Epizoda 0 - Víla se probouzí

[Champbacca]

Kashyyyk, 82 let před bitvou o Yavin

   Nedaleko temně zelené planety se z hyperprostoru vynořila republiková transportní loď třídy Consular. Její podsvětelné motory se probraly k životu a ona s mírným zaváháním započala svůj sestup k zalesněnému povrchu domovského světa lesních lidí. Wookiové. Rytíř Dooku, jenž právě stál v kokpitu přistávajícího transportéru, toho o nich věděl poměrně hodně a netrpěl tedy předsudky, že se jedná o tlupu primitivních barbarů, nicméně se nedalo tak docela říct, že se na návštěvu jejich světa těšil.
   Měl bohužel tu smůlu, že byl zrovna nejblíž, a tak sem nejvyšší rada poslala právě jeho. Samotného. Ani nemohl vzít svého učedníka, mladičkého Qui-Gon Jinna, protože ten se momentálně v Chrámu zotavoval ze zranění utržených při nepříliš úspěšné misi. Měl tedy sám prohlédnout ony ruiny staré akademie Řádu, které domorodci našli někde v lese. A staré v tomhle kontextu znamenalo něco mezi třemi a pěti tisíci let, takže ani v databázích Chrámu toho o ní mnoho nenašel. Rozhodně se však nedivil, že byla dávno opuštěná, a než loď přistála, dokonce zapochyboval o smyslu její dávné existence. Provozní náklady na něco takového musely být značné a jejich návratnost minimální, navíc si dovedl snadno představit problémy s mizícími studenty, kteří se šli jen tak projít a padli za oběť zdejší fauně. Při té myšlence se ještě jednou přesvědčil, má-li svůj světelný meč připevněný na opasku, a při tom už zaslechl syčení hydraulických vzpěr, které se právě začaly opírat o přistávací plochu.
   Sterilní, několikrát recyklovaný vzduch uvnitř lodi najednou zavoněl jehličím a houbami a ozval se vzdálený řev ptáků. Na Kashyyyku byl pozdní večer, slunce se nenávratně řítilo k obzoru a Dooku vykročil ven, na přistávací plochu mezi větvemi kilometrových wroshyrů.
   Udělal teprve pár kroků po podlaze stinného kotviště, jež bylo postaveno na větvi největšího stromu, jaký kdy viděl, když spatřil blížící se uvítací výbor a v dálce zaslechl troubení lesního rohu. Přistoupili k němu dva obrovští Wookiové v plné zbroji a jeden protokolární droid, jehož přítomnost byla jednoznačně vítaná. Mistr Yoda měl možná tuhle planetu a její obyvatele rád, ale Dooku se učení jejich bizarního jazyka nikdy soustavněji nevěnoval.
   „Vítejte v Ittummi, mistře Dooku,“ spustil robot poté, co jeden z jeho pánů, ten vyšší a černý jako noc, zavrčel. „Průzkumníci už jsou připraveni doprovodit vás na místo, čekají na vaše pokyny.“
   „Hned vyrazíme, veliteli,“ odpověděl Dooku co nejzdvořileji přímo majiteli droida a pokračoval. V žádném případě se neohrazoval, že mistrem ještě není. „Nějaké novinky?“
   „Náčelník Kichinalla,“ opravil ho droid a jal se překládat, „má špatné zprávy. Ztratil totiž kontakt s jednotkou dobrovolníků, která rozvaliny hlídala.“
   „Takže jeden problém navíc,“ řekl prostě Jedi a následoval dva chlupaté válečníky, kteří byli minimálně o hlavu větší než on, až k nedaleko zaparkovanému vznášedlu. V jeho otevřené zadní části již sedělo pět dalších chlupatců v plné polní a ti dva z uvítacího výboru se k nim přidali. Transportér, do něhož by se pohodlně vešlo dvacet lidí, byl s jejich příchodem beznadějně plný a od země se na pilotův pokyn odlepoval vysloveně neochotně.
   „Udělejte si pohodlí, na místě budeme za pár minut,“ oznámil droid rytíři, jako by to snad v téhle konzervě plné chlupů šlo, uklonil se a uhnul stranou. Dooku doufal, že těch pár minut vydrží, a svou pozornost upřel na vzdalující se městečko. Ittummi, jak si zjistil před odletem, patřilo k těm menším, ale podle všeho pokrokovějším sídlištím na planetě. Domy elegantně kombinovaly moderní architekturu s tradičními stavebními materiály, i v tom šeru bylo jasně vidět předsunuté opevnění na jedné z větví a to rytíři připomnělo něco ještě důležitějšího: že právě tohle městečko je domovem legendárních berserků, bojovníků, kteří se do bitev údajně vrhali s démonickým řevem, pěnou u pusy a ozbrojeni dvěma šavlemi většími než on.
   Upřímně řečeno tomu moc nevěřil a přečtenou informaci přijal značně skepticky, ale když si ji teď vybavil, přeci jen si podezřívavě prohlédl zbytek posádky. Všichni chlupáči byli vysocí, svalnatí a působili dojmem, že bude lepší je neprovokovat, ale všichni byli ozbrojeni kušemi nebo puškami. Až na toho jednoho s dvojbřitým mečem, co seděl na opačném konci, rytíři pohled oplatil a pak se zachmuřeně vrátil ke svým myšlenkám. Síla byla klidná, ale Dooku se stejně neubránil jisté míře nervozity a po dalších dvou minutách hrobového ticha promluvil.
   „Až budeme na místě, budete hlídat vznášedlo, jasné?“ oslovil náčelníka Kichinallu a něco mu říkalo, že ten tomu moc dobře rozumí. Černý Wookiee lehce zklamaně zabručel, ale souhlasně kývnul hlavou a ostatní to soudě podle odevzdaného mumlání pochopili taky. To už se ale blížili k cíli a pohled, který se jim z otevřené kabiny vznášedla naskytl, umlčel jakoukoliv hrozící vzpouru.
   „To jsou ty ruiny?“ zeptal se Dooku a ukázal daleko před vznášedlo na místo, kam skrz vysoké wroshyry prosvítalo o trochu více světla. Stálo tam pět vysokých stromů a jejich uspořádání až překvapivě přesně odpovídalo pěti věžím Chrámu na Coruscantu. Na kmeny, přímo na živé dřevo, byly přilepeny jednotlivé budovy, z nichž většina byla i navzdory zjevné zchátralosti jasně patrná. Dooku přemýšlel, jak je možné, že tu na ně někdo nenarazil mnohem dřív, a až po chvilce zkoumání si všiml, že se dochovalo dokonce i několik liánových můstků spojujících jednotlivé stromy.
   „Je to nebezpečná část lesa,“ překládal droid nová slova náčelníka, který jako by četl rytířovy myšlenky, „už odnepaměti se tvrdí, že tu straší, ale to jsou většinou pohádky, které odsud mají držet děti, protože tu žije celá plejáda nebezpečných predátorů.“
   „A právě jedno z těch dětí to tu našlo?“ kontroval Dooku s úsměvem na tváři, ale ačkoliv to tak mohlo vypadat, nejednalo se o žádné hádání. Tahle informace byla totiž součástí hlášení pro Chrám a náčelník to dobře věděl, neboť ho osobně posílal. Spokojil se tedy s neutrálním přikývnutím, ale to už ho Dooku nevnímal. Právě vysílal svého spojence, Sílu, aby prohledala rozvaliny.
   Výsledky hledání ho velmi překvapily, ale nedal to na sobě znát. Věděl, že akademie byla stejně jako ostatní postavena na místě soustředění Síly, jenže to nebylo všechno. Při soustředěnějším zkoumání jasně rozeznával trojici obyčejných domorodců v jedné z budov a, což bylo mnohem podivnější, o kus dál ještě… něco. Ať už to byl kdokoliv, vyzařovala z něj překvapivě silná aura. Jako by ten tvor byl schopen Sílu ovládat, ale ještě nebyl v tomto ohledu vycvičený. Potenciální Jedi? zamyslel se Dooku a v tu chvíli již vznášedlo přistávalo v jedné z okrajových budov, která k tomu byla očividně přizpůsobená.
   Sotva Dooku vystoupil ze vznášedla do potemnělé místnosti hangáru a zaposlouchal se do tichého vrzání podlahových prken, dolehla na něj atmosféra místa, kde v časech dávno minulých procházeli dnes již zapomenutí rytíři Jedi. V tu chvíli přestal litovat, že byl v době nalezení akademie na nedaleké Togorii a Rada sem tedy poslala právě jeho.
   Zamával osádce vznášedla, notně zklamané svou podřadnou rolí v záchranné misi, a odešel do tmy před strojem. Zevnitř byl hangár mnohem větší, než se zdál zvenku. S trochou zručnosti by sem mohl zaparkovat i jeho transportér, pokud by ovšem prokličkoval labyrintem mezi stromy. Když takto uvažoval, všiml si slabého světla, které přicházelo z nejodlehlejší části haly. Dostat se tam netrvalo déle než minutu.
   Stanul v malé místnosti, která s největší pravděpodobností sloužila jako čekárna, čemuž by nasvědčovala řada trouchnivějících židlí a stolů, a teprve po delší chvíli si uvědomil, že je vydlabaná do kmene stromu. Jeho pozornost totiž upoutala dvojice mobilních světelných zdrojů, jejichž záře ho sem přilákala. Bylo nanejvýš pravděpodobné, že právě tady se nacházelo stanoviště oné hlídky dobrovolníků, která se tak záhadně odmlčela. Dokazovala to i krabice proviantu, povětšinou buchet a nějakého dalšího pečiva, a spousta krámů, jejichž účel si rytíř netroufal ani odhadovat.
   Odpoutal svou pozornost od věcí v místnosti a podíval se nahoru, tam, kde očekával strop. Jenže ač bylo světlo z lamp silné, nejvyšší bod stejně nebylo vidět. A teprve pak si toho všiml – po obvodu vydlabaného komína se točilo schodiště. Očividně to nebyla čekárna, ale spojovací chodba celé budovy.
   S výstupem neváhal a po několika desítkách schodů vystoupal až ke vchodu do prvního patra. I zde byla jedna svítilna a když spatřil, co osvětluje, musel uznat, že architektura stavby je impozantní. Stál právě v kontrolní místnosti, časem pozměněné k nepoznání. Byla to prstencová prostora obestavěná kolem kmenu a přilepená těsně pod střechu hangáru, takže z ní bylo na celé kotviště nádherně vidět. Tedy bylo by, kdyby světla v hangárech svítila.
   Znuděně obešel zaprášené a dávno mrtvé terminály a rozpadlé židle a podíval se dolů, kde se proti světlejšímu pozadí rýsovala silueta vznášedla. Venku se za tu chvíli notně setmělo, asi definitivně přišla noc, a i když to nemohl tvrdit jistě, řekl by, že tam začalo pršet. Obrátil se zpět k točitému schodišti uprostřed kmene a mířil výš a výš do tmy.
    Dostal se tak až na střechu, do níž už bubnoval sílící déšť. Rozhlédl se kolem dokola, jestli neuvidí můstek vedoucí k centrální budově, ovšem na to, co viděl, nebyl připraven ani zdaleka. I přes sníženou viditelnost jasně rozeznával obrysy postavy jednoho z domorodců, jak, nedbaje moknoucího kožichu, skotačí mezi kapkami a má z toho evidentní radost. Skoro jako by tančil, ovšem to přece nedávalo žádný smysl…
   Dooku už se chystal jít mu vynadat za to, že neplní rozkaz hlídat vznášedlo, když si všiml jeho velikosti. Tohle nebyl nikdo ze záchranářů, tohle bylo nějaké mládě, protože i Dooku oproti němu vypadal jako obr. Znovu se tedy zarazil, teď již pouhých pár metrů od nic netušícího chlupáče, a přemýšlel, co dál. Mrňous právě začal na mokré střeše dělat stojky a chodit po rukách a když uklouzl, spočinul jeho zrak na návštěvníkovi z jiného světa.
   Čas jako by se zastavil, dlouhých pár vteřin se nikdo z nich ani nepohnul a kapky jen velmi neochotně rušily scénu svým pádem o zem. Nakonec to byl Dooku, kdo se rozhodl udělat první krok. Jenže to byla chyba.
   Jakmile natáhl ruku a připravoval se říct něco ve smyslu „nechci ti ublížit“, Wookiee neuvěřitelnou rychlostí vyskočil z místa a vrhnul se do bezedné propasti vedle budovy. Dooku nemohl dělat nic jiného, než tomuto hloupému pokusu o útěk, možná by nebylo od věci nazvat ho sebevražedným, přihlížet. Kdyby přes hustý déšť viděl dále než na pár metrů, možná by začal přemýšlet, co k tomuto činu toho hlupáka vedlo. Jenže teď se musel dostat pod střechu, jinak ho brzy mohla smést sílící vodní smršť. Naštěstí spatřil most.
   Být ještě o něco delší nebo zchátralejší, nikdy by se po jeho kluzkých příčkách na druhou stranu nedostal. Ale Síla mu přála a staré dřevo vydrželo; most byl očividně stavěn v dobách, kdy se věci ještě dělaly pořádně. Navíc i on slyšel o metodě, jakou zdejší obyvatelé impregnují dřevo tak, že se prakticky nerozkládá a nezapálíte ho ani plamenometem. A očividně pak vydrží i pár tisíc let. Vstoupil střešním průchodem do centrální budovy a byl rád, že se tak dostal do suché a relativně teplé místnosti. Tady už nebyl žádný světelný zdroj a těch pár paprsků, co sem pronikalo otevřenými dveřmi, nestačilo ani trochu. Ovšem cítil se natolik bezpečně, že si sundal plášť a počal ho ždímáním zbavovat vody.
   Nakonec vytáhl z kapsy na opasku jednu ze svítících tyčinek, prošel malou chodbou do vnitřní části stromové stavby a v zelenkavé záři okamžitě spatřil mrtvoly dvou šupinatých lesních příšer. Tmavnoucí krev kolem nich nemohla být starší než pár hodin, takže věděl, že jde správným směrem.
   Prošel přes několik menších a těžce identifikovatelných místností až do středu budovy. Opět se ocitl uprostřed stromu v jakémsi komínu se schody po obvodu. Tak nějak podvědomě věděl, co je dole, ale přesto tam sestoupil a ocitl se tak v radní místnosti. Vlastně mu ani nepřišlo zvláštní, že je tu celý chrám jakoby vzhůru nohama, s nejdůležitější místností v nejnižším patře, protože to tak nějak poeticky reflektovalo zdejší ekosystém. A zatímco na Coruscantu mohli rokující členové nejvyšší rady sledovat dopravní špičku, tady byl asi hlavní atrakcí boj příšer tam dole, říkal si, když se po místnosti konečně pořádně rozhlédl. Devět křesel tvořilo neuzavřený kruh a on právě stál uprostřed a představoval si, jak to tady asi mohlo vypadat za dob největší slávy akademie.
   Jenže ačkoliv teď nejspíš nalezl historicky nejcennější část rozvalin, pořád mu zbývalo najít onu ztracenou hlídku a prozkoumat to tu nějak systematičtěji. Znovu tedy zapátral v Síle a nalezl nejen pohřešované chlupáče, ale také auru oné tajemné bytosti. Nacházela se na střeše místnosti rady akademie, tedy přímo nad ním, což ho pochopitelně zaujalo.
   Naposledy se podíval skrz mechem zarostlá okna do lesa kolem a už se měl k odchodu, když jeho zrak upoutal odlesk od neznámého předmětu: hromádky kovových součástek a několika barevných kamínků na jednom z křesel. Že jsou to pozůstatky minimálně dvou světelných mečů, to mu došlo takřka ihned, stejně rychle si všiml několika zrzavých chlupů na křesle. Začíná to tu být zajímavé, řekl si a opustil místnost se záměrem najít tu aurou obdařenou bytost, která se za posledních pět minut nehnula z místa.
   Vrátil se po točitém schodišti až na střechu, do níž i tady bušil silný déšť. A i tady poskakoval mladý Wookiee jako smyslů zbavený. A to nejdivnější mělo teprve přijít – to on byl majitelem oné zvláštní aury. Tentokrát ho nesmím vyplašit, řekl si Dooku a ani nepřemýšlel o tom, jak mrňous přežil pád z předchozí střechy.
   „Neboj se, nechci ti ublížit,“ řekl pomalu, když se po špičkách připlížil těsně vedle bezstarostného mláděte. To se ovšem leklo tak silně, že při pokusu o útěk zakoplo o vlastní nohu, seklo sebou o zem a začalo se kutálet k okraji střechy. Dooku byl rychlý, ale nepočítal s tím, že mokrý mech na střeše bude klouzat až tak moc. Popadl tedy chlupatou nohu a snažil se zastavit, jenže se neměl čeho chytit a oba tak pomalu ale jistě klouzali k propasti do hlubin. Když už byli skoro u okraje, Wookiee se rytíři vyškubl a zopakoval svůj předchozí kousek. Prostě skočil dolů do tmy a Dooku teď neměl čas řešit, proč to dělá. Přepadl přes okraj střechy a chytil se oběma rukama kluzkého a silně ztrouchnivělého dřeva. A protože věděl, že ho nejspíš moc dlouho neudrží, vyskočil.
   Pomohl si Silou a dostal se tak lehce až na samý vrchol budovy, sotva dva metry od vchodu ke schodišti. Vejít dovnitř už mu žádné problémy nedělalo. Otřepal se, aby dostal vodu z uší a vlasů, a začal si ždímat plášť. Ten prcek ho začínal znervózňovat. A to ještě více, když ho v Síle zaznamenal, kterak znovu šplhá nahoru. Zjevně se chytil liány a nehodlal to tady cizinci přenechat, paličák jeden.
   Rozhodl se tady na něj počkat, ale zdálo se, že Wookiee o jeho záměru ví a leze proto do jiné budovy. A nějakou podivnou shodou náhod to byla právě ta, v níž se podle všeho nacházeli tři ztracení dobrovolníci. Dooku se tedy vydal hledat most s tím, že možnost zabít dva komáry jednou ranou se moc často nenaskytne, a přemýšlel, jestli se mu někdy povede vyprat ten mech z pláště.
   Oddělení akademie, do nějž se právě po mostě skrz viditelně slábnoucí déšť dostal, nemohlo být ničím jiným než ubikacemi. A posoudit to mohl dobře, neboť zde už opět svítilo několik přinesených lamp. Jak tak procházel chodbou kolem řady dveří, všiml si jedněch vyvrácených. Pokoj za nimi, kdysi jistě patřící někomu významnému, se proměnil v hromadu suti a ozývalo se z něj ostražité mučení. Jeden komár byl, zdá se, z krku.
   „Je tam někdo?“ zavolal Dooku a dírami mezi padlými trámy nahlížel dovnitř. Okamžik poté, co jeho hlas utichl, se uvnitř něco pohnulo a slyšel sborové bručení přinejmenším dvou různých hlasů. Nevěděl pochopitelně, co přesně na něj řvou, ale vesměs tušil a hlavně to přece vědět nepotřeboval.
  „Klid,“ utišil je svým hlubokým hlasem, „posílá mě náčelník Kichinalla a sice vám nerozumím ani slovo, ale hádám, že chcete ven.“ Tentokrát mu odpovědí bylo jenom prosté souhlasné zamručení, na které slovník skutečně nepotřeboval. Nepotřeboval ani dlouho přemýšlet nad způsobem, jak odstranit zával. Jednoduše si ho prohlédl, rychle pochopil, proč ho ještě chlupáčové neodházeli sami, zavřel oči a natáhl ruku. Cvrkot všeho toho života tam venku mu nejdřív soustředění notně ztěžoval, ale pak jako by mu se zvedáním několika tun zaklíněných trámů naopak pomáhal a on brzy odsunul všechny ty obří třísky a izolaci stranou nebo o chodbu výš. Když se usadil prach a on otevřel oči, vycházeli mu v ústrety tři zaprášení Wookiové.
   První, bílý a podle muskulatury další kandidát na berserka, podal rytíři rozdrcenou vysílačku a poplácal ho po rameni tak, že mu ho málem vykloubil. Druhý, tmavě hnědý s dřevěnou nohou, se vypotácel poněkud opile a poplácal ho po tom druhém, což nebylo o moc příjemnější, ale aspoň mu tím srovnal páteř. A třetí, zrzavý a ze všech tří suverénně nejmenší, mu prostě mávnul, asi že mu nechtěl působit další dobře míněná traumata.
   „Všichni v jednom kuse?“ zeptal se Dooku, ačkoliv si sám připadal jaksi zhmožděně, a sahal po vlastní vysílačce, nicméně jeden z Wookiů ho zastavil. Ten nejmenší, co podle některých galaktických legend neměl duši, ale kuráž mu očividně nechyběla. Začal na rytíře cosi řvát a vypadal opravdu odhodlaně, jenže co mu to bylo platné, když mu nebylo rozumět.
   „Zmínil jsem se, že vám nero…?“ přerušil ho otráveně Dooku, ovšem byl obratem přerušen sám. Wookiee si totiž na jeho postižení evidentně vzpomněl až za běhu, nicméně rychle si poradil: popadl obrovský nůž, co mu dosud visel u pasu, vztyčeným ukazovákem dal rytíři najevo, že teď má dávat pozor, a jal se rýt do nejbližší stěny. Dooku měl chvíli chuť ho upozornit, že poškozuje pět tisíc let starý architektonický unikát, nicméně dřív ho zaujalo, že se jedná o jemu čitelnou abecedu a srozumitelný text.
   HLODÁM SINA.
   Dooku se nadechl, věnoval chlupáčovi svůj nejztrápenější pohled, zrzek se zamračil a znovu si to po sobě přečetl. Nejistě pak nožem přečmáral třetí písmeno na A, ale pak několikrát zkoumavě přejel pohledem z rytíře na text a očividně se ztrácel. A Dooku měl téhle parodie na školu dost, takže se prostě v myšlenkách plácl do čela a rozhodl se ztrápeného dyslektického rodiče dál netrápit.
   „Tak proto jste se ocitli tady, hm?“ nadhodil a obvinění z neuposlechnutí rozkazů z toho bylo cítit jen trochu. Z reakce tmavohnědého chlupáče však ten sarkasmus přímo čišel, a to jí Doooku ani nerozuměl. Nebyla ale zřejmě vůbec určena jemu, protože v následujících sekundách si ti tři stihli hodně říct a hodně zařvat. Dooku poslouchal hlavně zrzka a měl pocit, že právě říká něco jako „kdybyste si ze mě pořád nedělali prdel, že jsem jenom obyčejný pekař, tak jsem tě nekopl do holeně, tys nespadl na něj a on nesestřelil ten nosný sloup, kokoti,“ ale shyriiwook prostě neovládal a mohl se dost dobře mýlit. A protože to vypadalo, že se ti tři brzy začnou prát, zasáhl.
   „To by stačilo, pánové,“ zahřímal, soustředil se na optimální modulaci hlasu a jako mávnutím kouzelného proutku byl najednou klid. „Máme práci, ne? Nechte mě hádat, pane...“
   Wookiee zamručel, nicméně Dooku se ani nepokoušel to nějak přeložit.
   „…ten váš… syn. Měří asi tak metr dvacet a chtěl by se stát tanečníkem?“ Chlupáč dychtivě přikývl začal něco hudrovat a pak předváděl nějakou posunkovou řeč, ale Dooku ani tomu moc nerozuměl. Skončilo to tím, že zrzek gestem naznačil trhání jednoho z těch dlouhých pouťových balónků, co vypadají trochu jako had, a pak byl konečně klid. Bílý Wookiee se s posměškem vydal z ubikace, která jim nějakou dobu sloužila jako vězení, zbylí dva ho následovali a rytíř se ani pořádně nestačil ponořit do Síly, když tu se před nimi ve světle přenosných lamp mihnul stín.
   Zrzek se okamžitě rozeběhl, jeho dva kolegové se nenechali dlouho pobízet a i jediný přítomný človíček brzy upaloval chodbami vydlabanými v kmeni stromu s pláštěm vlajícím daleko za ním. Nemusel však upalovat dlouho a vlastně si stihl jenom všimnout, že pronásledují to dítě; na zjišťování, proč utíká, už neměl čas a po chvilce doběhli k onomu centrálnímu schodišti uprostřed kmene. I když pak Dooku tak trochu očekával, že tam bude zrzek svou menší kopii nahánět podobně jako to dělají kočky a myši v groteskách už stovky let, bylo to mnohem rychlejší. Mrňous chtěl zjevně prchnout stůj co stůj, zkrátil si cestu vzhůru po schodech úctyhodným a někdo by řekl nepřirozeně dlouhým skokem a na jeho konci dopadl na příliš zpuchřelý stupínek a padal zase pěkně k zemi.
   Ozvala se rána a než stačilo dítě chytit vyražený dech, byl u něj velký běláč a podával ho přibíhajícímu tatínkovi. Dooku si stihl všimnout jenom toho, že má prcek kolem krku šňůrku a na té visí fialový krystal, ale pak už mu bylo názorně ukázáno, jak se na Kashyyyku trestají děti, které strkají nos, kam nemají. Nebo to tak alespoň chápal, protože proč by jinak dospělý skaut před zraky svých kolegů a ochránce míru a spravedlnosti přehnul své dítě přes koleno a začal ho řezat na holou, kdyby se neprovinilo něčím podobným?
   Dutinou se rozléhal otcův řev, rány na zadek a provinilcova obhajoba spojená s brekem, ale to už Dooku věděl, na čem je. Znovu se soustředil na tok Síly, potvrdil si, že vychází nejen z tohoto místa a z onoho fialového krystalu, ale především z malého chlupáče, a tušil, že má teď povinnost důležitější než další průzkum mrtvého chrámu.
   „Můžu s vámi dvěma mluvit někde o samotě?“ otázal se zrzka, který právě pouštěl kluka z výkonu trestu, a vysloužil si od něj podezřívavý pohled a jediné táhlé zavrčení. Jeho dva kumpáni se s pošklebky vydali napřed do hangáru a Dooku tu zůstal sám se skepticky zamračeným otcem a jeho synkem. Ten si ho rovněž měřil ne zrovna přívětivým pohledem, který jen trochu zjemňovaly zasychající slzy, a vypadalo to, že si při odhadování cizincových záměrů pomáhá nejen čichem a dalšími smysly.
   Mohl snad tušit, že ho Dooku bude chtít odvézt s sebou na Coruscant a vycvičit z něj Jedie?
   O tyto myšlenky se nikdy s nikým nepodělil, ale jisté je jedno – že se tak stalo.

[Champbacca]

Ilum, 78 let před bitvou o Yavin

   Od chvíle, kdy mě táta seřezal jak hada a poslal do světa na zkušenou, utekly čtyři roky a Kashyyyk jsem za tu dobu viděl jenom na obrázku.
   Stýskalo se mi, samozřejmě, ale vědomí, že se ze mě díky té oběti jednou stane vážený strážce práva a pořádku v galaxii, mi vždycky spolehlivě zabránilo brečet jako malá holka. A jak tak ubíhaly týdny a měsíce, začal jsem si zvykat na život v novém domově a na ten starý pomalu zapomínal.
   Hodně jsem se toho naučil, protože Chrám byl plný odborníků na všechno možné a já se učil rád. Zajímalo mě všechno od jemné mechaniky po makroekologii, což jsem tenkrát nedokázal pořádně ani vyslovit, a nejspíš i to přispělo k rychlé aklimatizaci. Poněkud horší to bylo s jídlem, zejména s pečivem, které se prostě tátovým rohlíčkům nemohlo vyrovnat.
   Nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy vyrazím ven, a po oněch čtyřech letech a mnohých zkouškách ten moment skutečně přišel. Společně s pěti dalšími učni přibližně stejného věku, jež byli rovněž shledáni připravenými, jsme se nalodili na kocábku, která nejspíš pamatovala Starou republiku, a pod dohledem droida, který ji pamatoval určitě, se vydali na jedno z nejposvátnějších míst řádu, na Ilum. Úkol byl jasný: najít v tamních jeskyních krystaly do svých budoucích světelných mečů.
   Na palubě jsem byl jako první, hned si zabral jednu z kajut a po celou dobu cesty ji prakticky neopustil. Zatímco ostatní na hlavní palubě živě diskutovali o tom, co nás asi čeká, já meditoval, snažil se uklidnit svou mysl a vybavit si všechno, co mi o dnešní misi říkali ostatní. Hlavním zdrojem informací mi byl mistr Cerulian, bývalý člen nejvyšší rady a mistr rytíře Dooku. Na krátké přednášce nám prozradil, že budeme na Ilumu muset bojovat nejen s nepříznivými povětrnostními podmínkami, ale taky sami se sebou, což znělo dost zlověstně. Podoba zkoušky je prý pro každého studenta jiná a Síla nejlépe ví, jaké nástrahy učedníkovi připravit, nicméně já tak trochu tušil, co by se jí mohlo líbit, a moje domněnky mi později potvrdil mistr Tyvokka. Toho jsem se štěstím odchytl na chodbě krátce poté, co se vrátil z nějaké děsně důležité diplomatické mise, a na můj dotaz, jak probíhala jeho zkouška, odpověděl v souladu s mými očekáváními: že se tam musel naučit potlačit prudkou vznětlivost nás chlupáčů a že to nebylo nic snadného. O detailech se rozpovídat odmítal, protože to si prý musím zažít sám, ale já to stejně moc nepotřeboval a páčit jsem to z něj rozhodně nechtěl. Bylo mi skoro jasné, že když pocházím z města legendárních berserků, budu i já konfrontován s potřebou něco vztekle rozmlátit, a náležitě jsem se toho obával. Moc mě neuklidnil ani o pár let starší Ki-Adi-Mundi, jehož jsem potkal krátce před naloděním na Crucible a který mi s klidem oznámil, že pravděpodobnost něčeho takového není ani čtyřicetiprocentní. Celou cestu jsem se pak přirozeně pokoušel o uklidňující meditaci, aby mě pak jen tak něco nevytočilo, a na dění o pár přepážek vedle jsem neměl ani pomyšlení. Nepředpokládal jsem nicméně, že bych těm pěti nějak výrazně chyběl, ostatně i v Chrámu jsem s nimi mluvil spíš sporadicky, a to jsem se dvěma z nich sdílel klan. Cesta naštěstí netrvala dlouho.
   Z meditace mě vytrhl už výstup lodi z hyperprostoru a během přistávání jsem se připojil ke zbytku, který už netrpělivě vyčkával u rampy, oblečený do toho nejteplejšího, co se dalo najít. Já oproti nim v té obyčejné tunice vypadal trochu zanedbaně, ale měl jsem o to lepší boty a hlavně spoustu chlupů, které byly lepší než jakákoliv umělotina.
   „Začínali jsme se bát, že jsme tě zapomněli na Coruscantu,“ prohodil mým směrem Yussi, o rok mladší Echani, co se mnou na všech dosavadních trénincích boje beze zbraně suverénně vymetl podlahu a s cvičným světelným mečem si rozuměl tak, že o jeho připravenosti třímat ten skutečný nepochyboval vůbec nikdo.
   „Nebo žes cestou vystoupil,“ přisadila si o rok starší Kess Keela, drobná Mrlssi a nejstarší účastnice zájezdu, jejíž humor většinou nechápali ani mistři a jejíž peří byla asi jediná věc, která alergiky štvala víc než moje chlupy. Byla světle hnědá, na sobě měla rovněž nevýraznou róbu a když zrovna nemluvila, dala se dost snadno splést s větším coruscantským holubem.
   „Já jim říkala, že s nimi jenom nechceš mluvit a že se tomu nedivím, ale neposlouchali mě,“ vykoktala Sheena, permanentně nervózní Devaronianka a Kessina spolubydlící, která společnost vzhledem ke svému mírnému autismu taky moc nevyhledávala a i z toho důvodu mi byla sympatičtější než leckteří jiní. To, že byla stejně jako já v klanu katarn, kupodivu moc neznamenalo, protože jsem ji ani tak moc nevídal.
   „Připravte se, přistáváme,“ přerušil jim v tu chvíli štafetu Nejaa Halcyon, ledově klidný člověk a můj spolubydlící z Chrámu, a pozornost nás všech se upřela k výstupní rampě a ke chvíli, kdy přistávací vzpěry dosednou na povrch ledové planety. Jediný, kdo se k mému objevení vyjádřit nestihl, byl osmiletý Artarris Vassh, čtyřruký Codru-Ji, jenž byl ještě před pár týdny šestinohým hlídacím psem knihovny a svou metamorfózou v kokonu uprostřed zahrady nejen mě docela zaskočil. Do té doby jsem si totiž myslel, že je v našem klanu jenom proto, že živého katarna nám jako maskota nesehnali a musel stačit vlk.
   Ani poryv ledového větru, jenž se s otevřením rampy nahnal dovnitř, nemohl dostatečně zchladit naše nadšení, a tak jsme se okamžitě vydali ven, kde už na nás čekala povědomá postava.

***

   Navzdory silnému sněžení a teplému oblečení jsem poznal Tahl, starší učednici původem z Noori. Bylo jí čtrnáct, měla tmavší pleť a strašně zvláštní oči a na opasku se jí houpal skutečný světelný meč, jemuž jsme všichni věnovali mírně závistivé pohledy. Její přítomnost mě sice trochu zmátla, čekal jsem spíš nějakého toho mistra, ale překvapení to bylo příjemné – rozhodně jsem si s ní totiž rozuměl lépe než s většinou vrstevníků a občas jsem se k ní a k jejím kamarádům přidal na oběd.
   „Dobré ráno, mládeži,“ pozdravila nás s infantilním úsměvem, jako bychom snad byli úplné děti, a ode mě si tak vysloužila lehce rezignovaný pohled. „Přiletěli jste přesně na čas, tak vám to nebudu kazit a rovnou vyrazíme, co vy na to?“
   Nikdo nic nenamítal a ona na námitky vlastně ani moc nečekala. Vyrazila do chumelenice, my šli za ní a se sluncem v zádech jsme zanedlouho došli před monumentální ledovcový štít. Mně přišlo, že by se překonat dal, ostatní vypadali poněkud méně nadšeně, ale horolezectví nakonec na programu nebylo. Tahl odhrnula trochu čerstvého prašanu ze země, která zde byla nepřirozeně hladká, a my záhy spatřili, že je to dlažba s nějakým obrazcem. Než jsme se ale mohli pustit do vykopávek a zjistit, co přesně je na té pečeti namalované, vyžádala si naši pozornost.
   „Za malou chvíli vstoupíte do chrámu, kde vás čeká jedna z nejdůležitějších zkoušek vašeho života v řádu. Abychom se tam ale dostali, musíme spojit síly a otevřít si dveře. Sáhněte po Síle, soustřeďte se a nemůžete selhat.“
   Já sice žádné dveře neviděl, ale ona se obratem otočila čelem ke skále, natáhla ruku a podle všeho se urputně soustředila. Sheena ji bleskově napodobila, to samé Artarris a po ní i ostatní. Yussiho jsem v té chumelenici skoro neviděl a i Nejaa tam se svou povahou tak nějak zapadal, nicméně já z hlavy rychle vyhnal všechny zbytečné myšlenky a přidal se k nim.
   Zkoušel jsem v té skalní stěně najít nějakou slabinu, na kterou by se dalo zatlačit, ale sama mi vysvětlila, že na to jdu špatně. Najednou jsem cítil, jak se prvních pár kamenů dává do pohybu, a pomoct jim v tom mi přišlo jako dobrý nápad. Cítil jsem i to, jak v Kess hrklo, že se na nás stěna řítí, ale i jí brzy došlo, že přesně to jsou ty dveře, a za chvíli bylo po všem.
   Vzduch byl ještě plný ledových úlomků, když jsme procházeli otevřeným průchodem, ale nikdo si nestěžoval. Všichni jsme už vnímali hutnou atmosféru místa, které navštívily už stovky generací našich předchůdců, a prohlíželi si vstupní místnost chrámu. Mrazilo z ní, ale takovým tím dobrým způsobem. Podlahu pokrývaly další záhadné obrazce, už tady jsme viděli několik zajímavých minerálních formací a pod stropem jsem zahlédl největší krystal, jaký jsem kdy viděl. Zahnal jsem myšlenky na to, že ten by se mi do meče asi nevešel, a následoval pět kolegů a Tahl k vysokému zamrzlému průchodu do jeskyní.
   A tam na nás konečně čekal mistr, a to ne jen tak ledajaký. Z meditačního posedu se zvedal sám mistr Yoda, jemuž se při pohledu na naše zasněžené hlavy objevila lišácká jiskra v oku. Uklonil se nám dřív, než nás to vůbec stihlo napadnout, a když jsme své zaváhání nešikovně napravovali, jenom se usmál.
   „V posvátných jeskyních vítáni buďte, budoucí rytíři,“ zaskřehotal a já se přistihl při myšlence, že mi vlastně ten jeho slovosled ani moc nevadí. A dokonce i Sheena vypadala tak nějak smířeně, ač ji to muselo děsně štvát. „Důležitá zkouška již brzy čeká vás, získat krystal musíte. Krystal, co srdcem meče je a co se srdcem vaším nyní již promlouvá. Do jeskyní teď vchod otevřeme a vy vstoupíte, Síle naslouchat budete a jistě své srdce naleznete.“ To vypadalo jednoduše, jenže všichni jsme tušili, že tam bude háček, a Tahl ho taky rázem zmínila.
   „A to co nejdřív,“ odkašlala si nenápadně, jako by chtěla mistrovi naznačit, že něco zapomněl.
   „Ó ano!“ zasmál se Yoda, „jinak v pasti budete, až vchod do jeskyní se opět uzavře, na dlouhých osmnáct dní.“
   Během posledních slov už pozvedl ruce ke stropu, jedním pohybem otočil tamní krystal a poslal tak sluneční světlo do těch správných lomů. Zesílený paprsek chvíli vrhal prasátka po celé místnosti, poté se ustálil na ledové bariéře a začal ji tavit. Během několika okamžiků ji proměnil ve vodopád studené, ale dokonale průchozí vody a my mohli vejít.
   „Ať vás provází Síla,“ popřála nám ještě Tahl, než jsme všichni proběhli branou a doufali, že nezamrzne moc rychle.

***

   Ocitli jsme se v studených, temných tunelech jeskynního systému. I tady ze všeho čišel chlad, ale už mnohem méně příjemný, a doplňovala ho jistá naléhavá tíseň omezeného času. Jako první šel Yussi, za ním Nejaa, pak já a všichni ostatní. Průvod uzavírala Kess, které jsem chtěl nabídnout cestování v mojí kapse, abychom ji tu neztratili, ale ještě by z toho udělala nějaký obskurní fór, což jsem neměl zapotřebí.
   „To přece nemůžeme stihnout,“ ozvala se po chvíli Sheena, kterou to bludiště viditelně znervózňovalo ještě mnohem víc než cokoliv jiného.
   „Já mám pocit, že už ho slyším,“ setřel ji Yussi a Artarris se po chvíli čenichání přidal.
   „A já ho cítím.“
   Zkusmo jsem začenichal taky, ale necítil jsem nic než stresem zpocenou Devaronianku, takže jsem toho radši nechal a prohlížel si chladný kámen, jestli se v něm něco neblýská. Ani moje uši nezaznamenaly nic než dech ostatních, jenž měl k hudbě hodně daleko. Zatím jsem byl ale v naprostém klidu, protože mi bylo jasné, že tohle bude i zkouška trpělivosti a hlavně budu nejdřív muset překonat svou zvířecí stránku.
   V tichosti jsme jako skupina došli až na rozcestí, z nějž vedly tři identické chodby.
   Tu zjevnou otázku, kam teď, nepoložil nikdo, ale bylo zjevné, že v hlavě zní úplně každému. Sheena ještě trochu zbledla a šeptem něco počítala, já zkusil správnou cestu určit podle čichu a Nejaa byl viditelně smířený s tím, že prostě půjde rovně, ale naštěstí to rozlouskla Kess.
   „Tak se asi zeptáme Síly, ne?“ nadhodila, my nemohli než souhlasit a vlastně stačilo na chvilku zavřít oči a poslouchat. Každý z nás pak jasně slyšel tiché tóny linoucí se z jedné z chodeb.
   Problém byl v tom, že pro každého to byla chodba jiná.
   Zatímco Kess a Artarris se otočili k východu a Nejaa s Yussim na západ, na mě a Sheenu zbyl sever. Přiznávám, trochu jsem nad tím protočil očima, protože na takhle duchovní pouť měl podle mě jeden vyrážet sám, ne ve společnosti podivínské spolužačky, ale ona z toho podle všeho byla rozhozená úplně stejně, tak jsem to nechal plavat. Zaznělo trojí přání štěstí, od Kess, Neji a trochu roztřeseně od Sheeny, jedno zabručení něčeho podobného ode mě a každá skupina vyrazila svou cestou vpřed. Neohlížel jsem se, udělal první krok a brzy už jsme s Devaroniankou osaměli. Nikdo z nás nepromluvil, jenom jsme urychleně kráčeli chodbou a poslouchali, jestli neuslyšíme volání svých krystalů, a tma kolem nás houstla a chladla.
   „Slyšíš to?“ vytrhla mě náhle Sheena z kráčivé meditace, nicméně mně bylo tak nějak jasné, že nemá cenu natahovat uši. Prostě jsem pokrčil rameny, doufal, že jí dojde, že to je asi její krystal, a šel bych dál, kdyby mě o pár kroků nepředběhla a nezastavila se až u skalní průrvy, která vytvářela přirozenou odbočku z hlavní chodby. Přirozenou, rozhodně však ne lákavou, protože byla široká jen  nějakých dvacet centimetrů, a to v nejširším místě. Přišlo mi, že se tam nemůže vejít ani ona, a to by jistě vyhrála soutěž o největší prkno v chrámu a byla možná až nezdravě hubená, ale očividně si udělala trochu přesnější výpočet a začala se tam soukat ještě dřív, než jsem ji na to stihl upozornit. Nezbývalo tedy než jí znovu popřát štěstí a vyrazit dál do chodby, kde už jsem konečně osaměl.
   Ne však na dlouho. Jak jsem tak urychleně procházel nezáživným tunelem ve studené, vlhké skále, spatřil jsem v dálce slabé světlo a konečně zaslechl zvláštní hudbu. Na okamžik jsem zaváhal, protože chodit za světlem se prý nemá, ale když jsem si dodal důvěry stisknutím toho fialového přívěsku z akademie na Kashyyyku, přeci jen jsem tomu vyšel v ústrety.
   Nejdřív se mi zdálo, že slyším něčí hovor, ale za chvíli jsem i spatřil obrysy dvou postav v dálce. Chvíli jsem se domníval, že to je někdo z naší skupiny, kdo se tam dostal zkratkou, ale jak jsem se tak blížil, i proti světlu jsem si všiml, že tyhle dva neznám. Byli to dva docela obyčejní lidé, i když trochu pobledlí a pohublí, v docela obyčejných učednických róbách a mého příchodu si nejdřív ani nevšimli. Dál pokračovali v hovoru a jeden z nich se za mnou otočil až ve chvíli, kdy jsem od něj stál méně než pět metrů daleko.
   „Vítej mezi ztracenými, bratře,“ pozdravil chladně a mně se najednou naježily i chlupy, o kterých jsem nevěděl, že je mám. Ten hlas byl stejný jako tunely kolem, chladný, bez života, bez barvy – jako by na mě promluvil duch. Světlo, které jsem prve viděl, vycházelo z vyztužené boční chodby, kde jsem spatřoval několik hadrových stanů, spacích pytlů a světelných zdrojů. A dalších pár postav. Netušil jsem, co to má znamenat, ale zároveň se mi ani trochu nechtělo to prověřovat.
   [„Nazdárek, ztracení?“] vypravil jsem ze sebe s mírným zpožděním a ne zas tak mírným odporem, mávl těm dvěma na pozdrav a prohlížel si hlavně toho druhého, který dosud mlčel.
   „Nemusíš se nás bát,“ vypadlo z něj, jako by mi četl myšlenky, „nejsme tu, abychom ti bránili v plnění úkolu.“ To znělo nadějně, na druhou stranu jsem neměl jediný důvod mu to věřit a kdyby mi bránit chtěli, nebylo by tohle přesně to, co by řekli?
   „Můžeme ti nějak pomoci?“ přisadil si druhý a já se div neušklíbl. Na to jim tak skočím...
   [„Ne, díky,“] odtušil jsem, [„mám tu nějakou práci.“] S těmi slovy jsem minul odbočku do jejich tábořiště a pokračoval tmavým tunelem dál. Hudbu jsem slyšel pořád a nepřišlo mi, že by ztrácela na intenzitě, protože jsem i přes ni zaslechl posledních pár slov těch dvou.
   „Však on se ještě vrátí,“ povzdechl si ten první, „jestli to nestihne jako my.“
   To mi sice dávalo tušit, co jsou zač, ale neměl jsem moc času nad tím přemýšlet. Přeci jen už za pár minut mohla přijít chvíle, kdy začne vchod do jeskynního komplexu zamrzat, a i když bych se asi skrz zamrzlý vodopád dokázal protlouct kusem šutru, nechtěl jsem riskovat, že mě tu pak za nesplnění časového limitu nechají a stanu se jedním z těch… duchů.
   Rychle jsem zahnal zbytečné myšlenky, jak mě to učili mistři v chrámu, a soustředil se na úkol a na přítomnost. Hudba, dosud jen obtížně zaznamenatelná, trochu zesílila a já si byl jistý, že se blížím. Že už se co nevidět natáhnu k nějakému tomu šutru, seberu z něj krystal a zatímco mě bude hřát do ruky, pomažu s ním zpátky ke vchodu. Nepotřeboval jsem být první, dokonce by mi ani nevadilo být poslední, ale rozhodně jsem to už chtěl mít za sebou.
   Naneštěstí se ukázalo, že v tomhle ohledu mám trochu smůlu.

***

   Chodba skončila a přede mnou se otevřela největší jeskyně, jakou jsem kdy v životě viděl. Někdo by možná mohl namítat, že jakožto Wookiee jsem jeskyní nikdy moc neviděl, ale tahle byla vážně obrovská, dost možná větší než chrámové hangáry, ale nemohl jsem si být jistý z toho prostého důvodu, že tam bylo jen minimum světla a prostější stěnu jsem tedy vůbec neviděl. Mohla končit po pár stech metrech, ale stejně tak se mohla táhnout až k jádru planety.
   Zavřel jsem pusu, která se mi automaticky otevřela v němém úžasu, a začal jsem si prohlížet ty kilometry krystalových formací. Svítily na nich snad miliony teček, jako hvězdná obloha, ale žádný z nich mi nepřišel nijak výjimečný, a to ani když jsem zavřel oči a zkusil naslouchat Síle. Slyšel jsem spoustu věcí, od vzdáleného kapání vody po chroustání jakýchsi brouků v zemi pod mýma nohama, ale zdroj hudby se mi zaměřit nedařilo. Meditační techniky tváří v tvář běžícímu času pomalu ale jistě selhávaly, mně se do mysli vmísily pochybnosti a zanedlouho už hudba zmlkla úplně. S hrůzou jsem otevřel oči, znovu se podíval na tu hromadu světélek a přemýšlel.
   Když vezmu nějaký náhodný, bude to moc zlé? Nepostavím pak meč vůbec, nebo to bude jenom trochu obtížnější? K tomu, že v tom případě bych to asi zkusil, jsem se už ale nedostal. Ze země přímo pod mou botou se totiž začal hrabat jakýsi bílý brouk, já mu uhnul a chvíli sledoval, jak upaluje mezi krystaly do neznáma.
   A pak mě to trklo tak, že jsem málem nadskočil. Vždyť to bylo jasné gesto živoucí Síly, u Baccovy šavle! Nelenil jsem, vyrazil za broukem a už zanedlouho se proplétal mezi kameny a krystalovými formacemi, kudy nejspíš nikdy nekráčela noha inteligentního tvora. Ani já bych mezi ně ostatně nevkročil, nemít posla z vyšších sfér.
   Brouk ani jednou nezastavil, jen občas prolezl nějakou průrvou, kam mně by se nevešel ani prst, takže jsem musel jít kousek oklikou, ale neutekl mi. Vnímal jsem jeho cupitání i jemný náznak otisku v Síle a posílen odhodláním ho následoval hlouběji do jeskyně. Dokonce jsem ani nebyl jedním z těch hlupáků, co pak přestanou dávat pozor na cestu, a fakt jsem si hlídal orientační body, abych se zvládl vrátit. Ovšem nebylo mi to nic platné.
   Po kilometru, možná po víc, se brouk prostě zavrtal zpátky do země a moje naděje byly zase na bodu mrazu. Nikde žádná podezřele svítící tečka, hudba mi do uší zněla pořád stejně neurčitě a žádný další průvodce se neukázal. Tak jsem si sedl a přemýšlel.
Jistě, čas nadále utíkal, ale já se prostě nemohl vrátit. Jestli tohle celé bylo jen zkouškou trpělivosti, nemůžu tady začít kopat do šutrů a doufat, že z jednoho vypadne ten pravý. Musím počkat, až se objeví sám, pravděpodobně tak, že to pak sotva stihnu zpátky k východu. Nebo jsem v tom aspoň opravdu pevně doufal.
   Jeskyně se ponořila do ticha tak mrazivého, že jsem na krátký okamžik zapomněl na onu lákavou melodii v hlavě a prostě vnímal ten okolní chlad. Nikde se nepohnulo ani smítko prachu a vlastně jen to světlo dávalo tušit, že jsem se nepropadl někam do podsvětí. Žádné kapání vody, žádné cvakání broučích nožek po kamenném podkladu, nic. Jenom tuny a tuny krystalů, z nichž všechny by se daly nacpat do světelných mečů, dost možná i do něčeho většího, ale já v té hromadě musel najít jeden jediný, dosud tiše odpočívající. Bylo to vlastně docela uklidňující, alespoň tedy do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mi nejspíš nezbývá víc než pár minut.
   Opět jsem se soustředil na melodii, ale místo ní začal po chvíli nabírat na hlasitosti zvuk jiný. Dusot kroků. Otevřel jsem oči, podíval se směrem k jejich zdroji a spatřil Sheenu, kterak plnou rychlostí probíhá krystalovou jeskyní jenom pár metrů ode mě. Vypadala spokojeně a já nemusel zdroj její spokojenosti hledat dlouho – nesla si ho v ruce a svítil sice docela pěkně, ale můj očividně nebyl.
   [„Gratuluju,“] zamručel jsem do toho ticha, přičemž ona sebou úlekem div nepraštila o zem.
   „Díky,“ odtušila, jakmile mi věnovala káravý pohled, že zrovna ji musím takhle lekat, „co ty, odpočíváš?“
   [„Pořád hledám,“] pokrčil jsem rameny možná trochu flegmaticky, vzhledem k tomu, jak málo času zbývalo, a jí to pochopitelně přišlo zvláštní.
   „Ale… do zamrznutí vchodu zbývá podle mých výpočtů jeno...“
   [„Jo, je mi to jasný,“] přerušil jsem ji, protože mi bylo jasné, že to počítala hned několikrát a dobře tedy ví, že bychom tu neměli jen tak sedět a čumět do stěny. A díky tomu mě napadlo, co to tady na mě Síla zkouší.
   [„Tak jo, jdeme,“] rozhodl jsem tak klidně, jak jen to šlo, a zvedal se, abychom mohli přidat do kroku a stihli to. Ji to ale poněkud vyvedlo z míry.
   „Vždyť pořád nemáš krystal!“ namítala, protože její myšlenkové pochody prostě jezdily po rychlejších, ale příliš stálých kolejích a já teď dělal něco zdánlivě nepochopitelného.
   [„Nemám, no,“] pokrčil jsem rameny, [„ale něco mi říká, že jestli mě chce Síla naučit trpělivosti a pokoře, tak jsem tady doteď mrznul jenom proto, abych ho našel cestou zpátky metr od vchodu.“] Ne že bych tím naznačoval, že je Síla svině, ale znělo mi to tak nějak pravděpodobně, ne-li přímo moudře. Prostě jako něco, co by pro mě mohlo být docela náročnou zkouškou. A Sheeně to vysvětlení asi stačilo, i když se pořád netvářila moc chápavě.
   [„Asi bychom měli běžet, ne?“] navrhl jsem a ona jenom dychtivě přikývla. A měla štěstí, že na mě narazila, protože by navzdory svému nadprůměrně vyvinutému orientačnímu smyslu zabloudila. Já už ale tuhle cestu jednou absolvoval, tak jsem ji natočil správným směrem a záhy už jsme probíhali kolem chodby do tábora duchů. Nevěnovali nám o nic víc pozornosti než my jim, dál seděli před svými stany a zarytě mlčeli.
   Zanedlouho jsme viděli jak světlo ze vstupní místnosti, tak ledovou stěnu. A bylo to ještě horší, než jsem čekal. Zamrzala přímo před očima, zbývaly poslední centimetry a já navzdory relativně čisté hlavě neslyšel nic víc než svůj dech a stále nevýraznou hudbu neviděného krystalu. S panikou jsem bojoval celkem úspěšně, ale tváří v tvář stále neodvratnějšímu selhání se to ve mně nakonec zlomilo. Zatímco Sheena nepolevovala a naopak přidala, já se v chodbě zastavil a vydechl.
   Nová vlna nepochopení a šoku z ní byla cítit, aniž bych jí viděl do tváře, a už to skoro vypadalo, že bude zastavovat taky, což jsem nemohl dopustit.
   [„Běž, budu v pohodě,“] odmávl jsem ji, jako by o nic nešlo, ona s mírným zaváháním projela namrzlou škvírou pod ledovým krunýřem a já si povzdechl. Teď už nebylo kam spěchat, teď jsem měl na nalezení krystalu slušných devatenáct dní.

***

   V tmavých a náhle ještě chladnějších tunelech jsem rychle ztratil přehled o čase, ale odhodlání mě nepřešlo. Jako příkladně klidný Jedi jsem se pomalu vracel a nabídku duchů, že mi pomůžou, opět s díky odmítl. Teď už mě čas netlačil, takže jsem mohl vyrovnaně dokráčet zpátky do jeskyně a zaposlouchat se do proudů Síly.
   Hudba skutečně trochu zesílila a já se přistihl při paradoxní myšlence: že by mě vlastně docela štvalo, kdybych krystal našel hned, načež bych tu musel celou tu dobu jen tak čekat. Naštěstí to ale tak rychlé nebylo, a tak jsem si nemusel vymýšlet náhradní program.
   Spolehlivě mě zaměstnalo už shánění vody, protože jsem nechtěl z nouze lízat tu ledovou stěnu, co mě tu uvěznila. Nebylo ale těžké si vzpomenout na zvuk kapek, který mě prve tak rušil, a po chvíli bloudění jeskynním komplexem jsem skutečně našel takové malé jezírko. Nebo možná spíš větší louži. Co chvíli do ní ale dopadla čistá kapka z obrovského krystalu pod stropem jeskyně a já po zkusmých dvou doušcích věděl, že žízní tady nejspíš neumřu. Voda však byla strašně studená a ochotně mi tím připomněla, že i když najdu něco k jídlu, měl bych se taky podívat po způsobu, jak se ohřát. Protože zatím se to tu celkem dalo vydržet, ale během noci se dal očekávat další teplotní pokles.
   A tak jsem vyrazil na průzkum všech těch chodeb kolem hlavní jeskyně, kde jsem doufal najít nějakou tu hořlavou plíseň na táborák a možná i jídlo. Na Kashyyyku se plísně jedly docela běžně, v Ittummi pak byly houby oblíbenou součástí jídelníčku, rozhodně jsem se nebál toho, že by tady nějaká chutná nerostla. Jenže jakkoliv důkladně jsem hledal a procházel ty krystalickým světlem ozářené chodby, nenašel jsem nic než ty hloupé brouky.
   Trklo mě to po další hodině.
   Bez potíží jsem se jednoho toho bílého zmocnil, s mírným odporem si ho prohlížel a byl rád, že mě teď nikdo nevidí. Vlastně nevypadal ani tak hnusně, aby zahnal můj rostoucí hlad, ale nebyl jsem si jistý, jestli tím nějak neporušuji kodex, když vědomě žeru jinou živou bytost. Chutnal ale jako kuře, takže jsem to záhy hodil za hlavu a pokračoval v hledání libovolného zdroje tepla.
   Těžko říct, jak dlouho trvalo, než jsem to vzdal. Možná dvě hodiny, možná týden, protože čas se v zimě a chladu táhl tak nějak neurčitě. Nenašel jsem však ani kus mechu k zapálení, ani horký pramen, dokonce ani některou z těch vhodných chemikálií, jejichž reakcí bych se zahřál aspoň na chvíli. Únava už mě pomalu doháněla, zuby mi začínaly drkotat a já se tedy rozhodl trochu improvizovat.
   Vrátil jsem se do jedné z menších chodeb, jejíž strop a stěny pokrývala souvislá vrstva ledu, a pomocí drápů ho začal sekat na malé kousky. Idea byla taková, že si z té cupaniny pak postavím menší iglú, kde se teplota docela udržet dá, a určitě by se mi to i povedlo, kdybych už nebyl tak unavený, že mi místo spousty sněhu vznikla spousta ledových bloků s ne moc vhodnými tepelně izolačními vlastnostmi. Ne že by mě to v tu chvíli zajímalo.
   Prostě jsem se dal do stavby tak jako tak, za chvíli měl docela pohodlně vypadající rakev a v té se v rámci možností na chvíli zavřel a zabalil do pláště. Práce mě zahřála, úkryt mě před prochladnutím chránil trochu lépe než holé studené kameny a když jsem pro uklidnění sevřel v ruce přívěsek z Kashyyyku, najednou mi vlastně bylo docela dobře. Mé uši jasně vnímaly další příděl muziky, ale mně to bylo tak nějak jedno a radši jsem se pořádně prospal.
   Ráno, ale klidně to mohlo být i o tři dny později, jsem se vzbudil sice promrzlý, ale relativně odpočinutý, a po dvou broucích k snídani jsem se vrátil k hledání krystalu. Přízraky se mnou opět chtěly mluvit, já je však znovu odmávl. Opět jsem se usadil v hlavní jeskyni, opět se zaposlouchal a opět nebyl o nic moudřejší. Ovšem protože to měla být zkouška trpělivosti, potlačil jsem touhu to tu všechno rozkopat a soustředil se dál.
   A mezi soustředěním, jezením brouků, cucáním vody z louže a mrznutím v ledové rakvi mi těch devatenáct dní docela rychle uteklo.

***

   Procházel jsem zrovna kolem chodby do tábora přízračných padawanů, když jsem ucítil změnu v toku Síly. Jako by chlad najednou trochu polevil a na planetu se vrátilo světlo. Něco mi říkalo, že to se pro mě vrací někdo, kdo očekává brzké roztátí ledové stěny, ale moc mě to neuklidnilo. Pořád jsem ostatně neměl krystal a moje výprava mě nejspíš měla za pitomce, co nedokáže přiznat, že na výcvik rytířů Jedi prostě nemá…
   Povzdechl jsem si, pomalu se smiřoval s tím, že to tak asi vážně bude, a otáčel se k odchodu. Bylo to tu hezké, ale očividně nemělo smysl tu promarnit dalších devatenáct dní, kdo ví, jestli by pro mě přiletěli ještě jednou.
   A jak jsem tak kráčel chodbou a rezignovaně sledoval kondenzující vzduch vycházející z mých plic, zahlédl jsem periferně tábor pobledlých padawanů. Tentokrát neříkali nic, jen tam tak seděli, koukali na mě a vypadali tragicky. Možná trochu jako já.
   Tak jsem to zkusil. Když mě zanedlouho vyloučí z řádu, tak už tím, že se zeptám na cestu, nemám moc kam klesnout, ne?
   [„Zdravíčko,“] mávl jsem na ně, [„náhodou nevíte, kudy bych se dostal ke svému krystalu, co?“]
   „Náhodou to víme celou dobu,“ odvětili oba jednohlasně a málem mi tím vyrazili dech.
   „Stačí projít touhle chodbou,“ říkal první a ukazoval kamsi do tmy po své levici.
   „Na rozcestí zahnout doprava a přeskočit propast,“ dodal druhý plynule a já se přistihl, jak vcházím do jejich tábořiště. Nebylo to tam o nic nepřátelštější než zbytek jeskynních komplexů a jakékoliv obavy ze zrady vzaly za své souběžně s tím, jak se mě zmocňovala naděje, že tady z toho možná přeci jen vyjdu se ctí.
   Obezřetně jsem prošel táborem, následoval instrukce a po necelých pěti minutách přeskakoval skalní průrvu, na jejímž druhém konci se skutečně nacházela krystalová formace, jejíž špička zářila jako hvězda první velikosti a naplňovala okolní jeskyni melodickou hudbou ne nepodobné té, co jsem slyšel dřív. Nebyla sice stejná, ale to jsem v tu chvíli vůbec neřešil. Natáhl jsem se pro ten kamínek, opatrně ho odlomil od zbytku skály a usmál se. Byl strašlivě maličkatý, ale byl můj, o tom nebylo pochyb. Sevřel jsem tu titěrnost ve dlani, abych ji náhodou neztratil, a upaloval zpátky k východu, takže i kolem těch dvou.
   [„Díky,“] zamručel jsem, netuše, že to nebylo celé.
   „Není zač, stejně ho ještě pár let nebudeš potřebovat,“ pravil klidně jeden z duchů a já smykem zastavoval. Cože?
   „Do druhého meče se hodit bude, až s tím začneš blbnout,“ pokračoval druhý, „ale jako první...“
   „...zkus ten, co jsi sem s ním už přiletěl.“
   Nato oba ukázali na můj krk, já na ně chvíli nechápavě koukal a pak mi to došlo. Bylo to tak očividné, ale zároveň tak pitomé, že jsem si snad ani nemohl nic vyčítat. To proto byla ta hudba slyšet úplně všude, to proto mě v noci hřál, to proto jsem měl problém ho lokalizovat. Protože ke mně poprvé promluvil už před několika lety, když jsem ho našel v těch ruinách u města.
   [„Zkusím,“] pousmál jsem se a zvedl hlavu, abych těm dvěma opět poděkoval, ale nebylo tam nic než chladná skála. Tak jsem zamával aspoň té, otočil se na patě a za pár minut už sledoval, jak přede mnou taje ledová stěna.

***

   „Tady máme ho,“ přivítal mě hlas mistra Yody. „Lekci důležitou ty naučil ses, hm?“
   Nechápal jsem, jak to dělá, ale ačkoliv mluvil tak nějak hrozně přidrzle, nedokázal jsem se na něj než usmát. Beztak už všechno dávno věděl, jako vždycky. A dokonce jsem si ani nemyslel nic o tom, že hlavní lekcí tady bylo to, jak řád neefektivně posílá své učedníky přes půl galaxie na výpravu za něčím, co už dávno mají.
   [„Dokonce hned několik,“] zamručel jsem spokojeně, ukázal oba krystaly a teprve v tu chvíli si všiml, že tam mistr není sám. Na kameni kousek od něj seděla Clee Rhara, zrzavá člověčice z Qui-Gonova ročníku, s níž jsem si měl taky mnohem víc co říct než s půlkou toho svého.
   „Tak hurá na loď, máme tam pár termosek horké čokolády,“ zavelela, zvedala se a naše trojčlenná skupina se pomalu odšourala k lodi, protože na mistra Yodu se prostě spěchat nesmělo. Viděl jsem ale, s jakou lehkostí za námi zavírá onu skalní bránu, neubránil se mírně obdivnému pohledu a pak už se nalodil na Crucible, kde mě čekala druhá část stěžejního úkolu – stavba světelného meče.
   Přišlo mi tedy dost divné, že mě v tom bude instruovat droid, ale mlčel jsem a trpělivě ho poslouchal, přestože to všechno znělo tak nějak… intuitivně. Ačkoliv mi nabízel dřevo, s díky jsem ho odmítl, sáhl po kovu a dal se do díla. A protože místo šesti učedníků měl teď na starosti jediného, věnoval se mi o to víc a mně to šlo možná až podezřele snadno.

   Tak mi to Clee aspoň zpestřila tím, že letěla jako pirát a určitě trhla některý z galaktických rekordů.

[Champbacca]

Coruscant, 74 let před bitvou o Yavin

   Bylo mi skoro jedenáct a docela dost věcí mě začínalo pěkně prudit.
   To by nebylo nic zas tak zvláštního, ostatně puberta se u Wookiů projevuje i hůř, ale mně se navíc u pasu houpal fialový světelný meč a měl jsem ambice stát se ochráncem míru a spravedlnosti v galaxii. Což už tak běžné nebylo.
   Dál jsem se učil s ostatními žáky v Chrámu, na tom úspěšný výlet pro krystal nic nezměnil. Jen jsme teď občas směli odložit knihy a jít na chvíli odrážet střely z cvičných droidíků nebo zkusmo šermovat vlastními zbraněmi. S tou už mi to šlo lépe než s těmi cvičnými erárními, a to i ve chvílích, kdy jsem ji přes tu pitomou helmu vůbec neviděl, ale Yussi mě i tak zvládal vyklepnout během jediné minuty. Nestěžoval jsem si, ten kluk na to dřel a ve všech ostatních disciplínách jsem mu to mohl s klidem vrátit.
   Mnohem víc mi vadilo, že trávíme drtivou většinu času za zdmi Chrámu a o okolním světě se učíme jen z holocronů a přednášek šťastnějších mistrů a rytířů, kteří už se tam ven podívali. Nemyslel jsem si, že se dá z knížek naučit tolik, co z chvíle v lese, a párkrát jsem to před mistry i zmínil, ale s velkým pochopením se to nesetkalo. Mistr Yoda se většinou pousmál, že mi jako Wookiovi lesy určitě chybí, ostatní tak nad věcí nebyli a často jsem musel za odmlouvání škrábat brambory.
   Většinu volného času jsem tedy trávil v chrámové zahradě, mezi tamními stromy a potůčky. Bylo mi tam dobře, asi že mi to připomínalo Kashyyyk, na který jsem jinak úspěšně zapomínal. Pravda, ty stromy se nedaly srovnávat, ale rozhodně se mi tam meditovalo stokrát snáz než v místnostech k tomu určených, což už mi někteří mistři uznali snáz a měl jsem to tedy víceméně povolené.
   Mnohem horší bylo sehnat povolení na jistý hudební nástroj, který mi tou dobou padl do oka, respektive tedy asi do ucha. Ono je fakt, že hrát uprostřed oázy klidu a míru zrovna na zabracké dudy nebyl tah, kterým bych si získal mnoho přátel, ale jejich zvuk byl prostě bezkonkurenční, mně to fakt šlo a mistr Itor říkal, že kdybych je náhodou rozbil nebo mi je někdo zapálil, dostanu od něj nové. Zvláštní pán, tenhle Zabrak. Byl to opět Yoda, kdo mi s úšklebkem na tváři povolil cvičit ve spodních patrech Chrámu, u čističky odpadních vod, kde to prý bude pěkně ladit s hydraulickou mašinérií. A měl vlastně pravdu.
   Dostavily se i první náznaky toho, že asi nikdy nebudu kamarád s byrokracií: ukázalo se totiž, že nějaká vyhláška zakazuje chov gizek v prostorách Chrámu, a ukázalo se to samozřejmě k mojí smůle až poté, co u mě jednu tuhle roztomilou žábu našli. Pecku jsem tedy musel předat autoritám a ještě se ptali, odkud ji mám, ale samozřejmě jsem Qui-Gona nepráskl a zalhal, že jsem ji našel při cvičení u chrámové čističky.
   K vzteku bylo taky to, že většina mých kamarádů včetně zmíněného distributora nebohých stvoření už měla dávno své mistry a v Chrámu jsem je vídal jen minimálně. Jistě, byla to tak trochu moje blbost, začít kamarádit se staršími žáky, jejichž postup k dalšímu stupni výuky se dal očekávat, ale to už bylo pozdě se začít bratříčkovat s mláďaty. A můj ročník… inu, to bylo složité.
   Nejaa, můj spolubydlící, trávil většinu času s Yussim a šermovali. Přirozeně je to dost sblížilo a mně se tím naopak odcizili. Artarris se zase zašíval v knihovně a když jsem mu navrhl, jestli by si nechtěl číst v zahradě, klepal si prstem na čelo, že by ty cenné svazky přece ušpinil. Kess jsem tam vídal podstatně častěji, ale rozuměl jsem jí čím dál tím méně, nejen jejím obskurním vtipům.
   A tak mi zbyla jenom Sheena, chrámová podivínka, se kterou se nebavil prakticky nikdo jiný. Na jednu stranu jsem se jim občas nedivil, protože její myšlenkové pochody někdy stály za to, ale na tu druhou… byla přeci stejně schopný učedník jako všichni ostatní a pod tou slupkou cvoka dobrá duše, tak co?
   A právě tu jsem potkal v ten krásný den, kdy venku svítilo sluníčko a uvnitř byla nuda k chcípnutí.

   „Hádej co,“ spustila rozverně, jakmile mě na chodbě zahlédla, a já nemusel být Jedi, abych začal tušit. Takhle nadšená byla jenom z dobrovolných domácích úkolů z matematiky a ten už jsme dlouho nedostali, takže se nabízela jen jedna možnost. Kterou jsem ale samozřejmě nemohl začít, protože to by si to pak užívala až moc.
   [„Nejvyšší kancléř uklouzl ve vaně, zlomil si vaz a v poslední vůli mě jmenoval svým nástupcem,“] zkusil jsem, nehnul ani brvou a samozřejmě byl stoprocentně úspěšný. Ona Sheena prostě sarkasmus moc nedávala, když se zrovna nenacházela v situaci, kde byl na místě.
   „Cože?“ vyvalila na mě oči a na svou novinku viditelně zapomněla. „To je přece strašlivá zodpovědnost, a zrovna týden před jmenováním nového ministra financí… Co budeš dělat?“
   [„Dám ti dobrou radu, chceš?“] Vypadala zmateně, což jsem jí nemohl vyčítat, ale opatrně přikývla. Asi čekala něco trochu grandióznějšího, ne starost o jednu malou Devaronianku, když mi teď měla ležet na bedrech starost o celou Republiku.
   [„Co ti říká tvůj instinkt?“] zeptal jsem se a nahodil svůj nejmoudřejší výraz, což v těch jedenácti nebyla žádná výhra. Sheena se uklidnila, párkrát vydechla a nakonec to měla.
   „Že je to úplně nemožná situace,“ pokrčila rameny, ovšem spíš nevěřícně než chápavě. Tak jsem ji musel kopnout, obrazně řečeno, protože jakkoliv byla v mnoha ohledech geniální, někdy jí prosté napovězení nestačilo.
   [„Nejen nemožná situace, je to úplná blbost! Tak, cos to měla za novinky?“] Chvíli jí trvalo, než to konečně pochopila, a ještě pár okamžiků musela vzpomínat, ale dostali jsme se tam. Nejdřív mi ale věnovala jeden ošklivý pohled, na který jsem zareagoval pokrčením ramen a přemýšlením, co by na můj pokrok v mezilidské komunikaci asi tak řekli duchové z Ilumu.
   „Vybral si mě mistr,“ pravila trochu méně nadšeně než prve, ale stejně dost. A mně nezbylo než si povzdechnout: je to tady, už i náš ročník se začíná rozlétat po galaxii a já už tady definitivně nebudu mít s kým mluvit a z koho si střílet.
   [„Gratuluju,“] vypadlo ze mě sice trochu se zpožděním, ale víceméně upřímně, protože je fakt, že zrovna Sheeně jsem to přál víc než komukoliv jinému. Jen jsem si nemyslel, že je to reálné, aby zrovna ona byla z nás všech první.
   „Už se strašně moc těším, za dva dny vyrážíme s výpravou mapovačů do Divokého vesmíru...“
   [„Tak to bude divoký,“] neodpustil jsem si.
   „...a má prý i nějaké nové důkazy, že Magrathea možná není jenom legenda, ale skutečná planeta, a zkusíme ji najít, není to skvělé?“
   [„Strašně,“] přikývl jsem, pro změnu zase trochu sarkasticky, a protože hrozilo, že to nepochopí, radši jsem pokračoval, [„ale já stejně nevim, o čem mluvíš, a ty si určitě potřebuješ jít sbalit věci, tak tě nebudu zdržovat.“] Znělo to odevzdaně, dost možná až otráveně, a ona si toho všimla.
   „Neboj, tebe si taky někdo co nevidět vybere,“ udeřila hřebík na hlavičku, i když u toho spíš než jako truhlář vypadala jako takový ten plešatý strejda z holovizní předváděčky opuštěných zvířat k adopci. „Slyšela jsem, že i Yussi už má místo skoro jisté, u Tycha, jenom se musí doučit pár věcí...“
   Skvělé, takže moje šance na to, že budu úplně poslední nebo dokonce jediný, kdo zůstane na ocet, se během chvilky znásobily.
   „A padawan mistryně Nu bude příští týden skládat zkoušky, tak to u ní pak zkusí Artarris.“
   [„Musíš přisypávat sůl do rány?“] zastavil jsem ji, protože jsem fakt nepotřeboval slyšet, že jsou už rozebraní vlastně všichni z ročníku. Potřeboval jsem jít někam stranou a chvíli meditovat kopáním do kamínků. Malých, mrtvých. To nevede k temné straně.
   „Promiň. Já… radši půjdu.“
   [„V pohodě. Pozdravuj mistra a dej pak vědět, až se vrátíte.“]
   „To bude možná i za dva roky...“
   [„Jo, to tu nejspíš ještě budu. Provázej tě Síla,“] zamručel jsem, ona se uklonila, popřála mi totéž a odběhla chodbou pryč. Bylo to fakt divné. Na jednu stranu jsem jí to děsně přál, rozhodně víc než Yussimu nebo Artarrisovi, ale stejně, kde je pár kamínků ze zahrady, když je jeden potřebuje nakopnout?
   Nával frustrace mnou naštěstí necloumal příliš dlouho. Záhy jsem se napomenul, že takhle by budoucí Jedi smýšlet neměl, ani takový, co bude na Taanabu okopávat brambory, a s pomocí několika pomalých nádechů a výdechů jsem se uvolnil a uklidnil. A přišlo mi, že teď je nejlepší chvíle na nějakou tu hudbu proti trudomyslnosti. Vrátil jsem se tedy do pokoje pro dudy, shledal, že Nejaa je pryč a dost možná už si ho taky někdo vzal za padawana, a rozbalil to už cestou k mé oblíbené čističce odpadních vod ve spodních patrech Chrámu.
   Stihl jsem nejen part z opery Věčné utrpení Efe-neme-zy z Cerey, ale i všechny tři slepé myši.

***

   Zvuky dud se v technickém zázemí chrámové čističky smísily se zvuky přístrojů přesně tak malebně, jak to velmistr prorokoval, a od chvíle, kdy jsem minul poslední živou duši, uběhlo pěkných pár minut. Tady už před mou improvizovanou kakofonií v D dur prchalo jenom pár švábů, kteří se ale určitě klidili spíš před světlem než před kvalitní hudbou.
   Přesto jsem nástroj po chvíli položil na jednu z trubek, sedl si a opřel se zády o všudypřítomný kov. Tohle místo nepatřilo k nejhezčím, nejčistším a rozhodně ani nejvoňavějším, protože tu nerušeně rezavěly trubky, droidí uklízeči sem zavítali jen výjimečně a smrděla tu vodárenská chemie, ale byl jsem tu sám, což se mi jinde v Chrámu jen tak nepoštěstilo. A bylo to fajn.
   Chvíli jsem zvažoval, že se prostě a jednoduše vyřvu, pak zas že bych mohl meditovat, ale nedošlo ani na jedno. Z odevzdaného civění na šroub velký jako moje hlava mě vyrušilo podivné kváknutí z nedaleké chodby, které mě svou naléhavostí přimělo vyskočit na nohy a chopit se světelného meče. Síla však byla klidná, a tak jsem ho zase vrátil na opasek a začal se soustředit, jestli to uslyším znovu. A po skoro třech minutách, kdy už jsem to málem zabalil, se tak skutečně stalo.
   Beze slova, které by tady stejně nikdo neslyšel, jsem si hodil dudy přes rameno a pokračoval chodbou dál do zdejší strojovny. Hučení vody v trubkách, bušení pístů a další vrzání tady bylo ještě silnější a možná i trochu strašidelné, ale přesto jsem díky maximálnímu soustředění dokázal postřehnout další kváknutí. Vzdalovalo se to, tak jsem přidal do kroku a zanedlouho si k vlastnímu překvapení mohl prohlédnout původce těch zvuků.
    [„Co ty tady?“] zeptal jsem se gizky, která na mě koukala trochu podezřívavě, ale neutíkala, a nasadil jsem svůj nejpřívětivější kukuč rezervovaný pro podobná zvířátka. A zabralo to, protože na mě obratem zamrkala a já si mohl v klidu prohlédnout, že je v porovnání s ostatními příslušníky jejího druhu poněkud bledá, skoro až bílá, ale jinak Pecce dost podobná. Znovu kvákla a zůstávala na místě.
   [„Taky se učíš na rytíře Jedi, hm? A taky už si tě vybral mistr, co?“] zakonverzoval jsem si s ní, když už tu byla, a postěžování si na mou současnou situaci měla v ceně. Dvakrát to však neocenila, protože obratem vyloudila další kváknutí, otočila se a pomalu hopkala někam pryč. Asi za tím mistrem a hurá někam ven, na čerstvý vzduch, napadlo mě a trochu hořce jsem se usmál.
   Jenže ona očividně chtěla, abych běžel za ní, protože se otočila a dalšími zvuky jako by mě vybízela k honičce, kterou nemohla vyhrát. Možná mě tížily dudy, ale pořád jsem byl rychlejší než nějaký hopsavý obojživelník, takže to nebyla žádná výzva. Na druhou stranu jsem neměl nic lepšího na práci, a tak jsem pokrčil rameny a následoval ji.
   Přidala a já po chvíli musel taky. Ne snad že bych ji nestačil dohnat natažením kroku, ale chodba tam prostě končila a dál vedla jen nevelká a hlavně neširoká servisní šachta. Vodorovná, ale musel jsem do ní vlézt po čtyřech, což mojí rychlosti dvakrát neprospělo, zejména když jsem musel hlídat dudy, které bych tu už taky nikdy nemusel najít. Gizka se ohlédla, zjistila, že už za ní neběžím, a zpomalila taky. Podivné zvíře.
   Na chvíli mě napadlo, že díky ní nebo jejím příbuzným mi tenkrát staříci bez větších problémů věřili, že jsem tu svou našel někde tady. A to jsem tehdy ještě ani netušil, že tu fakt nějaké žijí, jinak bych se dost možná pokusil si nějakou chytit a v tajnosti se o ni starat. Tahle by byla vlastně dobrým kandidátem, kdyby pořád neutíkala. Znovu jsem zkontroloval, jestli je ještě v dohledu, znovu viděl, jak na mě pomrkává, a pitoreskní honička pokračovala.
   Těžko říct, jak dlouho jsem se tam plazil bludištěm šachet nejspíš v naději, že si z té bílé potvory udělám nového, lépe střeženého domácího mazlíčka. Spíš než na odhadování času jsem se totiž soustředil na hledání orientačních bodů, abych se pak taky dostal zpátky, a na přežívání zvyšující se teploty prostředí. Vypadalo to tam pořád stejně, všude trubky, hučení vody, syčení páry a sem tam ventil, ale pak jsem měl najednou tu malou mršku na dosah. Už jsem se chystal něco říct a natáhnout k ní ruce, když znovu kvákla, znovu mrkla a jediným skokem se dostala mezi roury do mezery tak úzké, že se mi tam vešla maximálně ruka.
   [„U Baccovy šavle,“] ujelo mi, protože jsem se při pokusu ji chytit popálil o horký kov trubky a protože celá tahle anabáze byla najednou výrazně méně vtipná. Nepochyboval jsem sice o tom, že se dokážu dostat zpátky, tedy aspoň ne moc, ale rozhodně mě trochu štvalo, že to byla cesta dočista zbytečná. Nemělo ale cenu tu nad tím fňukat, a tak jsem se otočil, že půjdu zpátky.
   A v tu chvíli mě na tváři pohladil závan větru, v té dosavadní sauně vyložené požehnání. Nedalo mi moc práce si uvědomit, že to asi bude průvan, a dokonce ani najít otvor, kterým sem ten vzduch proudil. Nacházel se jen kousek dál ve směru, kterým bych mohl pokračovat, a nebyl to výstup ventilace, nýbrž regulérní průduch ven. Do města, které ani v permanentním stínu noci nikdy nespí.
   Chvíli jsem skrz tu bytelnou mříž opatřenou několika laserovými paprsky bezpečnostního zařízení civěl a kochal se. Ne že by bylo moc čím, na druhé straně byla prakticky úplná tma, jen z dálky sem občas dopadl záblesk světlometů nějakého vznášedla, ale pořád to byl venkovní svět, který mě přitahoval jako lampa můru. Na nějakou bílou gizku jsem dočista zapomněl a po chvíli pozorování šachty jsem dospěl k závěru, že to prostě za pokus stojí. Ostatně, jak již bylo řečeno, bylo mi jedenáct a celý tenhle barák mě začínal pěkně prudit.
   Vydechl jsem, protáhl se mezi lasery, nadechl se, něžně drápem vyháčkoval zámek mřížky a pak… nazdárek, Coruscante!

***

   Objektivně? Ten výhled za všechno to courání kolem horkých trubek nestál. Nacházel jsem se někde ve spodních patrech ekumenopole, nejspíš na jednom z mnoha pilířů základny Chrámu. Kolem se rozléhala šedivá džungle permabetonu, tma a spousta prachu. Taky to tam dost smrdělo a jen občas mi chlupy rozčísl poryv čerstvějšího vzduchu.
   Ale bylo to boží! Ten pocit, že jsem se jen díky pomoci záhadného zvířete dostal ven, do skutečného světa, byl k nezaplacení. Napadalo mě tolik věcí, co bych mohl zkusit teď nebo klidně později, že mi v první chvíli vůbec nedošel jeden velký zádrhel – jak se dostanu odsud, z pilíře, který byl v podstatě permabetonovou horou, někam, kde se toho dá najít víc než mumifikovaná mrtvola vyhladovělého jestřapýra?
   Nakonec mi to ale došlo a po chvíli zkoumání nejbližšího okolí mi bylo jasné, že mám jenom jednu možnost, a to zkusit se po římse, která viditelně neměla sloužit jako můstek, dostat na střechu budovy, která byla o kus dál přilepená k základům Chrámu. Římsa byla sotva deset centimetrů široká a spíš to vypadalo, že tam stavitelům prostě došel materiál, ale mně to stačilo a kupodivu jsem se dokázal držet a nesunout se po ní moc rychle, což mi možná zachránilo život. Seskočit z ní pak na střechu domu už byla drobnost a já jenom doufal, že až půjdu zpátky, s pomocí Síly ten skok zvládnu i zpátky nahoru.
   Tenhle dům už měl funkční požární schodiště, takže dostat se z něj na úroveň temné ulice už nebyl žádný problém. Trochu jsem litoval, že s sebou nemám učednickou kápi, pod kterou bych se mohl schovat  a vyhnout se tak pohledům všech těch hrdlořezů, kuplířů a lichvářů, co jsem jich tu čekal celé armády, ale vracet se pro ni teď rozhodně nepřipadalo v úvahu. Schoval jsem si světelný meč do boty, přehodil si dudy do pohotovostní pozice a doufal, že můj učednický úbor tu bude pokládán za oděv prostého děcka z chudé rodiny, kterým byl ostatně inspirován.
   S tím jsem vykročil z temné uličky za domem, kam mě zavedlo schodiště, do šeré ulice před domem a tam už to bylo rozhodně zajímavější. Žádné davy, ale v nejbližším okolí už rozhodně nebylo tak mrtvo jako nahoře a některé z těch desítek ne nezbytně párů očí se dokonce na okamžik podívaly mým směrem. Pak se však zase vrátily ke sledování zajímavějších nebo nebezpečnějších věcí, takže jsem nabyl dojmu, že můj převlek je perfektní a že mě teď prostě mají za děcko, co hraje na divný hudební nástroj a žebrá. A tak jsem neohroženě vyrazil na procházku, ač ve mně místy byla malá dušička. Pod nohama mi křupala suť, sem tam jsem omylem nakopl plechovku nebo kost a nemít boty, určitě bych přišel k úrazu.
   Ovšem co nebylo, mohlo dost dobře přijít, protože to bylo fakt drsné místo. Viděl jsem hned čtyři distributory tvrdých drog, přičemž jeden své zboží nabízel i mně a nepřišlo mu to divné, jednoho obchodníka s disruptory a dokonce i chlapíka s dřevěnou nohou a skleněným okem. Retro. Slyšel jsem hned několik nových slov, která by se mistrům jistě nelíbila, pár jazyků, které jsem neuměl ani určit, a nakonec taky řev nějakého exotického zvířete. Byl jsem taky svědkem toho, jak z okna v prvním patře vyskočil nahatý chlápek a jak po něm z toho okna začal střílet chlápek jiný, oblečený, a i když jsem to nechápal, zasmál jsem se tomu stejně jako většina kolemjdoucích. Taky jsem si mohl důkladně prohlédnout úžasnou popelářskou káru, která projížděla ulicí a sbírala všechen ten odpad, co tam byl, a samým zasněním jsem div nevrazil do Trandoshana jako hora. Věnoval mi podezřívavý pohled, ale dál stál před nejtmavším domem v okolí a já mohl pokračovat v cestě k jednomu z těch světlejších, co měl dokonce i neonový nápis. Ne snad že bych ho přečetl, bylo to nějakým exotickým písmem, ale měl ho a svítila v něm víc než polovina žárovek.
   Když navíc zrovna problikávala jedna z toho zbytku, všiml jsem si na stěně nasprejovaného obrázku gizky. A přišlo mi, jako bych znovu slyšel to kvákání, i když to byla blbost, protože přes hluk couvajících popelářů nebylo slyšet vlastního slova. Měl jsem ale žízeň a dům vypadal jako hospoda, čemuž napovídal i chlapík ležící před ní čelem k zemi a neustále opakující, že je v pohodě. A co by to bylo za dobrodružnou výpravu, kdyby se během ní hrdina nestavil v krčmě, hm?
   Neohroženě jsem otevřel dveře, rozdýchal odér nejrůznějších výparů, který mě mezi futry praštil do čumáku, a vešel.

***

   Byla to putyka, o jakých se v hrdinských eposech rozhodně nepíše. Smrděla nejen alkoholem a dalšími chemikáliemi, ale taky potem, močí a lepší nevědět čím dalším. Nehrála tam žádná hudba, atmosféru dokreslovalo jen brebentění těch několika málo štamgastů, a barman mi hned mezi dveřmi věnoval zkoumavý pohled. Byl jsem odhodlán neucouvnout, naopak jsem mu pohled opětoval a odebral se rovnou k baru, ač se mi při tom trochu ježily chlupy v nose.
   „Copak to bude?“ zeptal se a věnoval mi docela milý úsměv. Byl jsem si ale skoro jistý, že je to Balosar, a místo odpovědi jsem jenom neurčitě pokrčil rameny, protože se mi nechtělo zjišťovat, jestli mi rozumí. A taky jsem fakt nevěděl, co se ode mě v takové situaci očekává, protože mě na ni Řád nepřipravil.
   „Takže překvapení barmana, hm?“ zatrylkoval, přeměřil si mě pohledem a pak položil zřejmou otázku. „A máš čím to zacálovat?“
   Teď už jsem si odpovědí jistý byl, a tak jsem zcela otevřeně zavrtěl hlavou a opřel se o bar, že tam tedy budu sedět na sucho. On ovšem ulpěl pohledem na mém nástroji a přišel s jiným nápadem.
   „A co takhle hudbou, hm? Mám pro tebe takový návrh – zahraj líp než ten pišišvor, co jsem ho minulý týden zastřelil, a za každou půlhodinu máš drink na účet podniku. Co ty na to?“
   Já kývl, že je to jako fér, zejména proto, že jsem stejně nechtěl víc než jednu žlutou limonádu. A ta mi za půl hodiny hraní stála, takže jsem se nadechl, že nafouknu měchy a rozjedu to, ale v tu chvíli se do věci vložil vedle sedící Zabrak. S hrůzou v očích sledoval, co chci udělat, a v poslední sekundě vyštěkl protinabídku.
   „Ty vole, vyser se na to, kurva, a koupim ti ten drink hned!“ Což znělo ještě víc fér a barmanovi to přišlo zábavné, tak jsem na to kývnul. Zanedlouho už se mi nesla sklenice s čímsi zeleným a rohatý štamgast po očku sledoval, jestli mě náhodou nenapadne nějaká blbost. Nemusel se však bát. Tak moc jsem se těšil na ochutnávku, že mě nějaké hraní přešlo, a po prvním doušku už jsem na něj neměl náladu ani trochu. Bylo to dobré, sladké, ale přesto unikátní, a trochu mi to připomínalo jeden čaj, co nám ho v Chrámu dělali proti rýmě. Ale asi to nebyl on, protože toho jsem někdy vypil i bandasku, kdežto po sklence tohohle mi bylo tak nějak divně.
   S říhnutím, jaké by zahnalo kraytského draka zpátky do díry, jsem se zvedl a zamířil preventivně k záchodům, které se daly jednoduše najít po čuchu, ale nebylo mi souzeno tam dojít.
   „Na zelenáče!“ ozvalo se od stolu, který jsem míjel, a když jsem se otočil, spatřil jsem vyloženou podivnost. Kudrnatého chlapíka v róbě rytířů Jedi s pozvednutým korbelem piva, který tam nejspíš seděl od samého začátku, jen jsem ho v té tmě neviděl. Věnoval jsem mu zamračený pohled, jestli je jako halucinace, nebo se mi fakt vysmívá, a vypadalo to, že druhá možnost je správná.
   „Hlavu vzhůru,“ pokračoval, „kdyby sis dal zdejší rum, dopadl bys hůř. A neboj, nebudu se ani zajímat, jestli máš opušťák, protože je to ztráta času, a rovnou přejdu k mírnému vydírání – pomůžeš mi s takovou malou záležitostí, ať tě nemusím tahat zpátky do Chrámu a na kobereček ke staroušům?“ Neusmíval se, ale přesto mi přišlo, že to se mnou myslí vesměs dobře a že ve skutečnosti nikam jít nechce, natož před starouše. Tak jsem kývl, že jako jo.
   „Bravissimo! Tak sedej a poslouchej, nebudu to opakovat.“ A já si sedl, poslouchal a ani se mi moc nechtělo zvracet, jen jsem trochu křečovitě držel dudy, aby mi je někdo neukradl. „Víš, nejsem tu jenom kvůli výbornému pivu a nebeské hudbě, mám tu práci, už čtvrtý týden naháním jednoho anzatského vrahouna, co si začal trochu moc vyskakovat, a jsem si naprosto jistý, že je teď v jednom z pokojů tohoto luxusního zařízení.“ Ukázal prstem nahoru, do poměrně konkrétního úhlu, ale já, ač jsem se snažil fakt hodně, jsem odtamtud necítil nic zvláštního.
   „Neucítíš ho, nesnaž se, zelenáči,“ setřel mě okamžitě, asi že si mých pokusů všiml, „je to proradná zrůda, která se umí šikovně skrývat v čeření Síly, trvalo mi čtrnáct dní, než jsem se naučil to obejít. Každopádně chci, abys na něj teď zapomněl, protože když po něm budeš moc aktivně pátrat, mohl by to zavětřit a to já nechci. Zatím.“ Za střízliva by mi určitě došlo, co chce naznačit tím posledním slovem, takhle jsem měl hlavně problém splnit jeho předchozí pokyn. Ono se totiž fakt strašně blbě nemyslí na něco, na co vám někdo myslet zakáže.
   „Můj plán je následující,“ pokračoval rytíř a vypadal docela sebejistě, ač se ani trochu neusmíval, „nechám tě tady v lokále a půjdu mu zastoupit únikovou cestu. Ty se přesně za dvacet minut zvedneš, do té doby si dej klidně další zelenou, je mi to fuk, půjdeš nahoru a celou dobu se budeš toho mizeru snažit najít, jasné? Dříve nebo později by to měl postřehnout, přinejhorším začneš klepat na dveře a vyptávat se jménem zákona, to by mělo stačit k tomu, aby zpanikařil a zdrhnul, přímo mně do rány.“
   Uznale jsem přikývl, že to zní dobře, ale on to samozřejmě nebral jako kompliment, protože jsou děcka, co jim dobře zní i olizování namrzlého zábradlí. Bral to ale jako souhlas, s grimasou, kterou jsem vyhodnotil jako mírný odpor, dopil pivo, zvedl se a vyrazil. To všechno dřív, než jsem se stihl zeptat, jestli by mi třeba nechtěl půjčit hodinky. Takovou věc přece jeden potřebuje, když má být někde přesně na čas, ne?
   Na druhou stranu jsem se cítil dost sebevědomě na to, abych se tím moc netrápil, protože něco takového se dá jistě i docela jednoduše odhadnout. V naprosté pohodě jsem si prohlížel strop, který už se mi nevlnil tolik jako prve, a říkal si, že ještě jedna sklenička toho lahodného moku by možná fakt bodla. Když jsem však byl u toho bodání, jeden takový menší špendlík se mi zhmotnil v hlavě a já si nebyl jistý, co to má být. Nařídit si myšlenkový budík jsem neuměl, takže to spíš vypadalo na signál od Síly, že se blíží nebezpečí, ovšem mohl to být i pokyn od rytíře, který jsem nedokázal dostatečně jednoznačně určit. Pokusil jsem se tedy odhadnout, jak dlouho už je pryč, a protože to na těch dvacet minut i vypadalo, zvedl jsem se.
   Urovnal jsem si tuniku, přehodil si dudy přes druhé rameno, abych je tu nemusel nechávat bez dozoru, meč si vytáhl z boty a připnul ho na opasek a vyrazil jsem ke schodům nahoru. Barman na mě sice koukal vrcholně podezíravě, ale neřekl nic a já se tak mohl soustředit na provokování predátora myšlenkami na jeho dopadení. Uvolnil jsem mysl, jak mě to učili, kontrolovaně vdechoval a zase vydechoval vzduch prosycený nepřeberným množstvím pachů a snažil se je neanalyzovat, protože to mě jenom rozptylovalo.
   S každým dalším schodem jsem toho vnímal víc, ale pořád nikde nic temného. Ne snad že bych měl s čím srovnávat, ale tak nějak mi přišlo, že kdybych se nacházel jen pár metrů od oné temné zrůdy, snad bych to aspoň trochu vnímal, ne? Podezření, že si ze mě ten rytíř jenom tropí šprťouchlata, mě přimělo se snažit ještě víc, ale pořád nic. Jen náhle jako by se mírně ochladilo a kolem mě zavál poryv trochu jiného, ne nezbytně voňavějšího vzduchu.
   Chlad jsem si okamžitě vyhodnotil jako závan temné strany, ale bylo to jednodušší. Když jsem totiž upřel oči směrem, ze kterého to přicházelo, spatřil jsem otevřené okno a v něm vlající záclony. A za ním vlající plášť jakési prchající postavy.
   [„Mno, tak tohle by bylo, co teď?“] uteklo mi, když mi došlo, že to asi nebude kominík, a co nejrychleji jsem doběhl k oknu. Prostranství za ním byla vlastně jenom střecha vedlejší, nižší budovy, kterou si soudě podle spousty odpadků a strašného smradu někdo už pár století pletl se skládkou. Z obou stran ji ohraničovala převysoká stěna, takže se tamtudy dalo běžet jen jedním směrem, dál od okna. Přesně tím směrem, jímž utíkala ona černá figura, která už ve chvíli, kdy jsem vystrkoval hlavu, začala pomalu ale jistě mizet ve stínu mezi budovami. Pronásledovat ji mi přišlo jako vyložená blbost, ale stejně mě nějaká nepochopitelná motivace přiměla proskočit oknem ven a běžet za ní.
   Uběhl jsem sotva pět kroků, když pláštěnka zastavila a já o jedno uklouznutí po čemsi slizkém později viděl proč. Cestu jí totiž zablokoval zažehnutý světelný meč, jehož modrá čepel dávala jasně najevo, že neprojde. Kudrnatý rytíř něco povídal, ale ke mně se donesly jen podivné ozvěny a záhy třískání světelného meče o energetické pole vibronože. A musím říct, že agilita zloducha mě dost zaskočila. Stál proti vycvičenému Jediovi, jednomu z nejlepších bojovníků galaxie, a přesto se nejen držel, ale občas se zmohl i na protiútok! Šla mi z toho hlava kolem, ale otřel jsem si ruce od toho slizu do tuniky a běžel mu na pomoc, ne že bych snad tušil jak. To už jsem ale rytíři viděl do tváře a něco mi říkalo, že sám to prostě nezvládne a že doběhnout do Chrámu pro posily jaksi nestíhám. Potřeba pomoci mu však byla silnější než pud sebezáchovy, já neváhal, okamžitě jsem sáhl pro meč, frajersky ho vytáhl a… sledoval, jak mi vyklouzává ze stále notně oslizlé tlapy a mizí někde ve svinstvu u stěny.
   Úplně jsem v Síle cítil, že kdyby měl rytíř volnou ruku, plácal by se do čela, ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že ho moje blbost stála soustředění a dostal takovou ránu kolenem do břicha, že to zabolelo i mě. Meč nepustil, ale další výpad chlapíka s kudlou odrazil jen se štěstím a já se tedy chopil zbraně druhé, než bude pozdě.
   Nadechl jsem se, pustil přes měchy do píšťaly co nejvíc vzduchu a temnou uličku v tu chvíli vyloženě projasnilo ukázkové géčko. Zloduch se lekl, čemuž se nemohl nikdo divit, a rázem přišel o ruku, kterou mu elegantním tahem uťala modrá čepel spravedlnosti. V předtuše brzkého finále jsem tam pustil ještě radostné háčko a málem mi zaskočilo, protože to bylo trochu předčasné.
   Ani ztráta ruky totiž mizeru nepřiměla se nad sebou zamyslet a vzdát, tou druhou přimáčkl rytíře ke stěně strašlivou silou zraněného zvířete a k mé nevýslovné hrůze mu z obličeje začala vylézat jakási chapadla. Byl to skutečně znepokojivý pohled, protože se je viditelně snažil nacpat rytíři do nosu, a já fakt nechápal, proč by to měl někdo dělat, ale naštěstí jsem na to nemusel koukat moc dlouho. Než jsem stačil zahrát něco dalšího, rytířovi se s vypětím všech sil povedlo nasměrovat dosud odkloněný meč příznivějším směrem, svého protivníka během chvíle rozřízl od pasu až k protilehlému rameni a bylo po boji.
   Než jsem v hromadě mokrých krabic našel svůj meč a doběhl na místo střetu, rytíř nohou zkontroloval, jestli náhodou vrah ještě přeci jen nežije, sebral jeho zbraň, protáhl si záda a s úlevou vydechl. Nevypadal však zdaleka tak nadšeně, jak jsem čekal, a vlastně to spíš vypadalo, že mě na místě propálí pohledem.
   „V zájmu nás obou navrhuju,“ spustil udýchaně a hlavně opatrně, asi že viděl, jak před tím jeho pohledem zpomaluji, „abychom zamlčeli tu záležitost s tvým sebeodzbrojením. Ty nebudeš za trotla, co neudrží meč, a mně se nebude smát půlka Chrámu, že mi zadek zachránila trubka vedoucí z nafouknuté kozy.“ Neptal se, prostě mi to oznamoval, ale stejně jsem mu to odkýval a tvářil se děsně zkroušeně.
   „Vlastně by možná bylo nejlepší zamlčet tě úplně, když tady vlastně nemáš co dělat… jak že se vlastně jmenuješ?“
   [„Champbacca,“] zamručel jsem.
   „Ty jsi holka?“
   [„CO?“]
   „Aha, no, nevadí, stejně asi zůstanu u zelenáče. Dáme pivo, nebo už tě mám zahnat zpátky do postele?“
   Ta první část mě v kombinaci s tou jeho prvotní provokací zmátla natolik, že jsem tu druhou ani nevnímal. Vážně mi právě rytíř Jedi, ochránce míru, spravedlnosti a světla, nabídl, že spolu budeme konzumovat omamné látky, a to navzdory faktu, že jsem spáchal přestupek a on to moc dobře věděl?
   [„Asi radši to pivo,“] odtušil jsem tiše a trochu zaskočeně a on se viditelně dobře bavil.
   „Bravissimo,“ zvolal, ale pořád se nesmál a tvář měl kamennější než všechen ten hnusný permabeton kolem, „tak pojď, a tentokrát na skutečné pivo v Leontýnce, po těch chcankách z Ublahubaru přijde vhod.“ To mě uklidnilo jen trochu, nicméně vyrazil jsem za ním tam, kam se jistě ještě žádný učeň nevydal.

***

   Nebylo to daleko. Stačilo vrátit se do baru, vyjít na smrdutou ulici před ním, pokračovat kousek s proudem, nastoupit do výtahu a po vyjetí na slunečnou ulici jsme byli v podstatě na místě. Hospůdka se honosila jménem jedné z dávných nejvyšších kancléřek, už zvenku vypadala výrazně útulněji než ten pajzl dole a zevnitř se dokonce linula hudba. Jen mě trochu znervózňovalo, že se přímo nad ní tyčila jedna z věží Chrámu – co když nějaký mistr vykoukne a spatří mě tu? To si mě pak už teprve nikdo za padawana nevybere.
   Rytíř ještě ve výtahu pomocí komunikátoru informoval příslušné orgány o neutralizaci hledaného vraha a požádal je, aby někdo přišel odklidit jeho tělo, ale se mnou neprohodil ani slovo. Mezi dveřmi rovněž beze slov mávl na zelenou Twi‘lečku za barem, asi ji znal, a ta se hned přesunula k pípě, kde si k mému přetrvávajícímu překvapení nachystala dva půllitry a začala do nich točit zlatavou tekutinu. My se přesunuli k jednomu z volných stolů, pořád nemluvili, já si položil dudy a začal se rozhlížet po okolí.
   Bylo to tam zvláštní. Ne snad že bych měl s čím porovnávat, protože tohle byla druhá hospoda, kterou jsem kdy navštívil, když tedy nepočítám tu díru v Chenachochanu s tátou a Dva ryyky, ale líbilo se mi to. Skoro všechno bylo obložené starožitným dřevem, vonělo to tam moudrostí věků a na stěnách visely jednak portréty kancléřky Saresh, ale k mému nevýslovnému překvapení také nějakých Wookiů. A tehdy můj dozor poprvé promluvil.
   „Někdo z rodiny?“ zeptal se, jako by se nechumelilo, když sledoval cíl mých pohledů, a se stručným poděkováním přijal od hospodské dvě velká piva. Než jsem stihl váhavě zavrtět hlavou, jeden mi po poškrábané desce těžkého stolu poslal, až z něj vyšplíchlo trochu pěny.
   „Škoda, doufal jsem, že bys mi mohl sehnat podpis,“ ucedil trochu zklamaně, načež pozvedl svůj půllitr. „Ale co, tak na tebe, zelenáči, a na pojíždění upírů!“
   Pomalu jsem následoval jeho příkladu, uchopil tu studenou sklenici zakrytou bílou čepičkou pěny a ťukl s ní do té jeho, ale očividně špatně. Rytíř protočil panenky a udělil mi první pořádnou lekci od mého přijetí do Chrámu.
   „Sem se mi koukej,“ pravil a namířil si ukazovák a prostředníček volné ruky na oči, „a trochu života do toho umírání. Znova a soustřeď se na své instinkty.“ Nebránil jsem se a podruhé už to zjevně bylo lepší.
   „Výborně. Já jsem Ulysses, mimochodem, Ulysses Cox,“ představil se, než se napil a já ho následoval. Okamžik jsem přemýšlel, jestli by mi to jméno mělo něco říkat, ale pak už se mi do hrdla nahrnulo pivo a já měl myšlenky dočista jinde. Předně mě napadlo, že je to vlastně docela hnus, ale taky že by to mohlo být super na chlazení v horkých letních dnech a že zvykl jsem si už i na horší věci, třeba na to, že v Chrámu není jediný strom, po kterém by se dalo pořádně šplhat.
   [„Půjdeme už zpátky?“] zeptal jsem se, abych zachránil vlak myšlenek před nebezpečným vykolejením, a z nosu mi při tom vyskočila bublinka.
   „Zbláznil ses?“ podivil se a tvářil se nanejvýš vážně, „za chvíli začne zápas Rudých křídel s Kakulometou, to si rozhodně nenechám ujít. Copak, nechutná ti?“ Tak moc jsem přemýšlel, o čem to krucinál mluví, až mi ten dotaz úplně ušel. Nakonec se ale dostavil, já se podíval na půllitr, z nějž už byla dobrá třetina ve mně, a pokrčil jsem rameny.
   [„No, není to nejhorší, ale já opravdu musím zpátky. Jestli někdo přijde na to, že jsem fuč, budu mít průšvih a definitivně ztratím naději, že mě přijme nějaký mistr. A já fakt nechci okopávat brambory na Taanabu nebo–“]
   „Počkej, počkej,“ přerušil nevěřícně mé připité blábolení a poprvé od chvíle, co jsem ho poznal, se mu na tváři objevil náznak úsměvu, „to jako že jsi se mnou už kdoví jak dlouho a ještě jsi mi nezačal podlézat, abych se tě ujal já?“
   [„No, napadlo mě to, ale...“]
   „Ale nechtěl sis dělat naděje, to je rozumné. Protože já padawana určitě nechci, bych ho musel umlátit novinama, tuplem kdyby zdrhal z Chrámu jako ty.“
   [„A to já bych asi dělal,“] přiznal jsem s odevzdaným povzdechem.
   „Na druhou stranu,“ pravil, skoro to vypadalo, že mě neslyšel, a asi pro zdůraznění si podrbal špičku nosu, „takový útěk z Chrámu, aniž by si toho někdo všiml, je vlastně docela slušný výkon a mně by se někdo s takovým talentem k ruce docela hodil. Dokázal by ses tam i nepozorovaně vrátit?“
   Jak jsem to mohl vědět? Cestu jsem si pamatoval a i po tom pivě si věřil, že minimálně zpátky na ten pilíř pod Chrámem bych to dal. Pak, skrz labyrint čističky, už to asi bude horší, ale… v tu chvíli jsem si všiml, že mě pozorně sleduje, a abych to nezdržoval, trochu váhavě jsem pokrčil rameny, že možná.
   „Tak víš co, zelenáči? Podrobím tě zkoušce.“ To, jak se u toho najednou zazubil, mi přišlo trochu děsivé, ale moc jsem to nevnímal, protože to byla příležitost, jakou jsem nemohl odmítnout. Dychtivě jsem přikývl, ne snad že by na něco takového čekal. „Když se odsud dokážeš nepozorovaně dostat zpátky do Chrámu a počkáš na mě v jídelně, zkusím to s tebou a možná i nějak přežiju to hrozné papírování.“
   [„Provedu, mistře,“] zahlásil jsem odhodlaně a zvedal se, ale před vlastním útěkem jsem ještě dopil to pivo, protože by ho přece byla škoda. A něco mi říkalo, že jsem si tím vysloužil bonusové body.
   „Aby to bylo fér, dám ti trochu náskok – chlapi jsou letos ve formě, tak Kakulometu rozštípou během pár minut.“ Během cesty ke dveřím jsem periferně zahlédl, jak mává, ale nebylo to na mě, nýbrž na tu zelenou Twi‘lečku za barem.
   Netřeba snad dlouze popisovat, že jsem pelášil, co mi nohy stačily, a párkrát měl namále. Ale nejspíš díky tomu pivu jsem se dokázal celkem slušně uklidnit, přivolávátko výtahu jsem zmáčkl jenom osmkrát a na cestu temnou uličkou podměsta mi stačila polovina času co minule. Dům s požárním žebříkem jsem našel snadno, vyškrábat se nahoru a skočit na římsu byla taky brnkačka, protáhnout se skrz bezpečnostní lasery jakbysmet. To horší přišlo pak, když jsem musel bludištěm technického zázemí té obrovské budovy proniknout zpátky do prostorů pro obyvatele a navíc to musel stihnout v omezeném čase.
   Místo bílé gizky mi pomáhala Síla a můj orientační smysl a povedlo se mi to. Během jistě rekordně krátké doby jsem tak stál v chrámové jídelně, nadšeněji než kdykoliv předtím, byl tam první a již skoro střízlivý.

   Až tam mi došlo, že jsem v hospodě nechal dudy, ale rytíř mi je přinesl, a protože Red Wings vyhráli, mohl jsem mu už druhý den říkat mistře...

[Champbacca]

Foerost, 70 let před bitvou o Yavin

   Od mé první návštěvy kancléřky Saresh, té hospody, uběhly čtyři roky a událo se toho tolik, že kdybych byl holka, vystačilo by mi to přinejmenším na tři deníčky.
   Změnilo se toho fakt hodně; už i z naší generace byla zaneprázdněná skupina padawanů, co nemají čas na kamarády, protože s mistry vymetají temné kouty galaxie a musí se hodně učit. Extrémním případem byla Sheena, kterou jsem za ty čtyři roky viděl přesně jednou, když se vrátila z nějaké nepředstavitelné dálky, do níž pak zase vyrazila, tentokrát na ještě delší dobu. Docela mi chyběla, ale do očí jsem jí to samozřejmě neřekl, protože kdo ví, jak by to začala analyzovat.
   O to častěji jsem se ale začal scházet s Kess, která propadla studiu botaniky a často mě prudila tím, že mi ukazovala nejrůznější druhy stromů, o nichž jsem si na Coruscantu mohl nechat leda tak zdát. Vracel jsem jí to tím, že jsem před ní sem tam sypal zrní a občas jí na dudy zahrál holubí jezero. S tím, že některé její vtipy nikdy nepochopím, jsem se definitivně smířil.
   Artarrise a Yussiho si, asi že měli oba ve jménech trochu moc s, vzaly do učení dvě slavné osobnosti, mistryně Nu a mistr Tycho. Nikoho z nás ostatních tedy nepřekvapilo, že jsou dnem i nocí zavření v archivu nebo tělocvičně a nevídáme je už pomalu ani na společných přednáškách a na obědech. Nevypadali ale nijak nešťastně, tak jsme jim to přáli.
   Nejvíc času jsem tak trávil s Nejou, kterého si mimochodem jeho mistr vybral až celých sedmnáct minut po mně a já tak nebyl poslední. Pořád jsme sdíleli pokoj, nějaké ty volitelné předměty a z vůle mistrů chodili do tanečních, neptejte se, a on hlavně přestal věnovat tolik času šermu, takže už se s ním dalo bavit i o jiných věcech. Akorát se mu tedy začaly trochu bouřit hormony, hlavně v těch tanečních, a vysvětlovat mu, že ta či ona samička je sice určitě fakt kus, ale na mě málo chlupatá, mě začínalo unavovat.
   S mistrem Coxem jsem se rozhodně nenudil. Účastnili jsme se spousty zátahů na hledané zločince, rozložili pár organizovaných skupin, sledovali podezřelá individua, dostávali se do pašeráckých skladišť a mnoho dalšího, přičemž po každém dobrodružství jsme si sedli k pivu a pořádně probrali chyby, kterých jsem se dopustil. Nebylo jich málo, ale s jeho pomocí jsem je zvládal redukovat a po každém zasedání jsem jich dělal trochu méně.
   Dosud jsme ale ani jednou neopustili Coruscant, což se teď konečně změnilo. Mistr dostal tip na chystanou akci jedné ze zločineckých band Jádra a já kvůli tomu na staré, ošklivé nákladní lodi třídy Action IV mířil k loděnicím na Foerostu.

   Loď byla až na pár kontejnerů úplně prázdná a kromě mě a posádky osmi profíků se na ní do soustavy v bezprostředním sousedství galaktického kapitolu plavili i Yussi s jeho mistrem. Mistr Cox, který nám nenápadný odvoz zajistil, zůstal na Coruscantu, údajně proto, že chtěl vyslechnout několik potenciálně důležitých svědků, ale měl jsem pocit, že za to přinejmenším trochu může i finále kashyyycké fotbalové ligy, v němž se měla jeho Rudá křídla utkat s Katarny z Kachirha.
   Dva vylízaní břinkmozci, jak šermíře několikrát nazval můj mistr, a to i v jejich přítomnosti, nebyli společností, po které bych nějak výrazněji toužil, ale přežít se to dalo. Mistr Tycho sice trval na tom, že si za letu musíme zašermovat, ale když viděl, jak marný je můj niman proti čemukoliv, co na mě zkusil jeho padawan, upustil od toho a jenom mi káravě vysvětloval, že bych na tom měl zapracovat. Nebyl jsem na něj vysloveně hrubý, ostatně hrozilo, že to on bude v budoucnu rozhodovat o mých rytířských zkouškách, ale myslel jsem si svoje a zbytek cesty jsem strávil rozebíráním a skládáním meče, protože reálně hrozilo, že ho budu muset použít.
   Povaha mise byla vlastně triviální. Měli jsme zabránit plánovanému odcizení značného množství kontejnerů se vzácnými surovinami organizovanou bandou neřádů a co nejvíc jich dostat za mříže, kam patří. Nevěděli jsme však, kdo jsou a jak přesně to chtějí provést, a tak jsme se měli po loděnicích pohybovat co možná nejnenápadněji, sledovat stopy a sbírat důkazy a až pak kontaktovat tamní autority a sekat, což byl i důvod, proč nikdo z nás neměl na sobě tradiční róby Jediů, nýbrž důmyslné převleky. Mistr Tycho vypadal jako bankéř, Yussi jako něco mezi horníkem a příslušníkem nějakého téměř holohlavého a zcela mozkůprostého gangu a na mě zbyla role údržbáře, pročež jsem vyfasoval montérky se spoustou kapes a hasák.
   Nezbývalo mi než doufat, že mi ti dva neudělají ostudu.

***

   Let netrval dlouho a po pouhých dvou hodinách jsme všichni tři z můstku pozorovali, jak se uhrančivá modř hyperprostoru rozplývá a nahrazují ji hvězdy. Posádka trochu znuděně prováděla úkony, jakým se jistě věnovala i po předchozích příletech, a my si prohlíželi obrovské orbitální dílo.
   Když jeden žije pár let na Coruscantu, velikost budov ho docela rychle přestane dojímat, tuplem když se narodil na planetě s obřími stromy, ale přesto jsem se neubránil uznalému pokývání hlavou. Foerostské loděnice totiž nebyly jen velké, byly taky neskutečně členité a z téhle vzdálenosti to vypadalo, jako by v nich jednotlivé obrovské lodě spíš rostly než že je tam dávají dohromady tisíce bytostí a droidů. Nebyl tam jediný symetrický prvek, to jest něco, na co jsem byl z hlavního města zvyklý, a působilo to dost chaotickým, skoro až skličujícím dojmem.
   Mistr si nejspíš všiml, jak se na ně dívám, a věnoval mi zkoumavý pohled, ale než mi stačil udělit nějakou úplně zbytečnou lekci, prolomil ticho v kokpitu sám pilot. Požádal o povolení k přistání, odeslal kódy a zahájil přibližovací manévr, to všechno tak otráveně, jako by četl nákupní seznam. Přitom jediná chyba mohla celou tuhle mnohatunovou krávu nacpat do zařízení za miliardy kreditů a z nás udělat zbytečné hroudy uhlíkatých sloučenin plujících vesmírem.
   Navzdory mému škarohlídství proběhlo přistání bez jakýchkoliv komplikací, loď dosedla do jednoho z mnoha velkých hangárů a bylo jasně slyšet, jak motory pohasínají. Než jsem si to ale stihl pořádně užít, mistr s Yussim už beze slova odcházeli a já se nenechal pobízet. Následoval jsem je po rampě ven z lodi, do šedivého, mrzce udržovaného a jistě prastarého hangáru, načež jsme zamířili k východu.
   Protokolární droid u dveří nám pouze popřál ničím nerušenou návštěvu, otevřel a vypustil nás na šedivou promenádu, která se ze všeho nejvíc podobala běžné uličce na Coruscantu, odhadem tak mezi sto prvním a sto dvacátým podzemním patrem. Vládlo tam přítmí, hlavními zdroji světla byly poutače mnoha stánků se vším možným a motala se tam nepřeberná směska nejrůznějších tvorů. Nejhorší byl ale pohled na podlahu, kterou nejspíš nikdo nevytřel ani nezametl už od dob založení loděnic, a já dost litoval, že jsem si v rámci krytí nevzal boty.
   „Půjdu se podívat do administrativních pater,“ spustil mistr Tycho, zatímco já si pořád ještě prohlížel okolí. „S trochou štěstí tam zjistím potenciální cíle našich přátel. Yussi, ty se zkus poptat místních pilotů na nejnovější drby, jestli třeba poslední dobou nedorazila podezřele velká skupina či něco podobného. A ty,“ otočil se na mě, ovšem já se dřív chopil nedbale pohozené plechovky od oleje, trochu si zbytkem toho sajrajtu přidal na autentičnosti a měl nakročeno pryč, aby mě neposlal pucovat podlahy nebo tak něco.
   [„Já jdu do hospody, než mě s váma někdo uvidí,“] ucedil jsem, hodil plechovku do koše, kam patřila, a aby z toho náhodou dědovi nerupla žilka, ještě jsem dodal, že se tam samozřejmě optám techniků a dalších šmucek, jak jsme to ostatně plánovali už v Chrámu. Neohlížel jsem se, takže mi utekl jeho jistě významný pohled, ale nic neříkal, takže všechno dobře dopadlo. A dokonce i Síla byla klidná, takže kdo ví, možná ode mě jako od padawana mistra Coxe něco takového dávno čekal…

***

   V téhle části loděnic se nacházel bar jediný, poeticky nazvaný Kantýna 1E. Patřil k té menšině zdejších rekreačních zařízení, která byla určena cizincům, a jeho polohu jsem si našel ještě v chrámových archivech. Ne snad že bych se tak těšil, až konečně navštívím hospodu jinde než na Coruscantu, ale nechtěl jsem prostě riskovat, že vlezu do nějaké z těch pro Skakoany, kde bývá poněkud nepříjemný tlak a atmosféra bohatá na nepříliš dýchatelný methan.
   Stačilo mi projít kolem několika stánků, kde mi byla vnucována nejdřív sada titanových šroubováků a pak rekvalifikační kurz na manažera, a ocitl jsem se před nenápadnými dveřmi s nápadnou cedulí, na níž bylo možné si prohlédnout chutně vypadající polední menu. Ačkoliv už byl staniční večer, prohlíželi si ji dva Durosové, kolem nichž jsem se opatrně protáhl.
   Vnitřek Kantýny 1E smrděl fascinujícím mixem univerzální hnědé omáčky a univerzálního čistidla na podlahu a byl výrazně větší, než jsem čekal, nikoliv však světlejší. Nalevo od vchodu se nacházel labyrint pultů a pultíků, na nichž se během oběda jistě nacházely samé výživné pochoutky pro zdejší tvrdě pracující dělnickou třídu, napravo pak dvoupatrová jídelna s takovým množstvím levných stolků, že kdybych to chtěl spočítat, usnu už v první uličce. Zabrané teď bylo jen mizivé procento z nich a nebylo to zrovna prostředí, jaké jsem si ke sběru informací představoval, nicméně když už jsem jednou vešel a všiml si mě ten ospale vypadající Ithorian za kasou, bylo by blbé zase hned vycouvat. Jediným problémem tak zůstávalo to, že mi mistr Tycho nedal žádné kapesné, takže jsem si nemohl dát pivo nebo zelenou a někde z kouta poslouchat. Vytáhl jsem tedy datapad s tím, že si na něm budu něco číst, jak to ostatně dělá spousta asociálních techniků v době volna, a pomalu se ubíral mezi řadami stolů někam, kde bude aspoň trochu plno. Ještě dřív se nicméně vyřešil můj problém s nedostatkem vhodných informačních zdrojů, sám, jen zpočátku poněkud… nekomfortně.
   [„Hmm, zrzek, co voní mým oblíbeným parfémem, nejsou dneska náhodou Vánoce?“] ozvalo se v jednu chvíli pobaveně od stolu po mé levici, kde jsem prve díky nevýslovně nevkusné plastové palmě přehlédl kuriózní dvojici. Radši jsem se rozhlédl, ale výrok byl skutečně určen mně, jak mi jeho autorka, karamelově zbarvená Wookiee tak ve věku mojí matky, dala jasně najevo mávnutím ruky a gestem, ať jdu blíž. Její společník, šedovlasý mladý člověk v laboratorním plášti, nevypadal nadšeně a dál cosi datloval do datapadu. Jak už to ostatně dělá spousta asociálních techniků v době volna, víme…
   [„Nejsou,“] pravil jsem samozřejmě, protože fakt nebyly, a měl velké dilema, co dál. Na jednu stranu to totiž vypadalo jako ten typ náhody, co jednomu při misi hrozně pomůže, a šlo vlastně o první příslušnici mé rasy, kterou jsem po odletu z Kashyyyku viděl, na druhou působila poněkud nebezpečně, možná přímo dravě. Oblečená sice byla do údržbářské reflexní vesty a vedle stolku parkoval vozíček s kbelíkem a mopem, ale přišlo mi, že chlupy má na takové povolání nějak podezřele upravené.
   [„To je škoda,“] povzdechla si. [„Ale i tak tě můžu pozvat na panáka a pak nějaký ten špás do kajuty, ne?“]
   [„Je mi čtrnáct,“]
   [„Výborně, sedej,“] zajásala a já měl takový pocit, že je na mně to zděšení kombinované se znechucením asi docela vidět. [„Ty jsi tu nový, viď?“]
   [„Jsem,“] přiznal jsem, protože předstírat opak by v tomhle případě stejně nemělo cenu, a k vlastnímu překvapení si fakt šel sednout na nabídnutou židličku z letitého plastu. Přeci jen to byla příležitost zjistit něco od víc než spolupracujícího zdroje a v nejhorším jsem mohl utéct.
   [„Neboj, já tě nekousnu. Aspoň teda ne takhle na veřejnosti. Mé jméno je Zuccazama, ale hezouni jako ty mi můžou říkat Cukrátko, a tohle je...“]
   „Mowty,“ představil se i chlapík a zamával mi, ale ani nadále nevzhlédl od obrazovky.
   [„...omluv ho, dělá na jednom projektu, díky kterému hrozně zbohatneme, a nemá čas žít. Co ty, kdo jsi, odkud jsi přišel, kam jdeš, hm?“] Jakmile ten příděl otázek vychrlila, napila se z lahve schované v papírovém pytlíku a poslala ji mým směrem. Trochu nedůvěřivě jsem povytáhl sklo z úkrytu, nicméně nepomohlo to ani trochu, protože lahev s hustou červenou tekutinou, ve které plavalo cosi barevného, stejně neměla etiketu.
   [„Champbacca,“] představil jsem se, protože krycí jména jsme si s Yussim pro všeobecnou neznámost ani nevymýšleli, a pak, abych ji neurazil, se napil. Litoval jsem toho jenom trochu – alkoholické to sice asi bylo, ale dominantní chutí byla sladká, a to tak že hodně. [„Dělám na jedné z těch velkých přepravních lodí a máme vycházky, než šéf sežene pořádnou zakázku.“] To už krycí historka byla, ale protože jsme si ji procházeli hned několikrát, neměl jsem problém ji vysypat fakt přesvědčivě.
   [„Takže se tu chvíli zdržíš? Skvělé!“] zaradovala se dřív, než jsem stihl přikývnout. [„Víš, dělat tu instalatérku a protahovat trubky je občas trochu nuda a hlavně už se dlouho nenašel někdo, kdo by trubky pořádně protáhl mně, chápeš jak to myslím...“] Upřímně řečeno jsem moc nechápal a ani to chápat nechtěl, nicméně zatímco Mowty zvedal obočí, ona se hurónsky zasmála, přihnula si z maskované lahve a já tak dostal kýženou příležitost změnit téma.
   [„A co že je ten projekt, na kterém chcete zbohatnout?“] zeptal jsem se nejen proto, abych podpořil dojem šlusáka a abych do diskuse vtáhl i jejího společníka, ale hlavně pro podezření, že by to nějak mohlo souviset s onou loupeží, kvůli které jsme sem přiletěli. Ostatně jak jinak by mohla instalatérka s nudně vypadajícím týpkem přijít k velkým penězům, že?
   „Tomu bys nerozuměl,“ ucedil Mowty a skoro to začínalo vypadat, že nechce, abych do toho strkal čumák. Čemuž jsem se vlastně moc nedivil. Nadechl jsem se tedy, že to zkusím znovu, tentokrát s podporou Síly, abych zněl důvěryhodněji, ale ani jsem se k tomu nedostal. Zuccazama totiž byla výrazně sdílnější.
   [„Hele, já tomu taky pořádně nerozumim a pomáhám ti,“] obořila se na něj a drcla ho do ramene, div že ho neshodila ze židle. Asi to měli nacvičené. [„Tak se pochlub, já vím, jak ti to dělá dobře, a tady mladej není žádná ouřednická kunda a navíc si cucnul mýho elixíru pravdy a lásky, takže nám to určitě nepokazí, že ne?“]
   Co nejrezolutněji jsem zavrtěl hlavou, ač jsem moc nechápal ten elixír, a snažil se nevypadat moc nadšeně, že se mi nejspíš povedlo celou tuhle operaci rozlousknout dřív než mému mistrovi nebo té dvojici břinkmozků. Jenže takové myšlenky byly poněkud předčasné a hlavně mě ani trochu nepřipravily na to, co následovalo.
   „Jak myslíš,“ souhlasil Mowty otráveně a konečně odložil datapad. „Co víš o projektu Loutkař?“
   [„To je nějaký místní divadelní spolek?“] zkusil jsem to a přesně podle předpokladu se netrefil. Potvrzovalo to ale moji domněnku, že ať už bylo to pití cokoliv, nešlo o sérum pravdy, jinak bych byl přiznal, že vůbec nic. Zároveň to ale asi bylo silnější, než nasvědčovala chuť, protože mě začaly mírně brnět prsty.
   „Takže vůbec nic, chápu. Ale víš, co je největší slabinou těch obrovských bitevních lodí, co se vyrábí ve zdejších loděnicích, viď?“
   [„Že potřebují asi tak deset tisíc členů posádky, aby dokázaly aspoň rozsvítit poziční světla?“] zkusil jsem znovu, tentokrát již úspěšně, a v duchu pak poděkoval těm hodinám stráveným v chrámových archivech.
   „Bingo. A proto se tady na Foerostu sešlo pár lehce nadprůměrně plných makovic z rádoby špičkových laboratoří TechnoUnie a řekly si, jestli by to číslo třeba nešlo trochu srazit pomocí automatizace a masivního užití umělé inteligence. Ukázalo se, že šlo, a právě tady finišuje konstrukce jednoho prototypu, kterému díky podřízeným obvodům, droidí posádce, multivláknovým procesům a dalším věcem, které bys nedovedl ani vyslovit, stačí necelá stovka trochu šikovnějších chlapů.“
   [„A vy jim chcete vybílit sklady surovin?“] zkusil jsem potřetí, nicméně tentokrát se zase netrefil, ač to skoro vypadalo, že mám svoje hledané lotry a budu se moct co nevidět vysmát Yussimu i mistru Tychovi.
   [„Kdepak, něco mnohem chytřejšího,“] culila se Zuccazama a po loknutí z lahve poslala červenou dobrotu zase ke mně.
   [„To jako že… vezmete celou tu loď?!“] zděsil jsem se a překvapení nemusel hrát, protože to by bylo odhalení, které jsem opravdu nečekal. Ovšem ono to bylo ještě trochu vymazlenější, jak jsem mohl tušit z toho, že Mowty protočil panenky.
   [„Přihořívá,“] zapředla Wookiee a měl jsem pocit, že se mi pod stolem otřela nohou o stehno, přitom tam měla prostoru víc než dost. A pokračovala a zase tak divně pomrkávala, tentokrát však hlavně na Mowtyho. [„Řekni mu to ty, ty to umíš podat strašně pěkně.“]
   „A co bychom s takovou lodí asi dělali, nevíš, ty hňupe? Tedy souvisí to s ní, to jo,“ přikývl šedovlasý génius až moc samolibě a já znovu ochutnal tu sladkou břečku, tentokrát trochu pozorněji, „my si totiž počkáme, až ji bude krást někdo jiný, tu krádež překazíme a budeme až do konce života žít z odměny, kterou za ty kokoty dostaneme.“
   [„Fíha,“] pokýval jsem uznale hlavou, protože něco takového by mě určitě nenapadlo. Napadla mě ale možná komplikace a radši jsem se optal, jestli to vzali v potaz. [„Ale to se možná docela načekáte, ne?“]
   „Ještě zhruba čtyři hodiny,“ pravil Mowty klidně krátce poté, co zkontroloval hodinky, a naštěstí pokračoval sám, aniž bych se musel zase hloupě ptát. „Víme totiž o partě dementů od Černého slunce, co se na podobné věci specializují a co si na tu loď brousí zuby a zkusí ji štípnout během plánovaného zkušebního startu. Jsou to sice břídilové, ale odměna je za ně slušná, takže i kdybychom jich dostali jenom polovinu, můžem do konce života sjíždět hory koksu na sáňkách.“
   [„Už jsou na stanici,“] vzala si slovo Cukrátko, totiž Zuccazama, [„sledujeme je na hromadě kamer, co jsem roznosila všude možně. Zatím ale vyčkávají na výměnu směn před testem, takže se ještě tak tři hodiny nebude dít vůbec nic zajímavého, leda že bychom se přesunuli ke mně...“] To pomrkávání mě dost děsilo, ale zvládl jsem zachovat chladnou hlavu a…
   [„Ehm, já si odskočím, ale hned jsem zpátky, slibuju,“] ujistil jsem ji, rychle se zvedal a mířil k nejbližším toaletám. Ne však proto, že bych si skutečně potřeboval odskočit nebo se tam před ní chtěl schovat, nýbrž kvůli vibracím, které v tu chvíli začal produkovat můj naštěstí ztlumený komunikátor. Někdo mi volal a já se z pochopitelných důvodů nechtěl vykecávat před dvěma neznámými, kteří mi sice viditelně věřili docela dost, ale kdo ví, jak by si to vyložili.

***

   Proběhl jsem dveřmi s galakticky uznávaným symbolem pro samčí humanoidy, rychle zjistil, že uvnitř kromě onoho unikátního záchodového aroma nikdo není, zavřel se v jedné z kabinek a zjistil, že tam není papír. To ale mohlo počkat, protože hlavní bylo stisknout příjem na stále ještě vibrujícím přístroji, který hlásal, že příchozí hovor letí skrz subprostor a tedy z nějaké nezanedbatelné dálky. Tak jsem to vzal a periferně si uvědomoval, že brnění prstů stihlo pominout, stejně jako příznaky mírné podnapilosti. Asi jsem to stíhal odbourávat.
   „No to je dost,“ ozval se hlas mého mistra, „už jsem se začínal bát, že sis tam našel holku a volám nevhod.“ Navzdory značně kousavému tónu jsem věděl, že si mě jenom dobírá a ve skutečnosti se vlastně docela dobře baví, jako ostatně při každé podobné příležitosti. A i proto jsem  byl rozhodnut mu neříct, že by vlastně nemusel být až tak daleko od pravdy.
   [„Popíjel jsem se svědky,“] odpověděl jsem tedy vyrovnaně a čekal, s čím přijde on.
   „To je mi náhoda, já taky, a zrovna kvůli tomu volám – našel jsem chlapíka, co prodal větší množství specifické nelegální elektroniky jedné partě známých firem od Černého slunce, co mířila na Foerost kvůli kšeftu století. Vypadá to, že nejdou po surovinách, jak jsme si mysleli, ale po něčem mnohem větším.“
   [„Jo, po bitevní lodi,“] potvrdil jsem mu a skoro litoval, že komunikátor přenáší jenom hlas, protože vidět jeho tvář by bylo jistě velmi poučné.
   „Cože?“
   [„Chtějí ukrást jeden z těch velkých křižníků, co se tu vyrábí.“]
   „Takový ten, co potřebuje deset tisíc členů posádky, aby aspoň rozsvítil poziční světla?“
   [„Tenhle je právě jiný, prototyp s podřízenými obvody a umělou inteligencí. Na ten stačí necelá stovka trochu šikovnějších chlapů.“]
   „A to víš jak?“
   [„Potkal jsem chlapíka, co o nich ví a plánuje je všechny zatknout při činu.“]
   „Někdo od tamních policajtů?“
   [„Ne, takový děsně chytrý a technicky nadaný pošuk s kamarádkou instalatérkou.“]
   Na druhé straně bylo chvíli ticho, asi jak mistr přemýšlel, jestli si z něj dělám srandu. Dovedl jsem si živě představit, jak si mne špičku nosu, což dělal vždycky, když byl vyveden z míry.
   „Dobře, to zní trochu moc cákle na to, aby sis to vymyslel. Myslíš, že ten jejich plán vyjde?“ To byla dobrá otázka. Mowty totiž na jednu stranu vypadal jako inteligentní člověk, na tu druhou se však nabízela otázka, jestli není až tak moc inteligentní, že zapomene na nějaký drobný detail, například že těch pirátů sem muselo dorazit fakt hodně. Dle mého soukromého odhadu tak stovka trochu šikovnějších chlapů…
   [„Přípravu rozhodně nepodcenil, ale stejně radši seženu mistra Tycho a Yussiho, jako zálohu,“] odpověděl jsem zamyšleně a snažil se vzpomenout si, jak velký je staniční kontingent pořádkových sil. Jakkoliv mi ale v hlavě zůstala téměř dokonalá mapa ke Kantýně E1, tohle číslo zmizelo beze stopy.
   „To určitě udělej. Já se ještě půjdu optat jednoho svého člověka, co má konexe přímo na Černé slunce, jestli neví víc, ale myslím, že za těchto okolností bych si mohl klidně hodit nohy na stůl a pustit si to finále, co?“
   [„Možná,“] připustil jsem, ač mi zdravá míra pesimismu nedovolovala počítat s možností, že to všechno půjde přesně podle plánu. Mistr na tom byl naštěstí podobně.
   „To počká,“ ujistil mě, „stejně tam ještě tak hodinu a půl poběží reklamy a ten můj chlápek bydlí vedle pivotéky. Ozvu se, Cox končí.“ A bylo ticho.
   Samozřejmě mě napadlo, že bych měl kontaktovat Yussiho a mistra Tycho a říct jim, co vím, ale než jsem to stačil provést, zaskřípaly vchodové dveře a někdo vešel dovnitř. Spěšně jsem schoval komunikátor do kapsy, spláchl a šel ven s tím, že to holt počká, ale to bylo poněkud unáhlené. Sotva jsem totiž otevřel dveře kabinky, uzřel jsem povědomé karamelově hnědé chlupy a byl natlačen zpátky na mísu. Rozum velel odmrštit útočnici vlnou Síly, ale instinkty asi zaspaly nebo netušily, v jakém jsem nebezpečí, a tak bylo záhy v kabince dost plno, já zase seděl, ozvalo se skřípání a křupnutí a zatímco mně se má pozice vůbec nelíbila, Zuccazama byla viditelně ve svém živlu.
   [„Tak ukaž, co sis pro mě připravil,“] vrněla a otírala se o mě způsobem, který by asi za jiných okolností nebyl tak docela nepříjemný, ale momentálně bych ho ochotně vyměnil za další přednášku o škodlivosti alkoholu. Do zadku mě studil kov záchodu, zepředu doráželo horko z chlupů bez štítu výstražné vesty, žádný div, že jsem z toho byl poněkud rozpolcený.
   [„P-připravil?“] zopakoval jsem koktavě a marně se bránil, a ji to ani trochu nezbrzdilo. Šátrala rukou v místech, kde by dle mého názoru nikdy nikdo neměl šátrat někomu, koho znal deset minut a o kom věděl, že mu je čtrnáct, a z nějakého důvodu ji to hrozně potěšilo.
   [„No vida, tak tohle mi Mowty fakt nabídnout nemůže,“] ušklíbla se.
   [„On nemá hasák?“] nechápal jsem a snažil se jí sundat pracku ze světelného meče ve vnitřní kapse montérek, který jsem ale samozřejmě nemohl jen tak přiznat. To ji konečně zmátlo, a to natolik, že se nechala, jen předtím skrytý předmět ještě párkrát ohmatala. Hasáku byl skutečně dost podobný, takže to nezpochybňovala, ale stejně vypadala jaksi zklamaně, kdoví proč.
   [„Tys šel fakt jenom na záchod?“] zeptala se, již docela normálním hlasem, bez toho děsivého podtónu.
   [„Jo.“]
   [„To jako nebylo ‚mrk mrk, jdu na záchod, sejdem se tam, mrk mrk, skoč pro kondomy‘?“]
   [„Ne.“] Já vypadal znechuceně, ona zmateně. Celkově vzato jsme si tedy neměli moc co vyčítat.
   [„Ale… krucinál, co je s tebou špatně, to jsi vyrůstal v klášteře nebo co?“]
   [„No, tak něco, ale hlavně je mi čtrnáct.“]
   [„Jako vážně? A kdes vzal tu drahou voňavku?“]
   [„To je olej z hydrauliky.“]
   [„Ale prémiový, skakoanská šedesátka,“] namítala, jako by to mělo všechno vysvětlovat, a znovu začenichala v okolí těch pár fleků, co jsem si vyrobil z odpadků. [„No nic, tohle je trochu trapas, co?“]
   [„Jo. Jdeme zpátky? Chtěl bych si doposlechnout zbytek toho plánu.“] S mírným zaváháním ze mě slezla, natáhla se po předčasně odhozené vestě a trochu ztrápeně se podívala na zvětšující se kaluž pod vyvrácenou mísou, která jasně svědčila o tom, že na to šla trochu moc zhurta a že to bude muset opravovat. Což byl ovšem jen a pouze její problém.
   Já se každopádně zvedl taky, a i když bylo nemilé, že nemůžu dát vědět kolegům, vzhledem ke zbývajícímu času do začátku akce jsem to nepovažoval za tak kritické a vypnul komunikátor. Holt si pak odskočím ještě jednou, tentokrát s důraznějším varováním, sám, bude to bezpečnější než riskovat, že hovor přijde nevhod.

***

   „Páni, to bylo dokonce ještě rychlejší než jsem čekal,“ culil se opět trochu moc samolibě Mowty, když jsme se k němu vrátili, ale než došlo na nějakou vysvětlující konverzaci, vytasil se s novou, pro mě docela důležitou informací. „Ale stejně jste přišli o moc zajímavou věc – naši přátelé právě chytili rytíře Jedi.“
   [„Cože?“] To jsem byl já, ne Zuccazama. Ta jenom pozvedla obočí podobně jako to předtím udělal její kolega.
   „Narazil na ně v servisní šachtě na administrativním podlaží, kokot, a asi mu neskočili na myšlenkový trik či co, nevím, mikrofony tam nemám. Začala přestřelka, on vytáhl světelný meč a dvanáct těch píčusů dostal, ale pak ho jeden z těch zbývajících trefil a omráčil. Bylo to docela akční, mám to nahrané, chcete to vidět?“
   [„Jasně!“] zajásala tentokrát Zuccazama, ale já se podíval taky. Z popisu to sice vypadalo na mistra Tycho, ale jistý jsem si nebyl, to až po zhlédnutí toho záznamu. Byl to on. Ten gauner, co ho dostal, ho sice trefil jenom díky obrovské dávce štěstí, ale to nic neměnilo na tom, že ho složili a odtáhli někam pryč, nejspíš do hangáru a své lodi, což však bylo mimo dosah Mowtyho kamer.
   [„Hustý,“] konstatovala, [„a nemá na sobě ty obvyklé hadry, myslíš, že šel po našich pirátech, jenom v přestrojení?“]
   „Pochybuju. To by tušil, kolik jich tu je, a takovouhle blbost by nezkoušel.“ Já si tím tak jistý nebyl, ale radši jsem mlčel. „Každopádně pro nás je to jedině dobře – odpočet jim pokračuje, tak ho jenom šoupli k sobě do lodi a nejen že je pořád můžeme pochytat, ale ještě bychom mohli dostat nějakou odměnu za osvobozeného Jedie, nemyslíš?“
   [„Jako od toho jejich Řádu?“] podivila se s notnou dávkou skepse. [„To sotva, vždyť to je jako chtít nálezné po někom z… kláštera.“] Na malý okamžik se zamyslela trochu víc, než by se mi líbilo, ale pak se vrátila do přítomnosti a ani jsem nemusel moc působit na Sílu.
   „Pravda, srát na ně, na vořežpruty.“
   [„Já mám ještě jeden takový dotaz,“] nadhodil jsem ještě a dokonce zvedl ruku, což Mowty kvitoval dalším protočením očí. [„To je jako chcete nějak uspat, nebo jak je jako plánujete pochytat, když jste jenom dva?“]
   [„Tři?“] zkusila to Zuccazama.
   „Dva jsou až moc,“ odbyl ji Mowty. „Protože jakmile ti mamlasové provedou svůj dokonalý plán, zmocní se lodi a budou na ní chtít zdrhnout, stačí mi zmáčknout tenhle rozkošný čudlíček,“ ukázal na svůj přístroj, „získám úplnou kontrolu nad lodními kamerami, většinou přepážek a systémem podpory života a prostě jim vypnu kyslík. Záznam z kamer se pomocí jednoho vymazleného a plně automatizovaného skriptu pošle na zdejší policejní stanici i s kontaktem, kam mají poslat odměny, a až je dostanu, vrátím jim loď k úklidu, načež se budu válet v prachách, ou jé!“
   [„Budeme,“] ucedila Cukrátko a génius se ve svém radování lehce zarazil.
   „Budeme se válet v prachách, ou jé, jo. A když budou rychlí, možná jim i pomůžu odladit systém, aby k něčemu takovému v budoucnu nedošlo, ale to ještě uvidím, jestli se mi bude chtít pracovat.“
   [„Mno, to zní fakt promyšleně,“] uznal jsem a pokýval hlavou, opět k jeho nevelkému nadšení.
   „Nech si ty komplimenty, podíl nedostaneš. Zvládli jsme to bez tebe tři měsíce, zvládneme to i poslední tři hodiny.“
   [„To je v pohodě, já podíl nechci,“] pokrčil jsem rameny, [„ale docela mi chutnal ten… elixír pravdy a lásky, ten ještě máte?“] Zuccazama se začala smát, Mowty vypadal, že se mu hlavou honí asi tak dvacet různých titulů pro zabržděnce mého kalibru.
   [„Takže už ti není čtrnáct?“] zkusila to, ale už v tu chvíli posílala sklo v pytlíku mým směrem.
   [„Vždyť je to trochu silnější kompot...“]
   V následujících dvou hodinách a nějakých minutách zmizel obsah lahve do poslední kapky a moc pěkně jsme si popovídali. Zejména tedy s instalatérkou, která se zase trochu otrkala a neodpustila si sem tam nějakou tu nevhodnost, ale i s Mowtym, jakmile se taky napil. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavostí o fungování doků, podělil se o nějaké ty zbytečné znalosti z chrámové databáze a dokonce se mi povedlo i odskočit si a kontaktovat Yussiho. Byl sice, chudák, trochu rozhozený, že jsem mu to nebral, a už se prý připravoval mistra osvobodit na vlastní pěst, ale když jsem ho ujistil, že já a mí noví kámoši to zmákneme, uklidnil se a slíbil, že se schová někam mezi kontejnery s rudou v sekci D, nebude dělat blbosti a počká na náš signál. Rozhovor s mistrem Coxem během téže návštěvy toalet byl ještě rychlejší, nepřinesl vůbec nic nového a trochu ho rušil řev komentátora, který si pochvaloval parádní spolupráci kachirhských úderníků.
   Celkově vzato tedy slibně načatý večer, během nějž by jeden snadno zapomněl, že je v práci...

***

   „...jsou to prostě všechno vocasové, nechápu, jak jsem tam mohl vydržet tak dlouho.“
   Mowty právě dokončoval své vyprávění o tom, jak se dostal tam, kde je, přes několik brigádiček na postech, které pro něj byly i z mého pohledu naprosto podřadné, když vtom začalo jeho udělátko hrát všemi barvami. Mírná opilost způsobená dalším zkonzumovaným elixírem a také vstřebáním většího než malého množství opravdu výživných informací o jejich životě byla rázem ta tam a já upřel oči na zdroj světla, stejně tak oba mí noví kamarádi.
   „No vida, konečně se rozhoupali,“ vyhodnotil blikání sám stvořitel pekelného stroje, chopil se ho a trochu s ním zaklepal, asi aby vylepšil obraz. „Tak jo, teď dávejte pozor, protože táááákhle se dělaj zprávy!“
   Namířeným ukazovákem opsal takový oblouk, že mi div nevypíchl oko, stiskl ono dříve exponované tlačítko a na tváři se mu rozlil další z mnoha samolibých úsměvů. Jediným rozdílem bylo, že tenhle mu tam vydržel jenom asi sekundu a půl, pak se dostavilo podezřívavé mhouření jedním okem a pak…
   „Doprdele, vole, kurva, to jsou takoví vypíčení mamrdi, tak to ani hovno, kámo!“ rozeřval se na celou kantýnu, kde už ale nebyl skoro nikdo, takže mu poplašený pohled věnovala jenom Zuccazama. Chtěla se nejspíš i zeptat, co že je špatně, ale předběhl ji, jen před tím začal zuřivě ťukat do kláves.
   „V té bandě, co zůstala na lodi s Jediem, je i jeden kripl, co se se mnou snaží vyjebat. A jestli se natvrdo napíchne na síť dispečinku, a jako že ho to určitě napadne, tak se můžu jít během dvaceti minut se svým bezdrátem klouzat, kurva!“ Nadále mlátil do přístroje, ale Zuccazama i já jsme se na sebe podívali a viditelně si oddechli.
   [„To už bude stejně pozdě, ne?“] zeptala se jemně a já byl rád, že si to nemyslím sám.
   „Neser mě, Cuketo,“ odsekl, ale ani se na ni nepodíval, „tady nejde o to, že se za dvacet minut udusej, i kdyby to byli samí Falleeni, tady jde o to, že jestli tenhle jeliman dokáže prolomit moje kódování, mohl by prolomit i naše identity.“
   [„Jako že by zjistil,“] zkusil jsem to tentokrát já a neušlo mi, že Zuccazama najednou vypadala docela zaraženě, [„že s ním a jeho bandou profesionálních grázlů vyběhla údržbářka a… nerd?“]
   „Jako že by zjistil, ty idiote,“ obořil se pro změnu na mě, „že člověk, co mu pozabíjel většinu kamarádů, je ten samej jako ten, co mu za nemalej balík peněz prodal tip na loupež století i s pár nedůležitejma přístupovejma kódama!“ Rozhostilo se ticho rušené pouze dalším zběsilým mlácením do přístroje, během nějž Zuccazama omluvně pokrčila rameny a já si uvědomil, že fakt asi idiot jsem. Protože jinak to přece dávalo dokonalý smysl a mělo mě to napadnout už dávno, že Černé slunce nešlo jen tak náhodou kolem zrovna ve chvíli, kdy měli tihle dva připravenou dokonalou past. Než jsem však stačil cokoliv navrhnout, rozhýbal se Mowty, a to způsobem, který pro mě nebyl zrovna příjemný.
   „Oukej, srát na to,“ pravil rezignovaně, vypnul přístroj a místo něj vytáhl bouchačku. „Čas na plán B. Zabijeme svědky a zkusíme zdrhnout do Vnějšího okraje.“
   [„Co?“] To jsem byl hlavně já, ovšem Zuccazamě to z očí koukalo taky. Důležitější ale bylo, že jí to koukalo i z řeči těla, neboť se bleskově vrhla mezi mě a zbraň, a to dřív, než jsem vůbec stačil pomyslet na nějaké úskoky. Pro jednou jsem tu její srst pod žlutou reflexní vestu viděl zblízka docela rád, rozhodně radši než tu žílu, co začala jejímu společníkovi pulzovat na čele.
   „Nebuď blbá a uhni, sakra, když je nenavede na naši stopu, tak máme tak půl dne k dobru!“
   [„A kvůli půldnu chceš zabít někoho, kdo nám chtěl pomoct?“]
   „Zklidni hormon a nemysli kundou, laskavě, jde nám o kejhák!“
   [„Můžu mít protinávrh?“] vmísil jsem se do debaty, protože to vypadalo, že vzduchem začnou lítat chlupy a zuby a plazma a tak. Dokonce jsem nesměle zvedl ruku, když to minule tak pěkně fungovalo, a on mě do ní dokonce nestřelil.
   „Co, zabiješ se sám?“
   [„Ne, ale máme ještě tak osmnáct minut, kdy je ten týpek zaměstnaný, ne?“]
   „Spíš tak patnáct, kam míříš?“ On mířil pořád na mě, skrz svou společnici, mimochodem.
   [„No, že kdyby se mi třeba během těch patnácti minut povedlo osvobodit toho Jedie, tak ho třeba zastaví dřív, než se začne nudit a prolustruje si vás.“]
   „Není to na sebevraždu moc velká námaha? Je s ním nejmíň šest chlapů, každej větší než ty sám.“
   [„Ale já nebudu sám, pomůže mi Curkátko, navíc Jediové přece chodí ve dvou, ne? Bude tu někde mít i učedníka.“] To zabralo. V Síle jsem cítil, že nad tím intenzivně přemýšlí a že už mě nevnímá jako hlavní hrozbu, což potvrdila Zuccazama, která obratem odstoupila a odkryla mi pohled na zbraň, nyní bezpečně skloněnou k podlaze.
   [„Znám zkratku,“] navázala na mě, věnovala mi spiklenecké mrknutí a chopila se mopu, což jsem vyhodnotil jako signál, že do toho se mnou jde.
   [„Stejně ho ale zkus zdržet, každá vteřina dobrá,“] navrhl jsem ještě Mowtymu, ale už jsem se taky zvedal a vyrážel ke dveřím.
   „Podle mě oba chcípnete,“ ucedil, ovšem opět se chopil přístroje, „ale zkusím aspoň najít toho učedníčka, ať je to větší sranda.“ Víc jsem vědět nepotřeboval, následoval jsem Zuccazamu k východu a zanedlouho už pelášil promenádou k tamní zastávce staniční rychlodráhy. Počet tvorů, co se tam poflakovali, se navzdory pozdní staniční hodině nijak výrazně nezmenšil, světlo bylo pořád stejně slabé a pořád jsem litoval, že nemám boty.

***

   O tři minuty, dva přeskočené droidy a jednu srážku s velkoobchodníkem s lubrikanty později jsme  seděli ve vlakové soupravě, která pamatovala nejspíš ještě Nagu Sadowa, a řítili se k doku, jehož číslo nám cestou nahlásil Mowty. Přišla chvíle vytáhnout eso z rukávu a doufat, že z toho nebude malér.
   [„Yussi, kámo, slyšíš mě?“] zabručel jsem do komunikátoru krátce poté, co jsem ho zase zapnul, a ostatní cestující sice vypadali dost znechuceně, ale možná to bylo jenom těmi přetlakovými obleky a tmavými brýlemi.
   „Jo, slyším, poslouchej...“
   [„Ne, to ty poslouchej,“] přerušil jsem ho dřív, než mi stihl rozbít krytí, [„pamatuješ, jak jsi říkal, žes na promenádě asi viděl dva Jedie v civilu?“]
   „Co?“ Nezklamal.
   [„Nedělej překvapenýho, říkals přece, žes viděl dva maníky, co byli sice oblečení jako normální lidi, ale u sebe měli špatně schované světelné meče, ne?“]
   „N...“ U Baccovy šavle, fakt to s ním nebylo lehké.
   [„...a ten menší vypadal jako hrozně natvrdlej moula, kterýho bych klidně skopal do kuličky, kdyby mě třeba nějak sral?“]
   „Jo tenhle!“ dovtípil se konečně a já si oddechl, protože Zuccazama sice vypadala pořád trochu podezřívavě, ale teď už se i usmívala.
   [„Myslíš, že bys ho dokázal najít? Zjistili jsme, kde drží jeho mistra, a jdeme ho vysvobodit, tak by se nám hodil.“]
   „Určitě. Mám pocit, že jsem ho zrovna před chvilkou viděl kousek odsud.“
   [„Výborně, tak ho pošli do hangáru 17 v sekci D, my...“]
   [„Vystupujeme.“]
   [„...tam budeme za chvilku. A ty se hlavně koukej schovat na lodi a nevylejzej, protože tady možná půjde do tuhého a víš přece, jak snadno se ti dělají modřiny.“] Jo, to jsem si asi mohl odpustit, ale ani moc nevrčel, potvrdil příjem a vypínal vysílačku, přičemž už bylo slyšet, že běží.
   My běželi taky, další sekcí promenády, do chodby k hangárům a podél několika pancéřových dveří hlídaných protokolárními droidy, za nimiž jistě parkovaly luxusnější kocábky než ta naše rachotina. Zuccazama běžela napřed, neboť koho nám z cesty neodklidila její reflexní vesta, toho odklidil její reflexní mop, a já se tak vůbec nemusel zabývat obavami, že někoho srazím. Po dalších třech dveřích mi celkem svěže oznámila, že ty další jsou naše a že nám zbývají čtyři minuty.
   Nedalo se svítit. Připravil jsem se, že jakmile zastavíme, prostě sáhnu pro ten hasák, co se jí prve tak líbil, otevřu a uvnitř to nějak vyřešíme, ale náhoda mi zase jednou přála.
   „No to mě poser,“ ozvalo se Zuccazamě z vysílačky tak nahlas a tak pobaveně, že jsem zapomněl brzdit a zastavil se o zadek pod vrstvou žluté látky a karamelových chlupů. Zuccazama vypadala, že chce něco říct, ale přerušily ji další zvuky z vysílačky, pořád ještě tak hlasité, že jsem je slyšel i já. Byl to Mowty, ovšem ne ten zachmuřený, co mě chtěl před pár minutami odprásknout, nýbrž smějící se na celé kolo. Důvod své rozjařenosti nám sdělil sám, bez nutnosti se aktivně ptát. „Měli jste pravdu, fakt jsou tu dva. A ten druhej je sice podměrečnej, ale narazil na našeho kámoše v šachtě u hlavních rozvodů a udělal z něj pět malejch do školky a z jeho dvou bodyguardů taky. Ty vole, já se poseru, to se fakt jen tak nevidí...“
   [„Znamená to, že jsme v suchu?“] otázala se ho zpátky, zatímco já si prohlížel dveře do cílového hangáru a protokolárního droida, jemuž jsme už asi začínali připadat lehce podezřelí.
   „Víc než v suchu, ozvali se mi fízlové, že se vzhledem k okolnostem pokusí urychlit odesílání odměn na náš účet, ale bude jim chvíli trvat, než identifikují a posčítají ty mrtvé čubky. Ovšem záloha už je na cestě a myslím, že minimálně nový šidítko si za to určitě pořídit zvládneš. Vrať se, balíme.“
   Skoro to udělala, ale můj pohled ji zastavil. Pohled, kterým jsem se jednak ptal, co že je to to šidítko a jestli to chci vědět, a druhak protestoval proti tomu, že v tom Jedie necháme samotné. Pochopila přinejmenším to druhé, což bylo důležitější.
   [„Pomůžu ještě mladýmu zachránit toho rytíře, ať mu z toho taky něco kápne,“] zamručela zpátky a odpověď už jsem tentokrát neslyšel, ale určitě to bylo něco sprostého.
   [„Díky,“] odtušil jsem a nadále věnoval většinu pozornosti dveřím hangáru 17, protože jsem zatím moc netušil, jak se dostat za ně a co tam dělat.
   [„Až doteď jsem si mimochodem myslela, že ten druhý jsi ty.“] Tím se potvrdilo moje předchozí podezření, že jí byl podezřelý ten klášter, ale před nutností vykoktat nějakou odpověď mě zachránila rána jako z děla, to když kdosi vykopl mřížku z podlahové ventilace a vyskakoval k nám do chodby. Yussi.
   „Buďte pozdraveni,“ spustil, snažil se na mě nekoukat jako na kamaráda a docela mu to i šlo. To spíš já měl problém, abych se nesmál tomu jeho motorkářskému převleku. „Jste ti, co mě poslali na stopu mého mistra, že?“
   [„Jsme,“] přikývla Zuccazama, sklonila mop do méně defenzivní pozice a k mému mírnému překvapení se na něj nedívala ani trochu mlsně, [„jak můžeme pomoct dál?“]
   „Dokážete jim nějak zabránit v odletu? Dostal jsem další tři...“
   [„Jo, slyšeli jsme.“]
   „...ale bojím se, že ten zbytek teď bude chtít pláchnout.“
   [„No, ještě že toho tady kromě instalatéřiny dělám víc. Taky slyšíte pištění mynocků?“] zaposlouchala se Cukrátko a Yussiho to zmátlo snad ještě víc než mě. A zatímco jsme naslouchali, přistoupila k droidovi a legitimovala se mu svým instalatérským průkazem.
   „Ne,“ zavrtěl konečně hlavou Yussi a já, protože jsem taky nic neslyšel, jsem ho napodobil. Ona na to však nedbala a s pobrukováním, že ti mynockové fakt vlezou úplně všude, mi hodila mop a přistoupila k panelu vedle dveří. Z kapsy vytáhla čipovou kartu, strčila ji do příslušného slotu, otočila kolečkem, zmáčkla čudlík a světla nade dveřmi se zbarvila do výstražné oranžové. Droid poslušně odcupital stranou a nejspíš se připravoval na to, jak bude případným příchozím oznamovat smutnou zprávu, že hangár je vzhledem k zamoření mynocky momentálně nepřístupný.
   [„A teď vám ukážu, jak to umím s hadicí,“] mrkla na nás Zuccazama, vytáhla kartu z panelu, otevřela první dveře a nahnala nás dovnitř tak rychle, že z toho zase šel trochu strach. Uvnitř však místo dalšího zkoumání hasáků zavřela vstupní dveře, hodila nám každému jeden dýchací přístroj ze servisní skříňky, sama se vybavila svým, hodila si na záda takový docela velký sud s hadicí, co se válel hned vedle, a ukázala na druhé dveře, ty, za nimiž už se nacházel vlastní hangár.
   [„Nejspíš budou v lodi a hádají se s kontrolou, že nikde žádné mynocky nemají, ale stejně – já a tady fešák jdeme profouknout vzpěry heliem, aby nepojali podezření, že je to habaďůra,“] vysvětlovala Yussimu a vlastně i mně, protože o způsobech likvidace mynocků jsem toho věděl žalostně málo. [„Vejdeme tam a okoukneme, jestli někdo z nich není přímo v hangáru, ty chvilku počkej a pak proběhni rovnou dovnitř. Může jich tam být i šest, vládneš to sám?“]
   „Když osvobodím mistra, tak s klidem, když ne, tak… asi taky,“ usoudil Yussi a já mu to docela věřil, protože jakkoliv bych si já na něco takového netroufl, on byl přes šermování machr a mohl mít výhodu prvního seku.
   [„Fajn, jdeme, já stříkám, ty za mnou utírej, pro změnu,“] zavelela a hurónsky se zasmála, já bezelstně zasalutoval, že jako jasné, dveře se otevřely a dva šmuckovití Wookiové nakráčeli jako největší suveréni do hangáru s přepychovou lodí Černého slunce. Přesný typ jsem nepoznával, trochu se to podobalo lehkým frachťákům série YU, ale dost možná to bylo něco unikátního na zakázku. Lak byl jako nový, do prostoru z ní hrozivě trčelo pár kanónů a nebyla zas tak velká. Vlastně mě napadlo, že pro pět lidí a jednoho zajatého Jedie je velká tak akorát, takže sem na ní asi nepřiletěla víc jak čtvrtina všech lotrů, ale to už Zuccazama zařvala na celý hangár, ať se panáčkové nebojí, že to bude hnedle v cajku, a dala se do díla. Namířila hadici a následný proud helia do prostoru nad nejbližší přistávací vzpěrou a díky tomu pekelnému syčení nemusel být Yussi žádný mistr plížil. Po pirátech nebylo navíc venku ani vidu ani slechu, takže měl cestu dokonale volnou a já poslušně vytíral loužičky, co vznikaly díky kondenzaci vzduchu na chladné hlavni. Samozřejmě mě napadlo, že by bylo děsně husté, kdybych tím mopem na poslední chvíli vyřídil nějakého toho ničemu, ale… musely mi stačit loužičky. Docela mi to šlo, ale ještě lépe si vedl Yussi, takže než jsme s Cukrátkem zlikvidovali posledního imaginárního mynocka, vycházel z lodi jak on, tak mistr Tycho.
   Byl jsem vlastně připraven na to, že mé krytí definitivně padne, ale očividně jsem Yussiho podcenil, protože se zdálo, že svého mistra instruoval. A ten to respektoval, ač mi nebylo tak docela jasné proč – teď už to stejně bylo jedno, ne? Možná však chtěl zabránit šíření drbů o tom, jak každý chlupatý údržbář je ve skutečnosti Jedi, a tak se mi jenom uklonil, úplně stejně jako Zuccazamě.
   „Děkuji vám za záchranu,“ pravil poté, „a omlouvám se, že za svou svobodu nemůžu nabídnout adekvátní odměnu, jak jste asi doufali.“ Zuccazama si tou dobou sice se zájmem prohlížela jeho fousy, takže mi přišlo, že by dokázala najít i nějakou alternativní odměnu, nicméně mistr pokračoval. „Ovšem možná mi bude nějakou dobu trvat, než se ze svého věznění vzpamatuji a nahlásím úřadům, že v tomhle doku parkuje loď s mrtvou posádkou. Takže pokud byste náhodou měli někoho, kdo dokáže uklidit pár mrtvol a přeprogramovat transpondér, a chtěli s ní vyrazit ke hvězdám, určitě vám v tom nestihnu zabránit.“
   Potutelně se usmál a podíval se na mě, takže mi došlo, proč že mě nepráskl. Ten prevít.
   [„To je víc než dost,“] usmála se Zuccazama, mistr nás oba poplácal po ramenou, prošel i se svým trochu zpoceným učedníkem mezi námi a opustil hangár. Já tušil, co přijde, ale nakonec jsem měl na vymýšlení výmluvy trochu víc času, protože Cukrátko se o tu skvostnou zprávu nejdřív chtěla podělit s Mowtym.
   [„Koukej dovalit do hangáru 17, máme novou loď.“] Odpověď jsem neslyšel, jenom přinejmenším nenadšený tón z druhého konce linky. [„Já vím, že si můžeme koupit deset nových lodí, ale tahle je fakt pěkná… Já vím. Jo, to vím taky. Ano, určitě navrhneš nějakou lepší a pak si jich koupíš celou letku, ale, sakra, já chci tuhle, můžeš dorazit? Díky.“]
   Pak si sice loď začala zálibně prohlížet a majetnicky ji poplácala po přistávací vzpěře, ale stejně jsem se nadechl, preventivně. Naštěstí.
   [„Tak co, jdeme vytřít krev, ať můžeme letět ke hvězdám?“] vypadlo z ní pak ještě příměji než jsem čekal. A obočí se jí u toho zase divoce vlnilo.
   [„Vytřít ti klidně pomůžu, ale nikam neletím,“] odvětil jsem co možná nejodhodlaněji, ale asi to moc nefungovalo.
   [„Jak neletíš? Neblbni, je to skvělá příležitost. Ta loď je parádní, já teď mám balík peněz, můžeme rozjet přepravní společnost nebo tak něco, a až dorosteš...“]
   [„Hele, to prostě nejde. Já...“]
   [„Jsi ženatej, viď?“]
   [„Nejsem, je mi čtrnáct, u Baccovy šavle, ale… dlužím život našemu kapitánovi.“]
   [„Aha.“] Vypadala snad ještě zklamaněji než kdybych jí potvrdil ten chomout, ale fungovalo to. Nezačala totiž vymýšlet, jak mě z toho dostat, jenom si povzdechla a konečně pokládala poloprázdný sud s heliem.
   [„Moc mě to mrzí, určitě by to byla sranda.“]
   [„No to si teda piš, že by byla,“] ucedila trochu zklamaně, ale taky trochu zasněně, což mi dávalo naději, že je na dobré cestě se s tím vyrovnat. Ne snad že bych věděl něco o tom, jak se samičky naší rasy vyrovnávají vesměs s čímkoliv.
   [„Chceš pomoct s tím vytíráním?“] zkusil jsem ještě a mávnul na ni mopem, ale v tu chvíli mi začal pípat komunikátor.
   [„Champbacca,“] ohlásil jsem se a ona mi, asi v předtuše, co bude následovat, vzala mop.
   „Nazdar, kámo,“ ozvalo se z druhé strany, „to jsem já, Yussi, pamatuješ, ten jak pro tebe hledal toho Jedie?“
   [„Jo, vzpomínám si. Dobrá práce, mimochodem.“]
   „To víš, jsem třída. Ale kvůli tomu nevolám – kapitán svolává posádku zpátky na loď, máme kšeft.“
   [„Jasný, za chvíli jsem tam,“] odpověděl jsem možná trochu smutně, ale vlastně to přišlo docela vhod. Zuccazama si povzdechla, opřela se o násadu a úslužně si počkala, až to típnu.
   [„Tak já půjdu,“] sdělil jsem jí, [„pozdravuj Mowtyho a ať vám ty prachy dlouho...“]
   Pokračoval bych, ale v tu chvíli natáhla volnou ruku k mým montérkám, přitáhla si mě na vzdálenost menší než malou a provedla mi něco, o čem jsem se v chrámových archivech zatím nedočetl. Zahrnovalo to jazyk, nebylo to ani trochu hygienické nebo logické a byl jsem docela rád, když to skončilo, protože jsem si do poslední chvíle nebyl jistý, jestli mi fakt jenom hodně divně děkuje za spolupráci, nebo se mě snaží zabít.
   [„Na rozloučenou,“] vysvětlila pak, otočila se na patě a s mopem přes rameno mířila k nástupní rampě své nové lodi. [„Ale jestli se ještě někdy uvidíme, elixír je na mě a dotáhneme to dál...“] To znělo trochu výhružně, ale odpověď jsem na to nevymyslel a jen tam chvíli stál a přemýšlel, že to asi mohlo dopadnout i hůř. Pak už ale nemělo cenu dál civět do podlahy a i já se otočil k odchodu.
   Cestou ven jsem na chodbě potkal Mowtyho. Datloval cosi do svého udělátka a když jsem se s ním pokusil rozloučit, jenom zavrčel, ať jdu do prdele, že ho nezajímám. Což bylo fér. Mnohem víc jsem si popovídal s jedním strýcem, co se mnou čekal na rychlodráhu a později se mnou i jel. Drby o tom, že u loděnic došlo k velkému zásahu proti kriminálním živlům, už samozřejmě cirkulovaly mezi veřejností, ale on byl přesvědčen, že zas takový úspěch to nebyl. Soudil, že projekt Loutkař tím bude značně zpomalen a dost možná úplně zrušen, což by znamenalo, že všechny ty miliony kreditů vložené do jeho rozjetí přišly vniveč. Nechal jsem ho, ať se vypovídá, vystoupil jsem na oné zastávce nedaleko Kantýny 1E a zpátky do našeho hangáru už se dostal bez sebemenších potíží.
   Za necelé tři hodiny už jsme přistávali na Coruscantu.

***

   „Chceš mi říct,“ přeměřoval si mě mistr Cox poté, co jsem mu U Kancléřky Saresh ve stručnosti popsal průběh mise, „že se ti povedlo bez jediného zapnutí meče zachránit Tycha, dorazit profíky od Černého slunce a ještě se cicmat s karamelovou milfkou?“
   [„Nikoho jsem nedorazil a...“]
   „Respekt, fakt,“ zasmál se, chytil půllitr s pivem, co mu po stole poslala barmanka, a pozvedl ho do výše, k přípitku. „Rakhuuunští sice prohráli, ale tohle dělá ze dneška přinejhorším docela slušný den. Tak na Cukrátko a Mowtyho!“ Tou dobou už jsem měl své pivo chycené i já, ozvalo se cinknutí a já se těšil na to, že teď budeme do té galaxie tam venku létat aspoň trochu častěji, protože měla očividně co nabídnout.
   Nebyl jsem ani trochu zklamán.

[Jessica Karnis]

   Coruscant, 61 let před bitvou o Yavin

   [„Jauvajs.“]
   Vzhledem k vážnosti situace by asi bylo lepší říct něco velkolepějšího, nebo vůbec nejlepší neříkat nic, ale už bylo pozdě to brát zpátky. Ze země, kam jsem byl povalen vyloženě proti své vůli, už jsem se pro celkovou vyčerpanost ani neměl snahu zvedat a to, že mi na krk míří světelný meč, mě taky nechávalo nebývale chladným. S mírně zvýšeným zájmem jsem si alespoň prohlížel strop temné kobky a užíval si každou vteřinu největšího selhání ve svém dosavadním životě.
   Netrvalo to ale zbytečně dlouho. Modrá čepel, kterou jsem v posledních okamžicích poznal až příliš důvěrně, po pár okamžicích se syčením zmizela, a temná místnost se začala projasňovat. Simulace sithské hrobky na Korribanu se pomalu ale jistě vypínala a mistr Tycho mi podával ruku, aby mi pomohl zpátky na nohy. Docela mi to přišlo vhod.
   „Je mi líto, ale tohle bylo nedostatečné,“ konstatoval, jakmile se naše ruce zase rozpojily.
   [„Jo, já vím, byl jsem u toho,“] odvětil jsem, oklepal ze sebe pěkných pár připálených chlupů a málem se tam znovu složil, jak mě po tom výprasku bolely nohy. Přitom to nejspíš ani netrvalo nějak dlouho, možná deset minut, možná patnáct, včetně úvodního pozdravu a taktického přeměřování soupeřů. Jenže pak na mě mistr zbraně vlítnul a ani třináct let výcviku s elegantní zbraní rytířů Jedi mi nebylo nic platných.
   A proč že jsem si myslel, že by to něco platné být mohlo, a pouštěl se do toho? Inu, nejdřív je potřeba vrátit se o pár dní zpátky, na pohřeb mého mistra.

**

   Moc jich nepřišlo. Z deseti tisíc rytířů, co brání mír a spravedlnost v galaxii, jich dorazilo přesně osmnáct. Poznával jsem velmistra Řádu, mistrovu mistryni Ori-La-Haru, mistryni Myr s padawanem, Sheenu a dva nebo tři rytíře. Rozhodně mezi nimi nebyla žádná místní celebrita.
   Velectěná Nejvyšší rada za sebe poslala mistra Yodu, jinak se neukázal nikdo, nejspíš měli na práci důležitější věci. Nevyčítal jsem jim to, stejně jako jsem to nevyčítal těm tisícovkám členů našeho řádu. Ostatky mistra Coxe sice ležely na katafalku pod plátnem, které velkoryse zakrývalo fakt, že jich moc není, ale jeho duch už byl stejně součástí Síly a na nějaké davy by ani za života nebyl zvědavý. Zejména pokud by to byly davy celebrit nebo členů Nejvyšší rady.
   [„Není smrt, je jen Síla,“] začal jsem svůj mručivý proslov a vzpomněl si samozřejmě i na předchozí řádky citovaného kodexu. Není emocí, je mír, a já byl se současnou situací smířený tak moc, až mě to skoro znepokojovalo. Žádné spílání nepřízni osudu, žádné bědování vesmírné Síle, dokonce ani v kolenech jsem se při vyslechnutí té nemilé zprávy nezlomil. Skoro jako by mi na něm ani nezáleželo, jenže...
   [„Mistr Cox nebyl nejlepším Jediem, co kdy žil. Ale dokud žil, žil lépe než leckterý jiný Jedi a měli bychom si z něj brát příklad. Teď je součástí Síly a je na nás si na něj občas vzpomenout.“]
   A jak že to můj mistr zemřel? Inu, to se stačí vrátit o pár dní zpátky a podívat se na naše poslední posezení u piva.

***

   „Tak jo,“ začal mistr Cox, jakmile mávl na paní Saresh, že chceme dvě piva, a sedl si do naší kóje, „chyby, spusť!“ Byl to zajetý rituál, který jsme za posledních třináct let provedli nesčetněkrát, ale i tak jsem se nejdřív na oko zamyslel, abych nevypadal ukvapeně. Ne že bych ukvapený byl. Naopak jsem za ty roky pod jeho vedením strašně zmoudřel a bylo znát, že mě učí trpělivý vyšetřovatel, který nejdřív kouká a až pak seká. Jiné jeho charakterové rysy se na mně nicméně začaly podepisovat taky a to už tak dobře nebylo.
   [„Já si myslím,“] zabručel jsem pomalu, zatímco nám zelená Twi‘lečka podávala expertně natočené Levhartomuty, [„že největší chybou bylo brát s sebou mistryni Myr a hlavně jejího padawana.“]
   „A na to se napijeme!“ prohlásil mistr Cox a nadlidskou rychlostí se chopil půllitru. S mírným zpožděním jsem ho napodobil, ozvalo se cinknutí a lahodný mok po zásluze spláchl nahořklou pachuť z dohry našeho výletu na Corulag.
   „Nicméně jsi byl u toho,“ pravil mistr, jakmile si otřel pěnu ze rtů, „když nám rada vysvětlovala, proč musíme letět společně.“ Ano, to jsem byl. Mistryně Myr i její padawan měli mnohem lepší kvalifikaci na diplomatickou misi, ale my dva zase lépe znali jednu bandu mizerů, která měla podle náznaků v podsvětí na summitu zlobit. „U některých věcí už jsme ale společně nebyli, takže?“
   Takže jsem začal vzpomínat, kde se to poštvalo na mé straně, a to pěkně od začátku. A kde že byl ten začátek? Inu, o pár dní zpátky, jak jinak.
   

****

   Na konzulární křižník jsme s mistrem nastupovali jako první zástupci Řádu ještě před delegací a všechno probíhalo tak hladce, jak by jeden od civilizovaného přístaviště na Coruscantu očekával. Prohlédli jsme loď, jestli na ni náhodou někdo neschoval nějaké překvapení, seznámili se s posádkou pod vedením kapitána Palo‘Naga a mistr mi u něj dokonce vyjednal krátký pilotní zácvik, abych se taky jednou proletěl s něčím větším. V tu chvíli mi to připadalo dost riskantní, vzhledem k nákladu, ale nebyl všem dnům konec.
   Po pár hodinách, kdy jsem pod kapitánovým dozorem provedl základní diagnostiku, začal už trochu rozumět tomu jeho srandovnímu přízvuku a věděl, kde se ovládá stoupání, se konečně dostavila i delegace a jejich doprovod a začala ta pravá legrace. Tedy ne s diplomaty, kterých bylo šest a kteří se okamžitě vydali do svých kajut, připravovat se na summit, a ne s mistryní Myr, s níž se jal konverzovat můj mistr, ale s jejím padawanem. Ten totiž krátce poté, co vešel na palubu a prohlédl si bedlivým pohledem vstupní prostor, spatřil taky mě, přiblížil se a spustil.
   „Nazdar, negře, já jsem Mace Windu a brzo to dotáhnu mnohem dál než ty.“
   Možná tedy nepoužil přesně tahle slova, ale vyznělo to tak zcela jednoznačně, takže nám prostě od samého začátku nebylo souzeno stát se kamarády. Zachoval jsem si ale otevřenou mysl, nevysmál se tomu jeho debilnímu afru, a dokonce ho tam nenechal stát. Přesto se ten první kontakt tak docela nevyvedl a během nudné cesty na Corulag jsme si udržovali zdravý odstup.

***

   „Nakonec se to ale moc nepovedlo, co?“ dotázal se mistr trochu suše a já nemusel dlouho přemýšlet, aby mi došlo, na co naráží.
   [„Na moji obhajobu,“] začal jsem tedy rovnou trochu defenzivně, [„ten cvičný souboj v hotelu na Corulagu byl jeho nápad a mistryně Myr to schválila, já do toho šel jenom proto, aby dostal šanci.“]
   „Šanci? Já slyšel, že plachtil čtyři patra.“ Mezi Jedii se fakt všechno strašně rozkecá. Docela by mě zajímalo, kudy se to dostalo až k němu – Mace sám tvrdil, že se o tom nikde šířit nebude, a já neměl problém mu to věřit. Zázrak, aby jedenáctiletý floutek porazil čtyřiadvacetiletého Wookie, se nekonal a výprask nedostal zas tak velký, jak to na první pohled mohlo vypadat, takže nebyl důvod, aby si šel někomu stěžovat. Na druhou stranu byl ten hotel docela rušný a i v relativně opuštěné sekci, kde jsme ten večer tasili meče, sem tam prošel někdo z personálu, o možných kamerách ani nemluvě. Informační vektory tam evidentně byly.
   [„To jo, ale za to si mohl taky sám. Já ho i chtěl nechat vyhrát, však jsem dvakrát starší a moudřejší, ale když hned po tasení viděl barvu mého meče, chytl ho hrozný rapl a považoval jsem za výchovné mu ukázat, že něco takového šermířské schopnosti nezlepšuje.“]
   „Tak to se, myslím, povedlo,“ souhlasil mistr a pozvedl půllitr k dalšímu přípitku, s nímž jsem neotálel. „Ale zpátky k dění na lodi. Jak ses dostal tak rychle do strojovny, když to bouchlo?“
   No, a to bylo nějak takhle...
   

****

   Série přinejmenším tří explozí mnou smýkla o podlahu a následný zvuk poplašných sirén mi na komfortu nepřidal, ale zůstal jsem při vědomí a atmosféra v chodbě zatím držela. Gravitační plátování rovněž fungovalo a světla nezhasla, jen přešla na výstražný odstín. Netušil jsem, co se stalo, ale než jsem stihl kohokoliv kontaktovat, bylo mi něco málo napovězeno přímo tím nejpovolanějším z kokpitu.
   „Vážení cestujúci, hovorí k vám kapitán,“ ozval se z interkomu klidný hlas kapitána Palo’Naga úplně stejně, jako když před nanejvýš minutou ohlašoval návrat do atmosféry Coruscantu a průlet oknem v planetárním štítu. „Vyskytli sa drobné technické problémy s únikovými modulmi a motormi, oboje je akosi nefunkčné. Zachovajte kľud a zostaňte vo svojich kajutách, všetko bude v poriadku.“
   Něco mi říkalo, že drobné technické problémy s motory a únikovými moduly nemůžou být v atmosféře hlavního města nikdy tak docela drobné, zejména následují-li po něčem, co mi poměrně dost připomínalo výbuchy, a že tedy kapitán tak trochu kecá, aby ke všem problémům nemusel řešit ještě vyděšené diplomaty. Nadávající inženýr, co v tu chvíli probíhal kolem, mi mou domněnku dokonale potvrdil, a to si mě ani nevšiml a prostě jenom nadával. Pochopil jsem také, že na lodi fakt něco vybuchlo a že je na to chudák sám, protože mělo jít o rutinní cestu a příliš mnoho inženýrů by mohlo těm kreténům se stříbrnými lžícemi v držkách, jeho slova, zkazit prožitek z cesty.
   Samozřejmě jsem tedy běžel za ním, protože působil sympaticky a když mě náhoda přivedla takhle blízko, hodlal jsem to využít.
      

***

   „Náhoda?“ podivil se mistr Cox. „To, žes po těch osmi drincích potřeboval na záchod, nepovažuju za náhodu.“ A asi že mu to připomnělo, že už nějakou chvíli nechladil žaludek, obrátil do sebe větší část zbytku půllitru.
   [„Všechno to bylo nealko a na další dění to nemělo vůbec žádný vliv,“] odpálkoval jsem ho, stále trochu rozmrzelý z toho, že mi ani jako zletilému ochránci míru a spravedlnosti nenalili nic pořádného, přitom jsem to na jedné lodi s Macem rozhodně potřeboval. Stačilo mi vidět, jak se s těmi politiky bratříčkuje, a potřeboval jsem něco na otupění smyslů. Vlastně jsem mohl být rád, že ta cesta byla relativně krátká a na lodi bylo pár míst, odkud nebylo to jeho tokání s byrokracií slyšet. Letět s ním v něčem menším třeba někam do Vnějšího okraje, tak to jeden z nás nepřežije.
   „Protože jsi to naštěstí stihl,“ pousmál se mistr a tentokrát měl částečně pravdu. Šlo připustit, že s plným močovým měchýřem by se mi loď zachraňovala trochu hůř, tak jako tak by ale nejspíš všechno dopadlo úplně stejně. Tedy další důvod k mírné rozmrzelosti.
   [„Tak bych se holt pochcal, nebyl bych tam jedinej,“] pokrčil jsem rameny. [„A vůbec, nepřerušujte mě pořád, už se dostávám k té části, kdy jste mě kontaktoval s tím, že mistryně Myr uklidňuje delegaci v salónku a já jestli bych se nemohl dostat do strojovny a zhodnotit situaci.“]
   To bylo možná trochu drzé, ale on přerušování taky neměl rád, tak si mohl stěžovat jen sám sobě, že mě to naučil. 

****

   „Kurva,“ konstatoval inženýr, sotva vběhl do strojovny, a i já jakožto technický laik jsem si z toho dal dohromady, že situace není ideální. Kdyby mi tedy ještě po spatření té očouzené díry v jedné stěně zbývaly nějaké pochybnosti. Většina světel byla potemnělá, obvyklý hluk přístrojů se kamsi vytratil, ve vzduchu ale místo toho visel zbytkový smrádek nějakého toho pekelného stroje.
   [„Můžu nějak pomoct?“] nadhodil jsem v naději, že mě třeba inženýr nechá aspoň držet svítilnu, protože jinak jsem mu toho moc nabídnout nemohl.
   „Umíš tou svojí Silou nastartovat reaktor nebo jinak zabránit lodi v pádu?“
   [„Ne,“] přiznal jsem a byl si poměrně jistý, že něco takového by nezvládli ani dva přítomní mistři. Inženýr si tím byl asi jistý taky a ani se neptal, ale spojení se zbytkem přeci jen navázal, jen co mě odmítl.
   „Tak spíš ne. Strojovna můstku, je to zlé.“
   „Tu mostík,“ ozval se kapitán, mnohem méně klidný než předtím, „my vieme. Niečo nového mi nevieš povedať?“
   „Záložní baterie jsou v pořádku,“ přečetl inženýr něco ze svého přenosného počítače, ignoruje sakrasmus, „kdyby se mi povedlo přemostit poškozené vedení, mohl bych motory napájet z nich.“
   „Skúšaj, ale pronto, lebo za maximálne dve minúty je z nás placka.“
   „Tak to abysme mákli.“ To nebylo na kapitána, to bylo na mě, což jsem pochopil. A naštěstí pak následovaly i instrukce, které jsem celkem rychle pochopil.
   Co jsem nepochopil doteď, to je jak přesně se komu povedlo na loď propašovat bomby, navíc přesně na místa, kterými ji mohli takhle jednoduše celou vypnout.
   

***

   „A zatímco vy jste si hráli s kabely,“ navázal mistr Cox a objednal další dvě piva, protože předchozí už stihla zmizet, „já se na můstku snažil dovolat hasičům nebo někomu, kdo by nás mohl chytit.“
   [„Což se asi moc nepovedlo, co?“]
   „Vysílač byl stejně jako všechno ostatní bez energie a můj komlink neměl dostatečný dosah. Ale při vrtání se v kabelech jsem našel vzkaz přímo pro našeho drahého kandidáta na nejvyššího kancléře.“ To byla věc, o které jsem dosud netušil, a něco mi říkalo, že o ní možná neví ani sám Thoris Darus, protože mu to mistr Cox zatím neprozradil a chce toho využít při vyšetřování.
   [„Vzkaz?“]
   „Sabotér zjevně počítal s tím, že se tam budeme vrtat,“ pokrčil rameny a posunul mi po stole nevelký papírek v pytlíku na důkazy. Takže Thoris určitě nic neví.
   Zpráva to byla krátká: jeho ideoví odpůrci se prostě rozhodli ho zabít tak, aby měl před smrtí ještě chvíli na přemýšlení a vyjádření lítosti nad svými činy, a sehnali Defela, co nám loď zaminoval úplně zadarmo, neb ho Thoris taky pěkně štval. Takže to byla i naše chyba, protože přece nejsme omezení zrakem a takového sabotéra jsme si všimnout mohli…
   [„Celkem úhledné písmo, a není to slepené z písmenek vystříhaných z novin,“] konstatoval jsem, protože šlo skutečně o jeden z lepších vzkazů z našich vyšetřování.
   „Důležité je, že pachatelé zjevně nepočítali s tím, že vyvázneme živí, takže třeba nebyli tak opatrní při zametání stop.“
   [„Ono se jim těžko divit, já s tím taky moc nepočítal.“]
   

****

   „Dvacet sekund!“ ohlásil kapitán a my ve strojovně věděli, že je to v prdeli. Povedlo se nám, respektive spíš inženýrovi než mně, použít kus urvané cívky a vytvořit část obchvatu, kterým by energie ze záložních baterií mohla proudit do kapacitoru a odtamtud do motorů, ale pořád chyběl dobrý metr a po ruce nic nebylo.
   [„A to s tou lodí nemůžete plachtit na volnoběh?“] zkusil jsem trochu zoufale, netuše, co tím odstartuju. Kapitánu Palo’Nagovi se ten dotaz zjevně nelíbil, dost možná proto, že jako zkušený pilot už se svými omezenými možnostmi udělal vše pro to, aby pád zpomalil, a moje rady mu byly platné jako Celegianovi zubař.
   „Si vodič? Nie si, tak drž piču!“ utrhl se na mě, a zatímco jiný by se urazil, mě něco napadlo.
   [„Vodič, drž?“] zopakoval jsem dvě klíčová slova, a protože po těch několika lekcích tutaminis jsem vlastně vodičem klidně být mohl, nehodlal jsem v těch zbývajících deseti sekundách jen odevzdaně čumět. Zhluboka jsem se nadechl, uklidnil svou mysl a… držel.
   Chytil jsem prostě oba konce drátů tlustých jako můj světelný meč, uzavřel obvod a záhy mnou prošlo tolik proudu, že jsem viděl i přes zavřené oči a dle výpovědi přítomného a notně ohromeného inženýra dokonce svítil. Rozhodně jsem trochu doutnal a pár chlupů mi i shořelo, každopádně pořád šlo o energii, jinou formu Síly, a povedlo se mi ji nejen usměrnit natolik, že kapitán dokázal na poslední chvíli odvrátit náraz do jedné z budov, ale taky při tom neumřít.
   A pak že nejsem vodič, ha.

***

   „Tak… na poslušné elektrony!“ pozvedl mistr nové pivo k přípitku a já se samozřejmě nenechal pobízet dvakrát. Sice mě pořád trochu štvalo, že jsem takovým epesním fíglem vyřešil vlastně docela banální situaci a neabsorboval jím salvu blesků sithského lorda, ale rozhodně to bylo lepší než umřít. A vlastně jsem tak zachránil i loď, které nakonec i díky kapitánově přistání nic nebylo, jen potřebovala vyvětrat strojovnu od smradu spálených chlupů.
   Zabrán do úvah a piva jsem si ani nevšiml, že mistrovi pípl komlink a přišla zpráva.
   „No vida!“ zvolal náhle, až jsem se lekl. „Jeden můj kontakt mi sehnal lístek na Red Wings a je to po cestě za jiným kontaktem, kde chci nechat prověřit ten vzkaz. A pak že spravedlnost neexistuje…“ Tím patrně odkazoval na fakt, že veškeré zásluhy za záchranu delegace si připsal Mace Windu, kterému Thoris osobně poděkoval za hrdinství a nejspíš mu i předal nějakou medaili. Prošli jsme kolem nich cestou sem a dělal, jako bychom byli vzduch.
   [„Super,“] ucedil jsem trochu sarkasticky a on neměl problém to postřehnout.
   „Tebe to furt sere, co?“
   [„Tak akorát na to abych mu přimíchal lepidlo do šampónu nebo tak něco,“] přiznal jsem.
   „Na to se vybodni, radši to přepij. Věř mi, být za hvězdu není žádná výhra,“ pravil moudře, dopil, nechal na stole kredity i za mě a odcházel. „Padám, uvidíme se v Chrámu.“
   Ani nevím, co jsem zabručel zpátky. Vím ale, že to byla naše poslední konverzace a už jsme se neviděli, protože ho cestou za kontaktem rozmáčkl náklaďák.
                                                                                                                     

**

   [„...díky, že jste si našli čas,“] loučil jsem se s tím osmnáctihlavým davem na pohřbu, když proběhla minuta ticha a paprsek signalizující probíhající kremaci konečně zhasl. [„A kdo máte zájem, U Kancléřky Saresh je přichystáno malé pohoštění.“]
   To vyvolalo hned několik pozvednutých obočí, takže jsem si nedělal iluze, že někdo přijde. Nutno dodat, že to nebyl můj nápad. Přišla s tím paní Saresh, i když jsem ji upozorňoval, že jakožto příslušník žebravého řádu to nebudu moct zaplatit. Poslala mě k šípku, že prý štamgast mistrova formátu to má dávno předplacené.
   Na místo jsem se pak odebral vysloveně smutečním krokem, přičemž mě doprovázela pouze mistryně Ori-La-Hara a já si dlouho myslel, že tam budeme dva. Jak já se mýlil!
   Hospoda byla plnější než kdy dřív. Některé přítomné jsem od vidění poznával, většinu ale vůbec, přesto měli jedno společné: můj mistr jim někdy pomohl a nikdy za to nic nechtěl, tak se na něj přišli napít. Bylo to svým způsobem dojemné, hlavně ale překvapivé, protože jich bylo opravdu hodně. Dokonce dorazil i protivný mistr Kelso, který kdysi mého mistra chvíli zkoušel učit, a mistr Itor, který sice působil dojmem, že přišel hlavně na chlebíčky, ale Síla mi jasně říkala, že to jenom hraje a ve skutečnosti mu bude mistr Cox strašně chybět.
   Do rána se toho pak hodně vypilo, hodně probralo a hodně vysvětlilo, a dokonce jsme s mistrem Itorem na chvíli směli vytáhnout dudy, takže o slzy nebyla nouze. A na to, že by někdo potřeboval vylepšit afro, jsem dočista zapomněl.

*

   „Určitě se tím nenech odradit, mívám tu i horší,“ pronesl mistr Tycho a já odolal pokušení zeptat se, jestli pro ně jezdí rovnou pohřebák.
   [„To já se odradit nenechám,“] ujistil jsem ho, [„jen si skočím do jídelny pro džusík a jsem zpátky.“] Což byl samozřejmě vtip, takže jsem to radši hned uvedl na pravou míru, protože na humory on moc nebyl. [„Pokud teda na chodbě nepotkám nějakého volného mistra, co by byl ochotný mi pomoct s rezervami.“]
   „Najde se, trpělivost.“ Jemu se to kecalo, on nebyl ve své generaci předposlední, když si mistři rozebírali učedníky. Aspoň myslím. „Prozatím ti můžu lekce dávat já.“
   [„Díky,“] vypadlo ze mě automaticky, rozloučili jsme se úklonem a já šel na ten džusík do jídelny. Akorát to nebyl džus a nebyla to jídelna, nýbrž Levhartomut v Kancléřce. Tam se mi totiž mnohem lépe přemýšlelo o důvodech, co mě přiměly se přihlásit ke zkoušce takhle krátce po pohřbu, vlastně hned poté, co jsem mistryni Ori-La-Haře pomohl s identifikací strůjců atentátu na pana kandidáta. Zvládla by to jistě i beze mě, ale viditelně mě chtěla přivést na jiné myšlenky, což se povedlo.
   Teď to chtělo neházet meč do žita, neklesat na mysli a nějak si zvýšit šance na úspěch při pokusu číslo dva, protože to už to prostě dát musím. Lepšího mistra než Coxe nenajdu, ale nějaký ten zahálející šermíř by se po chodbách flákat mohl, ne?
   V nejhorším můžu vytáhnout dudy a hrát před místností nejvyšší rady tak dlouho, že mi ještě rádi někoho najdou sami.

[Jessica Karnis]

Cato Neimoidia, 60 BBY
%sranda s mistrem Koonem, kde si přidá ve školní jídelně

[Jessica Karnis]

Bespin, 56 BBY
%likvidace Rampy Hutta, možná ve verších

[Jessica Karnis]

Bespin, 44 BBY
%trampoty s malou Joyce
král Ugnaughtů

[Jessica Karnis]

Parlara VII, 41 BBY
%dovolená

[Jessica Karnis]

Alaris Prime, 39 BBY
%Colonial War

[Jessica Karnis]

Bespin, 36 BBY
%zúčtování se Skaarem

[Jessica Karnis]

Coruscant, 35 let před bitvou o Yavin

Právě vycházelo slunce, když Nejvyšší Rada Jediů dořešila vše potřebné a zbýval poslední bod na dnešním seznamu. Respektive už na včerejším seznamu, protože jednání se značně protáhlo.

Tím posledním bodem byla otázka přijetí dalšího potencionálního učně, dívky z Kashyyyku, kterou před Radu hodlal předvést Wookiee jménem Demonbacca. A ten nebyl Radě neznámý. Ještě než tedy dali pokyn k vpuštění dvojice do síně, museli si chvíli promluvit bez jejich přítomnosti.
„Je jí už šest, vkládáte do té dívky vůbec nějaké naděje?“ zeptal se mistr Windu zbytku Rady s těžko skrývaným úšklebkem na rtech. „Bojím se, že jestli ji našel on, bude v sobě mít velké vnitřní zlo.“
„Ten Wookiee nám už několikrát prokázal službu,“ odpověděl mu Ki-Adi-Mundi jako první
a pokračoval. „Je pravda, že jeho postupy schvaluji jen výjimečně, nicméně neznamená to,
že je přívržencem temné strany. I když jeho jméno je v pravdě ďábelské.“
Mistrova výpověď byla přísně logická, jako vždy. Od Cereana ostatně nelze čekat nic jiného.
„Pohybuje se v zlem prolezlých místech,“ vzal si Windu slovo zpět. „Pravděpodobnost, že ji našel někde u bandy hrdlořezů, je velká. A takové prostředí ji už mohlo ovlivnit nežádoucím směrem…“
„Proto přiletěli sem,“ skočil mu do řeči Yoda. „Abychom ji zkoušeli. Ji, ne nálezce jejího.“
Windu, částečně uzemněn usvědčením z podjatosti, mlčel, jen kývnul hlavou a svolil tak ke vpuštění podivné dvojice do místnosti.

Nejprve vešla bosky asi šestiletá lidská dívka s vlasy barvy čerstvé krve, což sice mistři nečekali podle informace, že je z Kashyyyku, ale nijak je to nevyvedlo z rovnováhy, a slušně pozdravila. V závěsu za ní byl Wookiee s pásem černých chlupů přes jedno oko. Oba si stoupli přímo doprostřed síně, Wookiee stál za tou, kterou našel. Výškou mu nesahala ani k pasu a zelenýma očima pátrala po místnosti s dvanácti mistry Řádu.
„Vítej, Jessico z Kashyyyku, cesta sem dlouhá byla,“ pozdravil nezvykle Yoda a mluvil dál.
„Víš ty už, proč před nás předstoupit máš?“
Narážel tak asi na fakt, že Wookiee měl spoustu času ji na tento okamžik připravit,
ale nikdo to nemohl vědět jistě, kromě něho. Zároveň s těmito slovy se jedenáct mistrů upřeně zahledělo na dítě a zkoumalo ho nejen v rovině fyzické, ale i jeho otisk v Síle. Mistr dvanáctý,
Mace Windu, si stejně zkoumavě prohlížel její doprovod.

Dívka stála relativně klidně, jen pohledem klouzala z mistra na mistra a hrála si s prsty za zády. Byla to docela změna oproti tomu, jak svým tělem vytírala pod sedačkami, lezla přes meditující rytíře kolem a otevřela si okno, aby se mohla projít po parapetu jen pár okamžiků předtím, než si je zavolali dovnitř

„Přišla jsem před vás, jelikož bych se měla stát rytířem Jedi a chránit galaxii před nekonečnou temnotou, která vychází z jejího nitra,“ začala odrecitovávat pasáž z dobrodružného seriálu Xera - Princezna Jedi, a brzy se mělo ukázat, kdo z dotyčných sleduje současnou popkulturu, „mám se stát ochránkyní Republiky a všech, kteří chránit potřebují. Mám se stát světlem v temnotě, proti které budu navždy bojovat a nikdy ji nedovolím zmocnit se mého srdce,“ dokončila hrdě, ale hned se zamračeně podívala nad sebe, kde s jistotou slyšela, jak se chlupáč dusí smíchy.

Ač byla řeč potenciální žákyně velmi působivá, mistři se netvářili nijak nadšeně, dokonce si svým typickým způsobem opět vyměnili pár pohledů. Ale nikdo z nich nepromluvil, dokud nenastalo úplné ticho a i poslední zbytky slabé ozvěny neutichly.
„O temnotě moudře mluvíš, ty z vlastní hlavy toto máš?“ otázal se skřípavým hlasem nejstarší z mistrů a ihned poté následovalo pobavené uchechtnutí mistra Windu. Vzápětí se přímo na něj upřely zraky ostatních.
„Není to snad jasné?“ položil řečnickou otázku a ve tváři se mu zrcadlilo lehké opovržení. „Naučil ji to, aby udělala dobrý dojem,“ usvědči se, že Xeru nezná.
„To z pohádek, ona má, leč ozkoušet ji musíme,“ namítl Yoda a po chvilce tření brady pokračoval. „Jak rozumíš tomu, co právě jsi nám přednesla?“
Wookiee přešel smích, když si všiml pohledu, jakým ho Windu obdaroval, leč všichni ostatní teď pozorovali dívku uprostřed sálu. Probodávali ji očima a zkoumali víření Síly kolem ní.

„Jak tomu rozumím?“ tázavě, jakoby ji snad něco uniklo, pohlédla na chlupáče, který se od ní za celou dobu ani nehnul.
„Zamysli se nad tím, co Xera říká a řekni, co to znamená, jak to cítíš ty,” trpělivě ji vysvětlil.
„Noo, chci se stát někým dobrým, jako v pohádkách. Někým, kdo bude chránit ostatní. Chci se naučit používat Sílu, kterou můžu pomáhat a dělat život lidem snazší. Jenže ne všichni chtějí být ti hodní a na to je třeba dávat si pozor.
Já jsem ale ta hodná, protože nechci ubližovat ostatním a chci dělat dobré skutky, protože to je správné. Být zlý je jednodušší, ale pak umřete a nezanecháte za sebou nic, na co by mohl někdo s úsměvem vzpomínat…,“ skončila a překvapila nejen tím, že ve svém věku už trochu rozuměla konceptu smrti.

Slova, která opouštěla dívčina ústa, zněla podstatně autentičtěji, než předchozí naučený text. Jednoduše slepila útržky toho, co si pamatovala, a poslepovala z toho krátkou výpověď. Ale nezdálo se, že to pouze papouškuje, ona tomu z části určitě i rozuměla.
Mistr Windu se teď pouze lehce pobaveně usmál, což nebylo vzhledem k předchozím událostem zrovna očekávatelné. Asi vzal dívku tak nějak na milost, což se ovšem nedalo říct o jejím patronovi.
„Správně, Jessico, Demonbacca tě správně poučil o temné straně,“ promluvil poprvé od začátku schůze Ki-Adi-Mundi, kterému bylo ihned jasné, odkud pochází její útržkovité znalosti. „Naučil tě ještě něco?“ zeptal se pak a jeho dvojitý mozek se snažil vydedukovat, jakou odpověď uslyší. A jakou bude považovat za správnou.
Sluneční kotouč na obzoru mezi tím začal zářit ve své plné síle na probouzející se hlavní město Republiky.
Dívka se chvíli tvářila zamyšleně, až ji zazářilo v očích a věděla, čím se pochlubí. Zavřela oči, rozdýchala se a klidná, jako Wookiee na lovu, soustředěná se dotkla Silou Ki-Adi-Mundiho vlasů a přinutila je stoupnout je do vzpřímené polohy. Udžela je tak po dobu několika vteřin a s otevřením očí a rozverným úsměvem, že se jí to povedlo, je zase pustila. Opět zkontrolovala pohledem vzhůru chlupáče, ale ten se na ní nedíval, mračil se směrem na Windua.

V očích většiny mistrů se jevilo překvapení, ovšem ne překvapení příjemné. Tohle překvapení bylo podezíravé, zkoumavé a rozhodně ne vítané. Teď jako by zapomněli na to, že před nimi stojí mladá slečna ucházející se o vstup do Řádu. Upřeně a zároveň káravě se zahleděli na jejího objevitele.
Než si Ki-Adi-Mundi stihl upravit vlasy do původní polohy, otázka visící ve vzduchu byla vyřčena. Kým jiným, než mistrem Windu.
„To tě naučil Demonbacca?“ ptal se tak nevinně, že dívka neváhala a lehce přikývla. Holt byla na svého učitele hrdá, jenže to se právě mělo obrátit proti němu. Mistr Windu totiž odpověď znal dávno předem a tato otázka tak byla víceméně řečnická.
„To dobře jsi nečinil,“ promluvil opět Yoda a znemožnil tak černému mistrovi spustit slovní přestřelku na ošemetné téma. „Jestli přijmout ji máme, čistá musí její duše být. Neposkvrněná zlými činy a nezatížená zlozvyky. Mohl jsi jí ublížit, když s výcvikem padawanů zkušenosti nemáš.“
„Ale houby jsem jí ublížil,” ucedil Chlouppek, ačkoliv nikdo asi nepředpokládal, že se k tomu nějak vyjádří, „aktivně Silově se začala projevovat už před několika měsíci a nebyla možnost ji sem vzít dříve. Kdybych ji nevysvětlil, co se s ní děje a neukázal ji, jak s jejím darem opatrně zacházet, už dávno by omylem ublížila nejen sobě, ale i někomu jinému.”

Opět ticho, během kterého bylo vidět, že se nad jeho obhajobou mistři zamýšlejí, leč než stihl mistr Windu uchopit příležitost, Yoda navázal.
„V tvých slovech prava je... Pakliže víc toho není,“ říkal velmi pomalu a jeho malá očka probodávala Jessicu skrz naskrz, „my s tebou to zkusíme, hmmm.“ Nakonec se lehce usmál a střihl ušima. Atmosféra se rázem uvolnila a nezpůsobily to čerstvé paprsky slunce, proudící sem okny.
Vskutku s sebou přinesla velkou Sílu a všichni to viděli. A jestli jí ten výcvik z nekompetentní strany nějak uškodil, to ukáže až čas.

Wookiee i děvče se uklonili a za ruce vyšli ven. Když se jim za zády zavřely dveře, chvíli jen tak stáli a poslouchali ticho. Jess nevěděla, jak se má cítit. Věděla, že tu teď zůstane a nevrátí se s Chlouppkem na Kashyyyk za Luccy. Věděla, že ji tam všichni budou moc chybět a že bude takřka nemožné se s nimi v blízké budoucnosti vidět a že to odloučení bude hrozné…
Na druhou stranu si i přes svůj nízký věk uvědomovala, zodpovědnost, jakou s darem Síly má. Musela se tomu postavit čelem a zvládnout to.
„Nevím, jestli brečet, nebo se radovat,“ přiznal Chlouppek nakřáplým hlasem, přidřepl si k rudovlasé holčičce a objal ji pevně, ale něžně, aby ji nevymáčkl jak pastu na zuby. Po tváři se mu skutálelo několik slz. Rukama se mu obmotala kolem krku a polibky mu zasypala tváře, až si nějaký kolem jdoucí Jedi pohoršeně odkašlal.
„Bulí mrňata,“ pronesla rázně a překvapivě dospěle a cítila, jak se jí pod rukama uvolnil.
„Jessica Karnis?“ vyrušil je ženský hlas a když se za ním otočili, spatřili ženu s laskavýma očima ve středních letech a v klasické chrámové róbě.
 „To jsem já!” výskla a chlupáč ji vyprostil z obětí, aby si mohla skočit pod sedačku pro batoh a v dalším okamžiku stát naproti ženě skoro v pozoru.
„Jak se říká?” podíval se na Jess výchovně wookiee.
„Dobrý den.”
„Dobrý den i tobě, Jessico.Seš mi to ale šídlo! Jmenuji se Heldi a-.”
„Ráda Vás poznávám,” skočila ji do řeči a bezelstně ji nabídla malou ručku k potřesení.
„Taková hyperaktivní je vždycky?”
„Jaká?”
„Vždycky,” igrnoroval chlupáč dětský dotaz a výraz Heldi prozrazoval, že to se tu má holka na co těšit.
„Já tebe také,” přijala Heldi malou ručku, jakoby se na nic neptala a pak pokračovala, „přišla jsem si pro tebe, abych ti ukázala tvůj nový pokoj a celý Chrám.”
„Jů a může jít taťka s námi?”
„Obávám se, že to nepůjde, drahoušku. Tvůj…?” neubránila se tázavému pohledu na doprovod, jestli to dívka myslela vážně.
„Adoptivní otec.”
„...tvůj tatínek není členem Řádu a nemá přístup všude po Chrámu, víš? Dám Vám ještě chvíli na rozloučení, ale dál už budeš muset jít bez něj,” pokusila se vysvětlit malé mysli, co nejklidněji a nejněžněji smutnou skutečnost. Sama s tímhle neměla úplně zkušenost. Běžně jsou zde nadané ratolesti po přijetí Rady už bez rodičů, takže se loučení řešit nemuselo.
Jenže normálně do Chrámu dítě nepřivede Wookiee, kterému lidské dítě říká tati, je už trochu odrostlejší a Wookiee je Silový samouk či co...

„Je to tady, kočko.”
„Já vím.”
„Buď tady hodná, ať na tebe můžeme být s mamkou pyšní.”
„B-budu.”
„Máš od nás takový malý dárek v baťůžku, tak si ho pak rozbal, jo?”
„J-j-jooo.”
„Ale noták, bulí přece mrňata, ne?”
„Když já můžu, já sem ještě malá holčička!”

***

Asi o půl hodinu později dorazila Jessica Karnis s mistryní Heldi, která se starala o všechny mrňata, do malého, skromného pokoje, který se nacházel v jedné z věží Chrámu a z kterého byl strhující výhled na obzor. Stěny měly světle karamelovou barvu bez ozdob a příkras. V pokoji byly dvě postele, vedle kterých bylo po jednom stolku a židličce a skříni. Z pokoje byly dveře přímo do malé koupelny, ve které byl sprchový kout, umyvadlo se zrcadlem a záchod.
Když to porovnala s domkem z vlnivého plechu, ve kterém žila na Nar Shaddaa, byl to luxus. Když to porovnala s domkem na Kashyyyku, ve kterém žila poslední dva roky, nedokázala říct, za jak dlouho se tu z toho zblázní. Ale lepší, než drátem do oka.


„Kdybys něco potřebovala, můžeš si zavolat pomoc tady přes komlink, ale kdokoliv z ostatních učňů, kteří se pohybují kolem, ti rádi pomohou. Trochu si odpočiň a stavím se tu pro tebe v čas oběda, ano?”
„Děkuju.”
„Brzy naviděnou, Jessico.”
„Na shledanou,” rozloučila se s její průvodkyní a sledovala, jak se za ní zavřely dveře.
Podle obou netknutých postelí usuzovala, že je tu zatím první a bez spolubydlící. Sundala si baťůžek a začala si vyndavat oblečení, které ji nabalila mamka a urovnala si ho do skříňky. Stejně tak si dala na umyvadlo kartáček na zuby, ačkoliv tam jeden úplně nový už byl.
Když tohle všechno měla hotové, posadila se na postel, podívala se z okna a po několika hlubokých výdeších sáhla po malém balíčku, který byl na úplném dně batohu, hned vedle růžového plyšového rancora.
Krabička to byla velká jako od svačiny, s úsměvem a zápalem roztrhala obal, aby bleskem sundala víko a spatřila, že na dně krabičky na ni kouká malý holoprojektor s ručně psaným vzkazem.
„K… d… y… když sss...e ti, bu, bu, bude. Když se ti bude, sss… tysss… k...at. Když se ti bude stýskat!” četla pomalu, protože ještě neuměla moc číst, ale o to větší radost měla, když to celá zvládla. Celá napjatá odložila papírek a zvědavá zapnula holoprojektor, aby zjistila, co že to na ní čeká, až se jí začne stýskat..
Před očima se ji zhmotnila holografie obrovského chumlu postav, které v nekonečné smyčce mručeli a mávali jí. Byl tam taťka - Demonbacca, kterému ale všichni říkali Chlouppek a jeho manželka Luccyzbann, Jessicy adoptivní mamka. Pak tam byli strýčkové Wyrrgy, Kanry a Saltryn, který ji dával upíjet piva u oběda. Pak teta Lawly a dokonce i prababička Rorscharrch. Ti všichni a ještě další na ní hleděli z holografie, usmívali se a mručeli [„Máme tě rádi, brzy na shledanou!”]

Neubránila se slzám, ale nic ji nebolelo. Bylo jí dobře a věděla, že jestli ji tu naserou, tak se má kam vrátit.

[Jessica Karnis]

Před dvěma lety bylo vše úplně jinak. Jessica Karnis z Kashyyyku byla malý, čtyřletý capart a probudila se do smradu a špíny domku z vlněného plechu na skládce v jedné z Morporkských čtvrtí na Nar Shaddaa. Krátce na to se měla vydat do ulic, aby si vyžebrala něco k snědku a něco navíc, co by mohla večer přinést rodině, aby neumřeli zimou, a tak.
Její starší sourozenci, dva bratři a tři sestry už byli dávno pryč a vydělávali jak jen to šlo. Jedni dělali spojky pro místní mafiány a doufali, že je jednoho dne přijmou do zločinecké rodiny, druhé roztahovaly nohy každému, kdo měl na zaplacení základního tarifu a doufaly, že se jednoho dne dostanou do nějakého nóbl bordelu.

Jess na to všechno ale měla ještě dost času, byly ji teprve čtyři roky, a tak vyfasovala od matky lahev s čistou vodou, ze které nechytne choleru, od otce prázdnou plechovku, do které může žebrat, kredit na cestu výtahem, který nebyl sice zadarmo, ale měla jistotu, že se nahoru dostane živá a také ji poradil, na jaké místo se má dnes vydat.

A protože ji už kručelo v malém žaludku, vydala se hopkavě k cíli jejího dne. Cestou vymetla několik koutů, přelezla nespočet zábradlí a přeskákala pár popelnic a už stála ve výtahu, platila kreditem a vezla se vzhůru, kde bude schopná na svou roztomilou, dětskou tvářičku něco vydělat.
Nezapomněla si zamáznout obličej trochou oleje, který se držel v rohu výtahu a když se s cinknutím rozevřely jeho dveře, pokračovala se stejnou neúnavností ve skocích dál.
Dorazila na otcem doporučené místo, nasadila ten nejsmutnější, nejutrápenější víraz a začala obcházet kolemjdoucí, tahat je za šosy a posunky prosit o kredity do nabízené prázdné plechovky. Šichta ji právě začala…

Den už se chýlil ke konci, za tu dobu se jí podařilo plechovku naplnit skoro do tří čtvrtin a to ještě utratila za McHryza, polárkoví dort a nenechala se ukecat k ochutnání Extra Švábíka. Milovala jídlo, pro svou chudobu pro něj takřka šílela a nebylo jí líto za něj utratit část toho, co za den vydělala. I když brouků se úplně štítila.
Její sytě rudé vlasy, které měla od narození a byly výsledkem genových pokusů, které za úplatu její matka v těhotenství podstupovala, vlály v proudech vzduchu od bytových klimatizací a vplétaly ji mezi ně všemožné a nemožné vůně.
Neonové nápisy hýřily barvami, které se jí odráželi ve tváři a ona cupitala mezi tím vším, aby se dostala zas domu, kde se shledá se všemi u jednoho stolu.

Výtahem opět sjela na své patro, vydala se stejnou cestou jako ráno, když ji z nenadání zpoza rohu srazil nějaký protiběžec. Plechovka s kredity vyletěla nad hlavu a s řachotem se rozsypala na chodníku.

„Au! Co blbneš?!” čílila se, když se na kolenou snažila shrábnout na hromádku rozlétlé kredity a třela si naražený zadek.
„P-p-promiň,” vykoktal Jimmy Velká hlava a jal se ji pomáhat se sběrem. „T-t-to t-t-a p-p-příšera!” žvanil zcestně a při pomoci se sběrem se nebál strčit kredit od kreditu do své kapsy. Jimmy byl o rok starší a naučil se už pár triků, jak se přiživit na výdělku někoho jiného. Často mu to i procházelo, protože jeho rodiče žili u výpustě z chemičky, takže se narodil s obludně velkou hlavou, koktal a ve všech vzbuzoval lítost. Jenže tady se přepočítal.
„Co to děláš? To je moje?!”
„J-j-já nic n-n-nedělám!” snažil se dělat hloupého.
„Vždyť tě vidim. Vrať mi to, to jsem si vydělala já!”
„N-n-nic ti n-n-nedám, nic n-n-nemám!” odmítl její nařčení hlavoun a po rtech mu přejel sotva patrný úšklebek.
„Ale dáš!” vykřikla, sebrala prázdnou lahev od pití, naučeným úderem ji urazila dno a s Morporkskou dýkou, jak se této improvizované zbrani v těchto místech říkalo, se vrhla po Jimmym. Ten vyděšen její reakcí nestačil ani vykřiknout a už ležel na zádech, do krku ho píchalo zubaté sklo a nad sebou viděl čtyřletého prcka, který měl jen krůček k tomu ho podříznout jak prasomuta.
„P-p-promiň, p-p-promiň! Vž-vž-vždyť jsem ti t-to chtěl h-h-hned dát!”
„Ale fofrem nebo z tebe bude Jimmy Žádná hlava!” hrozila a ani na jeden pohled ta celá scéna nebyla směšná, spíš děsivá.
„V-v-vždyť joo, už da-da-dávám!” ronil potoky slz a uvědomoval si, že leží v kaluži své moči a nadělal si do kalhot. Jess mu lahví stále tlačila na krk a nechala ho vyndat z kapes vše co u sebe měl. Když měla plechovku plnou po okraj, vstala ze stále třesoucího se chlapce a jakoby nic pokračovala v cestě domů.
„Za-za-za tohle si tě v-v-vezme! Už t-t-tam na t-t-tebe č-č-čeká, ty-ty-ty huso!” hýkal nesmysly a mohl být rád, že se nerozhodla vrátit a zeptat se ho, jak jí to řekl.
Pokračovala dál. Nevěděla, že měl posránek Jimmy pravdu...

O pár minut později prošla vystříhanou dírou ve výpleti brány na skládku a mohla vidět svůj skromný domov a hlavně tedy její oba rodiče, jak postávají před domem a vybavují se s něčím, co nikdy za svůj krátký život neviděla.
Bylo to chlupaté, ve věčném přítmí tohoto místa černé a hlavně obrovské. Otec tomu sahal hlavou pod ramena a matka ještě o něco níž.
Jessicou projel strach, ale pro ten měla od malička uděláno, byla přeci děcko z Nar Shaddaa. Pevně sevřela plechovku s kredity a za zády v druhé ruce prstem zaklepala na morporkskou dýku, které se ještě nezbavila. Kdo ví, jestli se jí nebude ještě hodit?
„Ahoj!” výskla, když se přiblížila blíž a pozorně sledovala, jestli ji rodiče nenaznačí tajný signál, že se musí vypařit.
„Ahoj, Jess,” zvolala matka, „pojď k nám, někoho ti musíme představit.”
„Koho?” podezřívavě sledovala nastřídačku rodiče a tu postavu.
„Pana Chlouppka, je tu s námi už pár hodin a představ si, čeká jen kvůli tobě,” odpověděl ji otec a v očích měl něco, co Jess ještě neznala.
„Dobrý den,” pozdravila postavu, která se jmenovala Chlouppek a ta se teprve na pozdrav otočila k ní a usmála se.
Mno, ty zuby zasvítily i v téhle tmě a kdyby nebyla zvyklá na přehršel ještěráků, co se tu po Nar Shaddaa potloukali, asi by ji srdce spadlo do kalhot. Takhle se měla jen ještě o něco více na pozoru. Krom zubatého úsměvu měl na sobě jen pásek, ke kterému měl připnutou bouchačku, černý blazer a kolem krku uvázanou červenou šálu.

„Ahoj,” opětoval ji pozdrav a netvářil se, že by měl něco zalubem..
„Co tu chcete?” zeptala se napřímo, jak jen to děti umí.
„Pán tě chce vzít na výlet,” předběhla ho v odpovědi matka a převzala si nabízenou plechovku s kredity.
„Kam?”
„Viděla jsi někdy stromy a tekoucí vodu?” položil ji chlupáč banální otázku.
„Pche,” odfrkla si jako Brouk Pytlík, ale popravdě neměla tušení, o čem mluví.
„Co takhle se podívat mimo Nar Shaddaa? Poznala bys spoustu krásných míst. Když budeš chtít.”
„To asi nepůjde,” zakroutila dívka hlavou, „kdo by se pak postaral o rodinu?” pasovala se do role živitelky až to vykouzlilo v zubaté tlamě další úsměv.
„Neboj, drahoušku,” vmísila se do hovoru opět matka, „pán nám nabídl spoustu peněz.”
„Já vám nevim…” kroutila podezřele hlavou.
„Hodně peněz,” dala matka důraz na slovo hodně a podle pohledu jejích očí bylo poznat, že by o ně nerada přišla.
Chlupáč pokrčil rameny: „Jestli ne, nevadí. Peníze si vezmu zpět a nebudu Vás dál rušit. Ale přijdeš o všechny dobroty, které po cestě uchutnám,” vzal otci z rukou měšec a otočil se na patě.
„Né!” zahalekala matka.
„Né!” zahalekala Jess a vrhla se chlupáči po noze jako klíště. Trefil tu správnou strunu. Ani se neotočil, ani nezastavil. I tak ale měšec s kredity opsal vysoký oblouk vzduchem a přistál otci v náruči.
„Nadlábnu se a pak mě vrátíš,” držela se a mávala rodičům, kteří dychtivě začali s průzkumem měšce.
„Až se nadlábneš, tak se nebudeš chtít vrátit,” zamumlal chlupáč a nevzrušeně přehlížel, že má špunt v ruce flašku s rozbitým dnem. Asi pro případ, kdyby se chtěl nadlábnout jí

[Jessica Karnis]

Pokud ji chtěl sníst, tak si to po cestě rozmyslel a dokonce jim koupil i kopečkovou zmrzlinu. Dokonce vzal z cukrárny, po které se neproháněli myšohryzové, i talíř plný čokoládových trubiček plněných šlehačkou.


Než v ní stihly dvě zmizet, vystupovali už z rychlovlaku v přístavu, ze kterého vyplouvaly lodě vstříc nekonečným dálavám vesmíru.. Celou tu cestu strávila na Chlouppkově rameni a prohlížela si Nar Shaddaa z výšky, ze které ještě nikdy předtím. Bylo to zvláštní. Strach ze sebe setřepala úplně přirozeně, morporskou dýku hodila do třízeného odpadu a povídala si s tím neznámým známým cizincem, který se zjevil odnikud a chtěl ji vzít na výlet.
Vyptávala se na věci, na které by se ptalo čtyřleté dítě velkého chlupatého yettiho;
jak často se meje, k čemu má tak velké ruce, zuby, jak chodí fufanovat, aby mu ze zadku neviselo eefuj, a tak. Na všechno ji s lehkostí a trpělivostí odpovídal, a když už s tím začala být trochu otravná, začal se vyptávat on jí, což nečekala, ale o to víc si to užívala.


V přístavu prošli spojovací chodbou na platformu, na které byla přistavená menší transportní loď, do které se zrovna přečerpávala pitná voda. Chlouppek překročil několik dobíjecích kabelů a sesadil děvčátko ke svým nohám, protože byli už u rampy do lodi a tam to měl se svou výškou fest a s Jess na sobě by ji jistě tyršnul hlavou o strop.
„Hola hej, už jsme tady!“ houknul chlupáč dovnitř a Jess byla zvědavá, kdo odpoví a co bude zač.
„Už? Já zrovna kalibruju,“ ozvalo se zevnitř a brzy se mělo ukázat, že nejde o masturbační eufenismus - poté, co prošli chodbou, která byla obložená něčím hezkým a příjemným na dotek, se dostali do místnosti, kde u stolu seděl zelenošedý Rodian v tílku s olejovými fleky, který měl na stole hozenou svou levou robotickou paži a v pravé svíral šrouboval a vrtal se v ní. Měla ráda Rodiany. Vždycky, když nějaký přišel k nim domů na návštěvu, příjemně to tam provoněl.
„Koukej, koho jsem to přivedl,“ pochlubil se Chlouppek a přidřepl si za umolousané, ale roztomilé děvčátko s červenými vlasy. Rodian zvedl hlavu od ruky, přeměřil si lidské mládě a zakroutil nevěřícně hlavou.
„Tak tohle je to výjimečné děvče?“
„Jo,“ odpověděla Jess a pošilhávala po celé místnosti, protože už stihla spatřit misku skořicových sušenek a doufala, že objeví ještě nějaký poklad.
„Seznam se se strejdou B’lim,” promluvil k ní chlupáč, „je to můj velmi dobrý kamarád. Poletí kus s námi. Povíš mu, jak se jmenuješ?“
„Dobrý den,“ přišla blíž k zelenáči a natáhla ruku k potřesení, „jmenuji se Jessica Karnis.“
„Ty se umíš teda pěkně představit,“ uznale přikyvoval a potřásl si s malou ručkou, „a kolik pak ti je let?“
„Čtyři,“ vypískla a pomohla si vztyčenými prsty na rukou. Třemi na pravé, jedním na levé.
„To je mi věk, nemáš hlad?“
„Mám!“ vyhrkla, protože za celý život nepoznala chvíli, kdy by hlad neměla.
„Tak si běž sednout, já donesu na stůl. Vzal jsi nějaký dezert? Trubičky? Super, já hlídal tu omáčku a vyndal knedlíky, jak jsi chtěl. Doufám, že máš ráda plněné papriky s rajskou omáčkou.“
„Takovou plechovku jsem ještě neměla,“ přiznala se holčička, ale zněla připravená a natěšená vyzkoušet něco nového. Oči ji zářili a lapala po dechu, když spatřila velký pekáč plný červené omáčky, z které vykukovaly zelené papriky a z pekáče se linula přenádherná vůně o které se ji nezdálo ani v nejkrásnějších snech. B’li ještě donesl talíře s příborem, v míse knedlíky a skleničky s pitím. Pro Jess vodu, pro sebe s Chlouppkem Toydarianské pivo.
Tak nějak vstřebávala všechny ty vjemy a párkrát  se pro jistotu štípla, zda-li jen nesní.
Nesnila a s vervou se všichni tři pustili do jídla…

Po jídle se odlepili s lodí od země a opustili Nar Shaddaa. S otevřenou pusou se dívala průzorem celou dobu a mezi nadšeným jásotem stihla myslet i na rodinu, která se neúčastnila toho zatím skvělého výletu. Pak šla spát. Netušila, že se sem příštích víc jak deset let už nepodívá.
 
***

Nejdříve letěli na Rodii, kde B’liho vysadili v přístavu v orbitální stanici vysoko nad planetou a rozloučili se s ním. Za tu chvíli si ho stihla Jess oblíbit a doufala, že ho zas snad někdy uvidí. Jejich další a konečná zastávka měl být Kashyyyk, planeta, kde se Chlouppek narodil.
Cestou se dozvěděla, že materiál, kterým jsou chodby a místnosti v lodi pokryté, je dřevo, které je ze stromů, které nikdy neviděla. Těšila se, až nějaký na vlastní oči uvidí a snad i ochutná.
 
Na Kashyyyku jich spatřila a párkrát i ochutnala nepředstavitelné množství a ohromily jí tak, že na to první setkání do smrti nezapomněla. Obrovské, majestátní, krásné, vonící, dechberoucí… superlativy by nešetřila, kdyby jich znala víc. A tam? Přistáli v městečku jménem Tyrvrarr, kde na ně čekal další chlupáč, který ale nebyl chlupáč, ale chlupáčka.
Chlouppek ji říkal Luccy a ačkoliv patřila k Chlouppkově lidu, nedokázala mluvit jako Chlouppek. Nikdo z místních nemluvil jako on. Jenom brumlali a Jess nerozuměnila ani skřeku. Její průvodce ji musel překládat, co si všichni kolem povídají.

Luccy byla Chlouppkovo manželkou a láskyplně Jess přivítala a vzala je do jejího hezkého domku, kde se zabydleli a následujících několik dní trávili vzájemným poznáváním, výlety a tím nejlepším, jídlem. Jess byla vděčný strávník, ale štítila se hmyzu, což byla škoda, neboť broučích pochoutek byl Kaschyyyk plný. Nikdo ji do toho ale nenutil, a tak jim společný čas utíkal hezky a poklidně až se jednoho dne dozvěděla celou pravdu…

Plakala: Nedokázala to pochopit. Několikrát i utekla.Vždy se nakonec vrátila.Věděla, že ji ti dva chlupáčci milují a ona si zamilovala je.
Nějakou dobu ji trvalo, než se s tím srovnala aspoň na provozní úroveň, ale pak už byl každý den lepší a lepší. Jejich vztah byl tak dobrý jak jen může mezi náhradními rodiči a adoptivní dcerou být. Dokonce jim sama od sebe začala říkat mami a tati.
Ke všemu začínala víc a víc rozuměla všem kolem, začala docházet do místní školky a učit se všemu, co by správný wookiee a tarzaní děcko měli umět. Setkávala se s víc a víc členy Chlouppkovi a Luccy rodiny; jmenovitě třeba se strýčky Wyrrgym, Salltrynem, Kanrym a tetou Lawly. A protože mají chlupáči rodinné stromy opravdu košaté a oba rodiče byli na svou dcerku náležitě pyšní, cestovali i po okolních vesnicích, kde Jess zjistila, že za jejího příbuzného se teď dá počítat i náčelník vesničky Karrambacullecu a taky jedna cukrářka z Rwookrrorro.
Ti všichni ji nikdy nedali najevo, že je cizí a možná i proto zbožňovala všechny rodinné oslavy, protože byly velké, bujaré a trvali klidně i několik dní.
Kdyby byla starší, možná by si všimla, že mají sousedi v Tyrvrarru k Chlouppkovi nepřátelský postoj, ale před ní své emoce krotili a tak vyrůstala v pocitu klidu a míru. Časte létsli na Rodii za B'lim, jehož mamka brala Chlouppka za syna a který ji říkal Mamá. Jess ji říkala Bábi a měla ji moc ráda, i když byla už stará. Zase uměla bravurně nadávat.

Takhle uběhl první rok a půl, Jess povyrostla a pro její hyperaktivitu byla postrachem okolí. Všude musela být a všechno zkusit. Někteří jazykové bručeli, že to má po Chlouppkovi, který byl prý taky takové šídlo, ale nikdo ji moc nedržkovall, maximálně musela za trest škrábat brambory, když ji načapali, jak vyvádí nějakou lotrovinu s kamarády.
Chlouppek veškerý svůj volný čas věnoval téměř výhradně Jess. Toho bylo hodně, protože z města odlétal jen zřídka a Jess si jen představovala, co vlastně dělá. Věděla jen, že pracuje se strejdou B’lim, kterého díky tomu vídala často a milovala jeho příběhy z předaleké galaxie. Luccy se starala o velký skleník plný okrasných i užitkových květin. Ve volném čase malovala obrazy a samozřejmně se také věnovala Jess.
Vše bylo famfárové, jen jedna věc začala přidělávat jejím rodičům starosti.
U Jess se začal projevovat cit k Síle.
Začalo to nevinně, poletování hraček, když spala, přesné odhadnutí kolik třešní v bublanině zapomněla Luccy vypeckovat, ale jednou taky v návalu emocí odhodila sousedovic kočku Silou přes celou ulici před několika svědky. Začalo se šeptat, že je stejně prokletá jako její otec.
Ten o jejím daru věděl už dlouho, sám si tím prošel a nemít několik učitelů, nevěděl by, jak rychle se to mohlo vymknout z ruky. Cítil, že Síla s ní je mocná a bez správného vedení se může stát velké neštěstí. Se svou ženou začali přemýšlet, co dál
Velké neštěstí však na sebe nenechalo dlouho čekat.

O pár týdnů později, když už byla šuškanda o prokletém dítěti všudy přítomná, se dostala Jess do nesnází. Venku při hraní se na ní zaměřila skupinka dětí naočkovaná řečmi svých rodičů a malou rudovlásku zahnali do kouta, kde na vlastní kůži okusila starou dobrou dětskou šikanu. Dřív by měla pro takovou situaci připravenou skleněnou lahev, ale tady byla v početní nevýhodě a wookieeské děti rostly a sílily rychleji, než-li ty lidské.
Když už měla několik modřin a prokouslí ret, vyděšená sáhla intuitivně k Síle a hlavní šikanátorce rozdrtila ohryzek, poté, co ji předtím držela Silou metr nad zemí a vymačkávala z ní život. Ostatní spratci se s opičím panickým křikem rozutekli a nechali tam ty dvě samotné.
Chlouppek měl naštěstí ponouknutí od Síly a zaslechl Jessino volání o pomoc a podařilo se mu zachránit dívce život. Nic to však nezměnilo na tom, že bylo jen otázkou času, než náčelník rozhodne, že Jess musí z města pryč. I Jess bylo jasné, že nevinné, naivní období života v Tyrvrarru skončilo.

Ještě ten den s ní její chlupatý otec absolvoval dlouhý rozhovor o Síle a pomohl ji porozumět tomu, co se v ní skrývá. Několik dalších dní pak spolu pracovali na tom, aby se naučila s jejím darem trochu manipulovat a ovládat jej. Rovnou ji však smutně prozradil, že ji nemůže naučit mnoho, že bude muset do speciální školy, která je daleko od Kachyyyku.

Nějakou dobu si to musela sama v sobě zpracovat, ale nakonec tuto výzvu přijala za svou. Bylo ji už šest let a věděla, že se chce naučit ovládat Sílu, být jako Xera – Princezna Jedi. Otec však dlouze zvažoval, zda zvolit Chrámu Jedi, nebo snad Baran Do, pod jejichž vedením prodělal sám devítiletý výcvik...
Poslední dva měsíce před odletem byly hořkosladké. Mamka ji přes den zahrnovala láskou a snažila se do ní vložit co nejvíce své moudrosti a po večerech se nedokázala ubránit slzám.
Taťka se ji snažil nestresovat a snažil se chovat, jakoby se ten den neblížil.
Poslední týden udělali obrovskou rodinnou oslavu, kde bylo snad sto chlupáčů i B’li a udělala si mnoho krásných vzpomínek, jaké může jen šestileté děvčátko mít.

To byla cesta, kterou si musela projít, než se ocitla v Chrámu Jedi a bylo ve hvězdách, kterou cestou se bude ubírat dál.

[Jessica Karnis]

Nebylo to tam špatné. V jídelně vařili docela obstojně a kuchyni poznala se škrabkou na brambory zevnitř víc než dost. Ostatní děcka byla buď přátelská nebo vyjukanější, než Jess, a všichni se tu snažili držet při sobě. Sice se moc nenosilo mluvit o životě před Chrámem, ale po večerech si o něm stejně vyprávěly a protože chodila bosa, hodně času trávila v místnosti tisíce fontán, kde byl moc hezký park a ostatním přišlo zvláštní, že má za rodiče Wookiee, začali ji přezdívat Chiqita.
Vzala svou přezdívku sportovně a pěkně rostla a učila se, aby z ní byl ten nejlepší Jedi houpající se na větvi.
 
Na pokoj k ní přiřadili o rok mladší togrutskou dívku jménem Nikki. Tohle oranžové děvče s bílým lekku s modrými pruhy se stalo její parťačkou a nejlepší kamarádkou, ačkoliv byla ze začátku velmi plachá a samotářská, což moc k Jessině hyperaktivitě nepasovalo.
Z nějakého důvodu jim to ale fungovalo parádně; Jess pomáhala Nikki vylézat z její ulity a ta ji zas pomáhala brzdit a nevrhat se po hlavě do všelijaké lumpárny.
Společně studovaly, jedly, sdílely své pocity a podporovaly se, když na některou přišel smutek.
V Síle byla krok napřed díky taťkovi a vynikala svou schopností bránit se Silou, až to instruktory překvapovalo. Na druhou stranu v šermu se světelným mečem měla jisté mezery - nechávala se hodně unášet a odnášela to modřinami a bolavými klouby. Na všem je však třeba hledat něco pozitivního a Jess díky tomu poznala Tyrnise, twi’leckého zeleného chlapce, se kterým se holky velice skamarádily a který je za pomoc s domácími úkoly doučoval šerm.
Tahle oboustranně výhodná symbióza jim udělala ze života za zdmi Chrámu příjemné období. Vždy, když na Jess přišel splín, tak ji Nikki objala, otřela slzy a vytáhla holografii chlupáčů a pokaždé si nechala převyprávět o každé z bručících postav něco, dokud se červenovláska neuklidnila. Když teklo Tyrnisovi do bot u paní Nu, učily se s ním holky klidně až do rána. Nikki teda určitě, Jess většinou vypla jakmile odbila desátá a nikdo ji nebyl schopný udržet vzhůru. A když se Nikki líbil nějaký kluk a bála se ho oslovit, Jess nakonec vždycky šla se vzkazem, který mu bez bázně a hany předala. Za zmínku stál i Togorianský učeň jménem Rahm Maawr, kterého se narozdil od ostatních děcek Jess ani na chvilku nebála, protože na velké chlupaťáky byla zvyklá.
Takhle uběhl první půl rok a spíš než uběhl, tak přímo uletěl. Tehdy si ji vzala stranou mistryně Heidy a pověděla ji, že bude mít návštěvu. Tou návštěvou byli její rodiče, kteří se za ní přijeli na Vánoce podívat. Sice s ní nemohli ven z Chrámu a byli spolu jen po tři hodiny, ale i tak to bylo shledání dojemné a Jess si uvědomovala jaké má štěstí a vlastně i výsostné postavení, protože neznala nikoho jiného, kdo by měl podobnou návštěvu.
Netrvalo to ale věčně a při loučení se nikdo neubránil slzám.
Pozitivní účinek to na Jess mělo obrovský a do dalšího dne se pustila s nevídanou vervou. Nikomu o jejím Vánočním dárku ale raději neřekla.

***

Čas utíkal, Jess se za své učednícké výkony nemusela vůbec stydět a když ji bylo krátce sedm let, vydala se s mistrem Yodou na Ilum pro svůj krystal do světelného meče.
Dobrodružství to bylo úžasné, všude sníh a taky pohádka o tom, že když neseženou včas krystal, tak zůstanou v jeskyni navždy, ale i když se snažila a prolítala chodbama kilometry až do noci, tak žádný krystal nenašla. Když se pak promrzla probourala přes zamrzlý vstup do jeskyně a vracela se smutná k lodi, Yoda neskrýval překvapení, že k ní žádný kyberkrystal nepromluvil, ačkoliv bylo dle jeho slov její spojení se Silou značné.
Jess měla sice náladu nízko, ale dodávala si odvahy, že druhý den to zkusí znovu a nějaký určitě najde. Yodovi se ale na zmrzlé planetě nechtělo trávit devatenáct standardních galaktických dní a raději se začal mladé učednice vyptávat, zda-li už někdy předtím nenarazila na kámen, který by k ní jakoby promlouval, zpíval jazykem, kterému rozuměla jen pocitově a který zářil jen pro ní, aniž by ho vnímal kdokoliv kolem.
Ani ho nepřekvapilo, když si vlastně okamžitě vybavila vzpomínku z výletu do svatyně Wirady, kam ji vzala mamka s tetou a kde měla zážitek s korunou na hlavě sochy Wirady. Se zpěvem a zářením jednoho z kamenů zasazených v koruně. Přesně jak Yoda popisoval.
Zelený kmet se jen pousmál a poradil ji, ať netrápí se, že s prázdnou do Chrámu vrací se. Oni za srdcem meče jejího vydají se brzy.
Ve skutečnosti to znělo trochu tajemnější a více Yodovatější, ale i tak pochopila, že její krystal se nachází na Kashyyyku a že si tam udělá s Yodou výlet.
 
***
 
„Probuď se, učednice Karnis, my na místě budeme již,” vzbudil ji hlas zeleného mistra. Ospale odlepila víčka a průzorem kokpitu viděla na zelenou kouli, která se jmenovala Kashyyyk. Snažila se rozvzpomenout, za kolik let postoupí do polární fáze a bude jej pokrývat sněhová pokrývka. Možná, že se toho ani nedožije.
Dlouho jej neviděla a svíravý pocit žaludku se jí prohnal tělem jako kulový blesk.
„Strachovat, ty, nemusíš se,” neuniklo Yodovi její rozpoložení a povzbudivě se usmál, „stejné pocity prožívám, když do míst, kterým domov říkal jsem, vracím se. Dnes však Řad Jedi domovem mým je. Též tvým.”
„Omlouvám se.”
„Omlouvat, ty, nemusíš se. Tvůj úděl těžší je, že rodina tvá žije zde a v kontaktu sní stále jsi.”
„Vím, mistře Yodo, že by se to nemělo…”
„Nemělo, pravda, však činíš tak a Rada toleruje to. Ty starší do Řádu přijata jsi byla a s rodinou již silné pouto měla jsi. Jen čas ukáže, zda záhubou tvou bude či trumfem.”
„Proč to tedy Rada nezakáže?” zeptala se zvědavě.
„Zpřetrhat silou ho, nemoudré by bylo. Tebe povolnější k temné straně udělalo by,” otočil k ní hlavu, „hlavně, hihi, Wookieové, tvý rodiče jsou. Z Chrámu, kůlničku na dříví udělali by.”
 
 
Loď řídil pilot, bývalý student, který neovládl Sílu natolik, aby se stal skutečným Jediem, ale zůstal ve službách Řádu a zručně sestoupil na orbit. Pár minut po něm plul a když byli nad správným kontinentem, začal se přibližovat ke kilometrovým wroshyrovým stromům na povrchu. Jess si vzpomněla na ten okamžik, kdy je viděla poprvé. Nemohla se dočkat, až se opět nadechne toho úžasného vzduchu nasyceného pylem a vůní hub a tlejícího dřeva. Vzrušeně poskakovala na sedačce a měla co dělat, aby to vydržela.
Nemusela se přemáhat nijak dlouho. Do patnácti minut se loď mírně zhoupla, jak dosedla na přistávací vzpěry a pilot ohlásil mistrovi, že přistáli v Lurkooru.
Jess nebylo třeba nijak přemlouvat. V tu ránu byla na přistávací ploše a bosky poskakovala na dřevěné platformě a zubila se radostí. Chlupatí technici a hlavně vítací delegace, která tu při Yodově návštěvě nemohla chybět, se neubránili úsměvům, ale když se z lodi s hůlkou v ruce vypotácel zelený mistr, lusknutím prstu byli opět profesionálové.

[„Vítejte na Kashyyyku, Mistře. Je nám velkou ctí, že jste navštívil zrovna naší vesnici,“] hluboce se uklonila celá delegace a chlupáč, co mluvil, byla jistě velekněžka svatyně, kterou hodlali navštívit.
„Pro nás čest a radost je, že na tom to krásném místě můžeme být,“ naznačil jim rukou, aby se už přestali klanět, „my v záležitosti zde jsme, kterou písemně jsme domlouvali spolu.“
[„Ano, mistře. Svatyně Wirady se nachází v samotném centru vsi. Na Váš pokyn z koruny vyjmeme kyber krystal, jaký budete chtít a-.“]
„Takto nechodí to. My navštívit svatyni musíme a ujistit se, že krystal k učednici promlouvá stále. Pokud Sběr úspěšný bude, Řád jiný krystal náhradou poskytne Vám, jak domluvili jsme se, hm?
[„Jak řeknete, mistře,“] velekněžka se opět uklonila a poté ukázala rukou, že mohou vyrazit. Jess nemohlo uniknout, že si tu Yody všichni neuvěřitelně váží a že by mu pak asi měla pořádně poděkovat, protože kvůli ní podstupuje tohle všechno.
Krok za krokem šla ve štrůdlu za Yodou a velekněžkou, která byla hrotem jejich procesí a každý se musel šourat, aby šel stejně rychle jako mrňavý mistr. Rudovláska měla co dělat, aby dodržovala pomalé tempo. Srdce ji bušilo jak o život a chtěla tu lítat a očichávat a ochutnávat všechno, na co přijde. Chodidla ji posílala detailní informace o struktuře cesty, po které šli a oči přecházeli z toho množství zeleně a domů vyřezaných do kmenů stromů a větví.
Všude kolem byla spousta místních a nejen jich. I zástupy cizích, z dalekých i blízkých vesnic. Lurkooru bylo vskutku poutní místo, kam mířila spousta Wookiee, kteří věřili, že jim chvíle před sochou Wirady pomůže s jejich mnohdy složitou životní situací.
Šla a z toho, jak se jim každý klaněl, nebo aspoň skláněl hlavu, neměla dobrý pocit. Mělo by to být naopak, ne? To Jediové jsou služebníky dobrých obyvatel galaxie. Ne naopak. Nebo to jen špatně chápala. Každopádně jejich kroky nemířily rovnou do svatyně, ale na slavnostní hostinu, kterou pro ně místní přichystali.

Bylo to pro ně překvapení, ale milé a Jess radostí nezapomněla Yodovi, nejspíš zbytečně, zdůraznit, že mají neuvěřitelné štěstí, neboť Kashyyycká kuchyně je tou nejlepší v celé galaxii. Yoda to jistě moc dobře věděl.
Trochu ji to nadšení sice přešlo, kdy zjistila, že Lurkoorska kuchyně se specializuje převážně na hmyz, ale protože byla slušně vychovaná a nechtěla nikoho urazit, nechala si od usměvavého kuchaře nandat cvrčkový koláč.
[„Po tomto skromném pohoštění na vaší počest budeme pokračovat do svatyně,“] spokojeně přikyvovala velekněžka, když viděla, jak se Yoda láduje termitími špagetami a zapíjí to aperitivem pro turisty.
„Škodu vy dělat nemuseli jste si. My vlastní zásoby na lodi máme,“ dělal Yoda drahoty, ale bylo to směšné v kontrastu toho, jak mu termití omáčka potřísnila bradu, „kvalitou vašich pokrmů však nedosahují zdaleka. Urážka kuchaře, Vás i Síly byla by, kdybychom odmítli.“
Jess se sice musela ke každému soustu přemlouvat, ale problémem byla jen skutečnost, že obsah koláče byli hmyzáci. Chuť sama o sobě problém nebyla.
[„Cítím, že s děvčetem Síla… zajímavá se pojí. Psal jste prve, že pochází z Kashyyyku?“]
„Ano, pocházím,“ přikývla Jess a vůbec ji nevadilo, že ta otázka byla mířena na mistra. „Mohla bych dostat zmrzlinu?“ Podívala se na kuchaře a prosebně o sebe třela dlaněmi. Ten překvapen a polichocen tím, že jim lidské dítě rozumí, přiskočil s kýblem zmrzliny a poctivě ji naložil.
„Hihi, ona pochází, jak sama řekla. Na povaze její, znát to je, temperamentu a obětavosti.“
[„Zvláštní. A víš, děvče, komu je svatyně, kterou chcete navštívit, zasvěcená?“]
„Vím,“ olízla si jazykem rty od zmrzliny a kuchař ji sám od sebe doplnil misku, „Wirada žila před dvěma tisíci lety. Narodila se zde a byla pasačka wroshyrových blech. Když ji bylo sto let, otrokáři přepadli vesnici a podařilo se jim unést spoustu místních i ji.
Když je pak prodávali na burze s otroky, Wiradě se podařilo zburcovat všechny, které postihl stejný osud jako jí a dát se do boje s otrokáři. Ti vzdor potlačili a Wiradu nechali vplést do kola a pověsit do hlavní síně burzy jako odstrašující případ. Týden tam v bolestech umírala. Říká se, že když vydechla naposledy, oblohou proletěla kometa a v závěsu přiletěli rytíři Jedi, kteří všechny osvobodili.
Otroci věřili, že se stal zázrak, že Wiradina duše přivolala rytíře na pomoc a když se vrátili zpět domů, vybudovali pro ní svatyni s její sochou na památku.
Tehdejší rytíři přiznali, že je přivolalo volání Síly a velmistr nechal vyrobit korunu s kyber krystaly, kterou pak osobně položil na hlavu její sochy. Jako připomínku toho, že pokud věříte v Sílu a její prozřetelnost, dostanete se i z těch nejtemnějších a nejzoufalejších útrap…“

***

Stáli před svatyní, ve které panovalo klidné přítmí. Jen svit svíček a vůně kadidel dotvářely posvátnou atmosféru. Normálně byla před svatyní poměrně dlouhá fronta, ale teď ne. Na obloze byly vidět oba dva bíle srpky poutníků po kashyyycké noční obloze a celá svatyně byla vyhrazena jen pro ni a mistra Yodu.
„Sběr tvůj, začíná zde, učednice Karnis. Ty na Ilumu statečně vedla sis. Ostatním v jejich počínání pomáhala, však bez srdce pro meč sama zůstala jsi. Teď ukáže se, zda cesta naše svůj smysl splní, nebo jen najíst my přiletěli jsme se sem.“
Nemusela čekat na další pobídnutí, hlubokým nádechem zahnala nervozitu a udělala krok.

Země se dotkla nejdříve polštářkem pravého palce nohy. Po něm se dřeva dotkly i ostaní prsty a naposledy pata. Vnímala letokruhy a pár smítek jehličí, které se nějakým nedopatřením nepodařilo zamést. Vnímala to silně, možná až moc intenzivně a když nad tím přemýšlela už notnou chvíli, uvědomila si, že teprve odlepuje druhou nohu od země a dokončuje druhý krok. Trvalo to věčnost, nebo ji to tak aspoň přišlo a před očima se jí obraz rozmazal i veškeré zvuky utichly.
Chtěla se rozhlédnout, otočit na mistra, ale krk měla ztuhlý jak dřevo a ani tělem nešlo otočit. Snažila se uklidnit. Přišlo ji, že už se několik minut nenadechla. Cítila stejnou paniku, strach, jako když si vyrazí při tréninku dech. Věděla, že v takové situaci pomůže nejvíc právě, když se uklidní a pomalu vydechne. Zkusila to samé.
Donutila se k výdechu, kdy z plic vyhnala poslední zbytky vzduchu. Tělo na ní křičelo, že se udusí, pokud se hned nenadechne, ale ona klidně napočítala do pěti a opět se nadechla.
Hruď se jí vzedmula a ona si vychutnala doušek zdejšího lahodného vzduchu. Dala si ještě několik soust a došlo jí, že rozmazaně vidí proto, že už hrozně dlouho ani nemrkla. Freneticky se pustila do mrkání. Oči ji zprvu pálily, ale následně ji v zorném poli z rozmazané scenérie vystoupil jakoby do popředí krystal zahalený v růžovém oparu. Opět se přistihla, že nedýchá a zopakovala to, co prve. Donutila se k dalšímu kroku, který trval o něco rychleji, než předtím a opět pro jistotu zamrkala, aby si zostřila zrak.

Musela se plně soustředit na každý pohyb, nádech i myšlenku. Bylo to vyčerpávající. Bylo to pro ní tak nepřirozené. Její život nebyl stavěný na to, aby nad ním měla takovou kontrolu a přeci, když nad tím přemýšlela a soustředila se, nepřipadalo jí to tak nepřirozené, cizí.
Došla až soše Wirady, vyřezané z bílého jádra wroshyru, ve kterém byla svatyně zbudována. Měla rozpřažené ruce s dlaněmi otočenými vzhůru a působila uklidňujícím dojmem. Na její hlavě byla koruna ze zlata, ve které bylo zasazeno šest krystalů, dle legendy všechno kybery.
Všechny byly čiré, vcelku nudné, až na druhý zleva. Ten zářil stále víc růžovým svitem, s každým krokem, se kterým mu byla blíž a blíž.
Nachytala se, jak na něj civí s otevřenou pusou, tak si ji pro jistotu zavřela. Zavřela i oči a zkusila se zaposlouchat, zda-li něco nezaslechne. Ten zvuk, hlas znala. Slyšela ho tehdy, když tu byla s makou a terou Lawly a pak ještě párkrát ve snech. Teď byl ale skoro ohlušující a sama se divila, že ho do teď nevnímala. Hlas krystalu jí volal, nebo spíš zpíval a jí z toho stoupaly chloupky po celém těle. Natáhla k němu třesoucí se ruku a pokusila se jej uchopit Silou.
Popravdě se třásla celá a měla pocit, že každou chvíli omdlí. Nádech a raději ještě jeden, přivřela oči a opřela se do Síly.

Ohlušující zpěv najednou jako když utne a v pozadí vnímala už jen tiché spokojené mručení. V dlani ji hřál malý předmět. Otevřela oči a prohlédla si krystal v její dlani. Vytřeštila oči a otočila se na Yodu. Už už se nadechovala k tomu, že mu poví všechno, co se jí stalo, ale nedostala se k tomu. Přikývl, že jí rozumí i beze slov a otočil se na velekněžku.
„To bychom, myslím, měli. Děkujeme a nový krystal pošleme vám, jak slíbil jsem,” prohodil s ní ještě řeč a mávnul na oněmnělou Jess, že musí vyrazit.

***

Cestou k lodi už neměla problém s tím, aby držela mistrovo tempo. Spíš se šourala pomaleji, než on a snažila se vstřebat ten neuvěřitelný zážitek.
„Mistře…?”
„Hm?”
„Já… je zvláštní, že to trvalo tak dlouho.”
„Dlouho ty říkáš? My ani minutu nebyli tam.”
„Minutu? To ale…” zastavila se zmateně. Mistr se otočil, usmál a pár kroky se k ní vrátil.
„Tys k soše přišla a krystal vzala si. Celou dobu pozoroval já tebe. Navenek zvláštního nic nestalo se. Ale tady,” dotkl se jí na srdci, „oo, tady.” Věnoval jí vševědocí pohled z očí do očí, usmál se a pokračoval dál v cestě. Chvíli ještě stála, ale hned jej doběhla, v dlani stále svírajíc srdce pro svůj světelný meč…

***
 
Do Chrámu se vrátila vnitřně silnější a vyrovnanější. Pyšná na svůj krystal se dala za asistence droida Huyanga do výroby svého vlastního meče, který ji měl doprovázet na každém kroku do konce jejího života.
Na rukojeť si vybrala kashyyyckou třešeň s mosazí a pár hodin s droidem trénovala konstrukci, než se do ní pustila úplně sama..
Když pak poprvé aktivovala svou břinktyčku a zhmotnila se její růžová plasmová čepel, naplnil ji nepopsatelný pocit ohromující moci a radosti, který ji zatočil hlavu. Byla o krok blíž k tomu stát se skutečným rytířem Jedi se vším všudy.
Hned o tom všem napsala rodičům zprávu a její nevšední dobrodružství musela oslavit se svými kamarády v jídelně. Pak šli spát. Museli si odpočinout, protože byl před nimi další den a další příležitosti, které život za chrámovými zdmi nabízel…