Palčivý problém, pálivé řešení

Cersei měla vždycky jasnou představit, jak chce VLÁDNOUT ve SVÉ zemi. Neustále jí však někdo (a až podezřele často to byli rodinní příslušníci) podkopával nohy. Nakonec se však její největší nepřítel vynořil z řad lidu – když se všechny ty sociální případy z Blešího zadku a zbytku města upnuli k Vrabčákům, bylo zle. Každá spodina vždy najednou byla věřící až za hrob, když se jim mělo dostat „spravedlnosti“ a měli si polepšit. Každý takový věřící měl samozřejmě obrovskou důvěru ve svého duchovního vůdce a bla bla bla.
V podstatě bylo řešení tohoto problému nakonec jednodušší než rozšlápnout bábovičku. Jen malé bum.

Fandom: Píseň ledu a ohně / GoT

Na blbce to fungovalo

Khajiit, toho času profesionálním vrahem, měl vždycky za to, že do služeb městské stráže lidé vstupují opravdu jen z nouze. A že jen z nouze jsou přijímáni – i když jako vojáci za něco možná stáli, byli dutí jako tykve.
„Hej, ty tam! Co si zač a co tu chceš?“ bafl jeden markarthský strážný, když se khajiit po setmění připlížil k jarlově paláci.
„Mám naléhavou zprávu pro jarlova čaroděje.“ Voják se pořád tvářil nedůvěřivě. Bylo zle.
„Ne, vlastně jsem z Temného bratrstva a chystám se zabít jarla,“ odtušil khajiit pravdivě.
Voják se zasmál a pustil ho dovnitř. Fatální selhání, lehce řečeno.

Fandom: Skyrim

Bylo mu vyhověno

Dát Dannymu do ruky štít a chtít po něm, aby pobíhal po lese a uhýbal střelbě, to bylo minimálně odvážné. Sherwood ve své dobrotě samozřejmě nebyl s to v duchu pana Finniana vinit ze svého neštěstí. „Božíčku!“ vyjekl poplašeně, když se první (nepříliš dobře mířená) rána odrazila od jeho štítu.
„Božíčku, pomoz mi!“
Hodina se chýlila ke konci a ostatní z Dannyho týmu si uvědomili, že svého kolegu už nějakou tu chvíli neviděli. Až po plošném prohledání blízkého okolí odhalili Sherwooda velice dobře schovaného v hustém křoví. Aspoň něco mu nakonec šlo, chudákovi – nebo to byla ta vyprošená pomoc shůry?

Fandom: Felix Felicis!

Živá země, živí lidé

Raghu pozval Vincenta na léto domů. Do Indie.
Už cestou se Vincent dozvěděl, že Hajdarábád je šesté největší indické město a že na ulici je to hlava na hlavě. Raghu taky poznamenal, že krom kuchyně a nějaké té architektury toho není na mudlovské Indii moc zajímavého, že to pravé přijde teprve v kouzelnických čtvrtích města.
Jo, tam bylo teprve živo. Mnohem víc vůní, krámků, krámů a hudby než u mudlů. Skutečně samostatně tančící kobry. Všude někdo křičel. Po tom všem, plus Vincentově srážce s létajícím kobercem a mluvícím krokodýlem, bylo jasné, že Reggie náturou není taková rarita. Zkrátka jen domorodec.

Fandom: Felix Felicis!

Jistý konec kariéry

Bardové bývali v hostincích obecně vítaní. Někteří válečníci s dávkou medoviny pod kůží však s většinou nesouhlasili a panáci s loutnami v rukou jim neskutečně lezli krkem, i kdyby zpívali Ragnara Rudého.
Mladý absolvent Bardské univerzity vyrazil ze studií v Samotě přímo do terénu – cestou do rodného Markarthu se zastavil u Čtyř štítů v Dračím Mostě.
Nevšímal si poznámek nerudného orka v rohu hostince a vysokým hláskem spustil vlastní skladbu. Po verších: „Ó, čím jazyk pro barda je, ten poklad jeho drahý!“ se ork konečně zvedl.
Citlivě řečeno, bard byl záhy o svůj poklad oloupen a hostinský musel vytřít podlahu.

Fandom: Skyrim

Rychlý konec rebelie

Bleší zadek nebyl domovem nikoho, kdo by byl se svým životem spokojený. Krom existencí, které už svou existenci jako takovou v podstatě vzdaly, tu byli i tací, kteří se s nepřízní osudu prali, jak to šlo. Tedy dělníci. Královna Cersei potřebovala spoustu lodí, spoustu oprav, spoustu všeho, aby mohla vést svoje šílené války, ale lidem na oplátku nešlo nic.
Jeden z dělníků žil v Zadku odjakživa. Makal od rána do noci a sotva si za to koupil chleba, a to na tom byl ještě dobře. Vybízel svoje kolegy z Letních ostrovů a Pentosu k povstání, ale narazil na bariéru. Jazykovou.

Fandom: Píseň ledu a ohně

Společné poslání

Vlastnit byť jen malý hostinec bylo v Říčních krajinách vždycky trochu riskantní, za války smrtelně. Nebylo to ani dvacet let od jedné a už začala další.
Každá válka plodila divné alternativní skupiny, to už hostinský dávno věděl. Když se mu u výčepu usadila divná směska chlápků, tušil, že ti budou zrovna takoví. Uhratý puberťák, plešatý stařec s potetovanou hlavou, vychrtlý septon a jako oživlá mrtvola vypadající chlap určitě totiž tvořili nějaké šlechetné uskupení.
„Bratrstvo bez praporců,“ zněla jejich odpověď, když se hostinský zajímal, co jsou zač. Tušil, že poslání tohohle bratrstva bude tak vznešené, že se nebudou obtěžovat s placením.

Fandom: Píseň ledu a ohně

Už je to holt léta

Starý voják vzpomínal. „Většinou jsem míval šichtu před Dračí síní, vod tý doby, co jsem dostal šípem do kolene, jsem toho moc nenapajdal.“
Vnoučata kolem ohně nejevila o dědovo vyprávění žádný zájem. „Draci! Ty taky nepamatujete, co, fakani?“ zaskřípal se smíchem veterán a rozhrábl uhlíky. „Jednoho Drakorozený chytil rovnou v Síni, když jsem měl službu. To sem měl v gatích, byste…“
Děti jakoby ožily. „Takže si zažil i válku?“
„Bouřný hávy? Jakby ne. I bitvu o Průsmyk. No, ten drak…“
„Bitvu? A kdo vyhrál?“
Voják se dlouze zahleděl do ohně a na čele mu vyskočily vrásky. „No, jo, hergot, kdo?“

Fandom: Skyrim