Trpasličí touhy (3689)
Zatímco venku zuřila nukleární zima, uvnitř oprýskané trpasličí citadely se poslednímu dědici prastarého rodu Majzlíků dařilo docela slušně. Zdi sice dostaly od všech těch jaderných výbuchů náležitě zabrat, ale napojení na geotermální zdroje vydrželo, útočníci odtáhli a Majkl tam nebyl sám.
„Zlato, zlatíčko moje,“ rozplýval se a téměř plakal, když svou lásku hladil. „Nic se neboj, už jsou pryč a neublíží nám, nerozdělí nás. Společně se z toho dostaneme, zlato, to slibuju, jako že se Majkl Majzlík jmenuju.“
Čekali jste, že objímal hromadu zlata, že ano? A přitom to byla jeho těhotná žena, která jako zázrakem přežila taky, vy rasisti.
Fandom: Equilibrium 4k