Marné modlení (3654)
Bylo po boji, což rytíř Franta Vomáčka poznal podle ticha a díry ve svém břiše.
„Bože všemohoucí,“ škemral z posledních sil, „spas mě, uzdrav mě svým... no, skillem, kterým uzdravuješ raněné.“
Jenže bohové, ať jsou jakkoliv mocní, obvykle neoživují lemry, co si na ně vzpomenou až na smrtelné hroudě hlíny.
Z mraků se vytvořila ruka, mocná a hrozivá, a ubalila rytíři takovou ťafku, že lehl.
„To sis na mě vzpomněl až teď? Nasrat,“ odpovědělo božstvo, patrně trochu rozladěné, a bylo ticho.
Bojovník za chvíli vykrvácel, ale bylo to v pohodě, protože nevěřil ani na peklo a neměl tudíž kde trpět.
Fandom: Equilibrium 4k