Coruscant, 25 let před bitvou o Yavin
„Kam že to letíme?“ zeptala se již potřetí a nadhodila si batoh na zádech. Prošli hloučkem padawanů, kteří o něčem horečně debatovali uprostřed chodby a rychle se blížili k chrámovým dokům, kde jako vždy hodlali naskočit do svých časem a boji oprýskaných stíhaček a letět někam do neznámých končin, vyřešit nějakou kravinu.
„Jestli to bude jako minule, tak se budu mračit,“ zamračila se. Champie ji odměnil jen tázavým nadzvednutím svého obočí.
„Další poušť v řadě nedám,“ nešťastně mu zatahala za rukáv.
Několik jejich posledních úkolů se totiž odehrávalo výhradně v pouštních oblastech či na pouštních planetách. A na té poslední Jess chytila rutarukánské vši a Champie ji musel oholit celou hlavu, aby se nevylíhly do druhého stádia a neprožraly se jí lebkou až k šedé kůře mozkové. To by totiž bolelo. Takže teď její hlavu pokrývalo jen třímilimetrové strniště a ne dlouhá rudá hříva, na kterou byla zvyklá a pyšná.
Někdo by mohl Champieho podezřívat, že to celé naplánoval, aby ji výchovně udělil lekci, a měl by zřejmě pravdu. Od chvíle, co začala růst a zakulacovat se na těch správných místech a kolem patnáctých narozenin začala menstruovat, měla problém udržet na uzdě hormony, a i když to neznamenalo, že by se snažila nějak extrémně rebelovat, začínala být marnivou a lpět na svém vzhledu. Takhle chvíli bulela při holení, pak si uvědomila, že bez vlasů vypadají všichni lidi ohyzdně a za týden už si dělala legraci z toho, že vypadá jak varle s naušnicema.
[„Na Chrchl,“] odpověděl jsem jí na jasnou otázku a chtěl pokračovat, ale pak mi došlo, že toho asi bude chtít vědět trochu víc a stejně mi nedá pokoj, dokud se to nedozví. A taky že nedala, byť ji zaujalo něco trochu jiného.
„Chrchl? Ono se nějaké vesmírné těleso fakt jmenuje Chrchl? A jak je to daleko? Když to zvládnem rychle, tak se můžem třeba někam zašít. Do nějakých přírodních lázní, kde bude voda a ne písek,“ ne že by ho nesnášela, ale vleze všude a písek ve vagíně udělá po měsíci v kuse i z princezny rozzuřeného kraytského draka.
[„Jo, je to v bezejmenné soustavě kousek od Coruscantu,“] přikývl jsem a sám se nad tím názvem pozastavil až teď. Je ale fakt, že vesmír byl plný bizarností a tahle chrchlavá hrouda si to jméno nejspíš i docela zasloužila.
[„A přímo na tom měsíčku není písek žádný, jenom bláto a bahno. Žije tam pár druhů více či méně inteligentních žížal a až donedávna tam většinu peněz vydělávali prodejem minerálního hnoje na zemědělské planety. Až minulý měsíc tam ekonomice začal dominovat alkohol a je potřeba zjistit, jak moc nelegální to všechno je.“] Co si budeme povídat, dominance čehokoliv na takové řiti galaxie, jako byl Chrchl, vůbec nic neznamenala, ale pokud bych v Chrámu zůstal ještě o den déle, asi bych si šílenstvím vyškubal vlasy na hlavě, což by vypadalo směšně a to nemám zapotřebí. Jen Jessica by to asi ocenila, protože bychom pak oba vypadali jako varlata...
Přikývla. Rozevřely se před nimi vrata do hangáru, závan větru ji zastudil na holých uších a oba dva zamířili každý ke své Deltě. Téměř by se dalo říct, že za tu dobu, co tu parkovali, nevypnuli ani motory. Stačilo jen zavřít kokpit, na povolení k odletu ani jeden z nich nečekal a synchronizovaně vyletěli ven do Coruscantu zalitého sluncem. Ve stíhačkách Řádu se propletli provozem tisíců civilních plavidel a zamířili vzhůru, kde v černém vesmíru zatočili na hyperprostorovou okresku, která vedla k Chrchlu.
***
Naše cílová žumpa se nacházela až tragicky blízko, takže nemělo ani cenu cestou spát. Hnusná hnědožlutá koule s lákavým jménem Chrchl byla ve skutečnosti měsícem gigantického modrého plynného obra v soustavě, která ani neměla jméno, protože si ho prostě nezasloužila. Vlastně by se tu dalo docela dobře schovat, pokud by po tom někdo toužil.
Pomalu jsme vstoupili do řídké atmosféry a přiblížili se k majáčkům, které lodím signalizovaly přítomnost přistávacího tunelu. Města, tři, tu totiž asi z estetických důvodů byla pod zemí, kam bylo třeba se dostat krátkými chodbami uzpůsobenými pro většinu malých lodí. Najít tam dole parkovací místo pak bylo očekávatelně snadné, protože velkou návštěvností to tady vážně neoplývalo.
Vylezl jsem na ten relativně čerstvý vzduch a rozhlédl se kolem, po kovové šedi hangárů.
[„Kdybys byla hospoda, kam by ses tady schovala?“] zeptal jsem se nepřítomně směrem k mé padawan, která tady z toho určitě byla vyloženě nadšená.
„Někam, kde by na mě narazil každej ňouma, co si dá tu práci dostat se až sem… takže tudy,“ ukázala rukou na sever, kudy vedl jeden ze dvou tunelů. A skutečně, po tři sta metrech doslova zakopli o asi hospodou. Nebylo třeba si ani vyměňovat pohledy. Jess bez bázně a hany otevřela dveře a vstoupila jako první se svým mistrem v zádech. Všichni uvnitř se na ně otočili od svých nápojů a rozehraných partiček karet a kdyby byli na divokém západě, jistě by tasili své kolty.
[„Kontrola hasících přístrojů,“] zahlásil jsem hned ve dveřích, čímž jsem naší pozornosti trochu přidal. Ale naším úkolem nebylo se schovávat, měli jsme něco zjistit, takže jsem radši přešel rovnou k věci.
[„Aha,“] odtušil jsem krátce poté, co jsem pohledem přelétl nevelký lokál, jehož jméno už z cedule tak nějak popadalo, ale očividně v něm byla písmena F a S. [„Vy tu žádné nemáte, jasně. No, tak to nemáme co kontrolovat, dáme si něco k pití, ne?“]
Zrakem jsem na chvilku ulpěl na Jess, jestli bude protestovat, ale vlastně na žádnou větší reakci nečekal a šel k baru, objednávaje přitom dvakrát cokoliv, co by nám doporučili jako místní specialitu. S nadějí, že toho nebudu litovat, protože tester jedů jsem nechal na druhém opasku.
Jeho padawanka si sedla na barovou stoličku, po pravici svého mistra, a trochu nejistě na něj pohlédla, jestli vůbec ví, co dělá. Asi ano, protože hned jak před nimi přistály dvě sklenky obsahující silný ethanolový koncentrát, pozvedl tu svou, otočil se na ní a řekl [„a do dna!“] Dřív, než stačila cokoliv říct nebo vykonat, už objednával další a přitom ji stíhal ještě kárat pohledem, že její sklenička není už prázdná. Pokrčila rameny, jako malá na Kashyyyku upíjela pivo od strýčka Salltryna, tak proč by se toho měla bát, a kopla to do sebe skoro jako profík.
Dávivý reflex krotila asi dvě vteřiny a pak s popáleným hrdlem špitla na Champieho, jestli nemá něco na zapití, protože tohle byla vražda. Ten ale takové věci neuznával a jen jí podal novou, plnou skleničku, kterou pozvedl úplně přesně jako minule a pohlédl na ní tím svým pohledem plným očekávání.
Pro něj to byla zkouška na úrovni ovládnutí světelného meče, možná výš. Jestli ji chce zabít, tak ať! Ale zadarmo se nedá, zabejčila se a zvedla tedy opět tu svou jako on a pronesla: „Pak nalej tvrdej a ne tenhle likérek…“, a kopla to do sebe až nadskočila. Další částečné dávení a intenzivní přání, aby byl konec a ona splynula se Silou. Champie se tvářil spokojeně jako učitel, jehož žák pochopil veledůležitou a pro život nepostradatelnou lekci, a jak řekla, tak nechal nalít něco ostřejšího.
Zkouška probíhala podle plánů, padawan mi dělala radost a já byl fakt rád za svoje játra. Ono se totiž opravdu hodí, když vám díky rasovým předpokladům regenerují úchvatnou rychlostí a nějaká cirhóza mě nemusí trápit, pokud přes ně nepřeženu nádrž menší dopravní lodi za pár hodin.
Takže jsem do sebe hodil ještě další dvě bez nadějí, že mi snad bude stačit, a intenzivně se zamyslel. Místní specialita očividně spočívala v receptu „co dům dá“, protože složení bylo vždy jiné, i když vždy třísložkové s jednou částí stejnou. A i když v určení, odkud to pochází a jestli je to legální, nás ta ochutnávka moc neposunula, bylo mi to momentálně dost jedno, protože šlo hlavně o Jessičinu zkoušku dospělosti. Takový modernizovaný hrrtayyk, kde jí místo rozsápání dravou zvěří hrozila jenom otrava alkoholem, nicméně už na to prostě měla věk.
[„Chutná?“] otočil jsem se dolů, kde jsem ji tušil, a říkal si, jestli jsem s tím nečekal zbytečně dlouho.
„To jsme tady u suchánků?!“ měla rychlý metabolismus, takže ji to mělo každou chvíli praštit takovou silou, že o sobě nebude vědět, ale teď měla ještě chvíli a alkoholem popuštěné hráze jí dávaly odvahy na rozdávání. Kopla do sebe třetí sklenku. Sotva jim dolili další, už měla v sobě i tu.
[„Chutná,“] potvrdil jsem sám pro sebe, otočil do sebe další vzorek a znalecky se zadíval na strop. Začíná to tu být trochu nudné, kde je obsluha?
[„Dobrý muži,“] zavolal jsem poměrně decentně na již šestkrát povolanou mladou ženu, která ten titul zjevně moc neocenila, [„chtěli bychom tohoto libého moku nakoupiti s sebou, kam nasměrujete naše kroky?“]
Prčic, proč mluvím jak buzna? Že by to mělo až takový říz? Dlouhá vizuální kontrola prázdné sklenice nic neodhalila, ale servírka se konečně přestala divně dívat a přišla blíž. Po krátké konverzaci, kde jsem nešetřil superlativy na adresu zdejších drinků, nám pak opravdu poradila. A já z toho i něco měl, otázkou bylo, jestli je ještě při smyslech i má drahá padawan.
Její tělo si už konečně uvědomilo, jaký nápor alkoholu do sebe narvala, a začalo částečně kolabovat. Už jen mžourala očima, úzkostlivě držela sklenku oběma rukama a snažila se zastavit kolotoč, který jí točil s celým světem. Párkrát škytla a praštila čelem o bar, protože jinak by jí hlava padla na druhou stranu a spadla by na znak. Jak pochopila z okolních zvuků, většina lokálu se dobře bavila na její účet. Na čele se jí vyrojily studené kapičky potu a tenhle rudohlavý skinhed se snažil ustát lítý boj, který byl odsouzen už před dvěma panáky k záhubě.
Já mezitím zaplatil těch pár zkušebních kousků, neboť na cizí účet chutná nejlépe, a pak znovu vyhodnocoval situaci. To lidské mládě bylo každou vteřinou méně mobilní, takže možná bude lepší tady ještě chvilku počkat, kdyby náhodou chtěla využít jistě pohostinných toalet, a pak by bylo fajn se někde vyspat. Přirozeně mě vůbec nenapadlo se vracet ke stíhačkám, protože jednak by v tomhle stavu nebyla schopná řídit ani houpacího koně, druhak jsme s naším úkolem ani trochu nepohnuli.
Logickou volbou bylo zeptat se obsluhy, která si nás již jistě oblíbila, jestli není možno v podniku přespat, a vyplatilo se – slečna mi oznámila, že nahoře pár krcálků pro piloty náklaďáků s hnojem skutečně mají a že nás tam mile ráda doprovodí. Choval jsem podezření, že prostě nechtěla, aby jí Jessica poblila lokál.
Do té jsem obratem zkusmo šťouchl, jestli spí a přeje si umřít, nebo už se jí to povedlo, a říkal si, že se nám ten den ale moc pěkně rozjíždí.
Šťouchnutí ji vytrhlo z vratkého stavu zenu, kdy měla vše pod kontrolou, a žaludek jí z toho leknutím vyskočil a udělal čtyři salta s pěti vruty. Vydala soubor zvuků, jakoby se ze sebe snažila vytlačit rancora, a bez okolků mu poblila boty.
Mno, tak to jsme nestihli. Věnoval jsem jeden omluvný pohled barmance, druhý svým botám a přemýšlel, co dál. Co si budeme povídat, tohle jsem měl tušit.
Mělo mi být hned jasné, že jí bude zle, když je to v podstatě první zkušenost a žádný intenzivnější trénink v tomhle směru jsem jí nedal. Ne snad proto, že by na mém oblíbeném výcvikovém měsíčku na nebi hlubokém se spoustou chutných brouků nebylo co chlastat, ale podle galaktických zákonů se s některými věcmi prostě musí počkat, což respektuji, protože mi něco říká, že ty věkové limity jsou nastavené ve prospěch budoucích generací.
I tak jsem to o nějaký ten rok porušil.
Bojovala s vlastním trávícím traktem velice statečně, má pomoc byla spíš symbolická, a když už se zdálo, že obsah žaludku odevzdala hned několikrát, rozhostilo se ticho rušené jen pravidelným vrzáním o patro výše. Asi nějaký místní megačervotoč.
[„Dáme druhé kolo?“] zeptal jsem se, sleduje dva uklízecí droidy, jak se můžou přetrhnout o to, kdo toho uklidí víc.
Celá vyřízená se pokusila o úsměv a se zavřenýma očima se opřela o Champieho.
„J tu snd žízní pojdu!” vyřízeně se topila v jeho chlupech a pak si vzpomněla, co se to před okamžikem stalo. „Mc se ť omluvuju. Strašně mě mrzí, ž sem ti pzvracela holinky. Ti je pak opláchnu, fakt!“
Za normálních okolností bych zmínil pravidlo, že kdo blije, ten uklízí, ale nějak jsem tušil, že to asi nemá smysl. Zejména proto, že se díky tomu příjmu alkoholu co nevidět vypne a do rána by to zaschlo, takže si budu svoje epesní botky muset vyčistit zase sám, kruciš.
[„Ty hlavně musíš opláchnout sebe, ideálně poté, co se vyspíš,“] pronesl jsem moudře, promnul si vousy a čekal, jestli pochopí to naznačení, že dneska už jí prostě nic nalít nenechám.
Odpovědí mu bylo pouze dřevorubecké chrápání jeho rozmilé padawan.
Což byla ta lepší varianta.
V rámci šetrnosti jsem si ji tedy přehodil přes rameno a velice, velice pomalu prošel lokálem ke schodům do patra, kde se měly nacházet ony obsluhou avizované pokoje. Servírka se k nám pak dokonce přidala, jak ostatně navrhovala, a odemkla nám hned ten první volný, takže jsem Jessicu nemusel tahat až kdoví jak vysoko. Ještě mezi dveřmi jsem se zeptal, jestli je vevnitř aspoň malá koupelna, byl ujištěn, že tu tady mají pokoje všechny, a mohl jsem ji s poděkováním propustit.
Uvnitř stačilo ten opitý uzlíček odložit na postel, hodit jí do dostřelu kbelík a pak… pak jsem šel zase dolů, protože jsem musel ozkoušet ještě tu druhou půlku nápojového lístku. Vyplatilo se to hned dvakrát: jednak i ten skýtal několik moc dobrých specialit, druhak se o pár hodin později objevil jakýsi zoufalec, jenž mi za pár kreditů vyčistil ty boty, co jsem na ně jaksi zapomněl.
Spát jsem tedy šel sice o trochu později než Jessica, ale pěkně napitý, čistý a vesměs spokojený.
***
Když otevřela oči, nebyla to úplná hitparáda. Kupodivu to nebylo tím, že by se cítila nejhůře, ale v puse měla jak v polepšovně a celá se cítila jakási zaneřáděná. Vstala z postele, do které nevěděla, jak se dostala, šlápla do prázdného kýble a všimla si, že na stejné posteli, co spala, leží Champie a spokojeně podřimuje. Promnula si oko dlaní, podrbala se na lebce a po intuici zamířila do koupelny. Na chvíli ji zatrnulo při pohledu do zrcadla, ale pak si vzpomněla, že o vlasy přišla už před pár týdny, takže si jen oddychla, sáhla pro kartáčku na jedno použití položeném na umyvadle a dala se do důkladného čištění, protože její poblióní dech by zabil orla v letu.
Když měla v puse zas řád a pořádek a byla i po sprše, sotva se oblékla, už slyšela z vedlejšího pokoje, jak se její mistr probírá. Vykoukla z koupelny, opřená o futra a omluvně na něj mrkla.
„Neudělala jsem včera moc velkou ostudu, viď?”
Vesmír se v podstatě skládá z bot. Spousty bot, z nichž některé jsou větší než ty ostatní a jiné zas menší, ty větší jsou uvnitř těch menších a všechny dokonce umí měnit barvy a počítat diferenciální rovnice. A v každé té malé botě je nekonečné množství větších bot, které rotují a mění barvy a utváří pořádek v chaosu a taky můžou za kysnutí mléka.
To jen tak na okraj, kdyby někoho zajímalo, co se asi tak může zdát mistru Jedi, kterému někdo večer před spaním poblil oblíbené boty. Kdokoliv jiný by nejspíš onoho někoho proklínal, ale my, mistři, jsme prostě úžasným způsobem nad věcí a mě dokonce nepopudilo ani to, když mě probudil zvuk tekoucí vody z přilehlé koupelny.
Měl jsem tedy veliké štěstí, že jsem nespal ve vaně jako obvykle.
Zkusil jsem ještě chvíli spát, abych měl na to chystané vyšetřování sílu, ale zanedlouho už se ozval známý hlas s docela logickou otázkou.
[„Co já vím,“] pokrčil jsem rameny a zvedal se, [„byl tam snad někdo, na koho jsi chtěla udělat dobrý dojem?“]
„Ten dobrý muž za barem nebyl k zahození,” zaculila se a byla ráda, že z jejího včerejšího trapasu nedělá vědu. „Vyspinkanej? Že bychom skočili na snídani a pak hneme s tím vyšetřováním?” něco do žaludku potřebovala, po včerejšku měla prázdno a z hladu ji už trochu bolel.
Já byl pro změnu rád, že tím zahozením skončila, protože detaily jsem vědět fakt nepotřeboval. Naproti tomu snídaně zněla jako velmi dobrý nápad, takže bych byl na houby mistr, kdybych s tím nesouhlasil.
[„Jo,“] spustil jsem se dostal ke slovu, obul se a byl veskrze připraven vyrazit. Kdejaký ortodoxnější Jedi by si asi ty zuby vyčistil taky, já si plánoval dát dole zelenou. [„A tobě doporučuju si dát něco pořádně tučného,“] ať ti ta kůzlátka trochu povyrostou a otevře se nám ještě víc dveří, [„pomůže ti to při dalším… ochutnávání.“]
Kterého jsem měl dnes v plánu ještě víc než včera, protože tímhle tempem bychom to tu nevyšetřili ani za rok.
„To zní jako plán, umírám hlady,” byla zvědavá, jestli rvou žížaly i na chleba se sádlem. Nebo tu maj žížalí sádlo? Tak jako tak se už připraveni vydali z pokoje, šla první, ale dolů šla jen s pomocí intuice, protože včerejší cestu si nemohla pamatovat. „Nevíš, jestli točí černý? Nevím, jestli se to po ránu sluší, ale dala bych si řízka.”
[„Tady je černý všechno,“] odvětil jsem jí bez váhání, protože o zdejším výčepu už jsem něco věděl a dokonce si to i pamatoval. S bontonem už to bylo horší, ale já rozhodně nebyl z těch, co by někomu bránili si nalít před polednem, takže v tomhle ohledu mohla být úplně klidná.
Cesta dolů naštěstí nebyla nijak složitá, ostatně nás servírka schválně doprovodila do prvního volného pokoje, a byli jsme tam dřív než by mistr Windu řekl „už zase?!“.
[„Dva řízky,“] objednal jsem neprodleně po vstupu do lokálu a sám byl zvědavý, jestli nám budou mít čím to černé pivo nařezat, nebo donesou naklepané žížalí maso. Tak jako tak to bude zajímavá zkušenost.
Barmanka se na ně podívala jak na debily, jestli nejsou náhodou Praháci a na bar položila dva půl litry neřezaného, černého piva. Co se dalo dělat, zamířili rovnou na bar, takhle po ránu tu moc lidí nebylo, usadili se na barových stoličkách. Pivo vypadalo dobře, pravda, s pěnou si tu hlavu nelámali, ale když si přiťukli a napili, Jess svého mistra obšťastnila spikleneckým úsměvem. Milovala, když se mohli chovat tak, jak by se za zdmi Chrámu a v „slušné” společnosti chovat asi nemělo.
Když už měla plnou pusu piva, mistr ji ještě dloubnul loktem a překotně se omluvila barmance, že to tu včera tak zaneřádila. Ta to přešla jen úsměvem a mávnutím ruky a oběma podala jídelní lístek.
„Tak co si dám...,” mumlala Jess, přeskočila smažák a zastavila se u Kvapníka, což byl nějaký lokální druh burgeru, a pak u omelety s černým chlebem. „Dva Kvapníky a byla byste schopná mi dát ten černý chleba namazaný sádlem s česnekem? Mám na to strašnou chuť,” pokrčila výmluvně rameny na mistrovo tázavý pohled, ale zcela jistě byl potěšen, protože narozdíl od Jess si přečetl, že Kvapník se dělá z žížal.
[„Mně budou stačit dva ty burgery,“] zahlásil jsem krátce poté, co si princeznička vymyslela extrabuřt, a ačkoliv to na mé poměry nebylo moc, tak nějak jsem tušil, že Jess možná svoji porci nedojí.
[„A jestli máte chvilku času, rádi bychom si promluvili o vašem dodavateli alkoholu,“] nadhodil jsem, jakmile se servírka otáčela s objednávkou k okénku do kuchyně, a zatvářil se jako ten nejúspěšnější obchodník, jakého jsem si dokázal představit. Takový ten typ, co je nesmlouvavý, všímavý, má příbuzné (alespoň smluvní) mezi Hutty, nebojí se riskovat a sem tam zachrání galaxii.
„Fanouš, Boris, Imrich; záleží, jak se komu urodí,” řekla bez okolků a i Jess dokázala ocenit, že místní domorodci jsou tak přímočaří. „Ty cizácký patoky by tu nikdo nepil.” Dostala hned záporný puntík za xenofóbní kecy a doufala, že ji do Kvapníka kuchař neplivne nebo nepřidá trochu víc lásky, když jsou tu s Champiem taky ti cizáci.
Cizáci necizáci, zatím se tu k nám chovali dobře, a to jim jeden z nás, nebudeme jmenovat, poblil podlahu. Možná tušili, že máme peníze, možná doufali, že o to dřív vypadneme, možná to prostě jenom s tou xenofobií nebylo tak horké.
[„Pokud byste na ně měla nějaký kontakt, byli bychom vám zavázáni,“] pokračoval jsem ve vyzvídání, nicméně rozhodně jsem neplánoval odsud odcházet před snídaní. Ostatně nám může být jedno, jestli uvaří o pár litrů nelegálního alkoholu víc nebo míň, ale Radě by se asi nelíbilo, kdybych tu z hladu někoho prohodil oknem.
„Fanda žije asi dvacet minut odsud, tunelem,” ukázala rukou od míst, kde parkovali a kuchař zrovna položil do okénka čtyři Kvapníky a jeden krajíc chleba se sádlem a česnekem. Už když jim bylo jídlo podáváno, Jess mávala prázdným půllitrem, až ji u toho vyklouzlo mírné říhnutí. Odevzdala sklenici a hned se pustila do burgeru.
Pravda, byl trochu tučnější, ale takovým tím správným způsobem, kdy ji burcoval chuťové pohárky a nutil ji k dalšímu a dalšímu kousnutí.
„Fakt pecka, tohle to,” pochvalovala si s plnou pusou, ale raději polkla, „z čeho to je?”
„Z žížal,” barmanka nehla ani brvou a dotáčela ji pivo. Jess na okamžik ztuhla, vyvalila oči a povídala se na mistra, který taky nehnul ani brvou a pokračoval v jídle. Brouky neměla ráda, už odmalička z Nar Shaddaa se jich štítila, a i když udělala díky rokům na Kashyyyku a hlavně pak Champieho vedení velké pokroky, vždy si dala raději slaninu než brouka nebo teď žížalu. Věděla, že je to jen v hlavě, před okamžikem se té chuti nemohla nabažit, takže věděla, že je to dobrota. Ještě jednou nasucho polkla, chňapla čerstvě natočené pivo, půlku vypila na ex a začala do sebe cpát zbytek žížalo burgeru a vsugerovávala si, že je z hovězomuta.
I já jsem si přidal a chopil se burgeru, natěšený, že ochutnám další produkty zdejšího hospodářství. Pravda, žížaly nebyly mým oblíbeným druhem bezobratlých a vždycky jsem si dal radši pořádného brouka, ale na ty byl zdejší ekosystém poněkud chudý.
I mně tuze chutnalo, i když v jednu chvíli mi taky bylo na zvracení – když jsem v burgeru narazil na kyselou okurku, kterou jsem kuchaři zapomněl do něj dát v naivní víře, že není prase. Naštěstí jsem se udržel, tu věc přechroupal a spolkl, načež se Jessica dozvěděla pravdu a já věděl, že teď nemůžu prohrát: buď to sní a budu si moct odškrtnout další výchovný úspěch, nebo to nesní a já dostanu nášup.
K mému mírnému překvapení došlo na variantu první, ale ani nadále jsem na to nijak nereagoval. Provokovat ji v tuhle chvíli posměšky typu „chutná, chutná?“ by totiž mohlo celou operaci pokazit a ona by pak z toho měla ještě větší trauma než dosud.
A tak jsem seděl, baštil a za chvíli měl volno, takže jít nakupovat za… Fandou by byla logická volba. Otázkou je, jestli to podobně logicky viděla i moje učednice.
Viděla a už dokončila i druhý burger, chleba se sádlem, které bylo taky žížalí, jak prve hádala, a byla na sebe hrdá, že to snědla. Spokojeně se poplácala po bříšku a otřela si ubrouskem pusu. Chtěla si dát teda ještě jedno pivo, ale to už ji mistr zatrhl, protože by za chvíli začala courat po záchodech a už teď na ni pozoroval, že se zatím ještě únosně alkoholově usmívá.
„Tak jdeme, ať nám u Fanouše ještě něco zbyde,” sklouzla z židličky a počkala u dveří, než její mistr zaplatí.
I já byl svým způsobem hrdý, nicméně tím, jak to pak chtěla všechno spláchnout zbytečně velkým množstvím piva, si to zase trochu poštvala. Takže jsem bez jakkoliv polarizovaných komentářů zaplatil, poděkoval a pomalu se zvedal k odchodu, když jsme tu pracovně. Ve dveřích lokálu jsme se potkali s prvními dvěma štamgasty, zamířili servírkou naznačeným směrem a tunel jako by na nás přímo volal. Již brzy jsme tak kráčeli skrz katakomby smrdutého komplexu, kde sice nebylo kam zabloudit, ale můj nos si to místy intenzivně přál. Nakonec jsme skutečně dorazili ke dveřím s cedulí oznamující prodej alkoholu všech možných i nemožných složení za minimální cenu.
Natáhl jsem se ke zvonku, či co to bylo, stiskl to a připravoval se na to, jak otevírajícímu individuu vysvětlím, co že to po něm vlastně chceme. Bylo rychlejší, než jsem čekal, takže otevřelo zhruba v půlce mojí přípravy.
Než jsem nicméně stihl otevřít pusu, vyjevený Barabel vyjekl hrůzou, podobně akčně zavřel dveře a bylo slyšet, že buď narychlo balí, nebo to tam přinejmenším demoluje.
[„On nám utíká,“] pravil jsem směrem k Jess a tak nějak čekal, co navrhne, v naději, že to právě začíná být řádně zábavné.
„Takhle po ránu?“ věnovala Champiemu jeden pohled a s pomocí Síly vytrhla dveře. Naskytl se jim pohled dovnitř, kterak na ně Barabel vyjeveně civí a rukou šátrá v hnědé kabele a je oblkopen destilačním nebem. Velké demižony, tlakové hrnce a kádě, ve kterých probíhal kvasný proces, toho byl dům plný a vše bylo podomácku vyrobené. Barabel musel být strašně šikovný, že tohle všechno dal dohromady, to se mu muselo nechat. Jess si nakročila a výhružně na něj ukázala prstem, protože nemohla vědět, co v té brašně hledá: „Ani na to nemysli, Fando!“
Palič očividně pochopil a teď už bude hodný. Určitě.
Pomalu, velmi pomalu jsem k němu došel, ignoruje při tom trosky dveří a všeobecný čurbes kolem, a složitě vypadající aparatura na stole, v níž to přímo pekelně bublalo, mě ani trochu nezajímala. Ovšem něco mi říkalo, že pokus do školního projektu to asi nebude.
[„Dobré ráno přeji,“] začal jsem rovněž pomalu a s příkladně vyceněným úsměvem, aby mi náhodou neumřel na infarkt, [„vy prý prodáváte spoustu levného pití, mám pravdu?“]
Vypadal, že se sesype, ale očividně sdílel obdiv jeho rasy k Jediům, takže nakonec na sucho polkl, při čemž si kupodivu nepropíchl jazyk, a pak kouknul na Jessicu.
„Chcete... koupit?“
„Chceme koupit. A víme, že to nejlepší nám může poskytnout jen gentleman jako jste vy.“
To ho očividně dost uklidnilo a dokonce pustil desku stolu, které se doteď křečovitě držel.
„Má a všechno prodá, jestli Jediové chtějí, dobrá kvalita, bude vám to nesmírně chutnat.“ Trochu změna, oproti tomu, jak před chvílí sotva vypotil dvě slova, ale aspoň nám to ulehčí práci. Odebral se k malému terminálu nedaleko bublající aparatury, chvilku tam něco ťukal a po chvilce zlověstných errorových tónů se konečně otevřela falešná stěna naproti dveřím. A z toho pohledu by nejednomu člověku ztvrdla játra hned na místě a ani já se neubránil vyvalení očí.
„Všechno prodá, za levno, pro Jedie speciální cena.“ Trochu koktal, ale já ho stejně moc neposlouchal, protože jsem se musel soustředit na to, abych neslintal. Jsme tu pracovně, ne?
[„Jo, to by nám mohlo stačit,“] spustil jsem, když zabrala prastará meditační technika na rychlé soustředění, pohledem jsem zkontroloval padawan a pak se vrátil k ještěrkovi, [„a mimochodem, povolení na to máte?“]
No, a v tu chvíli nám zase utíkal a já jenom přemýšlel, jestli bylo tak chytré nechat ho stát u těch dveří.
Jess byla ještě blbá, takže se tou pokladnicí před ní nenechala omámit a byla schopná rychlé reakce. Pěti rychlými kroky se přesunula ven před dům, od kterého v plné rychlosti pelášil palič, a aktivovala světelný meč. Specifický zvuk, který se prostě nedá nerozeznat, se rozlehl chodbou.
„Tyvole, Fando!” křikla na něj a ono to zafungovalo. Barabel hodil ruce vzhůru a zcepeněl na místě. Normálním krokem se k němu vydala a za sebou zaslechla svého mistra.
[„Asi ne, co?“] zeptal jsem se drze a připadal si trochu jako filmový mafián, co k někomu nakráčí a oznamuje mu, jak má pěkné věci a jak by byla škoda, kdyby je někdo rozbil. A nebyl to moc pěkný pocit, takže jsem se pomalu začal stavět do role někoho nápomocného. Ale fakt pomalu, aby si zas nemyslel, že jsme máčky.
[„A to znamená, že je tady někdo z nás tří ve velkém maléru a my dva to nejsme.“] Následně jsem samozřejmě dramaticky ukázal na mě a mou milou učednici, načež jsem se rozhodl dát jí trochu prostoru pro případné blafování nebo na hru na hodného a zlého policajta.
[„Tady Jessica ti teď řekne, jaké jsou tresty za nelegální prodej nelegálně vyrobeného alkoholu.“]
„Republikové tresty nebo naše tresty,“ nespustila z Barabela oči a na slově naše si dala záležet, jak jen to patnáctiletá holka zvládne. Sice to neznělo tak dobře, jako v její hlavě a kde kdo by se jí vysmál, ale měla ještě dost let na tom zapracovat a už jenom pro ten světelňák v ruce a vyholenou hlavu budila docela strach. Barabel byl navíc stejně s nervy v kýblu už předtím, takže padl na kolena a prosil je ať mu nic nedělají, že má ženu, děti a akvarijní rybičku, o kterou by se neměl kdo postarat.
„Tak nám všechno vyklop a žádný levárny, je ti to jasný?!”
A hned to šlo a nebylo toho málo. Přiznal se, že všechno pálí nelegálně z nelegálně koupených a nelegálně pěstovaných chrchlů, což je nejlepší zdejší druh žížaly, shodou hrozných náhod přísně chráněný, že na tom pak ještě bohapustě vydělává, že včera nedal přednost v jízdě náklaďáku s hnojem a že jako malý dvakrát ukradl spolužákovi svačinu. Prostě zločinec nejhrubšího zrna, který měl štěstí, že jsme ho objevili my a ne nějací… zlí lidé.
[„No, vidím to na naše tresty,“] prohlásil jsem nakonec po zralé úvaze a zádumčivě si podrbal bradu. Kupodivu neomdlel.
[„Když nám řekneš, kdo ještě tady na planetě to provozuje, tak přimhouříme očka.“]
To bylo možná trochu moc infantilní, ale každopádně to fungovalo a o tři minuty později jsme měli v rukou úctyhodný seznam dalších jedenácti paličů v tomhle městě a sedmadvaceti ve zbylých dvou, z nichž zhruba dvě třetiny své produkty i vyvážely. Takže náhlý nárůst ekonomiky byl vysvětlen, stačilo to předat policii či tak někomu.
[„Výborně, to bychom měli. Co si takhle připít, jak nám to krásně jde, a trochu vám… pomoct?“] Možná to chvilku chápal jako že si říkám o úplatek, ale pak mu došlo, že jsem přeci ten úžasný, mocný a skvostný Jedi, co to nemá zapotřebí. Co mu asi v tuhle chvíli nedošlo, to byl způsob, jakým mu chci pomáhat s likvidací důkazů o jeho vině.
[„Jsem Champbacca, tohle je Jessica a ty koukej najít skleničky. Jess, vyber tam něco barevného na rozjezd a sežeň si brzdu, ať nepřepálíš start jako včera...“]
A to byl začátek jednoho moc pěkného přátelství.
Topic: Epizoda 0 - Víla se probouzí (Read 8250 times)
