Pět dní poté, co jsem zamířil na dovolenou do pralesa, jsme konečně dospěli k povědomému jezeru. Kolem dokola hustá džungle, jaké už měla Sagwen nejspíš dost na zbytek života, a přesto jsem věděl, že tam nás čeká pomyslná záchrana, profesionálně připravená večeře a hlavně sprcha. A fakt, že jsme sem došli sami, tu radost jen posiloval.
Ani jsem nemusel využívat záložního plánu, i když to tak dlouhou dobu vypadalo. V případě, že se nevrátíme do zítřejšího rána, měla totiž Joya rozjet záchrannou akci a snažit se lokalizovat titěrnou vysílačku, kterou jsem měl zašitou v botě. Samozřejmě o tom věděla jen ona a samozřejmě by to znamenalo, že se výcvik v terénu prostě nepovedl, ale bylo fajn mít nějaký plán C.
Zatímco jsme obcházeli jezero, přemýšlel jsem, co tam tak mohli bez mého dohledu celou tu dobu dělat. Těžbu rozjeli ještě když jsem tam byl, zabydlení už byli prakticky taky, s trochou štěstí se jim doteď povedlo zasypat zbytečně nebezpečné tunely na východ od základny a neumřít při tom. Vůbec by bylo strašně super vrátit se a zjistit, že je všechno v klidu.
Teprve když jsme si to oba suverénně namířili k hlavnímu vchodu, došlo mi, že jsem Joyu požádal ještě o jednu věc, a to sice aby si udělala menší výlet za některým ze svých kontaktů ve Vnějším okraji a provedla jednoduchý obchod - výměnu krystalů za kredity. Ne všechny, samozřejmě, protože některé věci je tady, daleko od Jádra, jednodušší kupovat přímo za ně, ale najdou se výjimky. Tak například investice do palíren na Chrchlu mi asi v naturáliích nevezmou, rovněž tak Wyrrgullhuk bude patrně chtít zaplatit v kreditech. Množství jsem tak doporučil rozdělit na dvě poloviny a pokud vše šlo dobře, jistá fiktivní těžební společnost by teď měla mít na účtě docela dost peněz. Pokud počítám peníze od Chlouppka a výhru v limonádové soutěži, mínus náklady na koupi Zeleného lampionu a těžebních droidů, mělo by to dělat nějaké čtyři miliony kreditů a s tím se rozhodně něco udělat dá. Když vrazím půlku do chlastu a čtvrtku do stíhaček, rezervní fond pořád vypadá použitelně a navíc se teď bude pomalu sám doplňovat.
Konečně jsme našli hlavní vchod, rafinovaně skrytý jak vegetací, tak balvanem úctyhodných rozměrů, už se blížilo poledne. Na vrátnici, dalo-li se to tak vůbec nazvat, nikdo nehlídal, ale to se dalo pochopit. Všichni měli nejspíš spoustu práce s něčím tam dole a navíc i nám, kdo jsme o něm věděli, trvalo jeho nalezené skoro půl hodiny. A až uvedu do provozu svoji kapesní kvantovou díru, nenajde to tady už nikdy nikdo.
[„Hej hola, jsem doma,“] zahlaholil jsem, jakmile se před námi otevřela hlavní jeskyně, a z mojí kanceláře nám naproti vyšla pestrobarevně oděná Zeltronka.
„Taky bylo na čase, to papírování už mě nebaví,“ říkala a tvářila se smrtelně vážně, ale mně bylo jasné, že si mě jen dobírá, bestie jedna růžová.
[„A já doufal, že se sama přihlásíš jako sekretářka,“] oplatil jsem jí to trochu nemotorně, došel až k zábradlí kolem točité rampy, opřel se o něj a koukal dolů. Až tady nahoře bylo slyšet, že se tam dole někdo řeže násadami od košťat. Byli sice docela daleko a v šeru, ale soudě podle velikosti to nemohl být nikdo jiný než Vooj-tae a Peelo. Docela jim to šlo, ale připomnělo mi to, že profesionálního šermíře pořád nemáme. Budu muset vytáhnout eso z rukávu.
Sagwen využila chvíle ticha k tomu, aby se vytratila do sprchy, což jsem jí samozřejmě nemohl odpírat. I já jsem se na ni teď docela těšil.
[„Stalo se něco, o čem bych měl vědět?“] zeptal jsem se, ale nadále jsem civěl tam dolů. Bude to tu chtít trochu přisvětlit.
„Nic moc,“ začala Joya a když jsem se na ni konečně otočil, vyrazila směrem do kanceláře. Následoval jsem ji a v hlavě si stavěl trasu další cesty tam ven, protože to bude chtít trochu plánování.
„Krystaly jsem prodala, trhlo to tři a půl milionu a prý se příště máme stavit zase tam,“ no vida, takže jsme v plusu ještě víc, než jsem čekal, možná bych mohl koupit i kus místní radnice, „tunely na východě jsme zasypali, už se tamtudy dovnitř dostat nedá, ale na západě je jedna jeskyně, kde si chce Rahm zařídit zahrádku.“ Pokrčila rameny, jako by s tím nechtěla mít nic společného, mně to naopak přišlo jako výborný nápad. Rozhodně lepší, než tam mít bezprizorní jeskyni a jíst furt jen ryby.
„Droidi šlapou jako na drátkách, našli teď i jednu sluj s krystaly, která se táhne pár kilometrů přímo dolů, což mi připomíná, že když tu sedíme na hroudě peněz, budu chtít podíly,“ usmála se sladce jako zmrzlina s příchutí cukru a tím mě neskonale pobavila. Copak jsem jí už dávno neřekl, že to je samozřejmost? Zejména když bude brzy figurovat jako generální ředitelka oné fiktivní těžební společnosti?
„Z jednoho prázdného pokoje jsme museli udělat provizorní ošetřovnu, jinak by se ten brouk bláznivá asi pomátl, a taky jsem mu musela slíbit, že s ním skočíš na nákup. Obnovování databáze se nikam nepohnulo,“ pokračovala, „ale inventura skladů přinesla docela zajímavé výsledky, seznam máš támhle.“ To mě zajímalo, ale mohlo to počkat, takže jsem se ukázanému seznamu zatím nevěnoval. O databázi jsem si ani předtím nedělal iluze a ostatně jsem ani nemusel, protože mi už dávno v hlavě vyklíčil plán, jak si pořídit jednu trochu spolehlivější.
„Fúzní generátor jede na šest procent, maskování je připravené k zapnutí a blíží se k nám pěkná tropická bouřka. To je asi všechno, takže mazej do sprchy, než od tebe chytnu nějaké pralesní blechy. Pokud nevíš, co to sprcha je, máš to v pokoji a teče z toho voda, šup,“ odmávla mě dramaticky, ale bylo jasně vidět, že přehrává.
[„Taky jsi mi chyběla,“] odpověděl jsem v podobném duchu, usmál se od ucha k uchu a vypravil se po rampě dolů. Udatní šermíři se mezitím přesunuli někam jinam a celou cestu až do svého pokoje jsem nepotkal živou duši.
Ve sprše jsem po nezvykle dlouhém pobytu tam venku strávil nezvykle dlouhou dobu, ale vyhládlo mi při tom naprosto standardně, takže po patřičném vyfénování poslední kapky z kožichu jsem se rozhodl navštívit místní kuchyni.
Cestou tam jsem potkal Rahma, který sice seděl v chodbě, ale možná právě proto ho dost dobře nešlo přehlédnout, když jí svým mohutným tělem polovinu zabarikádoval.
[„Nazdárek,“] spustil jsem už z dálky, aby se mě třeba nelekl, a teprve pak mi došlo, že jsme spolu vlastně ještě vůbec nemluvili o samotě. Premiéra jak má být, v té tmavé chodbě a vůbec.
„Zdravím, mistře,“ otočil se bleskově mým směrem a byl uctivý, až mě to skoro ranilo. Navíc vypadal, že chce říct něco dalšího, takže jsem se vedle něj zastavil a čekal tam, než z něj něco vypadlo.
„Jak bylo venku?“ začal nenápadně.
[„Nádhera, ani moc nepršelo,“] odvětil jsem pravdivě a skoro litoval, že už je po všem, [„a zdejší brouci jsou vyloženě znamenití. Škoda, že ta zelenina je docela hnusná.“] Kořínky a listí čehokoliv většinou jím až jako poslední možnost, pokud neseženu brouky, ale i když k tomu dojde, zpravidla to i nějak chutná, což se o zdejších výhoncích a lijánách moc říct nedá. Důležité ale bylo, že jsem nešťastnému zahrádkáři tak trochu nahrál.
„Mohl bych pěstovat naši vlastní zeleninu, kdyby to nevadilo.“ Je až fascinující, jak strašně tiše pípal, když byl ve skutečnosti ještě o dvě hlavy větší než já a v souboji jeden na jednoho bych proti němu nevsadil ani na AT-TE.
[„To by bylo super,“] přitakal jsem. [„Ta západní jeskyně se na to použít dá?“]
Na nadhozený dotaz zareagoval dokonce lépe, než jsem čekal, takže bylo rázem o stydlivku méně a o plán na založení zahrady více.
„Dá, když tam zavedu světla a zavlažování, stěny jsou tlusté dost. Děkuju.“ On toho moc nenamluví, jak jsem si všiml, takže tohle byl opravdu hodně velký úspěch.
[„Když tam vypěstuješ pár reythských oříšků, bude mi to jako poděkování bohatě stačit. Ale to mi připomíná, že pro sazenice se budu moct stavit asi nejdřív za pár dní, nevadí?“] Teď jsem to byl pro změnu já, kdo vypadal zkroušeně. Protože dát někomu povolení ke stavbě je jedna věc, ale dát mu k tomu i výbavu je zase trochu něco jiného.
„Nejdřív to stejně musím připravit,“ odmávl mé obavy, ještě jednou poděkoval a zmizel, nepochybně šel někde ve skladišti hledat krumpáč. Já pokračoval směrem, který mi velel žaludek a brzy i nos. Ne že by ta rybina byla cítit nějak extrémně moc, ale můj čenich je tak trochu přecitlivělý, což občas není moc velká výhoda.
V jídelně, celkem velké místnosti se šesti stoly pro deset lidí, bylo rovněž pološero, ale nebyla vyloženě prázdná. U jednoho stolu seděli Neva s Miou, oba zabráni do diskuse nad nějakým náčrtkem, a v nejodlehlejším koutě posedával náš zdravotník, podobně zabrán do misky s něčím, co vypadalo jako mořské řasy. Přistoupil jsem k pultu, na jehož kuchyňské straně stál obstarožní robot, jakých je ve vojenských vývařovnách po galaxii pořád vidět celkem dost, a zahleděl se do kuchyně za jeho kovovými zády.
„Dnešní ryba je pstruh á la créme,“ spustil robot, když mu senzory oznámily moji přítomnost, ale dál nereagoval. Nereagoval jsem ani já, protože mou pozornost okamžitě upoutalo něco jiného. V kuchyni se totiž kromě dalších několika droidích kuchařů, pár obrovských kotlů a taky nezbytné trouby nacházela ještě Fosh, která mě momentálně zaujala úchvatným soubojem s něčím, co vypadalo jako kříženec chobotnice a papouška. Ne že by to mělo peří, ale hrálo to všemi barvami a podobně to řvalo.
Nautolanka řvala podobně a mrštila tvorem přes celou místnost, takže skončil v kastrolu nad sporákem, ale ihned se z něj sápal ven. Kuchařka začátečnice mu byla v patách, přirazila na hrnec poklici, čímž tvora obrala o dvě končetiny z dvanácti, a následně uzavřeným hrncem doslova práskla na rozpálenou plotýnku vedle. Otřela si zpocené čelo, tato aktivita ji zjevně už nějakou dobu zaměstnávala, a teprve pak si všimla mě.
[„Neměl jsem tušení, že je tu k vaření potřeba kurz sebeobrany,“] pravil jsem pobaveně, pozorujíc jak hrnec syčí a pokouší se dostat z žáru.
„Obvykle ne,“ přitakala zelená kuchařka a sklopila ta obrovská černá kukadla, „ale tyhle potvory jsou po smrti ještě nějakou dobu strašně aktivní. Normálně je dávám do mrazáku, ale tahle mi utekla.“ Utekla, hm, asi jsou aktivnější, než bych si býval představoval, na mrtvoly. Je dobré mít tu někoho, kdo se ve zdejších rybách vyzná.
[„Můžu to pak ochutnat?“] zeptal jsem se nenápadně, jestli si to třeba nesyslí jako kdejakou lahůdku pro sebe, a byl jsem příjemně překvapen.
„Rozhodně, ale možná bych doporučovala spíš dnešní hlavní nabídku, tohle není až tak dobré a občas se hýbe i uvařená.“ Asi jí nedošlo, že tím můj zájem rozhodně neopadne.
[„Posledních pět dní jsem jedl brouky, žížaly, žáby a hady, zpravidla syrové,“] vysvětlil jsem jí jednoduše, [„na tuhle delikatesu si klidně počkám.“]
Usmála se, přikývla a já si šel počkat, jak jsem slíbil. Neva s Miou mezitím odešli, dost pravděpodobně něco rozebírat nebo skládat, zbyl tam jen náš broučí medik a jemu se radši o svých stravovacích návycích nebudu moc zmiňovat, aby to nebral osobně.
[„Jak je?“] zeptal jsem se po chvíli trapného ticha, které narušovaly jen tlumené zvuky z kuchyně a jeho pravidelné žvýkání. Žvýkání ustalo, jeho oči mě nekompromisně zaměřily a přišlo to, co jsem očekával nejméně: odpověď. Její podoba už mě tolik nepřekvapila.
„Nerozumím,“ pravil jednoduše. Těžko se mu divit, je vlastně skoro zázrak, že všichni ostatní obyvatelé tohoto komplexu neměli se shyriiwookem problémy.
„Ale budu potřebovat zásoby. Bactu. Nástroje. Nic. Tu. Není.“ Váhal jsem, jestli to říká tak pomalu proto, abych mu rozuměl, nebo prostě takový je, ale radši jsem bez prodlev kývl na souhlas a palcem vzhůru mu naznačil, že to nebude žádný problém. Ani sehnat mu překladač.
Seděl jsem tam dalších deset dlouhých minut, než se z kuchyně ozvala rána a následně se nad pultem objevila zelená hlava ohlašující, že to mám hotové.
„Dnešní ryba je pstruh á la créme,“ ohlásil droid, ale já si pouze převzal uvařenou chobotnici nabodnutou na jehle a slušně za ni poděkoval. Chutnala jako kuře.
„Můžu se na něco zeptat?“ vypadlo nakonec z Fosh, která si během mých prvních soust vytáhla vlastní porci dnešní ryby, položila ji na pult, celý ho přelezla a skončila rázem vedle mě. S plnou pusou je neslušné mluvit, s čímž si sice obvykle nedělám těžkou hlavu, ale teď jsem prostě kývl. Byla to fakt hodně dobrá chobotnice.
„Paní Tann mi nikdy nedovolila prozkoumat dno jezera, abych náhodou neutekla,“ povídala pomalu a v tu chvíli mi chobotnice dala suverénní facku. Má štěstí, že je tak dobrá, jinak bych ji nejspíš za trest nedojedl. Fosh se tím nenechala vyvést z míry a pokračovala. „Ale když teď víte, že utéct nechci, můžu se proplavat i dál?“
Ty černé oči by mě nejspíš donutily říct ano i kdybych nechtěl, ale já s tím v zásadě nejen neměl problém, mně to přišlo jako další dost dobrý nápad. Proč se mě na to samé neptali na začátku?
[„Jasně že můžeš,“] souhlasil jsem, když se mi povedlo spolknout další sousto, [„jenom nezapomeň někomu říct, že jsi venku, a buď opatrná. Kdo ví, co tam žije.“] Kromě chobotnic, co vás jsou po smrti schopné zmlátit, samozřejmě.
Co si vybavuji ze záznamů, o místních vodních tvorech se toho skutečně moc neví a další průzkum celé té vodní říše ani neprobíhal. Možná bych jí měl věnovat tu svoji vysílačku, pro všechny případy.
Poděkovala, uklonila se až jí chapadla mávala všude kolem a zakousla se do své ryby.
[„A ještě jednu podmínku mám,“] dodal jsem po dalším polknutí a neušlo mi, jak v očekávání nejhoršího strnula, [„naučíš mě chytat a vařit tuhle potvoru.“] S tím ochotně souhlasila a zbytek našeho oběda se odehrával beze slov, pouze za masivního mlaskání a dalších zvuků ne zrovna podle etikety.
Ten ale taky netrval věčně, Fosh ohlásila, že si jde na chvilku zaplavat a odhopsala, já dojedl poslední chapadlo a odebral se též někam jinam, konkrétně do přednáškového sálu. Ten neprošel žádnými úpravami jednoduše proto, že prakticky nemusel. Obrovská obrazovka přes celou jednu stěnu, řečnický pultík kousek před ním a deset řad lavic zvedajících se od první vpředu až po tu nejvyšší u dveří, to všechno půjde k výuce použít víc jak dostatečně. Možná bylo příhodné, že jsem s psaním kolaudačního projevu začal právě tady.
Dny plynuly, venku zase tradičně pršelo a uvnitř bylo pořád co dělat. Sem tam se za mnou stavila Nina, která si svého postu školníka vyloženě užívala, a přinesla s sebou nějakou převzácnou holoknihu z archivu beletrie. Byl jsem pochopitelně rád, že alespoň tahle data, která byla v separátní databázi, přežila prakticky bez újmy, ale taktické informace Separatistů bych asi viděl radši.
Na druhou stranu už mi ale do té války tam venku nic není, napomenul jsem se. Republika nejspíš vyhraje i bez mého zásahu a i když prohraje, nám to může být jedno. My budeme čekat.
Celé tři dny jsem zamýšlel odletět a odškrtnout si dalších pár položek na seznamu nezbytností, jenže Mia z nějakého důvodu rozebrala Jungle Jet a prováděla kompletní diagnostiku a údržbu hypermotorů. Když jsem uzřel hangár, po kterém byla všude roztahaná střeva mojí naleštěné hračky, ani jsem neměl sílu ji jako správný bručoun seřvat, a radši jsem se dál věnoval sylabu a úvodnímu projevu.
Ten samý den mi Vooj-tae vítězoslavně oznámil, že pralesní ořech vržený z horního patra se po dopadu na podlahu rozpadne na něco mezi sedmi sty šedesáti třemi a osmi sty dvanácti kousky. Pochválil jsem ho za tuto průkopnickou činnost a nenápadně ho nasměroval do technické místnosti, kde se podle inventáře nacházely také čtyři cvičné světelné meče. To by mělo na chvíli udržet podlahu čistou a zaměstná to i Lempixe při ošetřování popálenin.
Dva dny před odletem se vrátili mistr Denyzz a hraběnka de Royac, u nichž jsem si zcela upřímně nevšiml, že jsou pryč. Očividně objevovali krásy zdejších měst, ne nezbytně spolu, a večer nám nad lahví rumu kapitána Starka docela rychle utekl.
Den před odletem jsem měl hotový jeden odstavec projevu a zápisník s ním jsem ztratil někde mezi cvičným soubojem se Sagwen a inspekcí Rahmovy zahradní jeskyně. Zařídil si to tam opravdu na jedničku, rozvody energie natáhl lépe než lecjaký profesionální elektrikář, vodu dokonce napojil na separátní zdroj, takže sprchy tím nebudou dotčeny, a navozil dovnitř takové množství pralesní hlíny, že to snad musel seškrábat z pár hektarů. Chyběla mu jen setba, takže tam zatím, prý na zkoušku, nasázel nějaké místní plodiny, než přivezu něco vhodnějšího.
V den odletu jsem poděkoval Mie, že dala loď zase do kupy a ani jí nezbylo moc součástek, opět jmenoval Joyce svým zástupcem a vysvětlil Sagwen, že letím na Coruscant, takže se mnou nemůže, tak ať si za domácí úkol vyhledá výživové tabulky jednotlivých druhů brouků a porovná je s ovocem a rybami.
Před samotným odletem ke hvězdám jsem ještě hodil slečnu mechaničku do Fogsmeade, kde se podle vlastních slov chtěla poohlédnout po jednom hovadu, a pak už mě uvítala uklidňující modř hyperprostoru. Tenhle výlet mi nicméně připomněl, že dalších pár peněz musím vrazit do nějakého rychlejšího a hlavně méně okázalého dopravního spojení mezi městem a akademií. Možná nějaké menší metro s cílovou stanicí pod hospodou, to by mělo styl.
Coruscant mě přivítal klasickou dopravní zácpou, ale bez újmy se mi podařilo přistát dost stranou od Senátu i Chrámu, abych unikl jejich pozornosti a zároveň aby mi loď někdo nečmajzl. Ještě odtamtud jsem pak převedl jeden a půl milionu kreditů na účet jistého wookieeského obchodníka s dodatkem, že pokud budou ty N-1 dražší, rozdíl samozřejmě doplatím.
Dostat se městskou hromadnou dopravou až k budově, která mi byla po odletu z Kashyyyku náhradním domovem, problém nebyl. Mnohem horší bylo v jeho okolí sehnat solidní obchod s ovocem a zeleninou a taky nějaký ten rum, to všechno samozřejmě pro mou bývalou padawan, která pořád leží na ošetřovně a já už ji prostě musím dostat pryč, ideálně na Miu Leptonis IV.
Když jsem vcházel do Chrámu, se síťovkou a dvěma melouny plnými rumu, nemohl jsem tušit, že si mě Radní okamžitě povolají na kobereček, ale melounů jsem se kvůli takové banalitě prostě vzdát nehodlal.
Navíc jsem tam nestrávil víc jak deset minut, mistři se mě jednoduše zeptali, kde jsem se od posledního hlášení z Naboo flákal, já jim řekl, že jsem dál sledoval Taco Donose, leč Síla mi nebyla nakloněna a stopa vychladla u Nal Hutta. Že jsem se po té štvanici vrátil sem, to mi nikdo nezazlíval, dost možná si byli vědomi toho, že většina rytířů by teď, během války, kvůli pronásledování jednoho padlého Jedie rozhodně nestrávila mimo pole tak dlouhou dobu.
Takže mě propustili, já jim svým vlastním způsobem poděkoval, řekl ať mi vlezou na hrb a konečně se dostal na ošetřovnu. Jessica už na tom byla mnohem lépe, i když rekonvalescenci určitě potřebovat bude, ale zvládneme to nejspíš i my. Po krátkém rozhovoru souhlasila, že se přiletí podívat, což mi bohatě stačilo, a když jsem jí tam nechával ovoce, zbývala mi už jen věc poslední. Dost možná úplně poslední, protože se sem nejspíš už nikdy nevrátím.
Procházku skrz tiché chodby Chrámu jsem nijak neurychloval, využíval jsem poslední příležitosti zapamatovat si to tady v době, kdy Řád ještě není vyloženě v troskách, i když zlatá éra už dávno minula. Hloučky padawanů, tak častý jev v dobách mého vlastního mládí, nebyly nikde k vidění, potkal jsem sotva pět dalších bytostí, ačkoliv jsem Chrám prošel prakticky celý včetně Zahrady tisíce fontán.
Nakonec jsem se dostal až do archivů, lépe řečeno k počítačovému jádru. Když jsem o svém záměru zkopírovat si ho na přenosný disk informoval Nevu, chudáka malého ten smích málem zabil, ale když se vzpamatoval, vyrobil nějaké chrastítko, se kterým to prý možné i bude.
Moc jsem ho neposlouchal, ale podle všeho to mělo vytvořit spojení mezi tímhle počítačem a naší databází v jeskyni, všechno samozřejmě přes několik odboček, které později zameteme. Podle návodu jsem zařízení připojil a když to píplo, využil jsem potřebného času k sesmolení malého dopisu pro kohokoliv, kdo sem přijde jako první. Papír i tužku jsem s sebou právě pro tento účel tahal celý den.
„Vážení a drazí,“ začínal dopis, když jsem po pěti minutách ostření konečně přiložil tužku k papíru. Nepsalo se to úplně snadno, co si budeme povídat.
„Už mě to tady pěkně sere, odcházím do důchodu. Netřeba mi psát ani posílat poděkování, oslavte to klidně a spořádaně třeba s kancléřem, v dutině stromu vedle vodopádu třicet devět máte malý dárek.“ Té lahve parádního šnapsu byla sice škoda, když to nejspíš vyhodí, ale nebudu aspoň za skrblíka, žeano.
„Jdu si postavit vlastní Chrám, s blackjackem a děvkama, až bude po válce, možná vás tam i pozvu,“ napsal jsem nakonec decentní vtípek, ač mi něco říkalo, že toho možná budu litovat, a po podepsání to přilepil k centrálnímu pilíři malinovou žvýkačkou.
Stahování dat ale ještě nebylo hotové, koneckonců to asi bude pěkná hromada písmenek, takže jsem si vedle sedl, hodil nohy na stůl a málem usnul. Po dalších deseti minutách jsem pak usnul úplně a probudil mě až mokrý čumák dotýkající se toho mého. V oprávněném úleku jsem otevřel oči a hleděl tak na pár očí jiných, který patřil mému domácímu mazlíčkovi.
Je ovšem pravda, že poslední dobou mi Blumu, modrou opičku z Kashyyyku, v podstatě pořád hlídala mistryně Nu, takže už to byl spíš mazlíček její, ale zjevně si mě ještě pamatovala a okamžitě mi zamířila do kapsy, kde jsem většinou nosil její oblíbené bobule. Teď tam k jejímu překvapení nebylo nic, jsem já to ale mizera.
Po chvilce drbání za ušima jsem nicméně zhodnotil situaci, papír odlepil, přilepil ho na Blumu a po kontrole stahování, které už stihlo proběhnout, odpojil mašinku a odešel. Takže teď mám vyřešenou Jessicu, výpověď i databázi, můžeme letět o dům dál.
Moje další zastávka se může jevit jako trochu nečekaná, zejména proto, že jsem se o ní nikomu ani trochu nezmínil. Na měsíci, ke kterému jsem se právě přibližoval, jsem ovšem skutečně plánoval něco zařídit, ne jen doplnit palivo a letět dál. A pro trochu turistiky to byla destinace poněkud odlehlá a, co si budeme povídat, i dost hnusná.
Proletěl jsem vrchní vrstvou šedivé atmosféry, která mi nejspíš poškrábala lak na lodi, a začal sestupovat do hlubin Vertical City. Ze všech světů v galaxii byla totiž právě Nar Shaddaa tou, kde jsem měl momentálně největší šanci sehnat obstojného šermíře a učitele boje se světelným mečem.
Přistál jsem v asi nejdražším hangáru na celém měsíci, který byl ovšem krytý a zabezpečený, takže se to krátkodobě vyplatilo víc než hazard a hra o to, kdo mi loď ukradne jako první. Navíc bylo hned nedaleko moderní informační středisko, kde jsem si na terminálu vyhledal informace potřebné pro další hledání.
Hledat mrtvolu není až tak snadné, jak to občas prezentují ve filmech na Holonetu. Když ale onu mrtvolu za života znáte a víte, že není tak docela mrtvola, ono hledání se rázem podstatně zjednoduší. Za půl hodiny jsem měl v ruce seznam všech místních řemeslných výrobců chladných zbraní a taky kafe, které se tam dostalo nevím jak, ale chutnalo výtečně.
Nyní mě čekala vyhlídková jízda snad všemi hlavními třídami Vertical City, protože míst, která jsem musel prohlédnout, bylo neuvěřitelných sedmašedesát. Ještě v taxíku, jehož majitel toho dne značně zbohatl, jsem vyloučil čtyřiačtyřicet, jejichž majitelé nebyli lidé, obchodovali s podsvětím nebo se jednalo o podniky rodinné. Bohužel, tento filtr se ukázal poměrně nešťastným, neboť ani jeden ze zbývajících krámků neuspokojil moje potřeby. Trochu jsem tedy slevil a projel zbytek, což konečně mělo kýžený efekt.
Kovárna lomeno dílna číslo pět, oficiálně pojmenovaná všeříkajícím názvem Chana'ka'nakha, ležela v dolních patrech Modrého sektoru a měla pro zákazníky jen děsivě malou čekárnu se vzorníky, ale já toho nepotřeboval víc, neboť jsem okamžitě poznal prodavače. A on mě zjevně taky.
„Ale ne,“ začal a práskl s otevřeným časopisem, který měl právě rozečtený. „Neříkej, že na mě někdo přišel.“
[„Nepřišel,“] odvětil jsem a přiblížil se k pultu. Muž na druhé straně byl blonďatý až to bolelo, vypadal tak na atletických pětačtyřicet a snesl by oholit a opálit. Ačkoliv působil trochu unaveně a pobledle, já věděl, že i když mu je skoro šedesát, pořád by mě v souboji nejspíš celkem s přehledem vyklepl.
[„Jen jsem jel tak náhodou kolem a napadlo mě, že bys možná ocenil změnu prostředí.“]
Podíval se na mě, jako bych se snad zbláznil, a otevřel dveře vedle pultu, kterými mě vpustil dovnitř do prostoru pro zaměstnance. Podal mi ruku, ale stisk nebyl tak pevný jako dřív.
„To je mi tedy návštěva,“ usmál se, „nezavolá, nenapíše, ale po dvaceti letech se staví a chce chudáka mrtvolu odtrhnout od domova.“ Nezbylo mi než uznat, že má pravdu, ale to jsem koneckonců věděl už před příletem sem.
„Neblbni,“ pokračoval, aniž by mě nechal vysvětlit situaci, „na Chrám už jsem moc starý a mám tady závazky. Navíc,“ nadhodil nakonec a začal cosi lovit v náprsní kapse, „na tom zdravotně nejsem nejlíp.“ Jo, to úmrtní oznámení si pamatuju, sám jsem mu ho pak donesl.
[„Na Chrám se vykašli, dal jsem výpověď,“] odmávl jsem ho rukou, přičemž na něm bylo znát jisté překvapení, [„ale mám tu pár šikovných dětí, co by se jim hodil instruktor šermu, který má všech pět pohromadě.“] Ne že by byl Cin Drallig nějaký vyložený magor, ale ortodoxní Jedi to byl a zkusit získat jeho, to by byla pěkná taškařice.
„Tak ses přišel poohlédnout po mrtvole? To zní hodně zoufale,“ založil ruce na prsou a pobaveně si mě prohlížel. „Podívej, co se mě týče, já bych šel hned. Nar Shaddaa sice prospívá obchodu, je tu dost živlů co potřebují zbraně, ale přeci jen už jsem na to trošku starý. Ale žena se stěhovat nechce a děcka už to tu taky zvládají.“
Jeho ženu jsem neznal, ani tenkrát, když jsem mu kvůli ní pomohl do hrobu. Obrazně řečeno, samozřejmě, to skladiště sice vybuchlo se vší parádou a našlo se tam dost jeho věcí, ale to právě proto, že to tak chtěl.
„Můžeš ji zkusit přemluvit, za chvíli by měla přijít.“
[„To můžu,“] přitakal jsem a porozhlédl se po interiéru dílny, do které jsme právě vešli. Poměrně futuristicky zařízená kovárna jevila známky chorobného uklízení, ale těch pár čepelí na zdi budilo respekt ještě větší.
[„Kováře bychom užili taky,“] pokračoval jsem, [„byl bys nejlepší na celým měsíci a rozhodně se nemusel spokojit s takhle malou výhní.“] To byla trošku provokace, ale naštěstí si mě ještě pamatoval dost dobře na to, aby to pochopil.
„Tyhle zbraně dělali synové, já jim na nich spíš dělám zuby,“ přiznal se bez okolků, ale očividně byl nalomený. „Musel jsem tu trochu udělat pořádek a taky dávám lekce několika nadějným šermířům. Nechci vyjít ze cviku.“
Chtěl jsem začít o tom, jak by u nás ze cviku rozhodně nevyšel, jak mu zdejší protivníci sotva můžou stačit a jak by to vůbec bylo lepší, kdyby firmu nechal synům a šel se mnou, jenže v tu chvíli se otevřely druhé dveře a dovnitř vstoupila jeho žena. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby do mě okamžitě nezabodla pohled, nenamířila na mě ukazovákem a neřekla „TY!“
Já byl trochu v rozpacích. Lidi mi většinou přišli všichni stejní, nebo aspoň hodně podobní, ale její tón naznačoval, že bych si ji asi pamatovat měl. Lovil jsem v paměti, leč bezvýsledně, a Yussi se nezdál, že by mi chtěl nějak pomoct.
Žena k němu nicméně barvou pleti docela ladila, věkem rovněž, jen mi už na první pohled přišla trochu aktivnější. Jestli kvůli ní předstíral smrt, asi bych si neměl dělat iluze, že bez ní někam poletí sám.
„Ty si mě vůbec nepamatuješ, co?“ vyštěkla žena pobaveně, ale počáteční energie z ní tak nějak vyzářila. Už vypadala taky spíš pobaveně než agresivně.
„Aargonar, asi třicet let zpátky?“ poradila mi nakonec a aby mou náhle se objevivší myšlenku potvrdila, luskla prsty. Z dlaně jí vyskočila drobná jiskřička, v přítmí kovárny docela dobře patrná, ale rozhodně nijak impozantní.
[„Yari?“] zeptal jsem se víceméně mimovolně, protože jsem si tím jménem byl skoro jistý, a její kývnutí mi to jen potvrdilo. Cesty Síly jsou skutečně nevyzpytatelné, neboť jak jinak by člověk mohl vysvětlit, že se jeden mistr Jedi nechá papírově zabít, aby mohl strávit zbytek života s padlou padawan, kterou jsem papírově zabil taky já? Klišé kam se podíváš.
Jasně jsem si teď vzpomínal na tu zatracenou pouštní planetu, kam mě ještě jako padawana poslali v jejích stopách. Na moje rvačky s ní a nakonec na to, jak mě naučila metat blesky, když jsem jí slíbil pomoct. Ukázalo se totiž, že není ani tak temná, jako zmatená, což by ji ovšem tak jako tak mohlo stát život. Zakamufloval jsem její smrt výbuchem, klasika, a od té doby o ní neslyšel.
„Trošku jsem dospěla,“ shrnula to, když jí asi neušel můj pohled, kterým jsem zkoumal její vrásky a počínající šediny. Čas si s ní za tu dobu dost nevybíravě pohrál. Pozvali mě dál, uvařili kafe a došlo k tradiční výměně životopisných údajů. Dozvěděl jsem se, jak chvilku poletovala po galaxii, až se nakonec téměř úplně vzdala užívání Síly, jak našla Yussiho a jak spolu založili rodinu. Teď je oběma jejím synům přes dvacet a oba jsou zruční obchodníci i kováři, takže už nějakou dobu naléhala na manžela, ať jim podnik předá. Teď konečně přišla nejvhodnější příležitost.
Když jsem se zeptal, jestli by jí nevadilo se z Nar Shaddaa odstěhovat na měsíc plný zeleně, kde by mohla strávit libovolně dlouhou dobu po boku svého druha a dalších několika osob citlivých k Síle, neváhala ani vteřinu, což konečně přesvědčilo i konzervativního šermíře.
Než jsem se odtamtud vymotal, stihla padnout tma, což ale takhle hluboko ve městě až tak moc neznamená. Řekl jsem jim, kde se sejdeme, a dal jim do zítřka čas na vyřízení všech potřebných věcí, sbalení a rozloučení. Chvilku jsem se vlastně cítil docela špatně, že rozbíjím rodinu, ale na druhou stranu nešlo o žádný násilný akt, navíc budou dost dobře moci zůstat v kontaktu i nadále, třeba se i navštěvovat, pokud budou chtít. Ale stejně mi něco říkalo, že lidská mentalita stejně přiměje mláďata radovat se, že jsou konečně svými pány.
Když jsem se taxíkem přesouval zpátky k lodi a přemýšlel, co s náhle získaným časem, upoutal mé oči holoplakát značné velikosti přímo na stěně jednoho z hangárů. A protože jsem potřeboval nějaké oživení mého kolaudačního téměřprojevu, tohle bylo tak trochu vysvobození.
Když jsme druhý den odlétali, já, Yussi, Yari a něco málo jejich věcí, nacházela se v nákladovém prostoru obrovská dřevěná bedna s pár dírami v horním víku, takových deset metrů široká, dva dlouhá i vysoká, z níž se ozývaly divné zvuky. Za letu jsem si dal tu práci a namaloval kolem dokola šipky, kudy neklopit, a taky všem odmítal prozradit, co že je uvnitř.
Protože překvapení tohohle formátu prostě nehodlám někomu zkazit, nejsem děvka.
Topic: Epizoda 2.2 - Návrat Yettiho (Read 28235 times)
