Seděla jsem v lodním salonku na polstrovaném gauči a znuděně zírala do stropu. Přede mnou na konferenčním stolečku stálo pět sklenic od nejrůznějších nápojů. Protokolární droid byl totiž nezvykle komunikativní a jediná možnost jak se ho zbavit tkvěla v jeho zaúkolování.
Necítila jsem se tu dobře. Diplomatická loď mi připomínala život, kterého jsem se dobrovolně vzdala a který jsem rozhodně vrátit nechtěla. Všechny ty nablýskané věci a uhlazení lidí, co postrádali duši a kompenzovali ji luxusem.
Podívala jsem se na hodiny. Byli pryč už docela dlouho a rozhodně se nedá říct, že bych se nebála. Ano, samozřejmě, jsou to už velcí hoši a umí se o sebe postarat, ale...Nějaký zlý pocit mě nahlodával, byla jsem nervózní a co chvíli jsem musela vstát a projít se po lodi. Nepříjemný pocit v žaludku se nicméně jen zhoršoval.
Zrovna jsem už potřetí začala číst stejný článek na Casově datapadu, když do místnosti opět vstoupil droid.
„Mohu vám něco nabídnout, hraběnko?“ otázal se.
Mile jsem se usmála a zavrtěla hlavou. „Ne, děkuji, 3PO. Mám všechno, co bych si jen mohla přát.“
„Jste si jistá? Cokoli, bude mi potěšením.“
Jen má léty vypracovaná trpělivost mě donutila nemrštit po něm jednu z těch skleniček.
„Jsi opravdu moc hodný, ale já nemám žádného přání. Měl by ses jít věnovat někomu jinému.“ To jsem ale říkat neměla.
„Ale já stejně nemám co jiného na práci, hraběnko. Skoro nikdo na palubě nezůstal, rád se vám budu věnovat,“ zatrylkoval.
Pravděpodobně bych si povzdychla a pokusila se nesmyslnou konverzaci nějak utnout, ale najednou se něco stalo.
Svět kolem mě ztemněl, hlavou mi projela ostrá bolest a já se sesunula na podlahu, kde jsem pár sekund bezmocně lapala po dechu. Odněkud zdálky jsem slyšela vyděšené volání protokolárního droida, ale já byla tak ochromená tím náhlým přívalem bolesti a emocí, že jsem na něj nebrala žádný zřetel.
Chvíli jsem se ještě topila v nicotě, když mě najednou zvedly dvě silné ruce a položily na gauč. Nad sebou jsem rozeznávala obrysy nějakého muže a čím víc jsem se probírala, tím jasněji jsem si uvědomovala zamračený a trochu vystrašený pohled našeho šlachovitého pilota.
„Jste v pořádku, hraběnko?“ zeptal se starostlivě.
Ležela jsem a třeštila oči do stropu. Asi jsem opravdu nevypadala nejlépe, protože pilot svou otázku ještě dvakrát zopakoval.
„A-ano,“ odpověděla jsem roztřeseně a pokusila si sednout. Všechna ta náhlá bolest byla pryč a zůstal jen podivně prázdný a tupý pocit, že se někde stalo něco moc špatného.
Pilot se znovu zamračil, zřejmě mi příliš nevěřil a poslal 3PO pro sklenici vody.
Ještě trochu se třesoucí, opřela jsem se zády o gauč a podívala se na pilota.
„Něco se stalo,“ řekla jsem.
Nechápavě se zatvářil. „Co přesně?“
Zavrtěla jsem hlavou. „To nevím.“ Chvíli jsem přemýšlela, a pak se optala: „Můžete se nějak spojit se skupinou mistra Denyzze?“
Teď bylo na pilotovi, aby pootočil hlavu v negaci. „Nemůžeme rušit operaci,“ zvědavě si mě prohlédl a řekl: „to jste měla nějakou předtuchu? Vizi?“
„Nevím,“ pronesla jsem slabě. „Ale mám z toho špatný pocit.“
Pilot si mě ještě chvíli měřil zkoumavým pohledem, a pak se omluvil, že musí zpět na můstek. Jako jakousi improvizovanou chůvu mi přidělil 3PO. Skvěle.
Zatímco se mi protokolární droid snažil splnit každé myslitelné přání, uvažovala jsem o předešlém incidentu. Dokázala jsem vždycky vycítit, že je něco v nepořádku. Když na mě mířili, věděla jsem to. Když byl někdo v nebezpečí nebo silně citově vypjatý. To všechno jsem dokázala vnímat. Ale nikdy se mi nestalo nic takového.
Když jsem dopíjela sklenici vody, začala jsem doufat, že to nemá nic společného s Casem.

Šílená neonová světla pročesávala umělou tmu místnosti, mlha vystupovala ze všech koutů a obří podium jiskřilo tisíci flitry a miniaturními lasery.
Seděla jsem u baru a zaujatě sledovala hladinou svého drinku barvy radioaktivní zeleně. Tři brčka. Oh, miluju drinky se třemi brčky.
Kolem se v epileptickém tanci svíjely všechny možné živočišné druhy oblečené v nicotných úborech klubových stálic. Nalevo obsluhoval podivný rodian DJ pult a vlnil se do rytmu. V rohu se zas mladá dívka oddávala jakési droze a jakémusi chlapci zároveň, jejich přátelé přihlíželi a tvářili se dost tupě. Pochopila jsem, že droga u tamějšího stolu pravděpodobně vystřídala nejednoho majitele.
Všechno to bylo naprosto typické, takhle vypadal pravý klub, kam se chodila bavit „smetánka“ z vyšších pater hlavní planety. Brzy mě proto přestal bavit a já se nejen v myšlenkách vrátila ke svému drinku.
Byla jsem tak zaujata zíráním do sklenice, že jsem si ani nevšimla mladého muže, který si ke mně znenadání přisedl. Zvedla jsem hlavu teprve, když promluvil : „Mohu vás na něco pozvat, slečno?“ otázal se mile a doprovodil svou větu jemným usrknutím z vlastní skleničky.
Usmála jsem se. Koneckonců, usmívám se na všechny. Profesní deformace. „Zatím nouzí netrpím, ale věřím, že do budoucna bude vaší nabídky využito.“
Muž znovu usrkl a zakryl tím vlastní pousmání. „Krásně řečeno, slečno…,“ konec věty nechal viset ve vzduchu.
„Valla, jmenuji se Valla.“
Vzal mojí ruku a jemně ji políbil. „Moc mě těší, Vallo. Já jsem Neaw.“
Pokynula jsem mírně hlavu a prohrábla si vlasy. Neaw mě sledoval a nepřestával se usmívat.
„Nezdá se, že byste se tu příliš bavila,“ poznamenal.
Rozhlédla jsem se po klubu a přikývla. „Byla jsem zde s jednou svou přítelkyní, ale jak se zdá, zdejší prostor ji již nenávratně pohltil.“ To byla lež, ale těžko jsem mohla svému nejnovějšímu nápadníkovi říct, že zde čekám právě na někoho, jako je on. Někoho, kdo by mi koupil pár drinků a pobavil na tak dlouho, jak mi bude vyhovovat.
Mladík se zatvářil tajemně. „To byste si na ni měla dát pozor. Je zde mnoho nebezpečných osob, a pokud padne do rukou tomu nepravému...,“ odmlčel se a přisunul se ke mě blíž. „může to pro ni skončit dosti neblaze.“
Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru. Z tohohle bude víc než jen pár drinků. „Tak to mám asi veliké štěstí, že jsem potkala právě vás. Vy mě jistě dokážete uchránit před špatnými vlivy tohoto místa.“
Zasmál se a přiblížil o další centimetr, až jsme od sebe byli sotva na délku dlaně. „Jsem zde jenom pro vás, drahá Vallo. Pro nejpůvabnější dámu v širokém okolí jsem ochoten spousty věcí.“
Skryla jsem své předstírané rozpaky do loku ze skleničky. Díval se na mě a za jeho usměvavou tváří jsem zcela jasně vyčetla triumfální výraz. Tak to nebyl takový profesionál, jak jsem si myslela. Pravý přeborník by okamžitě poznal, s jakým konkurentem má tu čest.
Nu což, o to jednodušší to bude.
„Jste vážně laskav,“ zadívala jsem se mu do očí. „Opravdu mám štěstí, že jsem narazila na vás a ne na nějakého podivína, kterého pravděpodobně potkala moje přítelkyně.“
Neaw se právě nadechoval k nějaké dozajista duchaplné odpovědi, když se náhle rozrazily dveře a dovnitř vpadlo deset příslušníků coruscantské policie pod vedením jednoho rytíře Jedi.
Hudba ztichla, když nejbližší policista rozstřílel DJ pult.
Ohromeně jsem seděla, dívala se na zásahovou jednotku a nic nechápala. Vždyť je to jenom klub!
Ukazatelem špatnosti mé dedukce se ukázal sám Neaw, který okamžitě po vniku pořádkových sil vyskočil od stolu, až převrhl naše nápoje, a plavně zaskočil za barmanský pult, kde vytáhl dva blastery a začal střílet.
Okamžitě mi došlo, že nesedím na nejvhodnějším místě, ale dobrou otázkou bylo, KDE je nejvhodnější místo. Takovéto improvizované palebné pozice se totiž začaly tvořit po celé ploše klubu, a tak se celá prostora stala jedním velkým bitevním polem.
Výboje z blasterů mi létaly kolem hlavy a jeden mi dokonce mírně spekl pramen vlasů. V tu ránu jsem lehla na zem a zajela pod jeden ze stolů. Hned na to k mým nohám dopadlo tělo mladého děvčete v titěrných lesklých šatech, ovšem se zčernalou dírou v hrudi. Škoda těch šatů.
Byl to absolutní chaos a já netušila, co mám dělat. Kdybych se začala bránit, policejní blastery si jistě najdou svou cestu ke mě. Pokud se bránit nebudu, najde si mě jiný výboj. Jo, miluji tyhle situace.
Na přemýšlení jsem ovšem neměla příliš mnoho času, protože onen Jedi najednou přeskočil mou pozici, ladně dopadl na místo, kde se skrýval Neaw a jediným plavým sekem mu uťal obě ruce. Mladý elegán strašně zařval bolestí a v mdlobách se sesunul k zemi.
A přesně v ten okamžik jsem myslela, že se o mě mdloby pokusí taktéž. Jedi se nade mnou tyčil, světelný meč napřažený v hrozbě, se soustředěným obličejem bez jediné emoce.
S obličejem, který jsem tak moc dobře znala.
„Casi,“vydechla jsem a zírala na něj.
Jedi zavrávoral a na chvíli ztratil soustředění. Toho využila nepřátelská skupina a zpoza zničeného DJ pultu na něj vypálila salvu, kterou jen stěží vykryl. Jedna rána mu lízla rameno a Cas sykl bolestí.
Samozřejmě ho to nezastavilo, dokonce ani nezpomalilo. Rukou, v které neměl meč, mě popadl za límec a poměrně nešetrně hodil k bezvládnému Neawovi. Dostal mě tím z hlavního náporu palby.
Neodvážila jsem se za celou dobu zbytku boje vykouknout, a tak mám jen matnou představu o tom, co se dělo. Slyšela jsem steny umírajících, charakteristický zvuk odrážených střel od meče, šílenství a hrůzy plný jekot obyčejných civilistů. A pak najednou překvapivé ticho.
Seděla jsem za barem a ani nedutala. Nechtělo se mi lézt ven, nechtěla jsem vidět tu spoušť a ty mrtvoly.
Opravdu jsem usilovně přemýšlela nad tím, jestli za tím barem budu vysedávat do soudného dne, když se nade mnou náhle objevila rozcuchaná a ušpiněná hlava Case Malla, která se trochu ostýchavě usmívala.
Oplatila jsem onen plachý úsměv a přijala nabízenou ruku, díky které jsem se dostala na mírně třesoucí se nohy.
Stála jsem, oprašovala si své zelenkavé šaty a tiše nad nimi smutnila. Ta krajka bude pozdravovat ve věčných lovištích.
Teprve teď jsem zahlédla celou scenerii. Marně jsem přemýšlela, proč corusantským silám tohle místo stálo za takový masakr. Na podlaze jsem napočítala alespoň deset mrtvých a vyvalené končetiny zpoza DJ pultu mě usvědčily, že se tam skrývají další. Civilistů mezi oběťmi kupodivu tolik nebylo. Ona zmíněná dívka a dva chlapci. Zbytek vypadal jako záporáci nebo se v jejich blízkosti válely různé zbraně, dávající najevo, že se nejednalo zrovna o mírumilovné tanečníky.
Mírně jsem zavrávorala. Tolik mrtvol na jednom místě jsem asi zatím neviděla.
Když Cas spatřil, že se drobátko hroutím k zemi, přiskočil a podepřel mě. Opřela jsem se o něj a snažila se normálně dýchat.
Prstem mi nadzdvihl bradu a zadíval se mi do očí. Jeho rty zvlnil jemný úsměv, a když mi zastrkával pramen opečených vlasů za ucho, usmíval se už zeširoka.
„Vallo, Vallo. Co ty tady proboha děláš?“ otázal se a než jsem stačila cokoli odpovědět silně mě objal.
Nutno dodat, že jsem se nebránila. Občas mi takovéhle objetí chybělo.
Když mě pustil a já mohla zase mluvit a dýchat, koukla jsem na něj úkosem a pravila: „Já? Já si tu hezky sedím, povídám si s tím moc milým pánem, kterému jsi pravděpodobně nedopatřením uřízl obě horní končetiny a bavím se. V tom dovnitř vpadne jistá skupinka policejních činitelů, vedených mimochodem tebou, a začnou systematicky vyhlazoval celé osazenstvo klubu,“ s hranou výčitkou jsem mu zabodla prst ho hrudi. „A ty se ptáš mě, co tu dělám?“
Cas se krátce zasmál. „Ten milý pán byl pobočník šéfa jednoho z největších gangů zaměřených na distribuci drog,“ rozpřáhl ruce a obsáhl tak celý klub. „Mrtvoly jsou většinou jeho společníci, zabijáci nebo dealeři,“ na chvíli se odmlčel, a pak pokračoval dál. „Ten zbytek, to je smůla, ale snažili jsme se minimalizovat ztráty na civilních životech.“
Zadívala jsem se na něj a nechápala. Když jsem ho viděla naposledy, byl plný ideálu rytířů Jedi. Vše se snažil řešit diplomaticky, vštěpoval mi ideu míru a nezabíjení, tvrdil, že vše se dá zvládnout za pomocí slov a ne zbraní. A teď tu stál, nad hromadou mrtvol a říkal cosi o minimalizovaných ztrátách na civilistech.
Odtáhla jsem se. „Změnil jsi se,“ pronesla jsem pomalu.
„Je válka, každý se musí přizpůsobit,“ řekl ledově a taktéž ode mě poodstoupil.
Chvíli bylo napjaté ticho. Stále jsem nevěřila tomu, co vidím a slyším. Cas Mall, člověk, kterého jsem znala snad nejlépe v galaxii tu přede mnou obhajoval své činy, které se nedaly nazvat jinak než vraždou.
Odkašlala jsem si a zadívala se do země. Pohled jsem zvedla až o notnou chvíli později. Pořád tam byl a v jeho očích jsem viděla tiché utrpení.
„No,“ začala jsem. „Asi půjdu, pravděpodobně máš hodně práce,“ obhlídla jsem masakr. „s úklidem.“ A vykročila jsem směrem ke dveřím.
Zadržel mě, pevně se mi zadíval do očí a řekl: „Moc rád jsem tě zase viděl, ale neděje se tak naposledy.“ Pak mě políbil na čelo a pustil.
Vyšla jsem z klubu jako omráčená. Pomalými, mátožnými kroky jsem se dobelhala k lodi, lehla si v ní do své kajuty a v ten okamžik vyčerpáním usnula.