Téma číslo 3206 (8. 2. 2021) - Odpočívej v pokoji

[Simbacca]

Odpočívej v pokoji, ale nejdřív napiš drabble, jasné?

[Šašek]

Poslední rozloučení (1969)

Chloe probodávala hrob svého bratra zkoumavým pohledem. Vůbec nechápala, co se to děje, proč ho zavřeli do toho podivného polodlouhého boxu, který teď spouštěli opatrně do země. Proč to dělali? Copak nevěděli, že se bojí tmy a malých prostorů? A proč na něj házeli hlínu a růže? Už už chtěla něco namítnout a zastavit je, ale v tom jí teta Deborah chytla opatrně za rameno.
"Rozluč se s ním a půjdeme, ano?"
A tak se Chloe s brekem rozloučila. Naposledy, i když vůbec nechápala proč. Přála však svému bráškovi jen to nejlepší, a aby se tam dole měl alespoň dobře.

Fandom: Felix Felicis!

[Mia Mahariel]

Smutné výročí

Bylo to pět let. Pár týdnů zpátky Jeremy sfoukával za vydatné pomoci své starší sestry pět svíček na dortu a všichni vypadali tak šťastně, že i Wyattovi unikl spokojený úsměv, nicméně dlouho na oslavě nevydržel. Pět let nebylo dost. A dost možná by nebylo dost ani pět set, kdyby se takového věku dožil.
Teď jednou rukou podpíral syna v náruči a v té druhé něžně svíral drobnou ručku svojí dcery, když pomalu a zachmuřeně kráčeli mezi náhrobky k místu, kde v klidu a tichosti spočívala jeho žena. Bylo to poprvé, co sem svoje děti vzal. A pořád to odmítal pochopit.

Fandom: Felix Felicis!

[Kara Melka]

Nesmrtelnost trubadúrce

O tom pohřbu prakticky nikdo nevěděl, vlastně jen ti, které si bard najal na to, aby vyhloubili hluboký hrob pod mohutnou vrbou za vesnicí.
Když se loučil se svou drahou přítelkyní, bolelo ho srdce. Každičký okamžik jako by do jeho srdce bodl další a další osten. Očko si zasloužila víc, zasloužila si obřad plný lidí, kteří znali její balady a ctili ji, zasloužila si být připomínána v příbězích, zasloužila si nesmrtelnost.
A místo toho ji dostaly neštovice a s sebou do hrobu dostala jen loutnu a perlu, kterou jí daroval Geralt.
„Odpočívej v pokoji, Očko,“ hlesl Marigold naposledy.
Nikdy nezapomněl.

Fandom: Zaklínač

[Champbacca]

Kirkova kapitulace

Jedno se Kirkovi musí nechat: nevzdával se. Mnozí jiní by na jeho místě ani nezačali, ostatní by se po pár měsících vzdali, ale on vytrval a skoro celý rok se pokoušel o nemožné – o záchranu kamaráda, který podle všech indikací zemřel v bitvě o Karafuto. Provedl nespočet pokusů, z nichž většina dopadla neslavně, jako klíště se držel těch, jejichž výsledky vypadaly slibně, a nedá se tak docela říct, že by jeho snahy přišly úplně vniveč.
Nakonec ale i díky ráznému zákroku Emily kapituloval, odpojil Najibovu hlavu od přístrojů a nechal svého úplně nejvíc nejlepšího kamaráda definitivně odejít na klidný odpočinek.

Fandom: Star Wars

[Banana Brannigan]

Okázalý odpočinek

Banana byla z chudé rodiny, i na sulonské standardy, a se svou povahou měla problém si najít kamarády. O to překvapivější bylo, když ji jedna spolužačka z lepších kruhů pozvala domů s tím, že potřebuje poradit s úkoly. Banana šla, radila a div že jí z toho luxusu čelist neupadla.
„Dámy, jsem nějaká unavená,“ oznámila jim po nějaké době paní domu, aniž by bylo zjevné, z čeho ta únava pramení, zatímco jim servírovala džus, „půjdu si odpočinout.“
„Jasně, mami, běž, my to tu zvládneme.“
„Budu v pokoji...“
To už Banana oči vyloženě vytřeštila.
„Vy tu máte víc jak jednu místnost?“

Fandom: Star Wars

[Simbacca]

Pokojný palouček

Palouček padlých byl zvláštní místo. Na to, že šlo jenom o část hangárových zahrad, tam byl zdaleka největší klid, jako by snad i zvířata chápala, že je to místo pietní.
Místo, kde měli ve věčném klidu odpočívat ti, co se nějak zasadili o zdárný chod lodi, její posádky a vlastně i celé galaxie. A nebylo jich málo, což zjistil každý, kdo do té části lesa vstoupil a viděl ty kamenné desky s krátkými vzkazy pro jednotlivé pochované.
Asi by se jim odpočívalo lépe, kdyby z nich k pochování aspoň kousek zbyl, ale s tím už se nedalo nic moc dělat.

Fandom: Star Wars

[Bezzubka]

Navždycky (1983, nedělní žolík)

Věděl, že mu nikdo nebude vyčítat, že tam nebyl. Nedokázal to, nedokázal se nikomu postavit čelem. Chtěl se s ní rozloučit po svém. O samotě. Nechtěl, aby někdo viděl jeho zoufalství, nechtěl, aby někdo viděl jeho slzy. Ty mohla vidět jenom ona. Stál před ní, mlčky, slzy si brázdily cestičky po jeho tvářích a v rukou si pohrával s řetízkem, na kterém byl zavěšený stříbřitý prstýnek s růžovým kamínkem, kolem kterého byly vyryté drobné okvětní lístky. Nakonec jej kouzlem trvalého přilnutí připevnil vedle její fotky. Nestihl jí ho dát tak, jak měl v úmyslu, ale stejně patřil jenom jí. Navždycky.

Fandom: Felix Felicis!