Když jsme stanuli před vstupem do kobky, která vedla pod zem a která měla být temným labyrintem, ztěžkly mi nohy. Pohledem jsem přejel po ostatních, jestli jsem na tom stejně.
Kody nevypadal vůbec zdravě, byl nadopovaný, aby s každým krokem neskučel, ale i přes rancoří dávku fetu soustředěně hleděl před sebe a nejspíš vzpomínal na to, jak tímto čertovským testem procházel před sedmi lety. Měl jsem pocit, že mírně skřípe zuby a v levé ruce křečovitě svírá světelný meč. Místo pravé měl náhradní protézu, ale té nejspíš nevěřil natolik, aby jí svěřil svou zbraň.
Champie vypadal, jako by šel na zápas Fárače s Kakulometou, kde je pivo zadarmo, a pohled mi vrátil.
[„Ještě furt se na to můžeme vysrat a jít do hospody,“] ucedil.
Prvním krokem za práh labyrintu se do mě zakousl chlad. Náhlá tma mě donutila zpomalit, abych se tam o něco nezabil. Rozsvítil jsem baterku a prohlédl si kolem dokola, kde jsem. Za zády mi Kody volal Roudýho jméno, Champieho stopy tlapkaly přede mnou. Byli jsme v chodbě vydrápané do skály, měla téměř černou barvu a leskla se vlhkostí.
Kody mě došel, přilbu na hlavě, a pokračovali jsme opatrně spolu. Chodba před námi se zužovala a být špekoun nebo vazoun jako Wyrrgy, nevím, jak bych se protáhl. Po dvou minutách ostražité chůze jsme došli na křižovatku a mohli se vydat třemi směry dál. Champieho kroky jsem už nikde neslyšel a zavolat na něj nemohl.
„Roudý!“ zařval do každé chodby zvlášť Kody. Tiše, bez hnutí jsme pak stáli, dívali se na sebe a já zastínil baterku dlaní, jako bychom pak mohli lépe slyšet. Uši jsem měl plné tlukotu mého srdce a přál si, aby se aspoň z jedné z nich ozvalo Champieho [„neřvi!”]. Kody volání zopakoval ještě jednou. Síla zde byla zastřená, potlačená temnotou, a tak jsem se na její radu, kudy jít, spolehnout nemohl. Už jsem začínal rozpočítávat, kterou cestou se vydám, když mnou trhl slabounký vzdálený hlásek. „Tati!“ znělo z daleka.
„Slyšel jsi to taky?“ zašeptal Kody a chytl mě za rameno. Přikývl jsem, rovnou třikrát, aby to bylo jasný, a ukázal jsem na chodbu vedoucí vlevo, odkud jsem měl pocit, že hlas zněl. „Roudý!“ zařval do té chodby a vběhl tam. Po pár krocích ale zvolnil, neboť mu došlo, že může jít o nějakou levárnu. Šel jsem rychlým krokem za ním, dvakrát se bouchl o skálu ze stropu, takže jsem začal svítit i nahoru, aby se to neopakovalo, a po pěti minutách jsem ucítil slanou vůni moře.
Přes Kodyho jsem po chvíli spatřil světlo na konci chodby a když jsme se dostali dostatečně blízko, bylo jasné, že jsme vylezli na skalní římse a z ní máme výhled na nekonečné moře a zamračenou oblohu, ze které tekly provazce vody.
Kody zas křičel Roudýho jméno všemi směry a já zatím kontroloval, co je kolem nás.
Skála se táhla nějakých čtyřicet metrů nahoru, pod námi byl rovný sešup nějakých sto metrů a dole skaliska a rozbouřená voda. Nedaleko skal byla loď, která se snažila bojovat s vlnami. Kody ji zkontroloval dalekohledem, ale Roudýho na ní neviděl a hlavně z ní by jeho hlas slyšet fakt nebylo. Smrdělo to, o tom žádná, ale pak jsme uslyšeli ten dětský hlas znova.
„Tati!“ ozvalo se zezdola a oba jsme vykoukli z římsy co nejvíc, jestli někde toho prcka neuvidíme. A skutečně, nějakých šedesát metrů pod námi byla další římsa, ze které na nás mával Roudý.
Jak se tam dostal, byla nevyřčená otázka, ale stejně tak bychom se mohli ptát, kde se vzalo to moře a všechno a Kody ani já jsme nevypadali na to, že bychom to chtěli risknout a vykašlat se na to.
Posunky jsem se pokusil naznačit Kodymu, jak to uděláme, ale koukal na mě trochu nechápavě, tak jsem to napsal na omni-tool. Vytáhli jsme naše vystřelovací kotvy a pokusili se je bezpečně zachytit. Lano ale opakovaně praskalo a nemohli jsme se tak na něj spolehnout.
„Dobře, lezeš první a ukazuješ mi chyty.“ Kody naštvaně zahodil pistoli na vystřelovací kotvu a kouknul znova na Roudýho. I já ještě jednou koukl přes okraj a proběhlo mi hlavou, co všechno se může stát při lezení tohohle, za deště a bez jištění. Objal jsem Kodyho, třeba to bude naposledy, a začal opatrně lézt přes okraj. Popolezl jsem metr, našel dobrý stupy na nohy, za co se jednou rukou držet, počkal, až se přehoupne i Kody, a jednou rukou ho jistil. Chodili jsme spolu kdysi lézt na stěnu a pokud je mi známo, naučil jsem ho to dobře, takže za to, že to bez problému zvládnul, si můžu trochu pogratulovat. Dál už to bude jen horší.
Nemluvili jsme, skála klouzala a nevhodné chyty se drolily či vylamovaly. Jednou jsem zůstal viset jen za jednu ruku, z čehož se mi málem rozskočilo srdce a málem jsem se posral. Po deseti minutách jsme byli ve třetině a mně se už trochu klepaly ruce vyčerpáním. Tělo mě táhlo dolů a všechny smysly na mě křičely, že se už dlouho neudržím a spadnu. Znám tenhle pocit a nesnáším ho. To nejhorší bylo ale za rohem.
Slezl jsem o dalšího půl metru, neviděl pod sebe, a tak jsem naslepo nahmatával nohou nějaký výstupek, o který bych se mohl opřít. Nenarazil jsem ale na nic jiného než na vzduch. Natáhl jsem se v rukách, jednu nohu s kolenem u brady a druhou v pravém úhlu k tělu, než jsem nahmátl něco, co by se snad dalo použít. Opřel jsem se o to vahou, abych si uvolnil druhou pokrčenou nohu, když v tom, možná zrovna zahřmělo, mi z něj sklouzla noha. Adrenalin najednou vyskočil o sto procent, tělo se zpevnilo, že by na něm šlo štípat dříví, ale setrvačnost a gravitace se mnou kývla tak, že mi sjela i druhá noha a já zůstal viset tak blbě, že jsem visel na natažených rukách, bradou ryl ve skále a i zubama se snažil chytit něčeho, co by mě zachránilo. Od podpaží dolů jsem se skály nedotýkal vůbec. Byl jsem v bodě, kde byl ve skále vykrojený převis, a já skončil tak blbě, že jsem se nemohl podívat, jak moc velký je a kam dát nohy. „Co se děje?“ ptal se Kody nade mnou a já bych ani nepíp, i kdybych měl hlasivky, protože jsem měl stažené hrdlo, že jsem nemohl skoro ani dýchat. Nemám závratě, ale z podobných situací mám panickou hrůzu a nejhorší bylo, že jsem to musel držet na uzdě, protože jakkoliv povolit by znamenalo spadnout.
Smrt nesmrt, nemohl jsem se tomu poddat, jinak by to bylo jasný. Trvalo to snad věčnost. Strach jsem sice nezahnal, ale podařilo se mi ho přesunout na vedlejší kolej a udělat to, co bylo třeba. U brady jsem měl dva chyty, které byly pořádné, a kdybych na ně popolezl, viděl bych pod převis a dostal se z tohoto mrtvého bodu. Pustil jsem se zubama, dvakrát se pořádně nadechl a klesl nejdřív jednou rukou, pak druhou a opatrně se pověsil.
Málem jsem radostí výsknul. Pod převisem byly chyty, přes které se dalo přeručkovat zpět ke kolmé stěně a po ní relativně bezpečně až k Roudýmu, který na mě mával. Jak jen to šlo jsem si úlevně vydechl a chtěl kouknout na Kodyho a usmát se, že po tomhle to bude brnkačka.
Do oka mi spadlo několik ostrých kamínků a prachu. Instinktivně jsem oči zavřel ostrou bolestí a zaslechl Kodyho výkřik, který v něm ale hned zmizel. Nepřemýšlel jsem o tom, rukou jsem vystřelil tím směrem a chytl ho za ruku. Stisk mi oplatil a zastavením jeho pádu to s námi trhlo.
Visel jsem na jedné ruce, zázrakem jsem se udržel a chyt se nevylomil. Ani nadávat jsem nemohl. Podíval jsem se na ručkovací trasu, kterou bych se mohl dostat bez komplikací až k Rodymu, a pak dolů do rozbouřené vody, ze které čouhaly hřbety skal. Byli jsme potichu, já jen hrdelně brumlal, jak jsem se nás snažil udržet. Podívali jsme se jeden druhému do očí.
Moc dlouho to už nevydržím, když ho nepustím, zabijeme se o skály oba. Když ho pustím, zachráním aspoň Roudýho. To je přece snadný… Kody mi stále hleděl do očí a povolil svůj stisk. Z ruky mi začal vykluzovat. „Postarej se o něj!“ řekl nakřáplým hlasem a věděl jsem, že pod helmou mu tečou slzy. Vyklouzl už tolik, že jsem ho držel za zápěstí.
„Kököt!“ štěkl jem vzdorovitě, ale bylo to jen „chrrr,“ a pustil jsem se skály. V pádu jsme se přetočili tak, že byl plešoun zády ke skále a oba dva jsme do sebe navzájem strčili Silou, jak silně jsme jen dokázali.
Kody odletěl ke stěně, o kterou se zastavil zády, ale stihl se chytnout. Já letěl vstříc moři a rozbouřené vodě. Vyčuhující skaliska jsem přeletěl a s nataženýma nohama jsem protnul hladinu vody.
Voda mi zatekla do nosu, půlky jsem měl stažený, takže tudy voda neprotekla. Pod vodou byla temnota, ze které jsem se potřeboval co nejrychleji dostat. Hlavu jsem dostal nad hladinu, abych se nadechl, pokusil se nahmatat dejchátko, ale spláchla mě vlna, která mnou zatočila pod vodou, že jsem okamžik netušil, kterým směrem je to na hladinu. Dejchátko jsem samozřejmně pustil a vypil kýbl slané vody. Zápasil jsem se elementem, co mi síly po lezení stačily. Plavat jsem se učil ve Varfu a když tam zrovna trénovali Rumorodci, tak tam byly vlny jen o trochu menší, ale i tak se to zdálo jako marná snaha. Přežil jsem další tři nebo čtyři vlny, když jsem narazil zádama do něčeho nehybného, tvrdého a ostrého. Voda mě zanesla ke břehu, kde se tříštila o skály a já byl mezi nimi.
Nevím, jestli jsem si tam něco zlomil, ale dostal jsem několik úderů do hlavy, zad, žeber, končetiny jsem měl otlučené a doslova jsem tam bojoval o holý život. Každá vlna, která mě hodila na skálu, mě poté opět stáhla do moře a takhle pořád, pořád dokola. Panika a pud sebezáchovy mě nutily udržet se nad hladinou, ale ta mi byla hrobem. Musel jsem jít proti přirozenosti, právě proti tomu pudu sebezáchovy. Nedržet se na hladině, ale potopit se do hloubky. Podplavat ty vlny, proti kterým jsem neměl šanci.
Byl jsem dobitej, že jsem už nevěděl, která bije, a než abych bojoval, nechal jsem se po poslední vlně spláchnout a klesl ke dnu. Takhle jsem viděl, že na hladině plavou dřevěné trosky, prkna hnaná na skály. Plaval jsem dál, vzduch mi docházel a vtom jsem spatřil mé dejchátko, píchlé v kamínkovém dně. Vydal jsem se za ním. A pak jsem spatřil námořníka.
Trosky byly z té loďky, kterou jsme viděli z římsy a která bojovala s vlnami. Zřejmě svůj souboj nezvládla a šla ke dnu i se svou posádkou. A tu jednoho vidím klesat do hlubiny rychle a v místech, kde na dno nebylo ani vidět. Ve zlomku vteřiny jsem změnil kurz a plaval, jako bych byl snad Quarren, jen abych zachránil tu nešťastnou duši a sám se při tom neutopil. Klesal rychle, ale já plaval rychleji a nakonec jsem toho nebožáka chytnul. Kolem byl vysloveně mráz, černo a jen pár paprsků se mihotalo daleko nad námi. Držel jsem ho pevně a plaval vzhůru a doufal, že dokážu najít dejchátko, které jsem tak potřeboval.
Jak mi docházel vzduch, měl jsem pocit, jak ve mně umírají buňky z nedostatku kyslíku, jak mi hučí v hlavě a proklínám se za to, že jsem se na tohle břímě nevykašlal. Náš tělocvikář vždycky říkal, že když nemůžeš, tak můžeš ještě dvakrát tolik. K tomu jsem se upnul a i když jsem měl už pocit, že jsem mrtvej, kopal jsem nohama a máchal volnou rukou a zdolával centimetr po centimetru, až jsem dosáhl dejchátka.
Ty dva, tři doušky byly tím nejlepším, co jsem v životě okusil, ale nemohl jsem se rozplývat, musel jsem se postarat o námořníka. Na hladině by nás ale spláchla opět voda ke skalám a dávat mu dejchátko nemělo smysl, dokud nebudeme na souši.
Rozhlédl jsem se kolem a spatřil podvodní jeskyni. Cítil jsem v kostech, že tam se musím vydat.
Jeskyně zaplněná vodou pokračovala několik metrů, ale pak se začala zvedat a nakonec jsme narazili na vzduchovou kapsu. Byla tam celá jeskynní místnost porostlá zářícími houbami a já mohl námořníka položit na pevnou zem. Silou jsem mu vytáhl vodu z plic a krátkou masáží srdce ho oživil a položil do stabilizované polohy. Sám jsem se pak sesunul k zemi k smrti vyčerpaný. Ruce mi otékaly, cítil jsem silnou bolest pod hrudní kostí a měl jsem potrhanou kůži a potlučenou kostru od skal. Dostával jsem křeče a podle všeho jsem plaval moc hluboko a moc rychle tam a zpět a měl jsem příznaky kesonové nemoci.
Padala mi víčka, ale nedopřál jsem si víc jak minutu spánku, nebo mi to tak aspoň přišlo. Zvedl jsem se zpět na nohy, zkontroloval omni-tool, který byl od mého semletí na skalách roztřískanej. Do úplné tmy nepůjdu ani za kokot, zakroutil jsem odmítavě hlavou a prohlížel si houbiska. Utrhnul jsem dvě a když svítily beze změny i deset minut po utrhnutí, naloupal jem jich hned několik a udělal si z nich aspoň nějaké přenosné světlo. Když jsem byl připraven, klekl jsem si k námořníkovi a Silou ho zkusil dát ještě trochu do pořádku. Určitě jsem si u toho neodpočinul, ale vyčerpaně jsem se necítil a on nevypadal, že každou chvílí umře. Hodil jsem si tedy jeho ruku přes ramena a zvedl ho na nohy. Zaskučel, ale nohy zvedal, a tak mě ani tolik netáhl k zemi a slučnou rychlostí jsme se vydali úzkou chodbou kupředu. Vedle sebe jsme se do ní po pár minutách nevešli, a tak jsme šli bokem, já první. Krk jsme měl vykroucenej a záda mě bolela a před námi stále temnota rozbijena modravou září našich hub. Bez nich by tu bylo pustočerno.
Od stěn se odrážel klapot našich chodidel o zem a svou repetitivností mě ten zvuk dostával do stavu, kdy jsem ztrácel koncentraci. Přistihl jsem se pak, že vůbec nevím, jak dlouho jdu. Kolega přes rameno nejspíš usnul a šel na autopilota. Představivost mi vsugerovávala, že někde za sebou slyším kroky či šepot. Několikrát jsem se při tom pocitu zastavil a mlčky naslouchal, ztuhlý strachy. Vyděšený a dezorientovaný jsem se nakonec zastavil. Houby svítily stále, ale slabě a stejně jsem přes ně neviděl ani na krok. Napadlo mě, jestli tohle všechno není jen nějaká halucinace, extrémně špatný bad trip. Napadlo mě, jestli tohle není můj konec. Říká se, že těsně před smrtí ti před očima proběhne celý život. Jestli je tedy tohle můj život, tak jsem odsouzen k nekonečné smyčce, která bude končit někde tady? A je vůbec možné, abych si při rekapitulaci svého života uvědomil, že je to rekapitulace? Po kolika cyklech by mi to došlo?
Z kesonovky mi bylo šoufl, z takových myšlenek mě dost bolela hlava, a tak jsme šli už jen chvíli, než jsme se zastavili. Neměli jsme nic k jídlu, houby jsem jíst neriskoval. Hladoví a i dost žízniví jsme tedy zavřeli oči a pokusili se aspoň na pár hodin usnout.
U Tutattise… to snad ne. Puch tlejícího masa a tělních tekutin se mi prodral do nosních dírek a já strnul a v křeči se nebyl schopný ani pohnout. Oči jsem pár vteřin pevně svíral zavřené a cítil paniku, kterou jsem cítil pokaždé, když jsem se tu objevil. Nemohl jsem se skoro hýbat a určitě jsem si trochu ublinknul do pusy. Donutil jsem se otevřít oči a doufal, že až umřu, tak neskončím na tomhle místě.
Mrtvá těla kolem mě, pode mnou i nade mnou byla pokroucená, v různých stádiích rozkladu s všemožnými zraněními. Všechny jako by se svými mrtvými, prázdnými pohledy dívaly na mě. Vyčítavě.
V záchvatu paniky jsem s sebou začal házet, abych se trochu uvolnil, ale bylo to marné a jen jsem hlavou prorazil nějakému tělu břicho a omotal si kolem hlavy hnijící střeva. To jsem už hystericky vydával zvuky jako blázen a jistojistě se i pozvracel. Mohl to být můj konec, zadusit se svými zvratky pod hromadou mrtvol tak, jak se to mohlo klidně stát před dvaceti lety. V nitru jsem slyšel hlasy mých Baran Do mistrů, Šedého Šuma, Champieho. Chtěli, abych našel vnitřní sílu a s rozvahou čelil této šlamastice. Chvíli jsem s tím bojoval, ale pak všechno zrudlo.
Nádech, jako bych se vynořil z vody, pod kterou jsem byl celou věčnost, a chlad okolních stěn mě vrátil zpět do temné chodby. Srdce mi bušilo, stále jsem se vzpamatovával z toho strašného zážitku, který mě pronásledoval pravidelně od Kachirha a jen pomalu mi začalo docházet, že mám ruce od krve. Docvaklo mi to a nevěříceně jsem nahmatal námořníka, který ležel vedle mě. Byl studený, mrtvý. Konsternovaný jsem to chvíli rozdýchaval a pak k němu přiblížil svítící houbu. Vypadal, jako by ho napadla nějaká šelma a dala mu co proto. Chyběl mu kus obličeje, a jak jsem se rozkoukával, našel jsem části různě po sobě a když jsem vykašlal jeho nos, málem jsem se složil.
Co se vlastně stalo? Co se to se mnou děje? Oklepával jsem ze sebe cáry masa a kňučel jak nakopnutej pes.
Zaslechl jsem zaklení. Nebylo daleko, několikrát se odrazilo o jeskynní stěnu, ale i tak jsem ten hlas poznal. A zježily se mi chlupy po celém těle. To není možné, to se mi jen… skoro jako za bludičkou jsem se zvedl, ale přeci jen jsem ještě věnoval krátkou myšlenku nebožtíkovi u mých nohou, který doplatil na mé šílenství. Popřál jsem jeho duši spokojenou cestu do věčných lovišť, omluvil se mu a vydal se za hlasem.
Potřeboval jsem co nejdřív k doktorovi a do přetlakové komory, potřeboval jsem dezinfekci a hlavně se vymotat z tohodle bludiště. Mysl mi skouzávala pryč a musel jsem se plně soustředit, abych neudělal nějakou chybu. Někde před sebou jsem spatřil světlo. Bylo oranžové, nejspíš od ohně, vábilo mě jak již zmíněné bludičky a já se bolestně zaculil radostí. Byla to hořká radost, ale byla. Světlo bylo blíž a blíž a brzy jsem už rozeznával, že vychází z nějaké místnosti. Stále jsem nevěděl, jestli jsem se jen nezbláznil a nemám slyšiny a teď i vidiny, ale popravdě jsem rezignoval a byl hlavně zvědav, co bude dál. Opatrnost šla stranou.
Vkolíbal jsem se do místnosti a zůstal stát jak opařený. Byl tam nějaký hezký oltář s pochodněmi kolem, které tomu místu dávaly své světlo. Naproti nim byla chodba, která byla po mé pravé ruce, a naproti mně byla další chodba a z ní vedly krvavé stopy až k oltáři, před kterým stála Jessica.
Oblečená byla, jako by chodila nakupovat se Zotharem, očividně si taky prošla svým a vypadala vyčerpaně. Byla to ale ona, o tom nebyl pochyb. V první okamžik mi to přišlo stejně reálné jako nereálné. Vždyť jsem ji sám svíral v náruči, když vydechla naposledy. Připravil její schránku k pohřbu tak, jak mě to naučil Barwig, a pohřbil ji do země blízko jezera na Miu Leptonis IV. Vesmír je ale plný nepochopitelného a v tenhle kratičký okamžik jsem polevil v ostražitosti. Mohl to být jen sen a já si strašně přál, aby to byla pravda.
Rozpřáhl jsem ruce, že ji obejmu, slova jsem si odpustil, protože jsem jich stejně nebyl schopný.
Těch oranžových očí jsem si všiml až když jsem se jí dotýkal konečky prstů a blbce mě jako první napadlo, jestli je nemívala zaživa zelené.
Kzzz, projela mi čepel červeného světelného meče hrudí a já dal leknutím Jessice čelo.
Kokot, civěl jsem, dement, na meč v sobě, který se o vteřinu později deaktivoval a spadl na zem.
„To jsem si zasloužil za co!“ osočil jsem se, ale komentovat zvuk, co ze mě vyšel, nemá cenu a ani ona to nedocenila, protože byla rozložená na zemi, z rypáku jí tekl proud krve a nejevila známky života.
Pičo, snad jsem ji nezabil! Zhrozil jsem se a na to, co jsem měl od vstupu do bludiště za sebou, jsem k ní energicky přiskočil a zkontroloval tep. Žila, ale nechat ji tu takhle, tak je otázka, jak dlouho by to vydrželo. Krev z nosu jí tekla do pusy a za chvíli by se utopila ve vlastní krvi. Letmo jsem si vzpomněl na chudáka námořníka a dal Jess do stabilizované polohy, zatímco jsem si protřel ruce.
Už jsem sahal po Síle, že začnu s první pomocí, ale zarazil jsem se. Měl jsem v sobě skrz naskrz díru od světelňáku a tu díru udělala ona. Podle všeho to nebyla moje Jess. Vypadala tak, ale nebyla to ona. A Tutattis ví, kdo to je. Možná by bylo jistější jí šlápnout na krk a byl by klid.
V tom zamyšlení mi došlo, že je dost možné, že jsem stále v temném bludišti. Že to celé se odehrávalo v něm. Ten pád, to moře, všechno. Pokud to tak je, ta Jessica, která do mě vůbec neměla sekat, může být jen iluze, zkouška. A nebo taky Jessica ze zrcadlového vesmíru, do kterého tak rád skákal Peelo.
Co já vím? Měl jsem před sebou situaci, kterou bylo třeba řešit. Mohl jsem se otočit a jít. A já si ještě jednou protřel ruce, sáhl po Síle, která ve mně ještě byla, a zacílil její léčivý účinek na bytost, přelud, iluzi, která se mě pokusila zabít.
Na jazyku jsem měl kamenitou chuť a záblo mě do něj. Pootevřel jsem slepené oči a zjistil, že ležím na břiše, čelo opřené o zem a blbě se mi dejchá. Pohnul jsem se, že se překulím a zkroutil jsem se bolestí. Trvalo mi, než mi došlo, z čeho jsem tak dojebaný, a než jsem se stihl vyhrabat na nohy a dojít se někam do rohu vymočit, v očích mi zazářil červený světelňák, který mě zastavil v jakémkoliv dalším pohybu.
Na druhém konci meče stála Jessica, z očí jí skoro šlehaly blesky, ale od rozmašírovaného nosu měla obličej jednu velkou modřinu a chtěl bych ji vidět tak za týden, až bude hrát všemi barvami. Zasmát jsem se tomu ale nemohl, protože jsem nechtěl, aby mě kuchla. Furt šlo možná o přelud, ale bolelo to od ní dost reálně.
„Kdo seš!“ zahuhňala, „co tu děláš!“ Mluvit jsem nemohl, ani shyriiwookem, a tak jsem pomalu zatáhl za cíp šátku od Kashym, který jsem měl stále a překvapivě kolem krku a odhalil tak parádu, kterou mi nadělil Zothar jen pár dní předtím. Škoda, že jsem rozsekal ten omni-tool, mohl bych aspoň psát… nezbývalo, než zkusit trochu telepatie. Ukázal jsem na svou hlavu a pak na ni, abych jí dal vědět, že se pokusím jí promlouvat do hlavy. Nehla s sebou ani o píď, nic neřekla, tak jsem to vzal za svolení.
„Snažím se dostat na konec tohodle bludiště a jsem tvůj táta,“ řekl jsem jakoby nic a čekal, kdy mi ji sekne. Teď už bych se jí neubránil i kdybych chtěl. Očividně byla zvyklá na divnější odhalení, protože to s ní ani nehlo. Přiznávám, že mě to trochu zklamalo.
„To jsme dva a nejsi můj táta. I když těžko říct, komu máma roztáhla, aby si vydělala na živobytí. Proč jsi mi pomohl a nenechal mě tu?“
„Se mnou si přivydělala tím, že mi tě dovolila adoptovat. Seš moje dcera a nenechal bych tě umřít ani když se mě takhle hrubě pokusíš zabít.“
„Mluvíš o někom jiném,“ zakroutila hlavou, „mě nikdo neadoptoval. Vzal si mě Darth Wango a učinil mě nejmocnější ženou v galaxii. A zklamala bych ho, kdybych nesplnila poslední zkoušku temného labyrintu.“ Aktivovala znova meč. „Je jen tvoje hloupost, žes nevyužil své výhody, která se ti naskytla. Nějaká poslední slova?“
„Jo, vyřiď pak Champiemu mé pozdravy a že by tě měl brát častěji na Parlara VII, abys chytla zdravější barvu,“ mávl jsem ledabyle, že už je mi to všechno jedno, ale uvnitř jsem pevně věřil, že to dopadne jinak, než mou smrtí.
„Hmm,“ naklonila zaujatě hlavu a sklonila meč, „v galaxii je jen hrst bytostí, které znají jeho skutečné jméno, a jen jedna, která tuhle dětskou zkráceninu a jeho odpočinkový měsíc… zeptám se ještě jednou, kdo jsi?“ Silou mě chytla pod krkem, zvedla mě nad zem a já se musel snažit, abych jí pohotově poslal nějakou myšlenku, která by ji zaujala.
„Jsem Chlouppek, táta Jessicy a můj nejlepší kámoš je Champie. Jsem strejda jeho syna Simbaccy a možná budoucí manžel jeho sestřenice Fidorkky,“ to poslední jsem říkat asi nemusel, ale jestli mám umřít, tak by byla škoda, kdybych to nikdy nikomu neřekl. Třebaže svému vrahovi.
„Jsem sice Jessica, ale o tobě jsem nikdy ani neslyšela, natož, abys byl můj otec. Darth Wango má několik synů, ale ani jeden se nejmenuje tak hloupě. A jediná Fidorkka, kterou znám, je vůdkyní odboje, který se snaží svrhnout naší spravedlivou vládu.“ Silové sevření na krku zmizelo, dopadl jsem na nohy a měl jsem zas o něco vyšší vyhlídky na přežití. „Takže musíš být ze zrcadlového vesmíru…?“ Tu poslední větu řekla spíš sama sobě,
„Skvělá dedukce. Už to ale nedělej, jo? Mám za sebou dlouhý týden, ještě delší den a uráží mě, když se mnou takhle zachází žába, kterou jsem musel vlastníma rukama uložit do hlíny a bylo mi to fakt líto.“
„Proto jsem tu potkala tebe a ne ji? Protože tvoje verze mě už nežije?“ Pokrčil jsem rameny, protože jsem nerozuměl, jak tahle šaškárna funguje, ale potvrdil jsem, že Jess už nežije.
„Jak jsem umřela?“ V očích jí byla vidět ta zvědavost, která byla vlastní i mojí Jess. S odpovědí jsem moc neotálel, protože vypadala, že by mě klidně zas zmáčkla.
„Zachraňovali jsme Champieho ze zajetí Inkvizice. Povedlo se to jen díky ní. Zachránila nám oběma život.“
„Takže i u vás jsem byla jeho věrná učednice?“
„Ta nejvěrnější, věř mi.“
„U nás mě ta věrnost dostala tam, kde jsem. U vás do hrobu.“
„Jo… věděla, že to může být konec. I tak ani na okamžik nezaváhala.“ Nastalo ticho, prohlížela si mě a trochu se usmála koutkem.
„Zachránil jsi mi život,“ ušklíbla se, „jako nejmocnější žena galaxie ti z rozmaru splním tři přání. Budiž ti splněno, že tě nezabiju a že budeš moct odejít. Jaké je tvé poslední?“ Vopice drzá.
„Obejmi mě,“ opřel jsem se o jedno koleno, ať sem níž. Zvedla tázavě obočí, ale pak pokrčila rameny, vypnula světelný meč a skutečně ke mně přistoupila a objala mě. Bylo to víc jak deset u Tutattise, Tutattisi, buď zase Tutattis, cítil jsem tlukot jejího srdce, vůni jejích vlasů a pokožky a i když byla ze začátku ztuhlá, pak se uvolnila a já měl živý prazážitek ze stejného objetí s Jess, když jí bylo pět.
„Moc nám chybíš…“ vypadlo ze mě a o hrst vteřin později jsme se pustili. Nijak to nekomentovala, otřel jsem si slzy v očích a cítil, že i s ní to nějak emočně hnulo.
Ukázal jsem na chodbu, kterou nepřišel ani jeden z nás a která vedla podle našeho přesvědčení ven z labyrintu.
„Půjdeme?“
„Konečně,“ utrousila, skrývajíc tvář, a oba jsme vykročili současně.
Topic: [A] Temné řádění (Read 873 times)
