Epizoda 2.1 - Skrytá krosba

[Woallc Con-Denyzz]

Napsal Wyrrgy, možná si na něj ještě někdo vzpomenete:

OSOBNÍ DENÍK KAPITÁNA WYRRGULHUKA

Místo: Vesmír poblíž nejzažší hranice galaxie za neznámými regiony.
Datum a čas: 16 rok Imperiální vlády. ( 3 roky před Yavinem.)

Sedím v kokpitu své lodi, v pilotním křesle. Křeslo kopilota je prázdné. Deek, můj Yuzzemský přítel, a obchodní společník poklidně dřímá ve své kajutě. Za průhledem kokpitu víří hyperprostor. Mám hlídku, starám se o hladký průběh letu. Klid hyperskoku využívám k poslouchání mistrových deníků.
 Ano je pravda, že dost často se záznamy našeho mistra Denyze probírám a hledám jeho moudra. Mnohokrát mi pomohly v mých rozhodnuti. I dnes po tolika letech kdy dalo by se říci, že záznamy znám nazpaměť, sám vzpomínám na ty dávné časy.
Je velmi zvláštní, poslouchat, myšlenky a dobrodružství našeho mrtvého mistra.
Pamatuji si jako by to bylo dnes, když jsme se poprvé setkali v kantýně, kde sháněl odvoz na Coruscant. I pozdější setkání na Coruscantu, kde zachránil svou budoucí padawanku Johuany. A mnohá naše "dobrodružství“ během klonové války. Tenkrát byl náš mistr, velice vitální muž, na jedie hodně usměvaví. I když během klonových válek o část svého humoru přišel. Ale největší změna nastala, poté co jsme ho osvobodili z imperiálního vězení. Vězení ho změnilo. Hodně. Byl zachmuřenější, mlčenlivější.
Zamýšlím se nad posledním záznamem, ve kterém mistr Woa spolupracuje s wookieeským jedi Champbaccou Stále si připomínám, že mocná síla, a přediva osudu jsou nevyzpytatelná.
Pamatuji si jak sem se s tímto Wookieem v chrámu jedi setkal. Byl to velmi osobití wookiee, který se oblíkal do oblečeni, ale hlavně nosil boty. Dodnes mi vrtá hlavou, jestli náhodou nemá něco společného s wookiee poustevníkem na Kashyyyku podobného jména, se kterým jsem se před lety setkal.  Je to ten samí wookiee nebo jen shoda jmen. Dnes po tolika letech, mam podezřeni, díky svým silovým schopnostem, že to je ta samá osoba. Bohužel, jsme dodnes nemel další příležitost se s nim setkat. Ale protože osud a síla sou nevyzpytatelné, věřím, že se v budoucnosti setkáme.
Popíjím horký a hlavně silný nápoj z wookieeských bylinek. Je to velmi silná směs, kterou by jiné bytosti v galaxii nesnesli, a jen díky své wookieeské fyziognomii je mé tělo schopné využít veškerých vitamínů tohoto silného vývaru. Proud mých myšlenek stále ubíhá do minulosti.
Znovu si vzpomínám, na mé selháni před několika lety, když sem podlehl temnotě, a skrz celou galaxii pronásledoval karthskeho mistra a vraha mého bratra. Abych se na něm brutálně pomstil. Naštěstí z temnoty mne zachránili Deek, Kody a Chloupek. Ale mé selhání mne na několik let uvrhlo do stavu odmítání síly. Když se nad tím zamyslím, ono selhání mělo několik důsledků. Nevyjasněná smrt mého otce. Imperiální čistka na Kashyyyku, během, které zemřela matka. Předčasná mistrova smrt, které sem nemohl zabránit, i když sem byl několik málo metrů od něj. A nakonec objeveni pravdy o bratrově smrti. S tím vším jsem se v minulosti nedokázal vyrovnat, a to vše mne dovedlo do temnoty.
A právě pročítaní a poslouchání Mistrových deníku, přineslo svůj prospěch. V posledních několika letech mi ukázalo, jak správně mám vnímat sílu. I když je pravda, že ne se všemi jeho myšlenkami souhlasím. A zvláště potom, co jsme objevili skrytou planetu, a na ní prastarý chrám síly a vědění. Chrám vymřelého řádu užívajícího silu. A tak naše „družina“ a i já jsem jejich vedení přijali za své. A začali studovat, a prosazovat jejich učení.
A tam právě teď se svou lodí směřuji. Loď v poklidu klouže hyperprostorem, a tak znova zapnu přehráváni Mistrova deníku.



Z OSOBNÍHO DENÍKU WOALLC CON DENIZE

Místo:Miu Leptonis IV
Datum a čas: 1 rok klonových válek. (22 let před Yavinem)

Mistr Champiee vyrazil do deště o něco dříve, přeci jen jeho severní vstup do jeskyní byl o několik kilometrů dál, a dokonce v jezeře. Využil sem chvilku svého času uklidnil mysl. A použil techniky na zastření svých silových schopností. Vzpomněl sem si na sezení s mistrem Yodu, a nechal se vést jeho pokyny. A pomalu jakoby do mlhy skrýval své schopnosti.
Zkontroloval sem svou výbavu, a přibalil pár maličkostí. Mikropočítač se skenerem, napojený na vizor, nějaké to nádobíčko na pasti, a pro případ největší nouze i pár měkcí se sedativy.
Vydal jsem poslední rady Johy a Orna.
" Žádné vylomeniny mladé dámy! Máte svůj úkol." podíval sem se na Johy. " Připoutejte na sebe pozornost, ale pokud to nebude třeba neriskujte. Pošlete správu a přistaňte."
" Nebojte se mistře. Vše bude OK." Zazubila se Johy.
" To doufám“"  S těmy slovy jsem se zahalil se do pláště, a klobouku, a vyběhl z lod. Při pohledu na swoopmotorku, která levitovala pod lodí mi tělem proběhl mráz nechutenství a odporu k tomuto stroji. Nemam rad létající stroje a o to víc nemám rád, když je musím pilotovat.
Achjo.
Překonal sem svůj „odpor“, nasedl na swoop a rozletěl se západně na souřadnice, kde vstoupím z východu do  jeskyní.
Déšť neustával, a rychlost svoopu, velké studené kapky dělala jeětě nepříjemnější, až do takové míry, že mi připadalo jako by se do mého obličeje, rukou a těla zabodávalo tisíce malých ledových jehel.
Instinktivně sem řídil stroj, a ponořil se do síly, část svého vnímání sem soustředil na potlačení nepříjemného pocitu z ledových kapek. Část vědomí sem směřoval na krajinu kolem sebe, abych odhalil případná nebezpečí.
Až na déšť bičující my do svalu, let probíhal v klidu.
Jak se let protahoval, bičování dešťových kapek se stávalo nesnesitelné. Kvůli snadnější a rychlejší cestě, a hlavně ušetření drahocenného času, abych se dostat na své místo určení včas, musel jsem obletět velkou část lesa po volné planině. Ale nakonec mě můj cíl, po několika dlouhých promočených a nepříjemně studených minutách,  konečně také zavedl na cestu a průlet lesem.  
Protivné studené dešťové jehličky v hustém podrostu lesa ustaly. A tak má mysl a promočené a promrzlé tělo si trochu „oddechli“.
Stále sem rozprostíral, mysl po okolí, a nechal sebou proudit sílu, a rozpoznával její jemné či silnější vibrace. Znovu my síla, ukazovala život lesa  kolem mě. Ale tyto vjemy sem nechal jen na pozadí mysli, aby mi odhalili, případné nebezpečí. Většinu mysli jsem soustředil na svůj cíl.  Stále sem sledoval temnotu, pohybující se směrem k jeskyním. Champieeho uprchlík byl nedaleko svého cíle, necelí kilometr od jeskyní. Soustředil sem se na ni. Po nějaké chvíli její vědomi zesláblo, tím jak zmizela v jeskyních.
Letěl mezi stromy a víc se přibližoval ke svému vstupu do jeskynního komplexu. Asi kilometr před vstupem sem zastavil, vypnul swoop a zamaskoval ho ve křoví.
Zbytek cesty do jeskyní jsem doběhl, hezky pěšky po svých. Hlavně z obezřetnosti, abych na sebe neupoutal pozornost, kdyby někde kolem vstupu byla hlídka nebo dokonce nějaké senzory.
Po několika minutách svižné chůze jsem se objevil par metru od vstupu do jeskyní. Přikrčil jsem se v křoví a sledoval ústí jeskyně. Několik málo minut jsem jeskyni pozoroval jestli u vstupu někdo nehlídám svou myslí pátral jestli poblíž není nějaká inteligentní mysl na stráži. Síla neobjevila, v okolí vstupu žádnou bytost. A tak sem sáhl pro čelní vizor, nasadil si ho na čelo a oči, pomoci zabudovaného makrodalekohledu pozoroval v různých druzích vidění vstup. A zároveň skenoval ústí malým příručním skenerem, propojeným s vizorem. Pátrajíc, jestli někde po okolí nejsou nastražené nějaké senzory zvuku, nebo pohybu. Je pravda, že spoléhat se na nejrůznější technické vybaveni bylo v určitých situacích pro jediho zbytečné. Když díky síle každý jedy dokáže manipulovat se svými fizyckými atributy, dokáže zlepšit sluch, vylepšit zrak, prostě co je třeba.  Ale zase na druhou stranu, technika může usnadnit věci a umožnit se soustředit na jiné věci, a zvláště proto, že i síla není všemocná, a některé věci sou jí zastřené.
Asi jsem měl štěstí, že jsem si vybral tento vstup.
V mysli sem stále cítil temnotu pulzující v podzemí asi dva kilometry odsud. Její blízkost mne i na takovouhle dálku, nutila, být velmi opatrným. Je možné, že tento vstup do jeskyní byl od jejich sídla noc daleko, a nejspíš kvůli takové dálce ani neměli, zájem o jeho hlídání.
Ale to jsou jen zbytečné úvahy.
Po deseti minutách zkoumaní tunelu, a definitivní jistotě,  jsem se rozhodl vydat se dovnitř do jeskyní.  
Kráčel sem studenou jeskyni chodbou asi pět minut, zima a vlhko bylo na tele snad horši než venkovní déšť, ale diky síle, a potlačeni chladu jsem pokračoval dal. Po několika dalších krocích sem pochopil proč zdejší tunel nejspíš nebyl hlídán.
Chodba byla zavalena spadlou sutí.
Zapnul jsem skener a prozkoumal haldu před sebou, bariera vypadala ze vznikla přírodně, a naštěstí nebyla moc široká. Sken mi ukázal že skrz hromadu vede škvíra kterou bych se mohl se štěstím protáhnout.
Síla a štěstí stála při mne.  
Odházel jsem několik větších kamenů a po několika dalších minutách, těsného soukání se procpal do dutiny. Musím uznat že to nebyl příjemný pocit, zaprvé na promoklé šaty a odkryté časti těla se lepil prach. Zadruhé představa několika tun nestabilního kamení nad mnou, která se mohla kdykoliv díky neopatrnému pohybu zřítit a zavalit mne, nebyla nikterak příjemná. A tak sem si během lezení pomáhal telekinezí a lehce přidržoval suť namístě abych náhodou jí neuvolnil a neuvízl tu na věky věků.
Nakonec s úlevou a špinavý sem prolezl skrz přírodní zátaras.
Uvědomil jsem si že škvíra byla vytvořená uměle. Prozradili my to otisky v prachu, za haldou se nacházeli stopy nějakého šestinohého tvora, směřující dovnitř jeskyní.
Znovu sem aktivoval skener abych zjistil jestli za hromadou někde poblíž nejsou nějaké senzory. Skener nic neukázal. A tak jsem pro jistotu, vyslal svou mysl, která také nic nenašla.
Asi po dvou minutách chůze, jsem narazil, na toho šestinohého tvora, kterému jsem vděčil za průlez zátarasu. Tvor byl asi dva metry dlouhý napůl vypadal jak pes napůj jak krtek, což sem odhadoval podle jeho tlap které byli uzpůsobené na hrabaní. V kohoutku mohl měřit skoro něco přes metr. Jestli to byl predátor, nebo býložravec se nedalo odhadnout. Jeho mrtvola, čerstvá mrtvola, z těla ještě sálalo teplo, uvízla ve smrtelné pasti.
Aha takže zdejší obyvatelé spoléhaly na pasti které případným vetřelcům zabránili v pruniku do komplexu.
Takže nebohý tvor mi neúmyslně pomohl podruhé, když svou smrtí, mne upozornil, na to co mě nejspíš během další cesty čeká.
Přenastavil sem vizor, aby zachycoval možné pasti, a čidla a vydal se dal.  
Poděkoval sem zvířeti, za jeho objet a dal k pochodu do ůtrob jeskyní. Vedla sila, a holomapa kterou sem na každém rozcestí prostudovával.
Čím více sem se blížil ke svému cíli, tím více sem cítil, vědomí několika zlovolných myslí. Některé byli v sile půlzovali, jako nevýrazné, nevyzrále a nezkušené mysli mladých padawanů. Ale několik málo bylo silnějších, půlzovali v síle vyrovnaně, klidněji. Ale zloba, temnota a nenávist , všech zdejších bytostí sálala na dálku.
Čím více sem se blížil k „epicentru“ temnoty, tím více sem byl opatrnější. Obezřetnější a dával vetší pozor na pasti nebo čidla. Ale také o to více jsem část vědomí soustředil na to abych svou přítomnost v sile více zamaskoval.
Po další několika minutách chůze, mě síla varovala. Zastavil se a obezřetně prozkoumával okolí tunelu. Proskenoval sem tunel a zjistil, že sem kousek před mnou je jakási pasti. Sken odhalil ze v e stene byl zabudovaný destrukční mechanizmus, který mel část stropu odpalit a zavalit, nechtěné vetřelce.  
Díky skenu a sile sem odhalil, že mechanizmus byl napojen na desku podlahy. A spouštěl se tlakem na desku podlahy, která byla v cele šíři tunelu a dlouhá asi čtyři metry.
Trochu sem poodešel dozadu. Čas kolem ne jako by zmedovatěl, nabýral sem energii do svých nohou, svalů lýtek.
Rozeběhl se velkou rychlostí a díky nahromadění energii v nohou sem se několik centimetru od začátku desky vymrštil do vzduchu, a celou past přeskočil. Na druhé straně sem dopadl do kotoulu, překulil se na nohy a postavil. Chvíli vyčkával a znovu proskenoval okolí.
Během své další cesty sem díky vizoru, síle a mých schopnostech, překonal další tři pasti.
Poslední čtvrtou past, která se nacházel v menší jeskyni, jsem musel několik minut zneškodňovat. Protože jsem si nebyl jist zdali se mi jí podaří překonat. Celou proceduru sem prováděl na dálku pomocí mysli, telekineze. Mohl jsem se vráti a skusit najít jinou cestu, ale mapa mi ukázala že toto je nejlepší a nejpřímější trasa, a čas mne tlačil. I když se mi nechtělo past sem musel deaktivovat.
Cesta poté, už dál pokračovala v klidu, temné mysli sem cítil čím dál tím blížee.
Naposledy sem si prohledl mapu a „uložil“ ji pro jistotu „pevně“ do paměti.
Celý komplex jeskyní podle mapy tvořil v místech kam sem mířil, sled několika větších jeskyní propojených spoustou chodeb. Ústřední jeskyně, největší, jako by tvořila, obrovskou katedrálu, okolo které se menší jeskyně shlukovali.
Věděl jsem ze se nacházím nedaleko od hlavní jeskyně, na jejím vrcholu, u jejího nejvyššího bodu stropu.
Pomalu jsem se plížil, až jsem se dostal na jakousi přírodní římsu, která tvořila v nejvyšším bodě jeskyně přírodní a hlavně velice nízký „balkon“. Strop jeskyně, byl tmaví a nikde z něj nevyseli  lampy, takže sem byl úplně kryty tmou.
Lehl jsem si a pomalu a potichu se připlížil až na kraj.  
Dole byl docela ruch, jeskyní se ozývalo spousta hlasů.
Pohlédl jsem dolu.

[Woallc Con-Denyzz]

Wyrrgyho pokračování:

Na dně jeskyně se mi rozprostřela velice zajímavá scéna.
Velká jeskyní katedrála byla osvícená několika desítkami ohnivých  lamp. Některé vysely na kamenných úchytech ve zdích. Některé byli masivní kamenné svícny rozmýstěné různě po zemi.
Uprostřed dna jeskyně byl do skalní podlahy vypálen či vyryt, nějaký velký kruhový obrazec. Ohraničený několika svícny s hořícím ohněm.  Podle mého osobního, mínění sloužil největší kruh jako shromaždiště, a místo pro důležité obřady. Obřadní kruh byl prázdný.    
Okolo hlavního obrazce bylo rovnoměrně  a geometricky přesně vyryto dalších šest menších kruhovitých symbolů. Osvětlené také ohnivými lampami.  V jednom z menších kruhů, poklidně bez hnutí sedělo několik osob, zahaleno do černých tunik, a meditovalo. V dalším třech kruzích, vždy nějaká osoba, muž či žena, předváděli bojovou sestavu se světelným mečem, a další osoby předvádějícího synchronizovaně s přesností napodobovali. V posledních dvou kruzích, probíhali cvičné, ale drsné souboje, mezi dvojicemi.
 I když jsme to v podvědomý s mistrem Champieem asi tušili. Prvních několik vteřin,  sem svým očím nevěřil.
Prostě sem nevěřil tomu co vidím.
Na první pohled mi bylo jasné, že tam dole. Tady kolem v tomto komplexu jeskyní,  je tajné  výcvikové centrum, nebo dokonce akademie temných jedi. Rozvinul sem více svoje vnímání, abych se ujisti. Abych se zbavil údivu, že to co opravdu cítím, ze všech lidi tam dole je opravdu skutečná temnota. Temnota, zloba, chuť po násilím krvy pomstě. Tam dole bylo doupě temné strany síly. Ano tam dole někdo budouval malou soukromou armadu temných jedi. Temnou akademii.
Rozvinul sem svoji mysl ještě více do okoli a pomalu a v klidu počítal mysli v jeskyním komplexu, odhadem jich bylo asi 32.
Třicet dva problémů.
Třicet dva problémů, pro mě, pro mistra Champiho, a v nejhorším případě pro celou galaxii. A v téhle době probýhajícího konfliktu mezi republikou, a konfederací to nebyla dobrá vyhlídka. Naše zdejší myse se stala o to důležitější, o této situaci se musí dovědět rada. Aby se to dozvěděla, já nebo chlupatý mistr musíme vypnout rušičku. Rozvinul sem své vnímání a hledal v nejbližší okolí, známou auru mistra Champiho. Zatím bez úspěchu. Buď se mu povedlo se také skrýt, a nebo ještě nebyl dostatečně blízko. Mohl jsem svou mysl vyslat dál do okolí, ale nechtěl jsem narušovat zdejší vlnění  síly, a tak na sebe upozornit „citlivé“ mistry této akademie.  
Promítl jsem si v paměti mapu komplexu. Při pohledu tam dolu do „katedráli“ mi bylo jasné že zdejší nájemníci, určitě provedli několik výkopů a upravili jeskyní komplex pro své osobní potřeby.
Musím se dosta k nějakému počítači, nebo k něčemu pomoci čeho získám podrobnou aktualizovanou mapu, a tak zjistím místo kde se nachází nějaké technické centru s vysílačem rušičky.  
Možná by to chtělo hodit na sebe něco co tu mají v modé, ale je to nutné, mám se tím zabývat a zdržovat.
Ne.
Tak jdeme na to.
Vrátil sem se do systému chodeb. A nechal se tunely vést do nižších pater komplexu. Cestou jsem se vyhnul několika osobám procházejícím tunely. Buď jsem počkal až přejdou, nebo se skryl ve stínech a zastřel jim mysl. Naštěstí se to zatím dařilo, protože sem se setkával s málo zkušenými akolyty.
„Akademie“  tady asi byla už několik měsíců, a dobře vybraná. Stěny byli čistě vytěžené po předešlé důlní činnosti. Ale díky dalším známkám opracování stěn, mi bylo jasné že byli i pro potřeby zdejších nájemníků dodatečně strojové opracované. Také mne nepřekvapili, ohnivé lampy na stěnách. Možná ohnivé lampy působili na zdejší prostředí trochu obřadně, misticky a záhadně. Ale osobně bych řekl, že byli použité diky energii. Kdyby někdo náhodou, skenoval planetu, a zde by se nacházela elektrická energetická sít, senzory by jí odhalili, a to ve zdejších končinách bylo podezřelé, a přilákalo by to nechtěnou pozornost.
Na druhou stranu mě překvapilo, několik málo počítačových terminálů, systematicky rozmýstěných po „strategických“ místech. Sáhl jsem po sile a ujistil se ze v mém dosahu nikdo není. Zapnul sem jeden z terminálů, byli to nízko energetické jednotky, takže jejich využití díky nemožnosti odhalení při možnem skenovaní bylo pro můj „klid“ vysvětleno.
Chvíli my trvalo než jsem se prokousal zabezpečením, ale naštěstí má léta praxe s infiltraci ve mne probudila několik potřebných dovednosti. Heknutí počítačového rozhraní zabralo několik málo vteřin. Prokousal sem se systémem a našel mapu akademie. A co nejrychleji sem si ji zobrazil, detailně projel, a hlavně zapamatoval.
Když sem vypnul terminál a opouštěl chodbu, štěstí mi přálo. Na druhem konci se objevila tříčlenná skupina studentů, a mířila mým směrem. Popoběhl sem chodbou,a odbočil do jedné z chodeb, skupinka v klidu bez povšimnutí prošla kolem. Za hlasitého hovoru a přátelského slovního poštuchování mířila k ubikacím.
Rozdýchal sem trochu nervozity, a uklidnil mysl, a vydal se konečně směrem, k a centrální řídící místnosti. Tentokrát opravdu obezřetně, „se smysli vyšponovanými až k prasknutí“, rozprostřenými kolem.  Kráčel sem svižně, a po několika minutách, sestupování do nižších pater. Tady byl naštěstí, klid, po chodbách se nikdo nepotuloval, a tak bez sebemenších problémů, jsem se dorazil k bezpečnostnímu počítačovému centru. Vyslal sem svou mysl a zjistil že v mé cílové místnosti je nějaká osoba. Samozřejmě sem s touhle eventualitou počítal, ale plán jak do místnosti proniknu a zbavit se „potichoučku“ osazenstva místnosti sem zatím nemel. To sem nechal na improvizaci dle situace.
Přiblížil sem se k místnosti. Už na dálku sem viděl, že vsup není chráněn, a ani není zavřený. Sebedůvěra zdejších nájemníku neměla mezí. Přišoural sem se až ke vstupu  a nahlédl dovnitř. Uvnitř u jednoho z terminálů, sedel na pohodlné židli mladý muž, oblečen do zdejší černé mody. Věnoval se zapisováním nějaké zprávy do terminálu. Pohledem se přejel celou místnost, všiml si, že jedna z obrazovek ukazovala mou postavu stojící u dveří. Naštěstí si monitoru mladík, věnující se své práci nevšiml. Vyčkal jsem několik krátkých vteřin a zvažoval své možnosti a budoucí kroky. Rozhodně se ho musím zbavit, můžu ho uspat nebo zabýt. Jelikož sem z něj cítil sílu, a hlavně temnotu. Tak nějak povědomě jsem věděl, že on, na mém místě, by zvolil tu druhou temnější možnost. Jenže naštěstí, já sem Jedi. A pokud opravdu není to temnější východisko nutné, vždy zvolím život.
Vyhrála ta druhý možnost.
Ponořil sem se do svého vědomí a prozkoumal okolí, v nedalekém okolí, nikdo nebyl, ani se tímto směrem neblížil.
Rozhodl jsem se k činu.
Vyslal sem do mladíkova vědomí, vjem, pocti, potřebu, aby se zaujatě věnoval své činnosti a ničemu jinému. A prostě se nenechal se vyrušit. Přiblížil sem se k němu ze zadu. V ruce svíraje, uspávadlo v injektoru, které sem před několika vteřinami vyndal z opasku.
Chytl jsem ho kolem krku, přidusil a poté pýchl uspávadlo. Snažil se chvíli bojovat. Jak fyzicky, tak i silově. Snažil se látku pomocí síly z krve vypudit, ale protože byl mladý a nezkušený v užití síly, vloupal sem se do jeho vědomí a jeho pokusy naboural různými vjemy a obrazy, takže se nemohl soustředit, a po několika dalších vteřinách upadl do sladkého spánkového zapomnění.
Položil jsem jeho tělo na židli, naaranžoval jako, že spí. Vrátil se k vstupu, uzavřel vchod, aby dovnitř nikdo neviděl, a zablokoval zámek.
Teď začala ta trochu těžší část. Nabourat se do systému. Najít rušící vysílání a zablokovat ho. Prosel jsem několik terminálu a prozkoumal v rozhraní na co slouží, asi po 4 pokusu sem nasel správný terminál, a tak sem k němu zasedl a dal se do práce. Naštěstí, počítače a droidi nesdílí můj odpor, jako lodě, a protože od mládí se v počítačích vyznám a rád se v nich hrabu. Dostat se přes hesla a kódování nezabralo tak dlouho jak by se dalo očekávat. Probourával sem se daty, až nakonec se dostal k algoritmu s rušičkou. Mohl sem udělat dvě věci. Vypnout ji úplně a nebo narychlo sepsat algoritmus, který by předstíral ze je stále zapnutá, ale ve skutečnosti není. Prozkoumal sem silou okolí a když mi „řekla“, že v blízkém okolí nikdo není. Začal jsem s psaním programu. Trvalo to par chvil a když se program začal pomalu instalovat rozhodl sem se, že se na druhem bezpečnostním terminálu podívám po nějakých zajímavých informacích, a pokusím se o vymazáni záznamu, že sem tu byl. Naboural sem se systému a pak projížděl data. Po chvíli sem objevil složku, bezpečnostních kamer. Přehrál sem si posledních několik minut, a ujistil se na kterých záběrech sem. Vymazal záběry na, kterých sem se objevoval, a napsal krátký algoritmus který vyplnil na kamerách smazaný čas, tak ze zkopíroval některé prázdné videozáznamy. Věděl sem, že mě už  tlačí čas, ale pak jakoby mne síla naváděla, zaujalo mne v bezpečnostních souborech jedno datum a čas.
Otevřel sem záznam..
Na záznamu byli dvě postavy.  Velmi Mlada žena, rysi trochu připomínala Arkaniánku, bílé vlasy i pleť, a špičaté uši. Oděna v dlouhý kabát klečela před starším mužem.
„ Vedla sis dobře Mladá dámo. Tvé činy zde mne velice potěšili.“
„ Děkuji mistře.“ Odpověděla žena.
Záznam pokračoval. Já však nevěřil svým očím, co na záznamu vidí.  Tvář staršího muže, chválícího ženu, byla velice známá, mně i celé galaxii. Starší muž, nebyl nikdo jiný než padlí jedi, Hrabě Dooku, osobně.
Cítil sem poruchu v sile. A tak sem se rozhodl celí záznam rychle zkopírovat, během kopírování jsem ukončil rychle všechny ostatní činnosti na dalších terminálech. Algoritmus falešné rušičky se dávno spustil. Zamaskoval sem svůj průnik do sítě, smazáním několika dat. Rozhodl jsem se co nejrychleji zmizet. A vydal se na cestu pryč.
Svojí mysl jsem stále věnoval záznamu, který jsem před chvílí shlédl, a přemýšlel jak se rada s tímto vypořádá.
Odemkl sem dveře a otevřel.
Kruci…
Ohromen tím co sem viděl, jsem zapomněl na to věnovat pozornost svému okolí.
Mé oči se střetli s očima mladého muže nakročeného za dveřmi.
Oba  jsme byli několik sekund konsternováni, překvapeni a vyvedeni z míry. Naštěstí jsem se vzpamatoval dříve než on. Mé automatické reflexi, a letitý výcvik, vystřelili mou pravou ruku nahoru. Pěst zasáhla mladíkovo hrdlo, vyjeveně na mě pohlédl, a za několik sekund byl v limbu, když má leva ruka udeřila na jeho leví spánek. A pravá vedla duhy uder na pravý spánek. Skácel se k zemi během několika vteřin.
Odtáhl sem jeho „živé“ tělo do rohu, vyběhl ze dveří a vydal se to samou cestou nejrychleji zpět z jeskyní a do města.
Cítil sem další narušení v síle. Rozprostřel sem mysl po okolí a ucítil slabou mysl mistra Champiho, nedaleko oděně. Ale v jeho blízkosti jsem cítil, několik temných myslí.
Uvažoval jsem jak se zachovat. Pomoci wookieemu a nebo splnit misi, je pravda ze prioritní úkol, zrušit rušení byl splněn. A nalezení záznamu, se stalo dalším důležitým bodem na seznamu. Ale i pomyšlení, že tu svého druha nechám, mne také nenechalo netečného. Ale také sem věděl, že mistr Champiee je velmi schopný a mocný Jedi, a tak nějak sem i věděl, že ať se zde v brzké budoucnosti odehraje cokoliv, v tuto chvíli, má pomoc by mu spíš přitížila, než  pomohla. A pokud se mu něco přihodí, bude možnost jeho záchrany větší, protože stále o našem počtu neví.
Postupoval sem zpět stejnou cestou kterou jsem sem přišel. Dostat se do nejvyšších pater nad hlavní jeskyni, nebyl problém většina temných myslí se nacházela v nižších patrech poblíž mistra Champiho. Nevím jestli ho objevili, ale určitě k tomu neměli daleko. Dostal jsem se až nahoru do komplexu, k místu kde sem shlížel do hlavní jeskyně. Na chvíli sem se zastavil.

„Mistře Champi. Tady Denyz. Mise je splněna, rušičku sem vypnul. Vracím se do doku. Pokud potřebujete pomoct ozvete se.“

Vyslal sem telepatické sdelení svému kolegovi.

„ Dobře. Pomoc nepotřebuji. Zdržím se tu.“

Odpověděl.
A tak sem se vydal zpět do města. Několik dlouhých minut sem běžel chodbami obezřetně v klidu, bez potíží. Ale má štěstěna se trochu obrátila. Cítil sem, že od mého východu z jeskyní se blíží tři temné mysli. Nevím, jestli zde byli na kontrolní obchůzce a nebo se vraceli, z nějaké své úkolu. Prostě tu teď byli a byl to problém.
V rychlosti sem si v paměti prohlédl mapu a tak sem věděl, že tahle část jeskyni je bez jakéhokoliv možnosti se někde ukrýt, nebo odbočit. Měl jsem dvě možnosti vrátit se a někde se ukrýt, a nebo se jich „Zbavit“. Ano jako jedi bych neměl zabíjet. Ale tohle byla situace, která vyžadovala to horší řešení. Vrátit se znamenalo zdrzení, a každá minuta zdržení, kdy informaci rada nedostane je drahá. Navíc zbavit se třech temných studentů, v relativní tichosti a bez svědků, mohla v budoucnu přinést číselnou výhodu.
Vzpomněl sem si, že pár metrů před mnou je jedna z pastí, u vstupu do jedné z menších jeskyní. Přidal sem do kroku a přiblížil se k pasti. Mechanizmus jsem při první cestě zneškodnil, takže strach z jejího spuštěni jsem nemusel mít. Přiklekl jsem si k zařízeni a předstíral, že ho opravuji.
Trojce se blížila, trochu neopatrně, a rozverně. Což sem poznal z jejich rozesmátého pohrdavého rozhovoru. Vyslal jsem k nim svou mysl a odhadoval jejich schopnosti. Jejich aury v síle nevyzařovali tak výrazně jako u jejich učitelů a některých studentů tam dole v „akademii“ , a tak mi bylo jasné, že to sou nejspíš učni, plnící nějaký menší úkol.
Miluji svůj silový talent. Už od mladý sem v chrámu byl patřil mezi padawany  schopnější hrát si s iluzí. Je pravda, že iluze je velmi ošemetná záležitost. Na lidi bez silových schopností ve většině případů vždy zabere. U jedinců schopných užívat sílu je to horší, a více zrádné. Mocnější uživatelé síly jí dokonce hned odhalí a prolomí. Ale za léta praxe a tříbením tohoto mého umu sem se stal opravdovým mistrem iluzí. A tak sem podvědomě věděl, že na tyhle studenty bez problému zabere.
Blížili se ke mne. Práce s iluzemi může být na několika stupních, buď se dá vyvolat v reálném prostoru takzvaná „fatamorgána“, a nebo se pomocí mysli dá nabourat do cizí mysli druhých a vštípit jim do ní obraz, zvukový či čichoví vjem. A nebo se to vše dá zkombinovat.
Vyvolal sem iluzi v prostoru, že na mém místě neklečím já, ale ten mladík co jsem ho v kontrolní místností uspal.
Trojce se přiblížila, zastavila se a trochu nevěřícně na mne tedy iluzi koukaly. Byli to dva muži stáří kolem sedmnácti let, a o trochu starší mladá žena. Pronikl jsem svou vůlí do jejich myslí, nebyl to problém, a navodil jim, další pocity pravosti toho co vidí.  
„ Hej Vraxi co tu děláš?“ zavrčel trochu popuzeně jeden z můžu. A pak se rozesel ke mně. „ Nemáš bejt v kontrolní?“
„ Byl sem vystřídán.“ Řekl sem. „ Mistr mne poslal sem. Ať zkontroluji pasti.“
„ To byl kruci náš úkol, sem jsme se ještě nedostali.“ Pravil první mladík, stojící několik kroků od mě. Rozešel se ke mně.
„ Tak to nevím, asi nebyl spokojen, že vám to tak dlouho trvá.“
„ Ale…“ Větu nedořekl. Když byl tři kroky  od mě, zdvihl sem se aktivoval sem světelný meč a v přeťal ho vedví. Jeho mrtvola se sesunula k zemi. Jeho dva společníci nevěřícně koukali co se stalo. Pro malé osobní potěšení, z boje. Přestal jsem s iluzi v momente svého útoku. Záře zeleného ostří meče, a hrozba mé osoby zbylé společníky probudila z úleku po několika vteřinách. Blíž ke mně stála ta mladá žena, sáhla pro svůj světelný meč. A aktivovala ho. Za ní stál druhý  muž, také pohotoví, ale místo meče sahal po něčem menším. Naštěstí jsem rozpoznal co to bylo.
Komlink.
Napřáhl sem ruku. První telekinetickou vlnou jsem muži malí přístroj vytrhl z ruky a rozdrtil. Druhou telekinetickou, mnohem větší vlnou jsem chtěl pár odhodit na zeď.
S mladíkem vzadu se mi to povedlo bez problému. Dívka mu částečně zakrývala výhled, až nepostřehl mé útočné gesto, a tak se nemohl bránit. Tlaková vlna ho odhodila na zeď kde se s otřesem hlavy svezl k zemi. Dívka možná schopnější v síle, možná díky stestí. Tlakovou vlnu z větší části absorbovala a ustala. Jen byla odtlačena dva metry dozadu. Během těch několika sekund, stala v nojovém postoji, se zažehnutou rudou čepelí.
Jeskyni ozařovali dve světla cervené a zelené .
Stali jsme proti sobě. Cítil jsem jak z ni sálá zloba, a chce zaútočit a udeřit. Ale byla chytřejší než jeji poslední přeživší společník, který se zberchal z otřesu a postavil se na nohy. Mladík za dívkou zuřil, aktivoval svůj meč a rozběhl se proti mně. Cítil jsem v dívce rozpory, že se k mladíkovu útoku chce připojit, ale její inteligence nad vášněmi vyhrála, a tak počkala co se bude dít.
Jeskyně byla na manévrováni dost prostorná. A naštěstí bez krystalů nova.
Mladík běžel ke mně s čepelí nad hlavou, když byl dostatečně blízko ťal po mě. Vyčkával sem do poslední vteřiny. Pak udělal krok na levou stranu, jeho čepel prosvištěla kolem. Odkryl se. Využil jsem jeho slabiny, a mezery v obraně. Jedním sekem uťal obě ruce s mečem a druhým setnul jeho hlavu.
Velká  rivalita, a netečnost mezi temnými učni, asi byla normální, a tak mne nepřekvapilo, že smrt druhého mladíka, nevyvedla dívku ze soustředění. Stále z ní sálala zloba, která se smrtí druhého druha prohloubila. Ale ještě vyčkávala. Věnovala část svého pohledu k uniku chodbou.  Cítil sem její částečné rozpaky. Bojovat semnou a nebo utéct. Ale její temné učeni asi zvítězilo. Zloba zvítězila. Nejspíš se rozhodla, že mne porazí a přinese mou hlavu mistrům a tak si získá jejich respekt.
A tak zůstala.
Nechtělo se mi dál vyčkávat, a tak se využil její cekaní a sám jsem zaútočil.
Někdy se říká, že v soubojích na meče rozhoduje to, kdo první zaútočí. A ten kdo první zaútočí, zároveň i prohraje, protože dá obránci výhodu nebránit se ale rovnou z obrany přejít rovnou do smrtícího protiútoku. Což sem také před chvílí názorně předvedl. Ale tak souboje většinou dopadají mezi mistrem a žáky. Boj stejně zkušených bojovníku se protáhne v delší sled úderu obran a proti úderů.
Dívka nebyla tak zkušená v boji, ale i tak její zručnost s mečem byla excelentní. Chtěla použít podobnou fintu jako já na jejího společníka. Ale má letitá zkušenost s bojem s meči, přeci jen vítězila.
Předstíral sem útok. Ona se mu snažila vyhnout, a rovnou zaútočil na mé odhalené břicho. Ale síla mi prozradila co chystá. Z útoku jsem ladně přesel do obrané pozice. Možná byla zaskočená, ale její reflexi byli překvapivě rychlé. Z útoku na břicho přešla bleskurychle k útoku na mé pravé rameno a hned na levé. Vykryl sem oba útoky, využil její zaváhání, při přehození rukou a sám zaútočil, na její hlavu.
Vykryla se.
Náš souboj pokračoval několika sledy vzájemných rychlí útoků, a protiútoku.
Souboj s tou mladou temnou jedi mne uspokojoval. Možná trochu morbidně, z toho důvodu,  že sem dlouho neměl možnost si poradně zašermovat. A tak sem pár minut souboj ze sobeckosti a nadšení z boje prodlužoval. A nechal ji ať se vysiluje, fyzicky i silově. Využíval jsem sílu a tlačil telekineticky na její ruce a zpomaloval její útoky. Také jsem útočil na její podvědomí, že  a vyváděl její mysl ze soustředění, chvíli mi odolávala. Ale nakonec můj dlouholetý výcvik zvítězil, a tak sem využil svého iluzivního umění. Vyslal do její narušeného nesoustředěné myslí, klamný útok. A ve skutečnosti jsem zaútočil z druhé strany. K mému  překvapení nevykryla můj iluzivní útok, ale můj reálný útok. I přes můj tlak na její soustředěni byla překvapivě schopná.
Ale jako učedník proti mistrovi, proti mně, bohužel ne dost.
Pokračoval sem ve svých iluzivních a skutečných útocích. Několik dalších útoků odrazila a ustála. Ale nakonec i ona díky své nezkušenosti podlehla. Když osudně vykryla, iluzivní útok, má čepel ukončila její „trápení“ setnutím její hlavy.
Vypnul sem světelný meč a oddechoval. Přeci je ten souboj trval delší dobu, a i já se trochu zadýchal. Uklidnil sem mysl, dech a tělo. A znovu se vrátil do naprostého klidu.
Přesunul mrtvá těla stranou ke zdi jeskyně, a telekinezi na ně navršil sutiny ze stropu. Abych mrtvoly zamaskoval. Ani nevím proč vzal sem jejich meče, schoval do tuniky a vidal se ven z jeskyně. Cestou zpět sem překonal pasti, prolezl závalem.
Venku stále pršelo, a stále byla noc, sice brzká noc, před východem slunce, ale stále noc. Vyhrabal sem skrytí swoop a vydal se k městu do přístavu.

[Champbacca]

Projížďka deštěm byla kratší, než jsem čekal, a na jejím nečekaně dramatickém konci jsem si vyrazil jen jeden zub. Naštěstí to byl jeden z těch méně důležitých, takže než mi za pár měsíců doroste, ani mi nebude moc chybět.
Prozřetelně jsem vyčkal, než déšť udusí zbytky hořících trosek mého vznášedla, a vydal jsem se tam, kde jsem tušil ještě větší množství vody. A kde jsem si hlavně podle mapy pamatoval, že by mělo být.
Jezírko to bylo vskutku kouzelné, pravý přírodní poklad, a srovnání s Naboo jsem se opravdu neubránil. I tady se nad ním vznášela lehká mlha a břehy se ztrácely v mangrovových porostech či co to bylo. Jen teda doufám, že odsud už s bandou lehce ochočených dugů odlétat nebudu, že mě tu čeká něco aspoň trochu příjemnějšího, například bitka s menší armádou temných Jedi.
Tohoto si vědom, vylovil jsem z pouzdra na opasku dýchací přístroj, prověřil jeho funkčnost a o pár sekund později se bez delšího váhání ponořil do celkem příjemně teplé vody. Mým cílem nebylo ani tak se vykoupat či se po návratu do Chrámu konečně donutit k vyprání pláště, ale pod vodou jsem tušil nějaký nouzový východ z toho podzemního komplexu tunelů, takže jsem to prostě chtěl zkusit.
Dřív než to jsem ale narazil na poměrně širokou plejádu více či méně pitoreskních stvůr, jimž kralovala bestiálně hnusná chobotnice se zubatými chapadly desetkrát většími než hlavou. Naštěstí měla celá jen nějakých devět centimetrů na délku, takže mi uctivě vyklidila prostor a nebylo třeba dělat si na cestu zásobu plodů moře.
Až když se úctyhodná zásoba vzduchu v přístroji blížila k polovině, zahlédl jsem u dna nadějně vypadající jeskyni. Její ústí sice hlídala naštvaně vyhlížející ještěrka, ale stačila lehká úprava tradičního oblbování mysli a nebylo třeba se s ní prát.
Vplul jsem do příšeří sluje a pokračoval dál do tmy tak dlouho, že se mi nakonec ukázalo světlo na konci tunelu. A protože jsem věděl, že neumírám, vydal jsem se k němu a záhy vylezl z vody uprostřed opuštěné důlní chodby, která ovšem byla z nějakého důvodu osvětlená, tudíž jsem se tam raději nehodlal zdržovat moc dlouho.
Stačilo tedy řádně se oklepat, vyždímat hadry, což je mimochodem strašná práce a měli by si to tu pošéfovat jako gungani na Naboo. Hlavní ale bylo, že jsem to stihl, aniž by mě zde někdo navštívil, a mohl jsem se tedy nepozorovaně vydat tam, kde jsem čekal zbytek vytěženého dolu.
Už po pár metrech se ukázalo, že chodba je nejen často navštěvovaná, ale částečně nevytěžená, neboť se v ní stále nacházelo dost těch monumentálních zelených krystalů na to, aby si mohl člověk někde na Vnějším okraji koupit menší město. Jeden menší jsem si tam uzurpoval pro sebe s tím, že si ho v bezpečí lodi zbrousím a nacpu do meče, kde by měl značně zlepšit jeho výkon.
Právě při téhle příležitostné krádeži jsem také poprvé potkal místní obyvatele. Naštěstí byli dva a povídali si, takže jsem stačil hodit tlamu za formaci krystalů dost rychle, ale zasvinil jsem si díky tomu rukávy až po loket, což jim rozhodně nedaruju.
Když prošli, zabráni do debat ohledně nového typu bouchačky, vyplížil jsem se ven a pokračoval v inspekci. Narazil jsem tak na první dveře, z čehož se dalo jasně usuzovat, že teď vstupuji přímo do základny či co to vlastně je. Jakousi auru zla jsem sice vnímal, ale k tomu mají podobná místa tendenci tak nějak od přírody, takže jsem si s tím nedělal velkou hlavu a v klidu prošel první chodbou do místnosti, kde bylo u stěny několik potápěčských obleků a obecně vybavení do vody. Snad s výjimkou gumového kačera. Po oblečení místních nikde ani stopa, po místních rovněž ne, takže jsem se tam dlouho nezdržel a šel dál. Následující chodba se trochu zvedala, mířila zjevně někam blíže k povrchu, a na jejím konci jsem nalezl kouzelnou malou spižírnu plnou mrtvých ryb a rovněž podobně kouzelnou spící nautolánku. Mohlo jí být tak deset, víc opravdu těžko, a chrněla tam v rohu zabalená v černém plášti tak tiše, že jsem na ni při průzkumu málem šlápnul. Obezřetně jsem ji tedy překročil, stejně jako tu velkou placatou věc na večeři o pár metrů dál, a rozhodl se odsud rychle vypadnout někam na čerstvější vzduch. Měl jsem ovšem možnosti dvě – jedny dveře a pak jednu mřížku do ventilačního systému, který kupodivu vypadal, že bych se do něj mohl i vejít. A protože něco takového je pro mě fakt docela svátek, vybral jsem si samozřejmě to druhé a o pár vteřin později už jsem se soukal skrz plechové koridory větrací šachty.
Smrádek mě sice až tak neopustil a prostoru tam nebylo zrovna nazbyt, ale šlo to potichu a každých pár metrů se nacházela mřížka, skrz niž jsem mohl pohodlně kontrolovat, přes co to právě lezu. V jedné chodbě pode mnou celkem akčně proběhla partička potěru, ovšem zmizeli dřív, než jsem si je mohl řádně prohlédnout, a po pár minutách jsem se dostal k něčemu, co vypadalo jako centrální jeskyně. Vida, že v okolí mřížky nikdo není, otevřel jsem si cestu a šel se tam podívat. Tady mi došlo, že je to tu celé asi trochu větší, než bychom zvládli sami, a že je to tu fakt akutně potřeba zavřít, jinak z toho bude mít spousta prcků mindráky a zničený život.
Protože jsem tam ale už okouněl dost a brzy by si mě někdo mohl všimnout, zahousenkoval jsem se zpátky do větrací šachty a plazil se na druhou stranu. Tam se mi po chvilce otevřel krásný výhled na jídelnu, kde jsem zjevně právě prošvihl nějaké místní drama. Moje známost z předešlé noci tam stála na jedné straně proti nějaké vyzáblé bleduli, okolo každé postávala menší tlupa výrostků a očividně se v něčem nepohodly. Co bylo předmětem sváru jsem však nezjistil, neboť ve chvíli, kdy jsem na ně pořádně zaostřil, vrhla ta bílá po té modré hrnec s něčím nejspíš rybího původu a po menším projevu ohledně nutnosti bránit se odešla hrdě středem při zdi, následována prakticky všemi ostatními krom nyní špinavě modré dámy a tří jejích poskoků. Čekal jsem, jestli se třeba neporvou, což by mohlo být moc zajímavé, ale sotva se modrá mrcha trochu očistila, Vesmír prokázal, že má vytříbený smysl pro humor a pode mnou se propadl plech, takže i já jsem nedobrovolně okusil místní kuchyni. I gungani vaří líp a to je co říct.
„Chlapci, odvolejte sledování, tenhle Jedi je ještě větší tupec, než jsme mohli doufat,“ prohlásila chladně, když si nevěřícně setřela chapadlo z nosu.
„Ano, madam Tann,“ odvětil s vojenskou rychlostí nejstarší mladík, který očividně moc nechápal ironii, a začal něco tiše hlásit do vysílačky. Tím mi sice prozradil její jméno, ale ne že by mi to v mojí polévkové situaci nějak pomohlo.
„Vzdáš se sám, nebo to tu budeme muset ještě trochu rozbít?“ pokračovala ta ženská hlasem tak arogantním, že by jí leckterý byrokrat mohl závidět, a ostentativně si sahala pro světelný meč, v čemž jí ti tři šašci rádi napodobili.
[„Děláte velkou chybu, madam,“] snažil jsem se marně napodobit tón jejího nohsleda, [„máme obrovskou přesilu. Každou chvíli sem vpadnou klony ze dvou acclamatorů a tak jako tak tady z toho udělají kůlničku na dříví. Co kdybyste se vzdali vy, hm?“] Blafování mi obecně vzato nikdy nešlo, ale o to radši jsem ho vždycky zkoušel. Tuhle to pobavilo přímo nemístně.
„Kecy,“ mávla rukou, když se řádně dosmála, asi aby uklidnila nyní trochu pobledlé hochy. „Nejbližší jednotka je odsud šest parseků, i kdyby se vám povedlo dostat zprávu přes naše rušení, budou tu nejdřív za pár hodin. Myslíš, že se vydržíš tak dlouho bránit mně a mým žákům?“
To byla otázka do pranice. Sice se mi v tu chvíli snažil našroubovat do hlavy mistr Denyzz s nějakou jistě urgentní zprávou, ale jakmile jsem pochopil, že rušička je vyřazená, jen jsem mu to odkýval a poslal o pryč. Já tu mám ještě práce dost. Toho mého váhání při komunikaci skrz Sílu si sice všimli, ale snad to přičítali mé obecné tuposti, takže abych jim ten dojem ještě prohloubil a trochu si zajistil, že mě brutálně podcení, odpověděl jsem tak, jak by průměrný tupec odpověděl.
[„Challenge accepted!“] Znělo to rázně, ale ještě jsem to podtrhl zapnutím meče a menším zahajovacím kata, ať to má šťávu. V protistraně se teď mísila celá škála pocitů od pobavení přes zaražení až po otevřený děs, že jsem asi fakt nekecal, ovšem důležité bylo, že všichni tři odpověděli na mé tasení tasením svým, jenom jejich mistrová tam nadále stála bez stop zájmu. Tak jo, tak jo, tak jo, pomalu na mě a nejlépe jeden po druhém, jo?
Zatímco se modrá megera dívala, vystartovali po mně dva aktivnější učedníci a třetí se zapojil jen po chvilce zděšeného váhání. Byli to jenom začátečníci, i když dost ambiciózní, a očividně vůbec netušili, že se dá bojovat i jinak než červenou čepelí meče, takže mi nedělalo větší potíže je se svým soresu tak nějak držet dál a sem tam je trochu polechtat botou na břiše. První z nich skončil po tomto blízkém setkání třetího druhu s mou obuví ve dřezu na nádobí, druhý ho následoval ještě než se stihl první zvednout, a třetího jsem o pár sekund později mírně přidusil osvědčeným hrdelním chvatem, takže se tam sesunul k zemi, aby si jeho odkysličený mozek trochu odpočinul. To, jak se na zbývající a znovu útočící dvojici koukala jejich šéfová, mi trochu vadilo. Copak je má fakt jenom za žrádlo pro kanóny?
Možná si myslela, jaká že to nejsem strašná šmucka, když ani nedokážu využít toho přehršle chyb v technice protivníků, ale to já samozřejmě ignoroval naprosto záměrně. Posekat ty dva skrčky jako trávník by sice šlo víc než snadno, ale co z toho, když hrajeme o čas...
Ten akčnější ze dvojice se celou dobu snažil o zaklesnutí meče s tím mým, což jsem mu prostě nemohl dovolit proto, že pak bych byl za ještě větší lamu, ale ono se mu to nakonec s menší podporou toho druhého i povedlo. Takže teď mi oba zablokovali čepel těmi svými a až teď přemýšleli, co jako budou dělat dál.
Opírali se do toho slušně, to se musí nechat, rozhodně tu cvičí víc než je zdrávo, ale pořád to byly jen lidské děti a ač by bylo nadmíru jednoduché je tak prostě podržet, vytáhnout druhý meč a oba je vykuchat, prostě jsem se do toho opřel i já, jedním švihem poslal oba jejich meče vzduchem někam k mistrové, jaká škoda že se samy vypnuly, a aby se to neprotahovalo, každý ode mne dostal poctivý příděl omračovacích blesků z druhé ruky.
Elegantní sfouknutí zbytkové energie z ruky synchronizované s padáním přímo šokovaných bojovníků na zem jsem doprovodil už pouze vypnutím meče a otočkou na patě směrem k madam Tann. Copak mi na to asi řekne.
Neřekla nic, hodila po mně stůl, svině jedna borůvková. Já pomocí Síly bojuji fakt strašlivě nerad, ale od jisté doby je to po mně jako po mistru tak nějak univerzálně vyžadováno, ne že bych to chápal. Proč po sobě mistrové musí házet nábytkem, kamením a troskami? Co je špatného na staré dobré šavlovačce, krucinál?
Darovanému banthovi na zuby nekoukej, darovanému stolu taky ne, nicméně tenhle jsem prostě ve vzduchu chytit musel, jinak by se naopak on podíval na zuby mně a já už jich dnes ztratil víc než dost.
Chvilku jsme se tam jako nerozhodní stěhováci přetahovali, ale jako první ho pustila ona a nejen že uskočila dřív, než jsem jí tento velkorysý dar stihl vrátit, ona skočila proti mně, ve vzduchu si přitáhla meč jednoho z vyřazených klučinů a měli jsme tu opakování našeho rande v dešti. Až teď jsem si vzpomněl, že její žlutý meč jsem vlastně vytáhl z bláta a nechal ho na lodi, ale stejně pochybuji, že neútočila kvůli tomu.
Rána stíhala ránu a opět se začalo ukazovat, že na mě nestačí a jen kvůli těm rudým kukadlům se nesložím, ovšem těžko říct, jestli si to uvědomovala ona. Už sice bojovala bezkontaktně, abych nemohl potřetí užít své zvířecí síly, ale pořád se buď držela zpátky, nebo jí to prostě tragicky nešlo.
Předvedla pár působivých parakotoulů a dalších akrobatických prvků z ataru, ale nic, co by jí nějak k něčemu bylo, takže mě to po chvíli přirozeně začalo nudit. Jeden sek, druhý, třetí, výkop a rázem absolvovala volný let ke dveřím místnosti. Ne že by ji to nějak dojalo.
„Trochu přitvrdíme, ne?“ zeptala se přidrzle, otřela si krev z tváře a sáhla pro vysílačku, která se doteď válela někde na zemi.
„Generál Tann akademii. Narušitel je lokalizován v kuchyni a moc se na vás všechny těší.“ To bylo sice silně nadsazené, ale nehodlal jsem ji jakkoliv opravovat, ještě by si to vzala osobně. Navíc jí očividně někdo odpovídal a není slušné někomu skákat do řeči, víme?
„Sestřelili? Výborně, tak se přestaňte chvástat a koukejte naklusat,“ zařvala v odpověď opravdu hodně nesmlouvavě a třískla s nebohým přístrojem o zeď. „Posily ti nedorazí a odvoz už stejně nebudeš potřebovat.“
To jsem zprvu nechápal, ale v kombinaci se sestřelováním mi to poměrně rychle došlo. K Sithu, říkal jsem jim snad jasně, ať lítají dost daleko, ne? Jestli se jim něco stalo...
[„V tom případě se omlouvám, ale asi se tu na čaj nezdržím.“] Jenže ono to tak nějak nebylo na mně, jak jsem měl již brzy zjistit. Nejen že se v jediných dveřích ven postavila tak, že jsem kolem ní mohl sotva projít, ony se ty dveře velmi brzy otevřely a stála tam dvojice trochu zmatených, ale očividně připravených učedníků. A teď se na mě vrhli všichni tři, což už výzva rozhodně byla.
Přiznávám, možná by mě to i bavilo, ale člověk si musel uvědomit pár věcí. Soudě podle ozvěn v Síle bylo momentálně v komplexu takových patnáct osob, z toho nejspíš všechny na úrovni učňů. Ty by nebyl problém nakopat do zadnic a složit někde na hromadu, ale to by se na mě nesměli vyrojit všichni naráz a taky by to fungovalo jen za předpokladu, že vydrží v bezvědomí nějakou delší dobu. Ti tři tady se už mohli každou chvíli probrat a asi by mě pak neměli moc rádi. A s obranným stylem se sice ubráním trochu déle, ale nebude mi to nic platné, když se neprošermuji k východu. Takže jsem vyměnil soresu za tradiční niman a přibral si k tomu druhý meč, čímž jsem si vysloužil letmé zvednutí obočí u všech tří protivníků. Jenže jenom cvok by zvažoval prosekání se ven skrz patnáct maníků s mečem a já rozhodně nejsem cvok, já jsem jenom lehce výstřední, víme?
Takže jsem z plných plic zařval, roztočil čepele co to dalo a vrhl se na ty tři v naději, že začnou aspoň trochu couvat. Úspěšnost tohoto předpokladu však byla jen dvoutřetinová, jedna z těch dvou vyoraných myší se protáhla mezi zdí a mnou a očividně mě chtěla nabrat mečem zezadu. Jenže já se nechtěl prát, já je chtěl prostě nacpat do chodby a zabarikádovat za sebou, což se mi nyní ona zkazila.
Dveře se zavřely, jeden výpad po ovládacím mechanismu mi zajistil možná i dvě minuty klidu a jediné, co mě teď zdržovalo od útěku skrz ventilace byla ta myš, odhadem tak patnáctiletý a dost naštvaný kel dor. Ach jo.
Šel mi zákeřně po kolenou, ale nakonec se mi ho povedlo co nejdecentněji narazit na mrazák a s trochou štěstí bude v pohodě. Když jsem skákal do díry ve stropě, těm dvěma nebo možná více temným za dveřmi už očividně došla trpělivost s opravou ovládání dveří a prostě je začali rozřezávat. V píďalkování jsem tedy značně přidal, protože přijít o nohy by se mi moc nelíbilo a otočit se v tak úzkém prostoru prostě nebylo v mých možnostech.
Naštěstí jsem se dostal k výlezu z ventilace dřív, než mě začaly lechtat meče na chodidlech, a neváhal jsem toho využít. Nikde nikdo a čich mi napovídal, že nejsem daleko od skladiště ryb, které jsem opravdu našel hned za dalšími dveřmi a ne prázdné. Ta nautolanka se očividně probudila teprve nedávno a už sahala po meči. Zatracená práce, proč tu musím zmlátit celou mateřskou školku?
Protočil jsem panenky, holku jedním opravdu velmi decentním úderem odzbrojil, bleskově ji pověsil za límec pláště vedle výstavního mečouna a než tam vpadla banda mých starých fanoušků, už jsem byl ve vodě a mířil k povrchu.
Ještěrka stále spala a nechala mě proplout, žádné další obludky jsem cestou nepotkal a na břehu jsem pro jistotu vylezl na strom, abych zjistil, jestli mě sledují. Po půlhodině, kdy se nic nedělo, jsem zase slezl s tím, že je teď potřeba nějak najít Denyzze a pak střelené padawan, ale tak nějak mi do toho zas něco vlezlo.
Kousek od břehu na mě totiž z křoví vyskočila banda zbojníků vedená povědomou bledulí...

[Jessica Karnis]

Majestic plula hyperprostorem ke svému cíli a na její palubě panoval relativní klid. Envii si ještě zběžně projížděl informace ohledně Oxirf'lanieru, ke kterému se každým okamžikem blížili víc a víc. Když skončil, zvedl se a vydal do mistrovy kajuty. Salutující kloni po cestě ho trochu děsili…

Mistr Ruuki A. Arssadri seděl uprostřed své kajuty a se zavřenýma očima si holil hlavu břitvou. Jeho delší černé vlasy se vznášely okolo a vytvářely podivné obrazce. Vypadal teď opravdu nezvykle, ale to ho nijak netrápilo. Když se otevřely dveře a vstoupil jeho padawan, zamrzl v půlce kroku a trvalo mu pár vteřin, než se dokázal vzpamatovat.
„P-proč??“ dostal ze sebe Envii a ještě stále se dostával z prvotního šoku.
„Předtucha,“ odpověděl jednoduše Ruuki a dál přejížděl břitvou po lebce, aby byla dokonale holá. Enviimu do mysli vplulo hned několik otázek najednou, ale ani jedinou nevyřkl nahlas. Věděl, že by se mu odpovědi stejně nedostalo. Chvíli tam tak stál a díval se na svého mistra. Ten po několika tíživých minutách promluvil.
„Zjistil jsi ještě něco, co bych měl vědět?“ ani jednou na něj nepohlédl a neotevřel oči.
„Ne, mistře, víte vše,“ sklonil lehce hlavu a kousl se do rtu.
„V tom případě můžeš jít. Připrav kapitána Diamata, že se brzy objevím na můstku. Nerad bych, aby došlo k nějakému dalšímu incidentu,“ Enviiho trochu zamrazilo. Jen přikývl v souhlasu, otočil se k odchodu a splnění mistrovy vůle.

***

Když se Ruuki objevil na můstku, ani jeden z klonů jeho nový vzhled nijak „nepostřehl“. Jen kapitán se lehce zakuckal a začal rukou mnout svůj hrtan, který za tuhle cestu už třikrát okusil jaké to je být odměněn kyslíkovou dietou pomocí Síly. Stínova tvář vykouzlila něco jako úsměv.
„Za jak dlouho vystoupíme z hyperprostoru?“ položil otázku a stoupl si vedle kapitána, zrak upřený před sebe ven.
„Odhadovaný čas je 38 minut do výstupu, Generále,“ ozval se hlavní navigátor…

***

Envii stál na můstku po boku kapitána. Hleděl průzorem na povrch do míst, kam dopadaly neutuchající výstřely lodních baterii. I z takové výšky bylo vidět zřetelně peklo, které způsobily.  Kapitán se tvářil sklesle, uvnitř něj probíhal vnitřní boj, ale rozkaz, který dostal, byl víc, než jeho pochyby o správnosti toho rozhodnutí.
Envii přemýšlel. Když se vyloupli z hyperprostoru a přiblížili k orbitu, začala porada. Během ní byl obdržen zaktualizovaný nouzový signál, který byl z povrchu vysílán. Díky němu se podařilo vytipovat jedno z pěti větších měst, kde je pravděpodobně rytířka Karnis vězněna. Také byli blíže seznámeni s tím, co je má tam dole čekat.
Envii navrhl, aby využili toho, že obyvatelé planety jsou s nejvyšší pravděpodobností ovládáni proti své vůli a že… dříve, než byl schopný dokončit svůj návrh, byl přerušen svým mistrem. Ten rozhodl, že se o rytířku Karnis postará – skutečně to tak řekl, sám. A ať Majestic započne orbitální bombardování jejich měst. Naše nechápavé tváře vrátil do reality prohlášením, že z planety cítí silně Temnou stranu Síly a je tedy nemožné, aby jí nebylo obyvatelstvo postiženo. Že je lepší zemřít očistným plamenem, než žít ve stínu Temné strany. A že díky chaosu, který tím vznikne, bude mnohem snazší splnit úkol, kvůli kterému jsou zde…
Hleděl tedy dál průzorem ven. Spatřil jeden jediný výsadkový člun, který mířil k povrchu. Žádný klon se nezúčastní záchrany. Žádný klon, ani Envii… jen Stín.
 

[Champbacca]

Než mě partička šesti mláďat obestoupila, stál jsem už dávno v obranném postoji a se zažehnutým mečem, ale tak nějak jsem neměl moc iluzí, že by to mohlo fungovat.
Sice neznám schopnosti té ušaté, ale na modrou si troufala dost, takže úplný zelenáč to rozhodně nebude. A kamarádů tu má víc než kolik jsem jich dole potkal dohromady.
[„To máme dneska ale krásně, což?“] pravil jsem s nezbytnou dávkou veselí v hlase a vypnul meč, protože mě to syčení dopadajících kapek silně rozptylovalo. A světe div se, ono to fungovalo.
„Ideální počasí k útoku na malé děti,“ ucedila jejich šéfová a jako jediná meč ještě neaktivovala.
[„Zlobivé děti se světelnými meči, abychom byli přesní. A šel jsem po jejich vychovatelce, nikomu jsem neublížil,“] řekl jsem rozhodně a rozhodl se pro změnu nedělat ze sebe vola. Toho už dnes bylo tak nějak akorát. [„Tohle je vaše práce?“] zeptal jsem se pak a mávnul rukou na ten hlouček k sekání připravených děcek.
Začala lehce kroutit hlavou a připravovala se k odpovědi, ale skočil jí do toho jeden z maníků. Doslova a mečem napřed, avšak naštěstí sám.
Bez zapnutí meče jsem ho Silou v letu chytil, zastavil a hodil do vody za sebou. Nevychovanost, toto.
[„Pardon, říkala jste něco?"]
„Že ne, že jsem pouze organizovala obranu proti někomu, kdo nás přišel všechny pozabíjet.“ To znělo rozumně, a podpořeno založením rukou na hrudi i dost pravdivě.
[„Takže proti té modré megeře?“] zeptal jsem se, s výrazem opět trochu přiblblým, ale už podstatně méně. [„Protože já vám přišel v podstatě domluvit, ať nezabíjíte kolonisty, a dost jsem se snažil vám v sebeobraně neublížit, což ji očividně moc netrápilo.“] Za mnou se ozvalo tiché ždímání, jak mladíček vylézal z jezera, a já odolal pokušení zeptat se ho, jaká byla voda.
„Mohl jste poslat zprávu.“
[„Nemohl, protože rušička. A to mi připomíná, že jste mi úplně bezdůvodně sestřelili kamarády.“] Možná další várka bagatelizace, ale jestli letěli nízko, tak se těm čtyřem na palubě snad nic moc nestalo.
„Sestřelili?“ podivila se protistrana a vyměnila si překvapený pohled s poskoky.
„Mistr Vandalor šel před nějakou chvílí do lesa s iontovým kanónem,“ vzpomněl si naštěstí jeden, takže se to vysvětlilo. Iontový kanón, no prosím, pokud se loď moc neroztřískala při dopadu, tak nebude ani potřebovat opravit.
Bledule něco nesrozumitelně zaklela a zdálo se, že jí brzy samým přemýšlením vybuchne hlava. Mně nezbývalo než doufat, že mistr Denyzz nenapáchal při infiltraci nějaké blbosti, o kterých by ona věděla a teď mi je dala sežrat.
„Dejte ty zbraně pryč a vraťte se,“ vypadlo z ní nakonec. „A vy koukejte zmizet, já je tu zvládnu ohlídat sama.“
Pět stále aktivních mečů postupně pohaslo a šest postav v různých stádiích promočení se pomalou chůzí a bez jediného slova odebíralo kamsi do lesa, kde byl asi hlavní chod do podzemí. Zdálo se, že se teď otočí na patě a také si půjde po svém, ale ještě se na chvilku zarazila a něco prováděla s nějakým přístrojem vmontovaným do rukavice.
„Vaše loď sedí lehce nakřáplá na půlce cesty do města, tak patnáct minut pěšky. A Vandalor je tam taky, takže vám doporučuju vyrazit, chybět mi tu nebude, jestli chápete, co tím chci říct.“ Chápal jsem, ale jestli se Denyzz vracel do města, nejspíš na sebe už narazili, takže já to můžu dořešit tady.
[„Nezdá se mi, že sem tak úplně zapadáte. Nechcete někam hodit?“] navrhl jsem už k jejím zádům, čímž jsem ovšem upoutal žádanou pozornost. [„Případně můžu s vaší lehkou pomocí odstranit tu modrou. Z těch dětí nemusí vyrůst žrádlo pro kanóny.“]
Celá tahle situace byla vlastně trošičku absurdní. Přesvědčovat ženskou z vedení poměrně moderní akademie temných Jediů, ze které jsem vlastně nevnímal žádnou temnou auru, aby se přidala k nám, kteří jsme zaseklí bez odvozu na promočené a nám neznámé planetě. Že ono je dneska pondělí?
„Řekněme, že bych to uvítala, a řekněme, že bych vám dokonce pomohla. Jak moc tady z toho pak uděláte kůlničku na dříví?“ Že by to nakonec fakt vyšlo? To bych se divil. To bych se dokonce moc divil. Víte jak bych se divil? Divil bych se tak, že bych se snad víc už ani divit nemohl.
[„Pokud zvládnete odvést všechny, kterým věříte, že se dají zachránit, tak největší škody způsobí vzteklá borůvka.“] Možná jsem neměl zamlčet Johaunu, která na mě dosud působila dojmem nepříliš střídmého demoličního experta, ale snad si ji mistr bude držet na vodítku.
„Kromě Sev'Rance Tann jsou tam ještě dva učitelé na podobné úrovni, ale určitě je zvládnete. Dejte mi hodinu a můžete tam naběhnout.“ Krom jména mojí známosti na jednu noc jsem se teď v podstatě dozvěděl vše potřebné. Sílu nepřítele i čas útoku, co víc si přát, když bojiště už jsem si stihl tak trochu ochodit sám. A hodina je tak akorát na to, abych doběhl k lodi, zjistil, jak moc potřebují pomoc proti onomu Vandalorovi, a vrátil se s posilami, načež je naším úkolem zajistit, aby modrá bestie a její kamarádi skončili někde, kde nebudou mít přístup k dětem.
[„Až bude po všem, budu na vás čekat ve městě. Ptejte se po Champbaccovi.“] Ne že bych si dělal iluze, že mě tam někdo bude znát jménem, ale představit se až na konci rozhovoru mi přišlo trochu neurvalé, tak jsem to aspoň takto zaonačil a okamžitě se rozběhl směrem k městu.

Přesně za jedenáct minut už jsem mezi stromy zahlédl kouř. Ne mlhu, ne oheň, prostě jenom kouř. A taky zaslechl střelbu, což mě donutilo připravit si meč a ještě trochu zrychlit.
Darkrider's Heart si tiše hověla na konci menší mýtiny, kterou nepochybně dotvořil její pád, a kouř pocházel z již uhašeného požáru v okolním křoví. Loď samotná vypadala velice dobře, alespoň z mého úhlu pohledu. Nikde žádné trhliny v trupu, jen pár známek zkratovaných obvodů a solidní příděl bahna, takže ti čtyři uvnitř měli štěstí v neštěstí a patrně budou víc v pořádku, než by si někteří za tu neopatrnost zasloužili.
Z úvah mě vytrhla střelba kousek stranou v lese, podle zvuku nějaký hodně nestandardní blaster, takže Johauna to nejspíš není. Charakteristické zvuky odrážení střel mečem jsem ale neslyšel také, takže ať už se tam děje cokoliv, je to momentálně mimo moje dedukční schopnosti.
Tak jsem se tam samozřejmě šel podívat.
Letmo jsem vnímal přítomnost druhého mistra a pak další živé bytosti, jejíž poloha tak nějak odpovídala zdroji střelby. Záhy jsem ho i spatřil a trochu tak přitvrdil v plížení mezi stromy, což mi vždycky šlo na výbornou.
Ať už to Vandalor byl či ne, jeho zbraň byla dost působivá. Oháněl se jakousi tyčí, v jejíž špici měl očividně zamontovaný dost těžký blaster, a to brnění ho taky muselo stát pár peněz. V lese očividně moc neviděl, nebo netušil kde je jeho cíl, protože to tam kropil tak nějak plošně, a po chvíli se vztekle otočil i mým směrem, ovšem naštěstí mě v tom roští neviděl. Já jsem si ovšem všiml toho, že je to příslušník stejné rasy jako madmoiselle Tann, ne že by mi to nějak pomohlo.
Modrásek se vrátil k osvědčené metodě náhodného ostřelování půlky lesa a já konečně zahlédl mistra Denyzze, kterak mu statečně mečem oponuje.
Když se po chvíli zdálo, že blížící se mistr konečně lovci usekne tyč i s rukama, ten prevít uskočil, až za ním hořelo. Doslova. Jetpacky jsou strašně nefér věc, zejména když je nečekáte. Nicméně utekl a snad se ještě chvíli nevrátí, takže jsme s druhým mistrem mlčky vyrazili k lodi.
On zjevně neměl čas ji prozkoumat dřív, takže chvíli trvalo, než jsme našli a otevřeli vrchní vstup, jehož otvírací mechanismus se po zásahu iontovým výbojem trochu spekl. Uvnitř vypadalo vše skoro jako před mým odchodem, jen to zlověstné ticho jaksi přibylo.
Denyzz si to téměř bez váhání namířil do kokpitu, já šel hned za ním a brzy jsme tak zjistili, že Johauna je sice nasraná jak brigadýr, ale živá a jediné zranění utržila, když vzekle praštila do přístrojové desky.
Začala vyprávět, co se všechno dělo a jak je na tom loď, ale u toho už jsem je nechal a šel kontrolovat ostatní pasažéry, ignorujíc při tom Johaunin pohled, kterým mi možná chtěla něco říct, ale prostě to nestihla.
Otevřel jsem dveře do první kajuty, která byla prázdná, avšak okamžitě mě upoutal nedaleký šramot v rozvodech. Když jsem se do chodby podíval, spatřil jsem muže z baru a jeho syna, jak společnými silami opravují seškvařené obvody něčeho jistě moc důležitého.
[„Jste v pořádku?“] zeptal jsem se opatrně, abych je nevyděsil, a dostalo se mi dvou překvapených pohledů, přičemž ten druhý byl ještě mírně kocovinovitý. Chlapíkovo probuzení dnes asi fakt za moc nestálo.
„Jo, za chvíli to budeme mít hotové. Jsem sice jenom komunikační specialista, ale tahle loď poletí, to vám zaručuju.“
Uznale jsem přejel jeho práci pohledem, děkovně přikývl a rozvážně se vydal dál ke strojvoně, kde jsem čekal posledního člena posádky.
„A co se týče té zprávy,“ zarazil mě ještě na chvilku muž a díval se při tom tak nějak divně, „už jsem ji předal pilotce a ta ji odvysílala na Coruscant. Pro všechny případy.“ Pokrčil rameny, stále divně se podíval směrem ke strojovně, ale už neříkal nic a natahoval se pro hasák.
[„Poslechnu si to pak,“] řekl jsem napůl zamyšleně nad jeho pohledem a vydal se vstříc hodně zlé předtuše.
Strojovna se zdála v pořádku asi tak celou jednu vteřinu, než mě kromě lehce očouzeného okolí jádra hyperpohonu upoutalo něco podstatně horšího – hromádka lehce očouzených kostí a ohořelých zbytků něčeho dalšího. Sithspit.
Nacházet se právě poblíž vyvrcholení románu, na hlavního hrdinu, ergo mě, by právě dopadlo strašlivé břímě odpovědnosti, po chvíli by mu zrudly oči a hnán vztekem, šel by smrt své padlé učednice pomstít. Jenže tady to bylo jinak.
Za její smrt samozřejmě mohl ten šupák s příručním iontovým kanónem, po jehož zásahu začalo asi značně upravované jádro hyperpohonu vyzařovat ne zrovna stravitelné částice, ale ve mně se žádná pomstychtivá reakce neobjevila. Orn Zhar, sotva dospělá, dnes prostě zemřela a já s tím nemohl nic dělat ani teď, ani dřív.
Vzpomínky se samozřejmě objevily, možná i stopa výčitek, že jsem ji měl tenkrát nechat v Chrámu a letět zpátky na Bespin, ať si ten plešatý negr bojuje třeba sám. Jenže jsem to neudělal a vzal jsem ji pod své chlupy, takže to, že jsem ji zachránil už při prvním našem setkání a pak ještě několikrát na Geonosis, mi snad může být polehčující okolností. Kdybych nic z toho neudělal, sotva by se mohla dožít této milosrdně rychlé smrti v odstíněné strojovně, kam jsem ji ještě nedávno viděl odhopsat.
Ne, žádný vztek, pomsta, odplata, nic takového se konat nebude. Možná nejsem úplně příkladný Jedi, ale tohle by mi určitě dobře neudělalo. Nejlepší způsob, jak odčinit její smrt, je zachránit ty zbývající děcka, což je přesně to, co teď uděláme.
Přitáhl jsem si k sobě její zčernalé, leč funkční meče, zakryl hromádku prachu a kostí zbytkem pláště a rozhodně se vydal zpátky do kokpitu, kde panoval čilý ruch. Johauna i domorodec právě zavírali panel s navigací a Denyzz jim od přístrojové desky signalizoval vztyčeným palcem, že se jim to zjevně povedlo, ať už tam dělali cokoliv.
Jakmile si všimli, že k nim jdu, zasáhla mě trojice soucitných pohledů, takže už očividně všichni věděli o překvapení, které mě vzadu čekalo. Naštěstí bez jediného slova, protože povídat jsem si o tom rozhodně nechtěl.
[„Poletí to?“] zeptal jsem se nakonec, abych prolomil to hrobové ticho.
„Po planetě rozhodně, ale bude chvíli trvat, než budeme moct do vesmíru. Na předrátování všech spojů kolem hyperpohonu budu potřebovat minimálně den i za předpokladu, že to zvládnu bez spánku,“ předběhl muž v odpovědi Johaunu a vehementně mával hasákem, asi aby podtrhl závažnost situace.
[„Výborně, zvedněte to a leťte do města, tam půjdou opravy rychleji. A abych nezapomněl, bude tam na vás čekat taková...“] chvíli jsem přemýšlel, ale pak mi došlo, že mi svoje jméno asi neřekla, [„taková malá, bledá, tváře divé, pod pláštíkem osoba. A s ní banda dětí, všechny je naložíte a počkáte, až se vrátíme my.“] Ono osobní zájmeno bylo doprovozeno ukázáním na druhého mistra, který celou dobu tiše dával pozor, leč sotva mohl chápat. Na vysvětlování teď ale nebyl čas, to musíme stihnout po cestě.
[„My jdeme zpátky, máme tam práci.“]

O pár desítek minut, stromů a vysvětlení dále v džungli už snad bylo Denyzzovi jasné, že jdeme akademii vyčistit od zlých skutků. A že si nemusíme dělat moc velkou hlavu s tím, koho posekáme, protože ti hodní už byli odvedeni do bezpečí a nejspíš už jsou na cestě k Darkrider's Heart.
Opět jsme se rozdělili, aby nám uteklo co možná nejméně padouchů, a já si zas šel zaplavat. Ještěrka hlídající tunel zrovna spala a nebyl problém ji přesvědčit, ať v této činnosti pokračuje, nautolánku už z místnosti s rybami někdo odnesl. A já se tentokrát už do ventilační šachty nasoukat odmítal.
Sotva jsem se tunelem dostal na ochoz kolem hlavní jeskyně, slyšel jsem rozrušené hlasy. Stačilo trochu napnout uši a bylo mi jasné, že se jedno patro pode mnou baví dvojice výrostků o tom, jestli je Tann paranoidní, nebo je tentokrát na stráž postavila oprávněně. Jeden tvrdil, že je všechno v pohodě a že je jenom zkouší, druhý oponoval tím, že nikoho jiného na stráži neviděl a že je kolem vlastně vůbec nějak málo lidí, ale hodlal si u šéfové trochu šplhnout, protože slíbila naučit ho vysávat z lidí život. Okouzlující.
Přehoupl jsem se přes římsu, švihem přistál vedle nich a zapnul meč. Už jen ten pohled musel stát za to, ale oni to příliš neocenili a když opadl prvotní šok, tasili meče. Mohlo jim být nanejvýš dvacet, človíček a zabrak, Jeden po mně šlehl pohledem, druhý přidal Sílu a šlehl po mně tím svítícím kamenem ze zdi, který jsem nemoudře přesekl vedví.
Teď už vím, že podobná zařízení mají na spodní straně varování, aby je člověk nezahříval, nezkratoval a nepřesekával světelnými meči, ale tehdy jsem to netušil a teprve experimentálně zjišťoval.
Z rozpůlené koule se do vzduchu uvolnila asi hepčíkiliarda titěrných částeček něčeho, co sice nemohlo být zdravé, ale bohužel jsem toho trochu vdechnul. Oni ne, byli daleko, jen se smáli a rázem přeskočili, takže jsem se záhy potýkal se dvěma temnými učedníky a kašlem. Já je ze začátku i celkem šetřil, oni mě rozhodně ne, ale jakmile jsem se přestal dusit, šetření skončilo i z mé strany.
Ve vhodnou chvíli, když jsem měl každého z jedné strany, jsem prostě uhnul agresivnímu bodnutí ze předu, vyšel chlapci vstříc, čapnul ho za ruku a  smýknul s ním trochu dál než zamýšlel, kde jeho čepel nějaké to břicho konečně našla, ač nebylo moje. Zabrak se chvíli před pádem tváří k zemi díval na sebe a pak přejel nenávistným pohledem na človíčka, ovšem dlouho se jím kochat nemohl, neboť jsem onoho držení využil dost ošklivě a prostě ho přehodil přes zábradlí. Tam jej čekal zhruba třicet metrů dlouhý volný pád hlavou napřed a to ječení a následné křupnutí bylo díky ozvěně slyšet ještě docela dlouho.
Pak se ozval křik trochu jiný, to jak si dole stojící hlouček dalších čtyř strážců uvědomil, co to na ně padá. Zážeh mečů byl zase jasným signálem pro mě, abych přidal, a když se o chvilku později objevili na rampě přede mnou, těžko mě to mohlo překvapit. Ale byli jenom tři, což mi bohužel došlo až ve chvíli, kdy se čtvrtá členka temné domobrany, fialově zmalovaná twi'lečka, vymrštila z volného prostoru přes rampu a přímo mně do boku.
Vážila sice sotva víc jak šedesát kilo, ale ten desetimetrový výskok jí přidal dost kinetické energie na to, aby mě povalila na zem a spolu s ostatními měla chvilku na to s tím něco dělat. Chvilku, kterou jsem ve vlastním zájmu snížil na co nejméně tím, že jsem se odkutálel kousek stranou a už během kutálení se začal zvedat, přitahujíce si spadlý meč. Než přiletěl, byl jsem nucen jednomu seknutí fialové čepele té fialové učednice uhnout, ovšem druhé nepřišlo, neboť můj meč mi poslušně přiletě do ruky prakticky skrz ní. Škoda, že si to bývala nerozmyslela, protože takováhle barevná sladěnost by se v Chrámu určitě hodila.
Zbývající trojice, weequay, rodián a člověk, však dlouho nelenila a ještě než jejich kolegyně dopadla na zem, byli v dosahu svých mečů. Ne že by moc věděli, co s nimi, ale rozhodně se snažili, neutekli a mám dokonce dojem, že se jeden snažil mě škrtit, protože se mi lehce zavlnily chlupy na krku.
Nejspíš by to brzy skončilo jako solidní masakr, ale trochu mi to zkomplikovalo již třetí dnešní zjevení mojí černé známé s rudýma očima. Šla pomalu, přímo a rozhodně k naší skupině volnočasového šermu s již zapnutým mečem, který si nejspíš zas někde půjčila, a nijak nespěchala.
„Doufám, že tentokrát zase neutečeš,“ prohlásila ještě dost daleko a přes třískání čepele o čepel jsem ji moc neslyšel.
[„Zrovna jsem chtěl říct to samé,“] odfrkl jsem si jejím směrem a výkopem stranou poslal člověka proti zdi. Doufal jsem aspoň ve vyražení dechu, ale očividně na to byl zvyklý a hned se mi začal věnovat znovu, ovšem ne dřív, než jsem víceméně omylem usekl rodiánovi dvě třetiny hlavy. Snad to moc nebolelo.
[„Ještě pořád se můžete vzdát, nechci vás tu posekat jako trávník.“] Ono to tak možná nevypadá, ale byla to pravda. Možná zprostředkovali smrt mé učednice, ale pořád to byly většinou děti a jejich pobitím sotva něco v galaxii zlepším. Weequay do mě dále pral ránu za ranou, ale člověk zaváhal a trochu se stáhnul.
[„Nebudeš sám, už dost z vás to udělalo, Jediové v Chrámu vás ještě přijmou,“] řval jsem víceméně jen jeho směrem, zatímco jsem odrážel toho dotěrného mizeru, a sám si vlastně nebyl jistý, jestli je to pravda. Vzali by je ještě do Chrámu, kde platí ta ubohá černobílá ideologie temné a světlé strany? Za pokus to určitě stojí.
„Kašlu na to,“ vypadlo po další výměně názorů s tím šerednějším z člověka, vypnul meč, otočil se k odchodu a cestou ho potkal meč jeho bývalé mistrové, které se jeho myšlenkový vývoj zjevně moc nepozdával. Sakra.
Bzučící čepel se vrátila k majitelce a ta se nyní již rychle vrátila ke mně, aby snad trochu vyrovnala předchozí neúspěchy. Tou dobou už jsem sice plánoval, že na ni budu sám, protože se weequaye nějak zbavím, ale asi jsem mu to zapomněl říct, protože se moc vehementně bránil a nenechal si ani useknout nohy, ani se nechtěl proletět zpátky do díry. Takže byli trochu v přesile, zase.
Sev'Rance Tann nebyla první temný Jedi, se kterým jsem kdy bojoval, ale něco vyloženě unikátního na ní přeci jen bylo. Ten klid a preciznost, s jakou vedla svoje údery, jasně vypovídala o tom, že i když jsem její akademii už v podstatě zavřel a zbavil ji několika učedníků, nehodlá se kvůli tomu proměnit v nemyslící sekačku na údy. To jsme měli vlastně docela společné, i když důvody byly naštěstí jiné.
Přesila v souboji naštěstí nehrála prakticky žádnou roli, neboť weequay se mistrové spíš pletl pod nohy než aby jí pomáhal, a další temné smrady v okolí nevidno, ale stejně jsem měl takový divný pocit.
Souboj pokračoval, pomalu jsme se z jednoho konce spodku jámy dostali na druhý a teprve když jsem smrádě odkopnul stranou, ukázalo se, že tam jsou dveře někam dál. Dost masivní dveře, které vedly do podobně rozlehlého prostoru, kam jsem ovšem neměl čas pořádně nahlédnout. Tak jsem tam začal couvat a oni mě samozřejmě následovali.

Ukázalo se, že se jedná o dost rozsáhlý hangár, kam by se dost možná vešly dva tři republikové transportéry. Co však mou pozornost upoutalo téměř fatálním způsobem, to byla jediná tam stojící loď.
Nubian, typ J, přesně takový, jaký se před deseti lety používal na Naboo coby loď jejího veličenstva. Co se lodí týče, obvykle jsem byl spíš funkcionalista – pokud jsem měl jistotu, že v tom aspoň chvíli přežiju, bylo mi jedno, jak ta kraksna vypadá. Ale až to tady dokončím, tak dlabu na všechny ty kecy o odříkání a tuhle krásku zabavuju pro sebe a své diplomatické lety.
Kochání jsem nechal ve chvíli, kdy mi ambiciózní skrček málem usekl hlavu, a opětoval mu jeho pozornost ranou kolenem do břicha. Složil se skoro bezhlesně a my tak s borůvkou měli konečně hangár sami pro sebe.
A tady bych rád upozornil, že jsem se fakt snažil jí to vymluvit. Přesvědčit ji, že nemá cenu bojovat a že má ještě šanci, když se na to vykašle a půjde dobrovolně. Ne že by mi oponovala, ne že by mi nedala prostor, ona to prostě a jednoduše úplně ignorovala s takovým klidem, že mě to až děsilo.
Rána stíhala ránu a mně už začínalo být trochu trapné to neustálé nevyužívání příležitostí k jejímu rozčtvrcení, protože chyby prostě dělala, nicméně mě při vší naivitě nenapadlo si hlídat okolí. Ne že bych ji podcenil, samozřejmě, je mi jasné, že i myš může v nestřežený okamžik kočku pěkně pokousat, a taky jsem si na její zuby v podobě meče dával pozor.
Jenže když to do mě ze strany napálila krabice s kdoví čím, uvědomil jsem si, že tahle myš má těch zubů trochu víc a s trochu delším dosahem. Sebral jsem se ovšem dost rychle a bitka se spustila nanovo, jenže tentokrát už jsem toho měl dost. Jednak moje ústupky zjevně nikam nevedly, ale hlavně jsem nechtěl zdemolovat další místnost.
A tak se stalo, že jsem brzy dostal příležitost k jednomu z charakteristických prvků pro styl niman, který jsem si proti ní dovolil používat. Máchl jsem čepelí do rozkrytého prostoru, fialová šmouha olízla povrch její ruky a následně mnou vyvolaná vlna Síly odmrštila temnou o pár metrů vzad.
Chvíli jsem ještě zůstal v oné pozici s rukou vpředu a mečem vzadu, pozoroval, jak si Tann drží raněnou ruku, a teprve pak meč vypnul a šel k ní ještě blíž.
Meč si zpátky sice přitáhla, ale očividně to dost bolelo a navíc s ním ve druhé ruce neuměla moc zacházet, takže jsem postup prakticky zopakoval s tou obměnou, že teď byl zasažen meč a ona po dopadu narazila na zeď, pod kterou se v bezvědomí snesla. Abych pravdu řekl, byl jsem na sebe vlastně docela pyšný, protože nebyla zas až taková bačkora, aby se mi proti ní mohly takhle parádní kousky povést, ale únava se na ní očividně podepsala strašlivou měrou.
Ignoroval jsem prskající kousky jejího meče, přistoupil blíž a svázal jí ruce špagátem z pouzdra na opasku, což je mimochodem jedna z mála věcí, které s sebou nosím skoro vždycky. Pak je tam ještě pár kancelářských sponek a několik tablet na čištění vody, víc jsem toho nikdy nepotřeboval.
Přehodil jsem si tu modrou nádheru, která bez těch svítících očí až tak nádherná nebyla, přes rameno a podobným servisem obšťastnil i stále ležícího weequaye.
Obtěžkán pytlem brambor na každém rameni jsem se otočil k odchodu, ovšem něco v hangáru náhle upoutalo mou pozornost a obrat jsem nedokončil.

[Dave Fox]

Vytřeštil jsem oči a nabyl jsem vědomí. Cítil jsem chuť tekutého železa v ústech a nejen v nich ale i po celém obličeji. Rozkašlal jsem se a vykašlal pár nepěkných chrchlů krve. A až teprve po krátké době jsem se zorientoval natolik, abych si všiml, že visím vzhůru nohama. Podíval jsem se dolů skrz průzor stíhačky. Na zem to byla ještě dlouhá štreka.
Pomocí Síly jsem odmrštil čiré víko stíhačky a zahleděl jsem se na džungli, která se rozprostírala všude, kam sem jen dovedl dohlédnout. Moje loď byla zaklíněná mezi stromy a podle všeho se ani nehne. Odepnul jsem si bezpečnostní popruhy, které mě drželi v křesle, a nechal jsem gravitaci, aby mě vtáhla z lodi. Ve vzduchu jsem se přetočil a dopadl na zem na nohy, při čemž jsem se pomocí Síly pokusil co nejvíce zbrzdit pád.
Zadíval jsem se nad sebe, kde vysela stíhačka, zadní křeslo pro pasažéra bylo prázdné. Začal jsem se okamžitě rozhlížet na všechny strany.
,,Derku?!“ zařval jsem z plných plic, odpovědi se mi ale nedostalo. 
,,Derku, slyšíš mě?“ poklepal jsem na vysílačku, ale opět jsem nedostal odpověď.
,,Derkuuu!!“


,,Jdeš pozdě.“ Pousmál jsem se na mého padawana. Byl celý udýchaný a podle všeho se oblíkal za běhu. Na jednom rameni se mu pohupoval batoh.
,,Já vím, mistře, omlouvám se.“ Zahleděl se do země jako malé doma chované zvíře, které se bojí výprasku.
,,No hlavně, že si nakonec dorazil, pojď, musíme okamžitě vyrazit.“ Otočil jsem si to na podpatku a zamířil jsem si to do hangáru, před kterým jsem do teď stál.
,,Jaká je naše mise?“ zeptal se Derk a snažil se přitom nasadit batoh i na druhé rameno.
,,Vše ti řeknu cestou, neměj strach.“ Řekl jsem a zamířil si to k jedné z menších stíhaček, do které se vešli maximálně dva pasažéři.
,,My nepoletíme vaší lodí mistře?“ podivil se Derk a podíval se na Rychlého Drápa, který stál nečině v hangáru.
,,Dnes ne, postačí nám tato stíhačka, navíc Dráp je velký tam letíme na Yavin 4 a tam je lepší s menší stíhačkou.“ Odpověděl jsem a zadíval jsem se na svou loď, kterou mi před delší dobou daroval Tyrkus, přesněji řečeno mi jí postavil.
Stíhačka, kterou jsme měli letět byla velikostně tak akorát vpředu seděl pilot a druhý pasažér seděl zády k němu. Loď byla poměrně dobře ozbrojená.

,,Takže co je naší misí?“ zeptal se Derk po chvíli co jsme skočili do hyperprostoru.
,,Nuže dobrá. Naše mise má na starost prověřit zmizení dvou civilních lodí na oběžné dráze Yavinu 4. Nikdo neví, kam se mohli podít, z ničeho nic prostě zmizeli bez vysílání o pomoc, nebo čehokoliv podobného prostě zmizeli.“ Seznámil jsem Derka se situací.
Cesta se vedla v příjemném duchu, kdy jsem s Derkem probíral spoustu věcí a při té příležitosti jsem ho i párkrát vyzkoušel v jeho znalostech v mnoha směrech.
Když jsme se konečně dostali na místo určení, opustili jsme hyperprostor a před námi se zjevil Yavin 4.
,,Takže co víš o této planetě?“ zeptal se Derka
,,Planeta je pokryta z většiny oceánem, ve kterém jsou čtyři kontinenty. Tyto kontinenty jsou pokryty džunglí a sopkami.“ Odpověděl rychle Derk.
,,No číst tedy evidentně umíš, to se musí nechat.“ Zasmál jsem se a zamířil si to s lodí k planetě. 
Najednou mi počítač něco začal hlásit. Podíval jsem se na obrazovku.
,,Mám tady nějakou energetickou stopu.“ Řekl jsem informativně pro Derka.
,,Je to poměrně velký. Klidně by mohlo jít i o malou základnu.“ Začal jsem zadávat příkazy do počítače. 
,,Poletíme se na to podívat?“ zeptal se Derk.
,,Nejspíše budeme muset, protože počítač víc toho zjistit nedovede.“ Zamračil jsem se na obrazovku. Nastavil jsem kurz k anomálii.
Planeta se pomalu začala zvětšovat, jak jsme se k ní blížili. Stále jsem hleděl na obrazovku a na zeleně blikající tečku, která mi oznamovala, kde se nachází místo určení.
Již jsme začali sestupovat skrz atmosféru, když se v tom se to stalo. Počítač začal najednou jančit, obraz na obrazovce lítal na horu a dolů až nakonec zmizel úplně.
,,Co se to dějě?“ zděsil se Derk.
,,Vypadá to jako…“ nedokončil jsem větu, protože celá stíhačka najednou přišla o proud a mrtvě začala padat dolů.
,,Nic nefunguje.“ Zařval Derk a začal horečně mlátit do přístrojové desky.
,,Zatraceně!“ procedil jsem mezi zuby a snažil jsem se ovládat loď, jak nejlépe to šlo. Padali jsme tomu se zabránit, nedalo, ale o méně násilný dopad jsem se pokusit mohl. Mířili jsme do džungle pod námi.
,,Drž se!“ zařval jsem těsně předtím, než jsme narazili do prvního stromu a zlomili si o něj křídlo při druhém nárazu, při kterém jsme přišli o druhé křídlo, jsem se praštil do obličeje o palubní počítač a ztratil vědomí.


,,Derku! Tak sakra odpověz!“ Zkusil jsem opět vysílačku, ale stále bez výsledku. Podíval jsem se na kapesní počítač, který nefungoval, vlastně nefungovalo nic elektronického ani svítilna, kterou jsem měl u pasu. Šáhl jsem pro meč a stiskl tlačítko, tvář mi ozářilo modré světlo.
,,Aspoň, že tohle funguje.“ Oddechl jsem si a meč jsem vypnul a zase si ho připnul k opasku.
,,Vysílačka nefunguje je dost možný, že mě Derk neslyší. Měl bych jít zjistit, co je zač ta anomálie. Tam evidentně s energií problémy nemají. Snad tam Derka bude.“ Vysvětlil jsem své záměry sám sobě a pak jsem se zadíval na všechny strany. Vytáhl jsem z kapsy u opasku malý kompas, který naštěstí fungoval, a zadíval jsem se na střelku.
,,Než se vše vypnulo, letěli jsme na sever, takže když se budu držet kompasu, měl bych dojít na místo anomálie.“ Otřel jsem si obličej od krve do rukávu a vydal jsem se na cestu.
Snad je Derk v pořádku pomyslel jsem si.

[Champbacca]

„Takto ma tu zabudnúť! Toto im neodpustím, tí smradi ma tu nechali samú! To si už nemôžem ani zacvičit osamote v hlavnej jaskyni? Akože, viem, že niesom moc obľúbená, ale to mi len závidia, že som lepšia a makám na sebe.“, uškrnem sa pre seba. Ubikácie vyzerali ako po rabovačke. Niekto, tuším, hladal pod mojou postelou, či tam náhodou nemám schovaných niekolko miliárd kreditov. „Blbci, to im vrátim!“, mračím sa na ten bordel v izbe.
Začala som baliť to najdôležitejšie,opásala som si opasok s mojim mečom, holocron s audiopoznámkami,náhradné oblečenie a zopár kníh i s čítačkou som si dala do menšieho batohu, prehodila cez rameno a už som vychádzala z ubikácií, kedˇ som si uvedomila, že si nepamätám kedy, kde a či vôbec bude nejaký zraz a následný odchod, alebo má každý zmiznúť na vlastnú päsť. Na ubikáciách už nebolo ani nohy a cítila som v Sile že začal boj, hnev a  iné zmiešané emócie som cítila až do ubikácií. To ma vyplašilo viac ako som bola ochotná pripustiť a tak som zapátrala po okolí po niekom kto by mi mohol pomôcť. Nikde, až na párik jaskynných chrobáčikov uprostred párenia, ani živáčka. Hangár, tam je predsa loď, napadlo ma. Ak nebudú tam, potom sa vyparím niektorým z východov a zamierim do mesta po vlastných. Obozretne som si to namierila do hangáru. Cestu som si dôkladne ohmatávala Silou a tak sa vyhla niekoľkým učňom,  ktorí bežali tiež smerom k hangáru. Pred ním to však zvrtli niekam inam, tak som sa o nich prestala starať a radšej sa sústredila na to čo sa dialo predomnou.

Bolo to ako sledovanie polárnej žiary neďaleko polárneho kruhu tejto planéty, ďaleko od tejto diery v zemi. Červená aura mojej učiteľky sa miesila s o svetlomodrou aurou nejakého wookieskeho Jediho. Farby sa krútili no jasne som videla, že sa nepremiešavali. Spoznala som v tom víre našu majstriňu a weequayského učňa, oboch v zápale boja. Odohrávalo sa to však za dverami do hangáru a tak som sa smelo vybrala dovnútra. Nečakal ma tam však nikto, keď som „rozprestrela“ svoj „zrak“ po celom hangári, uvidela  som jednu loď, myslím, že to bola loď našej majsterky Tann, ale to bolo všetko. Vtom sa otvorili dvere a tak som skočila do prvého úkrytu, ktorý som „uvidela“. Skrčená som sledovala vír bojujúcich síl a zdalo sa mi, že početná prevaha vôbec nič neznamená,  zelená mala jasnú prevahu. Weequay dostal kopanec do brucha a zložil sa k zemi. Wookie popri vyhýbaní sa jej úderom hovoril o tom, že ju vlastne nechce zabiť. Že ak opustí hnev a temnú stranu, že je pre ňu miesto medzi Jedi z chrámu. Súboj a jeho reč ma zaujala natoľko, že som povolila v opatrnosti a v nestráženej chvíli ma majsterka vycítila a ihneď na mňa skrz Sílu nakričala, prečo sa schovávam a aby som jej pomohla. Zmocnila sa ma dilema. Majsterku som neznášala, bola tvrdá a krutá. Oveľa radšej som mala vychovávateľku a učiteľov. Aj z toho weequaya, myslím že sa volal Na´rek, alebo tak nejak, spravila jedného namysleného blbca. Jej užívanie Sily mi prišlo ako keby Sila bola jej otrok a nie pomoc. Ale to ona nikdy nepochopí. Jej škrek mi však rozochvel myseľ a ja som bola donútená splniť jej rozkaz, nechcem ani pomyslieť na to, čo by sa stalo, keby som ju neuposlúchla. Zdvihla som najbližšiu bedňu, ktorú som si trúfla hodiť a vyslala som ju po wookieovi. Tento cvik som vždy zvládla bez problémov a keď bedňa žuchla do wookieho, vyslala som ustráchanú otázku k majsterke, či môžem odísť. Ona to však asi ani nezachytila, pretože wookiesky Jedi, bol znova na nohách a bojoval s ešte väčšou vervou.
O pár momentov bolo po súboji, ja som stále rozmýšľala o tom čo Jedi povedal.

Keď si majsterku i weequaya prehodil cez rameno a bol namierený k odchodu, rozhodla som sa. Postavila som sa spoza bedne a prestala som tajiť svoju prítomnosť. S prázdnymi vystrenými dlaňami pred sebou a batohom na pleciach som pomaly vystúpila spoza bedne a placho povedala:“Nezabíjejte ma, prosím."


[„Zabít další dítě, to by mi tak ještě chybělo,“] brblal jsem si tiše pod vousy, když začala prosit, a decentně jsem odložil oba balíčky, kdyby náhodou chtěla zkoušet nějaké blbosti.
[„Kdopak jsi?“] zkusil jsem to možná trochu moc infantilně, ale u lidských mláďat odhaduji věk fakt těžko. Teprve později mě napadlo, že ta páska přes oči možná znamená, že není úplně člověk, ale to je vedlejší. Síla byla zatím klidná, tak jsem ani nečekal zradu, spíš se ozvalo moje zvědavější já.

"Ja.. som.. ",  zaváhala som, no uvedomila som si, že klamať je uplne zbytočné, ak ma bude chcieť zabiť spraví to tak, či tak. "..volám sa Sagwen. Bola som študentkou na tejto škole. Prebehla evakuácia, asi kvôli vám, ale akousi, mne nepochopiteľnou, náhodou ma tu nechali. Videla som ako bojujete. A ospravedlňujem sa, že som do vás hodila tú bedňu, ale musela som. Neviete si predstaviť, aká by bola majsterka naštvaná. Celý čas som vám držala palce, aj keď...", zasekla som sa, pretože som sa nejak moc rozkecala a podľa wookieho výrazu tváre, som sa zasekla práve včas, inak by ma už pravdepodobne zabil.

Viděla, hm? Takže slepá asi nebude. Možná je to příslušnice stejné rasy jako ten archeolog Jerec a vidí skrz Sílu. Ne že by na tom teď záleželo, důležité je, že mi rozumí.
[„Rád tě poznávám, Sagwen, bedna nebedna.“] Sice jsem se sem nepřišel vykecávat, ale teď mi něco říkalo, abych to nepodcenil. Možná bych to tu mohl trochu prohlédnout.
[„Znáš to tady dobře?“] rozhodil jsem rukama po okolí, protože by se mi nějaká menší prohlídka docela hodila. Nerad bych tu někde přehlédl pár zlounů nebo odpočítávající bombu.

Nezabije ma! Teda aspoň zatiaľ. "No...dalo by sa povedať. Študenti nemajú sice povolený prístup všade, ale z ubytovne sa dá dostať do tréningovej jaskyne, tá sa nachádza zhruba v strede a odtiaľ sa môžete vydať ľubovoľným smerom, či k schodisku na horné podlažia alebo niekam inam...tamtými dverami sa dostaneme rovno do nej.", prerušila tok informácií, aby sa nadýchla, no potom si uvedomila, že zase moc rozpráva a tak zase vydýchla.

Přehled má, to se určitě bude hodit, a co je hlavní, nemyslí na blbosti, takže se jí snad ani nemusím bát.
[„Jo, lehce jsem se prošel,“] usmál jsem se a ukázal palcem za sebe na dveře do hlavní místnosti, kterými jsem se sem dostal. To, že jsem se patrně nějak musel prosekat i přes většinu zbytku základny, jí patrně došlo hned pak.
[„A nějaký centrální počítač tu máte?“] zeptal jsem se pak a zálibně si prohlížel spíš tu loď než ji.

"Mmm.. Asi hľadáte knižnicu, vlastne serverovňu, vlastne všetko tak dokopy. Je tam desať terminálov s obmedzeným prístupom, používajú sa hlavne na výučbu, často som tam chodila po holocrony, poznámky, referáty, sťahovala nové učebnice a občas len tak surfovala... Uhh... to je jedno. Niesom si istá či je tam aj administrátorský prístup. Pravdepodobnejšie by ste asi skôr chceli plný prístup, a ten,  si myslím, by ste mohli mať z terminálu v kancelárii na najvyššom poschodí. ", tá odporná sklenená bublina, z ktorej nás sledovali ako pokusné myši.

To zní slibně, minimálně mám kde začít.
[„Jdeme?“] zeptal jsem se spíš řečnicky a už se otočil na patě, abych zamířil ke dveřím a šup k rampě, po níž jsem ještě nedávno sbíhal dolů. A kde se samozřejmě ještě váleli mí protivníci v dost proměnlivém množství kusů.
Netuším, proč jsem ji chtěl vzít s sebou, když by bylo logičtější poslat ji za ostatními do města, ale prostě jsem měl takový pocit, že se mi to brzy vyplatí. Pokud ovšem při pohledu na své bývalé kamarády nepropadne panice a nerozhodne se je pomstít nebo tak něco.

Keď sme sa vydali cez dvere k rampe, bola som kľudná. Napriek všetkému, tých pár viet čo povedal ten wookie, alebo tá vyrovnanosť v ňom, ktorá sa odrážala v Sile, na mňa pôsobili ako uspávanka. To čo bolo za dverami na mňa však zapôsobilo ako studená sprcha. Zostala som ako primrazená stáť uprostred pohybu. Cítila som ich. Niektorí boli moji spolužiaci, iní boli starší. Všetci mŕtvi.
Všetci mŕtvi. Podviedol ma. Všetky tie jeho reči o pokojnej ceste sú lži. Je to chladný zabijak. "Ty...si ich zabil?", rástla vo mne búrka sklamania zmiešaná so smútkom a pocitom bezmocnosti. Cítila som ako Sila okolo mňa "vrie". "Prečo si nezabil aj majsterku? Prečo si nezabil mňa?! Chceš si nás odniesť ako trofej?!?!?!", posledné slová som už kričala. Triasla som sa. Bolo mi z toho zle. Opanovával ma pocit, že ho musím zabiť, že ho nenávidím, "vriaca" Sila okolo mňa sa zhusťovala do červenej hmly a jediné čo som rozoznávala bola slabá zeleň okolo Jediho. Postavila som sa do obranného postoja a bojovala s myšlienkou tasiť meč.

Nebo něco jako to, co se právě stalo, napadlo mě později, když se náhle Síla rozvibrovala jejími ne zrovna klidnými emocemi. Možná to byla chyba, ale možná to je taky příležitost, jak jí to vysvětlit ještě názorněji a definitivně ji vytáhnout ze spárů její mistrové.
[„Všichni dostali šanci, nemůžu za to, že mi tihle místo útěku chtěli uříznout hlavu a šplhnout si tak u borůvky.“]
Radši se připravím na eventualitu, že budu muset hrábnou pro meč, ale třeba to nakonec ještě dobře dopadne.

"Nechápem ničomu... ", rozbolela ma hlava a tak som ju pre istotu uchopila oboma rukami, keby sa chcela rozpadnúť. "Prečo ste sem prišli? .. Prečo sa toto stalo?... "
Je mi to jasné. Keď nebudem spolupracovať , zabije ma. Snažila somsa ukludniť, červená hmla sa neochotne rozchádzala.
Nemám proti nemu šancu. Nechcem umrieť. Budem spolupracovať. Nohy ma neudržali a ja som klesla na zem. Plakala som, bez sĺz.

Už jsem se skoro bál, že se neudrží, ale očividně ji zdejší režim vydeptal ještě víc, než jsem čekal.
[„Nechci ti ublížit, jestli chceš, můžeš běžet za ostatními, čekají ve městě. Ale jestli mám tohle doupě zavřít a zabránit tomu, aby tu dětem mozky vymýval někdo další, bude se mi tvoje pomoc hodit.“]
Sice to nejdřív vypadalo, že ztrácí kontrolu, ale rozhodl jsem se znovu vložit svůj život do rukou náhody. Jestli po mně vyjede, nejspíš se bez problémů ubráním, ale přeci jen bych preferoval, kdyby byla rozumná. A kdo ví, třeba z ní jednou bude dobrý rytíř.

V jeho slovách sa blyslo svetielko nádeje. Zelená aura okolo Jediho ma znova upokojila. Vedela som, že hovorí pravdu. Sila okolo neho bola iná, než na akú som bola zvyknutá celé tie roky.  Nemám čo stratiť. Vyškriabala som sa na nohy, utrela si nos nešikovne do rukáva a do ticha šepla "Dobre, pomôžem Vám."

Býval bych jí pomohl na nohy, ale vyrušilo mě v tom pípání vysílačky. Mistr Denyzz očividně skončil svou část čistící procedury někde v tunelech na východ od nás a ptal se, zda potřebuji pomoc. Bez delšího váhání jsem ho pouze poslal vyzvednout dva balíčky z hangáru a pak zpátky do města, aby pomohl svojí učednici s opravami lodi a hlavně aby tam na všechno dohlédl, protože ten blázen s tyčí ještě pobíhá někde  venku.
My dva jsme pokračovali dál po spirále a brzy se před námi objevily dveře do oné stropní místnosti. Vytáhl jsem drápy a začal se vrtat v zámku, který byl rozhodně dost zanedbaný, a pokusil se o nějakou tu konverzaci.
[„Bylas tady často?“]

"Tu hore? Nie... Sem nesmieme." Ale videla som tam dovnútra. Rozprestrela som Silu a "ohmatala" dvere a stenu z druhej strany. Hm.. možno ovládací panel dverí. Skusmo som ho aktivovala.

Což mi málem urvalo drápy, které jsem měl stále uvnitř, ale naštěstí jsem stihl uhnout dost rychle na to, aby ty škody za pár dní dorostly. A stejně už jsem potřeboval manikúru.
Přešel jsem to s lehkým povzdechem, koneckonců to byla moje chyba, a vykročil jsem do pracovny. Masivní dřevěný stůl uprostřed, za ním křeslo jak pro Kancléře, u zdi pár květináčů s něčím minimálně masožravým a na tom stole vedle počítačového monitoru holocron.
Podíval jsem se na svou společnici, ale očividně nevěděla, co je to zač, a já se rozhodl to nechat na později. Nabourat se do počítače sice chvilku trvalo, ale určitě to bylo lepší odsud než z jiného místa a do značné míry tomu pomohl i fakt, že původní majitel využíval funkci zapamatování hesla. Zamknout všechny dveře, zkontrolovat, že snímače forem života nic nezachycují, a přesvědčit se, že neběží nic jako sebedestrukční procedura, trvalo už jen pár okamžiků. Takže přišel čas na holocron.
Natáhl jsem k němu ruku a už to, jak se mi naježily chlupy, mohlo být znamením, že to nebude jen tak obyčejný krám. Ale já si nedal říct, sáhnul na to a upadl do spánku plného těch nejdivnějších snů...

Intoducing Sagwen & Champbacca

[Jessica Karnis]

Hnal se s větrem o závod. Zem se třásla, nebe bylo zahaleno do rudých mraků, kterými probleskovala zelená smrt snášející se z orbity. Utíkal a ty, které při svém šíleném běhu potkal, stínal čepelemi svých mečů. Bylo to nebezpečné. Domy se hroutily, bytosti, které obývaly tuto planetu, pobíhaly okolo, nechápajíc co se děje. K nebi stoupaly desítky sloupů černého kouře. Město zachvátil požár, destrukce, smrt, Stín…

Několikrát jeho život málem ukončila zelená smrt, ale vždy se mu podařilo uniknout. Nechal se vést Silou, která k němu promlouvala nahlas a zřetelně, jako nikdy jindy. Veškeré jeho smysly byly zostřeny. To, co zde cítil, ho přivádělo k nepříčetnosti. Musel, potřeboval se tomu dostat na dosah. A vyříznout tomu srdce z těla.

Čím blíže byl ke svému cíli, tím méně v jeho okolí dopadaly výstřely z lodi. Určil místo, kde bude v držení rytířka Karnis a vytyčil „bezpečnou“ oblast, které by se měly vyhýbat. Ačkoliv věděl, že se může stát cokoliv.
Jeho úkolem bylo zachránit život té nedůležité, postradatelné holky. Četl si její spis, než vyrazili z Coruscantu a nechápal, proč Rada, Republika vynakládá tak obrovské zdroje, aby zachránila nějakou bláznivou holku, která se potýká od Geonosis s existenčními problémy. To, že se stala rytířkou v osmnácti letech poté, co osobně zabila padlého Jediho – který předtím aspiroval na post mistra, jí u něj přidalo pár bodů sympatie, ale stále to neměnilo nic na faktu, že vyslat plně osazený Acclamator kvůli záchraně jednoho Jediho a jednoho klona… odfrkl si a přesekl bytost, stojící mu v cestě, ve dví. Naštěstí jeho cesta nebyla úplně zbytečná, jak si zprvu myslel. Bude zde mít práci. Osud ho sem zavedl, aby konal to, pro co byl stvořen.
Řítil se k budově, která se lišila od ostatních tím, z čeho byla tvořena. Ostatní byly cihlové, ale tato, byla vybudována z masivních kamenných, dokonale opracovaných, bloků. Připomínala svatyni, chrám. Měla tři, přibližně dvaceti metrové, věže, dvě patra a vstupovalo se do ní po vyzývavém schodišti. Další zvláštností na ní bylo to, že neměla takřka žádná okna. Když se přiblížil, zaslechl šepot Síly a udělal rychlý úhybný manévr, obě čepele aktivované a ruce natažené před sebou. V místě, kde by se normálně ještě nacházel, explodovala dlažba. Vyhnul se kamenným střepinám, které by ho mohly zranit, a spočinul zrakem na šestici bytostí, kterak v rukou drží nějaké primitivní zbraně.
Okamžitě se jim rozběhl vstříc a ve stejný okamžik začaly pálit.
I když si projel nouzové vysílání několikrát, razance těchto zbraní ho překvapila. Nepoužívaly normální, energetické „střelivo“, jako je standardní. Tyto zbraně fungují na principu roztažnosti plynů, kdy se v nábojnici zažehne úderníkem třaskavina, tím se střele předá ohromné množství energie, která se tak oddělí od nábojnice, „proletí“ hlavní zbraně, nabere vysokou rychlost, a vydá se ke svému cíli.
To všechno Ruuki zjistil poté, co prozkoumával zbraně mrtvých nepřátel a v rychlosti si ošetřoval zranění, která při souboji utržil. Kdyby nebyli jeho protivníci tak vyplašení z jeho rychlosti a světelných mečů, jistě by teď ležel mrtvý a to oni by si prohlíželi jeho světelné meče. Krvácel, ale nebylo to nijak moc vážné. Vesměs šlo o škrábnutí. Odvrátil se od padlých a svých zraněni a otočil se ke dveřím. Zem stále duněla a městem se ozýval křik sirén.
Vstupní dveře byly těžké mosazné a dvoukřídlé. Ruuki se je pokusil otevřít, ale nešlo to. Trochu poodstoupil a bez většího rozmýšlení je po pár okamžicích vytrhl Silou i s panty. Naskytl se mu pohled do útrob budovy, která byla vybavena obrovským rudo-černým kobercem, pochodněmi,… zavřel oči a soustředěně se pokusil vycítit rytířčinu auru. Bezúspěšně. Byla zde cítit jen Temná aura, která k němu promlouvala a znemožňovala mu v ní nalézt ani záblesk Světla… musel ji tedy najít „ručně“.
Rozeběhl se do budovy a začal hledat. O dvacet minut později a polovinu zdejšího služebnictva méně nalezl něco, co by mu mohlo pomoci. Jednalo se o bič. Obyčejný, kožený bič. Pokud je pro vás sedm šlahounů zakončených kovovými háčky „obyčejné“. Byla na něm viditelně zaschlá krev. Přemýšlel. Pokud bude někde držena, tak nejspíš v nějaké kobce. A dá se předpokládat, že i mučena. A co je lepší k mučení, než tahle hračka? Neváhal. Ujistil se, že je zde sám, stáhl si rukavici, dotkl se biče a zavřel oči…

Přibližně jeden ze sta Kiffarů má schopnost číst vzpomínky neživých předmětů. A tato schopnost je Stínovi více než prospěšná. A nyní by mu měla i pomoci nalézt vstup do míst, kde je v držení jeho cíl. Třeba bude mít štěstí a potká i…

Když opět otevřel oči, byl stále ve stejném pokoji. Protáhl se a rozeběhl se do míst, kde by se měl nacházet tajný vchod do katakomb. Velice ho překvapila skutečnost, že byl zabezpečen relativně moderním elektronickým zařízením, které ho odmítlo vpustit. Ať už byl ten kamenný zátaras tlustý jakkoliv, hněvu Stína se nevyhnul, ani jej nevydržel. Když vklouzl do chodbičky, osvětlené jen pochodněmi, konečně ucítil její auru. Byla slabá a lehce problikávala. Ale i tak byla konečně čitelná.
Ruuki se neohlížel po masivních dveřích cel ani spoutaných kostlivcích,… běžel nejkratší cestou. Po dvou minutách, musel urazit aspoň kilometr od tajného vchodu, rozrazil dveře a pohledem spočinul na zuboženém tělíčku rudovlasé dívky, která měla spoutané ruce, nohy i  hlavu v křesle, z kterého šel děs. Byla nahá, jen skromný cár hadru ji zakrýval slabiny. Vypadala, jakoby rok nejedla, žebra se rýsovala pod její kůží a s každým nádechem jakoby hrozilo, že si prorazí cestu ven. Kůži měla rozedřenou do krve a na mnoha místech měla strhané strupy. Modřiny, podlitiny se nedaly spočítat. Vlasy měla zplihlé a z rozkousaných rtů na něj vykukovala jen hrstka nepřirozeně bílých zubů. Že by kyselina? Pomyslel si a udělal krok vpřed.
„Ale ale,“ okamžitě namířil směrem, kterým se ta slova ozvala, aktivované meče, „je mi líto, ale návštěvní hodiny jsou jen o víkendu.“ Žena plameně červených vlasů, oblečená v přiléhavém černém rouchu, se zasmála svému žertu a vykročila ze stínu, který ji halil. Stín se jen zle pousmál. Všechny jeho smysly zostřily dvojnásob. Cítil, jeho instinkt mu napovídal, křičel na něj. Tak je to konečně tady. Jen jednou se myšlenkami vrátil ke spoutané rytířce. Jen jednou a svou neochvějnou logikou její život zatratil tak snadno, jako si ráno probouzel do nového dne.
„Poklekni před svou paní a pověz jí, co pohledáváš v jejím domě!“ zajiskřilo ji v očích a Ruuki se v duchu začal bavit.
„Ruuki Arssadri, odbor netechnických ztrát Síly, Chrám Jedi,“ řekl tiše a nepřestával v ostražitosti. „Přináším světlo do tvého domu.“
„V mém domě je dostatek světla.“
„V tom případě ti jdu zkontrolovat siloměr na černý odběr,“ udělal krok za sebe a rozplynul se ve stínu.

Jeho sokyně zamrkala, vrhla pohled na dívku v křesle a otočila se ke druhým dveřím, kterými vstoupila. S rychle tlukoucím srdcem se dala na útěk.
Mistr Ruuki A. Arssadri, nejlepší žijící Stín ve službách Řádu Jedi, si chtěl tento lov užít. Nahnat své oběti strach a pak ji… terminovat. Postupoval za ní a držel s ní krok. Vedla ho dál, dál od jeho původního cílu. Ale byl Stín a jeho práce měla přednost před jakýmkoliv životem. Třeba se pro ni vrátí… Běželi úzkou chodbou. Je to riskantní. Ruuki je sice stále zahalen stíny, ale stačí málo a…
„Okus sílu Algernnon de Bray, Lady ze Sithu!!!“ žena se bleskově otáčí a vysílá jeho směrem Silovou vlnu. Obrnil se, jak nejlépe mohl, ale síla tohoto útoku je tak silná, že je odmrštěn několik metrů dozadu…

Byl to okamžik, nebo snad věčnost, než otevřel svá těžká víčka. Z úst mu vytékala krev. Zakašlal. Byl svázán v nějaké místnosti. Nepřestávali k němu doléhat exploze a sirény. Takže se musel dostat z podzemí ven. Zaostřil a spatřil samozvanou Lady ze Sithu, jak stojí deset metrů od něj, má zavřené oči a mezi rukama ji levituje čirý krystal, v kterém se mísí černá a červená… mlha?
„Neboj se, tvůj život ukončím hned, jak toto dokončím,“ procedila skrz zaťaté zuby a nevěnovala mu jediný pohled. To Ruuki se začal rozhlížet, čím by si mohl pomoci z této svízelné situace. Přítomnost jeho mečů cítil za jejími zády. „Tvé vzpomínky mi budou velmi prospěšné, Ruuki. Nejlepší Stíne Republiky. Cha! Nejlepší Stín byl přemožen Lady ze Sithu. Jak paradoxní. Ale nevyhnutelné…“ Zaměřil svůj pohled na Ten krystal. Srdce mu poskočilo. To, co z něj cítil, mu prozrazovalo, že musí jít o nějaký Sithský artefakt. Tato skutečnost bude Radu určitě zajímat, až jí jej dopraví i s tělem mrtvé Lady. Nahmatal si v botě skrytou čepel, oddechl si. Dostat se z pout byla otázka okamžiku. Sotva však vstal, ozářily místnost blesky, šlehající z napřažené ruky Sithky. Jen tak tak se mu podařilo vyhnout přímému zásahu. Zadusil výkřik bolesti a zrychleným během se vydal vstříc svým mečům.

Ve chvíli, kdy byla zažehnuta modrá a žlutá čepel, začal souboj, který měl předem jasného vítěze. S každým úderem dostával Stín navrch. Měl za sebou nejlepší výcvik. Dokázal čelit více jak třem protivníkům s mečem najednou. Jediné, co ho mohlo nyní ohrozit, byla Síla, kterou Lady vládla. Někomu tak silnému se nikdy nepostavil.
Náhle místnost exploduje modrou září a Ruuki naráží zády o stěnu. Ze stropu se snáší oblaka prachu. Algernnon de Bray, Lady ze Sithu stojí uprostřed místnosti, těžce oddechuje a probodává svého protivníka pohledem. Ruuki se usmívá. Algernnon mrká a… ve chvíli, kdy otevře oči, vidí, že Stín zmizel. Že jí něco ze zadu tvrdě udeřilo do ledvin. Že padá na kolena a jednou ranou jí láme nos, z kterého vytryskne proud krve. Jak ji jednou rukou táhne brutálně za vlasy nahoru a napřahuje se mečem k setnutí její hlavy. A… a tehdy okusili peklo.
Zem se jim zhoupla pod nohama a tlaková vlna jimi mrštila bokem. Okolní teplota v okamžiku stoupá řádově o několik stovek stupňů. Algernnoniny vlasy následkem toho vzplanou vysokým plamenem a její roucho též. Ruukimu na kůži začínají vyskakovat velké puchýře a jeho nehořlavé oblečení začíná doutnat. Lady ze Sithu ječí strachem a bolestí. Budova se začíná hroutit. V hořícím, rozpadajícím se domě se snaží Stín najít své světelné meče, kterými by ukončil její utrpení…

O pár okamžiků déle se Ruuki A. Arssadri, nejlepší Stín ve službách Řádu Jedi, svalil venku na chladné zemi. Proklel Majestic a sám sebe, že nebyl dost ostražitý. Byl daleko, daleko od bezpečné oblasti. Střela z lodi dopadla necelých dvě stě metrů od nich. Kdyby nebyli v domě, okamžitě by se vypařili. Obličej ho pálil a oblečení bylo nezvykle zcvrklé. Byl rád, že poslechl své tušení a oholil si vlasy. Pohlédl na zarudlé nebe a spatřil vzdalující se malou vesmírnou loď. Cítil v ní přítomnost Algernnon de Bray, samozvané Lady ze Sithu. Její aura hořela stejně, jako hořela ona, když ji opouštěl z hořícího domu.
Stín se začal nekontrolovatelně smát: „Nezapomeň! Nezapomeň na Stín, který přinesl světlo do tvého domu!“ vykřikl ke vzdalující se lodi a omdlel.

[Champbacca]

Bezprostředně poté, co jsem sáhl na tu černou pyramidu s rudými klikyháky, se kolem trochu zatmělo a moje společnice jako by naopak zbledla. Chtěl jsem to prozkoumat důkladněji, ale mé soustředění porušil nějaký strejda v černém plášti a s bílou maskou. Chvíli jsem váhal, jestli je to lebka, nebo kočka, ale když začal cosi blekotat, začalo mi to být skoro jedno.
Upřeně na mě hleděl a nevypadalo to, že by byl rád, že mě vidí. A pak začal mluvit.
Jazyků jsem sice pasivně uměl jenom pět, ale nikdy mi nedělalo problém valnou většinu těch dalších aspoň identifikovat. Tohle byla nejspíš nějaká extra hatmatilka, protože mi to nepřipomínalo vůbec nic a jeho to očividně nezajímalo, protože kvákal dál.
Nadechl jsem se, že ho jako decentně přeruším, ale ke slovu mě držka nepustil a místo toho poslal mým směrem moc pěkně upředenou síť blesků, které jsem tak tak uhnul a už s vytaženými drápy čekal, až přijde hrom.
Jenže on přišel další blesk.
Tak jsem zatnul zuby a zahrál si na akumulátor.
Elektřina sršela vzduchem, ozón smrděl jako divý a já absorboval jako ta nejnovější dámská vložka v reklamě na HoloNetu. On se nezdál pobavený, mě to začínalo trochu štvát, ale naneštěstí jsem nebyl na té straně, která to mohla zastavit. Už už jsem se připravoval, že tu naspořenou energii pěkně vypálím zpátky na něj, když se mé myšlenky stočily k jeho boku, u nějž stále postávala Sagwen a nehnula ani brvou.
Chtěl jsem na ni zavolat, jestli by mi třeba nechtěla pomoct, ale pak mi došla jedna zcela zásadní skutečnost. Ona nejen že nehnula ani brvou, ona ani nedýchala. Když se k tomu přičte ta vybledlost, dost možná se teď nacházela v trochu jiné realitě než já a ještě pravděpodobnější je, že já jsem teď spolu s kocourem v nějaké napůl snové, napůl paralelní bublině.
No a tyhle myšlenky mě samozřejmě stály soustředění, takže když ten černý trochu přitlačil na Sílu, dostal jsem šlupku jako prase a měl jsem co dělat, abych nepřeletěl místnost. Obligátně jsem se pod náporem smrtící energie složil a než mě vůbec napadlo zkoušet nějakou odvetu, byl jsem o úroveň hlouběji v bezvědomí.
A tentokrát to fakt mělo grády.
Ocitl jsem se v Chrámu na Coruscantu a všechno vypadalo naprosto skutečně, ovšem když jsem se podíval na vlastní pracky, byly tak nějak poloprůhledné. Takže jsem buď umřel, nebo jsem měl nějaké halucinace, nebo jsem to přehnal s mytím.
Ovšem tradičně mě z těchto úvah vyvedlo dění jiné, závažnější. Naprosté ticho koridoru náhle přerušil někdo, kdo přibíhal z jedné strany. Se zdejší akustikou bych ho měl už dávno slyšet, ale součástí halucinací asi bylo vypnutí zvuků.
Přibíhající byl padawan, mohlo mu být tak dvanáct a za běhu zapínal světelný meč. Netuším, o které době se mi to zdá, ale tohle není běžná praxe snad v žádné době, takže co se to tady u všech trandoshaních stehýnek děje?
Otočil jsem se na druhou stranu a chápal, proč zapíná meč, ovšem nechápal pro změnu spoustu dalších věcí. Nabíhal tam totiž oddíl klonů a před nimi klidně kráčel další Jedi, ovšem do tváře jsem mu přes kápi neviděl. Klony bez váhání spustily palbu na druhý konec chodby a chlapec stihl odraženými výstřely složit dva z nich, než ho třetí zabil precizním zásahem do hrudi.
Složil se, meč se mu odkutálel kamsi do rohu a já přemýšlel na plné obrátky. Nešlo o žádnou soukromou armádu, tohle byly klony z republikové armády, z té současné republikové armády, která právě tam venku bojuje s ošklivými a zlými Separatisty a vedou ji právě rytíři Jedi, tak proč by je teď měli chtít vystřílet?
Že by naopak změnil strany ten jeden nebohý neznámý padawan? Proč by ho pak ale odstraňovala armáda, když je kolem spousta jiných rytířů? Nehledě na to, že tyto moje úvahy byly přerušeny přiběhnutím dalších pěti rytířů, na které klony okamžitě začaly střílet. Takže s identifikací se nezdržují a jedna ze skupin tak prostě strany změnit musela, když již nadále nejsou spojenci. Jenže proč a která?
Střely nehlučně létaly vzduchem a pak se většina vracela, a snad by to pětice nakonec i vyhrála, kdyby se do věci nevložil světelný meč z druhé strany. Teď jsem tomu neznámému do tváře viděl a tím víc mi nebylo jasné, co se děje.
Anakin Skywalker, nebo jeho trochu starší verze, Qui-Gonův objev a Obi-Wanův učedník, údajně ten Vyvolený, co má navrátit rovnováhu Síle, tam bez větších skrupulí dvěma ranami ukončil život svého bývalého bratra v Řádu.
Druhého zkrátil o hlavu jen necelé tři metry ode mne, ale když jsem se ho zcela seriózně chtěl zeptat, co to krucinál vyvádí, jenom lehce šlehl pohledem mým směrem a obraz se rozplynul, aby ho nahradil jiný, ještě mlhavější a rovněž bez zvuku.
Stál jsem v další z mnoha chodeb Chrámu a koukal na spoušť, která nejspíš následovala tomu předchozímu výjevu. Stěnu rozerval výbuch a dírou bylo vidět na zapadající slunce, u protější zdi leželo šest těl, tři klony a tři Jediové, s jejichž odklízením si zjevně nikdo starost nedělal. Jediným pohybem tu byly v dálce létající transportéry a pomalu se snášející popel, jinak ticho a klid.
Naprosté ticho a přesto jsem věděl, co je obsahem toho sdělení, a že přijde čas, kdy rytíři Jedi nejen že nebudou žádání, ale bude s nimi zacházeno jako s lovnou zvěří. Že bude prolito tolik krve bytostí citlivých na Sílu, až to zjizví celou galaxii, a že je úplně jedno, komu to řeknu, neboť je to okamžik nevyhnutelný a neoddalitelný.
V momentě, kdy jsem si to přehrával v hlavě, se obraz rozplynul definitivně a já hleděl do stropu té místnosti, do které mě zavedla ta bývalá temná učednice. V ruce jsem měl zbytky střepů z holocronu a ona se právě objevila ve dveřích s něčím, co vypadalo jako mokrý hadr. Takže její loajalita je definitivně s námi. 
Nezdržoval jsem se vysvětlováním, jen jsem ji ujistil, že jsem v pořádku, požádal ji, ať na mě počká v lodi, a znovu ji ujistil, že jsem v pořádku, protože jsem tak asi nevypadal. V hlavě mi začal klíčit možná trochu megalomanský nápad, ovšem předtím bylo ještě třeba mnoho vykonat.

Dnes již snad poslední vycházka deštivou džunglí byla poznamenána pouze střetem s nějakou divnou příšerou, ale zahnal jsem ji zpátky do vody a brzy se dostal do města, kde už v povědomém doku tiše seděla Darkrider's Heart a šero v něm rušily prskající jiskřičky odlétající od svářeček několika robotů. Délku oprav odhadoval šéf doků na dva dny, náš nový pomocný technik na den a půl. Tak jako tak to znamenalo, že se tu ještě chvíli zdržíme, ať chceme nebo ne.
Zajatci byli mistrem Denyzzem uloženi v separovaných a uzamčených místnostech. Kamery sice ještě nefungovaly a priorita jejich oprav byla pramalá, ale ještě chvíli by v bezvědomí vydržet měli a ani pak moc nemají kudy utéct, extra se svázanýma rukama a nohama.
Zkusmo jsem nahlédl do strojovny, kde už dva droidi pilně pracovali, a nemohl si nevšimnout odklizených ostatků mé padawan. Možná jsem to měl udělat já, ale teď už na tom stejně nesejde. Pokračoval jsem tedy do kokpitu, kde zatím dva zbývající členové výpravy něco prováděli, a v příhodný moment, když bylo ticho, se zeptal na celkem jednoduchou věc.
[„Podával někdo hlášení Radě?“] Odpověď byla záporná a pak se stalo něco neuvěřitelného.
[„Dobře, tak to udělám já,“] řekl jsem skoro nadšeně a po chvilce lokalizoval na nedalekém panelu vysílačku. Nevím, co přesně mě k tomu vedlo, ale snad samotná živoucí Síla mi v tu chvíli našeptávala, ať jim toho řeknu co možná nejméně, protože mi to jednou zachrání život. A nejen mně.
Informoval jsem je zběžně o tom, že jsme nalezli a obratem vymlátili hnízdo Dookuových poskoků, že nyní je tahle bezvýznamná planeta bezpečná a že při tom nešťastnou náhodou zemřela moje čerstvá padawan. Ani oni se dál nevyptávali, jen zopakovali to, co už jsem dávno věděl, tedy že není smrt, je jen Síla.
Vypnul jsem přístroj a podíval se na své dva zbývající spolubojovníky. Pokud měli pochybnosti, proč jsem zatajil tu skupinu, kterou jsem nechal uprchnout, alespoň teď se na to ještě zeptat neodhodlali.
Možná jsem jim pak mohl pomáhat s opravami, ale i beze mě to zvládali na výbornou a já měl momentálně trochu jiné starosti. Najít v malém městečku skupinku osmi promoklých individuí v pláštích bylo naštěstí celkem snadné a našel jsem je pochopitelně v mně již známém baru Zelený lampión.
Krom mně rovněž známé bledé spasitelky to bylo sedm dětí v různém stádiu promočení a vystrašení, převážně lidé, ale když ode mne každý dostal jednu horkou čokoládu na náklady Chrámu, hned se na mě koukaly trochu přívětivěji. Snad s výjimkou nautolanky, která mi to pověšení za límec mezi ryby asi jen tak nezapomene.
[„A i když je tahle planeta možná celkem okouzlující,“] přešel jsem plynule od rozdávání hrnků k zapálenému projevu o budoucnosti a vůbec, [„tak vás teď s dovolením hodíme domů, případně do Chrámu Jediů, pokud bude někdo chtít.“]
Spustila se živá diskuse a zuby přestávaly drkotat zimou, načež se čtyři děti rozvzpomněly na svou domovskou planetu, dvě chtěly zkusit být ochráncem míru a spravedlnosti a jenom nautolanka zatím nevěděla, stejně jako bledule.
[„Času na rozmyšlenou máte víc než dost, ještě tak den dva tady budeme muset zůstat, protože loď nám někdo tak trochu rozstřískal.“] Děcka samozřejmě o ničem nevěděla, s jedinou dospělou v hloučku jsem si ale chápavý pohled vyměnit mohl. Problém, kde přečkat ty dva dny, lehce vyřešil majitel baru, který nám po chvilce přemlouvání nabídl pronajmutí dvou decentně zařízených pokojů nahoře v domě.
Ještě chvíli jsme tam zůstali jen ve dvou a vedli lehce fatalistickou debatu o osudu těch dětí, o vlivu, jaký na ně ta modrá mrcha měla, o Sagwen a o tom, co Tann čeká v Republikové věznici, když se Síla tak nějak divně zachvěla a já měl co dělat, abych odolal tasení meče. Někde blízko se děje nějaká zrada. Propálil jsem zbytek osazenstva baru pohledem, ale nemělo to jiný výsledek než takřka infarkt jednoho ze štamgastů. Teprve po pár minutách mě napadlo kontaktovat loď a zrada byla na světě.
„Našel nás,“ zněla odpověď druhého mistra, když se konečně přestal lehce dusit. „Než jsme se nadáli, prořízl trup, osvobodil jednoho vězně a při ústupu kropil loď raketami. Johauna i já jsme v pořádku, ale výbuch chladícího okruhu zabil oba naše hosty a druhý vězeň se silně přiotrávil kouřem. Obávám se, že náš odlet se ještě o dost zpozdí.“
[„Pokud se nevrátí oba dva a ještě nepřitvrdí. Hned tam budu,“] odvětil jsem a chystal se k dalšímu běhu deštěm.
„Nevrátí, alespoň ne nějakou dobu. Svou loď měl hned ve vedlejším stání a už zmizeli v hyperprostoru.“ Prevíti zbabělí. Sice to trochu smrdělo podobnou léčkou, jakou jsem já připravil na ně, ale něco mi říkalo, že oni jsou na lodi mířící do bezpečí opravdu oba. A i když jsem měl její meč v bezpečí u sebe, sotva jí to zbrzdí na nějakou významnou dobu.
[„Dálkový vysílač funguje? Asi by bylo lepší sehnat si náhradní odvoz. A preferoval bych někoho nezávislého, nechce se mi naši situaci vysvětlovat byrokratům.“]
„Funguje. A nebojte, vím o někom, kdo se perfektně hodí.“
Komunikace ustala a navzdory dalším ztrátám na nevinných životech bylo všechno vlastně zase v pořádku. Děti se holt domů dostanou jinými prostředky, ale důležité bylo, že dostanou. Johauna si tu loď prostě nechá opravit, nebo si tu užije pár týdnů prázdnin, a já...
Já se vrátil do vyčištěné základny, tentokrát ovšem hlavním vchodem, který jsem po intenzivním pátrání našel v hustém roští a který už nikdo jiný nehlídal. Tam jsem sebejistě sešel po točitém ochozu až dolů, prošel do hangáru a tam našel všechno tak, jak jsem to tam nechal, takže důvěra v tu učednici vložená nebyla marná.
Znalecky a možná trochu poživačně jsem poplácal loď po chromovaném trupu a vlezl dovnitř, kde mě čekala další série překvapení. Předně bylo na palubě až přehnaně uklizeno, a to do takové míry, že působila téměř dojmem muzejního kousku. To bych přešel jen se zdvihnutým obočím, ovšem z objevu v nákladovém prostoru mi málem vypadly oči z důlků.
Krom miraluky, která tam něco studovala z malého holocronu, tam totiž leželo šest kontejnerů se zpracovanými krystaly novy, jejichž hodnotu na jsem si troufl odhadnout asi na šest milionů republikových kreditů. Prostě dost na to, aby si člověk koupil všechno, co potřebuje, a pak pár baráků navíc...

[Mia Mahariel]

Flashback

27 BBY na blíže neurčené planetě…

Povzdechla jsem si, obrnila jsem se neoblomnou trpělivostí a vešla jsem do místnosti. Kupodivu tam seděli, postávali a váleli se po zemi všichni. Teda všichni až na Pucka, který se před týdnem udusil vlastním palcem u nohy. Neptejte se mě jak to udělal, nemám zdání.
Když jsem před měsícem přebírala pod velení tuhle bandu, vypila jsem ten den dost alkoholu na to, aby to vystačilo běžnému konzumentovi na několik let, ale já byla zoufalá. Můj mentor byl po celé organizaci proslavený svým vytříbeným vkusem na žáky. Pár ostatních lovců proto nechápalo, jak se mu povedlo dostat do své břídilské bandy právě mě. Já jsem to chápala, otčím potřeboval něčím zaplatit za vraždu pašeráckého konkurenta a neměl nic cenějšího než nevlastní dceru (chudák chudá). Takže jsem ve svých deseti (jedenácti, dvanácti…bůhví, počítám to jen od té doby, co mě pěstouni našli) skončila pod křídly nejhoršího (ne, že by budil hrůzu, to spíš jeho akce vždycky končili katastrofou) nájemného vrahouna v rámci malé organizace Blidiot Corp. Třikrát hurá.
Nakonec to nebylo tak zlé. Všechny jeho tři manželky mě měly rády a v podstatě nikomu nedovolily, aby mi ublížil. A všechny tři mě pak v době mé puberty utěšovaly a otíraly mi slzy, když jsem zdrhla s jedním ukecaným pašerákem, kterému minimálně třetina galaxie říká tati a následně jsem se vrátila domů, vyplakat si zlomené srdce.
Takže když se jedna z akcí stala našemu mentorovi osudnou, vyhodnotili mě jeho nadřízení jako nejlepší alternativu. A já jsem si v tu chvíli strašně moc přála, abych se bývala tolik nesnažila být lepší než všichni ostatní. Být horší by mi ale dalo podstatně víc práce.
„Takže…“ přelétla jsem je všechny pohledem a těžce jsem polkla. Muff se dloubal v nose, Barny v zubech, Hacen důkladně sondoval jazykem Savllinu dutinu ústní a Savlla se Hacenovi…no radši bez komentáře. Každopádně mi nikdo z nich nevěnoval ani nejmenší pozornost.
„Hej! Já s váma mluvím!“ zamávala jsem oběma rukama nad hlavou. Nic. Svěsila jsem ramena a posadila jsem se. Opřela jsem si čelo o ruku a zavřela jsem oči. Kdybych usnula, nic zásadního se nestane. Pak ale utichli. Zamrkala jsem a věnovala jim krátký pohled. Pozorovali mě, nejistě a zkoumavě, jako bych byla bomba těsně před výbuchem.
„Máme misi?“ zeptal se Muff dychtivě a v očích mu zajiskřilo. Na žádné jaktěživ nebyl, náš mentor ho objevil teprve nedávno na nějakém zapadlém měsíci.
„Jo.“ Povzdechla jsem si a dopodrobna jim popsala, co po nás velení chce. Všem se rozzářily tváře a začali nadšeně diskutovat o průběhu akce. Poslouchala jsem je jen napůl, protože většina z toho, co vymysleli, by se hodila možná tak do vědeckofantastické fikce, než aby mi byla k užitku. Nicméně jsme se nakonec dobrali k nějakému závěru a rozhodli se počkat na ráno.
Nalodění, cesta i přistání na zdánlivě neobydlené planetě proběhlo hladce, ale pak už šlo všechno od desíti k pěti. Překvapili nás. Jako kdyby o napadení dávno věděli a stihli se připravit. Jak počtem, tak zbraněmi. Muff odpadl první, dostal zásah přímo do hrudi, odplachtil několik metrů pozpátku proti zdi podzemního bunkru a svezl se po stěně k zemi. Z poškozeného brnění se mu kouřilo a nehýbal se. Jedna nula pro obránce.
Jako další to odnesla Savlla. Přimotala se do přestřelky, ani nevím, co tím zamýšlela, ale schytala to jak od Hacena, tak od nepřítele. Padla k zemi ladně jako pírko, ale nebyl čas zkoumat, jestli je na živu, sama jsem měla co dělat, abych uhýbala střelám, které pršely snad z každého kouta jejich základny. A v tu chvíli mi došlo, že tahle mise možná měla mít za výsledek právě náš neúspěch. Že se prostě organizace rozhodla jednou provždy Břídilů zbavit. Neměla jsem ale moc času myšlenku rozvinout a dokončit, protože to Hacen nevydržel a jal se zachraňovat svou milou uprostřed palby. Netrvalo dlouho a i jemu se kouřilo z vyztuženého obleku. Skončila jsem na planetě s bandou nájemných sebevrahů…Došla mi trpělivost a poslala jsem zbylého člena týmu pro zbraně těžšího ražení, zatímco jsem ho celkem úspěšně kryla palbou. Pak mě cosi udeřilo do temene a svět zčernal.

Probrala jsem se na ošetřovně. Několik droidů se staralo o zbytek mého soukromého pekla, kupodivu to všichni přežili. Zázrak. Promnula jsem si zátylek, zjistila jsem, že mi někdo poskládal tělo dohromady a všechno se zdálo být na svých místech.
„V pořádku?“ ozvalo se nad mou postelí, až jsem sebou překvapením trhla, jak mi z jeho hlasu zazvonilo v uších. Musela jsem dostat pořádnou ránu do hlavy. Zamumlala jsem kladnou odpověď a posadila jsem se. Místnost se najednou zatočila, nejdřív doprava, pak doleva a nakonec se ustálila. Jakžtakž. Možná se trochu houpala.
„Můžete vstát?“
„Snad.“ Odtušila jsem nevrle.
„Velitel Sega s vámi chce mluvit.“
Sám velký hlavoun? „Erran?“
„Ne, jeho syn, Sebastian.“
Aha, to menší zlo. Aspoň doufám. „Dobře, jen…minutku než se dám nějak do kupy, ano?“
Neochotně souhlasil a já jsem se zavřela v koupelně. Pohled do zrcadla mě rozesmál, vypadala jsem jak špatná reklama na kosmetiku, ale fialová okolo mého oka měla se stíny jen pramálo společného. Permanentní make-up, vodou nesmyvatelný. Upozornění, časem může měnit barvy. Pokud dojde k vyblednutí, kontaktujte prosím výrobce, zdarma vám jej obnovíme a možná přidáme pár vylepšení. Vzhledem svého nadřízeného asi zrovna neohromím.
Muž (měla jsem podezření, že patřil k Segově ochrance) mě se zamračeným výrazem ve tváři doprovodil až do soukromých pokojů velitelovy rodiny a v jednom mě zanechal. Samotnou. Místnost byla vybavena docela prostě, pár křesel, pohovka a stolek. Prostě prostor pro příjmání návštěv.
„Říkal jsem jim, že to působí moc stroze, ale neposlouchali mě.“
Zase jsem sebou trhla. Proč mi to dneska ti lidi dělají?
„Chybí tomu jen pár barev.“ Zamumlala jsem a otočila se na příchozího. Usmíval se.
„Zato vy jimi přímo hýříte.“ Podotknul k mému válečnému designu obličeje. A stále se usmíval. Moc hezky. „Sebastian Sega, těší mě.“ Pokynul mi, abych se posadila.
„Mě taky. Já jsem…“
„Mia. Já vím.“ Úsměv nabyl srdečnější podoby. „Nová chůva Tarashovy sebranky podivínů.“
„Jo.“ Potvrdila jsem nevrle. „Podívejte, pokud se mě chcete zbavit, stačí říct. Už s nima nechci mít nic společného, jsou na nic! Takže vám to usnadním. Končím.“ Vychrlila jsem na něj a zvedla se k odchodu. Ani to s ním nehlo.
„Mám pro vás jinou alternativu.“
To mě zastavilo. „Jakou? Mise se mi nepovedla, málem nás zabili a cíl utekl. Fatální neúspěch.“
„Neměla jste moc možností, ale nikdo z  týmu nepřišel o život. Bohužel.“
Jo, bohužel, to sedí. Vrátila jsem se zpátky do pohodlného křesla. „Takže?“
„Takže, vám nabízím místo v mém týmu. Poletíme dokončit tu zpackanou misi, máte zájem?“ zadíval se na mě a na jednu absurdní vteřinu jsem měla dojem, jako by se ten zájem měl týkat i něčeho jiného.
„Jo.“ Usmála jsem se a tak trochu jsem se přistihla, že odpovídám víceméně i na tu nevyřčenou otázku.
„Výborně.“ Zazubil se.
Následující ráno jsem se rozloučila s Břídily a nechala se uvést na palubu Sebastianovy lodi, Opilé ochechule. A tam jsem strávila celou cestu příjemným a hlavně podrobným poznáváním velitele Segy v nákladovém prostoru…

[Vooj-tae]

Vzpomínka...
   Učební místnost oválného půdorysu byla příjemně osvětlená tlumenými slunečními paprsky dopadajícími z velkých transpariocelových oken, umístěných těsně pod vysokým stropem, na teplou mozaikovou dřevěnou podlahu. Pozoroval jsem dlouhé stíny, jež vrhaly vysoké sloupy po obvodu celé učebny. Ono říkat učebna něčemu, co by mohlo být (a pravděpodobně by také bylo) kdekoliv jinde pokládáno za chrám, můžou jen Jediové.
   Mám rád denní světlo. Tady na Coruscantu je opravdu nedostatkovým zbožím, dokonce natolik, až se z něj stal symbol bohatství a vysokého společenského postavení. Jen ti nejšťastlivější si mohou dovolit obývat nejvyšší patra této přelidněné a téměř stoprocentně urbanizované planety. Jako obyvatel Chrámu Jedi jsem měl naštěstí vždycky všeho dostatek, včetně denního světla. Tedy téměř všeho...
   „Zase na nesprávné věci myslíš, mladý žáku.“ Z mých myšlenek mě probral mírně káravý hlas mistra Yody. Stál přímo přede mnou, jen o něco nižší než já samotný. Na rozdíl ode mě z něj však přímo sálal respekt, moudrost a... překvapivě také mírné pobavení. „V myšlenkách na úkor přítomnosti se ztratit nesmíš, to ty víš.“ dodal povzbudivě.
   „Já ale musím vědět, kdo jsem, mistře. A kdo jsou mí rodiče. Síla mi to našeptává každý den.“
   „Vědět vše hned, snazší vše mít, pouze k temné straně vede, mladíku. A to by bylo zlé, moc moc zlé,“ dokončil Yoda hláskem vypravěče pohádek v Jediských jeslích a celý klan se dal do upřímného smíchu. Mezi dětmi se mistr Yoda těšil obrovské oblibě.
   Nic víc jsem si již říct nedovolil, ale Yodova odpověď mě příliš nepotěšila. Někde už jsem jí slyšel...
(konec vzpomínky...)

   Ze vzpomínek mě vytrhl lodní interkom:
   „Co kdybyste se připoutali, vážení a milí cestující? Budeme vstupovat do atmosféry,“ zahalekal zvesela pravděpodobně mírně podnapilý kapitán stařičkého linkového raketoplánu. To jsou ty škrty v chrámovém rozpočtu, pomyslel jsem si. A navíc, proč by za mě utráceli nějaký extra kredity? Pokud si dobře pamatuju, posílaj mě na tu farmu protože jsem je prostě nasral, i když oni by to nikdy nepřiznali. Oni se přece nenaštvávaj, žijou jenom v míru a askezi. Chjo, Coruscant mi bude chybět, ale aspoň se dostanu někam na vzduch a denní světlo, no ne? Doufám, že tam budou mít ultrafotbalový hřiště. Už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposledy kopnul do holo-balónu.
   Najednou raketoplán prudce narazil do atmosféry. Inerciální tlumiče tu asi nefungujou, proběhlo mi hlavou. Nebo, podle nadšeného výkřiku „VOHOOOOUU!!“ nesoucího se z pilotí kabiny, je prostě kapitán vypnul, aby si užil trošku toho přetížení. Naštěstí jsem se reflexivně chytil opěradla své sedačky, a tak jsem teď narozdíl od zbytku nepřipoutaných cestujících neležel potlučenej na zemi a nenadával. Raketoplán se sklidnil a pomalu proplouval atmosférou planety, jejíž jméno jsem byl líný si zapamatovat. Záleží na jméně?
   
   Další vzpomínky, daleko čerstvější:
Neo Nalto. Zvláštní jméno, pomyslel jsem si. Doufám, že nebylo smyšlené, jelikož bych ztratil jedinou stopu, která mě pojí s mými rodiči. Ale Síla mi říkala, že je to ta správná stopa. Na ničem jiném mi momentálně nezáleželo, na mistru Winduovi, jak do mě hustí svá moudra, už teprve ne. Nasadil jsem svůj nejprovinilejší výraz, k tomu smutné oči a zadíval se přímo na něj.
   „Co jsi tím chtěl dokázat, žáku? Vkrást se do Jedijského archivu je velice závažný zločin! Sám mi řekni, jak tě mám teď potrestat?“ Vyřkl mistr Windu jednu z těch dospěláckých technik, které na nás občas dospělí zkouší. Co bys dělal na mém místě? Jak by ses cítil, kdyby to někdo udělal tobě? Jak by ses potrestal? Proboha, copak se na todle dá nějak normálně odpovědět? Co mu mám asi tak říct? Usekněte mi ruku?
   „Nevím mistře. Co třeba stokrát napsat, že se nebudu vloupávat do archivu Jedi?“ Zkusil jsem to na něj a vymáčkl z oka slzičku. Na starého lišáka Windua to ale neplatilo.
   „Závažnost tvého prohřešku je daleko větší, žáku. A není to tvůj první přestupek, již nějakou dobu jsi špatným příkladem pro své spolužáky. Shodli jsme se s mistrem Yodou, že pro tebe bude nejlepší, když se dostaneš na nějakou dobu z Coruscantu.“
   Todle jsem nečekal. „Ale mistře, za 2 měsíce mě čeká závěrečná zkouška na padawana. Potřebuju se na ní připravit tady v Chrámu,“ odvětil jsem smutně.
   „Celý náš život musíme hlídat svoje činy a být za ně zodpovědní. To je lekce, kterou se musíš naučit. Považuj toto za neúspěch ve tvých zkouškách. Jsi oficiálně přeřazen k Service Corps, za týden odlétáš na jednu z našich farem...“
(konec vzpomínky)

   Vzpomínka zanechala trpkou pachuť nespravedlnosti v mojí puse. Průzorem jsem si všimnul, že raketoplán právě dosedá na travnatou přistávací plochu uprostřed osady. Pohled ven předčil všecha má očekávání. To je ale díra!

[Woallc Con-Denyzz]

Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE

Místo: Mi Leptonis IV
Datum a čas: 1 rok klonových válek. (22 let před Yavinem)

Ještě že sem při návratu do města použil stejnou trasu, takže většinu cesty sem strávil pod korunami stromů, a mohl se tak vyhnout nepříjemnému dešti. Už sem se těšil na to jak ze sebe sundám ty promočené, propocené a od prachu umazané šaty, dám si pořádnou horkou sprchu a hlavně dobrý horký čaj. Kdybych chtěl, tak samozřejmě díky síle zbavím své tělo únavy a prochladnutí. Ale přeci jen někdy je lepší spoléhat na vymoženosti pokroku a vychutnat si normální světské slasti.
Během několika málo vteřin se stalo spousta věcí, díky kterým jsem věděl, že sprcha a čaj budou muset ještě nějakou chvilku počkat.
Zaprvé nad stromy jsem zaslechl silnou explozi, kterou následovalo typické ječení padající  neovladatelné lodi atmosférou planety.
Zadruhé jsem ucítil poruchu v síle.   

Bolest …
Strach …
Vztek …

O několik vteřin později se krajinou ozvala rada silných zvuků, lámání větví, lámání kmenů stromů, a silná dutá rána nárazu velkého předmětu do země.
 
SMRT…

Nepotřeboval jsem na vlastní oči vidět co se stalo. Tak nějak jsme to věděl. Tak nějak sem to tušil. Někdo sestřelil Johuninu loď, která se následně zřítila. Podvědomě jsem čekal explozi. Nepřišla.
Oddechnul jsem si.
Na tůroval jsem swoop a vydal se k místu havárie. Zabralo mi to pár dalších minut. Čím déle to trvalo, tím víc ve mně rostl pocit strachu o Jo. Ztratit takhle třetího padewana bych už asi nepřenesl přes srdce.
Hmátl jsem po síle a zvýšil sou ostražitos. Tušil jsem, že ten co sestřelil loď tu někde musí být. A pokud je ta osoba nebo skupina dost chytrá, udělají to co každý dobrý taktik. Zkontrolují, jestli někdo v lodi přežil. Pokud jo vyčistí ji.
Když jsem vyjel na uměle vytvořenou mýtinu bylo mi jasné, že ten kdo sestřelil loď je dost inteligentní na to aby svou zkázu dokončil. Ostražitě jsem spíš očekával menší skupinu, a tak přítomnost jednoho záškodníka mne trochu zaskočila.
Jenže můj rychlí příjezd zaskočil i jeho.
Holohlavý humanoid s modrou kůží, podobný člověku. Stál několik metrů od lodi a mířil s jakousi tičovitou zbraní na kokpit lodi.
Síla mě varovala, modrásek chtěl střílet, telekineticky sem mu šťouchnul do jeho zbraně a tak jeho střela minula svůj cíl. V šílené rychlosti sem se vyhoupl z křesla svoopu a přemetem ve vzduchu dopadl na zem mezi loď a útočníka, s dávno aktivovaným mečem. Swoop se o několik metrů dál zastavil.
„ Vaše jméno na pozvánce dnešního pikniku nemám.“ Prohlásil sem.
„ Ha … Další Jedi tomu říkám krásný den na zabíjení.“ Zákeřně se usmál.
Dobrá. Ten modrej šmejd sestřelil, loď. Zabil jednoho z nás. Tohle si vypije. Nečekal jsem na tož až on první zaútočí. Převzal jsem iniciativu. Vyskočil jsem do vzduchu a letěl na něj. Otočil svou zbraň a z druhého konce na mě vyslal salvu laserových střel. Veden silou jsem smrtelné střeli vykrýval a odrážel stranou. Doplachtil jsem k plešounovi a máchl mečem.
Promáchl.
Plešoun se během pár vteřin vznášel ve vzduch o několik metrů na demnou.
Sakra Jetpack. Takže to bude trochu složitější. Když jsem dopadl na zem obdařil mne  posměšným úšklebkem.
Otočil svou prazvláštní tičovou zbraň namířil na mě druhým koncem, vypálil další malou raketu. Telekinezí sem raketu odklonil, aby mě nezasáhla.
Když na mě tak, tak já stejně.
Na mýtině okolo zřícené lodi byl dostatek zlámaných větví a kmenů, a kamenů z rozryté brázda země, a kamení. Začal je proti modráskovy házet větve kameny a kusy rozlámaných kmenů. Ten hajzlík se úspěšně se uhýbal. A tak se rozběhl a párkrát po něm skočil. Neuspěšně. Jeho jetpack byl pro něj obrovskou výhodou. Náš souboj na mýtině pokračoval několik minut. Než to modráska přestalo bavit a zamířil směrem do lesa. Bud chtěl utéct nebo chtěl, abych přišel o výhodu množství použitelných projektilů. I když sem věděl, že jeho pronásledováním přijdu o tu výhodu, dal sem se do jeho pronásledování.
Modrásek odpachtil do leasa já vyskočila na nejbližší strom a proskakujíc po větvích korunami stromů ho pronásledoval. Najednou se mi naskytla příležitost. Proskočil jsem další korunuo stromu přeplachtil několik metrů volného prostoru. A vyskočil modráskovy na záda.
Teda aspoň takový byl můj původný úmysl. Nějak se mu podařilo se vyhnout a já sem, přestál v jeho náručí. Při srážce sem přišel o měč, on o svou tyč, brraně spadli někam do lesa.  Jetpack se propadl o několik metrů níž pod nečekanou váhou. Těch několik málo vtěři zaklíněni nohama jsme se navzájem mlátili pěstmi. Pak s námi neovladatelný stroj narazil do jednoho z kmenu stromů, tak prudce, že sem se modráska pustil a padal sem dolů skrz větve na zem. Modrasek se zřítil do křoví.
Naraz mi na chvíli vyrazil dech až tak moc, že se mi před očima udělali mžitky.
Na krátkou chvíli sem ztratil vědomí, ale varovná předtucha nebezpečí mě blesku rychle přivedla k vědomí a postavila na nohy. Na poslední chvíli jsem uskočil před nebezpečnou salvou z blasteru.
Bez světelného meče jsem proti modráskovy měl pramalou šanci. Natáhl jsem se v síle po spadaném listí a jehličí a zavířil sním ve vzduchu přímo do modráskovo očí aby mě ztratil z pohledu.   
Povedlo se.
Skryl sem se v korunách stromu. Můj útok modráska naštval, přepnul svou zbran na maximální výkon a začal kropil okolí rychlou laserovou střelbou. Potřeboval sem meč a potřeboval sem ho rychle.
Jenže kde je.
Skryt ve stínech korun stromů jsem skákal skrz koruny a hledal svou zbraň. Mocná síla mi přála. Hmátl jsem po zbrani a seskočil na zem odhodlán to konečně ukončit. Modráskova salva se zaměřila znovu na mě. Vířil jsem mečem a odrážel jeho střely. Ponořil sem se víc do síly. Odrážejíc jeho střeli se blížil k němu. Dostal se několik kroků od něj. Telekineticky orazil jeho zbraň stranou, naposledy se rozmáchl a ťal skrz jeho nekrytou obranu.
Teda bylo by to úspěšné, kdyby modrásek zůstal na svém místě. Z ničeho nic jeho útok skončil tak rychle jak začal. Vzal nohy na ramena a utekl… Zapnul svůj jet a odplachtil do nekonečných dálav.   
Fajn. Někdy příště.
Vypnul jsem zbraň.
Z křoví se vynořil jako duch mistr Champie, kdybych neovládal sílu, určitě by mě vylekal.
Mlčky jsme došli k lodi. Spodní vstupní rampa byla pod trupem, a tak jsme se do lodi dostali horním průlezem, který jsme museli odseknout.
Už při vstupu do lodě, jsem uvnitř vnímal přítomnost jen tří osob. Částečně jsem si oddechl. Věděl jsem, že Jo žije. Cítil jsem několik silných pocitů, její vztek mísicí se s hlubokým zármutkem. Nikde na lodi jsem nedokázal vycítit druhého padawana. Jako by zmizela.
Wookiee zamířil do útrob lodě. Já do kokpitu. Johy mrzutě seděla nad přístrojovou deskou a čekala až jí loď nahlásí všechny škody.
Když jsem vstoupil dovnitř ohlédla se, a kývla. Dali jsme se do řeči a v rychlosti my vysvětlila co se stalo. Jak někdo sestřelil loď, jak přetížený výboj z reaktoru zabil Orn a pár dalších věcí. Cítil jsem, že si smrt druhé padawanky částečně vyčítá. A tak jsem jí několika slovy utěšil. Útěchu slyšet nechtěla zvedla se a požádala mě abych zůstal v kokpitu a sledoval kontrolní panel. A hlásil jí změny v lodních systémech.
O několik minut později, když sem Johy palcem naznačoval, že se jí provizorní propojení nějakého elektronického vedené povedlo a část kontrolek na panelu zezelenala. Vrátil se druhý mistr. Jeho aura zářila smutkem a zklamáním nad smrtí jeho padawana, ale díky síle se vzchopil a většinu negativných pocitů pro tuto chvíli zapudil.
Mluvit o tom co se stalo bylo zbytečné. A tak hrobové ticho prolomil wookiee.
[„Poletí to?“]
„Po planetě rozhodně, ale bude chvíli trvat, než budeme moct do vesmíru. Na předrátování všech spojů kolem hyperpohonu budu potřebovat minimálně den i za předpokladu, že to zvládnu bez spánku,“ předběhl muž v odpovědi Johaunu mávajíc  hasákem.
[„Výborně, zvedněte to a leťte do města, tam půjdou opravy rychleji. A abych nezapomněl, bude tam na vás čekat taková ... taková malá, bledá, tváře divé, pod pláštíkem osoba. A s ní banda dětí, všechny je naložíte a počkáte, až se vrátíme my.“]  Ukázal na mě. [„My jdeme zpátky, máme tam práci.“]
S přikývnutím a bez dalších otázek jsme se vydali zpět do akademie. Během cesty mi wookiee stručně vysvětlil co se stalo. Že malé nevinné děti a pár dalších temnou stranou neposkvrněných členů bylo evakuováno do města. Zbytek nejspíš bude odporovat. A což také znamenalo, že je musíme buď zatknout, nebo v tom posledním případě eliminovat. 
Tak nějak jsem tušil, že možnost A nepřichází k úvaze.
Zase jsme rozdělili své síly, a zabránili tak někomu v útěku. Wookiee se vydal k podvodnímu vchodu. Já protentokrát k hlavnímu vchodu nad zemí.
O několik minut později jsem dorazil k hlavnímu vchodu. Těžká velká vrata chránili hlavní vstup do kompexu, teda chránili by pokud by byli zavřené. Vrata byla otevřená a za nimi se nacházela vstupní místnost s dalšími také otevřenými vraty. V místnost byli tři lidští temní akolité, nakládající spěšně do velkého speedru nějaké bedny. Všimli se mě na poslední chvíli.
„ Eh omlouvám se ale jsem Valder Zebar geolog z Intergalaktické těžební, přišel jsem na inspekci dolu.“ Snažil sem se zahrát vyděšeného. A pomalu se blížil ke speedru.
„ Tady nemáš co dělat dědku.“
Sáhl sem po síle a vyslal do jejich myslí klid. Blížil jsem se dál pomalu s rukama od těla.
„ Promiňte pánové, ale byl jsem sem vyslán abych prozkoumal důl a zvážil jeho znovu otevření.“
„Vypadni dědku, všichni tu na planetě ví, že je důl dávno vytěženej!“
Když sem se přiblížil nebezpečně blízko nejbližší mladík sáhl po svém meči a výhružně zbraň aktivoval.
Udělal jsem několik posledních kroků a zastavil se.
„ To už jsem ve městě zjistil, ale moje společnost si vyžádala, nový geologický průzkum.“
Všichni tři se posměšně usmáli a tvářili se dost výhružně.
„ Tak to je nám líto, protože jedinej průzkum kterej tu uděláš bude tvá cesta na onen svět.“  Zachechtal se jeden z nich. Ostatní dva aktivovali postupně meče, a celá trojce na mě zaútočila.
Temnotou, a pýchou zaslepení hlupáci. Otočil jsem se na podpatku aktivoval svůj meč. A přeťal v pase prvního útočníka. Druhého jsem telekineticky mrštil na speedr. Třetímu útočníkovi jsem nastavil v obraně meč. V jeho tváři se zračilo zděšení a překvapení. Když o sebe naše zbraně křísli, využil jsem jeho zaváhání, znovu se otočil na patě, spodním máchnutím mu uťal ruce a druhým sekem zprava oddělil hlavu od těla. Mladík kterého jsem odrazil na speedr se zberchal na nohy a váhal co má dělat. V očích se mu zračil strach. Ale strach z pokárání od mistrů zvítězil a zaútočil. Jeho život sem ukončil po několika rychlých výpadech. I jeho tělo se skácelo k zemi mrtvé a bez hlavy.
Se zapnutým světelným mečem. Jsem vešel  dovnitř komplexu a kráčel chodbou. V půli cesty jsem narazil na dva další akolity. Rodiana a černovlasého člověka s páskou přes oko. Zvuky u hlavního vchodu je vylákali k obchůzce. Oba dva aktivovali meče.
„ Předpokládám, že nemáte zájem se vzdát?“
Neměli.
V naprosté souhře se ne mě vrhly. Využívali zkušeností ze společného tréninku. Chodba byla dost široká aby semnou mohl bojovat společně. Nešetřili mě a utočili naplno, a tak sem je ani nešetřil já. Telepaticky jsem k nim vyslal iluzi svého klamného útoku. A ve skutečnosti jsem se ohnul a podkopnul jednoočku nohy. Rodian byl vnímavější a mou iluzi prohlédl a tak na mě zaútočil horním sekem. Mrštil jsem tělem dopředu a v kotoulu se vyhnul jeho útoku který kdyby byl o něco rychlejší udělal by v mém krku větší dýchací otvor. Rodian netrpělivě zaútočil a tak se nabodl na můj meč který sem nastavil za svá záda. S umírajícím hmyzoksichtem vysícím na meči sem se protočil na místě. Telekineticky odrazil mrtvolu na zvedajícího se jedookáče. Devadesát kilo letící  mrtvé váhy udělal své, smetlo človíčka na zem. Než se jednoočko  vyhrabal zpod mrtvoly, přiskočil jsem k němu, utnul mu ruku s mečem. Pokleknul  a proklál jeho srdce i skrz tělo mrtvého rodiana.     
Proplétal jsem se dál enklávou, sjel dalším výtahem o patro níže. Prohledal jsem patro, ve kterém se nacházely stroje na zpracování krystalů.  Až na pracující stroje bylo prázdné. A tak jsem dalším výtahem sjel do dalšího patra. Síla mi prozradila, že několik metrů odemně jsou další 4 bytosti. Vlezl sem do nějakého technického střediska, nad hangárem. Uvnitř hráli saback další tři akolité. Rohatý Zabrak, chapadlovitá  Nautolanka  a démonický bůvolovitý  Iktotchi.
Na mojí otázku jestli se vzdají odpověděli, klasickou odpovědí asi typickou pro tento komplex. Aktivovali své meče a zaútočili na mě.
Jedno se zdejším lektorům musí nechat. Dokázali své učedníky dobře vycvičit v boji se světelnými meči. Ale protože to nebyli kordinovaní jediové a v každé z jejich osobností se zračila, temná individualita. I když byli zruční šermíři, tahle skupinka mých protivníků jakoby jednala spíše chaoticky.
Jako první na mě zaútočil zabrak přeskočil jeden z panelů. Mohl jsem ho přeseknout vedví, ale můj útok znemožnily dvě vzduchem letící židle, které pomě hodil Iktotchi. Mrštil jsem svém tělem za jeden z panelů. Židle prolétly vzduchem a Zabrak o par vteřin později dopadl na místo kde sem před několika vteřinami stál. Boj ve stísněném prostoru měl své výhody i nevýhody. A tak jsem tam všichni pár krátkých minut přeskakovali z místa na místo, přes a mezi panely.  První kdo zemřel mým mečem byla nautolanka, telekineticky sem pod ní podtrhl jeden z panelů přes, který překračovala. Ztratila rovnováhu, a její zaváhání jí stálo tu vteřinu, ve kterém sem jí přetnul tělo vedví. Zabrak se stal druhým nebožtíkem, zemřel statečně, když jeho neopatrný spolubojovník po mě mrštil další židli. Židle náhodou, s mou pomocí, změnila směr a smetla zabraka na pult. Tekineticky sem aktivoval nautolančin meč a mrštil ho po roháčovi a cizí zbraní proklál jeho hrdlo. Iktotchi nevyhnutelně zemřel jako poslední. Odhodlán pomstít své spolužáky se na mě vrhnul a ve výru útoků se mne snažil udolat. Marně. Vzteky nedával pozor a tak sem využil jeho odkrytého místa, uťal mu ruce s mečem a následně i hlavu.
Tohle patro bylo čisté.
Vyslal sem své vědomí a cítil, že mistr champie. Bojuje nedaleko o patro níže s posledními přeživšími. Cítil jsem, že se k němu blíží nejsilnější temná aura na základně. Zapřemýšlel jsem jestli mu mám jít pomoci. Ale protože jsem podvědomě cítil, následující souboj má prostě být jeho osobní záležitostí. Ponořil jsem se do síly a vyslal své vědomý aby našlo další známky temnoty. Našel jsem je. Citíl jsem je na východě od středu komplexu. Vyvolal sem si ze vzpomínek mapu komplexu a vydal se nejrychlejší cestou, k místu kde sem temnotu tušil. 
Prošel jsem skrz několik dalších, místností až k jednomu z ochozů nad hlavní výcvikovou jeskyní, dole zahledl wookieeho bojujícího s modrou ženou.
Obešel sem jeskini po ochozu a vydal se do východných chodeb komlexu.
Po pár krátkých minutách jsem dorazil do jedné z jeskyní, ve které se ještě nacházelo spousta krystalu nova.
Uprostřed jeskyně seděli a meditovali tři temňásci. Twi´lek, Togruta a holohlavý lidský muž.
Trojce se naprosto v klidu zvedla a společně se otočili ke mně.
„ Z nařízení Galakticke Higenické inspekce, kvůli přemnožení zdejších škůdců. Jsem vám to sem přišel zavřít pánové.“ Ušklíbl sem se na ně. Můj vtip nezabral, jen vyvolal, u twi´leka letmí pohled na oba mistry. Ti přikývli. Ocasohlavec aktivoval zbraň a zaútočil. Tak nějak jsem v duchu předpokládal, že na mě trojce zaútočí společně. Ale mistři zůstali stát a nechali svého učně aby semnou bojoval. Takticky chtěli poznat můj styl boje.
Jak chytré.
Nejspíš podle jejich mínění byl ten twi´lek nejnadanějším učněm v této akademii. Neříkám, že nebyl. Jeho útoky byli precizní a velmi zkušené, ale postrádali schopnost improvizativných kombinací, prostě nebyli vytříbené mnohaletým tréninkem a mnohaletým bojem s mečem. Vyměnili jsme si spolu několik útoků. Já většinou zůstával v defenzívě a nechal twi´leka útočit. Nechtěl jsem jeho mistrům prozradit celí svůj bojoví styl. Twi´lek pak udělal osudovou chybu kterou sem využil. Utnul jsem mu pravou nohu a když se vyděšeně kácel bez nohy k zemi proklál mu srdce.
V bojovém postoji sem se otočil proti mistrům. Holá hlava aktivoval meč a uklonil na pozdrav.
Zaútočil.
Jeho temná aura prozrazovala, že to byl silný nepřítel, a nebezpečný protivník, A tak sem se ponořil  do klidu a nechal se vést silou. Naše zbraně vířili ve smrtelné tanci, oba dva ponořeni do síly. Po několika výměnách útoků a obran jsem ale vycítil, že přeci jen mám navrch. Nejspíš to vycítil i druhý mistr, mrštil po mě jeden z nova krystalů, aby odvedl mou pozornost. Částečně se mu to povedlo, musel jsem se uhnout, a tak jsem utržil sek holohlavcovým mečem přes rameno. Rána nebyl hluboká jen povrchové zranění. Úskokem dozadu sem se stáhl a přivolal zpět klid. Togruta aktivovala svou zbraň a tentokrát se do mě pustili oba mistři. Ponořil jsem se hlouběji do síly. Mohl jsem použít během boje iluzi,ale věděl jsem, že takhle zkušení temňáskové by mé iluze nejspíš prokoukli, a tak sem svou mysl  soustředil čistě na boj. Trojce mečů nebezpečně vířila vzduchem. Mé souznění se silou bylo naprosto dokonalé. A tak mi síla v  jeden okamžik ukázala slabé místo v togrutině útoku. Kdybych nebyl v tu chvíli zaměstnán  holohlavcem proklál bych jí srdce. A tak jsem se spokojil aspoň s tím, že jsem se otočil na patě a rychlím kopem mířeným do slabin jsem jí poslal k zemi o dva metry dál. Sila byla při mně v tu chvíli holohlavec zakolísal ve své obraně. Vyslal jsem proti němu telekinetickou vlnu. Kdyby byl jen nezkušený akolika určitě by ho smetla několik metrů dozadu.
Byl to opravdu mistr většinu energie absorboval, a tak výsledný efekt byl jen ten, že odklouzal o tři metry dozadu. Naštěstí  můj útok ho malinko oblbnul, využil sem toho, mrštil tělem dopředu do kotoulu, a když sem se setrvačností těla překulil přes záda, vymrštil jsem ruku s mečem a holohlavce probodnul. Skácel se k zemi. Ani na mikrosekundu sem si nemohl vychutnat potěšení z této výhry, protože jsem se musel bránit togrutě, která se mezitím stačila zvednou a znovu na mě zaútočila.
Nastavil sem zbran k obraně hlavy, a pak rychlosti uskočil stranou. Postavil sem se na nohy a zaútočil na togrutu, naše zbraně o sebe křísli, a pokračovali v dalším smrtelném víření. S posledním mistrem jsme kolem sebe tančili několik dalších výměn útoků a obran. Byl jsem naprostou souzněn se silou a nechal se jí vést. Nakonec i ona udělala osudovou chybu. Odkryla se při útoku, vzdal jsem se své obrany, podařilo se mi otočit na patě dostat se jí za záda, a horizontálním sekem jí utnout hlavu.
Několik dalším dlouhých vteřin jsem tam stál s roztaženýma rukama a silně oddechoval. Temnota obklopující mou mysl, a nejbližší okolí se vytratila. Kromě jediného posledního místa jsem cítil, že je komplex čistý. Vypnul jsem meč a spojil se vysílačkou s wookieeským mistrem. Požádal mě abych vyzvedl dva vězně z hangáru. To bylo to poslední místo, odkud vyzařovala temnota. Jako dva krásné dárky na mě čekaly úhledně svázaná modrokožka Tann a nějaký její poskok. Telekineze mi pomohla v tom, že sem obě těla vynesl k hlavnímu vstupu, naložil do speedru a odvezl do města. V Johuanině lodi jsem je pořádně svázal a ubytoval do pohodlných oddělených kajut na lodi.   
A pak jsem šle pomoci s opravou lodí. Trvalo to několik hodin. Když jsme se s Jo věnovali kalibrorování lodního počítače kokpitu, vstoupil za námi mistr Champie. Vycítil jsem z něj, že se v něm něco jakoby změnilo.
[„Podával někdo hlášení Radě?“]
„Ne.“ Odpověděl jsem.
[„Dobře, tak to udělám já,“]
Vysílačka naštěstí fungovala a tak wookie spustil stroj a spojil se s radou. Letmo radu informoval o situaci, která se tu na planetě stala. Nejdivnější na tom bylo, že si spousta detailů nechal pro sebe. Chtěl jsem pár detailu přidat, ale jako by mi něco radilo, abych to nedělal. Nebil to ani tak strach z wookiee, ale jen vnitřní pocit. Že pro teď to není důležité. Johy buď vycítila to samé, nebo pro tuto chvíli prostě pochopila autoritu wookieeho komunikujícího s radou.
Když wookiee znovu odešel do města uložil sem si do paměti, že tohle s wookieem musím co nejdříve probrat.
Pokračovali jsem z Jo v opravách, i když sem jí nebyl ve většině případech moc platnej, a většinou obsluhoval palubní počítače v kokpitu. Čas plynul pomalu ale i tak se na panelu postupně objevovalo víc zelených tlačítek.
Unaven celodenním bojem v komplexu, a nutností co nejrychleji opravit loď sem zapomněl na obezřetnost.
Což byla osudová chyba.
Z ničeho nic se loď otřásla pod silnou explozí. Exploze mě vrhla na panel a já ztratil částečné vědomí. Pak lodí zazněl další silnější výbuch. Ztratil jsem vědomí úplně. Z černoty mě probralo mé vlastní kašlání a další otřesy lodi, pak z ničeho nic přestali.
Všude byl kouř. Dusil jsem se. Postavil sem se na nohy, hmátl do bezpečnostní  skřínky u dveří, vyndal dvě dýchací sady jednu si nasadil a s druhou v ruce se vydal do vnitřku lodi. Když sem se rozdýchal, zapnul jsem lodní ventilaci aby vysála kouř z lodi. Ventilace nebyla zničená, ale silné výbuchy jí poškodily a tak vysátí kouře bude trochu trvat. Vběhl do lodi, díky síle sem v kouři našel Johy jak se s silným kašlem a nadávkami cedícími skrz kašel po kolenou a při zemi snažící se dostat k východu. Nasadil sem jí masku. Vyslal sem své vědomí po vnitřku lodi a ucítil jen jednu živou ale slabou mysl, temného poskoka. Dobelhal sem se do kajuty kde byl uvězněn a nasadil sem mu další masku. Vydal sem se k druhé kajutě kde měla bejt Tann. Místnost až na přeřezaná pouta byla prázdná. A tak sem se vydal do strojovny kde původně byli stařec s chlapcem. Jejich mrtvá těla jsem našel popálená na zemi, prozatím sem je tam nechal. Ventilace pomalu vysála zbytek kouře. Když byl skoro všechen pryč, ozval se lodí zvuk přicházejícího volání. Doběhl sem do kokpitu sundal masku a rozkašlal se ze zbytků kouře. 
„Našel nás,“ odpověděl jsem po dalším návalu kašle. . „Než jsme se nadáli, prořízl trup, osvobodil jednoho vězně a při ústupu kropil loď raketami. Johauna i já jsme v pořádku, ale výbuch chladícího okruhu zabil oba naše hosty a druhý vězeň se silně přiotrávil kouřem. Obávám se, že náš odlet se ještě o dost zpozdí.“
[„Pokud se nevrátí oba dva a ještě nepřitvrdí. Hned tam budu,“]
„Nevrátí, alespoň ne nějakou dobu. Svou loď měl hned ve vedlejším stání a už zmizeli v hyperprostoru.“ 
[„Dálkový vysílač funguje? Asi by bylo lepší sehnat si náhradní odvoz. A preferoval bych někoho nezávislého, nechce se mi naši situaci vysvětlovat byrokratům.“]
„Funguje. A nebojte, vím o někom, kdo se perfektně hodí.“ Řekl sem trochu bez rozmyslu automaticky aniž bych si uvědomoval, proč mi na mysl přišla zrovna tahle osoba. 

[Woallc Con-Denyzz]

+

OSOBNÍ DENÍK KAPITÁNA WYRRGULLHUKA

Místo: Triffis
Datum a čas: 1. rok Klonových válek. (22 let před Yavinem)

Wyrrgullhuk, wookieský obchodník a přepravce, seděl v malém baru někde uprostřed hlavního města Triffisu. Popíjel silné wookieské pivo. Byl trochu rozmrzelý, nervozní a popuzený z dlouhého čekání na své dlouholeté přátele. Rotmrzelý z toho, že wookieské pivo, které tu točili, byla jen slabá a hodně ředěná náhražka, aby newookieeští zakazníci nepadli ožrale pod stůl po prvním loku. Další věc, která ho popuzovala, byla skupina silně opilých hrdlořezů, členů nějakého swoopařského gangu obtěžujících nevinné hosty u nedalekého stolu. Skupina šesti namyšlených hrdlořezů, oblečených do černých kožených vest se znakem nějaké hadovité bestie a s výstižným nápisem Hellsnakes, prakticky otravovala všechny hosty a především krásnou rudou twi'leckou číšnici, která se moc nadšeně netvářila na jejich neustálé narážky, popichování a osahávání jejího těla pokaždé, když prošla kolem nich
Wyrrgullhuk takovéhle týpky prostě neměl nikdy rád, blbci, co si o sobě mysleli, že jsou panové galaxie. Pitomci, co si neuvědomovali, že tak snadno jak oni ubližovali ostatným mohl ublížit někdo jim.
Wookiee popíjel svou zředěnou břečku a snažil se na sebe pro tuto chvíli nepoutat moc pozornosti. Na druhou stranu být wookiee znamenalo velkou pozornost už při příchodu do jakékoliv místnosti. Většina ras v galaxii prostě měla tak trochu povědomí, samozřejmě zkresléné, o tom, že Wookiové jsou dost vznětliví. Wyrgy s tímhle názorem vůbec nesouhlasil, ale s dalším názorem, že jsou Wookiové velmi ale velmi nebezpeční, se absolutně ztotožnoval. A tak si asi většina Wookiů ve vybrané společnosti většinou užila klidu. Tedy pokud se nenašel někdo, třeba opilej blbec, kterej by je náhodou nějak otravoval.
Wyrrgy ale tak nějak tušil, že co nevidět v baru propukne rvačka, ve které on sám bude jedním z hlavních akterů. A tušil, že vše se odehraje kvůli třem věcem. Zaprvé: Wyrrgy byl opravdu podrážděný, neomalenost gandu mu lezla na nervy, a někdo bude muset převzít iniciativu a vyvést nežádoucí hosty ven, když se jich barman bojí. Zadruhé: gang byl notně posílen alkoholem a velmi rád by si změří své síly s Wookiem. Zatřetí: už dávno si všiml, že šestici provokovala Wookieho kožená vesta, se znakem vlčí hlavy a nápisem Blac Buck-Hounds Squadron. To, že měl na sobě tuhle vestu, mělo dovod. Měl se tu v baru setkat se svými třmi přáteli z letky a naplánovat další sraz letky, kde by se mělo projednat možné připojení letky k válečným silám Republiky. Jenže přátelé nedorazili.
Dopil poslední hlt piva. Zvedl se a vydal se k baru, aby zaplatil.
Procházel barem, když mu do cesty a do náruče vpadla rudá twi'lecká číšnice. Něžně ji zachytil, aby nespadla, a obratně zachytil i její tác s pitím, část pití se rozlila. Twi'lečka Wookiemu spadla do náručí nechtěně, když jí nohy podrazil podsaditý Weequay.
„Omlouvám se. Já …“ vyhrkla ze sebe bojácně kráska.
[„Nic se nestalo,“] zavrčel chlupáč něžně. Překladač na hrudi přeložil Wookieho slova a kráska si oddechla.
Svalnatý Nikto, další člen gangu, se zvedl a popuzeně na Wookieho zahrozil.
„Hej, ty nemehlo. Rozlil jsi mi pití,” zařval silně podnapile.
[„Kdyby tvůj kámoš slečne nepodrazil nohy, určitě by ti ho donesla vpořádku,”] zavrčel Wookiee odpověď. [„Řekni si tomu Weequayovi.”]
Jemně dívku postavil na nohy, předal jí tác s pitím a vyrazil konečně k baru zaplatit svůj učet.
Když došel k baru a než se stačil natáhnout po peněžence, Wookieho alarm v podvědomí mysli proti nebezpečí se spustil. Otočil se a vyhnul se ráně pěstí podnapileho Nikta. Wyrrgy tak trochu v duchu zalitoval toho, že se jeho předtuchy musí vždy naplnit.
Ožrala ani nezaregistroval, co se stalo během následujících několika vteřin.
Wookiee ho bleskurychle čapnul za napřaženou ruku. Kost pod drtivým sevřením praskla. Poslední věc, kterou Nikto v životě viděl, byla nebezpečně se přibližující barová deska. S rozdrceným obličejem a hlavou se Niktova mrtvola svezla k zemi.
Wyrrgy věděl, že mohl toho hrdlořeza nechat žít a nemusel zbytečně celou situaci vyhrocovatl, ale jeho nálada se podobala bodu mrazu. Stejně podvědomě věděl, že by se zhrzený hrdlořezové nakonec chopili zbraní a boj by skončil něčí smrti. Tak proč to zbytečně prodlužovat.
Zbylí členové gangu na situaci pár vteřin koukali s údivem. Ale posíleni alkoholem se rozhodli smrt kumpána pomstít. Ve skupině swoopařů na živu zůstali Klatoonian, druhý Nikto, Vordan, Weequay a lidský muž. Klatoonian s druhým Niktem sáhli po blasterech. Vzuchem zavířily dvě čepele wookieských Ryyků. Klatoonian s Niktem se nechápavě skáceli k zemi, s čepelema zabodnutými v srdcích. Vordan, Weequay a člověk se ozbrojeni noži vrhli na Wookieho. Bleskurychlý Wookiee přiskočil k Vordanovi, popadl ho za ruce a mrštil s ním po Weeqayovi. Člověk se zastavil v běhu a vyděšeně koukal na chlupatého běsa. Zahodil nůž a vyběhl z baru. Vordan s Weequyem se vyhrabali na nohy. V tvářích se jim zračila chuť take utéct. Ale Wookiee jim zatarasil cestu k hlavnímu vchodu. Nezbývalo jim nic jiného než se na chlupáče vrhnout.
Boj netrval dlouho. Weeqay se skácel sípavě k zemi a po několika vteřinách se udusil, když mu rozrcený hrtan bránil v dýchání. Vordan vzal nohy na ramena, ale padl mrtev k zemi s nožem v zádech. Po boji v baru zůstal velký nepořádek.
Wookiee vytáhl své čepele z mrtvol, otřel krev, zasadil je do pouzder a otočil se k barmanovo. Omluvil se za nepořádek a za potíže.
[„Tohle by vám mělo vynahradit škody a námahu za zbavení se těl,“] řekl Wookiee, když dával barmanovi velkou hrst kreditových čipů. Barman pohledl na hrst a když si všiml, že častka je plně dostačující, s úsměvem přikývl a poděkoval.
Chlupáč se vydal z baru, ještě než se za ním zavřely dveře, barman s číšnicí a dalšíma pomocníkama se pustili do úklidu.

Wookiee kráčel ulicemi malého města směrem k dokům. Po několika minutách jeho další cestu zkomplikovali další členové gangu, se kterým se utkal v baru. Človíček, kterej utekl, nejspíš přivolal další své kamarády. Na druhém konci jedné ulice se na Wookieho vyřítila skupina šesti jezdců. Řítila se ulicí a střílela po chlupáčovi z blasterů. Wyrrgy se otočil, tasil svůj dvouhlavňový bowcaster a skočil za velkou bednu. Gang se nebezpečně blížil. Ale jejich skupina ztratila jednoho jezdce. Když vletěl do mraku letících předmětů. Proti stopaři se ze země zvedlo několik beden a popelnic a smetlo pilota, neschopného ve velké rychlosti zareagovat, ze sedadla. Swoop bez jezdce popojel několik metrů a pak se automaticky zastavili kousek od Wyrrgyho. Wookiee využil stroj, naskočil do sedla a rozjel se k dokům.    
[„Deenine! Hej, plechovko, slyšíš mě?“]
„Ano, pane.“
[„Hněte s EMPO zadky a připravte loď. Asi budeme mít rychlej start stejně jako tenkrát na Nar Shaddaa.“]
V brzkých nočních hodinách a v prázdných ulicích městečka se strhla malá swoopová honička. Wookieho jedoucí šílenou rychlostí sledovalo pět osob lačnících po pomstě. Všichni kličkovali v ulicích. Wookiee se postupně několika rychle vymyšlenými pastmi a nástrahami zbavoval pronásledovatelů. Ale pak se situace zhoršila, malá skupinka jezdců se postupně zvětšovala, když se k nim začali přidávat další členové gangu. Když byl Wookiee několik desítek metrů od přístavu a své lodi, už ho pronásledovalo asi dvacet jezdců. Jednoho sestřelil dobře mířenou ranou z kuše. Zrychlil svůj stroj a vjel na přistávací plochu. Když se přiblížil ke své lodi, motory dávno hučely, rampa byla spuštěná. Přibrzdil a seskočil z swoopu a vyběhl po rampě. O několik vteřin později se na přistávací ploše objevili swoopaři. Vespod lidi se rozevřel skrytý panel a vyjel těžký rotační protipěchotní blaster. Pokropil jezdce smrtící laserovou salvou. Těžká kanonáda smetla většinu jezdců, nic netušících jezdců. Když si zbylí dva jezdci uvědomili, čemu čelí, otočili stroje a dali se na úprk.
Rampa lodě se zavřela a transportér začal stoupat do atmosféry.
Wookiee vběhl do kokpitu a skočil do křesla pilota.
[„Díky Deenine. Ty stará plechovko, zase jsi mi zachránil život,“] poděkoval droidímu kopilotovi.
„Já vím, pane,“ odpověděl s posměšným tonem starý, oprýskaný droid.
„Co to mělo znamenat, pane?“ zeptal se malý, asi 30 centimetrů vysoký překladatelský droidek, podobný kashyyycké mikroopičce.
[„Tak trochu jsem se nepohodl s místním swoopařským gengem. Nelibilo se mi jejich chování v jednom baru.“]
„Aha, takže rvačka, zlámané kosti, krev, střelba a smrt. Jako vždy, když bráníte nevinné, pane,“ řekl sarkasticky Deenine.
[„Někdy si říkám, proč tě otec už dávno nenechal za tu tvou drzost sešrotovat.“]
„To je proto, pane, že vaší rodině sloužím dobře déle jak jedno století.“
[„Aha… asi proto,“]  ušklíbl se Wookiee a radši se dál s větším droidem nehádal a věnoval se pilotování.
Loď stoupala atmosférou.
„Někdo vás volá.“
[„Vidím, Empo, zapni kom.“]
Kokpitem zazněl mužský lidský hlas.
„Haló? Mám správnou frekvenci? Tady mistr Denyzz, hledám obchodníka Wyrrgullhuka.“
Wookiee souhlasně zaštěkal.
„Ano, mistře Denyzzi. Tady Empo, droid tlumočník pana Wyrrgyho.“
„Děkuji. Wyrrgy, chtěl jsem se zeptat, pracujete ještě pro Chrám?“
„Ano,“ přeložil Empo.
„Jestli máte volnej časovej harmonogram a prázdnej nákladovej prostor, rád bych vám nabídl jednu zakázku.“
„Pan Wyrrgy říká, že ano. Jsme prázdní a rozpis volnej. Pokud souhlasíte se standartní přepravní sumou,“ tlumočil Empo Wookieho finanční nabídku.
„Souhlasím. Kde se momentálně nacházíte? Potřebuju, aby jste co nejdříve přiletěl na Miu Leptosis IV v sektoru Chommel, soustava Tenengara.“
„Čistě náhodou jsme ve stejném sektoru na planete Triffis. Takže u vás budeme během několika hodin.“
„Díky, přistaňte v největším městě na planetě, setkáme se v docích.“
„Samozřejmě.“
Wookiee ukončil komunikaci a zasmál se pro sebe. Vyvedl loď z gravitace planety, když palubní počítač vypočítal trasu skoku, spustil hyperpohon a loď zmizela v hyperprostoru.

[Dave Fox]

+

„Takže teď tě naučím, jak správně meditovat,“ usmál jsem se na malého chlapce.
„Meditace je nuda, co takhle se učit boji světelnými meči?“ sevřel chlapec pěst a v očích mu vzplál oheň. Dlouze jsem se zadíval na šestiletého padawana, který byl plný energie až se to dalo nazvat hyperaktivitou.
„Derku, meditace je velmi důležitá. Pomáhá uvolnit mysl a nastolit klid a pohodu. Pomáhá nám se uvolnit, což má za následek lepší soustředění a přemýšlení.“ Vysvětlil jsem vše mému před nedávnem nově získanému studentovi. Bylo to pro mě něco nového, někoho učit, ale chystal jsem se do toho vložit vše a pokud možno z něj udělat dobrého Jediho.
„A pak budeme bojovat?“ Tentokrát sevřel obě ruce v pěsti.
„Tohle bude nadlouho,“ zakroutil jsem hlavou.

Brodit se džunglí nebyla až taková zábava, jak jsem si ze začátku představoval. Někde jsem musel úplně opustit kurz a obejít neprůchodný úsek. Byl jsem upocený a celý špinavý, ale ani na okamžik jsem nezpomaloval.
Najednou Síla zapulsovala a já pocítil přítomnost něčeho dalšího. Rychle jsem přiskočil ke stromu a přitiskl se k němu zády. V ruce jsem třímal světelný meč, připraven ho kdykoliv aktivovat. Opatrně jsem vykoukl zpoza stromu, ale nikoho jsem nikde neviděl. Stále jsem ale cítil, že zde nejsem sám. Zavřel jsem oči, protože mě zrazovaly, bylo na čase se spolehnout na něco, co měla širší rozhled než oči.
Klap. Bzzzzzzzzzzzzz. A jedním přesným švihem, aniž bych se podíval, jsem cosi přesekl. Otevřel jsem oči a na zemi ležela jakási kočkovitá šelma. Šelma byla mrtvá a to dřív, než dopadla na zem.

„Mistře, myslíte, že někdy přestane existovat Temná strana?“ zeptal se tiše skoro neslyšně. Zadíval jsem se na Derka, který se díval kamsi do prázdna. Zhluboka jsem se nadechl a očima jsem přejel atrium Chrámu.
„To asi ne, chlapče. Ale kdo říká, že sní, nemůžeme bojovat. Bohužel mnoho rytířů se nechá zlákat Temnou stranou a naprosto jí propadnou.“ Při posledních slovech jsem sklopil zrak k zemi.
„Takže je Temná strana silnější?“ zeptal se znovu.
„Ó kdepak, není silnější. Pouze je snadná a lehko dosažitelná.“ Zvedl jsem zrak a zadíval jsem se na něj.
„Mám strach, že s ní nedovedu bojovat,“ zašeptal a obrátil se na mě. Naše pohledy se střetly a my si hleděli do očí.  
„Jsem s tebou. Pomohu ti.“ Usmál jsem se a položil jsem mu ruku na rameno.
„Takové řeči ale dnes vypustíme, máš přece narozeniny. Deset let je velká událost a musí se to oslavit. Tak rychle, jdeme,“ pobídl jsem ho.

A další vzpomínka, za poslední hodinu už několikátá, a všechny se točily kolem Derka, což mě čím dál víc znervózňovalo.
„Kde jsi, chlapče?“ zeptal jsem se tiše sám sebe.

O hodinu dříve…

„Mistře?“ špitl Derk. Byl stále připoután k sedadlu ve stíhačce, která byla otočená vzhůru nohama. Jeho mistr byl, jak se zdálo, v bezvědomí. Pomocí páčky nouzově otevřel poklop a odepnul pásy. Pokusil se dopad zbrzdit jak nelépe dovedl, ale přesto dopadl ztěžka a bolestivě.
„Zatraceně,“ zachroptěl a pak se pomalu začal zvedat.
„Co se stalo?“ zeptal se sám sebe. Zahleděl se nahoru na stíhačku, ve které se stále nacházel jeho mistr Fox.
„Mistře!“ zavolal Derk. Kdesi za ním zašustělo houští a Derk se rychle otočil.
„Je tam někdo?“ zavolal Derk. Nikdo se ale neozval. Derk vytáhl svůj světelný meč a pomalu se vydal směrem k místu, odkud zvuk slyšel. Došel k hustému keři a následně skrz něj prošel. Za keřem se ale nic nenacházelo.
„Něco tu bylo, cítil..“ doříct to již ale nedovedl, protože na něj zezadu cosi skočilo a srazilo ho to dolů. Překulil se a rychle se zvedl na nohy a aktivoval meč. Vše bylo rychlé, ale ne dost rychlé. Zrovna když se postavil, uviděl už jen velkou kočkovitou šelmu, jak na něj skáče. Sekl mečem a zvíře prosekl, ale tělo šelmy srazilo Derka a ten neudržel rovnováhu. Naneštěstí se Derk nacházel na kraji hlubokého srázu, a tak se začal kutálet zalesněným kopcem kamsi do neznáma. Při pádu narážel bolestivě do stromů. Nakonec po dlouhém bolestivém kutálení dopadl ztěžka na zem.
Derk pomalu otevřel oči. Ležel na zemi obličejem dolů a tělo mu pulzovalo bolestí. Zvedl hlavu ze země a podíval se před sebe. Díval se do hlavně zbraně.
„Sakra.“ Na víc už se Derk nezmohl, protože ho někdo praštil po hlavě a omráčil.

[Mia Mahariel]

Flashback

23 BBY někde na vnějším okraji…

Nechala jsem dosednout Opilou ochechuli do prázdného doku a povzdechla jsem si. Snažila jsem si to příliš nepřipouštět, ale nějak jsem si stále nemohla zvyknout, že mi tahle kocábka už půl roku patří. Že jsem ji zdědila i se všemi vzpomínkami na jejího původního majitele, který se rozhodl bez jakéhokoliv varování klidně umřít. Teda klidné to moc nebylo, to málo z nás, kteří jsme se z planety plné ne zrovna přátelských obyvatel dostali v jednom kuse, mělo ještě pár měsíců pěkně živé noční můry. Když jsem předávala Erranovi hlášení o průběhu mise a tu smutnou zprávu, že jeho syn tam bohužel zůstal, třásla jsem se. Strachy a smutkem. Klidně se nechal zabít, aniž by to se mnou předem probral. Parchant.
Z organizace jsem odešla dobrovolně. Nebavilo mě vidět umírat lidi, na kterých mi záleželo, tak jsem se rozhodla, že budu pracovat na vlastní pěst. S tím málem, co mi po Sebastianovi zůstalo jsem se sebrala a odletěla pryč s přesvědčením, že už se nikdy nevrátím a hodlala jsem to dodržet. Práce v jednom mi začala vyhovovat. Nemusela jsem nikomu krýt záda a když už se nějaký průser stal, byl to můj průser. Být naštvaná sama na sebe, to se dalo zvládat.
Popadla jsem opasek s blastery, připla si ho k pasu a vyšla jsem z lodi. Na tuhle planetku mě přivedla nejnovější zakázka a ani jsem si pořádně nezapamatovala její jméno. Z toho mála, co se o ní dalo zjistit, stálo za zmínku snad jen to, že tu člověk mohl sehnat téměř všechno, na co si jen pomyslel. Ráj pašeráků a černého trhu. Bude lepší příliš nepoutat pozornost. Přetáhla jsem si kápy přes vlasy a vyrazila do špinavých ulic.
Většinu dne jsem strávila nakupováním. Dopřála jsem Ochechulce pár vylepšení a sobě novou ostřelovací pušku KiSteer. A byla jsem z ní nadšená jak malá holka. Těch několik pár hodin, co zbývaly do setmění jsem strávila mimo město zjišťováním, co všechno má nová hračka umí. Když jsem mířila zpátky do přístavu, na rtech mi hrál potěšený úsměv a těšila jsem se, až pušku vyzkouším naostro. Což by nemělo dlouho trvat.
Sotva se na město snesla noc, vyhoupla jsem se na nejbližší střechu a přeskákala pár hliněných domků. Na posledním jsem se málem sklouzla po odroleném písku a skončila na hlavě několika nepříjemně vyhlížejících pašeráků. Naštěstí se jim do vlasů sneslo jen pár kamínků a stihla jsem se schovat do stínu dřív než zvedli hlavy. Když je přestala střecha zajímat, proplížila jsem se na vedlejší chajdu a zmizela jim z dohledu.
Puška měla celkem dobrý dostřel, takže jsem se k cíli nemusela dostávat tak blízko, jako obyčejně. Věděla jsem, že má mít schůzku s klientem a má mu předat pár nelegálně vyrobených rušiček. Ten, kdo mi za tuhle zakázku zaplatil, mi dal jasně najevo, že o jednu mrtvolu víc mu vadit nebude. Chtěl mít konkurenta z krku za každou cenu. Ne, že bych si svou práci užívala, ale když něco děláte většinu svého dospělého života, těžko se rozhodnete po letech lovení lidí zpívat v opeře. Ikdyž možná,že kdybych svým obětem předem zazpívala, zabily by se dobrovolně.
Smetla jsem písek ze střechy, lehla jsem si na břicho a přiložila hledáček k oku.
„Tak tady tě máme.“ Pousmála jsem se a chvilku sledovala oba muže v postraní uličce, jak si zdvořile vyměňují pozdravy a falešné úsměvy. Podle toho, co jsem si o cíli zjistila, ho stejně chtěla vidět mrtvého většina obyvatel vnějšího okraje. Kradl kde mohl. V podstatě dělám dobrou věc.
„Sladké sny.“ Zamumlala jsem a zmáčkla spoušť. Handlující kupec nejdřív nechápal, co se děje, když se mu pašerák tiše svezl k nohám a než začal panikařit, svezl se k zemi jakbysmet. Ušklíbla jsem se, přehodila si pušku na záda a přeběhla přes střechy k uličce. Seskočila jsem do prachu cesty a odtáhla mrtvoly do stínu. Až si jich ráno někdo všimne, já už tady nebudu. Jako obvykle jsem jim prošacovala kapsy, sebrala zbraně a rušičky, které pokud mi nebudou k užitku vyměním jednoduše za kredity, a nechala chlapce v ospalém těsném objetí. Kdesi kousek ode mě se ozvaly kroky a bylo mi jasné, že z uličky opět zmizím jen přes střechy. Nespokojeně jsem si odfrkla a vyšplhala se na nejbližší chajdu. Pro jistotu jsem vytáhla jeden z blasterů z pouzdra a přeskočila na další hliněnou boudu. A pak jsem překvapeně vypískla, když se pode mnou její střecha probořila.
Dopadla jsem kupodivu měkce přímo do něčí postele. Když jsem si všimla spoře oděného děvčete pod hromadou sutin, zaklela jsem a přitiskla jí prsty na tepnu na krku. Pak jsem si oddechla, jen ji to omráčilo. Začala jsem se pomalu zvedat k odchodu, když se někde za mnou ozvalo odkašlání. Prudce jsem se otočila a zamířila zbraní na polonahého blonďáka.
„A ty jsi jako kdo?“ zeptal se s takovým klidem, jako bych mu právě nepřistála přímo na přítelkyni.
„Mechanička.“ Odpověděla jsem váhavě. Někdy jsem se opravdu živila i poctivě, když to jinak nešlo.
Zadíval se na zbraň v mé ruce a ušklíbl se. „A mohl bych vědět, co se běžně opravuje blasterem?“
„Všechno, na co už nemá cenu používat nářadí.“ Ucedila jsem. Ztuhl. A pak se rozesmál. Po chvilce jsem se k němu přidala.
„Jak se jmenuješ? Slečno sličná-“ po jistém zaváhání dodal, „mechaničko?“ zeptal se.
Přešla jsem důvěrné oslovení a ohlédla jsem se po bezvědomé holce. „Tebe nezajímá jestli je v pořádku?“
„No... Rád bych se ujistil, že... dýchá a... nemá permanentní újmu na zdraví. I když byla... řekněme tak trochu jednorázová záležitost.“ Zhoupl se maličko v bocích. A pak si uvědomil, že rozhodně není v pozici, kdy by mohl prováděl gesta hraničící s obscénností.Zašklebil se a mluvil dál. „Ale mezi mnou a ní zrovna stojí půvabná osoba jako ty... ano, přesně tak, to poznám i přes trochu té špíny... a ještě k tomu na mě míří blasterem. Tak co... hodláš mě zastřelit nebo ne? Protože jinak bych očíhnul jestli ještě dejchá a pak bychom odsud mohli vypadnout než po tobě bude chtít náhradu škody.“
Mohla bych ho zastřelit…ale nevypadal nebezpečně. Ikdyž záleželo na úhlu pohledu. A ze všech možných úhlů bylo jasné, že je nebezpečný minimálně ženskému obyvatelstvu galaxie. Schovala jsem blaster do pouzdra. „Tep má v pořádku, ale jestli se chceš přesvědčit, tak prosím.“ Poodstoupila jsem o pár kroků stranou a uvolnila mu cestu.
Pokrčil rameny a přešel k dívce na posteli. Zkušeným hmatem se pokusil zjistit jak je na tom s tepem, prohlédl jí obličej a hlavu kvůli případným modřinám. „Sorry, holka,“ zašeptal omluvně, opatrně ji uložil a začal z pokrývky smetávat na podlahu dřevěné třísky a hlínu. „Nechtěla bys mi pomoct?... Jak že se vlastně jmenuješ? Nehodí se, abych ti říkal „hej ty“... nebo zlato... to bych nezkoušel, jsi přeci jenom ozbrojená.“
A ty poměrně inteligentní, když nepokoušíš osud, uznala jsem v duchu. „Mia.“ Vypadlo ze mě a nebyla jsem si jistá, čím mě donutil prozradit mu mé pravé jméno. Možná to bylo tím množstvím odhalené kůže. Nicméně jsem mu pomohla oprášit ubohou slečnu od trosek stropu.
„Možná bych se měl taky představit, když už jsme se tak hezky seznámili. Jeff jméno mé …ehm, ne že bych chtěl být nějak dotěrný, ale nepříjdeš mi povědomá. Jsi tu krátce?“
„Dneska jsem dorazila.“
„Na lodi?“
S tou inteligencí to byl unáhlený závěr. „Samozřejmě, že na lodi, a stejně tak hodlám tuhle planetu v nejbližších pár okamžicích opustit, takže…měj se.“ Otočila jsem se k odchodu.
„Hej, bloncko, počkej!“ zastavil ji po pár krocích.
Bloncka byla lepší než zlato. „Hm?“
„Víš, nejsem tu s pár lidma zrovna zadobře a potřeboval bych odvoz někam daleko.“ To už na sobě měl naštěstí triko a přes ruku přehozenou jakousi bundu, kterou musel sebrat někde na zemi a tašku přes rameno.
„Nejsem taxi.“ Zamumlala jsem.
Zadíval se na mě tak smutně a prosebně, že jsem se najednou přistihla, jak říkám: „Tak dobře, no…“ Vykouzlilo mu to na tváři spokojený úsměv.
„Takže…Mio,“ zazubil se, když opouštěli zdevastovaný domek. „Co jsi vlastně dělala na té střeše?“
Musela jsem se definitivně zbláznit, když jsem souhlasila, že ho vezmu s sebou…

Sepsali Mia a Jeff