Author Topic: [C] Odplata  (Read 2533 times)

Woallc Con-Denyzz

  • Rytíř politická mrtvola
  • Le...
  • *
  • Posts: 425
    • View Profile
[C] Odplata
« on: 18. Feb 2011, 01:21 »
Fialová předmluva autora:

Toto moje dílko popisuje ja milej Wyrrgy najde to co dlouho a urputně hledal.
Povídka patří mezi mé první psavé počiny, tak prosím o schovávavost
Přeji příjemnou zábavu …  



ODPLATA



Časové zařazení: 7 let před bitvou o Yavin.



Kdysi na mne volali jménem Wyrrgy, ale to už je minulost, dnes se jmenuji Temný Dagharrrr.
Seděl jsem v kokpitu mého malého transporťáku, který se blížil podsvětelnou rychlostí k planetě. Řídící páky úpěly a vrzaly pod mým zuřivým sevřením. Celou mojí duší, osobností a bytostí cloumal obrovský, krutý a silný vztek.
Konečně, po mnoha týdnech, jsem se blížil k cíli mé cesty. Moc, která se ve mně probudila na Dariu 8, jsem už dokázal usměrňovat a využívat ku svému prospěchu. Di-bona, teď můj úhlavní nepřítel, temný karthský lord, vrah mého bratra, mi utíkal přes půlku galaxie několik měsíců.
Zbaběle utekl z Daria 8, kde sem zabil jeho nohsledy a nejstaršího syna. Pronásledoval jsem ho, ale zmizel mi v hyperprostoru. O několik dní později jsem se vrátil zpět do jeho sídla, které jsem vyplenil, a hledal informace, kde by se mohl skrývat. Mocná Síla stále při mně, a snad mi přála štěstí, protože mi do cesty poslala jeho nejmladšího syna. Po ukrutném mučení a před smrtí mi prozradil otcovy kódy a já se dostal do soukromých záznamů. Ve kterých jsem objevil lordovy soukromé nemovitosti, na kterých by se mohl skrývat. Postupně jsem je všechny navštívil, vyvraždil služebnictvo, vyplenil je a zničil. Teď mi zbývá poslední.
V některých okamžicích jsem už nedoufal, že Di-bonu najdu, a vztek ve mně sílil čím dál tím víc. A byl jsem rád. Protože až ho konečně najdu, veškerý vztek, který se ve mně nahromadil, využiji k uskutečnění mé kruté a nemilosrdné pomsty. Kdysi jako světlý Jedi jsem věřil, že vždy existuje smilování a odpuštění. Ale dnes, hluboko ponořen do temné strany Síly, můžu říct, že toho se od mne Di-Bona nikdy nedočká. Ani kdyby se přede mnou plazil jak umírající wringht. Za to, že zabil mého bratra a pokořil jeho památku tím, že jeho chlupatou kůži vystavil jako trofej, bude trpět tím nejhorším způsobem, co dokážu vymyslet.
A když o tom přemýšlím, tak se těchto banálních skutků slitování ode mne nedočká žádný můj nepřítel.
Konečně jsem se blížil ke svému cíli.
Konečně se pomstím.

***



Loď sebou trhla, když se jí chopila gravitace planety. Svou wookieskou silou sem zabral za páky a naváděl loď na přistání. Otřesy malé lodi se zesilovaly stejně rychle, čím víc se blížila k zemskému povrchu. Proskenoval jsem planetu a naváděl loď k jedinému urbanistickému komplexu budov, který se zahryzával do úbočí jedné z hor.  
Na senzorech se rozsvítila kontrolka a dala mi vědět, že z malého airportu u shluku budov vylétli tři stíhačky. Rychle stoupaly k mé lodi. Držely se v útočné formaci. Když se dostaly na dostřel svých zbraní, spustily smrtící laserovou salvu. Bouchnul jsem do přístrojů a vytáhnul energii v obraných štítech na maximum, zvýšil rychlost a při plném tahu motorů zuřivě opětoval útok, zatím bez střelby.
Nepřátelská palba otřásla mou lodí. Když jsem se konečně dostal na dostřel, opětoval jsem salvu i já. Stíhačky se rozdělily, v obraném manévru porušily formaci a proletěly kolem boků mé lodi. Letěl jsem dál, kvapně kouknul na senzory a zjistil, že se stíhačky prudce otočily a začínají mne pronásledovat. Ponořil jsem se do Síly, využíval její temnotu a čekal. Nepřátelé se blížili. Pak, jakoby na pokyn Síly, jsem sáhnul po jedné z pák na přístrojové desce. Zablikala jedna kontrolka, která mi oznámila, že ze zadních minometů byly vypuštěny poslední dvě třeskavé aero miny.
První stíhač, který mne pronásledoval z leva, proletěl bez problémů.
Druhý a třetí stíhač se drželi na pravoboku mé zádi. Sáhl jsem znovu po Síle a vyslal jsem k pilotům do jejich myslí telepatický šok. Druhý stíhač štěstí neměl. Jeho stíhačka vlétla přímo do dráhy jedné z aero min, na nebi po výbuchu rozkvetl květ z trosek.
Třetí pilot i přes šok, který jsem k němu vyslal, mi předvedl své schopnosti a bravurně se poslední mině vyhnul.
Řítil jsem se k povrchu planety stále pronásledován. Nadměrná rychlost otřásala celou lodí, replurzory řvaly na maximum. Díky radaru jsem věděl, kde se nacházím. Stočil jsem loď na sever a zamířil ke skalám vzdáleným několik stovek mil. Senzory mi odhalily jeden z kaňonů, do kterého jsem zamířil. Prosmekl jsem loď skulinou mezi skalami. Stíhači mě následovali. Prudce jsem kličkoval lodí skalnatými serpentinami. V šílené rychlosti a hlavně díky Síle se vyhýbal nebezpečným překážkám, nejrůznějším výběžkům skal, kamenům, suti i kládám a kořenům stromů. Pak jakoby z ničeho nic se průrva před lodí na krátkou chvíli narovnala. Na vzdáleném konci se přes průrvu klenul velký kus skály, který tvořil přes kaňon přírodní most. Stíhačky byly podle senzorů o několik stovek metrů dál za mnou. Proplétaly se nebezpečnými serpentinami. Využil jsem ten kratičký čas a vypálil jednu pozemní minu. Zařízení se ukotvilo na kameni a čekalo na detonační signál. Past byla připravena.
Snížil jsem rychlost lodi. Za okamžik se na začátku rokle objevili stíhači. V rovince přidali rychlost, pověsili se mi na záda a znovu spustili laserovou salvu. Zadní štíty ustály nápor smrtící energie a já loď strhnul k průletu pod skalním masivem. První stíhačka kopírovala můj manévr. Poslední věc, kterou pilot ve svém životě spatřil, byl výbuch a masa kamenů řítící se na něj. Stíhačka zmizela na dně rokle pod tunami sutin. Moje malá past však sklapla na půl, druhý, teď poslední stíhač bleskurychle stočil stroj nahoru a vyvázl bez jediného škrábance.
V hloubi duše jsem se vztekal, z tohoto malého neúspěchu propukla ve mně hrozná zuřivost proudící z temné strany, nechal jsem se jí vést a vychutnával si její ohromnou energii.
Už mě přestalo bavit si hrát. Přitáhl jsem řídící knipl, zvedl loď nahoru a vyřítil se s lodí zpoza skal. Zamířil jsem zpět ke komplexu budov. Stíhač nepřestal dorážet, s prstem na spoušti mě pronásledoval jak kashyyykské klíště. Oba jsme ždímali z motorů maximum.
Blížili jsme se obrovskou rychlostí ke komplexu. Když jsem se přiblížil na dostřel, začaly po mne pálit dvě malé turbolaserové věže, které byly jedinou obranou linií celého komplexu.
Znovu jsem se nechal vtáhnout do Síly a nechal se jí vest při kličkování mezi smrtícími paprsky. Blížil jsem se ke komplexu ze severu, což bylo mojí výhodou. Obě věže byly z tohoto směru postaveny za sebou.
Kličkoval jsem mezi laserovými výboji a vyčkával. Pak to přišlo, Síla mi naznačila, co mám dělat. Využil jsem moc, kterou mi Síla propůjčila, a porušil na dálku telekineticky zaměřování první věže. Proletěl jsem s lodí nad věžemi. V mžiku jsem se s lodí vyhnul dalšímu z výbojů a vyslal v Síle k poslednímu pilotovi telepatický šok. Zmatený pilot se nedokázal vyhnout laserům. Stíhačka byla naplno zasažena, štíty tolik energie nevydržely a zkolabovaly. Přebytek energie poškodil lodní systémy a stíhačka se neovladatelně řítila k zemi. Silou jsem změnil směr pádu stíhačky a nasměroval ji na zadní turbolaserovou věž. Náraz a výbuch rozmetaly oba stroje daleko po okolí.
Druhá věž, lehce poškozená šrapnely trosek, dále dotírala a pálila po mé lodi. Obrátil jsem loď a zamířil zpátky ke komplexu. Zkontroloval jsem lodní zbraňové systémy. V torpédometech jsem měl dostatek střel. Zaměřovače zezelenaly, z mých lodních torpédometů vypálila dvě torpéda. Druhá věž bez štítu, který zničily trosky první věže, se s výbuchem rozpadla na tisíce kousků.    
Vychutnával jsem si toto malé vítězství a nechával se posilovat vražedním běsněním, které jsem pocítil během boje.


***


Stáhnul jsem rychlost motorů a ladně nechal loď přistát mezi hořícími troskami asi sto metrů od hlavního vchodu. Vypnul jsem motory a odepnul bezpečnostní pásy, vyhlédl z kokpitu a zasmál se nad spouští, jež jsem způsobil, a vychutnával si pocit krvavé radosti pramenící z temné strany.

…Konečně. Chvíle, kdy se pomstím, je stále blíž, má touha po jeho krvi roste…

Ozbrojen jen svým světelným mečem, který jsem ukořistil jednomu z Di-bonových padawanů na Dariu8, jsem vylezl z lodi. Když mé nohy stanuly na povrchu, ožehlo mne horko ze žáru doutnajících trosek. Sáhl jsem po svém novém světelném meči, který jsem si během posledních měsíců musel přizpůsobit svým velkým dlaním. Tlačítkem jsem zbraň aktivoval. Z emitoru v rukojeti se mi v pravé ruce rozzářila červenobílá čepel. Konečně. Rudá barva čepele házela na nejbližší okolí červené světlo, a tak vypadalo jakoby zalité krví. Chuť po krvavé pomstě ve mně bujila, nechal jsem ji tedy růst tak, aby mě posílila.
„DI-BONO… JDU SI PRO TEBE!“ zařval jsem, zuřivost mého hlasu umocnil plechový hlas masky.
Rozběhl se k budově. Před hlavním vstupem byla v obraných liniích rozestavěná malá jednotka černě oděných soukromíých Di-bonových vojáků.

Přesila… Jaké štěstí… Bude to krásný masakr… Tu krev rád ochutnám…

Zaútočil jsem, nejdříve použil Sílu a pomocí telekineze mé nepřátele zasypala salva trosek povalujících se po okolí. Jejich zmatené řady znatelně prořídly. A pak na řadu přišel světelný meč, který dílo smrti dokonal. Ponořen v krvavé euforii temné strany Síly, nebyl pro mne problém uskakovat před blasterovými výboji. Mečem jsem odrážet střely zpět na nepřátele. Usekával končetiny, rozsekával těla.
Když bylo po všem, všude okolo se rozlilo ticho. Po jiných bitvách se vždy na bitevním poli ozývají skřeky znetvořených a umírajících válečníků. Zde ne. Nikdo nedostal mé slitování, brutálně a nemilosrdně jsem pobil všechny vojáky. Ani lehce zraněné, kteří měli šanci přežít, jsem neušetřil.
Hlavní vchod byl bezpečně uzavřen, kdybych musel použít nějakou výbušninu, kterých se zde povalovalo dost s těly mrtvých vojáků, neuspěl bych. Dveře byly těžce opancéřované a odolné proti většině tipů výbušnin. Jenže takové hračky jsem já nepotřeboval. Se světelným mečem v dlaních jem si rychle prořízl pancířem cestu skrz.    
Chtěl jsem vlézt dovnitř, ale Síla mě varovala před nebezpečím, které se za dveřmi skrývalo. Shýbnul jsem se k jednomu tělu a okradl ho o pás protonových granátů. Jedem jsem odjistil a hodil dovnitř nově vytvořeným vchodem.
Když jsem vcházel dovnitř, ve vzduchu stále plachtil prach z trosek. Výbuch vykonal své. Z velké vstupní místnosti, která bývala krásně zdobenou halou, zbyly jen trosky. Bohatě zdobené obložení bylo spálené, sloupy podpírající strop byly popraskané nebo spadlé. Na zemi leželo několik těl mrtvých vojáků roztrhaných výbuchem nebo zasypaných těžkými troskami durabetonu. Když je málo času, vždy rád využívám rychlejších prostředků, i těch, které se svými schopnostmi nepotřebuji.
Vydal jsem se k druhým dveřím na konci haly. V půli cesty mne zastavil jeden umírající voják. „Prosím, smiluj se a doraz mě…“ zachrchlal a vykašlal ze zkrvavených úst „…ta bolest...“  
S chladnou myslí a neskrývanou chutí jsem sledoval, jak trpí.
„Slitování? Kde je Di-bona!?“
„Dole… v trůním sále… pod mořem… slitování…“  Shlížel jsem na něho a trochu mi zaplesalo srdce. Zastyděl jsem se nad svým dosavadním konáním… ta brutalita, to já?
NE…
Rozzuřil jsem se ještě více. Já a litovat? Nikdy. Temnota v mém srdci byla silnější.
„Slitování… Nedostaneš… Ani tvůj pán… a ty už vůbec NE!“  nevšímajíc si jeho prosebného lamentování jsem vyrazil dokonat své dílo pomsty.

***


Procházel jsem budovou a sem tam smetl odpor vojáků, kteří ji bránili. Za mnou zůstávaly jen trosky a mrtvoly.
Na živu jsem nikoho nenechal. Ani vojáky ani neozbrojené služebnictvo. Povraždil jsem vše živé, co mi přišlo do cesty.
Neznajíc rozložení budovy, hledal jsem nějaké řídící centrum s ovládáním systémů celé budovy. Po několika minutách a několika bitevních potyčkách jsem konečně našel řídící místnost. Uzamčenou. Nahlédl jsem do Síly, která mi prozradila, že za dveřmi se skrývá několik osob. Prořezat se světelným mečem dovnitř nezabralo moc času. Místnost se systémovými panely a nejrůznějšími řídícími počítači byla plná obsluhy a několika posledních vojenských důstojníků. Vojáci třímali zbraně a stříleli po mně. Obsluha elektronických systémů se kryla za židlemi nebo se schovávala pod počítačovými panely.
Boj byl velmi krátký. A i zde v místnosti po několika sekundách ležely mrtvoly důstojníků. Ani nevím proč, smiloval jsem se nad techniky a nechal je žít a krčit se strachy přede mnou pod terminály. Vydal jsem se k jednomu z panelů, na kterém byla zobrazena virtuální mapa budovy.
Síla mně znovu varovala, otočil se a zabil jednoho z techniků. Hrdina, který doufal, že si ho nevšimnu. Zemřel s vyděšeným výrazem v obličeji, svírajíc si uťatý pahýl své ruky, ve které před několika sekundami držel blaster, kterým mě chtěl zezadu zastřelit. Tento malý hrdinský akt mě ještě víc rozzuřil, a tak jsem nemilosrdně pobil zbytek nevinných a neozbrojených techniků. Vrátil jsem se k terminálu s mapou a prozkoumal ji. Několika hlavními příkazy zablokoval několik systémů a vyšel jsem z místnosti.
Sjel jsem osobním výtahem úplně dolů, prošel proskleným tunelem, z něhož bylo možné pozorovat venkovní podmořský život. Tunel ústil do druhého skalního masívu pod mořem. Před hlavním vstupem jsem zbavil povinností Di-bonovu osobní gardu. Mrtvá rozsekaná těla ležela všude po zemi.
Zmáčkl jsem pojistku zámku, který kupodivu nebyl zamčený, pancéřové dveře se otevřely. Vstoupil jsem do sálu. Byla to velká elipsovitá místnost katedrálového typu. U stropu mezi zdobným žebrovým byla po obou stranách do skály vestavěná obrovská okna, z nichž do sálu prosvítaly sluneční paprsky tlumené vodní masou moře.
Na druhé straně, naproti vchodu, byla vyvýšenina. Na vyvýšenině stál masivní trůn, podle vůně z worschyrového dřeva. U levé strany trůnu byla postavená počítačová taktická konzole. A na pravé straně pobleskávala holografická mapa komplexu s taktickými údaji o stavu obyvatel. Podle červených kontrolek nebyl příznivý.
Mé smrtící běsnění nikoho neušetřilo.

***


Lord Di-bona seděl na svém trůně a se skrývanou hrůzou v očích sledoval mé kroky, mne blížícího se k němu.
Když jsem stanul několik metrů pod trůnem, jeho strach částečně vyprchal. Lord se vzchopil a s novou nadějí ke mně promluvil. „Zajímavé… Takové podřadné stvoření jako ty a tolik síly se v tobě nachází. Opravdu pozoruhodné!“ S malou narážkou na mou rasu však volil slova s pečlivostí jemu vlastní a využíval svých dokonalých řečnických vlastností. „Pobil jsi mou rodinu, mé přátele i mé služebníky. Nemám ti to za zlé. Ukázals mi tím, že jsi hoden takovéto moci, ale ještě se máš hodně co učit.“ Zvedajíce se ze trůnu mi dál lichotil. „Mohl by se z tebe stát mocný Karth. A snad bys časem mohl i porazit ty nejsilnější ze Sithů, ale potřebuješ vedení. Dovol mi, abych tě učil, vedl a ukázal ti opravdovou podstatu a moc temné strany Síly!“
Mluvil podlézavě. Velmi silně využíval všech schopností temné strany, aby mne přesvědčil. A opravdu, na kratičký okamžik jsem zatoužil stát se tím nejmocnějším a nejsilnějším ze všech, vládnout miliónům lidí, kteří by slepě a se strachem vykonávali mou vůli. Ale nakonec mne převládla nenávist k tomuto muži, který jen z rozmaru zabil mého milovaného bratra.
„PCHE… To jsou jen planá slova abys ses zachránil před jistou smrtí,“ obořil jsem se na něj. „Cítím z tebe tvůj ohromný strach. Máš-li v sobě kousek cti, tas meč, dokud můžeš. Dokud ti dovolím se bránit. Jinak zemři jako smrdutí schrawwrl.“  Aktivoval jsem čepel svého meče a postavil se do bojového postoje.
Di-bona několik chvil byl jakoby zaražen a jeho strach vyvřel na povrch jeho mysli. Ztuhl, nevěděl co dělat. Ale protože i on byl uživatelem temné strany Síly, jeho strach prohrál nad temnou zuřivostí. Jeho vztek jakoby vybuchl. Bleskurychle napřáhl ruce a z jeho prstů na mě vylétly modré smrtící blesky. Nastavil jsem svůj meč proti smrtící záři. Rudá čepel zastavila útok a obalila se modrými blesky a většinu jejich smrtící energie pohlcovala. Mé ruce se třásly pod náporem těch dvou energií, cítil jsem nebezpečný žár, který vznikal propojením obou energii. Di-bona ještě chvíli pokračoval a pak přestal. Zuřil, čím dál tím víc. Telekineticky sáhl po síle a začal strhávat ze zdí zdobné svícny a vrhal je na mě. Nechal sem se vést Silou a vyhýbal se nebezpečným projektilům různými akrobatickými úkroky, úhyby a úskoky. Sem tam jsem švihnul mečem a některý projektil přesekl. Podlaha se začala plnit různými úlomky a zbytky svícnů. Uhýbání a poskakování sem a tam bylo více a více nebezpečné. I když jsem byl ponořen v Síle, naneštěstí se mi podařilo na jednom z úlomků zaškobrtnou. Podlomila se mi noha a má koncentrace byla ta tam. Di-bonovi přálo samo štěstí, jeden ze svícnů v rychlosti vrazil do mé ruky tak silně, že mi vytrhl meč ze sevření. Má zbraň se odporoučela několik metrů ode mne. Kartský lord toho velmi rychle využil a vyslal mým směrem nový proud blesků. Ponořil jsem se do Síly a vyslal proti jeho bleskům svou modrou bleskovou salvu. Obě smrtící energie se střetly v nebezpečné explozi. Sám jsem se podivil nad tím, že se mi podařilo blesky vytvořit, protože nikdy předtím jsem to nezkoušel. Jediné, co jsem o nich věděl, bylo to, co se mi podařilo zjistit ze sithského holorkonu, který jsem ukradl Di-bonovi na Dariu 8. A tak má nezkušenost způsobila, že exploze mne vyvedla ze soustředění a já svou smrtelnou energii nechtěně a hlavně předčasně ukončil. Zkušenější Di-bona nezaváhal a ve svém útoku pokračoval, a tak se stalo, že jeho smrtící blesky zasáhly mé tělo.
Blesky se zahryzávaly do mého těla. Nesnesitelně obrovská bolest svírala mou mysl, všechny svaly a celou nervovou soustavu. Nemohl jsem myslet, nemohl jsem se hýbat, svíjel jsem se v kleče a svaly se třásly bolestí. Vědomím mi projela myšlenka, že tady a teď zemřu. Na tomto místě, potupně a bez možnosti se pomstít. Bez možnosti pomstít smrt svého bratra. Myšlenka mého nezdaru a předtuchy nadcházející smrti víc a víc zaplňovala mou mysl. Čím víc zaplňovala mou mysl, tím více sem cítil, že smrtelné síle blesků podléhám. A vyprchává ze mne čím dál tím více života.
 
Zemřu tu a bratra nepomstím… Zemřu tu v potupě… Zemřu…

Néé!
Nikdy!


Jakoby někde uvnitř mé hlavy a uvnitř mé duše se zažehla nová jiskra odporu a odhodlání.
Ani nevím jak, prostě se mi podařilo zvítězit nad smrtelnou energií blesků. Mé tělo jakoby pohlcovalo jejich smrtelnou energii a nabíjelo se novou silou. Karth si toho nevšiml a dál vztekle vysílal blesky. Když má mysl dosáhla pomyslné maximální hranice, uvnitř mého podvědomí vybuchla nová hvězda energie a šířila z hloubi duše tělem, skrz kosti, svaly, kůži a chlupy. Ven z těla. Mimo mé tělo se energie proměnila v masivní telekinetickou vlnu, která se rychlostí hurikánu zvětšovala a šířila v kouli pryč od mého těla. Vlna energie prosvištěla sálem a zaryla se do podlahy, stěn i stropu, a otřásla jejími základy. Omítka zdí náporem popraskala a na několika místech do sálu začala protékat trocha vody. Strop nápor energie vydržel, nezřítil se, ale po jeho povrchu vyrostla mozaika prasklin. Několik oken se vysklilo a jejich trosky popadaly na zem. Bylo obrovské štěstí, že za okny byly bezpečnostní energetické štíty, které bránily vodě sál zatopit.
Vlna vyprchala stejně rychle, jak nečekaně byla vyvolána. Celý sál byl v troskách. Ale co bylo nejdůležitější, Di-bona nestál na svém místě, ale seděl o několik metrů dál opřen o stěnu. Díval se na mne s vylekaným údivem, nechápavě, a zhluboka oddechoval.
Nově nabytá síla mě posilovala a vztek posiloval mé odhodlání. Ponořil jsem se do své mysli, a nechal lordovým směrem ze svých prstů vytrysknout modré blesky. Di-bona se dokázal bránit, použil Sílu, vytvořil kolem sebe energetickou bariéru, skrz kterou se mé blesky nedostaly. Několik dlouhých chvil jsem na něj ve vzteklém šílenství posílal další blesky. Neúspěšné.
Změnil jsem taktiku a telekineticky se sápal po troskách po místnosti a házel je na Kartha. I on změnil svou obranu a použil telekinetickou bariéru, takže mu trosky neublížily, jen se kolem něj kupily na hromadu.
Pochopil jsem, že mé Silové útoky nemají význam. Telekineticky jsem si přivolal svůj meča znovu ho aktivoval.
„Nezvikláš mě svýma plkama a já tě nenechám odejít. Dnes tu jeden z nás prostě umře! Můžeme tu se Silou šaškovat takhle dál…“ šíleně jsem se zasmál. „Nebo to ukončíme takhle!“ 
Di-bona vstával ze země a zaražen mou poznámkou překračoval trosky a kráčel obezřetně ke mně. Zastavil se na místě vedle trůnu, který mé energetické běsnění nečekaně vydržel. Karth nehnutě stál a zíral na mě.
„Tak pojď, ty špinavej Gundarku.“
Uražen mou poslední větou, Karth aktivoval svůj meč a vrhl se na mě.
Znovu mě pohltilo krvavé běsnění a vrhl jsem se také na Kartha. Naše meče se střetly a sálem zablýskl výboj, když naše zbraně o sebe křísly.
Bojovali jsme dlouho a tvrdě. Meče vířily vzduchem, sem a tam, rychlé útoky střídaly obranu a svižné obrany střídaly útoky. Karthský lord mě překvapil svou dlouholetou zkušeností v boji se světelným mečem, jeho styl byl rychlý a pohotový. Měl netradiční rukojeť meče, zahnutou v podobném stylu meče, který v minulosti vlastnil sithský lord a hrabě Dooku. Zahnutá rukojeť byla typická pro jednoruční úchop a jednoruční styl boje, který karth mistrně ovládal. Druhou volnou rukou používal Sílu a telekineticky zpomaloval mé útoky a obrany.
Ale mohl se snažit sebevíce, má brutální wookieeská fyzická síla se přeci jen, ani pomocí jeho telekineze, nedala o moc zpomalit. A jeho stáří nakonec prohrálo nad mou brutální zvířecí vytrvalostí.
Síla dnes prostě stála při mně, vytušil jsem chybu v jeho obraně, pustil jsem pravou rukou rukojeť svého meče a chytnul jeho pravou paži. Vší fyzickou silou v dlani jsem drtil jeho kosti. Nevydržely. Pod náporem mého sevření se rozdrtily. Di-bona reflexivně pustil meč a zavyl bolestí. Jeho bolest mě posilovala a prohlubovala můj krvavý chtíč. Věděl jsem, že ho můžu probodnou svým mečem v levačce, ale chuť po jeho větší bolesti zvítězila. Tak jsem ho jako peříčko odhodil několik metrů k východu. Jeho tělo dopadlo na zem, praštil se do hlavy, několik chvil zůstal omráčeně ležet. Chtěl jsem se za ním hned rozejít, ale podlomily se mi nohy. I když mne Síla posilovala, nervy a svaly nedávno zasažené jeho bleskovým útokem začaly projevovat šok, který utrpěly.
Začal jsem přerývavě dýchat a hledal nové síly. Di-bona se probral a když mne viděl, jak já sám sbírám dech, využil toho. Zvedl se a rozběhl se zbaběle ke dveřím. Zbaběle chtěl utéct.
Rozzuřil jsem se, hmátl jsem telekinezí po jednom z ostrých úlomků trosek a mrštil ho vzduchem. Úlomek zasáhl cíl. Di-bona nevěřícně zastavil a díval se, co jsem to udělal. Ohromeně sledoval, jak úlomek jednoho svícnu trčí v chrčícím ovladači dveří. Z ovladače se jiskřilo, což byla známka, že elektrické obvody zámku dveří zkratovaly. Dveře se nedaly otevřít.
„Říkal jsem ti, že tu jeden z nás dnes prostě umře!“ zařval jsem na otáčejícího se Kartha. Naše pohledy se střetly. Di-bona byl zraněný, věděl, že náš Silový souboj je nerozhodný. Věděl, že jediná možnost, jak náš souboj ukončit, je souboj na meče. Počítal své šance se zraněnou rukou. Počítal své šance proti mému zranění, jenž způsobily jeho blesky. Cítil jsem jeho nerozhodnost.
Sáhl jsem po Síle a v temnotě své zuřivosti jsem sbíral nové fyzické síly. Ale jeho dlouhé rozmýšlení a čekání mne nebavilo, tak sem ho slovně popíchl.
„Zemře tu jeden z nás, nebo oba dva!“
Má slova měla účinek. Di-bona se konečně rozhodl bojovat, natáhl se zdravou levou rukou po Síle a přivolal si svůj meč. Bylo vidět, že se zbraní v druhé ruce moc často nebojuje, ale také bylo vidět, že tento styl dokáže ovládat.
Vrhli jsme se proti sobě, zbraně se znovu střetly. Meče vířily znovu šíleně vzduchem, ze strany na stranu, zhora dolů. A rychlé útoky střídaly obranu a svižné obrany střídaly útoky. Smrtelné víření zbraní pokračovalo několik minut.
Ale nakonec jsme byli oba unaveni těžkým bojem a naše síly se tenčily. Znovu jsem se ponořil do temné strany Síly a nechal na povrch vyplout zbytek ze své zuřivosti a temnoty v srdci. Hodlal jsem konečně tento souboj ukončit, nechal jsem se úplně vést Silou. Tak mi Síla prozradila jeho kroky, Karth hodlal zaútočit spodním sekem na mé slabiny. Veden Silou, obratně jsem mu nastavil meč a jeho útok odrazil. Moje brutální síla ho vyvedla z rovnováhy. Využil jsem jeho zvrávorání a zaútočil horním sekem na hlavu. Jak jsem očekával, Di-bona můj útok vykryl, abych ho zmátl, zopakoval jsem útok podruhé. Při svém dalším volném útoku jsem znovu naznačil sek na hlavu, ale v posledním okamžiku jsem v rychlosti stočil meč doleva a zespoda jsem odrazil jeho kryt hlavy. Lord se odkryl, jeho ruka svírající meč setrvačností pokračovala vzhůru. Tak se mi naskytl okamžik provést útok na jeho odhalený trup a rozpárat šikmým sekem jeho hruď a břicho. Tuto možnost jsem ale nevyužil. Horním sekem zprava jsem ťal po jeho ruce s mečem. Žhavá čepel přeťala svaly i kosti a oddělila ruku s mečem od paže. Pahýl ruky, stále svírající deaktivující se meč, odrotoval někam do dálky.
Výraz v Di-bonově obličeji prozradil, že si Karth uvědomil svojí porážku. S obličejem plným nechápání a bolesti si klekl na zem. Věděl jsem, že jsem jeho život mohl před několika vteřinami ukončit. Ale proč? Chtěl jsem, aby neskutečně a dlouho trpěl. Stále se mnou cloumala zuřivost, která se pomalu měnila v šílenou krvelačnost.
„Prosím… ne!“ žadonil poražený karthský lord.
Deaktivoval jsem svůj meč a uklidil ho do pouzdra. Krvelačná šílenost se ve mně víc a víc probouzela.
On si dovoluje mne prosit?
„Prosím… ne!“
Chytil jsem tu zbídačenou lidskou trosku pod krkem a postavil na nohy, a pak vší silou kopl pravým kolenem do žaludku.
On si dovoluje mne prosit?
„Ne!“
Jeho prosby ve mně vyvolávaly ještě větší krvavé šílenství, ještě větší chuť po jeho krvi. Zvedl jsem ho do vzduchu a vší silou ho udeřil do brady a odhodil ho několik metrů od sebe. 
„Prosím… Milost!“
On si dovoluje mne prosit o milost?
Dobelhal jsem se k němu. Pokoušel se napřáhnout zlomenou pravou ruku a udeřit mě telekinetickou vlnou.
Marně.
Jeho rozdrcená a zlomená paže se jen bezmocně třásla. Stál jsem nad ním a v zuřivosti mu vykloubil třesoucí se paži v loktu. Řval bolestí. Jeho řev mne přímo sladce uspokojoval.
Několikrát jsem ho nakopnul do slabin. V jeho očích se zračila bolest a prosba.
„Milost!“
„Toho se ty od mne nedočkáš!“ zařval jsem mu do obličeje a rozpřáhl se pravačkou a udeřil ho do obličeje. Pak levačkou a zase pravačkou. Mlátil jsem ho několik dlouhých vteřin. S každou mojí ránou se z jeho tváře vytrácela jeho podoba a na kůži se objevovaly krvavé podlitiny.
Když jeho zkrvavená tvář ztratila bývalou podobu úplně, stále ještě žil. Žil v neuvěřitelných bolestech, těžce dýchal skrz bezzubá ústa, polykal a kašlal krev. Jeho oči se na mne stále žadonivě dívaly.
Milost nedostal.
Chytl jsem ho rukama kolem krku a začal ho rdousit. S mou wookieeskou fyzickou silou to nebyl problém, během několika málo chvil přestal dýchat. Několik rychlých křupnutí mi prozradilo, že jsem mu rozdrtil hrtan a krční páteř.
I když z jeho těla už vyprchal život, stále sem ho rdousil několik dlouhých a nekonečných minut. Po dlouhé době jsem pustil své sevření a vstal. Se zbytkem posledních sil jsem popadl mrtvolu za límec a odtáhl ji za trůn ke zdi. Telekineticky jsem vyzvedl tělo do vzduchu pár metrů nad zem, přivolal si několik špičatých trosek a mrtvolu s rozpaženýma rukama přišpendlil na zeď. 
S naprostým uspokojením, že jsem dokonal svou krutou pomstu, s uspokojením toho, že jsem si mohl vychutnat Karthovu bolestivou smrt, jsem pozoroval své dílo zkázy.
Když jsem se spokojeně vynadíval, odvrávoral jsem k poničenému trůnu a posadil se na podušku.
Něco se změnilo.
Cítil jsem, že se změnilo něco v mém nitru.
Vztek a zuřivost z boje ze mne pomalu vyprchávaly. Čím rychleji mne opouštěly tyto pocity, zuřivost a nenávist, tím více jsem pociťoval únavu a bolest ze zrnění způsobených z bojů v tomto komplexu. Pomsta byla dokonána, ale některé pocity nenávisti a vzteku mne užíraly dál. Stále ponořen hluboko do temné strany jsem seděl na trůně…

 

Další pískoviště: