Takové to když si při každém psaní deníku říkáte, jaká je škoda, že je tam tak málo přímé řeči, a pak přijde příležitost to vykompenzovat konverzačním dramatem.
Část první ze dvou. Země, 2019 AD
Říkají, že jsem blázen a že jsem si vymyslel druhý život, abych prvnímu unikl. Jenže co když je to naopak, hm?
„Povězte mi o vašem posledním dobrodružství,“ pobídla mě slečna Branniganová, promovaná psycholožka a ředitelka tohohle zatraceného ústavu, a já rezignovaně položil hlavu na gauč.
„Šli jsme zachránit Kodyho prcka z temnýho labyrintu.“
„Rou D‘Rixxe?“ otázala se po krátkém zalistování v poznámkách. „Neměla jsem pocit, že jste si byli nějak blízcí.“
„To taky nebyli, ale takový věci hrdinové dělaj.“
„Myslíte, že jste hr-“
„Myslím, že jestli chcete vyrušovat, měla byste mi nalejt.“
A tak byl klid a výslech mohl začít.
***
„Už od samýho začátku mi bylo jasný, že to bude průser, protože tak špatnej pocit jako tam jsem neměl ani před útokem na Citadelu. Smrdělo to na sto honů, temnotou a takovejma těma věcma, jenže když má člověk jednou za kamarády lehkovážný hazardéry, holt občas do něčeho podobnýho spadne ani neví jak.
I když jsme zkusmo prošli Honndarsovu knihovnu a stavili se dokonce i na Magna Cortax, nevěděli jsme o tom labyrintu skoro nic, jenom nám teda bylo jasný, že když se mu říká Temnej, asi to nebude dobrý místo na pořádání pikniku. Dokonce jsem i váhal, jestli brát zbraně, když reálně hrozilo, že nás to místo třeba nějak přinutí je použít proti sobě, ale nakonec jsem meč přeci jen vzal. Už z dálky jsem vnímal, jak je celá ta stavba prosycená temnou stranou, a rozhodně jsem nelitoval, že jsme ji při minulé návštěvě obešli velkým obloukem. A že jsme na Jolly Jedie poslali zprávu, aby nikoho z nás nepouštěli na palubu, dokud nás důkladně neprohlédnou, zejména pokud se nevrátíme všichni. Což bylo vlastně docela optimistické, když uvážíme, že se nemusel vrátit nikdo.
Byl jsem fakt rád, že Fidorkka byla rozumná a zůstala v základním táboře, protože na ni by to dost možná bylo moc a nejspíš by nás pak všechny zabila. Chlouppek už tak rozumný nebyl, na mou velmi lákavou alternativní nabídku jen něco zachrčel a šel dál. Nic nového pod sluncem. U Kodyho jakbysmet, i když jemu jsem se zas tak nedivil, když zrovna nedávno přišel o možnost pořídit si za Roudýho náhradu.
Záhy nás obklopila mlha, temná a hustá tak, že se bojím, jestli mi nezůstala na chlupech a… no, jako že tomu Wookiovi nezůstala na chlupech, já jich samozřejmě tolik nemám, chápeme se, ne? Netrvalo dlouho a ztratil jsem je, oba. Volání nepomáhalo, v Síle jsem cítil jen plíživé zlo a zrak se mi dařilo udržet jen na pár metrů, dál byla tma. Samozřejmě mě napadlo, že by bylo rozumnější se vrátit k východu a doufat, že to ostatní nějak zmáknou, ale v té mlze se mi vrátit prostě nepovedlo. Nebo jsem se možná vrátil a vchod už tam nebyl, kdo ví. Nezbývalo než pokračovat vpřed.
Byl to labyrint, takže dojít na nějaký konec samozřejmě nebyla žádná prdel, ale ty kamenné chodby byly jenom temné, nikoliv zapastěné, jak jsem se bál, tak bylo díky užitému průchozímu algoritmu jenom otázkou času, než se mi povede dostat do cíle. Kdykoliv jsem narazil na rozcestí, šel jsem vždycky po levé stěně s tím, že ze slepých uliček jsem se díky tomu zase v klidu vrátil, a nebýt toho neustálého hučení v uších, byla by to docela pěkná procházka. K hučení se pak přidalo i našeptávání, ale protože jsem s něčím takovým počítal, nebylo těžké ho odfiltrovat a soustředit se na přítomnost.
Těžko říct, jak dlouho to trvalo, možná i pár hodin, ale nakonec fakt přišel konec. Kamenná chodba končila schody nahoru a já po nich pomalu vystoupal do jakési arény, kde jsem nebyl první. Pouze první z naší skupiny. Přímo uprostřed se totiž nacházel ten, pro kterého jsme přišli, a k mému překvapení nebyl sám. Ta zatracená Falleenka, co nám ji byli všichni čerti dlužni, se tam za ním očividně po interview s Císařem vrátila a jako správná starší sestra ho učila, jak se bít a jak nesnášet všechno živé. Všimli si mě ve chvíli, kdy po něm házela kamení, které měl přesekávat fotrovým mečem, a nevypadali vůbec nadšeně.
Zamával jsem jim, slušně ji požádal, ať se na to vysere, a protože to samozřejmě odmítla a dál se blbě hihňala, došlo na souboj na meče. Nic moc dramatického, byla to fakt šmucka, takový ten typ podlých cour, co v přímé konfrontaci prostě neobstojí. Párkrát se pokusila mi zmizet v čeření Síly, ale vždycky jsem se dokázal zaměřit na její pochybnosti o vlastních schopnostech a přiznávám, v jednu chvíli jsem si s ní hrál vyloženě jako kočka s myší. Po dalších pár nárazech čepele o čepel ale udělala takovou chybu, že jsem to už ignorovat nemohl, elegantně jsem ji kopancem připravil o světelňák a pár zubů a ona byla najednou krotkost sama.
Že prý ji k tomu donutili, že Kodyho ve skutečnosti milovala, že se chtěla stát lepším tvorem a že by si zase dala žlutou limonádu a zmrzlinu. A já, jak jsem se tak přesouval k tomu vykopnutému meči, abych ho přišlápl, jí to chvíli dokonce žral, než mi došlo, že kromě zatuchliny cítím i něco dalšího – feromony. Tlačila na ně fakt fest a kdybych nebyl zvyklý od tebe… teda jako od vaší voňavější maličkosti, asi bych se nechal ukecat, ale takhle měla smůlu. Když jsem ji ale konfrontoval s tím, ať si dá pohov, že jde do vězení, místo rezignace se usmála a pak bylo najednou málem po mně.
Stihnul ke mně totiž dojít ten malej zkurvenec a i když to vypadalo, že se mi chce schovat pod sukni, ve skutečnosti mi šel vrazit Lorda do ledvin. Uhnul jsem tak těsně, že mi z toho začala škytavka, Carke měla v mžiku svůj meč zase v ruce a pustili se do mě v početní přesile. Ne že by to bylo o moc jiné než předtím, vlastně se jí spíš motal pod nohy než že by jí pomáhal, ale stejně to byla komplikace, o jakou jsem fakt nestál. Tak jsem si přestal hrát, rozložil jsem meč na dva a opřel se do toho jako za starejch časů.
Vyřídit už tak docela utahanou falleenskou puberťačku nebylo díky mému soresu a druhé čepeli na obranu před dotírajícím mikroasasínem nijak obtížné a zakrátko jsem ji odzbrojil useknutím ruky v zápěstí. Místo mě ale začala žvanit ona. Na Roudýho. Bez ruky a s držkou od krve, hotová chudinka. Že to strašně bolí, že teď názorně uvidí, jak ho měla ráda, že já jsem je akorát přišel rozdělit a že ho chci odvést k tomu divnému pánovi, co tvrdí, že je jeho táta. Nechápal jsem, o co jí jde, a přičítal to temnotě labyrintu, a tak se jí málem povedlo něco, co jsem od temné čubky nečekal: skočila mi do rány a asi chtěla poskytnout Roudýmu šanci mě zaříznout, ale světelný meč těch jejích padesát kilo i s botami prostě moc nezdrželo a já měl navíc dva.
Mrňous zařval, zaútočil a ty vole, jako málokomu bych to přiznal, ale cvokaři asi můžu: nejen že z něj šel strach, taky mu to najednou šlo o poznání lépe. Jenže aby někdo bez pořádného výcviku vyřídil mistra, to se děje jenom v hloupých filmech a temná strana mu taky moc nepomohla, tak to nakonec dopadlo podle očekávání. Jedním zatlačením na Sílu jsem s ním vytřel podlahu, zase spojil meče a po další troše šermování mu prostě chytil ruku s mečem, zmáčknul ji, dokud nepustil, a pak ho ranou kolenem do hlavy vypnul. Jak padal k zemi, přišlo mi, že se mi celý prostor kolem směje takovým tím smíchem, co z něj mrazí až v kostní dřeni, ale s tím jeden v Temném labyrintu tak trochu počítá, žejo?
Zkontroloval jsem, že je Carke tuhá, pak že Roudý není, vzal ze země oba meče, přehodil si děcko přes rameno a šel k východu, ale to už jsem nebyl sám. Do arény vbíhal Chlouppek, nechápavě na mě cosi gestikuloval a mně přes všechnu tu temnotu chvíli trvalo se naladit na jeho komunikační vlnu. Měli bychom na tom zapracovat. Rychle jsem mu vysvětlil, co se stalo a že teď stačí najít Kodyho a tohle neštěstí mu předat, nicméně on mě zadržel. Že prý by ho taková věc mohla dočista rozbít a než sledovat, po jaké cestě se mu to vydalo dítě, to by bylo humánnější ho zabít, ať si udělá nové, až mu dorostou koule. Což byl, přiznávám, trochu šok.
Když už i Chlouppek navrhoval něčí utracení, muselo to být kurva opodstatněné, a přeci jen znal toho plešouna mnohem déle než já. Na druhou stranu se i mně, který jsem ještě nedávno chtěl šlápnout na krk těhotné svini, příčilo jen tak zaříznout haranta, co by sice sem tam zasloužil pár na holou, ale měl ještě celý život před sebou. Měl tedy přece nárok na pár blbostí, s nimiž se pak bude muset nějak vypořádat, a připravit ho o tu možnost by bylo nevýchovné.
Tak jsem mu to řekl. A samozřejmě mi tu Algernnon připomněl a zkusil i nějaký divný argument Simbaccou, ale to už jsem chápal, o co jde – o temnotu labyrintu. Buď mu zatemnila úsudek, nebo to dost možná ani nebyl on, a když jsem na to poukázal, ukázalo se, že mám pravdu. Zalilo nás jasné světlo a budova nás s jasně čitelným pocitem, že jsme něco fakt nechutného, rezignovaně propustila.“
„Mám ráda příběhy se šťastným koncem.“
„Tenhle zas tak šťastně neskončil, hned nato jsem se probudil u sebe na hajzlu v kaluži zvratek a s kocovinou jak tři píče.“
***
Doktorka si mě chvíli přísně prohlížela přes obroučky docela sexy brýlí a znovu si cosi čmárala do zápisníčku. Asi ty píče. Věděl jsem mimochodem, že nemá ráda moje klení, věděl jsem to dokonce moc dobře, ale prostě mi to bylo tak nějak u prdele. Vždyť dost možná ani nebyla skutečná, šance byla tak padesát na padesát. Ty sny byly natolik živé, že jsem si je určitě nemohl jen tak vsugerovat, ovšem samozřejmě zůstávala otázka, jak jsem si mohl vsugerovat ji a další věci, rovněž dost živé.
„Dobrá, začneme klasicky,“ spustila po chvíli a nastartovala tak důvěrně známý proces, jehož jsem se tu účastnil týden co týden už skoro dva roky. „Přišel jste během tohoto dobrodružství na něco, co by naznačovalo, že je ona sekundární realita skutečnější než tahle?“
„Ne.“ Asi toho čekala víc, soudě podle toho, jak se na mě zkoumavě podívala, ale to měla smůlu.
„Takže ani nadále nemůžete vyloučit, že se vám ta druhá skutečně jenom zdá?“
„Nemůžu. Stejně jako nemůžu vyloučit, že se mi zdaj obě.“ Uznale pokývala hlavou a něco mi říkalo, že jsem si trochu šplhnul. Asi brala jako dobré znamení, že nelpím na fantazii, ale to já ostatně nelpěl nikdy. Jistě, asi by mě víc bavilo být chlupatým ochráncem slabých a utlačovaných, ale před Occamovou břitvou taková věc moc neobstála, což jsem věděl už když mě přijímali.
„A myslíte, že příště nějakou rozhodující nesrovnalost odhalíte?“ zkusila to z jiné strany a já pokrčil rameny.
„Možná.“
„Takže připouštíte, že vás ten svět pořád láká? Že kdybyste dostal příležitost, chcete v něm zase chvíli pobýt?“ Sakra, byla to past.
„Připouštím,“ přiznal jsem drze, protože zapírat stejně nemělo cenu, a moc dobře jsem viděl, jak si čmárá něco s vykřičníkem. „Ale čistě ve vzpomínkách se nesrovnalosti odhalují dost těžko, kdežto kdybych tam mohl zase strávit nějakou dobu, třeba něco odhalím.“
„I za cenu toho, že porušíte předpisy našeho zařízení, ohrozíte své zdraví a bude vám pak dva dny špatně?“
„Spíš tři, ale i tak, jo. Tahle nejistota mě dohání k šílenství.“ Krásná volba slov, v psychiatrické léčebně, měl bych si zatleskat. Naštěstí mě v tom nevymáchala.
„To chápu. Vy ale zase musíte pochopit, že vám nemůžu udělit výjimku či vás dokonce podporovat v sebedestruktivním chování.“ To jsem samozřejmě chápal a ani to nepotřeboval, měl jsem ostatně vlastní zdroj, co mě podporoval, respektive co mi sem občas propašoval flašku. „Mohla bych ale možná mírně poupravit medikaci a odstranit inhibitory snění.“
„To můžete?“
„Jistě, pokud je tu šance, že vám to pomůže. Problém vidím jenom v tom, jak vám každá epizoda krátkodobě mění náladu i osobnost, ale pokud to zvládnete...“
„No, asi to budu muset zkusit,“ pokrčil jsem rameny, protože to za pokus fakt stálo. A taky proto, že mi osobně nijak zvlášť nevadilo, když jsem se tady začal chovat trochu jako ten Wookiee. A tak přišel čas na trochu morbidního optimismu. „Hele, třeba v tom snu umřu a všechno bude v cajku.“
„Je pravda, že s životem, jaký tam vedete, je to jen otázka času,“ pravila, poklepala tužkou do zápisníku a pousmála se, jako že to nemyslí vážně, ale stejně to trochu přehnala.
„Zato tady mám nakročíno na světovej rekord,“ odsekl jsem polohlasně, spíš pro sebe než pro ni, a rozhostilo se ticho, kdy já přemýšlel a ona mě bedlivě pozorovala. Tady jsem možná nebyl slepý dobrodruh se sebevražednými kamarády, odpůrce režimu a cestovatel vesmírem, ale alkoholismus mi cizí nebyl a společnost mu dělaly deprese a k uzoufání nudná či naopak sebevražedná životní rozhodnutí. Dávalo dokonalý smysl, abych chtěl být někdo jiný, ovšem proč zrovna někdo, kdo neumí pořádně mluvit, je ještě větší morous než já a přišel o oči?
„Mno, ehm,“ odkašlal jsem si po pěkných pár minutách, kdy se nedělo vůbec nic a stálo to strašné prachy, „tak díky, já půjdu na pokoj, popřemýšlet, a uvidíme se za týden?“
„Ano. Pokud byste měl další epizodku, tak samozřejmě dřív.“
„Samozřejmě. Dostanu obrázek?“
„Ne...“
„A-“
„...a panáka taky ne. Připouštím, že jsme se dnes dostali dál než dříve, ale když jsme vás sem na Atalay přijímali, dal jste nám explicitní pokyny, abychom vám nenalili ani za velmi dobré chování.“
„To jsem musel být strašně na plech.“
„To byl jeden z vašich nejstřízlivějších okamžiků. Uvědomil jste si, že pokud budete dál pít, ztratíte definitivně všechno. To z vás teď jen mluví vaše druhé já.“
„Zlé druhé já, nedostane po obědě viržínko.“
„To zcela určitě nedostane.“ potvrdila s neprofesionálním úculem, vstala a já se nechal vyprovodit ke dveřím na chodbu. „A mimochodem,“ vzpomněla si ještě a culila se dál, „pan Breen už vám do objektu další alkohol pašovat nebude, dostal výpověď.“ Co na to tak říct? Že o ničem nevím? Že je mi ho líto? Že si měl ten dement dávat větší pozor? Že si najdu jiný zdroj? Všechno by mohlo být použito proti mně, tak jsem neřekl nic, jen si povzdechl a odcházel, a to za setrvalého bědování nad stavem současné mládeže.
Takových let to jeden učí, první podprsenku s tím nakupuje, nevhodné nápadníky od toho smetákem odhání, holku tomu sežene a tady je ten vděk… kdyby tak existoval způsob, jak ji do těch snů vzít s sebou! Na druhou stranu by pak v té fialové verzi mohla vidět nějaké moje podvědomé snahy se zavděčit jí jako psycholožce, což by se mi nemuselo vyplatit. Protože to ostatně mohla být pravda, stejně jako jiné její poznatky.
Došoural jsem se do jídelny, dal si pudink a doufal, že třeba umřu dřív, než dojde na další, ještě strašnější součást léčebného programu. Na zkurvenou skupinovou terapii.
***
„Ahoj, já jsem Pavlína a… a mám problém.“
Každý, ze kterého na skupinové terapii vypadne něco podobného, má pocit, že tím vyřešil dvě třetiny svých problémů a ta zbylá třetina už je na spadnutí. A aby ten pocit neměl, když ho v tom všichni ti strašně chytří parchanti permanentně utvrzovali poplácáváním po zádech.
Tím neříkám, že takový člověk žádný problém neměl, kdepak. Třeba konkrétně z téhle holky, které mohlo být tak nanejvýš sedmnáct, šel větší strach než z těch několika závisláků na pervitinu, co se tu za ty měsíce vystřídali. A nemohly za to ty sponky s beruškou. Když ji sem poprvé šoupli, asi před dvěma týdny, chovala se sice trochu snobsky, ale jinak vesměs normálně. Pak ale utrhla obě uši dvakrát většímu chlapovi, co ji předběhl ve frontě na oběd, dostala pár pilulek na uklidnění a měla se nad sebou zamyslet.
„Když na mě někdo tlačí, prostě ztratím kontrolu a přestanu se ovládat.“ Vypadala sklíčeně a úplně jsem měl chuť vstát a soucitně do ní píchnout vidličkou, ale včas mi došlo, že to ze mě asi mluví moje zapšklejší já, protože to normální by na takový hazard nepřistoupilo. „Je to frustrující a ublížila jsem tak už hodně lidem.“
„To bylo dobré,“ zhodnotil to okamžitě Denis, dohlížející psychiatr, takový zarostlý budižkničemu, co asi zapomněl, že šedesátá léta skončila asi tak, no, před šedesáti lety. Fousů na rozdávání, květované vzory, na krku medailon se symbolem míru, kalhoty do zvonu, permanentně zastřený výraz a všem tykal a říkal „brácho“, i ženám. Jediné, co mu bylo možno přičíst ke cti, byl permanentní odér trávy a fakt, že se se mnou občas o jointa podělil, když jsem měl štěstí a načapal ho za nouzovým východem na střechu, hned vedle cedule se zákazem kouření. Škoda jen, že do fantazie mě to neposílalo, asi levný model. „A neboj se, brácho, jsme tady od toho, abychom ti pomohli to překonat. Někdo další, kdo by se chtěl podělit o své pocity? Jakékoliv?“
„Třeba že je tohle všechno kolosální píčovina?“ ozvalo se odkudsi a mně chvíli trvalo si uvědomit, že jsem to řekl já. S vidinou toho, kolik keců to odstartuje, jsem pak zavrtal pohled do hodin nade dveřmi, ale samozřejmě to nepomohlo.
„Výborně,“ pochválil mě hipík a přiznávám, trochu mě tím nasral, ač přesně to pravděpodobně chtěl. „Pro začátek je to dobré, máme s čím pracovat, brácho. Proč přesně si myslíš, že je tohle všechno kolosální píčovina?“ Kdyby použil nějaký eufemismus, možná bych vstal a šel mu jednu fláknout, takhle dostal pár bodů k dobru a já odpověděl.
„Protože to, že je tadyhle Panchah-“
„Pavlína.“
„To je fuk. Jde o to, že bejt trošku agresivní, když tě lidi serou, není nezbytně špatný. Sakra, každýho by přece nasralo, kdyby ho nějakej nasteroidovanej mamrd předběhl ve frontě na jídlo jenom proto, že je velkej a může si to dovolit. Pravda, asi ne každej by po něm skočil a zmrzačil ho, ale aspoň si to ta čůráčí hlava zapamatuje.“
„Ale...“
„Žádný ale. Kolik ti je, čtrnáct?“
„Patnáct,“ řekla, ale pak koukla do země, takže čtrnáct, spíš míň.
„To máš ještě furt dost času se naučit trochu brzdit, nebo aspoň volit metody, co tě za ně nemůžou zavřít do blázince. Nebo posilovat. Nepotřebuješ prášky, nepotřebuješ rady odborníků na problémy, potřebuješ vlastní zkušenosti a umět se občas nadechnout, než někoho zabiješ, to je celý. Vždyť se koukni, jak dlouho teď zvládáš poslouchat bláznivýho ožralu, aniž bys po něm skočila. Nejsi zrůda, sakra, a bejt trochu starší, normálně tě dohodím svýmu synovi a s radostí vám půjdu na svatbu, kdyby se teda rozvedl. Což je dost reálný, je to fotbalista, tak není lehký s ním vydržet, ne že bych o tom něco věděl, když před deseti lety pláchl do světa a od té doby neposlal ani pohled...“
„To je zajímavé,“ vmísil se mi do projevu Denis.
„Ne, není,“ oponoval jsem, ale nezastavilo ho to a vlastně to vypadalo, že tu námitku ani neslyšel. Naštěstí mi neuniklo, že se Pačuli usmívá, tak jsem ho nechal, aby neměl pocit, že mu chci vzít práci.
„V tom tvém vysněném vesmíru jste na tom se Šimonem jak?“ Za jiných okolností bych ho asi poslal k šípku, protože bavit se o něčem, co jsou možná halucinace, před lidmi, kteří o nich doteď možná nevěděli, se mi těžce příčilo, ale jednou už jsem za magora byl, tak na tom nezáleželo. Navíc se zeptal natolik obecně, že jsem mohl v podobném duchu odpovědět.
„Výrazně líp, hlavně teda proto, že tam není fotbalista.“
„A nemůže on být tím klíčem, tou nesrovnalostí, co hledáš?“ zkusil to a já protočil panenky. Doteď jsem doufal, že to, co jednou za týden odvyprávím doktorce Branniganové, zůstává mezi námi, ale očividně instruovala i pomocný personál.
„To je fakt revoluční myšlenka a určitě to vůbec nikoho nenapadlo, ale asi ne, kámo,“ odtušil jsem tedy sarkasticky a přemýšlel, jak pro změnu upoutat pozornost na někoho z těch šťastlivců, co teď jenom poslouchali a asi vůbec nechápali, ale ještě nebyl konec.
„A Filoména?“ Ach. Můj. Bože.
„Tu tam sice, chudáka, taky pojmenovávala zdrogovaná maminka, která by za to zasloužila pár facek, ale jinak je v pohodě. Teda na děcko, co mu není ještě ani měsíc.“
„Není právnička, punkerka a lesba?“ Řekl jsem, že jí není ještě ani měsíc, nebo se mi to taky jen zdálo? Ach jo.
„Hele, na dvou z těch tří věcí není nic špatnýho a na to zbejvající nemá kde zdědit vlohy, protože tam je skoro určitě moje, ne nějakýho zkurvenýho rozvodovýho právníka.“ Na chvíli jsem zalitoval, že mi vyklouzla další pěkná nahrávka, ale on si toho očividně nevšil a šel pro změnu dost k věci.
„Takže i k té máš bližší vztah?“ Radši jsem to nechal chvíli viset ve vzduchu a zaostřil na něj, jestli si ze mě jako dělá prdel nebo co, ale vypadal vážně. Tak jsem pokrčil rameny a zabil to.
„Zatím jo,“ vypadlo ze mě. „ale s tou skutečnou buznou, co jsem ji patnáct let vychovával jako vlastní, co mluví čtyřma jazykama a co mě dokázala přechlastat dřív než jsem skončil tady a vyšel ze cviku, jsem si až do nástupu na práva rozuměl taky famfárově.“ To nebyl vyloženě sarkasmus, to byl hlavně způsob, jak mu říct, že je píčus, ale on jenom pokýval hlavou, řekl mi, že jsem udělal velký pokrok, a rozhodl se pokračovat v terapii zábavným cvičením.
„Víte co, lidi? Zkusíme jednoduchou věc – všichni se zamyslete a řekněte mi, jak by vypadal váš vysněný svět.“
Hajzl jeden hipísácká. Měl fakt kliku, že jsem jen před pár hodinami byl mistr Jedi, jinak bych ho, čůráka, asi ubil židlí.
***
Uběhlo několik dní, každý pomaleji než ten předchozí a všechny bez pudinku. A bez žitného chleba, protože nějaký čmuchal zjistil, že se pokouším vyrobit si kvas. Aspoň že během skupinových terapií byl většinou propírán někdo jiný a já se dokázal soustředit na potlačování abstinenčních příznaků a držel hubu. Bylo to o dost příjemnější než si povídat.
Další návštěva snového světa se navzdory novým práškům nekonala, asi že jsem neměl klíč. Skoro jsem i začal věřit, že tohle je ta hlavní realita, ale vzpomínky na tu druhou byly pořád příliš živé a některé zážitky dávaly větší smysl tam než tady. Například mi dával mnohem větší smysl patnáct let dlouhý exil na popelářské lodi než druhý rok dobrovolné hospitalizace v tomhle cvokhausu. Všechno jsem to dokonce vysvětloval Václavovi z vedlejšího pavilonu a taky nic nenamítal. Tedy ne že by to bylo nějak divné. Byl v kómatu! A mně absťák pomalu zatemňoval mysl. Potřeboval jsem se napít, nebo aspoň odjebat do fantazie, kde to šlo mnohem snáz než tady v Atalay.
A tak jsem v neděli napadl uklízečku v naději, že má ve vozíku aspoň trochu okeny, která by vyřešila dva problémy najednou. Neměla a problémů to naopak pár způsobilo. A aby toho nebylo málo, přišla za mnou na samotku návštěva, přesně podle hesla, že kam nemůže čert, tam přijde ženská.
„Slyšela jsem, že jsi zmlátil další ženskou,“ ozvalo se, když tím pověřený zřízenec otevřel dveře a dovnitř vcházela blondýna s frňákem ke stropu, kterou jsem nestihl zavčas vyměnit za zlatého retrívra a náležitě za to zaplatil. Rozhlédla se po mé luxusní rezidenci, po cimře dva na tři metry s pryčnou, momentálně zabranou mou maličkostí, a když jsem nereagoval, naklonila se přede mě. Zjevně jsem zas tak nebezpečně nepůsobil.
„Vnímáš, nebo tě zfetovali, abys mi neublížil?“ Začala mi mávat rukou před očima a já protočil panenky.
„Že jsem tak smělý, co tu chceš?“ vypadlo ze mě. „Prachů jsi ze mě vytáhla dost, na sex po flašce rumu už máš někoho jinýho a posmívat ses mi mohla i po webkameře.“ Ještě před pár lety bych mohl dodat, že jako úspěšná manažerka cestovní kanceláře přece na takovéhle výlety ani nemá čas, ale to už neplatilo, protože měla zazobaného manžílka a mohla si konečně žít jako princezna. Ze mlejna, Eliška I. a poslední.
„Kupujeme kousek odsud vinici, tak jsem si říkala, že se stavím a donesu ti fotky vnoučat, ale jestli chceš být protiva...“ Instinkt velel vysmát se jí za tu vinici, ale naštěstí byl vlivem prášků mírně utlumen a mně stačilo dojít to druhé, to trochu důležitější.
„Jakejch vnoučat?“
„Šimon má dvojčata,“ oznámila, jako by to přece bylo jasné, a sahala do kabelky, „Báru a Rebeku, narodily se předevčírem, naštěstí ti ani jedna není moc podobná.“ Načež mi podala fotky něčeho, co vypadalo trochu jako dvě ne moc dobrá burrita.
„To vyvolával tvůj starej, že je to tak tmavý?“
„Jejich maminka je Indka, ty rasisto.“
„Tak to mu přeju.“
„Je z moc dobré rodiny, třetí generace v Anglii, její otec je kapitán královské gardy v Buckinghamském paláci.“
„A určitě hraje golf, co?“
„Každé druhé úterý v měsíci dokonce i s princem Charlesem, ano. Třeba tě jednou pozvou, jestli se tedy odsud někdy vyhrabeš.“ Opět sjela místnost pohledem a tentokrát už se viditelně zachvěla odporem. Což jsem jí nevyčítal, na rozdíl od jiných věcí.
„To je smůla, já hraju každý druhý úterý v měsíci ping-pong s Napoleonem. Co Fí, ta dvojčata nemá?“
„Filoména,“ opravila mě a viditelně si užívala, jak mi to jméno trhá uši, „nějakou dobu zvažovala umělé oplodnění, ale nakonec prý radši zvolí adopci a už má vyhlídnutou nějakou holčičku z Neratovic. Jestli se tu staví, zkus jí to vymluvit, ať se historie neopakuje, ano?“
„Vůbec nevím, o čem mluvíš,“ ucedil jsem, ale moc dobře to věděl. Jen jsem o tom prostě nechtěl mluvit, ne s ní, když se mi to dařilo tak dlouho přede všemi tajit. Ne tady, kde mohly být kamery a odposlech, ne v místě, kde by si na tom s radostí smlsl nejeden cvokař a možná i pár schizofreniků. Ne dnes a ne v budoucnu.
„To asi ty drogy. No, já už budu muset jít...“
„Řiď opatrně, mohl by tě sejmout a i s károu semlít kombajn.“
„Sni dál,“ ucedila mezi dveřmi a já se v následujících dnech fakt snažil, i když poslouchat ji bylo často poněkud nezdravé.
***
„Ahoj, já jsem Silvestr a mám problém,“ spustil na další skupinové terapii nováček, jehož matka byla očividně taky sadistka, a já se snažil zůstat při vědomí. Navzdory změně medikace se mi totiž za posledních čtrnáct dní jedinkrát nepovedlo dostat ve snech tam, kam jsem chtěl, a shánění metly lidstva taky nepokročilo. Tak jsem si odpíral spánek a doufal, že se dostaví lucidní snění, protože to přece dávalo dokonalý smysl, že? Bohužel to mělo ten vedlejší efekt, že jsem na terapie i výslechy chodil trochu moc vyčerpaný a začínalo hrozit, že si toho někdo všimne a zakážou mi to.
„Před týdnem jsem ukončil dlouhý vztah s… s jednou ne moc hodnou dívkou.“ Cynik ve mně mu chtěl zatleskat a pogratulovat, že teď už problém nemá, ale po takové době odloučení od svobodnějšího světa fantazie neměl dost síly. A já taky ne, ale slova se ujala Pašmína.
„Tady jsi v blázinci, ne na seznamce,“ ucedila a já nebyl jediný, kdo se zasmál. Dokonce i Denisovi to ujelo, profíkovi.
„Když ona mi strašně chybí,“ vypadlo ze Silvestra a nebyl jsem si tím tedy jistý hned, ale pak jsem fakt zahlédl slzy. „Přitom mě týrala, mučila, típala o mě cigarety a z ložnice jsem nesměl odejít, dokud mi to nedovolila. Byla hrozná, ale já jsem ještě hroznější a strašně bych k ní chtěl zpátky. Ukázat jí světlé stránky světa, vzít si ji a mít s ní psa...“ Má zkušenost velela toho blbečka okamžitě proplesknout, ať se vzpamatuje a zachrání, dokud může, ale profík mě předběhl s alternativním pokynem.
„Pověz nám to od začátku, ano? Vypovídej se, brácho,“ pobídl ho souběžně s poplácáním po ramenou a mně se to konečně povedlo. Upadl jsem do limbu a děly se věci. Ocitl jsem se v temnotě, před sebou jsem nahmátl kamennou zeď a do uší mě udeřilo šeptání v neznámém jazyce. Měl jsem zase chlupy a zase musel použít kouzla na to, aby se okolní temnota proměnila v něco pozorovatelného.
Byla tam děsná zima, ale všechno to působilo úplně stejně reálně jako předchozí sezení na skupinové terapii. Vzpomínal jsem si na zaříznutí Carke, po chvíli tápání nahmatal bezvládně ležícího Roudýho a mohl pokračovat v průchodu Temným labyrintem. Problém byl v tom, že daleko jsem nedošel.
Nějaká čubka do mě totiž začala šťouchat, já se lekl a sletěl ze židle.
„Dobré ráno, brácho,“ pozdravil mě Denis a dokonce mi podával ruku, aby mi pomohl na nohy. Samozřejmě jsem ho do ní akorát plácl, zvedl se sám a koukal, co mi ušlo, ale chudáček měl už očividně hotovo. Já ale hotovo neměl – mně bylo najednou strašně dobře, věděl jsem, že ten trouba je Sien a došlo mi, že vlastně existuje způsob, jak dokázat, že jeden ze světů je jenom předlohou toho druhého. Jen to chtělo trochu štěstíčka.
„Sorry, kámo,“ zkusil jsem rychle, „můžeš to sjet ještě jednou? Pamatuju si, že ti tu buchtu někdo zabil a tys pak začal makat v pivovaru, abys zapomněl, ale nešlo to, protože jsi zjistil, že s tebou čekala dítě.“ Pouhý pohled na kolemsedící mi potvrdil, že si toho pamatuju mnohem víc, než bych měl, vzhledem k tomu, že jsem to celé prospal.
A někdo se dokonce chytil a začal namítal, že o dítěti nepadlo ani slovo. Silvestr se však místo odporování rozbrečel, začal opakovat nějaké jméno a ostatní včetně Denise najednou vypadali dost zmateně. Já naopak tušil, že se mi povedlo najít svou odpověď, únava byla definitivně v trapu a já se možná i usmál.
„Mno, to by pro dnešek asi stačilo, lidi,“ ohlásil jsem suverénně já, nikoliv Denis, „a ty buď, brácho, v klidu, moc jsi mi pomohl.“ Stejně jako náš odborný dozor jsem mu položil ruku na rameno a pak šel do hajzlu, protože proč bych dál trávil čas s bandou magorů, co neexistovali, když jsem úplně v pořádku, že?
***
Uběhlo dalších několik dní a jednou byl k obědu pudink. Na výslechu u slečny Branniganové jsem vyslovil své důvodné podezření, že tahle realita je falešná a že jsem ve skutečnosti pořád v labyrintu, a ona mi za to naordinovala elektroterapii. Existovala prý totiž šance, že mi to pomůže, a to se to pak zkusit musí...
Ani pak jsem ale nepřehodnotil svůj názor na to, že skupinová terapie je fakt nejhorší věc na světě. Trpěl jsem tam ještě víc než pod šoky, hlavně když po mně někdo něco chtěl, protože mou mysl zaměstnávala jedna jediná otázka: jak prolomit tu šarádu a dostat se zpátky do své reality, a to pokud možno dřív než mi tu usmaží mozek.
Situace s rozbrečením nováčka se ještě dvakrát opakovala. Poprvé s Tamarou, cikánkou, která se chytila špatné party, začala brát drogy a sem ji poslal až plešatý kastrát, co ji relativně zavčas zachránil. Podruhé s Miriam, která v den, kdy měla dostat padáka z armády za to, že brousila nižší důstojnici, přežila zničující teroristický útok a od té doby ji trýznilo PTSD. Skoro všechno jsem o nich věděl dřív, než to naznačily, stačilo pochopit, koho mají představovat, a bylo vymalováno. Kýžený zákaz návštěv terapie se ale bohužel nedostavil. Aspoň se mnou ale ze strachu přestala mluvit drtivá většina cvoků, takže nějaký ten klid jsem z toho přeci jen vytřískal.
Napoleon umřel a do jeho pokoje přijali dalšího nováčka, liliputa Richarda, který s vidličkou v ruce ohrožoval kuchařky a sliboval jim, mouřenínským psům, bídnou smrt. Ping-pong mu absolutně nešel, ale ono úterní odpoledne přesto nebylo promrhané.
„Nechcete gumového medvídka?“ ozvalo se za mnou před pokojem pana Netopýří srdce, já se otočil a spatřil berušky v černých vlasech. Pača.
„Ne, díky.“
„Jste si jistý? Poslali mi je spolužáci speciálně pro vás a jsou prý z těch nejlepších brambor.“ Z nějakého důvodu se snažila být nenápadná, ale když jeden mele takové kraviny, pozornost to upoutá. Chtěl jsem se tedy přirozeně hned zeptat, jestli je ožralá, a v tu chvíli mi to došlo. Asi. Musela halucinace nezbytně dávat smysl?
„No, mohl bych aspoň přivonět,“ zkusil jsem to a doufal, že v okolí není moc kamer a mikrofonů, protože improvizace nebyla v tomhle vesmíru mojí silnou stránkou.
„Tak jdeme, mám je na pokoji.“ A tak jsme šli a vůbec nikomu nebylo divné, že mě nezletilá holka táhne k sobě na pokoj kvůli čuchání k bramborovým medvídkům. To mě jenom utvrdilo v tom, že tenhle institut asi není tak docela kompetentní a tedy s největší pravděpodobností ani reálný, ale důležitější bylo, že bramboroví medvídci byli přesně to, v co jsem doufal. Jen to chvíli trvalo.
„Mám jich dvě deci, ale nebude to zadarmo,“ vypadlo z ní hned, jak se za námi zavřely dveře jejího pokoje, a ač vypadala dost jistě, že tady mikrofony nejsou, ještě jsem to nepokoušel.
„Kolik?“
„Nechci peníze, chci příběh.“
„Čtrnáctiletá holka, co ji zajímají životní moudra přestárlýho ožraly? To jsou mi novinky.“
„Oba víme, že nejste přestárlý, ale čaroděj. Nebo z budoucnosti. Možná čaroděj z budoucnosti?“
„Vlastně z dávné minulosti, ale ten čaroděj s trochou štěstí až tak mimo není.“
„Fajn, dejme tomu, že vám to věřím.“ To byla taky novinka. Mohla halucinace přiznat, že věří někomu, kdo v ni nevěří? Nejsem nakonec i já sám jenom halucinace? „Co víte o mně a o tom, co mě čeká?“
„No,“ začal jsem pomalu, se slinou v koutku, „vím, že když tě pošlu k šípku, přinejmenším mi ukousneš nos.“
„To jsem ráda, že mě nikam nepošlete.“
„Ale to je tak všechno. Vím, že tvůj fotr byl hospodský a matka tuším kadeřnice z lepší rodiny?“ Trefa, soudě podle výrazu. „Oba jsou každopádně tam, odkud pocházím, po smrti, a tys sice zdědila pozici náčelnice, ale než budeš moct začít úřadovat, bude se muset odehrát dost politickejch změn.“
„Náčelnice? To jsem tam nějaká křovačka nebo co?“
„Jo, tak něco. A je ti jedenáct, takže sorry, s tou budoucností to nebude tak horký.“
„Hm,“ zabručela, očividně nespokojená, ale očividně taky smířená s faktem, že víc toho prostě nebude. A sebrala z postele plyšového medvěda, kterému promptně a bez cavyků urvala hlavu. Než jsem se stihl zeptat, za co si to zasloužil, vypreparovala z bílé plyše malou plastovou flaštičku s hnědooranžovým obsahem.
„Bramborový džus?“
„Ten nejlepší. Mně teda smrdí, ale kamarádi mi ho sem kdyžtak můžou propašovat i víc.“
„To abychom zřídili hřbitov pro plyšáky. Ale díky.“
„Není zač. Jenom mi ještě prozraďte jednu věc.“
„Jo?“
„Když jste ten čaroděj a očividně vás to tu prudí, proč tu zůstáváte? To neznáte nějaké kouzlo, jak se odsud dostat?“
A i když jsem na ni chtěl zamávat tím rumem a vysvětlit jí, že mi to kouzlo právě dala, nakonec jsem se zamyslel a napadlo mě, jestli to ta agresivní, pravděpodobně vyhalucinovaná třináctka náhodou nerozlouskla dřív než já.
***
Svou odměnu jsem pochopitelně vyzunkl ještě na chodbě a ničeho nelitoval. Rozmazané chodby začaly tmavnout, nohy mě začaly studit a já byl zase doma. Na chvíli. Sotva jsem prošel další dvě chodby labyrintu, zvedl se mi kufr a kouzlo na přepínání mezi realitami skončilo na podlaze vedle sesterny.
Jak jsem tak ležel tam, kam mě ty hodné dámy dotáhly, a koukal na kapky fýzáku, měl jsem dost času popřemýšlet a možná i trochu zpytovat svědomí. A napadlo mě, že alkohol asi fakt není odpověď. Slečna Branniganová i Denis by ze mě jistě měli radost.
Taky jsem si ale vzpomněl na onen přechod do fantazie při Silvestrově přednášce a párkrát si přehrál poslední slova Panchah a objevila se druhá možnost. Že na rozptýlení halucinací potřebuji použít kouzlo, respektive Sílu. Po tom vyčerpání jsem dost možná upadl do léčivého tranzu a s touhle takzvanou realitou to zamávalo celkem spolehlivě, stálo tedy za pokus si ověřit, jestli bych to nedokázal zopakovat. Ideálně nějak podvědomě, protože ačkoliv jsem asi byl ve svém těle a pamatoval si, jak se oblbují lidi a metají blesky a kde co, provést to reálně pod hávem temné strany a iluzí se ukázalo být podstatně složitějším.
Snažil jsem se přitom fakt hodně. Nic velkého, jen pohnout lžící a nechat ji chvíli viset ve vzduchu. Jako pro mistra Jedi by to pro mě byla brnkačka, ale ani se nehnula. Tvrdošíjně setrvávala na místě a občas jsem měl dokonce pocit, že se mi vysmívá. Ale zkoušel jsem to dál a v klidu, protože trpělivost vždycky patřila k mým silným stránkám.
A tak uběhly nejdřív dny, pak týdny a pak i nějaký ten měsíc.
Lžíce nadále nespolupracovala, Síla byla mrtvá a do světa fantazie jsem se nedostal ani jednou. Skoro to vypadalo, jako by nějaká vyšší síla chtěla, abych zůstal tady, ale já nechtěl. Dokonce i chlastat jsem přestal, když vyšlo najevo, že už to nefunguje, a to mi Panchah i nadále sem tam dokázala něco sehnat. Šikovná holka, a hodná, tu by si Šimon ani nezasloužil.
Dost jsme se sblížili.
Nakonec jsem jí i řekl o Jessice. O té šlusačce od Neratovic, co jsme ji s Eliškou adoptovali ještě před narozením toho kopálisty a co ho jako starší sestra úspěšně vedla k tomu, aby byl něčím víc. A co ji pak kuchli dva cikáni v temné uličce, když pro mě šla do hospody. To od té chvíle šlo všechno do prdele a já to moc dobře věděl, i když jsem to zatím neřekl ani slečně doktorce. Říct to čtrnáctileté holce s beruškami ve vlasech a problémem s agresivitou bylo mnohem snazší, ale i tam bylo jisté riziko, že mě začne mít za zrůdu.
„Zajímavé,“ řekla na to po chvilce přemýšlení. „A rozhodně další důvod, proč vás dostat pryč odsud a za ní.“
„No...“ začal jsem, ale ke slovu mě nepustila. Naštěstí, protože kdybych začal vzpomínat ještě na druhou verzi její smrti, asi bychom se ten den daleko nedostali.
„Možná by pomohla změna předmětu? Lžíce je přeci jen neživá a tu Sílu generují živé věci, ne?“ Byla i v předaleké galaxii takhle chytrá?
„Měly by.“
„Tak co kdybyste zkusil zvedat Pupíka?“ Pupík byl morče. Terapeutické zvířátko, které pro oddělení před nějakou dobou koupila hostující doktorka s děsně chlupatýma nohama a které bylo po pár zkusmých terapiích rádo, když ho pověření lidé nezapomněli nakrmit.
„Proč ne,“ svolil jsem a další pokusy s myšlenkovou manipulací věcmi pokračovaly v knihovničce o patro výš, u klece se stařičkým hlodavcem, jehož apatický výraz a neustálé žvýkání sena mě zpočátku strašně iritovaly. Navíc to s ním nešlo o moc líp a žvýkal i ve chvíli, kdy jsem ho seřval, že jestli s tím aspoň na chvíli nepřestane, narvu mu do zadku petardu.
Tenkrát mě poprvé napadlo, že klíč možná tkví v temné straně. Ne nezbytně proto, že jsem v Temném labyrintu, ale protože ta byla vždycky snazší, svůdnější a rychlejší. A mělo skutečně smysl se tu dalších pár let snažit o něco, co jsem mohl mít hotové lusknutím prstu jenom za cenu pár jizev na duši? Vždyť mi ani nemělo co zežloutnout! A to morče si o rozdrcení všech orgánů prostě říkalo.
Jenže jakkoliv jsem za ta léta v sílu světla poněkud ztratil důvěru, hned rozmetat objektivně nevinného tvora na kaši byla trochu jiná liga. A tak jsem to zkoušel dál, po dobrém.
A zkoušel a zkoušel a zkoušel.
***
Morče všechny pokusy přežilo, ale hýbalo se jen o vlastní vrtkavé vůli.
Stále ještě jsem se ho pokoušel přimět ke vznášení, ale pochybnosti nabíraly na síle a doktorka byla na posledním výslechu zase na koni. Škoda mluvit. Velké naděje na úspěch jsem každopádně neměl ani onoho dne, kdy za mnou a Pupíkem do knihovny vešel Richard.
„Na slovíčko, lorde,“ pronesl vážně a škrábal se na židli, kde se usadil. Čekal jsem, co z něj vypadne, jestli mi zase přidělí nějaké ty pozemky ve svaté zemi jako minule, ale vypadalo to na něco závažnějšího.
„To, co jste provedl své dceři, byla hanebnost.“
„Co prosím?“ Sílila ve mně neblahá předtucha, ale ještě pořád existovala šance, že mluví o Fí a tom, jak jsem ji vydědil za ta práva.
„Vystavit ji nebezpečí kvůli vlastní aroganci, to chce zvláštní druh lumpa, pane.“
„Nepovídejte?“
„Neříkám, že je to neodpustitelné, ale měl jste sám učinit kroky k pokání, ne to skrývat.“
„Tak zaprvé,“ opřel jsem se do něj a nejspíš mi na čele nabíhala žíla, „Jessica umřela proto, že je tenhle svět plnej špinavejch sviní a to, že mě tenkrát navzdory explicitním pokynům přijela vyzvednout, si vyčítám už patnáct let, den co den. Zadruhé je vám do toho úplnou píču a zatřetí by mě tuze zajímalo, proč vám to Pinochetta vyprdelila.“
„Abych vám pomohla přece,“ ozvalo se ode dveří, kde stála personifikovaná zrada s broučím příslušenstvím. Takže mě zakrslý král okamžitě přestal zajímat.
„Tak to teda budu asi potřebovat vysvětlit.“
„Říkal jste, že pokud byste se dostatečně vytočil a rozmáčkl to, a teď cituji, debilní mrdče, pustí vás labyrint dál.“
„A taky jsem, doprdele, říkal, že to za to nestojí!“
„Nebuďte hrubý.“
„Co když jsem se seknul? Co když se celou dobu snažím o něco, co nejde, kurva? Kolika lidem jsi to vykecala?“
„Všem ne,“ mávla rukou tak ledabyle, „jenom účastníkům dnešní skupinovky.“
„Takže jenom asi patnácti lidem?“
„A doktorce Branniganové, samozřejmě.“
„To si ze mě děláš prdel, ne?“
„Ne, ale je hezké vidět, že to funguje. Ještě trochu a soustřeďte se na to, že za všechno může to morče.“
„Myslíš to němý, úplně blbý morče?“
„Ano. To morče, které vám stojí v cestě domů.“
„To nemůžeš vědět!“
„Nebraňte se tomu, pošetilče, vždyť musíte cítit, že to funguje!“ A měla pravdu, až mě to vyděsilo. Skutečně jsem začínal cítit povědomou moc a věděl, že když se teď dostatečně zaměřím na toho zatraceného hlodavce, můžu ho nechat vybouchnout čirým vztekem.
„Taky cejtím, že je to past vedle pasti, pičo.“
„Chudák Jessica, kdyby věděla, za jakého slabocha se obětovala...“
„Neber si ji do huby, ty huso pitomá!“
„NEŘVĚTE NA MĚ, VY BURANE!“ zaburácela, oči se jí podlily krví a strach z toho, že po mně skočí, byl poslední kapkou. V tu chvíli to ve mně ruplo. Prostě jsem se otevřel temné straně, natáhl ruce a narval asi tak milion hladových voltů ne do morčete, ale do té nány pitomé, co neuměla držet hubu a musela za to zaplatit.
Zařvala bolestí, začalo na ní hořet oblečení a v křečích narazila na zeď za sebou. Chtěla něco říct, ale hlasivky ji neposlouchaly, a jak se z ní za stálého prskání dál odpařovala voda, byla čím dál menší a seschlejší. Berušky se roztekly. Přesto jsem se zarazil až notnou chvíli poté, co zmlkla a jen bezvládně padla na zem.
„Krásná práce,“ zašeptal kdosi za mnou, barvy se vytratily, přišel chlad a já byl doma. Ve své realitě, v Temném, spáleným masem provoněném labyrintu a s brněním v konečkách prstů, které odmítalo zmizet.
Topic: [A] Temné trable (Read 1424 times)
