Strašák a splín (1978?)
Klasickou melancholii vystřídala nefalšovaná deprese. Okolí se propadlo do temnoty, Flannovi byla zima a měl pocit, že jeho život ztratil smysl. Skoro jako před testem z astronomie, ovšem mnohem, mnohem horší. Sípavý hlas mu našeptával, že brzo umře, sám, a nikdo mu nezatlačí víčka, ani ta bledule nedomrlá, co na něj už teď určitě zapomněla, a tehdy si uvědomil, co se děje.
Sebral zbytek sil, vytáhl hůlku a sáhl po nejšťastnější vzpomínce, kterou nemusel dlouho vybírat a ve které rozhodně sám nebyl.
„Smrdí ti pláštěnka, sráči, expecto patronum!“
Přivolaný Oliver byl možná průhledný, ale mozkomora odpálil málem na oběžnou dráhu.
Fandom: Felix Felicis!