to práve tento zvuk. „Oh, tu má niekto zlú náladu. Mrzí ma ak sa niečo pokazilo, lietala som prvýkrát v živote. Naozaj.“ ,zase len krátko pípol. „Ale bolo to úžasné, aj keď som sa v živote tak nebála, vlastne, nebol to strach. Ťažko popísateľný pocit.“ Droid nadudrane pípol a ja som mu ustúpila z cesty, aby mohol pokračovať v prehliadke lodi. Asi automat. Koverzácia ma neuspokojila tak ako som čakala. Potrebujem to ešte niekomu povedať. Lietala som  loďou! Uprostred bombardovania! Toto mi nikto neuverí... Čoskoro som si našla pekné miesto v lodi so sedením a stolíkom, kam som mohla položit holocron a čítať si zase niečo viac o technike používania Sily, tentokrát podľa zabrackého majstra Kotha, ktorý vynikal v mentálnej disciplíne. Onedlho som však postupne skĺzla do spánku a pravdepodobne by som prespala roky, keby ma nezobudil...

[Mia Mahariel]

Bespin. Nikdy bych si nemyslela, že zrovna tady jednou skončím, ale osud měl se mnou asi jiné plány. Když jsme před několika měsíci „přistáli“ na té mrňavé, bezejmenné a zdánlivě neobydlené planetce, strávili jsme dva dny likvidováním zbylých důkazů o Jeffově vedlejším zaměstnání. Teda myslím, že to byly dva dny, nějak si to přesně nepamatuju. Každopádně hned jak jsme vystřízlivěli, zjistili jsme, že kromě spousty skal, písku, skal, písku a dalšího písku, se na planetě nachází malá farmářská osada a neuvěřitelné množství obřích žížal, které ve tmě světélkovaly. Hledat mezi obyvateli někoho, kdo vlastní loď, bylo celkem zbytečné. Ti, co nepracovali na farmách, stáčeli v místní moštárně a palírně výborný, lehce alkoholický džus. Výborný do té doby, než jste si uvědomili, že kromě těch pěstovaných žížal na planetě není nic, z čeho by ho mohli dělat a fanatičtí ochránci vesmírné fauny by asi nebyli nadšení z výrobního postupu zahrnujícího mimo odstřeďování také lisování a kvašení.  Dalším a naprosto vedlejším produktem této procedury byl návykový narůžovělý prášek, který s oblibou šňupaly dámy z vyšších společenských vrstev. A samozřejmě byl stoprocentně ilegální.
Takže, když se po dvou týdnech na planetě zastavil byznysmen zastupující místní zájmy, souhlasil, že nás odveze do prvního většího města, které má po cestě. A vzhledem k tomu, že jeho loď byla celkem podobná Ochechuli, jako platbu požadoval její zbytky na náhradní díly. S těžkým srdcem jsem souhlasila.
A tak jsme po malém výletě na obchodníkově lodi uvízli tady, obsadili jedno opuštěné skladiště, přeměnili ho na dílnu a vrhli se na soukromé podnikání, které sice moc nevynášelo, ale aspoň to pokrylo nejnutnější potřeby.

Otřela jsem si čelo hřbetem ruky a protáhla jsem si záda. Po půlce dne, kterou jsem strávila ohnutá nad vznášedlem, které pohromadě držela jen spousta šroubů a síla vůle, mě bolely i ty svaly o kterých jsem až do teď neměla ani páru, že je mám. Ohlédla jsem se po své společnosti a dlouze jsem si povzdechla. Hověl si spokojeně natažený přes obě sedadla, nohy opřené o bok vznášedla a se zavřenýma očima tiše oddechoval. Bylo mu úplně jedno, že mi většinu času jen překáží, ale už několik dní neměl do čeho píchnout. Doslova.
Sklonila jsem se zpátky nad rozdělanou práci a měla jsem chuť zaúpět. Tenhle typ by se neměl podomácku upravovat. Ale zakázek bylo málo. Tedy aspoň těch lukrativních. Mé konto se začínalo značně tenčit a nebýt toho, nikdy bych se neupsala k takové otročině, co po mě chtěl majitel tohohle vraku.
Musela jsem být asi hodně zabraná do práce, protože mi ušla žena, která už několik minut nervózně přešlapovala kousek ode mě. Nakonec si musela odkašlat, abych se jí začala věnovat. Omluvně jsem se pousmála, popadla jsem nejbližší čistší hadr a pokusila jsem se zbavit ruce alespoň té nejhorší špíny. Ne moc úspěšně.
„Můžu pro vás něco udělat?“ zeptala jsem se celkem zbytečně, protože tu vždycky bylo něco, co jsem mohla udělat.
Žena se skoro vyplašeně podívala na lenošícího Jeffa a ztišila hlas. „Mohli bychom jít někam, kde budeme mít větší soukromí?“
„Samozřejmě.“ Pousmála jsem se a mrskla hadrem po Jeffovi. Nevypadal, že by mu to nějak výrazně vadilo. Jen ho smetl z obličeje a pokračoval dál ve svém nicnedělání.
Zavedla jsem ženu do malé místnosti, kterou jsme používali jako provizorní kancl a kde občas přespával Jeff, když se mu zrovna nepovedlo vnutit se na noc do cizí postele. Takže většinou zela místnost prázdnotou.
Nalila jsem ženě něco k pití a posadila se za stůl. Byla mi jasné, že s tak provinilým obličejem mi nebude chtít svěřit do opravy něco ze svého majetku. Byla tu jistá naděje, že se Jeffa aspoň na nějakou chvíli zbavím a nechám se obohatit o nemalou sumu kreditů.
„Takže…co pro vás můžu udělat?“ věnovala jsem jí jeden ze svých nejlepších úsměvů.
„Jste Mia, že?“ podívala se mi do očí a pokud o mě už od někoho slyšela, ten pohled jí musel být dostatečným důkazem, že jsem přesně ta, koho hledá. Málokdo se mohl pyšnit tak jedinečným poznávacím znamením. V práci to sice mohlo být občas na škodu, protože to značně zjednodušovalo identifikaci, ale pokud si člověk dával pozor a byl ve svém oboru profík, nehrozilo, že by zůstal naživu někdo, kdo by ho identifikovat mohl. A já jsem byla profík. Velmi drahý profík.
„Jsem.“ Potvrdila jsem zcela zbytečně.
„Jedná se o takovou delikátní záležitost…“

Po chvíli, kdy Mia zaplula do malé kanceláře, se rozhodl pomalu otevřít jedno oko. Nebyl jako jeden z těch skvělých rytířů Jedi, aby vycítil přesně někoho v místnosti (i když na to, abyste v některých případech vycítili osobu v místnosti, nebyl nutný šestý smysl ale nos. A že to občas síla byla. Zvlášť v některých barech. Naštěstí byla návštěvnice dílny navoněná jen slabě, téměř nepostřehnutelně), takže si musel vystačit se starým dobrým „myslím, že už jsem tu sám“.
Převalil se na sedadle vznášedla, které oproti očekávání ani příliš hlasitě nezavrzalo, a s hlavou podepřenou loktem sledoval skrze žaluzie prosklené rádoby kanceláře obě ženy uvnitř.
Po ránu, po ránu... špinavý hadr na tlamu... Podle balistické dráhy a prudkosti, se kterou se látka nasáklá nejrůznější špínou srazila s jeho obličejem, hádal, že ještě nenarazila ve společné mrňavé lednici na pár velmi prudce poživatelných suvenýrů, které si odnesl ze včerejší šichty. Její smůla.
Teď seděla za stolem, na tváři svůj obvyklý business výraz. Vypadalo by to až poněkud směšně, kdyby nevěděl, že ta malá, plavá, vzteklá, v pracovní kombinéze osoba, opravdu dokáže zabíjet lidi. A ještě chladnokrevně vyjednávat za kolik. Což teď pravděpodobně dělala. Jen málo nájemných vrahů dokázalo vypadat i při domlouvání kšeftu takhle... roztomile, řekl by. Většinou to bylo tím, že muži a ženy od tohohle fochu prodávali své služby v některých kruzích také díky vlastní image (jizvy a kybernetické náhrady included). Kdyby si zakryla svou vlastní sadu zjizvené tkáně nějakým svetrem odporně sladké barvy, tak by jí do ruky strčil spíš plyšového varactyla, než ostřelovací pušku. Ne, že by na Bespinu svetry potřebovali, žeano.
Ale ten faktor roztomilosti zůstával. I něco na způsob zabijáckého charismatu. Nebo to bylo charisma zabijáka? Její osobnost se zdála příliš velká pro takové drobné křehké tělo. V podstatě ho přebíjela, takže jste si až posléze všimli, že je zjizvená jako starý vesmírný pirát a plochá jako prkno (tak jí také k její velké nelibosti přezdíval, v hitparádě oslovení jeho drahé kolegyně Prkno obsadilo druhou příčku hned za Blonckou). Ve většině případů mu stačilo i o něco málo méně, aby se pokusil dostat dané dámě do kalhotek, popřípadě dámu dostat nejlépe ze všeho oblečení, ale tady ho odrazoval víc než jeden zádrhel. Jejich pracovní vztah fungoval příliš dobře na to, aby ho komplikoval nějakými silnějšími emocemi, popřípadě výměnou tělních tekutin na několika úrovních. A navíc existovala vysoká možnost, že pokud by to nebral vážně a začal si s ní, skončí mu pistole u hlavy nebo on skončí s dírou od blasterového výboje v zádech. A on se ještě nehodlal vázat. Ale jinak ji měl v podstatě rád... a rád se díval, když s někým jednala... nebo se vztekala, červenala  a nebo zápasila s nářadím, které bylo skoro větší než ona. To byla docela zábava. Možná by jí někdy i pomohl, ale to by si o pomoc musela říct a na to byla moc hrdá. A navíc měl po večerním přivýdělku nárok na trochu odpočinku. S takovou jí tu loď bude splácet padesát let. Přistihl se, že mu to vyloženě nevadilo. Alespoň měl nějaký dlouhodobý plán do budoucnosti. Krátkodobý zahrnoval několik hodin vydatného spánku.
Když se žena otočila na podpatku a s úlevným výrazem se snažila příliš rychle nevyběhnout z garáže, vrátil se do polohy „odpočívající velmi unavený člověk, nerušit prosím.“
Tušil, že odpočinek zřejmě nebude mít dlouhého trvání.

Jako obvykle. Jeden papaláš chtěl zabít jiného papaláše, a aby zůstal inkognito, poslal za mnou svou služebnou. Která, soudě podle temných kruhů pod očima, měla hlavně noční šichty. Nechala jsem si cíl popsat, ujistila ji, že vím, o koho se jedná (protože někdo jako já si musí udržovat přehled o běžné politice, neb tam se řeší problémy pomocí nájemných lovců celkem často) a s úsměvem jsem ji vyprovodila z kanceláře. Srdce mi poskočilo nad sumou, která by měla obohatit moji sbírku kreditů, a pak na chvilku pokleslo, protože jsem si uvědomila, že se bude dělit napůl. Otočila jsem se k muži, který ještě stále úspěšně předstíral spánek a myslel si, že mu to žeru.
„Jeffe?“

„Už je ta cuch... eeeh, osobní asistentka pryč?“

Mít po ruce zeď, bila bych do ní hlavou. „Jo, hejbni zadkem, máme práci.“

„Výborně... a hele neškleb se, cuchta je regulérní zkratka. Celkem ucházející tajemníkova asistentka.“

Zamumlala jsem pár slov vystihujících jeho okouzlující charakter a šla jsem zpátky do kanclu hledat onu zmiňovanou zeď. Krom toho jsem se potřebovala dostat z jednoho pracovního oděvu do jiného pracovního oděvu, zkontrolovat výzbroj, a pokud se bude Jeff obtěžovat zvednout tělo, měla bych se s ním podělit o detaily a poslat ho na malé výzvědy, jestli si chce svou výplatu zasloužit.

Nakonec se obtěžoval, ale nechal ji ještě chvíli dusit ve vlastní šťávě. „Dala ti nějaké info nebo půjdeš naslepo jako obvykle?“

„Mám popis a vím, o koho jde. Potřebuju jen, abys ho našel.“ Povzdechla jsem si a pak jsem se zarazila nad informací, kterou mi podstrčil tak nenápadně, že jsem jí nevěnovala v první chvíli pozornost. „Jak víš, že je to tajemníkova asistentka?“ zeptala jsem se, i když jsem měla svoji teorii.

„Včera jsem pomáhal s přípravami občerstvení na banket, který pořádá. Jeho firma vyrábí nějaké součástky do spídrů, vznášedel či čehosi a teď s tím udělali nějakou díru do světa, pohltili konkurenční firmu, tak to chtějí oslavit.“ Její grimasa stála sice za to, ale měl pocit, že mu stejně neuvěří, že by včera do noci pracoval. Co se dá dělat. „A došel přípravu obhlídnout a ta poplašená eopie se mu tam motala za zády... Jednohubky s plátky nerfské šunky a koreliánskou horčicí jsou k aranžování horší jak osina v zadku.“ Ovšem neměl by vypadat tak rozumně, nebo ho bude chtít zaměstnávat více. Jí naštěstí bude stačit strhující póza manekýna a úsměv. „Jaký jsem?“

„Úžasný jako vždy.“ Povzdechla jsem si bez špetky nadšení. Na chvilku to vypadalo, že by se s ním dalo i normálně mluvit. „Asi jim ten úspěch někdo nepřeje a potřebují ho odstranit.“ Ušklíbla jsem se a popsala jsem mu objekt našeho zájmu, sdělila jméno i možnosti, kde by se mohl podle všeho pohybovat. „Nechceme zbytečný rozruch, takže když přijdeš na to, kde se ho zbavit v tichosti, splním ti jakékoliv přání…“ A v tu chvíli jsem se málem plácla přes pusu.

„Nemůžeme ho prostě vyhodit větrací šachtou ven?“ nakrčil nos a ignoroval její velkorysou nabídku.

„A tohle je přesně ten důvod, proč tu podstatnou část práce mám na starosti já.“ Ušklíbla jsem se, i když na malou chvíli se mi jeho myšlenka zdála jako dobrý nápad.

„Tak proč si nevezmeš na starost i úklid?“ zašklebil se.

„Protože si tu svoji půlku musíš nějak odpracovat.“ Oplatila jsem mu grimasu.

„Ale kam s ním plácnem... to si budeš muset vymyslet sama... jak jsi to vlastně udělala posledně?“

Musela jsem se zamyslet, protože jsem si nebyla schopná hned vzpomenout. Od té doby, co jsme tu uvízli, jsem se víceméně živila poctivou prací mechaničky. Tohle město bylo na špinavou práci moc čisté. Příliš čisté. „Posledně se nám ho podařilo propašovat do sběrného stroje na odpadky. Měli jsme štěstí, že byl zrovna svoz…“

„Jsem pro tu větrací šachtu... někde v dolních patrech.“

A proč nakonec ne, tam si nás stejně nikdo všímat moc nebude. „Dobře.“ Usmála jsem se. „Takže se po něm podívej a zjisti, kam má dneska večer namířeno. Já se mezitím zbavím tohohle oblečení a většiny špíny. Pak se uvidíme.“


Později ten večer...

Jeff ze sebe s úlevou strhal ten paskvil, co na banketu vydávali za úbor číšníka, chvíli počkal než vyšel zadním vchodem do ulice a za Miiným terčem pro tichou střelbu.
Mohl být rád, že personál odívali v rámci slušnosti a nedonutili ho obléct si perličkový přehoz, který na sobě měla jedna z twi´leckých společnic. Střídavě všechno zakrýval a pak zase poodkrýval. Smetanově bílá kontrastovala s namodralou pokožkou na plných prsou... jaképak barvy má asi bradavky? Jeff polkl slinu. Velmi rozptylující.
A on musel být ten večer dokonale soustředěný. V pravidelných intervalech kroužit kolem cíle a dolévat mu drahou whisky. Večer se neúnosně táhl. Měl si vymínit, že chce nejmíň šedesát pět nebo sedmdesát procent, protože stejně nejvíc práce odedře sám. A část peněz stejně Mia dostane jako „splátku“ za loď.
Čas se na banketu neúprosně táhl. Měl chuť pánovi provést to, co ještě žádné ženské neprovedl, protože by to bylo nesportovní, odporné a vůbec to snižovalo zážitek z celého procesu. Cinknout mu drink. Trochu ho k tomu popouzel i fakt, že musel korzovat tak, aby si udržoval odstup od jedné z postarších, svrasklých majitelek významné části akcií, která ho s dravčím výrazem hladového vornskra sledovala po celé místnosti. Jednou kolem ní neopatrně prošel s tácem a něco jí nabídnul, a ta přiopilá ochechule (na niž to označení sedělo líp než na loď jeho kolegyně, budiž jí šrot lehký) mu drápatými nehty skoro uštípla kus zadku. Měl své sedací svaly rád, tak se pak raději držel dál. I když to nebylo jednoduché. Uvažoval při tom, jestli má posléze na Mie plačtivě vymáhat odškodnění za újmu na zdraví a větší část kreditů, nebo to chlapsky přetrpět a pomlčet o tom, aby se vyhnul případným poznámkám.
Doufal jen, že to všechno vezme hladký, rychlý a nenápadný konec. Na straně papaláše, samozřejmě. Jestli toho ožralu dokáže Mia i s takovou nejistou chůzí zasáhnout. A jestli tam náhodou neusnula.

„Sakra…“ ušklíbla jsem se, když jsem se pokusila už po několikáté marně zamířit. Muž byl tak pod parou, že se každou chvíli málem nosem dotkl země (tedy pokud by mu to dovolovalo jeho vypasené břicho) a vrávoral sem a tam, jak na pružině. Nakonec se k mé radosti opřel o sloup. Našla jsem si jeho obří pupek v hledáčku a zamířila. I kdyby na ulici v tuhle dobu někdo byl, vypadalo by to prostě jen, jakože se svezl pod náporem alkoholu k zemi. Pousmála jsem se nad zatím bezproblémovým průběhem akce, schovala zbraň do stínu (než se sem dostane někdo cizí, budu mít dost času si ji vyzvednout) a seskočila jsem z opuštěné terasy o patro níž. A pak jsem to ještě jednou zopakovala, než jsem přistála kousek od mrtvoly. Zdálky se zdál hubenější. Zvedla jsem ho zadýchaně ze země a jen co mi bezvládně padl plnou vahou na ramena, podlomila se pode mnou kolena a cvalda mě uvěznil pod sebou. Oukej, hlavně nepanikařit.

„Jak si to se staroušem užíváš?“ ozvalo se přejícně odkudsi zpoza rohu.

„Výborně. Rušíš nás v tom nejlepším.“ zafuněla jsem podrážděně, jak jsem se snažila ze sebe tu horu sádla odvalit. „Ale když už jsi tady, nemohl bys ho ze mě zvednout?!“

„Když hezky poprosíš…“

„Ty…“ nemohla jsem přijít na vhodnou nadávku.

„Hm... než bych se tu dohadoval s tebou celou noc... ty jednohubky co mám s sebou v tašce by se mohly zkazit…“ prohlásil a nepříliš ochotně cvaldu nadzvedl.

„Díky…“ zamumlala jsem. „Jednohubky zní skvěle, plánuješ afterparty? Pak mám jednu špatnou zprávu. Došla nám whisky…“

„Sakra. Kdybych to věděl, dám si s papalášem taky.“

„Jo, vrávoral se slušně, dobrá práce.“ Usmála jsem se a pak mě něco napadlo. „Když už se s ním potáhnem dolů, můžem se stavit do toho pajzlu co posledně. Třeba nám dají slevu, když vezmem celou lahev...a když si barman nevzpomene, žes mu tam minule sváděl dceru...“

„To byla jeho dcera?!“

Jeho zděšený výraz mi vykouzlil na tváři široký úsměv. „Jo.“

„A nemůžem jít do jiného baru?“

„Snad se nebojíš?“ ušklíbla jsem se.

„Jeho ne…,“ úšklebek jí oplatil. „Jeho dcery…možná trochu.“

Úsměv se mi na tváři ještě trochu rozšířil. „Snad nekouše nebo ano?“

„Máš zájem?“ Zdvihl tázavě obočí.„Myslím, že podle toho co říkala se nebojí... experimentovat... aspoň bych se mohl koukat.“

Tak tahle věta mě přimrazila k zemi a tipla bych si, že jsem byla v tu chvíli rudá až na zadku. „Myslím, že přece jenom půjdeme do jiného baru…“

Ale dřív než začneme slavit, je potřeba dostat tuhle hroudu sádla z dohledu případných nočních hlídek, pomyslela jsem si a přehodila jsem si jednu jeho ruku přes svá ramena a počkala, až Jeff na druhé straně udělá to samé. Dofuněli jsme až do vedlejší uličky, složili zas na chvilku chlápka na zem a nasoukali jsme se do slušivých uniforem místních údržbářů. Já jsem v tom vypadala jako hastroš, Jeff nepochybně po cestě sbalí pár lehce opilých twi’leček, vracejících se z vydařeného večírku domů.
Dostat cvaldu k vozíku na repulzorech nebyl problém, ale vyhoupnout ho do něj nám dalo celkem dost práce. Přikryli jsme ho plachtou, ujistili se, že žádná jeho končetina ani nic jiného nevyčuhuje ven a zmizeli jsme v uličkách.
Cestou nám nikdo nevěnoval větší pozornost, takže až k větrací šachtě jsme se mlčky nudili. Ovšem, jak se nakonec ukázalo, Jeffův nápad měl i své mouchy. Chlápek se prostě do šachty nechtěl vejít a urputně posmrtně trval na tom, že zůstane svalený u našich nohou.
„Co teď s ním?“ založila jsem ruce v bok a šťouchla do něj špičkou boty.

„Prosím tě, řekni mi, že ho nebudeme muset rozřezávat...“ Neřekla nic, ale její výraz mluvil za vše. „Ale nebude to moc vypadat jako sebevražda, jestli z něj budou dva... to mu moc fandím... pět malejch do školky... a místo jednoho velkýho mastnýho fleku by jich tam bylo víc.“ Poškrábal se Jeff na hlavě. „Hm, když se nedaří, vždycky se dá vyzkoušet jiná poloha... co ty na to, parťáku?“

Jiná poloha, jasně. Ale to by mě má evidentně chorá hlava nesměla nasměrovat myšlenky úplně někam jinam. Napadala mě spousta možností, ale žádná nesouvisela s touhle logistickou záležitostí, jak narvat něco tak velkého do něčeho tak malého…ale ne, už je to tady zase…nemluvit, nemyslet.
„Určitě bychom mohli něco vyzkoušet…“ vypadlo ze mě, a když jsem si uvědomila, jak to mohlo vyznít, opět jsem zrudla od hlavy až k patě. „Teda s ním…ne! Tak jsem to nemyslela…sakra…bez něj, určitě bez něj…ale tím nechci říct, že bych snad něco takového s tebou..sakra.“ praštila jsem pěstí do zdi a opřela se o ní čelem. „Chtěla jsem říct, že ho do té šachty můžeme zkusit složit nějak jinak.“ Vydechla jsem zoufale.

„Omezit chytré dvojsmysly, chápu,“ zazubil se.
Nakonec se jim podařilo magnáta nasoukat do šachty. Chvíli bylo slyšet uspokojující šustění látky klouzající po kovu a pak nic. „Vsadil bych Palpyho koule, že se tam někde dole zasekl.“ Zaúpěl Jeff. Tentokrát také nešlo o dvojsmysl. Palpatinovy koule se říkalo jednomu drahému dezertu, který sestával z několika vrstev sladké hmoty různých konzistencí a na závěr byl máčený v čokoládě. A měl samozřejmě převážně kulovitý tvar. „No nic... asi ho budu muset odstrkat až dolů. Ať žije manuální práce. Hele to každé přání ještě furt platí? Trocha motivace by nezaškodila... čeká mě... náročný výkon.“

„Cokoliv, jen ať už to máme z krku.“ Zamumlala jsem.

„Vždy připraven,“ zasalutoval posměšně s poněkud lascivním výrazem , odkudsi vytáhl lanko a upevnil ho na okraji určeném pro šrouby... a hupnul dovnitř do šachty.

A pak že bude šetřit s dvojsmysly…vždy připraven. Opřela jsem se zády o zeď a kontrolovala okolí. Pro jistotu jsem sevřela v ruce jeden z blasterů, který jsem propašovala pod údržbářskou uniformu. Byla mi tak velká, že bych do ní mohla schovat i Jeffa, kdyby to bylo potřeba. Dlouho bylo z šachty slyšet jen tiché pošupování, pak několik tlumených ran a zvuk jak cosi těžkého opustilo svoji pozici. Po několika dalších minutách se Jeff vysoukal ven s vítězným úsměvem na tváři.
„Všechno v pořádku?“ usmála jsem se na něj a pomohla mu ven.

„Doufejme, že bude mít hladké přistání někde dole na planetě... a z pana ostudy se stane pan mastná skvrna,“ odtušil a protáhl se, až mu obratle zapraskaly. „Seriózně by se mi ale teď hodil nějaký drink... zpotil jsem se při tom tak, že se obávám, abych nebyl dehydrovaný.“

„Taky by mi něco k pití prospělo…a hlavně se chci zbavit těchhle hadrů.“ Popotáhla jsem kombinézu do stran. Mám malý stan… „Ten pajzl, co posledně teda ne…a nebo, co takhle kdybych tam jen skočila, vzala nám láhev Ithoriánské whisky a vypili bychom to doma?“ usmála jsem se. „Jsem totiž děsně zvědavá na ty jednohubky.“

„Vidíš... tomu říkám excelentní plán,“ odtušil Jeff mírně, ale s úsměvem. „Tak to tady poklidíme... a až se ujistíme, že nás nikdo nesleduje, kdo by nás o ty jednohubky mohl obrat... rozjedem to v garáži. Jo, to by šlo. Tak veď, ostrostřelče, já ti budu krejt záda.“

Nacpali jsme uniformy do vozíku, zaparkovali ho k několika dalším opodál a vyzvedli v baru naši tradiční odměnu. Barman si mě sice chvilku měřil pohledem, dokonce se i na Jeffa zeptal, ale stačilo mu naštěstí jen ujištění, že nemám nejmenší tušení, kde se ten chlípník momentálně nachází. Takže jsem se spěšně rozloučila, vyzvedla chlípníka za rohem (oj, jaká náhoda…) a slastně jsem se svezla na konci naší cesty do křesla za stolem. Úsměv mi ale na chvilku na tváři zamrzl, když mi pohled ulpěl na povadlém lístečku naší masožravky.
„Asi jsme zapomněli nakrmit a vyvenčit kytku…“

Jeff zachrčel něco nesrozumitelného a plácl se do čela. To byl zase den blbec…

by Jeff & Mia

[Woallc Con-Denyzz]

Místo:Miu Leptonis IV
Datum a čas: 1 rok klonových válek. (22 let před Yavinem)
Čas: o několik hodin později.

Vandalora nájemného lovce lidí probudil pípaví zvuk, hlásící konec hyperprostorového skoku. Sáhl po páce na přístrojové desce a loď vystoupila z hyperprostoru. Po několika dnech byl znovu na Miu Leptosis.
Nechtěl se sem vracet, ale dostal zakázku od samotného Darth Sidiuse. Přání a rozkaz temného pána ho překvapili. Dostal za úkol vrátit se zpět na Miu a zabít mladou padawanku Johauny Darkrider. Nechápal, proč jeho excelence chce zabít tak bezvýznamnou mladou holku z chrámu Jedi. Jenže otázky se Sidiusovi nedávají, jeho rozkazy se plní.
Než odletěl svěřil se Tann. A tak ho požádala během štastné chvíle v posteli, aby zjistil více o zkáze její akademie. Vydal se zpět na tuhle neznámou a zapadlou skálu, eliminovat jednu nežádoucí osobu, a zjistit co se v akademii stalo. Částečně se mu na tuhle bohy zapomenutou planetu nechtělo, chtěl zůstat po boku Tann a užívat si chvíle vášnivého postelového souznění. Na druhou stranu tak trochu doufal, že ti jediové tu ještě budou, a že si s nimi bude moc pohrát. Zbavit tak galaxii několika zpropadených jedi, mu činilo naprosté potěšení.
Loď vstoupila do atmosféry. Navedl ji k základně. Nad jezerem, změnil směr, ponořil se s lodí pod vodu, pak skrz bezpečnostní štíty a přistál v podzemním hangáru. Hangár byl prázdný, bedny s přeházené různě po zemi a stříbrná loď Nubian chyběla.
Procházel naprosto opuštěnou základnou patro po patře. Rozpoznával známky boje. V jídelně našel po zemi rozházené stoly, jídlo a talíře. Kontrolní místnost nad hangárem byla poničená, konzole zpřevrácené, několik z nich bylo proseknuto mečem. Všechny ubikace byli prázdné, ve spoustě z nich zůstali osobní věci majitelů. Několik z nich bylo prázdný úplně, nejspíš spěšně opuštěné.
   Základna byla prostě prázdná, ale zatím nemohl určit, jestli jí všichni opustili, nebo byli pobiti. Jeho verzi o opuštění základny vyvrátilo prozkoumání servisního patra. To co spatřil  jeho silnou a netečnou osobnost ani nerozrušilo. Úklidoví droidi se už dávno dle svého naprogramování starali o úklid základny, a uvedení ji do provozuschopného stavu. Ve spalovně odpadků leželo na zemi deset těl. Mrtvých těl studentů, a jednoho z mistrů. Některé z nich znal. Byl zde Weeguey Trogen, Zabrak Firez, i kuaťanka Salsera, a další. Dokonce tu zahlédl i tělo Togrutské mistryně Rhek Tei. Úklidoví droidi je postupně brali a házeli do pece. Protože ve spalovně objevil jen deset těl, nemohl určit kolik z mistrů a jejich žáků přežilo. Neviděl zde žádné tělo některého z osmi dětí. Ale to nic neznamenalo. Bud utekli nebo jejich těla droidi, už dávno spálili.
Znechuceně se otočil se a vydal se do kanceláře Tann. Její kancelář byla izolovaná v nejvyšším patře základny. Věděl, že bude prázdná, protože Tann cestovala na rychlo, a moc osobních věcí tu neměla. Sedl si ke stolu a namačkal, její osobní kód na konzoly počítače. Nejdřív si chtěl prohlédnout záznamy bezpečnostních kamer, ale objevil jen jakousi obrazovou smyčku, s časem pár hodin před útokem jediů. Vstoupil do osobních záznamů Tann. Některé, důležité soubory zkopíroval, ostatní vymazal. A pak vymazal všechny soubory v jejím počítači. Přemýšlel, jestli nemá nastavit autodestrukční systém základny, ale na to mu Tann kódy bohužel nedala.
Zjistil vše, co potřeboval. A vydal se zpět do hangáru ke své lodi, cestou přemýšlel, že by mohl ještě zajít do bezpečnostního střediska a pokusit se vyhledat nějaké další záznamy. Jenže na to svým způsobem neměl náladu, středisko se nacházelo pár pater níž. Hlavně neměl čas. Zákazník si přál, aby jeho cíl byl co nejdříve eliminován. A protože jeho zákazníkem byl samotní Darth Sidius, a ten rozhodně nebude spokojený, když bude muset čekat moc dlouho na potvrzení splněné zakázky.
Nastoupil do lodě, vylétl z hangáru, skrz hlubinu jezera, a nad hladinou a zamířil k městu. Přistál v malém lesíku kousek od města. Pěšky zamířil do doků na kraji města. Podle Sidiusových informacích, se Jediové s jeho cílem ještě nevrátili do chrámu. Samozřejmě to nic neznamenalo. Mohli opustit planetu a vydat se na nějakou jinou misi. Ale Vandalor předpokládal, že tu ještě jsou. I z toho důvodu, že když Tan osvobozoval, značně loď té padawan poškodil. Samozřejmě, že mohli najmout jinou loď a dávno odletět. Ale ze spisu svého cíle věděl, že svou loď by jen tak neopustila.
Měl pravdu loď byla stále v doku, několik techniků pracovalo na jejím vnějším plášti. Jeho cíl nikde. Rozhodl se obhlédnou situaci a vyčkat, zašel do kantýny nedaleko doků, a usadil se u okna ze kterého viděl na doky i na loď. Jeho cíl se po několika dlouhých minutách oběvil. Přišla z města, promluvila s techniky a přidala své ruce k dílu. Různě se pohyboval kolem lodi a bud pomáhala technikům, nebo sama opravovala různé části. Protože se zatím kolem lodi pohybovalo ještě moc osob. Rozhodl se počkat, až jim skončí práce a všichni odejdou. Navíc se potřeboval přesvědčit, jestli tu nejsou ti dva mistři Jedi. Stále je neviděl, a tak se dal do řeči s jedním z techniků popíjejících u baru. Zaradoval se, když mu technik během hovoru řekl,  že její mistr někam včera odletěl s nějakým wookiee. Takže oba mistři byli pryč. V kantýně strávil ještě dvě hodiny během kterých uvažoval, který způsob eliminace cíle zvolí. Přemýšlel nad ostřelovačkou a střelbou z dálky, jenže cíl byl padawan, i když určitě nebyla plně vycvičený jedi, určitě by dokázala jeho útok na dálku vycítit. Bomba nebo sabotáž lodi také nepřicházel k úvaze, protože by toto nebezpečí také mohla odhalit, a nebo by bombu omylem spustil někdo z techniků. Uvažujíce pozoroval rojení kolem lodi. Po západu slunce ustalo. Opraváři začali pomalu balit nářadí.
Konečně.
Rozhodl se, že eliminuje cíl osobně. Vlastnoručně to bude větší zábava. Vrátil se do své lodi, a ozbrojil se. Svou oblíbenou tyč tam nechal, protože věděl, že by mu ve stísněných prostorách lodi jeho cíle byla spíš překážkou. Vrátil se do doků. Vstupní rampa byla stále spuštěná, cíl bud zapomněl na svojí bezpečnost. Nebo, tu ještě bili opraváři, nebo ona sama někde kolem lodi ještě pracovala. Pokud sou nějací opraváři uvnitř, nedá se nic dělat, bude o pár obětí více.
Vlezl bez problému do vnitř. Plížil se po palubě, potichu krok za krokem. Zatím na nikoho nenarazil, technici asi před pár minutama odešli.
Dostal se až do sekce  motoru.
Nikde nikdo.
Cszzzzz … ozvalo se za ním.
Otočil se a spatřil jí jak stojí v bojovém postoji proti němu, se zapnutým světelným mečem v ruce. Tasil vibročepel.
Už ho dlouho nikdo nepřekvapil takhle zezadu.
Byla dobrá, ale ne dost.
Vrhla se na něj…

XXX

Juhuany se hrabala už několikátý den v hipermotoru. Opravy šli sice pomalu, ale dělala pokroky.
Během dne se jí podařilo s pomocí několika opravářů z doků uzavřít díru v trupu, po Vandalorově „vandalství“. S trochou štěstí to vydrží. Navíc když uzavře poškozenou sekci, určitě posádce nebezpečí nebude hrozit. To jí hřálo na srdci.
Jen s hiperpohonem a replurzory měla stále potíže, jontová pecka je upekla na škvarek. Montovat provizorní motory z nepoškozených součástek, byl velkej problém. Bylo jich minimum. Takže musela rozebrat motory kus po kuse, nakoupit součástky u opravářů v doku, a pak nové díly kus po kuse namontovat. Prostě pomalá práce.
Už bylo po setmění, a opraváři před pár minutami odešli.
Jenže Johuany potřebovala ještě pracovat, protože prací se zabavila a nemusela přemýšlet nad tím co se za posledních několik dní stalo. Tahle mise byla jedna katastrofa za druhou. Zprvu se vše zdálo snadné. Oba mistři byli silní a nepředpokládala, že by se jim něco stalo. Jenže když s padawankou Orn plnila jejich část mise, vše se pokazilo. Sestřelili její loď. Orn zemřela. Litovala její smrti, protože taková smrt byla zbytečná, a nezasloužená. Pak se mistři vrátili se splněnou částí své mise,  ale o několik hodin později jejich zajatce přišel osvobodit ten šmejd nájemnej lovec. Jeho nečekaný útok usmrtil starce s mladíkem. A ještě víc poškodil, její milovanou loď. Všechno se zvrtlo. Umřelo moc lidí.
Hlavně Litovala toho, že jí Mistr Woa nechal tady. No vlastně na něj byla naštvaná, hodně naštvaná. Nechápala, proč tu musela zůstat, vždyť v síle přece podle jeho slov dělala pokroky.  Proč jí tu nechal, za něco jí trestal? To měl strach, že se jí něco stane, vždyť se dokázala o sebe postarat. Podle jeho slov jí tu nechal, aby se postarala o loď a o děti, třeba to byla pravda. Jenže si v tom nebyla jistá. Až přiletí zeptá se ho, a od plic. A nebo možná ne, možná na mistra bude hodná. Neznala ho moc dlouho, za tu krátkou dobu si ho oblíbila. A poznala, že mu může věřit, i když jí někdy štval.
Vrtala se v motoru, trochu víc trhla mikro hasákem a přetrhala jednu z hadiček. Do obličeje jí vytekl lodní olej. Naštěstí to nebyla žádná toxická nebo jedovatá látka, ale pouhý lodní olej.
Vysoukala se zpoza motoru a zašla do umývárny se opláchnout.
Umilasi obličej, a pocítila, že je hodně unavená, a potřebuje se najíst a trochu se prospat.
Došla do kuchyňky, hodila jedno z instantních jídel do automatu na jídlo a nechala ho pomalu vařit.
Vydala se zpět do umývárny, dát si pořádnou sprchu.
POZOR …
Jako by jí něco varovalo. Aha. To síla. Poddala se jí, jak jí to Woa učil. A najednou to ucítila. Ten zvlástní pocit hrozby. Cítila, zlé umysli někoho kdo číhá na kořist. Někoho kdo je na lovu a chce zabíjet.
Ponořila se víc do síly.
Ne …
Zlé umysli byli směřovány jejím směrem. To ona byla kořistí.
Její smysli se napnuli. Cítila zlou mysl plížicíse blízko ní, plížící se směrem k motorové části lodi.
Sáhla po meči a potichu se vydala vetřelce zpacifikovat. Dostal se až do části s motorem, připlížila se k němu zezadu, a pak aktivovala meč. Otočil se. S pohrdavým úsměškem na ní hleděl tem najemný vrah Vandalor. Tasil vibromeč. Ten hajz se vrátil a chtěl jí zabýt. Jeho blbost, teď si to sním vyřídí. Za vše co způsobil.
Rozzuřila se a vrhla se na něj.     
 

XXX

Za noci Wyrrgullhuk přistával se svou lodí v doku hlavního města Mi Leptosis IV. Návrat sem byl oproti spěšnému odletu, klidný. Jeho nervozita a vztek byla ta tam. Jess byla zachráněná. I když se mu vůbec nelíbilo, že jí na republikové lodi nemohl ani na moment spatřit. Pokud Jedi dodrží svá slova, setká se s ním na Coruscantu. Vnitřně věděl mistr svá slova dodrží. To ho hodně uklidňovalo. A protože chtěl vidět Jess co nejdříve, musí si tady trochu pospíšit.
Nařídil D-9 at nechá běžet motory. Budou co nejdříve startovat.
Vyběhl z lodi a směřoval za Padawankou Johauny. 
Její Loď byla otevřená. Byl několik metrů od lodi, když zevnitř zaslechl, lidský křik. Křik plný bolesti. Zpozorněl. Nasál vzduch do nozder, a ucítil, něco spáleného a … lidskou krev.
Ponořil se do svého vědomí, a ucítil, v blízkosti, jak něčí mysl zoufale a volá o pomoc. Také cítil něčí, zlí, ledoví úmysl. Úmysl a chuť vraždit.
Jestli se nepletl, Johauny byla ve smrtelném nebezpečí. Vplížil se do lodi. Několik metrů od vstupu zaslechl další bolestivý křik a v další vteřině blastový výstřel.
Zrychlil.
Nechal se vést svým vnitřním radarem. Co nejtišeji doběhl tam, kam ho radar vedl. V hlavní místnosti lodi, spatřil hrůzný výjev. Padawanka Johauny ležela zkrvavená a popálená na palubě lodi. Himanoid s modrou kůží stále nad ní, a mířil blastrem na její hlavu. 
Vandalor.
Poznal ho podle popisu, který slyšel od mistra Denyzze.
Smějd.
Wyrrgy musel jednat. Čas kolem něj se zpomalil.
Z hlavně pistole, vyšlehl laser. Zakousl se několik milimetrů vedle Johuaniny hlavy. Žhaví plyn jí ožehl část oličeje a spálil vlasy.
Vandalor se podivil, proč tak snadný cíl minul. Otočil se, k nové hrozbě, která mu překazila dobytí zraněné dívky. Zprvu se zarazil, když v chodbě lodi uviděl obrovský stín, rychle běžící k němu. Nastavil blížící se hrozbě zbraň a vypálil. Jenže jeho blaster znovu z ničeho nic uhnul stranou. Neznámá hrozba se změnila v obrovskou přes dvě celé tři metru vysokou postavu wookiee.
Wyrrgy byl rychlí jak střela, přihnal se k modrokožci vyrazil mu zbraň z ruky. A udeřil vraha silně nohou do ledvin. A pak odhodil na lodní přepážku. Postavil se před dívku, aby jí chránil vlastním tělem. Vrah se postavil na nohy, tasil vibronůž a vyčkával na to co wookiee udělá. Dlouho čekat nemusel.
Souboj mužíčka s chlupatým obrem netrval dlouho. Wookiee vládl obrovské fyzické síle a obratnosti a dalším skrytým schopnostem. A tak Vandalor dostal pořádnou nakládačku. Kdyby vrah nevyužil, skuliny a neutekl, byl by ho wookiee namístě zabil, roztrhal na kusy.
 „ Dee-nine, z lodi vybíhá vrah. Vyřiď mu malej pozdrav od Litlle Marry.“
Zvenku se ozvala střelba protipěchotního blasteru, který měla Krayt's Scream na spodku trupu. D-9 heslo pochopil.
Chlupáč přiklekl k dívce a kontroloval její stav. Wookiee nebyl zdravotník, ale částečné znalosti první pomoci měl. Stav dívky byl hodně vážný. Na několika místech byla popálená. Ruce a nohy měla rozdrásané od šipek, několik z nich utkvělo v jejích svalech. Skroucená pravá ruka a levá nohy, prozrazovali, že jsou končetiny zlomené. Spálené šaty pod hrudí, prozrazovali zásah blasterem.
Wookiee vzal dívku do náruče, ujistil se, že vrah utekl a odnesl jí do své lodě, na ošetřovnu, a nechal ať se o ní postará lékařský droid.
„ Dee-Ninee dojdu pro děti a padáme odsud.“

[Jessica Karnis]

Nějakou dobu jsem se procházel po chodbách a snažil si utřídit myšlenky. Bylo toho na mě spoustu... Vyjel jsem výtahem, do nejvyššího patra, na můstek lodi. Dveře se otevřely. Vystoupil jsem ven a spatřil jsem Stína se svým padawanem stojící u průzoru z lodi.
Pohled na tohohle vraha mě znechutil. Ale i tak jsem prošel po palubě můstku a přistoupil mlčky k průzoru.
„Jste již připraveni k odletu, Mistře?“ nepodíval se na něj, jen rukou přerušil mluvícího Enviiho. Na sobě měl již nové oblečení, pohodlné černé roucho, které ho však neomezovalo, kdyby byl náhle nucen k boji. Envii stál vedle něj, v ruce držel datapad, ze kterého předtím předčítal. Nešlo si nevšimnout výstižné rychlo kresby Algernnon de Bray.
„ Ano.“ Odpověděl jsem stručně. Na co plýtvat, s takovým vrahem, slovy. Kresba Alger mne částečně rozrušila, ale své nově vytvořené duševní štíty jsem ihned nahodil. A rozrušení zahnal.
„Kapitáne…“ Pronesl velitelským hlasem. Ten okamžitě upozornil posádku a poté nechal vykonat skok do hyperprostoru. Směr Coruscant…

Namaloval já a W

[Champbacca]

Z ošetřovny jsem se nakonec ale přeci jen vzdálil, protože bylo potřeba vyřešit ještě jednu věc. Instruoval jsem nicméně droidy, ať se ani nehnou, jinak je roztavím extra pomalu a pak zamíchám do žrádla pro magnetosaura.
Očividně to zabralo, protože jsem jim po dvou minutách a čtvrtém pípání vysílačky musel vysvětlit, že když jsem chtěl hlášení minimálně každých třicet sekund, nemyslel jsem to doslova.
Ještě před nástupem na Nubian, což je mimochodem strašně blbé jméno, jsem ale musel vyřídit dvě věci. První jsem za tři minuty vyřešil v komunikační místnosti, kde jsem na malý přenosný holoprojektor nahrál krátkou zprávu pro jednu mou starou známou, ta druhá nicméně zabrala trochu déle.
Přesvědčit totiž provianťáka, aby mi koukal navalit pilotního droida pro loď, kterou chci poslat pryč, to byl úkol velmi obtížný. Zejména když navrhl, že ji místo poslání pryč prostě vyhodíme do vesmíru, případně bránil majetek Republiky před plýtváním. Nakonec jsem mu ale vysvětlil, že jestli mi toho droida dá, pošlu peníze jeho rodině, v opačném případě mu pak utrhám končetiny. Ne že bych to myslel vážně, ale jen tak mu to nařídit z pozice generála by byla nuda.
A pak, s holoprojektorem v kapse a následován robotem ne nepodobným těm ze série R2, jen tenhle měl přes poněkud vylepšený port zvládat řídit většinu lodí. Sice dost neohrabaně, ale na přistání to stačí, navíc nebude potřeba dlouho a půjde do šrotu. Z toho by se provianťák asi oběsil.
[„Je někdo doma?“] zařval jsem do lodi hned po vstupu, protože to bylo rychlejší než ji po těch dvou palubách hledat.
 
Strhla som sa z bezsenného driemania, takmer sa mi pri tom rozbil holocron, našťastie som ho zachytila v poslednej chvíli. Zelená aura v lodi ma nenechala na pochybách, kto ma zháňa.„Tu som!“, vyskočila som z kresielka a vykročila na chodbu. „Čo sa deje? Už odlietame?“

[„Ne tak docela,“] řekl jsem opatrně a lehce se u toho křenil, jako bych právě vysvětloval Radě, že jsem na toho zpomaleného senátora tak docela neřval, že je idiot a ať rezignuje, nebo aspoň prodá vlastní hlavu dětem místo mičudy.
Počkal jsem chvilku, až kolem mě líně projede droidík, a vítězoslavně na něj ukázal.
[„Přivedl jsem ti kamaráda. Sagwen, tohle je PVP-6, pilotní droid, seznamte se.“]

Snažila som sa tváriť, že chápem. Zamávala som droidovi na pozdrav,“Ahoj PVP – 6! Jasné, to pilotovanie pre vás už musí byť únavné. Nebol to drahý špás? Čítala som, že sú veľmi nápomocní pri lietaní. Asi ste pekne unavený z toho zachraňovania a celkovo...“, z jeho zváštneho výrazu som zneistela a tak som pre istotu zmĺkla, keby chcel niečo dodať.

Zase žvanila víc, než by bylo potřeba, a zase mi to přišlo tak nějak strašně sympatické. Ach jo, stav Jessicy mě asi poznamenal trochu víc, než jsem doufal.
[„Nápomocný bude, to ano, ale tobě.“] Pečlivě jsem ji při tom sledoval, skoro jako bych si chtěl z jejích reakcí dělat poznámky. [„Protože pro tebe mám takový jeden velice delikátní úkol, ovšem pokud budeš souhlasit s jedním mým návrhem.“]

Nápomocný? Mne? "Delikátna úloha? S astrodroidom? Snad nechcete...", postupne mi dochádzalo, čo asi bude hlavnou náplňou zmienenej delikátnej úlohy. Tvárou mi pri tom prechádzali výrazy od neistého spracovávania informácií, cez výraz v skratke opísaný ako "rozsvietená žiarovka", po prekvapený výraz, ktorý tam nakoniec zostal. "Aký je váš návrh?"

Hmm, jak začít. Letmo jsem se podrbal na bradě, zhluboka se nadechl a spustil.
[„Víš, už nějakou dobu jsem se chystal, že odejdu do důchodu a nechám Řád Řádem.“] Jo, to by jako začátek stačilo. [„Ale teď se mi naskytla příležitost k něčemu ještě mnohem lepšímu, když mi padla do rukou jistá akademie.“]
Zase jsem sledoval každý její nádech, případně silnější grimasy. Tohle přeci jen nebude zpráva, kterou by slyšela každý den, a teprve to začíná.
[„Takže to tam hodlám přestavět podle svých představ a pokud bys chtěla, rád bych tě cvičil jako svou novou undergroundovou padawan.“] Tak jo, je to venku. Spadlo někde něco? Kameny? Ne, prostě se jen uvidí, co bude dál.

Uh, takto naraz... "Nebudem tajiť, že by som rada pokračovala v štúdiu. A vy ste dokázal viac než presvedčivo, že ste lepší ako moja bývalá učiteľka", v mysli som opľúvala jej meno, "A keď to vezmem celkovo z náhľadu, nemám kam ísť. Rodičov nepoznám. Vlastne ste jediný kto ..mi ..zostal..Keď sa to tak vezme...", nebudem sa červenať...nebudem sa červenať... Hamblivo som sa ošila. "Bude mi cťou byť vašou padawan a pomôcť vám ako len budem môcť.", povedala som a potvrdila svoje slová decentnou úklonou.

Vida, to šlo hladce. A její rasa očividně umí měnit barvu kůže, to se taky někdy může hodit.
[„Nemůžu ti slíbit, že to bude snadné, jen že udělám všechno proto, abys na to nedoplatila,“] jako někdo jiný, pomyslel jsem si pak víceméně automaticky a dál pokračoval.
[„A taky že na to nebudeme sami, což mě přivádí k tvému prvnímu úkolu.“] Snažil jsem se, aby to neznělo jako nějaký povel, ale když sdělujete takovouhle věc, asi tomu nejde moc předejít. Počkal jsem si nicméně, až to stráví, a teprve pak se chystal pokračovat, přičemž tohoto času využil pilotní droid a napíchl se na ovládací panel.

Moje čakávanie a entuziazmus z prvej úlohy, by sa dalo krájať a nakrmit ním všetky rozvojové planéty v galaxii. V plnení úloh som bola vždy vynikajúca. Nájsť články k zadanej téme a zreferovať ich prednášajúcemu, riešiť hexagonálne paranerovnice, či napísať esej o vplyve vínnych mušiek na ekosystém rôznych planét. "Sem s ním!", takmer som vykríkla a mozgové závity sa začínali zahrievať.

Ne že bych to chtěl porovnávat s Jessicou nebo tak něco, zejména v tuhle pro ni tak těžkou chvíli, ale tady byl ten rozdíl prostě dost propastný. Z rudovlásky se nakonec taky vyklubala dost zapálená žákyně, ale kdybych měl tenkrát dát na první dojem, dobře by to nedopadlo. Snad to tady nebude obráceně.
[„Nebude to těžké, neboj se.“] Nejtěžší bude si to zapamatovat, s čímž mám sám trochu problémy, ale ona to určitě zvládne.
[„Bylas někdy na Bespinu?“]

 Bespin, Bespin... „ Nie nebola, ale myslím..“ No ták, makaj, určite si už o tej planéte niekde čítala. “Aha! Vspomínam si, že je to plynný obor niekde vo Vonkajšom Okruhu, ťaží sa tam plyn tibanna, vďaka čomu je tam čulý obchod, ktorý zase podporil vznik miest ako Tibannopolis, či Oblačné mesto.“, urobila som dojem?..Som dobrá! Urobila. Neurobila?..skúmala som wookieho tvár.

Ok, ode dneška asi přestávám potřebovat databanku.
[„Přesně tak. A v Oblačném městě se nachází jeden podnik,“] řekl jsem celkem spokojeně a soustředěně se podrbal na bradě. Hlavně nesmím na něco zapomenout nebo něco poplést. [„V jeho přízemí je malý klub s barem, na kterém si objednáš, a to je důležité, trojité Wookiee-wango s brčkem a olivou, horké. Zapamatuješ si to?“]
To by pro ni měla být ta lehčí část, navíc z toho, jak se tvářím, by měla poznat, že to hroší teprve přijde.

"Trojité Wookie - wango s brčkom a olivou.. Horké. ", sústredene som sledovala jeho myšlienkový tok. Zatiaľ všetko jasné a zrozumiteľné. Teda... ani nie. Ale otázky som si šetrila, treba ich dávkovať v rozumnom množstve.

[„Přesně tak.“] Kde jsem to byl? Jo aha, objednávání drinku.
[„Až si to objednáš, dovedou tě k jedné...“] jak to říct slušně, zrovna před ní? [„No, místní pracovnici. A té předáš tohleto.“]
Natáhl jsem k ní ruku a podal jí ten placatý holoprojektor, na nějž jsem uložil žádanou zprávu.
[„Jasné?“]

Ak som si predchvilkou nebola tak celkom istá, aký je cieľ mojej úlohy, teraz som bola naozaj vpr... Vzala som holocron a keďže zásobník na otázky praskal vo švoch, dovolila som si aspoň jednu. „Ako sa volá ten bar, či podnik..?A v ktorom meste sa nachádza?...“, teda ak to nebolo súčasťou úlohy samozrejme... A kdesi v úzadí mysle netrpezlivo búchala na bránu ešte jedna otázka.

No vida, přeci jen jsem na pár detailů zapomněl.
[„Je to v Oblačném městě, klub Barvy duhy. Od hlavních hangárů to je kousek a zná to tam skoro každý.“]
Důležité je, aby nezapomněla ten drink. Protože jestli si objedná víno a pak bude chtít někomu něco předat od jednoho Wookiee, tak ji rovnou odprásknou.

To už bolo predsalen trochu moc informácií za tak krátku chvíľu, viac si zapamätám, keď si to môžem prečítať. Ešte že nosím vždy holocron na poznámky. Šťastie praje pripraveným. „Momentík, lepšie si to zapamätám, keď si to napíšem.“Vytiahla som ho teda a začala urýchlene zapisovať podľa postupnositi ktorú mi pred chvílkou vymenoval.Planéta, mesto, bar, drink... „sociálna pracovnica..“, polohlasne som si diktovala, dopísala som a zdvihla zrak znova k wookiemu.

A je i praktická, jak vidno.
[„Výborně. Neboj, bude to snadné jako facka,“] ujistil jsem ji, vědom si faktu, že nejjednodušší akce se většinou kazí úplně nejvíc, [„a určitě se ti tam bude líbit.“] Dobrá, zas tak jisté to nebylo, skoro naopak, ale aspoň se naučí přizpůsobit cizímu prostředí. Škoda jen, že u toho nebudu.
[„My teď letíme na Coruscant kvůli Stínům, genocidě, Sithovi a tak vůbec, mišmaš,“] rozhodil jsem rukama v jasném gestu, že je toho všeho na mě moc a je mi to úplně putna, [„jestli chceš, stav se na akademii a vezmi s sebou tvoji vychovatelku, možná by se jí malý výlet líbil.“]
To už jsem ale byl pomalu na odchodu zpět k rampě.
[„Času máte dost, sejdeme se v Zeleném lampionu nejdřív za deset dní.“] Ještě jsem se zastavil a intenzivně si drbal hlavu. Snad jsem na něco nezapomněl.

Mmmm... zastav sa na akadémii, to akože... ale nie..robí si srandu.."Kto ma odvezie na Bespin?", prerazila otázka z úzadia mysle, ktorá sa doteraz snažila prebiť von.

Doteď se tvářil naprosto vážně, teď se lehce usmál.
[„Přece PVP-6, tvůj nový kamarád. Na tuhle kocábku bohatě stačí.“]
Akorát tedy bude možná moudré přibrat pár pytlíků na zvracení, napadlo mě ihned, ovšem nechtěl jsem ji nijak odradit.

Ústa sa mi mierne pootvorili a zostala som stáť ako obarená. Na druhú stranu som si uvedomila jednu vec. Musí mi veľmi dôverovať. Alebo ma poslal na misiu, ktorá nevyhnutne skončí mojou smrťou. Tú druhú myšlienku som rýchlo zahnala, zatiaľ čo som mávala wookiemu kráčajúcemu k východu. Jeho aura je tak upokojujúca...Moment.. "A... Ako vás mám volať..majster....?", zavolala som za ním.

Vypadala dost zaraženě, to se musí nechat, ale chvíli jsem netušil proč a pak najednou vypálila další zvídavou otázku. A i když nebyla zdaleka můj první učedník, kupodivu to pro mě byla naprostá premiéra.
[„To je jedna z těch lepších variant,“] usmál jsem se, zejména proto, že ještě před pár lety bych jí to nejspíš tak nějak nepřímo nařídil. Dost možná ještě před půl rokem. Holt nejen mistr učí žáky, funguje to prostě i obráceně.
[„Pozdravuj slečnu Michaelis, a ať tě provází Síla,“] pronesl jsem nakonec zcela vážně a po sejití z rampy dokonce letmo zamával.

Nečakala som a vydala sa za droidom do kokpitu.Poplácala som droida po kopuli a zavelíla:"Pripravme sa na štart, smer Miu Leptonis, akadémia. Samej sa mi rozhodne cestovať nechce. Bez urážky.",ucedila som smerom k droidovi, no ten to prešiel bez komentára. Asi je už zvyknutý. Som zvedavá, čo povie moja bývalá vychovávateľka na to, že pilotujem loď, a že už nieje moja vychovávateľka!

Když jsem se na ošetřovnu vrátil, lehce zatížený výčitkami, že jsem ji tam nechal tak dlouho, Jessica stále spala a monotónní pípání přístrojů rušil jenom kolem se ženoucí droid, kterého už nejspíš dlouho nikdo nenamazal.
Sedl jsem si vedle, koukal, jestli se neděje něco, co by se dít nemělo, a po chvilce mi neušel skok lodi do hyperprostoru. Za pár desítek hodin budeme na Coruscantu a tentokrát už se snad nic nepodělá.
Sledovat přístroje bylo uklidňující, zajímavé a poučné. Pípání bylo pravidelné, takové nudně rutinní, a grafika zobrazovala nějaké čáry nahoru a dolů, pak zas nahoru a dolů, pak, ale fakt jenom chvíli, ještě víc dolů a pak najednou zase strmě nahoru. Mnohokrát se jedno červené světýlko jakoby zbláznilo a společně s modrým něco dělalo, a jindy, nebudete tomu věřit, jindy zase nedělalo vůbec nic.
Těžko říct, jak dlouho jsem tam stařecky klimbal a hypnotizoval pohledem blikající čertoviny, ale za celou dobu tam nepřišel nikdo důležitý, aby situaci zkontroloval. Hanebná nedbalost, ještě že jsem tu, zív, já.
Náhle jsem dostal křeč do ruky, v polospánku si postižené místo chtěl tou druhou podrbat a teprve pak mi došlo, že to není křeč, nýbrž mě někdo drží. A kdo by to asi tak mohl být, že ano?
[„Dobré ráno, je libo snídani do postele?“] pravil jsem k těm mžourajícím očím, jako by se nechumelilo, protože zdrhnout už stejně nemůžu.

„Ekštva Šváfíka, Dvakvát,“ pronesu slabounkým hláskem, šišlavě kvůli necitlivé půlce obličeje a chybějící hrstí zoubků. A i když je na to asi moc brzy, uronila jsem slzu radosti. „Tak jako kdyši na Pavlavu – bvouší planešše.“

Eh, co že to říkala? Že chce švába? No teda, chvilku po probuzení a už má vytříbenou chuť, taky bych si dal, kruci.
[„Kouknu se, co se dá dělat, ale valné naděje tomu nedávám,“] řekl jsem, pohledem zpražil monitory, jestli náhodou neprotestují proti tomu, že je vzhůru, a pak se otočil k nedaleké skříni, kde jsem čekal aspoň nějakou tu nemocniční stravu. Jestli to žerou klony, bude to nejspíš švábům dost podobné.

„Kde, kde to šem?“ špitla jsem a dívala se, jak Champie bere ze skříňky samoohřívací porci extra výživového protlaku. Tomu jsem však věnovala jen minimum své pozornosti. Nejaktivněji jsem hleděla na toho zrzavého bručouna. Na to trdlo v holinkách, kterak se snaží nedát na sobě nic znát a přitom je z něho cítit nesmírná úleva. Jo a taky těm drátům a kravinám trčících mi z ruky a tak.

[„V posteli,“] odpověděl jsem uvědoměle a otočil se zpátky. Zavřít skříň při tom byla samozřejmá banalita.
Krok po kroku jsem se pomalu dostal zpátky vedle postele a tu dobu se snažil využít k zjištění, jak se tohle jídlo připravuje. Návod byl poměrně strohý.
[„Šváby nemáme, tohle bude muset stačit.“] Postavil jsem tu plechovku na stolek a soustředěně se na ni koukal, jestli se třeba nelekne a nepřipraví sama.

„Ohvom mě, můj vytívi,“ řeknu posměšně a zakončím to lehkým hihňáním, které přejde v jedovatý kašel, z kterého mě rozbolí celé tělo. Bolestné zaúpění bylo jen jakýmsi dovětkem.
„Já… obejmeš mě, pvosím?“ zaleskly se mi oči a lehce roztřásla brada.

Jenom doufám, že to nevidí moc lidí a že tu rozvědka nemá moc kamer, přemýšlel jsem, když jsem vzdal mentální souboj s pikslou a věnoval se pro změnu své zachráněné princezně přesně tak, jak si to přála. Jednou je nemocná, tak se to musí a jaképak copak, snad toho nebude zneužívat.
[„Jak ti je?“] zněla možná až moc umrlecká otázka, ale už jsem si preventivně přeměřoval polici u droidů, kde se určitě dá najít pár rozveselováků pro nejhorší případy.

„Štvašně jsi mi chyběl,“ skrápím Champieho svými slzami a snažím se, aby mi i s třesoucím se hlasem bylo rozumět. „Tak moš jsi mi chyběl!“

No, a je to tady. Krucinál, proč výcvik v Chrámu nepřipraví Jedie na podobné situace? Vždyť se přece musí dít dnes a denně. Je to naprosté klišé a totálně ohrané schéma – rytíř má padawan, z rytíře se stane mistr, z padawan se stane rytíř, rytíř se ztratí, mistr rytíře najde, rytíř je fyzicky i psychicky na dně. Krásná pohádka, ale radši bych hrál v něčem jiném.
Jen jsem ji tak držel, letmo kontroloval tep a nevěděl, co zamručet.

„Mám tě váda, tak moš tě mám váda!“ tiskla jsem se k němu, jak nejvíc mi to mé vysílení dovolovalo. „Uš nikdy tě nechši opuštit. Uš nikdy…“

Sice byla v porovnáním s ostatními rytíři vždycky trochu labilnější, za což jsem dost možná mohl já, ale teď bylo naprosto jasné, že ať už dole zažila cokoliv, muselo to stát za to. Psychiatři napříč galaxií se dodnes nemůžou shodnout, jestli traumatizovaným pacientům vypovídání se pomůže, nebo přitíží. A co teprve já, když tomu prd rozumím?
[„Neboj, možná to bude snazší, než si myslíš,“] vypadlo ze mě nakonec a sám jsem nevěděl, jestli odpovídám na její příkoří, nebo na ono neopouštění.

„Byla… byla to nošní můva. Já-já…j,“ přístroje, na kterých jsem byla napojená, se rozkřičely a červeně rozblikaly. Zatmělo se mi před očima, pak se objevila Champieho oblíbená duhová masařka, kterou jsem ale dle jeho vzoru nechtěla odehnat, ale jazykem, dlouhým aspoň metr, jsem ji chytla a polkla. A zatmělo se nadobro…

Zburcoval jsem poplach, nafackoval nejlínějšímu droidovi a vynadal náhodně procházejícímu klonu do flákačů. Nezájem, že to byl voják a s ošetřovnou neměl nic společného, jednou jsem rebel, tak ať to stojí za to. A vlastně je docela sympatické, když vám ten, co na něj řvete, nemůže odporovat, protože jste jeho generál a nejspíš by to byla vzpoura.
Dal jsem mu odchod a pak jen důsledně kontroloval ty nemotorné hromady šrotu při jejich práci.

Sagwen, Jess & Walking Carpet

[Woallc Con-Denyzz]

Místo: Coruscant, Chrám Jediů,  
Datum a čas: 1 rok klonových válek. (22 let před Yavinem)


Aklamator vystoupil z hyperprostoru. Proletěl soustavou a zakotvil u jednoho z vesmírných doků. Z paluby odstartovaly dva raketoplány. Na jednom z nich byl Stín se svým padawanem. Na druhém jsme byli my. Mistr Champbacca, rytířka Karnis a já.
Po několika minutách jsme přistáli v doku chrámu jedi a požádali o audienci u rady. Až nečekaně, jsem jí dostali hned po příletu. Wookieeský mistr odnesl svou bývalou padawan na ošetřovnu, a pak se ke mně připojil cestou k radě.
Už druhý den semnou zmítala nejistota a vnitřní obavy. Ne z audience před radou, a to že jim některé věci, jak jsem se s wookieským mistrem domluvil zatajím. Ale před několika dny jsem během spánku, měl vizi a cítil volání v síle. Vize byla plná bolesti, volání o pomoc a strach ze smrti. Ve vizi jsem viděl  mou padawanku Johany jak je ve smrtelném nebezpečí. Snažil jsem se s ní spojit přes holonet. Ale marně. A tak jsem netrpělivě čekal, až dorazí … jestli vůbec dorazí … wookiee Wyrrgy, s padawankou i dětmi na palubě.
Dojeli jsme do nejvyššího patra, a vstoupili do sálu rady, kde už čekala rada, i Stín. Vyslechli jsme si informace o průběhu vílky a dlouhou chvíli tam všichni stáli, úplně potichu.

„Co trápí tebe, mistře Denyzzi, že tváříš se tak, hm? Tvé myšlenky prozrazují tě. Laskav buď a pověz nám, co na srdci leží tobě.“ Pronesl mistr Yoda a přimhouřil oči při pohledu na mistra Con-Denyzze. I ostatní mistři se otočili k jmenovanému mistrovi, jednomu ze tří, kteří před nimi byli nastoupení. Stáli tam už nějakých šest minut a zatím vlastně ani jeden z mistrů nebyl vyzván ke slovu. Nejvyšší Rada mluvila o důležitých událostech, které se udály ve válce. Až teď se měl dostat ke slovu ten, který se zdál ze všech nejméně ve své kůži. I když mistr Champbacca ho slušně dotahoval.

Připadl jsem si jako ve škole na koberečku u pana řiditele. A tak to vlastně i vypadalo. „ Trápí mě dvě věci mistře. Mistr Ruuki A. Arssadri během záchranné mise rytířky Karnis na Oxirf'lanier. Překročil svou pravomoc. Rozkázal kapitánu Diamantovi veliteli lodi Majestik, bezdůvodně spustit palbu na planetu. Aniž by se na planetě nacházeli jednotky separatistů, jeho rozkaz způsobil genocidu půlce planety.“ Mou vizi ohledně Johauny sem si nechal pro sebe. Nadechl jsem se …  „ A má údajně mrtvá padawan vstala z mrtvých a propadla temnotě. To ona věznila a mučila rytířku Karnis.“

Nastalo naprosté ticho, které bylo rušenu jen mistem Champbaccou, který si, spíš šeptem, něco mručel a myšlenkami byl na jiném patře, na ošetřovně, nablízku své bývalé padawan.
„Je pravda, co říka mistr Denyzz?“ otázal se Kit Fisto Stína a ten lehce pokrčil rameny.
„Záleží na úhlu pohledu.“

Stín se odmlčel. Jeho slova mě popudila, ale své city sem udržel na uzdě.
„ Úhel pohledu?“ Nemohl jsem uvěřit stínovým slovům. „ Takhle vypadal můj pohled. Posádka lodi Majestic v čele s kapitánem Diamantem, nesouhlasila s rozkazem Generála Arssardiho. Ale kapitán ze strachu nemohl zasáhnout a rozkaz s odporem splnil.“
Zasmál jsem se nad hloupými slovy stína. „Úhel pohledu? Čin Generála Arssardiho neměl opodstatnění.“
Ušklíbl jsem se směrem ke Stínovi. „Úhel pohledu? Genocida, kterou Generál Arssardi způsobil, může mít pro řád dalekosáhlé a nepřívětivé důsledky, ztratíme už takhle křehkou důvěru obyvatel.“
Po krátké pauze jsem pokračoval. „ Úhel pohledu? Genocida, kterou generál způsobil, může pro republiku znamenat další problémy. Pokud se o situaci dozví Separatisté, zneužijí incident pro svojí politiku. Neodvažuji se odhadovat kolik dalších soustav se po tomto od republiky oddělí.“
Podíval jsem se do tváře mistra Yody. „ To je můj úhel pohledu mistře.
 
Mistr Arssadri se celou dobu tvářil značně znuděne.
„Nemluvte o věcech, o kterých nic nevíte,“ promluvil dřív, než si stačil vzít slovo někdo z Rady. Věnoval pohled mistru Windu a ten mu naznačil, ať mluví o tom, co ví. „Po mém příletu k planetě mé smysly okamžitě udeřila aura Temné strany Síly kolem planety. Byl jsem obeznámen s tím, co se tam uskutečnilo a tak jsem očekával, že to bude špatné. Tohle bylo ale mnohem horší. Většina obyvatel byla již zasažena působením Temné strany. Udělal jsem jen to, co bylo nezbytně nutné… pokud si to nepamatujete, mistře Denyzzi, tak separatisté nejsou naším jediným nepřítelem. Rozhodně ne nejnebezpečnějším. Nestrkejte do těch záležitostí nos, pokud o nich vůbec nic nevíte!“

  „ Já jsem Jedi. Generále, a mou povinností je chránit nevinné obyvatele galaxie. Povinnost chránit nevinné před kýmkoliv.“  Má slova byla mířená na adresu stína.  . „ Pokud Generál cítil takovou temnotu kolem cele planety … nevyvracím jeho slova … měl nejdříve celou záležitost vyšetřit a ne střílet na nevinné obyvatele.“ Podíval jsem se zpět na mistra Yodu. „ Když jsme já a mistr Champbacca vstoupili do systému cítil jsem na planetě známky temné strany. Ale celá planeta jak tvrdí Generál zasažená nebyla“
Podíval jsem se na stína. „Poučte mě.“

  Přemýšlel jsem, že by to tu už možná stálo za to vymalovat, jestli je Jessica v chrámové ošetřovně v pořádku a taky jestli Windu používá na hlavu nějakou zvláštní leštěnku, takže jsem rozhovor ostatních moc neposlouchal až do chvíle, kdy padlo pár tvrzení ohledně temné strany na planetě a já tak nějak cítil potřebu říct svou část pozorování.
[„Palác byl temnou stranou prožraný skrz na skrz. Venku se to tak hrozné nezdálo, ale z jistých praktických důvodů jsem se tam radši moc nezdržoval.“]
Déšť plazmatu, síra, Sodoma a Gomora, víme.

Palác obývala žena, která se nazývala Algernnon de Bray a říkala o sobě, že je Lady ze Sithu, což jsem považoval za hloupost, ačkoliv její aura se zdála být… jinou. Ovšem nejvíce mě zneklidnil fakt, že vlastnila Sithský artefakt, který nejspíš sama stvořila. Jeho funkce mi zůstala skryta, ale jsem si jist, že pro nás bude problémový.“ Navázal Ruuki.
„My o této záležitosti později mluvit budeme,“ promluvil mistr Yoda. „Později s tebou o samotě promluvíme. O tvých skutcích a trestu za ně.“ Stín chtěl něco namítnout, ale raději slova polkl dříve, než je stačil vyslovit.
„Mistře Champbacco, o stavu rytířky Karnis nám povězte, co o jejím stavy vy myslíte?“ obrátil se skřítek k obrovi.

Že je pěkně v prdeli?
[„Bude potřebovat čas, ale věřím, že se z toho nakonec dostane. A osobně se postarám o to, aby se jen tak do podobného průseru nedostala.“] Nebo ji tam někdo neposlal, napadlo mě vzápětí, ale nevím proč, před Yodou si většinou tyhle průpovídky odpustím. Šetřím si je pro Palcáta.

„A jaké jste měli trable během vaší mise?“ řekl trochu kysele mistr Windu.

[„Déšť. A krom toho, co už jsem hlásil dřív, nám taky utekla generál Tann.“]
Jo, to byla trochu horší zpráva, ale co se dá dělat. Sice jim to možná už hlásil mistr Denyzz, ale opakování je matka moudrosti. [„Plus déšť. A taky jsme přivezli dva nadějné žáčky, kteří by ve zkušených rukou někoho z Řádu mohli vyrůst v příkladné Jedie.“]
Jestli budou něco namítat, tak je mi to momentálně docela fuk, ale vlastně bych se jim tentokrát i docela divil.
[„Jo a taky déšť, zmiňoval jsem se o dešti?“] Lehce drze jsem se podíval ke stropu, jako bych chtěl naznačit, že na jejich pomazané palice jen tak pršet nebude, a koukal, co si vymyslí dál.
„Prověříme je, tím nic neztratíme,“ kývl po chvilce výměn pohledů Ki-Adi-Mundi a já neměl důvod mu nevěřit, jako jednomu z mála.
[„O tom nepochybuji, u farmářů je místa pořád dost.“] Jo, teď už jsem si zahrával docela dost. [„A teď, když dovolíte, půjdu za rytířkou Karnis,“] vypustil jsem nakonec z té své chlupaté tlamy nevymáchané a bez čekání na ono dovolení se otočil k odchodu.
[„A mohli byste si tu taky čas od času vyvětrat,“] zněla poslední slova před tím, než jsem tam ty dva mile rád nechal.

Uf … to bylo od mistra Champbacci dost neomalené jednání. I když s některými kroky rady nesouhlasím, asi bych si tohle nikdy nedovolil.
Wookieeho neomalený odchod a poslední věta neměli u rady skoro žádnou reakci, až na nevrlí úšklebek na tváři mistra Windua.
„ Rada si přeje, s tebou mluvit osobně Mistře Denyzzi.“ Přerušil mé myšlenky mistr Windu. „Počkej prosím venku, než dořešíme záležitosti s mistrem Arssardi.“
Otočil jsem se na podpatku a vykráčel ven ze sálu.  

Woa & Jess & Walking Carpet

[Jessica Karnis]

… otevřely se dveře komnaty Nejvyšší rady Jedi a z nich vyšel Nejlepší žijící Stín Řádu. Ruuki A. Arssadri v hale před komnatou spočinul pohledem na čekajícího mistra Con-Denyzze, kterému věnoval jeden ze svých výsměšných úsměvů. V mistru se začaly hromadit nepatřičné emoce, ale udržel se, nic neřekl, vstoupil do komnaty a zavřely se za ním dveře. Tehdy nevěděl, že Ruukiho viděl naposledy ve svém životě.

Co probíral On a Rada nebude nikdy nikde zaznamenáno a žádný z Mistrů se o tom ani slovem nezmíní. Jeho činy na Oxirf'lanieru jej odsoudily. Ale nebyla to genocida, které se v „dobrém“ úmyslu dopustil, jak by se mohlo zdát. Je Stínem. Něco takového patří k jeho práci. To, čím se nejvíce provinil, byla skutečnost, že mu unikla Ona. Algernnon de Bray mu proklouzla mezi prsty. Sith bitch, která měla tři měsíce v držení rytířku Jedi, které se to navzdory všem pochybnostem a pravidlům podařilo přežít.
To všechno by mu bylo snad odpuštěno, nebýt toho, že se k tomu připletli ti dva mistři. Woallc Con-Denyzz a Champbacca. Krom nich a rytířky Karnis sice cítil přítomnost ještě jedné bytosti schopné užívat Sílu na palubě Majestic, ale to nebylo důležité. Kvůli svědkům bylo rozhodnuto o jeho osudu. A on jej přijal, i když tomu nikdo z členů Rady nevěřil. Bylo to zvláštní, ale necítil… nenávist? Spíš klid. Možná tím, že mu nikdo nechtěl odebrat zbraně, kterými vládl – kdyby ano, dopadlo by to jinak a někdo by musel najít pár nových Mistrů na prázdné sesle v Radě.

Šel tichými chodbami Chrámu a přemýšlel, co bude s Enviim. Měl by mu říct, co jej čeká? Ne, bude to tak lepší. V jeho ubikaci však zanechal malé přehrávací zařízení, v kterém byla uložena zpráva na rozloučenou. Sentimentální gesto? Možná.

Ruuki A. Arssadri vešel do rozlehlé místnosti, o jejíž existenci neměl nikdo krom Nejvyšší rady ponětí.
V místnosti bylo několik dlouhých řad matných desek, tři metry vysoké a dva široké. Každá deska byla na svém speciálním podstavci. Ještě spousta podstavců bylo prázdných. Jeho bystré oko spatřilo jeden takový, na kterém bylo napsáno jeho jméno. Na všech deskách svítili malé indikátory zelené, nebo červené barvy. A o pár chvil později byl Ruuki A. Arssadri, nejlepší žijící Stín Rady, uložen na zmiňovaný podstavec zmražen v karbonitovém vězení…

[Mia Mahariel]

Už mě to tu pomalu začínalo štvát. Seděla jsem za stolem v kanclu, hrabala jsem se v účetnictví za minulý měsíc (ano opravdu jsem si vedla účetnictví, ale některé zakázky jsem pečlivě kamuflovala za technické kontroly a měření emisí) a nechávala jsem se oždibovat Bobem, naší společensky založenou masožravou kytkou. Jeff byl někde v trapu. Snažil se mi několik týdnů namluvit, že se nechal zaměstnat v nějakém baru jako pomocná síla a občasný záskok za barmana, ale s jeho obvyklým přístupem k manuální práci jsem si to dokázala představit jen těžko. I když byla pravda, že v kuchyni se vždycky cítil jako doma a jeho výtvory nutily mé chuťové pohárky skandovat „Ještě, ještě!“ a dělat mexické vlny…teď mě tak napadá, že netuším, co to vlastně je to Mexiko a jaké vlny mají na mysli…ale to je jedno. Nemůžu znát přece všechno.
Vrátila jsem se zpátky k práci a pečlivě zapsala ekologickou likvidaci objemného vraku na žádost pana tajemníka. Pak jsem se se zoufalým zaúpěním svalila na stůl, zalehla datapad a Bob přesunul své úponky po mé ruce až k rameni. Z krku jsem ho odehnala, protože to prostě a jednoduše lechtalo. Bylo mi jasné, co tím počínáním má na mysli, ale mě se strašně nechtělo vstávat a doběhnout mu k nejbližšímu fastfoodu pro Nerfburger. Navíc by stejně zhltnul jen maso z prostředku a na mě by zůstal ten zbytek, mnohdy nepoživatelný a nestravitelný. Na to, aby mě celý týden sužovaly bolesti břicha, jsem se měla moc ráda, ale když týden počká, dočká se. Ty bolesti přijdou tak jako tak.
„No tak dobře, vždyť už jdu…“ ucedila jsem naštvaně, když se dotěrnost úponků stala naléhavější. Zvedla jsem hlavu ze stolu, prohrábla jsem si vlasy a se zamračeným pohledem, který jsem si vyhradila speciálně pro kytku, jsem se postavila a přehodila přes sebe lehkou, světle hnědou bundu, která i přes své chatrné vzezření dokázala ztlumit většinu útoků nablízko. Takový malý suvenýr z Nar Shaddaa a poslední památka na Seba.
Zabezpečila jsem garáž i dílnu kódem, i když tam stejně nebylo nic, co by se dalo ukrást, ale přijít o Boba, když mu jdu pro jídlo, to by mě nehorázně nakrklo. I přesto, že by mi ho ještě rádi vrátili a možná by mi i přihodili pár kreditů navíc.
K místní parodii na rychlé občerstvení to nebylo daleko, skoro každý mě tam znal a nikdy jsem se tam nezdržela déle než pár minut. Dneska…to tak nebylo. Ten chlapík za zašlým, ale čistým pultíkem tam byl očividně nový, na tváři mu zářil široký úsměv. Takový jsem nenasazovala ani na ty nejlepší zákazníky.
„Dobrý den, slečno, mohu vám pomoci s výběrem?“
Polkla jsem poznámku a přinutila jsem se být milá. I když jsem posledních pár nocí moc dobře nespala, trápily mě podivné sny, všechny nehezky stejné a deprimující. Ale přesně jsem si je nepamatovala. Jen ten divný pocit mě pronásledoval na každém kroku. Ale pořád byl méně divný, než ten maník přede mnou.
„Dva nerfburgry…ne počkejte, radši tři.“
„Hubba hranolky vám k tomu mohu nabídnout?“ zamrkal koketně.
Chvilku jsem ho pozorovala, jestli si ze mě nedělá srandu. Nedělal. „Třeba.“ Zamumlala jsem.
„Něco k pití?“
Pořád si nedělal srandu. „Něco ovocného…nealkoholického?“
„Samozřejmě.“ Řekl a stále se usmíval od ucha k uchu. Ani k tomu nepotřeboval dva háčky a gumičku okolo hlavy.
„Takže to dáme do meníčka, co vy na to?“ navrhl a zase koketně zamrkal. Já zamrkala taky, ale překvapením.
„Do čeho?“
„Do meníčka, budete to mít výhodnější…“ zamumlal skoro pro sebe, ale tím neskončil. „Nějakou extra porci za zvýhodněnou cenu si k tomu dáte?“
„Jakou ex…? Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou, než mi prodá i kuchaře.
„Omáčku na hranolky?“
„Ne!“ zaúpěla jsem zoufale.
„A tady nebo s sebou?“
„Zabalit prosím…“ hlesla jsem a padla jsem na jeho pokyn, ať počkám, na židli. Pak jsem si všimla známé vrásčité tváře majitele, setkala se s jeho pohledem a vyslala k němu úpěnlivou prosbu o záchranu z tohohle blázince.
„Mio!“ objal mě a posadil se naproti. Usmíval se. Ale naštěstí ne tak strojeně jako ten šašek za pultem. „Přišla si Bobovi pro oběd?“
„Jo, ale ten tvůj nový…zaměstnanec…mi trochu překazil plány.“ Zavrčela jsem a kývla hlavou ke jmenovanému.
„Jo…tenhle.“ Ušklíbl se. „Nevšímej si ho. Přestěhoval se sem z Coruscantu, pracoval tam v řetězci Biscuit Baron. Musel plnit standarty, vííííš?“ protáhl důležitě.
„Takže magor.“
„Oběť společnosti, by asi bylo příhodnější…“ pousmál se, zatímco oběť společnosti přede mě postavila objemný balíček s objednávkou a zase zmizela týrat svým úsměvem někoho jiného.
„Tak teda děkuju…“ zamumlala jsem k majiteli. „Ráda jsem tě viděla, ale radši bych příště dostala jen své tři burgry…Bob bude protivný, protože musel čekat. Znáš ho. Náladová kytka.“ Objala jsem ho na rozloučenou a zmizela jsem z podniku, kam už pravděpodobně nikdy nevkročím, pokud nechci umřít pomalou smrtí a kupodivu to nebude otravou z jídla.