Zelená předmluva autora: Tohle měla být původně, někdy na jaře 2007, první kapitola pokračování Spícího slunce, ale nakonec jsem to úplně oddělil a použil to jako základ pro životopis, jen jsem to sem zapomněl dát. Stříbrný sníh, jak se to pokračování jmenovalo, má pak ještě dvě D-kánon kapitoly, na kterých je zdaleka nejlepší to, že si je nikdy nikdo nepřečte, a současným tempem dopíšu zbývajících osm cca za třicet dva let. Máte se tedy na co těšit.Ten, co tančí v dešti
Kashyyyk, 82 let před bitvou o Yavin
Nedaleko temně zelené planety se z hyperprostoru vynořila republiková transportní loď třídy Consular. Netrvalo dlouho a počala svůj sestup k zalesněnému povrchu domovského světa lesních lidí. Wookiové. Tlupa lehce organizovaných lovců, kterým by bylo nejlepší se obloukem vyhnout. To si o nich alespoň myslel rytíř Dooku, jenž právě stál v kokpitu přistávajícího transportéru.
Měl bohužel tu smůlu, že sem přiletěl pracovně a tudíž s nimi do styku přijít musel. Ani nemohl vzít svého učedníka, Qui-Gon Jinna, protože ten se momentálně v Chrámu zotavoval po nepříliš úspěšné misi. On měl problém tady. Ti opičáci našli někde v lese pozůstatky staré akademie Řádu. A staré v tomhle kontextu znamenalo zhruba dva tisíce let. Dooku se ani nedivil, že je opuštěná. Provozní náklady na něco takového musely být příliš vysoké, navíc si dovedl snadno představit problémy s mizícími studenty, kteří se šli jen tak projít a padli za oběť zdejší fauně. Při té myšlence se ještě jednou přesvědčil, má-li svůj světelný meč připevněný na opasku, a zaslechl syčení hydraulických vzpěr, které se právě začaly opírat o přistávací plochu.
Udělal teprve pár kroků po podlaze stinného kotviště, jež bylo postaveno na větvi největšího stromu, jaký kdy viděl, když spatřil blížící se uvítací výbor a v dálce zaslechl troubení lesního rohu. Dvě chlupatá monstra a jeden protokolární droid. Takže otázka překládání byla vyřešena.
„Vítejte na Kashyyyku, mistře Dooku,“ spustil robot poté, co jeden z jeho pánů zavrčel. „Průzkumníci už jsou připraveni, čekají na vaše pokyny.“
„Hned vyrazíme, náčelníku,“ odpověděl Dooku co nejzdvořileji přímo majiteli droida a pokračoval. „Nějaké novinky?“
„Zástupce Kichinalla,“ opravil ho droid a jal se překládat, „má špatné zprávy. Náčelník Woorwall se nevrátil na shromaždiště a spojil se s námi až před chvílí. Zdá se, že při průzkumu zřícenin se na něho zřítil strop a až teď se mu podařilo opravit vysílačku.“
„Takže jeden problém navíc,“ řekl prostě Jedi a následoval dva chlupaté válečníky, kteří byli minimálně o hlavu větší než on, až k nedaleko zaparkovanému vznášedlu. V jeho otevřené zadní části již sedělo pět chlupatců v plné polní a ti dva z uvítacího výboru se k nim přidali. Když Jedi doprovázený překládacím droidem nastoupil, pilot zvedl stroj ze země a zamířil do tmy mezi stromy.
„Udělejte si pohodlí, na místě budeme za pár minut,“ oznámil droid mistrovi tím vlezlým tónem, uklonil se a uhnul stranou, protože na jeho místo právě přišel nejvyšší ze všech Wookiů. Jeho srst byla černá jako noc, přes hruď mu visely dva pásy s náboji a nezbytnou kuši měl opřenou o rameno. Velitel průzkumné, a teď i záchranné, čety.
„Až budeme na místě, budete hlídat vznášedlo, jasné?“ promluvil na něj Dooku a byl si jistý, že domorodec mu moc dobře rozumí. „Dovnitř půjdu sám, vy byste to jenom ještě víc zpackali.“
Při těchto slovech černý Wookiee lehce zklamaně zabručel, ale souhlasně kývnul hlavou a šel to říci ostatním. Dooku využil toho, že ho právě nikdo nepotřebuje, a vydal se do kokpitu. Pilot mu věnoval jen letmý pohled, protože nesoustředit se v téhle džungli dost na řízení by mohlo mít nedozírné následky.
„To jsou ty ruiny?“ zeptal se a ukázal daleko před vznášedlo na místo, kam skrz vysoké wroshyry prosvítalo o trochu více světla. Stálo tam pět vysokých stromů a jejich uspořádání až překvapivě přesně odpovídalo pěti věžím Chrámu na Coruscantu. Na kmeny, přímo na živé dřevo, byly přilepeny jednotlivé budovy, mezi nimiž se dalo přecházet po několika povětšinou ztrouchnivělých liánových můstcích. Pilotovo kývnutí to jenom potvrdilo, ale to už ho Dooku nevnímal. Právě vysílal svého spojence, Sílu, aby prohledala rozvaliny.
Výsledky hledání ho velmi překvapily, ale nedal to na sobě znát. Věděl, že akademie byla stejně jako ostatní postavena na místě soustředění Síly, jenže to nebylo všechno. V hustším poli Síly nalezl dvě osoby, ač hledal jen jednu. Z té druhé, ať už to bylo cokoliv, vyzařovala slabá aura. Jako by ten tvor byl schopen Sílu ovládat, ale ještě nebyl v tomto ohledu dost vycvičený. Potenciální Jedi? zamyslel se Dooku a v tu chvíli již vznášedlo přistávalo v jedné z okrajových budov, která k tomu byla očividně přizpůsobená.
Sotva Dooku vystoupil ze vznášedla do potemnělé místnosti hangáru a zaposlouchal se do tichého vrzání podlahových prken, dolehla na něj atmosféra místa, kde v časech dávno minulých procházeli dnes již zapomenutí rytíři Jedi. V tu chvíli přestal litovat, že byl v době nalezení akademie na nedaleké Togorii, a proto ho sem Rada poslala.
Zamával osádce vznášedla, notně zklamané svou podřadnou rolí v záchranné misi, a odešel do tmy před strojem. Zevnitř byl hangár mnohem větší, než se zdál zvenku. S trochou zručnosti by sem mohl zaparkovat i jeho transportér, pokud by ovšem prokličkoval labyrintem mezi stromy. Když takto uvažoval, všiml si slabého světla, které přicházelo z nejodlehlejší části haly. Dostat se tam netrvalo déle než minutu.
Stanul v malé místnosti, která s největší pravděpodobností sloužila jako čekárna, čemuž by nasvědčovala řada trouchnivějících židlí a stolů, a teprve po delší chvíli si uvědomil, že je vydlabaná do kmene stromu. Jeho pozornost totiž upoutala dvojice mobilních světelných zdrojů, jejichž záře ho sem přilákala. Ten bláznivý Wookiee a jeho parta to s průzkumem asi mysleli vážně. To dokazovala i krabice proviantu a spousta krámů, jejichž účel si netroufal ani odhadovat.
Odpoutal svou pozornost od věcí v místnosti a podíval se nahoru, tam, kde očekával strop. Jenže ač bylo světlo z lamp silné, nejvyšší bod stejně nebylo vidět. A teprve pak si toho všiml – po obvodu vydlabaného komína se točilo schodiště. Očividně to nebyla čekárna, ale spojovací chodba celé budovy.
S výstupem neváhal a po několika desítkách schodů vystoupal až ke vchodu do prvního patra. I zde byla jedna svítilna a když spatřil, co osvětluje, musel uznat, že architektura stavby je impozantní. Stál právě v kontrolní místnosti. Byla to prstencová prostora obestavěná kolem kmenu a přilepená těsně pod střechu hangáru, takže z ní bylo na celé kotviště nádherně vidět. Tedy bylo by, kdyby světla v hangárech svítila.
Znuděně obešel zaprášené a dávno mrtvé terminály a podíval se dolů, kde se proti světlejšímu pozadí rýsovala silueta vznášedla. Venku se za tu chvíli notně setmělo a i když to nemohl tvrdit jistě, řekl by, že tam začalo pršet. Obrátil se zpět k točitému schodišti a aniž by věděl, kam povede, po něm šel výš a výš do tmy.
Dostal se tak až na střechu, do níž už bubnoval sílící déšť. Rozhlédl se kolem dokola, aby našel most k centrální budově, kde tu přeháňku lehce přečká. Ovšem na to, co viděl, nebyl připraven ani zdaleka. I přes sníženou viditelnost jasně rozeznával obrysy postavy jednoho z domorodců, jak nedbaje moknoucího kožichu skotačí mezi kapkami a má z toho evidentní radost. Skoro jako by tančil…
Dooku už se chystal jít mu vynadat za to, že neplní rozkaz hlídat vznášedlo, když si všiml jeho velikosti. Tohle nebyl nikdo ze záchranářů, tohle bylo nějaké mládě, protože i Dooku oproti němu vypadal jako obr. Znovu se tedy zarazil, teď již pouhých pár metrů od nic netušícího chlupáče. Ten právě začal na mokré střeše dělat stojky a chodit po rukách a když uklouzl, spočinul jeho zrak na návštěvníkovi z jiného světa.
Čas jako by se zastavil, dlouhých pár minut se nikdo z nich dvou ani nepohnul a kapky jen velmi neochotně rušily scénu svým pádem o zem. Nakonec to byl Dooku, kdo se rozhodl pohnout jako první. Jenže to byla chyba.
Jakmile natáhl ruku a chystal se říci něco ve smyslu „Nechci ti ublížit“, Wookiee neuvěřitelnou rychlostí vyskočil z místa a vrhnul se do bezedné propasti vedle budovy. Dooku nemohl dělat nic jiného, než tomuto hloupému pokusu o útěk, možná by nebylo od věci nazvat ho sebevražedným, přihlížet. Kdyby přes hustý déšť viděl dále než na pár metrů, možná by začal přemýšlet, co k tomuto činu toho hlupáka vedlo. Jenže teď se musel dostat pod střechu, jinak ho brzy smete vodní smršť.
Být most ještě o něco delší, nikdy by se po jeho kluzkých příčkách na druhou stranu nedostal. Ale Síla mu přála a staré dřevo vydrželo, most byl očividně stavěn v dobách, kdy se věci ještě dělaly pořádně. Navíc i on slyšel o metodě, jakou zdejší lidé impregnují dřevo tak, že se prakticky nerozkládá a nezapálíte ho ani plamenometem. Skočil do úkrytu a byl rád, že se tak dostal do suché a relativně teplé místnosti. Tady už nebyl žádný světelný zdroj a těch pár paprsků, co sem pronikalo otevřenými dveřmi, nestačilo ani trochu. Ovšem cítil se natolik bezpečně, aby si sundal plášť a počal ho ždímáním zbavovat vody.
Nakonec vytáhl z kapsy na opasku jednu ze svítících tyčinek, prošel malou chodbou do vnitřní části stromové stavby a v zelenkavé záři okamžitě spatřil mrtvoly dvou lesních příšer. Tmavnoucí krev kolem nich nemohla být starší než pár hodin, takže jde rozhodně správným směrem.
Prošel přes několik menších a těžce identifikovatelných místností až do středu budovy. Opět se ocitl uprostřed stromu v jakémsi komínu se schody po obvodu. A tak nějak podvědomě věděl, co je nahoře. Přesto tam vystoupal a ocitl se tak v Radní místnosti. Devět křesel tvořilo neuzavřený kruh a on právě stál uprostřed a představoval si, jak to tady asi mohlo vypadat za dob největší slávy akademie.
To mu stačilo, co se průzkumu týče, teď ještě najít toho chlupatého pomatence a může se vrátit na Coruscant. Znovu tedy zapátral v Síle a nynější zjištění ho překvapilo ještě více. Hledaný Wookiee se s největší pravděpodobností nacházel v jedné ze zbývajících budov. Avšak ta bytost se slabou aurou Síly byla blíž. Na střeše místnosti Rady akademie.
Už se měl k odchodu, když jeho zrak upoutal odlesk od neznámého předmětu. Hromádka kovových součástek a několika barevných kamínků na jednom z křesel. Že jsou to pozůstatky minimálně dvou světelných mečů, to mu došlo takřka ihned, stejně rychle si všiml několika zrzavých chlupů na křesle. Začíná to tu být zajímavé, řekl si a opustil místnost se záměrem najít tu aurou obdařenou bytost, která se za posledních pět minut ani nehnula.
Stejně jako v hangáru, i tady vedlo točité schodiště až na střechu, do níž i tady bušil silný déšť. A i tady poskakoval mladý Wookiee jako smyslů zbavený. A to nejdivnější mělo teprve přijít – to on je majitelem oné zvláštní aury. Tentokrát ho nesmím vyplašit, řekl si Dooku a ani nepřemýšlel o tom, jak mrňous přežil pád z předchozí střechy.
„Neboj se, nechci ti ublížit,“ řekl pomalu, když se po špičkách připlížil těsně vedle bezstarostného mláděte. To se leklo tak silně, že zakoplo o vlastní nohu, seklo sebou o zem a začalo se kutálet k okraji střechy. Dooku byl rychlý, ale nepočítal s tím, že střecha bude klouzat až tak moc. Popadl chlupatou nohu a snažil se zastavit, jenže se neměl čeho chytit a oba tak pomalu ale jistě klouzali k propasti do hlubin. Když už byli skoro u okraje, Wookiee se mistrovi vyškubl a zopakoval svůj předchozí kousek. Prostě skočil dolů do tmy a Dooku teď neměl čas řešit, proč to dělá. Přepadl přes okraj střechy a chytil se oběma rukama kluzkého a silně ztrouchnivělého dřeva. A protože věděl, že ho nejspíš moc dlouho neudrží, vyskočil.
Pomohl si Silou a dostal se tak lehce až na samý vrchol budovy, sotva dva metry od vchodu ke schodišti. Vejít dovnitř už mu žádné problémy nedělalo. Otřepal se, aby dostal vodu z uší a vlasů, a začal si ždímat plášť. Ten prcek ho začínal znervózňovat. A to ještě více, když ho v Síle zaznamenal, kterak znovu šplhá nahoru. Zjevně se chytil liány a nehodlal to tady cizinci přenechat, paličák jeden.
Rozhodl se tady na něj počkat, ale zdálo se že Wookiee o jeho záměru ví a leze proto do jiné budovy. Nějakou podivnou shodou náhod to byla právě ta, v níž se ztratil Woorwall. Dooku se tedy vydal hledat most s tím, že možnost zabít dva komáry jednou ranou se moc často nenaskytne.
Oddělení akademie, do nějž se právě po mostě skrz viditelně slábnoucí déšť dostal, nemohlo být ničím jiným než ubikacemi. A posoudit to mohl dobře, neboť zde už opět svítilo několik přinesených lamp. Jak tak procházel chodbou kolem dveří, všiml si jedněch vyvrácených. Pokoj za nimi, kdysi jistě patřící někomu významnému, se proměnil v hromadu suti. Takže jeden komár je z krku.
„Je tam někdo?“ zavolal a dírami mezi padlými trámy nahlížel dovnitř. Okamžik poté, co jeho hlas utichl, se uvnitř něco pohnulo a slyšel hromové bručení. Naštěstí s tím počítal a stihl zapnout vysílačku k droidovi na vznášedle, takže za pár sekund se mu dostalo překladu.
„Ano. A už mě to tu docela nebaví, můžete mi odtud pomoci?“
„Proto tu jsem. Můžete se hýbat?“
„Můžu. Ten sesuv jenom zablokoval dveře, nemít zlomenou ruku, už bych to odházel.“
To byla dobrá zpráva. Znamenalo to, že stačí jenom odházet těch pár spadlých trámů od dveří a náčelník bude volný. A Dooku se bude moci plně věnovat druhému komárovi.
„Dobře. Odstupte co nejdál od dveří, odstraním ten zával,“ řekl mistr, schoval vysílačku a natáhl ruce. Mohl tu suť odhazovat ručně, proč ne? Jenže on je přeci Jedi, má mocného spojence, který mu v tom pomůže. Hromada sebou cukla a několik smítek prachu dopadlo na zem. Opřel se do Síly ještě více a po pár vteřinách snažení byla překážka odklizena. Woorwall měl cestu volnou a okamžitě toho využil. Byl sice zaprášený a držel si zkrvavenou ruku, ale jinak mu zřejmě nic nechybělo. Dooku opět aktivoval komlink, aby mu droid z hangáru mohl překládat.
„Díky, mistře Jedi,“ spustil hned, jak svého zachránce spatřil.
„Nemáte za co,“ ujišťoval ho Dooku, ale v duchu si říkal, že trocha uznání navíc by neškodila. „Dokážete se dostat do hangáru? Mám tu ještě nějakou práci.“
„Jistě. Můžu Vám být ještě nějak nápomocen?“
„Pokud v tomhle stavu dokážete chytit jednoho prcka,“ odpověděl mu lehce sarkasticky Dooku, ale Wookiee se nepřestal tvářit seriózně. Naklonil hlavu trochu stranou a z vysílačky se ihned začal ozývat překlad jeho mručení.
„Prcka? Zrzavého, asi metr dvacet vysokého prcka?“
„Něco na ten způsob,“ odvětil Dooku a stále ještě nebral domorodcova slova příliš vážně.
„Já ho přetrhnu, kolikrát jsem mu říkal, že sem nemá lozit?“ začal se Wookiee rozčilovat, praštil při tom zdravou rukou do zdi a teprve to mistra zaujalo. Woorwall nakonec vydal silný hrdelní zvuk, který droid nepřeložil. Nejspíš jméno.
Asi tři minuty se nedělo vůbec nic, kromě toho, že se Wookiee nervózně rozhlížel do všech směrů a z očí mu při tom málem šlehaly blesky. A pak se to stalo. Ze tmy v chodbě přicupitalo ono mládě. Zrzavé, asi metr dvacet vysoké, promočené jako utopená myš a na krku mělo náhrdelník s fialovým krystalem.
„To je váš syn?“ zeptal se překvapeně Dooku a znemožnil tak Woorwallovi začít řvát.
„Ano. Ale nebojte se, já už mu to dobrodružství vytluču z hlavy. Definitivně,“ odpověděl na to kontrolu lehce ztrácející Wookiee a opět se nadechl, tentokrát již připraven na kázání. Dooku ho opět vyrušil.
„Můžu s Vámi někde mluvit mezi čtyřma očima?“ To Woorwalla znejistilo. Okamžitě zapomněl na syna, který nechápajíce stál v chodbě daleko od nich a jen zvědavě pokukoval s hlavou na stranu, a zaměřil se na cizince. Mohl snad tušit, že ho Dooku bude chtít odvézt s sebou na Coruscant a vycvičit z něj Jedie?
O tyto myšlenky se nikdy s nikým nepodělil, ale jisté je jedno – že se tak stalo.
Topic: [C] Champbacca: Origins (Read 2664 times)
