Author Topic: Epizoda 2.2 - Návrat Yettiho  (Read 28654 times)

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8778
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.5 - Návrat Yettiho
« Reply #45 on: 12. Dec 2011, 21:01 »
Vyhlédla průzorem na kouli protkanou něčím, co by se dalo nazvat Mrakem. Mrak zabíral tři čtvrtiny planety a tu zbylou pokrýval také, ale místy se protrhával a bylo vidět na zelený povrch. Miu Leptonis ji vítala nejlepším možným způsobem… Stromy, vlhkost - to znamená spousty bloučků… Bude to tu milovat!
Usadila se do pilotního  a z nějakých šedesáti procent funkčním pohybovým ústrojím se jala přistávání. Popálenou ruku měla provizorně ošetřenou, ale chtělo by to nějakou thc mast, říkala si, když to před hodinou už nedokázala vydržet a musela polknout Lorrdianskou zlatonku. Ještě stále měla trochu rozšířené zorničky a bylo jí dobře.
Nenabourala do žádného stromu ani kapradí. Vzala to skrz Mrak a zamířila rovnou do největšího přístavu planety, kde s menším zaúpěním kondenzátorů nárazu přistála.
Postavila se na rozhraní, kdy stála na nejzazším místě lodi, kde na ní ještě nepršelo, a začala si říkat, jestli nakonec Dave Fox neudělal dobře, že se rozhodl odpojit. Vždyť je to jen trochu vody, pokrčila rameny, dodala si optimizmu a udělala krok do deště.
Nakonec to netrvalo tak dlouho a dokraulovala až k hospodě Zelený Lampion, kde za sebou zavřela dveřmi a usadila se na barové stoličce. Zahalená ve své cestovní róbě s ovázanou popálenou rukou si objednala Wookiee-wango. Teplé.


Krátký dvoudenní výlet po galaxii člověku spraví náladu, i kdyby se před tím cítil sebehůř. Tuplem pokud během něho stihne potkat dva staré známé, dát výpověď a obstarat překvapení nepřekonatelného kalibru.
Takže je zcela pochopitelné, že se mi při pohledu na moji krásnou zelenou planetku povedlo vykouzlit ten nejsladší úsměv od doby, kdy jsem jako padawan zvažoval navoskování Yodovy hole. Nic jsem nedbal šedobílých mraků a počal sestupovat níž, k místu, kde se pod skálou impozantní velikosti rozléhá můj nový Chrám. Zhruba v polovině jsem z takového toho divného pocitu, co my citliví k Síle občas máme, zkontroloval výstupy ze senzorů a byl jsem příjemně překvapen.
Podle všeho totiž v hangáru ve Fogsmeade parkovala loď, která tam před mým odletem rozhodně nebyla a ani být nemohla. Jasně jsem v ní poznával loď mistra Foxe, kterého jsem sice nepozval, na druhou stranu jsem si ale nedovedl představit vhodnější způsob přepravy pro mou bývalou padawan.
Vysvětlil jsem Yussimu a Yari situaci, ne že by jim to nějak vadilo, a změnil kurs. Aniž bych se jakkoliv vyžíval v provokování místních předváděním své úžasné nové lodi, po přistání ve vedlejším hangáru jsem se veden Silou odebral do hospody, kam mě neomylně zavedla. Ne že bych odmítl pivo, ale tentokrát to bylo trochu z jiného důvodu, a ten důvod tam právě seděl u baru a popíjel Wookiee-wango, což mi málem vehnalo slzy do očí.
[„Ještě dvě,“] mávl jsem ještě od dveří na barmana, který byl technicky vzato mým zaměstnancem, a vykročil blíž.

Dnes neudělala nic, co bývalo pro ní pravidlem. Usrkla svého nápoje, položila ho na bar a vyšla mu pomalu naproti. Když stanuli před sebou, rozpřáhla bez teatrálnosti ruce a vložila se do chlupatého náručí a zavřela oči. Normálně by se rozeběhla a s výskotem mu do něj skočila, nebo podobnou lumpárnu, ale bohužel se na nic z toho fyzicky, a stále ani psychicky necítila.
„Máš mě vád?“ špitla a užívala si zrzavé chloupky na levé tváři.


[„Jasně,“] odpověděl jsem naprosto bez zaváhání a dost možná trochu automaticky, [„jaká byla cesta?“]
Rozhlédl jsem se, majitele lodi jsem nikde neviděl, tak si možná odskočil na pány. V tu chvíli mi nicméně přišlo pití, první i druhé, takže jsem na záchody okamžitě zapomněl a věnoval se pěkně přítomnosti.

„Věhem šešty še nám štala taková nepfíjemnošt,“ ukázala ovázanou ruku, „tak še vošhodl, še bude lepší to škušit po švém někde daleko.
Mám tě pošdvavovat.“ Konstatovala a začala se také věnovat svému nápoji.


[„Aha,“] uteklo mi víceméně mimovolně. Sice by bylo fajn mít v záloze jednoho mistra navíc, ale nepochyboval jsem o tom, že ho Jess nějak zlákat zkusila, takže nemělo cenu dál truchlit nad rozlitým rumem.
[„No, na tohle se ti někdo podívá, neboj, už jsme celkem solidně vybaveni.“] Ale tak mě napadá, že zrovna ta ošetřovna zatím vypadá spíš jako skladiště nepotřebných krámů a pytlů s hlínou, takže mě asi Lempix přerazí a pošle na nákup. Teď tu ale jsou důležitější věci k zařízení, žeano.
[„A čím dřív vyrazíme, tím líp, všichni už se tam na tebe těší.“] Sice to nemohli vědět, ale určitě se těšili, minimálně na posilu. Vypil jsem první drink na jeden nádech a ten druhý si chvilku prohlížel.

„Kdo všichni?“ tázavě se podívala na zrzka, který určitě nemá žádnou duši a dopila svou sklenku.

[„Pamatuješ, jak jsem ti říkal o tom, že je to něco mezi školkou a pevností?“] zeptal jsem se, aniž bych si byl jistý, že to bylo byť jen trochu podobné té původní definici, ale na tom už teď nesejde. Na drogách při tom sice byla, ale sem očividně trefila, tak to nebude tak strašné.
[„Tak ti ji za chvíli ukážu, snad se ti tam bude líbit. Je to tam samá vybraná cháska, spousta čerstvého vzduchu a budeš moct mít svůj vlastní pokojíček.“]
Na to jsem se řádně napil, neboť když nemám duši, o to víc se do mě vejde chlastu.

„Tak je tedy nenechme dlouho šekat,“ usmála se a připravila k odchodu. Na stole nechala kreditovy čit v hodnotě drinku plus dýško.

[„Jo a taky jsem koupil tuhle hospodu,“] vzpomněl jsem si při jejím placení, ale pak už jsem jen dopil drink a nasměroval ji zpět v jejích vlastních stopách do hangáru, kde jsme ovšem nastoupili na jinou loď. Naši dva důchodci se tam mihli jen na okamžik, když šli někam do strojovny, vyměnili si s Jessicou úklony a já ji zavedl na druhou stranu, do kokpitu.
[„To byli Yari a Yussi, přiletěli se mnou až teď. On je ten mistr šermu, co jsem ti vyprávěl, jak umřel na Nar Shaddaa. Ona je... složitější, ale je nás tam trochu víc.“] Pravdou bylo, že jsem si doteď nebyl jistý, co vlastně udělat s Yari. Měla jisté předpoklady k výuce ne zrovna zaběhlých technik užívání Síly, ale za tu dobu už toho nejspíš většinu zapomněla. A odvelet ji jako servírku do hospody by bylo trochu degradující.
[„Ale teď se drž, za moment tam budeme,“] usmál jsem se, loď se zvedla a zamířila si to přímo k jezeru.

Netrvalo to ani hodinu a už jsme to zapíchli do hladiny jezera a tak se dostaly do skrytého podzemně-vodního hangáru. Zdálo se jí to docela impozantní. Loď dosedla jemně na vysunuté vzpěry a na zem se vysula rampa. Byli… doma.

Z hangáru jsem ji vzal nejkratší možnou cestou, to jest přes hlavní jeskyni, přímo k jejímu budoucímu pokoji. Yussiho i Yari jsme zatím nechali na palubě, protože jsem ani v takhle brzkou ranní dobu nechtěl riskovat, že se jich někdo bez mého doprovodu lekne, navíc si údajně stejně ještě potřebovali po dlouhé cestě trochu odpočinout, to dá rozum. V jejím pokoji, jehož budoucnost jsem tak nějak podvědomě viděl v růžových barvách, jsme se rozdělili, jen jsem ji předem varoval, že k ní prostě pošlu našeho lékaře, aby se na ní podíval. Tak ať se nelekne, až jí bude na dveře klepat brouk.
Dnes mě, a všechny ostatní vlastně také, čekal velký den. Den, kdy konečně aktivujeme maskovací krystal, zmizíme a započneme svůj tajný život naplno. Cestou do přednáškového sálu, kde jsem hodlal napsat alespoň nějakou decentní náhradu za ztracený projev, jsem naštěstí potkal Nevu s vozíkem, který přetékal nejrůznějšími dráty, kabely a kdoví čím, takže mi to dost usnadnilo jeho hledání.
Přenos dat z informační databáze Chrámu očividně proběhl nad jeho vlastní očekávání a momentálně nasadil veškerou naši výpočetní sílu k prolomení některých šifer. Většina kódovaná nebyla, ale i ochránci míru a spravedlnosti očividně měli potřebu něco málo utajit. Neměl jsem v úmyslu to nějak použít proti nim, ono tajemství není vždycky až tak špatná věc, ale pár věcí by mě samotného docela zajímalo.
„Jo,“ odpověděl mi pak ještě na dotaz, zdali je maskovací zařízení připraveno, „to nadrátování na fúzní reaktor mi dalo zabrat a taky vlastně furt nemám páru, jak to vlastně funguje, ale bude to šlapat.“
Co bych mu to měl za zlé, v tomhle vesmíru je pravděpodobně jen jedna jediná bytost, která alespoň tuší, jak přesně ten přístroj funguje - její konstruktér. A toho už jsem neviděl pár desítek let, takže už dost možná ani není mezi živými. Zabrán do úvah ohledně osudů jednoho geniálního Jawy jsem se došoural do přednáškového sálu, vedle nějž se nacházela malá studovna, kde jsem hodlal pokračovat v psaní projevu.

Nina seděla v přednáškové místnosti a vrtala se v něčem, čemu snad říkali holoprojektor v době, kdy si Ulic Quel-Droma ještě hrál na pískovišti. Což o to... nově „ustanovený“ ředitel Akademie by jí kredity na výbavu učebny dal, ale to nechtěla. Dokud vybavení jelo, nemělo smysl ho vyhazovat. I když byla pravda, že byl občas problém s kompatibilitou dat, ale s profesionální hrdostí si to chtěla vyřešit sama, nebylo nutné volat k tomu ty dva místní technomágy. Na ty jistě čekala spousta rozbitých žehliček a podobného harampádí.

Vychovatelky jsem si pochopitelně všiml hned ve chvíli, kdy jsem do přednáškové místnosti vkročil. Seděla tam nad něčím, co ji zjevně dost zaměstnávalo, jenže já měl ten den nějakou podezřele dobrou náladu a chtěl jsem si povídat.
Kdybych měl cvokaře, v tuhle chvíli by začal prohlašovat, že je to podezřelé, ale že mi zjevně změna prostředí prospěla, protože konečně nejsem osina v zadku, co se straní kolektivu. Načež bych ho sežral.
[„Zdravíčko,“] pozdravil jsem hned ve vchodu a prohlížel si sál. Ze všech společných místností akademie vypadala nejhonosněji, ovšem vzhledem k mrzké konkurenci to nebylo až takové terno. Stěny z kamenných bloků sice nepůsobily moc hřejivě, ale osvětlení to trochu kompenzovalo a lavice ve všech řadách lákaly parádním polstrováním. Jestli tohle nemotivuje studenty k účasti na přednáškách, tak už nevím co.
[„Copak čtete?“] zeptal jsem se letmo, což by ovšem mého hypotetického psychiatrova rozhodně dohnalo k slzám dojetí. Samozřejmě mě to až tak extra nezajímalo, ale trocha konverzace k utužení kolektivu ještě nikdy nikoho nezabila.
Žádná konverzace nicméně neproběhla, neboť slečna archivářka byla natolik zaměstnána, že si mě patrně vůbec nevšimla. Což je vlastně docela úspěch a to soustředění by jí leckdo záviděl. Nechal jsem ji tam s tím, že se stejně uvidíme při nejbližším zasedání Cirkusu, a pokračoval jsem ve své trestné výpravě za projevem.
Padací dveře do oné místnosti měly poškozený ovladač, takže bylo třeba celý ten zatraceně těžký blok kamene zvednout pomocí Síly, ale na druhou stranu jsem na druhé straně našel asi nejklidnější místo v základně, kde mě zároveň nikdo nebude hledat, protože o něm většina ani nevěděla.
A začal jsem psát.

Dámy, pánové a hermafrodite,
za poslední týden jste tu odvedli neuvěřitelnou hromadu práce, je čas pokročit s plánem a konečně sejít z očí, sejít z mysli. A taky si to náležitě užít.

V ten moment jsem se zahleděl do zdi, hledaje tam inspiraci, která ne a ne se objevit. Z nudy jsem tedy začal decentně bubnovat tužkou o stůl a došlo mi, že jsem ještě zapomněl na jednu docela důležitou věc, která mě ještě nějakou chvíli ochrání před nutností psát nudný projev.
Radostně jsem se zvedl a proběhl se zpátky do hangáru, kde na mě stále čekala otevřená rampa Jungle Jetu a v jejím nákladovém prostoru bedna s překvapením. Když jsem se chopil ovladače repulzního vozíku, objevil se vedle mě Yussi s kufrem a že už jsou připravení k vylodění.
Hodil jsem jejich věci na bednu, ten repulzor to zvládne, a všichni tři jsme se vydali následovat pomalu se kupředu vznášící bednu.
Samozřejmě se objevili zvědavci, ale aspoň jsem tak měl příležitost představit nové dva členy do nového kolektivu.

Mia se momentálně opírala o stěnu hangáru nedaleko skladiště náhradních dílů a s hasákem v ruce zamračeně pozorovala šéfa, jak si hraje na škatulata s obří bednou. Nedalo jí to, odlepila se od zdi a připojila se ke skupince za vozíkem.
„Co v tom schováváte?“ houkla na wookieeho zvědavě.


[„Překvapení,“] odpověděl jsem, což jí nepochybně nestačilo, když by to nestačilo ani mně.
[„Něco tak skandálně příšerného, že kdybychom dnes večer nezapínali maskování, budou o tom psát noviny až na Coruscantu,“] dodal jsem po zralé úvaze naprosto pravdivě a pak si uvědomil situaci, v jaké se nacházím. Představování lidí nikdy nebylo mým koníčkem, ale asi bych si na to měl začít zvykat.
[„To je slečna Mahariel, ta geniální mechanička, jak jsem vám toho o ní tolik povídal,“] představil jsem ženu s hasákem v ruce a doufal, že mě neprozradí, [„a tohle jsou Yussi, mistr meče, a Yari, jeho žena.“]
Ani oni ale zjevně nebyli zvědaví na nějakou formální představovací šarádu, takže nepřekáželi víc, než bylo třeba.

Mia polkla otázku, od kdy že je geniální mechanička, ale koneckonců proč to rozebírat, taková reputace se jí hodí. Navíc jí to značně zvedlo náladu a sebevědomí. S úsměvem kývla na představenou dvojici a pak se znovu obrátila na šéfa. „Hádám, že to nebude banda striptérů převlečených za droidy…“ zamumlala a pak se plácla přes pusu, „pardon, já jen… asi tak trochu trpím nedostatkem normální konverzace.“ Zrudla. I když byla víceméně málomluvný typ, zvykla si na Jeffovo neustálé brebentění a musela si, ač nerada, přiznat, že jí to tak trochu chybí.

[„Ne, to vůbec,“] odpověděl jsem skoro automaticky. To, že se jedná o něco mnohem horšího, jsem taktně zamlčel, aby neměla čas zdrhnout.
[„Ale bude to velká legrace,“] završil jsem své myšlenkové pochody, [„a určitě se tam najde i někdo na nějaké to normální konverzování.“] Těžko říct, co tím myslela, ale posádka základny byla v mnoha ohledech celkem normální, pokud se vybral vhodný protipříklad. Třeba zfetované opičí ještěrky z Kowaku.

„Jasně.“ Pokývala Mia tak trochu zaraženě hlavou. Ostatně proč ne, pokud to nebude ten podivný brouk. A ten togorian se jí z nějakého neznámého důvodu obvykle vyhýbal velkým obloukem. „A ehm, mohla bych mít otázku?“ usmála se nervózně, ale asi to brala jen jako řečnický obrat, protože hned pokračovala: „Na lodi už není co vylepšit nebo opravit, dokud ji někdo neroztříská, takže většinu času nemám moc co dělat. Nenašlo by se tu ještě něco jiného, čím bych se mohla zaměstnat? Pokud ne, nějakou práci si najdu sama, ale radši bych dělala něco užitečného než zbytečného.“

Práce tu pořád bylo jako na chrámu, o tom žádná, šlo spíš o to, vybrat něco vhodného pro ni.
[„Za pár dní by měla dorazit čtyřka stíhaček, které budou nejspíš plné štěnic a dalších legrácek,“] vypadlo ze mě po chvilce přemýšlení. Wyrrgullhukovi jsem sice věřil, ale ten bude momentálně fungovat jen jako prostředník, kdo ví, co do strojů namontují ti, kdo mu je prodají.
[„Do té doby je pořád prioritní ta obnova akademické databáze, ale...“] následující zamyšlení skoro bolelo, jak se mi to v hlavě rovnalo, [„vám by možná prospělo něco... s trochu více dráty. Místní droidi na tom byli dost mizerně, ale s pomocí Síly a Nevy by s nimi možná šlo něco provést.“]
Hlavně nenápadně, žeano.

Mia polkla. „Na ty droidy se určitě podívám, ale doufám, že s tou Silou jste to myslel jen obrazně, protože netuším, jak by to prakticky dopadlo.“ Tedy tušila to, ale bála se mu to sdělit nahlas. Připomněl jí tím ovšem ještě jinou záležitost, která jí vrtala při odletu z Bespinu hlavou. „Taky mi bylo řečeno, že byste s tím tady mohli něco udělat. Nějak mě naučit to ovládat, aby to nedopadalo tak, jak to obvykle dopadá. Tedy špatně.“

[„A přesně to jsem měl na mysli.“] Žádné obraznosti, na to jsou mistři ti tam na čalouněných sedátkách, my to tady povedeme trochu akčněji, rozhodl jsem se.
[„Můžeme samozřejmě počkat na zahájení školního roku, ale Neva je frajer na používání Síly při opravování, tak by vás možná mohl právě on naučit docela dost. Je to zabití dvou much jednou ranou, navíc pokud něco roztřískáte, bude co opravovat. Tři mouchy.“]
Hmm, dostal jsem chuť na polívku z vážek.

Jeho entuziasmus začínal být nakažlivý, takže se Mia přistihla, že se začíná navzdory veškerým svým pocitům usmívat. „Výborně. A ještě jedna věc… vážně mi neprozradíte, co je v té bedně?“

[„Ani za klíče k Senátu,“] zabručel jsem s úsměvem pod vousy a počal předmět doličný definitivně usazovat na místo, kde jej večer přesně podle plánu otevřu. Snad to přežijeme.
[„Ale nedoporučuju pouštět v nejbližším okolí cokoliv od té lidské samičky Justýny Bobrové, nebo to dost možná vybuchne.“] Možná jsem tím napověděl, možná vůbec, ale už bylo pozdě to brát zpátky.

„Jasně.“ Odkývala Mia, i když neměla vůbec páru o čem to wookiee mluví. „Tak já zase radši půjdu. Myslím, že tam je ještě pár žehliček s vadnými kontakty.“ Vymluvila se trapně a s pohledem upřeným na tajemnou bednu se hodlala co nejrychleji vytratit z dosahu. Co kdyby to fakt bouchlo.

Samozřejmě mi bylo jasné, že se najdou zvědavci, co by mohli chtít obsah odhalit i aktivněji, ale s trochou štěstí to do večera nestihnou. Ve vlastním zájmu.
Současná situace kolem  mistrů byla trochu napjatá. Ono se není čemu divit, původní majitel akademie sotva mohl počítat s tím, že tu kdy budou víc jak tři vychovatelé, navíc dva z nich s největší pravděpodobností sdíleli nejen pokoj, ale i postel. Tomu ostatně odpovídal stav, v jakém jsme našli všechny čtyři další pokoje.
V podstatě se jednalo o naprosto prázdné místnosti s lehce nahnilým linoleem podezřelé kvality, s pochopitelnou výjimkou jednoho, kde dřív bydlela madam Tann, a druhého, kde bude i nadále bydlet slečna Michaelis. Zbývající čtyři bylo třeba jak vymalovat, tak vybavit, ale o to se s náramnou radostí postarali jejich noví majitelé a ve skladišti dole se našlo nábytku víc než dost. Ubikace dětí o patro níž byly paradoxně v mnohem lepším stavu a při jejich počtu si každý prcek mohl dovolit mít pokoj pro tři i s koupelnou jenom sám pro sebe, zatímco nahoře byla pro celé patro jen jedna sice velká, ale společná. Problém nás starších spočíval také v tom, jak si teď už nejspíš každý pozornější čtenář spočítal, že nás momentálně bylo osm mistrů na šest pokojů. Yari pochopitelně jinam než k Yussimu nechtěla, ale pořád tu byl někdo plonkový. V tu chvíli začala s přítulnostmi samozřejmě i Joya, ale rychle toho na mé doporučení nechala. Naštěstí se bez sebemenšího nátlaku ozval Neva s tím, že v takhle snobských kurnících on teda fakt spát nebude a že mu bohatě stačí, když mu šoupneme postel do technické místnosti, ani nemusí být velká.
Páreček z Nar Shaddaa jsem tedy ubytoval v posledním volném pokoji s tím, že dovybavení je samozřejmě v plánu, a pak mi nezbylo než jít pokračovat v projevu.
Opřel jsem se do toho s takovou vervou a takovým nadšením, že když jsem se vzbudil, hodiny na psacím stole oznamovaly drzou půl sedmou a mně na papíru přibyla jen tečka, kam mi dopadla propiska. Hodil jsem tedy obé do koše a vydal se do své kanceláře tam nahoře, abych vyzkoušel, jestli Neva s tím zprovozněním centrálního rozhlasu nekecal.

Zase som sa cítila pokojne a vyrovnaná. Po príchode do našej jaskyne som sa okamžite odobrala na izbu a tam zo seba všetko vyzliekla a rovno hodila do koša s prádlom. Potešila som sa, že sa nič nezmenilo, izba zostala nepoškvrnená zásahmi zvonka.
 
Osprchovaná, zababušená do županu, som sedela vo svojej izbe na posteli a premietala o „výcviku v prírode“, ako ten strašný omyl nazýval môj terajší majster. Slabý obláčik pary vystupujúci z pohára horúceho čaju mi pošteklil nos sladkou vôňou. „Zase doma..“, povzdychla som si a upila zo šálky. Dobrá nálada bola v nedohladne a tak som si pre zmenu začala písať hlásenie z tohto „výcviku“, keby náhodou niekto chcel vedieť, čo sa to tam vlastne stalo. Ale silne som o tom pochybovala a tak som datapad rezignovane odložila a skúsila pre zmenu spať. Pripadalo mi to ako celá večnosť a pritom sme boli tam vonku len päť dní. Pripadala som si ako na obláčiku a tak nečudo, že som takmer okamžite zaspala.

Nasledujúce dni som strávila hlavne tréningom meditáciami a nejakým tým nevyhnutným zoznamovaním.

Zdalo sa mi, že som len predchvílkou zavrela oči, keď ma Fosh zobudila s tým, že majster ma očakáva v centrálnej jaskyni. S napätím som sa čo najrýchlejšie dala dohromady a zistila, že som prespala celý jeden deň. Vlastne som sa tomu ani nečudovala. Horšie, ale bolo, že som nebola majstrovi po ruke. Určite mi to vynahradí nejakým ťažkým tréningom, alebo možno má pre mňa ďalšiu misiu, ktorá neodkladne čaká a ja si tu vylihujem.
Vyštartovala som z izby ako strela, takmer som si zabudla meč. Vtedy osmsi uvedomila, že ten môj má ešte stále majster. Dúfam, že sa mu nič nestalo.

Konečne som dobehla do jaskyne a ozvala sa majstrovi stojacemu chrbtom ku mne.
„Ehh.. hladali ste ma, majster?“


Hlas mě trochu vyrušil z rozjímání, ale neřešil jsem to a prostě se otočil.
Má padawan vypadala, jako by cestu sem absolvovala v rekordně krátkém čase, ačkoliv důvod toho spěchu mi celkem unikal. Asi se prostě těšila, no.
[„Ehmm, jasně?“] odtušil jsem, protože se mi nechtělo kazit její nadšení. [„Nějaké novinky, zatímco jsem byl pryč?“]
Záložní plán nic moc, ale lepší než drátem do oka. Přestože je měla k ničemu.

„Ja..“, nachvílku som zneistela, takmer ma dostal, „som v knižnici zháňala materiály o technike pri ktorej pomocou Sily dokázali rytieri napodobńovať rôzne zvieratá, či iné zvuky. Nenašla som toho mnoho, ale myslím, že som našla spôsob, ako to napodobniť pomocou vytvárania ilúzií pomocou Sily..“,vtom som sa zasekla, pretože majster na mňa pozeral spôsobom, ktorý nemohol znamenať nič iné, iba aby som už radšej bola ticho. Teda aspoň sa mi zdalo. Ťažko niekomu vyčítate výraz tváre, keď je ukrytá pod niekoľkými vrstvami chlpov.

Ze začátku jsem upřímně řečeno moc neposlouchal, protože jsem očekával rutinní hlášení o tom, kolik se snědlo fazolí a kde se ucpal záchod. Jaké tak bylo moje překvapení, když mi začala popisovat své studijní úspěchy, navíc rázu poměrně dost neobvyklého.
[„No výborně,“] pochválil jsem ji, protože mě to vlastně docela zaujalo, [„nechceš si na to udělat nějakou menší prezentaci? V hodinách by se to mohlo hodit, na něco takového tu odborníky nemáme.“]
Jo, to bude sranda, zadávat domácí úkoly, známkovat testy, házet po nich sem tam křídou...

"Umm... prezentáciu? Umm... prečo nie?", snažila som sa tváriť, že viem presne čo myslí.
„Ale.. jaa.. s tým eštelen experimentujem. Potrebovala by som sa na to sústrediť a skúmať to hlbšie. A hlavne trénovať. Možno v meditácii by mi Sila sama mohla ukázať cestu.“, povedala som a zamyslela sa nad svojimi slovami.
To, že som o tom čosi čítala ešte pred výletom do divočiny bola pravda, ale nevedela som si predstaviť, ako zrealizovať tréning a potrebovala by som k tomu pravdepodobne nejakého skúsenejšieho užívateľa Sily, na takéto techniky som totiž nikdy nemala odvahu. V kombinácii s mojim videním skrz Silu by sa mi mnohlo stať, že by som si zamenila materiálne veci a ilúzie vytvorené Silou. Počkať! Veď on je môj majster! To on by predsa mal...
„Prepáčte mi moju nedovtípnosť. Prečo ste si ma dali zavolať?“, sklonila som hlavu.
Určite si ma nezavolal, aby som mu kvákala o niečom, o čom sama teoretizujem.


Už už jsem se chystal odmávnout její starosti s tím, že jí kdyžtak nějak pomůžu a vůbec, ať se nebojí, když mi zase vzala vítr z plachet tou samou otázkou co na začátku. Ach jo.
[„Já pro tebe neposlal,“] šel jsem s pravdou ven a podrbal se u toho významně na hlavě. Mohl bych ji poslat pro něco k jídlu, protože na mě pomalu ale jistě šel hlad, ale to by asi bylo trochu zneužívání pravomocí.
[„Ale když už tě tady mám, tak bych možná něco přeci jen potřeboval, jestli máš chvilku.“] Velkýho ruma. Teda vlastně ne, zneužívání pravomocí atakdále. [„Jde tady dole trochu víc rozsvítit?“]

„Snaď vypínače niesu poškodené. Moment.“, odpovedala som zamyslene majstrovi a urobila otočku na päte.
Dokráčala som k stene jaskyne a našla ovládací panel, spolu s rôznymi tlačidlami na úpravu pozície niektorých prekážok, či na spúšťanie výcvikových figurín, či osvetlenia častí jaskyne.  Skusmo som zapla niekolko vypínačov, ktoré by mohli ovládať svetlo. Malá lightshow v jaskyni upútala pravdepodobne veľa pozornosti, pretože som o niekoľko sekúnd počula ako niečo s veľkým hrmotom padá po schodisku nadomnou.
Nakoniec som nechala rozsvietené len reflektory, ktoré priamo osvecovali štvrtinu jaskyne, na ktorej bol prítomný majster. Cestou späť k nemu som očakávala, že ma zase prekvapí nejakou upravenou verziou tréningu.


[„Budiž světlo,“] zamručel jsem a zapamatoval si pozici toho ovládacího pultu. Přeci jen to sotva byla poslední příležitost, kdy se mi to bude možná hodit.
Využil jsem nicméně podstatně lepších světelných podmínek, abych si konečně hlavní sál prohlédl v celé jeho rozlehlosti a nevyužitosti a při pohledu na to nářadí zastrčené u stěny na druhé straně mi začínalo být jasné, proč tady vlastně nikde neměli tělocvičnu. To sice nic neměnilo na tom, že hodlám jedno ze skladišť přeměnit na hřiště pro šermíře, ale tady se taky možná najde nějaké to vyžití.
[„Teď už nic nestojí v cestě slavnostnímu zahájení,“] usmál jsem se na Sagwen, která se zrovna vracela, a přemýšlel jsem, jestli jsem na něco nezapomněl.

„Slávnostné zahájenie?“, naklonila som hlavu na stranu v začudovanom geste. „A čoho?“, nedalo mi nespýtať sa.

[„No přece nové, zářné a skvostné kariéry tohohle zařízení,“] rozhodil jsem rukama, abych to všechno obsáhl, a protočil jsem se tam na patě jako epesní primabalerína. Ale vzhledem k tomu, jak dlouho jsem podobný druh umění neprocvičoval, to asi vypadalo spíš jako nametená mažoretka ve tři ráno po flámu, takže jsem toho radši nechal.
[„A ti mamlasové venku ať si klidně válčí.“]

Usmiala som sa. Napriek všetkému čo sa za posledných pár dní stalo, som sa usmiala a znova ma udivil postoj majstra. Nechcela som nejak uponálať majstrove mysšlienkové pochody a tak som sa postavila do vyčkávacieho postoja a čakala na pokyny.

Já se už už otáčel k odchodu, protože co nevidět tady začne velká zábava, když jsem si vzpomněl.
[„Mimochodem,“] otočil jsem se zpátky k ní a začal šátrat v té největší kapse na opasku, [„tohle sis u mě zapomněla.“]
S těmito slovy jsem jí podal světelný meč, který jsem jí zabavil před výletem do pralesa a který jsem jí zapomněl vrátit. Zjevně jí ale nechyběl, takže se snad nic moc nestalo.
[„A možná bych se měl co nejdřív projevit jako řádný mistr a taky tě s tím něco málo naučit, hm?“] Samozřejmě tu teď byly důležitější a dost neodkladné věci, navíc jsem přivezl mistra šermíře, ale už bych sám užil trochu toho šavlování.

„Vďaka.“ Prijala som meč a skusmo ho zapla, pretočila ho párkrát demonštratívne v dlani že s ním je všetko v poriadku, a potom ho vypla.
„Budete ma teda aj trénovať vy osobne? To beriem ako veľkú česť.“ U mojej bývalej majstryne to nebolo moc zvykom.


[„Samozřejmě,“] podivil jsem se dotazu, zejména proto, že zjevně zapomněla na první vysloveně osobní trénink tam venku. Takže se z toho možná dostane bez trvalé újmy. Myšlenky se mi stočily k pečenému hadímu masíčku, šťávě z bobulí a mravenčímu čaji, ale radši jsem je zahnal a otočil se zpátky k rampě, po které jsem teď už ale vážně hodlal začít vycházet nahoru.
[„Ale neboj se, že by se ti nedostalo kvalitního a vyváženého vzdělání. Je tu kolem spousta odborníků a pozítří začíná regulérní výuka.“] V tuhle chvíli jsem čekal, že přiletí těžký předmět a trefí mě do hlavy, ale pak jsem si bleskově uvědomil, s kým mám tu čest. Pro ni bude tahle výuka dost možná ještě nedostatečná.

„To sú samé dobré správy.“ , dovolila som si okomentovať. Konečne sa všetko vráti do starých koľají a ja sa budem môcť venovať študovaniu Sily. Tešila som sa už teraz. Najmä na nových učiteľov.

Mávl jsem na rozloučenou s tím, že se ještě uvidíme večer při té slávě, a ani jsem se nedíval, jak nadšeně odbíhá. Můj cíl byl tam nahoře.
Cestou jsem měl samozřejmě dost času na přemýšlení o tom, je-li absence výtahu do vyšších pater záměrná, aby se prostě obyvatelé občas pořádně protáhli, nebo na něj bývalí masochističtí majitelé jednoduše zapomněli. Na Joyce, která se rozvalovala v prokazatelně mém ředitelském křesle, jsem hodil jen všeříkající pohled a požádal ji, ať mi podá mikrofon. Učinila tak a o pár vteřin později už se v každé chodbě na základně rozléhalo moje řvaní.
[„Hlášení místního rozhlasu,“] no co, takhle to vždycky dělali ve školce na Kashyyyku, to si ještě pamatuju, [„slavnostní zahájení provozu naší malé zašívárny proběhne za půl hodiny v hlavní jeskyni, prosím všechny, aby se dostavili, taková událost se už nebude opakovat. Díky za pozornost.“] Osobně jsem doufal, že říkám pravdu, protože abych se před nimi ztrapnil bohapustou improvizací, to mi jednou za život bude stačit naprosto bohatě, děkuji mnohokrát.
K mému překvapení se s koncem časového limitu zaplnila podlaha hlavní jeskyně skutečně všemi současnými obyvateli základny. Provokatér Neva dokonce přitáhl tlupu asi patnácti droidů, prý ať o ten bugr chudinky nepřijdou. Já si je chvilku všechny prohlížel, hledal jsem vhodná slova a tak vůbec, a pak jsem se rozhodl to déle nezdržovat.
Výskok na bednu upoutal pohledy většiny diváků, takže doposud celkem živé debaty tu a tam utichly a já si nemusel ani vyžádat ticho. Stačilo si odkašlat a spustit, jak jednoduché.
[„Dámy, pánové, hermafrodite,“] spustil jsem nahlas a až podezřele podle plánu, [„jsem rád, že jsme se tu konečně sešli všichni pohromadě, protože vám toho před samotným zahájením a zapíjením musím ještě hodně říct.“] Začal jsem naprosto mimovolně korzovat po bedně sem a tam a rukou jsem si mával do rytmu.
[„Zaprvé, jste úžasní. Kdyby tak svědomitě, jako vy za poslední týden, pracovala desetina občanů Republiky, nikdy by k té pitomé válce nemuselo dojít. Pokud jsem někdy měl pochybnosti, že celý tenhle šílený projekt nemůže fungovat, jsou pryč.“] To mávání rukama jsem možná trochu přeháněl, ale projevy přednášené s ohnivým zápalem se vždycky poslouchají lépe než ty, kde senátor nudně čte důvody pro nutnost snížení daně z prdění.
[„Zadruhé, počínaje dnešním dnem přestáváme definitivně existovat pro většinu galaxie,“] pravil jsem rezolutně a důkladně si prohlížel pohledy. Samozřejmě o tom všichni věděli, ale slyšet to teď na plnou hubu v nich mohlo vyvolat kdejakou reakci. [„Enkláva byla založena, aby chránila vědomosti o Síle a civilizaci, která tu byla před válkou. Kdo ví, do jakých hrůzných podob bude venkovní vesmír přetvořen, až skončí. Kdo ví, kdo vyhraje. Kdo ví, jestli by nás nechtěli preventivně zrušit. Kontakt s galaxií samozřejmě nepřerušíme úplně, potřebujeme ji stejně jako bude ona možná v budoucnu potřebovat nás, ale za žádných okolností nesmíte nikde zmínit její existenci. To je jediná podmínka vašeho pobytu tady.“] To také věděli všichni, jen jsem považoval za důležité to vytknout ještě jednou. Pohledy všech přítomných mě ujistily v tom, že mi rozumí.
[„S tím také souvisí fakt, že vám na rozdíl od Řádu nebudu bránit v navazování, udržování či obnovování vztahů. Je nás tu málo, jak jste si jistě všimli, a ponorková nemoc by mohla být ještě horší než emoce, kterých se rytíři Řádu tak bojí. Pokud máte, měli jste nebo někde přijdete k někomu blízkému, můžete s nimi na vlastní nebezpečí komunikovat jak je libo, prostředky k tomu budeme mít již brzy.“] Momentálně jsem měl na mysli onen informační tunel podobný tomu, přes který jsem tahal data z Chrámu, ovšem ještě trochu chytřejší a hlavně ještě pořád ve výstavbě. Nebude to rychlé, ale naší prioritou je bezpečí. O možnosti nastěhovat členy rodiny do Fogsmeade jsem se prozatím nezmiňoval, ale někteří už o ní tak jako tak věděli. Nějakou chvíli to stejně ještě nebude aktuální.
[„Zatřetí, dnes ráno spolu se mnou přiletěli další dva členové profesorského sboru,“] pravil jsem dramaticky a na oba zmíněné ukázal. [„Yussi vás bude učit šermu a Jessica zas obraně proti kdejakým čertovinám, co by na vás mohl někdo zkoušet.“]
 Jejich příletem se Cirkus rozrostl na úctyhodných sedm osob, což je pro hlasování počet ideální, a ačkoliv jsem si nebyl úplně jistý současným zdravotním stavem Jessicy, neměl jsem rozhodně v plánu na ni spěchat.
[„A teď, pokud nikdo nemá něco, o co by se chtěl s ostatními podělit, bych přešel k stěžejní části večera,“] říkal jsem pomalu a v závěru přeletěl publikum pohledem, protože jsem to samozřejmě myslel vážně.

Páni, ten Wookiee se docela rád poslouchá... teda na Wookieeho, pomyslel jsem si, zatímco mistr Champbacca dramaticky představoval další dva učitele, jako by jich nebylo už dost: Chlápka, co vypadal jako člověk, jenže až moc svalnatej na to, jak moc byl šedivej a bledej, a slečinku, co byla celkem kost, ale přes ten věkovej rozdíl by nám to asi moc neklapalo (i když bych na ní mohl zkusit ten balící trik s Andělama z měsíce Iego, co mi poradil kamarád v Chrámu...).
Hlavou mi ale pořád vrtal druhý bod chlupáčova proslovu. Ještě mi sice není ani 12, ale logika mi nikdy nedělala moc problémy. Tak proč mi teda připadá, že jsem jediný, komu spojení „Přestáváte existovat pro zbytek galaxie“ a „Můžete si navazovat a udržovat vztahy s kým chcete“ připadá nejen jako oxymoron, ale jako naprostá hovadina? Vždyť dřív nebo později nás to zákonitě musí prozradit. Podíval jsem se na vedle sebe stojícího Peela. V rodianových očích se zrcadlil můj vlastní pohled a mě bylo jasné, že přemýšlí o tom samém, o čem já. Oba jsme pokrčili rameny a podívali jsme se s co nejnevinnějším výrazem na Wookieeho, který právě dokončil svůj monolog a důležitě nás všechny přejel pohledem. Napadlo mě, jak by asi vypadal, kdyby mu někdo oholil srst, a málem jsem z té představy vyprskl smíchy. Peelo si toho ale včas všimnul a vši silou mi dupnul na nohu, takže ze mě vyšlo jenom přidušené zasyčení bolestí. Každopádně to stojí za vyzkoušení! Cvičně si to asi dneska v noci zkusím na Rahmovi, jenom pro jistotu, začal jsem v duchu projíždět možnosti kompletní depilace srsti a bylo mi úplně jedno, co vepředu Neva brblá kolem té divné krabice.


A protože nikdo nic neměl, byl čas na čáry a kouzla. Kývl jsem na Nevu, který kývl na mě a vzápětí přelezl z hlavy droida na tu divnou krabici uprostřed sálu.
„Iniciace krystalické matice dokončena, kalibrace Calabiho-Yauových manifold zahájena, synchronizace kvantových...“ plácal víceméně pro efekt a já mu to chvíli i žral, zejména proto, že jsem se sám potřeboval připravit na něco, co už jsem strašně dlouhou dobu nedělal. Usadil jsem se na bednu do meditačního posedu a začal se nořit do Síly.
„...integrita vodičů ověřena...“ Jak jsem již možná někomu zmínil, ono maskování funguje na principu kvantové díry, což v podstatě znamená, že ten, kdo by se snažil něco v oné díře najít, to nikdy najít nemůže. Něco jako když jsem tenkrát v Chrámu ztratil tu láhev prvotřídního alderaanského melounového cideru – taky jsem ho našel až po měsíci, kdy už jsem hledání vzdal, a samozřejmě byl přímo na mém nočním stolku.
To ale zároveň znamenalo, že jakmile se zařízení spustí, všichni, co budou v jeho dosahu, se najednou ocitnou v prostoru, který pro ně samotné nebude existovat, a to je docela problém, víme? Naneštěstí jsem měl tu příležitost být při tom, když se podobná věc stala jednomu nešťastnému kolemjdoucímu Ugnaughovi při prvním spouštění generátoru ještě na Bespinu. Chvíli to vypadalo, že jen oslepl, ale nakonec k tomu i zešílel, což u nikoho ze zdejších rozhodně nemůžu riskovat.
„...saturace kompenzátorů zvýšena o nula celá nula nula tři...“ I to, co jsem momentálně prováděl se Silou, mě ve vzpomínkách zavedlo na Bespin, protože právě tam jsem tuhle dovednost, k níž mám od přírody až zbytečné vlohy, použil naposledy.
Jakmile kolem mě začalo poletovat několik zelených světýlek, vzpomínky už byly ty tam a já se plně věnoval dnes již nedoceňovanému umění bitevní meditace, ovšem nyní s trochu pozměněným cílem. Aby totiž nedošlo k onomu pěknému kvantovému paradoxu, všichni přítomní museli být přesvědčeni, že tu nejsou. A to se dělá poměrně špatně, pokud nejste magor jako já, nebo pokud vám tuhle myšlenku někdo poměrně jednoduchou a příjemnou formou nevnukne.
„...zážeh bosonového agregátu za deset, devět, osm...“ Takže teď, když jsem byl ponořen do Síly jako už hodně dlouho ne, mi šlo o jediné – ochránit je před zbytkem galaxie a zároveň před tím, co mi v tom mělo nezanedbatelně pomáhat. V tu chvíli jsem se skrz Sílu dotkl mysli každého z nich a jemně jim vnukl myšlenku, že tady vůbec nejsou. S tím, jak kolem poletovaly zelené světlušky rušící jejich soustředění, to nebyla těžká práce a nikoho naštěstí nenapadlo moc vzdorovat, protože správně vycítili, že je to pro jejich dobro.
„...tři, dva...“ Přesvědčil jsem o tom samém i sám sebe, což po těch létech praxe nebylo nic těžkého, a zkazil jsem Nevovi odpočet tím, že jsem jednoduše natáhl ruku, luskl a Silou otočil vypínačem zařízení do polohy zapnuto. Nic víc to nikdy nepotřebovalo.
Z kvádru vyšlehl puls neurčité barvy, šířící se do všech směrů, a když mnou proletěl, cítil jsem se zase jednou jako doma. Stačilo otevřít oči a z pohledu na sloupec stříbrného světla, který zářil ze zařízení přímo kolmo vzhůru až do podlahy mojí kanceláře, mi bylo jasné, že všechno vyšlo a naše tajná základna právě postoupila na poslední úroveň utajení. A zábava mohla začít.
Zvedl jsem se, rukama rozehnal opozdilé světlušky a při pohledu na ostatní ještě chvíli počkal. To, co teď patrně cítí, bude nepříjemně cizí, ale brzy si zvyknou. A rozptýlení, jaké teď přijde, by tomu mělo dost pomoct. Odkašlal jsem si a zahájil poslední část večera.
[„Teď, když už jsme pro zbytek vesmíru neviditelní, to náležitě oslavíme. A protože kolaudace bez tance a hudby by byla pěkně na houby, dovolil jsem si z Nar Shaddaa přivézt takové malé překvapení. Přesněji šest malých překvapení,“] uculil jsem se na přítomné, především pak na Jessicu, a slavnostně jsem, ještě stále na bedně, kopnul do vršku jejího předního víka.
[„Dámy, pánové a hermafrodite,“] pronesl jsem přímo slavnostně, zatímco víko pomalu padalo k zemi a čím dál více odhalovalo vnitřek, [„tímto oficiálně zahajuji první akademický koncert Ding Dong Dugs.“]
Tou dobou už byla přední stěna dávno na zemi a všem před pódiem se tak naskytl pohled na šestici Dugů přímo monstrózního vzezření, které jsem do bedny nacpal spolu se všemi jejich nástroji a malým chemickým záchodem. Bez chlastu, jinak už by byli dávno mrtví, což je s podivem i tak.
„Jedem, kundy! Tři, čtyři,“ zahlásil Smeták, ten s blond hárem a kytarou, což byl impuls pro zbylých pět bubeníků, aby rozpoutali peklo.
„Drááááááááááák!“ zařvali unisono, chopili se paliček a epická neviditelná šou této funkmetalové kapely otevřela novou epizodu dějin.

Pod mým dohledem se v tomto pořadí zapojili Jessica Karnis, Nina Michaelis, Mia Mahariel, Sagwen Aisling, Vooj-tae a kopec enpísíček.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

 

Další pískoviště: