Miu Leptonis IV, 19 let před bitvou o Yavin
Od chvíle, kdy nám jedno ožralé chlupaté hovado zničilo bar, neuběhl pořádně ani celý den, ale já měl za sebou spoustu práce a užíval jsem si přítmí serverovny, kde po mně chvíli nikdo nic nechtěl. Nemohl jsem si to ale užívat věčně, protože ještě mnohem větší hromada práce byla teprve přede mnou, to všechno díky tomu, že jeden mocí posedlý mizera nemohl se svým ovládáním galaxie ještě pár let počkat. Ach jo.
[„...jdeme zmizet a bejt zmizelí, pa,“] dočetl jsem si po sobě polohlasně zprávu adresovanou jedné osobě na Kashyyyku, ale než se mi povedlo ji odeslat, ozval se hlas rozumu. Nebo tedy přinejmenším hlas.
„Baba,“ žbleptla Emily a pokračovala v žužlání boty, kterou jsem jí půjčil pod podmínkou, že ji žužlat nebude. Pořád na mě koukala, a to pohledem plným výčitek, který jsem si naprosto zasloužil a ona to určitě věděla, anarchistka jedna mrňavá.
[„Tvoje máma je baba,“] opáčil jsem sice poněkud nekorektně, ale tak vlídně, jak jen to šlo, a ano, zneužíval jsem při tom fakt, že ještě nerozuměla ani náhradním matkám, natož mně, a nemohla z toho tedy mít trauma. [„A nevejrej tak na mě. Moc dobře vím, že je pokrytecký, když všem ostatním seberu možnost se rozloučit s příbuznejma a sám napíšu matce svýho dítěte, aby se nebála, ale jednou jsem, himbajz, velmistr, tak mě nech toho adekvátně zneužít, hm?“]
Žužlat sice přestala, ale koukala pořád stejně a navíc mi do boty pustila nový příděl slin, určitě za trest. Hrůza, tahleta mládež, žádnou úctu k autoritám to nemá, kde se to v ní jenom bere…
[„No jo furt, vždyť už jdu,“] ucedil jsem, zprávu smazal a přesunul se k hučící mašině, která poslední tři roky posílala naše tajné depeše na dobrodružnou cestu vesmírem, pěkně tam, zpátky a několikrát dokola. Vysílač, jenž byl bezpečnou vstupní branou do soustavy routerů na utajených, často vyloženě obskurních místech, nám sloužil dobře, ale teď přišla nová doba. Doba k posrání.
Vytáhl jsem tlustý svazek kabelů ze zásuvky, sledoval náhlé pohasnutí všech těch divokých kontrolek a v nastalém tichu bylo můj unavený povzdech dokonale slyšet. Emily ho napodobila, zatvářila se pobaveně, pustila botu a začala se batolit pod konzoli. Určitě z ní jednou bude inženýrka.
„Neva Čipmankovi,“ ozvalo se mi v tu chvíli z komunikátoru a přimělo mě to vypláznout jazyk do bezpečnostní kamery v rohu místnosti, aby mě ten skrček u terminálu ve vedlejší místnosti dobře viděl, „hele, snížil jsem trochu výkon reaktoru, když teď nepotřebujeme vysílač, oddálí to nutnost shánět nový palivo… ze sto padesáti let na sto padesát let a tejden, možná dva.“ Byl v dobrém rozmaru, což jsem mu záviděl, ale zároveň nehodlal kazit, i když by mi to asi kdykoliv jindy udělalo radost.
[„Jsi pašák,“] pochválil jsem ho jenom trochu ironicky, [„potřebuješ tam s něčím píchnout?“]
„Tyve, ani náhodou, vůbec sem nelez, konečně jsem to tady s armádou luxbotů odchlupil.“
[„Výborně,“] usmál jsem se, teď již zcela upřímně, a volná ruka mi mimovolně sjela k opasku a novému meči, [„tak to si na chvíli půjčím dílnu.“]
„Vopov–“
[„Čipmank končí.“] Vypnul jsem příjem, protáhl si záda a chtěl odejít, ale pak mi došlo, že mi toho na bedrech momentálně leží trochu víc než obvykle. Otočil jsem se ke konzoli, zahleděl se na čouhající oranžovou nohu a unaveně si povzdechl. Mám já tohle zapotřebí?
[„Madam, konec inspekce,“] zavelel jsem, jsa si dokonale vědom, že na osmiměsíční dítě nemůže něco podobného zabrat ani náhodou, [„nebo sem přilítnou terentatekové a to uvidíš ten bengál!“]
Ozvala se rána, asi jak se praštila do hlavy, když se otáčela, ale jiskry nikde a ani neřvala, takže bylo všechno v nejlepším pořádku. Sehnul jsem se, abych jí viděl do tváře, a volnou rukou jsem při tom luskl na M-16, ať se laskavě probere a funguje. Emily nevypadala ze zvuků kočárkodroida ani trochu nadšeně, ale dál do bezpečí nezalézala a nechala se celkem pohodlně vytáhnout za dupačky. Kdepak, na mě si nepřijdou, stačí zmínit létající terentateky a hned zcepeněj, smradi.
[„Tak jo, a teď hurá na výlet,“] ucedil jsem ve chvíli, kdy byla bezpečně usazená v kočárkovém nástavci na tom nebohém těžebním droidovi, kterého Neva pověřil zodpovědným úkolem převážet malé togrutí mládě po základně, a vyrazili jsme. Nikoliv k rafinérii, kam to M-16 občas pořád táhlo a kam jednou Emily málem vysypal, ale hned za dveřmi doleva. V úvahách, jestli bychom neměli lepší pro ni někde šlohnout to Yodovo létající sedátko, které už beztak nepotřebuje, jsem minul těžká vrata, za nimiž teď mistr Habili jistě prováděl nějakou děsnou magii s reaktorem, a i s droidem a žvatlající Emily jsme po pár dalších krocích a otočkách gyrokola M-16 stanuli před bezpečnostní centrálou. Ta byla k mému překvapení otevřená, ale nikoliv proto, že by se tam Vojta v době naší nepřítomnosti provrtal a pořádal tam karbanické večery, nýbrž proto, že tam právě Yussi dokončoval inspekci vnějších senzorů a inventuru zbraní.
„Páni,“ podivil se spíš k tomu blasteru než ke mně, „za mých mladých let nosily domorodé babičky děti v šátku na břiše a dneska už jsou na to roboti. Ten pokrok, kde se jen zastaví...“
[„Přirovnávat mě k domorodé babičce by asi bylo vtipnější, kdybys nebyl jenom o rok mladší, mrtvolo,“] ucedil jsem na oplátku a přejel pohledem náš arzenál. Vlastně toho nebylo moc, ale většina z nás stejně nejlépe ovládala světelný meč, který nosila s sebou. Ale připomnělo mi to, že mám ještě v kanceláři bednu s nějakými zbraněmi z Naboo, co tenkrát přivezl Wyrrgy společně se stíhačkami a já se zatím nějak nedostal k tomu je vyložit. No, teď bude času dost.
[„Můžu ti tu nějak pomoct?“] zeptal jsem se rychle, aby nemusel vymýšlet nový vtip na moji osobu, ale ani tady jsem neměl moc štěstí. Mohlo to ale být horší – mohl mě třeba poprosit, abych napsal jeho dětem a vnoučatům, že není o nic víc mrtvý než dřív.
„Spíš ne, už mám skoro hotovo a chtěl jsem se jít podívat do Lampionu, za Yari.“
[„Jasně, tak ji tam pozdravuj a vyřiď, že nám tu hrozně chybí.“] Oči mi při tom sice nesjely k Emily, kterou by teď jeho žena jistě hlídala, kdyby neuklízela ten bordel po Wyrrgym, ale bylo mi jasné, že chápe, jak to myslím. A taky že jo, protože se mírně pousmál.
„Mám vzít Emily s sebou?“
[„Blázníš?“] zhrozil jsem se a jasně si uvědomoval, že malá Togruta je vlastně docela zlatá. Rozhodně tedy ukázněnější než její matka v patnácti, ehm, navíc jsem měl ještě jeden dobrý důvod, proč ji držet tady, v bezpečí. [„Co když si tam ta šílená opice něco zapomněla a bude se chtít vrátit? Nepošlu dítě do válečný zóny!“]
„Nepošleš?“
[„Myslím jako batole.“]
„Aha, jasně.“ Nastala chvíle ticha, kdy jsem si zarputile prohlížel jeden z kvérů, nicméně netrvalo to dlouho, přišlo rozloučení a my se vydali dál. Nejdřív zpátky do chodby, kolem reaktoru a místnosti s vysílačem, a pak doleva, kde jsem chtěl jenom letmo zkontrolovat akademického přednostu stanice. Ten se ale zrovna dobíjel, protože metro bylo ve stanici Bar Hlavní nádraží, a tak s ním nebyla o moc větší řeč než kdykoliv jindy. Aspoň jsem mu tedy sebral čapku, ať má po probuzení nad čím přemýšlet, nasadil ji Emily na protorůžky a šli jsme. Jako nádražačce by jí to rozhodně slušelo.
Hučící generátor kvantové díry bylo vidět už z chodby a já za něj byl dnes rád ještě víc než v předchozích letech. Vždyť hlavně díky němu teď máme střechu nad hlavou, kam na nás nemůžou vlítnout šílené klony a dokonce ani Sithové. Takže i když tu občas bylo trochu vlhko, slunce sem nechodilo a hrozila nám ponorková nemoc, pořád to bylo lepší než cokoliv tam venku, kde už by nejspíš bylo po nás. Vlastně mi ani moc nevadilo, že se asi nějakou chvíli nepodívám na Parlara VII, Chrchl, Alaris Prime ani další z mnoha krásných světů, nad nimiž teď hrůzovládí Impérium. Ale že bych se zlobil, kdyby ti dva pitomci spadli ze schodů nebo se navzájem zabili? To teda ani náhodou.
Celou rampu jsme vyšli v relativní tichosti, jen kolečko M-16 občas trochu vrzlo a Emily trochu výskla, jak ji to pobavilo. Já podstatně méně pobaveně zkontroloval vstupní vrata, jestli jsou pořádně zavřená a zapečetěná, jestli fungují všechny kamery a čidla a jestli jsou správně rozmístěné zasypávací nálože pro všechny případy, a mohli jsme pokračovat do ředitelny. Bylo to trochu divné, protože jsem automaticky po dosednutí na prosezenou židli zkontroloval, jestli nemám nějaké nové zprávy z dálkové pošty, než mi došlo, že už nikdy žádné mít nebudu, ale zvyk je holt železná košile.
Srovnal jsem si tedy tužky na stole, vyklepal bordel z klávesnice a pak se dlouze zahleděl na nástěnný rodokmen. Na tu spoustu jmen, která už nikdy neuslyším, protože kdo ví, jestli se odsud ještě někdy vyhrabu. Aspoň jsem si ale potvrdil, že ten Solfernus, co ho zapíjeli štamgasti v Ittummi, byl skutečně můj strýc. Rovnou jsem ho došel škrtnout, k tetě Tatrance přidal otazník a jejich dceři Fidorce taky, a díky nim si na něco vzpomněl.
Došel jsem zpátky ke stolu, otevřel šuplík a vytáhl z něj holocron, který se mi povedlo osvobodit ze dřeva akademie u Ittummi. Byla to vlastně poslední hmatatelná památka na místo, kde jsem se jako mrně naučil vnímat Sílu, ale v tu chvíli mě zajímaly především informace na něm uložené. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mě k němu celé ty roky naváděla sama Síla a že je tedy náležitě důležitý, ale sotva jsem se pohodlně usadil a chtěl se pustit do otevírání, ozval se komunikátor.
[„Jo?“] houkl jsem po stisknutí tlačítka příjmu, druhou rukou schoval holocron do kapsy pláště, na potom, a byl zvědav, jaké strašlivé zprávy mi kdo nese tentokrát.
„Jo,“ potvrdil mi z druhé strany hlas největší kudlanky na planetě a následovalo ticho.
[„Nějaké zprávy?“] popostrčil jsem ho, protože mě docela zajímalo, proč volá, samozřejmě.
„Ano,“ potvrdil, ale naštěstí se rozpovídal, jinak bych mu asi musel vyhrožovat snědením a on na to poslední dobou začínal být rezistentní, mizera, „mistr Denyzz se probral.“
[„A to mi říkáš jen tak?“] zvýšil jsem hlas a rozhodil rukama, což upoutalo pozornost Emily a začala mě napodobovat. Možná nebude inženýrka ani nádražačka, ale herečka.
„Ne, říkám jim to přes interkom,“ ozvalo se z druhé strany spojení a vzduchem jako by zavoněl kečup. Pravdou je, že mě stav mistra Denyzze vlastně moc nezajímal, protože ten hipík nikdy nebyl součástí profesorského sboru, ač mu to bylo nabízeno, ale tady šlo o princip. Když už kvůli někomu riskujeme zadky, vytáhneme ho z bombardovaného Venatoru a díky klice jako z prdele mu zachráníme život i fousy, docela rád bych pak měl přehled, jestli nám neskapal třeba na průvan.
[„To tě šlechtí, a co on? Říkal něco?“] Třeba poděkování by bylo fajn, žejo, ale nesmíme chtít všechno. A téhož názoru byla zjevně i Síla.
„Ano. Divil se, kde je, a mluvil o zradě. Pak zase usnul.“
[„Je dnes nějakej ukecanej,“] ujelo mi sarkasticky, což Lempix neměl nejmenší šanci pochopit, ale nejspíš to bylo tak potichu, že to ani neslyšel. [„Každopádně mi dej vědět, kdyby se něco změnilo, jo?“]
„Teď se mu zvýšilo okysličení krve o sedm desetin promile.“
[„Myslím něco, čeho si všimne i normální člověk.“]
„Ano.“
[„Pa.“]
„Ba. Ham.“ To už nebyl Lempix, i když mi tedy zaměření pravého zdroje chvíli trvalo. Emily se usmívala a byl jsem si skoro jistý, že to druhé slovo plácla vesměs náhodou, ale při pohledu na chronometr mi došlo, že už by asi něco sníst klidně mohla. A já bych mohl něco vypít.
[„Když ham, tak ham,“] souhlasil jsem, zvedl se a následován droidím kočárkem opustil ředitelnu. Dolů se mi šlo paradoxně trochu hůř, protože to bylo trochu jako chodit na jih, ale M-16 vypadal spokojeně a ani moc nevrzal. Navíc jsme nešli až úplně dolů, nýbrž jsme v prvním patře odbočili do kuchyně a nebyli jediní, kdo měl hlad.
Pravda, Jeff s Ninou se za barem pravděpodobně olizovali z jiného důvodu, ale tak jako tak jsem se na to nevydržel dívat víc než zlomeček sekundy a pro jistotu jsem zakryl oči i Emily. Protože létající terentatekové byli oproti tomuhle vyloženě pohádkoví. Co nejrychleji jsme překonali jejich zorné pole a já si strašně moc přál, aby si nás Nina nevšimla, protože co kdyby se zase nabídla, že malou nakojí, když Dwayne, momentálně asi někde spící, nechává přebytky. Kdo jí měl pořád vysvětlovat, že Togruty jsou na arkaniánské mléko alergické, když si ta čůza navzdory hormonální nestabilitě pamatovala, že to tak ve skutečnosti není? Usadit se ke stolu nejblíž mrazáku, kde obvykle sedávali profesoři, bylo každopádně jasnou volbou, protože tam nejen nebylo vidět z baru, taky odtamtud nebylo vidět do baru. A to bylo nejen důležitější, ale taky asi důvodem, proč jsme tam nebyli první.
„Je libo pytlík na zvracení?“ zeptala se Mia, sotva vzhlédla od datapadu, a skutečně mi jeden podala.
[„Neměl bych jim to zakázat? Přeci jen to zavání ohrožováním mravní výchovy mládeže,“] zeptal jsem se, samotnou školnici parodoval jenom trochu a pytlík si vzal, pro všechny případy.
„Nah, na to už je pozdě. Možná na veřejnosti.“
[„Tak jo. Všechno jídlo je asi na baru, co?“]
„Jop. I sunar,“ odtušila a vysvětlila tím, proč sama nic nejí. Mě taky nějak přešla chuť, ale batole v kočárkodroidovi vypadalo čím dál hladověji, což zavánělo malérem.
[„V tom případě se budu muset vydat na nejnebezpečnější cestu ve svém dosavadním životě.“] Možná jsem doufal, že to v ní nastartuje nějaké ty ochranitelské pudy, ale jenom mi popřála štěstí a navrhla, ať vezmu i něco k pití, načež dál zírala do obrazovky. Já na ně ale vyzrál, na všechny čtyři!
Místo abych se vystavoval dalšímu nebezpečí tím, že bych se kousek vrátil, dostal do zorného pole hrdliček a vešel do kuchyně konvenčním vstupem přes zvedací pultík, jsem to totiž mazaně vzal zadem, přes relativně bezpečný mrazák. Tam stačilo doklouzat k podavači mražených ryb, který skrz malé okénko vedl právě do kuchyně, otevřít ho a vzniklým otvorem si do mrazáku přitáhnout jak lahvičku s umělým togrutím mlékem, tak flašku žížalovice, což zas byla umělá výživa pro mě.
Až cestou zpátky jsem si všiml, že celou mou operaci se zájmem sleduje Rahm, který v odlehlém rohu mrazáku stavěl sněhuláka. Jeho bílá srst prostě se zledovatělými stěnami moc nekontrastovala a já ho tam hlavně ani moc nečekal. Naštěstí se na nic neptal a ještě mi věnoval jednu rezervní mrkev, takže i tady bylo všechno v pořádku.
Triumfálně jsem se vrátil ke stolu a tam byl za svou prohnanost odměněn tím, že teď už se v Mie nějaké ty pudy projevily, převzala si obě flašky a tou správnou Emily nakrmila. Těžko říct, jestli to udělala z vlastního zájmu nebo z ne tak docela nepodložené obavy, že já bych to nějak posral, ale rozhodně jsem jí to nevyčítal a odměnil ji za to mrkví, kterou zase plánovala předat Adélce. Na druhou stranu ale taky Emily sundala tu přednostovskou čapku, ve které prý vypadala nemožně, takže zas tak moc si nešplhla. Každopádně protože jako ženská zvládala víc věcí najednou, rovnou jsem se zeptal, jestli nepotřebuje na oplátku s něčím pomoct ona.
„Docela by se mi hodil opušťák, slyšela jsem, že lovcům odměn teď začaly žně,“ zavtipkovala s tak přesvědčivě kamennou tváří, že jsem ji málem na místě sejmul, ale pak pokrčila rameny. „Ale jinak ne. Mám v plánu se vrátit na loď a kouknout, jestli tam klony nevyvedly nějakou neplechu, než po nás začaly střílet.“
To jsem jí samozřejmě schválil. Bylo hezké žít v bláhové naději, že naše nejdražší movitost není vybavena sledovacím zařízením nebo obrovskou bombou, které tam klony neměly kdy nainstalovat, ale mít to potvrzené bude asi přeci jen lepší. Slíbila taky, že se podívá na ten půltucet ARC-170, ve kterých tam klonovaným inženýrům přiletěla eskorta a které pak na lodi zůstaly, i s droidy, ale sama moc dobře věděla, že to zdaleka není priorita, protože máme mnohem vymazlenější stroje.
Krmení skončilo, flašky padly obě a o říhání taky nebyla nouze, většinou díky mně. S poslední kapkou žížalovice však došel i klid. Ne snad že by najedená Togruta začala řádit jako zjednaná, ale ozvalo se několik explozí, až z toho škytla, a od hrdliččího stolu se k nám doneslo klení v neznámém, nejspíš dávno mrtvém jazyce.
„Ch-chuligáni! Mizerové! Všechno si p-p-píšu!“ přešla školnice plynule do basicu, vytahovala notýsek a mně díky tomu došlo, co se stalo. Nešlo o útok klonů, lovců ani Sithů, Vojta prostě jenom zkoušel nové bouchací kuličky a byly tak super, že z toho Nina na chvíli začala koktat. A já musel uznat, že i to je dobrý způsob, jak bojovat s trudomyslností a depresí z toho, že se galaxie mění k nepoznání a my s tím nemůžeme nic dělat. Zasloužil by řád, i když to skoro vypadalo, že mu ho budu muset udělit in memoriam, jak se za ním a za bzučivě se chechtajícím Peelem pustila, každopádně zachraňovat jsem ho neplánoval, protože mi její zmizení ze scény vesměs vyhovovalo.
Kuchař jako by s jejím odběhnutím přestal existovat, a když nad tím tak přemýšlím, tak… jaký vlastně kuchař?
V rychlosti jsem Mie poděkoval a i s nyní trochu naloženějším M-16 jsme vyrazili do chodbičky k přednáškovému sálu, tedy tím druhým, než kudy vyběhli ostře pronásledovaní kluci, kterým jsem to ve vzduchu visící pokárání fakt nezáviděl.
Tady musel jet kočárek za mnou, protože chodba byla úzká a na její rozšíření nikdy nebyl čas, a tak jsem hlasy vycházející z přednáškového sálu slyšel jako první já. Dost mě to zmátlo, protože kvůli tomu bordelu venku a nutnosti zavést řádná bezpečnostní opatření byly hodiny do odvolání zrušeny, ale fakt se mi to nezdálo. Ještě jsem se pro jistotu podíval na zápěstí, kolik je hodin, ale protože jsem hodinky nikdy nenosil, moc jsem tam toho vidět nemohl – nádherně to ale ilustrovalo, jak moc mě to zmátlo.
„...sečteno a podtrženo je prostě Teezo velmi nedoceněný začínající autor, jehož dílo nám toho o mezirasových vztazích odhaluje víc než leckterá odborná publikace, a to v překvapivých, někdy až intimních detailech,“ vycházelo odtamtud hlasem, který jsem blíž identifikoval jako Fosh, a došlo mi tedy, že si děcka asi něco zorganizovala sama. Což bylo taky na pochvalu a do sálu, kam jsem původně vůbec nechtěl chodit, jsem tedy nakonec přeci jen nahlédl.
Fosh zrovna zhasínala a zapínala velké plátno, na kterém asi chtěla pouštět nějakou tu ukázku, ale i v tom šeru jsem moc dobře viděl, že v obecenstvu sedí jenom Simbacca. Nezvykle blízko řečnickému pultíku a dokonce ani neměl nic k jídlu, jenom automaticky žužlal konec tužky, ze které toho už moc nezbývalo, a mě si ani nevšiml. Fosh zmáčkla poslední knoflík, sedla si vedle něj a na obrazovce se začaly formovat pixely, které jako by měly simulovat promítání starého celuloidového filmu. Už z toho mi došlo, že to bude nějaká hrozně artová pitomost, ale teprve titulek „Chlupy a chapadla“ mě přiměl rychle vypadnout a nechat je… studovat.
Emily navíc začala něco mrmlat, asi se jí ta představa taky nelíbila, takže jsem pokračoval v původním kurzu, směrem k ubikacím mistrů, a po pár krocích míjel tajné dveře vedoucí do chodby, která byla zkratkou do dílny. Na chvíli jsem se před nimi sice zastavil a zvažoval, jestli nezkusit zaklepat na Jessicu a Joyce, ať si Emily přeberou, ale riziko, že malá zaslechne něco, co by zaslechnout neměla, nebo to dokonce uvidí, bylo příliš velké. Takže jsem M-16 nechal kousek dál, bleskově si skočil do svého pokoje a vrátil se nejen s tím krystalem, co jsem si tenkrát vydřel na Ilumu, ale taky s flaškou v každé kapse. Jednu jsem sice málem roztřískal o ten holocron, co jsem na něj zapomněl, ale po zralé úvaze jsem ho schoval do tajné skrýše za skříní k pozdějšímu studiu. Času na to ostatně bude dost.
Vrátil jsem se pro Emily, která si mezitím fascinovaně prohlížela odrazy světla v novových žilách nad hlavou a poslouchala romantické šumění oceánu na Glee Anselmu z kinosálu za námi, zavřel jsem oči, ladným pohybem ruky naznačil obrovskému bloku kamene po pravé straně, kam se má zvednout, a bylo. Pak mi stačilo vejít do slabě osvětleného tunelu, který se mírně svažoval pod úroveň přednáškového sálu a o kterém věděla drtivá většina akademie, ale kam se dostali jen ti, co dokázali zvednout ten šutr. Na jeho konci bych našel stůl, u nějž jsem kdysi dávno připravoval úvodní projev k zahájení téhle naší veselé operace, ale na nostalgické vypracování dalšího, u příležitosti posunutí naší činnosti na další level, jsem asi nebyl dostatečný cynik.
Místo toho jsem po pár schodech zvedl další kamenný blok v levé stěně, prošel kolem překvapeného astromecha, co se tam zašíval, a byl prakticky v cíli. Stačilo sestoupit ještě po jednom schodišti tak akorát pro trpaslíky nebo technicky zdatnou ještěrku a ocitl jsem se v místech, kde většinou létaly šrouby a jiskry a kde charakteristicky smrděl olej a… ještě něco, na co jsem ale nikdy neměl odvahu se zeptat.
M-16 po schodech trochu drncal, protože na to gyroskop nebyl úplně stavěný, ale Emily z toho byla nadšená a skoro to vypadalo, že by si to dala ještě párkrát tam a zpátky. Já měl každopádně práci a tuze se mi hodilo, že rezidentní zubatá má práci jinde, takže jsem Togrutu z kočárku vyložil, nechal ji hrát si mezi kusy plechů, spálenými kondenzátory, klubky drátů a dalšími naučnými předměty a hračkami a sedl si na židli za nevelký stolek. Musel jsem sice ještě trochu poladit výšku židle, abych si koleny nevyrazil zuby, ale Nevovi to určitě vadit nebude.
Když jsem si dostatečně pohrál i s nastavením opěradla, položil jsem na stůl dva světelné meče z opasku. Nejen ten svůj, ale i ten přivezený z Kashyyyku, moji odměnu za zmenšení počtu temných Jediů v téhle galaxii o dva. Vyprázdnil jsem i kapsy a na stole se tak kromě dvou nestejných válečků ocitly ještě dvě láhve beruškovice a titěrný krystálek u Ilumu, jenž pěkných pár let sloužil v mé druhé zbrani, než jsem ji krátce po rozjetí tohohle cirkusu vrátil Yari. Měl jsem s ním své plány a teď byla ideální chvíle se tím trochu odreagovat, nicméně jen co jsem u toho menšího z mečů odšrouboval kryt, zmocnil se mě zvláštní pocit. Soustředil jsem se na Sílu, snažil se to přeložit a záhy došel k závěru, že to je moje padawan. Něco ji trápilo, nebyla daleko a potřebovala pomoc. A já byl nejen mistr, co notoricky rád pomáhá, ale taky jsem měl ty dvě flašky, takže přijet jako rytíř bez bílého koně, zato s alkoholem, byla jasná volba.
Ani jsem nemusel dlouho přemýšlet nebo pátrat, kde vlastně je. Byl jsem jen pár metrů vzdušnou čarou od databázového jádra a knihovny, kde má drahá Miraluka občas i spala, a automaticky jsem tedy vyrazil tam. Otevřel jsem dveře vedoucí z dílny, zahnul doprava a stál přímo před vchodem do nudné, nicméně velmi důležité místnosti, odkud se teď ozývaly fakt divné zvuky. Položil jsem ze zvědavosti ucho na dveře a z údivu nevyšel ani pak.
„Ommmmmmmmmm,“ hučelo tam něco, co mohla být stejně dobře sušička jako repulzor MTT, ale pak mi došlo, že jsou to dva povědomé hlasy smíchané akustikou malé místnosti. Jeden hluboký, chraplavý, a druhý podstatně vyšší, mladší a trochu šprtštější, s náznakem toho divného přízvuku. Jinými slovy Šedý Šum a Sagwen.
Bez delšího váhání jsem dveře otevřel, připraven zachránit svou padawan ze spárů toho kryptogeronta, a málem se leknutím posral, protože hned za nimi stála Cae s prstem na puse. Očividně na mě čekala a měla zajistit, že po otevření nezačnu řvát něco o chlupatém hakysáku, ale měla fakt kliku, že jsem meče nechal v dílně a že nemám reflexy jako Wyrrgy, protože jinak jsem ji taky mohl hrozně zničit.
[„…?“] pravil jsem očima a dalo fakt práci to formulovat, aniž bych promluvil, a odměnou mi bylo to, že Cae ukázala do Nevova království za mými zády a protáhla se kolem mě. Nějak jsem neměl sílu odporovat, otočil se a následoval ji do dílny, kde začala vytahovat malou Togrutu z hromady bužírek, v níž si asi chtěla udělat hnízdo. Inženýrka, já to říkal hned.
„Sagwen má pořád problémy se zrakem,“ spustila, „a mistr Šum ji učí odfiltrovat všechny ty reziduální turbulence.“ To dávalo smysl a vlastně jsem se i trochu zastyděl, že jsem místo pomáhání vlastní učednici řešil rozmlácený Lampion a další věci, ale vždyť ona byla tak strašně dospělá, že jinak mou pomoc už prakticky nepotřebovala. Vlastně jsem měl většinu času pocit, že se víc učím já od ní, a mimovolně mě napadlo, že asi co nevidět přijde čas, kdy ji budu moci s klidným svědomím prohlásit za rytíře. Prvního rytíře nové doby. Z toho bude určitě odvařená, chudák. Možná by to mohlo chvíli počkat.
[„To je od něj hezké. Co ty, v pohodě?“] zajímal jsem se tedy pro změnu já o cizí učednici, samozřejmě zcela zbytečně.
„Jo. Čas to zahojí. Jako voda z horských pramenů, jako byliny z panenských strání.“
[„Nebo jako kýbl bacty a basa piv.“] Ať se holka taky naučí něco praktického, že.
„Nebo,“ přikývla a usmála se takovým tím stylem, kterým jako by mě zároveň zhodnotila jako totálního blbečka. Ta myš má na ni hrozně špatný vliv.
[„Můžu...“]
„Nepotřebuju pomoct, díky.“
[„Zasraná krysa.“] To mi víceméně ujelo, ale nevypadalo to, že bych tím starší z přítomných Togrut nějak šokoval. A ta malá, z klubka vytažená, dokonce vypadala, že být o pár týdnů starší a mít trochu rozhýbanější mluvidla, právě by to po mně opakovala do usnutí.
„Půjdu zpátky, možná mě budou potřebovat.“
[„Možná? To jako že si pan… totiž jasně, jo, já už to tu nějak zvládnu.“] Protože pouštět se zrovna teď do zpochybňování věšteckých schopností Azoana, který už párkrát dokázal, že je vlastně v tomhle oboru docela borec, mi nepřišlo jako moc produktivní trávení času. Důležité bylo, že i Cae byla navzdory událostem tam venku viditelně v pohodě a nehroutila se z toho, že ani nemůže napsat rodině na Generis, že je v pořádku.
Rozloučila se a já tak v dílně zůstal s Togrutou menší, která teď pro změnu lezla do vykuchaného šasí energodroida. Takže jsem, vida, že je v bezpečí a zabaví se, sedl zpátky ke stolku a mečům, půjčil si šroubováček a dal se do díla. Rozebral jsem pak nejen meč, který ještě před pár dny patřil temné Arkaniánce, ale i ten svůj původní a o něco ho zkrátil. Ne že by mi dlouhá rukojeť přestala vyhovovat, ale říkal jsem si, že bych mohl trochu oživit svůj zájem o boj se dvěma meči, když jsem teď ten mistr nasersi a budu mít spoustu volného času. A protože používat takovou dlouhou rukojeť v jedné ruce, když bych s sebou stejně tahal meč další, bylo poněkud krkolomné, vyřešil jsem to… no, myslím, že dobře jsem to vyřešil.
Na svůj zkrácený meč jsem ten druhý prostě přimontoval přes závit s magnetickou pojistkou, takže z něj najednou byla kombinovaná zbraň trochu podobná kratší světelné tyči, jenom míň retardovaná, protože jsem ji jako tyč neměl nikdy v plánu používat. Plán byl takový, že budu většinu času držet spojenou rukojeť jako jeden dlouhý kus kovu, načež pokud se naskytne příležitost, jednoduše meče oddělím a vezmu si do každé pracky jeden. Neva měl naštěstí šuple bohatě zásobené součástkami, z nichž jsem některé i poznával, zbytek mi ochotně pomohla najít Emily, hlavně ten tištěný spoj z droidího vokodéru se tuze hodil, a zanedlouho jsem byl s tím jednodušším hotov.
Pak přišlo to těžší, výměna Sionina původního zraněného krystalu za můj. Na mechanické úrovni se samozřejmě jednalo o naprostou banalitu, kterou by nejspíš zvládla i Emily, ale protože ten drobný kousek kyberitu ležel poslední tři roky na poličce mezi holocrony a jenom se na něj prášilo, musel jsem ho nejdřív trochu probudit. A k tomu bylo zapotřebí hodně meditací, jež mi vlastně přišly stejně vhod jako ty dvě flašky beruškovice. Pravda, dítě jsem během toho moc nehlídal, ale stejně už byla skoro ve věku, kdy se o sebe nejlíp postará sama...
***
O týden později jsem seděl v Zeleném lampionu, brouzdal po Holonetu a dělal si poznámky, když se ozval Chlouppek, že je na oběžné dráze a přináší nám z Nar Shaddaa dobré zprávy a pár pivních speciálů. Rovnou jsem mu u Ringa objednal tupláka rumu a těšil se na obojí.
A byly to skutečně dobré zprávy a dobré speciály. Wyrrgy byl, samozřejmě, úplně v prdeli – jeho kukuč zachytilo několik kamer v okolí Senátu, zatykač pro kolaboraci s loajalisty už nejspíš visel i na dírách jako byl Talus a musel hodně máknout, pokud chtěl z firmy vytáhnout nějaké peníze dřív, než mu ji znárodní. Po White Fang, která prorazila blokádu Kashyyyku, už úřady pásly taky, ale podle Alice se na Miu Leptonis IV nezdržela dost dlouho na to, aby ji vyšetřovatelé považovali za něco důležitějšího než za nezbytně nutné mezipřistání cestou do Huttského prostoru. Chlouppek ale nepochyboval o tom, že jeho bratránek na Nar Shaddaa něco vymyslí, a já si říkal, jestli mu to takhle náhodou nevyhovuje víc. Když byl nepřáteli obklíčen, už mu přece nemohli utéct, a já se už vlastně moc těšil na nové a lepší zábavné historky o tom, jak někde na poslední chvíli vyvázl jen díky své bestiální síle a překvapivé mrštnosti.
Chlouppek na tom byl docela dobře, na negra. Oficiálně padl v bitvě o Kachirho a jeho tělo bylo zakopáno v tom moc voňavém hrobě, o kterém se mu nejspíš bude ještě pár let zdát, a Jessice asi taky. Klon z Agleru, kterému se legitimoval jménem i hodností, naštěstí všechno zapomněl, přesně jak jsem ho instruoval, a kdyby nebyl chlupatý, nejspíš teď může po galaxii běhat celkem bezstarostně. Jenom tedy o lihovary jsme přišli a po Fanoušovi nebylo nikde ani stopy, což bylo mrzuté.
Já byl pořád veden jako živý odpadlík od Řádu, což bylo ještě mrzutější, ale ne nejhorší. Poslední oficiální zprávy o mojí osobě podal Republice Envii, který vypověděl, že je ze mě neškodný cvok, načež sám zmizel. Trochu jsem se bál, že praskne moje přítomnost na Kashyyyku a začnou mě tam hledat mezi civilisty, ale kapitán Kaama údajně vybuchl i s celým Monitorem dřív, než stačil mou žádost o klonové inženýry kamkoliv úředně zanést. Byla tu jenom ta drobná nepříjemnost se zmizením dvou Císařových agentů, Taca Donose a Siony, v okolí mého rodného města, ale byl jsem až na šestém místě pod jejich zběhnutím, pádem do hlubin, sežráním příšerou, sežráním jinou příšerou a sebezničující výměnou názorů, a to s pravděpodobností kolem jedné desetiny procenta. Což bylo dobré.
Na Kashyyyku to moc dobré nebylo. Klony pokračovaly v obsazování měst i vesnic a dál jsme si mohli jen domýšlet, protože žádné oficiální zprávy už se z planety nedostaly. Dalo se ale předpokládat, že to nebude nic růžového, a já se přistihl při zvažování, jestli jsme přeci jen neměli zůstat nebo s sebou vzít pár těch, co teď nejspíš někde v okovech rubou kámen. Jenže co by to změnilo a na jak dlouho? Ani já jsem si nechtěl představovat dlouhou partyzánskou válku na planetě s tak nebezpečným ekosystémem, a to jsem se tam narodil. Na to, abychom s sebou někoho brali, jsme prostě neměli kapacity – vždyť Joyce měla nakonec strašlivou kliku, když se jí povedlo narazit na ten havarovaný raketoplán, a do kufru se Wookiové cpou docela blbě, o čemž díky Wyrrgymu víme svoje. Nehledě na to, že rozhodovat, koho vzít a koho ne, mohl být dost záhul na psychiku. Těžko by mi prošlo, kdybych se pokusil dostat zpátky do Karrambaculleku a chtěl odtamtud zachránit Simbaccovu mámu, a měl jsem vlastně docela štěstí, že on to chápal. Po Erris, dědovi s babičkou a vlastně i některých dalších vesničanech se mu samozřejmě stýskalo, ale držel basu se zbytkem enklávy a byl rád, že nebyl nikdy evidovaný jako potenciální kandidát na Jedie. Uklidňoval se představou, že jeho rodná vesnička je na nějaké zotročování moc odlehlá, a nejvíc ho štvalo, že teď s Jessicou nemůžou pokračovat ve slibně načnuté kariéře vykradačů hrobek.
Jessica byla oficiálně mrtvá, stejně jako Woallc, se kterým podle všech zdrojů sdílela poslední chvíle života. Republiku to sice stálo jeden Venator, který musela flotila rozstřílet na hadry, ale ten klon, kterého napadlo ji použít jako návnadu, stejně dostal medaili, pochopitelně in memoriam. O Jessiem nevěděl nikdo nic, ale přišlo mi, že už ji to ani moc netrápí – měla Joyce a Emily, z nichž obě byly vzhledem k absenci záznamů naprosto mimo ohrožení.
Podobně na tom byla i většina akademiků. Ti, co k nám přišli z farmy na Taanabu, byli oficiálně mrtví už třetím rokem, Yussi a Yari dokonce ještě déle. Valla mrtvá nebyla a její manžel ji údajně pořád sháněl, ale o její citlivosti na Sílu a, ehm, napojení na Case Mella dokumenty taktně mlčely. Mia s Jeffem byli jenom v databázi dlužníků, ale s dávno srovnaným kontem. Ostatní neměli ani záznam v meziplanetárních databázích a jejich původní identity se daly dohledat vesměs jenom na jejich domovských světech, s minimem informací a značně zastaralé. Nina neměla ani to, takže nám nejspíš celou dobu říkala buď smyšlené jméno, nebo o pár století nižší věk, liška jedna mazaná.
Inu, mohlo to být mnohem horší. Co by za to někteří jiní tam venku dali, kdyby mohli zalézt do skvostně vybavené jeskyně, strávit tam pár let s přáteli, studovat a chlastat a prostě si jenom počkat, až se těm dvěma černým mamrdům Impérium rozpadne pod rukama.
Dávám jim rok, maximálně dva.
Topic: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí (Read 25073 times)
