-
Zatracená galaktická byrokracie. Člověk by si myslel, že založit mikroskopickou těžební společnost bude v hlavním městě galaxie hračka. Ale i když jsem šel prozřetelně rovnou k ďáblu, a nenechal se tam poslat až od čerta, opak se ukázal být pravdou. Z těch formulářů bych si snad mohl postavit dům a taky tam po mně chtěli nějaký počáteční kapitál kvůli akciím, ale nakonec se vše povedlo, já nikoho nezabil, jen lehce přidusil, a InnNova Corp mohla vesele fungovat jako zástěrka pro skutečné dění na Miu Leptonis IV. A těm maníkům za přepážkou ani nevadilo, že ručím Chrámem.
Není divu, že jsem pak dostal chuť zfárat se jako Gamorreán, a vlastně bylo docela štěstí, že jsem u Jess na ošetřovně v Chrámu našel někoho, kdo mi v tom mohl solidně asistovat. Po ujištění, že je o rytířku postaráno, jsme se bez delších keců vypravili do nedaleké putyky, kde jsme tenkrát slavili její pasování, a musím uznat, že ač by tou srajdou asi bylo lepší čistit motory, byla to taky jedna z mála věcí, kterou moje játra nestíhala odbourávat rychleji, než jsem já pil.
Postupně jsme si tím připili na zdraví Jessicy, na zdraví nás, na průjem senátorů, na zdraví Jessicy a pak dalších pár věcí, které jsem zapomněl spolu s nástupem pálení krku po přípitku.
Ten poslední byl na dobrou chuť.
[„Kdo by byl řekl, že poušť může být taky k něčemu dobrá,“] ucedil jsem nakonec, otřel si vousy a mávnul na droida, který už náš stůl zahrnul do expresního obslužného okruhu.
„A na to se napijem!“ skoro vykřikl wookiee s černým pruhem chlupů přes pravé oko, pozvedl sklenku a zamžoural pohledem na zrzavého kolegu v Jediiském rouchu a vysokých botech. Ten jej napodobil a s cinknutím a následným slzením očí do sebe oba kopli již osmou sklenku (4,3dl) prvotřídní Tequily z Mexika - což je jedna zapadlá planetka daleko od Coruscantu, která je více méně jednou velkou pouští s tím rozdílem, že není tak nudná jako Tatooine, páč zde místo Jawu pěstují obrovské lesy Agave a dělají z ní tento zabijácký nápoj.
Oba dva chlupáčci chlastali už dlouho první ligu a tak místo zvracení pod stůl objednávali další a potají z pod stolu ucucávali své zásoby, které s sebou přivezl prvně popisovaný, ze soukromé palírny na planetě Chrchl.
„Ani nevíš, Champie, jak jsem se těšil, až se spolu zase jednou zkoulujem .“ Vycenil bílé „zoubky“ v úsměvu a hodil někam naslepo hrst kreditových čipů.
Pomalu jsem sledoval balistickou křivku, kterou opsaly čipy a která končila ve výstřihu kolemjdoucí twi'lecké důchodkyně.
[„To je jen za dva body,“] konstatoval jsem po chvilce, protože trefit se tam fakt nebylo těžké, a odvrátil od té tragické scenérie oči.
[„Ale když už jsme u toho,“] u čeho? [„potřeboval bych taky někam vrazit pár peněz. Nějaké nápady?“] možná to znělo až moc formálně, ale samozřejmě jsem při tom už popadal další sklínku a jen přiživoval nezávaznou konverzaci.
Kreditům se přestal věnovat ve chvíli, kdy opustily jeho ruku, a s vervou se vrhl po další sklence. Následovalo další cinknutí, polknutí, nikdy nepřiznané zakašlání a až pak odpověděl.
„Jsem pro každou špatnost, Champie. Poslouchám.“
Chutná to fakt zajímavě, jako něco mezi pouštním chilli a náplní do plamenometů, přemýšlel jsem chvilku s inkriminovanou směsí na jazyku a teprve pak to polkl. Aha, a na něco bych měl odpovídat.
[„Mno, dejme tomu, že mě tenhle asketický život tak nějak přestal bavit, a dejme tomu, že jsem někde získal asi tak šest milionů kreditů v nova krystalech.“] Pokud mi s tím teda moje nová učednice nepláchne, napadlo mě na okamžik, ale stejně nebyl čas to nikam schovat a aspoň pak budu mít o důvod víc, proč jí věřit. Vůbec by mě dost zajímalo, jak si vede, ale použít republikové komunikační kanály teď během války, kdy to všechno monitoruje rozvědka, si fakt netroufnu.
[„Přemýšlel jsem, že bych něco z toho investoval, jen mě nenapadá kam.“] Samozřejmě tu byly fabriky na zbraně a vůbec spousta ekonomických legrácek kolem války, ale... od toho dávám pracky pryč, ať jsem jak jsem moderní.
„Chm,“ pousmál se, „je válka, nejvíc teď bude vydělávat něco, co lidi odpoutá od reality. Alkohol je jeden z příkladů. Také jsem slyšel, že se teď v Korporačním točí velké peníze ohledně farmaceutik a zkoumání, vylepšování získávání zdrojů energie. Mají tam prototyp generátoru studené fúze, do kterého můžeš lít klidně klasickou vodu z řeky. Mrmlali tam něco o zisku z okolní vlhkosti vzduchu či co,…“ říct to všechno mu trvalo déle, než si původně myslel a dalo mu to i víc práce. Nakonec to však dokázal a svůj úspěch korunoval vypitím další sklenky.
Tomu konci jsem moc nerozuměl, ale něco mi říkalo, že alkoholem to nebude. Tak jako tak nehodlám jít do žádné černé magie a hej – co je špatného na alkoholu? Kdyby politici víc chlastali, neměli by tolik času na vymýšlení békovin, na to vemte jed.
[„Palírny na Chrchlu by určitě s menší finanční injekcí mohly udělat díru do světa,“] pravil jsem polohlasně, zádumčivě si mnul bradu a čučel kamsi do blba, kde shodou náhod trávil svůj volný čas jeden z coruscantských policistů.
„Souhlasí,“ opřel si hlavu o ruku, „zainvestovat modernizaci, bla bla bla, reklamu, bla a nebál bych se, že to nebude vydělávat. Nějakou tu injekci ti klidně i poskytnu.“ Celé to zapít se stalo již standartem.
To, že jsem se v následujícím nášupu málem utopil, úplně přebilo moje snahy zeptat se, jakto že o Chrchlu ví taky. I když je fakt, že s reputací, jakou ta planeta má, se tomu nejde až tak moc divit.
[„Modernizace je fajn věc, ale co tradiční postupy?“] rozhodil jsem rukama, přičemž v jedné z nich byla stále sklenička, kterou právě opustily zbytky nápoje a odebraly se na krátký výlet po lokále.
„Tradiční postupy se musí zachovat,“ souhlasil.
[„Takže modernizace nebude a jen se to tam pořádně rozšíří,“] doplnil jsem a už si představoval Fanouše, toho Barabela, jak pobíhá po menší fabrice a řve na svoje zaměstnance, ať ty žížaly krájí pořádně. Nádhera.
Kde je další chlast?
„Hlavně ta propagace je důležitá. Díky ní na tom můžeš vydělat bambilion kreditů a ještě víc. Kořalka z Chrchle patří k tomu nejlepšímu, co dnešní alkoholový průmysl může nabídnout. Byla by hloupost toho nevyužít, pokud na to máš prostředky. A jak říkám. Pokud budeš chtít, rozbiju prasátko a můžeš jít do toho po hlavě.“
Rozbíjení prasátek, fuj, už jsme zase u násilí.
[„Každý kredit navíc se hodí,“] připustil jsem, i když mi něco říkalo, že mi po první etapě zařizování enklávy zbyde dost. A když už člověk koupí jednu planetu, proč by nevzal druhou, žeano?
[„Když rozdělíme prachy mezi reklamu a rozšíření výroby, nemůže to nevyjít. Přinejhorším z toho všeho můžeme udělat limitovanou edici a prodá se to hned i za trojnásobnou cenu.“] Pár tržních fíglů už jsem za tu dobu, co se flákám po galaxii, pochytit stihl.
„A na to se napijem!“
A taky že jsme se napili a taky že to jen tak nepřestalo. Než se slunce zase vrátilo na oblohu a než jsem šel kontaktovat Fanouše, proteklo ještě mnoho kořalky, slz, piva a i nějaká ta krev. Pěkně jsme pokecali o zkurvené válce, našich skvělých vůdcích a kdyby nás slyšel mistr Windu, asi mě do konce věčnosti posílá jen na pouštní planety.
Pokud by na nich pálili agávovici, možná by to stálo za to.
Chlouppek & Champbacca, společnost s bručením neomezeným
-
Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE
Místo: Coruscant, Chrám Jediů,
Datum a čas: 1 rok klonových válek. (22 let před Yavinem)
Kráčel jsem doprostřed sálu rady. Vztek z Stínova posměšného výrazu jsem před pár vteřinami zahnal.
Znovu jsem stanul uprostřed místnosti a čekal na rozhodnutí rady. Nechali mě několik minut dusit ve vlastní šťávě mých myšlenek. Nakonec promluvil mistr Yoda.
„ Znovu nám řekni, co stalo se na Bragbanu před čtrnácti lety. “
Znovu jsem se ponořil do myšlenek na minulost a vylíčil přesně, co se tenkrát stalo.
„Rád bych se o celou záležitost s Algernon De Bray postaral sám osobně, cítím se za nastalo situaci zodpovědný .“ ukončil jsem své vyprávění.
„ Ano to víme.“ Vložil se do rozhodnutí mistr Windu. „To ti dovolit nemůžeme. Si v celé záležitosti citově zainteresován. Tvé emoce by tvé kroky svedli ze správné cesty. Tuto záležitost přenecháme jiným.“
Chtěl jsem zaprotestovat, ale v duši sem stejně dávno věděl, že se takhle rada rozhodne. A její rozhodnutí i ovlivní mé další kroky. Na Majestiku jsem uvažoval, že z řádu odejdu a budu Alger hledat na vlastní pěst, ale neměl bych k tomu žádné prostředky. Jako generál budu těch prostředků mít dostatek. Takže mé rozhodnutí, zůstat na svém postu jsem nezměnil.
„ A jaké tedy sou mé další úkoly? Mám se připojit ke své 321. legii?“
„ Tvá legie byla stažena jako záloha, a v těchto chvílích doplňuje stavy.“ Sdělil mi mistr Windu. „ Prozatím můžeš zůstat v chrámu, a pomoci s výukou padawanů.“
„ Jistě mistře.“
Co víc jsem čekal, prostě mě na nějaký čas odsunuli stranou, až budou potřebovat zase si mě zavolají. Otočil jsem se a odešel z poradního sálu. V jídelně jsem se najedl. Ve své ubikaci vysprchoval, trochu si zdříml a zameditoval. Druhý den si vzal několik přednášek o silové iluzi. A po večeři se vydal do své ubikace.
Jel jsem výtahem, když z ničeho nic se na mé soukromé frekvenci ozval známí hlas.
[„ Mistře Denyzzi. Tady Wyrrgy. Jsem na orbitě planety…“ ]
„ Sláva.“ Přerušil jsem ho trochu nevrle. „ Nějaké novinky?“
[„ Ano a dost nepříjemné. Sejdeme se v hangáru chrámu, a přijďte prosím s lékaři.“]
„ Cože? … Počkejte.“ Ale komunikace už byla vypnutá. Má zlá předtuch se začala naplňovat. Doběhl jsem do lékařského centra a vzal sebou mediky. Když jsme dobíhali do hangáru, wookieeho loď dosedala na permabeton hangáru. O několik minut později sjela rampa lodi a z útrob lodi vykráčel wookiee s dvěma dětmi po boku, následován repulzními nosítky, a medidroidem.
Na nosítkách ležela Johauny.
Medici mě následovali a stanuli u nosítek.
Dívka byla celá pomlácená, obličej měla oteklí, část tváře a hlavy ožehnuté. Medidroid vysvětlil lékařům stav pacienta. Ty si dívku převzali a rychle zamířili do nemocnice. Následoval jsem je s wookieeem po boku. Chlupáč mě informoval o všem co se na Miu Lpstosis stalo. O útoku Vandalora, o tom jak se ho wookiee zbavil, prostě vše co se stalo. S naprostou vděčností jsem mu poděkoval, za záchranu Johy. I když sem ho poslouchal, byl jsem jako v nějakém nereálném snu. Mou myslí proudili různé myšlenky. Na minulost, na Grema, na Algernon. Na přítomnost. Měl jsem výčitky, že jsem tam na Miu nebyl, a tak vystavil Johy smrtelnému nebezpečí. A hlavně strach že Johy zemře.
Dorazili jsme do nemocniční sekce. Johy hned odvezli na operační sál.
Wookiee se omluvil, a požádal pomocný personál, jestli by ho zavedli za rytířku Karnis.
Já zůstal u operačního sálu, a čekal na novinky o stavu mé padawan.
-
Když se jim podařilo hodinu a půl před polednem vyklopit z baru, jejich nejisté kroky a hlasitý zpěv se vydaly směrem k Chrámu Jedi. Původně, aby nasrali mistra Windu, ale po cestě na to stejně úspěšně zapomněli. Cestou zpívali, pobuřovali a pobuřovali a celkově na sebe nijak výrazněji neupozorňovali.
Cestou a ustavičným prováděním blbin se jim podařilo docela vystřízlivět, a tak se mohli začít věnovat i těm okrajovým věcem.
Chlouppek převedl domluvenou částku kreditů na účet InnNova Corp, doporučil Champiemu používat přepravní společnost Perunica Express, nebo společnost jeho bratrance Wyrrgyho. Před branami Chrámu jej objal, nazval bratrem a vyzval k tomu, aby se postaral o Jess, jelikož druhý den on sám musí letět za trest na jednu misi, a nemůže zůstat. Do dvou měsíců by se však měl vrátit a ujistil zrzka, že přiveze dost tequily pro všechny…
Následovalo ještě jedno obejmutí, podání ruky a pak si nastavili záda a vydali se každý svou cestou.
Chlouppkovo kroky vedly na velitelství, kde se měl sejít se všemi členy jeho týmu, který zítra poletí na dalekou planetku, kde budou nějakou dobu pořádně kopat do Separatistického hnízda a celkově mu znepříjemňovat život. Jejich schůze netrvala moc dlouho. Chlouppek byl již téměř střízlivý, a tak byl schopný docela vnímat, co mu tam ostatní říkají. Poletí On, jeho rodianský side-kick B’li, feeorinský kuřák Banthek Ronie a pak ARC Jerremy a… to jediné mu stačilo vědět. Na zbytek se doptá cestou.
Mávl jim na rozloučenou a teď již jistým krokem vyšel co nejrychleji ke své lodi. Musel zkontrolovat vybavení, co si bude brát s sebou… inventura, nebo jak to nazvat, skončila až po západu slunce. Co teď? Únava se začala po té probdělé a prochlastané minulé noci projevovat, ale rychle ji zahnal. Musel se ještě před odletem vidět s Jess.
Do jejího pokoje na ošetřovně dorazil chvilku před půlnocí. Jess měla zavřené oči, ležela na lehátku, připojená na přístrojích a klidně oddechovala. Jak se na ní tak díval, začal se v něm mísit pocit štěstí, radosti, že je živá a pocit beznaděje a své vlastní neschopnosti, že jejím trápením nedokázal nijak zabránit. Neslyšně došel až k jejímu lůžku, poklekl u něj a jemně ji chytil za ruku. Na její tvářičce se objevil úsměv. Nechtěl ji vzbudit, musela odpočívat. Prošla si peklem. Pousmál se, když ho napadlo přirovnání, kterým by odměnil její houževnatost. Kdyby byla vzhůru, řekl by s notnou dávkou sarkasmu, že je v ní pořádná porce wookieeho. A i když vzhůru nebyla a budit ji nechtěl, potichu jí to řekl. Lehce se zavrtěla a zašeptala pár nesrozumitelných slov ze sna.
Byl tam s ní ještě nějaký čas. V duchu děkoval Champiemu, že se zhostil role, která měla patřit jemu. Že ji zachránil a postará se o ni. Měl toho chlapíka rád. Byl mu skutečně bratrem – a nejen vztahem k alkoholu. Snad mu to všechno bude moci jednoho dne vrátit…
Když ráno začalo nad vrcholky věží planety Coruscant vycházet slunce, díval se Chlouppek průzorem lodi k Chrámu Jedi, od kterého se stále vzdaloval a měl v tom stále pokračovat. V myšlenkách brouzdal ke své milované Jess.
-
Wyrrgy za doprovodu nemocničního personálu kráčel, k lůžkové sekci. Děkoval mladé twilecké dívce která ho provázela, že mu umožnila náštěvu Jess. Tak trochu nevěřil, že ho jediové pustí, protože slyšel o cílené izolaci jediů od jejich přátel a rodin. Hlavně v duchu děkoval, mistru Denyzzovi, že se za něj přimluvil.
Nemohl se dočkat, až Jess uvidí, a přesvědčí se že je v pořádku.
Dívka otevřela jedny ze dveří s nápisem intenzivní péče, a vpustila ho do malého pokoje. Útulný pokojík nebyl prázdný …
Jess napojená na spousta hadiček ležela na lůžku a spala.
Vedle ní na velkém pohodlném křesle poklimbávalo velké chlupaté stvoření oblečené do jediského roucha.
Spal jsem spánkem spravedlivých a tradičně se mi zdály úplně retardované sny.
Šel jsem chodbami Chrámu, bylo mi blbě, navštívil jsem átrium, napil se tam z jedné z té tisícovky fontán a bylo mi pořád stejně blbě. Rozhodl jsem se nicméně, že je to z vody, a šel si na ošetřovnu píchnout trochu fyziologického roztoku do žíly.
Takže když se mi teď o tom všem zdálo, vlastně to byla jen rekapitulace mé předchozí noci, dne, nebo co to vlastně u všech čertů bylo, a ta kapačka mi fakt slušela.
Wyrrgy si všiml zbídačeného stavu chlupatého jedi. Chlupatec se pohnul, a odhalil jeho krajana, wookieeského rytíře. Chvíli si myslel, že je to jeho bratranec Chlouppek, ale vyrazné rysi jeho bratránka zde chyběli. Na první pohled byl druhý wookiee o dost menší, něž Chlouppek, a na jeho tváři mu chyběla lisina černých chlupů po jizvě. Silné pochrupávání, a o dost silnější pach alkoholu, který díky wookieeskému čichu Wyrrgy cítil, poznal, že je jedi hodně ale hodně pod alkoholovou parou.
Díky indiciím z dřívějších vyprávění Chlouppka a Jess, mu došlo, že se poprvé a osobně setkal, mistrem, který Jess zde v chrámu učil.
Před ním se v docela neslušném stavu nacházel sám Mistr Champbacca. Wookiee se posměšně ušklíbl.
Potichu si promluvil s lékařským droidem o dívčině stavu. Pak si přitahl k Jessině lůžku z druhé strany pohodlné křeslo, sedl si k ní a chytl jí za levou ruku.
Při courání po Chrámu jsem potkal mistra Windu. Tedy aspoň jsem si myslel, že to je on, i když měl na sobě místo tradičního roucha nějaké vysoce nestandardní kožené hadry. Chvilku řval něco o zkurvených hadech ve zkurveném letadle, ale to už mi bylo jasné, že se mi to jenom zdá, a rozhodl jsem se pro probuzení.
Otevření jednoho oka odhalilo, že jsem na ošetřovně s Jess a kapačkou, a pak taky ještě s někým. Chvilku jsem váhal, jestli to, co se chystám udělat, není vzhledem k situaci moc radikální, ale nakonec jsem to přeci jen udělal.
Otevřel jsem i to druhé oko.
Přepravce nepohnutě seděl u dívky něco přes půl hodinu. Stále jí držel za ruku, a přemýšlel na různými příležitostmi v minulosti kdy se setkali. Moc často to nebylo, a před několika měsíci se poznali prvně. Ale ta malá lidská čarodějka si dokázala omotat svou osobností kolem prstu asi každého. A tak si jí oblíbil hned po několika minutách. A vlastně se ani nedivil, že jí před lety Chlouppek zachránil, a adoptoval. Wyrrgy doufal že se co nejdříve uzdravý a uvidí její krásný usměv.
Zdruhé starny z míst kde spal mistr jedi uslyšel opilecké chrochtnutí, a po chvíli a vrznutí křesla. Podíval se na mistra, který se snažil na jeho osobu zavostřit svůj podnapilí a mžourající pohled.
„ Zdravím mistře.“
[„Nazdar, vy dva,“] pozdravil jsem radostně a snažil se tak trochu zamaskovat to, že se vinou opice za všechny prachy nemůžu moc hýbat. Bude to chtít víc fýzáku. A říznul bych si ho žížalovicí, třeba je na tom pořekadle o chlupu psa přeci jen něco pravdy.
Jeho poznámka s tav mě prostě rozesmáli, a tak sem vybuchl smíchy. Po několika vteřinách jsem přestal, když sem si uvědomil, že bych mohl vzbudit Jess.
[„ Kromě mě tu sem jen já.“] Podotkl jsem trochu hravě abych ho zmátl. [„ Předpokládám, že vy jste Mistr Champbacca.“ ]
Dvojka chytrolínů, to mi tu tak ještě chybělo.
[„Jo, ale ty drby nejsou ani z půlky pravdivé, pánové...“] zakončil jsem větu nepřímou otázkou, protože mě celkem zajímalo, s kým mám tu čest. A to, že mě zná skoro každý, kdo mě potká v co možná nejnevhodnější dobu, je taky přímo trestuhodné. Budu s tím muset něco dělat.
Třeba míň potkávat lidi.
Wyrrgullhuk se zvedl a obešel dívčinu postel. Zastavil se u wookieeho křesla, sklonil se, velice pomalu aby zmatený krajan nezautočil. A natáhl ruku na pozdrav.
„ Jsem Wyrrgullhuk, bratránek Chlouppka. Možná jste o mě také pár drbů slyšel…“ Usmál přívětivě.
Už už jsem se chtěl zeptat na toho druhého, ale ten nějakým záhadným způsobem opustil místnost a zbyl mi tam jenom ten jeden.
Ruku jsem mu podal asi dost opilecky, ale snaha fakt byla, a hlavně jsem si při tom vzpomněl, že mi o něm Chlouppek skutečně říkal, dokonce právě včera. A vzpomenout si na to, to byl takový malý zázrak.
[„Jo, zmínil se. Nalil bych něco na uvítanou, ale mám tu jenom tohle,“] ukázal jsem palcem omluvně na pytlík s roztokem, co mi pomalu přecházel do žil.
[„A vůbec, co dělá decentní přepravce na tomhle výdělkem zapomenutém místě?“] zeptal jsem se ihned potom, protože mi to prostě tak trochu vrtalo hlavou.
Přepravce si přitáhl jedno z dalších křesel a posadil se naproti krajanovi. Sáhl do svého vaku, vynadal čutoru a podal ji mistrovy. „ Tady máte něco na zlepšení chuti.“ Pohodně se pak usadil a spustil.
„Tak za prvé sem tu kvůli Jess. Přeci je dost spřízněná s naším klanem. A chtěl jsem vědět jak je na tom.“ Ušklíbl se Wyrrgy. „ Zadruhé, jsem sem do chrámu přivezl z jedné planety dvě děti, a jednu padawanku, která tam skoro umřela.“
Inu, vesmír je malý, a o náhody v něm není nouze. Jak by asi kvantoví fyzikové vysvětlili to, že tenhle Wookiee nejen dobře zná mou bývalou padawan, ale někdy nedávno se taky účastnil nějakého odvážení dětí. Jen měl očividně větší kliku, protože moje padawan umřela úplně.
Čutoru jsem decentně ignoroval, kdo ví, co bylo vevnitř, a radši jsem se dál živil konverzací. Která byla díky mojí opici možná ještě přímější, než by byla za normálních okolností.
[„Ten váš klan,“] začal jsem odbíhat od Jess a snažil se vybavit si detaily Chlouppkova popisu, ovšem ony tam asi žádné nebyly, [„se taky živí přepravou, nebo děláte i něco trochu většího?“]
„ Nebojte se.“ Ušklíbl se, a natáhl ruku blíže k mistrovi. „ To je rodinej wookieeskej lék proti kocovině, a dalším neduhům. To nám maminky dávali od dětství, proto taky Chloupek dost vydrží.“ Zasmál se. „ Nědělejte, že nevíte, pokud znáte Chloupka, určitě vám o naší rodině něco řekl. A o mě trochu také.“ Řekl trochu káravě. „ Zabývám se přepravou a dalšími „Různými“ obchody.“
Chvilku jsem přemítal, proč s sebou do Chrámu nosí lék proti kocovině, ale místo otevřené otázky jsem si lehce cucnul a během jeho výkladu o dalších různých obchodech to válel po jazyku. No, možná jsem tím nežitím na Kashyyyku fakt o něco přišel.
[„Takže kdybych měl kopec prachů a seznam pár ne moc standardních věcí k sehnání, jak moc velký problém to bude?“] řekl jsem po polknutí té věci, jako by se nechumelilo, což byla pravda, protože se fakt nechumelilo.
„ Hm.“ Obchodník se zamyslel, dlouze mistra jedi pozoroval, a pak promluvil.. „ Tak částečně by mě zajímalo, proč jedi s obrovskýma prostředkama chrámu potřebuje něco… hm nestandardního.“
Lomcovák mě řádně nakopl, pít to bez kocoviny, asi tu chvilku budu pobíhat jako veverka na blikšiši. Strašná představa.
[„Celá tahle záležitost s Jedii a válkou mě začíná štvát, budu odcházet do důchodu a chci si zařídit letní sídlo. Tak proč trochu nezafinancovat rodinu, žeano?“] vysypal jsem ze sebe, podíval se na Jess a rozhodil rukama. Toto pořadí se nicméně ukázalo jako dost nešťastné, protože jsem díky tomu málem shodil kapačku, kterou se mi povedlo zachytit spíš s pomocí štěstí než umu.
Všiml si mistrovo reakce na kávoví lektvar a trochu se usměvavě a zákeřně se za křenil.
[„ Tak za trochu větší příplatek se dá sehnat spousta nestandardních věcí. A pár lidí s nestandardním zbožím znám“] mrknul na mistra.[ „ Seženu spousta věcí, a když ne seženou přátele, samozřejmě za dostatečnou finanční motivaci.“]
Tak jo, očividně teď přišla chvíle na finalizaci mého plánu. Chtěl jsem totiž pro enklávu sehnat nějakou tu obranu a to jak pasivní, tak i něco trochu aktivnějšího.
Chvíle brouzdání po HoloNetu stačila, abych nakonec jako nejvhodnějšího kandidáta zvolil stíhačky N-1. Sice se mimo Naboo shánějí asi dost těžko, ale jsou rychlé, hbité, i v dnešní době mají nadstandardní štítování, nějaká ta torpéda, hyperpohon a navíc hyperekologické motory, díky kterým bude odhalení naší přítomnosti na planetě ještě těžší. Nehledě na to, že budou pěkně ladit k mému Nubianu. Nějaký sběratel na ni na eGulfu nabízel dvě stě tisíc kreditů, což je pro mě momentálně docela pakatel, jen se k tomu dostat.
[„Potřeboval bych en jedničky. Aspoň čtyři,“] začal jsem to konečně sumarizovat nahlas a rychle pokračoval, než mu stihla padnout čelist, [„a když už mluvíme o Naboo, tak by se hodil i jeden z těch gunganských bublinových štítů. To se v sámošce obojí shání dost blbě.“]
[„ Ehm.“]
Obchodní si trochu odkašlal, protože ho mistrovo přání trochu zaskočilo, představoval si trochu jiné věci a tak ho jeho požadavek překvapil.
[„ No to je jako by jste se připravoval na malou válku.“] Pak se odmlčel. [„ Dobrá, nic neslibuju, poptám se, bude to trochu díl trvat…“] a pak si řekl cenu. [„ To je zatím záloha, se kterou budu potřebovat disponovat pokud kontakty zboží seženou.“
[„Není kam spěchat,“] ujistil jsem ho téměř okamžitě, protože už tak byl až moc rychlý. [„Momentálně u sebe stejně nemám víc než na dvě piva, prostě jsem jen zkoumal možnosti.“]
Samozřejmě tu byla možnost vzít ty prachy, co poslal Chlouppek, ale ten je poslal na investice do chlastu a i když bych to samozřejmě mohl snadno dorovnat, ještě tu byla šance, že mi moje nová učednice někde zdrhne, vysype náklad nebo rozštípe loď, takže radši neriskovat.
[„Ale rozhodně bych si vzal nějaký kontakt, protože to z dlouhodobého hlediska myslím vážně.“]
„ Tak to není problém. Až budete mít čas, a prostředky stačí se ozvat.“ Pak jsem se trochu zamyslel,
„ Můžete mě sehnat přes mistra Woallc Con-Denyze. Nebo přes chrámovou dopravní, mám s chrámem nějaké přeprvaní smlouvy tak na mě mají kontakt.“
[„Paráda,“] uniklo mi víceméně mimovolně a nadále jsem se věnoval nasávání kapačky.
[„A teď si s dovolením zase na chvilku zdřímnu při stráži, to jde totiž Jediům ze všeho nejlépe.“] Trocha sebekritiky ještě nikdy nikomu neuškodila.
Jako na povel mistr se znovu sesunul se do křesla, a usnul během několika vteřin. Dopravce sáhl do etorny, vytáhl čip kartu se svým kontaktem a strčil ji krajanovi do roucha. Obešel dívčinu postel a znovu se usadil po její levé straně. A také zavřel oči…
Šípkové Wooženky, tentokrát bez korektury, ta bude dodatečně
-
Šílená neonová světla pročesávala umělou tmu místnosti, mlha vystupovala ze všech koutů a obří podium jiskřilo tisíci flitry a miniaturními lasery.
Seděla jsem u baru a zaujatě sledovala hladinou svého drinku barvy radioaktivní zeleně. Tři brčka. Oh, miluju drinky se třemi brčky.
Kolem se v epileptickém tanci svíjely všechny možné živočišné druhy oblečené v nicotných úborech klubových stálic. Nalevo obsluhoval podivný rodian DJ pult a vlnil se do rytmu. V rohu se zas mladá dívka oddávala jakési droze a jakémusi chlapci zároveň, jejich přátelé přihlíželi a tvářili se dost tupě. Pochopila jsem, že droga u tamějšího stolu pravděpodobně vystřídala nejednoho majitele.
Všechno to bylo naprosto typické, takhle vypadal pravý klub, kam se chodila bavit „smetánka“ z vyšších pater hlavní planety. Brzy mě proto přestal bavit a já se nejen v myšlenkách vrátila ke svému drinku.
Byla jsem tak zaujata zíráním do sklenice, že jsem si ani nevšimla mladého muže, který si ke mně znenadání přisedl. Zvedla jsem hlavu teprve, když promluvil : „Mohu vás na něco pozvat, slečno?“ otázal se mile a doprovodil svou větu jemným usrknutím z vlastní skleničky.
Usmála jsem se. Koneckonců, usmívám se na všechny. Profesní deformace. „Zatím nouzí netrpím, ale věřím, že do budoucna bude vaší nabídky využito.“
Muž znovu usrkl a zakryl tím vlastní pousmání. „Krásně řečeno, slečno…,“ konec věty nechal viset ve vzduchu.
„Valla, jmenuji se Valla.“
Vzal mojí ruku a jemně ji políbil. „Moc mě těší, Vallo. Já jsem Neaw.“
Pokynula jsem mírně hlavu a prohrábla si vlasy. Neaw mě sledoval a nepřestával se usmívat.
„Nezdá se, že byste se tu příliš bavila,“ poznamenal.
Rozhlédla jsem se po klubu a přikývla. „Byla jsem zde s jednou svou přítelkyní, ale jak se zdá, zdejší prostor ji již nenávratně pohltil.“ To byla lež, ale těžko jsem mohla svému nejnovějšímu nápadníkovi říct, že zde čekám právě na někoho, jako je on. Někoho, kdo by mi koupil pár drinků a pobavil na tak dlouho, jak mi bude vyhovovat.
Mladík se zatvářil tajemně. „To byste si na ni měla dát pozor. Je zde mnoho nebezpečných osob, a pokud padne do rukou tomu nepravému...,“ odmlčel se a přisunul se ke mě blíž. „může to pro ni skončit dosti neblaze.“
Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru. Z tohohle bude víc než jen pár drinků. „Tak to mám asi veliké štěstí, že jsem potkala právě vás. Vy mě jistě dokážete uchránit před špatnými vlivy tohoto místa.“
Zasmál se a přiblížil o další centimetr, až jsme od sebe byli sotva na délku dlaně. „Jsem zde jenom pro vás, drahá Vallo. Pro nejpůvabnější dámu v širokém okolí jsem ochoten spousty věcí.“
Skryla jsem své předstírané rozpaky do loku ze skleničky. Díval se na mě a za jeho usměvavou tváří jsem zcela jasně vyčetla triumfální výraz. Tak to nebyl takový profesionál, jak jsem si myslela. Pravý přeborník by okamžitě poznal, s jakým konkurentem má tu čest.
Nu což, o to jednodušší to bude.
„Jste vážně laskav,“ zadívala jsem se mu do očí. „Opravdu mám štěstí, že jsem narazila na vás a ne na nějakého podivína, kterého pravděpodobně potkala moje přítelkyně.“
Neaw se právě nadechoval k nějaké dozajista duchaplné odpovědi, když se náhle rozrazily dveře a dovnitř vpadlo deset příslušníků coruscantské policie pod vedením jednoho rytíře Jedi.
Hudba ztichla, když nejbližší policista rozstřílel DJ pult.
Ohromeně jsem seděla, dívala se na zásahovou jednotku a nic nechápala. Vždyť je to jenom klub!
Ukazatelem špatnosti mé dedukce se ukázal sám Neaw, který okamžitě po vniku pořádkových sil vyskočil od stolu, až převrhl naše nápoje, a plavně zaskočil za barmanský pult, kde vytáhl dva blastery a začal střílet.
Okamžitě mi došlo, že nesedím na nejvhodnějším místě, ale dobrou otázkou bylo, KDE je nejvhodnější místo. Takovéto improvizované palebné pozice se totiž začaly tvořit po celé ploše klubu, a tak se celá prostora stala jedním velkým bitevním polem.
Výboje z blasterů mi létaly kolem hlavy a jeden mi dokonce mírně spekl pramen vlasů. V tu ránu jsem lehla na zem a zajela pod jeden ze stolů. Hned na to k mým nohám dopadlo tělo mladého děvčete v titěrných lesklých šatech, ovšem se zčernalou dírou v hrudi. Škoda těch šatů.
Byl to absolutní chaos a já netušila, co mám dělat. Kdybych se začala bránit, policejní blastery si jistě najdou svou cestu ke mě. Pokud se bránit nebudu, najde si mě jiný výboj. Jo, miluji tyhle situace.
Na přemýšlení jsem ovšem neměla příliš mnoho času, protože onen Jedi najednou přeskočil mou pozici, ladně dopadl na místo, kde se skrýval Neaw a jediným plavým sekem mu uťal obě ruce. Mladý elegán strašně zařval bolestí a v mdlobách se sesunul k zemi.
A přesně v ten okamžik jsem myslela, že se o mě mdloby pokusí taktéž. Jedi se nade mnou tyčil, světelný meč napřažený v hrozbě, se soustředěným obličejem bez jediné emoce.
S obličejem, který jsem tak moc dobře znala.
„Casi,“vydechla jsem a zírala na něj.
Jedi zavrávoral a na chvíli ztratil soustředění. Toho využila nepřátelská skupina a zpoza zničeného DJ pultu na něj vypálila salvu, kterou jen stěží vykryl. Jedna rána mu lízla rameno a Cas sykl bolestí.
Samozřejmě ho to nezastavilo, dokonce ani nezpomalilo. Rukou, v které neměl meč, mě popadl za límec a poměrně nešetrně hodil k bezvládnému Neawovi. Dostal mě tím z hlavního náporu palby.
Neodvážila jsem se za celou dobu zbytku boje vykouknout, a tak mám jen matnou představu o tom, co se dělo. Slyšela jsem steny umírajících, charakteristický zvuk odrážených střel od meče, šílenství a hrůzy plný jekot obyčejných civilistů. A pak najednou překvapivé ticho.
Seděla jsem za barem a ani nedutala. Nechtělo se mi lézt ven, nechtěla jsem vidět tu spoušť a ty mrtvoly.
Opravdu jsem usilovně přemýšlela nad tím, jestli za tím barem budu vysedávat do soudného dne, když se nade mnou náhle objevila rozcuchaná a ušpiněná hlava Case Malla, která se trochu ostýchavě usmívala.
Oplatila jsem onen plachý úsměv a přijala nabízenou ruku, díky které jsem se dostala na mírně třesoucí se nohy.
Stála jsem, oprašovala si své zelenkavé šaty a tiše nad nimi smutnila. Ta krajka bude pozdravovat ve věčných lovištích.
Teprve teď jsem zahlédla celou scenerii. Marně jsem přemýšlela, proč corusantským silám tohle místo stálo za takový masakr. Na podlaze jsem napočítala alespoň deset mrtvých a vyvalené končetiny zpoza DJ pultu mě usvědčily, že se tam skrývají další. Civilistů mezi oběťmi kupodivu tolik nebylo. Ona zmíněná dívka a dva chlapci. Zbytek vypadal jako záporáci nebo se v jejich blízkosti válely různé zbraně, dávající najevo, že se nejednalo zrovna o mírumilovné tanečníky.
Mírně jsem zavrávorala. Tolik mrtvol na jednom místě jsem asi zatím neviděla.
Když Cas spatřil, že se drobátko hroutím k zemi, přiskočil a podepřel mě. Opřela jsem se o něj a snažila se normálně dýchat.
Prstem mi nadzdvihl bradu a zadíval se mi do očí. Jeho rty zvlnil jemný úsměv, a když mi zastrkával pramen opečených vlasů za ucho, usmíval se už zeširoka.
„Vallo, Vallo. Co ty tady proboha děláš?“ otázal se a než jsem stačila cokoli odpovědět silně mě objal.
Nutno dodat, že jsem se nebránila. Občas mi takovéhle objetí chybělo.
Když mě pustil a já mohla zase mluvit a dýchat, koukla jsem na něj úkosem a pravila: „Já? Já si tu hezky sedím, povídám si s tím moc milým pánem, kterému jsi pravděpodobně nedopatřením uřízl obě horní končetiny a bavím se. V tom dovnitř vpadne jistá skupinka policejních činitelů, vedených mimochodem tebou, a začnou systematicky vyhlazoval celé osazenstvo klubu,“ s hranou výčitkou jsem mu zabodla prst ho hrudi. „A ty se ptáš mě, co tu dělám?“
Cas se krátce zasmál. „Ten milý pán byl pobočník šéfa jednoho z největších gangů zaměřených na distribuci drog,“ rozpřáhl ruce a obsáhl tak celý klub. „Mrtvoly jsou většinou jeho společníci, zabijáci nebo dealeři,“ na chvíli se odmlčel, a pak pokračoval dál. „Ten zbytek, to je smůla, ale snažili jsme se minimalizovat ztráty na civilních životech.“
Zadívala jsem se na něj a nechápala. Když jsem ho viděla naposledy, byl plný ideálu rytířů Jedi. Vše se snažil řešit diplomaticky, vštěpoval mi ideu míru a nezabíjení, tvrdil, že vše se dá zvládnout za pomocí slov a ne zbraní. A teď tu stál, nad hromadou mrtvol a říkal cosi o minimalizovaných ztrátách na civilistech.
Odtáhla jsem se. „Změnil jsi se,“ pronesla jsem pomalu.
„Je válka, každý se musí přizpůsobit,“ řekl ledově a taktéž ode mě poodstoupil.
Chvíli bylo napjaté ticho. Stále jsem nevěřila tomu, co vidím a slyším. Cas Mall, člověk, kterého jsem znala snad nejlépe v galaxii tu přede mnou obhajoval své činy, které se nedaly nazvat jinak než vraždou.
Odkašlala jsem si a zadívala se do země. Pohled jsem zvedla až o notnou chvíli později. Pořád tam byl a v jeho očích jsem viděla tiché utrpení.
„No,“ začala jsem. „Asi půjdu, pravděpodobně máš hodně práce,“ obhlídla jsem masakr. „s úklidem.“ A vykročila jsem směrem ke dveřím.
Zadržel mě, pevně se mi zadíval do očí a řekl: „Moc rád jsem tě zase viděl, ale neděje se tak naposledy.“ Pak mě políbil na čelo a pustil.
Vyšla jsem z klubu jako omráčená. Pomalými, mátožnými kroky jsem se dobelhala k lodi, lehla si v ní do své kajuty a v ten okamžik vyčerpáním usnula.
-
,,Mistře, co znamená vytvořit si pouto?“ zeptal jsem se svého mistra, který seděl vedle mě a tiše meditoval.
,,Pouto?“ opakoval po mě mistr Koran. Otevřel oči a zadíval se na mě. Moje čtrnáctiletá neposednost mě zase přinutila myslet na jiné věci než na meditaci, ale přesto se mistr nezlobil a díval se na mě přívětivě a laskavě.
,,Ano, mistře. Četl jsem o tom. Zdá se, že je to nějaké propojení mezi mistrem a žákem ale asi jsem to pořádně nepochopil.“ Ušklíbl jsem se na mistra.
,,Ano skutečně takové pouto existuje. Já osobně jsem ale také o něm pouze slyšel nebo četl. Prý propojí mistra a jeho padawana a oni spolu mohou například komunikovat pomocí myšlenek.“ Odpověděl mistr a zase zavřel oči.
,,Je možné, že jeden cítí bolest toho druhého?“ zeptal jsem se znovu.
,,Patrně ano.“
,,A co když jeden zemře? Zemře potom i ten druhý?“
,,O tak silném poutu jsem ještě neslyšel, ale je patrně možné, že pokud jeden z nich umře, ten druhý to velmi silně pocítí a to nejspíš opravdu velmi silně.“ Odpověděl mistr.
Procházel jsem základnou, která nebyla, až tak silně ozbrojená jak jsem čekal. Vojáků zde nebylo zas tak mnoho. Nejspíše počítali s tím, že jejich obrana, která vám vezme “šťávu“ je dostačující. Občas mě nějaký voják pozdravil, ale spíše si mě nevšímali a to ani, když jsem si hrál na zraněného. Ať jsem se snažil jakkoliv nemohl jsem Derka najít. Byl jsem si jist, že jsem s ním předtím komunikovat, nebo sem si to aspoň myslel, ale teď ani náznak jeho přítomnosti.
,,Jak dlouho myslíš, že ještě vydrží?“ zasmál se voják, který se nacházel, okus dál ode mě. Byl tam s ním ještě další voják, který se evidentně bavil stejně dobře jako ten první.
,,Moc času mu nedávám, šéf umí bejt pěkně přesvědčivej, když chce.“ Smál se ten druhý voják.
,,Jo to určitě, ale zatím se docela drží ten spratek. Je to prej Jedaj nebo co.“ Odplivl si ten první voják.
,,Jedi? Myslíš, že tu bude někde další?“ zeptal se ten druhý a poznal jsem na něm náznak nervozity.
,,Hned jak jsme našli tohohle spratka, šli jsme hledat loď. Našli jsme ji a to prázdnou nemyslím, že je tu nějakej další.“ Mávl rukou ten první. Pomalu jsem se k nim dobelhal, což je donutilo konverzaci přerušit a podívat se na mě.
,,Kde je ten kluk?“ zeptal jsem se prvního vojáka a trochu si pohrál s jeho myslí.
,,Je tři patra níž, sektor 056.“ Odpověděl voják pomalu. Ten druhý poskočil a podíval se na něj.
,,Co to děláš? Proč mu to říkáš? Je to nižší šarže.“ Druhý voják ho praštil po hlavě, což prvního probudilo.
,,Zapomeňte, že sem se na něco ptal.“ Obalamutil jsem oba.
,,Zapomeneme, že si se na něco ptal.“ Řekli oba vojáci sborově a já odešel.
,,Vstávej!“ řev a následná silná bolest Derka probudila z bezvědomí. Z jeho úst se vydral křik bolesti.
,,Takže chlapče, kdo je tvůj mistr?“ Zeptal se Zir Sull a s mrazivým úsměvem se díval na chlapce.
,,Dave Fox.“ Procedil mezi zuby Derk.
,,Ne!“ zařval Sull a poslal proti Derkovi silný výboj blesků, který chlapce zvedl ze země a vymrštil ho proti zdi. Těžce dopadl na zem a z úst mu vytiskla krev. Zvedl ruku a pomocí Síly si přitáhl Sulla, který to v tu chvíli neočekával a tak se neubránil. Sull dopadl na silové pole a to mu uštědřilo silný výboj, následně spadl na zem a skácel se na kolena.
Místností se rozezněl ledový smích.
,,Výborně. Opravdu výborně.“ Sull se nepřestával smát.
,,Cítíš to? Ten hněv? Posiluje tě. Nech ho, ať tě ovládne jen tak získáš opravdovou moc.“ Úlisný hlas se nahlodával do Derkovy mysli. Cítil ten hněv, který v něm žhnul. Toužil Sulla zabít za tu bolest a za to jak plive na jméno jeho mistra. Toužil být silnější, aby se mu mohl postavit.
Sull mávl rukou kamsi za sebe a pole se deaktivovalo. V tu samou chvíli se Derk odrazil od země a rozeběhl se proti nepříteli. Nepřemýšlel, byl to prostě reflex a on mu nedokázal zabránit. Sull se usmál a nonšalantně mávl rukou a Derka odmrštil zpátky dozadu.
Sull vytáhl světelný meč a hodil ho k Derkovi.
,,Je čas tvé pomsty. Vezmi si ji, jestli na to máš.“ Zasmál se Sull a zažehl svůj červený světelný meč. Derk čapl meč a rozeběhl se proti nepříteli znova. Při běhu aktivoval svůj zelený meč a sekl po Sullovi. Meče zajiskřili a spojili se v ohlušujícím prskaní.
Pocítil sem Derka, ale to co jsem cítil, se mi vůbec nelíbilo. Byl to hněv, ale velmi silný hněv. Čas mi docházel, musel jsem si pospíšit. Rozeběhl jsem se a moje kroky se rozezněli chodbami. Na místo mého cíle jsem běžel tak kolem dvaceti minut, protože sem musel základnu obíhat. Čert ať vezme toho, kdo tuhle základnu navrhoval. Doběhl jsem do sektoru 056. Na zdech byli rýhy od světelného meče a všude kolem mrtvý vojáci. Přiklekl jsem k jednomu, co ještě dýchal.
,,Co se tu stalo?“ zeptal jsem se ho.
,,Lord Sull s ním začal bojovat. Ale boj se vymkl kontrole…“ odmlčel se a začal kašlat krev. Sull? To snad není možný. Co dělá tady?
,,Kde sou teď?“ zeptal jsem se znovu.
,,Mířili na střechu.“ Ukázal na dva vtahy vedle sebe. Výtahy? Zatraceně! A já to bral po schodech. Rozeběhl jsem se k jednomu z výtahů a stiskl tlačítko na přivolání, následně jsem se vrátil k vojákovi a trochu ho ošetřil. Hned jak přijel výtah, skočil jsem do něj a namířil si to na střechu.
Derk čapl meč a rozeběhl se proti nepříteli znova. Při běhu aktivoval svůj zelený meč a sekl po Sullovi. Meče zajiskřili a spojili se v ohlušujícím prskaní. Derk odskočil dozadu a mrštil silou po Sullovi, který tomu odolal. Derk už nedovedl svůj hněv krotit a cítil, jak ho zuřivost spaluje zevnitř. Namlouval si, že to nevadí, že Sulla porazí a pak hněv zažene, ale v tuto chvíli se hněvem nechtěl zatěžovat, protože mu dodával sílu, kterou potřeboval. Pomocí obou rukou vytvořil silné odmrštění, kterému tentokrát Sull odolat nedovedl a tak byl odmrštěn dozadu. Nepřítel narazil zády na dveře cely. Následně je otevřel a vyběhl ven. Derk bez rozmýšlení vyběhl za ním.
Před celou na něj už čekali vojáci, co ho měli zastavit. Předním zahlédl Sulla, jak nastupuje do výtahu a dveře se za ním zavírají.
Jeden z vojáků okamžitě zareagoval a vystřelil po Derkovi, který střelu odrazil pomocí meče a pak se rozeběhl proti vojákům z neutuchajícího hněvu, který ho nutil postupovat dál.
Pobil je, všechny je pobil. Kolem Derka se váleli mrtví vojáci. Kde si v rohu klečel jeden z vojáků a měl useknutou ruku a prosil o milost. Derk k němu pomalu přišel a zadíval se na něj.
,,A mě by se od tebe milosti dostali, kdybych byl na tvém místě?“ zeptal se suše Derk.
,,Ano.“ Přikývl voják.
,,Lháři!“ zařval Derk a namířil laserové ostří na vojákův krk.
,,Prosím. Mistře Jedi, prosím. Mám rodinu dvě dě…“ voják to již ale nedopověděl, protože jeho krkem projel meč jako nůž máslem. Pak doběhl k dvěma výtahům na konci chodby. Ten, kterým odjel Sull stále fungoval a podle číselníku nad dveřmi jel až úplně nahoru. Derk si přivolal první výtah a také se vydal nahoru.
Ten hněv byl silný, cítil jsem ho jako by byl můj vlastní. Ale nejen hněv i bolest. Derk s někým bojoval, ale ten někdo mu evidentně dával co proto.
,,Sull.“ Procedil jsem mezi zuby.
Derk se pokusil o výpad, kterým hodlal Sulla probodnout, ale nepřítel uhnul a jedním přesným seknutím odsekl Derkovi ruku. Bolest se mu rozlezla po těle a on klesl na kolena.
Mojí rukou projela nesnesitelná bolest, která mi pulzovala každým nervem v ruce. Klesl jsem na kolena a potlačoval křik.
,,Derku.“ Vydralo sem i z úst, které byli zkřivené v bolestnou grimasu.
Derk se díval na Sull a v očích se mu leskly slzy bolesti. O kus dál ležela jeho ruka, která svírala stále světelný meč.
,,Tak chlapče. Kdo je tvůj mistr?“ zeptal se tiše Sull.
,,Dave Fox.“ Zašeptal Derk. Sullova ruka sevřela Derkovi hrdlo a pomalu ho začal zvedat.
,,Pak si pro mě zbytečný.“ Sykl Sull.
,,Jsem Jedi.“ Prodral Derk skrz sevřené hrdlo.
,,Zemřeš! Jedi!“ pronesl Sull z opovržením a pustil do Derkova těla blesky.
,,Pusť ho Sulle!“ zařval sem, hned jakmile sem vyšel z výtahu. Viděl jsem jak Derkem prochází blesky, ale zároveň sem je cítil v mém vlastním těle. Sull přestal s mučením Derka a pomalu se na mě otočil.
,,Ach už jsem se bál, že nedorazíš. Můj starý příteli.“ Usmál se Sull, ale Derka stále nepouštěl.
,,Řekl jsem, pusť ho!“ aktivoval jsem meč, abych svou výhružku dovršil.
,,Jak si přeješ.“ Usmál se Sull a následně probodl Derka mečem, potom ho odhodil stranou. Mým tělem se prohnala bolest, která mě srazila na zem. Bolest byla nesnesitelná, rázem se přidali i smutek a zlost.
Rozeběhl jsem se proti Sullovi. Odrazil jsem se a vší silou jsem udeřil do Sulla, který útok vykryl mečem ale i tak ho síla uderu srazila na zem. Udělal kotoul zpět a vmetl proti mně blesky, které pohltil můj meč. Pomocí Síly sem silně odmrštil Sulla a ten těžce dopadl na zem o kus dál na kraji střechy. Rychle sem běžel k němu, ale Sull se rychle dostal na nohy a z obou rukou mu vystřelili silné blesky, které se řítili proti mně. Odrazil jsem se vší silou a skočil, co nejvýše sem dovedl. Naštěstí to stačilo a bleskům jsem o chlup unikl. Následně jsem nahromadil Sílu a odmrštil jsem sám sebe proti zemi. Dopadl jsem na zem a meč zarazil do ní, kolem mě se utvořil shluk Síly a vše odmrštila. Silná kruhová vlna smetla vše, co se jí postavilo do cesty i Sulla, kterého to odmrštilo, a zřítil se ze střechy dolů. Doběhl jsem na kraj střechy, abych viděl, jak naskakuje na stíhačku a odlétá pryč. Nechal sem ho být a běžel sem k Derkovi.
,,Mistře.“ Natáhl Derk ruku. Jeho hlas byl chraplavý. Ústa se mu plnila krví
,,Derku. Je mi to tak líto.“ Poklekl jsem k němu a vzal ho za ruku.
,,Zklamal jsem, mistře.“ V chlapcových očích se zajiskřily slzy.
,,Ne chlapče to já.“ Volnou ruku jsem mu položil na rameno. Cítil jsem, jak z něj vyprchává život. Cítil jsem to v sobě. Nikdy jsem nevěřil, že se to opravdu stane a já získám pouto se svým padawanem.
,,Hnal mě hněv. Chtěl jsem…“ Derk se rozkašlal. Trochu jsem ho natočil na bok, aby ho krev nezadávila.
,,Chtěl jsem ho zabít.“ Pronesl Derk sklesle.
,,Možná ano. Ale i když sem cítil hněv, který v tobě byl, cítil jsem i to jak si ho nakonec potlačil. Bylo to v tu chvíli, když tě držel.“ Usmál jsem se na něj.
,,Protože se mě zeptal, kdo je můj mistr. A já si vzpomněl na vše…“ zase se rozkašlal. Srdce se mi sevřelo bolestí.
,,Na vše co jste mě naučil.“ Pokusil se Derk o úsměv.
,,Už dlouho jsem tě neměl čemu učit. Jsi již dlouho připraven na to stát se Jedim.“ Stále jsem se na něj usmíval, i když ve svém nitru jsem křičel.
,,Nemohl jsem si přát lepšího žáka.“ Dodal jsem a v očích jsem ucítil slzy.
,,Děkuji, mistře.“ Zašeptal Derk a zavřel oči. V tu chvíli jsem to pocítil nepředstavitelnou fyzickou bolest. Moje tělo jako by bylo probodáváno tisíci noži a zároveň opalováno ohněm. Do toho se zapojila duševní bolest nad ztrátou Derka. Srdce se mi bolestně sevřelo. Do očí mi hrkli slzy a já svěsil hlavu.
,,Odpusť mi.“ Zašeptal jsem do ticha.
Stíhačka se pomalu vzdalovala od základny, která chvíli na to začala vybuchovat, až nakonec skočila v explozi celá. Nevěděl jsem, co měl Sull za lubem a ani mě to nezajímalo. Hodlal jsem ho najít a jednou provždy zastavit. Ale to muselo počkat, nejdřív musel dovézt Derka do chrámu, kde mu bude dopřán pohřeb, jaký si zaslouží a pak mi už nebude zbývat nic jiného než chrám opustit.
Zůstával jsem v chrámu jen kvůli němu, abych dokončil výcvik, ale teď už mě tam nic nedrželo, musel jsem uprchnout. Protože jakmile by se dozvěděli o mně, a o Kiře neskončilo by to dobře. Věděl jsem, že jakmile by se dozvěděli o jejím stavu odvedli by jí ode mě. Ale to jsem nemohl dovolit, byl jsem připraven chránit svou rodinu. Kiru i mé nenarozené dítě. Naštěstí byli v chrámu stále lidé na které jsem se mohl spolehnout a kterým jsem mohl bezmezně věřit
-
V klidu a míru jsem spala v kajutě své lodi bezesným a osvěžujícím spánkem. Byla bych rozhodně spala mnohem déle, kdyby najednou někdo nezačal mlátit do vstupních dveří jako šílenec.
Vylekala jsem se a rychle se posadila na posteli. Z toho náhlého pohybu se mi zatočila hlava a já sebou řízla zpátky do peřin. Zatracený tlak. Druhý pokus byl opatrnější, sedla jsem si pomaleji a ospale mžourala do přítmí kajuty.
Buch! Buch! Šílenec si nedal pokoj.
Vyhrabala jsem se z přikrývky, spustila nohy na studenou podlahu a chvíli hledala svoje teplé bačkory. Růžové. S mašličkou. Pán, co mi je věnoval sice vkus neměl, zato oplýval jinými přednostmi.
Pomalu jsem se šourala ke vstupu do lodi. Stačila jsem na sebe jenom natáhnout tyrkysový župan a cestou se učesat. Ne nadarmo jsem měla v každé chodbě zrcadlo a v té hlavní dokonce stojan s kosmetickými proprietami.
Provizorně připravena k přijímání návštěv jsem otevřela vstup a čekala, co se bude dít. Nanosekundu poté dovnitř vletěla postava oděná v hnědém plášti, na nic se nezeptala a okamžitě zamířila do salonku. Nechala mě naprosto zmatenou stát u otvoru a nic nechápat.
Teprve asi po minutě šok pominul a já opatrně nahlédla do onoho pokoje. Opravdu tam byl, netrpělivě a evidentně frustrovaně přecházel místnost sem a tam.
„Ehm,“ odkašlala jsem si. „Dobré ráno...?“zvedla jsem hlas v otázce.
Cas, neboť ta hnědá šmouha byl skutečně on, ke mě přiskočil, naznačil pohyb, jako by se mnou chtěl zatřást, zarazil se, odkvapil na druhou stranu místnosti a celou akci opakoval asi třikrát. Poslední kolo zakončil silným úderem do stěny.
Nejdřív jsem jenom překvapeně hleděla, pak se začala usmívat a nakonec jsem si sedla na měkkou pohovku a pobaveně ho sledovala.
Zastavil se přede mnou a podíval se na mě zmučeným pohledem, tiše prosíc o pomoc.
„Dáš si kávu? Zrovna jsem přemýšlela, co posnídám a k těm koláčkům, co tu mám, se káva náramně hodí.“
Probodl mě pohledem a nepřestával probodávat další minutu.
„Beru to jako souhlas,“ zvedla jsem se a zamířila ke kuchyni.
Zadržel mě a podíval se mi do očí. Tolik utrpení a frustrace jsem v nich viděla naposledy před třemi lety, kdy jsme si říkali sbohem.
Zabolelo mě u srdce. Pohladila jsem ho po tváři. „Co se ti stalo, chlapče můj?“
„Já už nemůžu, já...já už prostě nemůžu.“ Odmlčel se. „To co jsi viděla předevčírem, všechny ty kecy, co jsem ti řekl. O válce, o nutnosti přizpůsobit se. O obětech, které musí být pro blaho většiny. Co se to z nás stalo, Vallo? Kdy, kde a proč nastal ten obrat od ochránců míru a spravedlnosti k řezníkům? Proč se každý den budím a vím, že na mých rukou ulpí další a další krev? V noci nemůžu spát kvůli křiku těch, které jsem zabil. Viděl jsem je umírat, krájel jsem je jako nájemný vrah, bez emocí, rutinně. Posílají mě pozabíjet drogové dealery. Vezměte tam Jediho, budete mít jednodušší práci. On se tam jenom prožene se světelným mečem a nadělá ze všech kebab. Ale co moje svědomí? Zajímá to někoho? Viděl jsem tolik smrti. A většinu jsem způsobil já! Protože v našem slovníku už najdeš jenom boj, smrt a jatka.“
Díval se na mě a ten jeho zubožený a trýzněný pohled mi podlamoval kolena.
Co na tohle říci. Byla jsem informačně přehlcena tím náhlým doznáním. Podobné výkřiky do tmy plné zoufalství a bolesti nebyly něčím, co bych slýchávala každé ráno, pět minut po probuzení.
Mlčela jsem, nebyla jsem schopna cokoli odpovědět.
Nejistě jsem se k němu přiblížila, vzala jeho neodporující ruce a stiskla v utěšujícím a konejšivém gestu. Jak jsem alespoň doufala. Usmála jsem se na něj.
Díval se do zdi asi deset centimetrů nad mojí hlavou. „Jsem unavený, Vallo,“ šeptl. „Strašně unavený.“
„Ehm,“ odkašlala jsem si. „Nikdo tě z ničeho nemůže vinit. Byl to rozkaz, Casi. A ty ho musíš plnit. Své nadřízené, radu, ty viň. Ale ne sám sebe.“ Naaranžovala jsem mu hlavu tak, aby na mě koukal. „Ty tím nejsi vinen. A pokud tě to opravdu tíží, buď rád. Znamená to, že máš ještě svědomí, že nejsi tak zkažený a zlý, jako ti nad tebou.“
Ten výraz, co měl na tváři, mě děsil. „Bojí se nás, všichni. Jsme tu jen jako žoldáci republiky, masoví vrazi. Možná, že za to může rada a politici, ale nic to nemění na tom, že krev je na našich rukou, ne jejich. Já je zabil, ne oni. A můžeš se stokrát ujišťovat, že jenom plníš rozkazy, ale ti mrtví straší tebe, ne je.“
„Co s tím chceš dělat?“ zeptala jsem se potichu.
Nastalo ticho. Dlouhé. „Asi odejdu z řádu,“ zněla nakonec odpověď. „Zalezu na nějakou zapadlou planetku a budu tam v klidu žít. Živit se porůznu a meditovat.“
Otřásla jsem se při představě života na farmě, obklopená velkou a nekonečnou nicotou.
„Brání ti v tom něco? Máš přece nárok na odchod,“ optala jsem se.
Pokýval hlavou. „Ano, to jistě mám. Ale budu si připadat jako zrádce. Nebo zbabělec. Ten, co utekl před problémy a nechal ostatní bratry a sestry v krvavé válce.Nejsem si jistý, jestli tohle chci.“
Odfrkla jsem si. „Jak jsi sám říkal, rytíři Jedi tu nejsou od masových vražd a genocid. Nejsi zrádce, jenom jdeš za svým přesvědčením. Casi, nikdo ti nemůže nařídit být vrahem.“
„Samozřejmě, že máš pravdu,“ zasmál se. „Ty máš vždycky pravdu.“
„Je skvělé, že sis toho všiml,“ odtušila jsem kysele.
Nastalo ticho. Oba jsme trochu nervózně pošlapovali a nevěděli jak přesně konverzační mezeru vyplnit. První promluvil Cas. „Hm. Tak to bylo asi všechno, co jsem ti chtěl sdělit,“ zadíval se směrem k východu. „Promiň, že jsem tě otravoval a taky za ty citové výlevy. Už půjdu.“
„Ne,“ řekla jsem možná trochu důrazněji než jsem chtěla. Cas se na mě mírně překvapeně podíval.
Chytla jsem ho za ruku. „Počkej ještě, tak dlouho jsme se neviděli. Spěcháš někam?“
Zadíval se na mě shůry svých sto devadesáti centimetrů. „Vlastně ani ne, zabíjet můžu kdykoli jindy.“
Posadila jsem se a on přijal místo vedle. „Víš,“ začal. „Stejně mě zajímá, co tady děláš. Nemáš být na Scaline a vytvářet rodinnou pohodu u svého manžela?“
Ušklíbla jsem se. „Hrabě de Royac si mého zmizení nevšiml asi čtrnáct dní. Z toho usuzuji, jak moc se o mě zajímal. Na druhou stranu vypsal solidní odměnu na mé dopadení a bezpečné odevzdání do jeho rukou. Asi měsíc na to. Něco mi našeptává, že stejně na popud mé matky.“ Otočila jsem se na něj. „Víš, Casi, inspiroval jsi mě. Zjistila jsem, že život v paláci je bezesporu jednoduchý a bezstarostný. Ale nudný! K uzoufání! Po tom, co ses vrátil na Coruscant, jsem si asi měsíc převáděla velkou spoustu peněz na tajné fondy, co mám na Curychu. Vzala jsem si loď, do ní dala všechno, co potřebuji a vyrazila jsem. Naučil jsi mě toho víc než si myslíš. Už se potloukám dva roky, měla jsem častokrát značné problémy, ale pokaždé jsem přežila. Je to skvělý život a rozhodnutí opustit palác bylo to nejšťastnější a nejprozíravější v mém životě.“
Nechápavě vrtěl hlavou. „Čekal bych od tebe spoustu věcí, ale tohle. To je opravdu radikální. Nicméně vítané,“ přiblížil se ke mě. „Jsem strašně rád, že tě vidím. Chyběla jsi mi. Opravdu.“
„Ty mě taky,“ vydechla jsem. „Myslela jsem na tebe. Často.“
„To mi lichotí. Krásná hraběnka de Royac myslela na jednoho prašivého Jediho. Roste mi ego.“
„Cyniku,“ dloubla jsem do něj. „Takhle znevažovat chvilku citového vypětí.“
Chytil mi ruce dřív než jsem ho stačila znovu dloubnout. Přitáhl si mě k sobě. „Neznevažuji, jsem dojat. Jenom to jako správný Jedi neumím dát najevo.“
Nebránila jsem se. „Měl bys pilně cvičit, brzo jím už nebudeš.“
„Rád začnu svůj výcvik co nejdříve. Jsem učenlivý.“
Naše rty se spojily a zbytek už si umí každý domyslet sám.
************************************************************
Leželi jsme vedle sebe a vychutnávali si přítomnost toho druhého. Hladil mě po vlasech a namotával si jejich prameny na prst.
„Víš,“ řekl pomalu. „Už když jsem tě viděl v tom baru, něco mi blesklo hlavou. Taková myšlenka, možná hloupá, naivní. Netuším, jestli budeš souhlasit...“
Otočila jsem se, abych mu viděla do očí. „O co jde?“ zeptala jsem se.
„Ehm,“odkašlal si. „Zítra odlétám na jednu misi, jednoduchá záležitost na planetě Taanab. Pak už se nehodlám vrátit. A, víš, napadlo mě...“
„Tak co je to?“ pobídla jsem ho netrpělivě, protože zmínka o nějaké misi ve mě vyvolávala potlačovanou vzpomínku na to, jak jsme se loučili minule. Ze stejného důvodu, misi. Nechtěla jsem to prožít znovu, hlavně, ať mi už nikam neodlétá.
„Hm...kdybys totiž náhodou měla zájem, tak...víš...myslel jsem...ehm...Nechtěla bys letět se mnou?“ řekl konec věty značně zrychleně a evidentně si oddychl.
Chvíli jsem na něj hleděla a čekala, až mi to konečně dojde. Letět, s ním. Někde se usadit a žít šťastně až do smrti. Jasně, to tak. I když. Proč vlastně ne? Dumala jsem nad nečekanou nabídkou a zvažovala všechny možnosti. Bylo by přece tak krásné být s ním a na nic zlého nemyslet. Protože s ním se mi nemůže nic stát.
Ale co když se usadí na nějaké hrozné, bohem zapomenuté planetě a nejlépe na jejím nejzazším okraji? Ne, postarám se o to, aby se tohle nestalo.
Moje myšlenky stále ubíhaly, ale moje ústa už dávno převzala kontrolu. Políbila jsem ho a řekla jsem: „Ano, moc ráda s tebou poletím.“
-
Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE
Místo: Coruscant, Chrám Jediů,
Datum a čas: 1. rok klonových válek. (22 let před Yavinem)
Čtvrtý den jsem se „poflakoval“ po Chrámu. Čas jsem trávil učením padawanů umění iluze, návštěvami ošetřovny, kam jsem chodil na návštěvy Johuany a rytířky Karnis. Mladá rudovlasá rytířka se podle ošetřovatelů pomalu dostávala do lepšího stavu. Zato stav mé padawan se ne a ne zlepšovat. Jedi léčitelé jí usilovně hlídali a léčili, ale její stav byl stále vážný.
Ani můj psychický stav nebyl o nic lepší. Meditace, která mě měla přivést ke klidu duše, moc nepomáhala. Hlavou se mi honily obrazy a vzpomínky z minulosti, neustále jsem si přehrával události osudného dne, kdy jsem přišel o Algernon. Během těch několika dní jsem vymyslel snad tisíce scénářů a možností, při kterých jsem se tenkrát zachoval jinak a Algernon zachránil. Lpěl jsem na minulosti, i když jsem věděl, že bych jako Jedi neměl. Ale nešlo to, i díky tomu, co se stalo Johauně. Její zranění jsem si také vyčítal. I když mé jednání zachránilo rytířku Karnis. Vyčítal jsem si, že jsem jednal ukvapeně a Johuanu nevzal sebou.
Odpoledne čtvrtého dne po třech hodinách výuky jsem se chystal, že si trochu zacvičím se staršími padawany boj se světelným mečem. Unavit tělo, abych zahnal chmurné myšlenky. Ale než jsem dorazil do jedné z tělocvičen, byl jsem předvolán k Radě.
Konečně.
O několik desítek minut později jsem stanul uprostřed sálu Rady a čekal, čím mě starouškové pověří a nebo, o to hůře, za co mě sprdnou.
Po první větě mistra Mundiho jsem si odechl.
„Mistře Denyzzi, na Taanabu došlo k nečekané situaci,“ rozpovídal se Cerean. „ Pobočku AgriCorps na Taanabu obsadila pirátská skupina Bhushovo kopí, žádají výkupné za naše lidi.“
Mistr se odmlčel, přerušil jsem jeho uvažování. „Takže mám odletět na Taanab se svou legii klonů nebo s malým klonovým komandem a situaci vyřešit?“
„Ne. Piráti razantně dodali, že jestli se v systému objeví jen jediná republiková válečná loď nebo nějaký klon, neprodleně rukojmí popraví.“ Mistr se nadechl a mluvil dál. „Rada se rozhodla vyslat malý tým, který vyjedná předání výkupného a rukojmích. V týmu budete vy, mistr Champbacca a rytíř Cas Mall, který v minulosti už s touto skupinou měl co dočinění.“
Dál pokračoval holohlavý mistr Windu.
„Tato mise je označená jako diplomatická, odletíte i s výkupným rovnou na Taanab za dvě hodiny v jednom z konzulárných křižníků.“
„Ano, mistře.“
Vyslechl jsem pár rad. Pak jsem se otočil a vydal se vyzvednout výkupné a své kolegy.
XXX
Místo: Paluba republikové konzulární lodi Modesty,
Někde v hyperprostoru mezi Coruscantem a Taanabem.
Seděl jsem v salonku růžové republikové konzulární lodi jménem Modesty a pročítal si data naší současné mise na datapedu.
Létat v republikové konzulární lodi nemám moc rád, tenhle typ lodí většinou přitahoval nežádoucí pozornost. Hlavně díky tomu, že tento typ lodě má status diplomatických plavidel a často ho používají nejrůznější senátoři či politici ke svým cestám. Samozřejmě i Chrám používá tyto lodě pro svá oficiální „politická“ jednání.
Pozornost, kterou loď vzbuzuje, mi není příjemná, asi to bylo tím, že jsem posledních několik let strávil jako tajný soukromý vyšetřovatel v podsvětí, bez oficiální republikové podpory.
Možná jsem si také vzpomněl na to, co se stalo na Naboo, když se Nute Gunray rozhodl zničit jinou konzulární loď Qui-Gona a Kenobiho. Také je pravda, že jiný případ, kdy by někdo takhle cíleně na tento typ lodí zaútočil, jsem si nedokázal vybavit. Ale v téhle době válečného stavu bych se nedivil, kdyby náš transport přitáhl nežádoucí pozornost Separatistů. Prostě a jednoduše bych se cítil o hodně lépe, kdybychom letěli v nějaké lodi nezávislého dopravce. A nebo možná o mnoho lépe, kdybych mohl úkol vykonat na palubě své vlajkové lodi s 321. Legií za zády.
Salonek byl poměrně prostorný a hlavně útulný. Nebyl jsem tu sám. Naproti mně seděl wookieeský mistr, který se pohodlně povaloval v křesle a pospával. Jeho pospávání provázelo silné a hlasité chrápání.
Po mé levici seděli další dva lidští humanoidi. Mladý pohledný rytíř Jedi Cas Mall. Poblíž němu, po jeho pravici, seděla mladá lidská žena. Velmi krásná mladá žena se zářivě bílými vlasy, křivky a vnady jejího těla byly … jak to říci … velmi, velmi přitažlivé pro každého normálního muže. Jedi se s dívkou potichu bavil, dívka se co chvíli koketně pousmála nějakým slovům.
Hodně jsem se udivoval, co tady ta mladá ženě dělá, jaktože s námi na Taanab letí. Rytíř Mall nám mladou ženu představil jako hraběnku Vallu Rhake de Royac, jeho „poradkyni“ . Podle jeho slov se tato mladá žená s piráty z Bhushova kopí před několika lety setkala a nějaký čas s nimi spolupracovala, takže ví, jak tato skupina pracuje a jedná.
Něco mi ale vnitřně říkalo, že to není úplná pravda. Cítil jsem z tohoto páru, že k sobě mají trochu větší citovou a fyzickou náklonnost.
U dívky to asi bylo okouzlení krásným mladým a zábavným mužem, ale divil jsem se částečně citům mladého muže, jako Jedi by si to totiž neměl vůbec dovolit. I když musím uznat… uznat jako muž… že dívka je opravdu krásná a dokáže své kouzlo velmi zdatně používat.
Seděli jsme tam všichni a oddávali se svým záležitostem.
Taanab se blížil…
Čím blíže jsme byli této planetě, tím více se i bližil náš nebezpečný úkol.
Úkol, který mi nějak neseděl… společný brífink na začátku letu a následné moje pročítání složek o pirátské skupině mi nepřidalo na klidu, a víc a víc ve mne bujila nepříjemná předtucha…
XXX
-
„Nie, nemáme rezervovanú pristávaciu plošinu a ani niesme obchodníci. Sme... turisti. Áno, potrebovali by sme vymeniť palivové články a menší servis, letový droid mi odporučil ako najbližšiu obývanú planétu Bespin.“, opakovala som už tretí krát do komlinku.“Bože tak protivných letových kontrolórov som ešte nezažila.“, prehodila som smerom k Nine, samozrejme s vypnutým mikrofónom. Pravdou tiež bolo, že som ešte nikdy so žiadnym letovým dispečerom nekomunikovala. „Potrebujeme sa len dostať do Oblačného mesta. To je všetko. Dlhšie ako pár hodín sa tu nezdržíme. Ani nebudete vedieť, že sme tu boli. Letový droid vám už odoslal potrebné údaje, tak netuším v čom je problém.“, do poslednej vety som vložila trochu viac vrčania a supenia, ako som chcela.
Nina si jen povzdechla. Kupodivu spokojeně. Ty děti rostou tak rychle...
Pri pristávaní mi samozrejme pomáhal droid. Bez neho by som si tu ani nepípla, i keď plošina bola v podstate prázdna. Problém mi stále robilo sústrediť sa iba na plošinu a loď. To si docvičím týmto tempom asi tak do týždňa. Zmes týchto vnútorných pochodov sa navonok prejavil len úsmevom po pristátí. Potlapkala som droida po kopuli. „Vďaka kamoš. Si fakt užitočný, možno by sa ti tiež zišlo premazať a tak, čo ty na to?“ Droid zahvízdal niečo, ako keď oznámite dôchodcovi, že dostal zadarmo týždňový pobyt v kúpeľoch. Spokojnosť na oboch stranách. „No a teraz vlastne k tomu prečo sme tu.“, otočila som sa znova na Ninu, ktorá vyzerala ako v polospánku a morská nemoc k tomu. Žeby to pristátie nebolo až také hladké?...
“... Ja musím ísť do jedného baru vybaviť zásielku môjho majstra. Počkáte ma tu, alebo vyjdete aj na čerstvý vzduch?“
„Půjdu s tebou. Stejně budeme muset sehnat nějakého údržbáře tady pro pana filutu a někdo by se měl ještě podívat na loď... dám pozor, aby se nás nepokusili oškubat.“ Usmála se slabě.
To bude vzrúšo. „Tak poďme teda.“, postavila som sa zo sedadla a skontrolovala svoj opasok. Meč, mám, môj holokron s poznámkami, mám, zásielka, …. mám. „Nechete si niečo vziať? Môžeme ísť?“
„Jen poslední věc... Víš, kde přesně ten kontakt hledat?“ zeptala se Nina.
„Všetko mám tu!“,zamávala som holokronom s poznámkami a vykračujúc k východu som si vyhĺadala poznámky o mojej misii. Klub „Farby Dúhy“, neďaleko hlavných hangárov. Vyšli sme z lode a droida nechali pred loďou hliadkovať. Zobral to seriózne. Dobehol k nám mladík, asi z hangáru, podľa oblečenia asi mechanik a spýtal sa, či nám môže nejak pomôcť.Teraz, keď sme vyšli z lode a „rozhliadla“ som sa po hangári, všimnúc si tvary a vzhlad ostatných lodí oproti tej, na ktorej sme prileteli, uznalo som pokývala hlavou. Asi si myslel, že priletela nejaká delegácia.“Chceš nám pomôcť?...hmmm...“
Podrobila som ho dlhému, tvrdému „pohľadu“, ale nevšimla som si žiadneho úskoku, tak som mu zverila do opatery droida a tiež som mu nakázala aby s ním hliadkoval pri našej lodi. Nedalo mi to, popri ostatných lodiach tam tá strieborná kráska vyčnievala viac, ako som si priala. Napadlo ma, že by Farby Dúhy možno mohol poznať a prípadne mi ukázať smer. „Počuj, keď už sme pri tej konverzácii. Chcela som sa zastaviť aj vo Farbách Dúhy, počula som ,že je to podnik na úrovni..môžeš mi ukázať cestu?“. Mladík ochotne ukázal a tak som pridala do kroku. Mala som si nakresliť mapku. Bespin totiž vôbec nevyzeral ako som si ho predstavovala. Bol ovela úžasnejší. Kam sa hrabú tie mestečká na Miu Leptonis... Cestou som sa pre istotu spýtala na smer u jednoho pána, ktorý počítal bedne. Nereagoval na oslovenie, tak som ho poťahala za rukáv.
„Pane, prosímvás.. môžete mi ukázať cestu do Farieb Dúhy?“
„..dvestoštyridsaťsedem... čo?..“
„Farby Dúhy, klub.“
Chytil sa za hlavu: „Neobťažuj ma teraz, nevidíš, že mám prácu?!Dvesto.. dopekla, už neviem kde som skončil.. “
„A pane?.. prečo v tých bedniach prevážate červy?“
Chlapík ztuhol.“Čo to melieš? To je prvotriedna zásielka čipov, vzduchotesne balená a ošetrená, teda... aspoň tak mi to.. „
„A poviete mi prosim vás, ktorým smerom je Farba Dúhy?“
„Tamtou cestou prídeš rovno pred dvere. Má tam taký svietiaci nápis. Určite to neminieš.“, vyvedený z miery pozeral na bedne a škrábal sa na krku. „Hej Zan, otvor jednu bedňu! Chcem vidieť či je všetko v poriadku.“
No ja som už šla ďalej. Mesto. Život. A všetky tie vône. Mala som z toho taký mätúco povznášajúci pocit. Ten pocit, že vidíte pod ktorou škrupinkou sa nachádza guľôčka., ale v rámci zábavy to neprezradíte, iab nazančujete. Po chvílke som sa upokojila a vykročila k budove so svietiacim nápisom „Farby Dúhy“. Vošla som dovnútra a zamierila rovno k pultu. Bar bol poloprázdny a pri pulte sedelo pár zbytočných existencii. Za pultom stál vyšší Twi'lek s modrou pokožkou a v dlaniach sa mu mihal pohárik a handrička. Vytiahla som si holokron s poznámkami a pre istotu znova prečítala názov drinku. Pripravená som sa postavila k pultu a vysypala na barmana:
„Zdravím. Chcela by som si objednať trojité Wookiee-wango s brčkem a olivou, horké.“ a čakala čo sa bude diať.
Možno sa táto situácia na prvý pohľad nezdá vôbec napínavá, ale ja som mala zmysly napnuté na prasknutie.Nad nami som totiž vycítila auru užívateľa sily.
Barman nehnul ani brvou, nadále pucoval flek na sklenici, a teprve po vteřině či dvou ji odložil a upřel oči na zákaznici, která mu to dost dobře nemohla oplatit.
„S černou, nebo zelenou olivou?“ zeptal se a nenápadně sahal pod pult.
Zneistela som.“Nepotrpím si na farbu. Hlavne nech je to oliva.“, cítila som mierne zhustnutie atmosféry a presunula som ruku bližšie k meču na opasku, pod plášťom.
Barman nadále setrvával s rukou pod pultem a s předstíraným nezájmem si ji pořád prohlížel. Odpověď ho, zdá se, moc neuspokojila, ale taky se zjevně nehodlal jen tak vzdát.
„Ale tady nejde o barvu, slečno. Černá oliva je charakteristická chutí hořkou, kdežto zelená je spíš kyselá s lehkým ocáskem. K tomuto nápoji se hodí oba, proto se ptám. Nemůžu dopustit, aby zákazníci nedostali to, co chtějí, zejména když jejich předchozí požadavky jsou tak... konkrétní.“
Usmál se od ucha k uchu a čekal na definitivní odpověď.
Netušila som, akú hru hráme, ale hrala som ju o to presvedčivejšie. „Zelenú“, povedala som bez rozmyslu a velmi detailne vnímala čo sa deje v miestnosti.
Twi'lek se pohnul až po další vteřině, ale zato poměrně očividně. Vytáhl ruku zpod pultu a v ní třímal, jak jinak, sklenici s připraveným sullustánským ginem. Místo toho, aby začal míchat dál, však decentně kývnul hlavou ke dveřím u nedaleké stěny, které se právě otevřely.
„Po schodech nahoru a doleva,“ pravil prostě a mumlal si něco o tom, že podobná hesla jsou sice super, ale podobná objednávka od podobné křehotiny fakt nesplňuje jeho definici nenápadnosti.
Srdce mi už chcelo takmer vyskočiť z hrude, ale ukludnila som sa, poďakovala a zamierila kam ma nasmeroval barman. Kto tam bude na mňa čakať? Vystúpala som po schodoch a zistila, že mierim rovno za tou osobou, z ktorej som cítila Silu, ktorú som si všimla už pri vstupe do baru.
Před Sagwen se v druhém patře nacházela místnost podobných rozměrů, jako bar dole, ale vybavením vypadala spíš na kancelář či tak něco, nebýt těch všudypřítomných polštářů ve všech odstínech růžové, a taky se tam nacházela jen jedna jediná osoba.
Za těžkým a těžce růžovým stolem seděla v masivním růžovém křesle barevně ladící Zeltronka, která byla soudě podle pohodlného usazení těžce v pohodě. Jakmile návštěvnice vstoupila, dveře se zavřely a sedící poprvé promluvila.
„Hmm, copak to zase kočka přitáhla?“ Možná byla dost podezřívavá, ale usmívala se přímo příkladně a ladným pohybem přehodila nohu přes nohu, načež se v křesle mírně předklonila.
Prehltla som mnoho poznámok a narážok a musela som si aj zahryznúť do jazyka. Radšej nič nepoviem. Sociálna pracovnica, to bude ona. Podala som jej balíček od majstra a vrátila sa späť k dverám čakajúc na verdikt.
„Hmm, psaníčko?“ uculila se Zeltronka na lehce vyděšenou Miraluku, ale její odtažitost nijak nekomentovala. Jednoduše položila holoprojektor na desku stolu a spustila přehrávání. Objevil se modrý model chlupatého mistra, který byl nejprve otočený obličejem kamsi do prostoru, ale ona si ho záhy otočila správným směrem.
[„Čau puso,“] spustil po chvilce a zjevně přemýšlel, jak říct to, co chce, a na nic nezapomenout.
[„Víš, jak jsme se tenkrát bavili o tamtom? Tak teď to potřebuju. To děvče, co ti předalo zprávu, ti s tím pomůže a navede tě za mnou. Loď snad ještě má. Díky.“]
Projekce blikla a skončila, nebo se to tak aspoň na okamžik zdálo, protože po chvilce se obraz vrátil.
[„Jo a abych nezapomněl, ten nový účes ti sluší.“] Znovu bliknutí, tentokrát už definitivní. Zeltronka prohodila nohy a zkoumavě se zahleděla na poslíčka.
Nečakala som takýto odkaz, je slabý výraz. Zaseknuté mozgové závity sa znova dávali do pohybu a spracovávali nové skutočnosti. Zavrela som dokorán otvorené ústa. Otázky okolo toho, ako sa majster Jedi spriatelil s ružovučkou zeltronkou, som okamžite vypudila z mysle na svetelné roky ďaleko. Je to moja misia a majster mi ju z nejakého dôvodu dal. A na dôvody som teda sakramentsky zvedavá. Vlastne ani nebola až tak nesympatická. „Tak.. môžeme vyraziť?“, nadhodila som s úsmevom.
„Jen si tu zařídím pár věci, něco mi říká, že budu na nějakou dobu potřebovat zástupce,“ pravila růžovka jednoduše a zamyšleně se vrhla k terminálu. Když si uvědomila, jak moc nespolečenská tahle situace je, ještě se ale otočila zpátky.
„Můžeš počkat na baru? Bude to na účet podniku.“ Jedno decentní pomrknutí a už byla zase u klávesnice, do níž bušila jako o závod.
„Vďaka. Čakám vás teda v bare.“,kývla som hlavou a snažiac sa moc nerozmýšlať, som zišla po schodoch späť do baru. Sadla som si k pultu a mávla na barmana. „Dala by som si niečo osviežujúce a nealkoholické, šoférujem.“, povedala som Twi'lekovi, keď sa na mňa obrátil.
Tentokrát už barman nezaváhal a něco jí bez keců nalil, takže než po stejných schodech sestoupila i jeho šéfová, Miraluka si na nedostatek tekutin rozhodně nemohla stěžovat.
Zeltronka se před příchodem sem zjevně stihla převléknout, nyní na sobě měla neskutečně křiklavý ohoz hrající všemi barvami, nejlépe pastelovými, a ani úsměv si s sebou vzít nezapomněla.
„Hoď mi sem jedno Ruby bliel, ať se nám líp cestuje,“ prohodila směrem za pult, kde už barman nejspíš v předtuše podobného dávno pracoval. „A já bych se konečně mohla představit. Joya Brannigan, majitelka,“ rozhodila rukama a pak jednu natáhla k stále lehce vyplašené doručovatelce holozpráv.
„Sagwen Aisling“, odpovedala som, pustila pohár a potriasla jej rukou. „Pripravená na odchod?“, spýtala som sa, namiesto všetkých otázok,ktoré mi nechceli dať pokoja.
Bez zbytečného čekání do sebe kopla připravený koktejl a mlsně si olízla rty.
„Jo. Není to daleko, ale lidi tam jsou trochu pruďasové, takže se radši připrav, Sagwen,“ pravila nepříliš zaujatě a odlepila se od baru, aby zamířila ven a k cílové destinaci. Nezbývá než doufat, že to poselství od koberce pochopila správně, kdo si to má takovou dobu pamatovat.
„Myslela som na našu loď, v tom odkaze bolo, že vás mám odviezť...“, začala som nechápavo.
Zeltronka se mezi dveřmi zastavila, ale ne na dlouho.
„Ale až s tím krámem, který chlupáč potřebuje,“ pravila a pokračovala v cestě. „Šup šup, ať to stihneme do tmy.“
„Oh.. chlpáč, jasné... Uhmm.. už idem!“, v pomykove som sa postavila od pultu a rýchlym krokom nasledovala Joyu von z Farieb Dúhy.
Na ulici kromě nich nebyl vůbec nikdo, takže se klapot bot řádně rozléhal, jen to občas kazil hluk v dálce letících vznášedel.
„Jak tys k němu vlastně přišla?“ prolomila růžová ticho, které zjevně dost špatně snášela, ale v rychlosti chůze nepolevila.
„No.. je to dlhá historka.. v podstate namiesto toho aby ma zabil, spravil zo mňa svoju padawanku. Poznáme sa velmi, velmi krátko.“, usmiala som sa. „A vy?“, dodala som zvedavým polohlasom.
Poslouchala se zájmem, a vzhledem ke značně vyvinuté empatii pak tu otázku nemohla nečekat.
„V podstatě to samé,“ zněla první část odpovědi, ale zjevně si nechtěla nechat ujít příležitost k pokecání si s někým přespolním. Ať už podnikala v čemkoliv, patrně se tam dost nevypovídala.
„Když mi bylo dvanáct, šlohla jsem mu meč, ale pak mi matka nařídila mu ho vrátit. On tu byl totiž tak trochu celebrita, temný mstitel v temných časech, blá blá blá. Tak mě pak naučil se bránit a vůbec jsme se dost... seznámili.“
Postupně vcházely do trochu opuštěnější čtvrti, kde už sem tam někdo byl, ale dominantní byly stejně ty stopy nezájmu autorit.
„Hmm..to by som do neho nikdy nepovedala. Ale videla som ho bojovať a bolo to .. impozantné. Nemôžem sa už dočkať toho až ma začne vyučovať. Mimochodom, vy.. ste tiež jedi?“
„Co myslíš?“ zasmála se nahlas a zabočila do jedné z těch temnějších uliček. Stín halil detaily, ale zatím se nezdálo, že by v ní někdo byl.
Sústredila som sa a dôkladne si ju prezrela.„ No, myslím, že nie, aj keď Sila vo vás prúdi, ako keby ste ním boli. Usudzujem tiež z vašej aury, že keď sa nahneváte, bola by som radšej na vašej strane. A nie len pre tie vábivé feromóny, ktorými sa obklopujete ,ale aj kvôli tomu čo máte v púzdre od blasteru. Nemám o vás v podstate žiaden záver, ale … začínate sa mi páčiť.“
„Fajn, takže víš, že by z toho mistr mohl mít průser, čili to pak hlavně neříkej Radě, jo?“ zeptala se po té smršti a ukázala na holou stěnu jednoho z domů.
Ulička byla nejen zešeřelá, ale taky slepá. Do každého z těch několika třípatrových domů z ní vedly dveře, jen ten na samém konci je neměl. Případnému pozorovateli to možná mohlo přijít trochu podivné, ale pokud to nebyl student architektury, neměl by asi potřebu se tam kvůli takové banalitě vztekat.
Jakmile se dvě návštěvnice dostaly právě před tento dům bez dveří, Joya se letmo rozhlédla, ale bez delšího váhání se chytila hromosvodu a začala po něm šplhat ke střeše.
„Počkej tady a hlídej, jdu pro klíče,“ znělo trochu enigmatické, leč pádně podané vysvětlení.
Hm. Šplhať po hromozvode, to nedokáže každý. „Uhm.. dávajte is pozor.“
Prikývla som, otočila sa chrbátom k stene a vyslala svoj zrak po okolí.mala som nepríjemnú predtuchu, ale nechcem to ešte zakríknuť.
Očividně nacvičeným způsobem se dostala až na střechu a záhy zmizela z dohledu kohokoliv v ulici. Pět, možná šest minut se nedělo vůbec nic, jen vítr si pohrával s prázdnými plechovkami od piva, a pak se za Sagwen náhle zjevily dveře s otevíracím mechanismem, který k použití přímo vybízel.
Otočila som sa a uvidela dvere. Asi by som mala vstúpiť, spomínala niečo o kľúčoch. A tak som položila dlaň na mechanizmus, dúfajúc, že sa poddá mojej vôli a otvorí mi dvere.
A skutečně se tak stalo. Dveře se poslušně otevřely a za nimi se nacházela jen jedna jediná, i když celkem rozlehlá místnost, kde už zjevně nikdo dlouho nebyl a ani předtím to nebyl žádný palác. V jednom rohu matrace na spaní, v druhém stolek s židlí a ve třetím nedovřená skříň, ze které koukalo pár drátů. Nuda.
Ale uprostřed stálo něco mnohem zajímavějšího. Zeltronka a pak nějaký bzučící krám, zhruba metr vysoký a působící dojmem neskutečně starého a složitého mechanismu, který už dnes funguje jen díky spoustě lepící pásky.
Bzučení pomalu utichalo, takže Joya mohla konečně promluvit.
„Můžeš se kouknout, jestli tu někde nemá šroubováky?“
Ako keby som dnes tých prekvapení nemala dosť. „Šrobováky?“, rozhliadla som sa a podišla k skrini. Samozrejme sa dalo čakať, že keď sa pokúsim ju otvoriť tak všetko vypadne von, ale predtým než sa to stalo ma to nenapadlo. Ale našla som malý šrobovák, sice pekne zdevastovaný, ale snad použiteľný, podala som ho Joy a snažila sa napratať od skrine aspoň polovicu haraburdia, ktoré odtiaľ vypadlo.
„To bude stačit, díky,“ řekla s potlačovaným smíchem a začala se věnovat demontáži zařízení, ať už to bylo cokoliv. Zařízení už nebzučelo vůbec, a tak z něj postupně odpojila pár kabelů, které jej spojovaly s podstavcem, a dávala si na tom dost záležet.
„No, tohle by bylo,“ pravila po chvíli, zahodila šroubovák kamsi do dáli a dala ruce v bok. „Chceš tu uklízet, nebo jdeme?“ komentovala nakonec snahy Sagwen o pacifikaci skříně a zjevně se dobře bavila.
Už som si myslela, že sa mi podarilo tam narvať vačšinu harampádia a zavrieť dvierka, no akonáhle som ich pustila, znova sa to všetko vysypalo na zem. Pokrčila som ramenami. „Môžme ísť. Nepotrebujete s tým pomôcť?“
Už už se chystala ten krám prostě vzít a pomoc slušně odmítnout, když se dveře otevřely znovu a stáli v nich tři rodiáni. Jeden jako druhý, v hadrech naznačujících nižší sociální status a v rukou blastery, nejspíš za poslední prachy.
Spustili tou svou řečí a vypadali nejdřív spíš zvědavě, to až po dokončení té věty bylo z jejich pohledů jasné, že si sem nepřišli povídat.
„Nevím, jestli umíš rodiánsky,“ začala Joya a pomalu se vzdalovala od přístroje, aniž by se snažila vypadat jako hrozba, „ale diví se, že tu ty dveře ještě včera nebyly, a chtějí prachy.“
"Na toto fakt nemám náladu.", zamrmlala som. To snad nieje pravda. Obyčajná zásielka sa takmer zvrtla v potyčku už v bare, potom ma táto pochybná ženská zavlečie kdovie kam aby sme zobrali ktovie čo a teraz si sem napochodujú traja otrhaní rodiani a mieria na nás blastermi?! A dost. Šeď stien nabrala červenkastý odtieň a niekde spoza môjho chrbta sa vynoril červený opar, ktorý ma obklopil, ako mi postupne povolovali oceľové lanká nervov.Rodiani a asi ani Joy si to však zjavne nevšimli. Táto malá miestnosť sa stala mojím miestom, ako som rozprestrela Silu a obklopila svojim "zrakom" aj rodianov. Urobila som dva krátke kroky vpred a skôr než na mňa stihli namieriť, som vystrela ruku. Trojici som ladným pohybom dlane vytrhla blastery z rúk a tie popadali k mojim nohám. Dvaja sa vrhli po nich, jeden zostal ako primrazený vo dverách. Dvaja čo sa vrhli po mne, sa však zastavili, pretože som ich ďalším plavným mávnutím poslala k stene hlavami napred.
„No, taky možnost,“ komentovala to Joya, která se doposud nechtěla zapojovat a jenom to tak nějak pozorovala. Pro ni bylo důležité, že se těm drzounům nepodařilo nějakou zbloudilou ranou sestřelit její zásilku.
„Odtáhneme je ven, vezmeme to a pak se postarám o to, aby ty dveře zase zmizely, jo?“ zeptala se spíš řečnicky a šla si pro prvního spáče.
Neopovedala, len vzala od steny kolegu rozplácnutého o stenu za nohy a ťahala ho von. Tretí rodian niekam zmizol, ale to už ju vôbec netrápilo. Vonku ním ešte na rozlúčku praštila o zem.
Zeltronka se pak vrátila s tím zázrakem, který byl zjevně podstatně lehčí, než vypadal, a když se ujistila, že jsou všichni v bezpečné vzdálenosti, na chvilku se zastavila, aby lehce ťukla do nějaké hračky na zápěstí, načež se ozvala rána a nově objevené dveře vyrazil z pantů poměrně impozantní výbuch.
„Ale tohle mu prosímtě neříkej, jo?“ zeptala se lehce provinile a pak se nechala dovést k lodi.
By Sagwen & Nina
-
Celou cestu mi bylo blbě, takže jsem střídavě spal a zvracel. Byl bych to diagnostikoval jako klasický případ vesmírné nemoci, ale po pár desítkách let létání tam a sem bych si na to už snad mohl zvyknout, ne? Asi to bude Síla.
Nad úvahami jsem po nějaké době mávnul rukou, protože to stejně nikam nevedlo, a odměnou za to mi bylo ohlášení výstupu z hyperprostoru.
Když jsem se docoural do kokpitu, všichni už tam byli a čelní průzor zcela zaplňovala modrozelená koule. Pilot nicméně stále kroužil, asi dost dobře nevěděl, kam přistát. To jsme ovšem nevěděli nikdo, bylo na čase sáhnout po vysílačce a ohlásit se lumpům, že jim vezeme chechtáky.
Já tam nicméně nadále stál opřený o přístroj, který beztak nic důležitého nedělal, a koukal jsem se na ostatní co možná nejospaleji, aby bylo jasné, že já dneska s nikým mluvit nehodlám a že moje přítomnost tady je vlastně tak trochu omyl.
Krucinál, ten čas ale utekl… Nechtěná mise byla za dveřmi.
Já, mistr Champbacca a rytíř Mall jsme se na požádání kapitána sešli v kokpitu. Za průzorem lodi se rýsovala koule zelené planety.
V ovzduší bylo cítit napětí a rozpaky.
Chtěl jsem poprosit kapitána, ať zapne volání na veřejném kanále, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsme dostali nějakou soukromou hololinku na naše milé hostitele.
Naštěstí se vše vyřešilo samo.
„Republiková lidi Modesty, tady Vardak Humberton, jednatel a zástupce skupiny Bhushovo kopí.“
Pirát se na pár vteřin odmlčel. „Předpokládám, že máte na palubě vyjednavače a naši odměnu.“
Vložil jsem se do hovoru. „Jistě, pane Humbertone. Tady Waollc Noc-Denyzz, jsem pověřenec Rady Jedi a vezu vám vaše požadavky.“
„Tak to jsem rád, přistaňte prosím na západním kontinentu, zasílám vám souřadnice místa přistání.“
Kapitán přijal souřadnice a navedl loď na přistání.
Naše malá jedijská skupinka se přesunula zpět do salonku.
„Nějaké návrhy?“ zeptal sem se zbylých dvou členů.
Odšoural jsem se za skupinou, i když jsem tu byl v podstatě omylem.
[„Rada nám moc peněz nedala,“] připomněl jsem ze své strategicky výhodné pozice a začal jsem se významně drbat na bradě. [„Takže budete možná muset vyjednat nějakou slevu.“]
„Aha…“ zamyslel jsem se. „Krucinál, nemám rád tenhle typ vyjednávání,“ zamumlal jsem si tlumeným hlasem pod vousy. „Dobrá, jsme tu tři, kdo se chce jednání ujmout, pánové?“
Rytíř Mall pouze zvedl ruku a vyměnil si krátký pohled s mistrem Denyzzem a také se svojí +1. Vypadal zamyšleně, dost možná se připravoval na obtížné jednání s bandou zmetků, ale Síla naznačovala, že ho něco trápí.
[„Až po vás, pánové,“] zagestikuloval jsem rukama a možná i trochu úmyslně parodoval jeho vlastní oslovení nás dvou. Ticho naštěstí netrvalo dlouho, protože jsme se právě měli dozvědět něco málo o povaze lapků, se kterými budeme mít tu čest a jejichž název si odmítám zapamatovávat.
Nikdo se k ničemu neměl... Wookiee se choval, tak jako by zde na misi byl za trest a pověření Rady mu šlo těžce krkem. No vlastně mně také. Tohle nebylo to pravé, na co jsem většinou zvyklý. Tajná infiltrace do podsvětí je přeci jen jiná záležitost.
Nikdo se k ničemu neměl… až na mladého Case Malla. Viděl jsem na něm, že má něco na srdci.
„Vidím, že máte něco na srdci, pane Malle,“ podíval jsem se mu zpříma do očí. „I když jste tu služebně nejmladší,“ trochu jsem se při té větě usmál, abych odlehčil situaci, „přeci jen jste sem s námi byl poslán díky vašim zkušenostem s toto skupinou. Jakékoliv vaše připomínky naopak budou vítány.“
Rytíř si odkašlal, mistrovou poznámkou nijak nepobaven, a skutečně se pustil do krátké přednášky o verbeži naší vezdejší.
„Bývala to malá skupinka příležitostných vyděračů, ještě před pár lety by si nedovolili ani na školní autobus, ale pravděpodobně se trochu vyšvihli.“ Kratší pauza, dost možná si právě vybavoval nějaký svůj dřívější střet s nimi, ale brzy pokračoval. „Jejich taktika byla vždycky jednoduchá – chytit rukojmí, přivázat je někam nedaleko k bombě, sebrat výkupné od příbuzných a hezky rychle zmizet. Začínali dokonce s atrapou bomby, ale jestli vzali útokem skupinu našich, moc bych na to nespoléhal.“
„Kolikrát své rukojmí zabili?“ zeptal jsem se.
„S tím začali až nedávno, když se začaly šířit zvěsti, že používají nefunkční bombu,“ pokrčil rytíř rameny a možná byl vidět i náznak úsměvu, ale zrovna jsem kontroloval, jestli na stropě nemáme mynocky, takže těžko říct.
„Rozhodně bych je ale neškádlil, poslední dobou se chovali dost nepředvídatelně, což přepadení AgriCorps jenom potvrzuje.“
„A odhadem jich je kolik? V jak početné skupině operují?“ informace v datapadu byly oficiální, a tak se zkušenosti rytíře Malla opravdu hodily. „Jaké používají prostředky úniku s výkupným?“
„Seberou peníze, dají vyjednavači klíč k zajištění bomby, nasednou do lodi a jsou fuč. Než se s klíčem dostanete k bombě, jsou už mimo soustavu a vybírají si bar k oslavě. Kolik jich je, to nedokážu ani odhadnout, ale jestli se dostali přes personál pobočky, tak jich bude dost.“
Hmm, fascinující. Nemáme na stropě mynocky.
„Dobrá. Takže tady jsou fakta. Únosci mají rukojmí a funkční bombu, a jsou nepředvídatelní. My jsem tu tři. A rozhodně nevíme, jak se nakonec zachovají,“ všimnul jsem si pohledu bělovlasé dívky. „Omlouvám se slečno, myslím oficiálně jsme tu tři Jedi,“ zachmuřil jsem se. „Zatím vědí, že jsem tu jen já. Toho se dá využít. Proto se jednání ujmu já, jeden z nás by mohl proniknout na planetu, zkusit rukojmí najít a postarat se o to, aby se něco nezvrtlo.“ Podíval jsem se na tváře kolem. „Ostatní můžou počkat zde. Nebo se přidat k osobě, která se vydá k rukojmím, a nebo ke mně. Nebo navíc se někdo z vás může pokusit najít jejich únikovou loď? Požádám kapitána, aby monitoroval přílety a odlety z planety.“
Odmlčel jsem se na pár vteřin.
„Kdo se čeho ujme?“
[„Nějak se dnes necítím na tlachání, takže si to užijte. Já se půjdu každopádně projít,“] zamručel jsem neutrálně a odolal pokušení jen tak z bžundy zasalutovat. Podlaha se lehce zachvěla, zjevně jsme přistáli, což brzy potvrdil i hlas kapitána skrz komlink. A mně bylo nějak divně, Síla si tak nějak tiše bublala, jako by mi chystala překvapení, jenže já už se naučil očekávat vždycky jen to nejhorší. Takže na mě nejspíš brzo spadne piáno.
[„Hodně štěstí, a asi je ode mne radši nepozdravujte,“] pronesl jsem nakonec, šel se připravit do své kajuty a taky počkat, až se budu moct po jejich odchodu nepozorovaně vytratit.
Ještě jsem zaslechl, jak rytíř mluví se svou společnicí a přemlouvá ji, aby počkala v lodi, ale pak už mi byli všichni příslovečně u prdele.
Jak se mi za tu krátkou chvíli podařilo zjistit, wookieský mistr vždy udělal, co je třeba, i když z jeho slov bylo dost často těžké rozeznat, jak své řeči myslí. Otočil se a odcházel pryč.
Rytíř Cas se rozhodl, že půjde se mnou, bělovlasou dívku poprosil, aby zůstala na lodi.
Odešel jsem do kokpitu domluvit se s kapitánem na pár detailech.
Krajina, která se prostírala za kokpitem lodi, byla malebná, úrodná zem pokrytá kam oko dohlédlo rozkvetlými obilnými poli. Loď přistála na malé farmě na soukromé přistávací ploše, která byla kousek od obytných budov farmy. Farmě vévodil velký obytný dům a tři stodoly kolem přistávací plochy.
Z budovy vyšlo malé procesí asi čtyřech ozbrojených humanoidů.
Můj nepříjemný pocit o cele misi mi v hlavě víc a víc řval jako poplašný maják.
Admirál Denyzz & Lord Champbacca
-
Tentokrát jsem to byla já, kdo se rozhodl hodit nohy nahoru a dát si pauzu. S Bobem umístěným na kapotě, natažená hezky pojeffovsku přes obě sedadla vznášedla a s kloboukem frajerky nasazeným hluboko do čela, aby mi nesvítilo do očí. V noci jsem se moc nevyspala.
Už to bylo dlouho, co se mi zdály divné sny, které v podstatě ani nedávaly smysl. Ale byly překvapivě živé. Naštěstí jsem se je naučila tak nějak zapomínat, takže jsem se ráno probouzela jen s nejasným pocitem, že se mi něco zdálo, ale nevím co. Nicméně dneska to bylo něco o jezeře. Velkém jezeře uprostřed husté džungle. A pršelo tam. Hodně.
Moje rozjímání ale nemělo mít dlouhého trvání, od vchodu do garáže se ozvalo slabé odkašlání a když jsem odcvrnkla klobouk z očí, naskytl se mi pohled na podivnou ženu v doprovodu droida.
„Anó?“ zeptala jsem se protáhle a začala jsem se sbírat do důstojnější polohy.
„Myslím, že bych pro vás měla práci. Tady pan filuta by potřeboval kompletní prohlídku, popřípadě promazání a výměnu oleje. Pokud s tím máte zkušenosti... a troufáte si na to. Samozřejmě zaplatím. I když se budeme muset domluvit na podmínkách platby.“
Nakrčila jsem čelo a popošla jsem směrem k nim. Pak jsem poklepala droida po kopuli a když několikrát zapískal, ať už na protest nebo na souhlas, pousmála jsem se.
„Jo to by mělo jít.“ Sdělila jsem jí. Potěšeně se na mě usmála, a zatímco začala zkoumat vybavení dílny, nechala mě pracovat.
Očividně to byla málomluvná osoba nebo si šetřila dech na důležitější věci, než byla lehká společenská konverzace. Jenže mně se za ticha pracuje špatně. Asi jsem si moc zvykla na Jeffovo neustálé komentování. Odkašlala jsem si.
„A jak jste na mě vlastně přišla? Nepřipadáte mi povědomá…“
„Dostala jsem doporučení u stánku s nerfburgery,“ pokrčila žena rameny. „Chodí tam očividně různorodá klientela... a majitel je ten druh člověka, který co neví to nepoví. A pak jsem se taky trochu poptala, abych si vaše... doporučení ověřila. Pokud byste se při téhle zakázce osvědčila, možná bych pro vás měla něco většího...“
„Jak moc většího?“ zamumlala jsem s očima upřenýma na droidův spletitý interiér. Zamračila jsem se. „Ten droid asi prošel nějakou úpravou, že?“
„Upřímně... nemám ponětí... a o té větší zakázce... řekněme že je o velikosti lodě...“
„Lodě?“ zeptala jsem se. „A typ?“
„Jaké máte zkušenosti s Nubiany?“
Zarazila jsem se. Opravdu zmínila ta ženská Nubiany? Zaklapla jsem plechovku a otřela jsem si dlaně do pracovní kombinézy. „Vy máte Nubian?“ změřila jsem si ji od hlavy k patě. „Řekla bych, že teoretické znalosti ovládám tak na devadesát devět procent. Praxe trochu pokulhává, ale pořád se v nich vyznám víc, než kdokoliv v tomhle městě. Nejsou zrovna běžně k vidění…“
„Ano, doufejme, že je ten Nubian stále v našem vlastnictví.“ Zkřížila ruce na prsou. „Také jsem slyšela o vaší další... specializaci. V tom případě bych se ráda zeptala, jak jste na tom s rozpoznáváním a odstraňováním sledovacích systémů... zda jste s nimi přišla do styku. Loď je získaná legitimně, jenže je možné, že se... prodejce... nějak pojistil.“
„S tím si poradím.“ Pousmála jsem se na ni. Neklást zbytečné otázky patřilo k mé práci. K jakékoliv. „Ten droid vypadá, že je v pořádku. Někdo ho trochu vylepšil, ale to není na škodu.“
„Výborně... doufám, že vám nebude vadit... když vás budu při práci pozorovat?“
Pokrčila jsem rameny. „Pro mě za mě…vy platíte.“
Řekla jsem Nině, tak se ta ženská jmenovala, aby na mě počkala, než nahraju vzkaz svému kolegovi (poslední dobou byl trochu nervní, když nevěděl, kde je mi konec) a vezmu si své věci. Boba jsem vrátila na stůl do kanclu, kancl zakódovala a s úsměvem na tváři jsem Ninu nechala, ať mě vede.
A když jsem loď uviděla, měla jsem co dělat, abych nepřidala do kroku a nenalepila se na ni těsněji než kdy na jakéhokoliv chlapa. Tedy na tu loď, ne na Ninu. Sotva jsem přejela prsty po chromovaném trupu lodi, přestala pro mě totiž žena existovat. Aspoň na chvilku. Nikdy jsem neměla možnost pohrabat se v Nubianu nebo mu dokonce projet kompletně celý systém. Takže doufám, že počítá s tím, že to chvilku zabere. Nakonec jsem se na ni ještě otočila.
„Na platbě se dohodneme později…podle toho, co tam najdu a jak moc se mi to nebude líbit.“
„No, vypadáte, že bych vás možná byla schopná umluvit i na slevu...“
Ohlédla jsem se po lodi, pak zpátky na ni. „Uvidíme.“ Připustila jsem. „Takže, můžu se do toho pustit? A půjčit si tady…pana filutu?“
„Určitě... já se s dovolením budu dívat.“
„Jak chcete.“ Pokrčila jsem rameny.
Zatímco jsem si to vesele namířila do kokpitu a nechala ji za sebou, vzpomínala jsem, co o téhle lodi vlastně všechno vím.
Viděla jsem ji dvakrát. Jednou z dálky, podruhé mě nechali, ať se po ní porozhlédnu, ale na nic jsem nesměla sáhnout. Teď jsem bez váhání zasedla do pilotního křesla a poklepala droida po ramenou. Teda poklepala bych, kdyby nějaká měl, takhle jsem ho jen dost nešetrně poplácala po plechu.
„Tak, hochu, teď se porozhlédneš, jestli tady někdo nenapáchal nějaké škody.“ Zamumlala jsem na droida a přikázala mu projet všechny systémy a vyhledat sebemenší anomálie. A mezitím, co si spokojeně vrněl, pískal a pípal při svém úkolu, rozhodla jsem se projít pro jistotu všechno osobně. S datapadem v ruce, i když plány a technické parametry téhle sedmdesát šest metrů dlouhé krásky jsem měla v hlavě. Do detailu.
Nevnímala jsem Ninu, ani čas, takže když jsem pak uslyšela povědomý hlas svého drahého kolegy, vyhrabala jsem se z lodi a našla ty dva v „přátelském“ rozhovoru.
„Je mi jedno kdo jste, do lodi vás nepustím.“ Mračila se Nina na Jeffa.
Mohla jsem ho v tom nechat, ale nechtěla jsem být zlá. „To je v pořádku, on patří ke mně.“ Pousmála jsem se. Podezřívavě si ho změřila, ale nechala ho být. Alespoň prozatím.
„Ahoj, Bloncko.“ Zazubil se. „Tvoje nejnovější zakázka trochu bije do očí.“ Kývnul směrem k Nubianu.
„Malinko.“ Připustila jsem. „Ale práce je práce, co potřebuješ?“
„Našel jsem tvůj holovzkaz. Na můj vkus byl teda trochu málo holo, ale…“ ušklíbl se pobaveně, když si všiml, že rudnu. „Řekl jsem si, že tě zajdu zkontrolovat. Máš talent dostávat se do potíží a někdo ti holt musí krýt zadek.“
Zrudla jsem ještě víc a instinktivně jsem si zakryla pozadí rukama. „Můj zadek tě nemusí zajímat, zvládnu se o něj postarat celkem dobře sama.“
„Znám pár zajímavých-“
„Už ani slovo!“ pohrozila jsem mu hasákem, ale akorát se mi vysmál. Věnovala jsem mu jeden excelentně ponurý pohled. „Radši mi pojď pomoct nebo s tím nehnu ani za týden a ta ženská vypadá, že by s tím nejradši ještě dneska odletěla.“
„Tak to si měla vybrat jiného mechanika.“
Má cenu ho zabít? Nemá.
by Nina & Mia za Jeffovy podpory
-
To je ale díra. Slova, která jsem si posledních pár měsíců opakoval stále dokola. Ani nevím, kde jsem k té frázi vlastně přišel. V chrámu Jedi tedy rozhodně ne, tam bylo použití slova „díra“ k označení čehokoli neděravého považováno za něco nezdvořilého a netaktního. Ostatně, stejně jako užití rodových jmen hospodářských zvířat k pojmenování čehokoliv jiného, než dotyčného skotu, a našla by se celá další spousta podobných příkladů, kterými ale teď odmítám zatěžovat svůj pubertální mozek, i když času jsem na to měl spoustu. Moje skromná cimřička neskýtala mnoho možností krácení už tak dlouhých Taanabských dní a tak jsem si za těch pár měsíců vypracoval hloupý návyk: čučení do stropu.
Ne, že by bylo zdejší stropivo kdejak zajímavé, ale při této činnosti se mi alespoň s menším tréninkem (po pár měsících jsem se naučil mít při tom zavřenou pusu) podařilo předstírat, že medituju o Síle.
Při mém příjezdu panovala na Taanabu zima, takže se toho venku moc dělat nedalo. Trávili jsme tak většinu času vevnitř v hlavní budově a hráli s klukama různé hry. Byli jsme na farmě 3 jedijská děcka: já, stejně starý rodian Peelo a o rok mladší lidský kluk Juran, který toho ale moc nenamluvil a nikdy se nám z něj nepodařilo vypáčit, jak se sem vlastně dostal. Peelův příběh byl snad ještě zajímavější než ten můj: Nezvládl konstrukci svého prvního světelného meče, a tak mu při zkušebním zapnutí explodoval akumulátor a plamen sežehl tvář jeho mistra. Meditace (a kýbl bacty) mu jí sice zase dala do pořádku, ale chudák Peelo byl nemilosrdně poslán kydat hnůj přes půl galaxie daleko. Členové řádu Jedi si holt žádný přešlap dovolit nemůžou.
Mezi naše nejoblíbenější hry patřila bezesporu hra na Obchodní Federaci, ačkoliv se to mistru Labuzzovi moc nelíbilo a dobrácky nám doporučoval spíše hru na piráty a pašeráky, která nebyla ideově tolik závadná. Hra spočívala v tom, že jsme zvolili dobrovolníka, který představoval místokrále Gunraye (obvykle padla volba na Jurana) a my dva zbylí jsme byli za droideky, které metaly kotouly po chodbách budovy. „Gunray“ se musel někam schovat tak, abychom to neviděli a pak začal volat „Kte sou ty trooooideky?“ (Juran umí výborně napodobit Neimodianský přízvuk). Ten z nás, který se k němu dokutálel dříve, hru vyhrál. Nebepečnost hry ještě umocňoval fakt, že jsme se popoháněli Sílou, takže naše „droideky“ při svém valení dosahovaly rychlosti skutečných Destroyer droidů, což v úzkých a hrubě omítnutých chodbách přivodilo nejedno ošklivé zranění. Mistr Labuzzo bohužel neměl to srdce (a ani dostatečnou autoritu), aby nám hru zakázal, a tak jsme s Peelem strávili nejednu noc na ošetřovně v šikovných hmyzích rukách podivínského Vratixského léčitele Lempixe.
Lempix je tak trochu pošuk, a než z něj dostanete souvislou větu, stihne i Jabba Hutt překonat dráhu na žblží dostihy. Musí se mu ale nechat, že léčitel je výborný. Na mém těle není nikde ani nejmenší jizvička. Nevím, jak to dělá, ale bacta ho tak nějak, zní to zvláštně... poslouchá na slovo.
Nyní už na Taanabu panuje teplé jaro, a my trávíme většinu času venku, kde pomáháme vesničanům, kteří na farmě pracují, obdělávat naše skromné pole. Ne, že bych byl zrovna zemědělský typ, na to je spíš Rahm, o osm let starší mohutný togorianský Jedi. Ten se s vidlema dokáže ohánět s takovou chutí, že mě to až občas děsí. Od té nešťastné nehody, kdy ho přejel na poli kombajn, zatímco se laskal s obilím, pozoruju mírnou podrážděnost v jeho jinak flegmatické osobnosti. Jednou jsme ho už dokonce nachytali, jak to nevydržel a seřval jednoho vesničana za špatnou techniku kydání tak ošklivě, že dotyčný domorodec odešel s brekem domů.
Po nás děckách se chtějí spíš různé pomocné práce, jako dones to, a tamto zalej. Umírám u toho nudou, kvůli tomuhle mě přece rodiče Jediům nevydali, nebo snad jo? Kdybych je tak aspoň znal, mohl bych se jich zeptal...
-
Probudila mě bouřka, která teplou jarní Tanaabskou noc proměnila k nepoznání. Podíval jsem se ven oknem. Silný vítr posílal kapky s rachotem přímo kolmo na jeho plexisklový povrch. Pěkná apokalypsa. Venku jsem zahlédl téměř třímetrovou siluetu zoufale pobíhajícího Togoriana, snažícího se ukrýt všechno možné před nečekanou smrští. Ne, nehodlám se oblékat a pomáhat mu.
V tu chvíli se ale stalo něco ještě nečekanějšího. K Rahmovi se zezadu rychle, ale neslyšně (což by v tom rámusu zvládl i lidožravý Reek) přiblížila tmavá humanoidní silueta a ze vzdálenosti 3 metrů na něj vystřelila poměrně velkým blasterem. Z hlavně vyletěla salva soustředných modrých kruhů a Togorian s uleknutím zavrávoral. Omračující výboj nebyl na statného Togoriana očividně dostatečně silný, ale pohotová druhá dávka ze strany útočníka své dílo dokonala.
Stál jsem jako přimražený a rozklepala se mi kolena. Otočil jsem se, přeběhl kus pokoje a chtěl jsem vbudit Peela. Kdo by chtěl pro Sílu přepadat Jedijskou farmu??
„Vstávej, někdo přepadl farmu!“, cloumal jsem s ním, dokud neotevřel velké rodianské oči.
„Co blbneš, proč mě budíš? To už se zase bojíš bouřky?“, vyjel na mě podrážděně.
„Někdo přepadl farmu, viděl jsem to! Venku někdo omráčil Rahma a teď jde určitě po nás!“
„Nesmysl, něco se ti zdálo,“ snažil se mi oponovat, ale to už jsem ho za ruku vytáhl z jeho postele a vlekl ho k oknu. Pohled na bezvládné kamarádovo tělo ho dokonale probral.
„K Sithu!“, zaklel. „Ty sis nedělal legraci! Musíme hned jít varovat mistra!“, dodal šeptem a rozeběhl se ke dveřím. Já jsem zůstal stát přimražen k podlaze a kolena mi teď oscilovala s několikacentimetrovou amplitudou. Peelo, který byl mnohem odvážnější než já, se na mě otočil.
„Co tam stojíš, dělej, musíme varovat ostatní!“
Párkrát jsem zamrkal a neochotně jsem s ním musel souhlasit. Vyběhli jsme na chodbu vyzbrojeni pouze pyžami a za pár vteřin jsme byli u mistrových komnat. Vtrhli jsme dovnitř bez zaklepání a jali jsme se budit klidně spícího starého Sullustana. Po pár vteřinách se nám to nakonec podařilo, ale naše vzájemné vystrašené překřikování mu stejně nic neřeklo.
„Oba se uklidněte a v klidu mi řekněte, co se děje,“ pravil rozespale.
„Někdo přepadl farmu a venku omráčil Rahma blasterem!“, řekl jsem.
Mistra to vůbec nevyvedlo z míry. „Jste si jistí, že jste viděli to, co mi tu říkáte? Tohle není sranda chlapci, nevymýšlíte si?“
„Mluvíme pravdu mistře.“, dodal Peelo. „Musíme varovat ostatní!“
„Dobrá tedy,“ vyskočil z postele. Otevřel přihrádku ve svém starožitném sullustském stole a vytáhl z ní zaprášený světelný meč. Nejistě ho potěžkal v ruce a pak se na nás podíval.
„Vy zůstaňte tady chlapci, já se o to postarám,“ dodal uklidňujícím hlasem.
„Vo co se postaráš, dědo?“, ozval se posměšný hlas směrem ode dveří. „Jako vo nás?“, uchechtl se urostlý Nikto, stojící ve dveřích, a zamířil na něj své dva upravené (a ve všech částech republiky nelegální) blastery. Jeho kolega, o hlavu menší člověk se šátkem přes tvář, pozvedl svou karabinu.
„Co jste zač a co tu chcete?“, zeptal se mluvčího útočníků Labuzzo.
„No, kdo jsme, to vlastně neni tajemnství. Říkáme si Bhushovo kopí a vy budete brzo naše credity“, odvětil sebevědomě lotr.
„Neříkej hop...“, řekl Jedi a stiskl aktivační tlačítko na svém strohém lightsaberu. Jenže namísto klasického klap-bzz se ozvalo bum-chrr, meč dvakrát matně zablikal a pak zase zhasnul. Baterky. Sullustan nevěřícně zaklel něco ve svém rodném jazyce.
„Docela působivý, Jedi.“ Nikto se už regulérně chechtal. „To by stačilo, nebo mě fakt zabiješ smíchy!“ Z jeho blasterů se zablesklo a omračující paprsky skolili nebohého mistra na podlahu. Útočník se otočil na nás a s maniakálním pobavením na tváři vyslal omračující výboje i naším směrem.
-
Vaar Sooledan, člen istej pochybnej skupinky rodianov, živiacich sa nie zrovna legálnym predávaním tibannu pašerákom, ale zrovna tak legálnym, aby nevzbudzovali prílišnú pozornosť, si práve vyložil nohy na stôl a vydýchol si po dvoch hodinách papierovačiek.
Zamyslene sa zahľadel ponad striešky smerom k ich novému „skladu“ s pracovným názvom „sklad“. Premýšľal, aká je šanca, že by niekto hľadal „sklad“ tak ďaleko od hangárov. Miestne orgány mu nerobili starosti, skôr konkurencia.
Vtom ho zhodil zo stoličky tlmený výbuch, nenápadne blízko „skladu“. <“Ani týždeň! Tie smradlavé kowakianské opicojaštery!“, kričal, keď sa zbieral zo zeme. <“Zargg?! Zvolaj všetkých k skladu! Chcú nám zobrať tibann! Asi vyhodili do vzduchu stenu a práve teraz nás vykrádajú!“> , pískal a škriekal, zatiaľ čo si pchal blaster do púzdra a valil sa von dverami.
Zatiaľ Zeltronka a nižšia postavička v oranžovej pláštenke svižným krokom zamierili uličkami Oblačného mesta k hangárom.
Jedna z těch postav dost špatně snášela ticho, což se pochopitelně projevilo na tom, že se snažila zapříst nějaký ten rozhovor, ať už by téma bylo jakékoliv.
„Stejně je vtipné, že si člověk začne vážit místních krás až tehdy, kdy má zmizet,“ řekla nakonec, přehodila si technokrám na druhé rameno a rozhlížela se po červáncích. „Až se vrátím, nechám si to namalovat.“
Kdyby tušila, že se jen tak nevrátí, asi by to trochu přeformulovala, ale to by bylo předbíhání událostem.
Nebola som si istá, či som naozaj súhlasila, alebo som s ňou chcela súhlasiť, len preto aby sme konverzovali a ja sa konečne zbavila nepríjemného pocitu z výbuchu pred niekoľkými minutkami, ale v konečnom dôsledku jej slová spôsobili, že som sa začala obzerať po okolí. „Ako to tu vlastne vyzerá? Viete...nevidím farby a .. nevidím ani do diaľky.. vidím len to, čo „dočiahnem ohmatať Silou“, keď to mám povedať polopatisticky..“, zadŕhavo som sa snažila udržať konverzáciu.
„Je to nádhera,“ začala, mávla volnou rukou směrem k obzoru a zjevně až během tohoto gesta začala přemýšlet, jak to popsat někomu prakticky slepému. Má vůbec cenu popisovat barvy, když je nikdy neviděla?
„Ale sotva to bude lepší, než vidět pomocí Síly,“ zabila to nakonec a zvolna pokračovala v chůzi. O Miralukách toho moc neslyšela, rozhodně se nikdy s žádnou nesetkala, a tak byla tahle situace trochu trapná. „Škoda, že si to nemůžeme na chvíli vyměnit a porovnat to,“ usmála se nakonec a přejela oslovenou pohledem, hledajíc stopy libovolného zármutku nad vlastním handicapem.
„Hmm.. vymeniť si zrak?“, pousmiala som sa. “Myslím, že by sa vám páčilo vidieť do susednej miestnosti menších rozmerov, keď sa sústredíte, alebo spoznať uživateľov Sily na prvý pohľad.. Neviem si predstaviť, že by som stratila svoj zrak a dostala „normálny“... teda ten váš. Ale nápad je to zaujímavý. “, zastavila na križovatke pred nimi, zamyslene sa prehrábla vo vlasoch a vzdychla. „K hangárom doprava, či doľava?“
„Tudy,“ zavelela bez delšího váhání a zahnula doleva, očividně to tu znala víc než dostatečně.
„Sice je to delší cesta, ale jít s tímhle pokladem zkratkou bych asi radši neriskovala,“ vysvětlila své myšlenkové pochody a poplácala bednu po plátech.
Brzy se obě dostaly do uličky, která už od pohledu patřila k těm obývaným lepší společností. Čistá, široká a dobře osvětlená a nikde ani živáčka. „Dneska vysílají finále žblžích zápasů a je tam i místní tým,“ řekla po krátkém pohledu na hodinky. Tím by se možná dalo vysvětlit, proč tu není nával, ale aspoň někoho by tu přeci jen asi čekala. Šla nicméně dál.
„Čo to vlastne je? Teda ak to smiem vedieť? Pomôžem vám s tým?“, zjavne jej nevadilo, že sú na ulici takmer samy. Takmer.
Vaar Sooledan, člen istej pochybnej skupinky rodianov, živiacich sa nie zrovna legálnym predávaním tibannu pašerákom, ale zrovna tak legálnym, aby nevzbudzovali prílišnú pozornosť, si práve druhýkrát zaostril na čudnú dvojicu. Tarz, jeho bratranec, mu vylíčil, ako s ďalšími dvoma členami „ostrahy skladu“ stretol tieto dve osoby a ako musel zahájiť taktický ústup po tom, čo boli jeho dvaja kolegovia oplieskaní o stenu náhlymi poryvmi vzduchu.
Vaar to chápal. Priznať, že troch urastených rodianov zmláti vyvinutá Zeltronka a nejaká tínedžerka je dosť ponižujúce. Zo „skladu“ nezmizlo nič, čo ho hrialo, no zvedavosť zvíťazila a tak sa vydal s piatimi kumpánmi zistiť, ktože to bol v susedstve na návšteve.
<“Chcem tú bedňu.“>, zaznel rozkaz a pätica sa pripravila k prepadu.
„Abych pravdu řekla, nemám nejmenší tušení,“ odpověděla Zeltronka zcela upřímně a lehce podezíravě se zahleděla kamsi do dálky. Setrvala tak ale jen okamžik, než se opět vrátila k věci a její důležitosti.
„Ale vím, co to dělá – dokáže to schovat okolí tak důkladně, že ho nikdo nenajde. Takže ať už to mistr chce kamkoliv, asi tam chce něco schovat, nemám pravdu?“ šibalský úsměv byl tak trochu v ceně, ale vlastně si jen potvrzovala teorie, které se jí poslední půlhodinu rojily v hlavě. Ze zprávy toho bohužel moc nevyčetla a výslech Miraluky by asi nebyl moc taktní, tak jí holt musela stačit dedukce.
„Nooo...“, začala Miraluka, no strhla sa. „Niesme tu samy.“, šepla. „Je ich päť.“ a otočila sa čelom prvej dvojici, ktorá k nim prichádzala so zamierenými blastermi.
Z druhého konca ulice prichádzala druhá dvojica. Piaty Rodian zliezol z balkóna kúsok od nich a nie príliž profesionálnym spôsobom zoskočil na chodník. Zachoval si však rovnováhu a tiež tasil. <“Odpor je zbytočný!“>, prehlásil sebaisto.
„To je mi ale náhoda, zrovna jsem chtěla říct to samé,“ opáčila mu sebejistě Joya a po zastavení odložila náklad ke svým ladným nožkám. Meč zatím nevytáhla, ale bylo na ní vidět, že k tomu nemá daleko.
Miraluka zaujala obranný postoj chrbtom k chrbtu Zeltronky, no uvedomovala si, že nemusí byť rýchlejšia ako výstrel z blasteru a tak s tasením meča váhala. Zatiaľ čo rozmýšľala ako sa z tejto situácie dostať, rodiani sa približovali. Neunikli jej ich pohľady na bedňu. Musí rýchlo niečo vymyslieť "Je to bomba! Ustúpte inak to tu vyletí do vzduchu!", skríkla na rodianov, ktorých to zjavne rozhodilo,strnuli a začali medzi sebou živo diskutovať s blastermi stále namierenými smerom k nim.
<“Ja tu nechem skapať, som ešte mladý!“>
<“Nebuď sprostý Weezg, hádam by sa neprechádzali po ulici s bombou na ramene?!“>
<“Jasné, určite blafujú a potom bum! Nepamätáš, ako zomrel Gao?“>,kontroval tretí.
<“Držte huby lebo vás...!“>, začal štvrtý a otočil hlavu k trojici stojacej už v blízkosti balkóna. Znenazdajky však povolili konštrukcie držiace pofidérny balkón, akoby po nich udrel rancor, a so strašným rachotom sa zrútili na trojicu hádajúcich sa rodianov. Dvaja tak-tak unikli, no vo vzniknutom zmätku a prachu sa rozsvietila oranžová čepeľ.
„Avantgardní,“ ušklíbla se, zatleskala improvizovanému divadlu a sehnula se pro ten zatracený krám. „Tak snad abychom šly, ne?“ zeptala se kolegyně, aniž by zvedla hlavu, a její zapnutý meč tak nějak ignorovala taky. Jestli začnou střílet, jsou to hovada a umřou, takový už je život, rozmlouvat jí to nebude.
<“Jedi?!“>, rodianom sa simultánne zväčšil polomer očných buliev v priemere o dvojnásobok.
„Zložte zbrane a nechajte nás odísť z planéty a ja vám môžem sľúbiť, že vás ušetrím. Nechceme problémy.“,
preniesla som do tichého bzučania môjho meča. Pravda, zhodiť na nich ten balkón ma trochu vyčerpalo, ale efekt to jednoznačne malo.
Než sa stihol prach usadiť, rodiani so škrekotom zutekali. Vydýchla som si a meč uschovala v záhyboch plášťa. Zvyšok cesty k lodi bol tak rýchly a nenápadný, ako to len dovoľovala bedňa na ramene Zeltronky.
ja, moje druhé ja a Champieho druhé ja
-
Když ti dva konečně vypadli, rozhodl jsem se jít si ještě chvíli lehnout, protože takhle mizerně mi vážně nebylo od minulé války. Kocovinou to rozhodně nebylo, tu už jsem dávno vyspal, vesmírná nemoc je pro někoho v mém věku trochu nedůstojná, tak co se to kruci děje? Proč ještě nikdo nevydal slovník Živoucí Síly, abych si mohl zjistit, co mi to chce naznačit?
Jak jsem si tak sedal na postel, bylo mi jasné, že usnout teď vážně nepřipadá v úvahu. Ne snad proto, že jsem na misi, ale proto, že tu bylo moc otázek a moc vjemů, a nic z toho moc nedávalo smysl. Tak jsem se zvedl a šel jednat.
V centrální místnosti transportéru nikdo nebyl, měl jsem jenom dojem, že naše +1 právě zaběhlo za roh, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem mířil přímo do kokpitu. A vážně ne proto, abych si pokecal s kapitánem, který to naštěstí pochopil už z mého výrazu a radši rychle vypadl, asi z obavy, že bude sežrán. Fakt se umím tvářit docela děsivě.
Letmý pohled ven odhalil nedávno zmoklé obilné pole, nad kterým co nevidět zapadne slunce, a tři stinné budovy. Naštěstí jsem se ale nemusel spoléhat na zrak svůj, když byly k dispozici lodní senzory, žeano. Ty mi ukázaly přibližnou mapu přilehlého okolí, kde byla další spousta polí, ale taky další dvě budovy stodolovitého typu. Možná bych se přeci jenom mohl projít, zatímco ti dva srdnatí vyjednavači vyjednají propuštění chudáčků rukojmích. A postarat se o to, aby se nestala nějaká nepředvídanost.
Zkontroloval jsem si meč na opasku, šlohnul z lodní výbavy jeden dalekohled a vylezl obslužným tunelem na střechu lodi. To se možná může zdát jako úplná blbost, ale měl jsem k tomu důvod - jestli jsou naši milí piráti aspoň průměrně chytří, budou si spodní rampu z lodi hlídat, aby z ní náhodou nevyběhla protiteroristická jednotka nebo ještě hůř, já.
Uvelebil jsem se za talířem vysílače a dalekohledem projel tři přilehlé budovy, což mi moje obavy potvrdilo. Ve dvou byli u oken chlapíci sice trochu ospalí, ale určitě instruovaní k hlídání, takže bych to neměl riskovat.
Riskovat jsem to ovšem ani nemusel, protože můj cíl nebyl ani v jedné z těch tří budov, přičemž z jedné jsem při odkládání dalekohledu někam stranou celkem jasně vnímal přítomnost mých dvou kolegů. Pomalu jsem se zvedl a po zralé úvaze skočil do zralého obilí. Alegorie balistické křivky hadr, ještě že umí Síla zesilovat odrazy a zpomalovat pády, jinak bych se asi pěkně vymázl. S nadějí, že můj ponor do mokré třímetrové pšenice ušel všeobecné pozornosti, jsem se vydal směrem k jedné z těch dvou budov na mapě. Cas přeci jen říkal, že rukojmí drží někde poblíž a s bombou. Tak trochu jsem doufal, že když je tam ta bomba, nebudou tam zároveň s tím i další lumpové, ale velmi brzo se ukázalo, že tak snadné to nebude.
Stodola, kterou jsem si vybral jako první, stála klidně uprostřed deštěm promočených polí, jak jsem po rozhrnutí obilí viděl, ale podobně klidně u ní stála i tříčlenná hlídka těch mizerů. A kdo ví, kolik jich bude uvnitř s farmáři. Už už jsem se chystal jít nenápadně blíž, když mě napadlo, že všichni farmáři by v podstatě měli být uživatelé Síly. Z tohohle baráku jsem nicméně nevnímal vůbec nic, ač jsem se o to velmi snažil, a když jsem budovu nenápadně a stále v obilí odešel, zjistil jsem proč. Tohle byl totiž z jedné strany otevřený hangár, ve kterém kotvila menší nákladní loď, nepochybně prostředek útěku pro mizery, kteří to tu o to ochotněji hlídali. Z toho se dá nicméně vyvodit, že moje princezny jsou v jiném hradě - v tom druhém, kam jsem se skrz obilí prodral po dalších deseti minutách a kupodivu mi stále nenateklo do bot.
Ten hlídalo stráží šest, otevřený nebyl, ale zevnitř jsem jasně cítil Sílu. Možná se tam někdo dokonce pokoušel o odpor, ale na to tyhle náznaky neumím číst dost dobře. Proplížit se obilím až k jedné stěně, aniž by mě ti šašci viděli, bylo až překvapivě snadné, vylézt po té stěně až překvapivě o tlamu, protože byla navzdory místní hrubé architektuře strašně hladká. Leč podařilo se a ze střechy jsem se mohl na celou situaci podívat trochu svrchu.
Železnou mříž, která bránila ptákům v létání do ventilace, nebylo potřeba odstraňovat násilím, protože mi v podstatě zůstala v ruce, jen co jsem za ni vzal. Šachta nebyla velká, ale s trochou štěstí bych se tam snad zaseknout nemusel.
Na to, jak mi bylo zle, se všechno dařilo až podezřele dobře. Do tunelu jsem se dostal takřka nehlučně, vešel jsem se tam a už po pár metrech tichého plazení přišla mřížka druhá, skrz niž bylo nádherně vidět přímo do prostoru pode mnou. A že bylo na co koukat.
Půlku stodoly zabíraly kotce pro nerfy, z nichž většina byla těmito lhostejně přežvykujícími zvířaty i obsazená, druhou pak zabíralo příslušenství k jejich chovu. V tom šeru tam jsem jasně spatřil na bedně sedícího Rodiána, o tu samou bednu se opírajícího Togoriana a vedle postávajícího lidského klučinu s Vratixem. V hromadě slámy ležely ještě asi tři siluety postav, ale ty už byly na bližší analýzu moc daleko nebo v příliš divných polohách. Důležité byly dvě jiné věci. Bomba přímo uprostřed, a taky fakt, že místnost hlídali jen dva mizerové s puškami, stojící přímo u bomby. Bomba. Co dál?
Síla mi velela, abych tu bombu koukal zlikvidovat, ale rozum říkal, ať na to ani nehrábnu, že to ti dva vyjednavači už nějak vyřeší. Sílu jsem nikdy moc neposlouchal, respektive jsem se snažil obejít i bez ní, ale teď? Ještě jednou jsem obhlédl situaci, dokonce jsem měl dojem, že si mě jeden z těch držených všiml, ale pak už jsem to vzal tak trochu spontánně.
Prostě jsem odsunul tu mřížku a skočil dolů. To by možná samo o sobě znělo jako dnes již druhá totální blbost, když uvážíme, že při prvním zahlédnutí mojí osoby to tam může kdokoliv vyhodit do vzduchu se mnou i s rukojmími, ale já jsem náhodou celkem expert na zůstávání mimo všeobecnou pozornost. Ač by s tím možná nejeden byrokrat nebo člen Nejvyšší rady nesouhlasil.
Ještě ve vzduchu jsem uplatnil techniku, kterou jsem nepoužil už žalostně dlouho, takže když jsem dopadl, dva bujaří strážníci si všimli maximálně lehkého poryvu větru a nadále se bavili o té nové bouchačce za rozumnou cenu. Nesměl jsem se hýbat moc prudce, jinak by plášť Síly chránící mě před jejich zraky zmizel, ale já se prudce hýbat nepotřeboval. Klidným krokem jsem se začal blížit k bombě, která si v klidu hověla dva metry od nich na bedně s buráky, a snažil se soustředit se na přítomnost, ne na to, jak mi tenhle postup, který jsem za svých šerifských let na Bespinu praktikoval dnes a denně, chybí.
Bomba samotná mě trochu zklamala, protože měla k atrapě mnohem blíž, než by si profesionální vyděrači mohli dovolit. Byla velká, to jo, ale z pohledu na všechny ty drátky a kravinky navíc mi bylo spíš do smíchu. Ne že by neměla potenciál sesmahnout vnitřek stodoly, ale její hlavní úloha byla spíš zastrašit ostatní svou velikostí.
Tak jsem do toho vrazil drápy, začal odšroubovávat kryt a v duchu děkoval Trasskovi, že mi podobné věci párkrát předvedl. Poslední šroubek povolil zrovna ve chvíli, kdy se jeden z hlídačů natahoval pro čutoru a málem mi vypíchl oko, ale naštěstí si ničeho nevšiml, takže jakmile se občerstvil, otevřel jsem tu prokletou kysnu a znalecky se podíval na všechny ty kabely. Redundantnost byla přímo impozantní, ale nakonec jsem v tom ten detonátor tak nějak našel a chystal se ho odpojit. Jenže to by zdaleka nebyla taková sranda, žeano.
Tak jsem ho u nálože pěkně nechal a začal to vykuchávat tak nějak celé, což bylo paradoxně mnohem jednodušší. Jedním okem jsem sice musel hlídat, jestli si mě náhodou nevšimli, v kterémžto případě bych je musel rychle posekat a utéct, ale nakonec vše dobře dopadlo a já vytáhl střeva celého zařízení ven. Nálož samotná vážila sotva tři kila, ale soudě podle barvy to byla celkem účinná marmeláda a radši bych to neměl ochutnávat. I detonátor patřil k tomu lepšímu, co se dá na trhu sehnat, a naštěstí nebyl časovaný, takže jsem mohl s klidem zavřít bednu a vydat se k odchodu. A pak přišla asi ta nejšílenější věc, co jsem dneska udělal.
Pomalu jsem i s bombou došel na místo, kam jsem prve dopadl, a znovu se podíval na dva strážné. Neviděli mě, ale jeden z místních klučinů koukal mým směrem dost podezíravě. Chvilku jsem váhal, jestli jsem náhodou nějak nezapomněl tím štítem neviditelnosti zakrýt i bombu, ale tak senilní snad ještě nejsem, ne? Každopádně jsem mu zamával a skočil zase tam nahoru, což vyšlo jen díky hromadě štěstí a faktu, že se moje drápy celkem snadno zaryjí i do plechu. To skřípání sice nepochybně slyšet bylo, ale zběžná kontrola spodku odhalila, že hlídači pouze koukli na bombu a dál plkali o blbostech. Vysoukal jsem se tedy ven na střechu a přemýšlel, co by asi tak teď šlo udělat s podobnou hračkou.
V tom můj pohled ulpěl na pěti swoopech, které tu mizerové měli asi kvůli pozdějšímu přesunu do hangáru. Jo, to by šlo. Sotva jsem se však odhodlal k seskoku, z dálky se ozvalo hučení motorů a brzy přijel swoop šestý, z nějž seskočil opancéřovaný mameluk. Ten se záhy vypravil kolem budovy ke zbytku svých kamarádíčků a z následné konverzace mi bylo jasné, že je to oficír a přijel je zkontrolovat, protože vysílačky mají kvůli možnosti odpolsechu asi zakázané, co já vím. Takhle loženou příležitost jsem nicméně nemohl nechat proklouznout, takže jsem okamžitě skočil dolů a hurá k jeho swoopu.
Jediný pirát, který byl v dosahu a neúčastnil se podávání hlášení, močil na zeď daleko ode mne, vandal, a nevzbudit jeho pozornost tak nebylo nic těžkého.
Bomba, respektive to co jsem tam potřeboval namontovat, byla relativně velká, ale to jeho swoop taky a některé součástky zcela jistě nepatřily do standardní výbavy, čili nenápadně ji nacpat do zjevně ne moc často používaného nákladového prostoru nebyl žádný problém. Dokonce jsem to stihl podstatně dřív, než se majitel vznášedla vrátil, a stihl jsem se tak i uklidit na střechu, odkud byl na to všechno moc pěkný výhled. Tank se vrátil, vynadal opodál močícímu pirátovi za jeho nedbalost a v okamžiku zmizel směrem ke druhé stodole. Až teď mi došlo, že si nemůžu být jistý, jestli náhodou nepojede k lodi naší, ale už bylo pozdě s tím cokoliv dělat.
Důležité bylo, že vypadl a já teď tedy budu moct normálně vysvobodit ty rukojmí. A asi není dobrý nápad začít venku, aby mi ti dva vevnitř mohli mezitím všechny postřílet alespoň pistolí, když bomba nefunguje. Obešel jsem střechu kolem dokola, překontroloval, že všechny hlídky sedí na druhé straně a mastí sabacc, a opět se co nejpomaleji vsoukal do ventilační roury.
Pak už to byla skoro rutinní věc, tedy alespoň se tak ze začátku zdála. Připravil jsem si meč, chvilku přemýšlel, jestli by třeba nestálo za to ty dva nějak zahnat na útěk, ale pak se začali bavit o tom, jak investují peníze do kácení deštných lesů, takže žádné zachraňování nebude, jsou to zlí lidé.
Nádech, výdech, nádech a skočil jsem a v letu zapnul meč. V tu chvíli ze mě veškerá nevolnost, kterou jsem trpěl až doteď, jako zázrakem spadla, Síla byla asi s mojí interpretací jejích pokynů spokojená. Vtipné na tom bylo ale hlavně to, že jakmile jsem dopadl a otočily se ke mně dvě hlavně, místo střelby se ozval ohlušující výbuch kdesi v dálce.
To bylo těsné.
-
Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE
Místo: Taanab...
Datum a čas: 1. rok klonových válek. (22 let před Yavinem)
Když se výstupní rampa lodi spustila na zem, vyšel jsem v doprovodu Case Mella vstříct procesí ozbrojenců, které stálo opodál lodi.
Mistr Champbacca zůstal v lodi, trochu jsem zauvažoval, jak se z lodi dostane. Sila mi prozradila, že v okolí farmy, různě v budovách, je skrytě rozestaveno několik lidí a loď hlídá. Ale Wookiee je mistr, tak jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že něco vymyslí.
Blížili jsme se s Casem ke skupině. Poddal jsem se Síle a nechal svou mysl otevřenou, aby dokázala rychle zareagovat na možné nebezpečí.
V čele skupiny stál podsaditý obtloustlý a vousatý člověk v dobře padnoucím kožené bundě a kapitánských kalhotách s insigniemi po stranách. V ústech žužlal a kouřil velký doutník ze silně vonného tabáku. Za ním postávali se sveřepými výrazy osobních strážců dva Niktové a jeden Rodian.
„Dobrý den, já jsem Vardak Humberton, mluvili jsme spolu přes lodní komunikaci,“ napřáhl svou ruku podsaditý muž.
„Dobrý den. Já jsem Mistr Woallc Con-Denyzz.“ Potřásli jsme si rukama.
„Tohle je rytíř Cas Mell,“ představil jsem svého mladšího společníka, potřásli si rukama.
„Vítám vás, mohu vás pozvat dovnitř na malé občerstvení, které zpříjemní naše jednání?“
„Přijmeme, rádi.“
Kuřák udělal čelem vzad, následovali jsme ho dovnitř hlavního domu farmy.
Když jsme vešli dovnitř, ochladilo nás příjemné ovzduší domu. Malebný třípatrový domek zářil čistotou a vykazoval známky pečlivé údržby. Cestou domem jsme zahlédli několik dalších členů pirátské skupiny, různě hlídající po dalších místnostech. Vyslal jsem Sílu, aby mi ukázala, kde se kdo v domě nachází. Vůdce Vardak nás zavedl do prostorné jídelny. Usadili jsme se u velkého jídelního stolu. V jídelně bylo dalších pět ozbrojenců a jedna bázlivá žena. Bylo jasné, že únosci obsadili i tuhle farmu, aby měli klid při našem jednání. Majitele farmy buď zabili nebo někam uklidili. Z ženy vyzařoval strach. Strach, který postrádal známky trýzně ze smrti blízkého rodinného příslušníka. A z horních pater obytné budovy jsem cítil několik bytostí, ze kterých vyvěral strach. A tak jsem předpokládal, že únosci ostatní členy domácnosti jen přesunuli tam nahoru, aby jim nepřekáželi.
Usadili jsme se s Cassem k dlouhému stolu. Tlustý šéf bandy zaujal místo proti nám.
„Doufám, že se majitelům této farmy nic nestalo!“ řekl jsem trochu výhružným hlasem.
„Nemusíte se bát, jsou v pořádku.“ Tlusťoch silně potáhl z doutníku. „Nejsou předmětem našich zájmů.“
Po těchto slovech jsem tlusťocha obdařil ledovým úsměvem.
„Co vám mohu nabídnout? Coreliánské červené?“ Začal s trochu až moc přátelským, jakoby rodinným tónem v hlase. „A na zub? Nerfí steak k zakousnutí?“
„K jídlu nic. Mně postačí minerálka nebo čistá voda,“ prohlásil jsem, Cas požádal o to samé.
„Slyšel jsem, že Jediové drží celibát, ale že jsou až takovíhle puritáni, tomu jsem nevěřil,“ prohlásil tlustoch.
Nechal jsem sebou proudit Sílu, alarm hlásící nebezpečí se rozezvonil o sto šest. Pochopil jsem, že únosci mají i v téhle chvíli něco za lubem. Během chvilky se před námi zaleskly vysoké sklenice plné čisté vody.
Vzal jsem svojí sklenici a hluboce se napil. Sílu jsem nechal proudit svým tělem. A tak mi po několika vteřinách prozradila, že čistá voda je obohacena o nějakou chemikálii. A že chemikálie je uspávadlo. Polknul jsem sousto a položil sklenici na desku stolu. Pohledl jsem na Case a vycítil, že i on poznal, co ve vodě je.
„Výborná voda,“ usmál jsem se na tlusťocha. „Taková zvláštní příchuť. Ale asi je to pro zdejší vodu typické.“ S vlídným výrazem jsem se podíval tlusťochovi do očí. „Kde jsme to skončili?“
„Ani jsme nezačali,“ řekl trochu nejistě tlusťoch, když pohlédl do mých upřímných očí. Už dávno jsem si zvyknul, že můj pohled často na lidi působí odzbrojujícím dojem. Mezitím jsem v těle rozproudil fyzické obranné mechanizmy, aby vyhnaly a neutralizovaly účinky uspávací chemikálie.
„Dobrá,“ poklepal jsem na bezpečnostní schránku s výkupným, „tady je vámi požadovaná suma peněz.“
Mluvil jsem s velitelem únosců a vyslal část svého vědomí po okolí. Ucítil jsem vědomí mistra Champbaccy, jak se pohybuje v okolí. Wookiee zkoumal podrobně nějaké místo. Také jsem v dálce cítil dalších několik vědomí „zářících“ v Síle.
„Rád bych ale nejdříve viděl, že jsou rukojmí v pořádku.“ Zdržoval jsem, abych Wookieemu dal více času.
Šéf vytáhl z vesty hologram a zařízení spustil. Nad stolem se zhmotnil namodralý obraz několika bytostí uvnitř nějaké stodoly.
„Rád bych se zajatci mluvil, jestli jsou opravdu v pořádku a tohle není jen nahrávka.“
„Jistě.“ Tlusťoch spustil zvukové vysílání.
„Haló? Tady mistr Con Denyzz.“ Postavy sebou leknutím trhly. „Přišel jsem vyjednat vaše propuštění. Jste v pořádku?“
„Ano, jsme všichni v pořádku,“ rozpovídal se nervozně jeden z chlapců, z jeho hlasu jsem poznal, že k takovéhle odpovědi je donucený násilím. „Pár odřenin a zlomenin, ale jinak jsme tu všichni v pořádku.“
Položil jsem mu pár dalších krátkých otázek. Chlapec byl velmy chytrý, a tak naučenými a skrytými posunky naznačil, kolik strážců je hlídá a že jejich mistr je mrtev. Víc nestihl.
„Doufám, že vám tohle stačilo.“ Tlusťoch vypnul datapad. „Teď k finančním záležitostem.“
„Od toho tu jsme.“
„Víte, zvažovali jsme svou první nabídku,“ rozpovídal se tlusťoch. „Zjistili jsme, že naše výdaje na tuto akci se trochu zvýšily…“
„To je ale váš problém.“ Otevřel jsem bezpečnostní skřínku a ukázal tak množství kreditových čipů. „Přivezl jsem vám dohodnutou sumu. Větší obnost zde nemám. Řád svou část dohody splnil. Tak bych byl rád, kdyby jste se své části drželi i vy.“
Tlusťoch se podíval po svých společnících, kteří se tvářili o hodně nepříjemněji.
„Pokud mne omluvíte, rád bych to probral se svými společníky v soukromí.“
„Jistě.“
Přikývl jsem a nechal tlusťocha a pár jeho společníků odejít. Cas se na mě nevěřícně podíval a výraz jeho očí prozrazoval, že s tím nesouhlasí. To se nám hodilo, další zdržení dá víc času mistru Champbaccovi. Vyslal jsem znovu Sílu do okolí. Wookiee už byl dávno v blízkosti zajatců a nejspíš vymýšlel, jak je osvobodit.
Bylo mi jasné, že banda chce získat více času, aby uspávadlo začalo více působit. Jenže podcenili Jedijské schopnosti
I Cas si to nejspíš uvědomoval, cítil jsem, jak je ponořen v Síle a jeho tělo zápasí s chemikálií.
Casi, zahrajeme malé divadélko, že to na nás působí… a uvidíme, co udělají.
Vyslal jsem k rytíři telepatickou myšlenku.
Souhlasím, mistře….
Minuty utíkaly a únosci byli stále pryč. Čím více času to zabere, tím větší šanci má Wookiee na úspěch. Po několika dalších minutách jsem začal předstírat únavu. Mrkal jsem vice očima a lehce kroutil hlavou, jako by mi těžkla únavou. Cas se přidal. Po dalších několika minutách se procesí únosců vrátilo.
„Jakej je verdikt, pánové?“ trochu jsem zamumlal.
„Omlouvám se za zdržování, ale měli jsme trochu drsnější debatu a ne a ne se shodnout.“
„To chápu, ale nabídku Řádu znáte.“
„Jistě,“ usmál se trochu až moc úlisně. „Nabídku Řádu přijmeme.“
Trochu malátně jsem tlusťochovi podal zavřenou bezpečnostní schránku.
„Dobrá, my si jd… jdeeme vyzvednout rukojmí.“
Začal jsem se zvedat, s hranou malátností.
„To bych vám nedoporučoval, mistře. Probrali jsme naše možnosti.“ Najednou mi Síla vnukla do hlavy obraz smrti. „Za mistra a rytíře Jedi můžeme požadovat další výkupné.“
Bohužel jsem nezareagoval včas. V několika následujících vteřinách se stalo spousta věcí.
Zaprvé… Já i Cas jsme vycítili smrtelné nebezpečí a bleskurychle aktivovali své meče.
Zadruhé… ozbrojenci kolem nás se chopili blasterů, zamířili na nás a vypálili.
Zatřetí… Tlusťoch zmačkl na svém loktu nějaké tlačítko.
„Takže naše staré rukojmí už nebudeme potřebovat.“
Krajinou se ozvala silná detonace...
-
Seděla jsem v lodním salonku na polstrovaném gauči a znuděně zírala do stropu. Přede mnou na konferenčním stolečku stálo pět sklenic od nejrůznějších nápojů. Protokolární droid byl totiž nezvykle komunikativní a jediná možnost jak se ho zbavit tkvěla v jeho zaúkolování.
Necítila jsem se tu dobře. Diplomatická loď mi připomínala život, kterého jsem se dobrovolně vzdala a který jsem rozhodně vrátit nechtěla. Všechny ty nablýskané věci a uhlazení lidí, co postrádali duši a kompenzovali ji luxusem.
Podívala jsem se na hodiny. Byli pryč už docela dlouho a rozhodně se nedá říct, že bych se nebála. Ano, samozřejmě, jsou to už velcí hoši a umí se o sebe postarat, ale...Nějaký zlý pocit mě nahlodával, byla jsem nervózní a co chvíli jsem musela vstát a projít se po lodi. Nepříjemný pocit v žaludku se nicméně jen zhoršoval.
Zrovna jsem už potřetí začala číst stejný článek na Casově datapadu, když do místnosti opět vstoupil droid.
„Mohu vám něco nabídnout, hraběnko?“ otázal se.
Mile jsem se usmála a zavrtěla hlavou. „Ne, děkuji, 3PO. Mám všechno, co bych si jen mohla přát.“
„Jste si jistá? Cokoli, bude mi potěšením.“
Jen má léty vypracovaná trpělivost mě donutila nemrštit po něm jednu z těch skleniček.
„Jsi opravdu moc hodný, ale já nemám žádného přání. Měl by ses jít věnovat někomu jinému.“ To jsem ale říkat neměla.
„Ale já stejně nemám co jiného na práci, hraběnko. Skoro nikdo na palubě nezůstal, rád se vám budu věnovat,“ zatrylkoval.
Pravděpodobně bych si povzdychla a pokusila se nesmyslnou konverzaci nějak utnout, ale najednou se něco stalo.
Svět kolem mě ztemněl, hlavou mi projela ostrá bolest a já se sesunula na podlahu, kde jsem pár sekund bezmocně lapala po dechu. Odněkud zdálky jsem slyšela vyděšené volání protokolárního droida, ale já byla tak ochromená tím náhlým přívalem bolesti a emocí, že jsem na něj nebrala žádný zřetel.
Chvíli jsem se ještě topila v nicotě, když mě najednou zvedly dvě silné ruce a položily na gauč. Nad sebou jsem rozeznávala obrysy nějakého muže a čím víc jsem se probírala, tím jasněji jsem si uvědomovala zamračený a trochu vystrašený pohled našeho šlachovitého pilota.
„Jste v pořádku, hraběnko?“ zeptal se starostlivě.
Ležela jsem a třeštila oči do stropu. Asi jsem opravdu nevypadala nejlépe, protože pilot svou otázku ještě dvakrát zopakoval.
„A-ano,“ odpověděla jsem roztřeseně a pokusila si sednout. Všechna ta náhlá bolest byla pryč a zůstal jen podivně prázdný a tupý pocit, že se někde stalo něco moc špatného.
Pilot se znovu zamračil, zřejmě mi příliš nevěřil a poslal 3PO pro sklenici vody.
Ještě trochu se třesoucí, opřela jsem se zády o gauč a podívala se na pilota.
„Něco se stalo,“ řekla jsem.
Nechápavě se zatvářil. „Co přesně?“
Zavrtěla jsem hlavou. „To nevím.“ Chvíli jsem přemýšlela, a pak se optala: „Můžete se nějak spojit se skupinou mistra Denyzze?“
Teď bylo na pilotovi, aby pootočil hlavu v negaci. „Nemůžeme rušit operaci,“ zvědavě si mě prohlédl a řekl: „to jste měla nějakou předtuchu? Vizi?“
„Nevím,“ pronesla jsem slabě. „Ale mám z toho špatný pocit.“
Pilot si mě ještě chvíli měřil zkoumavým pohledem, a pak se omluvil, že musí zpět na můstek. Jako jakousi improvizovanou chůvu mi přidělil 3PO. Skvěle.
Zatímco se mi protokolární droid snažil splnit každé myslitelné přání, uvažovala jsem o předešlém incidentu. Dokázala jsem vždycky vycítit, že je něco v nepořádku. Když na mě mířili, věděla jsem to. Když byl někdo v nebezpečí nebo silně citově vypjatý. To všechno jsem dokázala vnímat. Ale nikdy se mi nestalo nic takového.
Když jsem dopíjela sklenici vody, začala jsem doufat, že to nemá nic společného s Casem.
-
Probral jsem se a pekelně se mi motala hlava. Jestli se takhle budu cejtit pokaždý, když mě někdo omráčí blasterem, tak to abych radši uvažoval o změně kariéry. Jestli podobně vypadá kocovina (a co jsem zaslechl, tak ano), pak prostě nechápu, proč to do sebe ti dospělí dobrovolně lejou. Kolem mě se linul ukrutnej zápach. Pomalu jsem otevřel bolavé oči, ale když jsem se pokusil zaostřit na nejbližší okolí, vystřelila mi do pravého spánku palčivá bolest a zatočila se mi hlava...
Znovu jsem se probudil možná o pár minut, možná o pár hodin později, a měl jsem pěkně sucho v krku. Probírání už šlo o poznání lépe a zjistil jsem, že se nacházím v nedaleké nerfí stodole. Vedle mě ležel stále ještě neprobraný Peelo, jehož rodianská anatomie se s omráčením vyrovnávala evidentně ještě hůř než ta moje. Po důkladnějším pohledu jsem ale na jeho tváři našel podlitiny a odřeniny (ono je těžké je vůbec rozeznat na té flekaté kůži), svědčící o ne příliš šetrném zacházení ze strany zlotřilců. Chudáček. Promnul jsem si obličej a na pravou ruku se mi obtiskla zasychající krev. Úlekem jsem vytřeštil oči a nahmatal jsem si tržnou ranku u pravého spánku – pravděpodobný zdroj mého znovuomdlení. Ti parchanti, to jim nedaruju!
I přes svou zlost jsem si však dobře uvědomoval, že bych asi proti únoscům pramálo zmohl i za pomoci svých přátel. Toho si byli moc dobře vědomi i banditi, kteří se ani neobtěžovali nás jakkoliv spoutat. Kousek ode mě postával/posedával (to nerozeznám) Lempix a vedle Peela se o bednu opíral výhružně vypadající Rahm. Togorián úporně civěl na o kousek dál stojící strážné: urostlého Twi'leka a (pravděpodobně) člověka. Ti z něj nespouštěli své oči ani blastery, ale vypadali z obrovské kočičky docela nervózně. Asi po další půl hodině, co nikdo z nás nebyl schopen jediného slova, se Peelo probral k životu a posadil se na bednu. Ani jemu nebylo výjimečně moc o řeči, jen prohodil směrem ke mně, jestli jsem v pohodě. Zakýval jsem hlavou na souhlas a o rukáv si utřel poslední čůřek krve ze své hlavy.
Uběhly asi 2 standardní hodiny, když se stalo něco hodně divného. Ovládlo mě najednou nutkání se podívat ke stropu stodoly. Poslechl jsem a měl jsem pocit, že jsem v mřížoví stropní ventilace zahlédl něco velkého a chlupatého. Když jsem se na to místo zaměřil Sílou, ucítil jsem odtamtud silnou přítomnost, která se po chvilce proměnila v padajícího Wookieeho, který navíc v půlce cesty gravitačním expresem směr zem prostě zmizel a s ním se slabým závanem větru i jeho přítomnost v Síle. Že jsem musel ale dostat pořádně do tý palice, zamžikal jsem očima. To byl celkem ujetej přelud. Nebo snad ne? Jak jsem si totiž po chvilce všimnul, mříž u stropu zůstala odsunutá a do ventilace zela díra. Ať už jsem se ale rozhlížel po okolí sebevíc, nikoho jsem nezahlédl a ani Síla mi nic neprozrazovala. Tak jsem to nechal být. Beztak tu mříž nechal odsunutou údržbář.
Začal jsem přemýšlet, co s námi asi udělají. Pravděpodobně už teď požadují od někoho výkupné. Pokud byli dost chytří (a dost sebejistí na to, aby věděli, že se jim přepadení zdaří), mohli zprávu vyslat či nahrát ještě předtím, než nás vůbec přepadli, čímž by minimalizovali čas celého únosu a tím i možnost, že se něco pokazí. A oni se mi docela inteligentní zdáli, teda na kriminálníky, takže vyjednávání už dost možná probíhá. Jenom doufám, že Republice stojíme za těch pár kreditů. Rád bych se odsud dostal ještě živý a neumřel jako pa...
...dawan.
V tom se ozvala ohlušující exploze.
-
Začalo peklo a chaos…
Chaos nebyl tak šílenej jako v bitvě na Geonosis, ale svým způsobem k tomu neměl daleko.
Tlustoch schrábnul bezpečnostní kufr, i s výkupným, tasil blaster pálil po nás. A ke všemu stačil uskakovat dozadu za své bodigárdy, a rovnou k východu z jídelny. Tři jeho nochsledi mu kryly ústup, šílenou střelbou.
Stál jsme na nohou a odrážel střeli svým mečem. Během dalších pár vteřin dva z hajzlíků leželi na zemi, po té co jejich střeli se odrazili od mého meče a vrátili se k jejich majitelům.
Cass se věnoval ostatním šmejdům v jídelně, a byl v jejich eliminaci stejně šikovnej a úspěšnej.
„ Casi …“ zařval jsem do hluku bitvy. „ Zachraňte majitele farmy nahoře v patře. Já se postarám o šéfa.“
Tlusťoch pospíchal ke vchodu, pětice jeho badigárdů, co s náma byla v jídelně ležela mrtvá po zemi.
Vydali jsme se k hlavnímu vchodu a cestou spacfikovali další tři ozbrojené záporáky. U schodů jsme se s Cassem rozdělili. Mladší rytíř se vydal do vyšších pater, a než se mi ztratil z očí stačil jsem si všimnout, jeho pobledlého obličeje, a lehce vrávoravého kroku.
Já jsem dál pronásledoval šéfa.
Vylezl jsem ven na prostranství. Nečekaně se mi z ničeho nic podlomili nohy, obraz se mi rozostřil.
Kruci…
Podcenil jsem účinky uspávadla.
Nebo ty hajzlové věděli co použít aby nakonec Jediho odrovnali.
Naštěstí jsem byl plně oddán síle, která mi zachránila kejhák. Ruce se světelným mečem automaticky nastavovali zbraň do cesty blasterovým střelám, třech ostřelovačům z protější budovy.
K tlustochovi se přidali další dva ozbrojenci, a kryli jeho ústup.
Asi při mně štěstí a síla stáli dnes opravdu pevně. Po několika vteřinách mi život zachránila těžká laserová salva. Kapitán naší konzulární lodi byl dost příčetnej a včas se zorientoval v situaci. Asi na jeho rozkaz lodní lasery skropily protější budovu, a zbavili mě tak otravnech ostřelovačů. Kanony se otáčeli kolem osy a čistili prostor kolem dokola a usmrcovali piráty.
Před několika lety by republikové konzulární lodě nenesli takhle těžkou výbavu, ale po incidentu na Naboo, republikové a zvláště senátní uřady přehodnotily vystroj těchto lodí.
Jaké štěstí.
Nechal jsem kapitána dělat jeho práci. Načerpal sílu, a snažil se potlačit účinky uspávadla. Trochu to pomohlo.
Tlustoch strachy utíkal před salvou k nejbližším swoopům. Jeho dva „ochránci“ ho násladovali.
Ten hajzlík neuteče.
Kryt palbou z lodi jsem utíkal za nima.
Když sem nasedal na jeden ze swoopů které tu nechali dávno mrtví piráti. Šéf i s ochrankou, usazeni na vlastných swoopech měli několik desítek metrů náskok.
Nevadí.
I když opravdu nesnáším všechny stroje co slouží k dopravě, holt čas od času se na ně musím spolehnout.
Natůroval sem svůj stroj na maximum a vzdálenost mezi mnou a prchající trojcí se začala zmenšovat. Skupinka si toho všimla, a tak na tluťochův rozkaz se jeden z jeho ochránců otočil a vydal se mi naproti. Jednou rukou řídil a druhou po mě střílel z blasteru. Síla asi při mně stlála víc než bych čekal. Jeho slava prolétla nebezpečně kolem mě, ale nezpůsobila žádné škody na swoopu. Já jsem měl menší štěstí, jedna ze střel mě škrábla na rameni.
Kurevsky to bolí.
Když jsme proti sobě byli několik metrů, aktivoval jsem meč. Když jsme byli vedle sebe, máchl jsem zbraní a letěl dál. Ani jsem se nemusel otáčet, silná exploze za zády mi prozradila, že další otrapa je na onom světě. Znovu jsem přidal a už pronásledoval jen dva uprchlíky.
Poslední ochránce byl nejspíš o něco chytřejší. Nechal šéfa letět dál. Sám zastavil, pevně se usadil, zacílil a začal pálit.
Úspěšně.
Když jsem byl asi patnáct metrů od něj, jeho střelba našla cíl.
Upozorněn silou na nebezpečí, zhoupl jsem se v křesle a na poslední chvíli se vymrštil. Síla exploze, a kinetická rychlost stroje umocnila můj let. Vzduchem jsem překonal těch deset metrů, udělal salto a pomocí telekineze zpomalil svůj pád. Skončil jsem asi čtyři metry za pirátem. Když jsem se z kotoulu zvedal na nohy otočil jsem se k protivníkovy.
Byl docela rychlej, a během těch pár vteřin se dokázal otočit mým směrem. Ale i tak to nebylo dost rychle. Telekinezí jsem mu vyrval pušku z ruky. Držel jí tak pevně, že spadl ze swoopu.
Za několik málo vteřin jsem ukončil jeho snahu o získání zbraně, stětím jeho hlavy.
Náhlá úleva a pokles adrenalinu způsobila, že se mi zatočila hlava.
Kruci… teď ne.
Sbýrat další energii ze síly by bylo riskantní... Můj uspávadlem nabouranej organizmus a zranění ramene by spíš potřebovalo léčivej trans. Na ten ale není čas. Hrábnul jsem do opasku a vyndal injekci s „adrenalinovým“ a fyzickým stimulantem. Posílen „drogou“ jsem dostal další odhodlání. Nasedl na swoop sťatého piráta a vydal se za šéfem.
O několik minut později jsem zaparkoval u dalšího explozí rozbořeného skladu. Sem vedla šéfova stopa. Tady jsem cítil jeho auru.
Když jsem sesedal utrpěl jsem psychický „šok“ .
Do prdele….
Tentokrát mou mysl zasáhla smrtelná agonie v síle. Někde v nejbližším okolí, někdo schopný užívat sílu zemřel.
Cass Mall
Cítil jsem v síle ozvěnu jeho smrti.
Do prdele …
Další zmařenej život v téhle době plné násilí. Ten mladej jedi byl nadějnej a silnej rytíř, tohle byla zbytečná smrt. I když je otázka, jestli je v téhle válečné době, lepší zemřít při záchraně nevinných lidí, nebo na bitevním poli mezi klony. Každá smrt, za jakýchkoliv podmínek je zbytečná.
Zatemnilo se mi vztekem na chvíli před očima, za tohle ta mrská bečka sádla zaplatí. Obešel jsem jedinou zed, která zůstala z budovy celá. Když sem se dostal za roh spatřil jsem dílo zkázy.
Exploze, kterou šéf spustil na dálku, zničila okolí. Mezi troskami budovy se váleli roztrhaná těla pirátů a zbytky několika strůjů a dalšího poničeného vybavení stodoly.
A mezi tím bordelem se tyčila malá transportní loď. Stroj byl ožehnutý, a zasypán střechou. Jak moc byl poškozenej se nedalo odhadnout.
Zprvu jsem nechápal proč na tomhle místě došlo k takovéhle explozi, když k výbuchu asi mělo dojít jinde. Ale tak nějak jsem podvědomě pochopil, že tohle má na svědomí mistr Champbbaca.
Veden silou jsem se „prohrabal“ troskama pod trup lodi ke vstupu dovnitř.
Uvnitř lodi jsem ucítil dalších šest živejch bytostí. Byli tu dvě možnosti. Jít dovnitř a dát jim šanci se vzdát. Ale tak nějak jsem věděl, že by většina těch šmejdů tu šanci nevzala. A v tomhle mém stavu, bych já sám měl malou šanci se o ně postarat bez vážnějších fyzických zranění.
Takže druhá možnost, i když tým nejspíš ztratím šanci šéfa zatknout, je v tuhle chvíli přijatelnější.
Shrbeně jsem prošel k zádi lodi, k motorům.
Aktivoval jsem meč, a prořízl několik vnější částí motoru. Snad to bude stačit, moc se v lodích nevyznám tak doufám, že mi bude štěstí přát.
Loď sebou trhla.
Pospíšil jsem si pryč.
Přelezl otřásající se trosky „odběhl“ bokem od lodi a od budovy. Usadil jsem se na poli.
Chvíli trvalo, než se stroji podařilo „prodrat“ se troskami střechy, které na ní leželi. Nakonec se to stroji povedlo. S vrávoráním se loď nadnesla do výšky několika desítek metrů. A pak jako starý zraněný rankor zamířila velmi pomalu do atmosféry.
Zavřel jsem oči a lechce meditoval.
Po několika krátkých minutách se na obloze ozvala silná exploze. Otevřel jsem oči a spatřil jak se k zemi řítí zbytky trosek prchající lodi. Má snaha u motorů stála zato.
Mezi troskami jsem spatřil a rozeznal, záchranný modul, který se řítil k zemi kus dál od hořících trosek.
Hmm
Někomu se povedlo dostat se na poslední chvíli do bezpečí. A podvědomí mi říkalo, že jeden z nich bude určitě jejich „houževnatý“ šéf.
Dobrá pokud síla a štěstěna nabízí tuhle variantu rád ji využiju.
Nasedl jsem na swoop a vydal se směrem kam dopadli trosky i modul.
Trvalo to několik dlouhých minut, ale s rychlím swoopem jsem to místo nakonec našel.
A tak jsem po západu slunce oběvil místo, kde v okruhu několika stovek metrů byl poničenej lán pole, trosky zabořené v zemi hořeli nebo doutnali. A mezi nima se „válel“ záchranný modul.
Byl jsem několik desítek metrů od dopadu stroje, a spatřil jsem jak „Výko“ modulu s rachotem vystřelilo do večerní krajiny.
Po chvíli si sem zastavil dál od stroje, aby mne nikdo neslyšel. Halen šerem, se pěšky vydal k modulu.
Síla mi prozradila, že přežili jen dva lidé. Ostatní to buď nestihly dostat se v čas do modulu, nebo zemřeli uvnitř modulu, při nárazu do země.
Byl sem na druhé straně modulu, když jsem zaslechl rozhovor.
„ Doprdele Broxi … co ste to tam posrali?“
„ Nevim šéfe. Lerok a Hox se vrátili od rukojmích a pak z ničeho nic vybouchlo jejich vznášedlo. Exploze spůsobila další exploze strojů, a ty rozmetali budovu a asi poškodili i loď.“
„ K sithu, tak silnej výbuch by způsobila jen ta naše bomba. Zajímalo by mě, jak se vám to povedlo… ta bomba měla bejt u rukojmích.“ Hlas si povzdechl. „ Což znamená, že jich tu muselo bejt víc.“
„ Pokud by tu těch jediů bylo víc nedivil bych se šéfe… ty hajzlové sou pěkně proradný.“
„ Kurva…“ zasténal bolestivě šéfův hlas. „ Broxi pošli zprávu ostatným co přežili, ať se stáhnou.“ Pak hlas vztaky zavrčel. „ Tohle vaše selhání si vyřídíme později.“
„ Omyl vyřídíme si to teď a tady.“ Promluvil jsem do šera, a vystoupil zpoza modulu. Šéf seděl opřenej o stěnu modulu, rukama si držel zraněné břicho. Kufr s výkupným svíral mezi koleny. Asi bych se divil, kdyby tu věcičku někde ztratil, když pro ní tolik riskoval. A Brox, hubený člověk asi ve věku čtyřiceti let, klečel vedle tlusťocha a přehraboval se v polní lékárničce.
Když mě Šéf uviděl zůstal opařeně sedět. Pilot byl příčetnější, bleskurychle se otočil, vytáhl blaster a vystřelil.
Jeho smůla. Střela se odrazila od zelené čepele mého rychle aktivovaného meče a uvízla pilotovi uprostřed čela. Sesunul se mrtvý k zemi.
S aktivovaným mečem napřaženým před sebe jsem popošel k tlustochovi. Čepel meče jsem mu položil pod krk.
„Vardaku Humbertone. Vzdej se! Pokud ne, třes se! Za zločiny které si způsobil, nadešl tvůj soudný den.“
-
Flashforward z né až tak vzdálené budoucnosti:
Ještě to nebyly ani dva týdny, co jsem z Chrámu nadšeně a s notnou kocovinou vystřelil k Taanabu, a už mě tu měli zase. Určitě měli radost, ale místo toho, aby připravili červený koberec, se začali ptát, kde že jsem se to skoro týden zdržel a proč za mě musel hlášení o dosti závažných událostech podávat mistr Denyzz.
Řekl jsem jim, ať mi vlezou na hrb, že jsem si potřeboval vyčistit hlavu po tom, co kvůli jejich spořivosti umřelo tolik nevinných farmářů do jisté míry nadaných v Síle. Samozřejmě jsem jim neřekl, že ten výbuch rozmetal úplně jinou budovu a většinu údajně mrtvých vyděděnců jsem pak vzal pod svá chlupatá křídla a poslední týden jim pomáhal se zabydlet na mé důchodové haciendě.
O svém plánovaném odchodu jsem jim doposud neřekl a pochybuji, že to ze mě někdo vyčetl. Od doby, co jsem si během podávání hlášení představoval, kterak si mistr Windu leští hlavu bruskou na parkety, mi do hlavy nikdo z nich ze zásady nelezl. Navíc jsem tu měl ještě dost zařizování a manipulace se strašnou hromadou peněz, kterou jsem teď už ale i fyzicky měl, byla teprve začátek. Mimo jiné jsem taky kontaktoval Wyrrgullhuka a potvrdil objednávku. S notnou dávkou zvědavosti, jak si s tím poradí,
jsem se pak hloubavě coural Chrámem, promýšlel ještě jednu věc, kterou bylo třeba sehnat, a konečně se docoural do křídla s ošetřovnou, kde se podle mých čerstvých informací stále nacházela moje bývalá padawan.
Ve dveřích jsem se minul s nějakým prapodivným individuem v plášti a s notýskem na poznámky a jen projít kolem něj mi zježilo chlupy na zádech. To bude cvokař.
[„Donáška melounů,“] zahlásil jsem již v inkriminované místnosti a na důkaz, že to myslím vážně, jsem do výšky očí zvedl síťovku se dvěma modrými macky.
Ten hlas ji vytrhl z její dlouho trvající deprese a po ještě delší době se pokusila opět rozvzpomenout na to, jak se vlastně vytváří na tváři úsměv. To, co nakonec vykouzlila, byla sice jen vzdálená inspirace, ale i tak pro jejího bývalého mistra čitelná.
„Ale já ši objednala Lychlou Univelšální Medišínu,“ zašišlala přes chybějící zuby a trochu se posunula na posteli, aby si mohla sednout, „… i tak tě ale láda fidím.“
[„Nepovedlo se mi ji propašovat v síťovce,“] začal jsem omluvně a přiblížil se, [„tak jsem ji nacpal do těch melounů. Ale nejez jich moc, pak by to možná někdo poznal.“]
Položil jsem nyní mnohem zajímavější modré melouny na stolek a porozhlédl se po místnosti, ačkoliv mě tam vůbec nic nemělo šanci zaujmout. Možná to byl jen pokus vybavit si, jak vypadala předtím, aby se mi s ní líp mluvilo.
[„Starají se tu o tebe dobře?“] zeptal jsem se po chvilce váhání a už zase koukal na ní, protože v místnosti opravdu nebylo nic, co by mohlo poskytnout libovolně zajímavý podnět.
„Žachášelo še še mnou uš i hůš,“ prohodila, aniž by si úplně uvědomila, jak hrozně to vyzní a tak v rychlosti zvedla ruce v gestu, kdy žádala o jedno hřejivé a chlupaté objetí.
Poslední dobou jsem si na to tak nějak zvykl, takže jsem ani moc neremcal a poskytl jí řádnou plyšovou oporu. Nad tím, co říkala, jsem se taky nezamyslel zrovna dvakrát a taky jsem se přistihl, jak myslím na enklávu a na to, že by jí tam téměř určitě bylo líp. A nejen to, sama by tam mohla pomáhat ostatním, až by se trochu dala dohromady.
Nebo až by jí dal dohromady ten brouk či co to je. Tak jsem to moc nezdržoval.
[„Nechtěla bys trochu vzduchu?“] zeptal jsem se a mimovolně koukal, jak se tady otvírají okna, pro začátek.
„Neuškodil by,“ podotkla, pustila jej a ještě předtím mu věnovala sladkou pusu na tvář. Byla moc ráda, že za ní přišel, že se tu ten zrzavý chlupáček v holinkách ukázal a přinesl ji modroušké melouny a hlavně jeho nezaměnitelné charisma a útěchu, kterou jí mohl zajistit jen on.
Zatím, co Champie otvíral okno, se zkontrolovala v zrcátku na nočním stolku, jestli není ještě větší strašidlo, než obvykle. Nejspíš byla, ale ani on nebyl úplně ve formě. Bylo poznat, že měl posledních pár dnů napilno a moc se nevyspal.
„Jšem láda, še jši v požádku. Myšlela jšem na tebe. Jak še daží Oln? Uš papala bloušky?“ Kdepak bych tu sehnala nějakého švábíka?
Jo, to spíš obráceně, napadlo tu morbidnější část mého já, než jí ta nejmorbidnější část mého já připomněla, že z ní zbyly akorát kosti a plast. Vesmír je kurva.
Vlastně jsem si na ni vzpomněl až teď, těžko říct, jestli kvůli jiným a mnohem aktuálnějším vjemům a událostem, nebo kvůli tomu, že jsem s ní pořádně nikde nebyl, ale chvilkové zaváhání se na mě přeci jen asi projevilo.
[„Ta už je taky v luftu,“] pronesl jsem potichu a neměl nějak potřebu to rozebírat dál, načež jsem konečně přemohl otevírací mechanismus oken. [„No prosím, čistý vzdoušek ti udělá dobře,“] rozbásnil jsem se, než mě napadla ta blbost, že se nadechnu, takže se mi do plic dostala nefalšovaný coruscantský smogový koktejl a já se začal lehce dusit.
Neptala se dál na jeho mrtvou padawan, protože to nemělo smysl. On o tom nechtěl mluvit, ani ona. Ale bylo jí ho líto. A i když filtrovaný vzduch v místnosti byl asi tak o mufnáct procent dýchatelnější, než ten hegeš z venku, poděkovala.
„Vidím, še máš něšo v plánu, Chlupášku, a předpokládám, še opět „nahulváta“ bež vědomí Žádu. Tak ven š tím, hm?“ Nešlapala jsem mu na paty celé ty roky, aniž by se v něm nenaučila aspoň trochu číst. Obvzlášť, co se „lumpáren“ týče.
Sice jsem nechápal, jak mě zas tak rychle prokoukla, ale možná jsem během souboje s klimatizací přes všechen ten řev, který patřil střídavě chvilku mně a chvilku přístroji, jenom něco přeslechl. Nakonec jsem však slavně zvítězil, okno zavřel a obnovil filtraci. Fuj.
[„Jo, mám,“] přikývl jsem a paranoicky se rozhlédl, jestli nás náhodou neposlouchá zástup maníků od rozvědky, kteří tady v Chrámu určitě slídí dnes a denně. Nikde nikdo. [„Zřídil jsem si takovou letní chatu lomeno pevnost lomeno školku. Nechceš se tam někdy přijet podívat?“]
Dobře, možná to bylo trochu moc zestručněné, ale aspoň to řádně zamotá hlavu rozvědce.
Znovu se pokusila o úsměv a ten se jí povedl mnohem lépe.
„Hned jak še udlším na nohou.“
Skvělé, skvělé, skvělé.
Pokoj už tam má, haranty jí z cesty tak nějak uklidím, náš zdravotník je přímo prvotřídní a změna prostředí jí jenom prospěje. Může si jít zaplavat, na ryby a tak a bude tam mít rozhodně větší pohodlí než tady, vzhledem k tomu, že tam to financuji já a já mám teď peňauz plnou... konto.
[„Fajne, nechám ti tu souřadnice, jen je pak vynásob počtem nohou toho brouka, co chutná po česneku. A taky se o tom moc nezmiňuj, jo?“] Bylo mi jasné, že to snad ani nemusím říkat, ale jistota je jistota.
Při zmínce o česnekovém chrobáčku se ji zalesklo v očích a jen silou vůle se udržela, aby si neoblízla rty.
„Žajišté… ža pušinku,“ nastavila nezjizvenou tvářičku a s úsměvem čekala na přílet chlupaté hubičky.
Odmručel jsem něco na ten způsob, že se mi to snad zdá, a naťukal jsem příslušná číslíčka do příručního datakrámu. Což mi připomnělo hlavní důvod mojí zdejší návštěvy a nechtěl jsem to už moc protahovat, takže jsem to přešel pouze další poznámkou na účet Chrámu.
[„Kdybys náhodou potkala mistryni Nu, tak jsem umřel.“] Jinak by totiž mohla být pěkně naštvaná, že jsem si ještě stále nevyzvedl Blumu z její péče a ještě víc naštvaná, jakmile by zjistila, že jí ho hodlám nechat.
[„A ty se koukej dát do pořádku co nejdřív, už se tam na tebe všichni těší.“] Rozhodně víc než tady, napadlo mě a už už jsem se sunul ke dveřím a dál, tam kam se ještě nikdo nevydal, minimálně ne dneska.
„Champie,“ zavolala za ním ještě a zvedla ručku v loučení, „nemůšu še doškat.“
Má na svědomí Champie a Jess
-
„Je mi to líto příteli,“ položil mi na rameno ruku Tyrkus. Jeho obličej byl začerněný od oleje a jeho ruce taky zrovna neoplývaly čistotou.
„Díky,“ pokusil jsem se o úsměv, ale ve finále jsem se spíš uměle ušklíbl. Tyrkus se otočil a začal se vrtat v motoru, na kterém do této chvíle pracoval.
„A co teď budeš dělat?“ zeptal se mě přes rameno.
„Odletím,“ odpověděl jsem tiše. Tyrkus se zasekl a přestal pracovat.
„Kira?“ zašeptal, ale neotočil se.
„Ano,“ přikývl jsem.
„Budeš potřebovat pomoc,“ otočil se Tyrkus a zazubil se na mě.
„Počítám s tebou,“ usmál jsem se na něj.
„Řekni mi, co mám udělat a já se o to postarám.“
„Později, teď se umyj, za chvíli bude pohřeb,“ pomalu jsem začal odcházet.
„Budu tam, příteli,“ zavolal za mnou Tyrkus a já opustil hangár.
Věděl jsem, že Tyrkus řekne ostatním, a tak všichni moji blízcí na pohřbu budou. Ale byl tu ještě někdo, kdo by tam neměl chybět.
Zastavil jsem se před dveřmi ošetřovny a zhluboka se nadechl. Otevřel jsem dveře a vstoupil.
„Přejete si, Mistře?“ zeptal se jeden ze zdravotních droidů.
„Ano, rád bych navštívil Jessicu Karnis,“ pousmál jsem se na droida.
„Zajisté, Mistře. Je na pátém pokoji,“ ukázal droid do uličky, kde se nacházely ty správné dveře, „Mám jít s vámi, Mistře?“ dotázal se spěšně droid.
„To nebude potřeba, děkuji.“ Odvětil jsem a šel jsem pomalu do určeného pokoje. Slyšel jsem o všem, co se jí stalo. Neměl jsem jí teď rušit špatnými zprávami, ale Derk jí bral za přítelkyni a ona si to zasloužila vědět. A Derk si zasloužil, aby se zúčastnila jeho pohřbu. Zastavil jsem se před postelí.
„Ehm.“ Odkašlal jsem si, i když mi bylo jasné, že moji přítomnost cítila.
„Neruším?“ zeptal jsem se mírně a Jess se na mě pomalu otočila.
***
Bylo to již pár týdnů, co tu pobývala, asi čtyři, a za tu dobu do ní prali všechno možné i nemožné, aby dostali její váhu na přijatelnou mez a vrátili jí chuť do života. První dny byla neustále pod tlumícími látkami, a tak si z té doby moc nepamatuje. Umělá výživa byla otrava, ale peklo pro ni bylo hlavně to, že se jí starali o vyměšování, což ji navozovalo pocit absolutního ponížení.
I když medikové kroutili nevěřícně hlavou, začala se dávat dohromady docela rychle a už za necelé dva týdny nabrala dost sil na to, aby se sama posadila a snažila se začít cupitat po pokoji. To samé se však nedalo říct o jejím psychickém stavu.
Psychiatr se u ní zastavoval pětkrát týdně, a když mluvil s členy Rady, nedával jim moc velké naděje na to, že tuhle mladou rytířku ještě někdy pošlou do války. Odepsal ji… a s ním i oni.
Bylo to již několik dnů, co se tu objevil Champie a pověděl ji o jeho velkém plánu, a že s ní počítá. Věděla, že když se to obejde bez nějakého přehnaného humbuku, tak ji Řád nechá odejít.
S Nikki ani Tyrnisem se už kvůli jejich povinnostem skoro nevídala a na otázky ohledně Jessieho ji všichni odpovídali jen mlčením. A to byla poslední kapka.
Sice na tom nebyla ještě nejlépe, ale snažila se začít pomalu chodit a věděla, že každým dnem se nechá propustit na revers a odletí za Champiem, který ji slíbil, že se o ní postará.
Zezačátku cestovala po pokoji v repulzorovém křesle, teď už pajdala a klopýtala obstojně i sama, ačkoliv se brzy unavila. Lékařům říkala, že trpí bolestmi a traumaty (s kterými si zas tolik nevymýšlela), aby dostávala pravidelný příděl drog, které ji jako jediné dokázaly pomoci od hrozných vzpomínek a strachu o svého milého.
Už se moc těšila, až odsud vypadne. Odevšad. Jen ona, kanistr LSD a její představy…
***
„Vůbeš,“ otočila jeho směrem hlavu rudovlasá příšerka bez zubů a neznatelně nadzvedla levý koutek. „Omlouvám še, Mištve Fokši, ještli váš uvedu do rošpaků, ale váda váš vidím.“
„Jsem rád, že jste v pořádku, slečno Jess, slyšel jsem otřesné věci,“ smutně jsem se na ní pousmál.
„Naneštěstí nejsem poslem dobrých zpráv…“ Svěsil jsem hlavu.
„Jde o Derka. Zemřel.“ Zvedl jsem hlavu a zadíval se na ní.
„Zemřel jako Jedi. Do poslední chvíle vzdoroval Temné straně. Zabil ho padlý Jedi jménem Zir Sull,“ odmlčel jsem se, aby mohla informace zpracovat. Věděl jsem, že toho na ní je teď moc a můj příval informací ji to moc neusnadnil.
„Za necelou hodinu je pohřeb a tak jsem myslel, že byste u toho chtěla být.“
Informace ji šokovala, takže chvíli jen hleděla na Mistra a nebyla schopná ničeho. Zaleskly se jí oči a zavlnila brada. Bez vzlyků se zablýštilo několik slz, které se začaly kutálet po jejích tvářích a zanechali ji na halence slané krůpěje.
„Pomohl byšte mi?“ naznačila, jestli by jí nepomohl stoupnout a otřela si do rukávu oči. Dave přistoupil blíže, pomohl ji odrhnout přikrývku, chytil pevně, ale něžně, její ruku a pomohl ji na třesoucí se nohy. „Bude to jen chvilka.“ Ukázala na dveře od koupelny. Dave ji chtěl pomoci z obav, že se neudrží ve stoje, ale byl v jeho pokusu o pomoc zastaven.
Když se za ní zavřely dveře, zaslechl puštění vody a trýznivé vzlyky.
Stál jsem a hleděl do země. Věděl jsem, jak se cítí a nevinil jsem jí za její projevené city. Z kapsy mu zapípal vysílač a on pro něj rychle sáhl a stiskl tlačítko. Objevila se hlava Tyrkuse, který již byl čistě umytý.
„Všem sem to řekl, Dave. Budeme tam společně.“ Pousmál se Tyrkus.
„Díky příteli ještě přivedu jednoho člověka.“
„Rozumím. Tak na místě,“ řekl Tyrkus a zmizel. Zahleděl jsem se na vysílač, který byl již trochu starší. V očích se mi zjevila vzpomínka na naše dětství. Tyrkus ho sestrojil pro mě a všechny mé přátele. Byl jsem rád, že je uvidím zase pohromadě… jen, kdyby to bylo za jiných okolností.
Dveře se otevřely a v nich stála Jess. Opláchnutá a v rámci možností převlečená.
„Pomohu vám.“ Usmál jsem se a nabídl jí ruku.
Ruku přijala, a klopýtavě se vydala po jeho boku, do míst, kam chodí všichni členové Řádu s těžkým srdcem.
„Je mi to moš líto… vím jaké to je, pvijít o padawana… upvímnou šouštvašt.“
„Děkuji,“ pousmál jsem se. „Byl to dobrý žák. Tak plný elánu. Stal by se z něj silný Jedi.“ V očích se mi zajiskřilo uznání a pýcha.
„Sem na něj hrdý. A vždy budu,“ podíval jsem se na Jess, ale ta měla oči jen pro podlahu před jejíma nohama.
V jeho srdci bude žít navěky, nebo aspoň do té doby, než se setkají někde po životě, kde je mnohem mnohem lépe.
„Šo Budete dělat teď?“
„Nerad bych vás zatěžoval detaily ohledně mých plánu do budoucna,“ usmál jsem se. Nechtěl jsem jí říkat že mám v plánu odejít. Nechtěl jsem jí zbytečně vystavovat nebezpečí. Už tak dost lidí bude v nebezpečí. Nemusí být i ona.
„Koukám, že tvůj šarm nezeslábl. Ozval se kdosi z chodby vpravo.“ Usmál jsem se a pomalu se otočil tím směrem, nepouštěje Jess.
„A já zase koukám, že tobě stále chybí.“ Zazubil jsem se na muže stojícího přede mnou.
„Dave.“ Rozešel se muž proti mně a objali jsme se.
„Wade.“ Usmál jsem se.
„Je mi to líto, bratříčku,“ řekl Wade smutně. Všiml jsem si Jess, jak si prohlíží mého sourozence. Kdokoliv kdo nás dva potkal pohromadě, rychle poznal, že jsme bratři. Byli jsme si velmi podobní, skoro jako dvojčata, i když byl Wade o dva roky starší. Na rozdíl ode mě byl ale Wade čistě oholený. S mými vousy jsem skoro vypadal, že z nás dvou jsem ten starší já.
„Tohle je Jessica Karnis,“ představil jsem Jess.
„A toto…“ Wade mě zarazil vztyčením ruky.
„Umím mluvit za sebe, bratříčku. Jmenuji se Wade Fox, slečno. A jak jste již jistě postřehla, já a Dave jsme sourozenci,“ usmál se Wade a políbil Jess ruku, která se pokusila o úsměv. Než však stačila na jeho představení odpovědět, přiběhl Tyrkus.
„Je čas,“ pobídl nás, a tak jsme se všichni vydali do sálu, kde probíhal Derkův pohřeb. Usadil jsem Jess na jedno z volních míst.
„Omluvte mě, Jess, uvidíme se po obřadu.“ Usmál jsem se a odešel jsem na druhou stranu sálu, kde již byli moji přátelé. Kira, Mia, Rimbol, Tyrkus a také Wade. Posadil jsem se vedle Kiry, které se v očích zrcadlili slzy. Zahleděl jsem se na podstavec, na kterém leželo tělo mého padawana. Srdce mi pukalo žalem.
„Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili z Derkem Yallem,“ spustil Archivář pověřený k vykonání pohřbu. „Pro některé z nás to byl přítel pro jiné padawan. Ti kdo ho neznali, by měli vědět, že to byl věrný přítel a pilný student. Bude nám chybět a jen tak se na něj nezapomene. Prosím povstaňte a vzdejte úctu tomuto chlapci.“ Pokynul rukama archivář a celý sál povstal.
„Začněme,“ řekl archivář, podstavec se rozhořel a Derk vzplál. Celý sál mlčky hleděl na hořící tělo Derka. Potlačil jsem slzy a pocítil jsem, jak mě Kira chytla za ruku. Všichni vdávali Dekrovi holt svým mlčením.
„Nechť není zapomenut,“ pronesl archivář po té, co oheň dohořel.
„Jednou se zase shledáme, Derku. Můj mladý příteli…“ zašeptal jsem.
„Bršy še opět šetkáme, pvíteli…“ zašeptala a otřela si slzičky… naštěstí to bylo snazší, než by si myslela.
Byl to vlastně její první pohřeb. Pohřeb někoho, kdo jí byl blízký. Když zemřel její padawan Dex, nezbylo z něj nic, co by se dalo pohřbít. A na ten symbolický pohřeb zde v Chrámu (kde se společně s ním loučilo s dalšími cca tři sta Jedii) nedostala ze svého bactového válce opušťák.
Po pohřbu se pomalu začal sál prázdnit jak lidé postupně odcházeli, jen naše skupinka stále neslyšně seděla a vyčkávala. Všichni do jednoho čekali, až já budu připraven odejít.
„Můžeme jít,“ zvedl jsem se pomalu. V sále jsme již zůstali pouze my. Tedy alespoň jsem si to myslel, než jsem na druhé straně zpozoroval Jess.
„Běžte napřed. Sejdeme se později v jídelně.“ Usmál jsem se na ně a oni přikývli až na Kiru.
„Zůstanu s tebou,“ ohradila se.
„Dobře,“ přitakal jsem. Ostatní pomalu odešli. Já a Kira jsme pomalu došli k Jess.
„Kiro, chtěl bych ti představit Jessica Karnis. Jess, tohle je Kirra Lewis,“ představil jsem obě dívky. Kira se usmála na novou známou a podala jí přátelsky ruku. Jess oplatila letmý úsměv a nabídnutou ruku přijala. Bolest! Pocítil jsem jí možná dříve než Kira, která se chytla za břicho a málem by spadla nebýt v časného zásahu Jess, která ji rychle, ale s vypětím sil zachytila. Rychle jsem Kiru objal a pomalu posadil na jednu z lavic.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí starostlivě a nijak závratně si nevšímal Jess, která vše sledovala.
Reflexivně dívku zachytila a zabránila jejímu pádu na zem, ačkoliv jí samotnou projela bolest. Ještě neměla tolik sil jako dřív.
Foxovi se objevil ve tváři vyděšený výraz a pomohl Kiru rudovlasé dívce posadit na lavici.
Při tom všem se stalo ještě něco. Jess se dotkla Kiřina břicha a pocítila záchvěv cizí mysli. Neposkvrněné, ryzí. No tohle?! Pomyslela si a pohlédla nejdřív na dívku a pak na Dave pohledem, který byl kombinací šoku a přihlouplé ženské radosti.
„J-j-jak še bude jmenovat?“
Zarazil jsem se a pomalu otočil na Jess. Věděl jsem, že lhaní mi tu nepomůže. Poznala Kiry stav, když se jí dotkla.
„Musím vás poprosit, abyste o tom pomlčela,“ řekl jsem zdráhavě.
„Prosím, Jess,“ přidala se Kira.
„Alespoň dokud neopustíme Chrám, což nebude tak dlouho trvat,“ řekl jsem jí, podívala se na mě tázavě.
„Odlétáme,“ dodal jsem spěšně.
„Co nejdříve se chystáme opustit Chrám. Nenechám se připravit o rodinu,“ zadíval jsem se na ní s plamenem v očích. Byl jsem připraven na vše.
V duchu se pousmála a musela se ovládnout, aby zachovala kamennou tvář, což, s její napůl ochrnutou tváří, nebyl problém. Vzpomněla si, jak jí tento Jedi, který ji tu teď mluví s takovým zápalem o rodině, ještě před pár měsíci kázal o Kodexu a jeho důležitosti.
„Odlétáte, to ano…“ ještě jednou se dotkla jejího bříška, aby si zopakovala ten úžasný pocit, „a můšete še mnou. Za tvi dny odlétám. Budu váš šekat.
Chšete-li, aby vyvůštalo v bešpeší a meši švými, poletíte…“ ještě jednou se na oba usmála, pomalu se otočila a vydala se pryč. Než zmizela úplně, ještě se naposledy otočila, pohlédla na ty dva, kteří přesně neví, co si o jejích slovech myslet a neudržela se.
„Šluší vám to špolu!“ zavolala na ně a už opravdu odešla najít nějaký kus papíru, který jí, po jeho podepsání, zprostí povinnosti povalovat se na ošetřovně.
„Co tím myslela? Tím v bezpečí a mezi svými?“ zeptala se Kira zamyšleně.
„Nevím. Myslím, že jí ale můžeme věřit,“ usmál jsem se.
„Také jsem to cítila,“ oplatila mi úsměv.
„Teď si musíš odpočinout, já připravím vše k odletu,“ pomalu jsem zvedl Kiru a odvedl jí do pokoje, pak jsem se dal do příprav.
***
Třetí den jsme opravdu v hangáru byli a připravovali se na odlet. Kira spala v lodi, zatím co já jsem s Tyrkusem připravoval loď. Trošku jsem popošel, abych si prohlédl tu krásku hezky z dálky. Jméno Rychlý dráp nemuselo znít zrovna nijak valně, ale k lodi se doslova hodilo. Byla to setsakra rychlá loď a měla pár děl, co dovedla nepříteli nadělat pár nepěkných děr.
„Vzpomínám si, jak si mi jí dal,“ řekl jsem a nespouštěl jsem oči z lodě.
„Jako by to bylo včera co?“ zasmál se Tyrkus o kus dál vedle mě.
„Jsi si jistý, že chceš letět s námi? Tím to tu pro tebe končí,“ podíval jsem se na něj.
„Vás dva znám už od malička. Jste moje rodina. To si piš, že jdu s vámi. Někdo na vás musí dohlížet,“ usmál se Tyrkus. Do hangáru vešel Rimbol a za ním Mia. Oba si to decentně štrádovali k nám.
„Vše je dohodnuté. Máte plné povolení k odletu,“ usmála se Mia.
„Děkuji,“ oplatil jsem jí usměv.
„Kira je na lodi,“ ukázal jsem na loď. Mia přikývla a šla se na loď rozloučit s Kirou a Rimbol ji následoval. Zadíval jsem se na své přátele. Na blonďatou Miu, která vždy říkala, co si myslí a nebrala si servítky.
A na Rodiana Rimbola, který byl němý, ale jeho schopnosti v Síle impozantní. Za Rimbolem letěl malý droid, který převáděl jeho myšlenky na slova, aby mohl lépe komunikovat s okolím.
„Budete mi chybět,“ zasmutnila Mia poté, co se vrátila z lodi a obejmula mě.
„Vy mě taky,“ usmál jsem se.
„Nechť vás provází Síla, přátelé,“ ozval se malý robotek kroužící u hlavy Rimbola.
„I tebe, dobrý příteli,“ potřásl jsem mu rukou. Když se začal loučit Tyrkus s oběma zrovna do hangáru vešla Jess s malým batohem na zádech, opírajíc se o hůl. Chvíli na nás nespokojeně hleděla a nakonec zamířila rovnou k nám.
„Vítej na mé lodi. Tohle je Tyrkus poletí s námi.“ Ukázal jsem na Tyrkuse, který přikývl a usmál se na nově příchozí.
„Taky jšem ši měla do toho batohu pvibalit Yodu a pvivéšt ša rušišku Windua?“ ulevila si Jess a projevila tím svůj nesouhlas jak ohledně dalšího pasažéra, tak nadbytečných čumilů. „Ještli má tenhle krám nějaký navigašní pošítaš, tak mě k němu laškavě zaveď. Odlétáme!“ Zavelela a za klapotu hůlky se vydala do útrob lodi. Tyrkus chvíli nevěděl, co dělat, ale pak se poslušně vydal za rudovlasým Admirálem.
Vcházel jsem po rampě do lodi, ale ještě naposledy jsem se otočil a zamával Mie a Rimbolovi. Ve dveřích hangáru jsem zahlédl stát Wade. Díval se na mě, ale v jeho očích nebyla zloba, ale pochopení.
,,Sbohem, bratře." zašeptal jsem. I tobě. Problesklo mi hlavou. Usmál jsem se. Pomalu jsem se otočil a nastoupil do lodi.
Po té co jsme všichni nastoupili, nastartoval Tyrkus motory. Rampa se zavřela, my se odlepili od země a vydali se začít nový život.
Dave Fox and Jessica Karnis
-
Vzhledem k tomu, že znala vkus svého starého mistra co se lodí týče, při otevírání dveří do hangáru už si chystala nějakou třeskutě sarkastickou hlášku směřovanou na tu hromadu šrotu, kterou očekávala. Jenže to, co viděla, ji poněkud překvapilo.
„Neřeklas mi, že tu loď budeme muset nejdřív ukrást,“ vypadlo z ní nakonec alespoň něco a položila bednu na zem, aby se tím pohledem mohla pokochat pěkně z dálky. Jestli mistr sehnal tuhle krásku, asi se za dobu jejich rozdělení událo trochu víc, než čekala. A fakt, že mu právě nese to, co mu nese, to jenom potvrzoval.
„Ukradnúť?“ udivene som pokrútila hlavou a kráčala ďalej k lodi. „To je loď môjho majstra. Požičal mi ju na splnenie tejto úlohy. Predtým to bola loď mojej majstr...“ zasekla som sa. Prečo vlastne stále neverím tej Zeltronke?
“Bola to loď mojej majsterky. Sithskej,“ dodala som a vnímala ako zareaguje.
Tohle všechno Zeltronku jenom utvrdilo v pocitu, že se toho dost změnilo, ale teď tu má důležitější věci na práci než dumání nad minulostí. Vzala bednu a následovala Miraluku k lodi. V tomhle se sveze moc ráda.
Jenže zas tak snadné to opět být nemělo, jelikož dvojice uvnitř narazila na osobu s hasákem, kterou Sagwen podle viditelného překvapení a podobně viditelného sáhnutí po meči neznala a na své lodi nečekala.
„Určitě sis nespletla hangár?“ zeptala se Joya potichu a i když se zbraně přímo nechopila, byla na to připravena.
Osoba s hasákem zamrzla na místě a očima sklouzla k ruce na meči. O krok couvla. „Co chcete?“ zeptala se a vystrčila hasák výhružně před sebe. Až na to, že to v její situaci působilo spíš komicky.
„Čo chceme? Čo vy tu chcete?! Kde je slečna Michaelis? Nina!“ zastavila som sa a zhlboka nadýchla. A vydýchla. Slečna Michaelis vykukla z chodby na ten kravál, čo som robila, a tvárila sa nanajvýš pobúrene.
Krátkym posunkom si ma zavolala k sebe, otočila som sa na Zeltronku a pokynula jej hlavou aby ma nasledovala. „Prepáčte za ten krik,“ zašomrala som, keď som obišla ženskú s hasákom.
Nina se rozhodla pro taktiku „kamenný výraz s lehce nakrčeným obočím, verze číslo jedna“. „Laskavě se všichni uklidněte a uveďte hasáky a jiné případné zbraně do klidové polohy. Sagwen, tohle je Mia, najala jsem ji, aby se podívala na loď… nevíme, kdy tenhle Nubian naposledy prošel technickou, takže pro jistotu. Mio, myslím, že by bylo záhodno obeznámit tvůj… doprovod, že sice může čmuchat po lodi, ale jestli bude něco chybět, osobně mu uřežu ruku.“ Usmála se na mladou ženu s hasákem mile. „A co ty, Sagwen a tvůj doprovod… počítám, že je to součást pochůzky pro tvého nového mistra.“ Lehce přimhouřila oči, jako by na Joyu zaostřovala… nebo se soustředila a zaostřovala na ni něčím úplně jiným, tedy Silou.
Stačilo prvních pár vteřin na palubě, aby jí bylo jasné, že to tady žije mnohem víc, než v Barvách duhy a že se ji tady tedy vskutku bude líbit. Svérázná osoba vystupující coby zdejší autorita byla sice na její vkus trochu bledá, ale třeba je to nějaká exotická choroba a vůbec, není hezké mít předsudky jen na základě barvy pleti, že?
„Joya Brannigan,“ představila se rázně, čímž patrně zabránila Sagwen v tom, aby to udělala sama, a dnes již asi po sto padesáté položila zařízení na podlahu. „Chlupáč ode mě něco potřebuje, ale kvůli takovéhle dámské jízdě se klidně chvilku zdržím.“
Oklepala si ruce a totálně ignorujíc případné propalující pohledy se začala rozhlížet nejen po živém inventáři lodi.
„Joya ide s nami,“ povedala som pre istotu slečne Michaelis. „Loď nieje pojazdná, keď ste zavolali techničku? Myslím, že majster už netrpezlivo očakáva môj, teda, náš návrat,“ prešla som náš babinec očami.
„Loď je naprosto v pořádku, takže… pokud mě už na nic nepotřebujete, najdu kolegu, nechám si zaplatit a můžete klidně odletět.“ Sdělila jim Mia a trochu posmutněle se rozhlédla po lodi. „I když by se tady určitě našlo něco, na co jsem se ještě nepodívala, ale nemůžu vás zdržovat.“
„Asi by ste mala vediet, že je uživatelkou Sily, neviem či ste to tiež vycítila, ale jasne okolo nej vidím Silu, nie nejak mocne, ale je to každopádne zaujímavá osoba. Kde ste na ňu narazili?“ šeptala som Nine do ucha zatial čo si mechanička balila náradie.
„Cesty Síly jsou nevyzpytatelné, jako obvykle,“ zamumlala Nina nazpátek. „Mio, byla byste tak hodná a… našla toho svého…“ chvíli to vypadalo, že přemýšlí, jak danou osobu označit. „kolegu? Pak si tady můžeme promluvit o platbě. A než půjdete… chtěla jsem se zeptat, jak pravidelné příjmy máte? Možná bych o něčem věděla… promyslete si to při hledání.“
„Moje příjmy? Jsou… na prd. O nějaké pravidelnosti se tu nedá mluvit, tohle město obchodům nepřeje. Aspoň těm mým.“ Zamumlala Mia a pak se znovu rozhlédla po lodi. „Doufám, že máte pořádného technika. Téhle lodi by byla škoda.“
„To teda, to teda,“ přitakala lehce zamyšleně Joya, která doposud jen postávala stranou a užívala si svůj první pobyt na luxusní lodi, během kterého nemusela prakticky nic dělat.
„Já půjdu s dovolením tohle složit někam, kde to nepřijde k újmě, sejdeme se v lodním baru.“
Poslední věta byla nepochybně míněna s jistou dávkou nadsázky, ale nedalo se pochybovat o tom, že ona tam k nalezení určitě bude.
Quattro Formaggi by Niva, Gouda, Mozarella a Hermelín
-
Jeff právě někdy v té době zjistil, že tam něco jako lodní bar existuje, a jelikož to byla v podstatě poslední zastávka při soukromé prohlídce lodi (mohl by si postěžovat, že mu tam chyběla nějaká lepá slečna průvodkyně, ale Mia měla moc práce a ta druhá… ta vypadala, že ji někdo zamrazil v ledovcích na Hothu, a vzbuzovala asi tak stejné touhy, jako kus ledu. I když by to možná na takovém Mustafaru ocenili, Jeff měl pro led použití většinou jen jediné – nasekat do drinků. No a o té malé cácorce s páskou přes oči se ani nezmiňoval. Není pedofil…), zamířil si to zpátky za Miou.
A téměř hvízdl, když kolem něj energickým, sebevědomým krokem prošla růžová nádhera. Naprosto nepokrytě otočil hlavu, aby mohl zhodnotit, jestli zezadu vyvolává stejně dobrý… dojem jako zepředu. A ano, nádhera. Zbije ho, jestli si pokusí ověřit, že je ten zadek tak pevný, jak vypadá?
Jeff si neznatelně povzdechl. Priority, priority.
A vydal se za Miou právě včas, aby zaslechl poslední slova a mohl se do celé záležitosti vložit, než Mia odejde, naprosto odmítne a… a tak vůbec.
Přikráčel za ni a položil jí ruce na ramena: „A i kdybyste toho pořádného technika měli, tak být vámi Miu stejně zaměstnám. Lepšího technika než ji byste sháněli hodně těžko. A pokud budete platit dobře, mohli bychom zvážit i to, že bychom se odstěhovali za prací. Mia potřebuje změnit prostředí…“ zazubil se.
„Použil jste množné číslo. To si mám vysvětlovat jak?“ otázala se ta studená bledule.
„Já jsem bonus.“
Nina jen si ho jen změřila soustředěným pohledem. „V jakém směru?“
Tentokrát nebyl čas na žerty a vychvalování předností. „S trochu času a finančních prostředků dokážu sehnat cokoliv a kdekoliv. Umím vařit… a míchat alkoholické drinky… zletilým,“ dodal, když viděl, jak se jí zúžily oči. „No a taky umím vypadat vcelku dekorativně.“ Zazubil se nakonec. Jo, to si nemohl odpustit.
„Co mi na to řeknete vy?“ zeptala se Nina lehce zakaboněné Mii.
„Ano, jako dekorace je… použitelný.“ Zamumlala. „A s tím zbytkem má pravdu. Když vypustíte každé druhé slovo, které obvykle bývá nějaká trefná poznámka, dá se s ním dokonce i mluvit. Občas. A dluží mi loď, takže pokud bych měla někam odejít, jde se mnou.“
„Takže byste byla ochotná… cestovat za prací?“
„Všechno lepší než tvrdnout tady. A pokud budu mít šanci prohlédnout si tuhle loď podrobněji… pak půjdu i ráda. Jen… kam, že bych to vlastně měla jít?“ zadívala se Mia na Ninu a nakrčila zkoumavě čelo. „Pro koho bych měla pracovat? Nějaká omezení? Když se jedná o jednorázovou zakázku, většinou mě to nezajímá, ale pokud bych měla pracovat jen pro jednoho šéfa nebo organizaci, chci vědět, o co se jedná.“
„Řekněme, že jsme založili akademii pro nadané… studenty. A teď by se nám hodila každá pomocná ruka včetně mechaniků. Zodpovídat se budete přímo našemu… ehm, akademickému sboru. Není to nelegitimní, jen nemáme zájem o přílišnou publicitu. Prostředí je tam relativně příjemné, je to jedna z planet, která je až na pár míst téměř nedotčená průmyslovou činností. No a pokud slíbíte, že budete držet jazyk za zuby, tak by případně neměl být problém vycestovat kamkoliv.“
„To zní rozhodně skvěle. Vyšší dívčí?“ zbystřil Jeff s úsměvem. No, jestli jim bude ta Zeltronka dělat vychovatelku, hm…
Mia ho ignorovala. „Akademie, která vlastní Nubian, nemá ráda publicitu a stojí na planetě, kde skoro nic není?“ zamračila se na Ninu. „Nadaní studenti? Čím nadaní? To jste nějaká náboženská sekta nebo co?“
„No, dalo by se říct, že se před jistou sektou schováváme. Nebo možná před dvěma... Snažíme se tam rozvíjet vlohy studentů nadaných Silou. A nemáme zájem na tom, aby nám do výchovných metod strkali nos Jediové nebo Sithové. Někdo by si mohl myslet, že tam… já nevím…. Například vytváříme nějakou armádu. Ale opak je pravdou. Je to akademie. Studenti, kteří tam jsou a budou, tam jsou dobrovolně a ze své vlastní vůle… pokud by chtěli, mají dovoleno odejít.“ Vysvětlila suše. „Vy sama byste možná potřebovala trošku… tréninku.“
Nechala Mie trochu času, aby tu informaci zpracovala.
„A ano, těží se tam Nova krystaly, které jste tak velice nevychovaně vyčmuchal. Jedná se o majetek akademie, způsob jejího financování. A jestli o tom někde jen ceknete, nebo na ně sáhnete, tak vás osobně zlikviduji.“ Usmála se na něj mrazivě.
„Já…“ odtušil Jeff malinkým hláskem. „Jen znám jedno nebo dvě místa, kde by se daly výhodně směnit za kredity… zrovna jsem vám to chtěl navrhnout… to mi čtete myšlenky?“
Mie chvilku trvalo, než jí docvaklo, co jí právě teď ta ženská sdělila a opět ignorovala Jeffovo mumlání. „Silou?“ polkla a začala přemýšlet kudy zdrhnout.
Ovšem Jeff stál za ní a stále ji křečovitě držel, ztuhlý děsem, že by se mu někdo mohl přehrabovat v hlavě.
„Ovšem jestli nechcete, nemusíte…“ pokrčila rameny Nina. „Ale nějakého technika pro tenhle Nubian a pro elektroniku obecně bychom opravdu potřebovali.“
„Takže s rytíři Jedi nemáte nic společného?“ chtěla se Mia naposledy ujistit.
„S Řádem jako takovým ne… Ale je tam pár takových, kteří prošli jejich výcvikem… a nechtějí mít s nimi nic společného. Takže myslím, že by se vám tam mohlo líbit…“
Mia si povzdechla a ještě víc se zamračila. Nějakou dobu bylo ticho. „Dobře, půjdu… půjdeme s vámi. Už jen proto, že bych nechtěla, aby tuhle loď někdo zmrvil hokuspokus opravami.“
Jeff už jí nesvíral ramena, ale zezadu ji objal a lípnul jí pusu na tvář. „Seš moje nejoblíbenější Nubian-technička… jdu si zabalit!“ Nečekal na její reakci a z lodi skoro vyběhl.
„Děkuji.“ Odtušila Nina. „Půjdete si sbalit, nebo nejdřív probereme… ehm, platové podmínky?“ pousmála se na ni.
Mia váhala. „Víte, ať už jsou ty podmínky jakékoliv, stejně by mi kolega nikdy neodpustil, kdybych to kvůli tomu odmítla. Takže si půjdu zabalit…“ měla se k odchodu, ale pak se ještě otočila a zadívala se zamyšleně na Ninu. „Ještě jedna věc.“
„Poslouchám.“ Odtušila Nina vážně.
Mia se zatvářila jako dítě v cukrárně. „Můžu si s tímhle zalítat?“
Jeff, Nina und Mia
-
Někdy na začátku Klonových válek, někde dočista jinde, než byli všichni naši hlavní hrdinové...
Kato Morial se nacházel na palubě Old Spice a zamyšleně si mnul svou šedomodrou neimodianskou bradu. Před několika okamžiky dokončil holokonferenci se všemi vůdci Obchodní federace, obdržel rozkazy a nyní je mněl v plánu začít plnit.
Válka vypukla před několika málo dny. Republika se ještě zcela nevzpamatovala z Geonosis, a tak se Konfederace nezávislých systémů nacházela ve značné výhodě.
Katova vlajková loď plula na oběžné dráze planety Miri Laris II, kde se nacházely podzemní droidí továrny a hlavní komunikační bod pro tuto soustavu. Katovy rozkazy zněli jasně. Vyprodukovat denně aspoň dvě stě tisíc droidů B-1 a pokračovat v orbitální stanici, která by sloužila pro výrobu válečných lodí.
Kato Morial seděl ve velitelském křesle na můstku Old Spice a v pravé ruce svíral hrneček s teplým čajem. Z hrnečku se poklidně kouřilo a jako jediná věc zde mu připomínal domov. I když s válkou přímo nesouhlasil, jednání Jediů jej přimělo učinit rozhodnutí, které jej dostalo sem. Neměl žádné zvrácené nutkání Republice nabourat ten její hloupý monopol.
Jenže měsíc před tím se dostal na mizinu, kvůli propadům cen na galaktické burze a jeho manželce Parlii nalezli v mozku nádor velikosti novorozeného Chadra-fana a operace není nic levného a… a pak ti zpropadení Jediové!
Když se na Old Spice spustil alarm, Karo Morial klidně položil hrnek skoro dopitého čaje na podšálek v zanedbatelné vzdálenosti a požádal droida-pobočníka o hlášení. Jako odpověď mu bylo sděleno, že z hyperprostoru se vylouply čtyři Republikové křižníky a také příchozí video hovor z jednoho z nich. Kato se rozmýšlel jen chvíli, než se rozhodl hovor přijmout. Na obrazovce se objevila lidská tvář. Kato nebyl odborníkem na lidi, ale odhadoval, že muž, na kterého hleděl, má něco mezi dvacátým pátým a čtyřicátým rokem. Měl tmavě hnědé vlasy po ramena a krátké vousy s bradkou.
„Dobrý den, Admirále. Jmenuji se Jessie Starkiller a jsem Generálem Republikové Armády, jejíž nepatrná část se v mém doprovodu objevila ve tomto systému. Mám pro vás jisté poselství, které si určitě budete chtít poslechnout,“ pronesl muž docela zdlouhavě a zcela nečekaně a v uctivém gestu lehce sklonil hlavu.
„Dobrý den, Generále. Mluvíte s Admirálem Kato Morialem. Sdělte mi své úmysly dřív, než mě tato nečekaná konverzace přestane bavit,“ lodě Obchodní federace se na jeho povel začaly stavět do výhodné pozice pro okamžitou palbu na cíl.
„Děkuji. Jednoduše… nabízím vám možnost se vzdát, ustoupit, nebo k nám dezertovat a vyhnout se tak krveprolití.“
„Myslíte si, že jsem blázen?“
„To bych si nedovolil, jen vám dávám možnost přeskočit nepodstatné a uznat nevyhnutelné. Mé vítězství.“
„Kvůli takovému blábolu jste mě vyrušil od mého odpoledního čaje? Nejednal jste moudře, mladý Starkillere,“ svůj odhad věku zúžil na dvacet pět až třicet.
„Nechť zvítězí ten nejlepší… Mandalorian,“ rozloučil se muž, nasadil si podivnou helmu a ukončil spojení…
***
Jessie Starkiller seděl na nějaké hornině vzniklé během první miliardy let života této planety. I když své milované slíbil, že už nikdy nebude kouřit, balil, profesionálním grifem, cigarety ostošest. Plnil jimi svou tabatěrku a využíval tak chvilku klidu. Moc se těšil, až si jednu z těch ladných holčin bez filtru zapálí o svůj světelný meč a pokouří.
Když už měl tabatěrku plnou, ubalil si jednu navíc s úmyslem jí rovnou vykouřit. Když už cigareta zkracovala svou vzdálenost od jeho úst, objevil se z póza houští Cpt. Brog, jeho nejschopnější klonový velitel.
„Pohov,“ houkl na něj Jessie dřív, než Brog cokoliv udělal, „dáte si?“ Klon stál chvíli bez hnutí, pak pokrčil rameny, posadil se vedle Jessieho, který mu uvolnil kus prostoru a přijal nabízenou cigaretu. Nastalo ticho, během kterého si Jessie v rychlosti ubalil nové cigáro, aby nemusel ubírat z již uložených, a pak už následoval jen aktivování meče, deaktivování meče a zamyšlené potahování a vyfukování namodralých obláčků kouře.
„Co teď?“ přerušil Brog ticho otázkou, na kterou by chtěl znát odpověď každý na této hroudě, jako první a zahleděl se na tyrkysově modré nebe.
„Dobyjem planetu, odjedem domů a vezmem si dovolenou,“ plácl Jessie a vyfoukl obláček kouře z formovaný Silou do podoby umírajícího Gungana.
„To se snadno řekne.“
„Nikdo neřekl, že to bude něco jednoduchého. Ale na orbitě jsme je taky rozstříleli, ne? A to jsme byli přečísleni skoro dvě jejich lodě na jednu naší.“
„Ale jen díky té vaší… neobyčejné taktice Beranidlo, nebo jak rád říkáte ,Berany berany duc‘.“
„Jojo, štěpné body jsou svině.“
„Hm, rozprchli se a nechali nám to tu. Vyrvali jsme jim půlku soustavy a pak nás bez jakékoliv podpory pošlou na tu druhou půlku …“
„A tak letíme vstříc jasné smrti, ale protože se nám umřít ještě nechce, tak si jen necháme polovinu našich lodí sestřelit a tu druhou musíme schovat na planetě a teď jen čekáme na to, až nám pošlou někoho na pomoc…“ polkl hořkost v krku, típnul svůj nedopalek, vstal a vydal se v doprovodu Broga do velitelského stanu.
Za celé ty dva měsíce mu ještě nikdo neodpověděl na jednoduchou otázku. Co se stalo s rytířkou Karnis? Nikdo mu na to neodpověděl a nejspíš ani nechtěl. Nikdo neměl ani trošku slušnosti mu odpovědět po tom všem, co tu pro Republiku a Řád dělal. Nikdo…
„Jaký je stav?“ nadhodil hned, jak vstoupil do velitelského stanu a zamířil na své místo nad taktickou mapu.
„Na opravě Magoga se stále pracuje. Pokud se nám podaří dobýt základu P-3, mohli bychom získat potřebný materiál, díky kterému bychom jej pak mohli odlepit od země,“ ozval se kapitán Jarlo.
„Imp je stále pod vodou a naši nejlepší muži pracují na odčerpávání vody ze zatopených kajut. Jde to ale pomalu. Podám vám hlášení hned, jak se něco změní,“ následovala jej holoprojekce kapitána z potopeného Impa, protože jakožto správný kapitán ze staré lodi odmítl opustit svou loď.
„Stále máme za úkol dobýt Chřtán,“ špitnul Miriel Kampo a všichni se na něj otočili s né zrovna vlídným pohledem. Ano, z těch útržků rozkazů, co se podařilo zachytit nikdo radost nemněl. Dobýt Chřtán by bylo s takovými problémy a bez podpory, jako se potopit na dno Manaanu bez skafandru a s horkovzdušným balónem na zádech. Ale pan Kampo byl jeden z těch řitních alpinistů, kteří se snaží za všech okolností zalíbit těm nahoře, nehledě na ostatní…
„Odkládáte to dost dlouho, Generále. Rada i Senát jsou velice netrpělivý,“ promluvil do nastálého ticha opět Kampo a na tváři se mu objevil vítězoslavný úšklebek.
„Nevím, jestli se mi chce přikazovat mým mužům, aby se hnali vstříc jisté smrti.“
„Jsou to vojáci, kloni. Jsou k tomu stvoření,“ a vy také, pomyslel si Kampo. K jeho smůle to Jessie „slyšel“. Brogovi při zmínce o klonech zbělaly klouby na pravé ruce.
„I kdyby to byl Bathtí guláš, proč plýtvat něčím tak dobrým?“ odvětil Generál.
„Sám Kancléř si žádá okamžité jednání,“ nasadil neústupný výraz a oči prozrazovaly úlisné „a když ne, tak to povím a nedopadne to dobře. Pro vás.“
„Tak pokud si to žádá Kancléř… mimochodem, gratuluji vám, pane Kampo. Máte tu čest se postavit do první linie a ukázat všem těm klonům, jak správně se umírá pro Republiku.“
Kdekdo z Řádu by byl rád, kdyby se po něm slehla zem a už nikdy by neslyšeli jeho jméno – Starkiller. Aby ne, Jedi – Mandalorian. Člověk věrný svému odkazu. Oblékán sám sebou do specifické mandalorianské zbroje vypadal se světelným mečem jako dávní Sithští maraudeři. Děsivé. O to víc, když se někdo takový pohyboval za zdmi Chrámu. A pak si dovolil porušit Kodex a začít si románek s jinou rytířkou Jedi!
Bouře, tornádo myšlenek mu vířilo v hlavě, když letěl v první výsadkové vlně LAAT, která je měla vyhodit přímo do mlýnku na maso. Přemýšlel o tom, že umře, jestli doma na Coruscantu vypnul sporák a jestli bude moct jako duch strašit v dívčích sprchách. Nešlo jen o to obsadit Chřtán. Největší nebezpečí tkvělo v Separatistických lodích, které by je v případě nejvyšší nouze mohly jednoduše odprásknout z orbitu.
Nevěřil, že se odtamtud dostanou živý. O to víc jej překvapilo, když nejen, že přežili, ale dokonce zvítězili a následovalo to, co poté následovalo.
Už už očekával, kdy mu za krk z nebe sletí pořádná plasmová prda, když mu Brog oznámil, že Admirál Morial s ním chce mluvit.
„Dobrý den, Generále,“ usrkl si holo Admirál holo čaje a významně se na Jessieho zadíval.
„I vám, Admirále.“
„Mám pro vás nabídku, která se neodmítá.“
„Jsem jedno velké ucho.“
„Správně bych vás měl bez mrknutí oka všechny vybombardovat a poslat do horoucích pekel, ale… stejně jako vy předtím, i já vám nabídnu možnost se vzdát, ustoupit, nebo cokoliv budete chtít a vyhnout se tak zbytečnému krveprolití.“
„Velkorysá nabídka, ale nejsem si jistý, zda-,“
„Máte hodinu.“
Kouřil třetí cigaretu, hleděl do země a sváděl těžký duševní souboj. Co udělat? Jak se zachovat? Jsem Jedi. A Mandalorian. A ti se nevzdávají, neustupují. Bojují do posledního dechu, jenže… zemřít tady? A pro co? Obětovat tisíce životů jen pro svou vlastní pýchu? Tak či tak, mám na to už jen… dvacet sedm minut a sedm cigaret.
Když Admirál Kato Morial pohlédl do očí Generálu Jessiemu Starkillerovi, bylo mu jasné, jak se tento mladý rytíř rozhodl. Necítil vůči němu nenávist, zlobu. Svým způsobem ho měl rád. Dokázal ho vždy překvapit a dokonce i potěšit. Za jiných okolností, v jiný čas a na jiném místě by jej rád pozval na šálek dobrého čaje a poslechl si nějakou z jeho historek, kterých měl určitě pěknou sbírku. Ale oni byli teď a tady, na „neutrální“ půdě, oba dva stojící na opačné straně barikády.
„Povězte, mladý Starkillere, co vás ke mně přivádí?“ usmál se Admirál s malou ochrankou droidů
„Rád bych si promluvil o podmínkách našeho ústupu,“ odpověděl Generál a z póza jeho zad vykukovalo pár klonových helem.
„Jsem rád, že jste se takto rozhodl. Povídejte, poslouchám.“
„Požaduji volnou, bezpečnou cestu všem mým mužům. Zvolil jsem ústup, jak jste mi nabídl.“
„Dobře, máte jej mít, ale co mi nabídnete výměnou vy?“
Jessie se zamyslel a pak rozhodně prohlásil: „Můžete si nechat mě jako jakousi pojistku? Republika vám navíc za zajatého rytíře Jedi jistě vyplatí výkupné.“
„Přímo k věci, to se mi na vás líbí. Myslím, že jsme domluveni.“
Uběhl další měsíc, kdy byl drtivou většinu vězněm na palubě Old Spice. Každý den očekával, že pro něj přijdou jeho věznitelé s tím, že výkupné bylo zaplaceno a on může jít. Nic takového se nestalo. Měl štěstí, že byl vězněm Admirála, jinak by jej čekalo nehorázné mučení a další lahůdky. Nic takového se nedělo, jen stále čekal a čekal…
Jessie stál na můstku lodi a díval se na záznamy ze zpráv holonetu a hněv a zloba v něm rostly. Díval se na všechny ty staré záznamy, které pojednávaly o jeho vítězstvích a činech pro dobro Republiky a galaktický mír, a v žádné z nich nezaznělo jeho jméno. Bylo to, jakoby neexistoval. Hrdinou nebyl on, ale nějaký Mistr Gorva Nar, který ve skutečnosti celou dobu řídil jen zásobování a k boji si ani jednou nepřičichl.
Jessie nemohl uvěřit. A výraz Katovi tváře odhaloval takřka stejnou nevěřícnost.
„Takhle odměňuje ta vaše Republika všechny, kteří za ní dávají všanc svůj život? Jejich skutky připíše na vrub někomu jinému? Smutné.
Víte, proč jste zde tak dlouho? Proč už dávno nejste zpět mezi svými?“ Jessie jen zakroutil zdrceně hlavou. „Protože o vás, pro mě z nepochopitelných důvodů, nestojí. I kdybych jim řekl, ať si pro vás přiletí, že vás dám zadarmo, nejsem si jistý, jestli by někdo přiletěl. A pustit vás nemůžu…“
„A co Řád? Ten skutečně nic…?“
„Jste vymazán ze všech záznamů. Nikdy jste jako Jedi neexistoval. Oficiálně.“ Jessie viděl skoro rudě a jen mizející nitky klidu mu znemožňovaly, aby se poddal své zuřivosti, která jej spalovala.
„Řekněte mi, Jessie. Skutečně se chcete vrátit k někomu… k někomu jako jsou oni?“
O podlahu křižníku Old Spice zazvonily zničené okovy.
-
To, že někomu v dálce bouchly saze, nerozhodilo mé dva nové protivníky ani zdaleka tak, jak jsem čekal. Následkem toho se výstřely z jejich připravených pušek sice trochu opozdily, ale vystřelit stihly.
Naštěstí jsem meč aktivoval prozřetelně již během pádu, takže se první výboj neškodně svezl po jeho čepeli a druhému nebylo těžké uhnout. Protože se onen zmíněný první výstřel svezl tak šikovně, že skončil tam, kde jeho cesta začala, měl jsem rázem o problém méně a i ten druhý vyřešilo jedno mocné zatlačení na Sílu.
Zatímco se jí zasažený bandita odebíral do říše snů poblíž pohodlně umístěné bedny se senem, druhý se rozhodl vzít kramle a ušetřit si tak nutnost shánět si náhradní ruce. Byl bych ho nechal běžet, ale jeho přežití se očividně nepozdávalo jinému obyvateli stodoly. Místnost rázem vzduchem přeletěla malá modrá šmouha, která po dopadu na mizerova záda zakroutila jeho krkem do dost nepohodlné pozice.
Rozmluvit to šmouze nebyl čas a ani nálada, pochybnosti o jejím chování vyprchaly v okamžiku, kdy jsem jejího původce konečně viděl stát relativně v klidu, než se vydal směrem ke mně.
„No moc nečum, ty vopice nemytá,“ spustil Aleena tak rychle, že jsem sotva stíhal a zároveň přestal váhat, jestli je to fakt on, „tady nejsi v Jádru, tady se s věcma nesereme.“ Pohledem přejel další přítomné, povětšinou děti, a já ho v tom napodobil.
[„Venku jich bylo ještě šest, skrčku,“] kontroval jsem a přitáhl si Silou zbraň onoho omráčeného strážce, kterou jsem mu obratem nabídl, [„uneseš to, nebo se půjdeš se zbytkem dětí krýt, ať nepřekážíš?“]
Zpražil mě pohledem a něco bleskově odvětil, ale rozuměl jsem jen pár slov, v nichž figurovalo pár exotických nadávek určených jak mně, tak zbrani, a následně ten neohrabaný krám hodil jednomu z kolem postávajících capartů. Riskantní, ale vzhledem k tomu, že se právě otevřela vrata a dovnitř naběhlo šest mnou ohlášených nezvaných hostů, s tím už nešlo moc dělat.
Z toho všeho, co se kolem mě právě odehrávalo (a taky možná proto, že jsem nedávno prodělal lehký otřes mozku), se mi pořád trošku motala hlava a žaludek. Síla se mnou ale škubla směrem k vratům stodoly, které se zlomek vteřiny poté poměrně rychle (na vrata od hnusný stodoly) otevřely.
Taky mě můžeš varovat trošku dřív, začal jsem v duchu spílat Síle, ale než jsem stihl dokončit myšlenku, ruce mi vystřelily bokem a zachytily odporně těžkou zbraň. To už bylo lepší, děkuju, pochválil jsem v duchu Sílu. Zavrávoral jsem pod tíhou pušky a nemotorně jsem dosedl na prašnou zem za jednu z větších beden. Omrkl jsem blaster: byla to těžká karabina, jeden z těch typů, které jsou tak oblíbené u nájemných vrahounů a žoldáků. Zavrávoral jsem a nemotorně jsem dosedl na prašnou zem za jednu z větších beden. Ztěžka jsem opřel blaster o vršek oné bedny a bez míření jsem vystřelil směrem k několika banditům, kteří se neohroženě vrhli do stodoly. Z hlavně vyšlehl silný rudý záblesk a já jsem se poroučel k zemi mnouce si naražený hrudník. Střela samozřejmě minula jakýkoliv cíl. Majitel blasteru si evidentně liboval ve zpětném rázu, pravděpodobně se mu líbil ten pocit síly dané zbraně, který ve chvíli výstřelu pocítí. Ideální zbraň pro děti, mockrát děkuju. Vyhrkly mi do očí slzy. Auuu.
Zatnul jsem zuby a položil zbraň zpátky na bednu. Tentokrát jsem si pušku zapřel pořádně o rameno a vystřelil jsem na nejbližšího hajzlíka, který se zrovna s vibrosekerou v ruce vrhal na neozbrojeného Togoriana. Přivřel jsem oči a nadechl jsem se. Všechno okolo bylo jako ve zpomaleném holofilmu, Síla mě vedla a já jsem s pomalým výdechem zmáčkl spoušť. Střela vykreslila vrahounovi pravidelnou kruhovou díru v boku a ten se svezl přímo na Togoriana který ho odhodil jednou rukou pryč téměř přes celou stodolu. První člověk, kterého jsem kdy zabil. Máš to u mě, Rahme.
Že se věci vyvinou tak, jak se právě vyvinuly, jsem mohl čekat, takže mé váhání, kam skočit dřív, bylo poměrně trestuhodné. Fialová čepel naštěstí zvědavě vylezla z válečku bez nutnosti nad tím dlouze přemýšlet a následně se pozornost a muška všech přibíhajících samozřejmě přesunuly na mě.
Ač se to tak možná nezdá, tak právě to byl pravděpodobně moment, který zajistí, že to tady neskončí masakrem na špatné straně neexistující barikády. O bzučící čepel mi zazvonil už třetí výstřel, když jsem se začal přesouvat blíž k šestici, která poměrně svižně začala zapadávat do krytů za nejrůznějším vybavením stodoly. V tomhle počtu jsem se již nemohl plně soustředit na odrážení střel zpátky a rozhodl jsem se raději dojít k nim blíž, protože svým chováním mi to dost usnadnili. A taky tím dostanu děcka za sebou z dráhy zbloudilých střel.
V mém počínání mě nicméně předběhl jak Aleena, tak monumentální kocour, kterého jsem si prve v té hromadě slámy ani nevšiml. Zatímco mrňavý drzoun profesionálně odpojil přívod kyslíku do masky jednoho z obrněnějších zloduchů, Togorian vrhl svou živou váhu proti jinému. Nebo to možná bylo naopak, moc jsem nestíhal.
Podstatné bylo, že v tu chvíli se do věci vložil duchapřítomný klučina na bedně, který se s tím střílejícím krámem velmi rychle naučil a nebál se zapojit. Asi bych to ocenil víc, kdybych právě neměl tolik práce s půlením chlápka i s bednou, za kterou se naivně schoval.
Zbývali tři, bleskově si vyměnili pohledy a pak udělali to, co jsem snad nikdy od podobných pacholků neviděl, ovšem co bylo vlastně docela chytré. Začali za stálé krycí palby ustupovat.
Zatímco tělo mé oběti plachtilo stodolou, udělal jsem to, co mi v tu chvíli připadalo nejrozumnější. Síla nesíla, nehodlám se tu nechat zabít, a tak jsem se hezky schoval zpátky za bednu. Hlava mě nepřestávala bolet, ale všiml jsem si, že wookieeský Jedi spolu s naším mechanikem již odrovnali dva padouchy. Teda, věděl jsem, že to Neva umí výborně se strojema, ale že umí i bojovat, to teda koukám. Zbylí únosci udělali asi to nejrozumnější (a nejmíň očekávané), a dali se na útěk. No tak to teda prr, nikam se nepůjde. Sebral jsem všechnu zbývající energii a přivolal jsem si Sílu. Telekineze sice nebyla moje silná stránka, ale jak šla vrata snadno otevřít, se stejnou rychlostí se i zavřela. Zatlačil jsem na správném místě, a ocelová záklopka zámku poslušně zacvakla. Bolest hlavy byla už zase nesnesitelná, a než jsem stačil pomyslet na to, že by mi jí měl někdo prohlídnout, zase jsem omdlel.
Nebyl čas zkoumat, proč se dveře zavírají, ale nebyl ani důvod. Důležité je, že do obilí, kde by se jim to rázem mnohem líp střílelo, nám prostě neutečou, ani si nemůžou zajít pro posily. Pokud jim tu tedy ještě nějaké zbyly.
Togorian bravurně zlomil prkno o hlavu zaskočeného bandity, Aleena druhému zarazil nůžky na vlnu do krku a třetí zbyl na mě, ovšem ne moc dlouho, protože jsem ho bez delšího váhání omráčil dobře mířeným a v podstatě i dobře míněným bleskem.
Monstrózní chlupatý bojovník si ohmatával bok, kde měl viditelně sežehlé chlupy, ale jinak byl nejspíš v pořádku, na drzého skrčka spadla mrtvola, ale už se hrabal ven, takže na mě zbylo jediné – pogratulovat tomu statečnému ostrostřelci k tomu, jak nám hezky pomohl. A když už jsme u toho, tak kam se poděl, hm?
Ihned po vypnutí meče a jeho navrácení na opasek jsem se vrátil k poslední známé poloze onoho farmářského dítka a našel ho kousek stranou v bezvědomí. Sithspit, že by ho fakt trefili?
Poranění nikde neměl, tedy nic, co by bylo podobné ráně od blasteru, takže jsem se ujal oživovacích prací a hezky po staru ho začal zlehka profackovávat.
Probrala mě chlupatá tlapa přistavší na mé zraněné hlavě. Následný otřes mi zvedl žaludek natolik, že jsem vyzvracel včerejší večeři. Jo, byl to otřes mozku, teď už je to jasný, jen doufám, že jsem nepozvracel mého osvoboditele. Pomalu jsem otevřel oči, abych zahlédl, jak Wookiee znechuceně ustupuje ode mě.
„Jsem v pohodě, jenom jsem dostal do hlavy. Dík za optání,“ vypadlo z mě. „Poslala vás rada? Já jsem tu totiž tak trochu za trest, takže se se mnou asi nemusíte obtěžovat,“ dodal jsem a pokusil jsem se vstát.
[„To jsme dva,“] uteklo mi nahlas, ale zpátky bych to nevzal ani kdybych mohl. Opucoval jsem si boty o slámu, protože zásah se mu částečně podařil, a teprve pak jsem se mohl důstojně věnovat své povinnosti zachránce slabých a utlačovaných.
[„Na tu hlavu by se ti měl někdo podívat. Jestli jsi praštěný, možná tě budou chtít poslat zpátky do Chrámu mezi své.“] Těžko říct, kde se ve mně zas vzal tenhle zbytečný verbální vzdor, ale byl tady, tak snad mě to nezabije. Možná jsme se měli vykašlat na braní té almužny a vzít místo toho radši komando klonů a oddíl zdravotníků.
„Někde by se tu měl povalovat jeden Vratixskej zdravotník, tak snad to přežiju. Tady to už pro nás asi není úplně aktuální, co?“ Všiml jsem si tónu v jeho hlase, když mluvil o Chrámu, a tak jsem se rozhodl, že zkusím své štěstí: „Jestli máte cestu kolem, vzal byste mě na Shelkonwu? Mám tam s někym spicha,“ vykouzlil jsem na tváři ten nejroztomilejší dětskej výraz, jakýho jsem byl ve svým stavu schopný, takže to asi nedopadlo úplně na jedničku. „Zpátky do Chrámu stejně nemůžu, a farmaření mám už pokrk.“
Lovil jsem v paměti, jestli nějaké takové místo vůbec znám, ale po chvilce mi došlo, že důležité je na tom dotazu trochu něco jiného. Chce vypadnout. Nám by se pár bývalých učedníků naopak docela hodilo, ale kdo ví, jak moc bude do větru. Každopádně je taky pravda, že odpálením té bomby jsem ze všech, co jsou tady, papírově udělal mrtvoly, takže jejich převzetí pod má ochranná křídla by v případě, že budou chtít, nemuselo být až tak složité na utajení. A jestli se Sagwen vrátí i s balíčkem, je to v suchu úplně.
Za pokus nic nedám, rozhodl jsem se nakonec, i když načasování všech událostí posledních dní vypadalo trochu podezřele. Teď jen jak to rozhoupat a vysvětlit mu to, aniž bych toho odhalil nějak extra moc. Inu, začneme pomalu.
[„Časem určitě, ale teď budu asi cestovat trochu jinam. Ale možná bys mohl se mnou tak jako tak, i s pár kamarády, jestli vás to tady štve. Papírově jste beztak mrtví, co by za to někdo dal.“] Teatrálně jsem rozhodil rukama po stodole a Neva se konečně vyprostil z mrtvolného závalu.
Ne, že bych se kdejak vyznal ve wookieeské mimice, ale tenhle vypadal docela přátelsky a jeho život bude podle všeho docela dobrodružnej. Rozhodně víc, než kydání Tanaabského hnoje. Navíc, jestli mám někdy vypátrat něco o svých rodičích, být papírově mrtví by mohlo poskytovat jisté výhody.
„Tak fajn, učiňte mě mrtvým, mistře...?“
[„Champbacca,“] zamručel jsem skoro automaticky a sledoval skrčka, kterak s Togorianovou asistencí leze na bednu, aby taky něco viděl. [„Na papírování tu jsou jiní, nám teď v podstatě stačí vzít roha.“] Ten konec už jsem říkal dost potichu, protože to bylo napůl v hlavě, ale slyšet to určitě mohli.
[„Nicméně,“] zatvářil jsem se vážně a přidal na hlasitosti, aby to slyšeli všichni, kdo se kolem shromáždili, [„měl bych pro vás všechny takový návrh. Můžete se se mnou přesunout na jednu úchvatnou zalesněnou planetu daleko od Republiky, války a Řádu. Pokud nechcete, jste vlastními pány, můžete se vrátit k rodinám, odstěhovat se na Vnější okraj, začít podnikat, vrátit se k Řádu, jak je ctěná libost. Jen vás žádám, abyste nikomu neříkali o těch, co si přáli zůstat papírově mrtví. Je to jasné?“]
Ta vlna zamyšlení, co se právě prohnala jejich hlavami, mi málem zkazila účes, ale stála za to.
Ten wookiee si snad staví svoji soukromou armádu, napadlo mě. Pak jsem si ale uvědomil, že by v takovém případě asi jen těžko stál o někoho, jako jsem já, a tu myšlenku jsem zavrhl. Třeba je to úchyl, třeba má jenom rád děti, každopádně podle Síly je to v jádru hodná bytost a já to hodlám risknout. Podíval jsem se kolem sebe z bedny na ostatní. Rahm zahučel něco ve smyslu, že pokud je na tý planetě nějaký obilí, rád se připojí k panu Champbaccovi, což rozesmálo většinu přítomných, včetně mě.
Podíval jsem se na Peela. Rodian byl od přírody sice odvážnější než já, teď ale vypadal docela nejistě. Viděl jsem, co se mu všechno honí hlavou. Řád ho taky vykázal sem na farmu, a myšlenka na dobrodružství se mu očividně zamlouvala. Jeho druh byl ale od přírody nedůvěřivý, a tak by jen tak neodešel pryč s někým, o kom vůbec nic neví. Opětoval můj pohled a v tu chvíli jsme oba věděli, že půjdeme.
Otočili jsme se na wookieeského mistra a jednohlasně prohlásili: „Jdeme s Váma!“
Teď ještě jak se budou tvářit, až zjistí, jak to s tím úžasně zeleným lesem vlastně je, ale ten počáteční entuziasmus se mi moc líbil. Snad se to neotočí proti mně a zbytku našich.
Odněkud z hromady sena právě vylezl Vratix hrající všemi barvami a že prý se chce taky přidat. Odmávl jsem ho a čekal, co vyleze dál, ale očividně tam byl sám. Zbýval poslední člen osazenstva farmy, ten, co se divně zubil.
[„Tebe se neptám, tebe nechceme,“] oznámil jsem mu poté, co se zjevně snažil trochu zahustit atmosféru, a po otočce na patě se vydal ven k těm zázračně se zavírajícím vratům. Při té otočce mi samozřejmě neušlo pár udivených pohledů, ale všechny vystřídal chápavý úsměv, když Aleena oznámil, že tak snadno se ho nezbavím a že když už je mrtvý, hodlá si to řádně užít.
Možná by bylo fér zmínit, že se s Nevou nevidíme zdaleka poprvé, ale to už je nejspíš každému jasné. Co ale každému jasné být nemůže, to jsou okolnosti, za jakých jsme se vídali dřív. Stručně řečeno to byl právě tenhle skrček, kdo mě naučil většinu fíglů s technikou a hlavně jak nacpat hyperpohon do Delta šestky, což je úkon hodný génia. Když mu dám dost prostoru a nějaké ty finance, určitě zvládne nejen pečovat o zázemí mojí haciendy, ale dost možná to tam pozvedne na úplně novou úroveň.
„By se ti stejskalo,“ zaskřehotal, čímž dal jasně najevo, že jde taky, a seskočil rázně z pozorovatelny na bedně. Pravda, ještě zbývá doladit spoustu detailů, ale už teď mi bylo jasné, že ten můj malý melouch se začíná rozjíždět víc jak slibně.
Vooj-tae & Champbacca, nabarvil jsem to dodatečně, bylo půl čtvrtéééééééééééééééééééééé
-
Hned poté, co jsem Nevu poslal společně s dětmi na jejich první samostatnou misi za svobodou, jsem se rozhodl zjistit, jak si vedla druhá polovina našeho skromného vyjednávacího týmu.
Jelikož vysílačku jsem jako správné střevo nechal v lodi, nezbylo mi, než použít jeden z nyní osiřelých swoopů a dojet k lodi po vlastní ose, abych si to všechno vyslechl pěkně na místě a s plnými detaily. Už z dálky jsem měl díky letu ve výšce nad obilím úchvatný výhled na parkující loď, budovy kolem ní a taky kouř, který se z nich linul.
To sice nevěstilo nic dobrého, ale nenechal jsem pochybnosti zkazit mi den a smykem jsem zabrzdil u otevřené rampy konzulárního křižníku.
[„Je někdo doma?“] zavolal jsem do jeho útrob, protože nikde nebyla živá duše. Síla ale byla klidná, boj byl u konce, tak kde jsou všichni?
Šéf pirátů se vzdal. A udělal dobře. Abych se přiznal sám sobě, tak trochu jsem byl zklamanej, že se nepokusil udělat nějakou blbost, jako třeba vytáhnout blástr.
Ale když jste zraněn, máte zlomeno nohu a někdo s mými schopnostmi vám přiloží ke krku světelný meč, pokud nejste šílenec a sebevrah, jiná možnost vám nezbývá.
Uspal jsem ho.
Nešetrně.
Ranou boty do strany hlavy.
Jako Jedi bych si takové jednání neměl dovolit a asi bych se i zastyděl, ale události posledních týdnů a dnešní smrt Case na mne hodně zapůsobily, malé vybití zloby jsem prostě potřeboval.
Svázal jsem tu mrzkou špínu z podsvětí, přehodil ho přes swoop, sebral kufr z penězi a vydal se zpět k lodi.
Ze vnitřku lodi se možná něco ozvalo, ale neměl jsem čas na analýzu, neboť mé smysly upoutal jiný zvuk, a to sice zvuk dalšího přijíždějícího lítátka.
Prvotní reflex velel zapadnout do krytu, ale nebylo to potřeba, neboť jsem brzy zjistil, že na něm jede člověk, za kterým jsem přijel. Rytíř se nejspíš opozdil a jeho plus jedna patrně celou přestřelku prospala. Netřeba se tedy znepokojovat, že by někdo z nich nabonzoval Radě, co se stalo s dětmi.
[„Tohle jsem si neobjednal,“] komentoval jsem balík, se kterým mistr Denyzz přijel a se kterým zaparkoval hned vedle mého swoopu.
Dorazil jsem k lodi, u které mne přivítal chlupatý mistr. Jeho aura zářila dobrou náladou.
„To není pro vás, ale pro justiční úřad,“ pousmál jsem se jeho poznámce. „Bylo by dobré, kdyby tu někdo za to zaplatil.“
[„Jen ať se byrokrati nažerou,“] odtušil jsem a natáhl se k balíku, že ho jako vezmu.
[„Čím dřív budeme zpátky v civilizaci, tím líp,“] shrnul jsem své momentální pocity, přehodil si zloducha přes rameno a rozhlédl se po poli v naději, že už se sem nikdy nebudu muset vracet. Leda že by tu byla ještě jedna, dvě farmy plné potenciálních učňů ke sklizni. Hehe.
[„Zbytek už je na palubě?“] zeptal jsem se cestou po rampě, netušíc, že tahle mise nebyla pro zbytek skupiny až tak hladká.
Nechal sem chlupatého kolegu vzít balíček a vydal se za ním. Při jeho poslední poznámce jsem si uvědomil, že by měl vědět, co se stalo.
„Nevím. S Mellem jsme se rozdělili,“ zachmuřil jsem se. „Nadopovali nás nějakým uspávadlem. Aby vyjednávání bylo důvěryhodné, vypili jsme ho a zkusili neutralizovat účinky. Mně to způsobilo velké potíže. Cas Mell to nezvládnul a zabili ho, cítil sem jeho smrt v Síle. Jeho tělo by mělo bejt v domě.“
To byla zpráva tak nečekaná, že jsem se nevěřícně otočil a nechtěně při tom balík upustil na tvrdou rampu. [„Sithspit,“] ujelo mi a nevěda, co říct dál, spokojil jsem se prozatím se zachmuřeným výrazem a přemýšlel, co dál. Pro začátek jsem znovu sebral ze země padlého padoucha a pokračoval v donášce.
[„Co...“] chtěl jsem plynule navázat, ale opět mi vypadlo jméno, [„ta jeho známá? Ta žije?“] To by tak ještě chybělo, nabrat další ztráty.
Wookieeho reakce mne zaskočila, ale vzhledem k okolnostem není čemu se divit. Když se zeptal na mladou světlovlasou dívku jménem Valla, srdce mi poskočilo. Automaticky jsem otevřel svou mysl a vyslal ji do okolí.
„Je živá. Cítím její přítomnost v domě.“ Zahleděl jsem se k domu. „Cítím z ní hluboký žal ze ztráty milované osoby.“ Uvědomil jsem si, že tu poslední část věty jsem asi neměl říkat.
Spadl mi kámen ze srdce a tentokrát už vědomě i balík z ramene. Mizera si tak vysloužil další sérii modřin, ale dobře mu tak. Zavřel jsem ho v lodní obdobě kumbálu na košťata, který byl hned vedle výstupní rampy, a otočil se na druhého mistra.
[„V tom jí nemůžeme pomoct,“] zněla moje odpověď, ale upřímně jsem se o ni až tak nezajímal. Důležitější bylo dilema, zda mistrovi prozradit, co se ve skutečnosti stalo. Nevypadal, že by ho výbuch farmářů nějak trápil, takže už možná něco tuší, čili proč to nevyklopit celé.
[„A cítíte někde v okolí někoho dalšího?“] zeptal jsem se pomalu, potichu a pro jistotu se řádně rozhlédl, jestli kapitán nestojí někde poblíž.
Opřel jsem se o lodní přepážku, zadíval se kolegovi zpříma do očí, nechtěl sem na něj používat svůj zrak, ale i tak můj pohled by se dal nazvat jako uhrančivý.
„Rodinu majitele téhle farmy v domě,“ začal jsem velmi potichu výčet, naschvál to prodlužoval a vychutnával si wookieeho výraz. „Asi tři vyděšené mysli prchající odtud. Zbylí piráti,“ udělal jsem trochu delší pauzu. Po chvíli sem se pousmál. „A několik bytostí citlivých na Sílu, vzdalující se odtud směrem k městu.“ Po krátké pauze sem dodal.
„Kteří nebyli v místě výbuchu. Tuším, co jste udělal, navíc jsem zaslechl, co si piráti říkali o výbuchu na nesprávném místě.“
Paráda, takže není třeba nic vysvětlovat a můžeme letět.
[„Ale ohňostroj to byl parádní, ne?“] usmál jsem se a pomalu se vydal zase ven, na čerstvý vzduch. [„Takže ti všichni můžou začít nový život někde daleko od hnoje a povýšených pohledů Rady,“] dodal jsem, jakmile mé boty klaply o přistávací plochu.
Pak nastala chvíle ticha, kdy jsem váhal, jestli ho mám přímo požádat, aby je nepráskl Radě, nebo mu to dojde samotnému, ale myšlenky se mi stočily k truchlící slečně v budově. Nějak se budeme muset vypořádat i s ní a s mrtvolou nebohého rytíře. Zatracená práce.
Wookiee nový zápal trhnout se od Chrámu a vytvořit si vlastní akademii nejspíš nezahnal a víc a víc se utvrzoval ve svém rozhodnutí.
Je pravda, že s jeho postojem po událostech v posledních týdnech souhlasím. Ale můj cíl je stále stejný. Najít a zastavit Algernnon. A nejsem si jist, jestli vědomí toho, co tenhle mistr dělá, mi v tom nebude překážet. A jestli by nebylo lepší to teď a tady zastavit.
„Takže chcete, abych kryl i tohle?“ ušklíbl jsem se. „Jsou určité meze. Navíc nezapomeňte, že když pomlčím já, Balíček vzadu v kumbále ví o tom, co se stalo. Ví, že rukojmí přežili.“ Pohlédl jsem mu do očí. „Jeho muži nikoho nezabili, jen Mella, v obraně. On určitě nebude mlčet, nepřizná se k fiktivní několikanásobné vraždě, která mu zaručí doživotní trest nebo popravu.“
Dobře, možná byla blbost ho do toho zatahovat, ale teď už je pozdě ustupovat, tak to dohrajeme do konce.
[„Pořád to byl on, kdo zmáčkl spoušť,“] připomněl jsem základní fakt a chvíli jsem si pohrával s myšlenkou připomenout i to, kolik toho ten samý mizera už mohl napáchat jinde.
[„A to, že mu souběžně vybuchla loď, mohla dost dobře způsobit i moje sabotáž, což nebude těžké mu namluvit. Oba víme, že patří za mříže.“]
Jasně, ještě tu byla možnost ho pustit, což bych si ale na triko nevzal, nebo vzít spravedlnost do svých rukou. Myšlenky na to druhé jsem nicméně okamžitě zahnal na ústup, soud si s ním už poradí, jen doufám, že ho pro nedostatek důkazů nepropustí.
„Budu vás krýt, ve všem. Máte mé slovo.“ Rozhodnutí padlo, vzal sem na sebe, že chlupatého mistr budu krýt, tak už prostě nebudu měnit názor. „Souhlasím s vámi. Patří za mříže. I když jsme Jediové, bude to slovo proti slovu. Jeho loď nevybuchla, výbuch ji ožehl, shodil na ni budovu, než se jim podařilo uletět, sabotoval jsem zvenčí rozvody motoru. Loď v atmosféře vybuchla a zřítila se. On a jeden z jeho poskoků se zachránili v modulu. Pokud bude vypovídat, jeho a naše verze se nebudou shodovat. V senátu i u soudů, začínají proti Jediům nevrlé řeči,“ zamyslel jsem se.
„Pokud se výpovědi nebudou shodovat, někdo bude mít otázky a dojde k vyšetřování. Zůstalo tu spousta stop k pravdě, která se nesmí dostat na světlo.“
Teprve teď mi došlo, že svým rozhodnutím nezabíjet nutně každého lumpa na potkání jsem sice dodržel zásady Řádu i svoje, ale drasticky jsem tak ohrozil vlastní sny. Paradoxně tak bylo štěstím, že Neva tak milosrdný nebyl.
Důležité však bylo, že mistr Denyzz nepokračoval ve zpochybňování mého konání, takže jsme se mohli pohnout zase o kus dál. A já si tak trochu slíbil, že to je naposledy, co dělám něco takhle velkého, kde víceméně sázím na důvěru neznámých lidí.
[„Pokud jeho loď nevybuchla při primární explozi, mohlo to být tak, že jsem po sabotáži zamířil do druhé stodoly, ovšem nestihl jsem to,“] navrhl jsem v rychlosti, ale vlastně mi to i s chvilkovým odstupem přišlo celkem dobré.
„Nestihl co?“ čekal jsem a sledoval jeho uvažování.
[„Osvobodit rukojmí,“] dokončil jsem svou předchozí úvahu, otočil se na patě a rukama gestikuloval následnou explozi. [„Bum.“]
„Dobrá, ale to neřeší jeho verzi a jeho výpověď. Jedna bomba, jeden výbuch. Ať vymyslíme cokoliv, tak k výbuchu došlo na nesprávném místě. Jeho přežití nám nevyhovuje. Pokud nevyužijeme pravdu.“
[„Jedna bomba bohatě stačí,“] vrátil jsem se k vysvětlování a mával k tomu rukama možná trochu moc, [„v tom hangáru byly i kanystry s palivem, ty mohly s klidem hořet bez výbuchu a přitom to místo zdemolovat úplně stejně.“]
V duchu jsem si napsal poznámku, že až budu chtít příště osvobodit nějaké další Jedi nevolníky, mám si místo toho radši nafackovat, protože vymýšlení podobných krytí mi moc nejde, ale tohle jedno ještě budu muset nějak ukoulet.
„Naprostou souhlasím,“ začal jsem pomalu přemýšlet a dostával se do ráže. Tahle situace mi připomněla mé pověření z minulosti. „Budeme se držet pravdy. Řekneme přesně co se stalo. Co jste udělal vy a co já, přesně po pravdě do detailu. I to, že jste poslal farmáře do města.“
Houpal jsem se tak nějak do rytmu vesmíru, že nám to komplotování tak pěkně jde, a pak se v jednom zhoupnutí zasekl. Moment, teď mi asi něco uteklo.
[„To pak ale budou chtít vědět, kde jsou ti farmáři teď, ne?“] ptal jsem se nesměle, protože jsem si byl skoro jistý, že mi uniká nějaká strašně vtipná zkratka, jak z toho vybruslit, kterou vidí jenom on.
„Naopak. Samozřejmě, farmáři jsou mrtví.“ Pokračoval jsem. „Do tohohle bodu vše souhlasí. A náš balíček nebude lhát. My nemusíme lhát. Aspoň tak moc. Navíc nám hraje do karet pravda, kterou balíček řekne. Jeho rozkaz zněl všechny zabijte.“
„My musíme udělat jednu věc. Musíme chytit ty piráty, co utekli. Eliminovat je.“ Rukou sem si podťal krk na znamení známého gesta. „Dejme tomu, že se ze strachu... buď před šéfovým hněvem, nebo aby je nikdo neodhalil, chopili iniciativy a udělali tohle. Za a, sledovali naše farmáře do města a tam je zabili, nebo b, objevili farmáře na cestě do města v transportním speedru a sestřelili ho raketou…“ usmál jsem se „Možností je spousta.“
Znělo to komplikovaně, žádný div, že mě to nenapadlo, ale taky mnohem lépe než moje verze. A hlavně nebude nikdo muset lhát, takže nehrozí, že by si toho nějaký empaticky nadaný vlezdoprdelka všiml.
Lov na ty, co rozumně vzali nohy na ramena, se mi sice až tak nepozdával, ale pokud to zachrání můj sen a sny těch dětí, tak za to smrt několika lotrů prostě stojí. Možná přijdou doby, kdy to rozhodování nebudu mít takhle snadné, takže je čas naučit se to dělat.
[„Dobrá,“] zabručel jsem krátce a zamířil ke swoopu. [„Jen ukažte cestu.“] Spoléhat na ten jeho vnitřní radar bylo rozhodně lepší, než je hledat sám, protože tahle dovednost nikdy nepatřila do mého oboru.
Trochu jsem se podivil nad tím, jak snadno souhlasil. Tak trochu jsem se podivil také nad tím, co teď vlastně plánuju a chci udělat.
„Dobrá. Na sever. Nehýbou se, skoro jako by na někoho čekali.“ Vydal jsem se z lodi a cestou zapnul komlink. „Kapitáne, několik pirátů uprchlo, s mistrem Champbaccou je jdeme zatknout. Držte perimetr. A pošlete prosím kopilota, aby pomohl slečně Valle s tělem Case Mella.“
„Ano, Generále.“
Mistr Denyzz jel napřed, zjevně věděl přesně, kde se naše oběti nachází, a já se tak nemusel příliš soustředit na řízení. Mohl jsem naopak dost důkladně zvážit, jestli mi stojí za to někoho označovat za svou oběť. Na druhou stranu měli ti lumpové jistě dost příležitostí seknout se svou nekalou činností už dávno a teď se nejspíš jen snaží zdrhnout, aby si na jiné, méně zajímavé planetě vylili vztek na ještě bezbrannějších lidech.
Rovněž je možné, že to jejich zastavení mělo nějaký další význam, a vzhledem k tomu, že i oni teď byli dost blízko k městu, dost možná vědí o tom, že tam neběží sami, a chystají past.
Než jsem se dostal do fáze, kdy bych začal vymýšlet náhradní plán v náhradním plánu, ozvala se střelba a mně dnes již zdaleka ne poprvé spadl kámen ze srdce. Střílí po nás, no není to skvělé? To přece znamená, že k žádnému napravení nedošlo a pokud je teď zpacifikujeme, smrt několika recidivistů mi rozhodně nezpůsobí těžké spaní.
Protože jsem byl v naší skromné formaci druhý, poskytl mi přední swoop krytí, ale zároveň mi znemožnil začít střílet z toho legračního kanónu, který ta mašinka měla namontovaný v předu. Mistr Denyzz to sice párkrát udělal, ale pak zjevně přišel na to, jak mizerně se s takovou věcí dá mířit a seskočil, aktivujíc ve vzduchu světelný meč.
Já seskočil také, ale až poté, co jsem se ujistil, že swoop bude pokračovat v letu a odláká trochu pozornosti těch mizerů, kteří se předpisově kryli za zaparkovaným vznášedlem a zjevně tu na nás už chvilku čekali.
Nebo možná nečekali na nás, nebo možná nečekali vůbec, těžko říct. Podstatné momentálně bylo, že boj byl u konce tak rychle, jako začal, neboť tři lotři s flintami nepředstavovali pro naše meče nejmenší problém.
Po zběžném ohledání speederu jsem i zjistil, proč nepokračovali v cestě, načež jsem otevřený kryt motoru ukázal i kolegovi. Ten škvarek, co byl uvnitř a kdysi možná stroj i poháněl, by teď nekoupili ani Jawové. Nejspíš byl poškozený při výbuchu a cestou sem se roztavil úplně, což nám ale v podstatě hrálo do karet. Baterie sice tekla, ale pořád měla dost využitelného potenciálu k tomu, co jsme se chystali udělat.
Výbuch takové decentně nakřáplé baterie středně velkého speederu je totiž taky docela pěkná šlupka. Dost silná na to, aby dezintegrovala kohokoliv, kdo by v tom speederu v okamžik exploze jel, a solidně sesmažila všechno v bezprostředním okolí. Trefit ji a jízdy sice není nic snadného, ale piráti s sebou měli i pár ostrostřelců s kvalitní výzbrojí, takže se jim to povedlo a druhý výbuch už jejich uprchlé rukojmí skutečně zabil.
Nebo se to tak aspoň Rada dozví a všechno bude v cajku, liboval jsem si na cestě od nového kráteru v polích, zatímco jsem přemýšlel, kde nakoupit těžební droidy do mých krystalových dolů.
Když jsme se vrátili k lodi, tělo rytíře Mella již bylo na palubě a s ním i ztrápeně vyhlížející lidská samička. Připomnělo mi to, že bych si měl opět stěžovat na zanedbanost výuky utěšování v Chrámu a nechal ji raději o samotě. Od země jsme se odlepili o pár chvil později a Coruscant na konci modrého tunelu se blížil nezadržitelnou rychlostí.
Woallc, já a strýček Paranoia
-
Tři dny před odletem Jess z Chrámu Jedi, tj. flashforward zhruba o dva, tři týdny dopředu
Nádech. Výdech. Proč ten strach? Už zažil... strach. Boj. Dotek smrti, která k němu napínala své kostěné prsty.
Ne.
Tohle bylo jiné. Nádech. Výdech. Zaklepal a vešel. Kývl rytíři, léčiteli, který zrovna Jess prohlížel a věnoval mu jeden nepatrný úsměv.
„Pane?“ oslovil jej. "Je schopna mluvit?"
Rytíř na něj pohlédl zkoumavýma očima barvy pralesní zeleně a chvíli si jej prohlížel. "Ano, je, pane..."
„Envii Laasaen, jsem zde z pověření rady, mohl by jste nám věnovat pár chvil, abych s rytířkou Karnis si mohl promluvit… o samotě?“
Rytíř chvíli přemýšlel a pak přikývl. „Ale moc ji nerozrušujte. A za patnáct minut přijde její psycholog na pravidelnou konzultaci.“
Envii prohloubil svůj úsměv.
„To bude stačit,“ řekl a než znovu promluvil, vyčkal, až se za léčitelem zavřely dveře.
„Zdravím tě, Jess,“ řekl s provinilostí ve tváři. Pamatovala si ho? Věděla kým je? Kdo byl jeho mistr?
„Hm?“ otočila se na chlapce. „Ždrafím. Šo by šiš pšál?“
Envii pohlédl na židli stojící u Jessina lůžka, ale tu myšlenku rychle zavrhl. Ne. Raději přešel k oknu, hleděl na venkovní svět, jako by mu to mělo dát nějaké odpovědi. Nedalo.
„Jste si s mistrem Champbaccou blízká, že?“ promluvil náhle, do ticha. Otočil se. Nečekal na jasnou odpověď. „Víte...i já si byl blízký se svým mistrem. Je mi to líto, co se Vám stalo.“
„Je to můj mištr. On… je můj,“ zadívala se na Enviiho. „Mně také, ale takový je šivot. Šopak potšebuješ, še šeš trmášel aš šem?“
„Nemůžu už vidět, jak další věrný padne, protože dělal jen to, co se očekávalo, ale přesto čeho se každý bál,“ odpověděl Envii. Spíše to vyhrknul, jako by ty slova co nejdříve musel vyplivnout, dříve, než si rozmyslí je říct. „Mistr Arssadri dělal přesně co Rada chtěla, čeho se ale bála. Rozhodl se a udělal to. A kde je jeho konec?“ Envii se otočil zpět k oknu. „Za hodinu odlétám na Tannabu. Cokoliv se tam stalo, cokoliv tvůj bývalý mistr udělal...Rada chce odpovědi. Můžeš mi říci, co jim mám odpovědět, až se vrátím? Nemůžu se vrátit. Nemůžu zradit řád. Nemůžu...mistr Arssadri měl vždy
odpověď. Často krutou, ale byla v ní moudrost. Nevím co dělat. Víš to ty? Můžeš mi dát odpovědi?“
Jess se mu dívala do očí a přemýšlela, co mu říct. V hlavě měl zmatek a nějak nechápala, proč s tím šel zrovna za ní. „Uklidni še, chlapše a pošaď še. Šeštro,“ zmáčkla knoflík od komlinku, „pšinešte mi šem pvoším ěkleniěi fody.“
Když medička přišla s žádaným nápojem, Jess jej převzala a po jejím odchodu ho podala Enviimu. „Pokud chše Rada odpovědi, tak ať nejdřív pološí otášky, ne? Všdyť já ani nefím, šo še na Taanabu dělo. Jšem tu měšíš zafšená. Nefím šo še děje venku. A pokud chšeš odpovědi ty, tak še šamyšli a štejně jako oni, pološ otášku. Pokud budu moši, tak ti odpofím.“
„Mám radě lhát, když narazím na něco, co neodpovídá tomu, co mistři Champbacca a Denyzz řekli radě?“ zeptal se narovinu Envii.
„Ploš bys měl na něco takofého nalafit?“ nedala se Jess.
Envii se rozesmál. Od srdce, až mu vyhrkly slzy z očí.
„Proč?“ vyhrkl ze sebe. „Rytířko Karniss, byl jsem učedníkem mistra Arssadriho dost na to, abych znal takové jako jsou ti tři. Nikdy neřeknou autoritám to, co se stalo, ale to co se mělo stát. A mezi těmi dvěmi věcmi je propastný rozdíl...“
„Padawane Můj-mištr-šabíjí-děti, byla jšem ušedniší mištra Chambašši víš jak deset let. Pokud Fáš miětr profoěoval takové praktiky, budiš, ale nešnišujte MÉHO mištra na jeho úvoveň. Myšlím, še ho šnám mnohem lépe neš fy i š pšišpěním šášnamů o jeho ošobě a úšpěších,“ v jejich očích se zablesklo a skoro se zdálo, že výhružně cení zuby. „Pokud jšte šem pšišel jen pvoto, abyšte hášel špínu na mého mištra, tak jšte švou práši jiš odvedl a můšete uš odejít. Pšeji fám hešký let na Taanab, nebo jak še ta hvouda jmenuje a ať fám jde vyšetšování hešky od ruky. Nechť Váš Šíla pvofáší, bla bla bla.“
„A víte i všechno o Bespinu, Jess?“ zeptal se Envii. „Nesnižuji Vašeho mistra. Ani vy by jste neměla tak mluvit o mém. Jen jsem řekl, že každý občas říkáme druhým to, co chtějí slyšet místo toho, co se opravdu stalo. Pro lepší spánek všech zúčastněných.“
„Měla bych?“
„Tu otázku kladete špatně, Jess. Chcete?“
„Poušte mě.“
„V časech Vašeho narození, na Bespinu, byl temný jedi jménem Vintu Skaar. Váš mistr po něm šel. A k těm, kteří něco o něm věděli, nectil žádných konvencí. Používal děti v boji proti mafiánům. Nevinné děti. Které pro něj bojovali a umírali.“
„Mwhahaha,“ teď se zasmála ona, „mám váda pohádky, ale takovou heškou jšem ši šnad ani nezašloušila. Tak tedy děkuju a já půjdu do hajan, dokud její magišká moš ještě půšobí. Ráda jsem tě fiděla, chlapše.“ Přikryla se přikrývkou, otočila se na bok, zády k němu, a nevěnovala mu už žádnou pozornost.
Envii přešel k Jessičině posteli a položil vedle ní datakartu. „Jen z toho nemějte zlé sny, Jess. Stačí že je mám já...“
Písal Envii Laasaen, a Jess Karniss
-
+
Z deníku kapitána Wyrrgulhuka
Politický režim: stará Republika
Poloha: Vnější okraj, sektor Mayagil, planeta Kabal
Čas: 1. rok klonových válek
Shoribus, hlavní město planety Kabal, bylo v sychravém počasí chmurnější než obvykle, místní obyvatelé už věděli, že se schyluje k dešti.
Po rušném bazaru, který byl dominantou a turistickým lákadlem města a planety, kráčela vysoká chlupatá postava. Wookieeský obchodník Wyrrgy rázně proplouval davem, který se před ním automaticky rozevíral a za ním zavíral. Vysoká postava Wookieeů a jejich bouřlivost působí už od pohledu po celé galaxii hrozivě, a tak se nikdo nechtěl pouštět do křížku s chlupatým humanoidem.
Po několika minutách Wookiee vešel do jednoho z místních kasin. Prošel přes ochranku, která ho automaticky a bez problému pustila.
Ve vestibulu plném nejrůznějších bytostí na něj čekal doprovod.
„Dobrý podvečer, pane,“ kývnul niktoanský majordomus. „Jeho lordstvo vás čeká.“
[„Děkuji.“]
Wookiee v doprovodu majordoma prošel vestibulem a hlavní herní halou, ve které bylo obrovské množství sabakových stolů, herních automatů a dalších strojů, u kterých stovky bytostí utracely své jmění.
Skrz bezpečnostní dveře vešli do častí kasína pro personál, až po několika minutách dorazili do rozměrného soukromého apartmá majitele kasína. Bohatě zdobené apartmá bylo přizpůsobeno pro potřeby obrovského hutského gangstera. Uprostřed místnosti lenošil na repulzních saních Gromba the Hutt, kterého obaskakovala trojce twileckých služebnic.
[„Nazdar, strýčku,“] pozdravil wookiee s úsměvem na tváři obrovskou slimákovitou bytost uprostřed apartmá.
<„Nazdar, synovče.“> Stejně srdečně opětoval pozdrav velký slimákovitý Hutt.
Obě bytosti se vroucně objaly a potřásly si rukama. <„Nezměnil jsi se, Wyrrgulhuku, víc a víc připomínáš svého otce. Hrozně mi chybí.“> Hutt se zamračil. <„Už jsi zjistil, kdo ho zavraždil?“>
[„Bohužel ještě ne.“]
<„Když budeš potřebovat, řekni si o jakékoliv zdroje, dám ti je a společně jeho vraha najdeme a zničíme.“>
[„Grombo, vážím si tvé nabídky, ale kvůli své cti to musím zjistit sám. Ale zaručuji ti, že až zjistím, kdo to udělal, postarám se, aby zaplatil, a pošlu ti jeho skalp.“]
<„Wyrrgy, nepopírám tvou čest, ale tím, že tvůj otec zachránil můj život, a později i ty, jsem jemu i tobě navěky zavázán.“>
[„Nezapomeň, že i ty jsi mne před šedesáti lety zachránil z otroctví, strýčku.“]
<„Chacha,“> zasmál se hutt, <„dost tohohle toho přehánění, kdo z nás má více zásluh.“> A poplácal Wookieeho po rameni. <„Máš štěstí, že ti služebné nerozumí, jinak bych ti to strýčku zatrhnul, synovče.“>
[„V soukromí to je jiné, ty to víš, Grombo,“] zasmál se Wookiee.
<„Co tě ke mně přivádí?“>
[„Jsem tu obchodně,“] usadil se Wookiee do pohodlné pohovky vedle Hutta. [„Jeden můj zákazník by rád sehnal zboží, které není tak snadno dostupné.“]
Hutt se zasmál. <„Neříkej, že jsi se dal na pašeráctví.“>
[„Tak znáš to, nikdy neodmítám obchod, ze kterého kápnou slušné zisky.“]
<„O co jde?“>
[„Zákazník by rád sehnal šest stíhaček N-1 Starfighter z Královských hangárů na Naboo i s příslušenstvím.“]
<„Hmm… Hodně náročný zákazník, stíhačky z Naboo nejsou snadno dostupné zboží.“>
[„Právě proto jsem přišel za tebou, jestli bys je nedokázal sehnat, nebo jestli by si neměl nějaký kontakt.“]
Hutt se dlouze zamyslel a zabafal z dýmky. <„Protože je to tvůj byznys, nemám zájem tě o něj obrat. Proto ti dám kontakt. Před blokádou Obchodní federace žil na Naboo jeden Hutt jmenem Borvo, takovej všivák, co se Federaci na oko postavil, ale zvládnul při tom královně ukrást solidní majetek a zotročit pár lidí. Všivák jeden.“>
[„To se ale říká o všech Huttech.“]
<„To máš pravdu,“> od plic a srdečně se zasmáli společnému humoru. <„Před lety jsem s ním udělal pár obchodů. Když královští přišli na to, že je podrazil, musel z planety uprchnout. Slyšel jsem, že teď obchoduje na Narr Shadda.“>
[„Tam jednou za život skončí každej obchodník.“]
<„Jakpak by ne.“> Zase se zasmáli společnému humoru. <„Dám ti na něj kontakt.“>
[„Děkuji, Grombo. Co jsem ti dlužnej?“]
<„Vůbec nic. Vždycky jsme si obchodně vyšli vstříct.“>
[„V žádném případě.“] Wookiee vyslovil vysokou částku. [„Myslím, že tohle vynahradí tvůj čas. Částku ještě dnes převedu na tvůj učet,“] rozesmál se, [„navíc si tyhle své výdaje u zákazníka naúčtuju.“]
<„Hmm, jsi obchodník srdcem i duší.> Sálem znovu zazněl druhý hlubší smích Hutta. <„Dobrá, pro klid tvé obchodní duše.“>
[„Děkuji, příteli.“]
Wookiee a Hutt strávili asi další dvě hodiny společným vtipkováním o minulosti. Pak se oba nezvyklí přátelé rozloučili srdečným obětím. Mnoho bytostí v galaxii se tomuto silnému přátelství dvou tak rozdílných ras velice divilo, ale protože oba pojila chmurná minulost, kdy si vzájemně několikrát pomohli, bylo jejich přátelství velmi silné i navzdory nesouhlasu jejich nejbližších.
Wookiee se s potřebnou informací vrátil do hangáru a vydal se na cestu na pašerácký měsíc Narr Shadda.
-
Být na palubě lodi mě už začínalo velice silně otravovat. O to více, že moje nepříjemná předtucha se stále vracela a obořovala se na moji mysl vždy, když už jsem se chystala uklidnit.
Nepřála jsem si nic jiného než uvidět tolik známou postavu vcházet do dveří lodního salonku, usmát se, obejmout mě a říci něco ve smyslu, že teď už opravdu budeme jenom spolu.
Ale minuty ubíhaly, všude byl klid a mír a jenom cosi hlodalo někde vzadu v mozku a nutilo mě nervózně se ošívat. Cas ani nikdo jiný stále nešel.
Nemohla jsem to už dále snášet, zvedla jsem se od stolku a vypravila se do kokpitu.
Pilot zrovna usrkával čaj a četl nějaké údaje z displeje mě neznámého účelu, když se najednou nad obzorem silně zablesklo a z okolních budov začal stoupat dým. Epicentrum bylo poměrně daleko, ale že se jedná o výbuch se dalo poznat i na tuhle vzdálenost.
Pocítila jsem silné bodnutí u srdce. Před očima se mi zatmělo a já přestala zdravě uvažovat.
Moje nejasné pocity se najednou vynořily v celé své kráse a sestavily mi mozaiku plnou zlých, ale pravděpodobných událostí. Chytla jsem se pilotova opěradla, zaryla nehty do měkkého čalounění sedačky a chvíli tiše stála. Ten příval emocí byl tak silný, že jsem prostě nedokázala určit ani jeden pocit tak silně, aby mě ovlivnil. Takže jsem jenom stála, nic nechápala a jenom cítila, jak mi tečou slzy po tváři.
Pilot se na mě zmateně podíval. „Co to...“ Nedořekl. Nebo možná ano, ale to já už v kabině nebyla.
Jediné, co jsem v ten okamžik věděla bylo, že musím ven, musím najít Case.
Ochránit ho. Nikdo mi ho nesmí vzít.
Vyletěla jsem z lodi a zamířila rovnou k hlavní budově farmy. Nešla jsem za výbuchem, věděla jsem, že tam nic nenajdu. Rychlým během jsem zkracovala vzdálenost, co mě dělila od místa, kde jsem chtěla a přitom nechtěla být.
Velká kovová vrata domu jsem rozrazila a vpadla do dvorany. Z vnitřku farmy jsem cítila nějaké lidi. Moje schopnosti v Síle byly sice prachmizerné, ale v téhle chvíli jsem na to zapomněla a vesele jich využívala.
Bylo mi upřímně jedno, kdo a v jakém počtu je uvnitř. Jediný, koho jsem potřebovala byl Cas.
Vrazila jsem do velké jídelny, na podlaze se válelo pár mrtvol spálených od světelných mečů. Převrácený nábytek a rozbité nádobí bylo dalším svědkem boje.
Zaposlouchala jsem se a zaslechla známky nějaké aktivity z hořejších pater. Sebrala jsem nejbližšímu rozkrojenému banditovi blaster a rozeběhla se po schodech nahoru.
V prvním patře jsem potkala další dvě těla. A čtyři kusy. Stopa světelného meče byla snadno rozpoznatelná.
Teď už jsem zcela jasně slyšela zvuky bitvy. Hvizdot výbojů odrážených od meče a smrtelné výkřiky.
Vběhla jsem do místnosti a následná scenérie mě přimrazila na místě.
V rohu místnosti stál Cas a proti němu tři zločinci. Jeden už ležel na zemi, precizně nakrájen. V rohu za Casem se tiskla skupinka civilistů, choulila se a nejstarší z nich se snažil chránit zbytek vlastním tělem.
Viděla jsem, že Cas už moc dlouho nevydrží, byl bledý a evidentně vyčerpaný. Na nějaká salta a další prostocviky nebyla energie, a tak jenom stál a snažil se přežít.
Nelenila jsem a vypálila salvu blasterových výbojů směrem k trojici vyděračů. Měli dobrý postřeh, a tak jsem se příliš netrefila, jen jednomu moje střela lízla rameno.
Cas se na mě otočil a v jeho zubožené tváři se zračilo překvapení a starost. Pak se na mě konejšivě usmál.
Zajela jsem za nejbližší převrácený stůl, když si mě jeden bandita vybral za cíl. Cas se u mě zjevil ani ne minutu poté.
Vtiskla jsem mu rychlý polibek. „Víš, kdyby se cokoli stalo. Teď je na to opravdu vhodná doba,“ odmlčela jsem se a vypálila rychlou salvu na druhou stranu místnosti. „S tebou bych žila i na Tatooinu a to vesnice nesnáším.“
Vysíleně se usmál. „Taky tě miluju.“
Naše dokonalá idyla netrvala dlouho, protože jeden z pašeráků si usmyslel, že vůbec nejlepší bude střílet na civilisty. Obrátil tedy svůj blaster proti bezbranným lidem a vystřelil.
Prvnímu v cestě to vypálilo díru do hrudníku. Padl k zemi a zůstal ležet, zuhelnatělá rána kouřila a pach spáleného masa se rychle linul místností.
Šokovaně jsem se podívala na toho šílence, co popravoval farmáře. Chtěla jsem vypálit, ale to se už do boje vrhnul Cas a tvrdě zakročil. Dřív než ten hnusný kat dokázal zabít další lidi, byl na dva kusy.
Tím se ale Cas vystavil sám nebezpečí. V okamžiku, kdy krájel vraha, odkryl si záda. Mohla jsem jenom bezmocně sledovat, jak se další z trojice napřahuje a míří na něj.
Nebyla jsem dost rychlá. Můj výboj ho zasáhl do břicha. O několik vteřin poté, co Cas padnul k zemi, stržen strašlivou ránou do zad.
Ztemněl mi svět, všechno bylo jak ve zpomaleném holofilmu. Pašerákův výboj, Casův pád...
Chvíli jsem nevěřícně zírala na tu nehybnou postavu, co ještě před chvílí stála a bojovala, pak se můj pohled přesunul na pašeráka. Zubil se.
Vstala jsem zpoza své improvizované skrýše a narovnala se. Skoro jsem neviděla. Přes slzy, o kterých jsem ani nevěděla, že tečou. Přes příval smutku a bolesti. Přes pocit ohromné marnosti.
A pak přišel hněv.
Zadívala jsem se do pirátovi tváře. Už se nesmál. Mířil na mě.
Jediným plavým pohybem jsem natáhla ruku a do ní skočil Casův světelný meč.
Nepřemýšlela jsem jak to dělám. Nebo snad co dělám.
Nepřemýšlela jsem vůbec.
Já prostě šla. Pomalu se přibližovala k té sketě, co mi právě zničila život, odrážejíc zuřivé a trochu zoufalé výboje.
Neuměla jsem s mečem, nikdy jsem ho nedržela. Ale ten hněv, co mnou vládl mě učil velmi rychle. Cítila jsem se mocná, plná síly a schopna brát životy po stovkách. Mechanicky jsem postupovala, uvnitř mě žár hněvu a šílená chladnokrevnost.
Najednou jsem byla těsně u něj. Cítila jsem jeho strach, bál se mě a to byl úžasný pocit. Naposledy se pokusil vystřelit, ale už neměl čím. Usekla jsem mu ruku u samého loktu.
Zmrzačený pašerák klesnul na kolena a úpěl. Jeho bolest mě hřála u srdce, dávala mi pocit zadostiučinění. Ale nebylo to dost.
Podívala jsem se mu do očí, z kterých sálalo zoufalství a hrůza. „Právě jsi mi opravdu ublížil,“ řekla jsem potichu. „Nemůžu ti nikdy ublížit tak, abys pochopil, co jsi mi dnes provedl,“ zle jsem se usmála. „Ale můžu se o to alespoň pokusit.“
Vztyčila jsem se nad ním a jediným rychlým pohybem mu usekla nohu v koleni.
Pašerák zařval bolestí.
Nechala jsem ho ležet, ten mi nikam neuteče, a spěchala za Casem.
Otočila jsem jeho tělo a hledala známky života. Velice slabě ještě dýchal.
„Casi,“ zašeptala jsem a políbila ho do vlasů. „Lásko, slyšíš mě?“
Ztěžka otevřel oči a pousmál se. „Je mi to moc líto, Vall. Farmu už spolu asi nezaložíme.“
Opět slzy, tekly a pomalu kapaly na Casovu tuniku. „Neplač, lásko. Ještě se potkáme,“ šeptl a pomalu zvedl ruku. Pohladil mě po tváři a setřel pár slz. „Miluji tě.“
Rozeštkala jsem se ještě víc. „Já tebe taky. Prosím, prosím zůstaň se mnou, co...co bez tebe budu dělat? Vždyť víš, já...já nemůžu.“
Zavřel oči a naposledy se usmál. „Ne...nezapomeň na nás. Budu...budu tu.... na tebe če...čekat.“
„Casi,“ zatřásla jsem s ním. „Casi, prosím.“ Hladila jsem ho po vlasech, tiskla k sobě jeho hlavu a stále jenom cítila, jak slzy opuštějí mou tvář. „Casi, to ne. Ne. Prosím. Zůstaň se mnou.“
Ale jeho duch už byl pryč. Objímala jsem prázdnou schránku, pouhé tělo. Protože někdo mi ho vzal, zle vyrval z rukou. A za to zaplatí.
Opatrně jsem položila Casovo tělo na podlahu a naposledy ho políbila. „Sbohem, lásko,“ šeptla jsem.
A pak se otočila na pašeráka, co se zmítal v agonii v rohu.
„My dva jsme spolu ještě neskončili,“ oznámila jsem mu tvrdě a zapnula světelný meč mé mrtvé lásky.
-
Počas návratu na Miu Leptonis som akosi nemala čo robiť, pretože naša nová technička Mia sa ujala kniplov v kokpite pilota. Nebola moc zhovorčivá, boli to skôr obdivné hvizdy, keď loď elegantne vzlietla,tiché stony, keď Nubian preletel oblohou Oblačného Mesta a spokojné vrnenie, keď sme prešli na hyperpohon.
Zbytok posádky som ubytovala kde sa dalo, kedže nás čakal dlhý let.
Prechádzala som sa po lodi a premýšľala som, či ísť cvičiť, alebo meditovať, no cítila som sa už dosť precvičená, aj keď v podstate k žiadnej akcii nedošlo. Škoda, že majster nevidel, ako som zhodila balkón na tých rodianov. Budem mu to musieť porozprávať a poprípade si vypočuť jeho rady, či výhrady. Som zvedavá na jeho reakciu na osadenstvo, ktoré sa vezie s nami. Ale to nechám pekne na slečne Nine, nech si to s majstrom vysvetlia.
Myslím však, že misiu môžem považovať za splnenú.
Joyce aj s balíčkom je v lodi a na ceste na Miu Leptonis do hlavného mesta Fogsmeade, kde počká na majstra. V prípade, že sa mu niekto z osadenstva nebude páčiť, budeme sa ho musieť nejak zbaviť, ale to budem riešiť až na mieste. No a potom do našej tajnej akadémie, kde... Kde je pravdepodobne ešte stále bordel po násilnom preberaní akadémie mojím terajším majstrom! „Sila ochraňuj ma..“, povzdychla som si, zamrkala som a rozdýchavala to. „Nič to..“, ukludňovala som sa. „ Nechám ich v meste, vezmem so sebou Joyce do akadémie a pripravíme všetko na príchod majstra.. ano ano...presne tak..“,snažila som sa ukludniť.
„Presne to urobím.“, okamžite som zmobilizovala mozog a vydala sa nájsť Zeltronku.
Zeltronka právě ve své kajutě dokončila to, na co obvykle Zeltronky potřebují svou kajutu, a rozhodla se zvednout kotvy. Celou cestu prospala, takže teď měla energie na rozdávání, jen si najít vhodnou oběť.
Teprve když se ocitla na chodbě, došlo jí, že neslyší motory a že tedy prospala i přistání. V duchu přičetla pilotce pár bodů k dobru a vydala se za ní do kabiny, aby si planetku poprvé pořádně prohlédla, jenže cestou se jí pod nohy tradičně připletlo jedno zvědavé dítě.
Vyhľadať zeltronku Joy nebol problém, stačilo ísť po vôni jej parfému a spoľahlivo by ste našli jej kajutu. Ja som šla však na istotu, aj vďaka môjmu zraku. Zastala som predodvermi a snažila sa sformulovať svoju požiadavku, keď ma zrazu ružová nádhera takmer zrovnala so zemou, keď vyšla z kajuty. „Prepáčte,...“,koktala som.“Ja,..nemyslite si, že som vás špehovala, alebo niečo podobné, vlastne som vás hľadala. Súrne potrebujem, aby ste šla so mnou. A balík vezmeme so sebou.“, dodala som a snažila som sa aby to znelo rozhodne a dovolila by som si povedať, že aj ako príkaz, ale to by som si voči nej nedovolila. Nie za obvyklých podmienok.
„Nic se nestalo,“ odmávla to špehování a asi vinou stálé rozespalosti zapomněla dodat, že pozorováním se toho člověk spoustu naučí. Urgentnost v hlase Miraluky však zachytila, a tak se začala zajímat o detaily.
„Balíček vezmu, ale jestli už jsme na místě, tak by mi to teda gentleman mohl vzít, ne?“ samozřejmě se u toho usmívala a nadsázka byla zřejmá, ale jasně dokazovala její přesvědčení o tom, že mistr už je někde za rohem.
„No, viete, slečna Joy, ono je to,... Viete ako som vám hovorila o svojej bývalej majstryni však? Tak.. povedzme, že na tejto planéte mala tajnú akadémiu. A majster Champbacca ju odtiaľ vyhnal. No a teraz ma tak napadlo, že pravdepodobne v tom zhone zabudol po sebe poupratovať. Chápete však? No a navyše neviem, čo povie majster, keď uvidí ako sa naša posádka rozrástla. Môj plán je takýto. Oboznámim s plánom slečnu Ninu s tým, že počká aj s ostatnými tu v meste na majstra, kedže zatiaľ neodpovedal ani na intercome, čo je pravdepodobne spôsobené tým, že cestuje v hyperpriestore, alebo je jednoducho zaneprázdnený. Od vás chcem len aby ste sa nenápadne vyplížili i s balíkom von z lode a počkali ma v hangári. Ostatným poviem, že ideme na nákupy. Slečna Nina sa o ostatných postará do príchodu majstra.“,dala som si pauzu, aj kvoli nedostatku vzduchu a čiastočne aj preto, že zeltronka už vyššie obočie nedokázala zdvihnnúť. „Máte niečo proti?“
Takhle brzo ráno a tolik informací, to bylo všechno, na co momentálně ostřílená eskortní pracovnice dokázala myslet. Nakonec se spokojila s tím, že zavřela pusu a zamyslela se znovu.
„To zní jako on,“ potvrdila nakonec a zahnala vzpomínky na bordel, který doma občas zvládl udělat i z těch pár krámů, co vlastnil. „Bednu beru, koště tam snad bude.“
S těmito slovy se vrátila zpět do kajuty a vytahovala krabici zpod postele, ale dveře nechala otevřené.
Vydýchla som si. Tak, toto je v suchu. “Ste super. Ste moja najoblúbenejšia zeltronka. Idem zohnať slečnu Ninu. Stretneme sa pri východe z hangára. Alebo niekde poblíž. Hlavne nenápadne. A tú bedňu sa pokúste zamaskovať. Ďakujem. “Rozbehla som sa čo najnenápadnejšie po lodi a zháňala slečnu Ninu. Ani som si poriadne neuvedomovala, ako rýchlo som prevzala iniciatívu a namiesto plnenia rozkazov som ich rozdávala. Zvláštny pocit. „Sústreď sa!“, napomenula som samú seba a namiesto zbrklého behania som vyslala vlákna Sily na všetky strany a čoskoro tak našla slečnu Ninu.
„Ty jsi mi nějaká rozlítaná,“ odtušila Nina. Ale s úsměvem. Bylo hezké, jak se dokázaly některé osoby projevit, když se jim svěřila špetka zodpovědnosti. Kdo byla, aby jim zastřihávala křídla? No, plnila spíš funkci podpůrnou – aneb vědět, kdy roztáhnout záchrannou trampolínu, až se začne nezkušený letec řítit k zemi.
„Koukám, že ta trocha zodpovědnosti ti prospívá… máš bližší informace o tom, koho jsi sem vlastně dotáhla?“ mrkla na ni.
Ona sama byla s vlastním „úlovkem“ na Bespinu byla docela spokojená. Byl to risk, ale co stihla odpozorovat, Mia byla velmi schopná… jak by řekli na Tatooinu – dokázala by i z bantího hovna uplést biš… a takoví technici „kouzelníci“ byli na akademii více než potřeba. Neměla pocit, že by si kvůli tomu ten neortodoxní Wookiee, který s takovou lehkostí dokázal vyčistit Akademii od Sithů, rval vlasy… přeci jen – ona tam byla déle, tak má mnohem lepší přehled, co v komplexu chybí a bylo by potřeba.
„Akože Joyce? To ja neviem, ale jej som mala odovzdať holocron od majstra Champbaccu a potom sme boli vziať zásielku pre neho a akosi sa s nami nalodila na palubu, akoby to bolo súčasťou majstrovho plánu. Bedňa totiž obsahuje prazvláštne zariadenie, ktoré vraj dokáže určité miesto urobiť „nezistitelným“. A dovolím si tipnúť, že ona vie ako ho nainštalovať a spustiť. Každopádne, teraz je potrebné udržať zatiaľ všetko v tajnosti. Ja s Joyce sa vydáme do našej bývalej enklávy prichystať všetko na majstrov návrat a Vás si trúfam požiadať o to, aby ste ho počkali tu v meste, keďže netušíme, čo povie na rozšírenie... posádky.“, zakončila som neutrálne. Naša bývalá „nadraidená“, by asi šalela od zlosti. Zahnala som spomienky a očakávala odpoveď.
Slečna Nina súhlasila, vlastne som jej nedala ani na výber. Vzala som z kajuty svoj skromný majetok, prehodila ho cez plece a uháňala za Joy do kajuty. Zistila som však, že sa už stihla vytratiť a tak som opustila loď i ja a vypátrala ju vďaka Sile pri východe z hangára do mesta. Zasa pršalo. Bol to ten jemný dážď, ktorý tvoril pauzu medzi hustými lejakmi a totálnou priteržou búrkových mračien. Čiže v podstate pekné počasie. To mi maličko zdvihlo náladu.
Vydala som sa smerom k Joy a rozmýšľala , či si neprenajať speeder, alebo nejaké iné vozítko.
Keď som ju zazrela, Joyce už stála pri speedri s balíkom naloženým a tvárila sa velmi nedočkavo. Radšej som sa ani nespýtala, ako k nemu prišla a len mlčky nasadla a ujala sa riadenia, keďže polohu akadémie poznám z našej posádky len ja a Slečna Michaelis.
Vyrazlili sme najbližšou uličkou von z mesta a zahli na cestičku vedúcu cez lúku. Lúku postupne obkolesili stromy, stromy hustli, až sa rázom ocitli v lese. Sagwen však pokračovala ďalej, až prišli k veľkému jazeru, ktorého hladinu šteklil jemný dážď.
po mesiaci trápenia postla Sagwen, Joy/Champie a Nina
-
Cestování hyperprostorem má, jak už jsem se možná párkrát zmínil, výhodu v tom, že si člověk po náročné misi může nejen utřídit myšlenky, ale klidně se i vyspat, pokud letí dost daleko. My dost daleko letěli, takže jsem si pochopitelně lehnout šel, ale o odpočinku se až tak mluvit nedalo, neboť se mi zase zdály kravské sny.
Tentokrát to však nebylo nic až tak absurdního, ani nic co by se dalo vykládat jako vize budoucnosti, tentokrát to byla jasná rekapitulace několika událostí, jichž jsem se za svého působení na Bespinu účastnil.
Byla už tma, taková ta místní, načervenalá, a já stál na bílé střeše jedné z budov. Plášť mi vlál ve větru a já pozorným okem sledoval okolí, zda se někde neděje nějaká nepřístojnost. Takových nocí jsem zažil nespočet a dost z nich bylo poměrně tichých a nudných, takže jsem teď lehce doufal, že mi mé podvědomí přehraje jednu z těch zajímavějších. Ne že bych se nerad kochal výhledem na temně rudé mraky, ale nezklamalo.
Vzduchem se rozletěl křik a mé snící já si vzpomnělo. Jo, tohle je jedna z těch akčnějších nocí. Moje druhé já, tím prvním sledované, to však zatím nevědělo, takže se otočilo za zvukem a vydalo se mu po střechách naproti.
Nikdy mi nedošlo, že tahle akrobatická zkratka může vypadat tak dobře, ale už jsem se přestal divit, proč přede mnou přeci jen sem tam někdo i utekl. Ze začátku to šlo těžko přičítat reputaci, na druhou stranu vidět nad sebou letět černý stín, to bych si asi taky nějakou tu lumpárnu rozmyslel.
Stín zpomaleně dopadl na zem vedle nepřehlédnutelné čtveřice podivných individuí a chvíli po stínu jsem dopadl i já. Stačil rychlý pohled, aby mi bylo jasné, že se rozhodně nejedná o kamarády na procházce, což potvrzovaly zbraně v rukou tří z nich a strach v očích té čtvrté, která byla nepochybně zdrojem nejen jejich zábavy, ale i onoho kvílení, jak se z ní jeden z grázlů snažil servat šaty.
Šlo to rychle. Zeptal jsem se, co chtějí, s odpovědí nebyl spokojen a lumpům bylo nabídnuto, ať se na to vykašlou, nebo je zmaluju že je vlastní máma nepozná. S odstupem můžu říct, že jsem jim to řekl fakt hezky.
Jenže když jsou lotři tři, nadržení jak zákon káže a nového šerifa neznají, většinou se ho ani neleknou. Takže není až tak velkým překvapením, že dvě ze tří bouchaček se rázem otočily na mě a že jako ať vypadnu radši já, jinak mě ve jménu nějakého Hutta odprásknou. Holka rázem přešla na vysoké C.
Pak to šlo rána na ránu, vyškubl jsem Silou těm dvěma zbraně, přiskočil a praštil jednoho tím druhým, což je od té doby můj oblíbený pouťový trik. Třetího to lehce vyvedlo z míry, tak se přestal prát s tou holkou, otočil se a k tetování na obličeji mu rázem přibyl otisk mojí boty.
Celé to trvalo jen pár vteřin, takže poslednímu obyvateli těchto končin chvíli trvalo, než si uvědomila, že všichni tři zlotřilci jsou v bezvědomí. Bleskově si upravila potrhané oblečení tak, jak jen to bylo možné, a upřela na mě svoje gigantické oči.
Mohlo jí být tak dvanáct, víc sotva, typická obyvatelka zdejší chudinské čtvrti, co se za soumraku vypravila vybrat pár popelnic v bohatších lokalitách a měla tu smůlu, že si na ni počíhala parta zmetků. Tou dobou jsem tu byl teprve měsíc a tohle už byl třetí případ, takže jsem se prostě otočil, že se vrátím do své sluje a na Holonetu zkusím najít něco o tom Huttovi, co ho zmínili, ale zas tak snadné to nebylo.
Pozorovat to takhle z dálky a s odstupem několika desítek let byla vlastně docela sranda, ale jasně si vzpomínám, že to pro mě tenkrát byla solidní zkouška trpělivosti.
Nejdřív začala děkovat. Pak plakat, pak škemrat a pak dotírat. A nakonec mezi tím vším plynule přecházela. Podstatné bylo, že ať už jsem zahnul za roh nebo začal šplhat po hromosvodech, byla mi v patách a chtěla se mnou zůstat a kdesi cosi. Noc pomalu končila, já ve snaze zbavit se jí prošel snad celé město, bezvýsledně. Nezbývalo tedy, než jít domů.
Když jsem jí před očima zmizel ve zdi a zavřel za sebou dveře, čekal jsem, že to definitivně vzdá. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ji tam ráno našel i s bandou podobně sociálně postavených... bytostí. A že chtějí, ať je naučím se bránit. Bylo to vlastně jako ze špatného filmu, takže jsem pochopitelně neváhal, zalezl zpátky do baráku a vzal to střechou, kde naštěstí hlídku nepostavili.
Třetí den ti prevíti ale zjistili, kudy úkryt opouštím, a třetí východ jsem neměl. Tři dny strávené v rajónu Rampy Hutta nicméně způsobily, že jsem přestal odporovat a přeci jen je do tajů sebeobrany zasvětil. Ono totiž když se vám ve čtvrti poflakuje přehršel lotrů k pohledání, co nemají do čeho píchnout, tak se to občas hodit může.
Než jsem stačil zabřednout do dalších vzpomínek na to, jak mi to později zachránilo život a jak nakonec Rampa shořel, probudil mě pekelný kravál budíku a my započali s přistáváním na Coruscantu.
Seděl jsem v salonku konzulární lodi a přemýšlel nad událostmi na Taanabu. Plán vyšel tak, jak jsme si s mistrem Champbaccou řekli. Našli jsme zbytek únosců, eliminovali je a narafičili všechny stopy tak, aby vedly k tomu, že zbylí únosci zničili transport s farmáři, aby přeživší neprozradili jejich tváře. A my s mistrem Champbaccou jsme přišli bohužel pozdě. Nikde nebyl žádný svědek, který by naše tvrzení vyvrátil, všechny důkazy nasvědčovaly tomu co jsme zinscenovali. Takže tahle druhá nepravdivá část našeho hlášení je tak neprůstřelná, že i kdyby někdo chtěl někde šťourat, nikdy nic nenajde. Žádné důkazy o opaku.
Cesta hyperprostorem ubíhala jako vždy v klidu, vítěznou náladu nám kazil fakt, že náš spolubojovník rytíř Cas Mell zemřel. Cítil jsem se za jeho smrt částečně zodpovědný, myslel jsem, že dokáže účinky toxinů odbourat a že s nimi nebude mít problém. Spletl jsem se a má chyba Case stála život.
Jeho přítelkyně, milenka, za něj truchlila. Cítil jsem v jejím srdci vytrácející se temnotu a zlobu ze ztráty milované osoby. Ztráta té světlovlasé dívky mi připomněla mé ztráty z blízké i dávné minulosti, a tak mi její truchlení i ona sama nějakým způsobem přirostly k srdci.
Ztráta Case mne utvrdila i v tom, že musím zůstat v Řádu, najít Algernnon a zastavit ji, napravit tak svou největší chybu.
„Kapitán cestujícím. Za pár minut přistáváme,“ ozval se hlas z pilotní kabiny.
Kapitánova slova mne vytrhla z přemýšlení. A tak jsem se psychicky připravil na brzké shledání s Radou.
O půl hodiny později jsme já a mistr Champbacca stáli před Nejvyšší radou. Kruhová místnost byla poloprázdná, několik mistrů zde chybělo. A někteří zde byli přítomní jen jako hologramy.
Válka byla ve svém šíleném proudu a důležité vojenské operace odvolaly i několik mistrů mimo Chrám. Fyzicky zde byli přítomní mistr Yoda, Saesee Tiin, Ki-Adi-Mundi a Shaak Ti.
Mistři Adia Gallia, Kit Fisto a Mace Windu byli přítomni pouze pomocí vysílání. Ostatní mistři byli zaneprázdněni svými misemi.
S wookieeským mistrem jsme stáli bok po boku. Před námi klečel zajatý šéf pirátské bandy.
Mistr Yoda mu pokládal otázky.
A já tam stál, ve tváři klasický výraz rezervovaný pro tu bandu dědků, a spíš než probíhající rozhovor sledoval provoz za okny, kde už obloha začala připomínat tu na Bespinu. Je možné, že mi ten kravál, ruch a smrad bude někdy chybět? Silně jsem o tom pochyboval, ale radši jsem si ten pohled uchoval v paměti pro horší časy.
Ty kyselé ksichty mi naopak chybět nebudou, pomyslel jsem si a za stálého skřehotání na pozadí, které jsem ale nevnímal, jsem zraky přejel místní stařešiny včetně těch modrých. Předstírat, že mě to divadlo zajímá, bylo sice těžké, ale snad se mi to dařilo.
„Případ tedy uzavřen jest,“ shrnul to Yoda, střihnul ušima a vypadal tak spokojeně, jak jen mohl být po zaslechnutí zprávy o smrti několika členů Řádu, byť okrajových. „Žalář již očekává tě, Vardaku Humbertone.“ Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila dvojce strážných, nepochybně povolaná Yodou.
Já se otočil, že jako půjdu, ale ještě jsem se radši kouknul na svého kolegu, jestli nechce něco dodat.
Mistr Yoda ukončil výslech a stráže odvedly tu špínu ze sálu.
„Rytíře Mella smuteční obřad za dva dny konat se bude,“ promluvil pak mistr Yoda, „nyní můžete jít.“
Já i můj chlupatý kolega jsme se otočili na patě a vykráčeli ze sálu. Za dveřmi jsme se minuli s trojčlennou skupinkou rytířů mířících do sálu. Vstoupili jsem do výtahu a sjížděli do nižších pater.
[„Obávám se,“] spustil jsem hned, jak se dveře výtahu zavřely, [„že se rozloučení s rytířem nezúčastním. Dva dny v téhle kobce by mě zabily.“] Navíc, o Jediích se sice říká, že si jsou bratry, ale já Case Mella viděl jednou v životě a ne moc dlouho, takže jsem ani neměl problém s jakýmikoliv emocemi. A byl mír.
[„Navíc se teď budu muset postarat o... pozůstalé,“] opravil jsem se na poslední chvíli, co kdyby tu ti prevíti měli nějaké štěnice, žeano.
„Chápu.“ Co jiného jsem na tuhle wookieeho řeč měl říct. „Já předpokládám, že mě převelí k mé jednotce a odvolají frontu. Ta prázdná místnost Nejvyšší rady nasvědčuje tomu, že je situace vážná.“
Však si za to můžou sami, chtěl jsem říct, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Proč na mě v téhle pitomé věži vždycky padne tahle divná depka, krucinál?
[„Pak se naše cesty asi na nějakou dobu rozejdou,“] shrnul jsem pomalu a začal šťouchat prstem do zdi, jestli se to třeba nechce celé sesypat. Ušetřilo by to galaxii dost problémů, řekl bych.
„Ne na dlouho. Budu ve střehu a v kontaktu.“ Rozhodl jsem se, že mu pomůžu a podpořím ho, tak ho musím ujistit, že z mé strany se nemusí bát čehokoliv zlého. „Mám kontakt na společného obchodního přítele. Přes něj zůstaneme v kontaktu.“
[„Výborně,“] přitakal jsem v zamyšlení, když se tedy výtah a věž odmítaly rozsypat, a v okamžiku se dveře otevřely v našem cílovém patře. [„Budu se těšit,“] řekl jsem popravdě a vystoupil. Chrám byl tichý, jako ostatně poslední dobou skoro pořád, a nezdálo se, že by si nás kdokoliv chtěl všímat.
[„Pozdravujte ode mě válku,“] usmál jsem se nakonec skoro nenuceně, decentně se uklonil a namířil si to přes zahradu k ošetřovně. Když už jsem tady, tak se podívám, jak je na tom Jessica.
Zasmál jsem se jeho poslední větě, a v rychlosti jsem dodal. „Dejte pozor na Vallu, bude teď potřebovat velkou podporu. Až se shledáme, rád jí pomohu.“
Než mi došlo, že myslí naši spolucestující z Taanabu, bylo už pozdě na jakékoliv reakce. Samozřejmě mi neušlo, že je se zesnulým rytířem patrně pojilo víc než profesionální spolupráce, ale kdo jsem, abych kohokoliv z nich soudil? Sám to nehodlám nikomu zakazovat a ostatně už jsem se párkrát vyjádřil v tom smyslu, že kdyby se rytíři Jedi mohli normálně množit, nebyl by z nich dnes nejspíš ohrožený druh.
Je pravda, že mi přišlo nefér, aby přišla o možnost se s ním naposledy rozloučit jen proto, že se pohřeb odehraje za zdmi Chrámu, ale byly tu teď důležitější věci k vyřizování, takže jsem na to záhy zapomněl a ještě notně vytočený z tradičního bouření ve sklenici s vodou se vydal Chrámem do míst, kde jsem jen o pár dní a zachráněných farmářů zpátky zanechal spící padawan. Ona už sice byla dávno rytířem, ale co si budeme povídat, v tom stavu by ochranitelský komplex přepadl i větší tvrďáky než jsem já.
Cink, cink, cinkylink
Cink, cink, cinkylink
Cink, cink, cinkyfuk!
Co to? Já nevím? Ale měla bys! Jakto? Takto! Co to žvaníš? Ty žvaníš! Nežvaním! Žvaníš! Nežvaním,…
Cink, cink, cinkylink
Cink, cink, cinkylink
Cink, cink, cinkykuk!
No jejdá! Ale jó! To snad né? Jednorožec duhový je ohrožený druh, víš to? Jistě, ale co je tahle velká zrzavá koule? Soft Kitty, warm kitty, little ball of fu-. Ale né, to je něco přítulnějšího. A když vrní, tak je to jako motorová pila, kterou se kácí kamenné stromy Gormiborgy. A nebude mu vadit, že ti mozek plave v morfiu? Nevím, zkusíme se ho zeptat.
„Šampí!“ vypískla Jessica zaražená v lůžku a zamžourala na něj svýma zelenýma očima. Nikdo krom lékařů za ní nebyl a snad ani nemohl. Byla ještě moc slabá.
Stačilo pouhé nakouknutí do pokoje, abych si všiml zásadní změny od minula – tentokrát byla při vědomí a dokonce se zdálo, že nějak moc, soudě podle frekvence, na které mě přivítala.
[„Jess,“] zařval jsem taky, abych nekazil hru, a začal jsem se přibližovat k lůžku.
„Máš mě lád?“
[„Jasně,“] odpověděl jsem takřka automaticky a jal se zkoumat příslušenství, které měla kolem sebe a částečně i v sobě. A všechny ty hadičky, co do ní vedly, byly docela zajímavě barevné.
„Jak bylo na býletě?“ po bradě ji začal stékat tenký pramínek fialové sliny.
[„Paráda,“] přikývl jsem, i když mi to zprvu přes hubu moc nelezlo, přeci jen tam umřelo na můj vkus trochu moc lidí. Chvilku jsem se zamyslel, jestli jí říct o svém velkolepém plánu, ale rozhodl jsem se s tím ještě počkat na příhodnější chvíli. Rozhodně nešlo o to, že bych jí nevěřil, ale spíš si tenhle rozhovor stejně nebude pamatovat, slinta jeden.
[„Ta farma byla fakt inspirující, možná to tu zabalím a pojedu někam pěstovat trávu,“] pokrčil jsem rameny a zlikvidoval tu fialovou věc chirurgickým zákrokem toho nejčistšího kapesníku, jaký jsem v kapse nahmatal.
„Hmm, kuábu,“ dodala labužnicky a nebylo jisté, jestli skutečně myslela hovězí, nebo jen zaměnila první písmenko.
[„Jo, tu taky,“] přitakal jsem bez přemýšlení, protože to v tomhle případě bylo nežádoucí, a při zmínce o krávě si vzpomněl na tu bandu volů, co jsem s nimi před chvílí mluvil. Ach jo.
[„A co ty? Nemocniční strava je koukám úžasně pestrá,“] mávnul jsem ironicky k trubičkám, protože nic jiného tu jídlo ani nepřipomínalo.
„A taky tu maj šuábíky a želenou. A dybych popuošila, tak i tunel!“
A očividně jí to svědčí, pomyslel jsem si v podobném duchu a na náladě mi to taky dvakrát nepřidalo.
[„Tunely jsou dobré,“] pokračoval jsem v přitakávání a zkoumal její reakce. [„Nebo ne?“]
„Neuím, nemají hežké oši… ale došt už o čuachtanici, pouěž mi něšo hežkého, puoším. Jšem tu tak šam-… ue špatné špolešnošti,“ smutně se zahleděla na plyšáčka a natáhla těžké ručičky s přáním jej obejmout.
Terapeutický kontakt s plyšem byl v ceně, ale to, co říkala, dávalo menší a menší smysl. Nezbývalo než doufat, že tu špatnou společnost si taky vyhalucinovala.
[„Hlavně že už je ti líp,“] shrnul jsem svoje obavy, ale zase se objevil červík pochybností. [„Je ti líp, žejo?“]
„Biděl jši někde Plamennou Paní?“ její výraz se stáhl strachem.
[„Snědl jsem ji cestou sem,“] odpověděl jsem bez zaváhání. Kdo je u Baccovy šavle Plamenná paní?
[„Chutnala jako plameňák.“]
Její napětí po jeho slovech povolilo. Vzpomínka na její mučitelku odplula někam do dáli a neměla ji teď otravovat.
„Děkuju,“ políbila jej na tvář, „moš ti děkuju.“ Pohladila jej po hlavě a pokusila se napodobit wookieeské cenění zubů. Bohužel pro ní vlastně žádné zuby neměla, tak to vypadalo velice komicky.
„Šo budeš dělat teď? Kdy ši mě odšud oduedeš?“
[„Teď si zaletím na nákup,“] pronesl jsem rozhodně a hlavně pravdivě, nemělo cenu a ani smysl lhát.
[„Ale brzo se vrátím a sním všechny, co se tu na tebe byť ošklivě podívají, tak si piš seznam,“] vysvětlil jsem pěkně polopaticky, kdo ví, kolik toho zpracuje a jak rychle, a pomalu jsem se otočil, že půjdu.
„Šampí, plosím!“ zavolala na něj ještě a její oči měli větší kadenci než kocour v botách.
[„Áááno?“] otočil jsem se ještě na patě, přesně jako by to udělal kocour v botách.
„Žůštaň tu ještě chuíli se mnou…“
Chvilku jsem váhal, uznávám, ale pak jsem si uvědomil, že na seznamu lidí, co mě teď potřebují, je ona prostě nejvýš. A beztak mám hovno co na práci, žeano.
[„Dobře,“] svolil jsem, otočil se a sedl si do křesla, které mi minule sloužilo za postel. Jeho zatracená pohodlnost mi připomněla, že jsem už pěkně dlouho nespal, a oči se mi začaly klížit tak nějak samy.
-
Coruscant
O dva dny později...
Stanula jsem před Chrámem. Takhle zblízka jsem ho nikdy neviděla; jeho věže se zdály být skoro nekonečné a příšerná strohost jeho architektury mi naháněla husí kůži. Co to je za bytosti, že dokáží žít za zdmi téhle obludně přísné a hrozivé budovy?Začala jsem stoupat po schodech. Kolem mě občas proběhla nějaká postava v hnědém plášti a urychleně zmizela ve velké vstupní bráně.Ani jsem nevěděla, jak se vlastně dostanu dovnitř. Mistr Denyzz mi řekl, že dnes se koná pohřeb a já s naprostou jistotou věděla, že tohle je místo, kde musím být. Poslední rozloučení s nejdražším člověkem, kterého jsem v této galaxii měla.
Čím blíž jsem byla, tím nepřátelštější a zlejší se mi celý Chrám zdál. Jako by se mi celá budova vysmívala a vysmívala se vlastně všem, kteří s ní jakkoli svázali svůj život. Vysmívala se i Casovi a stovkám dalších, kteří do něj byli přivedeni hledat mír a zemřeli ve válce.Konečně jsem zdolala celé schodiště a objevila se před vstupní bránou. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla vejít, ale cestu mi zastoupil hlídací droid.
„Identifikujte se, prosím,“ oznámil kovovým hlasem.„Valla Rhake, jdu na pohřeb rytíře Case Malla, byli jsme...dobří přátelé.“ Bodlo mě u srdce, když jsem musela tohle říci. Proč ani po jeho smrti nemá náš vztah klid? Moje pracně nabytá koncentrace a příčetnost se začala pomalu bořit jako domeček z karet a já cítila jak mě zase popadá smutek a bolest křížená s nejhorší nenávistí a hněvem.Droid nepotřeboval více než vteřinu na odpověď. Chladně mi řekl, že nemám přístup do Chrámu, protože obyčejní civilisté nemohou jen tak bloumat jeho chodbami. Doporučil mi spěšný odchod.Aura mé nenávisti k tomu kusu šrotu by se dala krájet. Začala jsem opět ztrácet kontrolu nad svými činny. Roztřásla jsem se, měla jsem nutkání mu ukroutit tu jeho asymetrickou hlavu, když najednou poslední zbyteček mé soudnosti našel kličku.Alespoň na povrch jsem se uklidnila a přiměřeně milým hlasem poprosila droida, jestli by mi nemohl zavolat mistra Woallc Con-Denyzze.
To zřejmě proti protokolu nebylo, takže jsem si založila ruce na prsa a čekala na svého spolucestujícího z oné osudné trasy. Doufala jsem, že příjde brzy, protože každá minuta nečinnosti mi dovolovala začít myslet. A jakmile se má mysl vyprostila z pevných ohrad zaměstnanosti, bolelo to víc než jsem byla schopna snést.
Dva dny po návratu do chrámu uběhli jako voda. Věnoval jsem se svým klasickým povinnostem mistra. Odučil sem pár hodin lekcí malím padawanům, pár hodin jsem strávil osobním tréninkem, a samozřejmě meditacemi.
Pohřeb rytíře Casse Malla se blížil, a obřad měl proběhnout za hodinu. Nemám rád pohřby a tyhle smutné obřady. Ale prokázat čest spolubojovníkovi který zemřel během naší společné mise bylo čestné. Stále sem se svým způsobem cítil zodpovědní za jeho smrt, a bloumali mnou výčitky. I když jsem Casse neznal, tohle byla naše první mise, poznal jsem že to byl správný a moudrý rytíř. Jednal vždy pro dobro ostatních, a jeho oběť nebyla marná. Uděla víc než kdyby svůj život položil v bytvě.
Umyl sem se a zastříhl vousy. Oblékl jsem si čistou robu a …
Interkom se rozbručel a na obrazovce so oběvila kovová tvář jakého si drouda.
„ Mistře Denyzzi u severní brány máte náštěvu.“
„ Kdo je to?“
„ Mladá světlovlasá lidská žena jménem Valla Rhake.“
„ Jistě dorazím během několika minut.“
Doupravil jsem si robu a vydal se k severní bráně chrámu. Cesta obrovskou budouvou zabrala několik dlouhých minut. Chodby chrámu byli více prořídlé než minule. Válka odvála rušný život v chrámu. Nikdy sem si nemyslel, že mi plné chodby budou tak chybět.
Když jsem prošel severní bránou ocit jsem se po chvíli tváří tvá mladé krásné světlovlasé dívce. Zarazilo mne co jsem z ní cítil. Sálala z ní síla, zuřivost a smutek. Jakto, že sem si toho nevšiml dříve. Ta dívka je citlivá na sílu. Bud jsem si toho nevšiml, protože mé smysli byli odvedeny jinam. A nebo smutná událost kterou si prošla, její schopnosti otevřela.
„ Dobrý den hraběnko. Co si přejete? “ zeptal jsem se dívky.
„Dobrý den, mistře,“ odpověděla jsem a snažila se zamaskovat emoce. Není potřeba, aby kdejaký Jedi viděl mou touhu rozmlátit droidovi hlavu na kaši.„Vím, že jste dva dny zpátky mluvil o dnešním pohřbu rytíře Malla. Jistě chápete, že bych se s ním chtěla naposledy rozloučit.“ Zuřivě jsem se otočila na droida, už jsem zase nebyla paní svých emocí. „Bohužel, váš místní vrátný, mě nechce pustit. Prý nemám dostatečné oprávnění být na Casově pohřbu.“ Do posledních slov jsem vložila tolik hořkosti, až jsem skoro cítila jejich pachuť na jazyku.
Cítil jsem její emoce. Byla rozrušená strátou Case. Bála se že se sním nebude moct rozloučit, a zároveň byla rozvztekaná na droida. A tak jsem se jí snažil uklidnit.
„ Tak bohužel tahle plachovka má pravdu. Ve většině případech, jsou pohřby členů řádu neveřejné.“ Přiznal sem po pravdě. Ale i tak jsem vycítil její zklamání.
Vzpomněla jsem si na svou učitelku etikety. Tolik let mi vštěpovala do hlavy slušné chování a decentní projev, že jsem chvíli bojovala. Přesto ten zlom nastal. V hlavě se mi zatmělo, začala jsem vidět rudě. Nějaký kus mluvícího plechu a jeden mamlas s výrazem „já jsem Jedi, mě patří galaxie“ mi budou bránit v právu vidět naposledy mého nejmilovanějšího? To sotva.Absurdnost té situace, nechutné elitářství těch rytířských hlupáků, neskutečná bolest, co mi trhala srdce a pocit, jako by někdo vzal tupý nůž a začal se s ním soustředěne vrtat v mých orgánech. To byla jenom část z toho, co rvalo mou osobnost na kousíčky.Zadívala jsem se na mistra. Musel to být asi hodně zlý pohled, Jedi se totiž zatvářil poněkud nejistě a rozpačitě ucukl pohledem.„Já tam musím,“ řekla jsem velmi tiše a velmi pomalu. „Pomůžete mi, prosím?“ cedila jsem skrz zuby.
„ Jsou určité výjimky které se dají zařídit.“ Usmál jsem se na ní. „ Dobrá tedy.“
Popošel jsem k droidovy.
„ Hraběnka Rhake, je tu semnou, doprovodím ji na pohřeb, Rozuměls?“
„ Jistě mistře.“
Poté nás droid pustil dál.
Prošli jsme obrovskou budouvou a nakonec došli do velké terasovitě kruhové zahrady, na vrcholu stavby. Uprostřed zahrady stál oltář, katafalk. Na kameni bylo naskládané dřevo na kterém leželo tělo Casse. Zastavil jsem se s dívkou v nejvyšším patře zahrady a zadržel jí aby nešla blíže. Nechtěl jsem aby její přítomnost vyvolala nějaké pozdvižení.
Obřad začal o pět minut později. Několik Jediů, kteří Casse znali pronesli krátké pochvalné proslovy o tom jaký byl.
Přermýšlel jsem, že pár slov také řeknu, ale protože jsem ho moc neznal,nakonec jsem to neudělal.
Pak jeden z přítomných jediů zapálil hranici. Tělo shořelo a obřad skončil, a truchlící se rozešli. Byl jsem rád že přítomnost Vall nevyvolala nějaké pozdvižení. I když byla silná nedokázala při obřadu udržet slzy. A protože byla silná neudělala žádnou hysterickou scénu.
Po obřadu jsem odvedl dívku ven z chrámu. Sešli jsme chody a dole pod chrámem jsem se zastavil.
„ Hraběnko jste si vědoma toho, že dokážete ovládat sílu? Byla by škoda nechat váš talent zanedbaný.“
Zadívala jsem se na něj. To poslední, co mě právě zajímalo byla nějaká pitomá Síla. To ona mi vzala Case, to ona naplnila tenhle chrám bandou elitářských vrahů, arogantních hlupáků. "Jsem si toho vědoma, nicméně se nedomnívám, že by můj talent byl nějak nadprůměrný. Navíc nejsem za žádných okolností ochotna spojit svůj život s tímhle prohnilým řádem. Což pravděpodobně znamená, že moje nadání zůstane zanedbáno až do konce mých dní. A nijak zvlášť mě to nedojímá," oznámila jsem odměřeně.
Přistoupil jsem k dívce blíž, nabídl jsem jí své rámě.
„ Váš talent není zanedbatelný. Musím se však ohradit, proti vašim hrubým slovům vůči chrámu. Ano má svá proti, nezapomente však, že pro dobra galaxiie udělali jediové mnoho dobrého.“ Její příkrá slova vůči chrámu a Jediům, mne trocu rozesmutněla. Ale zahnal jsem chmury a usmál se na ní. „ Rád bych si s vámi o něčem pohovořil.“
Hrubá slova. Kam to mé aristokratické vychování dopracovalo? "Mohu vám pouze připomenout, že hrabě Dooku také kdysi vykonal mnoho dobrého, ale dnes je z něj nepřítel číslo jedna a všeobecně odsuzovaný vrah? Přemýšlejte mistře, jestli hodnoty nalezené v minulosti nejsou pouhým alibismem a snahou o rehabilitaci nefungujícího a zkaženého organismu," podívala jsem se na něj zpříma. Do ticha, které následovalo jsem zavrtěla hlavou. "Chtěl jste mi něco říci, do toho."
„ Dobrá pojde se projít, vše vám řeknu." Nabídl jsem dívce znovu rámě. „ Nechtěl bych aby nás slišeli nepovolané uši.“ Šli jsme pěšky a pomalu od chrámu několik minut. Když jsme byli na jedné dlouhé promenádě kterou obklopovali strromy a vše kolem vypadalo jako park. Rozpovídal jsem se.
„ Máte pravdu v tom, že postupy řádu, jsou ve spousta případech zastaralé, jeho pojetí síly. Nařízení a omezení. A právěže možná ty omezení způsobili spousta problémů. Na druhou stranu nemůžete řád obvinovat ze selhání jedince.“ Odmlčel jsem se a v rychlosti jsem uvažoval i nad tím jestli má vyjádřit své pohnutky, které mne poslední dobou tíží. „ Síla je nevyzpytatelná, poslední dobou hodně přemýšlím o tom, že se nedá dělit na temnou, či světlou. Ale je to spíše o duševním stavu každého jedince. O tom jak dokáže pochopit své emoce. Ne je omezovat jako jediové, ani je pouštět ze řetězu jako sithové. Ale naopak je pochopit a ovládnout.“
Na pár chvil jsem se znovu odmlčel a uvažoval.
„ Je to ale můj osobní názor. Se kterým se ztotožňuje jeden můj přítel. Uvědomil si, že v této době je třeba jít jinou cestou. I protože si myslí, že na konci téhle války bude řád v troskách. Tajně, aby o tom řád nevěděl, buduje malou akademii pro nadané bytosti, kteří cítí silu.“
Přestali jsme korzovat, protože jsem se zastavila na místě. Překvapeně jsem se na mistra podívala. Nevěděla jsem, jestli Jediové používají slovo kacíř, ale bylo mi jasné, že mistr Denyzz by se k nim určitě hlásil. A pak by ho řád upálil. Ani jsem netušila kde se ve mě tyhle myšlenky berou, ale stále jsem byla v šoku z Chrámu a jeho obyvatel, takhle se pravděpodobně zrodily.
"Doopravdy mi tu říkáte o separastické skupině Jediů? Vaše důvěra mě na jednu stranu těší a na druhou překvapuje. Nicméně nejsem si jista, jestli chci cokoli dalšího slyšet. Má víra v Sílu byla otřesena, mistře. A navrátit se k mému předešlému životu bude mnohem snazší a přijatelnější."
„ Kacíř je silné slovo.“ Usmál jsem se. „ Ale je pravda, že ortodoxní řád, by asi tuto myšlenku nepřijal.“ Pohlédl jsem jí zpříma do očí. „ Já zde netvrdím, že neexistuje temnota nebo světlo. Naopak v minulosti se ukázalo, že ano. Ale, že ani jedno ani druhé nepochází ze síly. Jen z lidských emocí.“ Udržoval jsem přímí pohled do jejích očí. „ A skupina o které tu mluvíme, nechce podnikat žádné kroky vůči chrámu, nechce mu škodit. Naopak chce pomáhat jedincům, kteří jsou citliví na sílu. Ale díky omezení tradic řádu. Nikdy nedostanou šanci talent rozvinout. To co se stalo na Tannabu vás ovlivnilo, zesílilo vaše dovednosti. Cítím z vás smutek, zlobu a temné myšlenky. Pokud nechcete skončit na šikmé ploše, radím vám upřímně,věnujte svým schopnostem čas, poznejte své emoce, pochopuje a poučte se z nich. Nenechte se jimi ovládnout.“
Usmál jsem se na ní.
„ Rád bych vám dal tuhle šanci, aby jste své schopnosti rozvinula. Osoba, která se rozhodla takhle jednat je můj přítel. Wookieeský mistr Jedi Champbacca. Ten wookiee co s námi byl na Tannabu.“
Taanab. Poslední dobou se můj život odehrával ve stínu téhle planety. Proklela jsem ho snad tisíckrát a ještě tisíckrát víc si přála nikdy na něj nevkročit. Pamatovala jsem si toho Wookieho, ani nebyl na pohřbu. Sympatie na nule.
"Mistře, zcela upřímně. Jediné, co teď potřebuji je odhodit svoje vychování, vlézt do prvního baru a probudit se druhý den u někoho cizího v bytě. Protože v okamžiku plného vědomí se stále vrací myšlenky, kterých se nemohu zbavit, přestože bych moc chtěla. A pochybuji, že by váš drahý přítel dokázal svými řečmi o Síle cokoli jiného než mě znudit do bezvědomí. A cesta do tohoto stavu by byla lemována vzpomínkami více než bolestivými."
„ Nemůžete vinit sílu z toho co se stalo.“ Rozhlédl jsem se kolem popošel jsem pár kroků, a skopnul z chodníku dolu přes okraj starou plechovku, která ležela na zemi. „ Představte si že by ta plechovka zasáhla při pádu nějakého řidiče a způsobila tak nehodu. Koho budete vinit plechovku a nebo toho kdo tu plechovku odkopnul. Viníkem budu já. Tak proto, ani nemůžete vinit sílu, za vše temné co se kdy přihodilo. Ale nuťte k zodpovědnosti ty osoby, které uvedli události do chodu.“
Zvedla jsem ruce v obraně. "Dobrá, dobrá, neviním Sílu." Měla jsem toho tak akorát dost. Kousek od nás neonově svítil nápis jakéhosi klubu a představa alkoholového opojení a neschopnosti myslet mě lákala mnohem víc než mistrovi řeči. "Každopádně si nejsem jista, jak by mi Síla mohla pomoci překonat moje momentální starosti."
„ Dobrá tedy. Netlačím na vás… Jen říkám, že by vám to prospělo.“ Všiml jsem si jejího pohledu směrem k nejbližšímu baru. Rozesmál jsem se. „ Více by vám pomohla společnost chápajících lidí. A pokud máte chuť na alkohol, v enklávě je spousta dobrého pití. Mistr Champbacca pije první ligu.“
To mě zaujalo. "To asi není mezi rytíři obvyklé, že?" Zamyslela jsem se. V podstatě mi právě řekl o skupině Jediů, co Sílu pochopili po svém a šéfuje jim alkoholik. Tak třeba by to nemusel být tak špatný nápad.
Zasmál jsem se. „ Pár výjimek se najde. I Jediové jsou jen obyčejné bytosti.“ Trochu sem zvážněl. „ Věřte mi, že vám teď víc než alkohol, prospěje klid, a prostředí, kde jsou stejně smýšlející lidé jako vy. Pokud nebudete chtít, nemusíte své schopnosti rozvíjet. Jen využijte nabídku klidného útočiště.“
Povzdechla jsem si. Co mě tady vlastně drželo? Co mě kdekoli drželo? Podívala jsem se na mistra. "Kdy odlétám?"
„ Umíte pilotovat? Máte loď? Klidně hned!“
Pokrčila jsem rameny. "Loď mám a pilotovat umím. I když mi to někteří zlí jazykové vyvracejí. Dejte mi souřadnice a zpravte o mém příletu mistra Champbaccku," usmála jsem se. "Pokud se ještě někdy potkáme, tak vám buď poděkuji nebo vás prokleji."
„ To je výborné, nerad lítám, a o to více nemám rád, když musím pilotovat.“ Zasmál jsem se na dívku. „ A proklít mne možná budete moc, hned zítra, až dorazíme na místo. Letím s vámi.“ S dívkou jsme se domluvili kde se zítra sejdeme i na hodině, kdy odletíme z Coruscantu. Světlovláska se semnou rezignovaně rozloučila a odešla k tomu nejbližšímu baru.
Chvíli jsem tam osamoceně stál a pozoroval jak odchází. Přemýšlel jsem proč jsem jí vlastně o enklávě řekl. Asi hlavně kvůli jejímu stavu. Kvůli tomu co se stalo, nesmí zůstat sama a v enklávě jí pomůžou se vším vyrovnat.
Když zmizela ve vnitř v baru, otočil jsem se na patě, a vrátil se do chrámu zařídit důležité věci před odletem.
Společním úsilím, a s vypotěnými hektolitry mozkového poty … vypotili Valla a Woa
-
Když jsem se po dalších šesti hodinách zdravého spánku probudil, slunce za okny už spalo taky a Jessica na tom nebyla jinak. Ze spaní sice mumlala sice o tom, že chce přidat a ať jí to jídlo neutíká, ale spokojil jsem se s tím, že jsem jí znovu přikryl odkopanou dekou, a konstatováním, že už jsem se tu zdržel dost dlouho.
Opustil jsem ošetřovnu a pomalu se vydal skrz tichý Chrám k hangárům. Široko daleko ani noha, ale kvůli nohám jsem tam koneckonců nešel, mě zajímala křídla. Hledání Silver Tongue mi zabralo skoro dvacet minut, protože mi ji nějaký chytrolín přeparkoval na druhou stranu, a kdybych o ni málem nezakopl, už jsem byl skoro rozhodnut prostě vyrvat sedadlo libovolné jiné a letět s tou. Protože tam, kam letím, není integrovaný hyperpohon potřeba, palivo pro kruhy bych tam sehnal a dost možná levněji než tady.
Jako důvod opuštění Chrámu jsem do systému uvedl, že mě kontaktoval jeden z kamarádů do deště a má nějaké informace, které mi předá jen a pouze osobně. Nikoho nejspíš nebude zajímat, proč jsem pryč, ale nebudu podceňovat možnost, že tu přeci jen ještě někoho neštvu tak moc, aby to oslavoval.
I v noci byl provoz kolem Chrámu a ve vrchních vrstvách atmosféry dost hustý, ale vymotat se z něj zvládl droid bez mojí sebemenší pomoci, stejně tak zvládl spustit hyperpohon a oba jsme tedy vystřelili k Naboo tou nejvyšší možnou rychlostí.
V kokpitu, obklopený modrým tunelem hyperprostoru, jsem pak ocenil nejen přípojku na HoloNet, ale po výskoku u planety také fakt, že mi i po značné investici do palíren na Chrchlu pořád zbylo pár peněz z dotace od Chlouppka. Dost na to, abych mohl navštívit pobočku Cybot Galactica v Theedu, kde jsem právě přistál.
Ona je totiž super věc, když má člověk důl na nova krystaly, ale ještě by to chtělo nějakou tu pracovní sílu, pokud možno levnou. K tomuto účelu jsem hodlal zakoupit dvacet droidů řady PKN-49, kterých mají na skladě jistě ještě desetkrát tolik. Problém by ovšem mohl nastat s přepravou, takže bylo třeba nejprve zjistit, v čem dorazili Neva a spol a jestli vůbec. Aleena ode mě ještě na Taanabu dostal explicitní pokyn doletět sem v čemkoliv, co splaší ve městě, a tady děti nějak zabavit, třeba je vzít do muzea nebo vykoupat, jak je ctěná libost.
Když jsem je našel, musel jsem se smát, jak důkladně se své role chytil. To, že kvůli získání peněz na cestu štípl nějakému velkostatkáři dvě vznášedla a po součástkách je prodal, jsem chápal, hlavně při pohledu na věc, kterou za ty prachy koupil.
Byla to doslova hromada létajícího šrotu. Peníze stačily jen na nákup značně olétané kostry a motorů, ale nebyl by to rytíř Neva Habili, aby se nevrhl na nejbližší smeťák a za asistence několika párů zachráněných rukou z toho nepostavil něco, co dokázalo bez problémů nejen létat, ale i přistávat. Uznal, že tomu sem tam někde něco chybí nebo odpadne, ale na ty dvě cesty to bohatě postačí.
Podstatné bylo, že se na palubu vešli oni, že nikdo z učedníků nevzal roha, že jsem se tam vešel i já a že se tam dokonce vešlo i těch koupených dvacet robotů. Komfort nic moc, ale co byste chtěli, když to všechno bylo minimálně z třetího chapadla.
Poslal jsem R4D10 zpátky na Coruscant se zprávou, že Taco Donos, onen temný Jedi podezřívaný z útoků na Miu Leptonis IV, se možná skrývá někde tady a jsem mu na stopě. To by jim mělo na pár týdnů coby hlášení stačit. Mně stačilo nastoupit a po vysloveně adrenalinovém letu jsme byli na oběžné dráze měsíčku, který se nám měl stát domovem. Neva okamžitě pochopil, že je třeba přistát v Hogsmeade, neboť zbylá dvě města neměla dost velké doky, a ostatní si jen lehce povzdechli při pohledu na ty deštivé mraky a zeleň pod nimi. Jo, o tom jsem jim asi zapomněl říct.
Venku, na tom krásně čistém, i když trochu vlhkém vzduchu, jsme se rozdělili. Zatímco dorost zůstal na palubě a remcal, že je to nefér, Neva vyběhl se svářečkou ven přetavit cosik, co špatně fungovalo, a já šel zjistit, kdo je ve vedlejších hangárech. Nepřekvapilo mě, že můj zatím bezejmenný Nubian tam podle všeho hnízdí už nějakých pár dní, ani že ostatní místa jsou prázdná či zaplněná šrotem.
V hlavě jsem se snažil spočítat, kolik dní uběhlo od mého zadání úkolu pro Sagwen, ale kapalo mi na hlavu a vůbec jsem se špatně soustředil, takže jsem došel k něčemu mezi týdnem a jedenácti dny. Nezbývalo než zajít k Zelenému lampionu a zjistit, jestli jí náhodou neodmítli nalít.
Jenže než jsem vykročil, stalo se nečekané. Přišla mi zpráva a zároveň se se mnou vysílačkou spojil mistr Denyzz, že prý je na oběžné dráze a kam že má přistát. Odkázal jsem ho na libovolnou volnou platformu v městském přístavu s tím, že si ho tam pak vyzvednu, a začetl se do zprávy, načež jsem přestal vnímat okolní svět.
Zjevně jsem nějak vyhrál milion kreditů, což mě pochopitelně zaujalo, a jednorázový elektronický šek byl součástí zprávy, takže se nejspíš nejednalo o podfuk. Pod zprávou byla podepsána Pinta Schuss, ředitelka Unie bublinkáren a limonádoven, a ve zprávě se nacházelo několik odkazů na jakousi soutěž, která spočívala v odesílání kódů z jejich produktů. Matně jsem si vybavoval, že jsem párkrát, ještě takhle zamlada, ze zvědavosti ochutnal jejich dietní limonády pro dospělé, po kterých člověk sice zaručeně nepřibral, ale taky zaručeně nemohl půl dne řídit a obsluhovat těžké stroje. Rozhodně jsem ale nikdy nic nikam neposílal a všechny plechovky jsem poctivě odevzdal koši na tříděný odpad ještě před vstupem do Chrámu. Takže jak je kruci možné, že jsem vyhrál soutěž, které jsem se už minimálně deset let účastnit nemohl, i kdybych náhodou chtěl?
Mým očím, uším a dalším smyslovým orgánům zůstane asi navěky skryt jemný motýlí efekt, který se odehrál na pozadí. Nešlo o omyl, onen vítězný kód byl skutečně vytištěný na etiketě mnou zakoupené limonády s příchutí balzamovacího lihu, což potvrdily i testy otisků prstů a rozbor DNA ze zbytků slin provedený v Chrámu. Otázku, proč se Chrám zabýval takovou volovinou, by asi nejlépe zodpověděl cereanský hrabě Rei-Kon-Karne, kterého ona inkriminovaná plechovka málem zabila, když venčil jestřapýra, kterého ta plechovka zabila úplně. Trval tedy na tom, že ten lotr musí být potrestán, a předal smrtící nástroj do rukou analytických robotů nedalekého Chrámu. Ti brzy odhalili nejen to, že majitelem plechovky je jeden z Jediů, ale též výherní kód. Cerean chtěl prosadit, aby byla výhra použita coby odškodnění, ale dalším vyšetřováním vyšlo najevo, že onen vandal vůbec není na planetě a že plechovku patrně někdo z koše, kde pár let ležela, vyhrabal.
Není snad třeba dodávat, že když jsem radostně, a taky dost mokře, vkročil do Zeleného lampionu a spatřil tam Sagwen a Joyu, zahulákat na celý lokál [„Dneska platím já a taky to tu celé kupuju!“] bylo víc než na místě.
-
Nar Shaddaa
Součastnost…
Barko Suka, niktoanský majitel nočního klubu Modrá Orchidej, byl vyděšen k smrti, ke které měl opravdu hodně blízko. Neodvážil se ani pohnout, protože ho k vykládanému křeslu přišpendlila wookieeská čepel, trčící skrz jeho kožené kalhoty, blízko jeho genitáliím.
Vše se odehrálo strašně rychle. Nejdřív se skrz interkom ozvali strážci, že mají dole nějaké problémy. Zbytek zprávy nebyl srozumitelný. Jenže to se tu stávalo poslední tři týdny často, pod kasínem opravovali podzemní dráhu a stavební stroje narušovaly komunikaci a někdy i stálost elektrického proudu. Takže výpadek bez povšimnutí přešel.
O několik minut později do jeho krásné a útulné kanceláře vlítnul rozzuřený Wookiee, který se během několika vteřin postaral o jeho čtyři osobní strážce. Jeho bodyguardi leželi na zemi se zlomenými končetinami a s myšlenkami někde ve snových dálavách.
Byl to ten samý Wookiee, který tu byl pro informace o Borvovi. Ten chlupatej parchant mu během rozhovoru v kanceláři nechal štěnici. A tak za ním Barko poslal své lidi, aby se o něj postarali.
Neuspěšně.
O dvě hodiny dříve…
Dott Foraii nepřiletěl na Nar Shaddaa jen tak pro nic za nic, ačkoli měl pro tento rozkošný měsíc slabost. Už víc než měsíc se snažil dopadnout chlapíka jménem Jutus Brent - měli spolu nevyřízené účty. Nejen že Jutus dlužil, jako ostatně spoustě dalších lidí, Dottovi nemalé množství kreditů, ale také mu dal špatné přístupové kódy od skladu, bez kterých jaksi nešlo dokončit rozjetý kšeftík. Zároveň znal správné kódy od toho zatraceného skladu. A to už dalo na slušnou spoustu důvodů, proč by si s ním chtěl Dott v klidu, a hlavně osobně, popovídat a zlomit mu nos.
Problém byl v tom, že Jutus byl mužem hutta Borvy a tím pádem spadal pod jeho ochranu. To celou věc komplikovalo, protože rozházet si to u hutta Borvy nebylo nic o co by Dott v zájmu svých obchodů stál. Navíc Jutus moc dobře věděl, že po něm jde opravdu hodně lidí a proto se raději nikde neukazoval. Takže celou věc bylo třeba pojmout s větším rozmyslem. Což byl další problém - žádný člen lodi Jefferson Starship nebyl žádný přeborník ve vymýšlení důmyslných a propracovaných plánů. Zvolili tedy jednoduší, přímočařejší přístup.
Od informátora se k nim dostala informace, že by se Jutus měl co nevidět objevit u Barka Suky. Barko Suka byl majitel nočního pajzlu Modrá Orchidej a v jistých kruzích celkem známý obchodník. Jeho obchody byly do jisté míry svázány s obchodními zájmy hutta Borvy a to byl patrně důvod, proč s ním měl Jutus smluvenou schůzku.
Toto setkání Batka Suky a všiváka Jutuje nabízelo možnost zjistit, jak se věci mají. Když by vše šlo dobře, rozhovor by se mohl stočit i k tématům jako například Jutusův úkryt, míra prostředků, které je Borva ochoten investovat do jeho ochrany a další drobnosti. K odposlouchávání cizích rozhovorů byla posádka lodi Jefferson Starship vybavená. Zbývalo už jen dostat odposlouchávací zařízení dovnitř. Ale věci se měly už brzy zkomplikovat, jako to už tak rády dělávají.
Oficiálně Barko Suka ani neexistoval a kdo by se po něm sháněl v jeho vlastním baru, by na sebe upoutal nepříjemné množství pozornosti. Naštěstí měl Josh známého, který byl schopen opatřit plán téměř jakékoli budovy na Nar Shaddaa. Pravda byla taková, že jejich výpovědní hodnota byla sporná, ale vždy tu byla naděje, že si Suka bezpečnost svého doupěte nepohlídal naprosto ve všech ohledech. Pro tyto případy měli důmyslnou pomůcku- tvarem připomínala stonožku a díky malým rozměrům a kamuflážnímu zařízení nebylo zrovna snadné ji objevit. Pak už jen stačilo najít vhodný průchod do větracího systému a vypustit štěnici. Trojce se záhy přesunula do nedaleké opuštěné budovy, kde už měli připravený počítačový terminál, kterého se chopil Josh. Byl v ovládání štěnice zdaleka nejlepší, ostatně spoustu úprav na ni provedl on sám.
Netrvalo to dlouho a štěnice byla tam, kde ji chtěli mít. Teď už stačilo jen počkat. Dott se vydal do Sukova baru, aby měli přehled o tom co se děje uvnitř a taky se potřeboval napít. U vstupu muset nechat svoje zbraně. Pak si šel objednat drink.
Pokuřoval už třetí cigaretu. Jestli bylo echo od informátora správný, měl by se tady ten bídák Jutus objevit dnes večer, to znamená ještě aspoň tři hodiny čekání, říkal si Dott. To znamená další drink.
Čas se pomalu vlekl. Dottovu pozornost přilákal až příchod Wookieho. Zběžně si změřil návštěvníky baru a namířil si to rovnou k barmanovi. Dottovi nedalo moc práce zjistit, že Wookie má namířeno k Sukovi a protože by rád věděl, o čem si budou povídat, vydal se za Joshem a Henrym do opuštěné budovy.
Noční klub Modrá orchidej byl známým podnikem v coreliánském bloku Nar Shaddaa. Takže pro Wookieeho nebylo problém ho najít.
Když u vchodu odevzdal svůj bowcaster, vešel dovnitř a zastavil se u baru, který byl naproti podiu, na kterém tančily twi‘lecké striptérky.
Barový pult byl vesměs prázdný, všichni štamgasti seděli v pohodlných křeslech a sledovali striptérské vystoupení. U baru seděl osamoceně mladý Twi‘lek oděný do ošuntělého kabátu a těžkých bot. Opasek s pouzdry pro dva blastery byl prázdný. Zbraně byly uloženy u vstupu, aby byla zajištěna bezpečnost zákazníků.
Popíjel nějaký drink a nevěnoval pozornost vystoupení.
„Dobrý večer, rád bych mluvil s panem Sukem. Jmenuji se Wyrrgulhuk.“
„No a?“ zavrčel nevrle niktoansky barman.
„Slyšel jsem, že obchoduje s Huttem Borvou.“
Wyrrgyho wookieeským smyslům, vylepšeným Silou, neuteklo, že Twi‘lek vedle něj se při Huttově jméně lehce ošil.
„ To sou záležitosti majitele,“ odsekl. „Do toho se nepletu. Pan Suka je pryč a bude celý týden. Takže nashledanou.“
Wookiee by byl asi podrážděný, ale znal takováhle barmanská divadélka. Sáhl do torny a vytáhl datepad.
„Tady mám své doporučení. Informujte pana Suku, že bych ho rad viděl ihned.“
Barman si pročetl správu na zařízení a kdyby měl na těle nějaké ochlupení, asi by mu stálo hrůzou.
„Jistě, pane.“
Díky doporučením Gromby Hutta byl posléze ihned uveden k majiteli.
XXX
Wyrrgy seděl v pohodlném křesle a klidně, vyrovnaně popíjel silnou kávu.
Barko Suka mu připadal jako vznětlivá osoba. A tak se rozhodl jednat s mrzoutem v klidu.
„Vaše doporučení mluví za vše, pane Wyrrgullhuku. S Grombou Huttem máme dobré vztahy a je to jeden z našich stálých zákazníků. Pokud vám věří on, máte i naší důvěru. Co vás k nám přivádí?“
„Gromba mne informoval, že máte blízko k obchodům Hutta Borvy, a že on sám využívá delší dobu vaší pohostinnost.“
„Pravda.“
„Slyšel jsem, že nějakou dobu obchodoval na Naboo. A že má v záloze na prodej zajímavé věci z Naboo. Rád bych s ním uzavřel obchod a některé tyhle vzácné věci koupil.“
„Jistě, a o jaké zboží se jedná?“
„Obchod chci uzavřít s Borvou, takže detaily vás nemusí zajímat.“
„Nejsem si jist, jestli by Borvu vaše nabídka zaujala. S mým doporučením by ale určitě…“
„Tohle můžeme nechat na něm.“ Wookiee přerušil majitelovu řeč a sáhnul do torny, vytáhl hrst několika kreditových čipů značné hodnoty. „Myslím, že tohle vám zaplatí váš čas, pokud domluvíte schůzku. A samozřejmě se před Borvou zmíním o vašem vstřícném jednání. I on vám určitě bude zavázán, že jste mu dohodil tak výhodný obchod.“
Když Nikto letmo přepočítal čipy, zazářily mu oči a přehodnotil jednání.
„Borva se před časem vrátil zpět na Naboo.“ Suka sáhl do zásuvky, vyndal datakartu, vložil ji do datapadu a nahrál na ni nějaké informace. „Na této adrese ho najdete.“
„Děkuji.“ Wookiee převzal datakartu, kterou mu majitel předal, potřásli si rukama a Wookiee spokojeně odešel.
„Jenom domlouvají obchodní schůzku, hele. S Jutusem to nemá nic společnýho,“ uvedl Josh Dotta, který právě dorazil, do situace.
„Měl by se objevit až později, počkáme. Henry, příteli, můžeš mi říct, co hodláš dělat s tím vanilkovým koktejlem? Ále, nech to plavat. No výborně, takže Wookiee už mizí pryč. Jen by mě zajímalo, co to asi je za obchod, když s tím nadělá tolik tajností,“ Dott si zapálil další cigaretu a na obrazovce sledoval, jak Wookiee opouští Sukovu kancelář. Josh sebou najednou trhnul, chvíli jeho prsty pobíhaly po klávesnici a tvářil se velice soustředěně.
„Našli naší malou berušku, Dotte,“ Josh neodvrátil pohled od obrazovky, snažil se udržet signál zahalený, aby Sukovy lidé nevystopovali, kam míří data ze štěnice a oni mohli ještě chvíli sledovat dění v kanceláři. Dveře se otevřely a dovnitř se nahrnuli čtyři maníci vybavení detektory a dalšími zařízeními.
„Pane, zjistili jsme, že se ve vaší kanceláři nachází odposlouchávací zařízení, hned ho najdeme a zlikvidujeme,“ sdělil jeden z techniků Barko Sukovi.
„To určitě ten špinavej Wookiee! Najděte tu štěnice a postarejte se o toho Wookieeho,“ Barko Suka celý zbrunátněl a začal přecházet po místnosti.
„Musím nás odpojit nebo nás vysledujou až sem,“ řekl Josh a přerušil spojení se štěnicí. Dott chvíli seděl a přemýšlel, co dál. Tohle rozhodně nebyl vydařený tah a ještě aby to za ně odnesl někdo jiný?
„Do sedel, chlapci, musíme tomu Wookieemu pomoct, jinak si za nás vyžere tu hromadu hoven, oukej?“ Dott zkontroloval zbraně a vrátil je do pouzdra, Josh mezitím sbalil vybavení. Vyrazili.
XXX
Mrakodrapy a ulice Nar Shaddaa byly opakem Coruscantu. Obrovské budovy zářily nejrůznějšími reklamami a starými graffiti. Takhle pozdě v noci byl ale všude stále ruch. Mnoho pouliční obchodníků prodávalo své laciné zboží. Prostitutky bez zázemí se promenádovaly kolem a nabízely své služby. Žebráci otravovali kolemjdoucí svýma Priama, a sem tam se u vchodů do barů strhla potyčka, kterou řešili vyhazovači nebo městská bezpečnost.
Wyrrgy byl velmi obezřetný, na svém zátylku cítil svědění a jeho vytříbené schopnosti mu prozradily, že ho někdo sleduje. Kdyby jeho Silové schopnosti byly naplno vycvičené, dokázal by určit, jak daleko jsou a kolik jich je. Zatím věděl, že jich bylo několik.
Wookiee prošel rušnou promenádou a zamířil opuštěnou ulicí k soukromím dokům. Cítil, že část pronásledovatelů se oddělila, aby mu zatarasili cestu.
Chlupáč se uklidnil a rázně kráčel dál. Když byl na konci uličky, zastoupila mu cestu banda čtyř ozbrojenců. Další čtyři se objevili za ním na konci uličky a klusali k němu. Všech osm hrdlořezů byli Niktové.
„Copak si přejete, pánové?“ zeptal se Wookiee. „Nemám u sebe žádné cennosti ani hotovost. Jen pár drobností, které sou vám k ničemu.“ Zkusil své štěstí.
„Chacha, chlupatče, nejsme všiví zloději,“ uchechtl se jeden z kumpánů.
„Posílá nás Barko Suka,“ řekl menší Nikto s páskou přes oko. „Vzkazuje, že žádnej všivej Wookiee mu do kanceláře nebude dávat štěnice.“
„To je omyl, pánové, můj zájem je jiný obchod,“ zavrčel popuzeně Wookiee. „Nechci problémy, prosím, odejděte.“
„Drž hubu, chlupáči, máš to spočítaný.“
Wookiee na další slova nečekal, nečekaně rychle vytáhl své dva ryykblady, otočil se na patě, nejbližšího Nikta probodl a jednomu ze čtveřice za ním hodil druhou čepel doprostřed jeho hrudi. Zbylí hrdlořezové byli zprvu ohromeni, tak rychlý útok nečekali, ale jeden z nich měl rychlejší reakce než ostatní a hodil Wookieemu pod nohy kouřový granát. Výbušnina se aktivovala a do skrumáže, kde byl chlupáč, se během vteřiny vypustil oslepující kouř. Wookiee, protože byl ve středu, schytal do obličeje většinu chemikálie. Padl do kolen a začal kašlat. Volnou levačkou si protíral oči. Pravačkou, ve které měl čepel, sekal kolem sebe, aby se k němu útočníci nedostali blíž.
Zbylí tři Niktové, ke kterým přiskočil, se také rozkašlali, ale nebyli oslepeni jako Wookiee. S roztřesenýma rukama sahali po blasterech.
Wyrrgy zuřil, že se nechal tak snadno napálit, nic neviděl, a tak se musel spolehnout na svůj sluch. Ale věděl, že moc šancí mu nezbývá, šestice zbylých Niktů byla po zuby ozbrojená blastery. A až se rozhodnou po něm střílet, nepomůže mu ani Síla, protože tak dokonale vycvičené schopnosti nemá.
Z ničeho nic zaslechl palbu z blasterů, během mikrosekundy se připravil na první a zároveň poslední smrtelnou bolest žhavého výstřelu.
Bolest nepřišla, střely lítaly kolem něj, ale ani jediná ho nezasáhla.
XXX
Než se dostali k té správné přestřelce, málem se jim podařilo přimíchat se do jiné. Prostě poklidné večery na Nar Shaddaa. K Wookieemu dorazili právě včas, potácel se oslepen kouřovým granátem a šesti pistolníků se chystala si na něm smlsnout. Moc se nerozmýšleli, Henry to vzal přímo uličkou a začal pistolníky kropit ze své těžké blasterové pušky. Dott a Josh vběhli do vedlejší uličky a vzali šestici z boku. Zmatení náhlou změnou situace a neschopní se zorientovat v křížové palbě, uprostřed které se právě ocitli, padali k zemi jeden po druhém. Za chvíli bylo dostříleno. Dott došel k Wookieemu a řekl: „Ehm, příteli, ten srab, ve kterým ses ocitnuls, to byla tak trochu naše zásluha. Ale vysekali jsme tě z toho. Dostalo se ke mně, že máš přístup k Barko Sukovi, hodilo by se mi, kdybychom s tebou mohli prohodit pár slov.“
„Dobrá, sejdeme se za hodinu v Karlsleeho docích, teď si musím jít něco zařídit,“ zavrčel podrážděně Wookiee a odešel velmi naštvaně směrem k baru Modrá Orchidej.
XXX
Současnost…
Wookiee se nasupeně díval do očí majitele nočního klubu, jen několik centimetrů od jeho obličeje. Pravou rukou svíral Nikta pod krkem. Levou ruku měl opřenou o rukojeť ryyk khreator blade, která byla zabodnutá nepříjemně mezi niktovýma nohama.
„Tomuhle říkáte klidné obchodní jednání?“ vrčel Wookiee. „Já sem přijdu s doporučením od Gromby Hutta a vy na mě pak pošlete zabijáky?“
„Omlouvám se, ale našli jsme tu štěnici, myslel sem…“
„Blázne, jsem čestný obchodník a mé doporučení mluví samo za sebe. Nepotřebuju někam instalovat nějakou štěnici. Můj zájem je obchod s Borvou Huttem a ne aktivity v nějakém všivém bordelu.“
Wookiee pustil majitele, vytáhl svou čepel a zasunul ji do pouzdra. Druhou rukou sáhl po své kuši, nemířil na majitele, ale byl jen připraven, kdyby majitel udělal něco nepředvídaného. Barko si oddechl a jeho nálada znatelně pookřála, když Wookiee opatrně začal couvat ke vchodu.
„Echhh … ale…“
„Jestli se tahle situace bude opakovat, udělám vám tu z toho kůlničku na dříví. A pak se postarám o to, aby Gromba s vámi přestal obchodovat!“
„Myslíte si, že obchodujeme jenom s Grombou? Jeden kontakt pro nás nic neznamená.“
„Neznamená?“ Wookiee se pohrdavě zasmál. „Nehrajte si na nezávislého obchodníčka. V tomhle válečném mumraji uškodí ztráta obchodu každému. A vím moc dobře, že ztráta takového zákazníka jako je Gromba by vaše obchody značně poškodila v očích jiných vašich zákazníků.“
Při těchto slovech Wookiee odešel.
XXX
Nikto dlouhou dobu přemýšlel, jak se zachová a jaké má šance. Zuřil vzteky, že si ten Wookiee dovolil jemu vyhrožovat. Měl chuť se pomstít. Ale bohužel, ten všivej chlupáč měl pravdu. Gromba Hutt byl jedním ze zákazníků, které by nechtěl ztratit. Navíc tenhle Wookiee Wyrrgyuhuk byl v podsvětí Nar Shaddaa známej, má opravdu dost kontaktů. Navíc se proslýchá, že před lety tady na Nar Shaddaa zničil kasino Zlatý měsíc jen proto, že majitel vydělával na jeho feťáckém bratrovi.
Takže se zmýlil a ještě z toho vyváznul docela dobře. Dveře se dají opravit, bodyguardi se dají najmout noví, tihle jsou k ničemu a navíc zklamali.
Takže štěnici sem dal někdo jinej, ale kdo a proč? Bude muset s novýma bezpečákama projít všechny záznamy. A až toho šmejda, co ji sem dal, najde, za tuhle potupu mu zaplatí.
Sepsali Woa a Dott
-
V krčme Zelený Lampion sme sa ocitli spolu s Joy hneď potom ako sme sa uistili, že tajná enkláva je v stave v akom som ju opúšťala. Joya neskrývala údiv a pri každej príležitosti obdivne pískala, keď som ju vodila krížom krážom po komplexe a uisťovala sa, že všetko je ako má byť. Moje obavy sa ukázali dosť zbytočné, pretože upratovací droidi automaticky každý deň umyli podlahy a dokonca i toalety sa skveli čistotou. Keď sme skončili s prehliadkou,zhodli sme sai, že sa vrátime do mesta a počkáme na majstra tam. Cestou späť sme premokli obe a to úplne do nitky a preto sme sa uchýlili do prvého podniku na ktorý sme narazili. Obe usadené, ja usrkajúca horúci čaj voňajúci po Leptonijských megaboroviciach a Joy pijúca prazvláštny ružový nápoj, sme schli asi desať minút keď dvere do lokálu rozrazila veselá mohutná postava. Spadol mi zo srdca kameň. Bol to môj majster.
Vida, že obě slečny se nacházely u baru, namířil jsem si to suverénně přímo k nim. Teprve cestou tam mi došlo, že Joyce už dost možná slečna není a že bych se možná měl trochu zajímat o to, co v posledních letech dělala, když už jsem ji zaúkoloval a taky si ji tu budu chtít nechat.
Jakmile jsem však došel blíž, veškerá potřeba řešit minulost ze mě následkem radosti z vyhraných prachů a toho, že se všechno moc pěkně daří, ze mě spadla a já měl chuť tancovat a kde co. Což je jasné znamení, že s vesmírem je něco špatně takovým tím divným způsobem.
[„Nazdárek, děvčata,“] uklonil jsem se decentně, jsa v nejlepším rozmaru za posledních pár měsíců, a minimálně Joye to rozhodně nemohlo ujít. Možná taky proto se mi vrhla do náruče, i když si musela jasně pamatovat, že na tohle ohmatávací vítání moc nejsem. A nebo nějak zjistila, že mě Jessica tak trochu přeučila.
[„Koukám, že se máte dobře, všechno klape jak má?“] úsměv patřil oběma a zároveň jsem periferním viděním zjišťoval, kde se fláká barman, jestli to tu vůbec nějakého má.
Priznám sa, nevedela som v rýchlosti, čo povedať vzhľadom na to, že môj majster bol momentálnym stredobodom pozornosti celého lokálu. „Samozrejme..errr..kámo. Doma je kľud a upratané...no...a...to ej asi tak všetko.“, dodala som so sklonenou hlavou a celá červená. Taký trapas!
Profesionální maskovací hantýrka mojí nové padawan mě popravdě docela rozhodila, ale jen na jeden a půl okamžiku, pak jsem si uvědomil, že když venku zuří zkurvená válka a vůbec, tak proč si chvilku nehrát.
[„Žůžo. Co vám mám donést, kočky? Neříkejte mi, že pijete tyhlety chcanky...“]
Pravda, možná jsem to trochu přehnal, zejména s ohledem na to, že tou dobou už byl barman na doslech. Byl to duros, řádně zelený, kterému ta fedora na hlavě dodávala značnou auru nebezpečnosti. Už jsem však za svůj život zjistil, že v galaxii je jen pár magorů, co jen tak zaútočí na Wookieeho v baru, dokud nemají pořádný důvod a přesilu, takže to snad bude v pohodě. Navíc se nezdál uražený a čekal, co že tedy budu objednávat.
„Prosím si čaj...“, hlesla som dúfajúc, že sa čím skôr odoberieme niekam do tmavého rohu, kde nás nikto nebude vidieť.. alebo do lode.
Čaj. Čaj? Musí se ještě hodně učit.
[„Tak jo, dva tupláky piva, jedno Wookiee-wango, jedno Ruby bliel s plátkem melounu a jednou čaj. S rumem,“] dodal jsem a podíval se na Sagwen pohledem, který nepřipouštěl odporování. Joya nenamítala nic, její choutky jsem si očividně zapamatoval dobře, a při pohledu na ten uzlíček nervů, který se z Miraluky pomalu stával, mávla stranou k jedné z kójí ve stěně.
Zatímco se ty dvě přesouvaly, já čekal na objednávku a přihodil jsem k tomu ještě pár drobností.
[„A tam ve dveřích jsem si nedělal srandu. Co vás stojí pronájem tohohle podniku?“] Barman se sice soustředil převážně na míchání drinků, ale neušlo mi, že si mě důkladně prohlíží. Asi stále nevěřil, že to myslím vážně.
„Nic, patří mi to tu,“ přiznal se bez vytáček, takže má drobná lest vyšla.
[„A na kolik si to tu ceníte?“] zněla druhá otázka, položená naprosto stejným tónem, který vyvolala naprosto stejnou nedůvěřivou reakci. Ale po chvilce, jakmile bylo Ruby Bliel hotové, bylo jasně vidět, že počítá.
„Tři sta tisíc, plus mínus,“ vyplivla nakonec jeho mozková kalkulačka a já se málem začal smát. Bylo to tu hezké, to ano, ale za podobné peníze bychom si pravděpodobně mohli dovolit postavit vedle dvě podobné hospůdky a docela dobře je zásobit. Zachoval jsem si nicméně vážnou tvář, dneska mám přece výborný den, a přistoupil na jeho hru.
[„Dám vám půl milionu a půlku z měsíčních zisků, pokud tu pro mě zůstanete pracovat.“]
„Ok,“ přikývl tak rychle, že jsem skoro nestačil zavřít pusu, a šel dozadu. Vrátil se nejen s čajem, ale i s čtečkou karet a papíry. Všechno vypadalo důvěryhodně a i kdyby ne, mám dost peněz ještě na jeden pokus, no ne? Transakce proběhla, já poděkoval, on se poprvé za dobu mé přítomnosti usmál a bylo hotovo.
Vzal jsem tác, který mi teď vlastně patřil, i se zaplaceným pitím a odebral se do vybrané společnosti v kóji.
[„Tak jo, vedly jste si dobře, obě dvě, a na to se napijeme...“]
Pochvala od majstra ma definitívne ukludnila. Viditeľne sa to prejavilo ako široký úsmev. Upravila som si pásku, zdvihla pohárik a nechala ho rozoznieť sa o poháriky Joy a wookieho.“Nazdravie“, preniesla som spolu snimi a upila som si z čaju, nechávajúc teplo zo žalúdka rozliať do celého tela. Vspomenula som si na poznámky, čo som spísala o svojej misii do datapadu pre majstra, počas spiatočnej cesty z Oblačného mesta. Zatiaľ čo on sa pustil do živého rozhovoru so zeltronkou, ja som vytiahla poznámky a dopísala posledné detaily z priebehu misie.
„Tu čertovinu jsme nainstalovaly, stačí to jenom zapnout,“ spustila Joya ještě než jsem do sebe otočil prvního tupláka, a sama jen tak decentně usrkla toho svého tlamolepu. Když jsem byl hotov, položil jsem sklenici na kraj stolu a přitáhl si druhý. Místní pivo sice nebylo nijak extra, ale rozhodně patřilo ke galaktickému nadprůměru.
[„Paráda, tak se ještě trochu ohřejeme a můžeme tam zaletět. Přivezl jsem pár kamarádů a taky nějaké ty zásoby, je nejvyšší čas začít s provozem,“] povídal jsem rozněžněle a před slopnutím druhého piva si mocně říhl.
Šťouchnutí, které věnovala Joya Sagwen, mi sice neuteklo, ale rozhodl jsem se ho na chvíli přehlížet, ať si to mezi sebou vyřeší dřív, než dopiju tohohle macka.
Pri čítaní poznámok a doplňovaní detailov som si uvedomila, že by majster mal vedieť ešte o jednej veci a nutkanie zdeliť mu to čo najskôr a zabrániť tým prípadnej katastrofe podčiarkovalo aj šťuchanie od zeltronky. „Aj my vezieme nových kamarátov.“ , povedala som opatrne. „Sú v lodi a čakajú i so slečnou Michaelis na vaše rozhodnutie.“, povedala som takmer šeptom. Posunula som mu datapad s poznámkami. „Tu som spísala približne priebeh misie. Tušila som, že nebude čas na to, aby som vám o tom porozprávala. Ak som na nič nezabudla, malo by tam byť všetko.“
Mia snášela Jeffovu společnost jen po určitý čas, pak už toho i na ni začínalo být příliš. Nechala ho obdivovat místní folklór a vydala se do hostince, kde se měli sejít s Joyou a Sagwen. Po cestě stihla ještě opravit nějakému domorodci rozbité hejbadlo, což by Jeff jistojistě označil za charitu, i přesto, že si mohla nechat součástky, které jí z nějakého blíže neurčitého důvodu po opravě zbyly v ruce.
V Zeleném Lampiónu si to namířila rovnou k baru, objednala si a rozhlédla se. Dalo jí trochu práce, než je objevila, protože si obě spolucestující prohlédla jen zběžně. Ovšem moc zeltronek se tam zrovna nezdržovalo, takže když jednu našla, byla si celkem jistá, že je to „ta její“. Lehce se pousmála, odlepila se od baru a zamířila si to k nim.
Sotva jsem odložil korbel a vypustil z úst další zvuk hodný Rancora v říji, chtěl jsem se natáhnout po nabízených poznámkách a doplnit si díry ve všeobecném přehledu. Ne že by mi vadilo, že mi současná učednice pod dozorem bývalé učednice tahá do baráku zaběhlá zvířátka, to skoro naopak, ale jisté pochybnosti jsem v ten okamžik skutečně měl.
Naštěstí jsem ale nebyl nucen si všechno číst, protože se k nám kdosi přiblížil a vypadalo to, že se jedná o jedno ze zmíněných zviřátek.
Ztuhnutá som sa krčila za pohárikom čaju a tvárila sa nenápadne. "To je Mia. Mia, toto je .. tvoj zamestnávateľ." Ani som nechcela vedieť čo sa práve odohráva v hlave môjho majstra. Určite sa mu nebude pozdávať a budeme sa jej musieť zbaviť, a potom budem rada ak ma nepotrestá tiež, ach, doteraz to šlo všetko tak dobre, prečo nezostala v lodi? Snad ju nevypustila slečna Michaelis?! Alebo čo ak utiekla? Ktovie čo je so slečnou? A ten divný týpek čo bol s Miou je kde? Nebyť miraluka, tá panika by mi z očí priam tryskala. Namiesto toho som upila z čaju, zhlboka sa nadýchla a jemne nechápavým, niekomu by mohol pripadať až mrazivý, tónom som sa jej spýtala. „Slečna Michaelis s vami nešla? Kde je? A kde je váš kolega, keď už sa predstavujeme?“
Ne že bych se nechtěl představit svým pravým jménem nebo tak něco, prostě jsem jen nepovažoval za zdvořilé vpadnout Sagwen do výslechu, nebo co to právě začala provozovat. Zmocnil jsem se tedy poslední ze svých sklenic a zatím jen tiše pozoroval, jak se to vyvine.
„Ehm…“ začala Mia velmi inteligentně. „Nina hlídá v lodi váš náklad a nás poslala na obhlídku okolí. Řekla bych, že špatně snášela humor mého kolegy. No a ten se pravděpodobně někde pokouší vymluvit nějaké holce mozek z hlavy. Ale jestli ho tu chcete, klidně se po něm podívám. Jen nezaručuju, že ho najdu. Oblečeného. A schopného chůze.“
Nečakala som to. Nečakala somto uprostred pitia čaju. Nečakane mi zabehlo a začala som sa dusiť.
Při popisu onoho pohřešovaného individua jsem mírně pozvedl obočí, což Sagwen naštěstí uniklo, jinak by se asi leknutím udusila čajem. To, že jí to uniklo právě kvůli tomu, že se zrovna dusila čajem, je úplně jiná věc.
[„To nebude až tak nutné,“] vložil jsem se do věci, taktně naznačujíc, že je těch překvapení na mě dneska tak akorát, [„jen ať se vyvenčí.“] Zdejší čerstvý vzduch prospěl mně, tak proč by neprospěl jemu, ať už je to kdokoliv.
[„Champbacca,“] natáhl jsem po chvíli ruku, když už mě učednice tak trochu představila, [„já to tady povedu.“] To bylo možná až moc nadhodnocené, ale pro zjednodušení to snad bude stačit.
„Mia.“ Stiskla pevně chlupatou ruku. „Bylo mi řečeno, že by se vám hodil mechanik.“
Mně by se toho hodilo, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neřekl nic, protože když už mám jednou dobrou náladu, není potřeba kazit ji jakkoliv ostatním, žeano.
[„To je pravda,“] přiznal jsem se tedy a málem se pro změnu začal smát při pohledu na Sagwen, která se právě snažila zmenšit, až bude nejmenší na celém světě, [„Nubiany jsou mrchy poruchové, jestli ji udržíte v provozu, určitě pro vás místo najdu.“] Neva je sice koumák, ale dva koumáci jsou lepší než jeden, tak proč nevyzkoušet, co v ní je.
[„Jenom se obávám, že bude loď dost času trávit v tomhle zapadákově,“] pravil jsem nakonec, ne snad abych ji odradil, ale aby věděla, do čeho jde. Teprve kopanec pod stolem mi byl signálem, že to trochu přeháním, ale to už bylo pozdě.
„Je mi jedno, kde ta loď bude.“ Přiznala Mia možná až trochu moc horlivě. Ale dokud se v té pochromované plechovce bude moct hrabat, nic ji odsud nedostane. „A v provozu ji udržím bez problému, pokud bude stát někde jinde než v místním hangáru. Ten se totiž s největší pravděpodobností brzo někomu zřítí na hlavu.“ Dodala nabručeně. „Takže… necháte si mě, teda nás, tady?“ Přiznat, že stejně nemají kam jinam jít, by bylo až moc velké citové vydírání. Pokud by se ten chlapík vydírat nechal samozřejmě.
[„Jo vy jste vlastně dva,“] vypadlo mi tak nějak mimovolně, protože jsem na onoho venčeného chlapíka stihl zapomenout. Zamyslel jsem se, ale to už se do věci stihla vložit Joya.
„Slečna ovládá Sílu a ten její mazlík se možná taky bude nějak hodit, tak se přestaň křenit a hned bude v galaxii líp,“ vysypala ze sebe na jeden nádech a náhle dorazivší rozpaky utopila v koktejlu. „Mistře,“ dodala nakonec, aby si to vyžehlila, a já měl co dělat, abych se nezačal smát. Dnes již asi popadesáté.
[„Dobrá, zdá se, že máte výborné doporučení, takže poslední test,“] pravil jsem osudově, [„co pijete?“]
„Cokoliv, co teče?“ pokrčila Mia rameny. „Hlava mě bude ráno bolet tak jako tak.“
[„Jste přijata,“] odpověděl jsem prakticky okamžitě a mávl na barmana, že si dáme ještě jedno kolo. Před dalším kolem představování to budu rozhodně potřebovat, což mi připomnělo, že na mě čekají nejen děti v té hromadě šrotu, ale taky mistr Denyzz, který už touhle dobou nejspíš přistál. Poslal jsem mu krátkou zprávu, že mám úřední hodiny právě teď a právě tady, a ať se tedy staví. Stejnou zprávu pak obdržel i Neva a toho večera byl Zelený lampion poprvé v historii našlapaný k prasknutí.
S&M (&Ch)
-
Zábava se rozjela v plném proudu. Krátce poté, co jsem kontaktoval Nevu, dorazil tento i s početným hloučkem dětí, které v baru sice vyvolaly menší rozruch, ale Sith to vezmi, když mi to teď patří. Barman dostal explicitní rozkazy nalévat jim nějakou slabší šťávu, ať už si řeknou o cokoliv, a jen občas decentně změnit barvu s pomocí vhodně užitých a naprosto zdraví neškodných aditiv. Aby se vlk ožral a koza zůstala celá, víme.
Chvilku po školce vešel do baru i mistr Denyzz s rozkošným doprovodem lidské samičky, která mi nebyla nepovědomá. Otázkou zůstávalo, proč ji sem přivedl, když jsem ho výslovně žádal o maximální utajení, ale to určitě ukáže čas. Zatímco slečna využila bujarého veselí a zmizela někde v davu místních štamgastů s koktejlem v každé ruce, já si došel k baru pro dalšího, tuším šestého tupláka.
Po klidném letu, a klidném přistání, jsme s Vall nakonec dorazili do místního baru. Ani mě nepřekvapilo, že byl bar plný bytostí z enklávy a dalších neznámých tváří. Vall se vmísila do davu u baru a začala se sdružovat. Zamířil jsem k nejdůležitější bytosti v baru, velkému chlupatému stvoření jménem Champbacca.
„Zdravím, mistře. Přivezl jsem vám nového člena.“ Zazubil jsem se. „Ta dívka je citlivá na Sílu, a to co se stalo na Taanabu ji táhne k temnotě, určitě by potřebovala vaši pomoc. Nebo alespoň společnost lidí.“
No vida, hospody jsou prostě super, jeden se ani nemusí ptát a dozví se vše, co potřebuje vědět.
Pokynul jsem druhému mistrovi, ať mě následuje do mnou ještě nedávno okupované kóje, a šel jsem napřed, než si taky vezme něco k pití. Věnoval jsem krátký pohled Mie, která už tou dobou měla ránu jako z praku, nejspíš mimovolným užitím Síly držela svou skleničku ve vzduchu nad stolem a básnila o tom, jak by jednou chtěla pochromovaný barák s garáží, kam by zavřela Jeffa a měla klid. Všechno jsem jí odkýval, protože jsem to slyšel už podruhé, a pak mé oči sledovaly přicházejícího mistra vyšetřovatele.
[„Nějaké novinky u staroušů?“] zeptal jsem se neutrálně a zmizela ve mně půlka piva. Sice jsem z Coruscantu odletěl jen o nějaký ten den dřív než on, ale kdo ví, co všechno tam zase stihli zpackat.
Posadil jsem se a chopil jsem se džbánu piva které přinesla číšnice. Krásná Twi'lečka. „Zatím nic nového.“ Napil jsem se řádně z poháru. „Ani si vašeho odjedu nevšimli. Navíc jsme s Vall odletěli narychlo a spontánně. Ani jsem neměl v plánu se zde ocitnout tak brzo.“ Podíval jsem se směrem na dívku. „Ale cítil jsem, že to děvče potřebuje pomoc. Tak jsme tady.“
[„Myslím, že se jí tu bude líbit,“] odvětil jsem jednoduše, protože pohled na odlehlý stůl naznačoval, že zmíněná rozhodně netrpí a že tanec považuje za geniální metodu vyplavování stresu.
[„Ale stejně asi na nějakou chvíli přerušíme kontakty a zmizíme,“] navázal jsem a zraky vrátil na svého aktuálního konverzačního partnera, [„týden dva a i ty stopy, které jsme mohli přehlédnout, vychladnou.“]
„Předpokládám, že chcete zmizet do lesů.“ Také jsem sledoval dovádějící Vall. A byl jsem rád, že se odhodlala odreagovat. „Možná budu přespříliš optimistický, ale stopy se nám podařilo zahladit dobře. Jen mám strach, aby se sem nechtěli vrátit bývalí podnájemníci.“
Usmál jsem se. Je dobře, že na předváděčku mojí kouzelné krabičky tu budou všichni.
[„O to se nebojím. Jednak to tu sami odepsali, ale hlavně nás nenajdou ani kdyby sebevíc chtěli.“] Máloco mi v poslední době zvedlo náladu tolik, jako vědomí, že mám nejen naprostou pravdu, ale hlavně že z té pravdy bude benefitovat tolik dalších osob.
„No dobrá,“ zakřenil jsem se. „Vaši sebedůvěru bych chtěl mít.“ Dopil jsem pivo a mávl na číšnici pro další. „A co máme dál v plánu?“
[„Kouzlit,“] odpověděl jsem prostě a přemýšlel, jestli to nevyznělo ještě arogantněji. Na druhou stranu to ale bylo žádaně efektní a přesně to vystihovalo můj postoj ke způsobu, jakým hodlám akademii schovat před nenechavci.
„Coprosím?“ zadíval jsem se trochu nevěřícně, jako bych to, co právě řekl, neslyšel.
[„Řekněme, že mám v rukávu eso, kterým zamaskuji celou horu tak, že ji nenajdou ani daňoví úředníci,“] pokrčil jsem rameny v pokusu vysvětlit onu magii. Těžko to po mně mohl chtít rozvést, protože já tomu nikdy na kloub nepřišel, ne že bych se snad nesnažil. Prostě to vždycky fungovalo a drželo to zvědavce od mých dveří, nebyl tedy důvod pochybovat, že to bude fungovat stejně i tady.
„Nu dobrá. Takže něco technickýho. V tom případě vám budu věřit.“ Zazubil jsem se. „ Ale já se spíš ptal co máme v plánu celkově.“
Na můj vkus se vyptával trochu moc a pil trochu málo, ale což, má za sebou dlouhou cestu.
[„V jeskyni je ještě hodně věcí k dokončení, to nás rozhodně nějakou chvilku zaměstná, a taky bych měl začít se zařizováním knihovny a tak vůbec.“] Naštěstí jsem těch droidů přivezl docela dost a šikovných, takže si možná najdu tři čtyři dny na to, abych vzal Sagwen na lehčí průpravu pěkně do lesa, jako tenkrát s Jessicou. Dodnes na to má krásné vzpomínky, mé nové učednici se to bude líbit určitě ještě víc a já už taky potřebuju dovolenou jako sůl.
[„Za ty dva týdny už snad budeme zabydlení dost na to, aby začala výuka.“] Jo, to bude teprve ta pravá sranda.
Pil jsem pomalu a v klidu, nechtěl jsem se nějak moc opít. „To je fakt. No, zatím mě neshánějí, a ani jsem na sebe nenechal kontakt, takže tu několik dní můžu s pár věcma pomoct. Užít si klidu a pohody, než mě pošlou do válečného mlýnku na maso.“
[„A na to se napijem!“] zahlaholil jsem rozhodně a můj půllitr se rázem zvedl do výše v očekávání přátelského cinknutí.
Já už decentně cinknutý byl, ale to netřeba zdůrazňovat, to třeba ještě trochu dotáhnout.
„Na zdraví,“ přitakal jsem Wookieem a napil se.
A napili jsme se oba a zdaleka to neskončilo jen u toho. Zábava nadále pokračovala a nad ránem už nebylo co pít, za což jsem byl prakticky z poloviny zodpovědný přímo já.
A tak se stalo, že zatímco Jeff obdivoval krásy místních uliček s dcerou administrátora Dantese, s prohlídkou dutin v ceně, Zelený lampion se s rozbřeskem vyprázdnil a bujaré veselí pomalu utichlo. K tomu jsem dal povel rovněž já, protože jsem nechtěl rozbourat hospodu jen pár hodin po jejím zakoupení, a taky jsem to procesí odvedl až do hangárů.
Stále příjemně naladěn a s decentní dávkou alkoholu v krvi, kterou má játra milostivě nechala plavat, jsem pozoroval onen průvod a přemýšlel o budoucnosti, pralese, dešti a podobných koninách.
Joyce, která se potvora pyšnila podvojnými játry svojí rasy, byla z toho zbytku, co už pít legálně mohl, zdaleka nejstřízlivější, takže mi momentálně pomáhala s podepíráním Sagwen. Mírně jsem totiž podcenil sílu zdejšího rumu, její dosavadní zkušenosti s alkoholem a hlavně štědrý poměr, jakým byl ten čaj ředěný, takže byla moje nová učednice už nějakou chvilku tak trochu v bezvědomí. Ale držela se statečně, takže celkově vzato se jednalo o velmi úspěšný trénink.
Mia, jak už bylo ostatně naznačeno dříve, dostála svému slovu a skutečně pila všechno, co teklo, za což si u mě nevědomky zařídila prémie. Pokud bude podobně trvat i na tom, že řídit Nubian bude až střízlivá, možná jí seženu i stravenky. Cílem jejího opileckého filosofování o pochromovaných domech s garáží cestou zpátky byl povětšinou Rahm Maawr, onen Togorian z Taanabu, který nehnul ani brvou a sem tam jí dokonce odpověděl něco v tom smyslu, že by chtěl pochromované vidle.
Lempix, jak se jmenoval ten Vratix, co mi místy naháněl husí kůži, seděl v nejodlehlejším rohu, usrkával ovocnou šťávu a naháněl mi husí kůži. Celou dobu neřekl ani slovo a byl jediný ze skupiny, kdo si venku ani slovem nestěžoval na ranní deštíček. Čímž svému image moc nepomohl.
Hraběnka de Royac svým tancem na stole okouzlila jednoho z místních techniků a zbytek večera s ním trávila v separované kóji. Ukázalo se, že je to pro změnu syn administrátora Dantese a že mu Valla navzdory všem slibům rozhodně ráno volat nebude. Dantesovic rodinka bude holt zítra o pár smutných historek bohatší.
Neva, který převzal zodpovědnost za to, že nezletilí nebudou chlastat moc, tyto nezletilé naučil aspoň podvádět v mariáši a o pár her později toho hořce litoval, neboť ho dvojice Vooj-tae & Peelo obrala o všech patnáct kreditů, co u sebe měl.
Zdaleka nejvtipnější pak byl příchod Fosh, té zachráněné Nautolanky s obrovskýma očima, na kterou jsem úplně zapomněl. Zvládla to tu nicméně na výbornou, takže jsem to zamaskoval tak, že to vlastně byla první zkouška, a zapřísahal se, že bych měl zřídit nějakou evidenci učedníků, protože tohle se prostě nesmí opakovat. Dostala za statečnost grog s dvojitým rumem a díky tomu jsem ji nyní nesl přehozenou přes volné rameno.
Průvod se naskládal do Nubianu až překvapivě snadno a já, s notnou pomocí Živoucí Síly, jsem po krátké konverzaci s ovládacím panelem úspěšně přistál v hangáru jeskyně, která se teď stane naším domovem. Soudě podle pohledu na stav, v jakém většina z nás byla, to asi bude docela haluz.
Woallc & Mesa
-
Ačkoliv by tomu nejspíš nikdo nevěřil, vážně jsem se neskutečně těšil. Posledních pět dní se neslo ve znamení přizpůsobování akademie pro potřeby trochu civilizovanější skupiny, než tu bydlela před námi. I když, jak se to vezme...
Vypustit droidy do těžebních tunelů bylo to nejjednodušší a rafinerie na krystaly stále fungovala, čili nebylo třeba ji nijak zprovozňovat. Neva přesto trval na tom, že ji ale před spuštěním důkladně proleze a možná ji trochu vylepší. Proč mu bránit.
Zatímco děti se s větším či menším úspěchem zabydlovaly, a my starší ostatně také, mou hlavní pracovní náplní bylo vymyslet nějakou funkční verzi rozvrhu výuky. To sice trochu moc zavánělo byrokracií, ale na druhou stranu, pokud máme přežít, uchovat a zdokonalit svoje vědomosti o Síle a nezbláznit se z toho, trocha řádu bude potřeba. O to větší sranda pak bude ten řád občas cíleně narušit.
Mohl jsem děkovat Síle, kolik rozdílně nadaných jedinců se mi tu sešlo pod jednou střechou. Nevu jsem za jeho nepřítomnosti jmenoval šéfem technické sekce a byl jsem si jistý, že bude rád a sám vymyslí pár zajímavých předmětů. Mistr Denyzz sice patrně nikdy k permanentním obyvatelům patřit nebude, ale když ho poprosím, možná by jako jediný přítomný Vyšetřovatel mohl zvládnout aspoň nějaký ten občasný seminář. Joyce mi prostě nakráčela do kanceláře a sdělila mi, že jestli nebude mít aspoň pár přednášek o kultuře, tak mi vymění kondicionér za lepidlo. Ne že bych ho snad používal, ale radši jsem jí vyhověl, bude to ku prospěchu všem. Slečna Michaelis trávila dost času v knihovně, kde se pokoušela obnovit záznamy, a lepší dějepisářku si dost dobře neumím představit, takže její post byl také víceméně jistý. Rovněž jsem ji jmenoval akademickým školníkem, protože tak jako ona jsem základnu zatím neznal ani já.
Horší to bylo s šermem. Tato stěžejní část výcviku je sice na té základní úrovni dost jednoduchá na to, abych to mohl učit já, ale proč se spokojit s kompromisem, když znám perfektní osobu, že? Navíc si brzy doletím pro Jessicu, takže možná naučí prcky jak se bránit útokům v Síle, a já, já je naučím to nejdůležitější, co jsem si teď hodlal trochu osvěžit.
Sagwen, která neměla nejmenší tušení, do čeho jde, si na místo setkání v hangáru přinesla slušivý batoh, obsahující jistě spoustu potřebných věcí k pobytu v divočině. Řekl jsem jí, že se půjdeme projít ven, tak se připravila, to je hezké, ale připravila se trochu moc.
Stejně jako tenkrát Jessice, i jí jsem vysvětlil, že já cestuju nalehko a ona bude taky, proti čemuž nic nenamítala. Joye, která s námi v hangáru byla a která na mou učednici vrhala soucitné pohledy, jsem předal svůj meč a Sagwen mě následovala. Nechal jsem si jen boty a tuniku s pláštěm, ona s trochou rozpaků odložila přídavnou kapsičku z opasku a nebyla tak o nic víc ozbrojená, než já.
Všichni tři jsme beze slova vyšli na rampu, vstoupili do Nubianu, který se od včerejška pyšnil skvrnou od šampaňského na přídi a jménem Jungle Jet, a Mia s lodí opatrně opustila dok, proletěla masou vody a zamířila na jih.
Od našeho prvního večírku v Zeleném lampionu pršelo jen sporadicky, takže lepší čas pro výlet podobného rázu jsem si nemohl přát, a taky jsem si za tu dobu zjistil něco málo o místní fauně a flóře. Svištěli jsme nad tím modrozeleným rájem a po pár minutách byli u cíle. Sagwen nechápala a i já ji v tu chvíli začal trochu litovat. Možná jsem jí fakt mohl říct, do čeho jde, ale to by mi pak dost možná utekla.
Doprovodil jsem ji zmatenou k otevřené rampě a zahleděl se dolů. Jungle Jet se vznášel jen nějakých dvacet metrů nad hladinou jezera, ale i tak to byla úctyhodná hloubka. Když se naklonila i ona, aby zjistila, jestli tam náhodou není žebřík, decentně jsem do ní šťouchnul a bez váhání skočil napřed.
Možná to nebylo až tak decentní, protože na okraji rampy ztratila rovnováhu a nakonec přepadla, ale to byl ostatně můj záměr, ne? Ani nestihla začít ječet, než jsem k ní doplachtil, chytil ji za ruce a pomocí Síly zbrzdil náš pád.
Zbrzdil je možná taky trochu přehnané, minimálně ona by s tím asi nesouhlasila, ale pravdou je, že když jsme sebou šlehli o vodní hladinu rychlostí ne úplně příjemnou, já byl vespod. Šok ze studené vody a z toho, že loď bez okolků odletěla kamsi na sever, ji pravděpodobně v prvních chvílích nedovolil mluvit, ale naštěstí mě následovala a brzy jsme doplavali ke břehu.
Džungle tu byla hustší než kolem akademie, propletené kořeny stromů sahaly do vody a tvořily přirozenou bariéru, kterou jsme ale s trochou úsilí překonali a brzy jsme zase měli pevnou půdu pod nohama. Teprve se rozednívalo, les stále spal, větve se jen líně houpaly ve větru a na zemi se v hustém podrostu nehnula ani myš. Vzpomínky na Naboo přišly samozřejmě hned, ale zdejší džungle byla ještě trochu hustší a podle všeho tu nežije zdaleka tolik obojživelníků.
Sedl jsem si na padlý kmen stromu, začal ždímat plášť, rozhlížel se dál po okolí a pohled mé padawan mi tak nemohl uniknout. Možná je čas si popovídat, hm?
Cítili ste sa niekedy akoby sa váš mozog obrnil nezničiteľným pancierom? Pocity a myšlienky k Vám prichádzali ako obláčky pary, jemné dotyky na ktoré reagujete tým, že sa ešte viac stiahne do bezpečia panciera. Po chvíli keď sa okolie ustáli, vykukne z panciera jeden zmysel po druhom a vy cítite, že ste mokrí do nitky, voda z Vás len kvapčí. Zistíte, že stojíte rovnými nohami na mokrej zemi a všade vôkol Vás sú stromy a voda. Zaostríte a vidíte wookieho, totálne mokrého, ako vytláča posledné kvapky vody zo svojho plášťa.
Pravdepodobne Vás napadne zopakovať to po ňom. A v tom sa zo standby režimu prebudí mozog.
Nemo som zízala na majstra. Sformulovala som v tom chaose otázku. Potom druhú. S vypätím síl som sa opatrne ozvala.
„Majster?“
Nevypadala úplně ve své kůži, pročpak asi, tak jsem na ni musel pomalu.
[„Padawan?“]
„Chcem odpoveď na jedinú otázku. Prosím vás pravdu. Pokúsili ste sa ma zabiť, ale nevyšlo Vám to, alebo ste to takto plánovali a mám vám dôverovať? Pretože nenávidím, keď do mňa niekto strká. Hlavne v prípade, že je to von z lode.“, povedala som.
V hlave sa mi diali príšerné veci. Vspomienky a realita sa prekrikovali a ja som stála sama uprostred zápasu síl , ktorým som nerozumela. Na jednej strane zelená prívetivá bezhlavosť a arogancia Môjho terajšieho majstra, na strane druhej červená farba precíznosti, poriadku a agresivneho správania sa mojej bývalej majsterky. Zdalo sa mi, že v niektorých miestach farby splývajú, spájajú sa, či prechádzajú plynule z jednej strany na druhú. Bola som zmätená a potrebovala som odpoveď. Potrebovala som pevný bod.
[„Jako pokus o vraždu by to bylo trošku okázalé, nemyslíš?“] zeptal jsem se a usmál se pod mokré vousy. Původně jsem to tak chtěl nechat být a vylít si vodu z bot, ale pohled na ni ukázal, že bych ze sebe asi měl chvilku přestat dělat vola.
[„Žádné zabíjení, neboj se. Naopak. Jestli tohle přežiješ,“] řekl jsem a rozhodil u toho rukama, čímž se voda z bot přesunula do vzduchu a rázem zpátky na mě, kurva, [„a jako že to přežiješ, na to dohlédnu,“] ujistil jsem ji pro změnu mávnutím boty v jejím směru, [„budeš silnější než kdy dřív.“]
„Silenjšia, než kedykoľvek predtým.“, zopakovala som si pre seba. Ano, zrazu to dávalo zmysel a ja som urobila krok do miesta, kde sa farby miešali a uvidela som začiatok dlhej cesty. Začala som robiť prvé nesmelé kroky a naberala na sebaistote. Toto bude moja cesta a ja po nej pôjdem až do konca.
Zažmurkala som a striasla sa. Vedomá si toho že pri sebe nemám ani meč, som si sadla vedľa neho a začala s vylievaním vody z topánok.
„Nerozložíme oheň a neusušíme sa?“, navrhla som konverzačným tónom.
[„No vidíš,“] pochválil jsem její iniciativu, [„už se začínáš chytat.“]
Rozhlédl jsem se po břehu, kde bylo sice docela dost větví, ale většina z nich stále živých, takže jedinou jejich funkcí bylo překážet nám v pohybu.
[„Ale nejdřív najdeme nějaké lepší místo, tady by nás komáři sežrali zaživa,“] kývnul jsem směrem k vodě a obul si vylité boty. [„Navíc tak líp poznáme sousedy.“]
Zvedl jsem se z klády a zamířil pomalou, ale jistou chůzí přes větve a kořeny dál na sever.
Džungle nás brzy úplně obstoupila a začala se náležitě probouzet. Sagwen z toho, pravda, moc velkou radost neměla a co chvíli se ustrašeně podívala směrem, ze kterého k nám dolehly zvuky zdejšího života. Statečně však držela krok a nejspíš se preventivně obrňovala na to, co se tady vlastně bude dít.
Jakmile jsme se dostali ze zóny špičatých mangrovových kořenů a extra mokrého okolí jezera, les hned vypadal podstatně přívětivěji. Sice to tu nebude mít kouzlo Parlara VII., ale bude to stačit, beztak je to jen první z mnoha výletů.
Stromy tu rostly dál od sebe, ale stejně by mezi nimi sotva prošlo AT-PT, protože kolem kmenů bujela sekundární vegetace v podobě roští, lián a vysoké trávy. Ani na oblohu nebylo vidět. Skrz hustou střechu z listí pronikalo dolů jen tolik světla, že se zdálo, jako by bylo stále brzké ráno. Ptáci nicméně řvali tak vydatně, že o skutečné denní době nebylo pochyb.
Po dvou hodinách namáhavé chůze skrz vlhkou vegetaci, během nichž nepadlo jediné slovo, jsme se dostali do oblasti, kde průchod začalo komplikovat i něco jiného než rostliny. Tím něčím byly zatím řídce roztroušené balvany a malé skály, všechno porostlé mechem a trávou, ale jasně patrné. Zeleným labyrintem jsme se nicméně po další, těžko změřitelné době prokousali a já spatřil výtečné místo pro první tábor. Krom obligátních keřů se totiž u paty nedaleké skály nacházel i gigantický a nepochybně starodávný strom s příhodným systémem větví. U jeho kořenů navíc vyvěral pramen malého, ale svižně tekoucího potůčku. A co víc, jeho poloha v blízkosti oné skály znamenala, že nás kamenný masiv ochrání před případným větrem z celé východní strany.
Bez nejmenších obtíží jsem vylezl do větví, pomohl do koruny i Sagwen a po necelé minutě jsme oba měli jasno v tom, kde zbudujeme dnešní noclehárnu. Větve stromu byly totiž v jednom místě příhodně daleko od sebe, ve dvou patrech a tlusté, takže stačilo natahat přes ně několik dalších větví, pár velkých listů na střechu a zbytek už se nějak doladí.
Odložil jsem svoje mokré svršky na větev a slezl zpátky na zem, abych si místo trochu obešel. Vlhkost byla příšerná, měl jsem pocit, jako bych plaval v limonádě, ale mohlo být i hůř. Stačilo pár kroků, abych stanul u kmene vysoké palmy, jejíž listy by se mi náramně hodily právě na střechu. Chytil jsem se onoho kmene a suverénním tempem začal šplhat nahoru, o což se Sagwen nemohla bez mých drápů ani pokoušet. Mohla nicméně tahat pryč ty obrovské listy, které jsem v koruně oškubal a naházel je dolů, takže když jsem zase slezl, stačilo jen pomoct jí s nimi nahoru do koruny a po chvilce tahání, skládání, vázání liánami a zkoušení pevnosti bylo vše hotovo. Žádný luxus, ale stejně se tu nebudeme zdržovat dlouho, jen co nám uschnou věci.
K tomu jsme potřebovali oheň a tehdy teprve začala ta těžká část. Původně jsem měl v plánu tuhle část sviňsky nechal na Sagwen, ať se zahřeje a předvede, ale najít v džungli suchý troud bylo naprosto nemožné. Nezbylo tedy, než se uchýlit k malému kouzelnickému triku a naprat do hromady jakž takž sušší trávy dávku dobře mířených blesků. Původně jsem chtěl cíl jen trochu vysušit a pak to zapálit pomocí třecího luku, ale to si holt necháme na příště.
Oheň jsme tak prozatím rozdělali tam, kde byl, to jest na zemi, ale na noc ho budu muset přestěhovat nahoru, takže bych měl sehnat nějakou hlínu, ať tam neshoříme. To se naštěstí ukázalo být celkem jednoduchým úkolem, protože stačilo dojít se napít k potoku a z jeho břehu jsem si mohl klidně vyrobit keramické nádobí. Uplácat nahoře podstavec pro ohniště pak bylo otázkou dvaceti minut a až uschne, můžeme tam vesele pálit jako o život.
Nakázal jsem učednici, ať hlídá oheň a usuší nám oblečení, a sám jsem se vydal pro něco k jídlu, protože už mě stihl dohonit hlad. A to jsme tu teprve pár hodin.
Vyčerpaně si sedla do zeleného přístřešku a vida, že dříví má kolem zatím dost, jenom ho přesunula blíž k ohni, ať se usuší, a sama si začala odkládat mokré svršky. U toho jsem jí samozřejmě neměl v plánu nijak důkladněji asistovat, a tak jsem zamířil do džungle.
Zlí jazykové tvrdí, že Wookieeové jsou opice a měli by se všichni vrátit do pralesa, a já nemám nejmenší potřebu popírat, že mám proti lidem v lese dost výhod. Nedávno použité drápy, výtečný čich, odolnost na celou řadu tropických chorob a tak vůbec. Na druhou stranu toho ale taky potřebuju mnohem víc sníst, na což nejspíš brzy někdo doplatí.
Nasál jsem vzduch do plic a snažil se chytit alespoň náznak zápachu nějakého zvířete, ideálně raněného. To však při téhle vlhkosti nebylo tak snadné, jak jsem doufal. Šel jsem tedy dál a spoléhal se spíš na zrak, což se mi už brzy náramně vyplatilo.
Nenápadná liána, která přede mnou visela z větve, mi totiž hned na první pohled přišla nějaká divná. Nebyla však význačná svým pachem, nýbrž vzhledem – takhle v těchto končinách vypadá oběd. Nebude snadné se ho zmocnit, ale za tu námahu to stojí.
Had, který si větší částí těla pohodlně hověl na větvi vysoko nade mnou, neměl důvod se čehokoliv obávat. Ve zdejších lesích jich žije hned několik druhů, většina jedovatých, jak mi dnes ráno poradila chytrá knížka, a nemají tu přirozeného nepřítele. Tenhle podle kresby patřil k těm jedovatějším, takže si tam oprávněně ležel jako král, dost možná po hostině. Z větve ho visel možná metr a půl a na větvi ležely další dva metry, takže večeře by z něj v případě úspěchu byla slušná.
Chytat hady byla v podstatě hračka, stačí ho bleskově čapnout za ocas a šlehnout s ním dost silně o nejbližší tvrdý povrch, čímž mu spolehlivě rozplácnete ten malinký mozeček. Jenže to šlo provádět jenom s hady tak do dvou metrů, tuhle příšeru budu muset chytit někde v půlce, jinak se do ní při tom švihnutí spíš zamotám. A jestli mě při tom kousne, tak výlet končí.
Zlehka jsem se připlížil skoro pod inkriminovanou větev a znovu si zvíře prohlédl. Na celkem nudně zelených zádech se při pohledu zblízka dala jasně rozeznat oranžová klikatá čára, která mi potvrdila, že je to fakt jeden z těch drsnějších obyvatel místních lesů. Zdánlivě nažraný a spící, ale rozhodl jsem se radši nepokoušet štěstí.
Místo toho jsem se ozbrojil šutrem a v okolí jsem našel hojně rostoucí palmu, jejíž listy se daly s trochou šikovnosti rozcupovat a svázat na špagát úctyhodné pevnosti. Zatímco jsem tam ve stínu palmy cupoval a navazoval, a že to nějakou dobu trvalo, než byl provaz dostatečně dlouhý, had se pohnul jen jednou. Posunul se asi o centimetr dopředu, těžko říct proč, ale nebyl důvod se tím zabývat. Hadí vrtochy mi momentálně byly fakt ukradené.
Uvázat kámen na jeden konec lana bylo otázkou chvilky a následná zkouška pevnosti dopadla na výbornou. Není nad přírodní materiály, pochvaloval jsem si, zatímco jsem se s něčím, co připomínalo křovácký hloubkoměr, vrátil na původní místo pod hadovou větví.
Zlehka jsem si šutr potěžkal, zkusmo si ho nadhodil a pak poodstoupil o od oka vypočítaných devět kroků dozadu. Teď stačilo hodit a doufat, Sílu jsem nevyužil, ač by celou operaci dost ulehčila. Kámen proletěl pár centimetrů nad hadí hlavou, po dalších dvou metrech byl rázně v letu zastaven, protože došlo lano, a začal rychle padat k zemi. Od chvíle, kdy had pocítil lano na krku, do momentu, kdy kámen celou větev obletěl a připoutal jej k ní, uběhlo možná půl vteřiny, ale dost možná ani to ne. Veškerá kinetická energie vrženého kamene byla využita na jednu otočku, nyní bez motivace spadl a visel pod větví, ale plaz byl lapen a nedařilo se mu vysmeknout se.
Doufal jsem, že se udusí dřív, než provaz z palmových vláken povolí, ale ještě dřív povolila samotná větev, což mi trochu komplikovalo plány. Větev s křupnutím praskla a had následoval svůj ocas k zemi, s lehkým náskokem před kamenem.
Kdo by čekal, že had dopadne, naštvaně se otočí proti mojí osobě, bude chtít zaútočit a v tu chvíli ho zabije padající kámen, měl by pravdu jenom v první části. Kámen dopadl úplně mimo, stejně tak lano a zbytky větve, nejsme v grotesce.
Had se napřímil, otevřel hubu, zasyčel a skočil po mně tak rychle, že jsem stačil udělat jedinou věc. Uhnout kousek stranou, takže mi proletěl těsně kolem ucha, a zapadl do mokré trávy za mnou. Neváhal jsem ani vteřinu, protože jsem si to prostě nemohl dovolit, a vrhl se po nejbližším kusu hada, na který jsem dosáhl. Snažil se otočit, to se mu musí nechat, ale než se znovu napružil, jedním tahem jsem ho přetáhl o nedaleký strom a udělal mu tak z lebky polívku.
Mrtvolku jsem si přehodil přes rameno a zařadil zpátečku, protože stačit nám bude oběma. Navíc jsem měl jisté podezření, že Sagwen nebude mít vůbec chuť k jídlu, ale něco sníst prostě musí. A Jessica se nakonec taky rozežrala k nepoznání.
To byl beztak žůžo výlet, tenkrát, když byla ještě malá. Prakticky celou dobu prskala a odmítala jíst i ty nejlepší brouky, co jsem speciálně kvůli ní chytil až na dně toho zatraceně studeného jeskynního jezírka, a pak se mnou tři dny zkusmo nemluvila. Přešlo ji to, nakonec, a když jsem pak šutrem sundal tamní obdobu labutě a upekl ji na bylinkách, snědla ji skoro celou sama.
Ponořen ve vzpomínkách, vrátil jsem se na základnu, s večeří, úsměvem na rtech a nadějí, že tu Sagwen zatím něco nesnědlo.
Oheň príjemne hrial na obnaženú pokožku, zatiaľ čo oblečenie sa sušilo rozvešané okolo ohňa. Nebola mi zima, napriek tomu, že sa po kratučkej pauze znova chystalo pršať, tu bola celkom príjemná teplota. Džungľa mi pripadala ako husto osídlené mesto, s výnimkou toho, že tu boli živé aj „múry“. Stromy, ktoré vďaka častým dažďom rástli do neksutočných výšin, skrývali obydlia rôznych živočíchov a všade vôkol seba som cez Silu videla vedomia od tých najdrobnejších po zložitejšie. Sústrediť sa na to, že sedím pri ohni, bolo pre mňa dosť zložité. Skúmaním okolia som sa čoskoro unavila a tak som sa sústredila len na okolie nášho provizórneho obydlia. Otočila som majstrov plášť, nech sa suší z druhej strany a ja som si obliekla moje nohavice a tenké tričko. Neboli úplne suché, ale na mne sa dosušia, necítila som sa moc pohodlne len v spodnom prádle. Neustále som sa bránila špekuláciám, čo urobím , ak sa majstrovi niečo stalo, čo ak ma tu nechal samú a odniekiaľ ma pozoruje, ako sa budem správať, čo ak som ja tá, ktorá mu nevyhovuje a on ma tu nechal. Nemôžem povedať, že som nebola naštvaná. Ale únava bola vačšia.
Spustil sa dážď a ona vycítila, ako sa k ich prístrešku približujú zvedavé živočíchy.
Znervóznela som, hlavne pri myšlienke, že pri sebe nemám svoj meč. Cítila som sa, ako bez ruky. Avšak Sila je so mnou vždy a všade, ukludňovala som sa. Drobné stromové jašterky a pár chlpatých hlodavcov zostalo v úctivej vzdialenosti pozorovať oheň a ja som si vydýchla. Uistila som sa, že veci na improvizovanom sušiaku nehoria a priložila som na oheň zopár polosuchých konárov. A vtom som začula šušťanie lístia a lámajúce sa halúzky, ako sa niečo obrovské blížilo k ohňu a ku mne. Nastražila som zmysly a vyčkávala pri ohni v obrannom postoji s dlaňou vystretou pred seba, prichystaná k protiútoku. Žiadne zviera ma tu neprekvapí! Prekvapilo ma, keď sa z hustého porastu vynorila hlava a o moment neskôr aj zvyšok môjho majstra s niečim tažko identifikovateľným prehodeným cez plece. Zdalo sa, že nečakal takéto privítanie. Sklonila som ruku a ticho sa spýtala: “Ako šiel lov?“
[„Naprosto parádně,“] usmál jsem se od ucha k uchu a z ramene shodil budoucí jídlo.
Nemaje nože, musel jsem si opatřit lehce improvizované chirurgické náčiní. Dobře mířený šutr se o skálu rozprskl hned na několik použitelných střípků a já se jal kuchat bestii. Uříznout hlavu sice chvilku trvalo, páteř je mrcha odolná, ale na druhou stranu je had asi nejjednodušší zvíře co se vyvrhnutí vnitřností týče. Játra sice vypadala docela lákavě, ale dost možná v nich má nějaké pěkné chemikálie nebo parazity, takže jsem je radši spolu s hlavou a dalšími zbytky odnesl daleko od ohně, aby nelákaly predátory.
Navíc jsem při hledání kamenného skalpelu našel hotový poklad – choroše. Houby jsou za normálních okolností spíš nebezpečné, jak jsem také ochotně vysvětlil Sagwen, ale tyhle konkrétní jsem moc dobře znal. Prošpikovat jimi hada trvalo jen chvilku a bude pak podstatně lepší.
Oheň plápolal, vlhku navzdory, takže stačilo ten dva metry dlouhý pruh výtečně vypadajícího masa natočit na příhodnou větev a za občasného otočení si počkat na pečínku. Jenže to mohlo ještě chvíli trvat a já se rozhodl využít toho, že neprší, k dalšímu sběru dobrot lesa. Do setmění zbývalo odhadem ještě pěkných pár hodin a zítra strávíme dost dlouhou dobu na cestě, tak bychom toho dnes měli sníst co možná nejvíc.
[„Máš hlad?“] zeptal jsem se stále trochu vyplašené Sagwen a začal jsem důkladně zkoumat jeden z padlých kmenů, co se nedaleko našeho tábořiště jen tak povaloval a vesele si tam tlel.
S kamenným výrazom som sa snažila sledovať prípravu večere, ale nevydržala som sa pozerať a keď zblúdilý vánok dovial ku mne zápach vnútorností, začala som úpenlivo myslieť na akadémiu a to, ako sme frflali na kuchyňu. Okrem toho, že som si v spleti živočíchov v džungli pripadala takmer slepá, sa mi napriek všemožným snahám mojho majstra donútit ma aspon raz pozvracat, začali zbiehať sliny. Veď také hadie mäso nemusí byť úplne zlé. „Ano a veľký.“
[„Výborně, tak to jsme dva,“] zvolal jsem vítězoslavně a s grácií odkopl ono poleno kousek stranou. Trocha nahnilé kůry mi zůstala na podrážkách, ale to hlavní bylo přímo tam před námi, na chudé pralesní zemině.
Musel jsem být rychlý, abych chytil tu gigantickou stonožku, ale zbytek, těch několik docela velkých bílých červů, neměl šanci utéct ještě v tomhle století. Zběžně jsem si prohlédl tu dvaceticentimetrovou potvoru, co se mi snažila vykroutit ze sevření, a když jsem na její hlavě neviděl hledané proužky, přikročil jsem k dalšímu kroku hostiny.
Před zraky své nové, mladé a momentálně dost bledé padawan jsem otevřel pusu, jedním škubnutím urval stonožce hlavu, vyplivl ji kamsi stranou a zbytek si spustil do chřtánu jako převařenou megalomanskou špagetu. Není snad třeba dodávat, že se ještě hýbala a že byla naprosto skvostná.
Protože jsem se ale následně cítil trochu jako hamoun, druhého nejchutněji vypadajícího členovce jsem nabídl právě Sagwen. Brouk se kroutil a kousl mě, ale to mi nezabránilo žvanit.
[„Tyhle najdeš skoro na každé planetě v galaxii, kde je trochu vlhčí les. A nejen že chutnají výborně, ale jsou i plní vitamínů a s trochou šťávy z jedné palmy se z nich dá udělat i solidní polívka. Jenom teda mrcha, auvajs, trochu moc kouše.“]
Vzdala som to. Nemám na to. Stihla som sa otočiť a urobiť dva kroky než to zo mňa vyletelo. Netuším ani čo to bolo, snad žalúdočné šťavy, podľa tej horkej pachuti. Telo ma sklamalo. Padla som na štyri a snažla sa zvládnuť žalúdok v kŕčoch. Zomriem tu. A všetkým je to jedno. Jediný rozdiel medzi novým a starým majstrom je, že nový je chlpatý a týranie nevykonáva pred zrakmi ostatných, ale veľmi premyslene si to užíva na samote. Vyškriabala som sa na nohy a zahambená sa vybrala kam ma nohy zavedú. Bolo mi to jedno.
Kriticky jsem si prohlédl brouka, který se jí očividně nezamlouval, a pak ho jedním křupnutím zubů zlikvidoval. Netřeba ji týrat ještě víc, Jessica je taky nechtěla hned. Vlastně je nechtěla dost dlouho. Možná jsem se trochu unáhlil, když jsem čekal, že schovanka temné paní z temné akademie bude na žraní brouků tak nějak zvyklejší.
[„Jestli nemáš ráda brouky, můžu se ti kouknout po nějakém ovoci,“] zavolal jsem za ní do zeleně a pomalu se tam rovněž vydal, protože vypadala dost zničeně na to, aby někde zabloudila. To by mi tak ještě chybělo.
Zastavila som sa, no len na moment, uvedomila som si, že tu nechem byť. Vydala som sa ďalej a zrýchlila som krok. Obzrela som sa a vycítila wookieho, ktorý vykročil za mnou. To ma vydesilo a sústredila som sa na ukrytie sa v Sile. To ona jediná ma nikdy nesklamala, neopustila, nepodviedla. Ako som s predierala čoraz hustejšou džungľou znova a znova som sa utvrdzovala v tom, že toto všetko je jeden veľký omyl a ja sa musím dostať na akadémiu. Nie. Niekam inam. Proste niekam inam. Zatlačila som na Silu a ona ma preniesla na kmeň vysoký takmer ako ja sama, ktorý mi ležal v ceste. Povalený kmeň vytváral v hustom poraste dlhočiznú dieru, akoby tadiaľ prechádzal obor a zanechával odtlačky v hustej zeleni. V diaľke som uvidela skalnatú plošinu, ktorá sa týčila nad džungľou. Odtiaľ snaď zistím, kde som. Vydala som sa po kmeni smerom k náhornej plošine a snažila sa neplakať.
Poznamenal jsem si v hlavě, že než budu za dalších pár let nabírat další padawan, měla by tato nejprve projít nějakým menším psychologickým testem, než ji s sebou vytáhnu do džungle. Jenže teď už na to bylo pozdě, musel jsem zajistit, ať se mi neztratí tahle.
Bylo jasně vidět, že se snaží skrývat, ale s rypákem jako mám já není tak těžké sledovat kohokoliv jen díky tomu, že se dotyčný trochu potí. Mohl jsem být jenom vděčný za to, že nezačalo pršet.
[„Sagwen?“] volal jsem do džungle, kde zmizela, a snažil se zapamatovat si v okolí orientační body, abych se cestou zpátky neztratil. [„No tak, vrať se. Chápu, brouci ti nechutnají, nechám si je pro sebe. Ale ten had bude lepší než cokoliv, co jsi doteď mohla kde ochutnat, uvidíš.“]
To mohla být koneckonců i pravda, protože hlad je ostatně nejlepší kuchař. Jenže pokud ji tu budu honit do rána po lese, tak oheň buď uhasne, nebo to tu celé zapálí, v každém případě mám po dovolené, krucináldudy.
K akadémii to nemohlo byť ďaleko, utešovala som sa, leteli sme na juh a len pár minút. Teoreticky by to mohla byť Leopardia skala, ako ju nazývajú tunajší. Od nej je to asi štyri hodiny k mestu. Ak budem mať šťastie, možo narazím na nejakých lovcov kožušín, ktorí ma snaď vezmú do mesta.
Nie to nebudem riskovať, radšej im ich dopravný prostriedok skúsim ukradnúť, ozval sa vo mne hlas. Páčil sa mi. Nebol tak ustráchaný, ako ten môj. S týmto predsavzatím som sa vydala na cestu, vedela som ale, že to ani zďaleka nebude ľahké. S vedomím, že Sila je stále so mnou, som nabrala trochu odvahy a sebavedomia. Cítila som to. Vedela som, že sa jednoducho musím dostať do mesta a tam sa pokúsiť skontaktovať jedinú osobu. Nevedela som ešte ako, ale verila som, že to dokážem.
[„Sagwen,“] volal jsem dál do lesa a stále víc pochyboval o tom, že mě vůbec slyší. Na druhou stranu, přivedl jsem ji sem, abych ji naučil, jak přežít. Jestli to zvládne sama, tak se mi to vlastně v podstatě povedlo, no ne?
[„Vrať se, za chvíli padne noc a bez ohně to nebude hezká noc,“] zavolal jsem nakonec a pak to vzdal. Když se otočím právě teď, možná ještě stihnu otočit hada, než se připálí. A když se zítra brzy po rozbřesku vypravím v jejích stopách, nejspíš ji najdu někde schoulenou pod šutrem a promrzlou na kost. Ne že bych ji tam nechat chtěl, ale nemělo cenu ji pronásledovat, jestli si potřebuje něco rozmyslet. Nehledě na to, že při plánování akce jsem se postaral o to, aby nás čekal minimálně třídenní pochod, protože za kratší dobu bych ji naučil možná tak vyřezávat lodičky z kůry.
[„Jdu zpátky, když budeš rychlá, možná ti zbyde kus hada,“] zkusil jsem to naposled a definitivně se otočil. Kručení v břiše by za chvíli mohlo přilákat nějaké pěkné stvůry, radši se prostě najím.
Stmievalo sa a znova som trpko ľutovala, že pri sebe nemám môj meč. Za to môže on! Naštvaná som pochodovala ďalej ku skale. Výhodou videnia skrze Silu je, že je jedno či je deň alebo noc, viditelnosť je rovnaká. Po dvoch hodinách predierania sa džungľou som bola už takmer pri skale, ale dosť vyčerpaná na to, aby som sa niekam šplhala. Podcenila som vzdialenosť, z kmeňa toho obrovského stromu sa Leopardia skala nezdala ďaleko. Teraz, už takmer pod úpätím, som vycítila okolité mysle zvierat, ktoré okolo mňa zvedavo krúžili už dlhšiu dobu. Nevenovala som im však veľa pozornosti, pretože by ma to iba zbytočne vyčerpávalo a rozptyľovalo. Teraz sa však blížili a ja som tušila, že sú to leopardi. Obvykle by som pravdepodobne spanikárila a možno aj začala utekať do istej pasce. Teraz som sa však na moje vlastné počudovanie pripravovala na stret so zvieratami. To mi dodalo dostatok sebadôvery, aby som skúsila tú najnepravdepodobnejšiu vec. Vyslala som Silu k najbližšiemu z nich a vnukla jeho mysli dominantný príkaz „Nie som jedlo!“
Leoparda to asi neskutočne vystrašilo, pretože sa otočil a rozbehol sa preč. To bol prvý. Prekvapilo ma, ako jednoducho to šlo. Problém však bolo zvyšných päť, ktorí krúžili v poraste okolo mňa. Nepáčilo sa im, že im niekto voňajúci ako večera dáva príkazy. Cítila som ich váhanie. Nepovoľovala som v sústredení, ale s holými rukami som sa necítila bezpečne. Odlomila som najbližšiu haluz, ktorá mi ako tak sedela namiesto meča a oprela sa chrbtom o kmeň stromu. Myšlienky sa už chystali rozutekať každá iným smerom, ako bolo ich zvykom, ale držala som ich s vypätím síl na uzde. Spomenula som si, ako som čítala o technike, ktorou bolo možné s pomocou Sily napodobovať rôzne zvuky. Ľutovala som, že som to ani neskúšala trénovať. O moment neskôr som oľutovala, že som povolila v ostražitosti. Jeden leopard sa totiž rozhodol skúsiť šťastie na vlastnú päsť a zaútočil, zatiaľ čo ma ostatní váhavo sledovali. Videla som, ako z porastu vyskočil mohutný skalný leopard so striebornou srsťou a očami ako smaragdy. STOJ!, dala som do príkazu všetko, no on dvoma skokmi skrátil vzdialenosť medzi nami na polovicu. Inštinktívne som vystrela dlaň pred seba v obrannom geste a zatlačila na Silu.
Já si mezitím pochutnával na hadovi na houbách a možná bych si měl nechat patentovat ten recept a vydělat na tom další miliony kreditů k těm milionům, co už mám. Část jsem ho nechal, jak jsem slíbil, a jak kolem džungle upadala do tmy, přesunul jsem se i s decentním ohněm do koruny stromu, kde bylo ono připravené hnízdo.
Padala noc, ale džungle se tím spíš probouzela, takže Sagwen, ať došla jakkoliv daleko, to bude mít docela perné. Bylo slyšet hned několik skřeků různých potvor, takže jsem si samozřejmě vzpomněl na onu ohnivou kočku, co mě přepadla při první procházce kolem hory, ale i přesto jsem se donutil aspoň na chvilku usnout. Oheň příšery odežene spolehlivě a já budu ráno potřebovat všechny své síly, jestli mám dohonit tu pomatenou Miraluku.
Miraluka & Wookiee vs. Wild
-
„Děje se něco?“ zeptal se mě Tyrkus. Díval jsem se už pěknou půlhodinu na jedno určité místo na zemi.
„Mám z toho všeho špatnej pocit. Připadám si jako nějaký dezertér,“ odpověděl jsem zcela upřímně a bez obalu, ale oči jsem od země neodlepil.
„Šlo o tvou rodinu, co jiného si mohl dělat? Oni by ti tvoje dítě vzali. Oddělili by vás všechny tři,“ Tyrkus ke mně pomalu přistoupil a položil mi ruku na rameno.
„Budeme mít malou zastávku,“ dodal spěšně.
„Jakou zastávku?“ zeptal jsem se a konečně se na něj podíval.
„Jess musí vyzvednout nějaké zásoby pro tu jejich novou akademii,“ řekl a dal se na odchod. Zvedl jsem se a šel jsem za ním.
Netrvalo dlouho a loď vyskočila z hyperprostoru nad obydlenou planetou. Pomalu jsme začali sestupovat. Stál jsem v kabině a díval se skrz přední sklo na planetu. Jessica seděla na místě pro kopilota. Tyrkus přistával a Kira ležela v kajutě a odpočívala.
„Jak dlouho to potrvá, než se zase vydáme na cestu?“ zeptal jsem se a bylo mi jedno, kdo z nich dvou mi odpoví. Někde uvnitř mi cosi říkalo, že bychom neměli přistávat, že to nevěstí nic dobrého.
„Pžiblišně šedm hodin,“ odpověděla Jess a podívala se na nervózně vyhlížejícího Foxe. „Mušíme šehnat pár fěší a dostat je na palubu. Nechši še tu žbytešně dlouho ždršovat, ale je to potžeba.“
„Rozumím. Jen z toho nemám zrovna dobrý pocit.“
Loď už dosáhla atmosféry planety a začala klesat. Došel jsem mezitím do své kajuty podívat se na Kiru, která tiše oddechovala. Nebyl jsem v místnosti ani pět vteřin a už se probudila. Poznala, že jsem v místnosti. Usmál jsem se.
„Děje se něco?“ zeptala se rozespalým hlasem.
„Přistáváme. Ještě nejsme na místě, je to mezi zastávka, protože Jess potřebuje nějaké zásoby. Možná bys mohla na chvíli na vzduch,“ přiklekl jsem k posteli a chytl jsem jí za ruku.
„Myslím, že by mi trocha čerstvého vzduchu neuškodila,“ usmála se na mě.
Přistáli jsme na planetě v jednom malém přístavišti. Venku bylo poměrně příjemné prostředí a hlavně krásné počasí.
„Než vše zařídíš, tak se tu s Kirou trochu porozhlédneme,“ řekl jsem Jess, která přikývla.
„Tyrkusi, pomůžeš Jess?“ otočil jsem se na něj.
„Spolehni se, brácho,“ usmál se Tyrkus, a tak jsem s Kirou odešel.
Kývla na Tyrkusek, a odešla do své kajuty. Vyštrachala a zachumlala se do jednoduché, ale elegantní černo-červené roby, která šikovně skrývala světelný meč a také její stále pohublou a křehkou postavu. Podvědomě cítila, že by nebylo nejlepší ukazovat všem svou současnou zranitelnost. Když se vrátila k východu z lodě, Tyrkus už na ní čekal. Na sobě klasickou koženou bundu lehce ušmudlanou a vonící po motorovém oleji. Ani on nijak neodhaloval svou příslušnost k Řádu, ať už je teď jakákoliv.
Vyšli ven, on nezapomněl zamknout loď a jejich kroky směřovaly chytnout nějaké to taxi.
Čím víc jsme se vzdalovali od lodi, tím víc jsem cítil, že jsme v nebezpečí. Zastavil jsem se na tržišti, na kterém jsme se zrovna nacházeli.
„Cítíš to?“ zeptal jsem se tiše Kiry.
„Celou cestu,“ přikývla Kira. Rozhlížel jsem se na všechny strany, ale v davu nakupujících lidí jsem neviděl nic neobvyklého. Lidé nakupovali, směňovali a smlouvali, ale nikdo si nevšímal nás. Pokud jsme teda zrovna nešli u nějakého stánku, to si nás všímali až moc. Ale to nebylo nic neobvyklého, že se nám snažili něco prodat.
„Zdá se mi, že nás někdo sleduje,“ upozornila Kira a také se rozhlížela po okolí. Začal jsem se soustředit a začal napínat všechny své smysly. Nechal jsem Sílu, aby mnou plně prostoupila a já s její pomocí mohl vyhledat toho nezvaného hosta. Najednou jsem cosi pocítil něco, co jsem znal, ale nemohl jsem ten pocit identifikovat pak jako by mi v hlavě bouchla bomba. Trochu jsem klopýtl, ale Kira mě přidržela.
„Co se stalo?“ zeptala se plná starostí.
„Vzdoruje mi,“ odpověděl jsem. Oba jsme věděli, co to znamená. Ať už nás sleduje kdokoliv, ovládá Sílu.
Šli postraní uličkou. Ještě nemohla obstojně běhat a stejně pro ni rychlý pohyb stále představoval jisté riziko. Za nimi šli tři podezřelé postavy a nevypadalo to, že by se jich chtěli zeptat na cestu.
Objednané zboží už měli a za dvě hodiny by mělo čekat v doku u jejich lodě. Záloha byla zaplacena, a jak hezky to všechno do teď šlo, tak se to teď nehezky zvrtlo.
Zatočili a málem nosem vrazili do hradby tvořené třemi tasenými blastery.
„Žádné hlouposti, holčičko. Ani ty, hrdino,“ dloubl Tyrkuse malý Nikto hlavní do žeber. Už to samo o sobě byla chyba, která by se mu vymstila, nebýt toho, že Jessica na boj ještě připravena nebyla a nejspíš by z případné přestřelky neodešla po svých, ale svýma napřed.
Proto Tyrkus pouze polkl hořkou slinu a udělal společně s Jess krok zpět.
„Kredity, prosím.“
„Budete toho litovat,“ varoval je Tyrkus.
„Cože? Já snad špatně slyšel.“
„Še byšte še měli šo nejdžív otošit a pelášit pryš, nebo toho budete litofat,“ osvětlila mu situaci Jessica. Smích.
„Hele, tvářičko, bez zubů se nemluví. Nechtěj, abysme se na tebe podívali trochu detailněji, než by tvá frnda chtěla.“
Pomalu jsme zašli do jednoho z postraních hangárů, který fungoval jako sklad. Nechtělo se nám čekat, až někde dotyčný přepadne nás, a proto jsme se chystali přepadnout my jeho.
„Foxi, taková laciná past? Čekal jsem od tebe něco lepšího,“ ta slova se do mě zaryla jako nůž. Začal semnou cloumat hněv a opovržení.
„Sulle. Jak si nás našel?“ zeptal jsem se a neskrýval sem v hlase odpor.
„Mám své kontakty,“ usmál se Sull. Stáli jsme uprostřed hangáru všichni tři. Kolem nás bylo bludiště velkých beden se zásobami.
„To jsi chtěl utéct z Chrámu bez rozloučení? Musím uznat, že si mě velice překvapil. Velký Dave Fox, Řádem protkaný až na kost, utíká z Chrámu,“ zasmál se Sull.
„Je na čase to skončit jednou pro vždy, ale tentokrát tě nenechám utéct,“ procedil jsem mezi zuby.
„Cítíš ten hněv? Je to nádhera, že? Tvůj padawan to věděl, proto se také hněvem nechal ovládnout,“ provokoval Sull.
„Já se dovedu ovládat,“ odvětil jsem.
„Jak bych mohl pochybovat o velkém Foxovi, že by byl ovládnut hněvem. Ale můžou to samé říct tvoji takzvaní přátelé?“ zazubil se Sull ďábelsky.
„O čem to mluvíš?“ zarazil jsem se.
„Přece ta holka a ten mechanik, jak se to jmenoval, jo aha už vím Tyrkus. Zaplatil, jsem pár žoldákům, aby se o ně postarali. A ne jen tak ledajaké žoldáky. Tito sou cvičení na zabíjení Jediů,“ v jeho ďábelských očích se zajiskřilo. To byla pro mě poslední kapka. Odrazil jsem se a skočil proti němu. Modré ostří se rozzářilo a já plný hněvu jsem vší silou udeřil na Sulla.
„Dave!“ rozezvučel se hangárem křik Kiry.
… Možná Sullovi řekli, že jsou to zabijáci Jediů, ale skutečnost byla trochu prozaičtější. Všichni z nich sice o Jediích slyšeli a viděli s nimi pár filmů, ale tím všechny jejich zkušenosti končí. Říct o sobě, že jste „zabijáci Jediů“ vám v takové branži přidává prostě na ceně…
Věděla, že v jejím případě je boj vyloučen, a tak ji napadlo jen jedno východisko. Stáli k sobě s Tyrkusem zády a každý kontroloval ty před sebou. Celkově jich proti nim bylo šest. Tři z jedné a tři z druhé strany. Stačila krátká myšlenková konverzace, aby ho obeznámila s jejím plánem.
„Víš,“ promluvila k Niktovi, kterého vyhodnotila jako vůdce, a sáhla rukou do útrob roucha. Při tom působila Silou na útočníky a snažila se nabourat jejich sebejistotu. Při pohybu ruky se na ní zaměřily tři hlavně a všichni tři ji okřikli, ať nedělá kraviny, „tomuhle se říká světelný meč,“ pro názornou ukázku jej vyndala a s upřeným pohledem na Nikta ignorovala nejistotu v očích ostatních a jejich myšlenky, zaobírající se střelbou, vytáčené do červených hodnot. Tyrkus na sebe nenechal dlouho čekat a udělal to samé. Prostě vzal do ruky svůj meč a bez jakékoliv emoce v tváři, která by mohla muže ve výhodě vyhrotit a začít přestřelku, jej držel před sebou, ať na něj všichni dobře vidí.
„Je to zbraň Jediů, jak jistě víš. Nebudu tě krmit žvásty o tom, co všechno dokáže a jak skvěle s ním Jediové umí zacházet.
Řeknu ti jen tohle. Vem své kamarády a odejděte po svých, protože ať už vám ten nápad, přepadnout nás, vnuknul kdokoliv, byl to špatný nápad.“ Nikto ještě chvíli mířil Jessice mezi oči a sváděl vnitřní boj, do kterého se snažilo nenápadně vměšovat Jessiino vědomí, a po chvíli sklonil zbraň a dle jeho vzoru jej kumpáni následovali. Otočil se k odchodu.
Jessica si oddechla, když v tom se otočil s blasterem v napřažené ruce a ozval se výstřel. Tyrkus v tom okamžiku chtěl aktivovat meč, i když to měl zakázané, a vrhnout se do předem prohrané bitvy, jenže něco ho od toho odradilo.
Byl to výraz noshledů před ním, kteří nervózně hleděli přes jeho ramena na spoluloupežníky za jeho zády.
Nemohl vidět ty jejich výrazy, ale kdyby je viděl, popsal by je asi jako úžas, obrovské překvapení a bázeň.
Nikto hleděl s otevřenou pusou a nebyl schopný slova.
Dívka měla před sebou nataženou ruku, s mírně pokrčenými prsty, před kterou pomalu vyhasínala plasmová koule. Cítila, jak se jí od žáru pálí dlaň a jen s vypjetím všech sil nekřičí bolestí. Přitom se snažila stále hledět do očí vůdce tlupy a odhadovala, co bude dál. Sevřela ruku v pěst, z které následně vystoupil obláček kouře. Tehdy padl Nikto na kolena, upustil zbraň a zvedl ruce vzhůru.
Červené ostří naráželo do modrého, až se jiskřilo. Zvuky mečů se v prostorné hale odrážely a vytvářely ozvěnu, která přidávala na hlučnosti. Někde v té směsici hluku byla slyšet Kira, jak prosebně volá, abych přestal, ale já neposlouchal a dál jsem bojoval se Sullem naplněn hněvem. Jeden po druhém jsme házeli krabicemi a snažili se tak vyvézt protivníka z rovnováhy.
Sull odskočil dozadu na vysoké uskupení beden. Pomocí Síly jsem odmrštil jednu krabici, která narazila do této pyramidy krabic a ta se skácela. Sull se zapotácel a spadl kamsi mezi krabice. Spojil jsem ruce a opět Silou odmrštil proti krabicím, které se pod náporem úderu přesunuly více ode mě. Potom jsem skočil do na nejvyšší krabici a pohledem přejížděl po zkáze hledaje Sulla.
Vzdali se, ale co s nimi? Cítila, že se drží na nohách jen silou nějaké neznámé vůle, která určitě nepatřila jí. Na policii nebyla zvědavá a nechtěla do toho zatahovat jakékoliv státní orgány. Proto je všechny klečící přejela svým zeleným pohledem, přikázala jim, ať vypadnou a prorocky prohlásila, že by měli začít sekat latinu, jinak se pro ně vrátí a bude si na nich zkoušet přípravu sushi. To, že je opravdu příšerná kuchařka stačilo zmínit jen jednou.
Nalezl jsem ho pod jednou krabicí. Sull se zmítal jak ryba na suchu. Snažil se vyprostit, ale krabice byla těžká. Nejspíš byl tak vyveden z míry, že ho ani na okamžik nenapadlo použít Sílu. Ledabyle sem krabici odhodil a Sulla osvobodil.
„Jdi,“ řekl jsem.
„Cože?“ zadíval se na mě a v očích neměl nic než nenávist.
„Nenechám se ovládat hněvem. Odejdi v míru,“ vypnul jsem meč na důkaz slov.
„Nee!“ zařval Sull a červená čepel byla znovu aktivována. Jediným stisknutím sem aktivoval meč a ve stejnou chvíli jako Sull jsem sekl. Sullem prošla čepel jako máslem. Pustil meč a narazil do krabic a ztěžka dopadl na zem. Byl konec.
„Dave?“ ozvalo se za mnou. Pomalu jsem se otočil a v ruce stále svíral aktivovaný světelný meč. Kira se prodrala kolem krabic a pomalu se ke mně došourala. Zadívala se nejdřív na mě a pak na zemi ležícího Sulla.
„Dokázal jsem to,“ řekl jsem tiše. Meč mezitím ztichl a já si ho zastrčil za opasek.
„Co jsi dokázal,“ zeptala se Kira.
„Málem sem ho zabil ve hněvu, ale pak jsem si vzpomněl na Derka. Na to jak dokázal Hněv potlačit. Nemohl jsem. Pošpinil bych jeho památku. Sull zemřel při sebeobraně. Přesně jak to mělo být,“ otočil jsem se na Kiru. „Otevřelo mi to oči.“ Chytl jsem ji za ruce.
„Měli bychom odejít. Někam stranou, kde naše dítě vychováme bez přičinění ostatních,“ usmál jsem se na ní. Přikývla, aniž by cokoliv řekla.
„Tohle si chtěla už od začátku že?“ zeptal jsem se.
„Možná,“ oplatila mi úsměv a políbila mě.
„Ale Jess to řekneme, nezaslouží si, že bychom utekli, aniž bychom jí nic neřekli,“ řekl jsem a tak jsme se vydali na cestu zpět k lodi.
„Slib mi, že na sebe budete dávat pozor,“ pozorovala je Jessica sedíc v křesle, ruku ponořenou v ledové vodě, aby tak aspoň trošku zmírnila bolest popáleniny. Krátce na to, co banda útočníku odešla, omdlela a Tyrkus ji byl nucen odnesl zpět na loď a postaral se o ní. Teď už se cítila více méně v pořádku, ale stále velice unavená. „ A kdyby se cokoliv stalo, ozvete se.“ Ukázala jim na datapad se zašifrovaným kódem ke konkrétnímu kanálu, přes který spolu mohou v případě nouze komunikovat. Sice ne v reálném čase, ale lepší něco, než nic.
„Slibujem,“ usmála se Kira.
„Moc si vážíme toho, co si pro nás udělala. A hlavně toho co si nám nabídla. Nový život. Nikdy ti to nezapomeneme,“ řekl jsem a jemně se uklonil. Jess se podívala na Tyrkuse.
„Bylo mi potěšením, slečno Jessico. Velkým potěšením, ale tyhle dva by beze mě nepřežili ani den. Potřebují někoho rozumného, kdo se o ně postará,“ zasmál se Tyrkus. Položil jsem mu ruku na rameno.
„Je čas,“ řekl jsem. Tyrkus sebral datapad a dal se na odchod, ve dveřích se ještě zastavil a otočil.
„Tak někdy nashle.“ Mrknul na Jess a odešel.
„Nashle, Jess,“ usmála se Kira a také odešla.
„Ty na sebe dej taky pozor, Jess,“ usmál jsem se na ní. Podal sem jí ruku a vtiskl do ní malý talisman na řetízku. Jess se na něj podívala. Byl to stříbrný řetízek světelného meče. Jess se na mě podívala tázavým pohledem.
„Patřil Derkovi. Jistě by si přál, abys ho měla u sebe. A neboj se, já mám na něj taky památku,“ usmál jsem se a opustil jsem kokpit. Potom jsme všichni tři odešli.
Je to moje práce a také Foxe
-
Po odrazení útoku sa skupinka rozprchla, a ja som rýchlo pokračovala v ceste. Jaskyniam som sa zoširoka vyhýbala, pretože v nich boli celé leopardie rodinky. Unavená a zablatená, oh áno zabudla som spomenúť, že sa zase rozpršalo, som sa predierala ďalej, keď náhle hustý porast zmizol a ja som takmer zabrzdila bradou vo vyjazdených koľajach. Bola som presvedčená, že sa jedná o cestičku okolo Leopardej skaly, ktorú využívajú jak ochranári zvierat, tak pytliaci. Nazrela som vpravo, potom vľavo, ale nedokázala som sa rozhodnúť ktorým smerom sa vydať. Vzhľadom na to, že už som bola aj dosť unavená, najlepším riešením mi prišlo vyčkať pri ceste na náhodného okoloidúceho. Usadila som sa teda pod stromom s najširšími listami a oprela som sa chrbtom o kmeň v meditačnej polohe. Zložila som si hlavu do dlaní a snažila sa ukludniť, no emócie boli príliž čerstvé na to, aby len tak pominuli.
Když jsem hadí páteř zahodil dost daleko od tábora, stačilo ještě slézt dolů pro pár větví na oheň a mohl jsem v klidu usnout. Oheň místní příšery odháněl víc než dostatečně, neboť ani Síla mě jedinkrát neměla potřebu varovat před blížícím se nebezpečím. Komáry, pokud tu nějací byli, spolehlivě odradil kouř vlhkého dřeva, a tak jsem spal nerušeným spánkem prakticky do rána, kdy mě čekala náročná cesta v chladnoucích stopách mé zmatené učednice.
Neschopná spánku,som prebdela v meditácii takmer celú noc. Zregenerovaná vďaka Sile som sa ráno zobudila do ľahkého dažďa. Bola som hladná a bola mi zima, od toho mi meditácia nepomáhala. Dúfala som, že ma tu čoskoro niekto objaví.
Ráno, raníčko, Wookie vstal, na brouka sádlo namazal, nasnídal se do sytosti a posledními zbytky z hada pohostil nedaleké mraveniště.
Slunce teprve vycházelo, ale já věděl, že není času nazbyt. Sagwen sice jako Miraluka měla jisté výhody při orientaci skrz džungli, ale pořád hrozilo, že někde špatně zahne a najdu ji tak za tři roky někde v jeskyni s klackem, jestli vůbec. Po lehké rozcvičce jsem důsledně uhasil skomírající ohniště, v čemž mi náhlý nový déšť ochotně asistoval, a mohl jsem se vydat na cestu.
Sledovat někoho v mokrém lese je celkem nevděčná práce i s mým rypákem, ale hledat rozrušenou uživatelku Síly je trochu snazší, pokud se správně soustředíte. Jakmile jsem měl přibližný směr, vyrazil jsem rychlým tempem kupředu, přelézajíc při tom padlé stromy s vyloženou hravostí.
Po ďalších dvoch hodinách sedenia pod stromom ma napadlo, že by som mohla skúsiť vytrhnúť pár stromov, aby som upútala pozornosť. Nakoniec som od toho nápadu upustila a vydala sa prechádzkovým krokom po cestičke, nech už ma zavedie kamkoľvek.
Já mezitím opustil skalnatou část džungle a v následujícím úseku se mi běželo ještě lépe. Občasná zastavení na kontrolu směru mě sice na moment zastavila, ale rychlost, s jakou jsem se k cíli blížil, byla dosti impozantní. Inu, hadí sádlo je hadí sádlo.
Brzy jsem se dostal tak blízko, že mi nebylo potřeba Síly, abych Sagwen cítil. Problém byl, jak se k ní dostat, aniž by se lekla a udělala nějakou blbost. Volání se minule moc neosvědčilo, takže to chce trochu jinou metodu. Očividně šla pomalu, není divu, po noci bez jídla a ohně, takže bych možná mohl zkusit si ji trochu nadběhnout. Vzal jsem to obloukem a teprve když už jsem byl přímo v její cestě mi došlo, co jsem za kus vola, že se snažím nadběhnout někomu, kdo vidí Silou...
Presne z toho dôvodu som už sústredená na wookieho vyšla spoza ďalšej zákruty na cestičke. Zastavila som po pár krokoch, aby aj on mal očný kontakt so mnou. Nevedela som ako zareagovať na to, že sa mi takto postavil do cesty. Mohlo to znamenať iba jediné. Ale ja sa nenechám zaskočiť. Bojovne som zdvihla palicu a vnímajúc každý centimeter čo ma delil od wookieho som sa pripravila na ďalší jeho úskok, ktorých mal v zásobe určite ešte niekoľko.
[„Omlouvám se,“] začal jsem na uvítanou, když už bylo jasné, že o mně ví. Ono se to dost těžko s něčím pletlo, když tam stála a vypadala, že mě chce zabít.
[„Hada jsem snědl celého, ale když nebudeš dělat blbosti, tak zvládnu chytit dalšího a možná ještě lepšího.“] Co by, jistě jich tu je kolem víc než kolik bych dokázal sníst, což je úctyhodné číslo, akorát mě tak zpětně napadá, že to asi nebyla ta věc, kterou chtěla slyšet.
„Čo odomňa chcete?“, zvolala som naňho na oplátku. Nikto iný ma tak nerozrušoval každou vetou ako tento wookie. Vraj hady. „Nacpite si svojich hadov do krka!“
Hmm, takže na hady taky není. Jessica proti nim nic neměla, ale je pravda, že na Parlara VII bylo hadů málo a nějakého pořádného jsem čapnul až ke konci pobytu, kdy už poslušně baštila i žížaly.
[„Dobře, jak chceš,“] kapituloval jsem částečně, [„hady budu jíst sám, brouky taky, ale něco sníst musíš. Moc toho tu neroste, ale támhlety banáfíky vypadají vyloženě zrale,“] ukázal jsem na trs žlutých plodů na vysoké palmě kousek stranou. Vylezu tam, o tom žádná, i když v kořenech té palmy bude nejspíš jídla mnohem víc. Což bych před ní ale asi ještě chvilku neměl zmiňovat.
„Ako viete, že som hladná?“, ešte podozrievavejšie som si ho premerala.
[„Divil bych se, kdybys nebyla,“] odpověděl jsem bleskově a došlo mi, že sám začínám hlad pociťovat taky. Na čerstvém vzduchu jednomu vyhládne vždycky, tuplem mně. [„Po dni v mokré džungli a,“] lehce jsem začenichal, jestli neucítím kouř, ale nic takového z ní cítit nebylo, [„noci bez ohně. Jestli nejsi robot, měla bys něco sníst.“]
Olej tady asi nenajdu, leda že by se spokojila s nějakou jeho rostlinnou náhražkou.
„Už nikdy žiadne chrobáky, slimáky, červy a hady?“, sklonila som palicu.
[„To ti rozhodně slíbit nemůžu, to bys umřela hlady.“] I kdyby po mně skočila, nějak to dopadne, rozhodně jí nebudu lhát jen proto, abych z toho vyšel učesaný.
[„Ale jestli ti to tak vadí, tak ti budu hledat ty lepší, proložíme to nějakým tím ovocem a když to trochu povaříme, uvidíš, že to může být lepší než leckterá školní jídelna.“] To jsem jí v podstatě neřekl nic nového, ale neuškodí to ještě jednou zmínit.
Pri myšlienke na chrobáky sa mi znova začal skrúcať žalúdok a hlad bol rázom fuč.
„To radšej budem jesť kamene.“
[„Tak to bych moc nedoporučoval,“] prohodil jsem lehkovážně, [„trochu špatně se tráví.“]
Jí to samozřejmě muselo být jasné, ale trochu odlehčit situaci by snad nemuselo být od věci. Pátral jsem v paměti, jestli byla Jessica taky takhle tvrdohlavá, ale došel jsem k jednoznačnému závěru, že ne. Sice mě chvíli nenáviděla a nebyla moc slušná, ale nakonec toho brouka prostě snědla. Aby taky ne, když jsem se kvůli němu málem utopil.
[„Ještě můžeme zkusit ryby, ale bude to chtít štěstí,“] rezignoval jsem nakonec při pohledu na všechnu tu vodu kolem i nad námi a přemýšlel, co říkala ona naučná publikace o jedovatosti zdejších vodních oblud.
„Ryby znejú lákavo..“ náhle mi vyhládlo.
[„Nicméně se cítím povinen ti říct, že nejsou ani z půlky tak výživné jako většina brouků a že taky nemusíme nic chytit.“] Což byla ostatně pravda, rybaření byl vždycky hazard a já do něho šel jen málokdy, vzhledem k tomu, že spousta mnohem lepšího jídla se válela pod každým trouchnivějícím stromem.
[„Ale zkusíme to tedy, pokud neutečeš,“] pronesl jsem bez sebemenšího náznaku rýpání, ačkoliv to tak možná mohlo vyznít, [„dneska bych chtěl ujít ještě pár kilometrů, než padne noc.“]
Vlastně jsem na nic moc nečekal a automaticky jsem se otočil k vodní hladině, která prosvítala skrz stromy. Kořenový systém pobřežních stromů byl i tady impozantní, ale s trochou štěstí se na to nenabodneme a něco chytíme. K tomuto účelu jsem osvědčenou metodou vyrobil z palmových listů dva špagáty, na jejich konce humpolácky uvázal dva nedobrovolné červíky a šlo se. Bez háčků sice budeme muset být rychlí, ale s trochou štěstí se to nějaké rybě zapříčí v krku aspoň na chvíli.
„Pokiaľ mi nebudete nútit chrobáky, tak sme dohodnutí.“
Pomyslím si něco o úpadku instinktů, odhodlání přežít a celkové soběstačnosti, ale nahlas neřeknu nic a lezu po větvích nad hladinu, abych tam mohl spustit svou udici, pokud se tomu tak dá vůbec říct.
Sagwen mě napodobila a lezla též, takže jsem mohl této její dočasné zaměstnanosti využít k tomu, abych bez jejího vědomí snědl nějakou obojživelnou potvoru, co seděla na klacku pode mnou a nebyla dost rychlá. Chutnala jako kuře.
Beze slova jsme tam seděli a čekali, jestli jedna z těch zatracených ryb bude dost blbá na to, aby nám sezobla návnadu, ale nějak se nezdálo, že nám chtějí udělat radost.
[„No, oheň budeme muset asi rozdělat tak jako tak,“] pronesl jsem asi po hodině rezignovaně, sundal si plášť i boty, hodil to všechno na břeh a jednoduše se nahnul nad vodu, abych lovil po kočičím způsobu. Prozřetelnost, jaká mě donutila sundat si oblečení, se vyplatila prakticky okamžitě, neboť jsem se zmocnil mrchy tak veliké, že její škubnutí shodilo mě za ní do jezera. Neunikla ovšem, drápky jsou drápky, a brzy se točila nad ohništěm.
S plnším žalúdkom som sa hneď cítila lepšie. „Aký je teraz plán?", spýtala som sa nedočkavo.
Tak jo, jedna krize byla zažehnána, i když za cenu znatelného zdržení. Přeci jen, když člověk promarní pár hodin lovem a přípravou zubaté svině, nemůže pak čekat, že za zbytek dne ujde stejnou vzdálenost.
[„Pro začátek bych asi zkusil připravit pár ryb s sebou do zásoby, tohle nemůžeme dělat každý den,“] shrnul jsem jednoduše plány a jak jsem řekl, tak jsem taky vykonal. Za půl hodiny se na klacku udilo dalších pět menších chuděr, které snad zítra a pozítří ještě nějak vydrží a ochrání Sagwen před nutností jíst brouky. Já se nadlábl právě jimi a když jsme zbudovali další, tentokrát neplánovaný provizorní přístřešek, nějaký déšť nás vůbec nemohl rozházet.
Před námi tak pořád byly čtyři dny chůze a pravděpodobnost, že v jídelníčku dojde na členovce, se nebezpečně zvyšovala každou minutou.
-
Pět dní poté, co jsem zamířil na dovolenou do pralesa, jsme konečně dospěli k povědomému jezeru. Kolem dokola hustá džungle, jaké už měla Sagwen nejspíš dost na zbytek života, a přesto jsem věděl, že tam nás čeká pomyslná záchrana, profesionálně připravená večeře a hlavně sprcha. A fakt, že jsme sem došli sami, tu radost jen posiloval.
Ani jsem nemusel využívat záložního plánu, i když to tak dlouhou dobu vypadalo. V případě, že se nevrátíme do zítřejšího rána, měla totiž Joya rozjet záchrannou akci a snažit se lokalizovat titěrnou vysílačku, kterou jsem měl zašitou v botě. Samozřejmě o tom věděla jen ona a samozřejmě by to znamenalo, že se výcvik v terénu prostě nepovedl, ale bylo fajn mít nějaký plán C.
Zatímco jsme obcházeli jezero, přemýšlel jsem, co tam tak mohli bez mého dohledu celou tu dobu dělat. Těžbu rozjeli ještě když jsem tam byl, zabydlení už byli prakticky taky, s trochou štěstí se jim doteď povedlo zasypat zbytečně nebezpečné tunely na východ od základny a neumřít při tom. Vůbec by bylo strašně super vrátit se a zjistit, že je všechno v klidu.
Teprve když jsme si to oba suverénně namířili k hlavnímu vchodu, došlo mi, že jsem Joyu požádal ještě o jednu věc, a to sice aby si udělala menší výlet za některým ze svých kontaktů ve Vnějším okraji a provedla jednoduchý obchod - výměnu krystalů za kredity. Ne všechny, samozřejmě, protože některé věci je tady, daleko od Jádra, jednodušší kupovat přímo za ně, ale najdou se výjimky. Tak například investice do palíren na Chrchlu mi asi v naturáliích nevezmou, rovněž tak Wyrrgullhuk bude patrně chtít zaplatit v kreditech. Množství jsem tak doporučil rozdělit na dvě poloviny a pokud vše šlo dobře, jistá fiktivní těžební společnost by teď měla mít na účtě docela dost peněz. Pokud počítám peníze od Chlouppka a výhru v limonádové soutěži, mínus náklady na koupi Zeleného lampionu a těžebních droidů, mělo by to dělat nějaké čtyři miliony kreditů a s tím se rozhodně něco udělat dá. Když vrazím půlku do chlastu a čtvrtku do stíhaček, rezervní fond pořád vypadá použitelně a navíc se teď bude pomalu sám doplňovat.
Konečně jsme našli hlavní vchod, rafinovaně skrytý jak vegetací, tak balvanem úctyhodných rozměrů, už se blížilo poledne. Na vrátnici, dalo-li se to tak vůbec nazvat, nikdo nehlídal, ale to se dalo pochopit. Všichni měli nejspíš spoustu práce s něčím tam dole a navíc i nám, kdo jsme o něm věděli, trvalo jeho nalezené skoro půl hodiny. A až uvedu do provozu svoji kapesní kvantovou díru, nenajde to tady už nikdy nikdo.
[„Hej hola, jsem doma,“] zahlaholil jsem, jakmile se před námi otevřela hlavní jeskyně, a z mojí kanceláře nám naproti vyšla pestrobarevně oděná Zeltronka.
„Taky bylo na čase, to papírování už mě nebaví,“ říkala a tvářila se smrtelně vážně, ale mně bylo jasné, že si mě jen dobírá, bestie jedna růžová.
[„A já doufal, že se sama přihlásíš jako sekretářka,“] oplatil jsem jí to trochu nemotorně, došel až k zábradlí kolem točité rampy, opřel se o něj a koukal dolů. Až tady nahoře bylo slyšet, že se tam dole někdo řeže násadami od košťat. Byli sice docela daleko a v šeru, ale soudě podle velikosti to nemohl být nikdo jiný než Vooj-tae a Peelo. Docela jim to šlo, ale připomnělo mi to, že profesionálního šermíře pořád nemáme. Budu muset vytáhnout eso z rukávu.
Sagwen využila chvíle ticha k tomu, aby se vytratila do sprchy, což jsem jí samozřejmě nemohl odpírat. I já jsem se na ni teď docela těšil.
[„Stalo se něco, o čem bych měl vědět?“] zeptal jsem se, ale nadále jsem civěl tam dolů. Bude to tu chtít trochu přisvětlit.
„Nic moc,“ začala Joya a když jsem se na ni konečně otočil, vyrazila směrem do kanceláře. Následoval jsem ji a v hlavě si stavěl trasu další cesty tam ven, protože to bude chtít trochu plánování.
„Krystaly jsem prodala, trhlo to tři a půl milionu a prý se příště máme stavit zase tam,“ no vida, takže jsme v plusu ještě víc, než jsem čekal, možná bych mohl koupit i kus místní radnice, „tunely na východě jsme zasypali, už se tamtudy dovnitř dostat nedá, ale na západě je jedna jeskyně, kde si chce Rahm zařídit zahrádku.“ Pokrčila rameny, jako by s tím nechtěla mít nic společného, mně to naopak přišlo jako výborný nápad. Rozhodně lepší, než tam mít bezprizorní jeskyni a jíst furt jen ryby.
„Droidi šlapou jako na drátkách, našli teď i jednu sluj s krystaly, která se táhne pár kilometrů přímo dolů, což mi připomíná, že když tu sedíme na hroudě peněz, budu chtít podíly,“ usmála se sladce jako zmrzlina s příchutí cukru a tím mě neskonale pobavila. Copak jsem jí už dávno neřekl, že to je samozřejmost? Zejména když bude brzy figurovat jako generální ředitelka oné fiktivní těžební společnosti?
„Z jednoho prázdného pokoje jsme museli udělat provizorní ošetřovnu, jinak by se ten brouk bláznivá asi pomátl, a taky jsem mu musela slíbit, že s ním skočíš na nákup. Obnovování databáze se nikam nepohnulo,“ pokračovala, „ale inventura skladů přinesla docela zajímavé výsledky, seznam máš támhle.“ To mě zajímalo, ale mohlo to počkat, takže jsem se ukázanému seznamu zatím nevěnoval. O databázi jsem si ani předtím nedělal iluze a ostatně jsem ani nemusel, protože mi už dávno v hlavě vyklíčil plán, jak si pořídit jednu trochu spolehlivější.
„Fúzní generátor jede na šest procent, maskování je připravené k zapnutí a blíží se k nám pěkná tropická bouřka. To je asi všechno, takže mazej do sprchy, než od tebe chytnu nějaké pralesní blechy. Pokud nevíš, co to sprcha je, máš to v pokoji a teče z toho voda, šup,“ odmávla mě dramaticky, ale bylo jasně vidět, že přehrává.
[„Taky jsi mi chyběla,“] odpověděl jsem v podobném duchu, usmál se od ucha k uchu a vypravil se po rampě dolů. Udatní šermíři se mezitím přesunuli někam jinam a celou cestu až do svého pokoje jsem nepotkal živou duši.
Ve sprše jsem po nezvykle dlouhém pobytu tam venku strávil nezvykle dlouhou dobu, ale vyhládlo mi při tom naprosto standardně, takže po patřičném vyfénování poslední kapky z kožichu jsem se rozhodl navštívit místní kuchyni.
Cestou tam jsem potkal Rahma, který sice seděl v chodbě, ale možná právě proto ho dost dobře nešlo přehlédnout, když jí svým mohutným tělem polovinu zabarikádoval.
[„Nazdárek,“] spustil jsem už z dálky, aby se mě třeba nelekl, a teprve pak mi došlo, že jsme spolu vlastně ještě vůbec nemluvili o samotě. Premiéra jak má být, v té tmavé chodbě a vůbec.
„Zdravím, mistře,“ otočil se bleskově mým směrem a byl uctivý, až mě to skoro ranilo. Navíc vypadal, že chce říct něco dalšího, takže jsem se vedle něj zastavil a čekal tam, než z něj něco vypadlo.
„Jak bylo venku?“ začal nenápadně.
[„Nádhera, ani moc nepršelo,“] odvětil jsem pravdivě a skoro litoval, že už je po všem, [„a zdejší brouci jsou vyloženě znamenití. Škoda, že ta zelenina je docela hnusná.“] Kořínky a listí čehokoliv většinou jím až jako poslední možnost, pokud neseženu brouky, ale i když k tomu dojde, zpravidla to i nějak chutná, což se o zdejších výhoncích a lijánách moc říct nedá. Důležité ale bylo, že jsem nešťastnému zahrádkáři tak trochu nahrál.
„Mohl bych pěstovat naši vlastní zeleninu, kdyby to nevadilo.“ Je až fascinující, jak strašně tiše pípal, když byl ve skutečnosti ještě o dvě hlavy větší než já a v souboji jeden na jednoho bych proti němu nevsadil ani na AT-TE.
[„To by bylo super,“] přitakal jsem. [„Ta západní jeskyně se na to použít dá?“]
Na nadhozený dotaz zareagoval dokonce lépe, než jsem čekal, takže bylo rázem o stydlivku méně a o plán na založení zahrady více.
„Dá, když tam zavedu světla a zavlažování, stěny jsou tlusté dost. Děkuju.“ On toho moc nenamluví, jak jsem si všiml, takže tohle byl opravdu hodně velký úspěch.
[„Když tam vypěstuješ pár reythských oříšků, bude mi to jako poděkování bohatě stačit. Ale to mi připomíná, že pro sazenice se budu moct stavit asi nejdřív za pár dní, nevadí?“] Teď jsem to byl pro změnu já, kdo vypadal zkroušeně. Protože dát někomu povolení ke stavbě je jedna věc, ale dát mu k tomu i výbavu je zase trochu něco jiného.
„Nejdřív to stejně musím připravit,“ odmávl mé obavy, ještě jednou poděkoval a zmizel, nepochybně šel někde ve skladišti hledat krumpáč. Já pokračoval směrem, který mi velel žaludek a brzy i nos. Ne že by ta rybina byla cítit nějak extrémně moc, ale můj čenich je tak trochu přecitlivělý, což občas není moc velká výhoda.
V jídelně, celkem velké místnosti se šesti stoly pro deset lidí, bylo rovněž pološero, ale nebyla vyloženě prázdná. U jednoho stolu seděli Neva s Miou, oba zabráni do diskuse nad nějakým náčrtkem, a v nejodlehlejším koutě posedával náš zdravotník, podobně zabrán do misky s něčím, co vypadalo jako mořské řasy. Přistoupil jsem k pultu, na jehož kuchyňské straně stál obstarožní robot, jakých je ve vojenských vývařovnách po galaxii pořád vidět celkem dost, a zahleděl se do kuchyně za jeho kovovými zády.
„Dnešní ryba je pstruh á la créme,“ spustil robot, když mu senzory oznámily moji přítomnost, ale dál nereagoval. Nereagoval jsem ani já, protože mou pozornost okamžitě upoutalo něco jiného. V kuchyni se totiž kromě dalších několika droidích kuchařů, pár obrovských kotlů a taky nezbytné trouby nacházela ještě Fosh, která mě momentálně zaujala úchvatným soubojem s něčím, co vypadalo jako kříženec chobotnice a papouška. Ne že by to mělo peří, ale hrálo to všemi barvami a podobně to řvalo.
Nautolanka řvala podobně a mrštila tvorem přes celou místnost, takže skončil v kastrolu nad sporákem, ale ihned se z něj sápal ven. Kuchařka začátečnice mu byla v patách, přirazila na hrnec poklici, čímž tvora obrala o dvě končetiny z dvanácti, a následně uzavřeným hrncem doslova práskla na rozpálenou plotýnku vedle. Otřela si zpocené čelo, tato aktivita ji zjevně už nějakou dobu zaměstnávala, a teprve pak si všimla mě.
[„Neměl jsem tušení, že je tu k vaření potřeba kurz sebeobrany,“] pravil jsem pobaveně, pozorujíc jak hrnec syčí a pokouší se dostat z žáru.
„Obvykle ne,“ přitakala zelená kuchařka a sklopila ta obrovská černá kukadla, „ale tyhle potvory jsou po smrti ještě nějakou dobu strašně aktivní. Normálně je dávám do mrazáku, ale tahle mi utekla.“ Utekla, hm, asi jsou aktivnější, než bych si býval představoval, na mrtvoly. Je dobré mít tu někoho, kdo se ve zdejších rybách vyzná.
[„Můžu to pak ochutnat?“] zeptal jsem se nenápadně, jestli si to třeba nesyslí jako kdejakou lahůdku pro sebe, a byl jsem příjemně překvapen.
„Rozhodně, ale možná bych doporučovala spíš dnešní hlavní nabídku, tohle není až tak dobré a občas se hýbe i uvařená.“ Asi jí nedošlo, že tím můj zájem rozhodně neopadne.
[„Posledních pět dní jsem jedl brouky, žížaly, žáby a hady, zpravidla syrové,“] vysvětlil jsem jí jednoduše, [„na tuhle delikatesu si klidně počkám.“]
Usmála se, přikývla a já si šel počkat, jak jsem slíbil. Neva s Miou mezitím odešli, dost pravděpodobně něco rozebírat nebo skládat, zbyl tam jen náš broučí medik a jemu se radši o svých stravovacích návycích nebudu moc zmiňovat, aby to nebral osobně.
[„Jak je?“] zeptal jsem se po chvíli trapného ticha, které narušovaly jen tlumené zvuky z kuchyně a jeho pravidelné žvýkání. Žvýkání ustalo, jeho oči mě nekompromisně zaměřily a přišlo to, co jsem očekával nejméně: odpověď. Její podoba už mě tolik nepřekvapila.
„Nerozumím,“ pravil jednoduše. Těžko se mu divit, je vlastně skoro zázrak, že všichni ostatní obyvatelé tohoto komplexu neměli se shyriiwookem problémy.
„Ale budu potřebovat zásoby. Bactu. Nástroje. Nic. Tu. Není.“ Váhal jsem, jestli to říká tak pomalu proto, abych mu rozuměl, nebo prostě takový je, ale radši jsem bez prodlev kývl na souhlas a palcem vzhůru mu naznačil, že to nebude žádný problém. Ani sehnat mu překladač.
Seděl jsem tam dalších deset dlouhých minut, než se z kuchyně ozvala rána a následně se nad pultem objevila zelená hlava ohlašující, že to mám hotové.
„Dnešní ryba je pstruh á la créme,“ ohlásil droid, ale já si pouze převzal uvařenou chobotnici nabodnutou na jehle a slušně za ni poděkoval. Chutnala jako kuře.
„Můžu se na něco zeptat?“ vypadlo nakonec z Fosh, která si během mých prvních soust vytáhla vlastní porci dnešní ryby, položila ji na pult, celý ho přelezla a skončila rázem vedle mě. S plnou pusou je neslušné mluvit, s čímž si sice obvykle nedělám těžkou hlavu, ale teď jsem prostě kývl. Byla to fakt hodně dobrá chobotnice.
„Paní Tann mi nikdy nedovolila prozkoumat dno jezera, abych náhodou neutekla,“ povídala pomalu a v tu chvíli mi chobotnice dala suverénní facku. Má štěstí, že je tak dobrá, jinak bych ji nejspíš za trest nedojedl. Fosh se tím nenechala vyvést z míry a pokračovala. „Ale když teď víte, že utéct nechci, můžu se proplavat i dál?“
Ty černé oči by mě nejspíš donutily říct ano i kdybych nechtěl, ale já s tím v zásadě nejen neměl problém, mně to přišlo jako další dost dobrý nápad. Proč se mě na to samé neptali na začátku?
[„Jasně že můžeš,“] souhlasil jsem, když se mi povedlo spolknout další sousto, [„jenom nezapomeň někomu říct, že jsi venku, a buď opatrná. Kdo ví, co tam žije.“] Kromě chobotnic, co vás jsou po smrti schopné zmlátit, samozřejmě.
Co si vybavuji ze záznamů, o místních vodních tvorech se toho skutečně moc neví a další průzkum celé té vodní říše ani neprobíhal. Možná bych jí měl věnovat tu svoji vysílačku, pro všechny případy.
Poděkovala, uklonila se až jí chapadla mávala všude kolem a zakousla se do své ryby.
[„A ještě jednu podmínku mám,“] dodal jsem po dalším polknutí a neušlo mi, jak v očekávání nejhoršího strnula, [„naučíš mě chytat a vařit tuhle potvoru.“] S tím ochotně souhlasila a zbytek našeho oběda se odehrával beze slov, pouze za masivního mlaskání a dalších zvuků ne zrovna podle etikety.
Ten ale taky netrval věčně, Fosh ohlásila, že si jde na chvilku zaplavat a odhopsala, já dojedl poslední chapadlo a odebral se též někam jinam, konkrétně do přednáškového sálu. Ten neprošel žádnými úpravami jednoduše proto, že prakticky nemusel. Obrovská obrazovka přes celou jednu stěnu, řečnický pultík kousek před ním a deset řad lavic zvedajících se od první vpředu až po tu nejvyšší u dveří, to všechno půjde k výuce použít víc jak dostatečně. Možná bylo příhodné, že jsem s psaním kolaudačního projevu začal právě tady.
Dny plynuly, venku zase tradičně pršelo a uvnitř bylo pořád co dělat. Sem tam se za mnou stavila Nina, která si svého postu školníka vyloženě užívala, a přinesla s sebou nějakou převzácnou holoknihu z archivu beletrie. Byl jsem pochopitelně rád, že alespoň tahle data, která byla v separátní databázi, přežila prakticky bez újmy, ale taktické informace Separatistů bych asi viděl radši.
Na druhou stranu už mi ale do té války tam venku nic není, napomenul jsem se. Republika nejspíš vyhraje i bez mého zásahu a i když prohraje, nám to může být jedno. My budeme čekat.
Celé tři dny jsem zamýšlel odletět a odškrtnout si dalších pár položek na seznamu nezbytností, jenže Mia z nějakého důvodu rozebrala Jungle Jet a prováděla kompletní diagnostiku a údržbu hypermotorů. Když jsem uzřel hangár, po kterém byla všude roztahaná střeva mojí naleštěné hračky, ani jsem neměl sílu ji jako správný bručoun seřvat, a radši jsem se dál věnoval sylabu a úvodnímu projevu.
Ten samý den mi Vooj-tae vítězoslavně oznámil, že pralesní ořech vržený z horního patra se po dopadu na podlahu rozpadne na něco mezi sedmi sty šedesáti třemi a osmi sty dvanácti kousky. Pochválil jsem ho za tuto průkopnickou činnost a nenápadně ho nasměroval do technické místnosti, kde se podle inventáře nacházely také čtyři cvičné světelné meče. To by mělo na chvíli udržet podlahu čistou a zaměstná to i Lempixe při ošetřování popálenin.
Dva dny před odletem se vrátili mistr Denyzz a hraběnka de Royac, u nichž jsem si zcela upřímně nevšiml, že jsou pryč. Očividně objevovali krásy zdejších měst, ne nezbytně spolu, a večer nám nad lahví rumu kapitána Starka docela rychle utekl.
Den před odletem jsem měl hotový jeden odstavec projevu a zápisník s ním jsem ztratil někde mezi cvičným soubojem se Sagwen a inspekcí Rahmovy zahradní jeskyně. Zařídil si to tam opravdu na jedničku, rozvody energie natáhl lépe než lecjaký profesionální elektrikář, vodu dokonce napojil na separátní zdroj, takže sprchy tím nebudou dotčeny, a navozil dovnitř takové množství pralesní hlíny, že to snad musel seškrábat z pár hektarů. Chyběla mu jen setba, takže tam zatím, prý na zkoušku, nasázel nějaké místní plodiny, než přivezu něco vhodnějšího.
V den odletu jsem poděkoval Mie, že dala loď zase do kupy a ani jí nezbylo moc součástek, opět jmenoval Joyce svým zástupcem a vysvětlil Sagwen, že letím na Coruscant, takže se mnou nemůže, tak ať si za domácí úkol vyhledá výživové tabulky jednotlivých druhů brouků a porovná je s ovocem a rybami.
Před samotným odletem ke hvězdám jsem ještě hodil slečnu mechaničku do Fogsmeade, kde se podle vlastních slov chtěla poohlédnout po jednom hovadu, a pak už mě uvítala uklidňující modř hyperprostoru. Tenhle výlet mi nicméně připomněl, že dalších pár peněz musím vrazit do nějakého rychlejšího a hlavně méně okázalého dopravního spojení mezi městem a akademií. Možná nějaké menší metro s cílovou stanicí pod hospodou, to by mělo styl.
Coruscant mě přivítal klasickou dopravní zácpou, ale bez újmy se mi podařilo přistát dost stranou od Senátu i Chrámu, abych unikl jejich pozornosti a zároveň aby mi loď někdo nečmajzl. Ještě odtamtud jsem pak převedl jeden a půl milionu kreditů na účet jistého wookieeského obchodníka s dodatkem, že pokud budou ty N-1 dražší, rozdíl samozřejmě doplatím.
Dostat se městskou hromadnou dopravou až k budově, která mi byla po odletu z Kashyyyku náhradním domovem, problém nebyl. Mnohem horší bylo v jeho okolí sehnat solidní obchod s ovocem a zeleninou a taky nějaký ten rum, to všechno samozřejmě pro mou bývalou padawan, která pořád leží na ošetřovně a já už ji prostě musím dostat pryč, ideálně na Miu Leptonis IV.
Když jsem vcházel do Chrámu, se síťovkou a dvěma melouny plnými rumu, nemohl jsem tušit, že si mě Radní okamžitě povolají na kobereček, ale melounů jsem se kvůli takové banalitě prostě vzdát nehodlal.
Navíc jsem tam nestrávil víc jak deset minut, mistři se mě jednoduše zeptali, kde jsem se od posledního hlášení z Naboo flákal, já jim řekl, že jsem dál sledoval Taco Donose, leč Síla mi nebyla nakloněna a stopa vychladla u Nal Hutta. Že jsem se po té štvanici vrátil sem, to mi nikdo nezazlíval, dost možná si byli vědomi toho, že většina rytířů by teď, během války, kvůli pronásledování jednoho padlého Jedie rozhodně nestrávila mimo pole tak dlouhou dobu.
Takže mě propustili, já jim svým vlastním způsobem poděkoval, řekl ať mi vlezou na hrb a konečně se dostal na ošetřovnu. Jessica už na tom byla mnohem lépe, i když rekonvalescenci určitě potřebovat bude, ale zvládneme to nejspíš i my. Po krátkém rozhovoru souhlasila, že se přiletí podívat, což mi bohatě stačilo, a když jsem jí tam nechával ovoce, zbývala mi už jen věc poslední. Dost možná úplně poslední, protože se sem nejspíš už nikdy nevrátím.
Procházku skrz tiché chodby Chrámu jsem nijak neurychloval, využíval jsem poslední příležitosti zapamatovat si to tady v době, kdy Řád ještě není vyloženě v troskách, i když zlatá éra už dávno minula. Hloučky padawanů, tak častý jev v dobách mého vlastního mládí, nebyly nikde k vidění, potkal jsem sotva pět dalších bytostí, ačkoliv jsem Chrám prošel prakticky celý včetně Zahrady tisíce fontán.
Nakonec jsem se dostal až do archivů, lépe řečeno k počítačovému jádru. Když jsem o svém záměru zkopírovat si ho na přenosný disk informoval Nevu, chudáka malého ten smích málem zabil, ale když se vzpamatoval, vyrobil nějaké chrastítko, se kterým to prý možné i bude.
Moc jsem ho neposlouchal, ale podle všeho to mělo vytvořit spojení mezi tímhle počítačem a naší databází v jeskyni, všechno samozřejmě přes několik odboček, které později zameteme. Podle návodu jsem zařízení připojil a když to píplo, využil jsem potřebného času k sesmolení malého dopisu pro kohokoliv, kdo sem přijde jako první. Papír i tužku jsem s sebou právě pro tento účel tahal celý den.
„Vážení a drazí,“ začínal dopis, když jsem po pěti minutách ostření konečně přiložil tužku k papíru. Nepsalo se to úplně snadno, co si budeme povídat.
„Už mě to tady pěkně sere, odcházím do důchodu. Netřeba mi psát ani posílat poděkování, oslavte to klidně a spořádaně třeba s kancléřem, v dutině stromu vedle vodopádu třicet devět máte malý dárek.“ Té lahve parádního šnapsu byla sice škoda, když to nejspíš vyhodí, ale nebudu aspoň za skrblíka, žeano.
„Jdu si postavit vlastní Chrám, s blackjackem a děvkama, až bude po válce, možná vás tam i pozvu,“ napsal jsem nakonec decentní vtípek, ač mi něco říkalo, že toho možná budu litovat, a po podepsání to přilepil k centrálnímu pilíři malinovou žvýkačkou.
Stahování dat ale ještě nebylo hotové, koneckonců to asi bude pěkná hromada písmenek, takže jsem si vedle sedl, hodil nohy na stůl a málem usnul. Po dalších deseti minutách jsem pak usnul úplně a probudil mě až mokrý čumák dotýkající se toho mého. V oprávněném úleku jsem otevřel oči a hleděl tak na pár očí jiných, který patřil mému domácímu mazlíčkovi.
Je ovšem pravda, že poslední dobou mi Blumu, modrou opičku z Kashyyyku, v podstatě pořád hlídala mistryně Nu, takže už to byl spíš mazlíček její, ale zjevně si mě ještě pamatovala a okamžitě mi zamířila do kapsy, kde jsem většinou nosil její oblíbené bobule. Teď tam k jejímu překvapení nebylo nic, jsem já to ale mizera.
Po chvilce drbání za ušima jsem nicméně zhodnotil situaci, papír odlepil, přilepil ho na Blumu a po kontrole stahování, které už stihlo proběhnout, odpojil mašinku a odešel. Takže teď mám vyřešenou Jessicu, výpověď i databázi, můžeme letět o dům dál.
Moje další zastávka se může jevit jako trochu nečekaná, zejména proto, že jsem se o ní nikomu ani trochu nezmínil. Na měsíci, ke kterému jsem se právě přibližoval, jsem ovšem skutečně plánoval něco zařídit, ne jen doplnit palivo a letět dál. A pro trochu turistiky to byla destinace poněkud odlehlá a, co si budeme povídat, i dost hnusná.
Proletěl jsem vrchní vrstvou šedivé atmosféry, která mi nejspíš poškrábala lak na lodi, a začal sestupovat do hlubin Vertical City. Ze všech světů v galaxii byla totiž právě Nar Shaddaa tou, kde jsem měl momentálně největší šanci sehnat obstojného šermíře a učitele boje se světelným mečem.
Přistál jsem v asi nejdražším hangáru na celém měsíci, který byl ovšem krytý a zabezpečený, takže se to krátkodobě vyplatilo víc než hazard a hra o to, kdo mi loď ukradne jako první. Navíc bylo hned nedaleko moderní informační středisko, kde jsem si na terminálu vyhledal informace potřebné pro další hledání.
Hledat mrtvolu není až tak snadné, jak to občas prezentují ve filmech na Holonetu. Když ale onu mrtvolu za života znáte a víte, že není tak docela mrtvola, ono hledání se rázem podstatně zjednoduší. Za půl hodiny jsem měl v ruce seznam všech místních řemeslných výrobců chladných zbraní a taky kafe, které se tam dostalo nevím jak, ale chutnalo výtečně.
Nyní mě čekala vyhlídková jízda snad všemi hlavními třídami Vertical City, protože míst, která jsem musel prohlédnout, bylo neuvěřitelných sedmašedesát. Ještě v taxíku, jehož majitel toho dne značně zbohatl, jsem vyloučil čtyřiačtyřicet, jejichž majitelé nebyli lidé, obchodovali s podsvětím nebo se jednalo o podniky rodinné. Bohužel, tento filtr se ukázal poměrně nešťastným, neboť ani jeden ze zbývajících krámků neuspokojil moje potřeby. Trochu jsem tedy slevil a projel zbytek, což konečně mělo kýžený efekt.
Kovárna lomeno dílna číslo pět, oficiálně pojmenovaná všeříkajícím názvem Chana'ka'nakha, ležela v dolních patrech Modrého sektoru a měla pro zákazníky jen děsivě malou čekárnu se vzorníky, ale já toho nepotřeboval víc, neboť jsem okamžitě poznal prodavače. A on mě zjevně taky.
„Ale ne,“ začal a práskl s otevřeným časopisem, který měl právě rozečtený. „Neříkej, že na mě někdo přišel.“
[„Nepřišel,“] odvětil jsem a přiblížil se k pultu. Muž na druhé straně byl blonďatý až to bolelo, vypadal tak na atletických pětačtyřicet a snesl by oholit a opálit. Ačkoliv působil trochu unaveně a pobledle, já věděl, že i když mu je skoro šedesát, pořád by mě v souboji nejspíš celkem s přehledem vyklepl.
[„Jen jsem jel tak náhodou kolem a napadlo mě, že bys možná ocenil změnu prostředí.“]
Podíval se na mě, jako bych se snad zbláznil, a otevřel dveře vedle pultu, kterými mě vpustil dovnitř do prostoru pro zaměstnance. Podal mi ruku, ale stisk nebyl tak pevný jako dřív.
„To je mi tedy návštěva,“ usmál se, „nezavolá, nenapíše, ale po dvaceti letech se staví a chce chudáka mrtvolu odtrhnout od domova.“ Nezbylo mi než uznat, že má pravdu, ale to jsem koneckonců věděl už před příletem sem.
„Neblbni,“ pokračoval, aniž by mě nechal vysvětlit situaci, „na Chrám už jsem moc starý a mám tady závazky. Navíc,“ nadhodil nakonec a začal cosi lovit v náprsní kapse, „na tom zdravotně nejsem nejlíp.“ Jo, to úmrtní oznámení si pamatuju, sám jsem mu ho pak donesl.
[„Na Chrám se vykašli, dal jsem výpověď,“] odmávl jsem ho rukou, přičemž na něm bylo znát jisté překvapení, [„ale mám tu pár šikovných dětí, co by se jim hodil instruktor šermu, který má všech pět pohromadě.“] Ne že by byl Cin Drallig nějaký vyložený magor, ale ortodoxní Jedi to byl a zkusit získat jeho, to by byla pěkná taškařice.
„Tak ses přišel poohlédnout po mrtvole? To zní hodně zoufale,“ založil ruce na prsou a pobaveně si mě prohlížel. „Podívej, co se mě týče, já bych šel hned. Nar Shaddaa sice prospívá obchodu, je tu dost živlů co potřebují zbraně, ale přeci jen už jsem na to trošku starý. Ale žena se stěhovat nechce a děcka už to tu taky zvládají.“
Jeho ženu jsem neznal, ani tenkrát, když jsem mu kvůli ní pomohl do hrobu. Obrazně řečeno, samozřejmě, to skladiště sice vybuchlo se vší parádou a našlo se tam dost jeho věcí, ale to právě proto, že to tak chtěl.
„Můžeš ji zkusit přemluvit, za chvíli by měla přijít.“
[„To můžu,“] přitakal jsem a porozhlédl se po interiéru dílny, do které jsme právě vešli. Poměrně futuristicky zařízená kovárna jevila známky chorobného uklízení, ale těch pár čepelí na zdi budilo respekt ještě větší.
[„Kováře bychom užili taky,“] pokračoval jsem, [„byl bys nejlepší na celým měsíci a rozhodně se nemusel spokojit s takhle malou výhní.“] To byla trošku provokace, ale naštěstí si mě ještě pamatoval dost dobře na to, aby to pochopil.
„Tyhle zbraně dělali synové, já jim na nich spíš dělám zuby,“ přiznal se bez okolků, ale očividně byl nalomený. „Musel jsem tu trochu udělat pořádek a taky dávám lekce několika nadějným šermířům. Nechci vyjít ze cviku.“
Chtěl jsem začít o tom, jak by u nás ze cviku rozhodně nevyšel, jak mu zdejší protivníci sotva můžou stačit a jak by to vůbec bylo lepší, kdyby firmu nechal synům a šel se mnou, jenže v tu chvíli se otevřely druhé dveře a dovnitř vstoupila jeho žena. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby do mě okamžitě nezabodla pohled, nenamířila na mě ukazovákem a neřekla „TY!“
Já byl trochu v rozpacích. Lidi mi většinou přišli všichni stejní, nebo aspoň hodně podobní, ale její tón naznačoval, že bych si ji asi pamatovat měl. Lovil jsem v paměti, leč bezvýsledně, a Yussi se nezdál, že by mi chtěl nějak pomoct.
Žena k němu nicméně barvou pleti docela ladila, věkem rovněž, jen mi už na první pohled přišla trochu aktivnější. Jestli kvůli ní předstíral smrt, asi bych si neměl dělat iluze, že bez ní někam poletí sám.
„Ty si mě vůbec nepamatuješ, co?“ vyštěkla žena pobaveně, ale počáteční energie z ní tak nějak vyzářila. Už vypadala taky spíš pobaveně než agresivně.
„Aargonar, asi třicet let zpátky?“ poradila mi nakonec a aby mou náhle se objevivší myšlenku potvrdila, luskla prsty. Z dlaně jí vyskočila drobná jiskřička, v přítmí kovárny docela dobře patrná, ale rozhodně nijak impozantní.
[„Yari?“] zeptal jsem se víceméně mimovolně, protože jsem si tím jménem byl skoro jistý, a její kývnutí mi to jen potvrdilo. Cesty Síly jsou skutečně nevyzpytatelné, neboť jak jinak by člověk mohl vysvětlit, že se jeden mistr Jedi nechá papírově zabít, aby mohl strávit zbytek života s padlou padawan, kterou jsem papírově zabil taky já? Klišé kam se podíváš.
Jasně jsem si teď vzpomínal na tu zatracenou pouštní planetu, kam mě ještě jako padawana poslali v jejích stopách. Na moje rvačky s ní a nakonec na to, jak mě naučila metat blesky, když jsem jí slíbil pomoct. Ukázalo se totiž, že není ani tak temná, jako zmatená, což by ji ovšem tak jako tak mohlo stát život. Zakamufloval jsem její smrt výbuchem, klasika, a od té doby o ní neslyšel.
„Trošku jsem dospěla,“ shrnula to, když jí asi neušel můj pohled, kterým jsem zkoumal její vrásky a počínající šediny. Čas si s ní za tu dobu dost nevybíravě pohrál. Pozvali mě dál, uvařili kafe a došlo k tradiční výměně životopisných údajů. Dozvěděl jsem se, jak chvilku poletovala po galaxii, až se nakonec téměř úplně vzdala užívání Síly, jak našla Yussiho a jak spolu založili rodinu. Teď je oběma jejím synům přes dvacet a oba jsou zruční obchodníci i kováři, takže už nějakou dobu naléhala na manžela, ať jim podnik předá. Teď konečně přišla nejvhodnější příležitost.
Když jsem se zeptal, jestli by jí nevadilo se z Nar Shaddaa odstěhovat na měsíc plný zeleně, kde by mohla strávit libovolně dlouhou dobu po boku svého druha a dalších několika osob citlivých k Síle, neváhala ani vteřinu, což konečně přesvědčilo i konzervativního šermíře.
Než jsem se odtamtud vymotal, stihla padnout tma, což ale takhle hluboko ve městě až tak moc neznamená. Řekl jsem jim, kde se sejdeme, a dal jim do zítřka čas na vyřízení všech potřebných věcí, sbalení a rozloučení. Chvilku jsem se vlastně cítil docela špatně, že rozbíjím rodinu, ale na druhou stranu nešlo o žádný násilný akt, navíc budou dost dobře moci zůstat v kontaktu i nadále, třeba se i navštěvovat, pokud budou chtít. Ale stejně mi něco říkalo, že lidská mentalita stejně přiměje mláďata radovat se, že jsou konečně svými pány.
Když jsem se taxíkem přesouval zpátky k lodi a přemýšlel, co s náhle získaným časem, upoutal mé oči holoplakát značné velikosti přímo na stěně jednoho z hangárů. A protože jsem potřeboval nějaké oživení mého kolaudačního téměřprojevu, tohle bylo tak trochu vysvobození.
Když jsme druhý den odlétali, já, Yussi, Yari a něco málo jejich věcí, nacházela se v nákladovém prostoru obrovská dřevěná bedna s pár dírami v horním víku, takových deset metrů široká, dva dlouhá i vysoká, z níž se ozývaly divné zvuky. Za letu jsem si dal tu práci a namaloval kolem dokola šipky, kudy neklopit, a taky všem odmítal prozradit, co že je uvnitř.
Protože překvapení tohohle formátu prostě nehodlám někomu zkazit, nejsem děvka.
-
Kdesi v bludišti Nar Shaddaa - současnost
Vysoký a svalnatý wookiee se v temnotě noci opíral o vzpěru lodi své lodi. Starej transportér líně stál v doku. Wyrrgy byl ještě nevrlý z celého incidentu, kdy ho málem omylem zabili za něco, co nespáchal. Ta banda podvraťáků, kvůli které se vše údajně sehrálo, se tu zatím neukázala. Smluvenou hodinu už dávno odvál čas. A wookiee postával pod lodí už skoro půl hodiny. Čím dýl zde stál, tím více se jeho mrzutost prohlubovala. Přemítal nad mnoha scénáři, proč se banda neobjevila. Ale nejvíc mu na mysli přišla možnost, ve které šéf kasina zjistil, kdo štěnici do jeho kanceláře dal. A tak na ně poslal své tvrdé hochy.
No, a jestli se to tak stalo, a i když s tím neměl Wyrrgy nic společného, přeci jen by bylo nejlepší odtud co nejdříve zmizet. Pokud ta banda zná trochu obchodní etiku, pozdní příchod na schůzku znamená žádný obchod. Navíc, Wyrrgy s nima ani o obchod zájem neměl. Barka Suka, kterého ten Twil‘lek zmínil, ani nezná. Jejich problém. Otočil se na patě, došel k vstupní rampě a otevřel jí.
„ Hej ty tam. Neschovávej se jak mynok.“ Zavrčel do tmy a otočil se, směrem kde tušil nechtěného společníka. „ Už dávno o tobě vím!“
Nedaleko ve stínech starých prázdných beden se krčila, nějaká malá bytost, jeho schopnosti mu dávno prozradili, že ho někdo sleduje. Na jeho stopu se tahle lasička napojila už od té doby, co podruhé za tuhle noc vyšel z klubu. Rozeznal, že bytost nemá žádné zlé úmysly. Dokonce, ale tím si nebyl jistý, cítil její zvláštní auru, jako by ta malá bytost zářila v síle. Celou tu dobu co wookiee stál pod lodí, se krčila za bednama, a pozorovala ho. A tak wookiee ze zvědavosti čekal, jak se zachová.
Poté co se znovu sešla s Dottem a informovala ho o všem, co za tu krátkou dobu stihla zjistit, jí znovu vyslali na výzvědy. Tentokrát měla sledovat wookieeho, se kterým se předtím dostali trošku do křížku. Nebylo to nijak těžké, postava mohutného chlupáče se těžko dala přehlédnout, a tak ho vcelku bez obtíží sledovala svým oblíbeným způsobem (tedy střešmo) až zpět k Modré orchideji. Přestože si užívala možnost volného pohybu poté, co strávila tolik času zavřená v konzervě s tou bandou opilých gamblerů, nyní jí úplně do skoku nebylo. Na tom wookieeském kolohnátovi bylo něco zvláštního. Po celou dobu cítila podivné mravenčí na rukou a zátylku, které pominulo jen na krátkou chvíli, kterou trávila čekáním na jeho návrat před klubem. Jak tak ale čekala, přistihla se, že si v mysli promítá obraz wookiee, který si razil nasupeně svou cestu až do kanceláře majitele klubu. Jak bylo tohle možné? Jak to mohla vidět? Zvykla si už na spoustu zvláštností, které se okolo ní děli, zvykla si na to, že k ní mluví Oni, ale takovéhle vidění nikdy neměla. A proč zrovna nyní? Proč zrovna tenhle wookiee? Proč ne třeba její matka? Snad se jí jen její intuice snažila varovat před nebezpečností tohoto tvora, ale… jakoby v tom bylo i něco víc.
Když vyšel válečník znovu z baru, zažila na chvilku silné deja vu, když se jí spojili oba obrazy, jak reálný tak ten duševní, v jeden. Rychle se ale otřepala a poslušně se jala pokračovat v plnění zadaného úkolu. Když vešel chlupáč do přístavní čtvrti, rozhodla se pro přesun zpět na pevnou zem. Měla divný pocit, že by ji nahoře mohlo trefit něco prolétajícího. Taková hloupost. Nicméně pohyb ve stínu zdí byl přeci jen vítanou změnou, která jí navíc naplnila pocitem většího klidu a bezpečí. Rychle proklouzla zavírajícími se dveřmi do doku za wookieem a schovala se ve stínu za bedny. Tohle vyvolávalo řadu zvláštních vzpomínek na její rodné město. Vyplašila je z hlavy a jak nejtišeji dovedla, pozorovala wookiee ze svého úkrytu.
Čekání si na její soustředěnosti vybíralo krutou daň a po čase zjistila, že se jí poněkud klíží oči. Když v tom promluvil. Mluvil k sobě nebo na ní? Přemýšlela, než jejímu zasněnému mozku dotekla konkrétní slova. Ehm, sakryš. Pomalu se napřímila a vyšla ze stínu, zatímco se ze všech sil snažila, aby se jí kolena neklepala moc očividně.
Wookiee tak trochu překvapilo, že ze stínu krabic vyběhlo togrutské mládě. Dívka stará odhadem kolem deseti let. Už na první pohled na ní bylo něco zvláštního. Její sebevědomý postoj, odhodlaný výraz ve tváři. Celková jistota, která zářila její aurou. Nebyl si jistý na sto procent, ale wookiee cítil, že dívkou proudí síla. Hrubá, neusměrněná a necvičená Síla.
„ No tak mluv, malá.“ Usmál se Wyrrgy. Jenže někdy když se wookiee usměje, působí to jako by vrčel, a tak se snažil dát do svého výrazu co nejvíce vlídnosti. „ Proč mne sleduješ?“
"Pracuju pro Dotta Foraie, to on mě poslal." Vystrčila bojovně bradu, dívala se upřeně na wookieho a toužila po tom, aby se cítila tak sebejistě a odhodlaně jako vypadala. "Prý vás mam trochu "vočíhnout", jak říkal, než se s váma pustí do byznysu." Pokývala hlavou jako starý mazák a tvářila se, že ví co to všechno znamená.
Nevěděl proč, ale ta mála togruta se mu nějak začala líbit. Tedy její bojovnost a odhodlanost. Cítil z ní, že v ní jeho chování vyvolalo rozpaky. Ale dokázala se ovládat a nic na sobě nedala znát, tedy z větší části.
„ Wrruff, Wrruff, Wrruff.“ Zasmál se od plic. „ Dobrá… A řekl ti také proč hodlá nedodržet čas schůzky? Když má zájem o obchod.“
Bezradně rozhodila rukama a rozhlédla se po potemnělém doku. "Ráda bych vám to řekla, ponáč to by znamenalo, že to vim a tudíž, že tu, když na to příde, nebudu muset zkejnsout." Prohodila rádoby běžným konverzačním tónem a stejně tak rádoby lhostejně pokrčila rameny. Následně provedla jedno precizní žvýknutí alá Josh Cassidy a byla by si i odplivla, ale to už by bylo asi příliš. Už takhle jí jen stěží mohl žřát to divadýlko se zkušeným pouličním mazákem. Nicméně otázka "kde to krucinál teda jsou?" se jí zakousla někde zezadu do hlavy a nechtěla mrcha pustit. "Ale když de vo kšeft, dycky sou přesný, takže maj určitě dobrej důvod pro zdržení." Nyní už vcelku s lehkostí napodobovala Joshův styl mluvy.
Ted se Wyrrgy musel hodně držet aby se nerozesmál. To děvče se snažilo vypadat, jako někdo kdo v životě hodně zažil. A, že na ulici a v obchodě se pohybuje už od narození. A určitě tomu i tak bylo, Její schopnosti, sledovat ho po střechách, aniž by si jí všimnul, byli bravurní. A každý kdo by neovládal sílu, by si jejího sledování nevšimnul. Na dívce bylo prostě vidět, že se snaží na Wookiee udělat, dobrý dojem.
„ Hmm … Takže ty říkáš, že jsou vždy dochvilní.“ Zamyslel se. Znovu si uvědomil že se jeho předtucha mohla naplnit. „ Dobře.“ Sáhnul do bandalíru a vytáhl, několik kreditových čipů s poměrně vysokou cenou, a hodil je dívce. „ Chtěl jsem co nejdříve odletět. Ale ted mě zajímá co se s nima stalo. Doběhni za nima a zjisti co a jak. Pak se vrať. Ty kredity si nech za svojí námahu.“
***
Když se po další zhruba půl hodině vrátila, wookiee nebyl v doku k nalezení, ale při obhlídce zjistila, že je otevřená jeho loď a tak se tam s praxí sobě vlastní hned pozvala. Chlupáč projížděl nějaké záznamy v pilotní kabině a vypadal dost zaujatě, tak pro jistotu zaklepala na stěnu než vešla dovnitř za ním. Když se k ní pomalu otočil, s hranou drzostí na něj zamávala a bez slova se rozvalila v křesle kopilota. Chvilku si zamyšleně zkoumala nehty a přemítala o svých zjištěních. Pak zvedla hlavu a podívala se na wookieeho poněkud sklesle. "Nesu špatnou zprávu, teda špatnou minimálně pro mě. Zdá se, že na Dotta a jeho kumpány si někdo trochu došlápl. Z Henryho zbyly tři kusy a Dotta s Joshem odvedli do Modré orchideje nějací vazouni. Vypadá to, že máte po kšeftu, pane." Rezignovaně se ušklíbla.
Wyrrgy seděl v kokpitu a studoval vesmírné trasy. Jako člen Clatuvac měl k dispozici spoustu tras, které znal jedině klan. Nechal loď otevřenou a čekal až se dívka vrátí. Lodní systémy nechal nastavené tak aby se do lodi nedostal někdo cizí.
Dívka se vrátila asi za půl hodiny. Věděl o ní už když vcházela do doku, její aura byla nezaměnitelná. Ze zvědavosti, jak se zachová ji nechal projít lodí, a nedal na sobě zná že o ní ví, i když mu stála u vstupu do kokpitu. Když zaklepala, otočil se. Zamávala na něj a drze se usadila do křesla kopilota. Chvíli ležérně zkoumala své prsty, a pak promluvila. Wookieeho ani nepřekvapilo, co mu řekla. Jeho předtucha se potvrdila. Zamyslel se co dál. Měl své obchodní záležitosti, kterým by se měl věnovat. Ale na druhou stranu, mu ta banda zachránila život. No tak to vlastně nebylo. To že ho hrdlořezové z Orchideje napadli, způsobili oni. Takže k nim nemá žádný dluh.
„ A co máš v plánu ty?“ zeptal se dívky. „ Jak moc ti na nich záleží?“
"Hm..." Zamručela na začátku a chvíli upřeně pozorovala nějaký čudlík před sebou. "No, poslední půl rok jsem s nim žila na lodi, dva měsíce tajně," ušklíbla si při té vzpomínce, "a tak porůznu jim pomáhala s nějakou prací. Především pro mě byli dopravním prostředkem." Pokrčila rameny. "Takže teď tu nejspíš zůstanu trčet. Opravdu z bláta do louže." Povzdechla si.
„ Wruff, Wruff …“ zasmál se wookiee. „ Myslim, že ty se nikde neztratíš.“ Pohladil dívku po hlavě. „Mám nějakej svůj obchod. Ale to neznamená, že bych jim nemoh pomoct. I když jejich vinnou na mě zautočili.“ Wookiee se usmál o to víc. „ Rozhodni se ty jestli jim pomůžem, nebo poletíme.“ Poslední větu řekl, také hlavně proto aby poznal, co v dívce je.
"A kam bychom letěli?" Zeptala se očividně zaujatá. "No, ne že bych je neměla ráda, ale možná by jim malý oddych od jejich... stereotypu mohl prospět." Začala váhavě a pak se zamyslela. Co jí vlastně drželo u Dotta? A co jí táhlo k tomuhle wookieeskému kolohnátovi? Když ten pocit zkoumala, zjistila že je to stejné jako s Dottem na začátku. Nevěděla proč, ale věděla, že to musí udělat, že musí jít s ním, aby dosáhla toho, co pro ní bylo předem připraveno. Alespoň to tak říkali Oni, nebo to byl jen další její blud? Sper to ďas. Podívala se zpět na chlupáče a čekala co jí odpoví na její otázku, třeba jí to pomůže se rozhodnout.
"Naboo."
Hrklo v ní, celá se zachvělo a po páteří jí přeběhlo nepříjemné zamražení. Najednou viděla před sebou zelené údolí s malým jezerem. Tráva vypadala tak šťavnatě, údolí bylo tak živé. Cítila jak se jí lehký vítr opírá do tváře, jak jí kapky rosy chladí na bosých nohou. Najednou si uvědomila, že skoro nedýchá. Zatřásla hlavou. Kruci, tyhle televizní přenosy mě začínají štvát, zaskřípala zubama. Musím tam, nevím proč, ale musím. "Dobře tedy, poletím s vámi, klidně zaplatím, vašimi kredity, ale zaplatím." Vyhrkla možná až trochu moc horlivě, až se cítila trošku trapně, když hodila své spolupašeráky takhle snadno přes palubu. "Oni... si poradí, vždycky všechno zvládnou. Henryho určitě znovu opraví, až se odtud dostanou." Přesvědčovala sama sebe nahlas.
„ Dobře. Vzhůru na Naboo.“ Cítil, dívčiny rozpaky, měla v sobě rozpor, zůstat s wookieem nebo pomoct starým partákům. Sice ho udivilo, že se tak lehce vzdala, myšlenky pomoct jim, ale jestli ji dobře odhadnul, kromě potřeby přežít, s nimi nijak více citově svázaná nebyla. A na druhou stranu ani Wyrrgy neměl, zájem zaplétat se do něčeho, co ani nebylo jeho problémem. Zvláště zaplést se zbytečně moc. Ne že by to v minulosti nikdy neudělal. Ale dnes se rozhodl hledět si svého.
„ Bez práce nejsou koláče maličká. Když už si v tom křesle.“ Během několika minut, jí dal rychlokurz palubních systémů. „ Chyť se kniplů, a zkus vyvést tuhle krásku z doku.“
"Nejsem maličká, jsem Cae." Řekla trucovitým polohlasem spíš k sobě a pak už zvědavě pozorovala cože se jí to wookiee snaží vysvětlit. Zatímco jí ukazoval řadu čudlíků, kontrolek (které narozdíl od Jeffersona neblikaly ani nepípaly), displejů a podobných skopičin, usilovně přemýšlela, k čemu, že jí to jako má být dobré. Když v tom... "Cože?! Já... eh. To určitě nebude moc dobrý nápad, myslím že by bylo lepší, kdyby tady po našem odletu vůbec nějaké doky zbyly..."
„Wruff, Wruff, Wruff …“ wookiee se znovu zasmál. „ Teší mě já jsem Wyrrgullhuk, pro přátele jsem Wyrrgy.“ Pohladil jí po hlavě. „ Vidíš, že by v mé posádce byl kopilot? Ty sedíš v jeho křesle. Co když ti řeknu, že nepoletíme, dokud to nezkusíš? A neboj se, sedim vedle tebe a kdyby něco, zasáhnu.“
"Noo... jen aby, v tom jak něco pokazit nebo zničit jsem naprostý mistr." Cedila skrze zaťaté zuby, zatímco beze zbytku využívala svou paměť, při sebevražedném pokusu vzlétnou s vesmírnou lodí. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak se před tím všeobecně očekávalo, takže se po sérii divokých záškubů, pobořené římse a převrženém věšáku na prádlo, loď ztěžka zvedla k obloze.
„Wruff, Wruff…“ wookiee se zasmál když si dívka oddechla, v moment, kdy přepnul řízení lodi na svou strranu palubní desky. „ Vidíš, když chceš, dokážeš všechno. Tohle si zapamatuj.“ A znovu ji pohladil po hlavě.
Cae se uvolnila a se spokojeným úšklebkem na tváři se dívala průzorem ven. Byl to dobrý pocit, mířit opět "ke hvězdám". Nar Shaddaa se jí vůbec nelíbilo, příliš jí to připomínalo to nešťastné období útoku na její město. Upřímně nedokázala pochopit, jak dokáží lidé žít v takovém chaosu a neustálém strachu celý život. Tady nahoře, když se postupně od města vzdalovali, se cítila dobře a vidina krásné přírody na Naboo, kterou zažila, na ní působila přímo omamně. S povděkem kvitovala, že jí Wyrrgy nenutí k dalším vylomeninám a prozatím si užívala klidu. Na Jeffersonu ste si ani ve chvílích největší klidu moc neodpočali, protože loď poskakovala, pípala a rachotila v podstatě i když byla vypnutá, ale tohle byla poněkud jiná káva.
Cae a Wyrrgy
-
Cestou na Naboo trávila, pokud to jen trochu šlo, většinu času sama. Stále si ještě neujasnila, jak se má k Wyrrgymu chovat a co od něj čekat, stále přetrvával onen zvláštní pocit z Nar Shaddaa. Aby se v těch osamocených chvílích zabavila, prolézala loď včetně všech jejích nejzapadlejších koutů. Byla to starší loď, to bylo jasné, ale oproti Jeffersonu... nu, prostě fungovala. Při své poslední objevné cestě útrobami transportéru zabloudila do Wyrrgyho kabiny. Sama nevěděla, jestli tam šla sama nebo tam skončila omylem, ale důležitější bylo, že tam prostě byla. A když už tam jednou byla, tak si taky vše pořádně prohlédla, aby se neřeklo. Wookiee vlastnil pěknou sbírku všemožných cenností i zbytečností, ale nakonec jí spíše zaujali dvě zvláštně tvarované trubičky. Když si tak s nimi chvíli hrála, najednou jí to došlo - světelný meč! To bylo něco, když byla malá, teda ještě menší než teď, přečetla spoustu dobrodružných knížek o jediích. Tohle bylo jako sen. Zkoumala jeden ze světelných mečů, když ho omylem aktivovala. Naneštěstí stála dost blízko nějaké dřevěné sošce, jejíž hlava se v oslnivém modrém záblesku během chvíle vypařila. Trhla sebou a upustila meč na zem, takže stihl ještě seříznout okraj poličky, než se vypnul. Zpanikařila a rychle vrátila věci do jakž takž původního stavu a vzala roha.
Nějaký čas bloudila lodí, než dostala geniální nápad. Zanedlouho se objevila v pilotní kabině a na tácu nesla obložený sendvič a podivně zbarvený koktejl, ze kterého stoupal mírně nazelenalý kouř. "Ehm, pane Wyrrgy, udělal jsem vám svačinu. Nenašla jsem teda nic dobrého k pití, ale Dott mě kdysi naučil údajně celkem obstojný koktejl z několika běžných přípravků." Opatrně položila tác na přepážku mezi pilotovým a kopilotovým křeslem a nenápadně couvala pryč z pilotní kabiny. Jen aby byla co nejrychleji odtamtud.
Wookiee se líně opíral o křeslo, své dlouhé nohy opřené o palubní desku. Nechal loď v klidu letět vírem hyperprostoru. Přemýšlel a trochu klimbal. Křeslo kopilota tentokrát zabíral, jeho společník a rodinný droid D-9. Togrutskou dívku nechal jejímu „osudu“, aby se seznámila s lodí. Z podřimování ho čas od času vzbudilo šramocení v zadu v lodi. Dívka všetečně prolejzala lod a její zvědavost asi napáchala pár škod.
D-9 nebyl moc nadšený, když zjistil, že novým pasažérem je nezbedná togruta, i když to párkrát v kokpitu komentoval peprnou poznámkou, smířil se s tím. Přeci jen ve wookieeho rodině byl za těch 200 let svědkem mnoha excesů.
Wookieeho z polospánku probudila Cae, když iniciativně přinesla občerstvení. Poděkoval, a byl překvapen, jak rychle dívka vycupitala, z kokpitu. Vycítil její rozpaky a částečný strach, nejspíš něco provedla a chtěla to vynahradit dobrým skutkem.
Zakousl se do sendviče. Chutnal dobře, dívka se v kuchyni asi vyznala. Když dojedl, chtěl zapít poslední sousto. Po několika doušcích podivného nápoje, se mu před očima udělali mžitky, a trochu zaslzel. Říhnul si a z úst mu stoupala zeleno šedá pára.
Nápoj nebyl špatný, ale poněkud dost silný. Zaradoval se, že jeho wookieeský metabolizmus je silný. Protože být jiná bytost z galaxie, asi by slintal zhroucený na křesle se silnou kocovinou za krkem. Dopil drink, ze kterého se mu ještě párkrát zježili chlupy a vydal se do lodi, zjistit jak velkou pohromu Cae způsobila.
Dorazil do své kajuty, a upoutala ho jedna z jeho modlitebních sošek, která přišla o hlavu. Polička, na které byli další upomínkové předměty, přišla o roh. Při bližším zkoumání si všimnul specifických spálenin.
Světelný meč.
Oba meče, které byli vystavené, nebyli správně otočené na svém místě. Wookiee trochu mrzutě zavrčel. Ale nějakým způsobem byl spíš pobaven než rozloben nad dívčinou zvědavostí.
„ Cae!“ zahlaholil do lodi, bez náznaku zuřivosti. „ Můžeš sem prosím jít?“
Když se vypařila z pilotní kabiny, vrátila se do "kuchyně" trochu poklidit. Bojovala s nutkáním dopít zbyteček koktejlu, který předtím připravovala Wyrrgymu, ale nakonec si to moudře rozmyslela. Jeden by si myslel, že po tolika neplánovaných excesech už by mohla být na stres z prozrazení zvyklá, ale skutečnost je vždycky poněkud jiná. Upřímně, neměla nejlepší pocit z toho, že po pár hodinách co se s wookieem znala, mu rozbila půlku kajuty, ve které předně neměla co dělat. Typické, ale nemohla si pomoct.
Poté co poklidila, rychle zametla samu sebe do své kajuty, kde se schovala pod postel. Byla na to už sice trochu veliká, ale když to na vás přijde, nedá se svítit. Když se lodí rozlehlo Wyrrgyho volání, neochotně se vyhrabala ze svého dočasného úkrytu a vydala se se staženým ocasem za ním. Nu což, věděla, že to dřív nebo později zjistí.
"Ano, pane?" Pípla, když dorazila k němu s hlavou svěšenou a rameny povislými, zatímco předstírala, že nevidí viditelné popáleniny v jeho kajutě.
Když wookiee viděl skleslou a strachující se mladou togrutu, jak se před ním krčí, usmál se a aby se na něj nemusela dívat se zakloněnou hlavou, sednul si před ní a zkřížil nohy pod sebe. V ruce držel jeden ze světelných mečů.
„ Tak zaprvé mladá dámo.“ Cvrnknul jí jemně do nosu. „ Nejsem, žádnej Pán! A už vůbec ne tvůj Pán. Takže nechci od tebe slyšet, žádné „Pane“ nebo tak. A ani mi nevykej. Jsem jenom Wyrrgy.“
"Dobře, Wy... rrgy." Dělalo jí trochu problém přepnout. Ostýchavě se na něj podívala a čekala, co se bude dít dál. Z toho jak lhostejně se choval, začínala mít neblahý pocit. Ticho před bouří?
Během podřimování v kokpitu dlouze o dívce přemýšlel, co s ní má dělat, a jestli to co z ní cítí, není jen jeho vlastní přání, nebo klam. Ale vzpomněl si na lekce se svou mistryní, před desítkami let. Pokusí se trochu více zjistit, jestli je dívka citlivá na sílu.
„ Děkuji.“ Usmál se na ní. „ Výš co je tohle za zbraň?“
"Je to světelný meč," byť se snažila sebevíc, neubránila se letmému pohledu na spáleniny za wookieeho hlavou. V rychlosti přemýšlela, tak jí to šlo ostatně nejlépe. Byl Wyrrgy jedi? Jen těžko mohl nebýt, když měl světelný meč, ehm, respektive dva. Na druhou stranu, jako jedi, alespoň podle toho co četla, zrovna dvakrát nevystupoval. Nu, minimálně když si vzpomněla na vidinu z Modré orchideje. Kousla se do rtu. "Vy... jsi jedi, Wyrr-gy?"
„ Správně. Světelný meč. Zbran rytířů jedi.“ Usmál se. „ Velmi elegantní, účinná zbraň. Ale v rukách nevycvičeného jedince nebezpečná věc. Dokud se nenaučíš jak jí ovládat, raději ji nepoužívej.“
Trochu se odmlčel, a přemýšlel co jí může nebo nemůže o sobě říct. Ani z jeho rodiny nikdo nevěděl že ovládá sílu. Ani jeho bratranec Chloupek, který byl v síle stejně mocný jako on. Své schopnosti se naučil od své mistryně skrývat, navíc, jeho medailonek, jeho citlivost na sílu skrýval úplně. Sáhl si na krk a sundal si z krku, šperk. A odhodil ho na postel. V tu chvíli, kdyby s ním byl poblíž někdo kdo cítí sílu, jeho aura by se v síle rozzářila jak vybuchující supernova.
Všiml si že i dívka trochu vytřeštila oči. Už tohle bylo náznakem, že dokáže vidět, a cítit sílu.
„ Nejsem Jedi! Ani jsem nikdy nebyl.“ Ani nevěděl proč, se rozhodl dívce o sobě něco prozradit. „ Je to mnoho let co mě jedna Jediská mistryně, která opustila řád. Vyučila.“ Malinko se odmlčel, když si vzpomněl na svou mistryni, od té doby jí neviděl, i když se snažil jí najít. A v duši doufá, že ji v životě zase spatří. „ Ale nikdy jsem do řádu nevstoupil. Nesouhlasím s životem v řádu. A hlavně pro mne byla důležitější má vlastní rodina.“
Když si Wyrrgy sundal amulet, pěkně to s ní zacloumalo. Jakoby jí najednou vybuchla hlava. Když se trochu vzpamatovala, snažila se dělat všemožné proto, aby své překvapení zamaskovala, ale nejspíš se jí to zrovna nepovedlo. Ničemu ale stále nerozuměla. Co to mělo být? Dělal na ní snad někdo v mládí genetické pokusy nebo jen četla příliš špionážních románů? Ne, určitě za to mohli Oni. Ale proč jí to dělají? A proč jí doteď neřekli, co po ní vlastně chtějí? Nerozuměla tomu, občas mívala podobné pocity jako teď, nikdy takhle silné, ale mívala je. Jenže jí to nikdy nepřišlo k ničemu dobré, akorát z toho bolela hlava.
Snažila se potlačit svou zničehonic rozdováděnou mysl a soustředit se na to, co chlupáč říkal. Když domluvil, zlehka pokývala hlavou, přestože měla pocit, že jí přitom pohybu upadne. "A to ten řád nemá rád rodiny?" Procedila skrze zuby jediné, co jí napadlo. Cítila se jako idiot, idiot se šílenou bolestí hlavy.
Když wookiee viděl jak zareagovala, a že jí trochu způsobil šok. Natáhl se v síle. Do ruky mu vlétl jeho náhrdelník, a znova si ho nandal na krk.
„ Cae, nebudu pomlouvat řád Jedi. Nikdy jsem tam nežil.“ Trochu se zamyslel. „ Ale je známé, že Jediové učí své žáky od malička, od batolat. A tak Jediové neznají své rodiny, a nemají k nim žádná pouta..“ Usmál se. „ Díky tomuhle náhrdelníku, mě hledači jediů nikdy nenašli, své schopnosti jsem se naučil používat až v dospělosti. A tak pouto a povinost k mé rodině bylo silnější, než potřeba stát se členem řádu.“ Cvrnknul jí znovu do nosu. „ A jsem za to vděčný. Osobně nemám rád řád Jediů, ale to je na delší povídání. A dost o mě. Jen mi prosím jedno slib. To co jsem ti tu řekl, si nech pro sebe a nikdy to nikomu neříkej.“
„ Víš mladá dámo, i ty jsi zvláštní osoba. Nemáš od malička, pocit, že dopředu víš některé věci? Dokážeš reagovat, na věci dřív než se stanou? Dokážeš rozpoznat, nálady lidí? Dokážeš vycítit včas jejich jednání?“
"No, odmalička asi né, ale poslední dobou se mi to stává často. I když i dřív jsem měla občas... divný pocit." Zamyslela se. "A pro sebe si to nechám, stejně nemám komu to říct, poslední mí známí skončili umláceni v bezvědomí." Pokrčila rameny sama zaskočená, jak lhostejně to znělo. "Znamenají ty pocity něco? Jsem nemocná?" Zeptala se ostýchavě a znovu si začala zkoumat špinavé prsty u nohou.
Wookiee se rozesmál. A vlídně dívku pohladil po hlavě.
„ Nemusíš se ničeho bát. To není nemoc. Ve vesmíru, existuje energie která prostupuje, všechno živé i neživé. Říká se jí vesmírná Síla, nebo také jenom Síla. V galaxii existují jedinci, kteří sou na ní citliví, někteří více, a někteří méně. Když se těmhle jedincům, dostane výcviku. Dokážou tuhle sílu ovládat, a dělat s ní pro normální bytosti, nepředstavitelné věci.“ Usmál se na dívku vlídně. „ Jeden z největších řádů, který je znám, že jeho členové užívají sílu, jsou právě Jediové.“
„ To co citíš, to co tě často mate, není nemoc. Nemusíš se toho bát. Ty jsi citlivá na sílu. Jenže tvé schopnosti nejsou usměrněné. Potřebuješ výcvik.“ Pak na ní mrknul. „Kdyby se o tobě Jediové dozvěděli, když si byla malá, mohla by ses stát Jedim.“
"Heh, Cae Vitthar - rytíř Jedi, to tak." Ušklíbla se. "Naši by mě stejně nepustili, už takhle jsem nemohla ani s Lo'zekem, to je brácha, na jeho oslavu." Ušklíbla se a pak se odmlčela. "I když hádám, že to už je teď jedno." Podrbala se na hlavě. "Co mi tu říká-š je hezké, ale nevím, jestli jsem ten úplně povolaný člověk. Se mnou mluví akorát Oni, žádnou Sílu jsem nikdy necítila..." Zarazila se. "I když je pravda, že kdysi jsem nakopala jednomu žoldákovi zadek po týdnu ve vězení, ale to bylo jednou."
Wookiee vybuchl smíchy.
„ Jsi citlivá na sílu, a mohla bys být Jedi. Tomu věř. Ale protože jsi už dost stará teď už se do řádu Jedi nedostaneš. To jsou ty jejich hloupá pravidla. Ale své schopnosti by jsi se měla naučit ovládat.“
"Dejme tomu, že máš pravdu, i když já si to nemyslím. Minimálně ten zpropadený meč mi moc neseděl-" Sklapla pusu, až jí cvakly zuby a zarazila se. "Teda, ne že bych to někdy zkoušela..."
„ Ovládnout umění světelného meče, se nenaučíš během několika minut.“ Vstal zapnul svou zbraň, trochu zaváhal, protože to bylo už delší dobu, co se zbraní cvičil. Ustoupil stranou, tak aby byl od dívky dostatečně daleko, aby jí nedbalostí neublížil. Vzpomněl si na staré učení. Ponořil se do síly, a nechal tělo, aby vedlo jeho ruce.
A pak předvedl několik rychlých a jednoduchých útoků obran a výpadů.
Vypnul zbraň.
Cae Wyrrgyho zamračeně pozorovala, oči jí přitom podivně svítili a kdyby měla nějaké vlasy, určitě by se jí vlivem Síly v okolí zježily. "Tak tohleto je přesně ta věc, kterou nikdy umět nebudu." Zašklebila se, když skončil. "Určitě bych si dřív omylem uřízla ruce, obě. A nebo hůř, nohy. A já nechci umělý nohy ani ruce..."
Wookiee vybuchl v nepředstíraném smíchu. „ Neboj se. Vidíš snad že bych měl nějakou končetinu umělou?“
"Nesměj se, tobě to se zbraněmi jde, viděla jsem tě v tom klubu. To já si ublížím i při hraní karet." Zatvářila se naoko uraženě.
Wyrrgy se znovu zasmál. „ Učil tě vůbec někdo někdy sebeobranu?“
"Sebeobranu? Ne nebo o tom alespoň nevím. Znamená to, že světelným mečem se člověk brání? Není to jako ve filmech?" Přemýšlela za pochodu a až po chvíli si uvědomila, že mluvila nahlas. "Ehm, já se bránit stejně nikdy nemusela, vždycky všem uteču, to mi jde!" Hrdě zvedla bradu a koutkama úst jí při té představě zacukal úsměv.
„ No se světelným mečem, to sem nemyslel. Podle filozofie, Jedi, slouží jejich meč jen k obraně a nikoliv k útoku. Sithové se naopak učí meč využívat i k útoku.“ Usmál se na dívku. „ Myslel jsem sebeobranu, boj bez zbraně, pěstní souboj a tak.“ Mrknul na dívku. „ Ale měla by ses jí naučit, můžou nastat situace, kdy nebudeš mít kam utéct.“
"Hm, to by bylo naprd." Ošila se při té představě, pak se pochybovačně prohlédla vlastní pěsti. "S tímhle toho ale taky moc nezmůžu," zamávala wookieemu pěstma před břichem, "mít ruce jako ty, to musí jít samo."
Wookiee musel znovu potlačit smích. „ Máš pravdu, wookiee patří mezi nejsilnější bytosti v galaxii. Ale i ty s pořádným výcvikem, a kdyby si chtěla by si mě dokázala uzemnit.“ Pohladil jí na hlavě.
Vyprskla smíchy, když po krátce chvilce nabrala dech, odvětila: "To si jde jenom těžko představit." Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. "A v čem to vlastně spočívá? Ty mě budeš učit?"
„Hmmm, co se týká sebeobrany, a boje bez zbraně ano, naučím tě pár užitečných věcí.“ Pak se na ní usmál. „ Pokud budeš chtít rozvinout své schopnosti, ovládat sílu, tak tě odvezu někam, kde ti s tím pomůžou.“ Cvrknul jí do nosu. „ Ale pokud budeš chtít zůstat jako člen téhle posádky. Rozhodnutí je na tobě, nebudu tě do ničeho nutit. Teda kromě jedné věci, jako právoplatný člen posádky, a jako mladá dáma se půjdeš vykoupat.“
Skepticky si prohlédla kus špinavého hadru, který přes sebe měla přehozený a nakrčila nos. Dokud to wookiee nezmínil, sekretářka v její hlavě určité běžné okolnosti filtrovala. "Nevím ještě, co to znamená, rozvinout schopnosti v Síle, ale zatím bych tu zůstala, jestli můžu. A ohledně toho mytí, ty tu máš vodu?"
Takhle dlouho, se už opravdu nezasmál. „ Ano i když se to nezdá, v téhle kocábce je pohodlná toaleta, sprcha a dokonce pračka. Takže pořádně vypereš i své věci.“ Popsal dívce kde najde koupelnu. „ Ve své kajutě taky najdeš bednu s oblečením, klidně si tam vyber co chceš.“ Pohladil jí na hlavě. „ Uděláme z tebe hezkou mladou dámu.“
"Ty jo, a dokonce tekoucí voda?!" Vyhrkla šokovaně. Na Jeffersonu potrubí fungovalo zřídkakdy a voda se většinou jen improvizovaně recyklovala přes Oni vědí co. Ani jí v podstatě nemusel pobízet a ihned se vydala na zdlouhavou, téměř duchovní cestu za očistou.
XXX
Cesta hyperprostorem byla klidná. Jak Wookiee slíbil, tak taky učinil. Začal malou togrutu vyučovat základům sebeobrany a boje bez zbraně. Dívce se zpočátku moc nechtělo, a dost se podceňovala, ale po první lekci se v ní objevil zápal a nadšení. Bok po boku spolu cvičili tak, že kopírovala jeho pohyby.
Ale pro wookieeho bylo nejtěžší vymyslet způsob jak dívku naučit základům nerůznějších úchopů, a manévrů jak se dostat ze sevření protivníka. Protože jejich výškový rozdíl byl velký, a tak některé techniky byli těžké, aby se naučila, na něm. Přeprogramoval svého droida D- 9, aby jim s výcvikem pomáhal. Tak spousta technik se dívka učila na droidovi. D-9 velmi často protestoval, proč se s ním tak zachází.
Když nevěnovali, čas učení sebeobrany, vysvětloval dívce, jak funguje loď a nejrůznější její zařízení.
Dívka jako by se změnila, našla zápal a odhodlaně a dychtivě hltala každé slovo, které wookiee řekl.
O několik dní později se Kriath´s Screem vyhoupla z hyperprostoru. Zakotvila na orbitě planety Naboo. Wookiee obdržel interkomem zprávu, z lodi Little Katarn, Transportní lodi typu Action VI transport. Velké transportní lodi patřící wookieeho rodinné dopravní firmě. Správu Wyrrgymu poslali jeho dva mladší bratři Kanry a Saltryn. Od staršího bratra měli za úkol, pokud se obchod uskuteční, naložit stíhačky a převést je na Miu Leptonis.
Dostat se k Borvovi bylo celkem snadné. Jeho základna se původně nacházela na kopci Porso, ale byla běhen okupace Naboo zničena. A tak po návratu z Null Huuta, se Borvo na nějaký čas usadil ve městě Moenia. Město se nachází poblíž okraje Lianormských bažin, slouží jako místo kde se setkávají a obchodují Gungani s Nabooici.
Wookie přistál v místním vesmírném přístavu. Jeho bratři zadokovali větší loď nedaleko ve větším doku.
Wyrrgy se vydal se do místní Kantýny. Jejíž jméno, bylo prostě jen Kantýna. Kde se podle informací od Barko Suky měl Hutt vyskytovat.
Malou Cae wookie vzal sebou. Vykoupaná a čistě oblečená působila, jako mladá a inteligentní společnice. Zpod umyté špíny, se vyklubala krásná togrutská dívka, což by se během obchodu dalo využít, uvažoval v duchu.
Cae se nejdříve nechtělo, ale wookiee jí zdůraznil, že se jí bude hodit zkušenost s obchodováním, a tak nakonec s velkým chlupáčem šla. Během chůze městem, Wyrrgy dívce vysvětlil, aby se před Huttem chovala slušně, a aby slimáka neprovokovala. A nechala mluvit a jednat během obchodu jenom wookiee.
Informace kde se Borvo nachází, byla správná. Hutt si hověl v zadním salonku kantýny a zneužíval místní obsluhu.
Dostat se k němu dalo dvojci obchodníků trochu zabrat. Banda drsných badyguardů a patolízalů, které si Borvo najal, wookiee s togrutou zprvu nechtěli pustit dovnitř..
Ale s doporučením od Gromby a Barko Suky, wookiee nakonec po boku s Cae stanul tváří tvář tomu slizkému Huttovi.
Salonek, který hutt obýval, byl velice prostorný a zařízený v honosném huttském stylu. Velký slimák líně ležel u zadní zdi na reprulzorových saních. Obklopen nejrůznějšími posluhovači, krásnými twielečkami, zeltronkami a dalšími krasavicemi. Hutt se cpal, nějakýma malýma žabičkama a poslouchal hudbu, kterou hrála jeho soukromá kapela. Před jeho trůnem tančila twielecká tanečnice.
Jeden ze sluhů, který sem wookiee přivedl vyčkal, až kapela dohraje skladbu a tanečnice dotančí. Pak přispěchal k Borvovi a představil mu návštěvníky. Hutt pokývnul na znamení, že si všiml příchozích, pootočil se a teatrálně naznačil gestem, že je ochoten příchozí vyslechnout. Převzal datapad, a zkoumal správu od Gromby Hutta a Barko Suky.
„ Zdravím vaše lordstvo.“ Wookiee se uklonil slimákovi. „ Jmenuji se Wyrrgullhuk. A rád bych s vámi projednal obchod.“
Huttův protokolární droid začal překládat..
„ Hchmm, tvé doporučení jsou zajímavé. Gromba Hutt… hmmm … Dokonce sám Suka se za tebe přimluvil.“ Rozesmál se. „ Zakázal sem mu, aby se o mě komukoliv zmiňoval. Kolik si mu zaplatil?“
Droid chtěl začít překládat slimákova slova. Ale Wookiee droida upozornil, že z huttštiny překládat nemusí, že rozumí božskému jazyku mocných huttů Ale droid raději překládal, aby nerozhněval svého pána.
„ Dost na to abych se dozvěděl, kde jste.“ Zasmál se wookiee. „ Ale, náš obchod bude prospěšný hlavně pro vás.“
„ Dobrá!“ Po té co droid přeložil wookieeho slova hutt se uchechtl. „ Co byste rád?“
„ Rád bych od vás odkoupil čtyři Naboo stíhačy N-1 i s astromechy R2.“
„ CHmm. Troufalí obchod. Nabooici si své stíhačky cení. A střeží jako oko v hlavě.“ Zašklebil se. „ Na co je potřebujete?“
„ Tahle informace, není předmětem našeho obchodu. Vaše ochota uskutečnit obchod, pro vás bude velice finančně výhodná.“ Zasmál se wookiee.
„ Chachacha.“ Rozesmál se hutt po droidově překladu. „ Jsi tvrdý obchodník, kde ses to naučil?“
„Tvrdá léta praxe vaše lordstvo.“
Na řadu během obchodu přišla cena za požadované zboží. Hutt s wookieem se dohadovali o ceně několik dlouhých minut. Souboj dvou silných obchodníků, byl pro pozorovatele zábavný a licitace cen ostrá. Ale dva velikáni se nakonec dohodli.
Pak se hutt naklonil a obdivně si prohlížel wookieeho společnici Cae.
„ Když k ceně přihodíte tu vaší togrutu…“ slimák se perverzně oblíznul. „ Byla by z ní krásná tanečnice… Tak vám o 15 % zlevním.“
Wookiee se rozesmál, ale pak zvážněl, a řekl rázně.
„ Je to zajímavá nabídka vaše lordstvo.“ Wookiee pohladil malou Cae po hlavě. „ Ani kdybyste slevil o 60%. Ta dívka není na prodej!“
Hutt se spokojeně rozesmál, wookieeho troufalost ho spíš pobavila, než popudila. O to více se potom rozesmál, když mala Cea na slimáka vyplázla jazyk. Wookiee byl trochu nervozní, když viděl jak se dívka zachovala, ale když se hutt rozesmál o to více, uklidnil se. A celý malí incident nechal být. A ani nehodlal, dívce nikterak v soukromí vyčinit.
„ Dobrá obchod je domluven. Večer pro vás zboží bude připravené v docích. Teď si vychutnejte mou pohostinnost.“ Slimák zatleskal. „ Oslavíme společně náš výhodný obchod.“
„ Děkuji vaše lordstvo.“
Wookiee se vydal k finančnímu terminálu v kantýně, převedl domluvenou sumu kreditů na Huttův učet. Informoval své bratry o výsledku obchodu, aby připravili nákladní prostor velké lodě.
Zbytek dne Wyrrgy s Cae prožili na Huttově orgiích, plných jídla, alkoholu, hudby a tance. Wookiee se věnoval rozmluvám, s huttem nebo dalšími obchodníky, příjemné odpoledne stvořené k tomu navázat další obchodní kontakty. Malá Cae se někam vytratila, ale než si wookiee mohl začít o ní dělat starosti, vrátila se a ponořila se do víru tance.
Večer wookiee v docích se svými bratry a posádkou z Little Katarn převzali a naložili stíhačky. Naložili ještě pár dalších zásob, potraviny, elektronická zařízení, nějaké droidy a další věci co by se na základně mohli hodit. A odletěli z Naboo.
Po očistě a v novém oblečení (které si sama sešila dohromady z toho, co našla v kajutě) se cítila doslova jako nová. Za poslední dobu neměla moc příležitostí pozorovat samu sebe v zrcadle, a tak až nyní zjistila, že už se ani moc nepodobá té Cae, která kdysi žila na Generis. Velkou část letu na Naboo tak strávila tím, že se snažila zvyknout si na změny, kterých doposud neměla šanci si všimnout. Obzvlášť těžké bylo neděsit se vlastního odrazu v zrcadle. Ne že by snad nebyl hezký, docela se jí zamlouval, ale tu tvář téměř neznala. Občas se jí po špíně stýskalo, občas si připadala jako zrádce, když se jí tak bezohledně zbavila, přeci jen jí ta špína posloužila mnohokrát jako vydatné krytí. Na druhé straně vah ale byla absence zápachu a klidný spánek bez štípanců a kousanců od všeho možného co žilo v jejím oblíbeném (a taky jediném) kusu oblečení. Zkrátka a dobře, Cae se adaptovala na nové podmínky.
Nové šaty nevypadly pouze stokrát lépe než ty předchozí, ale kupodivu byli i obdobně pohodlné, a tak mohla v poklidu absolvovat část z Wyrrgyho kurzu sebeobrany. Je pravda, že z počátku se jí moc nechtělo, přeci jen jí to celé přišlo jako nesmysl, ale nakonec to nebylo tak špatné. Především jí bavilo opět se aktivně hýbat. Když tak nad tím přemýšlela, celá ta slavná sebeobrana jí přišla vcelku podobná tanci, což bylo fajn. A v neposlední řadě tu byl ten drobný bonus, kdy mohla beztrestně mlátit D-9 o zem. Droidi protivní.
Po přistání jí Wyrrgy donutil jít s ním na jednání s nějakým Huttem. Nic z čeho by byla zrovna nadšená, Hutty sice téměř neznala, ale i tak je neměla ráda. Nicméně aby se wookieemu odvděčila, nasadila si milý výraz a pusu si zalepila karamelou, alespoň pro začátek. Poslouchala formality a obchodní řeči jenom z povinnosti, stokrát raději by si teď máchala nohy v nějakém jezírku, a nebo běhala po louce. Naboo byla krásná planeta. Při každém kroku cítila, jak jí nohama proudí do těla neskutečně svěží energie tohoto světa. Dokonce i ve městě. Skutečně to bylo omamné, po návštěvě Nar Shaddaa a dlouhých dnech v lodi to bylo jako nadechnout se po dlouhé době bez vzduchu. Ale ne, ona musela tvrdnout tady, u nějakého protivného Hutta, který… jí chtěl koupit? Zamračila se na slizouna, a když se ujistila, že jí Wyrrgy prodat nechce, vyplázla na Hutta jazyk. Jen krátce, malé gesto, snad si toho nevšiml. Zatajila dech, ale pokud si toho někdo z přítomných všiml, nechal si to pro sebe.
Obchod byl konečně úspěšně uzavřen, a tak se Cae, nemajíc co na práci, vydala na průzkum. V první fázi prozkoumala Kantýnu a úspěšně propašovala dva dvoukilové pytle cligů do své kajuty. Neměla je už snad sto let, protože Dott jí je kdysi zakázal (poté co mu jich několik nacpala do hlavně jeho oblíbeného blasteru) a pak je pro změnu nemohla nikde sehnat. Teď si je už ale vzít nenechá, to teda ne. Druhá fáze probíhala venku, kde se chvilku potloukala, ale nakonec se bála, aby jí Wyrrgy nesháněl (a nakonec třeba opravdu neprodal). V Kantýně to žilo, bylo tam spousta jídla, a tak něco málo ochutnala, ale nakonec se v rámci třetí fáze průzkumu vloudila do šatny pro tanečnice, kde jí děvčata, pokud měla chvilku, ukazovala nějaké složitější taneční pohyby. Bylo fajn poslouchat živou hudbu a ještě tančit, ti burani na Jeffersonu znali akorát znělky z westernů a Wyrrgy vypadal, že hudbu neposlouchá vůbec. A tak si užívala co to šlo, ale už po pár tancích jí Wyrrgy vyzvedl a společně zamířili zpět k lodi. Zase konzerva.
Společně vypotili CAE a Wyrrgy
-
Dlouho se dívala na svůj odraz v zrcadle a nic neříkala. Seděla, dívala se a v jejích očích každou chvíli plápolal silnější a silnější plamen.
Tohle jim neprojde. Vrátím jím to. Slibovala si, při pohledu na její jizvy v obličeji. Málem zemřela, a to všechno jen kvůli tomu stupidnímu Kiffarovi! Neměla vlasy, celé tělo utrpělo těžké popáleniny a jen síla Temné strany ji udržela balancovat na hranici života a smrti.
Dívala se a prsty osahávala obvaz, který kryl celý její obličej.
Při úprku, ačkoliv by to tak ona nikdy nenazvala, ze svého panství si sebou nezapomněla vzít svůj poklad. Poklad, který ji měl zajistit zářnou budoucnost. Ze vzpomínek té Jedijky, která je jistě už dávno mrtvá, získala tolik potřebných informací. A i z toho krátkodobého setkání se Stínem, kterému ještě dluží pořádnou odplatu, nepřišla zkrátka. Vyloupla se z hyperprostoru v Separatistickém prostoru, vyslala tísňové volání a než by řekla, chcípněte džedájové, už k ní letěla loď s pomocí.
Pak už to šlo ráz na ráz. Setkání s Hrabětem Dooku na sebe nenechalo dlouho čekat…
Qilvestr Banttone byl maličký Chadra-fan. Qilvestr Banttone měl ve skutečnosti přesně osmdesát tři centimetrů a kolem sedmnácti kil. Qilvestr Banttone měl ze všeho nejraději čokoládové Hutty, smrtičku k snídani a tu žlutou tabletku. Qilvestr Banttone byl akční hvězdou holonetových filmů a také jednou z NEJlepších akčních hvězd holonetových filmů. Ale jeho kariéra začínala trochu jinak. Než se probojoval do září reflektorů, zkoušel to od úplného dna.
Jakožto chudý myšák z vodní planetky dostal místo jako vedlejší herec v Béčkových porno filmech, které mu jakžtakž zaplatili všechny účty. Ano, Qilvestr Banttone si první dva roky svého života mimo domov vydělával svým tělem. Ale bylo v něm trochu víc. Trochu hodně víc.
V hlavě nesl sen. Vizi.
Netrvalo to moc dlouho a napsal scénář k svému prvnímu filmu, ve kterém si střihl též hlavní roli.
Beepy se stal galaktickým trhákem. Příběh Chadra-fanského rybáře, který se chtěl stát profesionálním boxerem učaroval diváky a připsal debutujícímu režisérovi sice slabých pět milionů diváků v den premiéry, ale z filmu se stala trvalka a její kouzlo nakonec poslalo do kasičky kredity od více jak dvou a půl miliardy diváků. Tento komerční úspěch se stal impulsem k natočení dalších tří pokračování, ve kterých Qilvestr opět ztvárnil stárnoucího boxera Beepyho, který však ještě nepatří do starého železa, jak mu vesmír naznačuje.
Série Beepy se stala kultovní záležitostí, ale né jedinou z Banttoneho Holotéky.
Dalšími dechberoucími kousky se stala série Bampoo. První film vyprávěl o galaktickém konfliktu, do jehož středu byl zasazen Joki J. Bampoo, nebojácný voják/žoldák, který se vypravil na sebevražednou osamělou misi zachránit členy svého bývalého týmu ze zajetí nepřátel. Filmy Bampoo zvedly masivní vlnu patriotismu a Qilvestr Banttone byl za ně oceněn několika prestižními cenami (kultovním se stal také nůž hlavního hrdiny. Dodnes se s oblibou říká opravdu pořádným Kudlám Bampoo nože).
Poté si dal stárnoucí herec na několik let pauzu a mnozí jeho fanoušci a kritici si mysleli, že jeho kariéra je u konce.
To se změnilo ve chvíli, kdy začaly prosakovat informace o chystaném filmu jménem Dispensables, ve kterém se měli před kamerou sejít všechny velké žijící akční hvězdy.
Tuto nostalgickou „hříčku“ Qilvestr Banttone sám režíroval, napsal k ní scénář, a jak je jeho zvykem, střihl si i hlavní roli. A díky scéně, ve které se sejdou tři největší hvězdy dekády – Chadra-fan Qilvestr Banttone, člověk Brice Winnis a Gungan Ardold Schwarcenator, je tento film považovaný za nejlepší akční film staletí.
Co bude dál? Banttone s důchodem očividně nepočítá, neboť připravuje druhý díl Dispensables (ve kterých se má údajně objevit i legendarní Jawa Tshuck Borris) a se svojí třetí manželkou čeká třináct nových přírůstku do rodiny.
Reportáž skončila a Jessie odvrátil pohled. Qilvestra měl vždycky rád a jeho filmy víceméně taky.
Protáhl se a zašklebil na svůj odraz v zrcadle. Pár minut mu trvalo, než si oholil krk a uvedl do správné podoby své vousy. Vyčistit chrup bylo otázkou několika okamžiků. Připnout meč, políbit jedinou fotografii Jess, kterou měl, a vydat se na můstek.
Měl mít dva týdny dovolené, ale naléhavě byl zavolán Admirálem, aby se v poledne dostavil na můstek. I když zde byl jen chvíli, podařilo se mu už odrazit jednoho nájemného vraha a svým přičiněním vyhrát i jednu bitvu. Pro vesmír byl vězněm, ale pro Kato Moriala nejlepší osobní strážce.
Měl na sobě svou mandalorianskou zbroj, helmu držel v podpaží a při příchodu na můstek se na něj otočily jen tři hlavy. Admirál Kato Morial, Generál Hage Virni a neznámá žena zahalena do černé róby s burkou. Vedle ní stál vysoký droid s holí v ruce. Přistoupil tři kroky před čtveřici a mírně se uklonil. Nevěděl, proč si ho Admirál vyžádal, ale jistě to nebylo kvůli hrnku čaje.
„To je on?“ ozvala se žena a vrátila se pohledem k Admirálovi.
„Ano,“ odpověděl stroze.
„Půjde se mnou,“ půjde se mnou, řekla tónem, kterému se neodmlouvá a vykročila k odchodu.
„Počkejte,“ zarazil ji dvojhlas Admirála s Generálem. Jessie stál mlčky. Vyměnili si krátký pohled a Admirál pokračoval. „Nepůjde. Je členem mé posádky, mé ochranky. Já rozhoduji, kdy může opustit posádku Old Spice a odejít. Vy ne. A nezměníte mé rozhodnutí nějakým dárkem.“
„Víte vy vůbec, kdo já jsem?“ v jejích očích začaly plápolat dva plamínky. „Jsem Algernnon de Bray, Princezna ze Sithu…“ zbytek neposlouchal. Už teď věděl, že si s oblibou dává tituly, které ji nepatří, „…a tohle není jentak ledajaký dárek. Je od Hraběte Dooku.“
„A já jsem Admirál Kato Morial a v téhle flotile je mé slovo zákon, které nemohou zvrátit ani Sithové a už vůbec ne nějaký prototyp vydávaný za dar,“ odpověděl nevzrušeně. Do plamínků v očích někdo přilil kerosin.
„Rozumím tomu tak, že se vzpíráte slovu Hraběte Dooku?“
„Ano,“ bez mrknutí oka.
„V tom případě jste zrádce, dezertér a vaším rozsudkem bude smrt,“ zaznělo aktivování světelného meče. První úder. Před bezbranného Admirála se vrhl Generál Hage Virni a za cenu svého, prodloužil Admirálův život o přibližně dvě sekundy. Jenže ty dvě sekundy stačily.
Algernnon se už napřahovala k úderu, když v tom jí do brady udeřilo něco těžkého a rychle se pohybujícího. Tou věcí byla mandalorianská helma, hozená jako frisbee. Žena padla na zem a kus látky, který ji zahaloval ústa se zbarvil krví.
„IG, nauč toho floutka poslušnosti!“ vyštěkla, ale spíš zahuhňala a droidovi zažehly oči…
Asi o pět vteřin později ležel prototyp nazvaný IG na zemi a sebelepší milovník puzzlů by měl problém jej poskládat dohromady. Jessie namířil svým mečem, na krk ležící „princezny“ a promluvil.
„Admirále, jste v pořádku?“
„Ano, jsem v pořádku.“
„Zavolejte doktora pro Generála. Ještě žije. Těžce raněn, ale žije,“ Kato přikývl a okamžitě se jal vykonat, co mu bylo řečeno.
„A k vám,“ slovo „k vám“ řekl takovým způsobem, že bylo naprosto jasné, koho tím myslí, „…půjdu s vámi. Pod slibem, že to, co se dnes stalo, zůstane jen mezi námi a nepodniknete vůči Admirálovi ani bž a už se k nim nikdy nepřiblížíte. Je to jasné?“
„Když slíbím, jak můžeš mít jistotu, že své slovo dodržím?“
„Jistotu nemám, ale jsem si jistý, že pokud své slovo nedodržíš, tak si pro tebe nachystám bazén s něčím hladovým,“ něco v jeho hlase slibovalo kyselinové lázně, a tak souhlasila. Nic jiného jí také nezbývalo.
[„Co se to sakra stalo?!“] rozkřičel se křivý verpin, když zkontroloval obsah pytle, ve kterém se nacházelo to, co z prototypu zbylo, „vždyť je, vždyť je, vždyť je úplně na…“
„Šrot?“ doplnil ho Jessie a sledoval, jak verpinovi začíná škubat hlava.
[„Šrot? Šrot? Tak šrot říkáš? Já ti řeknu, co tedy je. On je…“]
„Š-š-šroťááák,“ ozval se líně, ale zúčastněně hlasový reproduktor prototypu a frekvence škubů se zvýšila.
[„Vždyť tohle by nedala dohromady ani parta hladových Jawů!“ ]
„Tím bych si tak jistý nebyl,“ řekl prorocky mandalorian, ale dalšího škubání se už nedočkal, protože jej do zad dloubl dlouhý prst, což se později ukázalo jako mylný odhad, nýbrž to byla jehla s paralyzujícím sérem.
Algernnon už dávno věděla, že ten Mandalorian kdysi patřil té malé chudince, s kterou prožila krásné tři měsíce prázdnin, a rozhodla se, že musí zjistit, co je na těch postelových vzpomínkách pravdy.
Na spoutaných mužích se to sice špatně rozpoznává, ale tenhle nakonec za moc nestál…
PS: Pokud se vrátíme zpět k teorii, že rozebraného prototypa, nyní překřtěného na Šroťáka, by nedala dohromady ani parta hladových Jawů, její pravdivost bude vyvrácena již za pár let, kdy se to podaří Jawovi jednomu, a to najedenému a dokonce na nohy chromému.
-
Mia byla se svou momentální situací nadmíru spokojená. Několik dní se mohla nerušeně vrtat v útrobách Jungle Jetu a přinášelo jí to takové uspokojení, kterého by se jí nedostalo ani od pětihvězdičkového gigola. Loď rozebrala a složila, dokonce napoprvé, ale než ji mohla rozebrat z nedostatku jiného vyžití a lepší zábavy znovu, přišel její nový zaměstnavatel s tím, že by si onen Nubian rád půjčil, když už je vlastně tak trochu jeho. Tak ho aspoň poprosila, aby ji po cestě vysadil ve Fogsmeade, protože se chtěla podívat za Jeffem a sdělit mu, že jejich kytka se má dobře, ale ona od něj už týden neviděla ani kredit na výživné.
Nedalo jí ani moc velkou práci ho najít, protože se stihl svým okouzlujícím chováním nezapomenutelně zapsat v mysli několika místních obyvatel. Musela se pobaveně pousmát, když ho uviděla v kuchyni jednoho podniku nevalné kvality. Chudák malý…
Ale to už ji uviděl i on. A neomezil se pouze na pousmání. Odstavil hrnec s jídlem neznámé kvality a původu ze sporáku, sundal si zástěru a plavným krokem se vydal do lokálu. Pohodil na pult zástěru s dramatickým „Dávám výpověď“ a pak se s cirkusáckou lehkostí přehoupnul přes pult a zamířil k Mie. Barman hlasitě zaklel, pravděpodobně na jeho účet, a poslal po něm po balistické dráze jakýsi kalíšek na místní pálenku, který zrovna utíral relativně čistou utěrkou.
Jeff rapidně přidal na tempu, poslední metr se v podstatě velice odvážně sklouzl po podlaze a zajel za Miu, přičemž ji chytil kolem pasu, aby mu snad neutekla, když ji použije jako živý štít.
„Trvalo ti to... zachraň mě!“ oznámil jí stručně.
„Cože?!“ vypadlo z ní překvapeně. Nakonec pokrčila rameny směrem k přihlížejícím a otočila se k němu. „Co to vyvádíš?“
„Kryju se.“ Pokrčil Jeff rameny, jednu tvář zabořenou stále někde u jejích ledvin. „Před bývalým šéfem? Kdo měl tušit, že tady neberou žádnou normální měnu... a budu si to tady muset odpracovat...“ zamumlal a nepřestával se krýt. „A ty zvěrstva, ke kterým mě tady nutili! Kdyby aspoň měli pořádnou kuchyň, ale ono ne! Nutili mě vařit podřadná jídla z podřadných ingrediencí!“ zasupěl.
Mia se usmála a několikrát ho pohladila po vlasech. „Ale no tak, tak zlé to snad není…“
I když nemohla vidět jeho výraz, hlas měl plačtivý dostatečně. „Ale tys neviděla, z čeho mě tady nutili vařit... dyť to nebyla žádná eopie, ale malé nedomrlé telátko! Ještě teď je mi z toho do breku.“
Barmana buď zastrašila Miina svalnatá, rozložitá postava závodního mynocka nebo usoudil, že Jeff za další rozbité vybavení nestojí, protože se vrátil ke svým povinnostem.
Mie se ho opravdu zželelo, tak ho chlácholivě objala. „To bude dobré, uvidíš.“
Možná ho dokázalo hořekování nad znevažováním kuchařského řemesla dostat na kolena, ale v momentě, kdy se její utěšování přesunulo od nebohého mrtvého a rozporcovaného tvorečka k němu, tak se vzpamatoval. Odtáhl její ruce a vstal. „Teď mě tady budeš objímat, hm? Vytratila ses, nenechala jsi ani vzkaz a nechala jsi mě tady bez varování a poloviny vybavení hnít... to od tebe bylo ohromně milé.“
Mia se zamračila. Tak nejdřív se za ní bude krýt a teď se urazí? Naštvaně ho od sebe odstrčila. „Bez varování? To ty ses nedostavil do té hospody a... já jsem se opila... hodně... a vůbec si to... skoro... nepamatuju... a navíc jsem slyšela od místních, že se dobře bavíš!“
Plačtivé výlevy chlapů nad nespravedlností života asi pravděpodobně byli na denním pořádku, protože Jeffovi zase tolik pozornosti nevěnovali, ale jakmile Mia zvýšila hlas a začala mu velmi důrazně vyčítat, co se stalo... a dávala tak místním ochlastům informaci, že je možné, že se občas opije tak, že by si skoro nic nepamatuje... a přiznejme si to, i když neměla proporce matky pluku, tak přeci jen byla novým, neokoukaným masem... a měla velký charakter v malém těle... no, prostě a jednoduše shrnuto, pár neoholených držek se zvedlo a začalo si ji se zájmem prohlížet. Průser na obzoru.
„To s tebou nebudu řešit tady v lokále, jdeme ven...“ oznámil jí, popadl ji za ruku a snažil se ji začít tahat nenápadně do bezpečí. Ale ne zase tak rychle nebo surově, aby se mu vytrhla.
Možná koutkem oka zahlédla reakci místních, protože se jen víc zamračila, ale neodporovala. „Jak chceš…“
Takže se mu ji nakonec podařilo odtáhnout z hospody ven a kamsi přes ulici do úzké mezery mezi domy, stíněné stříškou, protože venku se opět drobně rozmrholilo. „Dobře, přiznávám... zdržel jsem se obdivováním... místních krás. Ale když sem vás tam pak hledal, tak jsem si asi musel splést hospodu... i když ta pravděpodobnost... nejsou tady snad dvě nebo tři?... a nebo už si byla pod stolem, takže sem tě nezahlédl... nemohl jsem tě najít.“
„Já nebyla pod stolem! Jen jsem se opila... to ještě neznamená, že skončím pod stolem...a hlavně by se to nikdy nestalo, kdybys neobdivoval místní sukně a byl tam se mnou!“ obořila se na něj a tiskla ruce v pěst. Ano, tohle vůbec neznělo jako žárlivá reakce, nene.
Krátce se na ni zadíval a podobný výlev ho očividně zastihl nepřipraveného, protože na okamžik vypadal skoro provinile, ale pak se zase usmál, jako by ho nic netrápilo. „No, tys vypadala, že se dobře bavíš při seznamování se svými novými kamarády, tak sem tě v tom nechtěl rušit.“ Mrknul na ni.
Mia zúžila oči a bodla ho prstem do hrudníku. „Ty… ty… pokrytče!“
Jeff se na ni zadíval skoro ublíženě. „Já to myslel dobře... a nepíchej do mě tak, ještě mi v hrudníku uděláš důlek a co já s ním pak?“
Samozřejmě, pán je samý žert jako obvykle. „V tom případě si asi nemyslel. Čau.“ Ucedila, ale hlas jí zradil. Nejen on se cítil ublížený. Takže rychle zamrkala, aby zahnala slzy a měla se spěšně k odchodu.
Jeff si povzdechl a tentokrát se rozhodl udělat něco rozumného. Chytil ji dřív, než by stačila energicky odkráčet na déšť a promokla. Objal ji pažemi, tak aby ho nemohla praštit ani jednou rukou a přitáhl si ji k sobě a tím pádem i více pod stříšku. Na některé řeči bylo venku holt dost mokro. Tohle se rozhodně nedalo považovat za klasický tah obchodního kolegy k obchodnímu kolegovi, ale zoufalá situace si žádá zoufalé prostředky. Kdyby to nebyl on, tak by možná i řekl, že mu nebylo zrovna dvakrát dobře, když ji takhle viděl. Rozhodl se momentální slabost zakrýt velmi chlapským: „Nefňukej, Bloncko... Od té doby, co jsme sem přijeli, tak si nějaká přecitlivělá... a já myslel, že ti změna prostředí udělá dobře...“ zariskoval a jednu ruku uvolnil, aby jí rozcuchal vlasy. „Ano, nemyslel jsem. Ale to by tě nemělo překvapovat.“
Mia svěsila hlavu a povzdechla si. „Já a přecitlivělá? To bude asi tím, že si mi chyběl… teda tvoje brblání mi chybělo. Víš, takové ty řeči, že něco dělám špatně a že ty to zvládneš líp.“
„To bude dobré...“ Zopakoval pro změnu on. Pak pobaveně odfrknul. „Chyběl, chyběl... jen počkej... bude stačit zas pár dní a už bude zas všechno lítat vzduchem a bude ze mě cvičný terč. Sice by mě zajímalo, kde jsi na podobné věci přišla, protože si nepamatuju, že bych ti něco takového říkal... i když je možné, že je to jen výpadek paměti způsobený přílišnými zásahy do hlavy tím tvým nářadím... ale to je jedno.“ Mlel Jeff a snad i potěšeně. „Musíš mi ukázat, kde ses proboha zašila... abych to tam mohl omrknout a uvařit ti něco pořádného...“
„Jo...no,“ kousla se Mia do rtu a omluvně se na něj usmála, „to asi nepůjde. Já nevím, jestli tě tam můžu vzít, musela bych se zeptat… až bude jisté, že mě nevyhodí.“
Jeff pokrčil rameny. „No, tak bledule zrovna nevypadala, že je nějak dobře živená... a když se smířila s tím, že jsem tvůj plus jedna, tak mě snad nenechá moknout tady, ne?“
„Jenže ta bledule tam tomu nešéfuje, víš? Ty můj plus jedna.“ Usmála se na něj.
Znovu to pokrčení rameny. „V tom nevidím problém... Tak tam prostě nakráčím a zahlásím: Take me to your leader nebo nějakou jinou domorodštinu a budu doufat, že to bude ňáká baba, abych ji omámil svým chlapeckým šarmem, ať s tebou můžu zůstat...“
Trochu nedůvěřivě se na něj zadívala a otřela si oči, které se předtím přece jen neubránily náporu slz. „Zůstat… se mnou?“
„No... tak nějak sem si na tebe už zvykl...“ přiznal. „Co se na mě tak koukáš?“ zdvihl obočí a pak jí znovu rozcuchal vlasy, kterým místní vlhko evidentně stejně nesvědčilo. „A neslz mi tady, ženská... ještě se po mně vrhne nějaký horník nebo dřevař, že ti tady ubližuju...“ dodal skoro starostlivě.
„Hm, zvykl,“ povzdechla si a znovu se usmála, „tak to jo. Ale musím tě zklamat, náš šéf je velký, chlupatý a je to chlap.“
„Co bych pro tebe neudělal...“ odtušil na okamžik s přehnaně vážným obličejem a pak se zazubil. „Ne, dělám si legraci... ta ženská říkala, že prý je to nějaká akademie... a podle toho, jak vypadala ta mrňavá s páskou přes oči a bledule, tak ta jejich místní menza stojí pěkně za houby. S tím by se dalo něco dělat... vem mě tam s sebou a uvidíme.“
„Ne.“ Zavrtěla Mia nekompromisně hlavou a nějakou záhadou začala zase znít jako její staré dobré já. „Zeptám se Niny a uvidím, co se dá dělat. Ty se tady mezitím nenechej nikde zaměstnat, jasné?“
„No, radši bych byl, kdybychom si dali rande někde na okraji města a já bych tam na tebe počkal. Pokud teda nebudeš tři dny někam cestovat a pak zas tři dny zpátky. To by mě mezitím něco sežralo...“ poškrábal se rozpačitě na hlavě.
Mia zakoulela očima, ale evidentně přestala mít náladu na nějaké handrkování. „Dobře, potkáme se na kraji města. Ale nic ti neslibuju.“
„No, když už o tom mluvíme... na kterém okraji? Jen chci mít jistotu...“
Mia se plácla do čela a pak ho popadla za ruku. „Pojď.“
-
Generis, zhruba před šesti měsíci...
Pár dní před chystaným odletem její domovské městečko navštívila partička veselých žoldáků s nákladem milých a kamarádských blasterů a začala si v ulicích hrát na vojáčky. Její rodina měla naneštěstí již sbaleno, a tak spěšná evakuace probíhala skutečně spěšně, což umožnilo neustále zamyšlené a zasněné Cae v klidu se ztratit hlavnímu proudu uprchlíků včetně její rodiny. Když se pak opatrně kradla z města pryč a přemýšlela kam asi tak mohli všichni jít, zjistila, že nejspíš propásla vhodný okamžik k úniku. Chvíli jí trvalo, než k tomuto zjištění dospěla, nicméně hlaveň blasteru mířící jí do obličeje působila celkem výmluvně. Žoldáci, ať už je v tu chvíli platil kdokoli, byli naštěstí plně zaměstnaní rabováním, destrukcí a jinými veselými kratochvílemi, takže ji jen šoupli do nějakého smradlavého kamrlíku a nějaký čas si jí příliš nevšímali. Místnost bez okna byla ale i tak bezútěšným místem, temným, zatuchlým a nepříjemně vlhkým a Cae brzy začala ztrácet smysl pro realitu. Čas se okolo ní točil v pozoruhodných kruzích: chléb s vodou, voda, okoralý chléb s vodou, voda, kamenný chléb s vodou… A právě někdy v době okolo osmého rádoby chleba s vodou, k ní poprvé promluvili Oni. Hlasy, které jí dodávali útěchu, sílu a naději do budoucna a především jí vraceli zpátky ze snových výšin, kde neustále prodlévala posledních několik chlebů a vod. Takže když se znovu pootevřeli dveře, dovnitř kromě pravidelné dávky proviantu prolétl i člověk, který ho nesl. Cae zamžourala ze dveří do nezvykle jasného světla a po chvilce se přikrčeně rozběhla pryč.
***
Generis bylo ideálním místem k pohodlnému výdělku. Planeta se nalézala mimo hlavní dění, které momentálně zaměstnávalo většinu bytostí v galaxii, a tak poté co se Jefferson Starship za hlučného pípání všemožných kontrolek vynořila z hyperprostoru, v klidu si to zamířila k povrchu. Dott Forai spokojeně potáhl z cigarety a přijal vysílání z planety.
„Neznámá lodi, tady teď šéfujem my, řekněte, co tu chcete, nebo vás sestřelíme.“ Ozvalo se nabručeně z reproduktoru.
„Neznámý pistolníku, vezeme chlast a cigára.“ Odpověděl zvesela kapitán, zatímco jeho chrápající kumpán v křesle kopilota začal pomalu znovu ožívat.
„Oukej, někam sebou práskněte, určitě se dohodnem.“ Zaznělo nazpět o poznání přívětivěji.
Loď sebou s hekáním „práskla“ do doku číslo 5 a Dott s Henrym vyrazili za místními přechodnými autoritami za obchodem, zatímco Josh, konzumující něco z jejich obchodních komodit, začal uvádět loď opětovně do letuschopného stavu.
***
Samozřejmě že se v uplynulých dnech nově nabyté svobody byla několikrát podívat do jejich domu, ale nikoho tam nenašla, žádnou zprávu, nic. Okolí domu bylo až příliš frekventované, takže se tam neodvažovala zdržovat, a tak se jí novým příbytkem stal nepoužívaný polorozpadlý přístavní dok číslo 11b. Provizorní pelech si vytvořila v prázdné bedně s nápisem „Vysoce výbušné“ v jednom stinném koutě uvnitř malého skladiště. Zatímco bezesné noci prodlévala myšlenkami u své rodiny, během dnů se skutečně kradla ulicemi pronásledována hněvem minimálně jednoho poníženého žoldáka. Zabralo to sotva pár nepříjemných situací a vhodnou novou vizáž (starý páchnoucí kus hadru, který mohl být kdysi pončem, a špinavý šátek kolem hlavy), než se naučila ve městě správně pohybovat, aby neměla zbytečné problémy. Po nějakém čase, odhadovala to tak na čtrnáct chlebů s vodou, se do města vrátila větší část obvyklého života, přestože stále pod bedlivým dozorem žoldácké tlupy. Na každý pád jak sama brzy zjistila, její rodina mezi navrátilci nebyla, dokonce si jejich dům zabral nějaký odporně převoněný Neimoidian, kterého v životě neviděla. Tak jí nezbylo, než se dál protloukat, tu a tam něco malého čmajznout, tady a támhle něco vyžebrat, a neustále vše pozorovat ostřížím zrakem, ve snaze dozvědět se cokoli o své rodině nebo o plánech žoldáků. Dokud znovu neklopýtla…
***
Garážový výprodej, který na Generis rozjeli s požehnáním (a adekvátním podílem) žoldáckých hodnostářů, se poměrně vyplácel. Původní obyvatelé města přišli o většinu svých věcí, ale naštěstí měli poschovávaných dost kreditů, aby si od nich mohli pořídit cokoliv, co zrovna potřebovali. Přes den se tak věnovali záslužné a ke všemu výnosné činnosti, po nocích pak spolu s Joshem prohrávali svůj podíl ve prospěch Henryho. Když jim nakonec došlo vše, co byli ochotní prodat, rozhodli se investovat něco ze zbylých peněz do žoldnéřské pohostinnosti, a ještě se nějakou chvíli zdržet. Ostatně, mezi takovouhle bandou lidí se vždycky najde někdo, kdo ví o nějakém tom kšeftíku, nebo minimálně neumí hrát karty.
***
Všechno probíhalo jako obvykle, vyhlédla si vhodný okamžik, kdy byl prodavač rozptýlen a obratně schovala jeden bochník do ponča. Dál stála ve frontě, špinavá a ušmudlaná čekala, až na ní přijde řada. Když se tak stalo, vysypala na pult hrst rezavých plíšků a děravých těsnění a vrhla na prodavače nejprosebnější pohled, jakého byla schopná.
„Nesbíráte starý věci, pane? Vyměním je za kus chleba.“ Pípla směrem k němu v parodii na vlastní pisklavý hlásek.
„Ne. Seber si ty krámy a táhni vocaď, pohoršuješ řádný zákazníky.“ Zavrčel jí v odpověď a měřil si ji opovržlivým pohledem.
Jen shrábla hromádku zpět do dlaně a se svěšenou hlavou se neochotně courala ven z pekařství, zatímco ještě teplý chléb jí hřál na břiše. Už si skoro dovolila pousmání, jednou nohou ze dveří, když se těsně za ní ozvalo:
„A ten chleba koukej vrátit, děvenko, než zavolám Strážce.“ S trhnutím se pootočila a ke své nemilosti zjistila, že stojí prodavač hned za ní a navíc ji pozorovali všichni přítomní lidé.
„Chle-ba, pane?“ Nahodila překvapený a lehce uražený výraz.
„Jen se nedělej.“ Sykl mezi zaťatými zuby a pokusil se jí popadnout za ramenou. Reflexivně ucukla, srazilo jeho ruku stranou a už nebylo cesty zpět. Když se po ní vrhl podruhé, rychle mu proklouzla pod rukama a skokem se přenesla doprostřed ulice. Rozběhla se pryč, kličkovala mezi lidmi, přeskakovala odpadky, zatímco pevně svírala chleba, aby jí nevypadl. Nebylo to nic platné, protože obtloustlý prodavač se jí překvapivě držel neustále za patami, vytrvale křičíc: „ZLODĚĚJ! ZLODĚĚĚJ! Zastavte ji! ZLODĚĚĚJ!“ Míjela boční uličky, hloučky lidí, haldy odpadků i pouliční stánky jako ve snu. Mysl měla čistou a soustředěnou. Všechno vnímala zostřeně. Rozhodla se pro razantní změnu strategie a hbitě vyskákala na střechu nejbližšího domu. Nebo se rozhodli Oni? Přeskakovala ze střechy na střechu a obchodník dole na ulici začal ztrácet. Nicméně ho nahradili dva z přiběhnuvších Strážců, z nichž jeden se vydal pronásledovat jí střešmo. Přeskočila mezeru mezi dvěma domy, ale nedávala pozor a při dopadu jí podklouzla pravá noha. Zachytila se okraje rukou, zatímco druhou stále střežila chleba, a rychle se vytáhla zpět nahoru. Letmo se ohlédla a ke své škodolibosti zjistila, že onen Strážce klopýtl taky a s velkou slávou se skutálel dolů. Druhý ale zrovna vyběhl zpoza rohu a pro změnu hulákal: „ZLODĚĚJ!“
Vyrazila dál a po chvíli se rozhodla pro návrat na pevnou zem. Když seskakovala dolů, sevřely se jí útroby a zatemnilo se jí před očima, ale její těla se pohybovalo samo a tak jistě, jakoby podobné opičárny dělala každý den. Dopadla do kotoulu, a když se zvedla, zjistila, že hledí takřka z intimní vzdálenosti na přezku opasku vysokého twil’leka. Už se chtěla vydat dál, když se k nim vzduchem donesla ona ošemetná informace o její nelegální činnosti.
Twil’lek se očividně zarazil a váhavě natáhl jejím směrem ruku. Uskočila před ním a bezradně si prohlédla holé stěny úzké ulice, když zjistila, že ze zadu se přibližuje Strážce a cestu vepředu blokuje tenhle kovboj. Rozhodla se zkusit spíš obejít váhavého twil’leka, než zjišťovat, jestli má Strážce odjištěný blaster. Čas jakoby se zpomalil nebo ona byla tak rychlá? Cítila příjemné teplo rozlévající se jí unavenými končetinami. Cítila sílu. Rozběhla se. Twil’lek se rozkročil. Klička doprava. Klička doleva. Odraz. Twil’lek se zapřel. Spadla do kotoulu těsně před ním a proklouzla mu mezi rozkročenýma nohama. Vyšvihla se znovu na nohy, celá od bláta a Oni vědí čeho dalšího a rozběhla se pryč. Z čím dál tím větší vzdálenosti se tak dál ozýval twil’lekův smích a Strážcovo klení…
***
Bylo brzy dopoledne, když se loudavým krokem přemisťoval po úspěšné karetní seanci zpět ke své lodi za vidinou spánku. V jedné z odlehlejších uliček, nedlouho poté co si ulevil na hromadu odpadků nejspíš i s ukrytým bezdomovcem, ho vyvedla z míry černošedá zapáchající koule, která mu přistála u nohou. Ke své nelibosti zjistil, že ho to překvapilo natolik, že ani nestihl reflexivně sáhnout po blasteru. Chvíli shlížel dolů na malou bytost, která se zaujetím zkoumala jeho opasek, když spatřil zpoza vzdálenějšího rohu ulice vybíhat jednoho ze samozvaných Strážců, jehož doprovázela trapně publikovaná informace o něčím zlodějství. Podíval se dolů a zaváhal. Že by? Váhavě natáhl ruku směrem k vyzáblé bytosti před sebou, sžírán dilematem, zdali má pomoc slibně se rozvíjejícímu kriminálnímu talentu nebo pohostinným žoldákům. Všechno vnitřní rozporuplnost za něj vyřešil prcek sám. Nejprve neskutečně rychle, jak se mu alespoň v jeho alkoholové unavenosti zdálo, uskočila dozadu a pak se ještě rychleji vrhla vpřed...
***
Mocně oddychovala opřená o chladnou zeď doku číslo 11b, pevně tisknoucí bochník chleba k hrudi třesoucíma se rukama. Nohy se jí podlamovaly a před očima měla mžitky, cítila, jak pomalu klouže zády po zdi dolů. Otevřela oči a zjistila, že už je téměř tma, a že stále sedí opřená o zeď za sebou. Párkrát se ještě zhluboka nadechla, pak se překulila na všechny čtyři a začala se plazit směrem k rezivějícímu sudu s kalnou olejnatou vodou ve středu přistávací plochy. Když k němu dorazila, vytáhla se na nohy a bez cirátů ponořila hlavu do vody. Voda byla i přes veškeré své mouchy stále čistější než byla ona a jako bonus byla chladná, což jí pomalu vlévalo novou energii do těla. Přesto na okamžik zapochybovala, jestli bude schopná hlavu z vody zvednout a při představě té potupy, která by jí provázela, kdyby se po tom všem utopila v sudu, se jí sevřely vnitřnosti. Snad i díky tomu se nakonec přinutila k vynoření ještě předtím, než jí došel kyslík. Po téhle složité proceduře ze sebe ještě shodila špinavé pončo, vymáchala jej ve vodě a rozložila na zem kousek vedle. Odebrala se do svého pelechu, povečeřela skromnou porci chleba (protože pro další se jí dlouho znovu chtít nebude) a pak se jen zahrabala do hadrů, které za dobu svého pobytu nashromáždila.
Když si tak před usnutím rekapitulovala událostí dnešního nešťastného dne, uvědomila si jednu věc a sice fakt, že twil’leka, na kterého při svém úprku narazila, zná. Jak to ale bylo možné, když ve svém dosavadním životě jediný twil’lek, kterého kdy viděla, byl na obrázku? Proč jí přišel tak povědomý? Kdo to je? Obrázku, který si pamatovala ze školy, se ani zbla nepodobal a přesto ho už někdy viděla. Několikrát, jinak by nemohla mít takhle intenzivní pocit známého. A tak s neklidnými myšlenkami pomalu usnula.
***
Twil’lek s robotem někam odešli a loď tak dostal na triko ten třetí. Člověk. Josh. Ideální. Pomalu se plížila stínem podél steny doku. Rampa byla otevřená a nikde nikdo. Už už chtěla vyrazit, ale kdesi z útrob lodi se najednou ozvala kovová rána následovaná tlumeným klením. Zarazila se a znovu se přikrčila za prázdné bedny. Srdce jí bušilo jako splašené. Čekala. Čekala věčnost, než se odhodlala k druhému pokusu. Sevřela pevně uzlíček, který měla hozený přes rameno a rozběhla se k rampě. Dovnitř se dostala bez problému. Pomalu se nořila do útrob lodi, když narazila na Joshe. Klasika.
„He-!“ Ozval se duchaplně člověk a protřel si oči, přičemž zapomněl, že v ruce drží panáka, a tak mu alkohol zmáčel košili. „Zatrsakr!“ Vytřepal pár kapek, které se ještě nevsákli. „Taková škoda. A ty seš co zač?“
„Já sem skřítek, pane, žiju ve strojovně…“ O něčem takovém kdysi slyšela, doufala, že je to běžná součást vesmírných lodí. „…starám se tam o dobré klíma, víme?“
„Ve strojovně,“ opakoval si pro sebe muž zaskočeně, „a co děláš tady tu, ha?“ Ošklivě se zašklebil a jal se pozorně zkoumat etiketu láhve se zlatohnědou tekutinou.
„Ále, zásoby, víme?“ Zatřásla uzlíčkem.
„No jasné, to mě mohlo dotýct, žjo.“ Pokýval hlavou. „Tak upaluj, ať nám to klíma nebo co, nenapáchá ňákou škodu.“ Mávl rukou jejím směrem a pak volně pokračoval v pohybu, aby si nalil dalšího panáka.
Když se urychleně pakovala z místnosti, zaslechla ještě mručivé: „Dobrej matroš.“ To už ale koukala být co nejdál. A to jí to přišlo jako pitomý nápad, když se jí vybavili jen pohádky…
***
Už několik dní letěli hyperprostorem a užívali si zaslouženého odpočinku po náročné odpočinkové akci na Generis. Lehce vydělaný prachy. Staré dobré pašeráctví. Ale vypadli akorát včas. Už když startovali, začali milice dobývat město zpátky.
Josh seděl v křesle kopilota a bez zájmu pozoroval čelní průzor. Spokojeně potáhl z Dottovi cigarety a usrkl kávy. S rumem.
„Věděls, že máme vlastního lodního skřítka?“ Zamručel směrem k twil’lekovi a protáhl se v křesle.
„Co to meleš?!“ Vyvalil na něj Dott oči.
„No, myslel sem, že ho vidim jen kvůlivá chlastu, ale už sem ho viděl víckrát. Prej bydlí ve strojov-. A do prdele!“
Oba dva pohotově vyskočili, vytáhli zbraně z pouzder a vyrazili ven z pilotní kabiny. Henry spustil sken lodi. Zarazili se ve dveřích a podívali se na robota, jakoby právě vytáhl z klobouku ewoka. Ten ukázal na plánek lodi, na kterém blikala červená tečka. Komora pro údržbářské droidy. Bez droidů.
„Tak proto, jsme ho doteď neobjevili!“
***
„Au! To bolí. Pusť-.“ Snažila se vykroutit Joshově stisku.
„Vida vida-,“ začal pomalu twil’lek, ale pak se zarazil, „dyť tebe sem už viděl! Ty seš ten zloděj chleba, na kterýho vypsali odměnu!“
Dott mírně sklonil hlaveň blasteru. Přestala sebou házet a vzdorovitě pozorovala muže před sebou. Joshovi poklesla čelist a trochu povolil sevření. „To je von? Dyk je to holka.“ Vyhrkl překvapeně. Kousla se do rtu. To nevypadalo vůbec dobře. Věděla, že to nebyl dobrý nápad, ale Oni jí tolik přesvědčovali.
„Docela dobrý, na takovýho prcka.“ Pokračoval twil’lek. „Ale teď bych radši věděl, co děláš na mý lodi?!“ Blaster jí poslušně zamířil znovu mezi oči. Dívala se na něj a vzdor z ní pomalu vyprchával. Co teď? Věděla, že tahle chvíle přijde, ale připravit se na ní nešlo. Josh jí dloubl do zad. „Tak mluv ksakru!“
„Já… potřebovala jsem se dostat pryč…“ Začala tiše, zatímco hypnotizovala podlahu. „…a byli jste jediní, kdo letěl. Kamkoliv.“
„Proč to schovávání? Černý pasažéry nemáme rádi.“
„Nemám jak zaplatit, navíc jste pracovali s nimi…“ Odpověděla upřímně a cítila, jak jí pomalu ale jistě vlhnou oči. Otřela si je volnou rukou a pokračovala. „Doufala jsem, že časem se vám už nebude chtít zpátky, takže mě jim nevrátíte.“
Dott si zapálil. „To máš sakra pravdu. Zpátky se nám nechce, ale co s tebou…“
„Přece ji to… nevodprásknem?“ Zeptal se až skoro ostýchavě Josh.
„Já bych ji zastřelil.“ Ozval se zpoza twil’leka robotický hlas.
„To ne!“ Zvedla hlavu k muži před sebou a po tváři se jí koulely první opravdové slzy za dlouhou dobu.
„Hlavně nebul, jo?! Zdálo se mi, že máš větší kuráž. A ne, střílet se nebude, aspoň zatím.“ Podíval se starostlivě směrem k Henrymu a pak se obrátil zpátky k ní. Zkoumavě si ji prohlédl. „Možná by si mohla tu cestu odpracovat, co ty na to Joshi?“
„To nezní blbě. Sneslo by to tady kapánek poklidit, a esli umí vařit…“
„Umíš?“ Váhavě přikývla. „Tak domluveno. Joshi, budeš ji mít na povel, za toho tvýho skřítka…“ Vyloudila ze sebe něco mezi vzlykem a uchechtnutím. „Teď nám dones všem panáka, děvenko, vsadim se, že už dávno víš kde co je.“
„Vím… a, jsem Cae.“
***
Lo’zek se pomalým krokem vracel domů. Byl unavený. Puška na jeho zádech mu připadala hrozně těžká, ale neodvažoval se jí sundat. Už několik dní skoro nespal, nejdřív se jako člen milice účastnil dobytí města, teď zase pátral po své sestře. Neúspěšně. Vešel do domu a s povzdechem opřel pušku o zeď v chodbě.
„Tak co? Stále nic?“ Jakoby odnikud se objevil jeho otec. Lo’zek zkroušeně zavrtěl hlavou. Přesunuli se do kuchyně a matka mu podala jídlo, pak si přisedla.
„Prý tu ale před nedávnem určitě byla.“ Začal mezi sousty. „Pár dní před naším útokem na ní vypsali odměnu. Říkal to pan Pullik. Za nějakou krádež. Od té doby jí prý nikdo neviděl.“
„Chudáček malá…“ Začala matka štkát.
„Neboj, mami. Cae je chytrá, poradí si, ať už je kdekoli...“
***
Nebylo lehké pracovat na Jeffersonu, pašeráci byli nároční zaměstnavatelé, ale stále to bylo lepší, než jak žila doposud. Uklízela, vařila, míchala drinky a občas jí učili hrát karty. Když je začala v kartách porážet, a to dokonce i Henryho, vymámili z ní, že pozná, kdy blafují a občas i co mají za karty. Od té doby začala pracovat na plný úvazek. Sháněla pro ně informace, občas je doprovázela na obchodní rozhovory a stále obstarávala běžné činnosti, když byli v lodi. Bylo to oboustranně výhodné. Ona neměla tušení, kam vlastně letí, oni zase získali šikovného zvěda a kuchařku v jedné osobě. Tak to pokračovalo dlouhé měsíce, než přiletěli na Nar Shaddaa…
-
Vyhlédla průzorem na kouli protkanou něčím, co by se dalo nazvat Mrakem. Mrak zabíral tři čtvrtiny planety a tu zbylou pokrýval také, ale místy se protrhával a bylo vidět na zelený povrch. Miu Leptonis ji vítala nejlepším možným způsobem… Stromy, vlhkost - to znamená spousty bloučků… Bude to tu milovat!
Usadila se do pilotního a z nějakých šedesáti procent funkčním pohybovým ústrojím se jala přistávání. Popálenou ruku měla provizorně ošetřenou, ale chtělo by to nějakou thc mast, říkala si, když to před hodinou už nedokázala vydržet a musela polknout Lorrdianskou zlatonku. Ještě stále měla trochu rozšířené zorničky a bylo jí dobře.
Nenabourala do žádného stromu ani kapradí. Vzala to skrz Mrak a zamířila rovnou do největšího přístavu planety, kde s menším zaúpěním kondenzátorů nárazu přistála.
Postavila se na rozhraní, kdy stála na nejzazším místě lodi, kde na ní ještě nepršelo, a začala si říkat, jestli nakonec Dave Fox neudělal dobře, že se rozhodl odpojit. Vždyť je to jen trochu vody, pokrčila rameny, dodala si optimizmu a udělala krok do deště.
Nakonec to netrvalo tak dlouho a dokraulovala až k hospodě Zelený Lampion, kde za sebou zavřela dveřmi a usadila se na barové stoličce. Zahalená ve své cestovní róbě s ovázanou popálenou rukou si objednala Wookiee-wango. Teplé.
Krátký dvoudenní výlet po galaxii člověku spraví náladu, i kdyby se před tím cítil sebehůř. Tuplem pokud během něho stihne potkat dva staré známé, dát výpověď a obstarat překvapení nepřekonatelného kalibru.
Takže je zcela pochopitelné, že se mi při pohledu na moji krásnou zelenou planetku povedlo vykouzlit ten nejsladší úsměv od doby, kdy jsem jako padawan zvažoval navoskování Yodovy hole. Nic jsem nedbal šedobílých mraků a počal sestupovat níž, k místu, kde se pod skálou impozantní velikosti rozléhá můj nový Chrám. Zhruba v polovině jsem z takového toho divného pocitu, co my citliví k Síle občas máme, zkontroloval výstupy ze senzorů a byl jsem příjemně překvapen.
Podle všeho totiž v hangáru ve Fogsmeade parkovala loď, která tam před mým odletem rozhodně nebyla a ani být nemohla. Jasně jsem v ní poznával loď mistra Foxe, kterého jsem sice nepozval, na druhou stranu jsem si ale nedovedl představit vhodnější způsob přepravy pro mou bývalou padawan.
Vysvětlil jsem Yussimu a Yari situaci, ne že by jim to nějak vadilo, a změnil kurs. Aniž bych se jakkoliv vyžíval v provokování místních předváděním své úžasné nové lodi, po přistání ve vedlejším hangáru jsem se veden Silou odebral do hospody, kam mě neomylně zavedla. Ne že bych odmítl pivo, ale tentokrát to bylo trochu z jiného důvodu, a ten důvod tam právě seděl u baru a popíjel Wookiee-wango, což mi málem vehnalo slzy do očí.
[„Ještě dvě,“] mávl jsem ještě od dveří na barmana, který byl technicky vzato mým zaměstnancem, a vykročil blíž.
Dnes neudělala nic, co bývalo pro ní pravidlem. Usrkla svého nápoje, položila ho na bar a vyšla mu pomalu naproti. Když stanuli před sebou, rozpřáhla bez teatrálnosti ruce a vložila se do chlupatého náručí a zavřela oči. Normálně by se rozeběhla a s výskotem mu do něj skočila, nebo podobnou lumpárnu, ale bohužel se na nic z toho fyzicky, a stále ani psychicky necítila.
„Máš mě vád?“ špitla a užívala si zrzavé chloupky na levé tváři.
[„Jasně,“] odpověděl jsem naprosto bez zaváhání a dost možná trochu automaticky, [„jaká byla cesta?“]
Rozhlédl jsem se, majitele lodi jsem nikde neviděl, tak si možná odskočil na pány. V tu chvíli mi nicméně přišlo pití, první i druhé, takže jsem na záchody okamžitě zapomněl a věnoval se pěkně přítomnosti.
„Věhem šešty še nám štala taková nepfíjemnošt,“ ukázala ovázanou ruku, „tak še vošhodl, še bude lepší to škušit po švém někde daleko.
Mám tě pošdvavovat.“ Konstatovala a začala se také věnovat svému nápoji.
[„Aha,“] uteklo mi víceméně mimovolně. Sice by bylo fajn mít v záloze jednoho mistra navíc, ale nepochyboval jsem o tom, že ho Jess nějak zlákat zkusila, takže nemělo cenu dál truchlit nad rozlitým rumem.
[„No, na tohle se ti někdo podívá, neboj, už jsme celkem solidně vybaveni.“] Ale tak mě napadá, že zrovna ta ošetřovna zatím vypadá spíš jako skladiště nepotřebných krámů a pytlů s hlínou, takže mě asi Lempix přerazí a pošle na nákup. Teď tu ale jsou důležitější věci k zařízení, žeano.
[„A čím dřív vyrazíme, tím líp, všichni už se tam na tebe těší.“] Sice to nemohli vědět, ale určitě se těšili, minimálně na posilu. Vypil jsem první drink na jeden nádech a ten druhý si chvilku prohlížel.
„Kdo všichni?“ tázavě se podívala na zrzka, který určitě nemá žádnou duši a dopila svou sklenku.
[„Pamatuješ, jak jsem ti říkal o tom, že je to něco mezi školkou a pevností?“] zeptal jsem se, aniž bych si byl jistý, že to bylo byť jen trochu podobné té původní definici, ale na tom už teď nesejde. Na drogách při tom sice byla, ale sem očividně trefila, tak to nebude tak strašné.
[„Tak ti ji za chvíli ukážu, snad se ti tam bude líbit. Je to tam samá vybraná cháska, spousta čerstvého vzduchu a budeš moct mít svůj vlastní pokojíček.“]
Na to jsem se řádně napil, neboť když nemám duši, o to víc se do mě vejde chlastu.
„Tak je tedy nenechme dlouho šekat,“ usmála se a připravila k odchodu. Na stole nechala kreditovy čit v hodnotě drinku plus dýško.
[„Jo a taky jsem koupil tuhle hospodu,“] vzpomněl jsem si při jejím placení, ale pak už jsem jen dopil drink a nasměroval ji zpět v jejích vlastních stopách do hangáru, kde jsme ovšem nastoupili na jinou loď. Naši dva důchodci se tam mihli jen na okamžik, když šli někam do strojovny, vyměnili si s Jessicou úklony a já ji zavedl na druhou stranu, do kokpitu.
[„To byli Yari a Yussi, přiletěli se mnou až teď. On je ten mistr šermu, co jsem ti vyprávěl, jak umřel na Nar Shaddaa. Ona je... složitější, ale je nás tam trochu víc.“] Pravdou bylo, že jsem si doteď nebyl jistý, co vlastně udělat s Yari. Měla jisté předpoklady k výuce ne zrovna zaběhlých technik užívání Síly, ale za tu dobu už toho nejspíš většinu zapomněla. A odvelet ji jako servírku do hospody by bylo trochu degradující.
[„Ale teď se drž, za moment tam budeme,“] usmál jsem se, loď se zvedla a zamířila si to přímo k jezeru.
Netrvalo to ani hodinu a už jsme to zapíchli do hladiny jezera a tak se dostaly do skrytého podzemně-vodního hangáru. Zdálo se jí to docela impozantní. Loď dosedla jemně na vysunuté vzpěry a na zem se vysula rampa. Byli… doma.
Z hangáru jsem ji vzal nejkratší možnou cestou, to jest přes hlavní jeskyni, přímo k jejímu budoucímu pokoji. Yussiho i Yari jsme zatím nechali na palubě, protože jsem ani v takhle brzkou ranní dobu nechtěl riskovat, že se jich někdo bez mého doprovodu lekne, navíc si údajně stejně ještě potřebovali po dlouhé cestě trochu odpočinout, to dá rozum. V jejím pokoji, jehož budoucnost jsem tak nějak podvědomě viděl v růžových barvách, jsme se rozdělili, jen jsem ji předem varoval, že k ní prostě pošlu našeho lékaře, aby se na ní podíval. Tak ať se nelekne, až jí bude na dveře klepat brouk.
Dnes mě, a všechny ostatní vlastně také, čekal velký den. Den, kdy konečně aktivujeme maskovací krystal, zmizíme a započneme svůj tajný život naplno. Cestou do přednáškového sálu, kde jsem hodlal napsat alespoň nějakou decentní náhradu za ztracený projev, jsem naštěstí potkal Nevu s vozíkem, který přetékal nejrůznějšími dráty, kabely a kdoví čím, takže mi to dost usnadnilo jeho hledání.
Přenos dat z informační databáze Chrámu očividně proběhl nad jeho vlastní očekávání a momentálně nasadil veškerou naši výpočetní sílu k prolomení některých šifer. Většina kódovaná nebyla, ale i ochránci míru a spravedlnosti očividně měli potřebu něco málo utajit. Neměl jsem v úmyslu to nějak použít proti nim, ono tajemství není vždycky až tak špatná věc, ale pár věcí by mě samotného docela zajímalo.
„Jo,“ odpověděl mi pak ještě na dotaz, zdali je maskovací zařízení připraveno, „to nadrátování na fúzní reaktor mi dalo zabrat a taky vlastně furt nemám páru, jak to vlastně funguje, ale bude to šlapat.“
Co bych mu to měl za zlé, v tomhle vesmíru je pravděpodobně jen jedna jediná bytost, která alespoň tuší, jak přesně ten přístroj funguje - její konstruktér. A toho už jsem neviděl pár desítek let, takže už dost možná ani není mezi živými. Zabrán do úvah ohledně osudů jednoho geniálního Jawy jsem se došoural do přednáškového sálu, vedle nějž se nacházela malá studovna, kde jsem hodlal pokračovat v psaní projevu.
Nina seděla v přednáškové místnosti a vrtala se v něčem, čemu snad říkali holoprojektor v době, kdy si Ulic Quel-Droma ještě hrál na pískovišti. Což o to... nově „ustanovený“ ředitel Akademie by jí kredity na výbavu učebny dal, ale to nechtěla. Dokud vybavení jelo, nemělo smysl ho vyhazovat. I když byla pravda, že byl občas problém s kompatibilitou dat, ale s profesionální hrdostí si to chtěla vyřešit sama, nebylo nutné volat k tomu ty dva místní technomágy. Na ty jistě čekala spousta rozbitých žehliček a podobného harampádí.
Vychovatelky jsem si pochopitelně všiml hned ve chvíli, kdy jsem do přednáškové místnosti vkročil. Seděla tam nad něčím, co ji zjevně dost zaměstnávalo, jenže já měl ten den nějakou podezřele dobrou náladu a chtěl jsem si povídat.
Kdybych měl cvokaře, v tuhle chvíli by začal prohlašovat, že je to podezřelé, ale že mi zjevně změna prostředí prospěla, protože konečně nejsem osina v zadku, co se straní kolektivu. Načež bych ho sežral.
[„Zdravíčko,“] pozdravil jsem hned ve vchodu a prohlížel si sál. Ze všech společných místností akademie vypadala nejhonosněji, ovšem vzhledem k mrzké konkurenci to nebylo až takové terno. Stěny z kamenných bloků sice nepůsobily moc hřejivě, ale osvětlení to trochu kompenzovalo a lavice ve všech řadách lákaly parádním polstrováním. Jestli tohle nemotivuje studenty k účasti na přednáškách, tak už nevím co.
[„Copak čtete?“] zeptal jsem se letmo, což by ovšem mého hypotetického psychiatrova rozhodně dohnalo k slzám dojetí. Samozřejmě mě to až tak extra nezajímalo, ale trocha konverzace k utužení kolektivu ještě nikdy nikoho nezabila.
Žádná konverzace nicméně neproběhla, neboť slečna archivářka byla natolik zaměstnána, že si mě patrně vůbec nevšimla. Což je vlastně docela úspěch a to soustředění by jí leckdo záviděl. Nechal jsem ji tam s tím, že se stejně uvidíme při nejbližším zasedání Cirkusu, a pokračoval jsem ve své trestné výpravě za projevem.
Padací dveře do oné místnosti měly poškozený ovladač, takže bylo třeba celý ten zatraceně těžký blok kamene zvednout pomocí Síly, ale na druhou stranu jsem na druhé straně našel asi nejklidnější místo v základně, kde mě zároveň nikdo nebude hledat, protože o něm většina ani nevěděla.
A začal jsem psát.
Dámy, pánové a hermafrodite,
za poslední týden jste tu odvedli neuvěřitelnou hromadu práce, je čas pokročit s plánem a konečně sejít z očí, sejít z mysli. A taky si to náležitě užít.
V ten moment jsem se zahleděl do zdi, hledaje tam inspiraci, která ne a ne se objevit. Z nudy jsem tedy začal decentně bubnovat tužkou o stůl a došlo mi, že jsem ještě zapomněl na jednu docela důležitou věc, která mě ještě nějakou chvíli ochrání před nutností psát nudný projev.
Radostně jsem se zvedl a proběhl se zpátky do hangáru, kde na mě stále čekala otevřená rampa Jungle Jetu a v jejím nákladovém prostoru bedna s překvapením. Když jsem se chopil ovladače repulzního vozíku, objevil se vedle mě Yussi s kufrem a že už jsou připravení k vylodění.
Hodil jsem jejich věci na bednu, ten repulzor to zvládne, a všichni tři jsme se vydali následovat pomalu se kupředu vznášící bednu.
Samozřejmě se objevili zvědavci, ale aspoň jsem tak měl příležitost představit nové dva členy do nového kolektivu.
Mia se momentálně opírala o stěnu hangáru nedaleko skladiště náhradních dílů a s hasákem v ruce zamračeně pozorovala šéfa, jak si hraje na škatulata s obří bednou. Nedalo jí to, odlepila se od zdi a připojila se ke skupince za vozíkem.
„Co v tom schováváte?“ houkla na wookieeho zvědavě.
[„Překvapení,“] odpověděl jsem, což jí nepochybně nestačilo, když by to nestačilo ani mně.
[„Něco tak skandálně příšerného, že kdybychom dnes večer nezapínali maskování, budou o tom psát noviny až na Coruscantu,“] dodal jsem po zralé úvaze naprosto pravdivě a pak si uvědomil situaci, v jaké se nacházím. Představování lidí nikdy nebylo mým koníčkem, ale asi bych si na to měl začít zvykat.
[„To je slečna Mahariel, ta geniální mechanička, jak jsem vám toho o ní tolik povídal,“] představil jsem ženu s hasákem v ruce a doufal, že mě neprozradí, [„a tohle jsou Yussi, mistr meče, a Yari, jeho žena.“]
Ani oni ale zjevně nebyli zvědaví na nějakou formální představovací šarádu, takže nepřekáželi víc, než bylo třeba.
Mia polkla otázku, od kdy že je geniální mechanička, ale koneckonců proč to rozebírat, taková reputace se jí hodí. Navíc jí to značně zvedlo náladu a sebevědomí. S úsměvem kývla na představenou dvojici a pak se znovu obrátila na šéfa. „Hádám, že to nebude banda striptérů převlečených za droidy…“ zamumlala a pak se plácla přes pusu, „pardon, já jen… asi tak trochu trpím nedostatkem normální konverzace.“ Zrudla. I když byla víceméně málomluvný typ, zvykla si na Jeffovo neustálé brebentění a musela si, ač nerada, přiznat, že jí to tak trochu chybí.
[„Ne, to vůbec,“] odpověděl jsem skoro automaticky. To, že se jedná o něco mnohem horšího, jsem taktně zamlčel, aby neměla čas zdrhnout.
[„Ale bude to velká legrace,“] završil jsem své myšlenkové pochody, [„a určitě se tam najde i někdo na nějaké to normální konverzování.“] Těžko říct, co tím myslela, ale posádka základny byla v mnoha ohledech celkem normální, pokud se vybral vhodný protipříklad. Třeba zfetované opičí ještěrky z Kowaku.
„Jasně.“ Pokývala Mia tak trochu zaraženě hlavou. Ostatně proč ne, pokud to nebude ten podivný brouk. A ten togorian se jí z nějakého neznámého důvodu obvykle vyhýbal velkým obloukem. „A ehm, mohla bych mít otázku?“ usmála se nervózně, ale asi to brala jen jako řečnický obrat, protože hned pokračovala: „Na lodi už není co vylepšit nebo opravit, dokud ji někdo neroztříská, takže většinu času nemám moc co dělat. Nenašlo by se tu ještě něco jiného, čím bych se mohla zaměstnat? Pokud ne, nějakou práci si najdu sama, ale radši bych dělala něco užitečného než zbytečného.“
Práce tu pořád bylo jako na chrámu, o tom žádná, šlo spíš o to, vybrat něco vhodného pro ni.
[„Za pár dní by měla dorazit čtyřka stíhaček, které budou nejspíš plné štěnic a dalších legrácek,“] vypadlo ze mě po chvilce přemýšlení. Wyrrgullhukovi jsem sice věřil, ale ten bude momentálně fungovat jen jako prostředník, kdo ví, co do strojů namontují ti, kdo mu je prodají.
[„Do té doby je pořád prioritní ta obnova akademické databáze, ale...“] následující zamyšlení skoro bolelo, jak se mi to v hlavě rovnalo, [„vám by možná prospělo něco... s trochu více dráty. Místní droidi na tom byli dost mizerně, ale s pomocí Síly a Nevy by s nimi možná šlo něco provést.“]
Hlavně nenápadně, žeano.
Mia polkla. „Na ty droidy se určitě podívám, ale doufám, že s tou Silou jste to myslel jen obrazně, protože netuším, jak by to prakticky dopadlo.“ Tedy tušila to, ale bála se mu to sdělit nahlas. Připomněl jí tím ovšem ještě jinou záležitost, která jí vrtala při odletu z Bespinu hlavou. „Taky mi bylo řečeno, že byste s tím tady mohli něco udělat. Nějak mě naučit to ovládat, aby to nedopadalo tak, jak to obvykle dopadá. Tedy špatně.“
[„A přesně to jsem měl na mysli.“] Žádné obraznosti, na to jsou mistři ti tam na čalouněných sedátkách, my to tady povedeme trochu akčněji, rozhodl jsem se.
[„Můžeme samozřejmě počkat na zahájení školního roku, ale Neva je frajer na používání Síly při opravování, tak by vás možná mohl právě on naučit docela dost. Je to zabití dvou much jednou ranou, navíc pokud něco roztřískáte, bude co opravovat. Tři mouchy.“]
Hmm, dostal jsem chuť na polívku z vážek.
Jeho entuziasmus začínal být nakažlivý, takže se Mia přistihla, že se začíná navzdory veškerým svým pocitům usmívat. „Výborně. A ještě jedna věc… vážně mi neprozradíte, co je v té bedně?“
[„Ani za klíče k Senátu,“] zabručel jsem s úsměvem pod vousy a počal předmět doličný definitivně usazovat na místo, kde jej večer přesně podle plánu otevřu. Snad to přežijeme.
[„Ale nedoporučuju pouštět v nejbližším okolí cokoliv od té lidské samičky Justýny Bobrové, nebo to dost možná vybuchne.“] Možná jsem tím napověděl, možná vůbec, ale už bylo pozdě to brát zpátky.
„Jasně.“ Odkývala Mia, i když neměla vůbec páru o čem to wookiee mluví. „Tak já zase radši půjdu. Myslím, že tam je ještě pár žehliček s vadnými kontakty.“ Vymluvila se trapně a s pohledem upřeným na tajemnou bednu se hodlala co nejrychleji vytratit z dosahu. Co kdyby to fakt bouchlo.
Samozřejmě mi bylo jasné, že se najdou zvědavci, co by mohli chtít obsah odhalit i aktivněji, ale s trochou štěstí to do večera nestihnou. Ve vlastním zájmu.
Současná situace kolem mistrů byla trochu napjatá. Ono se není čemu divit, původní majitel akademie sotva mohl počítat s tím, že tu kdy budou víc jak tři vychovatelé, navíc dva z nich s největší pravděpodobností sdíleli nejen pokoj, ale i postel. Tomu ostatně odpovídal stav, v jakém jsme našli všechny čtyři další pokoje.
V podstatě se jednalo o naprosto prázdné místnosti s lehce nahnilým linoleem podezřelé kvality, s pochopitelnou výjimkou jednoho, kde dřív bydlela madam Tann, a druhého, kde bude i nadále bydlet slečna Michaelis. Zbývající čtyři bylo třeba jak vymalovat, tak vybavit, ale o to se s náramnou radostí postarali jejich noví majitelé a ve skladišti dole se našlo nábytku víc než dost. Ubikace dětí o patro níž byly paradoxně v mnohem lepším stavu a při jejich počtu si každý prcek mohl dovolit mít pokoj pro tři i s koupelnou jenom sám pro sebe, zatímco nahoře byla pro celé patro jen jedna sice velká, ale společná. Problém nás starších spočíval také v tom, jak si teď už nejspíš každý pozornější čtenář spočítal, že nás momentálně bylo osm mistrů na šest pokojů. Yari pochopitelně jinam než k Yussimu nechtěla, ale pořád tu byl někdo plonkový. V tu chvíli začala s přítulnostmi samozřejmě i Joya, ale rychle toho na mé doporučení nechala. Naštěstí se bez sebemenšího nátlaku ozval Neva s tím, že v takhle snobských kurnících on teda fakt spát nebude a že mu bohatě stačí, když mu šoupneme postel do technické místnosti, ani nemusí být velká.
Páreček z Nar Shaddaa jsem tedy ubytoval v posledním volném pokoji s tím, že dovybavení je samozřejmě v plánu, a pak mi nezbylo než jít pokračovat v projevu.
Opřel jsem se do toho s takovou vervou a takovým nadšením, že když jsem se vzbudil, hodiny na psacím stole oznamovaly drzou půl sedmou a mně na papíru přibyla jen tečka, kam mi dopadla propiska. Hodil jsem tedy obé do koše a vydal se do své kanceláře tam nahoře, abych vyzkoušel, jestli Neva s tím zprovozněním centrálního rozhlasu nekecal.
Zase som sa cítila pokojne a vyrovnaná. Po príchode do našej jaskyne som sa okamžite odobrala na izbu a tam zo seba všetko vyzliekla a rovno hodila do koša s prádlom. Potešila som sa, že sa nič nezmenilo, izba zostala nepoškvrnená zásahmi zvonka.
Osprchovaná, zababušená do županu, som sedela vo svojej izbe na posteli a premietala o „výcviku v prírode“, ako ten strašný omyl nazýval môj terajší majster. Slabý obláčik pary vystupujúci z pohára horúceho čaju mi pošteklil nos sladkou vôňou. „Zase doma..“, povzdychla som si a upila zo šálky. Dobrá nálada bola v nedohladne a tak som si pre zmenu začala písať hlásenie z tohto „výcviku“, keby náhodou niekto chcel vedieť, čo sa to tam vlastne stalo. Ale silne som o tom pochybovala a tak som datapad rezignovane odložila a skúsila pre zmenu spať. Pripadalo mi to ako celá večnosť a pritom sme boli tam vonku len päť dní. Pripadala som si ako na obláčiku a tak nečudo, že som takmer okamžite zaspala.
Nasledujúce dni som strávila hlavne tréningom meditáciami a nejakým tým nevyhnutným zoznamovaním.
Zdalo sa mi, že som len predchvílkou zavrela oči, keď ma Fosh zobudila s tým, že majster ma očakáva v centrálnej jaskyni. S napätím som sa čo najrýchlejšie dala dohromady a zistila, že som prespala celý jeden deň. Vlastne som sa tomu ani nečudovala. Horšie, ale bolo, že som nebola majstrovi po ruke. Určite mi to vynahradí nejakým ťažkým tréningom, alebo možno má pre mňa ďalšiu misiu, ktorá neodkladne čaká a ja si tu vylihujem.
Vyštartovala som z izby ako strela, takmer som si zabudla meč. Vtedy osmsi uvedomila, že ten môj má ešte stále majster. Dúfam, že sa mu nič nestalo.
Konečne som dobehla do jaskyne a ozvala sa majstrovi stojacemu chrbtom ku mne.
„Ehh.. hladali ste ma, majster?“
Hlas mě trochu vyrušil z rozjímání, ale neřešil jsem to a prostě se otočil.
Má padawan vypadala, jako by cestu sem absolvovala v rekordně krátkém čase, ačkoliv důvod toho spěchu mi celkem unikal. Asi se prostě těšila, no.
[„Ehmm, jasně?“] odtušil jsem, protože se mi nechtělo kazit její nadšení. [„Nějaké novinky, zatímco jsem byl pryč?“]
Záložní plán nic moc, ale lepší než drátem do oka. Přestože je měla k ničemu.
„Ja..“, nachvílku som zneistela, takmer ma dostal, „som v knižnici zháňala materiály o technike pri ktorej pomocou Sily dokázali rytieri napodobńovať rôzne zvieratá, či iné zvuky. Nenašla som toho mnoho, ale myslím, že som našla spôsob, ako to napodobniť pomocou vytvárania ilúzií pomocou Sily..“,vtom som sa zasekla, pretože majster na mňa pozeral spôsobom, ktorý nemohol znamenať nič iné, iba aby som už radšej bola ticho. Teda aspoň sa mi zdalo. Ťažko niekomu vyčítate výraz tváre, keď je ukrytá pod niekoľkými vrstvami chlpov.
Ze začátku jsem upřímně řečeno moc neposlouchal, protože jsem očekával rutinní hlášení o tom, kolik se snědlo fazolí a kde se ucpal záchod. Jaké tak bylo moje překvapení, když mi začala popisovat své studijní úspěchy, navíc rázu poměrně dost neobvyklého.
[„No výborně,“] pochválil jsem ji, protože mě to vlastně docela zaujalo, [„nechceš si na to udělat nějakou menší prezentaci? V hodinách by se to mohlo hodit, na něco takového tu odborníky nemáme.“]
Jo, to bude sranda, zadávat domácí úkoly, známkovat testy, házet po nich sem tam křídou...
"Umm... prezentáciu? Umm... prečo nie?", snažila som sa tváriť, že viem presne čo myslí.
„Ale.. jaa.. s tým eštelen experimentujem. Potrebovala by som sa na to sústrediť a skúmať to hlbšie. A hlavne trénovať. Možno v meditácii by mi Sila sama mohla ukázať cestu.“, povedala som a zamyslela sa nad svojimi slovami.
To, že som o tom čosi čítala ešte pred výletom do divočiny bola pravda, ale nevedela som si predstaviť, ako zrealizovať tréning a potrebovala by som k tomu pravdepodobne nejakého skúsenejšieho užívateľa Sily, na takéto techniky som totiž nikdy nemala odvahu. V kombinácii s mojim videním skrz Silu by sa mi mnohlo stať, že by som si zamenila materiálne veci a ilúzie vytvorené Silou. Počkať! Veď on je môj majster! To on by predsa mal...
„Prepáčte mi moju nedovtípnosť. Prečo ste si ma dali zavolať?“, sklonila som hlavu.
Určite si ma nezavolal, aby som mu kvákala o niečom, o čom sama teoretizujem.
Už už jsem se chystal odmávnout její starosti s tím, že jí kdyžtak nějak pomůžu a vůbec, ať se nebojí, když mi zase vzala vítr z plachet tou samou otázkou co na začátku. Ach jo.
[„Já pro tebe neposlal,“] šel jsem s pravdou ven a podrbal se u toho významně na hlavě. Mohl bych ji poslat pro něco k jídlu, protože na mě pomalu ale jistě šel hlad, ale to by asi bylo trochu zneužívání pravomocí.
[„Ale když už tě tady mám, tak bych možná něco přeci jen potřeboval, jestli máš chvilku.“] Velkýho ruma. Teda vlastně ne, zneužívání pravomocí atakdále. [„Jde tady dole trochu víc rozsvítit?“]
„Snaď vypínače niesu poškodené. Moment.“, odpovedala som zamyslene majstrovi a urobila otočku na päte.
Dokráčala som k stene jaskyne a našla ovládací panel, spolu s rôznymi tlačidlami na úpravu pozície niektorých prekážok, či na spúšťanie výcvikových figurín, či osvetlenia častí jaskyne. Skusmo som zapla niekolko vypínačov, ktoré by mohli ovládať svetlo. Malá lightshow v jaskyni upútala pravdepodobne veľa pozornosti, pretože som o niekoľko sekúnd počula ako niečo s veľkým hrmotom padá po schodisku nadomnou.
Nakoniec som nechala rozsvietené len reflektory, ktoré priamo osvecovali štvrtinu jaskyne, na ktorej bol prítomný majster. Cestou späť k nemu som očakávala, že ma zase prekvapí nejakou upravenou verziou tréningu.
[„Budiž světlo,“] zamručel jsem a zapamatoval si pozici toho ovládacího pultu. Přeci jen to sotva byla poslední příležitost, kdy se mi to bude možná hodit.
Využil jsem nicméně podstatně lepších světelných podmínek, abych si konečně hlavní sál prohlédl v celé jeho rozlehlosti a nevyužitosti a při pohledu na to nářadí zastrčené u stěny na druhé straně mi začínalo být jasné, proč tady vlastně nikde neměli tělocvičnu. To sice nic neměnilo na tom, že hodlám jedno ze skladišť přeměnit na hřiště pro šermíře, ale tady se taky možná najde nějaké to vyžití.
[„Teď už nic nestojí v cestě slavnostnímu zahájení,“] usmál jsem se na Sagwen, která se zrovna vracela, a přemýšlel jsem, jestli jsem na něco nezapomněl.
„Slávnostné zahájenie?“, naklonila som hlavu na stranu v začudovanom geste. „A čoho?“, nedalo mi nespýtať sa.
[„No přece nové, zářné a skvostné kariéry tohohle zařízení,“] rozhodil jsem rukama, abych to všechno obsáhl, a protočil jsem se tam na patě jako epesní primabalerína. Ale vzhledem k tomu, jak dlouho jsem podobný druh umění neprocvičoval, to asi vypadalo spíš jako nametená mažoretka ve tři ráno po flámu, takže jsem toho radši nechal.
[„A ti mamlasové venku ať si klidně válčí.“]
Usmiala som sa. Napriek všetkému čo sa za posledných pár dní stalo, som sa usmiala a znova ma udivil postoj majstra. Nechcela som nejak uponálať majstrove mysšlienkové pochody a tak som sa postavila do vyčkávacieho postoja a čakala na pokyny.
Já se už už otáčel k odchodu, protože co nevidět tady začne velká zábava, když jsem si vzpomněl.
[„Mimochodem,“] otočil jsem se zpátky k ní a začal šátrat v té největší kapse na opasku, [„tohle sis u mě zapomněla.“]
S těmito slovy jsem jí podal světelný meč, který jsem jí zabavil před výletem do pralesa a který jsem jí zapomněl vrátit. Zjevně jí ale nechyběl, takže se snad nic moc nestalo.
[„A možná bych se měl co nejdřív projevit jako řádný mistr a taky tě s tím něco málo naučit, hm?“] Samozřejmě tu teď byly důležitější a dost neodkladné věci, navíc jsem přivezl mistra šermíře, ale už bych sám užil trochu toho šavlování.
„Vďaka.“ Prijala som meč a skusmo ho zapla, pretočila ho párkrát demonštratívne v dlani že s ním je všetko v poriadku, a potom ho vypla.
„Budete ma teda aj trénovať vy osobne? To beriem ako veľkú česť.“ U mojej bývalej majstryne to nebolo moc zvykom.
[„Samozřejmě,“] podivil jsem se dotazu, zejména proto, že zjevně zapomněla na první vysloveně osobní trénink tam venku. Takže se z toho možná dostane bez trvalé újmy. Myšlenky se mi stočily k pečenému hadímu masíčku, šťávě z bobulí a mravenčímu čaji, ale radši jsem je zahnal a otočil se zpátky k rampě, po které jsem teď už ale vážně hodlal začít vycházet nahoru.
[„Ale neboj se, že by se ti nedostalo kvalitního a vyváženého vzdělání. Je tu kolem spousta odborníků a pozítří začíná regulérní výuka.“] V tuhle chvíli jsem čekal, že přiletí těžký předmět a trefí mě do hlavy, ale pak jsem si bleskově uvědomil, s kým mám tu čest. Pro ni bude tahle výuka dost možná ještě nedostatečná.
„To sú samé dobré správy.“ , dovolila som si okomentovať. Konečne sa všetko vráti do starých koľají a ja sa budem môcť venovať študovaniu Sily. Tešila som sa už teraz. Najmä na nových učiteľov.
Mávl jsem na rozloučenou s tím, že se ještě uvidíme večer při té slávě, a ani jsem se nedíval, jak nadšeně odbíhá. Můj cíl byl tam nahoře.
Cestou jsem měl samozřejmě dost času na přemýšlení o tom, je-li absence výtahu do vyšších pater záměrná, aby se prostě obyvatelé občas pořádně protáhli, nebo na něj bývalí masochističtí majitelé jednoduše zapomněli. Na Joyce, která se rozvalovala v prokazatelně mém ředitelském křesle, jsem hodil jen všeříkající pohled a požádal ji, ať mi podá mikrofon. Učinila tak a o pár vteřin později už se v každé chodbě na základně rozléhalo moje řvaní.
[„Hlášení místního rozhlasu,“] no co, takhle to vždycky dělali ve školce na Kashyyyku, to si ještě pamatuju, [„slavnostní zahájení provozu naší malé zašívárny proběhne za půl hodiny v hlavní jeskyni, prosím všechny, aby se dostavili, taková událost se už nebude opakovat. Díky za pozornost.“] Osobně jsem doufal, že říkám pravdu, protože abych se před nimi ztrapnil bohapustou improvizací, to mi jednou za život bude stačit naprosto bohatě, děkuji mnohokrát.
K mému překvapení se s koncem časového limitu zaplnila podlaha hlavní jeskyně skutečně všemi současnými obyvateli základny. Provokatér Neva dokonce přitáhl tlupu asi patnácti droidů, prý ať o ten bugr chudinky nepřijdou. Já si je chvilku všechny prohlížel, hledal jsem vhodná slova a tak vůbec, a pak jsem se rozhodl to déle nezdržovat.
Výskok na bednu upoutal pohledy většiny diváků, takže doposud celkem živé debaty tu a tam utichly a já si nemusel ani vyžádat ticho. Stačilo si odkašlat a spustit, jak jednoduché.
[„Dámy, pánové, hermafrodite,“] spustil jsem nahlas a až podezřele podle plánu, [„jsem rád, že jsme se tu konečně sešli všichni pohromadě, protože vám toho před samotným zahájením a zapíjením musím ještě hodně říct.“] Začal jsem naprosto mimovolně korzovat po bedně sem a tam a rukou jsem si mával do rytmu.
[„Zaprvé, jste úžasní. Kdyby tak svědomitě, jako vy za poslední týden, pracovala desetina občanů Republiky, nikdy by k té pitomé válce nemuselo dojít. Pokud jsem někdy měl pochybnosti, že celý tenhle šílený projekt nemůže fungovat, jsou pryč.“] To mávání rukama jsem možná trochu přeháněl, ale projevy přednášené s ohnivým zápalem se vždycky poslouchají lépe než ty, kde senátor nudně čte důvody pro nutnost snížení daně z prdění.
[„Zadruhé, počínaje dnešním dnem přestáváme definitivně existovat pro většinu galaxie,“] pravil jsem rezolutně a důkladně si prohlížel pohledy. Samozřejmě o tom všichni věděli, ale slyšet to teď na plnou hubu v nich mohlo vyvolat kdejakou reakci. [„Enkláva byla založena, aby chránila vědomosti o Síle a civilizaci, která tu byla před válkou. Kdo ví, do jakých hrůzných podob bude venkovní vesmír přetvořen, až skončí. Kdo ví, kdo vyhraje. Kdo ví, jestli by nás nechtěli preventivně zrušit. Kontakt s galaxií samozřejmě nepřerušíme úplně, potřebujeme ji stejně jako bude ona možná v budoucnu potřebovat nás, ale za žádných okolností nesmíte nikde zmínit její existenci. To je jediná podmínka vašeho pobytu tady.“] To také věděli všichni, jen jsem považoval za důležité to vytknout ještě jednou. Pohledy všech přítomných mě ujistily v tom, že mi rozumí.
[„S tím také souvisí fakt, že vám na rozdíl od Řádu nebudu bránit v navazování, udržování či obnovování vztahů. Je nás tu málo, jak jste si jistě všimli, a ponorková nemoc by mohla být ještě horší než emoce, kterých se rytíři Řádu tak bojí. Pokud máte, měli jste nebo někde přijdete k někomu blízkému, můžete s nimi na vlastní nebezpečí komunikovat jak je libo, prostředky k tomu budeme mít již brzy.“] Momentálně jsem měl na mysli onen informační tunel podobný tomu, přes který jsem tahal data z Chrámu, ovšem ještě trochu chytřejší a hlavně ještě pořád ve výstavbě. Nebude to rychlé, ale naší prioritou je bezpečí. O možnosti nastěhovat členy rodiny do Fogsmeade jsem se prozatím nezmiňoval, ale někteří už o ní tak jako tak věděli. Nějakou chvíli to stejně ještě nebude aktuální.
[„Zatřetí, dnes ráno spolu se mnou přiletěli další dva členové profesorského sboru,“] pravil jsem dramaticky a na oba zmíněné ukázal. [„Yussi vás bude učit šermu a Jessica zas obraně proti kdejakým čertovinám, co by na vás mohl někdo zkoušet.“]
Jejich příletem se Cirkus rozrostl na úctyhodných sedm osob, což je pro hlasování počet ideální, a ačkoliv jsem si nebyl úplně jistý současným zdravotním stavem Jessicy, neměl jsem rozhodně v plánu na ni spěchat.
[„A teď, pokud nikdo nemá něco, o co by se chtěl s ostatními podělit, bych přešel k stěžejní části večera,“] říkal jsem pomalu a v závěru přeletěl publikum pohledem, protože jsem to samozřejmě myslel vážně.
Páni, ten Wookiee se docela rád poslouchá... teda na Wookieeho, pomyslel jsem si, zatímco mistr Champbacca dramaticky představoval další dva učitele, jako by jich nebylo už dost: Chlápka, co vypadal jako člověk, jenže až moc svalnatej na to, jak moc byl šedivej a bledej, a slečinku, co byla celkem kost, ale přes ten věkovej rozdíl by nám to asi moc neklapalo (i když bych na ní mohl zkusit ten balící trik s Andělama z měsíce Iego, co mi poradil kamarád v Chrámu...).
Hlavou mi ale pořád vrtal druhý bod chlupáčova proslovu. Ještě mi sice není ani 12, ale logika mi nikdy nedělala moc problémy. Tak proč mi teda připadá, že jsem jediný, komu spojení „Přestáváte existovat pro zbytek galaxie“ a „Můžete si navazovat a udržovat vztahy s kým chcete“ připadá nejen jako oxymoron, ale jako naprostá hovadina? Vždyť dřív nebo později nás to zákonitě musí prozradit. Podíval jsem se na vedle sebe stojícího Peela. V rodianových očích se zrcadlil můj vlastní pohled a mě bylo jasné, že přemýšlí o tom samém, o čem já. Oba jsme pokrčili rameny a podívali jsme se s co nejnevinnějším výrazem na Wookieeho, který právě dokončil svůj monolog a důležitě nás všechny přejel pohledem. Napadlo mě, jak by asi vypadal, kdyby mu někdo oholil srst, a málem jsem z té představy vyprskl smíchy. Peelo si toho ale včas všimnul a vši silou mi dupnul na nohu, takže ze mě vyšlo jenom přidušené zasyčení bolestí. Každopádně to stojí za vyzkoušení! Cvičně si to asi dneska v noci zkusím na Rahmovi, jenom pro jistotu, začal jsem v duchu projíždět možnosti kompletní depilace srsti a bylo mi úplně jedno, co vepředu Neva brblá kolem té divné krabice.
A protože nikdo nic neměl, byl čas na čáry a kouzla. Kývl jsem na Nevu, který kývl na mě a vzápětí přelezl z hlavy droida na tu divnou krabici uprostřed sálu.
„Iniciace krystalické matice dokončena, kalibrace Calabiho-Yauových manifold zahájena, synchronizace kvantových...“ plácal víceméně pro efekt a já mu to chvíli i žral, zejména proto, že jsem se sám potřeboval připravit na něco, co už jsem strašně dlouhou dobu nedělal. Usadil jsem se na bednu do meditačního posedu a začal se nořit do Síly.
„...integrita vodičů ověřena...“ Jak jsem již možná někomu zmínil, ono maskování funguje na principu kvantové díry, což v podstatě znamená, že ten, kdo by se snažil něco v oné díře najít, to nikdy najít nemůže. Něco jako když jsem tenkrát v Chrámu ztratil tu láhev prvotřídního alderaanského melounového cideru – taky jsem ho našel až po měsíci, kdy už jsem hledání vzdal, a samozřejmě byl přímo na mém nočním stolku.
To ale zároveň znamenalo, že jakmile se zařízení spustí, všichni, co budou v jeho dosahu, se najednou ocitnou v prostoru, který pro ně samotné nebude existovat, a to je docela problém, víme? Naneštěstí jsem měl tu příležitost být při tom, když se podobná věc stala jednomu nešťastnému kolemjdoucímu Ugnaughovi při prvním spouštění generátoru ještě na Bespinu. Chvíli to vypadalo, že jen oslepl, ale nakonec k tomu i zešílel, což u nikoho ze zdejších rozhodně nemůžu riskovat.
„...saturace kompenzátorů zvýšena o nula celá nula nula tři...“ I to, co jsem momentálně prováděl se Silou, mě ve vzpomínkách zavedlo na Bespin, protože právě tam jsem tuhle dovednost, k níž mám od přírody až zbytečné vlohy, použil naposledy.
Jakmile kolem mě začalo poletovat několik zelených světýlek, vzpomínky už byly ty tam a já se plně věnoval dnes již nedoceňovanému umění bitevní meditace, ovšem nyní s trochu pozměněným cílem. Aby totiž nedošlo k onomu pěknému kvantovému paradoxu, všichni přítomní museli být přesvědčeni, že tu nejsou. A to se dělá poměrně špatně, pokud nejste magor jako já, nebo pokud vám tuhle myšlenku někdo poměrně jednoduchou a příjemnou formou nevnukne.
„...zážeh bosonového agregátu za deset, devět, osm...“ Takže teď, když jsem byl ponořen do Síly jako už hodně dlouho ne, mi šlo o jediné – ochránit je před zbytkem galaxie a zároveň před tím, co mi v tom mělo nezanedbatelně pomáhat. V tu chvíli jsem se skrz Sílu dotkl mysli každého z nich a jemně jim vnukl myšlenku, že tady vůbec nejsou. S tím, jak kolem poletovaly zelené světlušky rušící jejich soustředění, to nebyla těžká práce a nikoho naštěstí nenapadlo moc vzdorovat, protože správně vycítili, že je to pro jejich dobro.
„...tři, dva...“ Přesvědčil jsem o tom samém i sám sebe, což po těch létech praxe nebylo nic těžkého, a zkazil jsem Nevovi odpočet tím, že jsem jednoduše natáhl ruku, luskl a Silou otočil vypínačem zařízení do polohy zapnuto. Nic víc to nikdy nepotřebovalo.
Z kvádru vyšlehl puls neurčité barvy, šířící se do všech směrů, a když mnou proletěl, cítil jsem se zase jednou jako doma. Stačilo otevřít oči a z pohledu na sloupec stříbrného světla, který zářil ze zařízení přímo kolmo vzhůru až do podlahy mojí kanceláře, mi bylo jasné, že všechno vyšlo a naše tajná základna právě postoupila na poslední úroveň utajení. A zábava mohla začít.
Zvedl jsem se, rukama rozehnal opozdilé světlušky a při pohledu na ostatní ještě chvíli počkal. To, co teď patrně cítí, bude nepříjemně cizí, ale brzy si zvyknou. A rozptýlení, jaké teď přijde, by tomu mělo dost pomoct. Odkašlal jsem si a zahájil poslední část večera.
[„Teď, když už jsme pro zbytek vesmíru neviditelní, to náležitě oslavíme. A protože kolaudace bez tance a hudby by byla pěkně na houby, dovolil jsem si z Nar Shaddaa přivézt takové malé překvapení. Přesněji šest malých překvapení,“] uculil jsem se na přítomné, především pak na Jessicu, a slavnostně jsem, ještě stále na bedně, kopnul do vršku jejího předního víka.
[„Dámy, pánové a hermafrodite,“] pronesl jsem přímo slavnostně, zatímco víko pomalu padalo k zemi a čím dál více odhalovalo vnitřek, [„tímto oficiálně zahajuji první akademický koncert Ding Dong Dugs.“]
Tou dobou už byla přední stěna dávno na zemi a všem před pódiem se tak naskytl pohled na šestici Dugů přímo monstrózního vzezření, které jsem do bedny nacpal spolu se všemi jejich nástroji a malým chemickým záchodem. Bez chlastu, jinak už by byli dávno mrtví, což je s podivem i tak.
„Jedem, kundy! Tři, čtyři,“ zahlásil Smeták, ten s blond hárem a kytarou, což byl impuls pro zbylých pět bubeníků, aby rozpoutali peklo.
„Drááááááááááák!“ zařvali unisono, chopili se paliček a epická neviditelná šou této funkmetalové kapely otevřela novou epizodu dějin.
Pod mým dohledem se v tomto pořadí zapojili Jessica Karnis, Nina Michaelis, Mia Mahariel, Sagwen Aisling, Vooj-tae a kopec enpísíček.