Jakmile jsem opustil jídelnu, mé kroky vedly neomylně do spodního patra, kde měl Simbacca brzy začít regulérně bydlet. Integrovat neznámé dítě do zaběhnutého kolektivu, to zavánělo potížemi, ale nebylo to tak strašné. A kdyby chudák malý uměl basic, bylo by to bez problémů úplně. S ubytováním problém nebyl, Fosh se nového spolubydlícího ujala přímo příkladně a jazyková bariéra ji v tom jen lehce zbrzdila. Spoléhal jsem na to, že má ráda zvířátka, a vyplatilo se.
Nechal jsem je tam, ať si užijí snahy o komunikaci, a vydal se do ředitelny, cestou přemýšleje o způsobu, kterým bych tuhle novinku oznámil ostatním. Jenže se ukázalo, že akademické tamtamy jsou ještě rychlejší, než jsem si myslel.
„Hlášení o výkopových pracích máš na stole, taťuldo,“ přivítala mě v kanceláři Joya s šibalským úsměvem na fialových rtech a zaujala postoj, který jasně naznačoval touhu vyzvědět toho ze mě co nejvíc.
[„Dík,“] zabručel jsem, její potřeby naprosto ignoroval a snažil se vydedukovat, odkud se ta informace dostala ven. Kromě Jessicy, která tak nějak... byla při tom, o tom nevěděl nikdo a já silně pochyboval, že zrovna ona by to někde vyhlásila.
„Jinak se nic zvláštního nestalo,“ prolomila tedy ticho znovu Zeltronka a dodala: „tady.“ To byla vždycky takhle zvědavá? Jak to, že jsem ji nepřehodil přes okraj Oblačného města?
[„Na Kashyyyku taky nic moc. Až na ty otrokáře a agresivního náčelníka, no,“] odmávl jsem ji a zahleděl se do zmíněného hlášení.
„Jak chceš, nesvěřuj se, bude to o to horší,“ usmála se sladce a nahnala mi tím větší strach, než všichni temní Jediové, co jsem kdy potkal dohromady. K mojí smůle ale za stálého modelkovitého vrtění zadkem vykráčela z ředitelny a od té chvíle se jeskyní nesly nejrůznější klepy.
Během následujících dvou dnů jsem se tak dozvěděl spoustu zajímavých věcí, většinou proto, že se mě na to někdo zeptal, ale občas taky z náhodných rozhovorů, co jsem omylem zaslechl. Například jsem prý vůbec nebyl na Kashyyyku, nýbrž na Kaminu, abych si objednal vlastního klona, protože ten poslední, aka Simbacca, se nepovedl. Klonování vůbec hrálo ve většině teorií dost významnou roli, což mě přimělo k zorganizování kurzu tvůrčího vymýšlení konspiračních teorií, protože prostě potřebovali pomoct s originalitou.
Ani v nejmenším mě to nepřimělo, abych jim řekl pravdu, pokud se tedy přímo nezeptali, což neudělal nikdo. A tak mi ty dny ve společnosti papírů k vyřízení docela rychle utekly.

Po návšteve rodnej planéty môjho majstra, ktorá sa nečakane zvrtla na záchrannú akciu, sme sa domov vrátili s prírastkom, malým wookiee menom Simbacca, ako som mala možnosť zistiť pri zoznamovaní. Nemala som z toho dobrý pocit, ale rozhodnutia som nechávala na majstrovi. Aj tak som nemala na protesty priestor, pretože ma ihned uchvátilo jeho správanie. Bolo to nanajvýš zvedavé a stále hladné stvorenie. Ešte šťastie, že sme sa stihli vrátiť prv, než zbaštil väčšinu zásob na lodi. Po prílete sme sa rozdelili a ja som sa snažila dobehnúť hodiny, ktoré som zameškala a tak som majstra ani chlpatého drobca nevidela už dva dni.
Slečna Joya ma dokonca nechala prednášať pred celou triedou moje poznámky a zážitky z Kashyyyku. To som však netušila, aká tréma sa ma zmocní a tak som celá červená radšej nechala dorozprávať o kultúre a obyvateľoch ju. Ale zážitok s otrokármi mal veľký úspech i u slečny Joyi a tak som spokojná opúšťala triedu a zamierila rovno do hlavnej jaskyne, kde ma čakala hodina šermu. Fosh, Peelo , Vooj-tae a Rahm ma však čoskoro dohnali a vypytovali sa detaily o tom, ako sa to všetko zomlelo, mysleli si totiž, že som nepovedala všetko. Musela som ich sklamať, pretože som naozaj prišla až keď bolo po všetkom a celý čas som vlastne bola v knižnici. S odfrknutím ma nechali, čo už, aj tak som nikdy nebola moc obľúbená a tak som mohla pokračovať na hodinu sebeobrany a sebaútoku svetelným mečom pod vedním majstra Yussiho. Hodina práve začala a tak som vzala tréningový meč a pripravila sa na krátku přednášku a potom praktické cvičenie, ktoré ma, narozdiel od iných hodín, viac bavilo.

A na tu samou hodinu jsem později dorazil i já, víceméně náhodou, ale když už jsem šel kolem, rozhodl jsem se chvíli zůstat a dívat se. Předstíral jsem, že kontroluji generátor kvantové díry, a nenápadně jsem při tom pokukoval po hloučku u stěny. Není přece třeba je znervózňovat, žeano.
Připomnělo mi to ale, jak žalostně potřebuje akademie nějakou pořádnou tělocvičnu na podobné věci, protože tohle místo je i na cvičení jednoduše nepřípustně barbarské.
Než byla hodina u konce, měl jsem i já hotovou inspekci, jaká to náhoda, a vydal se k pomalu se rozpadající skupince cvičících. Ti povětšinou mířili na oběd, protože už na to byl skoro čas, ale když mě viděli přicházet, zamrzli. Jak hluboko jsem klesl, když v nich vyvolávám podobnou reakci?
[„Pohov, děcka,“] zavelel jsem rozhodně a gestikulací je všechny s výjimkou Sagwen rozehnal. Ta z toho nejspíš nebyla moc nadšená, ale nebude to dlouho trvat.
[„Jak jde výcvik šermu?“] začal jsem neutrálně a prohlížel si cvičiště. V podstatě plácek s kamenným základem, dvě bedny a mezi nimi lávka z fošen. Vyloženě improvizované a hanebné, tu pravou tělocvičnu snad půjdu postavit teď hned a sám.

Nestávalo sa často, že majster zavítal na hodinu, zjavne to všetkých zaskočilo, ale mňa nie, pretože som ho zachytila už počas tréningu. Myslela som, že sa prišiel pozrieť na svoju padawan, ako sa jej darí s mečom a tak som sa snažila čo to šlo, aby som nezahambila svojho majstra. Precenila som sa však a teraz som zadýchaná a spotená čelila možnému ďalšiemu odchodu na lekciu prežitia v divočine.
„Uuuh, dobre, majster Yussi je super učiteľ.“, a teraz to príde, kam odlietame?

[„Tak se koukneme, co tě naučil,“] reagoval jsem rychle a bez zbytečného myšlení, načež jsem si po Síle přitáhl jeden z cvičných mečů ze stolku opodál. Že je Yussi super učitel, to jsem měl v jistou dobu šanci si ověřit na vlastní kůži, ale nechat výcvik vlastní padawan jenom na něm, to by bylo nezodpovědné.
Aktivoval jsem čepel, překvapivě zelenou, a po pár zkušebních švihnutích jej ustálil ve výchozí pozici pro niman, abych dal Sagwen jasně najevo, že já teď soresu používat nebudu a naopak hodlám řádně ozkoušet to její.

Kývla som, že rozumiem. To som mohla tušiť. „Do strehu majster.“, uklonila som sa súperovi, rozžhla svoj cvičný meč, zhlboka vydýchla a sústredila sa.
Postavila som sa do defenzivneho postoja typického pre soresu naproti majstrovi a zbierala sily. Nenechal ma vyčkávať dlho.

Zaútočil jsem zlehka, ale bez váhání. Jsa si vědom toho, že boj světelným mečem není její silnou stránkou, náležitě jsem ji šetřil a zároveň se snažil nedávat to moc najevo. Například tím, že bych meč držel jen v jedné ruce, což by sice nebyl problém, ale působilo by to možná trochu trapně.
Zároveň jsem při tom sledoval její techniku a snažil se i vnímat, jak se noří do Síly, i když na nějaké detailní snímání její stopy mi moc nezbýval čas.

Plynulé útoky nebolo ťažké predvídať, no z toho ma vždy vytrhol nečakaným sekom či bodnutím. Cítila som z neho úžasnú silu a rešpekt, ktorý mi bral vietor z plachiet. Naskytla sa mi šanca na protiútok, ale majster len s úsmevom úder vykryl a znova ma zasypával sekmi zo všetkých strán. Pokúsila som sa vymaniť z jeho zovretia ustupováním a skokmi, no v mihu bol zasa na dosah a s ešte vačšou vervou sekal. Zohýbala som sa, uskakovala a cítila, že som sa prirýchlo vyčerpala. Pokúsila som sa znova sústrediť napriek prichádzajúcim úderom a zastala na moment na mieste mečom tvoriac nepreniknuteľnú stenu medzi mnou a majstrom.

Na můj vkus u toho trochu moc poskakovala a vůbec, ale ono není na škodu, když se člověk naučí prvky z více stylů. Každopádně z ní ale byla cítit únava z předchozích lekcí, a tak jsem ještě zvolnil a snažil se nahradit počet seků jejich přesností. A když i to s úspěchem odrazila, přišla věc, kterou od uživatele nimanu mohla čekat, a která jí jakožto Konzulovi byla přeci jen bližší, než třískání čepele o čepel.
Po další ráně, kterou příkladně odrazila jen s minimálním kontaktem, jsem prostě zatlačil na Sílu a přitáhl si ji do rány, zvědavý, co udělá.

Vidiac mocný poryv Sily okolo majstra ma pripravil i na tento ťah. Ťahajúci prúd som Silou vyrovnala i keď ma vyviedol z rovnováhy a zaklopýtala som. Porazil ma, to mi bolo jasné. Teraz by ma mohol jedným skokom a úderom doraziť. „Vzdávam sa!“,vypadlo zo mňa a zdvihla som ruky prv, než mohol majster znova vyraziť do útoku. To už by som neustála, trpko som si uvedomovala.

Znovu bych do útoku nevyrazil ani v případě, že by se nevzdala, ale zjevně byla od předchozí mistryně zvyklá na trochu jiné postupy. Ještě než to dořekla, můj meč už byl vypnutý a pomalu putoval zpátky na pultík.
[„Vedla sis dobře, ale stejně si to ještě párkrát zopakujeme, sám bych nerad vyšel ze cviku,“] usmál jsem se co nejpřívětivěji a periferním viděním spatřil, kterak z chodby vyčuhuje chlupatý čumák nejnovějšího akademického přírůstku. Nevěnoval jsem mu zatím větší pozornost a pomáhal Sagwen na nohy, ale Simbacca se nenápadně přibližoval stále dál.
[„Slečna Brannigan říkala,“] spustil jsem o chvilku později a použil titul, na kterém si Joyce velmi zakládala, [„že jsi měla přednášku o Kashyyyku.“] Sice to byla věta čistě oznamovací, ale určitě jí neušel lehce tázací nádech, kterým jako bych se ptal na průběh oné přednášky. Vzhledem k tomu, že jsem o průběhu něco málo věděl, jsem považoval za nutné ji dneska naučit ještě něco.

„Ano, ano, dostala som od nej pochvalu.“, teda pokiaľ sa potľapkanie po ramene a súcitný pohľad dalo považovať za pochvalu. „Aj spolužiakom sa veľmi páčilo moje rozprávanie o tom, ako som prišla po tom, čo ste zachránili dedinu od otrokárov.“, dodala som rýchlo. Na viac som sa nezmohla.

[„Takže všechno v pořádku? Žádná... tréma, nebo tak něco?“] šel jsem na to nenápadně podobně, jako se nenápadně plížil Simbacca k nám, jakkoliv to může znít vtipně, když se v obrovské prázdné jeskyni neměl vůbec kam schovat.

On vie snad úplne o všetkom, pomyslela som si otrávene. „Ano, bola som veľmi strémovaná, slečna Brannigan bola taká dobrá a dočítala moje poznámky aj so svojím výkladom.“
Dúfala som, že výsluch čoskoro skončí, aj keď som nemala ten správny pocit z klasického vypočúvania. Majster sa vlastne snažil byť milý. Ale čo ak má zasa niečo zalubom?

[„Fajn, s tím taky něco uděláme,“] slíbil jsem tak nějak napůl a v tu chvíli už tam stál ten blonďatý nenažranec, tedy můj syn. A jak tam tak stál, napadlo mě, že jeden způsob posílení sebevědomí mé drahé padawan se vlastně docela nabízí.
[„Sagwen, tohle je Simbacca, Simbacco, tohle je Sagwen. Ta tě teď naučí, jak máš držet světelný meč, a vůbec tě nebude šetřit, dobře?“] Bylo mi naprosto jasné, že chudák v životě nedržel světelný meč v ruce a že jí nebude rozumět, ale házet neplavce do hluboké vody byl tak nějak vždycky mnou preferovaný styl a vždycky to vyšlo. Maximálně mě bude chvíli nenávidět.
[„Ohromte mě,“] rozhodil jsem rukama a šel se dívat zpovzdálí.

„My už sa poznáme..“, poslušne som vytiahla cvičný meč a rozžhla ho. Pripadalo mi nefér stáť proti tomu drobcovi, ale majster určite vedel čo robí. Aj tak som už vyčerpaná, pomyslela som si a postavila sa znova do obranného postoja. Kto mohol tušiť, že tento stret na dlhý čas předurčí ich vzájomné vzťahy.

Jessica dnes spala déle, než obvykle. Zrovna neměla žádnou přednášku ani jiné povinnosti, a tak spala skoro do oběda. Když vstala a spatřila svůj rozcuchaný odraz v zrcadle společně s jizvami, trochu se polekala. Rychle to však potlačila, vyčistila si zuby a v rohu místnosti si ulovila něco k sváče.
Při brouzdání tunely si dala povinnou zastávku u Lempixe, kde dvě hodiny strávila na lůžku, brouček ji vmasírovával bactu a jiné medikamenty a zkoušeli procvičovávat mimické svalstvo. Nepřišlo jí, že by se jakýkoli pohnul, ale Lempix, ačkoliv se to na něm špatně pozná, se zdál být spokojený. Ještě ji zkontroloval to škrábnutí z Kashyyyku a bylo.
Když to měla za sebou, vyšla z ošetřovny s celou hlavou zafáčovanou. Pod obvazy měla výživovou pastu se speciálně vyvinutými nanoboty, kteří jemnými elektrickými impulzy šimraly necitlivé svalstvo. I když se jí to nejspíš jen zdálo, přišlo jí, že to trochu lochtá.
Během její promenády hrubě opracovanými chodbami se dostala až do míst, odkud se ozývaly zvuky boje. Břinktyčky vyluzovaly specifické vžžžm zvuky a když se dostala za roh, spatřila svého milého Champieho, jak sleduje svou roztomilou padawan, která dávala Simbovi pořádnou lekci. Pomalu došlapala až k nim, opřela se o Champieho, obejmula ho okolo pasu a koukla nahoru.
„Bojuje jak holka. Hůř. Viděls to? Bojí se,“ někdo by ho mohl nazvat zbabělcem, ale to by ona neudělala. Viděla ho během té eskapády na Kashyyyku. Jenže když s vámi bojuje někdo způsobem, který neznáte a který vás jistě při každém zásahu pekelně bolí, intuitivně to strach vzbuzuje. A nutí vás dělat chyby.

[„Drží to jak prase granátomet,“] odvětil jsem celkem zdrceně a odolal pokušení zařvat na něj, ať to chytne pořádně. Je sice pravda, že světelný meč má dneska v ruce poprvé, ale tohle bylo fakt žalostné.
[„Já se na to nemůžu koukat.“] V hlavě už jsem vymýšlel, jak se s ním někam na dva týdny zavřu a nepustím ho ven, dokud nebude umět aspoň základy, ale to by mohlo být docela problematické, vzhledem ke všem mým povinnostem a taky vzhledem k jeho hladu.

„Chytni ten meč oběma rukama. Pevně, ale ne křečovitě!“ houkla na Simbu a doufala, že ji vnímá. Pak si uvědomila, že ji nemůže rozumět. Tak počkala, až mu Sagwen nebude dávat chvíli nakládačku a řekla mu to na myšlenkové úrovni.
„Ještě neutek. To se cení.,“ otočila svou pozornost zpět k velkému zrzkovi a poškrábala se na břiše, „měl bys ho cvičit společně se Sagwen.“

[„To je blbost, každý jsou úplně ji... u Baccovy šavle, vždyť on se rozkrývá sám!“] zvolal jsem náhle překvapeně, ale dost potichu na to, aby to ani jeden z bojujících neslyšel. Demotivovat ho je to poslední, co bych teď potřeboval.
[„Naučím ho to aspoň držet a pak ho předhodím Yussimu, ten už ho vycepuje,“] zamyslel jsem se na hlas, znovu si připomněl, že je to teprve jeho druhý den tady a že se Silou ještě vůbec neumí zacházet, a byl za to odměněn pohledem na to, kterak při úhybném manévru zakopl o vlastní nohu.

„Pravda, máš toho mraky… jaký je ten Yussi?“

Sarkasmus? Že by věděla, že místo papírování tajně hraju hry? Měl bych si asi dávat větší pozor, ale když on je to fakt strašný ojeb.
[„Trošku ras, ale naučí, což je hlavní.“] Při tom jsem si vzpomněl, že to byl Tycho, Yussiho mistr, kvůli komu jsem neudělal rytířské zkoušky na první pokus. A že toho po mistrovi docela dost odkoukal.

„Jestli je po tátovi, bude to do něj muset tlačit pod tlakem. Yussi musí mít ocelové nervy, aby to zvládl,“ Simba právě zahodil meč a vrhl se s vyceněnými zuby po Sag.

Vida, jak šikovně improvizuje, důvěra v něj byla náhle zpátky.
[„Možná to nebude tak strašné.“] Teď se naopak ukázalo, že reagovat na změnu situace nestíhá Sagwen, ale s tím půjde něco udělat. Pokud se jí tedy zahojí kolena, až s ní ten malý démon skončí.
[„I když se mi teda moc nelíbí, že by ho učil blonďák,“] nenechal jsem si ujít příležitost k popíchnutí Yussiho, ačkoliv tu nebyl, a pohled na Sagwen, která Silou zvedala Simbaccu do bezpečné vzdálenosti, mi vrátil úsměv na tvář.

„Ať to dobře dopadne,“ poplácala Champieho po zadku a otočila se k odchodu. Začala mít hlad a ten se sám neumlčí.

[„Nějak to dopadne,“] odtušil jsem a zahleděl se na ty dva.
Těžko říct, jak přesně to dopadalo, ale dopadalo to právě teď. Sagwen ho chvíli držela ve vzduchu, on se vzpíral, ale nakonec vychladl dost na to, aby mávl rukou a nechal se spustit na zem. Vzhledem k tomu, že už předtím byla unavená až hrůza, šla si Miraluka odpočinout, zatímco prcek projevil nepřekvapivý zájem o jídlo.
A tak jsme se vydali do jídelny, kde s trochou štěstí nebude moc lidí, co by mohl sežrat.

„Chtělo by to nějakého pěkného švábíka,“ sliny se jí začaly sbíhat a s potutelným úsměvem se otočila na dva chlupáče. Netrvalo to dlouho a do jídelny skutečně dorazili. Ani tu nebylo moc lidí, protože oběd byl už pryč a většina obyvatel enklávy se mrcasila někde jinde.

[„Tak jo, co si dáš?“] zeptal jsem se s hlavou skloněnou k nejmenšímu z naší trojice a doufal jsem, že dneska nevařil Lempix, protože na brokolici plněnou listím moc chuť nemám.
Opřel jsem se o pult, čekal, než si něco vybere Jessica a při tom očima kontroloval dění vzadu, jestli se náhodou roboti neflákají.

„Alderaanský meloun by ti bodnul,“ poradila nejmenšímu a usmála se na něj. Ona se Silou porozhlédla kolem a v jedné ze škvír zaznamenala pohyb nějakých broučků.
„Omluvte mě na chvilku,“ oznámila a vyzbrojená miskou a vidličkou se v předklonu a s jazykem venku vydala na lov.

Prcek sice netušil, proč vybíhá kamsi do chodby, ale nejspíš z toho vycítil nějakou legraci a šel taky. Mávl jsem rukou, řekl si robotovi o tři melouny a než se ti dva lovci vrátili, odnesl jsem je ke stolu.
Sice nebyly alderaanské, ostatně teď není ani jejich sezóna, ale ty místní vodní chutnaly dost podobně, když si člověk odmyslel tu lehce rybí vůni. Holt když něco vytáhnete z jezera, je to na tom docela znát.

Mezi zuby se jim ještě mrskaly stonožky a legračně šimraly na jazyku, ale stejně to měly spočítané.
Simba díky tomu zřejmě zapomněl na výprask, který dostal a nejspíš i zářil štěstím. Očividně mu chutnalo.
„Jak se ti tu líbí?“ zeptala se nevinně a nasála stonožku jako zlobivou špagetu.

Nerozuměl jsem jí ani slovo, ale to bylo jedno, protože lovení stonožek bylo žůžo dobrodrůžo i bez toho. Nejdřív mi jich bylo líto, že si jen tak chodí a najednou je někdo sní, ale byly fakt dobré a já měl hlad. Navíc to nebylo těžké, protože čarodějnice se o svůj úlovek podělila a taky to vypadalo, že už nechce sníst mě. Ale stejně si na ni budu dávat pozor.
Šli jsme pomalu zpátky do jídelny, já cucal brouka, ona se na něco ptala, ale moc jsem nevěděl na co, tak jsem si tipnul a začal mluvit taky. To mi jde.
[„Je to tu parádní, spousta místa na běhání a spousta jídla a spousta zviřátek. Půjdeme se někdy podívat ven?“]

„Až přestane pršet,“ dožvýkala stonožku a sedla si ke stolu.

[„Super!“] zavýskl jsem, dostal od táty meloun a jal se ho dlabat. Pak mi najednou došlo, že to říkala nějakým divným hlasem a navíc že to vlastně říkala svojí řečí, takže je fakt divné, že jsem jí vlastně rozuměl, a trochu mi zhořklo sousto v puse.
[„A kdy tak přestane pršet?“] pípl jsem nenápadně, abych odvedl pozornost od toho divného splynutí jazyků, a dal jsem se zase do melounu, protože i hořký byl strašně moc dobroučký.

Neodpověděla, jen se usmála na Champieho.
„Už víš, kdo tě bude učit, Simbo?“

Jak to, že jí najednou skoro rozumím, když předtím mlela nějakou svou čarodějnou řečí, hm?
[„Yussi očividně ne,“] spustil najednou táta, který jednou rukou dlabal meloun a v druhé měl datapad, ze kterého si četl. [„Psal mi, že si bere Rahma.“] Vypadal divně a moc jsem nechápal, o čem mluví, ale to já nechápu dost často, tak jsem to nechal být a prostě jsem dělal to, co mi jde nejlíp, jedl.
[„Ale vy dva si rozumíte taky skvěle, co vás dát dohromady, hm?“] řekl najednou a já se začal dusit.

„Ehm,“ odkašlala si Jess a otřela si melounovou šťávu z brady. Nevěděla jak navázat. Bylo to tak… přirozené. Ona žádného padawana neměla. Champie jí věřil natolik, že by ji svěřil výuku svého vlastního syna. Zůstalo by to v rodině…
Ale její vlastní myšlenky a strachy ji odrazovaly. Dex, její padawan zemřel teprve před pár měsíci a doteď se s tím nedokázala úplně vyrovnat. Nebo spíš přes tu hromadu svinstva, kterým si od té doby prošla, na to úplně zapomněla, a když si na něj vzpomněla, cítila se o to hůř. Navíc alkohol, drogy… nebyla si jistá, jestli má být vzorem malému Simbovi.

[„Ehm?“] zopakoval táta, když mi dal takovou herdu do zad, že mě to málem shodilo z lavičky. Ale pomohlo to. Ti Jediové jsou fakt týpci.
Najednou jsem si vzpomněl, co vlastně před chvílí říkal, a tvářil jsem se tak nějak jako trouba, což umím moc dobře. To jako že by mě učila čarodějnice? Obstarávat jídlo sice umí, ale co když na mě bude pořád řvát jako předevčírem doma?
Přitáhl jsem si meloun zpátky a kouknul do něj, jestli tam třeba neuvidím budoucnost nebo tak něco.

„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad,“ po tomhle rozhovoru si bude muset jít šlehnout.

Chtěl jsem houknout, že si myslím to samé, ale protože jsem moc malý a trochu jsem se bál, radši jsem dál koukal do melounu. Jestli v něm byla budoucnost, byla hodně podobná dužině.
[„To já taky ne, ale kdy nás podobný pocit zastavil?“] namítl táta, rozhodil rukama a málem mě znovu smetl z lavice. Ale udržel jsem se.
[„Aspoň na zkoušku,“] začal pak skoro prosit, [„když bude moc velké nemehlo, vrátíme ho do lesa.“] 
CO?

Pravda. Odradil je někdy takový pocit? Ne. Ani během krize se zmutovanou brokolicí.
„Když do toho půjde Simba, tak já taky.“

[„Nebudu nememohlo, abys věděl,“] vykoktal jsem se sebe najednou, [„a budu ten úplně nejvíc nejvzornější žák a možná se i umeju!“] No, to jsem trochu přehnal, žejo. Ale hlavní je, že to zabralo, čarodějnice se usmála a mně začalo období velkých skutků, hodně učení a hlavně samých dobrot.

[„To šlo hladce,“] pousmál jsem se pod vousy, dojedl meloun a nechal tam ty dva napospas osudu, což bylo o to vtipnější, že Simbacca najednou Jessice zase rozumět přestal. Nebudu mu to přeci jen telepaticky překládat celý život a zítra má dorazit ten objednaný slabikář, tak ať si zvyká.

Jeff právě někdy v té době zjistil, že tam něco jako lodní bar existuje, a jelikož to byla v podstatě poslední zastávka při soukromé prohlídce lodi (mohl by si postěžovat, že mu tam chyběla nějaká lepá slečna průvodkyně, ale Mia měla moc práce a ta druhá… ta vypadala, že ji někdo zamrazil v ledovcích na Hothu, a vzbuzovala asi tak stejné touhy, jako kus ledu. I když by to možná na takovém Mustafaru ocenili, Jeff měl pro led použití většinou jen jediné – nasekat do drinků. No a o té malé cácorce s páskou přes oči se ani nezmiňoval. Není pedofil…), zamířil si to zpátky za Miou.
A téměř hvízdl, když kolem něj energickým, sebevědomým krokem prošla růžová nádhera. Naprosto nepokrytě otočil hlavu, aby mohl zhodnotit, jestli zezadu vyvolává stejně dobrý… dojem jako zepředu. A ano, nádhera. Zbije ho, jestli si pokusí ověřit, že je ten zadek tak pevný, jak vypadá?
Jeff si neznatelně povzdechl. Priority, priority.
A vydal se za Miou právě včas, aby zaslechl poslední slova a mohl se do celé záležitosti vložit, než Mia odejde, naprosto odmítne a… a tak vůbec.
Přikráčel za ni a položil jí ruce na ramena: „A i kdybyste toho pořádného technika měli, tak být vámi Miu stejně zaměstnám. Lepšího technika než ji byste sháněli hodně těžko. A pokud budete platit dobře, mohli bychom zvážit i to, že bychom se odstěhovali za prací. Mia potřebuje změnit prostředí…“ zazubil se.
„Použil jste množné číslo. To si mám vysvětlovat jak?“ otázala se ta studená bledule.
„Já jsem bonus.“
Nina jen si ho jen změřila soustředěným pohledem. „V jakém směru?“
Tentokrát nebyl čas na žerty a vychvalování předností. „S trochu času a finančních prostředků dokážu sehnat cokoliv a kdekoliv. Umím vařit… a míchat alkoholické drinky… zletilým,“ dodal, když viděl, jak se jí zúžily oči. „No a taky umím vypadat vcelku dekorativně.“ Zazubil se nakonec. Jo, to si nemohl odpustit.
„Co mi na to řeknete vy?“ zeptala se Nina lehce zakaboněné Mii.

„Ano, jako dekorace je… použitelný.“ Zamumlala. „A s tím zbytkem má pravdu. Když vypustíte každé druhé slovo, které obvykle bývá nějaká trefná poznámka, dá se s ním dokonce i mluvit. Občas. A dluží mi loď, takže pokud bych měla někam odejít, jde se mnou.“

„Takže byste byla ochotná… cestovat za prací?“

„Všechno lepší než tvrdnout tady. A pokud budu mít šanci prohlédnout si tuhle loď podrobněji… pak půjdu i ráda. Jen… kam, že bych to vlastně měla jít?“ zadívala se Mia na Ninu a nakrčila zkoumavě čelo. „Pro koho bych měla pracovat? Nějaká omezení? Když se jedná o jednorázovou zakázku, většinou mě to nezajímá, ale pokud bych měla pracovat jen pro jednoho šéfa nebo organizaci, chci vědět, o co se jedná.“

„Řekněme, že jsme založili akademii pro nadané… studenty. A teď by se nám hodila každá pomocná ruka včetně mechaniků. Zodpovídat se budete přímo našemu… ehm, akademickému sboru. Není to nelegitimní, jen nemáme zájem o přílišnou publicitu. Prostředí je tam relativně příjemné, je to jedna z planet, která je až na pár míst téměř nedotčená průmyslovou činností. No a pokud slíbíte, že budete držet jazyk za zuby, tak by případně neměl být problém vycestovat kamkoliv.“
„To zní rozhodně skvěle. Vyšší dívčí?“ zbystřil Jeff s úsměvem. No, jestli jim bude ta Zeltronka dělat vychovatelku, hm…

Mia ho ignorovala. „Akademie, která vlastní Nubian, nemá ráda publicitu a stojí na planetě, kde skoro nic není?“ zamračila se na Ninu. „Nadaní studenti? Čím nadaní? To jste nějaká náboženská sekta nebo co?“

„No, dalo by se říct, že se před jistou sektou schováváme. Nebo možná před dvěma... Snažíme se tam rozvíjet vlohy studentů nadaných Silou. A nemáme zájem na tom, aby nám do výchovných metod strkali nos Jediové nebo Sithové. Někdo by si mohl myslet, že tam… já nevím…. Například vytváříme nějakou armádu. Ale opak je pravdou. Je to akademie. Studenti, kteří tam jsou a budou, tam jsou dobrovolně a ze své vlastní vůle… pokud by chtěli, mají dovoleno odejít.“ Vysvětlila suše. „Vy sama byste možná potřebovala trošku… tréninku.“
Nechala Mie trochu času, aby tu informaci zpracovala.
„A ano, těží se tam Nova krystaly, které jste tak velice nevychovaně vyčmuchal. Jedná se o majetek akademie, způsob jejího financování. A jestli o tom někde jen ceknete, nebo na ně sáhnete, tak vás osobně zlikviduji.“ Usmála se na něj mrazivě.
„Já…“ odtušil Jeff malinkým hláskem. „Jen znám jedno nebo dvě místa, kde by se daly výhodně směnit za kredity… zrovna jsem vám to chtěl navrhnout… to mi čtete myšlenky?“

Mie chvilku trvalo, než jí docvaklo, co jí právě teď ta ženská sdělila a opět ignorovala Jeffovo mumlání. „Silou?“ polkla a začala přemýšlet kudy zdrhnout.

Ovšem Jeff stál za ní a stále ji křečovitě držel, ztuhlý děsem, že by se mu někdo mohl přehrabovat v hlavě.
„Ovšem jestli nechcete, nemusíte…“ pokrčila rameny Nina. „Ale nějakého technika pro tenhle Nubian a pro elektroniku obecně bychom opravdu potřebovali.“

„Takže s rytíři Jedi nemáte nic společného?“ chtěla se Mia naposledy ujistit.


„S Řádem jako takovým ne… Ale je tam pár takových, kteří prošli jejich výcvikem… a nechtějí mít s nimi nic společného. Takže myslím, že by se vám tam mohlo líbit…“

Mia si povzdechla a ještě víc se zamračila. Nějakou dobu bylo ticho. „Dobře, půjdu… půjdeme s vámi. Už jen proto, že bych nechtěla, aby tuhle loď někdo zmrvil hokuspokus opravami.“


Jeff už jí nesvíral ramena, ale zezadu ji objal a lípnul jí pusu na tvář. „Seš moje nejoblíbenější Nubian-technička… jdu si zabalit!“ Nečekal na její reakci a z lodi skoro vyběhl.
„Děkuji.“ Odtušila Nina. „Půjdete si sbalit, nebo nejdřív probereme… ehm, platové podmínky?“ pousmála se na ni.

Mia váhala. „Víte, ať už jsou ty podmínky jakékoliv, stejně by mi kolega nikdy neodpustil, kdybych to kvůli tomu odmítla. Takže si půjdu zabalit…“ měla se k odchodu, ale pak se ještě otočila a zadívala se zamyšleně na Ninu. „Ještě jedna věc.“

„Poslouchám.“ Odtušila Nina vážně.

Mia se zatvářila jako dítě v cukrárně. „Můžu si s tímhle zalítat?“


Jeff, Nina und Mia