Konečně. Chrám. Myslela jsem, že toto místo je mým domovem a vždy jím zůstane, ale při tom posledním dobrodružství a při ztrátě mistra jsem myslela, že moje tělo bude nakonec jen součástí plynů toho obra. Podívám se za sebe a lehce se usměji na Chambaccu a zase posmutním, když uvidím truhlu s ostatky mého mistra. „Není emocí. Je pouze mír,“ říkávali mi. Proto jsem smutná a zároveň šťastná. Smutná proto, že mistr zemřel, a šťastná proto, že splynul se Sílou a že se mi zjevil ve snu, kde se mi omlouval za své chování a řekl mi, že už pochopil, že jsem byla dobrou žákyní a že si přeje mé brzké jmenování rytířem.
Před radou se o tom radši nezmíním. Ti by se mi vysmáli. Banda staříků. Pokud nepočítám mistra Yodu, zdá se mi Rada plná podivínů a stařečků bez smyslu pro humor. Prostoupíme branou a znovu pohlédnu na plošinu, kde je ta krabice, a zašeptám. „Jsme doma, mistře.“ První, koho jsem uviděla, byla jakási žena s rudými vlasy asi mého věku a vysoký muž, kteří postupovali schodištěm na druhém konci haly. Poté jsme se vydali zajistit uložení ostatků mého mistra a šli jsme na předvolání Radou do jejich věže, kde uslyším, kdo teď bude můj mistr. Doufám, že to bude tedy Champbacca, i když spolu možná nebudeme dlouho a ani jsme zatím spolu dlouho nebyli.
Cesta na Coruscant uběhla neskutečně rychle. Možná proto, že jsme letěli na palubě jedné z nejrychlejších nákladních lodí, jaké jsem kdy viděl. Není nad to mít kamarády mezi přepravci všeho možného i nemožného.
Přistáli jsme přímo na chrámových plošinách, a protože nás očekávali, nechyběl uvítací výbor složený z několika pomocných droidů a jednoho mně neznámého rytíře.
Roboti se okamžitě ujali zinkové rakve mrtvého mistra a odjeli s ní bočním vchodem do suterénu Chrámu. Pak už jsem ho viděl jen jednou, na tradičním ceremoniálu spálení ostatků, kterého jsme se účastnili později společně s dalšími Jedii.
Rozloučil jsem se s majitelem lodi, ještě chvíli se za ní díval, jak mizí v horních vrstvách atmosféry, a pak se otočil zpátky k Orn. Prohlížela si chrámové schodiště, po němž jsme se vzápětí vydali nahoru k hlavnímu vchodu. A pak nás čekala Rada, jak nám nezapomněl sdělit onen rytíř z uvítacího výboru. Už se těším.
Sotva jsem prošel kolem stráží, pocítil jsem cosi zvláštního v Síle. Přítomnost někoho známého.
[„Běž napřed,“] zavrčel jsem na Orn hlasem, který nepřipouštěl odmlouvání. [„Sejdeme se před výtahem do věže Rady.“]
Možná něco odpověděla, ale já už to neslyšel, protože jsem utíkal chodbou tam, kam mi velely instinkty.
Od kdy se sakra takhle chová? Takový výraz. No dobře, počkám na něj. „HEJ, ORN!“ kdosi zařve přes celou halu a já v něm poznám Derka Yalla. Počkám, až ke mně přijde, a společně vyrazíme k výtahům. ,,Tak jaký je Bespin? Jaké to tam bylo? Kde je Kerm?“ Při zmínce mého bývalého mistra mi zkamení tvář a řeknu mu: „Kerm už není mezi živými. Myslím, že víš, co to znamená.“ Jeho veselá tvář najednou dostane soucitný výraz a začne si nebýt jistý jak reagovat: „To není možné, jak? Kdy?“
Je to pro mě těžké, ale ten chlápek, který zruinoval ty plošiny, na nás nastražil past a detaily snad nemusím říkat. Nebýt Mistra Champbaccy, asi by jsem tu nebyla ani já.“
Jeho tvář je nyní překvapená. „Mistr Chamkdo?“
Usměji se. „Ten Wookiee, co tu před chvilkou proběhl. To on mě vzal zpátky do chrámu a pomohl vyřešit ten spor.“
„Aha.“
Mezitím jsme dorazili k turbovýtahům a Derk odešel. Čekala jsem asi jen pět minut a už vidím, jak Champbacca přichází. Ne, to není on. „Tak kde je?“ Říkám si a čekám dál.
Jdu po chodbě a všichni mě začínají pomalu štvát. Ty dva blbečci smějící se a ukazující na mě prstem. Ty nanynky, co prskaj smíchy… prostě všichni. No a co? Tak jsem se sekla. To se stane každému. Už už se chystám rozebrat je na součástky, když v tom se v mém zorném poli ukáže velké chlupaté něco, co má na sobě holinky a plášť, který vyšel z módy nejméně před dvě stě lety.
Trochu se přikrčím a začnu skrývat svojí Silovou stopu. Přiblížím se co nejblíže a pak vyskočím. Obejmu Wookieeho rukama okolo krku, nohama okolo pasu.
„Jedna nula pro zloducha!“ vykřiknu, políbím ho na tvář. „Ráda tě vidím,“ zašeptám.
Byla to nesmírná dřina, přemluvit vlastní reflexy, aby nedělaly svoji práci a já tak s tím, co po mně skočilo, nešlehl o podlahu. Protože existovala jediná bytost v celé galaxii, která mohla tohle udělat a zároveň být v Chrámu. Můj lehce šílený padawan, tohoto času již rytířem, ovšem stále lehce šíleným.
[„Já tebe taky, Jess,“] zabručel jsem a přejel pohledem po překvapených divácích. Nebylo jich mnoho a i ti vyklidili pole.
Zlehka jsem ji pohladil po rudých vlasech, gesto vskutku nedůstojné rytíři Jedi, a počkal, až sleze. V téhle poloze se mi nediskutuje zrovna nejlépe.
To pohlazení by mi normálně vehnalo slzy do očí. Přitulila jsem se k němu ještě více, div jsem ho nezačala škrtit.
„Povídej, přeháněj. Kde jsi byl? Co jsi tam dělal? Jak dlouho tu zůstaneš? Prosím, prosím. Mám takovou radost,“ dala jsem mu ještě jednu pusu a nohy jsem zaklesla za jeho opasek, kdyby se mě náhodou snažil setřást
Doufám, že mě neuvidí někdo ze staroušů, to by je asi trefil šlak. I když na druhou stranu…
Byla zvědavá, jako ostatně vždycky, a taky dost netrpělivá, jako ostatně vždycky. I když jsem byl dost dlouho pryč, spojení s Chrámem jsem úplně nepřerušil, takže zpráva, že přijala vlastního učně, se ke mně pochopitelně dostala. Chudák kluk.
[„Doma,“] řekl jsem, ač jsem to neměl v plánu. Ale další rok strávený na Bespinu z něj domov udělal, o tom nebylo pochyb, ač Kashyyyku zůstal status mé rodné planety, domovem býti přestal.
[„Vodil babičky přes ulici, sundaval kočky ze střech a tak, však víš,“] a občas taky oddělal tucet parchantů, co mi tam z toho chtěli udělat kůlničku na dříví, život už je holt takový.
[„A co ty?“] nabízela se odpověď a můj pohled znovu zběžně překontroloval chodbu.
„Mno, znáš to,“ zasmála jsem se, „máš padawana, děláš spoustu důležitých úkolů pro Chrám.“ Odmlčím se.
„Taky křičíš na Radu a před hromadou capartů se řežeš mečem do ruky,“ ještě stále jsem se pevně držela a hrála si s Champieho srstí na hrudi. „A hele! Šedina!“
Já ti dám šedinu, chtělo se mi zařvat, ale… ale ona tam fakt byla. K Sithu, vždyť je mi teprve šedesát! A pak jsem si všiml její ruky. Tak o tomhle si tu dnes všichni šuškají, no to se povedlo, zase si hrála a zapomněla si dávat pozor, jak typické.
[„Jo, něco mi to připomíná,“] pověděl jsem poměrně klidně a trochu se zasnil. Ten mladíček s ní sotva zažije tolik legrace jako ona se mnou, ale to už je jeho problém. Pousmál jsem se a poplácal ji po zádech, přičemž se moje ruka dotkla i boku.
[„A hele, špek,“] rozesmál jsem se. To bylo víc než jen protiargument na moji šedinu, tohle skončí krvavě.
„Hej,“ rozčertila jsem se, „co si to dovoluješ?“ Zamračím se a štípnu ho do prsa.
„Žádnej špek tam není, jen dokonale vytrénovaná postava. Koukni se radši na sebe ty tlačenko. Celou dobu sis válel šunky a mě se v batohu už skoro půl roku válí nové album Ding Dong Dugs. Proč ses nestavil na vánoce, hm?“
[„Na co?“] zněla moje překvapená odpověď dotazem, protože jsem neměl páru, o čem to mluví.
„Jen se nedělej. Celou dobu se někde flákáš, kdežto my, udatní rytíři Jedi, se staráme o klid a bezpečí v galaxii. Hezky sis za tu dobu vytrénoval bříško, jen co je pravda,“ rozcuchám mu chlupy na hlavě. „Vsadím se, že jsi přibral minimálně šest kilo.“
„A abys tomu rozuměl…. Mám pro tebe nové album skupiny Ding Dong Dugs. Tvá oblíbená skupina. Nemohla jsem ti to dát dříve, protože sis právě flákal neznámo kde… Neznámo pro mě, kde.“
Takže jsem se nedozvěděl nic nového. Termín Vánoce mi byl stále skryt a další podané informace už jsem věděl. I o tom albu. Hlavně proto, že na Bespinu se stavili taky a viděl jsem je dokonce na živo. Parádní, ale chce to mít dvoje špunty do uší.
[„Nepřibral jsem šest kilo,“] hájil jsem se. [„Přibral jsem osm, ale všechno to jsou svaly.“] Ono to každodenní běhání po městě, skákání po střechách a lezení po okapech člověka docela zocelí. A já ještě k tomu nebyl člověk, takže je nutno přičíst zvýšenou rychlost buněčného dělení mojí rasy. Ale na přednášku z biologie teď není vhodná doba.
[„Starali jste se dobře, vy udatní?“] zašklebil jsem se na ni a vzpomněl si na předešlý den. Nebo to bylo už předevčírem?
„Tss, nedokáže si ani přiznat, že ne vše, na jeho těle, jsou svaly. Jsi prostě zrůda a hotovo,“ přičichnu si k jeho srsti. „A pěkně smrdíš. Za normálních okolností bych se tě právě teď pustila a začala si držet uctivou vzdálenost od tvé osoby, ale protože jsem tě ták strašně dlouho neviděla je mi to jedno a chci dělat tuli tuli.“ Opřu se hlavou o jeho rameno a zavřu oči.
„Obejmi mě… Prosím.“
U Baccovy šavle, to se mi snad zdá. Tak já jsem jí chyběl? Já, smradlavá zrůda se způsoby řeznického psa? Ta se tu musela vážně nudit.
Objal jsem ji tedy a pak v dálce v chodbě zahlédl Orn. Měli jsme se sejít před výtahem do radní věže a jí bylo zřejmě divné, kde jsem tak dlouho. Jakmile mě viděla, zastavila se.
[„Jess, budu muset jít,“] zamručel jsem pomalu, [„čeká na mě Rada, ještě se určitě uvidíme, chvíli tu zůstanu.“]
„Tak tedy dobrá,“ posmutním a pomalu se Champieho pustím, zahlédnu malou twi‘lečku, nedočkavě zírající na Champieho. „Hodně štěstí. Snad tě ještě někdy uvidím.“ Řeknu se sklopenou hlavou a pomalu se vydám pryč. Pryč od toho, kterého, ačkoliv smrdí, mám v galaxii skoro nejraději. Nedělej to. Ovládneš to. První dvě slzy jsem zatlačila.
Rozhovor s Jessicou měl na mě blahodárný vliv. Takže mi bylo celkem jedno, že teď zase budu tvrdnout v tomhle hnízdě archaismů a taky to, že jdu pozdě na místo srazu. Učednice už tam pochopitelně čekala a netvářila se moc nadšeně. Nacvičeným gestem jsem přivolal výtah a trochu se na ni usmál.
[„Jak se těšíš na Radu?“]
Jo, byl v tom sarkasmus, uznávám. Ale jenom trochu a to nikdy neškodí.
„Asi jako bantha na rancora. Kdes byl tak dlouho? Nebýt toho, že jsem potkala známého, tak tu fakt tvrdnu dlouho.“ Nakvašený pohled je jasným důkazem, že by se měl chovat slušněji. „Jo a sarkasmus tu snad není nutný, ne?“
Jen se pousměji pod vousy. No, možná trochu víc než je zdrávo a nutno, ale vážně mě pobavila. Vyřídilka jí tedy rozhodně nechybí, v tomhle se hodně podobá Jess. Ale ta se mračila mnohem roztomileji.
Stále mlčím, když přijel výtah a my do něj nastoupili. Stiskl jsem příslušné tlačítko, stoupl si až k zadní stěně a za stálého, i když už velmi slabého pochechtávání ji sledoval a zkoumal její Silovou stopu. Něco v ní je, to se musí nechat. Ale po Jessice člověk potřebuje pár let na odpočinek, než si vezme další učednici podobného ražení.
Klidně dýchám a připravuji se na setkání. Kéž by se přestal tlemit. Vážně si nemyslím, že by mě měl brát na tak lehkou váhu. Dveře se otevírají a já už vidím dveře. Ty dveře se ničím neliší od ostatních, ale vedou do zasedací místnosti Rady. Zhluboka se nadechnu a vstoupíme do místnosti. ,,Vítám vás,' pronese Mace Windu a ostatní se k nám otočí a začnou nás sledovat. Dokud mi někdo z Rady nepokyne, nepromluvím.
[„Klid,“] pronesu směrem k Orn, když vystupujeme z výtahu, ale asi mě neslyšela. Moje tichá rada totiž zanikla v uvítání toho černocha.
Mírně se ukloním všem v místnosti a připravím si odpověď na otázku, která prostě musí přijít.
„Smrt mistra Deserta velkou ztrátou je,“ zachmuřil se Yoda a střídavě na nás koukal. „Co stalo se na Bespinu, hm?“ No vždyť jsem říkal, že musí přijít.
[„Mise byla splněna, mistře,“] zabručel jsem na něj jako vždy, když sděluji prostá fakta. [„Těžební zařízení je opět v rukou jejich právoplatných majitelů,“] takže se nemusíme bát nedostatku tibbanového plynu, domyslím si v duchu. [„Smrti mistra Deserta je mi líto, hlavně proto, že k ní nemuselo dojít.“] Uznávám, tohle bručení už bylo trochu podrážděné, ale stále jsem se plně ovládal.
„Naznačuješ snad, že k pochybení došlo?“ zaskřehotal Yoda a už se díval jenom na mě. Stejně jako všichni ostatní.
[„Ano, kdyby se někdo ráčil informovat nejdřív mě, mohl bych ho přinejmenším varovat, že s panem Dorem se musí jednat opatrně. V lepším případě jsem to mohl vyřešit sám, ale to by...“]
„Dost, to stačí,“ promluvil Mace Windu a skočil mi do řeči. To vážně nemám rád a vsadím se, že on to ví, provokatér. „V databázi Pozorovatelů došlo zřejmě k chybě, nevěděli jsme, že na Bespinu někdo je.“
No, to je jediná věc, která by je mohla omlouvat. Ale i tak je to příliš vysoká cena, smrt mistra proti technické závadě.
„Co s mladou Orn teď bude, hm?“ ozval se znovu Yoda a podíval se na oslovenou. Zjevně čekal, co řekne, jenže to už se mě netýkalo, tak jsem nacvičeným způsobem vycouval.
Zaraženě mlčím a nevím, co si mám najednou sama počít. Řeknu však: „Jistě jste obeznámeni s mými výsledky, a tak žádám o nového mistra. Nechci ještě být sama.“
Po setkání s Radou jsem se chvíli toulal po chodbách Chrámu a přemýšlel. Už mě tady nic nedrží, mrtvého mistra a jeho živou učednici jsem dovezl v pořádku, zbytek už mě nemusí zajímat. Tak proč mám pořád takový divný pocit, že bych ještě neměl odlétat? Živoucí Sílo, proč mě trápíš.
Nevím, jak dlouho jsem stál před tím jedním oknem a zíral na energií překypující galaktické město, ale zrovna krátká chvíle to určitě nebyla, protože na obzoru se pomalu začínalo smrákat. A já neměl ani tušení, jak je to příznačné, vzhledem k tomu, co nás brzy čeká.
V toku Síly se něco změnilo, jen nepatrně, ale pořád to bylo silnější a dál se to šířilo. Panika? Odhodlání? Těžko říct, všechno se to mísilo, ale jedno bylo jisté – ty pocity teď zažívá valná většina bytostí v Chrámu, takže to bude něco velkého a něco hodně zlého. Možná bych měl zjistit, co to vlastně je.
Prázdnou chodbou jsem svižnou chůzí došel až do jedné z větších místností s velkým holoprojektorem ve středu. Zjevně jsem měl větší štěstí, než v jaké jsem doufal, protože byla prakticky plná nejrůznějších bytostí, vedle zapnutého projektoru stál mistr Windu a z jeho tváře šlo vyčíst, že se děje něco velmi důležitého.
Planetu vyjevenou v modrém jsem nepoznal ani omylem a nepomohlo ani když ji černoch pojmenoval.
„Geonosis. Zpráva mistra Kenobiho přišla odtamtud, nalezl rozsáhlé továrny na výrobu bitevních droidů a hlavně vedoucí představitele separatistického hnutí. Zdá se, že za atentátem na senátorku z Naboo stojí právě oni.“
Paráda, takže jsme slyšeli novinky a teď zpátky do práce, pomyslel jsem si, otočil se k odchodu, ale Windu zjevně teprve začínal. Přestávalo se mi to líbit.
„Za okamžik se koná zasedání Senátu, hlavním bodem bude zřízení republikové armády, ale my nemůžeme váhat. Hodlám na Geonosis odletět s co možná největší skupinou dobrovolníků, a to co nejdříve.“
Chvíli jsem nevěřil vlastním uším, doufal jsem, že si dělá srandu, ale už dříve jsem mohl vidět, že to on opravdu nedělá. Jemu prostě přeskočilo, chce letět bůhví do jaké díry, aby tam skoro jistě rozpoutal válku a ještě při tom prolil krev vlastního Řádu.
„S dobrovolníky se sejdu za hodinu v hangárech, padawan může letět jen v doprovodu mistra, očekávám, že mise bude vysoce nebezpečná.“
Přejel pohledem hučící publikum a urychleně vyklidil pole. Co jsem tak zaslechl z konverzace ostatních, většina byla rozhodnutá jít.
Potom, co jsem opustila místnost Rady, jdu do své ubikace, když narazím na hlouček padawanů, jak si něco šuškají. Napnu Sílu a slyším: „Prý je nějaký konflikt na jakémsi Geniosis. Vezmou všechny rytíře a starší padawany, co mají před jmenováním, a jdou to tam řešit.“ Tahle povídačka mě pronásledovala celou dobu, až do mé ubikace. Co se sakra může dít?
No pro jistou jsem si vzala na svůj opasek to nejnutnější a sbalila batoh, který byl mým průvodcem už od mých dětských let.
Najednou se ke mě do pokoje vřítí jakási postava, skočí na mě a začne mi brečet na hrudníku. „ORN, JÁ MYSLELA ŽE UŽ JSI MRTVÁ! VIDĚLA JSEM KERMOVO TĚLO V POHŘEBNÍ MÍSTNOSTI!“ Byl to hlas plný radosti a vzlyků. Poznávám ho. Moje nejlepší kamarádka Dalia. Je to citlivá lidská žena. Stejně stará jako já, má hnědé vlasy i oči. Vyšší postavu, kterou zkrášlují slušivé křivky. Já je měla vždy o něco větší, ale brali jsme to jako centrum vtipů.
Její krémový obličej stažený pláčem byl zároveň plný radosti nad tím, že mě znovu vidí. „Ale no tak, Dalio. Jsem zdravá a živá. Jak vidíš.“ Pustila mě a se stále uslzenou tváří se usmála. Jakmile si otřela oči a uklidnila se, nebylo vidět, že by plakala. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vkulhal Daliin mistr. „Tady jsi.“ Jeho hlas byl příjemný a moudrý. Ne jako ten Kermův uřvaný. „Dnes máme meditační výcvik.“ Dalia se na mě smutně podívá, že se už musí loučit, a odejde se svým zraněným mistrem.
No nic se nedá dělat a nic se neděje. Jak moc ráda bych šla na Geonosis. Jdu se projít. Musím si vyčistit hlavu.
Zrovna procházím kolem jedné z mnoha panoramatických chodeb, když potkám Champieho. Hned se k němu přidám, natáhnu krok a povídám mu: „Už se asi moc těšíš, viď?“
Jenže do hangárů jsem nedošel, cestou mě zdržela ona zachráněná učednice a události nabraly poněkud nečekaný spád. Už její první otázka byla vpravdě nečekaná, ale stále se dala pochopit. Zjevně i ona se někde doslechla o chystané misi a ráda by se přidala, nevěda o její nebezpečnosti.
Bez mistra jí nepustí a možná je to dobře, pak má šanci přežít a z povzdálí sledovat, jak galaxii zaplavuje válka rozpoutaná těmi horkokrevnými truhlíky.
[„Těším se, opravdu moc se těším,“] odpověděl jsem popravdě, protože jsem se opravdu těšil. Jenže zjevně jinam, než na co se ptala, takže jsem pro upřesnění rychle přidal dodatek. [„Na Bespinu brzo začne podzim a ty západy slunce tam pak stojí za to.“] Lehce jsem se usmál a podíval se z okna. I tady zapadlo slunce, ale kam se hrabalo na můj druhý domov.
Zahleděl jsem se opravdu pořádně, protože se sem možná už nikdy nevrátím.
„NA BESPIN? Sakra, ty tam nepoletíš? Nepoletíš zabránit takovém zločinu, jako je poprava mistra Kenobiho?‘‘ Nevím, kde jsem vzala tu odvahu, ale řekla jsme mu to, co jsem se dozvěděla od hloučku, který jsem minula asi před minutou.
Asi ji to fakt štve, napadlo mě, když jsem slyšel těch pár vět. Možná bych jí měl vyložit, proč tam nepoletím.
[„Mistr Kenobi je moula,“] začal jsem poněkud netradičně a moc lidí by se mnou asi nesouhlasila, ale k Sithu s tím, [„podcenil nepřítele a té samé chyby se teď dopustil Windu, což je moula ještě větší, navíc moula s funkcí.“] Vydechl jsem, abych se trochu uklidnil, ale moc to nepomáhalo. Už jenom vzpomínka na ten jeho obličej mi dokázala zrychlit tep.
[„Kenobiho možná zachrání, ale za jakou cenu? Jestli to byla past na něj, nepochybuji, že mají dost prostředků k tomu, aby si ho uhlídali i před několika rytíři Jedi.“]
Vůbec nechápu, co to do Windua vjelo. Kravské nápady měl vždycky, ale na tenhle vážně neměly.
„Mistr Windu je možná občas divný, ale to neznamená, že musí popravovat Senátorku Amidalu, ne? Když ne pro ty, tak alespoň pro ni.“
[„Senátorku Amidalu?“] Chvíli jsem musel přemýšlet, kdo to vlastně je, ale pak mi to došlo. Ta, co se tak horlivě snažila bránit vlastní planetu, až to odskákal životem můj jediný přítel v Řádu.
[„Co ta s tím má společného?“] Nemám rád konspirační teorie, ale teď mi prostě nedocházelo, proč o ní mluví.
„Ona je tam taky. Ona na vlastní pěst zkusila zachránit mistra Kenobiho.“
U živoucí Síly, proč mě to vlastně vůbec nepřekvapuje? Přesně takhle přeci senátoři uvažují, ne? Chytili tam Jedie, no páni, to bude žůžo dobrodrůžo, vlítnu tam sám na vlastní pěst, zachráním Jedie a ještě se nadlábnu za vládní prachy, jo!
I když, na vlastní pěst... o tom docela pochybuji, spíš si s sebou vzala svého oblíbeného osobního strážce, toho mladého Skywalkera. Její blbost, i dva Jediové a jedna trhlá nána jsou moc malá motivace k tomu, abych tam s partou sebevrahů letěl.
[„Proč bys tam tak ráda letěla?“] zeptal jsem se, protože jsem jí to viděl na očích a vůbec to nechápal.
„Za prvé bych chtěla vidět svůj vzor, senátorku. Za druhé chci pomoct a za třetí mi Geonosis připomíná domov.“
Předstíral jsem náhlý záchvat kašle, ale ve skutečnosti jsem se regulérně smál a ona to asi poznala, těžko říct, koukala se nabroušeně už předtím.
Tak jsem nasadil vážnou tvář a seriózně se zamyslel. Když nepoletím, určitě tam nepadnu, to byla ta menší výhoda. Větší byla, že pak budu moct říkat, že jsem měl pravdu, ovšem to mi pak bude už celkem chabou útěchou.
Když poletím, možná mě zastřelí nějaká špinavá kupa šrotu, ale pokud ne, budu moct říct, že jsem měl pravdu a i přes to jim šel pomoct do oprátky. Hmmm...
[„Zkusila jsi poprosit nějakého mistra, aby tě vzal s sebou?“] zkusil jsem to ještě, ale moc nadějí jsem si nedával.
„A koho asi? Daliin mistr je zraněný a jiného neznám tak dobře, abych ho přesvědčila. Zbyl jsi jen ty.“ Vrhnu prosebný pohled a hned se vrátím k tomu nabroušenému pohledu, kterým bych mohla řezat Duraocel.
To jsi na tom holka docela bledě, pomyslel jsem si, když jsem se dozvěděl, že jsem její jediná naděje. A protože sám tvrdím, že když je někdo jediný, kdo může něco udělat, tak to udělat musí, nezbylo mi, než se smířit s osudem a uznat, že to možná není tak špatný nápad. Pokud se tedy vrátíme v jednom kuse.
[„Dobrá tedy,“] vydechl jsem a doufal, že toho v dalších pár vteřinách nebudu litovat. Protože jsem si dobře pamatoval na Jess. Ta taky hned začala odmlouvat, tropit neplechy a tak dále. Naštěstí ji to celkem brzy pustilo, i když nikdy ne úplně. Snad to teď bude jiné, lepší.
[„Máš sbaleno?“] pragmatická otázka, jak jinak.
„Tak nevím, jestli si ze mě neděláš srandu. Jistě že mám.“
Je připravená, bod pro ni. Tyká mi, takže bod se zase odečítá. Nevím proč, ale na některých zásadách mnou tak kritizovaného systému trvám i já.
[„Lekce číslo jedna:“] ach jo, tohle mi vážně chybělo, vzpomínka na staré dobré časy mi málem vehnala slzu do oka, [„Kdybych si dělal srandu, řeknu: přijde Dug do baru a popere se až při odchodu.“] Následoval můj lehký úsměv, u ní něco dost rozpačitého. Těžko říct, jestli to pochopila, ale to teď není podstatné, aspoň bude mít nad čím přemýšlet.
[„Takže si běž připravit stíhačku, budu tam za půl hodiny,“] poplácal jsem ji po hlavě, neměla tam totiž rozcuchatelné vlasy jako Jess, a otočil se k odchodu. Zase papírování, ale tentokrát to snad zvládnu rychle.
Jakmile zmizí za roh, utíkám si pro batoh a pak ke stíhačce. Zrovna končím předletovou kontrolu a už vidím, jak vchází do hangáru.
Topic: [C] Champbaccovy lapálie (Read 4566 times)
