5
« on: 06. Aug 2011, 21:09 »
Tři dny před odletem Jess z Chrámu Jedi, tj. flashforward zhruba o dva, tři týdny dopředu
Nádech. Výdech. Proč ten strach? Už zažil... strach. Boj. Dotek smrti, která k němu napínala své kostěné prsty.
Ne.
Tohle bylo jiné. Nádech. Výdech. Zaklepal a vešel. Kývl rytíři, léčiteli, který zrovna Jess prohlížel a věnoval mu jeden nepatrný úsměv.
„Pane?“ oslovil jej. "Je schopna mluvit?"
Rytíř na něj pohlédl zkoumavýma očima barvy pralesní zeleně a chvíli si jej prohlížel. "Ano, je, pane..."
„Envii Laasaen, jsem zde z pověření rady, mohl by jste nám věnovat pár chvil, abych s rytířkou Karnis si mohl promluvit… o samotě?“
Rytíř chvíli přemýšlel a pak přikývl. „Ale moc ji nerozrušujte. A za patnáct minut přijde její psycholog na pravidelnou konzultaci.“
Envii prohloubil svůj úsměv.
„To bude stačit,“ řekl a než znovu promluvil, vyčkal, až se za léčitelem zavřely dveře.
„Zdravím tě, Jess,“ řekl s provinilostí ve tváři. Pamatovala si ho? Věděla kým je? Kdo byl jeho mistr?
„Hm?“ otočila se na chlapce. „Ždrafím. Šo by šiš pšál?“
Envii pohlédl na židli stojící u Jessina lůžka, ale tu myšlenku rychle zavrhl. Ne. Raději přešel k oknu, hleděl na venkovní svět, jako by mu to mělo dát nějaké odpovědi. Nedalo.
„Jste si s mistrem Champbaccou blízká, že?“ promluvil náhle, do ticha. Otočil se. Nečekal na jasnou odpověď. „Víte...i já si byl blízký se svým mistrem. Je mi to líto, co se Vám stalo.“
„Je to můj mištr. On… je můj,“ zadívala se na Enviiho. „Mně také, ale takový je šivot. Šopak potšebuješ, še šeš trmášel aš šem?“
„Nemůžu už vidět, jak další věrný padne, protože dělal jen to, co se očekávalo, ale přesto čeho se každý bál,“ odpověděl Envii. Spíše to vyhrknul, jako by ty slova co nejdříve musel vyplivnout, dříve, než si rozmyslí je říct. „Mistr Arssadri dělal přesně co Rada chtěla, čeho se ale bála. Rozhodl se a udělal to. A kde je jeho konec?“ Envii se otočil zpět k oknu. „Za hodinu odlétám na Tannabu. Cokoliv se tam stalo, cokoliv tvůj bývalý mistr udělal...Rada chce odpovědi. Můžeš mi říci, co jim mám odpovědět, až se vrátím? Nemůžu se vrátit. Nemůžu zradit řád. Nemůžu...mistr Arssadri měl vždy
odpověď. Často krutou, ale byla v ní moudrost. Nevím co dělat. Víš to ty? Můžeš mi dát odpovědi?“
Jess se mu dívala do očí a přemýšlela, co mu říct. V hlavě měl zmatek a nějak nechápala, proč s tím šel zrovna za ní. „Uklidni še, chlapše a pošaď še. Šeštro,“ zmáčkla knoflík od komlinku, „pšinešte mi šem pvoším ěkleniěi fody.“
Když medička přišla s žádaným nápojem, Jess jej převzala a po jejím odchodu ho podala Enviimu. „Pokud chše Rada odpovědi, tak ať nejdřív pološí otášky, ne? Všdyť já ani nefím, šo še na Taanabu dělo. Jšem tu měšíš zafšená. Nefím šo še děje venku. A pokud chšeš odpovědi ty, tak še šamyšli a štejně jako oni, pološ otášku. Pokud budu moši, tak ti odpofím.“
„Mám radě lhát, když narazím na něco, co neodpovídá tomu, co mistři Champbacca a Denyzz řekli radě?“ zeptal se narovinu Envii.
„Ploš bys měl na něco takofého nalafit?“ nedala se Jess.
Envii se rozesmál. Od srdce, až mu vyhrkly slzy z očí.
„Proč?“ vyhrkl ze sebe. „Rytířko Karniss, byl jsem učedníkem mistra Arssadriho dost na to, abych znal takové jako jsou ti tři. Nikdy neřeknou autoritám to, co se stalo, ale to co se mělo stát. A mezi těmi dvěmi věcmi je propastný rozdíl...“
„Padawane Můj-mištr-šabíjí-děti, byla jšem ušedniší mištra Chambašši víš jak deset let. Pokud Fáš miětr profoěoval takové praktiky, budiš, ale nešnišujte MÉHO mištra na jeho úvoveň. Myšlím, še ho šnám mnohem lépe neš fy i š pšišpěním šášnamů o jeho ošobě a úšpěších,“ v jejich očích se zablesklo a skoro se zdálo, že výhružně cení zuby. „Pokud jšte šem pšišel jen pvoto, abyšte hášel špínu na mého mištra, tak jšte švou práši jiš odvedl a můšete uš odejít. Pšeji fám hešký let na Taanab, nebo jak še ta hvouda jmenuje a ať fám jde vyšetšování hešky od ruky. Nechť Váš Šíla pvofáší, bla bla bla.“
„A víte i všechno o Bespinu, Jess?“ zeptal se Envii. „Nesnižuji Vašeho mistra. Ani vy by jste neměla tak mluvit o mém. Jen jsem řekl, že každý občas říkáme druhým to, co chtějí slyšet místo toho, co se opravdu stalo. Pro lepší spánek všech zúčastněných.“
„Měla bych?“
„Tu otázku kladete špatně, Jess. Chcete?“
„Poušte mě.“
„V časech Vašeho narození, na Bespinu, byl temný jedi jménem Vintu Skaar. Váš mistr po něm šel. A k těm, kteří něco o něm věděli, nectil žádných konvencí. Používal děti v boji proti mafiánům. Nevinné děti. Které pro něj bojovali a umírali.“
„Mwhahaha,“ teď se zasmála ona, „mám váda pohádky, ale takovou heškou jšem ši šnad ani nezašloušila. Tak tedy děkuju a já půjdu do hajan, dokud její magišká moš ještě půšobí. Ráda jsem tě fiděla, chlapše.“ Přikryla se přikrývkou, otočila se na bok, zády k němu, a nevěnovala mu už žádnou pozornost.
Envii přešel k Jessičině posteli a položil vedle ní datakartu. „Jen z toho nemějte zlé sny, Jess. Stačí že je mám já...“
Písal Envii Laasaen, a Jess Karniss
Show Posts
