Oranžová předmluva autora: Krátká dekadentní povídka o jednom pomatenci, jeho džungli, jeho barabizně, jeho nečekané návštěvě, o broukovi a o tom, jak může svět vypadat úplně jinak, když se na něj koukáte z té druhé strany.
Zároveň těžce nedoporučuji číst před povídkou Stromy sázel, neboť na ni volně navazuje a silně s ní kontrastuje.
Odesláno na Jediland 18. listopadu 2008, což je dle mého soudu dostatečná doba na to, aby tento přišel o exkluzivitu.Stíny sklízel
Pršelo a mlha hustá a dusivá jako kouř se proplétala ve stínech mezi hadovitými kořeny stromů, které tu rostly už neskutečnou spoustu let. Co chvíli dopadla další vypasená kapka do kaluže, aby se tam spojila se svými družkami a společně s nimi vsákla se do neúrodné pralesní půdy tady v zemi hluboko pod ztěžklými hlavami obrů. Vlhko zapáchalo, vychrtlé larvy a šedavé plísně hodovaly na uhnívajícím dřevě, roje svítícího hmyzu bzučely a dokreslovaly tak pochmurnou atmosféru celého okolí, jež bylo ponořeno do stálého temna.
Byla tma. Věčná noc zabodla svůj černočerný nůž hluboko mezi stromy již v dobách, kdy tito titáni nevystrkovali svoje špičky ani zdaleka tak vysoko jako je tomu teď, po několika miléniích. Už v dobách, kdy se tudy procházeli první prapředkové dnešních domorodců, bylo toto území útočištěm tmy a stínů, děsivých pro oko neznalého pozorovatele či ztraceného poutníka. A rána po noži se nezacelovala.
Čas se tu vlekl i teď, smíchal se s párou a výtrusy hub a v této přízračné směsi se zředil. Jen neustálý přísun nové a nové vody odkudsi z výšky dával pozorovateli vědět, že stále plyne, i když mnohem pomaleji než umírajícímu na bitevním poli. Mrakům malých mrchožravých mušek a těm pár broukům pod kůrou to bylo jedno. Dál se plazili po houbovitých kusech rozkládaného těla titánů a snažili se prodloužit si svůj bídný život o dalších pár minut.
Jeden brouk, velký a matně zelený, si právě vyhlédl úžasné místečko, kam na něj snad konečně nebude pršet. A i ochranu před dravci mu ona jeskyně pod dřevěným trámem bezpochyby ráda poskytne. Cupital k skrýši vyvolené, přičemž se nevyhnul několika tvrdým nárazům kapek do zad, a s radostí broukům vlastní se zastavil přímo před tou černě vyzývavou dírou, jež z dálky jevila se býti vším, jen ne bezpečnou.
Brouk si byl zcela jist tím, že je prázdná, ač vlhká, tak přijatelně suchá, a hlavně vroucně doufal a zoufale si přál, aby se ten černý flek obehnaný dřevem stal jeho útočištěm. Útočištěm pro teď, útočištěm pro jeho družku a útočištěm pro jeho potomky a jejich potomky. Ta hnusná vlhká díra se měla stát kolébkou nového rodu brouků.
Nestala, vůlí osudu se na něj z nebes zřítil předmět nezměrný a nepředstavitelnou silou jej zamáčkl hluboko do zoufalství a zatracení v bahnité zemi, odkud kdysi broukovi předchůdci vylezli. Úder byl tak prudký, tak rozhodný, tak lhostejný. Hmyzovy vnitřnosti smíchal s hlínou, z níž vyrůstaly rostliny a keře a stromy požírané dalšími brouky.
Kruh se uzavřel, ale to našeho hrdinu asi moc neutěší. Neutěší ho ani to, že tam venku v galaxii mohl zemřít spoustou mnohem strašlivějších a pomalejších smrtí, které den co den odmazávaly z vesmíru další a další bytosti a jen málo z nich si to zasloužilo.
Tam venku, žalostně daleko a přitom tak blízko, v uskupení planet, jenž se před dvaceti lety hrdě nazývalo Galaktickou republikou, teď řádil strach a hněv, dva neodmyslitelní sourozenci starší sestry války. Všichni tři měnili tvář galaxie tak, jak se jim a jejich otrokům z řad obou válčících stran zachtělo, jizvili ji a tiskli do křečí. Impérium dělalo vše pro to, aby si ve svém území udrželo klid a pořádek, ti druzí, Povstalci, se snažili je svrhnout a nastolit vlastní, mnohem uvolněnější režim. Kdo byl v právu? Brouk, zmáčknutý a zabořený do rašelinného bahna, to nevěděl.
Ten, kdo jej svou neopatrnou nohou do země poslal, to nevěděl také. Nevěděl nic o začátku nové války, nevěděl nic ani o konci té předchozí. Utekl od ní, unaven bojem a trýzněný myšlenkami na vlastní skutky, jichž se během ní dopustil. Chtěl tu přemýšlet, dlouze a důkladně, a pak se možná vrátit zpátky. Jenže ani po těch dvaceti letech nedospěl k rozhodnutí, že nastal vhodný čas k návratu.
Nevybíravě udeřil mohutnou chlupatou rukou do dveří, ty se otevřely, neboť jim nic jiného nezbývalo, a jejich náraz na stěnu zvedl ze země lehký obláček houbových výtrusů a naplesnivělých dřevěných pilin. Postavil se do vchodu, otřel si zablácené nohy se zbytky brouka o rohož a pak bez jakéhokoliv váhání prudce vstoupil. Proč by taky váhal, když je to jeho dům, jeho hrad?
Sundal ze zad náklad navlhlých, leč ne úplně mokrých větví, slušnou otep, a hodil ji směrem k ještě sálajícímu uhlí v ohništi. Zářilo slabě, temně rudě, jako zlověstné oči těch potvor z Dantooine, jejichž jméno si nedokázal vybavit a vlastně ani nechtěl. Sedl si na proutěnou rohož před kamenný kruh kolem těch několika stále žhavých kusů dřevěného uhlí a začal přikládat tím, co právě přinesl.
Dřevo nebylo úplně suché a ta trocha životodárné vody v něm málem celý oheň zahubila, ale žravé horko osamělých uhlíků se vrhlo vstříc novým obětem, které žárem kontaktu brzy vzplanuly, poskytujíce tak chatrči tolik potřebné světlo a teplo. A Wookiee během přikládání přemýšlel, stejně jako téměř každý den již dvacátým rokem. Kdo by čekal hluboké trýznivé filosofické úvahy, jakým se věnoval dříve, velmi by se mýlil.
Přemýšlel, na jaký způsob si dnes upraví včera nasbírané houby, pokud tedy nedá přednost ulovené šavlozubé myši, čím to zapije, jestli vodou z kaluže nebo z nádrže, a má-li zítra vstát trochu dříve, aby nalíčil potřebné pasti na zítřejší večeři. Nic víc ho v tuhle chvíli nezajímalo, nezajímalo ho, že Aliance povstalců zrovna touhle dobou dosáhla největšího úspěchu od svého založení a jeden z jejích pilotů zničil jediným výstřelem stanici budovanou několik let, čímž zmařil jeden a půl milionu životů, že ten pilot byl synem někoho, koho znal, nezajímalo by ho to ani kdyby o tom snad věděl, protože jeho mysl tížily myšlenky mnohem těžší a mnohem bezprostřednější.
Hodil do ohniště další kus větve, nadechl se vlhkého vzduchu a vstal. Donesená otýpka vydrží na dnešek zcela určitě, snad i na zítřek. Už aby skončilo to zatracené období dešťů, zásoby suchého dříví mu došly před týdnem a najít teď nějaké venku se sice dalo, ovšem stálo to hodně sil a jimi plýtvat se v tomhle období moc nevyplácelo, stejně jako chodit tam ven na dobu delší, než je nutné. Monstra číhají na každém roku, mokrá a hladová monstra. Tak něco na jeho způsob.
Venku skučel lehký vítr, silnější se sem přes hustou hradbu větví dostal jen zřídka, a klepal okenními rámy, jako by se chtěl podívat dovnitř. Wookiee se k oknu natáhl a prudkým zabouchnutím dřevěného rámu dal větru jasně najevo, že k němu domů nemá ani koukat, stejně jako jeho protivný kamarád průvan. Nestál o jejich společnost; už nestál o jakoukoliv společnost.
Oheň praskal, myš se smažila a pekla, co mu včera neutekla, a on si znovu ztěžka povzdechl. Už tady spí pěkných pár let, sám to přestal počítat v době, kdy zmizela jeho jediná spřízněná duše v tomhle hnusném světě. Spí tady a schovává se před galaxií tam venku jenom proto, že provedl něco, co by nepochopili a za co by byl v jejich očích srovnáván s nějakou nemyslící příšerou, bestií, prachem a popelem společnosti. A pořád nepřišel na nic, co by mu neutuchající bolest alespoň mírně utišilo.
Přiletěl sem chvíli poté, co se to stalo. A zatímco zabydloval svou pařezovou chatrč, venku běsnila bouře, venku v galaxii, ne venku v lese, která smetla z tváře vesmíru Řád, jehož byl součástí. Rytíři Jedi byli během několika málo dnů zlikvidováni, zničeni, vystříleni jako škodná zvěř, Republika reformována na říši zla a on o tom neměl ani páru. Síla mu sice nepřestávala sdělovat, že je něco špatně, ale on to přičítal skutkům svým, nikoliv rozmachu zla ve vnějším světe. A jak s touto záhadnou energií postupně ztrácel kontakt, ztratil i onen hlas, jenž mu našeptával, že tam venku už to nikdy nebude takové, jaké to znal, že to bude už jenom horší. A že by tu možná měl zůstat už navždy.
Bylo by to lepší pro oba, pro něho i pro galaxii.
Přešel od ohniště ke stolu u stěny. Všechno si tu musel vyrobit sám, stěhování bylo tak neplánované, že by se stejně nemohl připravit. Ale jemu to nevadilo, aspoň se prvních pár měsíců zabavil jinak, než trýzněním vlastní mysli myšlenkami na nevratnou minulost a nejistou budoucnost.
Položil na stoly ostrou větev s nabodnutou a již dobře propečenou myší mrtvolkou a bez výčitek svědomí ji začal jíst. Sežer, nebo budeš sežrán, tak to tady chodilo a on to věděl. Nadále ctil veškerý život, stejně jako dříve, to, že právě okusuje maso jiného živého tvora, na tom změnilo pramálo. Myši mu na zahradě pravidelně ožíraly zeleninu, bez zahrádky by jejich počty byly ještě menší, než když čas od času jednu sní, aby měl sílu malé políčko neúrodné půdy obdělávat.
Bylo to lepší pro oba, pro něho i pro les.
Když shrnul ohlodané a zlámané kosti, přeci v nich nenechá morek, do ohniště, venku se něco změnilo. Nevěděl co, ale žil v džungli už dost dlouho na to, aby si z její tváře přečetl, že se děje něco nekalého. Opatrně se přišoural ke dveřím a velmi potichu je otevřel, aby viděl ven a hlavně aby to slyšel.
To smrtící ticho.
Tam nahoře, kam svítí slunce, měli teď jistě hlubokou noc s oblohou plnou hvězd, ale tady dole svítily fosforeskující choroše stejně přízračně jako ve dne. Slabý a děsivě mdlý nádech vodní hladiny, do níž sem tam dopadla kapka sražené mlhy, házel odlesky i do těch nejtemnějších koutů a obyčejná blátivá kaluž vypadala jako studánka´ryzí rtuti.
Stoupl si mezi dveře, rohožka začvachtala a kousky brouka se mu opět dostaly na podrážku vysoké boty. Ani si toho nevšiml. V tu chvíli zaslechl slabé zvuky, snad skučení uvězněných lesních duchů, a ten šepot vyrušil dravců, co přítmím se plížili. Zbystřili, báli se a sami nevěděli čeho. Větřili smrt, kterak vylezla z hlíny a sestoupila z nebes, aby pověřila jejich zoufalé odhodlání přežít.
Wookiee se na prahu ani nehnul, jen temnýma očima přejížděl spleť kořenů a lián a pomalu nasával pachy starobylého lesa. Cítil je, viděl je, pralesní monstra obludných tvarů a zrůdných rozměrů; ta znal a nebál se jich, ve vzduchu se však vleklo něco nového, zvláštního, nebezpečného.
V dálce zatroubilo jakési neopatrné zvíře, ale ten zvuk se ozval pouze jednou a byl drasticky umlčen. Wookiee tomu nevěnoval pozornost, nebyl čas truchlit, a dále strnule pátral po okolí. Je to příliš blízko, ať už je to cokoliv.
Vykročil pomalu k zrcadlově se třpytící hladině dešťového jezírka pod chuchvalcem mlhy a vůbec si nevšímal, jak se od ní odráží nicotně titěrná barevná světýlka místních svítících blech. Broučí krovky na jeho podrážkách naposledy křupavě zaúpěly a ono prasknutí hmyzího pancíře se úzkostlivě rozléhalo do širokého okolí v marném volání o pomoc. Chlupatý poustevník jej nevědomky setřel o mokrý mech a s očima upřenýma k zdánlivě nehybnému křoví tiše jako šelma vyrazil vpřed.
Z roští náhle a bez varování vystřelila rozdrážděná vakožába, obluda úctyhodných rozměrů, které se tu bály i menší lesní stvůry. K nim se on sice vzrůstem řadil, ale žáby se nelekl ani omylem, znal ji.
Třemi skoky, třemi šplouchnutími do řídkého bahna s hnijícím jehličím, se dostala přímo před něj a vrhla po něm chrchel nepředstavitelného hnusu. O slizu, který by mu mohl přivodit nemalé potíže, však poustevník věděl, v jasném gestu nezájmu uhnul a rázem žábu udeřil pěstí vybavenou nejostřejšími drápy, jaké žába kdy pocítila. Zaryly se jí hluboko do krku a svou umrlou vahou mistra málem povalila, ale ten byl zocelený místním prostředím a po krátkém zavrávorání odmrštil mršinu s despektem stranou.
Gigantická obojživelničí tlama mu padla k nohám a z koutku vytékající pramínek olejovité, hnusně zelené krve odplavil poslední zbytky broukových křídel do kaluže uprostřed mýtiny. Tam dojde posledního odpočinku, rozloží se na stavební kameny nových rostlin, které sežerou noví brouci; tam definitivně odejde ze světa, aniž by jednou upoutal zrak přemožitele ropuchy, který stále větřil.
Bude to tak lepší pro oba, pro něho i pro mýtinu.
Déšť se spustil znovu, kapky bušily o slizkou kůži skřehotavce a Wookiee se ani nehnul. Cítil v kostech, že tohle je poslední vzdor lesa, poslední nápor znaveného deště a brzy bude zase pěkně. Brouk ani žába ani myš se toho nedožijí, ale on ano, má tu šanci.
Ale tam venku pořád bylo něco cítit. Prázdnota a něčí přítomnost najednou, paradoxní kombinace dvou protikladných věcí, jasně to vnímal. Někdo tam byl, a přeci nebyl. Někdo, koho znal, a přece ho ztratil.
Skutečně tam stál. Uprostřed zahrádky, v zabahněném záhonku plesnivějících kvíní a okousané mrkve, a déšť padal na něj a skrz něj. Poustevníkovo srdce chvíli přestalo bít, být slyšet, jak se nevěřícně díval směrem k éterické siluetě muže, který mu byl až chronicky povědomý. Je to on, určitě.
Na cizincově tváři tam v dálce se objevil groteskní úsměv. Smál se. Uprostřed nejnebezpečnějšího lesa v galaxii, kde nic je synonymem pro budoucnost a kde nejen brouk marně shání útočiště, přesně na tomhle místě se on smál. Možná smrti do tváře, možná do očí těch hladových a promočených stvůr tam ve tmě. Ale zcela jistě se usmíval na stavitele skrýše, jemuž právě nevědomky rozdupával záhon houbovitě nasáklé zeleniny.
Déšť ustal. Najednou les opět ožil. Přítomnost někoho cizího tu byla pořád, ale vzduchem se nesla zpráva, že vetřelec již našel to, co hledal, a obyvatelé lesa se můžou tiše radovat z konce období dešťů, které všichni vytušili. Tiše radovat, protože i dravci jsou prokřehlí a mají po té době hlad a využijí každé příležitosti, aby si krk zahřáli teplou krví.
Kapky z větví stromů budou k zemi padat ještě pár dní, než monumentální kmeny starců úplně oschnou, aby vše mohlo začít znovu. K nohám chlupatého však kapek dopadalo víc a kdyby brouk, jehož vnitřnosti se stále ještě v menší míře právě v těchto místech válely, ještě žil, poznal by, že některé kapky jsou slané.
Wookiee pokynul mlžné manifestaci svého dávno mrtvého přítele, aby vstoupila do pařezového přístřeší. Duch se pohnul; kdyby snad měl kdokoliv, kdo scénu pozoroval, pochyby, že ho jen šálí zrak, teď by je zapudil. Pohnul se a klidně došel až na práh domu, na jehož mokré dřevo slušně zaklepal. Uvnitř je sucho a ticho a teplo, nikdo je tam nebude rušit z rozhovoru, který jistě bude trvat velmi dlouho. Ten živý vešel jako druhý a zavřel dveře.
Bude to tak lepší. Pro něho.
Topic: [C] Stíny sklízel (Read 2594 times)
