Oranžová předmluva autora: Krátká vitalistická povídka o mistru Jedi, jeho lese, jeho domečku, jeho nečekané návštěvě, zahradničení a o tom, jak může být svět krásný i přes to, že jste se právě rozhodli pro dobrovolné vyhnanství. Bezprostředně a zároveň nezávisle navazuje na děj Spícího slunce a odehrává se tedy v paralelním vesmíru, kde Champbacca sice do důchodu odešel taky, ale jeho podoba i důvody se dramaticky liší.
Jedná se o první část experimentální duologie, jejíž druhou částí je štěk Stíny sklízel a kterou doporučuji číst celou.
Odesláno na Jediland 18. listopadu 2008, což je dle mého soudu dostatečná doba na to, aby tento přišel o exkluzivitu.Stromy sázel
Černý vesmír kolem ostrova zeleně šibalsky mrkl a v záblesku zjevil se zvědavec. Titěrná stíhačka vyletěla radostně z blankytně modrého tunelu hyperprostoru a namířila si to sebejistě k smaragdové kouli pod sebou. Planeta v celé neklidné galaxii proslavená bohatstvím života totiž z velké dálky přilákala toho, kdo z ní před dlouhou dobou právě do té neklidné galaxie odešel, aniž by se díval zpátky.
Wookiee, toho času v kokpitu, se právě probral z dlouhého spánku beze snů, dlouho se nerozmýšlel a plnou parou vyrazil vpřed k té mase zeleně občas proložené modrou plochou velkolepých oceánů. Nad jeden z nich právě sestoupil a s nezvyklou hravostí počal provádět několik vyloženě zbytečných a bláznivých kousků. Teď si pěkně dlouho nezalétá, má poslední šanci si to užít, i když myslel na věci podstatně jiné.
Letěl nízko nad šumícím mořem, tak nízko, že co chvíli smáčela křídla jeho stroje jedna z mnoha chocholatých vlnek a smývala z něj stařičký prach. Bylo v tom cosi symbolického. Voda očišťující loď na planetě, která měla v očistě pomoci právě pilotovi.
Než vletěl do řídké vegetace pobřežní džungle, ještě se naposledy podíval za sebe. Spatřil skvrnitou velrybu, která si v teplé mělčině hrála a samým nadšením tryskala mocnými průduchy hned tři křišťálové sloupy najednou. Tady se bude krásně žít.
Zpomalil, mezi stromy létá rychle jenom šílenec nebo barbar, který není schopen vychutnat si pohled na prastarý zelený les. On měl blíže k tomu prvnímu, ne však natolik, aby jej to nyní nějak ovlivnilo. Opatrně manévroval mezi gigantickými kmeny a obřími větvemi a když měl příležitost, podíval se i jinam než před sebe. Ta masa stromů byla přímo úchvatná, z každého čpěla vůle růst do nedozírných a světlejších výšin a překonávat životní útrapy a strasti, optimismus a naděje. To vše teď mistr potřeboval a právě kvůli tomu sem přiletěl.
Chvilkové zamyšlení ho málem stálo život, hrot stíhačky naštěstí prořízl jen vršek koruny stromu, až se do okolí rozstřelily zelenavé konfety vítající nového obyvatele těchto odlehlých a nezkrotných končin. Vyrovnal stroj a všiml si při tom, že ho následuje vskutku působivá čestná stráž, hejno pestrobarevných kroyií. Přiletěly se na svého nového souseda podívat nejen proto, že lesk jeho stíhačky byl vidět už z velké dálky. Prostě si ho chtěly prohlédnout, stejně jako další zvědaví obyvatelé lesa.
Sestoupil o pár úrovní níž, ale ptáci se ho stále drželi, ač už se pohybovali po území velmi obávaných predátorů. Nebáli se, asi že jich bylo hodně a že doprovázeli tak váženého hosta. Teď by na ně přeci nikdo zaútočit nemohl.
Nezaútočil. Ani na ptáky, ani na stíhačku, na nikoho. Takže mistr o pár chvil později přistál na líbezné mýtince u paty odvěkého stromu. Než otevřel kryt kokpitu, dlouho nečekal a poté drahných pár minut jen zhluboka nasával do plných plic tu úžasnou vůni džungle po vlahém jarním deštíku, jaký tady jistě smáčí listí každých několik dní.
Slabé světlo produkované choroši na kmenech a světélkujícími hubami dole na pralesní půdě dodávalo prostředí jakousi šeravou záhadnost. Do temných koutů pod zákruty kořenů a za opadanou kůru nebylo vidět a bezpochyby se tam mohly ukrývat příšery vyloženě nepřátelské, ale jemu to bylo jedno. Prostě a jednoduše se vysoukal z plechové krabice, pomalu slezl na teplou hlínu posypanou špetkou jehličí, aby náhodou svou neopatrností nepřivodil smrt některému z broučků, a po krátkém rozhlédnutí se vydal tam, kam se mu zachtělo. Rovnou za nosem, přímo támhle mezi ty dva ševelivé keříky.
Přesně takhle to dělal. Jednoduše, přímo, správně. Tentokrát ho cesta vedla neznámým čarovným lesem, přes nachové vřesoviště výšky průměrného keře, kolem křišťálových studánek pod kořeny gigantických pánů lesa až na další mýtinu. A tam náhle věděl, že je u cíle.
Kol dokola tenkých kmenů podloubí, mezi nimi výplet větví, uprostřed jiskřivě průzračná kaluž a na jejím druhém břehu – pařez. Stál tam jistě už pár desítek let, čekal na tento prchavý okamžik, kdy mistr zbaví jeho tělo žravých hub a nenasytných larev a sám si v něm vyseká malý domeček, tak akorát pro své skromné potřeby. Strom to nebolelo, už byl dávno mrtvý a houby s larvami to věděly, ale tento zásah mu zajistil život věčný, minimálně tak dlouho, co tu bude bydlet nový nájemník. Ten nedovolí, aby mu střechu prožral lišejník, aby stěny posloužily jako hostina červíkům a aby podlahu prorazily kořeny stromových následovníků a konkurentů. V lese je pro ně ještě místa dost, tady už ne.
Wookiee strávil tři dny a tři noci řezáním, sekáním a dlabáním dřeva svým světelným mečem, posledním předmětem, jež mu připomínal nedávnou a přeci tak zašlou minulost, od které si přiletěl odpočinout. Teď neměl čas na ni myslet a bylo to dobré. Vydlabal vnitřek pařezu, voňavé třísky uložil stranou pod mohutnou větev, aby na ně nepršelo a měl v období dešťů čím topit, a svépomocí si vyrobil i prostý nábytek. Postel, stůl, židli, dveře a okenice, víc nepotřeboval, alespoň prozatím.
Zašel si do odpočívající lodi pro přikrývku a další věci, cestou chroupal poslední balíček oříšků a byl spokojený. Po všech těch letech války byl opravdu spokojený. Konečně si mohl odpočinout, vychutnat si kouzlo života na tomto přenádherném místě a dělat si, co se mu zlíbí.
Vážky se honily nad blyštivým jezírkem a na brčálovém mechu odpočíval had. Ticho se křišťálově lesklo, zrcadlil se v něm klid a mír. Hvězdy na obloze vysoko nad korunami gigantických stromů nebylo už dávno vidět, ale hejna svítivého hmyzu dělala všechno proto, aby je nahradila, a jejich rejdění v ve výšinách poskytovalo pozorovateli každou noc a každý den naprosto unikátní podívanou.
Šero bylo vzájemné, věčné a příjemné, uklidňující ducha i tělo. V tom šeru se tu kořist ukrývala před dravci, kteří na ni v tom samém šeru číhali. Vítr zpíval mezi keři a vzduchem se nesla vůně schnoucí pryskyřice a čerstvých houbových výtrusů.
Wookiee tu vůni nasával s velkou chutí každičkou chvilku, protože se jí stále nemohl nabažit. V očích se mu blýskalo a dlouho přemýšlel, proč sem nepřiletěl už dávno, nechávaje za sebou povinnosti vůči lidem, kteří ho většinou ani neznali. Zažil toho dost, viděl spoustu úžasných i nevídaných věcí, ale tomuhle místu se nic z toho nemohlo vyrovnat, protože všude tam jej provázely starosti, válka a smrt.
S úlevou vypustil zadržovaný vzduch zpátky do přírody, aby si jej mohli užít i ostatní tvorové skrývající se všude tam mezi zelení a kůrou, a zarazil do kypré země za pařezem ořezaný kůl, který se později stal součástí plotu vyloženě symbolického, neboť zvířectvo mohlo i nadále bez větších potíží putovat přes ohrazený prostor, kdykoliv se mu zachtělo. A pak začal sít.
S láskou vkládal jednotlivá semínka a oddenky do pečlivě vyhloubených jamek, protože jich měl jen málo a věděl, že žádné nesmí přijít vniveč, má-li jeho skromná zahrádka bujet a prosperovat. Prakticky ji nepotřeboval, v hustém pralese nebylo pro někoho jako je on složité něco k snědku buď najít, nebo ulovit, ale to zpravidla nešlo bez destruktivních zásahů do prostředí. Chtěl s ním žít v rovnováze, tak, jak ho sám les nabádal, aby žil. Harmonie mu dodávala ohromnou sílu, takovou, že se postupně vzdával té Síly, jakou využíval před příletem sem. Pořád ji vnímal, pořád si byl vědom každičkého drobečka tam v džungli, vnímal jeho strach z větších zvířat a cítil jeho odhodlání těm větším uprchnout za každou cenu, ale už si ji nevolal na pomoc. Nebylo to potřeba a bylo to dobré.
Mírný deštík zalil právě dokončenou zahrádku a přinesl tak příslib, že všechno dobře dopadne. Prolétávající roj červeně svítících mušek se zastavil nad jeho hlavou, líbilo se mu tam, byl to zvědavý roj, a nadšeně při pohledu na obdělanou půdu bzučel. Z dálky se ozvalo kvákání vakožáby a šumění vody v korunách tak bylo přehlušeno, i když jen na titěrný okamžik.
Ozvali se cvrkotaví broučkové, co ve stromech a jejich kůře čekali na příchod večera, aby mohli začít svůj každodenní velkolepý koncert s velkolepou světelnou šou uprostřed přízračně temného hvozdu. Mistr se na to těšil, každičký den už několikátý týden se posadil na zápraží svého smolou voňavého domu s šálkem horkého tmavého čaje z mechových stopek a sledoval to divadlo a přemýšlel při tom.
Vzejdou mu snad všechny sazenice kvíně? Neměl by už začít stavět podpůrnou konstrukci pro popínavé lushkyyy? Není škoda vyhazovat vyjednocené mrkvoně? Jen nepatrný okamžik pomyslel na vesmír tam venku, jen chvíli se v představách přenesl nad les a ještě dál, k planetám a městům a bytostem, které znal, které měl svým způsobem rád a které opustil. Na tíživé vzpomínky bude mít dost času, proč si teď kazit oddech po dobře odvedené práci.
O zrcadlovou hladinu křišťálového jezírka něco velikou silou plesklo a sklovité krůpěje vody se energicky rozstříkly po celé mýtince. Čardáš tančící párek vážek zvážněl a s vlažnou vášní uletěl do dáli. Když se vodní hladina opět zahojila a zacelila, stála uprostřed ní obsidiánově černá socha s nepředstavitelně temně modrýma očima, jejichž rychlé pohyby byly jedinou známkou života v narušitelově těle.
Vakožába nevydala ani hlásku, nehnula brvou a čekala, jestli jí její prohnaná lest vyjde a některý z ukrytých tvorečků vyleze ven uchlácholen falešným pocitem bezpečí a bude bez milosti tímto netvorem sežrán. Protože tak to tady fungovalo, a nikdo si ještě nikdy nestěžoval.
Nelítostný zabiják seděl uprostřed té nádhery a kontrast přímo bil do očí. Jako na poplach zářícímu roji červených mušek nevěnoval sebemenší pozornost, zato na klidně přemýšlejícím poutníkovi na prahu pařezové chaloupky se očima zarazil. Nechápal to. Znal přírodu kolem sebe dobře, přežil v ní dost dlouho na to, aby tomu snad každý věřil, a podobně velcí tvorové před ním vždy prchli, nebo se ukryli do bezpečí a suchu svých tajných nor. On jen počkal, až vylezou a vlezou nehybné soše takřka přímo do nenasytné tlamy.
Jenže tenhle blázen neutíkal, dál seděl, poslouchal utichlý cvrkot a ševelení listí a popíjel do toho čaj z kouřící skořápky od ořechu. Líně zívnul a to žabáka namíchlo, tohle si k němu přeci jen tak bez trestu dovolovat nikdo nebude. Vrhnul po oponentovi zlý pohled plný hněvu, zašklebil se, roztáhl obří tlamu a zaskřehotal ve varovném gestu, jež stejně nebylo vyslyšeno.
Vylezl tedy z vody, vytvářejíc při tom vlnobití, co hravě a znovu kácelo malé lesíky kapradin v okolí jezírka a smývalo z nich jiskřivé kamínky písku, a postavil se před chaloupku a před jejího drzého obyvatele. Ten ležérně odložil skořepinu, zhluboka se nadechl stále voňavého vzduchu a postavil se na nohy. Přeměřili se navzájem, ale žádný neukázal sebemenší náznak ochoty ustoupit. Ropucha se vítězoslavně ušklíbla, mocnýma zadníma nohama se odrazila a skočila.
Wookiee to však s naprostou jistotou věděl, takže byl připraven, mrštným pohybem uhnul a po otočce nakopl troufalce tak silně, až se odkutálel daleko vedle chajdy, navíc právě teď sáhl ještě jednou po Síle, té tajemné všudypřítomné energii, a vyslal za svým nepřítelem slabý prskavý blesk, jehož využil vyloženě pro efekt. Vakožába byla zděšená, konsternovaná, slabá popálenina bolela, ale ego se narozdíl od kůže už asi nevyléčí nikdy. Vydala se na ústup. Mistr s úlevou vydechl, opět si sedl a pokračoval v rozdělané práci, v pití čaje a poslechu zvuků okolí, z úkrytů kolem mýtiny vylézali ustrašení tvorečkové a očička jim svítila, jak nemohli uvěřit odchodu kruté a nemilosrdné bestie, a těšili se, až o něm budou živě vyprávět svým následníkům, které nyní možná mít opravdu budou, teď, když je smrt pryč.
Celou kouzelnou noc tam tak seděl, i když mechový čaj dávno dopil, a připadalo mu, jako by nikdy nezažil nic krásnějšího. Vůbec nechápal, proč odsud odešel a vyměnil ráj za každodenní shon a stres a boj o zachování něčeho, co se svou podstatou odsoudilo k záhubě už dávno před jeho narozením. Tam vysoko nahoře právě zapadal měsíc, vedle něho druhý, a vycházelo slunce, ale tady dole to nebylo poznat.
Ve větvích daleko nad hlavami všech nočních tvorů zašumělo, vítr rozčísl listí a dolů se odvážilo prvních pár kapek. Padaly zvolna, nespěchaly, a přesto o pár chvil později jedna z nich smočila chlupaté ucho. Tyhle jarní deštíky miloval, nezřídka v nich pobíhal po mýtince jako smyslů zbavený a radostně mával rukama a nohama v pitoreskním tanečku, ale dnes nějak neměl náladu.
Ztěžka vydechl, po dlouhé noci plné přemýšlení měl kosti ztuhlé a kožich prokřehlý chladem, ale to nebylo nic, s čím by se brzy nevypořádal. Sebral ze země prázdnou skořápku, otočil se na patě a vešel do svého příbytku. Roztopil ohníček, jiskřičky zazářily tmou, jak se s chutí zahryzávaly do suchého smolného dřeva, a natáhl se na prosté lůžko, jehož hrubé rysy dávaly jasně vědět, že i jej si stavěl svépomocí. Piliny z podlahy se zvířily, stejně jako každou předchozí noc. Nikdo je odsud nevyháněl, byly součástí domu a kdysi bývaly domem samotným. Otočil se na břicho, sušené listí zašustilo a prkna zavrzala, načež upřel zrak do planoucí výhně. Tančící plamínky se mu odrážely v černých očích a do občasného prasknutí a pravidelného odfukování sem zvenčí doznívaly zvuky džungle a kapání vody.
Ozvalo se tiché zaklepání, takové, jako když vítr ohne větev nad střechu a párkrát s ní pohladí tašky. Ale tenhle dům tašky neměl a okolo nebyly vhodné větve a vítr skoro nefoukal, navíc se zvuk ozval ještě jednou v přesně stejné podobě a následovalo charakteristické vrznutí nerovných hran dveří o podlahu. Mistr se líně otočil na bok, pohleděl ke dveřím a poprvé od svého přistání zde se mu na tváři objevil výraz naprostého zaskočení a překvapení.
V otevřených dveřích stála osoba krytá od hlavy až k patě zlatavými chlupy, jejichž odlesk tvořil kolem domorodé ženy jakousi nadpřirozenou auru. O příslušnici něžného pohlaví se jednalo zcela nepochybně a poustevník to z jejích lehce pohublých rysů také poznal v první vteřině.
Rázem byl na nohách a promoklá návštěva se mezi dveřmi zbavila části vody prostým živočišným oklepáním, ale stále neřekla ani slovo, jen její pohled plný úlevy napovídal, že tam venku asi strávila víc času, než by jí bylo milé. Vše se odehrávalo v naprostém tichu, jen ptáci a obojživelníci zvenku do toho kecali. Wookiee nikdy nepočítal s návštěvou, proto se ostatně usídlil tak daleko, aby byl sám, ale teď byl za společnost nesmírně rád a neměl nejmenší potřebu to skrývat. O to větší radost pak měl, když příchozí s chutí dojedla jednu z jeho zeleninových specialit. A stále ani slovo.
Pak se rozpovídali, mluvili dlouho, o věcech důležitých i bláhových, o sobě i o jiných, o svých zájmech i strastech a mnohá slova byla vyřčena, než venku na chvilku ustal déšť.
Odešla, ale ne hned. Zůstala tam dost dlouho na to, aby se stalo něco zlomového, nečekaného a zprvu netušeného. Ale věřte, že to za to stálo, všem třem.
Topic: [C] Stromy sázel (Read 2797 times)
