Probudila mě bouřka, která teplou jarní Tanaabskou noc proměnila k nepoznání. Podíval jsem se ven oknem. Silný vítr posílal kapky s rachotem přímo kolmo na jeho plexisklový povrch. Pěkná apokalypsa. Venku jsem zahlédl téměř třímetrovou siluetu zoufale pobíhajícího Togoriana, snažícího se ukrýt všechno možné před nečekanou smrští. Ne, nehodlám se oblékat a pomáhat mu.
   V tu chvíli se ale stalo něco ještě nečekanějšího. K Rahmovi se zezadu rychle, ale neslyšně  (což by v tom rámusu zvládl i lidožravý Reek) přiblížila tmavá humanoidní silueta a ze vzdálenosti 3 metrů na něj vystřelila poměrně velkým blasterem. Z hlavně vyletěla salva soustředných modrých kruhů a Togorian s uleknutím zavrávoral. Omračující výboj nebyl na statného Togoriana očividně dostatečně silný, ale pohotová druhá dávka ze strany útočníka své dílo dokonala.
   Stál jsem jako přimražený a rozklepala se mi kolena. Otočil jsem se, přeběhl kus pokoje a chtěl jsem vbudit Peela. Kdo by chtěl pro Sílu přepadat Jedijskou farmu??
   „Vstávej, někdo přepadl farmu!“, cloumal jsem s ním, dokud neotevřel velké rodianské oči.
   „Co blbneš, proč mě budíš? To už se zase bojíš bouřky?“, vyjel na mě podrážděně.
   „Někdo přepadl farmu, viděl jsem to! Venku někdo omráčil Rahma a teď jde určitě po nás!“
   „Nesmysl, něco se ti zdálo,“ snažil se mi oponovat, ale to už jsem ho za ruku vytáhl z jeho postele a vlekl ho k oknu. Pohled na bezvládné kamarádovo tělo ho dokonale probral.
   „K Sithu!“, zaklel. „Ty sis nedělal legraci! Musíme hned jít varovat mistra!“, dodal šeptem a rozeběhl se ke dveřím. Já jsem zůstal stát přimražen k podlaze a kolena mi teď oscilovala s několikacentimetrovou amplitudou. Peelo, který byl mnohem odvážnější než já, se na mě otočil.
   „Co tam stojíš, dělej, musíme varovat ostatní!“
   Párkrát jsem zamrkal a neochotně jsem s ním musel souhlasit. Vyběhli jsme na chodbu vyzbrojeni pouze pyžami a za pár vteřin jsme byli u mistrových komnat. Vtrhli jsme dovnitř bez zaklepání a jali jsme se budit klidně spícího starého Sullustana. Po pár vteřinách se nám to nakonec podařilo, ale naše vzájemné vystrašené překřikování mu stejně nic neřeklo.
   „Oba se uklidněte a v klidu mi řekněte, co se děje,“ pravil rozespale.
   „Někdo přepadl farmu a venku omráčil Rahma blasterem!“, řekl jsem.
   Mistra to vůbec nevyvedlo z míry. „Jste si jistí, že jste viděli to, co mi tu říkáte? Tohle není sranda chlapci, nevymýšlíte si?“
   „Mluvíme pravdu mistře.“, dodal Peelo. „Musíme varovat ostatní!“
   „Dobrá tedy,“ vyskočil z postele. Otevřel přihrádku ve svém starožitném sullustském stole a vytáhl z ní zaprášený světelný meč. Nejistě ho potěžkal v ruce a pak se na nás podíval.
   „Vy zůstaňte tady chlapci, já se o to postarám,“ dodal uklidňujícím hlasem.

   „Vo co se postaráš, dědo?“, ozval se posměšný hlas směrem ode dveří. „Jako vo nás?“, uchechtl se urostlý Nikto, stojící ve dveřích, a zamířil na něj své dva upravené (a ve všech částech republiky nelegální) blastery. Jeho kolega, o hlavu menší člověk se šátkem přes tvář, pozvedl svou karabinu.
   „Co jste zač a co tu chcete?“, zeptal se mluvčího útočníků Labuzzo.
   „No, kdo jsme, to vlastně neni tajemnství. Říkáme si Bhushovo kopí a vy budete brzo naše credity“, odvětil sebevědomě lotr.
   „Neříkej hop...“, řekl Jedi a stiskl aktivační tlačítko na svém strohém lightsaberu. Jenže namísto klasického klap-bzz se ozvalo bum-chrr, meč dvakrát matně zablikal a pak zase zhasnul. Baterky. Sullustan nevěřícně zaklel něco ve svém rodném jazyce.
   „Docela působivý, Jedi.“ Nikto se už regulérně chechtal. „To by stačilo, nebo mě fakt zabiješ smíchy!“ Z jeho blasterů se zablesklo a omračující paprsky skolili nebohého mistra na podlahu. Útočník se otočil na nás a s maniakálním pobavením na tváři vyslal omračující výboje i naším směrem.

Vzpomínka...
   Učební místnost oválného půdorysu byla příjemně osvětlená tlumenými slunečními paprsky dopadajícími z velkých transpariocelových oken, umístěných těsně pod vysokým stropem, na teplou mozaikovou dřevěnou podlahu. Pozoroval jsem dlouhé stíny, jež vrhaly vysoké sloupy po obvodu celé učebny. Ono říkat učebna něčemu, co by mohlo být (a pravděpodobně by také bylo) kdekoliv jinde pokládáno za chrám, můžou jen Jediové.
   Mám rád denní světlo. Tady na Coruscantu je opravdu nedostatkovým zbožím, dokonce natolik, až se z něj stal symbol bohatství a vysokého společenského postavení. Jen ti nejšťastlivější si mohou dovolit obývat nejvyšší patra této přelidněné a téměř stoprocentně urbanizované planety. Jako obyvatel Chrámu Jedi jsem měl naštěstí vždycky všeho dostatek, včetně denního světla. Tedy téměř všeho...
   „Zase na nesprávné věci myslíš, mladý žáku.“ Z mých myšlenek mě probral mírně káravý hlas mistra Yody. Stál přímo přede mnou, jen o něco nižší než já samotný. Na rozdíl ode mě z něj však přímo sálal respekt, moudrost a... překvapivě také mírné pobavení. „V myšlenkách na úkor přítomnosti se ztratit nesmíš, to ty víš.“ dodal povzbudivě.
   „Já ale musím vědět, kdo jsem, mistře. A kdo jsou mí rodiče. Síla mi to našeptává každý den.“
   „Vědět vše hned, snazší vše mít, pouze k temné straně vede, mladíku. A to by bylo zlé, moc moc zlé,“ dokončil Yoda hláskem vypravěče pohádek v Jediských jeslích a celý klan se dal do upřímného smíchu. Mezi dětmi se mistr Yoda těšil obrovské oblibě.
   Nic víc jsem si již říct nedovolil, ale Yodova odpověď mě příliš nepotěšila. Někde už jsem jí slyšel...
(konec vzpomínky...)

   Ze vzpomínek mě vytrhl lodní interkom:
   „Co kdybyste se připoutali, vážení a milí cestující? Budeme vstupovat do atmosféry,“ zahalekal zvesela pravděpodobně mírně podnapilý kapitán stařičkého linkového raketoplánu. To jsou ty škrty v chrámovém rozpočtu, pomyslel jsem si. A navíc, proč by za mě utráceli nějaký extra kredity? Pokud si dobře pamatuju, posílaj mě na tu farmu protože jsem je prostě nasral, i když oni by to nikdy nepřiznali. Oni se přece nenaštvávaj, žijou jenom v míru a askezi. Chjo, Coruscant mi bude chybět, ale aspoň se dostanu někam na vzduch a denní světlo, no ne? Doufám, že tam budou mít ultrafotbalový hřiště. Už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposledy kopnul do holo-balónu.
   Najednou raketoplán prudce narazil do atmosféry. Inerciální tlumiče tu asi nefungujou, proběhlo mi hlavou. Nebo, podle nadšeného výkřiku „VOHOOOOUU!!“ nesoucího se z pilotí kabiny, je prostě kapitán vypnul, aby si užil trošku toho přetížení. Naštěstí jsem se reflexivně chytil opěradla své sedačky, a tak jsem teď narozdíl od zbytku nepřipoutaných cestujících neležel potlučenej na zemi a nenadával. Raketoplán se sklidnil a pomalu proplouval atmosférou planety, jejíž jméno jsem byl líný si zapamatovat. Záleží na jméně?
   
   Další vzpomínky, daleko čerstvější:
Neo Nalto. Zvláštní jméno, pomyslel jsem si. Doufám, že nebylo smyšlené, jelikož bych ztratil jedinou stopu, která mě pojí s mými rodiči. Ale Síla mi říkala, že je to ta správná stopa. Na ničem jiném mi momentálně nezáleželo, na mistru Winduovi, jak do mě hustí svá moudra, už teprve ne. Nasadil jsem svůj nejprovinilejší výraz, k tomu smutné oči a zadíval se přímo na něj.
   „Co jsi tím chtěl dokázat, žáku? Vkrást se do Jedijského archivu je velice závažný zločin! Sám mi řekni, jak tě mám teď potrestat?“ Vyřkl mistr Windu jednu z těch dospěláckých technik, které na nás občas dospělí zkouší. Co bys dělal na mém místě? Jak by ses cítil, kdyby to někdo udělal tobě? Jak by ses potrestal? Proboha, copak se na todle dá nějak normálně odpovědět? Co mu mám asi tak říct? Usekněte mi ruku?
   „Nevím mistře. Co třeba stokrát napsat, že se nebudu vloupávat do archivu Jedi?“ Zkusil jsem to na něj a vymáčkl z oka slzičku. Na starého lišáka Windua to ale neplatilo.
   „Závažnost tvého prohřešku je daleko větší, žáku. A není to tvůj první přestupek, již nějakou dobu jsi špatným příkladem pro své spolužáky. Shodli jsme se s mistrem Yodou, že pro tebe bude nejlepší, když se dostaneš na nějakou dobu z Coruscantu.“
   Todle jsem nečekal. „Ale mistře, za 2 měsíce mě čeká závěrečná zkouška na padawana. Potřebuju se na ní připravit tady v Chrámu,“ odvětil jsem smutně.
   „Celý náš život musíme hlídat svoje činy a být za ně zodpovědní. To je lekce, kterou se musíš naučit. Považuj toto za neúspěch ve tvých zkouškách. Jsi oficiálně přeřazen k Service Corps, za týden odlétáš na jednu z našich farem...“
(konec vzpomínky)

   Vzpomínka zanechala trpkou pachuť nespravedlnosti v mojí puse. Průzorem jsem si všimnul, že raketoplán právě dosedá na travnatou přistávací plochu uprostřed osady. Pohled ven předčil všecha má očekávání. To je ale díra!