Cesta do vesnice proběhla za naprostého ticha.
Erris šla kousek přede mnou, já se zamyšleně coural a capart vzadu hlídal, abych náhodou nevzal roha. Ne že by mě to místy vážně nenapadlo, ale jak už jsem jednou podotkl, to by bylo krajně nezodpovědné a hlavně by pak veškerá nařčení na mou adresu byla v podstatě oprávněná. Takhle můžu být alespoň z části pořád za tu oběť i já.
Když jsme po spojovacím můstku vstoupili do vlastní vesnice, domy kolem už prakticky spaly a ten někdo, kdo pekl perníky, si dával sakra záležet, aby o tom věděl celý kontinent. Teprve na náměstí jsem konečně spatřil také pár dalších domorodců vracejících se domů z lesa, ale kupodivu se nedívali ani tak na mě, jako na můj doprovod. A nebyly to hezké pohledy.
Bez dalšího zdržování jsme dospěli před honosně vypadající obydlí, které patrně patřilo místní aristokracii, ovšem místo hlavním vchodem jsme do ní vešli vážně divnou zkratkou přes dvorek vzadu, která byla sice delší, ale zato mnohem krkolomnější. Rozcvička při přelézání plotu a následně dřevěné zdi však zjevně nikomu z nich nevadila, takže ať už byl důvod k plížení se jakýkoliv, patrně nebyl neopodstatněný.
[„Jdeme někoho zamordovat?“] zeptal jsem se šeptem, zatímco jsem se oknem vytahoval do druhého patra, kam přede mnou svišť vyskočil a žena vyšplhala.
[„Ne, ale nebylo by moc fajn, kdyby tě tu načapali naši,“] vysvětlila a natáhla mi ruku na pomoc, což ovšem vůbec nebylo potřeba. Jakmile jsem se přehoupl přes římsu, alespoň tiše zavřela okno.
[„Proč?“] zeptal jsem se naprosto nevinně a prohlížel si pokoj. Jednalo se o dost zámožně vybavenou cimru, na zdejší poměry, nepochybně obývanou někým s dost vytříbeným výtvarným vkusem. Obložení barevně ladilo nejen s nábytkem, ale i s podlahou a těmi několika soškami, co tam postávaly. A ty kytky vypadaly vyloženě vhodně na salát ke steaku.
[„Protože táta by tě na místě roztrhal a mamku by trefil šlak,“] vysvětlila a přesunula se do jednoho z rohů, který byl zařízen jako symbolická kuchyňka. [„Dáš si kafe, nebo něco ostřejšího?“]
[„Vodu, dík,“] odvětil jsem bleskově, maje na paměti, jak tady něco ostřejšího dopadlo minule. Následovalo dalších pár minut naprostého ticha, jak mi do sklenice dala aspoň kapku šťávy, a já toho času využil k dalšímu prohlížení. Tentokrát k prohlížení hostitelky.
Jessica měla pravdu v tom, že navzdory mé pověsti buřiče a rebela jsem nikdy neměl nejmenší potřebu jít proti tradicím zrovna v tomhle směru. Tenhle konzervatismus byl vlastně až podezřelý, dokud si člověk neuvědomil, kolik jsem asi tak mohl mít příležitostí k jeho porušení, když samic našeho druhu se po celé vnější galaxii pohybuje možná tak pět. A s přihlédnutím k vzhledu téhle se těžko divit, že jsem se pod vlivem nenechal dvakrát pobízet. Ne že bych se tím omlouval, pořád to byl přešlap jako bantha, ale teď už mi nepřipadal tak smyšlený jako prve.
Při těch myšlenkách jsem se mimovolně podíval stranou a neušlo mi, že jsem sledován párem mladých černých očí, jejichž majitel seděl na posteli naproti mně. Vypadal skoro naštvaně, ale něco mi říkalo, že to je jen ochranná maska a ve skutečnosti taky moc neví, co dělat.
Dostal jsem vodu, naprosto proti všem etiketám tohohle vesmíru ji jedním tahem vypil a pak se snažil nějak rozjet konverzaci, přičemž klíčovým slovíčkem je ono „snažil“.
[„Tak povídejte, co jsem prošvihl. Jak jste se tady celou tu dobu měli, co?“] Když jde o to, udělat ze sebe vola, jsem prostě třída.
[„Skvěle,“] odpověděla rychle, ale neušla mi jistá dávka sarkasmu. [„Proto jsem tě taky nesháněla dřív, zvládali jsme to. Ale poslední dobou se začaly dít divné věci a celá vesnice je z toho pryč a já už nevím, co dělat, a to ani nemluvím o těch zatracených otrokářích.“]
[„Otrokářích?“] Chápu, že jsem si měl z jejího přednesu odnést asi spíš něco jiného, ale naděje, že je tu taky problém, který řešit umím, byla prostě příliš silná.
[„Vedlejší vesnici napadla banda Zygerrianů, chtějí začít konkurovat Trandoshanům. Jako by nám nestačili ti,“] povzdechla si, [„ale to je jedno, kvůli tomu jsem tě nezavolala. Já prostě jenom potřebuju poradit, co dál.“] Nešťastně si sedla na patrně svou postel vedle mne a to tak blízko, že mě to docela rozhodilo. Jak jí mám naznačit, že jestli čekala nějaké moje vyjádření citů, asi si měla vybrat někoho trochu romantičtějšího, třeba nedávno do přírody vypuštěného Smetáka?
[„Napadlo mě, jestli by mu třeba nebylo líp v Chrámu,“] pípla nakonec, asi aby dokázala, jak vážná situace to je.
[„Kdyby zjistili, kdo to je, tak rozhodně ne,“] řekl jsem jednoznačně a rozhodl se pro tentokrát nezdržovat ji vyprávěním o tom, že jsem dal výpověď a vůbec. Což ale moje možnosti postarat se o něj vlastně nezúžily, ba naopak. [„Ale jedna možnost by tu byla,“] začal jsem, aniž bych přesně věděl, co dělám. Ale v hlavě už mi pomalu zrál takový divný plán.
[„Sem s tím, já už zkusila všechno,“] pravila rezignovaně a ruku na posteli položila tak, že se dotýkala té mé. Což mému soustředění na plán, jak je oba spasit, moc neprospělo.
[„Koupil jsem takovou menší planetu,“] vypustil jsem ležérně, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda, a její obočí značně povstalo, [„byl by tam mezi svými a na rozdíl od Chrámu by tam měl dveře otevřené. Pokud by ti nevadilo se přestěhovat taky, postarám se tam o vás oba a nikdo, nikdo proti tomu nebude nic mít.“] Popisem detailů jsem se nezdržoval a zpětně vzato to byl dobrý tah, protože věci se brzy začaly dít tak trochu ráz na ráz.
[„Já se odstěhovat nemůžu, ale...“] začala, jenže větu nedokončila. Ono „ale“ jsem si nicméně zapamatoval na horší časy.
Odněkud v domě se začal ozývat strašlivý lomoz, řev a vrzání schodů, načež se po dvou třech vteřinách dveře pokoje rozletěly dokořán a tam stál masivní bílý Wookiee s podobně masivní čepelí ve spárách, pro změnu černou.
Zlomek sekundy jsem cítil úlevu, že to nejsou otrokáři, ale Erris mě vyvedla z omylu o okamžíček dřív, než by to udělal návštěvník.
[„Uteč!“] nakázala mi, zatímco rozběsněný tank začal řvát cosi o tom, že mě zabije, a já se nějak neměl potřebu hádat ani prát. Když se čepel opřela o postel a udělala tak z ní dvě, já už byl v okně, odtamtud skákal na dvorek a netrvalo dlouho, dostal jsem se přes několik střech až na okraj vesnice. Ta agresivní příšera, tedy patrně skoro tchán, mě naštěstí nepronásledovala dál než na onen dvorek, ale stejně jsem se radši nezastavoval dřív než tady, na samotném okraji vesnice.
Pohled dolů odhalil další plošinu, podstatně méně udržovanou, hluboko pode mnou, ale jinak jen temný les. Všude bylo ticho, já zpomaloval dech a přemýšlel, co teď. Vracet se nebylo moudré, ať už k lodi nebo k nově získané rodině, protože v druhém případě bych byl rozčtvrcen a v prvním chuligán. Otočil jsem se, že zalezu někam nedaleko a pokusím se ráno znovu navázat kontakt, ale věci se tradičně začaly řešit skoro samy.
[„Počkej na mě,“] funěla ta zlatooranžová koule, ale stejně bylo zázrakem, že mě dohnal. [„Chci letět s tebou.“]
Tohle by mě asi za normálních okolností mělo dojmout k slzám, jenže nic podobného se nekonalo. Po šedesáti letech v Řádu pro mě prostě budou některé věci ještě chvilku nové.
[„A maminka to ví?“] zeptal jsem se podezřívavě, vědom si toho, že se přesně k téhle otázce nestihla vyjádřit sama.
[„Jo,“] prohlásil mrňous přesvědčivě. [„Ale teď ti to neřekne, něco vysvětluje dědovi.“] Jo, to si dovedu živě představit. A něco mi říká, že hlavním tématem jejich noční konverzace bude podezřelá přítomnost nějakého přespolního chlapa, jehož chlupy vypadají přesně tak, jak by mohly vypadat chlupy otce od podezřele narozeného vnoučete.
[„Jestli máš sbaleno a nezačneš mě zas kousat, tak se jí ráno zeptám a uvidíme, bereš?“] To bude na Miu Leptonis keců, koho že jsem to zas přitáhl. Co jim na to říct, „ále, syna“? Ach jo.
[„Jo!“] zavýskl. [„Už se strašně těším, tady je děsná nuda. Bude to dobrodrůžo, co?“] No, to teda bude, to si piš. Už jenom získat to svolení zítra bude asi dost hustá mise.
[„Nejdřív se toho ale budeš muset dost naučit,“] zchladil jsem ho trochu realitou, jinak by tam při tom poskakování někam spadl. Ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. [„Jak ovládat Sílu a tak. Co všechno ti o mně mamka vůbec řekla?“] Tenhle dotaz byl možná na místě dřív, ale kdo to měl stíhat.
[„Moc ne. Jen že jsi rytíř, že zachraňuješ slabé a hodně cestuješ a že jí občas chybíš.“] Láska na první pohled je občas koukám pěkné svinstvo, extra když má v sobě jedna strana tolik chlastu, že by to zakonzervovalo křižník. [„A taky že zabíjíš draky. Naučíš mě taky zabíjet draky?“]
[„Jasně,“] mávl jsem ledabyle rukou. Všeho do času. [„Když chvíli vytrváš, budou i draci.“]
[„A můžu si s sebou vzít Zabijáka?“] zkusil to ještě a asi bych mu to odmávl též, kdyby mou pozornost neupoutal pohyb tam dole.
Jak jsem se již zmínil, kousek stranou hluboko pod střechou, na které jsme teď klábosili, dost možná i víc než půl kilometru, se nacházela plošina další. Menší, z části již rozežraná a porostlá křovím a menšími stromky, ale stále se zdála celkem bytelnou. Dřív patrně sloužila jako skladiště nebo tak něco, ale ty doby už si asi málokdo pamatuje. Z ní pak vedl padlý kmen stromu kamsi pod nás a dalo se předpokládat, že se tam dotýká toho stromu, na jehož pařezu se nachází celá vesnice. Povrch planety byl samozřejmě ještě daleko hlouběji, skryt ve tmě, která halila i zbytek, ale přesto bylo jasně vidět, že se k plošině tiše blíží nějaké docela velké vznášedlo.
Instinktivně jsem zalehl a zbytek pozoroval přes okraj střechy, protože Síla našeptávala, že to nejsou opoždění místní.
[„Zygerriáni,“] odplivl si kousek ode mě mrňous, který tam po mém vzoru zalehl též, a moje oči jeho výrok potvrzovaly. Na vznášedle, které se pomalu a tiše přikradlo k plošině, jsem zahlédl nějaký tucet ozbrojených humanoidů s typickými helmami, jejichž přítomnost v kombinaci s počtem nevěstila nic dobrého. Takováhle tlupa bude sotva jenom hlídka.
Vznášedlo zastavilo na plošině, přistálo a jeho posádka začala vyskakovat. S tím se ovšem nespokojili a začali kromě devastování tamní flóry taky vykládat maskovací sítě, stany a klece. Z toho prostě i na tu dálku smrděl noční nájezd, a ne jen jednorázový.
Okamžitě jsem se chopil komunikátoru, protože když už je Sagwen v hlavním městě, byla by škoda toho nevyužít k získání alespoň nějaké podpory. I kdyby se sem dostala sama, je to výhoda, pokud s sebou přibere pár strážců pořádku, tak budu štěstím bez sebe.
S posilami to ovšem nebylo tak slavné z jednoho prostého důvodu, Zygerriáni jsou otrokáři profesionální a pro silnou konkurenci si nemohli dovolit přešlapy, takže pochopitelně nezapomněli před útokem spustit rušičku signálu, díky které jsem se nemohl spojit ani s místní pizzerií, natož se Sagwen o tři lesy vedle. Ani Jessica tak nemůže dostat zprávu, pokud ji ovšem nepošlu jinak.
[„Máte tu nějakou domobranu?“] zeptal jsem se toho nejpovolanějšího a stále sledoval počínání vetřelců. Kromě klecí vybalili i nějaká lana, ale to už bylo příliš daleko na detailní pozorování.
[„Jo, vede je děda.“] To mě ani trochu nepřekvapilo, kdo jiný by měl vést obranu vesnice než ten, kdo dokáže z domu vyhnat mistra Jedi dvoumetrovou mačetou.
[„Dojdi pro ně,“] nakázal jsem mu tiše, [„a taky pro Jessicu, tu co se mnou přiletěla.“]
[„Tu zlou člověčici, co na mě tak ječela?“] zakřenil se okamžitě, takže věděl, koho mám na mysli.
[„Ve skutečnosti je to moc milé děvče, ale teď už mazej,“] odbyl jsem ho trochu hrubě a naklonil se přes střechu trochu víc, protože jsem hledal kmen podpůrného stromu.
[„A kam jdeš ty?“] zeptal se se zvědavostí dětem vlastní.
[„Udělat si očko u dědy,“] mrkl jsem na něj a bez dalších keců se přehoupl přes okraj střechy. Na vlastní plošině nebyl nikdo v dohledu, takže ani tam jsem nezůstal příliš dlouho a menší rozcvička mohla začít. Drápy sice chvilku protestovaly, že na podobné opičárny už si dávno odvykly, ale nakonec jsem se tím ručkováním po spodní ploše podlahy dostal až k centrálnímu kmenu, po němž už byl sestup podstatně jednodušší. Odtud jsem také konečně viděl celou cestu, kterou si mizerové patrně vybrali ke své návštěvě – kmen vedoucí z plošiny byl totiž zakleslý o větev pár desítek metrů pode mnou a tvořil tak přirozený můstek vedoucí až k němu. Výstup po svislém kmeni pak pro tlupu odhodlaných otrokářů s trochou techniky nepředstavovalo větší problém. Jakmile se dostanou k spodní straně plošiny, už mezi nimi a kořistí stojí jen pár palců tlusté dřevo, na které mají určitě taky přichystaný nějaký fígl. A vůbec bych se nedivil, kdyby pak lanovkou spouštěli veškerý úlovek dolů a hurá vydělávat na bezbranných vesničanech prachy. Parchanti zatracení.
Já se nicméně musel snažit, aby mě náhodou nezahlédli, takže sestup po odvrácené straně stromu byl jasná volba. Když jsem sešplhal pod místo, kde se kmeny dotýkaly, vyskočil jsem na můstek a oklepal si lehce strnulé ruce. Odsud už to bylo k plošině jen pár desítek metrů a výhled tedy odhalil mnohem víc.
Například to, že plošina je opuštěná tak důkladně, že na ní začalo klíčit hned několik nových stromků, jejichž kmínků teď nájezdníci využívali k zjednodušení stavby stanů. A také to, že prevítů tam ve skutečnosti je skoro dvacet, mají tři spací stany a dvě velké maskovací sítě, pod nimiž budou pravděpodobně rokovat o tom, kterak nejlépe zaplnit všechny ty prázdné klece. Vzít je překvapivým útokem najednou nevypadalo až tak lákavě, tak jsem na to šel tak, jak bych šel na podobnou bandu na Bespinu.
Další ručkování, tentokrát pod mostem, už mě ani moc nebavilo, ale takhle blízko už jsem si musel dávat zatracený pozor, aby mě neviděli. A teprve někde v půlce jsem si všiml, že nesměřuji k plošině, nýbrž k regulérnímu pařezu, jehož plocha byla dříve možná dokonce obydlená, protože dál po obvodě dole bylo vidět zbytky chorošovitých plošinek. Po obvodu jsem se dosoukal ještě kus stranou, abych byl co nejblíž prázdnému vznášedlu, a opatrně jsem vystrčil hlavu nad okraj.
Naskytl se mi pohled prakticky na celý předsunutý tábor, kde jsem napočítal osmnáct pilně pracujících otrokářů, jak staví stany a kontrolují ošklivě vypadající zbraně. Devatenáctý, a to je nejvtipnější, to všechno pozoroval ze své výhodné pozice, jež se nacházela přesně šest centimetrů před mým vystrčeným nosem. Kdybych se trochu předklonil, patrně mu můžu olíznout boty, otázkou je, proč bych to u všech chlupatých měl dělat.
Zvažoval jsem svoje možnosti. Vyskočit tam a začít se ohánět mečem, to by mohlo fungovat alespoň chvilku. Ve zmatku bych jich pravděpodobně dostal tak polovinu dřív, než by se druhá polovina stihla ozbrojit, ale hrozí tam riziko, že mě přeci jen přečíslí. Taky bych mohl vylézt a vysvětlit jim, že otrokařina je fuj, jenže tohle oni chronicky nechápou a akorát by mi bez boje ustřelili hlavu.
Třetí možnost, prověřená léty na Bespinu, se mi zamlouvala nejvíc, ale podmínky pro ni nebyly úplně ideální. Fígl spočíval v tom, že bych se nenápadně dostal k jejich vysílačce, kontaktoval konkurenční Trandoshany a pak jen z dálky koukal, jak se vyštípou navzájem. Jenže jsem netušil, kde svou vysílačku mají, a hlavně bych pak jen přivedl další otrokáře, kteří by si mohli chtít zahojit jizvy na nejbližší vesnici.
Možná bych ale mohl začít likvidovat je tiše, pěkně jednoho po druhém, až by jich nakonec bylo dost málo na frontální úder, přemýšlel jsem již opět v úkrytu mimo dohled, a záhy se po okolí roznesl dusot bubnů a ryk trumpet, či co to bylo. Domobrana zjevně chtěla dát najevo, že tak snadnou kořistí vesnice nebude.
Já toho bez váhání využil k tomu, co se přímo nabízelo – za pevného držení se jednou rukou jsem prostě tu druhou natáhl nahoru, chňapl dnes již druhou nohu a cuknul s ní vší silou vzad. Zygerriané naštěstí zřídka kdy váží víc jak lidé a tenhle nebyl výjimkou, takže se záhy za řevu, který byl spíš překvapením než děsem, odporoučel do temné hlubiny nekonečna.
V Síle ke mně dolehla panika jeho kumpánů, ale to už jsem byl na rychlé a zběsilé cestě kolem pařezu. Než jsem opsal třetinu kružnice, neuběhlo víc jak pět vteřin, ale stejně jsem toho měl plné zuby a vyskočil nahoru. Otrokářů tam samozřejmě pořád bylo víc než zdrávo, ovšem teď nepředstavovali takovou hrozbu jako na začátku jednoduše proto, že polovina jich stavěla kryty proti očekávané střelbě z vesnice a druhá váhala, jestli fakt viděli svého kolegu odletět do nedozírného pekla. Tři takto nejistí se dokonce přiběhli podívat na místo, kde ještě nedávno stál, a koukali přes okraj, netropí-li si z nich snad legraci.
Když se ten nejchytřejší z nich otočil ke středu, aby oznámil zbytku, že se stalo něco fakt divného, stalo se něco ještě divnějšího. Do něj a současně do dvou kolem stojících bastardů vrazil čtvrtý, kterého jsem k tomuto účelu popadl a zahodil hned po dopadu.
Všichni čtyři následovali svého předchůdce, na mě jich zbývalo čtrnáct a konečně jsem zapnul meč, čehož si ostatní nemohli nevšimnout.
Problém, tedy jejich problém, byl v tom, že jakožto správní ekonomičtí otrokáři měli u sebe pouze zbraně vhodné k odchytu budoucích otroků, tedy omračovací blastery a polovina z nich i elektrické tyče. A nic z tohohle vám neposkytne moc velkou výhodu při střetu se světelným mečem.
Jednou z ošklivých, teď pro změnu pro mě ošklivých, vlastností omračovacích paprsků je ta, že po odražení jim zbyde tak málo energie, že se jimi nedá zpětně vyřadit ani děcko. Takže jsem jedním máchnutím přeťal ty dva nešťastníky, co pořád stáli příliš blízko, a pak to byla situace tak trochu patová. Odrážet jsem stíhal spolehlivě všechno, ale pořád jich zbývalo dvanáct, takže pokud se začnu přesouvat ke středu, můžou mě snadno obklíčit a snad i trefit.
Shodou okolností přesně polovina z nich třímala blastery a druhá polovina tyče, přičemž ti první se schovávali ve stanech, za klecemi a za zbytky něčeho, co před pár desítkami let možná bylo domem. Ti druzí si to suverénně namířili přímo proti mně a ani světelný meč je nepřesvědčil o tom, že je to špatný nápad. Skoro to vypadalo, že efekt je přesně opačný.
Rázem jsem byl oblklíčen šesti maníky s bzučícími klacky v rukách, což mělo jednu jedinou výhodu: přestali po mně střílet ti ostatní, kteří se teď rozhodli raději hlídat přístupový můstek, odkud už se jistě každou chvíli začnou hrnout rozběsnění chlupatci.
První výpad na sebe nenechal dlouho čekat a než jsem toho drzouna stihl příslušně ztrestat, zablokoval mou ránu druhý. V tomhle počtu to nebude žádná sranda. Další dva se toho pokoušeli využít, ale to se dalo čekat, takže netrefili víc než vzduch a já víceméně omylem přeťal dalšímu hruď. Naneštěstí pro mě jen mělce, takže se mu jen rozsypalo to papírové brnění, ovšem pokles morálky z něj byl cítit naprosto hmatatelně. Pak to začalo být trochu stereotypní, neboť mi vůbec nedovolili jakékoliv veselejší kousky a stále dotírali. Jakožto uživateli soresu mi to dvakrát nevadilo, ale přeci jen to začalo být trochu otravné.
V momentě, kdy jsem periferně zahlédl první přilétající zelenou střelu od vesnice, jsem se do toho pořádně opřel a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Oním výsledkem byl konkrétně jeden o hlavu kratší otrokář a slušný náběh na rozpůlení druhého, ovšem ten ránu celkem šikovně zastavil. Výboje z blasterů začaly létat z obou stran a já přemýšlel, proč neutíkají. Bylo jich tu sice pořád dost, ale i kdyby z vesnice přišlo jen pět samozvaných ochránců, pravděpodobnost jejího dobytí je dost malá. Obzvláště teď, když jsem si osvědčeným manévrem přitáhl Silou dalšího protivníka přímo do rány. Nakopnutí třetího, který se k mé spokojenosti odebral přes okraj plošiny, zredukovalo množství oponentů s tyčemi na přijatelné tři, o střelcích jsem ztratil přehled, ale nejspíš byli stále v plném počtu.
V tu chvíli mě pohled na můstek, po němž sbíhali čtyři udatní chlupatí válečníci, stál soustředění a meč, který mi jeden z těch tří mizerů prostě vyrazil z ruky. Kovový váleček cinkl o dřevěnou podlahu a já měl co dělat, abych stihl uhnout. Tohle byla vlastně docela vtipná situace, protože podobný kousek se nikomu nepovedl už pěkně dlouho, nicméně nedopřál jsem mu oslavovat ten triumf dlouho a po uhnutí jsem chytil jeho ruce a přehodil ho klasicky přes okraj. To naneštěstí trvalo dost dlouho na to, aby jeden z těch dvou přeživších sebral můj meč, zatímco ten druhý se mě snažil omráčit prskajícím koncem tyče. Začal jsem před ním couvat, ale pro omezenost prostoru se to nezdálo jako výhodné řešení, takže jsem sáhl po Síle a poslal mu výměnou taky trochu elektřiny, která ho jednou ranou spolehlivě omráčila.
Poslední, když to viděl, po mě mrštil tyčí, což jsem kvitoval uhnutím, pozdviženým obočím a teprve pak pochopil, proč tu blbost dělal. Místo ní se totiž ozbrojil mým mečem a já tak měl v podstatě vyhráno.
I kdyby to byl normální světelný meč, v rukou kohokoliv necitlivého v Síle by nepředstavoval větší hrozbu. Ten můj, jehož rukojeť měřila dobrých čtyřicet centimetrů, vyřešil mé problémy prakticky sám. Rozeběhl jsem se proti odvážlivci, kotoulem uhnul prvnímu vodorovnému pokusu o výpad a pak se stačilo dívat, jak překvapený otrokář totálně ztratil rovnováhu, když naučeně kompenzoval setrvačnost něčeho, co ji nemělo. Mně to stačilo k tomu, abych mu kolenem vyrazil dech z plic a zároveň meč z ruky, načež byla ztráta času ho znovu zvedat a zapínat. Dnes již skoro tradičně jsem ho prostě čapl za nohu, roztočil a odhodil o nejbližší strom. Křupnutí, které následovalo, možná signalizovalo, že kromě páteře mizery praskl i onen nebohý stromek.
Rozhlédl jsem se po plošině, kde momentálně zbývali čtyři střelci a i ti patrně nebudou mít dlouhou životnost, protože Wookieeové z můstku už od nich nebyli dál než pár kroků. Střelba z vesnice ustala, asi aby netrefili svoje, a já si málem oddechl. Málem, protože záhy se to navzdory předpokladům tradičně posralo.
Jeden z přibíhajících bojovníků padl zasažen omračovacím výbojem jednoho z obránců, ovšem druhého zasáhlo něco jiného. Otočil jsem se po trajektorii, abych mezi stromy v dálce spatřil další dvě přilétající vznášedla. S plnou posádkou, která navíc na nic nečekala a rovnou začala pálit. Vesnice palbu opětovala, ovšem bez větších úspěchů, protože na tuhle vzdálenost nejsou kuše moc stavěné, a záhy jsem byl na ploše jenom já, jeden Wookiee kryjící se za zbytky stanu a dva Zygerriáni.
Nebýt přilétajících posil, o ty dva bych se s přehledem postaral, ale takhle jsem radši rychle zapadl za místní prázdné vznášedlo a doufal, že to ten poslední bojovník nějak zvládne. Nezvládl, navíc po omráčení spadl z plošiny, takže celý den byl ještě o kousek víc na hovno. Já seděl v zákrytu a snažil se využít těch pár vteřin, co ještě mám, k vymyšlení nějakého geniálního plánu.
S trochou štěstí neviděl nikdo z přilétajících můj světelný meč, takže mě možná podcení a spletou si s obyčejným vesničanem, ale tím moje výhody, navíc dost diskutabilní, zdaleka končily. Dva střelci už vykukovali ze stanů a hledali další cíl, mě, tiché hučení vznášedel se nezadržitelně blížilo, až na mě najednou padl stín.
Žádný metaforický, naprosto reálně pozorovatelný, to jak se jedno ze vznášedel nezdržovalo s manévrováním a přeletělo mě s jasným záměrem přistát prostě uprostřed plošiny a dokončit práci těch lemplů tupých, co dokázali zvorat i takovou banalitu, jako je stavba tábora pro noční nájezd.
Já udělal jedinou věc, která mě v tu chvíli napadla a která nebyla nezbytně chytrá. Vztyčil jsem se, zapnul meč a promáchl jím ve vzduchu nad sebou, doufaje, že minu baterii, jejíž výbuch by patrně spálil nejen mě, ale celý pařez.
Ozvalo se prskání zkratů, řev posádky a motory zhasly. Vozidlo se mi sice nepovedlo přepůlit, ale takhle to vlastně dopadlo ještě lépe, neboť celé pokračovalo setrvačností dál, nicméně neovladatelně. Následoval dopad, skřípání plechů, menší výbuchy a křik, jak se troska sunula dál po dřevě a brala s sebou stany, klece a Zygerriány bez rozdílu. Kdyby přilétalo trochu rychleji, patrně by mělo dost kinetické energie, aby na druhé straně spadlo dolů, ale takhle zastavilo kousek před okrajem a začali z něj vylézat pomlácení, vyklepaní a naštvaní otrokáři.
S mečem v ruce jsem se jim vrhnul naproti, ale při tom počtu snad nikoho moc nepřekvapí, že mě nakonec přeci jen trefil nějaký ten mizera z druhého stroje do zad. Kdyby to bylo jednou, možná bych to ještě rozchodil, ale ran přiletělo víc a já se musel smířit s tím, že ještě přeříznu posledního a padnu do říše snů.
Ještě před samotným pádem jsem slyšel něco v tom smyslu, že ty ztráty za takovýhle úlov stály, a nezbylo mi než doufat, že Jessica nebude moc nadávat, až mě přijde zachránit.
Topic: Epizoda 2.3 - Delírium vrací úder (Read 30526 times)
