Z osobního deníku Waollc Con-DenyzzeMistr Champbacca odešel, nevšímaje si naší rozepře. Johy, vesele zavýskla nad mým rozhodnutým, že bude vystupovat jako můj bodyguard. A radostně odběhla do své kajuty se převléknout. Já si pro jistotu šel zkontrolovat vybavení. Hodil jsem přes sebe těžký kožený plášť, určitě se bude hodit, když tam venku prší. Jenže kabát neměl pořádnou kapuci. Ani nevím, proč jsem nějakou kapuci na kabát už dávno nenechal přišít, když jsem se potuloval po mnoha planetách, kde by se hodila. Uložil jsem si v paměti, že příště nějakou nechám vyrobit.
Rozmrzele jsem vyšel z kajuty s vědomím, že mi naprší za krk. Lodní výstupní rampa byla dávno otevřená, po odchodu mistra Champbacci, a tak jsem čekal na svou padawanku pod lodí. Samozřejmě, tak aby na mne nepršelo.
Johy vyšla z lodi o pád minut později. Oblečená do civilních šatů. Její mladistvé tělo obepínala letecká kombinéza, opásaná páskem na blaster s dalším vybavením. Cela byla zahalena, také do pršipláště s kapucí, na hlavě měla široký klobouk. Zavřela vstupní rampu a vydala se ke mně.
Mrkla na mě a vykročila zpod lodi do deště. Chvíli jsem tam stál, a obrňoval své smysly před budoucí studenou sprškou, kterou jsem čekal v nejbližších chvílích za krkem.
Johy se zarazila a otočila se na mě, všimla si, že se mi do bouřky a deště moc nechce, a všimla si i proč. Vrátila se ke mně, podala mi svůj klobouk, a nasadila si na hlavu kapuci svého pršipláště.
„Díky,“ zašklebil jsem se na ní.
„Není zač, mistře.“
„Ale nemysli si, že mě tím obměkčíš,“ zasmál jsem se na ní.
„To by mne ani ve snu nenapadlo, mistře,“ a zazubila se na mě.
S lepší náladou jsme se vydali k celní prohlídce. Ta netrvala dlouho, a tak s informacemi od celníků jsme se vydali za Administrátorem Dantesem. I když byla noc, místní vysoce postavený úředníček nespal. Informace, že by někdo chtěl investovat peníze do zdejší těžby nova krystalu, ho nejspíš vytrhla ze spaní.
Městečko nebylo moc velké. No pokud se tomu dá říkat městečko. Pesimističtější člověk by spíše řekl větší vesnice. Skládalo se z náměstí, na kterém byli většinou administrativní budovy. Kolem náměstí bylo asi ve čtyřech řadách rozestaveno několik menších nebo větších domu, zbytek rozlohy města zabírali velké sklady, nejrůznějších surovin, a samozřejmě přístav.
O zaplacení taxispeederu se ani nedalo uvažovat, za prve protože tohle bylo male město a taxi by se tady asi neuživilo, a za druhé protože administrativní budova, kam jsme měli namířeno, byla na náměstí, a to bylo necelých 10minut chůze. A navíc kdyby tu něco takového měli, déšť a bouře, která tu řádila, nás promočila už dost, a tak nemělo cenu se po nějakém taxi shánět.
Po několika minutách chůze jsme dorazili na náměstí a vešli do největší budovy. Recepční nás uvítala mile, a když jsem ohlásil, kdo jsme, ihned nás uvedla za Administratorem Dantesem.
Administrátor Dantes byl postarší muž lidské rasy, s našedlými vlasy a vousy, které utvářeli moudrou a inteligentní tvář. Oblečený byl do černé úřední roby, skládanici se z kalhot a tuniky. Podle informací které jsem si přečetl z datapedu o této planetě, byl administrátor, jedním z představitelů čtyř členné vlády a zastupoval odbor financí.
„Dobry večer. Já jsem Administrátor Dantes.“
„Dobry večer. Mé jméno je Wall Denyk,“ udal jsem jednu ze svých starých identit, podal postaršímu muži ruku a představil Johy. „Toto je má společnice. Johany Drawin.“ Johy se uctivě uklonila.
„Posaďte se prosím,“ řekl správce, a tak jsme s Jo usedly na křesla před konferenčním stolem. Administrátor zmačkl na stole komlik a požádal sekretářku o občerstvení.
„Doufám, že vám vaši cestu neznepříjemnilo zdejší počasí.“
„Abych řekl pravdu ani ne. V naší společnosti působím jako prospektor. Takže mne mé kroky zavedou na mnohé planety,“ usmál jsem se obchodnicky na staršího muže. „A abych pravdu řekl, tato je za poslední měsíc ta nejpříjemnější.“
„Ach tak to je zajímavé,“ opětoval mi administrátor usměv.
„Proto se také omlouvám, za to jak vypadám. Ale v mé profesy není důležité, jak vypadám,“ rozvedl jsem konverzaci a trochu zapůsobil Silou na starcovy myšlenky, aby historka byla uvěřitelná. Z nepatrného poposednutí Johy jsem poznal, že si toho všimla. A svým způsobem byla zaražena. „Ale to jaké se mi podaří najít těžařská ložiska. A tato práce často zahrnuje mnohá nebezpečí. A je samozřejmě lepší vypadat jako normální člověk, něž jako někdo, kdo disponuje často velkými sumami kreditů.“
„No to samozřejmě chápu. A jakou společnost zde zastupujete?“
„JGM. Joruna Galaktik Mining. Jedna z největších těžařských společností,“ udal jsem jedno z jmen ze společností, které jsem znal.
„Netušil jsem, že o nás projevíte takový zájem. A netušil jsem, že vaše společnost dokáže získat informace tak rychle. O nalezení nového ložiska krystalů jsme ještě neinformovali galaktický trh. Naše vláda momentálně jedná o dalších krocích, které podnikneme.“
„Obchod je nekompromisní pane Dantesi. A každá větší společnost má zdroje jak se dostat k finančně výhodným informacím.“
„Zajisté mate pravdu, pane Denyku,“ trochu se neutrálně zasmál. „Je vidět, že jako prospektora si vaše firma nemohla vybrat lepšího člověka.“
„A děkuji,“ opětoval jsem konverzační usměv. „Jako administrátor této planety určitě máte předběžní odhad ložiska.“
„Tak jistě, že mám, ale naše vláda ještě neprojednala určité kroky v této záležitosti,“ zatvářil se starší muž trochu rozmrzele.
„To chápu. Ale zase pochopte vy mě. Má společnost, mne sem poslala, abych zjistil, co nejvíce, a abych případně projednal předběžné dohody. A samozřejmě mám k této činnosti velké množství zdrojů, o které se mohu podělit,“ administrátorovi se zaleskla očka, a jeho hrana rozmrzelost lehce povadla.
Sáhl jsem do kabátu a vyndal dataped a několik kreditových neidentifikovatelných čipů. V rychlosti jsem si je prohled, a jeden z nich zandal do datapedu. Na displeji se objevilo několik čísel, a podal jsem jej správci.
Muž dataped přijal, a i když se snažil zastřít své překvapení nad částkou, pro mé Jedi schopnosti nebylo problém poznat, že částka rozproudila krev v jeho žilách, ale i emoce. Také bylo vidět, že administrátor je znalí obchodních her.
„Nejsem si jist, jestli mí vládní kolegy mohu obejít, nerad bych vám něco sliboval,“ a podával mi dataped zpět, převzal jsem stroj, vložil do něj jiný čip a podal ho správci zpět.
„Dobrá,“ pokračoval v rozpravě. Vyndal z datapedu čip, vložil do datapedu na své stole a překontroloval jeho obsah. „Myslím, že krátké nahlédnutí do kalkulací by našemu budoucímu obchodu neuškodilo.“
„Také si myslím. Děkuji za vaše pochopení,“ administrátor se podíval do svého stolu a podal mi jednu z datakaret. Zastrčil jsem ji do svého stroje a začal pročítat údaje kalkulací a odhady produkce.
„Zajímavé… velmi zajímavé,“ podíval jsem se na správce. „Ve zprávě se tvrdí že menší těžební společnost je schopna měsíčně vyprodukovat 200 000 tun, po dobu 4 let. Velmi zajímavě.“
„ Ano je to kalkulace pro menší těžební firmu. A menší těžební proces s ohledem na naše životní prostředí. A také s ohledem na obnovitelnost krystalových ložisek.“
„Pokud jsou vaše odhady správné, toto ložisko by naší firmu určitě zajímalo. I s podmínkami, které vaše vláda určí na ohled životního prostředí.“
„Skutečně?“
„Jsem si jist, že mí společníci při velikosti tohoto ložiska podepíšou jakoukoliv smlouvu.“
„Tak to jsem velmi potěšen a myslím, že i naše vláda bude sdílet stejný názor.“
„Zajisté. Ale je tu několik, dalších důležitých bodů, které bych rád projednal.“
„Ale zajisté, co byste rád věděl?“ odpověděl administrátor s předstíraným zájmem, protože předešlá věta ho velmi rozladila.
„Samozřejmě jednou z podmínek je bezpečnost,“ zatvářil jsem se trochu ponuře. „Určitě chápete, že v dnešní době kdy velkou částí galaxie zuří válka. Mé společníky budou velmi zajímat zdejší poměry.“ Směr mé otázky Administrátor ještě o trochu více znervóznil.
„Ke které vládnoucí skupině v galaxii se vaše vláda kloní. K Separatistům nebo k Republice. Jestli zde nejsou nejrůznější proti vládní frakce, které by narušili těžbu a dopravu surovin. Jestli zde nejsou nějaké teroristické organizace, nebo nějací radikální ochránci prostředí.“
„Oh, nedivím se, kam vaše dotazy směřují, a chápu je. Má-li vaše společnost investovat, musí vědět spoustu drobností,“ nadechl se.
„Zajisté, chráníme výdělky naší společnosti, ale také našich obchodních partnerů.“
„Tak k první otázce: Toto je malá planeta mimo dosah zájmu Republiky i Separatistů. Naše vláda se snaží být neutrální a nijak na sebe nepřitahovat pozornost.“
„Ale nemůžete ani vyvrátit, že by jedna z frakcí o tuto planetu jevila zájem.“
„Ne, to vyvrátit nemohu, ale o tom, že by někdo z nich jevili zájem, informace nemáme.“
„Dobrá.“
„Co se týká jiných politických frakcí, je na naší planetě klid. Před rokem zde proběhli volby a ty nás čekají až za šest let, a naše legislativa je psána v zájmu našich občanů. Takže volební výzkumy neukazují, na to že by zde byli nějaké nebezpečné politické frakce.“
„Toto tvrzení se mi zda trochu archaicke, ale dobrá, vy tu žijete tak vy se tu vyznáte.“
„Co se týká teroristických skupin, ani to zde nemáme. A samozřejmě to souvisí s klidnou politikou.“
„Hmmm… pokračujete,“ ať jeho slova zněla sebe lépe a velmi neuvěřitelně, z jeho pocitů jsem vycítil, že o politické situaci říká naprostou pravdu. Holt je pravda, že na menších planetách, kde je méně obyvatelstva je asi někdy snazší vládnout. Než vládnout celé galaxii.
„Samozřejmě zde máme organizaci chránicí naše životní prostředí, ale nepovažujeme je za hrozbu, protože veškeré kroky tykající se obchodu plánujeme v rámci bezpečí celého planetárního ekosystému.“
„To chápu.“
„Co se týká další problémových prostředí, nejsem si vědom, co by vás mohlo zajímat. No snad…“ jeho rozpovídaný jazyk si najednou uvědomil, že málem prozradil něco, co neměl.
„Snad co? Pane Dantes.“
„Ale pro vás jen male bezvýznamná událost,“ snažil se blesku rychle vyhnout odpovědi. „Určitě vy i vaše společnice jste unavení po dlouhé cestě. Mohl bych…“
„Promiňte, pane Dantesy,“ v tuto chvíli jsem mohl na jeho nechuť zatlačit pomocí několika Silových technik, ale neudělal jsem to. Asi díky tomu, že jsem se celou dobu bavil celým jednáním a v tuto chvíli jsem to nepovažoval za čestné. A tak má malá lidská ješitnost rozhodla o tom, že celou záležitost dohraji bez Síly a jen díky schopnosti mého řečnictví.
„Ale pro naší společnost není žádna událost bezvýznamná, pokud je tu potencionální možnost, že v budoucnu ohrozí obchodní záležitosti.“
Muž si povzdech a bylo viditelné, že ho tlačím do kouta. Avšak vidina obchodu jej nakonec zdolala. A já v duchu slavil vítězství nad tím, že jsem nemusel použít Sílu.
„Dobrá nerad o tom mluvím, ale řešíme zde jednu nemilou událost.“
„Jakou?“ zeptala se netrpělivě Johy.
Správce si její netrpělivosti všiml a postřehl i to že poprvé za celý náš rozhovor promluvila.
„No jak bych to řekl. Už několik týdnů město sužují nepříjemné události. Skoro každou noc zmizí jeden obyvatel města záhadně, a není známo kam. A před týdnem bylo nalezené tělo jednoho z obyvatel zavražděného…“ Administrátor se odmlčel„ … sečnou zbraní.“
„Jakou sečnou zbraní,“ zeptal sem s hraním trochu nevrlosti. „Pokud mám svým společníkům říci, že zdejší ložisko stojí za náš zájem, musím vědět vše.“
„Dobrá,“ povzdechl si. „Sečné zranění odpovídají, zranění světelným mečem.“
„Co? Cože?“ zahrál jsem udiv. „Jak si můžete být jist, že to byla zbraň Jediů?!“
Administrátor se znova nadechl, a jakoby v duchu počítal a přemýšlel nad správnými slovy.
„No je to několik měsíců, co se zde na planetě objevil, jeden Jedi. Odpadlík od Řádu, renegát, a dělal nám zde potíže, a rozbroje. A zabil několik členu bezpečnosti,“ zase se odmlčel a vzpomínal na události z minulosti. „A pak z ničeho nic zmizel. Nikdo neví kam. Jestli z planety nebo se ukrývá stále někde na planetě.“ Trochu se zamyslel a pronesl s velkým odporem.
„Až do minulého týdne jsme o něm neměly žádné stopy. Ale bezpečnost si je jista, že smrtelné zranění oběti byla způsobena světelným mečem.“
„Informovali jste Jedie?“ zeptal jsem se s hraným zájmem, protože na tuto otázku jsem dávno znal jeho odpověď.
„Ano učinily jsme tak před několika dny. Ubezpečili nás, že celou záležitost prošetří. V nejbližších dnech očekáváme jejich vyšetřovací tým…“
„To je dobře, že jste tak učinili. Nerad bych vám udílel nějaké rady, ale pokud se jedna o zběhlého Jedi… Nechtěl bych se s ním sám pouštět se do křížku… víte, jaké mají schopnosti.“
„Jistě máte pravdu.“
„Máte prosím bezpečnostní zprávu? Rád bych do ní nahlédl,“ podal jsem mu první z kreditových čipů, který před tím odmítl.
„Jistě…“ sáhl do stolu a chvíli v něm hledal. A pak mi podal jednu z datakaret, strčil jsem ji do datapedu a v klidu pročítal celý spis. Mrtvola byla nalezena před týdnem v jedné zastrčené uličce. Přivolaná bezpečnost i koroner se shodli, že oběť byla zavražděna úkladně světelným mečem. Prohlížel jsem si holo obrázky a musel jsem uznat, že rány na oběti byli skutečně způsobené světelným meče. Skrytě jsem během čtení kartu zkopíroval.
„Dekuji,“ a vrátil jsem kartu správci hned poté, co se okopírovala, a já ji i dočetl.
Ještě další hodinu poté jsme rozebírali fiktivní obchodní záležitosti a případné ohrození kontraktu. Johy sedící vedle mne začínala být velmi netrpělivá. I když se pomocí Jedi technik snažila svou rozmrzelost skrývat. Já jsem jí dokázal poznat.
„Děkuji vám za informace, Administrátore Dantesy. O všem co jsme si zde řekli, ať sou to příjemné i nepříjemné věci. Musím informovat své společníky.“
„Zajisté to chápu.“
„Ale mohu vás ujistit, že budu lobovat v zájmu vaši planety, protože si myslím, že obchod bude prospěšný oběma stranám. Zdržím se zde ještě několik dní. Hned dnes se spojím s kolegy,“ odmlčel jsem se. „Jsem si jist, že dostanu další informace a prostředky, díky kterým bych rád navštívil ložiska a začal jednat s vaší vládou.“
„Zajisté. Učiním potřebné kroky. Děkuji.“
„Já vám také.“
Rozloučili jsme se s Administrátorem a vydali se zpět do přístavu. Bouřka a déšť stále zuřily. Když jsme byli několik desítek metrů od budovy. Vycítil jsem, že Johy je stále nevrla a plna rozrušení.
„No tak to v sobě nedus a zeptej se.“
„Víte mistře, nechápala jsem některé vaše kroky,“ rozpovídala se. „Víte, ze začátku konverzace jste Dantese ovlivňoval Silou a lehce upravoval jeho náladu. Ale pak, když přišlo na úplatek, jste na jeho ovlivnění nepoužil Sílu, ale skutečné peníze. Proč?“
„Všimla sis správně. Dantes je velmi inteligentní muž a do jisté míry sebou nechal Silově manipulovat a do jisté míry nikoliv. A dál by nebylo etické, jej ovlivňovat více, než bylo zdrávo.“
„To chápu, ale mohl jste ho ovlivnit, i co se týká úplatku.“
„Zajisté mohl, ale jak říkám, nebylo by to etické a mne by to zkazilo radost ze zajímavého vyjednávání.“
„Ale proč jste ho poté neovlivňoval dále?“
„Víš… Jo, jsou situace, kdy není třeba Síly používat. Jsou situace, kdy ti cestu k tomu, co potřebuješ, otevřou kredity.“
„To máte pravdu, mistře.“
„Já vím. Proto sem také tvůj mistr,“ zažertoval jsem.
„Je pravda, mistře, že sem nečekala. Že máte vrozené nadání pro obchodní, vyjednávání. Věřila jsem, že vše vyřešíte díky Síle.“
„To je můj dar od malička. Jak sem říkal, někdy je snazší použít jiné schopnosti, než se spoléhat na Sílu. To se časem také naučíš.“
„Dobře, mistře. A neříkejte mi maličká!“
Rozmlouvali jsme dál a pokračovali v chůzi do přístavu. Po další několika minutách jsme dorazili do doku číslo 3. a konečně vešli do sucha a tepla lodi.
Mistr Champbacca byl stale pryč, a tak jsme se šli konečně uložit ke spánku.
***
Jak se však později ukázalo, mamutí podíl na mém narušení ospalé barové rutiny neměl ani tak zvolený drink v netradiční úpravě, který byl mimochodem fakt těžko poživatelný, nýbrž můj úbor. Nicméně abych si to ověřil, ještě jsem trochu přitvrdil.
[„Ještě jedno, tentokrát neohřívat, ale protřepat, nemíchat.“] Uznávám, tohle už byl těžký kalibr, ale moje podezření se potvrdilo ihned poté, co mi znechucený barman donesl novou sklenici, neboť značně zaskočeně vypadala i dvojice, která do místnosti vešla teprve po tomto mém výstředním kousku. Ani jeden z nich se mi nepodíval do očí, ovšem oba sklouzli pohledem k pasu, kde by očekávali meč. Ten byl sice před cizími zraky skryt v botě, ale nezdálo se, že by je to nějak uklidnilo.
Někdo tady nemá rád rytíře Jedi. Nic neobvyklého, ale na druhou stranu by to mohla být mnou hledaná indicie. Než jsem dopil tentokrát mnohem lepší pití a utřídil si myšlenky, zasáhla vyšší moc a někdo mě nenápadně, leč dramaticky zatahal za volný rukáv. Síla byla klidná, tak jsem se podobně klidně otočil a nechápal. Nikdo tam totiž nebyl.
Teprve po pár vteřinách mě napadlo trochu sklonit zrak a hle, cíl nalezen. Lidské dítě, věk těžko odhadovat, ale do tohohle prostředí se opravdu nehodilo.
„Vy jste džedáj, pané?“ zeptalo se to a oči tomu stále nechtěly zalézt zpátky do důlků. Jasně že jsem Jedi, prcku, vypadám snad jako bantha? Nahlas jsem to samozřejmě neřekl, to chtělo odpověď trochu delikátnější.
[„Proč se nezeptáš maminky, hm?“] Všichni okolo měli zjevně jasno, aniž by se ptali, tak proč to nezkusí u nich, když já tu mám důležité… pití. Nehledě na to, že v tuhle dobu už měl být dávno v posteli.
„Protože mi ji zabili,“ odvětil celkem logicky špunt. Řekl jsem delikátnější? Beru zpět. „Všichni říkají, že ji zabil džedáj, ale já to viděl a nebyl jste tam, to ten bubák.“
Bubák, u všech fambích stehýnek, to mi ještě scházelo. Pohledy z okolí mi jasně naznačovaly, že místní jenom čekají na chvilku, kdy toho malého zaříznu a oni budou mít konečně důkaz, aby mě mohli upálit nebo tak něco. Jak barbarské.
[„Jaký bubák?“] zeptal jsem se spíš, aby řeč nestála, protože utěšovat dítě, co ztratilo matku, fakt nepatří k věcem, které vás naučí v Chrámu, což považuji za nestoudný nedostatek a hodlám si na to při nejbližší příležitosti hodně nahlas stěžovat.
„Strašidlo,“ odvětilo dítě, jako by popisovalo rutinní cestu do školy. „Celé černé, s červenýma svítícíma očima a žlutým světelným mečem přece.“ No jasně, tuctové strašidlo, že se vůbec ptám.
„Jenže nikdo mi to nevěří, dokonce ani táta. Ale byl to ten bubák, vážně,“ začalo to popotahovat a já hádal, že je právě nejvyšší čas zmizet. Na jednu stranu jsem chápal, že novopečený polosirotek to asi nemá zrovna lehké, ale na stranu druhou mi taky nepomohl dost na to, abych zajistil, že nikdo další už tady podobně ohrožen nebude.
[„Chlapče,“] sebral jsem odvahu a dokonce ho letmo poplácal po rameni tak, aby ho to nezabilo, [„Bubáci jsou moje specialita. A když už o tom mluvíme, kde máš tátu?“] možná jsem ty souvislosti mohl trochu oddělit, ale on byl ještě dost malý na to, aby si je uvědomoval. Snad.
Pionýr místo odpovědi ukázal kamsi do rohu na druhé straně lokálu, kde ve výklenku seděl poměrně napitě vyhlížející chlapík středního věku. Seděl sám a zjevně mu to tak vyhovovalo, neboť mému pohledu uhnul, napil se ze své sklenice a nervózně si pohazoval s datovým čipem.
Chvilku jsem váhal, ale když se capart vzdálil, zvedl jsem se taky a namířil si to poměrně jistě k onomu muži. Zdálo se, že chce vzít roha, ale přidal jsem do kroku a buď si to rozmyslel, nebo to jednoduše nestihl.
„Jestli jste mě přišel taky zabít, měl bych vás varovat, že bez hesla je vám to všechno k ničemu,“ vysypal ze sebe hned, jak jsem byl v doslechu a málem si u toho překousl alkoholem zpomalený jazyk. Očividně si mě s někým spletl, ale není to tak možná lepší? Beze slova jsem dokončil své přiblížení a drsně se opřel o jeho stůl.
„Až budu se synem v bezpečí na Coruscantu, pošlu vám vše potřebné. A jestli ještě jednou změníte plán, tak vám s tím pošlu i nějaký pěkný virus. Jasné?“ nadále mluvil překotnou rychlostí a snažil se vypadat převelice drsně, ovšem tragicky se mu to nedařilo. Neřekl jsem ani ň a jen se na něj upřeně zahleděl.
„No, fajn. Rande s vaší šéfovou asi odpadá, když vás oba poslala přímo za mnou, že?“ Oba? Že by byla hraná drsnost způsobena přemírou alkoholu? Ti lidé toho vydrží tak žalostně málo.
„Škoda, docela jsem se na to těšil. Není nic romantičtějšího než noční schůzka se ženskou, co vás vydírá, v zahradách nad pomníkem prvních kolonistů, že?“ znovu se na mě podíval, nebo možná na nás, a když viděl, že znovu neodpovím, pokračoval.
„Tak ji ode mne pozdravujte a pošlete k čertu, kdybych s tou zprávou šel rovnou k Republikovým, tak by mi zaplatili a moje žena ještě žila. Jste parchanti, pánové, abyste to věděli!“ hřímal na celý lokál, hrozivě mával prstem a pak se podobně hrozivě skácel zpátky do sedačky.
„Asi bych měl jít,“ vyklouzlo mu po chvíli, když zase nabyl plného vědomí, a tázavě se na mě zahleděl. No dobře, tak já tedy promluvím, to je hrozná práce dneska.
[„Dok číslo tři, budete očekáván. A pozor, venku trochu prší,“] pravil jsem hlasem příkladného parchanta, možná dokonce dvou, a drze si Silou přitáhl jeho čip. Možná si toho všiml a chtěl nějak reagovat, ale venku právě někam udeřil blesk tak silný, že by to rozpůlilo Acclamator, a on nějak neměl chuť svůj výlet ven oddalovat. Mávl na syna a po zaplacení útraty, za což jsem byl poměrně rád, se odebrali ven.
[„Orn?“] promluvil jsem do vysílačky chvíli po jejím naladění. Počasí dávalo signálu dost zabrat, ale není to daleko, takže slyšet by mě měla, což také brzy potvrdila její rozespalá odpověď.
[„Otevři loď, jde návštěva, člověk se synem. Až budou na palubě, zapni lokální rušičku a toho staršího někam zavři, klidně i s tím malým, ale za žádnou cenu nesmí utéct a ani se k nim nikdo nesmí dostat, jasné?“] samozřejmě, že to jasné bylo, chápala vždycky rychle, i když na to někdy nevypadala.
[„Ostatní už tam jsou?“] Nebyli. Asi si někde užívají raut hodný lidí, co hodlají přinést neskutečné prachy do místní ekonomiky. Dobře jim tak.
[„Až se vrátí, vysvětli jim situaci, netřeba mě hledat, jdu na rande.“] Krátké, nicneříkající, nezpochybnitelné, tak to má být. Aspoň se ukáže, jestli mi ti dva věří, což by sakra měli, jinak se tady daleko nedostaneme.
Vysílačku jsem vypnul a schoval hluboko do kapsy. Stejně ji teď nějakou dobu nebudu potřebovat, když bude na druhém konci veškeré vysílání rušené, tak ji aspoň můžu zkusit uchránit před vodou, což bude dosti namáhavý úkol.
Zahalit se do pláště až po kapuci byla otázka minuty, odhodlat se k vykročení ven do lijavce, za který by se ani na Kaminu nemuseli stydět, trvalo podstatně déle.
Leč zdařilo se a já, hnán zejména myšlenkou, že ke schůzce by nejspíš mělo dojít v následujících minutách, jsem po chvilce bloudění v dešti skutečně narazil na zahrady, dokonce i na onen zmíněný pomník, ba co víc, ona tam byla i stříška, takže jsem se mohl opět částečně vyždímat, připravit si meč k ruce a pak už jen čekat, až se zmíněná dáma objeví.
Než se tak stalo, propršel kolem mě menší oceán, ale nakonec jsem se dočkal. Samotnému spatření cíle předcházel lehký záchvěv v Síle, letmé varování, že teď přijde někdo, s kým bych v hospodě asi moc nepokecal. Bylo mi jasné, že osoba mě nejspíš vycítila také a že jí neujde můj exotický oděv, ale na druhou stranu jsem trochu počítal s její zvědavostí a drzostí a nebyl jsem zklamán.
„Ale ale, kohopak to tu máme?“ ozval se odměřený ženský hlas a já si na tu vzdálenost mohl dobře všimnout toho, že mám právě tu čest setkat se s dříve zmíněným bubákem. Žena, soudě podle hlasu, tvář jsem neviděl, byla oděna v šedočerné róbě zmáčené k nepoznání, ale dominantní na ní byla jiná věc – rudě zářící oči. Chvíli jsem přemýšlel, co to může být zač, jestli implantát nebo nějaká choroba, ale nebyl na to čas. To se holt budeme muset dozvědět z pitvy.
„Jste tu dřív, než jsem čekala, ale na tom nesejde,“ mluvila pomalu a přiblížila se ještě o další dva kroky, takže také stála pod stříškou. To je moje stříška, ty jedna zlá!
„Do toho, nemám na to celý den, musím ještě dohonit toho troubu, co vám o mně řekl,“ pravila, odhodila mokrý plášť a aktivovala svůj světelný meč. Čepel byla žlutá, ale i přes její záři jsem si byl téměř jistý, že tvář její majitelky je sytě modrá. Nějaká nová rasa?
[„Nemusí to skončit takhle, prostě se seberte a běžte pryč z dosahu lidí, co můžete ohrožovat, nebo vás budu muset zastavit. A myslím to vá…“] To jsem se nezasekl z vlastní vůle, to po mně ta ženština pomocí Síly vrhla šutr z přilehlé skalky. Pravda, to jsem mohl čekat, tohle oni dělají vždycky, ale příště už tu chybu neudělám.
Odkutálel jsem se z cesty přilétající čepeli, kterou samozřejmě následovala ženská, rázem vyskočil na nohy a jal se započít proces poznávání s protistranou. Nějaké zkušenosti s bojem touhle zbraní už nepochybně měla, ale ne zas tolik, abych se cítil bezprostředně ohrožen. Což byla asi chyba, protože na mě záhy shodila takový fakt hezký kamenný sloup s několika desítkami jmen. To si k devastaci nemohla najít nějaké jiné místo, třeba skládku?
Po dalších pár vteřinách ostré výměny názorů se meče na chvíli zasekly a to syčení bylo zhruba stejně přívětivé, jako její nabroušený žhnoucí pohled.
[„Co se takhle vzdát, hm?“] zkusil jsem to, aniž bych jí dovolil se ze sevření vymanit.
„Já zajatce neberu, špíno,“ odsekla a to se mě fakt dotklo. Protože možná jsem zmoklý až to hezké není, ale za špinavého bych se rozhodně neoznačil. Odmítl jsem však dát prostor myšlenkám na teplou sprchu a jednoduše trochu přitlačil a poslal svou protivnici kotoulem stranou směr zahradní jezírko. Ono šlo sice dost těžko poznat, kde končí jezírko a začíná déšť, ale jistý pocit zadostiučinění se dostavil tak jako tak. Samozřejmě jsem ji v tom nenechal samotnou a skočil po ní.
Meče opět zuřivě štěkaly jeden o druhý, když se v nezvyklé rychlosti střetávaly, a na ně dopadající kapky z toho byly vyloženě nadšené. Ovšem mě to tak nějak přestávalo bavit.
Po dalších pár záblescích jsem místo výpadu čepelí použil volnou ruku, což k mé radosti naprosto nečekala. Ani ne ve vteřině jsem ji tak držel pod krkem pár centimetrů nad zemí, zatímco meč jí vyletěl z ruky do výše zmíněného jezírka.
[„Ani teď?“] zkusil jsem to znovu po dobrém, ač mi mělo být jasné, že to nemá sebemenší cenu.
„Ty vůbec netušíš, co se tady děje, viď?“ začala se osoba v mých spárech chechtat tak, jak jí to omezený přísun kyslíku dovolil, a vůbec byla na svoji pozici poněkud drzá.
[„Ne, ale ty mi to určitě ráda povíš.“] Chvíli se zdálo, že přemýšlí, ale to byla soudě podle následujících událostí nejspíš jenom lest. Protože vzápětí velice nesportovně a vší silou vykopla, takže jsem ji prostě pustit musel, a místo aby se zajímala o svůj meč, začala utíkat. Po takovém kopanci se dost blbě utíká, to snad nemusím zdůrazňovat, ale zkusil jsem to.
Skrz zahrádku, skrz smetiště (dokonce dvoje, teď, to by do toho jeden kopl), skrz ohradu s nějakou divnou havětí, na střechu kůlny, na střechu domu, přes střechy dalších domů a pak hop přes hlavní městskou zeď a do džungle kolem.
Tak na tohle ti holka seru, zamyslel jsem se téměř nahlas, slezl ze střechy a vydal se zpátky k lodi.
Cestou jsem samozřejmě vyzvedl ten meč z jezírka, aby ho náhodou ráno nenašlo nějaké dítě, a taky hodně přemýšlel. Co to bylo za potvoru? A proč měla ty připomínky, že nic netuším? Tuším něco? Měl bych něco tušit? Proč měly ty zrůdičky v ohradě dvě hlavy?
V lodi byl klid, ale něco mi říkalo, že někdo tam vzhůru bude, takže jsem volat začal už od vstupní rampy, aniž by mě zajímalo, jestli to třeba neslyší náš nový host lomeno vězeň.
[„Venku je krásně, pojďte na houby.“]
***
Sladký spánek netrval dlouho. I když ani nemůžu tvrdit, že to spánek byl, spíš takové to povalování z boku na bok, přemejšlení o tom, co jsem se dozvěděl, a snaha všechny myšlenky nechat odplout a usnout.
Prostě marná snaha, ze které mne vyrušil příchod chlupatého mistra. Skrz dveře kajuty jsem nerozuměl, co křičel po lodi, ale s klidem v hlase to asi nebylo nic naléhavého. A tak jsem se protáhl a vešel do společenské místnosti. Johy už tam dávno byla, celá špinavá od nějakého oleje, protože ona spát nešla, a veškerý čas mezitím věnovala nějakejm úpravám v lodi.
Zamžoural sem na Champbaccu: „Co prosím?“
Hned po příchodu na palubu jsem se ujistil, že má učednice udělala všechno, oč jsem ji požádal. Nezklamala, návštěvník byl přesně podle instrukcí uzavřen v jedné kajutě a rušička jela na plné obrátky. Dokonce i toho špunta tam s sebou měl.
Druhou učednici jsem nijak nevyhledával, ale brzy jsem na ni narazil víceméně sám, a po pár okamžicích dorazil i poslední člen výpravy. Trochu mimo, ale to se vsákne.
[„Měl jsem venku tak trochu rande s jednou padlou Jedi,“] konstatoval jsem suše a nadále ždímal plášť, jistě k velké radosti pilotky. [„A nebude to až taková sranda, jak jsem doufal.“]
Poslední zbytky mé mrzuté rozespalosti zmizeli se slovy… rande… padlá Jedi… Nebude… sranda…
„Cože? Jedi? Padlá Jedi a kde?“ ale jako první vyhrkla trochu nedočkavě Johy. „Vydáme se za ní. Kam šla? Zabil jste jí? Je mrtvá? “
„Eh, co?… Aha… Johuny! Klid!“ zabrzdil jsem mile, s úsměvem zbrklou Johy a soustředil se na slova chlupatého mistra. Tak trochu jsem mistru Champbaccovi nerozuměl, přece jen ho neznám tak dlouho a ještě neznám jeho styl práce a styl mluvy, ale pomalu jsem mu začínal rozumět. „Můžete být trochu konkrétní, kolego?“
[„Proč bych ji zabíjel? Teprve jsme se poznali a byla vlastně docela milá, ne jako ty,“] kvituji ten myšlenkový pochod padawan a pak se zamyslím, co že to vlastně chtěl vědět on. Jo aha, trochu to rozvést, jasně.
[„Klasické schéma, chvilku si ze mě dělala srandu, pak zaútočila, ale dostala na zadek a utekla někam do lesa, kam se mi upřímně moc nechce,“] žvanil jsem, to já rád, a nadále ždímal oděv, aby bylo ostatním jasné, proč že se mi tam nechce. [„Nicméně nudit se nebudeme, máme tu návštěvu a možná nám pomůže. Nemáte tady kafe?“]
Když nad tím tak přemýšlím, ten dotaz byl dost divný. Já podobné věci nikdy nepil, ale prostě mi tak nějak přišlo, že teď je ideální chvilka s tím začít.
Na chlupáčova slova Johy chtěla zareagovat, ale když sem jí zpražil zamračeným pohledem, jen našpulila rty a vyplázla na mě jazyk.
„Pardon, kolego. Ale trochu mne matete,“ trochu jsem se zasmál. „A nebo jste trochu zmatený vy, neuhodil jste se trochu náhodu při tom boji?“ a pak jsem mrknul na Johy. „Myslel jsem, abyste začal trochu od začátku a ne od konce, kde jste byl, co jste zjistil a proč by na vás zaútočila atd atd. Však to znáte. A kdo je to za návštěvu atd.“ Co se týkalo kávy, pokrčil jsem rameny.
„Moje loď to není, kde je káva… mě se neptejte,“ a ukázal jsem na Johy.
„Hej…“ zaškorpila se Johy. „Tak to teda ne!!!! Nejsem něčí služka.“ A rozzlobeně si k tomu dupla. „Káva je v kuchyňce v horní poličce.“
Služka, no jistě, to by mi tak ještě scházelo. Naštěstí Orn byla z podstatně lepšího těsta a doběhla do zmíněné místnosti naprosto bez říkání. Také u toho samozřejmě bez říkání hopsala, to už k ní tak nějak patří.
[„Prostě jsem trochu slídil a narazil při tom na ni, to je všechno. Čisté štěstí, pokud se to tak dá říct. A začátek to rozhodně je, to hlavní přijde teprve teď, až ji budeme tam venku v tom marastu hledat,“] mávnul jsem rukou směrem k rampě a zahleděl se do země v očekávání brzkého příchodu osoby s kouřícím hrnkem.
„Už vám někdy někdo řekl, že nejste moc sdílný?“ zeptal jsem se trochu s úsměvem. Ochota chlupáčova padawana mě překvapila, ale s úsměvem jsem tomu přikývl, a pak věnoval Johy jeden za svých zamračených úsměvů a kývnul na ni, ať jde také do kuchyně. Asi měla mistra chlupáče dost a také zaběhla do kuchyně.
„Přece jen je to náš úkol, zjistit, co se zde děje a jestli je to náš padlej Jedi, nebo ne?“ zamyslel jsem se. „Rada říkala, že by se zde mohl vyskytovat Jedi s padawanem. Myslíte, že to byl jeho padawan?“
[„Ona mi toho o sobě kdoví proč moc neřekla,“] konstatoval jsem poté, co se mě zase ptal na nějaké podrobnosti, které prostě nemám. Zvědavost je fajn věc, ale nesmí se to přehánět.
[„A na padawan byla moc pokročilá. Spíš bych řekl, že ona je ten rytíř a její učedník se tu ještě někde poflakuje, pokud nějakého má. Ale do toho zas nezapadá ten člověk, co nás před ním varovala Rada.“]
Á, nese se něco horkého a určitě moc dobrého. Orn toho zjevně udělala radši víc a postavila tác s hrnky tak nějak, aby na něj co nejpohodlněji dosáhli všichni, takže jsem se chopil příležitosti a hrnku a ještě chvilku počkal, až to trochu vychladne.
Chvilku jsem se nad chlupáčovejma slovama zamyslel. Měl pravdu, na člověka, za kterým nás poslala Rada, to neodpovídalo.
Po Orn přišla i Johy s tácem nějakých sušenek, aby bylo co ke kávě zakousnout, poděkoval jsem. Ale Johy se na mě posměšně zašklebila. Pak jsem se dal do hovoru, a pověděl mistrovi vše, co jsme zjistily my během naší schůzky.
„No jestli myslíte, že nám ten zajatec řekne víc,“ usmál jsem se. „Je to váš zajatec, a tedy vaše právo vést výslech.“ A pak jsem se usmál trochu víc.
„Doufám, že nepreferujete styl výslechu zlý polda - hodný polda, jako je to v holofilmech.“
[„Není to ani tak zajatec jako host,“] opravil jsem ho trochu a zkusmo se napil.
Do bantí díry, to je hnus! Tak tohle je zvyk, který si tedy rozhodně obstarávat nebudu, nicméně abych zas neurazil tu ježatou slečnu, opatrně usrkávám dál a snažím se nepřekousnout si jazyk. Nějaké lehké povzbuzující účinky to přeci jenom má.
[„Jenom to ještě neví, takže by mohl dělat hlouposti a trochu nám to zkomplikovat. Akorát se obávám, že o naší temné známé toho neví víc než my, jeho informace jsou tak trochu z jiného světa.“] Další doušek, další utrpení. Ale možná menší, než předtím. Že bych si přeci jen zvykl? Uvidíme.
[„A když říkám temná, tak myslím černá. Je to příslušnice nějaké mně neznámé rasy, pleť má temnou jako noc a oči jí tak nějak divně rudě žhnou. Bude veselo.“]
„Váš smysl pro humor bych někdy chtěl mít,“ zasmál jsem se. „A nebo se mám spíše obávat, že se v určitém druhu, „obranného“ násilí vyžíváte?“ Vím, že se říká, že škádlit Wookiee se nemá, ale přece jen to byl Jedi a dokonce se smyslem pro humor.
„Dobrá, váš zajatec, váš výslech, nechám to celé na vás. Přece jen, nic proti vaší rase,“ usmál jsem se a s hraným vážným obličejem jsem si jeho postavu uznale prohlédl odzdola nahoru. „Vzbuzujete svým způsobem sám o sobě hrůzu.“
Vůbec jsem netušil, o čem to mluví, ale vlastně mi to bylo docela jedno. Hlavní teď bylo dopít ten patok. Tedy vlastně vyslechnout toho človíčka, ale vezmeme to pěkně jedno po druhém.
Dopít kávu mi trvalo možná i víc než tři minuty, výslech novopečeného kamaráda ani to ne. Jakmile jsem totiž vešel do místnosti, dostal ránu židlí a vysvětlil mu, že jsem krucinál na jeho straně, vyšlo najevo, že nic o temných Jedi v této oblasti neví, pouze chtěl využít příležitosti a prodat té ženské, u níž neznal ani jméno, jistou zašifrovanou zprávu, kterou jako radioamatér s trochou štěstí zachytil. Tomu už jsem ale nevěnoval delší pozornost a prostě instruoval Orn, aby na něj nadále s trochu volnějším režimem dohlédla, že ho seznámíme s někým od rozvědky a třeba se jim budou jeho schopnosti líbit.
Vrátil jsem se zpátky, v pár větách to vysvětlil těm dvěma a nakonec pronesl onen osudový závěr.
[„Budeme muset do lesa.“]
Udivila mne klidná povaha chlupáče, přece jen se říká, že Wookiee jsou dost popudliví, ale je pravda že je to Jedi, a tak jeho klidné jednání aspoň poukazovalo na dobrý Jedi výcvik.
„A víte, že přesně tohle jsem čekal?“ zasmál jsem se, „že vám se po lese stýská? To jste to nemusel protahovat a říci to rovnou.“ Zasmál jsem se.
„Dobrá, jaký je plán?“
Narážku s lesem jsem ignoroval, koneckonců to mohlo být horší, opičích vtípků měla jistě jeho padawan v záloze dost.
[„Na stopování můžeme zapomenout rovnou,“] začal jsem si to v hlavě shrnovat a většinu z toho i řekl nahlas. [„V tom dešti nevydrží stopy víc jak pár vteřin, pachy jdou zachytit ještě hůř a ona nejspíš ví, jak se maskovat.“] A kdo ví, jestli tam neskočila jenom na chvilku, aby se pak vrátila zpátky a zalezla v městě někam do sklepa.
[„Ale hádám, že to buď bude dobře maskované a nedaleko, nebo naopak někde na druhé straně kontinentu, kde už se s maskováním nemusí tolik zatěžovat. Jestli jsou dva, tak by spíš seděla ta první možnost, ale… jak silné má tahle věcička senzory?“] sypu ze sebe prakticky bez ustání a poslední větu zakončím sušenkou.
„Dost dobrý,“ nadmula se pýchou Johy. „Nejsou standardním vybavením lodi a nevím, kde jsem k nim v minulosti přišla.“ Johy se trochu zamračila nad tím, když si vzpomněla, že si ze své minulosti nic nepamatuje.
„Ale jsou opravdu…“ vytratil se jí hlas z krku.
„Nevím, jak jste schopnej v Síle, mistře,“ tentokrát jsem vše řekl vážně, „ale jestli se nepletu, měli bychom být schopný vycítit známky používání Síly na planetě.“ Pak jsem se zamyslel. „Pokud tedy neovládají schopnosti, jak se své působení v Síle maskovat. Ale je pravda, že doposud k podobnému maskování neměli důvody.“ Podíval jsem se na Wookiee.
„Takže bychom mohli pátrat dvěma způsoby.“
[„Přičemž jeden nevylučuje užití toho druhého,“] kývl jsem. Sice jsem choval jisté pochybnosti o tom, že v té džungli najdeme jednoho, možná dva uživatele Síly, když je kolem spousta další živé havěti, ale zkusit se to může. Samozřejmě to ani trochu nesouviselo s tím, že tyhle techniky nazírání, věštění a vůbec dálkového vnímání nepatří mezi moje silné stránky.
[„Ale zatímco budeme hledat stopy uživatel Síly, možná by se Johauna mohla podívat na senzory, jestli tady třeba neparkuje loď. Pokud mají na palubě nějaký větší zdroj energie, nemělo by být tak těžké ho najít, nebo se pletu?“]
Jo se konečně poprvé na wookieeského mistra usmála.
„Ne, určitě ne, pro tuhle loď to bude hračka. Pokud tam nějakej zdroj je,“ otočila se na podpatku a odběhla do kokpitu. Trochu nonšalantně jsem se nad její radostnou náladou pousmál a otočil se zpět na Wookiee.
„Tak to je tedy první část plánu.“ Podíval jsem se přímo na Champbaccu do jeho očí, a tak trochu uvažoval nad dalšími kroky naší skupiny. „A kdo z nás dvou se ujme toho druhého?“
[„Hledáme jehlu v kupce sena, asi bychom to měli zkusit oba,“] pronesl jsem rozhodně a začal se pohodlně usazovat. Pochybnosti stále hlodaly, ale třeba budeme mít štěstí, tak proč ho nezkusit.
A pak už jsem vnímal méně a méně, protože čím dál větší část mé mysli se soustředila na Sílu v okolí lodi, okolí města a ještě dál a snažila se rozhalit tu hnusnou šedou mlhu, v níž se nám schovává vražedkyně a dost možná i její komplic.
Taky jsem se usadil. A ponořil jsem se do klidné Síly.
Kruci ….
Zaklel jsem si pro sebe. Napadla mě jedna Silová technika, která by mi v hledání pomohla. Ale tenhle chlupatej Jedi je někdy až moc rychlej, už dávno byl v Silovém tranzu. Chtěl jsem s ním totiž spojit mysli, aby mi ukázal, jak ta Jedi vypadala a jaký z ní měl pocit. A jak on jí vnímal v Síle. Abych měl pro začátek nějaké vodítko.
Pozdě …
Znovu jsem se uklidnil a během několika vteřin jsem byl také v tranzu. Síla mnou prostupovala a naplňovala mne klidem. A tak jsem jí přenechal celou svou bytost a nechal jsem se jí vést. Když jsem byl v tom největším klidu. Vyslal jsem svou mysl do okolí….
Má skepse byla ze začátku zjevně oprávněná, v husté džungli se to jen hemžilo breberkami větších či menších rozměrů, z nichž každá vrývala svůj otisk do Síly, ale jak jsem pomalu kroužil dál a dál od města, uvědomil jsem si, že to vlastně ani není tak těžké, jak jsem čekal. Na to, že jsem tuhle techniku použil naposledy někdy během svých učednických let, to vlastně docela… jejda.
Zprvu jsem si myslel, že to, co jsem právě našel, je jen nějaká chyba. Že jsem se prostě přestal dostatečně soustředit a vnímání se mi posunulo trochu jinam, ale ono to tam vážně bylo. Oblast, kde se soudě podle obrysů nacházela bytost s neskutečným potenciálem v Síle. Nebo možná dvě, ale i tak nepředstavitelně silné. V úvahu připadala i možnost, že jich je ještě víc, ale co by dělaly tady?
Šátral jsem dál, odhrnoval vrstvy mlhy a snažil se nahlédnout skrz, leč marně. To důležité, to jest směr a přibližnou vzdálenost, však nebylo těžké odhadnout.
V mžiku jsem otevřel oči a chvíli zmateně koukal před sebe.
Úplně jsem splynul se Silou, a plně důvěřoval jejím proudům. Má mysl se potulovala v kruzích, nejdříve na kraji města a pak dá a dál.
Cítil jsem ozvěny v Síle každého malého tvorečka, od brouka až po větší predátory. Během těch krátkých chvil jsem byl svědkem mnoha urputných bitev o přežití. Některé byly vítězné pro malé tvory, kteří se dokázali schovat před predátorem. A některé znamenaly vítězství pro predátora, jenž dostihl svou kořist a hodlal nasytit svůj lačný žaludek. I když se někdy tyto scény zdály brutální, v širším kontextu tohoto světa a Síly to byl běžný klidný sled událostí
A pak tento klid narušilo temné vědomí. Jak mistr Champbacca říkal. Ucítil jsem stopu zákeřné mysli. Pohybující se se velkou rychlostí západním směrem od města. Trochu mne uneslo rozrušení z úspěchu a na chvíli jsem tu mysl ztratil. Ale když jsem se znovu uklidnil, zase jsem jí našel. Nechal jsem své vědomí sledovat, kam míří. A nedaleko jsem ucítil další temná vědomí. Nebyla cítit tak silně, protože jejich vědomí odstínilo několik tun zeminy. Vyslal jsem Sílu a ještě více uklidnil mysl a vnořil jsem vědomí pod zem směrem, od kterého jsem cítil ty temné mysli. A skutečně jsem objevil skupinu několika temných myslí. Velké skupině vévodily asi dvě další velmi silné a odhodlané zle mysli. Ostatní, něco kolem dvaceti, byly ještě nevycvičené mysli neschopné plně souznít se Silou.
Uvědomil jsem si, že jsem tam příliš dlouho. Z obav, aby mou mysl neodhalil někdo z těch schopnějších uživatelů Síly, uvolnil jsem mysl a nechal vědomí přenést zpět do lodi. Otevřel jsem oči a pohlédl na Wookiee, který už dávno byl vzhůru.
[„Dobře, možná to mělo cenu,“] rozhodím rukama ve velice výmluvném gestu a ani se nesnažím zjistit, jestli už je při plném vědomí.
[„Ne že bych toho tedy viděl nějak moc, ale přišlo mi to trochu moc silné, na to jak mizerně ta trubka bojovala.“]
Hmm, po další sušence se mi určitě bude přemýšlet mnohem lépe.
„…moc silné, na to jak mizerně ta trubka bojovala,“ to byly wookieeho slova, která mne vytrhla úplně z tranzu. Zůstal jsem sedět. „Co jste viděl?“
Co jsem vlastně viděl?
[„Spoustu kaše. Hromady a hromady, byla ještě teplá a úplně krásně se přelévala a…“] a to asi nebylo to, co ho zajímalo, [„a pár kilometrů na západ odsud je až podezřele velká koncentrace inteligentního života, co umí užívat Sílu.“]
Příště si na to asi vezmu naběračku, dalekohled a počítadlo.
„To souhlasí. Dostal jsem se trochu hlouběji. Na západě se shromažďuje skupinka asi pětadvaceti bytostí užívající Sílu. Většinou slabé mysli, nejspíš učedníci, ale je tam i pár silně nadaných jedinců. Řekl bych, že se schovávají v jeskyních nebo tak něco,“ trochu jsem se zachmuřil. „A ještě něco, ta vaše temná milenka tam teď míří. A není od doupěte moc daleko, což znamená, že i ostatní o nás co nevidět budou vědět.“ Podíval jsem se mu přímo do očí.
„Tak co podniknem? Požádáme o posily? A nebo to vyřídíme sami po svém?“
Ach jo, proč musí být ze všech pěkných výletů na deštivé planety nakonec kovbojka?
[„Poslal bych hlášení Radě a pak se tam šel podívat,“] shrnul jsem prostě svoje krátké uvažování o účelu takového shromáždění. A protože opravdu nejsem odborník na tu Silovou šarádu, co jsme právě prováděli, zeptal jsem se ještě před návratem Johauny z kokpitu na další věc.
[„Je možné, že si toho hledání všimli?“]
„Tak to nevím. Snažil jsem se tam nebýt dlouho a naštěstí během té chvíli na mou mysl nikdo nezaútočil,“ trochu jsem se zamyslel, „ale to si nemohu bejt jistej. A radši bych se připravil na každou eventualitu.“ Trochu jsem se pousmál. „A navíc myslím, že v tuhle chvíli po vašem boji s vaší milenkou je jedno, jestli nás někdo ucítil, stejně už o nás určitě ví. Přeci jen vaše Jedi schopnosti, k tomu světelný meč, se jen tak přehlédnout nedají. Ale možná prozatím máme výhodu překvapení v tom, že si můžou myslet, že jste tu sám.“
[„To zcela nepochybně, ale ona běží hustou džunglí v dešti, my máme loď.“] Johauna, která už chvilku stála opodál a zjevně se snažila zjistit, co se tady dělo, k tomu ovšem dodala dvě dost zásadní věci. Ať už tam v tom podzemí sídlil kdokoliv, na povrchu loď neměl, nebo byla vypnutá a na senzorech se tak ani po dlouhém hledání neukázala. A ať už to byl kdokoliv, měl v tom podzemí dostatečné prostředky na to, aby teď rušil veškerou komunikaci z okolí několika kilometrů. Takže moje milenka, jak ji človíček hezky překřtil, už se o novém fešákovi ve městě zmínila kamarádkám. Teď je otázka, jestli máme popoletět a odvysílat to také, nebo využít toho, že viděla jenom mě, a zachovat se co možná nejneočekávatelněji. Kdo mě aspoň chvilku sledoval v akci, muselo by mu být jasné, že okamžitě hmátnu po možnosti druhé.
[„Nemůžou tušit, že je nás tu víc, pokud se tedy taky nebudou dívat skrz Sílu, a nejspíš ani neví, kterou lodí jsme se sem vlastně dostali, takže teď budou asi čekat, že to budu chtít stůj co stůj nahlásit,“] přemýšlel jsem nahlas a začal korzovat po palubě sem a tam.
[„Dámy,“] otočil jsem se pak bleskově na Johaunu s Orn, [„uděláme z vás volavku a půjdeme se tam podívat.“]
Tak ve všem, co říkal Wookiee, měl pravdu a naprosto jsem s ním souhlasil.
„Osobně si myslím, tedy pokud neví o nás všech, že využít momentu překvapení, toho že tu údajně jste sám, je ten nejlogičtější postup,“ nevím jak Wookiee, ale já mám radši, i když jsem Jedi, když na mé straně je výhoda momentu překvapení.
„Wow, vy ste třída, mistře Champbacco. Tohle by mi mistr Woa nedovolil. Takhle by mne nebezpečí nevystavil. Díky, že mi věříte,“ řekla s úsměvem Johy. A dost mne tím překvapila. Podíval jsem se na ni bez nějakých známek pohoršení či urážky a jen se na ní usmál.
„Jsi člen týmu, tak se nediv. Situace to žádá,“ a mrknul na ní. Moje reakce jí trochu překvapila, ale po chvíli se její úsměv víc rozzářil.
„Tak s tou věcí, co se týká našeho vlnění v Síle, bych snad mohl pomoci. Existují určité techniky, jak může Jedi své působení na Sílu potlačit, aby ho nikdo schopný v Síle nevycítil. A před časem mne mistr Yoda jednu techniku učil,“ trochu jsem se usmál, „ale je pravda, že jsem to dlouho nedělal.“
Že bych si tím naprosto samozřejmým gestem šplhnul u nejnabručenější padawan všech dob? Hmm, kdo by to byl řekl, ale nemám strach, že bych to brzy nedokázal nějak zvrátit zase v náš starý dobrý vztah kočky se psem.
[„A na tu techniku se teď s dovolením vykašlu, nemáme čas,“] usmál jsem se podobně, jako dřív on, a dochroupal poslední sušenku. Tedy předposlední, ale ta poslední se vždycky nechává, je to podle zásad pangalaktické etiky, čili se vlastně nepočítá.
[„Orn, tady slečna Bum-prásk tě teď vezme na výlet, budete poletovat po planetě sem tam jako smyslů zbavené a ty se pokus poslat zprávu Radě, že jsme tu našli bandu zlobivých dětí a jdeme jim naplácat, jasné?“]
Kývla. Ona poslední dobou vážně moc nemluví.
[„Dodal bych, že kdyby něco, máte se ozvat, ale to asi nepůjde, dokud ta rušička běží, takže nezbývá, než věřit tobě i tomuhle… lodi.“] Samozřejmě jsem chtěl říct krámu, ale oheň na střeše je teď to poslední, co bychom potřebovali. Snad to nějak zvládnou.
Nevím jak Johy, ale já jsem si té trochu kousavé poznámky ohledně situace a lodi od chlupatého mistra všiml. A tak jsem byl tak trochu rád, že v jejím radostném rozmaru si podtónu nevšimla. Třeba se jejich vztah aspoň na chvilku vylepší a já jí nebudu muset furt napomínat, co se týká slušnosti k mistrům.
„Dobrá, tak to máme loď, padawan A, padawan B… a co budou dělat,“ trochu jsem se zašklebil. „Vy téhle misi velíte. Kde mám být já? A co vy??? Takže my dva uděláme menší vzdušný seskok do jejich sídla? Nebo si půjdeme sednout na skleničku do místního baru, kde na sebe budete poutat pozornost?“
Na bar jsem málem zapomněl, nicméně vracet se do něj se mi nejen nechtělo, ono to zároveň bylo i trochu nepraktické. Přeci jen si mají myslet, že jsem v té poletující lodi, takže by tam za mnou sotva přišli a když ano, znamenalo by to problém pro učednice.
[„Půjdeme se tam podívat, ale na vlastní pěst. Přiblížit se lodí by znamenalo ukázat, že víme, kde jsou, takže bych asi zkusil místní, jestli třeba nemají nějaká vznášedla, v tomhle počasí to bude vyloženě parádní jízda.“]
„Dobrá… moment, teď mě něco napadlo,“ urychleně jsem vstal, došel pro brašnu, ve které jsem měl v datapedu data od správce města. Když jsem se vracel, v rukou dataped, rozvinul jsem své myšlenky. „Když jsem jednal se správcem a vydával se za zástupce těžební firmy, dostal jsem od něj nejrůznější podklady o geologii planety.“ Podíval jsem se na Wookiee.
„A pokud nám bude štěstí přát, určitě naši přátele nejsou z těch, co rádi norují v podzemí. A radši využili už přírodní prostředky. A pokud nám štěstí bude přát tuplem a zdejší ziskuchtiví úředníci mají opravdu kvalitní geologické průzkumy planety…“
[„… tak tu myší díru najdeme,“] doplnil jsem jeho nedokončenou větu a sledoval, jak se probírá daty. V jeskyních už jsem nebyl ani nevím jak dlouho, rozhodně si to hodlám užít. Nejen proto, že tam neprší.
[„Najdu zatím nějaký vhodný dopravní prostředek, až se vrátím, probereme podrobnosti speleologického průzkumu.“]
A hurá znovu do deště, který mi tak strašlivě nechyběl.
***
Nesnáším návštěvy. Lépe řečeno, nesnáším určitý druh návštěv. Arogantní návštěvy s modrou kůží, rudě žhnoucíma očima a pocitem, že její strategie musí být najisto ta nejlepší. Což o to, musím uznat, že intelektuální předpoklady na to měla – celá její rasa, o které se v Republice nevědělo zrovna dvakrát moc, vymýšlela strategické plány ke snídani, k obědu a k večeři a v podstatě pro každou příležitost. Dalo by se říct, že některé jejich rodiny to braly jako sport.
Což ale neznamená, že budu jen tak beze všeho pozorovat, jak mi tu ta modrá mrcha bortí zavedený systém, který tu už pár let fungoval. Externí lektoři jsou prostě na hovno.
Navíc si s sebou dotáhla i hračku. Vandalora, jak sám modrokožec zdůrazňoval… Seriózně netuším, co tady dělá lovec odměn, až na to aby uspokojoval choutky výše zmiňované externí lektorky (vždycky to znělo, jako kdyby někde na základně dodělával Rancor… Bohužel se zde vyskytovalo příliš mnoho proměnných na to, aby se dalo určit, zda má temná strana na zvukové a jiné projevy nějaký vliv nebo je to spíše záležitost vývinu hlasivek jednotlivců. Jediné štěstí bylo, že děti mají ubikace na jiném podlaží.) a šikanoval výrostky při nácviku nekonvenčního boje (uškrť, bodni a napadni ze zálohy… nebo něco obdobného. Ne nutně v tomto pořadí). Když je šikanoval moc, schovala jsem mu tu jeho epesní tyčku hluboko ve struktuře základny…
I kdyby se dozvěděl, že za to můžu já, zabít mě nemůže. Protože by tím ohrozil chod celé základny. Sithové jsou chátra nepraktická a když některému z nich řeknete: „Jdi do kuchyně a něco si udělej…“, tak to ne vždy končí dobře. Tak potřebují někoho, jako jsem já… aby se někdo postaral o ty podružnosti jako je zásobování, když oni musí pikliti, jak si podmanit galaxii kousek po kousku. Ne, to přeháním. Nedá se říct, že by tady na základně byly vyloženě samé „zkažené mysli“, které ze všeho nejvíc chtějí narušit „mír a pohodu v galaxii“, to jen velitel „projektu“ shromáždil „nepřizpůsobivé osobnosti“, aby si je tady dole pokrucoval k obrazu svému… i když, o nějakém formování se nedá mluvit – přijel vždycky jednou za několik měsíců, zkontroloval co a jak, a pak zase odletěl. Sem tam přibral některého s sebou. Ale v podstatě si tu rostli jako dříví v lese. Až na páreček starších, co byli zase řádní psychotici. Ale pokud jste věděli, na jaký způsob mají rádi nerfí řízky… dali se poměrně snadno zmanipulovat.
Kolem a dokola to byl úctyhodný studijní materiál shromážděný na jednom místě. A taky se mi nechtělo nechávat ty nejmenší obluďátka napospas místním poměrům. Temná strana se u člověka totiž neprojeví z ničeho nic… většinou ho k tomu donutí utrpení, vlastní sobeckost nebo touha po moci, uznání.
Někteří z místních „nepřizpůsobivých“ potřebovali jen vlídné slovo a trochu pochopení a celé té věci s propadáním zlu by se dalo zabránit.
Jenže teď si přijela externí mistryně a veškerá moje práce šla do kelu. A tohle místo tam půjde asi také velmi brzy.
Protože se před pár minutami vrátila se sebevědomým úsměvem a s tím, že se v téhle díře bude konečně dít něco zajímavého. Na otázku však jen tajuplně odpověděla: „Přijdou a my na ně budeme připraveni…“
***
Johy s Orn se mlčky připravovaly na svůj úkol. Já jsem v klidu prozkoumával data v datapadu. Zprvu trochu chmurně, protože data, která poskytl správce, byla pro mne trochu chaoticky tříděná. Ale když jsem si konečně zvykl na způsob řazení složek, po nějaké době se na mě štěstěna usmála a našel jsem to, co sem hledal.
Detailní mapu jeskynních komplexů na západ od města. Kde se nacházelo jedno z potenciálních ložisek krystalů. A jak to vypadalo z mé vize a díky štěstěně si naší kamarádíčkové nejspíš vybrali bezpečnou část tohoto komplexu k obývání.
Vzal sem datapad, připojil se k lodnímu počítači a nechal, ať ze záznamu vytvoří detailní holomapu. Trvalo to několik dalších minut. Ale nakonec se nad holostolem obytného prostoru lodi zobrazila 3D mapa která modře pulzovala a rotovala kolem své osy.
Během té doby se vrátil náš chlupatý mistr, celý promočený a mrzutý. Johy zareagovala na otázku jako první.
„No, jestli chcete, mistře, mám tam vzadu v tajnejch pašovacích prostorech dva swoopy,“ zazubila se na wookiee. „Objevila jsem je včera při opravách. Jeden je plně funkční, ale na tom druhém jsou rozhašené kompenzátory.“
[„V tomhle počasí budeme stejně rádi, když to nerozhasí i nás,“] mávnul jsem ledabyle rukou nad tou poznámkou a připravil se, že si ty motorky půjdeme prohlédnout. Na tu moc pěknou mapu, se kterou si tam mezitím hrál druhý mistr, jsem se sice podíval, ale nejspíš na ni bude dost času později.
A během toho všeho jsem se snažil vybavit si, k čemu že se to vlastně u swoopů používají kompenzátory.
Civěl jsem na mapu, čas od času ji zastavil a nechal si zvětšit nějaký úsek a znovu bádal nad celým přírodním komplexem, hledal nejlepší přístupové části, a vůbec celej si ukládal do paměti.
Johy mezitím vedla mistra k swoopum.
V nákladovém prostoru otevřela panel jedné steny, zmáčkla jakási tlačítko a výsuvná ramena vyndala dva swoopy.
„Tak to jsou oni. Tenhle je Bl 44Speedy. Ten je v pořádku,“ ukázala na bližší stroj. „Tenhle ten, to je K12-fighter, jak sem říkala, ten má vadné kompenzátory rychlosti.“
[„Už jsem jel i na horších věcech,“] pronesl jsem obdobně ledabyle a obdobně u toho mávl rukou. Pravda, ta bantha tenkrát na Rylothu, té se jen tak něco nevyrovná. Možná jsou to vehikly převrtávané a upravované, ale snad ví, co s nimi dělala.
[„Vydrží to tu plískanici venku?“] zeptal jsem se ještě pro potvrzení svých vlastních odhadů a vracel se pomalu zpátky k mapám a tak vůbec.
Johy se zamyslela. A trochu posmutněla.
„Já… snad jo. Já nevím, nepamatuji se…“ a pak se z ničeho nic otočila a rozběhla se pryč, aby mistr neviděl její rozpaky. „Musím ještě něco zkontrolovat.“
Mezitím jsem si do hlavy detailně uložil mapu jeskyní. A wookiee se vrátil do společenské místnosti.
„A tady jste,“ kývnul jsem na mistra, ať jde blíž. „Nebude to tak snadné, jak jsem si myslel. Buď sou tak chytří, nebo tak hloupí. Prozkoumal jsem celej komplex jeskyní, podle geoskenu je podstatná část jeskyní plná krystalu nova.“ Ukazoval jsem na mapu, a zvýrazňoval červené sektory.
„A to je problém, protože ty krystaly jsou citlivé na teplo a pak vybuchují. Ale je tu jedna část jeskyní dalo by se říci uprostřed jeskynní soustavy, kde se krystaly nenacházej,“ ukázal jsem na mapu a označil je zeleně. „A podle mé vize a domněnek by se mohly nacházet tam. A všude mít nastražené pasti“
Nova krystaly, hmm. Oblíbená to měna na Vnějším okraji, tady v hojném množství zastoupená ve své přirozené a přirozeně smrtící podobě. Tak nakonec si možná přeci jen nějaký ten suvenýr do meče odnesu.
Prohlížel jsem si pozorně ten nákres, snažil se zorientovat a hlavně přijít na nějaký pěkný vstupní bod. Teprve když se pohled trochu oddálil, všiml jsem si, že se jeskyně nachází poměrně dost blízko jednoho velkého jezera.
To nám sice dávalo solidní možnost, jak ty myši v případě nutnosti zpacifikovat jednou koupelí, na druhou stranu to s sebou neslo riziko, že o tom vědí a spláchnou nás s sebou. Naštěstí by měli počítat s tím, že jsem sám a na lodi, z níž se snažím odvysílat nějakou zprávu, tak by nemuseli být až tak moc na stráži. Ale ten rybníček bych si rozhodně rád prohlédl.
[„Pasti mě budou zajímat až vevnitř a ani tam se jich moc nebojím,“] mávl jsem dnes rukou do třetice a podíval se na to trochu zblízka. [„Kudy se tam ale dostaneme?“]
„Tak jsou tři možnosti. Tady na severu je jezero. Kde je jeden vstup,“ zvýraznil jsem mapu, „další je na západě, ale ten je poměrně daleko od bezpečné zóny.“ Znovu jsem zvýraznil mapu. „ A třetí možnost, je na východě.“
Znázorňoval jsem vchody do komplexu, a zvýrazňoval možné cesty na místo určení.
„Takže je tu možnost buď tam vlízt jedním vchodem, a nebo se rozdělit a každej z nás jít z jiné strany.“
A každá z těch d
Topic: [C] Eclipse - Spark of Hope (Read 27672 times)
