Sluníčko jim pražilo nad hlavami a vysávalo z nich po douškách energii, kterou budou brzy setsakramentsky potřebovat. Blechy, nebo na čem to jeli, vytrvale cválali a krom nich a sem tam nějakého toho ptáka na obloze, nebylo nikde ani živáčka.
Co chvíli Jess padala víčka a přála si svalit se do peřin, vypít něco studeného a spát. To ale nešlo. Krom toho, že se jí od sezení v sedle a vedra potil zadek a od batohu taky záda, cítila jistou úzkost. Ve chvílích jako je tahle se ji na mysl draly vzpomínky a děsy způsobené Algernnon. Srce ji bušilo, v uších zaléhalo a v očích objevovali dávky slz. Potřebovala se zabavit, potřebovala něco děla. Zaměstnat mozek, aby to bylo pryč. Zatřepala hlavou, otřela si oči a podívala se na svého padawana.
„Jak se ti jede?“ mluvila na něj bez pomoci Síly, ačkoliv Simba ještě tolik nerozuměl. Když si ale opravdu nevěděl rady, nebála se mu pomoci malým vnuknutím/připomenutím.
[„Dobrý,“] zabručel jsem na ni a málem si u toho překousl jazyk, protože ty obludy strašně divně hopsaly. Všude kolem byla jenom hnusná žlutá tráva, která mi nechutnala, a na obloze ani mráček. Trošku jsem se styděl, že jsem si doma stěžoval na déšť, ale tam to je něco úplně jiného.
[„A už tam budem?“] zeptal jsem se pak a rozhlížel se, co by se tu dalo nějak rychle sníst. Začínal jsem mít hlad, protože těch pět obědů, to bylo už strašně dávno a navíc jdeme bojovat a tak.
Místo odpovědi jen pokrčila rameny a unaveně otočila hlavu kupředu. Zaslechla tlumené dunění a po několik minutách spatřila i díru v zemi, která jisto jistě byla tím dolem, který měli oddroidit.
Poslední úsek jeli po indiánsku, jak to odkoukala na Tatooine, a schovali se v nejvýhodnějším keři, ze kterého byl hezký výhled. Důl byla kruhový díra v zemi, po jejímž obvodu se táhla svažující se římsa, po které jezdili obrovské nákladní stroje plné syrové rudy, která se zpracovávala v nedalekých hutích, ze kterých se nepřetržitě kouřilo.
Zatím napočítali něco přes čtyřicet droidů a to se ještě nepodívali dolů.
„Pamatuješ si, co tu po nás vlastně chtěli?“
Zeptat se mě před měsícem, asi bych jen blbě koukal, jako že si to přece měla zapamatovat ona. Ale protože už jsem nějakou chvíli padawan, vím, že občas musím poslouchat taky, i když je to pruda.
[„Naložit transporťák zbraněma a utýct a vyhodit to tady všecko do vzduchu, bum, prásk!“] Asi jsem u toho neměl tak gestikulovat, ale na to, že mi je šest, jsem se ještě docela držel. Abych si to trochu vyžehlil, začal jsem moudře čučet na tu díru a věci kolem ní a vůbec a doufal, že brzo přijde něco strašně moudrého a čarodějného.
Jo, jenže nic konkrétního a geniálního ji právě nenapadalo. Pár minut ji zabralo koukání dalekohledem na mravenčí dění kolem dolu.
„Vidíš támhle ten vozík?“ podala mu svůj dalekohled a prstem ukázala přibližný směr. Simba energicky přikývl s dalekohledem na očích. „Dolů v nich vozí výbušniny. Kvůli nebezpečí výbuchu se převážejí takhle po troškách. Určitě je nějak využijem. Napadlo mě, že bychom mohli použít i vnitřní generátor v dole, který napájí všechna ta světla a stoje. Kdybychom měli štěstí a byl by to nějaký starší typ se slabším stíněním, mohli bychom se ho zbavit a vytvořit tak docela slušné elektromagnetické pole,“ nebo tak něco.
[„Jjjjjjjjjjjjjjjjjjjasněě,“] přikývl jsem strašně chytře, protože jsem tomu moc nerozuměl, ale bylo tam moc chytrých slov a určitě při tom bude dost sranda. Ještě jednou jsem pohledem přejel tu díru, byla to fakt pěkná díra, a napadlo mě, že bych měl možná taky něco vymyslet.
[„Co se takhle svézt dolů v nějakém prázdném vozíku?“] Viděl jsem to v jednom filmu, co byl vlastně o nás, taky tam nějaký chlápek vykopával staré věci a bral si je a bojoval se zloduchy.
„To zní jako plán,“ vzala jeho návrh za svůj a před jeho provedením se ještě nahlásila Champiemu.
Sestup hlouběji tak, aby si jich nevšimla žádná z hlídek, byl docela náročný a Simbovi se dokonce povedlo spadnout z několika metrů a nezabít se u toho. Zástavu srdce Jess zakecala a jen děkovala Síle, že je ještě malý a ohebný. Kdyby takhle nešťastně spadla ona, zlomila by si páteř natřikrát.
Důl a římsa vedoucí do jeho hlubin nebyla nijak moc hlídaná. Sem tam nějaká ta hlídka, která v drtivé většině případů staticky stála na místě a maximálně se otočila za uvolněným štěrkem, který se sem tam uvolnil. I za Simbou se otočili, ale jelikož byl zahalen v oblaku prachu a vše bylo svítícím sluncem rozžhavené do ruda, jejich vizuální, ani termální senzory nic nezachytily.
Jak pokračovali dál, oběma se stále hůř dýchalo. Od štiplavého prachu měli zanesené dýchací cesty a slzely jim oči.
Na zemi byly položeny tři páry kolejí. Po jednom jezdily vozíky naplněny výbušninou dolů, na druhých prázdné nahoru. Na třetích nebyl provoz žádný.
Jess doufala, že si toho aspoň chvíli nikdo nevšimne a Silou popadla prázdný vozík jedoucí ven a přenesla ho na třetí nepoužívanou kolej. Ještě jednou se rozhlédla a naskočila dovnitř následovaná chlupáčkem, který ale nastupoval tak dementně, že se málem přelomil a navíc vypnout autopilota. Na jeho obranu nutno dodat, že Jess si toho všimla až když se vozík řítil svižnou sedmdesátkou..
Málem jsem začal ječet, jak je to žůžo dobrodrůžo, ale tak nějak mi došlo, že by to asi přilákalo pozornost robotů. Možná dokonce víc pozornosti, než vozík řítící se takhle rychle někam do pekla nebo kam.
Vykoukl jsem z vozíku, abych to zjistil, ale dřív jsem uviděl bandu droidů, co šli podél kolejí kousek pod námi. Asi nás zatím neviděli a jen tak pochodují, ale až kolem nich profrčíme, možná jim to bude připadat divné.
Profesionálně jsem vytáhl světelný meč, co mi půjčil táta, a hledal, kde se to zapíná.
Ochotně mu to ukázala, ať se ještě nezraní a pohrávala si s myšlenkou, jestli během jízdy prostě neaktivovat čepel a nepřeseknout je všechny vejpůl. Očividně nebyla jediná, protože Simba to obětavě udělal za ní. Tak tak se stačila otočit za kácejícími se kovovými těly, a když se pohledem vrátila k prckovi, tvářil se jakoby byly na exkurzi u řezníka.
Udělalo to vžžžžum jak hovado a rozřízl jsem je jedním tahem všechny pět. A ani jsem nemusel mávat, stačilo meč podržet a bylo.
Nasadil jsem svůj nadšený výraz, co jsem použil tenkrát při exkurzi k řezníkovi, a čekal, kde je víc robotů k sešrotování. Teprve když jsme byli moc daleko jsem si vzpomněl, že jsme vlastně přijeli pro zbraně, ale už bylo pozdě sbírat tamtěch pět, tak snad jich někde vevnitř budou mít víc.
Zničená skupinka droidů určitě pozornosti neunikne a za pár minut bude mazec, jenže teď Jess trápilo mnohem víc to, jak hodlají zastavit. V ovládacím panelu se bála vrtat, protože neměl lokalizaci, a navíc to ještě nebylo kritické. Profrčeli velkou místností, kde si mohla všimnout generátoru, kdyby se líp dívala a nakládání těch obrovských transportérů a pokračovali dál.
„Asi bychom měli vystoupit,“ upozornila Simbu po dalších třech minutách jízdy a hlavně poté, co se jeskyní prohnal hluk sérií výbuchů. Nebylo to dobré znamení a naproti nim se valil oblak prachu.Připomínajíc si Chlouppkovu poučku „Když si nevíš rady, mačkej všechny knoflíky.“ se vrhla obsluhovat ovládací panel vozíku. Když vyzkoušela vše a nic nefungovalo, zmáčkla ten velký červený a magnetické brzdy vozíku se přicvakly ke kolejím, což je katapultovalo po čumáku dopředu.
Začíná to fakt parádně, nejdřív parádní obědy, pak jízda na obludkách, pak multikill, pak leteckej den, co asi přijde dál?
Po moc pěkném vystoupení jsem se chvíli zvedal, to je fakt, ale hnedka jsem měl meč připravený k odrážení a snažil jsem se moc nevnímat to, že ta jeho zelená čepel je fakt strašně středoproudová. Už bych si měl dodělat ten svůj.
Mávl jsem na mistryni, že jsem jako strašně připravený a že ji kreju, a ať teď udělá něco moc chytrého a můžeme jít se spoustou zbraní na sváču.
Jak už bylo jednou zmíněno, dětem (a opilcům) nemůže jakýkoliv pád ublížit. Růžová čepel se rozžhnula a byla připravena pokrýt celých tři sta šedesát stupňů. Ne, že by Simbovi nevěřila, ale stejně to držel jak prase joystick. Prach si už trochu sedl, a tak bylo i trochu vidět, a Jess věděla, že musí co nejdřív zpět. Nerada by se tu nechala pohřbít. Šťouchla do Simby, ať to chytne pořádně, a ukázala směrem, kterým přijeli.
„Slyšíš? Cítíš? Někdo se sem jde podívat.“ Skutečně se k nim blížily dvě aury. Byly to myšičky s šokovými obojky.
Přikývl jsem, že to slyším, i když jsem nic moc necítil. Asi to bylo něco málo smradlavého.
Z tunelu vykoukli dva místní, jeden měl krumpáč, druhý lopatu, oba měli na krku nějaké svítící věci a něco mi říkalo, že si je tam nedali sami.
[„Musíme je osvobodit,“] řekl jsem jako správný ochránce malých a bezbranných a vůbec, ale stejně jsem chvíli čekal, jestli to mistrová schválí. A hlavně ji asi budu potřebovat, aby jim ty věci sundala, já bych jim usekl hlavy.
Veverčáci se tvářili unaveně a docela překvapeně, když spatřili člověčici s vopičákem, jak drží břinktyčky a koukají na ně jak chleba z tašky. Jess pro jistotu udělala standardní gesto pššt, smířlivě vypnula meč a vydala se k nim.
„Ano, přišli jsme vás osvobodit a ano, vykopeme droidy z vaší planety,“ odpověděla na jejich nevyřčené otázky, aby se zbytečně moc nezdržovala a zatímco jim profesionálním pohybem sundávala obojky, pokračovala. „Kolik je tu v dole přibližně droidů a je nějaká šance, že by se ten generátor, co ho tu máte, dal použít jako elektromagnetický maják?“
Radši jsem se díval, jak se to sundavá, co kdybych to někdy potřeboval taky, žejo.
A radši jsem se pak taky díval, jestli si je nenechává, co kdyby je někdy potřebovala na mě, žejo.
Čekal jsem, co vytáhne z horníků, protože já tomu jejich rychlému brebentění nerozuměl ani fň, a zatím jsem jí kryl záda, což se mi dařilo výborně, vůbec nikdo odtamtud nepřišel, což byla jistojistě moje zásluha.
Azoani vyklopili, že generátor je tak tři kilometry zpátky, že je u něj přibližně dvacet droidů a v dole asi jen nějakých čtyřicet (pod zemí nefunguje dálkové řízení z lodí nijak spolehlivě a neaktualizovávaní droidi se mohou stát větším nebezpečím pro sebe, než pro ostatní). Na otázku jestli by se dal generátor použít odpověděli bohužel negativně a navíc přihodili nevyžádanou informaci, že je zde nějakých sto dvacet otroků, kteří potřebují jejich neodkladnou pomoc.
„Tak,“ nadechla se a během vydechovací pauzy vymýšlela, co dál. „Nasaďte si zpět ty deaktivované obojky a běžte informovat postupně ostatní, že jsme tady a vysvobodíme vás. Tady,“ vytáhla z batohu, který měla stále u sebe, malou placatou hračičku, „když to přiložíte k nějakému obojku a zmáčknete, můžete ho sundat a deaktivovat. Musíte ale rychle, jinak odbouchnete obojek i s hlavou jeho nositele.“ Veverčáci s bojácným polknutím vzali do rukou gadget.
„Část z vás ať stále předstírá práci, zbytek ať sežene co nejvíc té výbušniny, jak jen je možné. Vyvěrá tu někde nějaká podzemní voda?“ záporné kývání hlavou, „Dobře, takže nemáme kde je zatím schovávat… my se postaráme o hlavní místnost. Až bude zajištěná, začneme odchytávat posílané vozíky a vy tam dotlačíte ty, které stihnou proklouznout. Jasné?“
„Kvík.“
Ještě než vyrazily dobýt hlavní místnost, nechala si Jess v rychlosti vysvětlit ovládání vozíků, přenesla ho na správnou kolej, po které se prázdné vezou ven z dolu, a po nastoupení na to šlápla, ať jsou tam co nejdřív.
Vůbec jsem netušil, co že se to vlastně bude dít, ale určitě to byl hrozně chytrý nápad. Tak jsem popadl meč, cupital za čarodějnicí co možná nejzodpovědněji a ani jednou do ní nenarazil, jsem fakt třída. Když nastoupila do vozíku, nastoupil jsem taky, teď už dobře, a čekal jsem, co bude dál.
[„Teda já tomu rozumim,“] spustil jsem, aby si náhodou nemyslela opak, to jest pravdu, [„ale ještě mi uniká pár takových drobností. Třeba co že to jdeme udělat?“]
„Uvidíš,“ objala ho rukou kolem ramen a v duchu hádala, co si na ně plechovky přichystají.
V jeskyni na ně čekalo kolem třiceti droidů, ale naštěstí pro naše archeology se chovali docela zmateně a netušili, proti čemu stojí. Vozík, ve kterém Jess se Simbou jeli, nabral pekelnou rychlost, a když vjel do jeskyně, Jess z něj vyskočila a rovnou se pustila do porcování nepřátel. Vozík pokračoval ve své cestě se Simbou na palubě a unikl tak droidí pozornosti - po cestě Jess napadlo, že by mohl tímto způsobem proklouznout za jejich záda a pomoct jí s krájením, ale po Simbově návrhu, že by se takhle mohl dostat až do hutí, kde bude určitě spousta otroků, kteří potřebují osvobodit, souhlasila s jeho nápadem. Musel před tím sice slíbit, že na sebe dá pozor, ale to byla spíš taková formalita, aby mu pak dyštak mohla vyčítat, že: „Já ti to říkala.“
Droidů bylo sice hodně, ale kvůli nepříliš stabilnímu signálu zde pod zemí a velkému množství překážek, nebylo pro Jessicu problémem se o ně postarat. Dávala si pozor, aby nepoškodila žádnou ze zbraní, a když dobojovala a zkontrolovala se, že ji nikam nestrefily, začala povalující zbraně nakládat do volných důlních vozíků.
Kdyby měla možnost pohledu zvenčí, viděla by, že zásobování výbušninami skončilo a v jednom z vozíků se veze chlupatá koule připravená na záškodnickou akci.
Mezitím se do hlavní jeskyně nahrnulo tolik Azoanů, že tvořili chlupatý koberec v celé její šíři a všichni s napětím čekali, co dál. A jak jim předtím řekla, dokázali přitáhnout čtyři vozíky výbušnin, což bylo s třemi, které dojeli ze shora, sedm.
[„Co uděláme teď?] písknul jeden z ušmudlaných syslíků a s jiskrou v očích na ní hleděl. Stejná jiskra začala naskakovat i u všech ostatních.
„Umíte s tím někdo zacházet?“ ukázala na jednu z bouchaček a než tu otázku dořekla, až toho litovala.
[„Pokud by na to přišlo, tak ano, ale my-.“]
„Takže ne,“ shrnula to a promýšlejíc jejich další postup si promnula čelo. „Není čas, ztrácet čas. Vy tady,“ ukázala na náhodnou skupinku, „přeneste výbušniny do jednoho z těch velkých transportérů. Ostatní, pokuste si co nejvíce odpočinout a posilnit. Až vám řeknu, vyjedeme s transportérem. Ostatní zde počkají, dokud nebude celá římsa až nahoru bez droidů,“ rozdala příkazy a sama přiložila ruce k dílu. Nechtěla je podceňovat, ale věděla, že jejich bojové schopnosti jsou nulové a jejich zápal jim od výstřelu do obličeje nepomůže. Raději se spoléhala na sebe a Simbu, který byl na hoře. Něco ji říkalo, že svou část úkolu dokončil a teď netrpělivě čeká, co se bude dít.
Nastartovat ji musel pomoct jeden čipera, ale všechno ostatní už bylo na ní. Sešlápla pedál až k podlaze a vystřelila ven. Tam na ně čekal ten očekávaný batalion.
Stroj se ukázal jako slušné beranidlo a nešťastní droidi létaly vzduchem. Jenže né všichni stály jak trubky v cestě. Mnohem větší počet jich stál na krajích a různých ochozech, z kterých spustily svou palbu.
Transportér byl sice odolný až hamba, ale proti soustředěné palbě desítek zbraní nebyl konstruovaný. Jessica musela předat řízení, vyříznout si díru ve stropě, vyskočit ven a stojící na uhánějícím stroji odrážet tolik blasterových výstřelů, kolik jen šlo. Asi ve čtvrtině cesty jim naproti vyrazily dva tanky a to znamenalo, že přišel čas ohňostroje. Jess strhla plachtu z korby. Vozidlo škobrtlo a zastavilo se, ale ani ne za pět vteřin se opět rozjelo. Když se ohlédla, spatřila, jak z dolu vybíhá skupinka Azoanů. V packách měly zbraně, které patřili první skolené skupince droidů, kterou míjeli v jejich neřízeném vozíku, a kterými dorážely vše, co mělo na těle anténu.
Jess sáhla po moci, kterou ji Síla propůjčovala a dvěma hroudami z nákladu výbušnin hodila po tancích. Ty však byly ještě daleko, takže minula, ale to neznamenalo, že by to celým dolem neotřáslo. Se štěstím udržela rovnováhu a ve vzniklém oblaku prachu a kouře zanikly jak tanky, tak půlka horizontu.
„Jeďte!“ zařvala dírou do kabiny, ve které ze tří Azoanů byl už jen jeden živý a než si to stačila uvědomit, házela výbušné tenisáky Silou všude, kam se koukla.
Těsně před vrcholem ji zabili i posledního řidiče, ale to už bylo skoro po boji. Z hutí se totiž vyvalil Simba se svou vlastní armádou a společně sevřel droidy do kleští. Původní Azoanští stateční z dolu se rozrůstali každým okamžikem a úměrně k počtu mrtvých droidů rostl i jejich ozbrojený počet.
Po čtyřiceti minutách byl konec, ale to nebylo to nejlepší. Když se dobojovalo, Simba odhalil, co za úlovek se mu podařilo, jako jejich budoucí odvoz. Jess čekala, že to bude něco jako MTT, ale když ji ukázal za kopcem zaparkované C-9979, neubránila se nevěřícnému pohledu s otevřenou pusou.
díra v zemi, po jejímž obvodu se táhla svažující se římsa, po které jezdili obrovské nákladní stroje plné syrové rudy, která se zpracovávala v nedalekých hutích, ze kterých se nepřetržitě kouřilo.
Zatím napočítali něco přes čtyřicet droidů a to se ještě nepodívali dolů.
„Pamatuješ si, co tu po nás vlastně chtěli?“
Zeptat se mě před měsícem, asi bych jen blbě koukal, jako že si to přece měla zapamatovat ona. Ale protože už jsem nějakou chvíli padawan, vím, že občas musím poslouchat taky, i když je to pruda.
[„Naložit transporťák zbraněma a utýct a vyhodit to tady všecko do vzduchu, bum, prásk!“] Asi jsem u toho neměl tak gestikulovat, ale na to, že mi je šest, jsem se ještě docela držel. Abych si to trochu vyžehlil, začal jsem moudře čučet na tu díru a věci kolem ní a vůbec a doufal, že brzo přijde něco strašně moudrého a čarodějného.
Jo, jenže nic konkrétního a geniálního ji právě nenapadalo. Pár minut ji zabralo koukání dalekohledem na mravenčí dění kolem dolu.
„Vidíš támhle ten vozík?“ podala mu svůj dalekohled a prstem ukázala přibližný směr. Simba energicky přikývl s dalekohledem na očích. „Dolů v nich vozí výbušniny. Kvůli nebezpečí výbuchu se převážejí takhle po troškách. Určitě je nějak využijem. Napadlo mě, že bychom mohli použít i vnitřní generátor v dole, který napájí všechna ta světla a stoje. Kdybychom měli štěstí a byl by to nějaký starší typ se slabším stíněním, mohli bychom se ho zbavit a vytvořit tak docela slušné elektromagnetické pole,“ nebo tak něco.
[„Jjjjjjjjjjjjjjjjjjjasněě,“] přikývl jsem strašně chytře, protože jsem tomu moc nerozuměl, ale bylo tam moc chytrých slov a určitě při tom bude dost sranda. Ještě jednou jsem pohledem přejel tu díru, byla to fakt pěkná díra, a napadlo mě, že bych měl možná taky něco vymyslet.
[„Co se takhle svézt dolů v nějakém prázdném vozíku?“] Viděl jsem to v jednom filmu, co byl vlastně o nás, taky tam nějaký chlápek vykopával staré věci a bral si je a bojoval se zloduchy.
„To zní jako plán,“ vzala jeho návrh za svůj a před jeho provedením se ještě nahlásila Champiemu.
Sestup hlouběji tak, aby si jich nevšimla žádná z hlídek, byl docela náročný a Simbovi se dokonce povedlo spadnout z několika metrů a nezabít se u toho. Zástavu srdce Jess zakecala a jen děkovala Síle, že je ještě malý a ohebný. Kdyby takhle nešťastně spadla ona, zlomila by si páteř natřikrát.
Důl a římsa vedoucí do jeho hlubin nebyla nijak moc hlídaná. Sem tam nějaká ta hlídka, která v drtivé většině případů staticky stála na místě a maximálně se otočila za uvolněným štěrkem, který se sem tam uvolnil. I za Simbou se otočili, ale jelikož byl zahalen v oblaku prachu a vše bylo svítícím sluncem rozžhavené do ruda, jejich vizuální, ani termální senzory nic nezachytily.
Jak pokračovali dál, oběma se stále hůř dýchalo. Od štiplavého prachu měli zanesené dýchací cesty a slzely jim oči.
Na zemi byly položeny tři páry kolejí. Po jednom jezdily vozíky naplněny výbušninou dolů, na druhých prázdné nahoru. Na třetích nebyl provoz žádný.
Jess doufala, že si toho aspoň chvíli nikdo nevšimne a Silou popadla prázdný vozík jedoucí ven a přenesla ho na třetí nepoužívanou kolej. Ještě jednou se rozhlédla a naskočila dovnitř následovaná chlupáčkem, který ale nastupoval tak dementně, že se málem přelomil a navíc vypnout autopilota. Na jeho obranu nutno dodat, že Jess si toho všimla až když se vozík řítil svižnou sedmdesátkou..
Málem jsem začal ječet, jak je to žůžo dobrodrůžo, ale tak nějak mi došlo, že by to asi přilákalo pozornost robotů. Možná dokonce víc pozornosti, než vozík řítící se takhle rychle někam do pekla nebo kam.
Vykoukl jsem z vozíku, abych to zjistil, ale dřív jsem uviděl bandu droidů, co šli podél kolejí kousek pod námi. Asi nás zatím neviděli a jen tak pochodují, ale až kolem nich profrčíme, možná jim to bude připadat divné.
Profesionálně jsem vytáhl světelný meč, co mi půjčil táta, a hledal, kde se to zapíná.
Ochotně mu to ukázala, ať se ještě nezraní a pohrávala si s myšlenkou, jestli během jízdy prostě neaktivovat čepel a nepřeseknout je všechny vejpůl. Očividně nebyla jediná, protože Simba to obětavě udělal za ní. Tak tak se stačila otočit za kácejícími se kovovými těly, a když se pohledem vrátila k prckovi, tvářil se jakoby byly na exkurzi u řezníka.
Udělalo to vžžžžum jak hovado a rozřízl jsem je jedním tahem všechny pět. A ani jsem nemusel mávat, stačilo meč podržet a bylo.
Nasadil jsem svůj nadšený výraz, co jsem použil tenkrát při exkurzi k řezníkovi, a čekal, kde je víc robotů k sešrotování. Teprve když jsme byli moc daleko jsem si vzpomněl, že jsme vlastně přijeli pro zbraně, ale už bylo pozdě sbírat tamtěch pět, tak snad jich někde vevnitř budou mít víc.
Zničená skupinka droidů určitě pozornosti neunikne a za pár minut bude mazec, jenže teď Jess trápilo mnohem víc to, jak hodlají zastavit. V ovládacím panelu se bála vrtat, protože neměl lokalizaci, a navíc to ještě nebylo kritické. Profrčeli velkou místností, kde si mohla všimnout generátoru, kdyby se líp dívala a nakládání těch obrovských transportérů a pokračovali dál.
„Asi bychom měli vystoupit,“ upozornila Simbu po dalších třech minutách jízdy a hlavně poté, co se jeskyní prohnal hluk sérií výbuchů. Nebylo to dobré znamení a naproti nim se valil oblak prachu.Připomínajíc si Chlouppkovu poučku „Když si nevíš rady, mačkej všechny knoflíky.“ se vrhla obsluhovat ovládací panel vozíku. Když vyzkoušela vše a nic nefungovalo, zmáčkla ten velký červený a magnetické brzdy vozíku se přicvakly ke kolejím, což je katapultovalo po čumáku dopředu.
Začíná to fakt parádně, nejdřív parádní obědy, pak jízda na obludkách, pak multikill, pak leteckej den, co asi přijde dál?
Po moc pěkném vystoupení jsem se chvíli zvedal, to je fakt, ale hnedka jsem měl meč připravený k odrážení a snažil jsem se moc nevnímat to, že ta jeho modrá čepel je fakt strašně středoproudová. Už bych si měl dodělat ten svůj.
Mávl jsem na mistryni, že jsem jako strašně připravený a že ji kreju, a ať teď udělá něco moc chytrého a můžeme jít se spoustou zbraní na sváču.
Jak už bylo jednou zmíněno, dětem (a opilcům) nemůže jakýkoliv pád ublížit. Růžová čepel se rozžhnula a byla připravena pokrýt celých tři sta šedesát stupňů. Ne, že by Simbovi nevěřila, ale stejně to držel jak prase joystick. Prach si už trochu sedl, a tak bylo i trochu vidět, a Jess věděla, že musí co nejdřív zpět. Nerada by se tu nechala pohřbít. Šťouchla do Simby, ať to chytne pořádně, a ukázala směrem, kterým přijeli.
„Slyšíš? Cítíš? Někdo se sem jde podívat.“ Skutečně se k nim blížily dvě aury. Byly to myšičky s šokovými obojky.
Přikývl jsem, že to slyším, i když jsem nic moc necítil. Asi to bylo něco málo smradlavého.
Z tunelu vykoukli dva místní, jeden měl krumpáč, druhý lopatu, oba měli na krku nějaké svítící věci a něco mi říkalo, že si je tam nedali sami.
[„Musíme je osvobodit,“] řekl jsem jako správný ochránce malých a bezbranných a vůbec, ale stejně jsem chvíli čekal, jestli to mistrová schválí. A hlavně ji asi budu potřebovat, aby jim ty věci sundala, já bych jim usekl hlavy.
Veverčáci se tvářili unaveně a docela překvapeně, když spatřili člověčici s vopičákem, jak drží břinktyčky a koukají na ně jak chleba z tašky. Jess pro jistotu udělala standardní gesto pššt, smířlivě vypnula meč a vydala se k nim.
„Ano, přišli jsme vás osvobodit a ano, vykopeme droidy z vaší planety,“ odpověděla na jejich nevyřčené otázky, aby se zbytečně moc nezdržovala a zatímco jim profesionálním pohybem sundávala obojky, pokračovala. „Kolik je tu v dole přibližně droidů a je nějaká šance, že by se ten generátor, co ho tu máte, dal použít jako elektromagnetický maják?“
Radši jsem se díval, jak se to sundavá, co kdybych to někdy potřeboval taky, žejo.
A radši jsem se pak taky díval, jestli si je nenechává, co kdyby je někdy potřebovala na mě, žejo.
Čekal jsem, co vytáhne z horníků, protože já tomu jejich rychlému brebentění nerozuměl ani fň, a zatím jsem jí kryl záda, což se mi dařilo výborně, vůbec nikdo odtamtud nepřišel, což byla jistojistě moje zásluha.
Azoani vyklopili, že generátor je tak tři kilometry zpátky, že je u něj přibližně dvacet droidů a v dole asi jen nějakých čtyřicet (pod zemí nefunguje dálkové řízení z lodí nijak spolehlivě a neaktualizovávaní droidi se mohou stát větším nebezpečím pro sebe, než pro ostatní). Na otázku jestli by se dal generátor použít odpověděli bohužel negativně a navíc přihodili nevyžádanou informaci, že je zde nějakých sto dvacet otroků, kteří potřebují jejich neodkladnou pomoc.
„Tak,“ nadechla se a během vydechovací pauzy vymýšlela, co dál. „Nasaďte si zpět ty deaktivované obojky a běžte informovat postupně ostatní, že jsme tady a vysvobodíme vás. Tady,“ vytáhla z batohu, který měla stále u sebe, malou placatou hračičku, „když to přiložíte k nějakému obojku a zmáčknete, můžete ho sundat a deaktivovat. Musíte ale rychle, jinak odbouchnete obojek i s hlavou jeho nositele.“ Veverčáci s bojácným polknutím vzali do rukou gadget.
„Část z vás ať stále předstírá práci, zbytek ať sežene co nejvíc té výbušniny, jak jen je možné. Vyvěrá tu někde nějaká podzemní voda?“ záporné kývání hlavou, „Dobře, takže nemáme kde je zatím schovávat… my se postaráme o hlavní místnost. Až bude zajištěná, začneme odchytávat posílané vozíky a vy tam dotlačíte ty, které stihnou proklouznout. Jasné?“
„Kvík.“
Ještě než vyrazily dobýt hlavní místnost, nechala si Jess v rychlosti vysvětlit ovládání vozíků, přenesla ho na správnou kolej, po které se prázdné vezou ven z dolu, a po nastoupení na to šlápla, ať jsou tam co nejdřív.
Vůbec jsem netušil, co že se to vlastně bude dít, ale určitě to byl hrozně chytrý nápad. Tak jsem popadl meč, cupital za čarodějnicí co možná nejzodpovědněji a ani jednou do ní nenarazil, jsem fakt třída. Když nastoupila do vozíku, nastoupil jsem taky, teď už dobře, a čekal jsem, co bude dál.
[„Teda já tomu rozumim,“] spustil jsem, aby si náhodou nemyslela opak, to jest pravdu, [„ale ještě mi uniká pár takových drobností. Třeba co že to jdeme udělat?“]
„Uvidíš,“ objala ho rukou kolem ramen a v duchu hádala, co si na ně plechovky přichystají.
V jeskyni na ně čekalo kolem třiceti droidů, ale naštěstí pro naše archeology se chovali docela zmateně a netušili, proti čemu stojí. Vozík, ve kterém Jess se Simbou jeli, nabral pekelnou rychlost, a když vjel do jeskyně, Jess z něj vyskočila a rovnou se pustila do porcování nepřátel. Vozík pokračoval ve své cestě se Simbou na palubě a unikl tak droidí pozornosti - po cestě Jess napadlo, že by mohl tímto způsobem proklouznout za jejich záda a pomoct jí s krájením, ale po Simbově návrhu, že by se takhle mohl dostat až do hutí, kde bude určitě spousta otroků, kteří potřebují osvobodit, souhlasila s jeho nápadem. Musel před tím sice slíbit, že na sebe dá pozor, ale to byla spíš taková formalita, aby mu pak dyštak mohla vyčítat, že: „Já ti to říkala.“
Droidů bylo sice hodně, ale kvůli nepříliš stabilnímu signálu zde pod zemí a velkému množství překážek, nebylo pro Jessicu problémem se o ně postarat. Dávala si pozor, aby nepoškodila žádnou ze zbraní, a když dobojovala a zkontrolovala se, že ji nikam nestrefily, začala povalující zbraně nakládat do volných důlních vozíků.
Kdyby měla možnost pohledu zvenčí, viděla by, že zásobování výbušninami skončilo a v jednom z vozíků se veze chlupatá koule připravená na záškodnickou akci.
Mezitím se do hlavní jeskyně nahrnulo tolik Azoanů, že tvořili chlupatý koberec v celé její šíři a všichni s napětím čekali, co dál. A jak jim předtím řekla, dokázali přitáhnout čtyři vozíky výbušnin, což bylo s třemi, které dojeli ze shora, sedm.
[„Co uděláme teď?] písknul jeden z ušmudlaných syslíků a s jiskrou v očích na ní hleděl. Stejná jiskra začala naskakovat i u všech ostatních.
„Umíte s tím někdo zacházet?“ ukázala na jednu z bouchaček a než tu otázku dořekla, až toho litovala.
[„Pokud by na to přišlo, tak ano, ale my-.“]
„Takže ne,“ shrnula to a promýšlejíc jejich další postup si promnula čelo. „Není čas, ztrácet čas. Vy tady,“ ukázala na náhodnou skupinku, „přeneste výbušniny do jednoho z těch velkých transportérů. Ostatní, pokuste si co nejvíce odpočinout a posilnit. Až vám řeknu, vyjedeme s transportérem. Ostatní zde počkají, dokud nebude celá římsa až nahoru bez droidů,“ rozdala příkazy a sama přiložila ruce k dílu. Nechtěla je podceňovat, ale věděla, že jejich bojové schopnosti jsou nulové a jejich zápal jim od výstřelu do obličeje nepomůže. Raději se spoléhala na sebe a Simbu, který byl na hoře. Něco ji říkalo, že svou část úkolu dokončil a teď netrpělivě čeká, co se bude dít.
Nastartovat ji musel pomoct jeden čipera, ale všechno ostatní už bylo na ní. Sešlápla pedál až k podlaze a vystřelila ven. Tam na ně čekal ten očekávaný batalion.
Stroj se ukázal jako slušné beranidlo a nešťastní droidi létaly vzduchem. Jenže né všichni stály jak trubky v cestě. Mnohem větší počet jich stál na krajích a různých ochozech, z kterých spustily svou palbu.
Transportér byl sice odolný až hamba, ale proti soustředěné palbě desítek zbraní nebyl konstruovaný. Jessica musela předat řízení, vyříznout si díru ve stropě, vyskočit ven a stojící na uhánějícím stroji odrážet tolik blasterových výstřelů, kolik jen šlo. Asi ve čtvrtině cesty jim naproti vyrazily dva tanky a to znamenalo, že přišel čas ohňostroje. Jess strhla plachtu z korby. Vozidlo škobrtlo a zastavilo se, ale ani ne za pět vteřin se opět rozjelo. Když se ohlédla, spatřila, jak z dolu vybíhá skupinka Azoanů. V packách měly zbraně, které patřili první skolené skupince droidů, kterou míjeli v jejich neřízeném vozíku, a kterými dorážely vše, co mělo na těle anténu.
Jess sáhla po moci, kterou ji Síla propůjčovala a dvěma hroudami z nákladu výbušnin hodila po tancích. Ty však byly ještě daleko, takže minula, ale to neznamenalo, že by to celým dolem neotřáslo. Se štěstím udržela rovnováhu a ve vzniklém oblaku prachu a kouře zanikly jak tanky, tak půlka horizontu.
„Jeďte!“ zařvala dírou do kabiny, ve které ze tří Azoanů byl už jen jeden živý a než si to stačila uvědomit, házela výbušné tenisáky Silou všude, kam se koukla.
Těsně před vrcholem ji zabili i posledního řidiče, ale to už bylo skoro po boji. Z hutí se totiž vyvalil Simba se svou vlastní armádou a společně sevřel droidy do kleští. Původní Azoanští stateční z dolu se rozrůstali každým okamžikem a úměrně k počtu mrtvých droidů rostl i jejich ozbrojený počet.
Po čtyřiceti minutách byl konec, ale to nebylo to nejlepší. Když se dobojovalo, Simba odhalil, co za úlovek se mu podařilo, jako jejich budoucí odvoz. Jess čekala, že to bude něco jako MTT, ale když ji ukázal za kopcem zaparkované C-9979, neubránila se nevěřícnému pohledu s otevřenou pusou.
Topic: Epizoda 2.3 - Delírium vrací úder (Read 30146 times)
