[B] Autoportrét legendárního flákače

[Champbacca]

Zelená předmluva editora: Tenhle fanfic, ač psaný z pohledu mojí postavy, napsala z nudy Válka. Válka je kočka, kterou teprve budu mít, takže následující řádky se dají s trochou nadsázky považovat za první příklad prózy cestující zpátky časem. A ačkoliv se to v podstatě nevylučuje s Eclipse kánonem, je to tak naškrábané, že to nemůže být Áčko. Plus se neví, jestli dorazí i nějaké to pokračování. Byli jste varováni.


Před dávnými časy, v předaleké galaxii, poblíž nepojmenované čerpací stanice až podezřele blízko divokému vesmíru...

Autoportrét legendárního flákače

Je zvláštní, že si zpětně vůbec nepamatuji, proč jsem se v onu osudnou chvíli nacházel tak daleko od civilizace a proč jsem měl chlupy na zádech obarvené na červeno. Skoro bych soudil, že minimálně jedno z toho byl následek divokého mejdanu na počest pasování dalšího padawana na rytíře, ale vlastně na tom moc nezáleželo.
Zrovna jsem dokončil doplňování paliva do Jubilee, když se toho začalo dít nějak moc najednou. V první řadě se rozezněly poplašné sirény, ale na to byl člověk, co sdílel jednu střechu s takovou bandou jako já, prostě zvyklý. Zavrčel jsem do vysílačky přání hezkých zítřků a rozloučení, odpojil stíhačku od přívodu paliva a rázem jsem si mohl prohlédnout důvod onoho povyku pěkně z první řady. Ke stanici, která nebyla ani tak stanicí jako hromadou trubek a cisteren, se spěšně blížila poměrně velká loď doprovázená letkou menších plavidel.
Typ jsem nepoznával ani u jedné, což bylo paradoxně přesně to, co mi k identifikaci stačilo – takhle pestrou směsku strojů s oblibou využívají piráti a podobná cháska a já momentálně nejsem v situaci, abych se jim hrdinně postavil.
Udělil jsem tedy bleskový povel, ať R3D6 okamžitě začne s výpočty pro skok do hyperprostoru, a mezitím se plně věnoval úhybným manévrům. Zpočátku to nebyla velká práce, neboť piráti nestříleli po mně ale po stanici, jenže brzy jsem se terčem stal i já. Dost možná proto, že ty dva chabé kanóny, které ji zuřivě bránily, už byly proměněné ve škvarky.
N-1 se otřásla, jak do štítů udeřila první rána, ale nic vážnějšího se jí nestalo, a tak jsem vyrazil dál od nehybného tělesa čerpací stanice. S trochou štěstí ji půjdou vydrancovat a mě nechají uletět.
Další zásah mě vyvedl z omylu a donutil převést energii ze zbraní do už teď skučících motorů, abych ještě zvýšil rychlost a dostal se z té šlamastyky co nejdřív. Dvě Z-95 mi byly v patách, lotrové zjevně nechtěli, abych o jejich nájezdu někomu řekl, a co chvíli kolem proletěla dvojice rudých záblesků. Většinou jsem stihl uhýbat, což v kombinaci s jejich mizernou muškou způsobilo, že jsem měl po dalších pěti minutách letu štíty stále prakticky nedotčené. Na druhou stranu to ale zabraňovalo astrodroidovi dokončit výpočty a já nebyl dost velký magor, abych skákal naslepo.
Protože to nemohlo vydržet věčně, už jsem se rozhodoval pro protiútok, když mou pozornost upoutal jistý fenomén v dálce přede mnou. Mlhovina, světle šedá, jako by někdo do vesmíru vylil bandasku s mlékem. Senzory nicméně neukazovaly nic zvláštního, tak jsem se hnal přímo k mlze s jasným cílem ztratit se tam pronásledovatelům, případně je tam aspoň rozdělit a jednoho po druhém sundat.
Jenže ono se to zase trochu zkomplikovalo. Sotva jsem vpadl do mlhy, staly se dvě věci, tradičně jedna dobrá a jedna špatná. Tou dobrou bylo, že stíhačky za mým zadkem prudce zpomalily a zjevně to hodlaly vzdát, ta špatná mi ale radost zkazila. Motory totiž už nevydržely ono přetížení a v obou vyhořely kompenzační cívky, takže mám tak pět minut, než zdechnou, přičemž každou vteřinou budou slabší a slabší.
Tato vidina byla o to chmurnější, že R3 ani zde nebyl s to dopočítat ty zatracené souřadnice, zejména proto, jak po chvilce začal vřískat, že našel planetu. Podle senzorů byla nejen obyvatelná, ale i obydlená, ačkoliv přesnější údaje se mi nejspíš kvůli rušení z mlhoviny získat nepodařilo. Potěšilo mě to nicméně mnohem víc než fakt, že motory už skoro zhasly, takže jsem prostě nastavil kurs na přibližný průlet atmosférou a doufal, že aspoň v přistávacích tryskách zbylo pár nepoškozených spojů k provedení nouzového přistání.
Samotnou planetu pak bylo přes mléčný závoj vidět až na poslední chvíli, mimo jiné proto, že kolem ní samotné obíhala ještě jedna věc, která dost ztěžovala pozorování - neidentifikovatelná bílá věc těžko popsatelných rozměrů, která zářila světlem tak jasným, že se v něm celá ta červenozelená koule naprosto utopila. Pak se věc naštěstí rozhodla oblažit svou přítomností druhou stranu planety a já tak aspoň viděl, kam budu padat.
Jak již bylo řečeno, její povrch byl přes dominantní červenou poset několika většími fleky zelené a mně nezbývalo než doufat, že právě to je zalesněná pevnina v moři lávy nebo tak něčeho. Za velikého úsilí jsem nasměroval čelo stíhačky na jeden z těch větších a nechť se děje vůle Síly.
Síla měla toho dne zjevně rozpustilou náladu, takže po průchodu prvním mrakem jsem byl vychýlen z kurzu a naveden přímo do jednoho z rudých moří, bez možnosti se tomu jakkoliv bránit. Pustil jsem si tedy z reproduktorů poslední pecku od Nightsisters a smířil se s rychlou smrtí. Místo ní však přišel náraz do korun červených stromů, které můj dopad značně zbrzdily, a pak krátká brzdná dráha po poli nějakého oranžového obilí, až se moje stíhačka konečně zastavila najetím do nějakého provizorního přístřešku, jaký tam bezpochyby postavili místní domorodci. Já se obligátně praštil čelem o řídící panel a záhy se tak ocitl v říši snů.

Zdálo se mi o tom, kterak mě z vraku odnáší dvojice gigantických a nezdravě žlutých mimozemšťanů, jaké jsem nikdy v životě neviděl. Ačkoliv jsem i na rasově pestrém Coruscantu většinu ostatních převyšoval minimálně o hlavu či dvě, tady jsem i tomu menšímu z nich sahal sotva do pasu, což bylo možná ještě víc frustrující než fakt, že mě nesli na provizorních nosítkách z hadru, který strašně smrděl nějakým zkaženým ovocem.
Odnesli mě do takového obyčejného srubu, který byl opět neobyčejný jen svou velikostí, a tam mě položili na stůl. Netušil jsem, jestli mě chtějí sežrat nebo jenom vycpat, každopádně jsem byl pořád v limbu a nemohl se ani hnout. Štěstí, že se mi povedlo udržet otevřené to jedno oko, ale stejně jsem si nemohl situaci pořádně prohlédnout. Celé to bylo jako ze snu na drogách a najednou si začali povídat. To by nebylo až tak divné, kdybych jejich hlasy neslyšel ve své hlavě a v plynném basicu. Patrně nějaká krutopřísná telepatie s plošným účinkem.
„Co myslíte, že to je?“ ptal se jeden. Hlas v mé hlavě zněl trochu jako siréna, ale dalo se to vydržet.
„Nevím, ale bylo to strašně těžký a smrdí to,“ kontroval druhý, jen o trochu hlubší, kterému jsem měl vzápětí chuť ukousnout nohu, kdybych na to měl sílu. Já nesmrdím, já se náhodou meju.
„Nejspíš to přiletělo z vesmíru, viděli jste tu loď?“ nadhodil třetí, zdaleka nejpištivější, a jeho majitel, mezi ostatními relativně malý třímetrový prcek, se do mě jal dloubat větví.
„Je to Vex,“ shrnul debatu čtvrtý, který se mi už teď začínal líbit, protože jako jediný mluvil celkem normálně a hlavně do mě ničím nedloubal.
„Co že to je?“ podivl se někdo z těch zbývajících tří a podivil bych se i já, kdybych nebyl v limbu a celé se mi to jenom nezdálo.
„Vex. Vesmírný xindl,“ vysvětlil čtvrtý učitelským tónem a nejednou se mi zas líbit přestával. Já ti dám xindl.
„Můžeme si ho nechat? Prosííím,“ zaječel ten nejmenší, který se mi najednou zamlouval trochu víc, přes zjevné charakterové vady stan hlasového kmitočtu.
„To rozhodně ne,“ namítal druhý největší, zjevně dost pedantský, a zabavil malému větev. Nadále mě však pozoroval ze všech nejméně příjemným pohledem. „Co když je to nebezpečné? Nebo nakažené nějakou špinavou chorobou, možná nás to bude chtít všechny zabít.“ Ještě chvíli pokračuj, příšero, myslel jsem si zuřivě, a možná to bude i pravda. Kolikrát ti mám v duchu opakovat, že se meju.
„Je to první návštěvník z jiného světa, Kaatjo,“ namítal ten nejmoudřejší, „nemůžeme ho jen tak nechat umřít.“ Na umření mi sice nebylo, dokonce jsem začínal cítit nohy, ale rozhodně jsem měl smrtelný hlad.
„Dobrá tedy,“ kapituloval ten nevraživý s nepřátelsky oranžovými šupinami na hlavě a zádech, „ale jestli nás všechny zabije, já jsem vám to říkala.“ Oprava, ta s nepřátelsky oranžovými šupinami na hlavě a zádech.
Nejmladší mimozemšťan zajásal, ten trochu starší pokrčil rameny a všichni se odebrali do vedlejší místnosti k poradě, takže jsem je už neslyšel. Podařilo se mi nicméně pohnout rukou a po pár dalších minutách strávených meditační technikou na zahnání otřesu mozku jsem se na stole postavil a mohl se volně hýbat a tedy i plně porozhlédnout.
Místnost byla zařízena prostě a jasně vypovídala a nižší technologické vyspělosti celé rasy, pokud tedy vyloučíme možnost, že jsem měl to štěstí spadnout na nějaké poustevníky. Na zdech z dřevěných trámů viselo tu a tam pár zarámovaných fotografií, povětšinou černobílých, kolem dřevotřískového stolu, na němž jsem seděl, stálo šest židlí a všechno včetně květináčů, konferenčního stolku s nějakým přístrojem a knihovničky u dveří na druhé straně to bylo tak směšně veliké, že jsem si přišel jako trpaslík.
Seskočil jsem ze stolu na židli, ze židle na zem a prošel kolem knihovny ke dveřím. Plán zjistit, jestli jsou rasa krvežíznivá nebo ne, pomocí inventáře knihovny trochu nevyšel, neboť jsem na jediné z nich nenašel jediné písmeno a to jsem koukal i dovnitř. Mít knihovnu plnou obřích prázdných knih, to chce fakt kreativního ducha. Možná to nejsou poustevníci, ale zatím se to tu nebezpečně podobá klášteru.
V tu chvíli upoutal mou pozornost pohyb u stěny, kde stál konferenční stolek. Otočil jsem hlavu tím směrem a spatřil asi největšího švába, jakého jsem kdy v životě viděl, což mezi námi už něco znamená. Byl dost možná větší než leckterý z těch coruscantských módních pidipsů a měl jsem chuť se vsadit, že bude i líp chutnat. Měl jsem nejen chuť, ale i hlad, takže jsem se k zatím nic nečekající oběti začal pomalu plížit s celkem průhledným cílem. On mě nicméně včas zmerčil, možná je to taky telepat, a bleskově zdrhnul kamsi pod knihovnu, kam jsem při pohledu na ten prach neměl moc potřebu lézt. Příště si na něj holt vezmu nějakou techniku, ideálně pár kilo trhaviny, ať ho nemusím kuchat.
Bez delších rozpaků jsem otevřel dveře do místnosti, kam se mí čtyři zachránci odebrali k poradě, a nenápadně jsem se přikradl tomu největšímu za záda. Šupinky na nich a na hlavě měl tmavě šedivé a místy vypadané, ale nikdo přeci nejsme dokonalý.
„Mohl bych zavolat bratránkovi, je biolog, možná by nám mohl pomoci,“ říkal zrovna té samičce vedle a oba mladší tvorové jen znuděně poslouchali.
„Biolog se specializací na velké létající savce, ne na zablešené mimozemšťany,“ argumentovala obratem a trochu hystericky a i když to dávalo smysl, už jsem prostě nemohl mlčet.
[„Hele, madam,“] spustil jsem a odkašlal si, přičemž se na mě bleskově otočily čtyři vyděšené pohledy, [„ne že bych chtěl nějak pomlouvat hostitele, ale já se meju rozhodně častěji, než vy zametáte, a šváby doma taky nemám.“] Minimálně ne volně vypuštěné, jen pár kompotovaných.
Pohledy na mě chvíli jen mlčky zíraly a v tu chvíli mi došlo, že i když telepatie asi překládá jejich řeč do mojí hlavy, možná to nedělá obráceně.
[„Nenechte se rušit,“] mrmlal jsem tak pomalu, jak jen to šlo, ačkoliv to nikdy nikomu, kdo neznal shyriwook, nepomohlo, [„já jen opravím svoji loď a zas poletím.“] Poslední větu jsem doplnil živou gestikulací ruky, kterou jsem naznačil směr, jakým hodlám pěkně rychle vypadnout.
„Ono to mluví,“ ozval se najednou ten nejmladší, klasicky skrz moji hlavu.
„Ono je to drzé,“ přisadila si samice. Takže očividně rozumí, super.
„Nechtěli jsme tě urazit,“ vzal si slovo nejstarší, „prostě tu nejsme na takovéhle návštěvy zvyklí,“ zasmál se vlastnímu vtipu a zbytek rodinky jen civěl, potvrzujíc tak názorně jeho výrok.
[„To chápu,“] přiznal jsem a pohled mi sjel na gigantickou kovovou bednu po mé pravici. Soudě podle toho, že se od ní dál rozprostírala kuchyňská deska s dřezem a dost možná s vlastní indiánskou rezervací, jsem se s největší pravděpodobností nacházel v kuchyni. A tu ledničku chci domů. [„Ale když mě necháte pracovat, tak jen opravím stíhačku a jsem pryč, než se nadějete.“]
„Můžu ti pomáhat?“ ozval se zase nejmladší a oči mu zářily nadšením. Všechny čtyři.
„To bych měl asi radši dělat já,“ předstoupil nejstarší a omluvně se na něj díval, „přeci jen mám vysokou školu.“ Samolibý úsměv mu z tváře setřela opět přívětivá samička.
„Ekonomku.“ Jedno slovo a chlapa to takhle uzemní, to se od ní musím naučit. „Jdu zatím udělat něco k večeři, ať vám ty opravy jdou od ruky,“ usmála se nakonec a namířila si to k ledničce. Ten chudák to s ní asi fakt nemá lehké, ještě že tu neplánuji zůstat moc dlouho.
[„To je v pohodě,“] snažil jsem se ji zastavit, ale paradoxně jsem tím roztrhl další pytel kulturních nesrovnalostí, [„já to zvládnu sám a k jídlu si chytím nějakého toho švába, nemusíte si vůbec dělat starosti.“]
„Ty žereš šváby?“ podivil se nejmladší a kdyby měl pusu, asi by mu dolní čelist právě přerazila nohy.
[„Ty ne?“] podivil jsem se, ačkoliv námitka to byla vlastně správná. Ani u nás se nepovažovalo za příliš kulturní jíst bezobratlé, což nic nemění na faktu, že jsem je měl radši než třeba špenát.
„My šváby nejíme,“ pravil lehce znechuceně ten nejstarší, „a od Sviště se drž dál, jinak poletíš tak rychle, že už tu svoji raketu nebudeš nikdy potřebovat.“ To mě dost zmátlo, tak jsem se ještě mezi dveřmi začal ptát na detaily. To už jsme ale zbyli jen my dva, takže nám do toho nikdo další nekecal.
[„Vy tu šváby chováte?“] zeptal jsem nakonec, když odstoupil šok. Což o to, jevilo se to jako docela praktický nápad, ale když už něco chovat, nebylo by lepší něco trochu většího?
„Přesně tak. Ale ne na jídlo, jsou to naši domácí mazlíčkové. A navíc žerou myši a housenky, takže jsou i užiteční.“
[„A co myši a housenky, ty jíst můžu?“] zeptal jsem se obratem a možná trochu předvídatelně, ale jeho to očividně zaskočilo tak jako tak, div že se tam nepozvracel. V čemž mohl být ten jeho chobot docela nepraktický.
„Proč bys to u všech modrých dělal?“ Ten pohled bych vám přál vidět, protože takové pohrdání a znechucení v jednom vážně nejde popsat.
[„Abych byl taky užitečný. A protože mi chutnají,“] přiznal jsem a pokrčil u toho rameny, což ale on z té své výšky asi dost dobře vidět nemohl, [„ne tak jako švábi, ale ti jsou tu zjevně chránění.“]
Maják vedle mě zakroutil nevěřícně hlavou, ale to už jsme byli mimo dům a přešli skrz malou zahrádku plnou červených květin na pole oné oranžové trávy, či co to bylo. Trochu to bolelo do očí, ale jisté kouzlo se tomu rozhodně upřít nedalo.
Obilím se táhla skoro půl metru hluboká rýha, která na naší straně končila pod ocasem Jubilee. Moje milovaná zelená N-1 byla prakticky celá zaparkovaná v jakési kůlně na nářadí a čouhal z ní jen konec ocasu. S potěšením jsem mohl konstatovat, že aspoň neshořelo moc toho obilí, takže si mě možná ani nikdo ze sousedů nevšimne, jinak bych mohl vývoj na téhle planetě dost dramaticky ovlivnit možná až nežádoucím směrem.
Můj doprovod otevřel dveře do kůlny, což bylo spíš gesto než nutnost, když celá jedna její stěna byla na třísky, a já si mohl prohlédnout rozsah škod. R3 byl v pořádku a pípal na uvítanou, ale zbytek byl trochu horší. Cívky v motorech byly prakticky přetavené na jeden velký blok kovu, většina paliva shořela při pádu atmosférou, z vysílačky byl škvarek a co bylo vůbec nejhorší, shořelo i palubní rádio s celou paměťovou kartou.
Mimozemšťan mi chvilku symbolicky pomáhal, jinými slovy mi svoje gigantické hnáty neustále strkal do cesty, ale pak jsem ho požádal, jestli by nemohl jít prohlédnout rýhu, co kdybych v ní něco nechal, žeano.
Vrátil se asi za půl hodiny s prázdnýma rukama, ale za tu dobu už jsem vysvobodil R3 a pověřil ho zpětným přetavením kovu na drát a opětovné namotání cívek.
„Nikde ani šroubek. Jak to vypadá tady?“ zeptal se posmutněle a podrbal si šupiny na hlavě.
[„Nic moc,“] přiznal jsem a chvilku počítal, což zahustilo atmosféru. [„Za tu půlhodinu, cos byl pryč, mám opravených třicet závitů na kompenzačních cívkách.“]
„To není tak špatné, ne?“ zeptal se s nadějí v hlase a vlastně mu to těžko mít za zlé, když si uvědomíme, z jak primitivní společnosti pochází. „Kolik je těch závitů celkem?“ dodal po chvíli napjatého ticha, když mu to nejspíš došlo.
[„Asi čtvrt milionu.“] To mu zjevně ze začátku rovněž nepřišlo zlé, ale po pár vteřinách začal počítat.
„Chceš tím říct, že to tu ten robot bude namotávat...“
[„...zhruba pět měsíců, jo. Nejsi tak hloupý jak vypadáš,“] polichotil jsem mu a doufal, že ta telepatie rovněž převede měsíce na nějakou jednotku, kterou on bude znát. Jestli to neudělala, neptal se. A taky nevypadal moc nadšeně, přestože jsem to měl být já, kdo je zdrcený vidinou půlročních prázdnin na zapadlé planetě, kde se ani nesmí jíst švábi. Navíc jsem cítil něco divného v Síle, jako by celá ta mystická energie byla nějakým způsobem zpomalená, rušená nebo možná dokonce vyhasínající.
„Tak to bychom ti měli najít místo na spaní,“ vypadlo z něj nakonec a odebral se zpátky do domu. Já ještě zkontroloval baterie v R3, aby náhodou v půlce namotávání neumřel, a pak jsem jej následoval. Na rohožce z červeného rákosí si hověl Svišť a skoro bych řekl, že se mi posmíval. Jen počkej, až budou spát, slíbil jsem mu a vstoupil do domu.
V kuchyni se mezitím stihli shromáždit všichni členové rodiny a na stole bylo prostřeno pro pět osob. Vzhledem k tomu, že čtyři místa již byla obsazena, jsem se bez okolků vyšplhal na židli pátou a kouknul do talíře. Pohled, který jsem tomu věnoval, patrně neunikl nikomu z přítomných.
[„Tohle tady jíte?“] zeptal jsem se zdrceně a ještě párkrát bodl vidličkou do toho zrní a oblohy z listů červeného něčeho. Vlastně můžu být rád za ty příbory, kdo by čekal, že chobotnatci je budou potřebovat.
„Jestli ti to nechutná, Svišť to určitě rád dojí,“ usmála se Kaatja zrovna ve chvíli, kdy jsem jednu z těch kuliček zkusmo ochutnal.
[„Tak to děláme u nás,“] přitakal jsem chroupaje, [„nejdřív nakrmíme jídlo tímhle a pak sníme to jídlo.“] Očividně to nebyla odpověď, jakou by ráda slyšela, ale v reakci ji stihl předběhnout šéf domácnosti, který povstal a významně si odkašlal.
„Ženo, děti, modří,“ při posledním slově pohlédl ke stropu, ale já tam se vší snahou neviděl modrého vůbec nic, „Vex tu s námi bude muset nějaký čas zůstat a je důležité, aby ho nikdo kromě nás neobjevil, protože by to mohlo způsobit velké potíže jak jemu, tak nám. Však znáte ty filmy o mimozemšťanech, co po nich pak jde armáda a pozabíjí kvůli nim celá města. Když bude spát v prádelně a my přeneseme jeho raketu do garáže, nikdo si ho vůbec nemusí všimnout, přeci jen je docela skladný. Co myslíte?“
Rozhostilo se ticho, do kterého jsem necítil potřebu promluvit. A to mě od školky nikdo skladným neoznačil.  Navíc je to jejich stůl a ptal se rodiny, mě se to netýká, čili jsem se právě pokoušel rozkousat jeden z těch listů dost rychle na to, aby jeho pachuť nestihla dorazit k mým chuťovým pohárkům. Marně.
„Já říkám rozhodně ne,“ prohlásila samice a na zdůraznění u toho mávla rukou. „Je drzý, nebezpečný a určitě nás přivede jenom do maléru.“
[„Máš recht,“] podpořil jsem ji nadšeně, abych si u ní trochu šplhnul, třeba pak dostanu lepší večeři, [„takového vykuka bych já doma taky nepřechovával. Ale řeknu vám, je to náhoda, co? Kdo je tenhleten Vex, taky k vám spadnul jako já?“] Ani mluvení neudělalo z jídla nic příjemnějšího.
„Vex jsi ty,“ vysvětlil ochotně ten nejmenší, co mě měl očividně rád, ale co byl taky očividně trochu hloupější.
[„Jo tak,“] polkl jsem zrní celé a zahleděl se zpátky na rodinu. [„Podívejte, já si to tu nevybral. Jestli vám tak překážím, tak zalezu do té kůlny a budu vycházet jen v noci na lov švá... housenek, ani si nevšimnete, že tu jsem. A moje jméno je Champbacca, když už jsme u toho, i když uznávám, že Vex má taky něco do sebe.“] Teprve pak jsem si vzpomněl, co že je to vlastně za zkratku, ale už bylo pozdě to odříct.
„Billy Banthapytel,“ vypadlo po chvíli z hlavouna a decentně se naklonil směrem k mému talíři.
[„Jo, tu bych si k večeři dal mnohem radši.“] Říkal něco o bantách v pytli, nebo obráceně? Ono je to v podstatě jedno, protože radši než tohle bych žral snad i boty, ale přeci jen bych si byl radši jistý.
„Tak se jmenuju já. My všichni jsme Banthapytlovi, já jsem Billy, tohle je moje žena Kaatja, dcera Flynn a syn Benjen,“ říkal tentokrát velmi pomalu, až mi to v hlavě rezonovalo, a ukazoval na jednotlivé jmenované členy domácnosti. Svišť tu nebyl, takže se s ním budu muset seznámit jindy, nejlépe někde v noci a o samotě.
Už už jsem se chystal odpovědět nějakou otřepanou zdvořilostní frází, když se ozvalo vzdálené klepání. Přicházelo to odněkud z prostor domu, kde jsem ještě nebyl, ale kde jsem tušil hlavní vchod z ulice.
„A tohle bude sousedka Skyvlezlová,“ uteklo otrávené samici, načež se všichni čtyři zahleděli na mě.
[„Mám jít otevřít?“] zeptal jsem se, aby řeč nestála, ale očividně to nebylo to, o co jim šlo. Očividně to bylo přesně naopak.
„Někam se schovej, rychle. Asi jí zase došel cizrnový olej,“ zavelela Kaatja a zbytek rodiny ochotně koordinoval bojovou operaci spočívající v nacpání mě do skříňky pod dřezem. Vešel jsem se tam celkem pohodlně, jen jsem musel sedět, ale čert to vezmi, pokud mě ta baba nesežere a ostatní mi dovolí s nimi bydlet.
„Dobrý večer, paní Banthapytlová,“ slyšel jsem v hlavě slabý a přesto naprosto zřetelný hlas něčeho mezi senátorkou z Naboo a sarlaccem, „neruším?“
„Vy nikdy, paní Skyvlezlová,“ odpovídala tomu ještě tišší domácí a z hlasu bylo i mně jasné, že prachsprostě lže.
„Chtěla jsem manželovi upéct koláč a...“
„...a chybí vám cizrnový olej, hned pro něj dojdu,“ přerušila ji s úsměvem hostitelka, jenže tentokrát se zjevně jednalo o naprosto výjimečnou situaci. Něco mě lechtalo na zadku, tak jsem se trochu zavrtěl, ale ještě chvíli to tu snad vydržím.
„Ale ne,“ oponovala protistrana tak zajímavě, že jsem ze zvědavosti trochu otevřel dvířka. „Jak jsem míchala těsto, tak mi to trochu moc vykynulo a mám to všude po podlaze, mohla bych si půjčit pár instantních trilobitů?“ To mě donutilo otevřít skříňku trochu víc, takže jsem nádherně viděl, jak se dveře do kuchyně otvírají a vchází do nich dvě osoby, z nichž jednu jsem znal o něco barevnější. Těžko říct, proč tak zbledla, ale radši jsem dvířka zavřel a znovu si poposedl, protože to, na čem jsem seděl, prostě děsně píchalo.
„Ty zrovna nemáme,“ zasekla se Kaatja ve dveřích a očividně trochu zmatkovala.
Já se momentálně nabodl na něco dalšího ostrého a už mě to štvalo, tak jsem si dal tu práci a podíval se, co že je to v tom pytli pod mým zadkem. Instantní trilobiti, no jasně, jak jinak.
„To je škoda,“ kvitovala návštěvnice tak skroušeně, že jsem neudržel svoje hodnější já na uzdě a rozhodl jsem se jednat. V podstatě stačilo otevřít dvířka a ten pytel vyšoupnout ven, s trochou štěstí mě nestihne zmerčit.
Nestihla to, ale samozřejmě bylo nejen jí divné, proč ten pytel vyskočil sám. Za tímto účelem jsem sáhl po Síle, což nebylo nikdy tak obtížné jako teď, a začal k tomu trochu pískat. Pytel se neochotně vydal na cestu po kuchyni a zvuky tomu dodávaly punc živosti. Sousedku to zjevně vyděsilo, majitelka domu to přešla s ledovým, leč podezřívavým klidem.
„Špatně jsem je usušila, chtěla jsem je vyhodit. Ale očividně ještě půjdou použít.“ Úsměv, zvednutí pytle, předání sousedce a její vyprovodění ke dveřím, to všechno se odehrálo celkem rychle. Než jsem byl vysvobozen, přemýšlel jsem, proč bylo tak těžké napojit se na Sílu, nicméně jsem na to nedostal dost času. Dvířka se otevřela a Kaatja vypadala nazlobeně, třetí oko jí tak trochu tikalo.
[„Vy tady fakt čistíte pomocí trilobitů?“] zeptal jsem se ve snaze odklonit téma od přednášky na téma nenápadnost a docela to vyšlo.
„Jo, stačí je zalít vodou, vypustit a vysmýčí podlahu od všech zbytků,“ vysvětlila právě dorazivší Flynn a usadila se i s knihou ke stolu.
[„Můžu se na to příště dívat?“] vypadla ze mě další obdivná otázka a nazlobená osoba přede mnou začínala vypadat spíš beznadějně.
„To bude tak za čtrnáct dní, teď je toho tu pro ně málo,“ odpověděla zamyšleně a pobaveně zároveň, což mě zaujalo zejména proto, že jsem si vzpomněl na obsah těch knih.
[„Já klidně udělám nepořádek dřív,“] nabídl jsem se velkoryse, ale samici se to kupodivu nelíbilo a poslala mě do prádelny, kde už Billy připravil moji novou postel. I když, postel - spíš to byl takový větší koš na prádlo s dekou a polštářem. Připadal jsem si jako kotě, co ho jdou poslat po vodě, ale momentálně jsem nebyl v situaci, abych si mohl dovolit vyjednávat nebo požádat o mléko.
Prostě jsem tam tak seděl a koukal na pračku, jak se v ní točí kdejaké svršky. Podobně rychle teď venku můj oddaný robot točí s drátem na cívce a já nemůžu nic dělat, dokud ho nenatočí těch pár kilometrů. Chvíli jsem se dokonce pokusil meditovat, ale Síla jako by byla stále slabší, ospalejší a vzdálenější a povedlo se mi to až s velkým vypětím sil a s minimálním účinkem. Tohle je fakt planeta na baterky.
Nakonec jsem tak nějak usnul, a když obloha zase změnila barvu z tmavě bílé na světle bílou, už jsem byl na nohou a jako první z celého domu v kuchyni. Protože bylo očividně ještě velmi brzké ráno, mohl jsem si dovolit prozkoumat jak kuchyň, tak zbytek domu. A jestli zbude čas, kouknu se i ven.
Prošel jsem onu vstupní místnost, kudy včera večer přišla ta zvědavá sousedka. Byla to největší místnost v domě a stálo v ní nejvíc květináčů a taky gauč a televizní obrazovka a ještě spousta dalších zbytečností. Klapka ve dveřích mi znovu připomněla, že mám celkem hlad, ale průzkum byl přednější.
Tato místnost byla s kuchyní propojena podobným převratným vynálezem, jaký v mojí akademii zavedli už za minulého režimu - výdejním pultem. Dost možná tu sloužil k jiným účelům a hlavně teď bylo celé okno nad ním zavřené, ale rozhodně u mě měli pár bodů k dobru. Nedaleko se pak nacházely schody jak dolů do sklepa, kde jsem měl svou přepychovou ložnici, tak nahoru, kam jsem se vydal teď.
A odkud jsem zase rychle seběhl, protože jsem při průzkumu ložnice těch dvou starších převrhl takovou dost velkou vázu a bál jsem se, že to na mě budou chtít hodit.
Udělal jsem si rychlou snídani, distingovaně jsem se posadil do čela stolu a začal jíst. Po třech soustech se ozvala rána a zvonek, jako by kolem projížděl někdo na kole a hodil na vstupní dveře cihlu. Zvedl jsem se s odhodláním toho drzouna ztrestat, ale místo něj jsem za dveřmi našel jen svazek papíru, patrně zdejší verzi novin. Přesně podle místních zvyklostí prázdných, takže jsem je hodil na stůl v obýváku a vracel se do kuchyně, kde jsem uzřel něco přímo strašlivého.
Rozespalý Billy se zmocnil mojí snídaně. Sice to vypadalo, že ještě nestihl nic sníst, ale rozhodně měl k tomu nakročeno.
„Brýtro, Vexi,“ pozdravil mě rozespale, toust rukama rozlomil a jeho celou půlku naráz nasál chobotem. Zdálo se, že mu to moc nechutná, ale za to mohl ten místní cizrnový pachleba, ne já.
[„Brýtro, hospodáři,“] opětoval jsem pozdrav a sedl si vedle, když mi kromě jídla zabral i místo. [„Šmakuje, šmakuje?“]
„Není to špatné,“ přiznal, ačkoliv očividně netušil, proč se ptám. „Řeknu Kaatje, aby ti udělala taky, chceš?“ zeptal se pak ohleduplně, čímž to potvrdil.
[„Já bych radši ty, co jsem si udělal já,“] řekl jsem a ukázal na předměty doličné, takže mu to došlo. A kdyby ne, jeho milovaná žena právě scházela schody, ještě více rozespalá než on. Beze slova je odložil, pozdravili se a já se tak mohl vrátit na svou židli a dojíst svou snídani. Vida, jak mi chutná, posadil se on vedle mě a čekal, až mu žena udělá snídani. Feministky by na něj vzaly kladiva, ale o těch tady taky nejspíš nikdy nikdo neslyšel.
„Tys v toustovači nahříval lepidlo?“ byla první věta, která mi toho dne zazněla v hlavě jejím hlasem. Patřila nepochybně Billymu, ale jistá nadsázka v hlase nechala tušit větší záběr potenciálních kriminálníků.
„Jak tě to napadlo?“ Odpověď byla celkem předvídatelná, ale když se samec zvednul a prohlédl si osobně fleky želatinové látky na zmíněném spotřebiči, překvapila mě mnohem víc rychlost jeho uvažování. Takhle po ránu.
„Vexi, co je v těch toustech?“ Aha, takže snídaně se nám pomalu mění ve výslech, nenoste skřipec, vydám se spravedlnosti dobrovolně, neudělal jsem ni špatného.
[„Housenky,“] přiznal jsem se bezelstně, což v jejich očích vzbudilo nepředstavitelné grimasy, [„neboj, žádný strach, rozdělil jsem se se Svištěm a umyl jsem je.“] Což, přiznejme si, byl dost neobvyklý postup.
Oba si vyměnili útrpné pohledy ze čtyř očí do čtyř očí a Kaatja rezignovaně hodila toustovač do odpadkového koše, takže jsem mohl v klidu dojíst svou vynikající snídani plnou vitamínů a stopových prvků, kterou jen lehce kazil ten hnusný chleba.
Po pár minutách dorazily i děti, přičemž žádné nemělo otevřené všechny oči, a ani liberálně působící a hlavně podstatně ospalejší Benjen nechtěl zkusit housenkové tousty.
Po zbrklé snídani, při které jsem údajně strašně překážel, se všichni rozutekli a poslední zůstal Billy, což mu žena podle jejích vlastních slov vůbec nezáviděla. I on prý ale musel do práce a skoro na kolenou mě prosil, ať tu nic neprovedu, než se vrátí. Zejména pak zdůraznil, abych nejedl Sviště a pro jistotu ani jiné šváby z okolí, protože by je mohl někdo postrádat. Jejich problémy na moji hlavu.
[„Spolehni se, Billy,“] spustil jsem projev plný odhodlání a sebedůvěry, [„až se vrátíš, vůbec nepoznáš, že jsem tu kdy byl.“] Důraznost mého projevu možná lehce snížil fakt, že jsem při posledním slovu tak razantně mávl rukou, že mi z ní vyletěl talíř a spolehlivě vysklil okno v kuchyni.
[„Mimochodem, kdy přesně se vracíš?“] zkusil jsem to ještě ukecat, ale ďábelský plán, jak mě zneškodnit, už v jeho palici nejspíš nějakou dobu zrál.
„Asi bude lepší tě nějak zabavit,“ lezlo z něj jako z šupinaté deky. „Co takhle nastudovat si něco o kultuře, ve které se budeš pět měsíců schovávat?“
[„To jako abych věděl, o co přicházím? Ty mě normálně dojímáš.“]
„Tak jsem to nemyslel, nemusíš o to přijít úplně. Víš, co je televize?“
[„A teď mě pro změnu urážíš, jak neotřelé,“] dloubl jsem nožem do posledního toustu a důkladně rozetřel housenku po talíři. Pak mi to ale přišlo jako strašná škoda, když jsem ji musel lovit až na střeše domu, a tak jsem se jal ji slízat. Publikum nepublikum, stejně právě zapínal tu bednu a nedával na mě pozor.
[„Kolik tu máte kanálů?“] zeptal jsem se a talíř mě rázem přestal zajímat. Mnohem víc mě zajímalo, jestli budu místní obdobu televize vůbec slyšet, když tu všichni mluví tak nějak... niterně.
„Dost na to, abys určitě našel něco zajímavého.“ V tu chvíli už obrazovka kmitala a já skutečně slyšel nějaké ty zvuky připomínající řeč.
[„To zní jako výzva,“] přikývl jsem a pomalu se přesouval k němu.
„No prosím, historie, plážový převrat, to je přesně to, co jsem chtěl,“ pochvaloval si, zatímco jsem se doslova vyšplhal na gauč před televizí. Tam jsem a zmocnil dálkového ovladače, který vážil asi dvě kila, a o něco lehčí misky s něčím, co vypadalo jako ořechy. Plážový převrat byl sice určitě super, ale já bych to potřeboval vzít tak zhruba od pravěku. Nezbývá než doufat, že po cestě nenarazím na animáky.