Miu Leptonis V. - začátek
Ta úchvatná přednáška skončila poměrně rychle, což ovšem neznamenalo, že jsem trpěl nějak méně, a po ní byli všichni mistři zdvořile požádáni, aby v místnosti zůstali, že jim budou uděleny nové úkoly. Měl jsem chuť se s někým vsadit, že já dostanu na starost audit v účetních archivech, ale naštěstí jsem to neudělal.
Protože když se konečně hlouček ve středu místnosti rozptýlil, jak si postupně jednotliví mistři odcházeli po svém, zůstal jsem tam kromě rady jenom já a ještě jeden kudrnatý člověk působivé výšky. Neměl jsem ponětí, kdo to je, a nehodlal jsem to zjišťovat, pouze jsem kývnul, ať jde první, že si rád počkám. Jenže Síla měla zase trochu jiné plány, které už stihla sdělit všem třem členům Rady, co na nás čekali. Na nás oba, jak se ukázalo.
„… a pro vás tu máme něco speciálního,“ pokračoval Windu větu, jejíž začátek jsem nezachytil, a přeměřil si nás tím svým škaredým pohledem. Už je to tady, jdu vytírat přistávací plošiny, napadlo mě, ale nedal jsem to na sobě znát. Prostě jsem se odlepil od zdi, přišel blíž, pozdravil všechny čtyři letmým úklonem a čekal, co z nich vypadne.
Stál jsem v hloučku mistrů, trochu vzadu, neměl jsem chuť na sebe moc upozorňovat, protože poslední mise neproběhla podle plánu. Neměl jsem náladu na celý briefing. Chtěl sem se vrátit do své ubikace, odpočinout si a pak jít zkontrolovat Johuany, jak se jí vede.
Když briefing skončil, ostatní mistři se rozešli. A já podle pokynů, zůstal stát. Tak je to tady Yoda s Winduem a Ki-Adi mundym si mne teď trochu vychutnají. O to větší pro mne bylo překvapením, když v sále semnou zůstal, velký wookieeský mistr jedi. Vzájemně jsme si prokázali úctu letmou úklonou hlavy, a společně se mnou předstoupil před radu.
O to víc mne překvapilo, že pro nás dva měla rada, nějaký speciální úkol.
Windu se k mé radosti příliš nezdržoval formalitami a nejspíš ho vůbec nenapadlo, že se neznáme, takže se nějakým představováním nezabýval. Místo toho se opět otočil k mapě, stisknul několik tlačítek a počkal, až se ustálí monochromatický obraz planety se dvěma měsíci.
„Miu Leptonis IV,“ odrecitoval ze záznamu a snažil se vypadat strašně chytře, „zapadlá planeta ve Středním okraji, známá pouze pro své zdroje nova krystalů, zatím netěžené.“ Nechápal jsem, kam tím míří, ale věřil jsem, že se k tomu brzy dostane nebo ho k tomu někdo z ostatních přinutí.
„A podle rozvědky také možné ohnisko problémů. Na Holonetu se objevilo několik podivných zpráv týkajících se tamní malé kolonie. Několik pohřešovaných, co se ztratili přímo ze svých domů, aniž by si toho kdokoliv z okolí všiml, a jeden mrtvý, podle všeho zabitý světelným mečem.“
To znělo vážně, hlavně proto, že to očividně neměl na svědomí žádný Jedi z Chrámu, a naše zbraň v rukou někoho jiného, to byla jízdenka do průšvihu. Podíval jsem se na ostatní co možná nejvážněji a lehce si mnul bradu, ale neříkal nic.
Pozorně jsem poslouchal Mistra Windu. Situace byla asi opravdu naléhavá. Aspoň to naznačovaly vážné výrazy v obličejích všech třech mistrů nejvyšší rady. Zarazila mne poslední Winduova věta. Vrah se světelným mečem, to mohlo chrámu způsobit velké potíže, a zvláště v době kdy galaxii řádí válka. Ale nechal jsem snědého muže mluvit dál.
„V nejbližším okolí nemáme nikoho, kdo by to prověřil, proto posíláme vás i s učedníky. Předpokládáme, že se jedná o nějakého temného Jedi, takže buďte obezřetní. Místní úřady již byly informovány, vyjdou vám maximálně vstříc.“
Sice jsem netušil, co je můj kolega zač, ale ve čtyřech proti jednomu by to snad nemělo hrát takovou roli. I kdyby ten temný byl nějaké velké zvíře, což si nemyslím, protože o nich se většinou zprávy šíří rychle. Beztak to zase bude nějaký lovec, co ten meč získal od své nebohé oběti a teď ho používá k vydírání, které se tentokrát nevyvedlo.
Planeta byla z osmdesáti procent pokrytá vodou, kontinenty porostlé hustou džunglí, teplota v naší cílové oblasti příjemných šestadvacet stupňů a vzduch nepříjemně vlhký, dýchací přístroje si rozhodně vezmeme. Ale oproti Geonosis vítaná změna.
Celá situace se mi trochu nezdá. Proč by rada na místo posílala dva mistry Jedi, a jejich dva padawany. I samotný mistr by celou záležitost dokázal vyšetřit sám.
„Promiňte, mistře Windu, ale něco mi tu nesedí,“ promluvil jsem do krátkého ticha „Proč posíláte na tuto misi tak velkou skupinu. Když jeden mistr s padawanem by tu záležitost dokázali vyšetřit sami. Očekáváte snad nějaké větší komplikace?“
„Jeden temný Jedi je komplikace víc než dostatečná, ale v tomhle případě nechceme nic podcenit, protože patrně víme, o koho se jedná,“ odpověděl obratem a na chvilku se odmlčel, zatímco na projektoru místo planety ukázal podobiznu muže, který odpovídal mým představám o průměrném samci lidské rasy. „Taco Donos,“ pokynul a pokračoval, „bývalý rytíř, který před dvěma lety i se svou učednicí opustil Řád. Od té doby jsme o něm slyšeli jen jednou, před dvěma týdny, když společně napadli nákladní loď v sousední soustavě, při čemž je zachytila chytře ukrytá bezpečnostní kamera. Nikdo další na záznamu nebyl, ale dá se čekat, že pracují pro některého z mnohých zlotřilých tlup v oblasti. A to z nich dělá velmi nebezpečné osoby.“
Zabručel jsem si něco pod vousy, ale nahlas neřekl opět nic. Dva mistři a dva padawani proti jednomu rytíři s učedníkem, to bylo pořád v náš prospěch i kdyby oni měli podporu těch banditů, nebo co to vlastně bylo. Ovšem kdo ví, kam až se jejich schopnosti za ty dva roky posunuly.
„Všechny informace o nich jsou v jejich složkách,“ dodal ve chvíli, kdy jsem se na to chtěl zeptat, takže už jsem věděl úplně všechno. Bylo na čase vypadnout odsud a s ostatním se porvat jako vždy až na místě.
Aha takže odpadlí Jedi… I když takhle se to nedá říci. I já jsem po smrti svého padavana mnoho let byl mimo stěny Chrámu. Ale pokud jsou zde důkazy…
To bylo vše co nám Windu řekl k této misi.
„ Mistře Windu, jen bych chtěl podotknout, že si nejsem jistý, jestli můj padavan je připraven na misi mimo Chrám. Je v Chrámu teprve několik týdnů. Ano. Dělá velké pokroky, ale není stále vyrovnaná. Mám obavu, že je to na ní příliš brzo.“ Bylo pro mne obtížné takhle Johuany shazovat, a zvláště, před tím wookieeským mistrem, ale pravda byla skutečně taková.
Vůbec jsem netušil, o čem to mluví, a vůbec jsem to nechtěl napravovat. Prostě jsem se pomalu otočil, uklonil a gestem naznačil, že počkám venku. Jejich rodinné problémy na mou hlavu, ještě to tak.
Staroušové začali něco povídat, ale to už jsem byl skoro z doslechu a i kdyby ne, nevnímal jsem je. Orn už na mě venku čekala, znuděně opřená o zeď, a docela jsem se divil, že ještě nikam neodhopkala za dobrodružstvím. Rychle jsem jí vysvětlil, o co půjde, že se má jít sbalit a počkat na mě v hangárech, když se můj kolega vrátil.
Wookiee se uklonil a odešel.
„Mistře Woa, tvou starost o padawana tvého, my chápeme tu,“ začal mluvit malý velmistr Yoda. „Věř, že kdyby válka nebyla, někoho jiného poslali bychom.“
„Jistě mistře Yodo, ale sám víte jak je to s Johuany. A …“ Malý velmistr mne přerušil.
„Vím, mistře Woa. Otázek mnoho má a zvídavá je. A i proto, aby svou pozornost od minulosti obrátila. Ty sebou vezmeš jí, “ trochu se zasmál. „ Když její pozornost obrátíme jinam. A ty, správně jí povedeš po cestě Síly. Soustředit bude se na studium, a ne na minulost.“
„Ano, mistře,“ i když jsem svým způsobem s rozhodnutím nesouhlasil, uposlechl jsem. Otočil jsem se na podpatku, a vyrazil ven ze sálu Rady. Venku na mne čekal wookiee, nejspíš i se svým padawanem.
Ještě jsem se koukal za svou mizející učednicí, když se za mnou ozvaly kroky. Asi je na čase skoncovat s tou anonymitou, jestli spolu máme pracovat. Ne že bych tyhle věci nějak vyhledával, ale vlastně bylo docela milé potkat někoho, kdo o mně ještě neslyšel.
[„Já jsem Champbacca,“] představil jsem se rychle za asistence překladače a pokračoval, [„moje učednice Orn se už běžela sbalit. Vyrazil bych co nejdříve, pokud nemáte námitek.“]
Wookiee se ke mně otočil a představil se. Podle jeho vystupování a držení těla, jsem poznal, že se pyšní velkou sebedůvěrou ve své schopnosti. Jeho stavba těla dokazovala, že je velmi dobře trénovaný. A protože je to wookiee, už jsem věděl, že se mi s ním bude dobře spolupracovat. Uklonil jsem se.
„Těší mě. Já jsem Waollc Con-Denyzze. Jistě příteli. Osobně nemám námitek,“ usmál jsem se přívětivě. „Jen musím najít svou neposednou padawanku a sdělit jí tu radostnou novinu, že s námi poletí na misi.“ Vydali jsme se společně k turbovýtahům.
„Divím se, že jsme neměli ještě tu možnost potkat se tu v Chrámu.“
[„Nebývám tu často. Dávám přednost čerstvému vzduchu, tady je na mě moc dusno.“] Nevím, jestli tu narážku pochopil, ale bylo mi to celkem jedno. Teď je důležitá mise, nejsme Rada, aby ji někdo dělal za nás. Přemýšlel jsem, co si vezmu s sebou a jestli Orn na něco nezapomene, přeci jen spolu letíme teprve podruhé, a výtah nehlučně uháněl dál k ubikacím.
„Jistě tak to vás chápu,“ řekl sem chápajícím hlasem. „ Já se vrátil do Chrámu nedávno. Ty stěny tu sou moc sevřené, také sem mi stíská po čerstvém vzduchu.“ Sjížděli jsme dolů.
„Za jak dlouho se sejdeme v hangáru? Máte svůj vlastní transport nebo už nám rada něco přidělila?“
[„Já mám prakticky sbaleno, jen vezmu zavazadlo. A v hangáru mám svoji stíhačku, otázkou ale je, jestli by v tomhle počtu nebylo lepší něco většího,“] zamyslel jsem se, podrbal se na hlavě a v tu chvíli výtah zastavil.
[„No, něco už vymyslím, sejdeme se dole,“] pravil jsem jednoduše, vystoupil a namířil si to do pokoje, kde stačilo popadnout batoh a hurá provětrat zdejší vozidlový park.
***
Posledních dvacet let jsem v Chrámu trávil vyloženě sporadicky. A právě proto jsem měl prakticky pořád sbaleno, všechny potřebné věci pěkně v batohu v levém rohu téměř prázdné místnosti. O posteli a větvi pro Blumu jsem se už zmiňoval.
Otevřít dveře, vejít, popadnout batoh, vyjít, zavřít dveře, otevřít batoh, vrátit se, otevřít dveře, vyndat modrou opičku z batohu a navést ji na větev, vyjít, zavřít dveře, otevřít batoh, překontrolovat přítomnost dýchacího přístroje… brnkačka, Orn to bude trvat tak půl hodiny, takže na ni nejspíš počkám dole.
I ta cesta skrz celý Chrám trvala mnohem déle než celé balení a po chvíli čekání dorazil i druhý mistr téhle mise.
Jo si odspěchala zabalit. Vydal jsem se směr hangár, cestou jsem zaběhl do jídelny pro potraviny a nějaké zásoby na cestu. S druhým rancem plným jídla jsem dorazil do hangáru o několik minut později. Wookieeský mistr tam již netrpělivě postával. Uklonil jsem se na pozdrav.
„Čekáte tu dlouho, mistře?“
[„Chvilku,“] zabručel jsem v odpověď, pohledem přejel jeho notně nezanedbané zásoby na cestu a pak jedním prstem vypnul přijímač holonetového vysílání, na němž jsem doufal objevit něco nového o naší destinaci. Marně, ale aspoň jsem se zabavil.
A teprve pak mi došlo, že jsem zapomněl na jednu poměrně tristní záležitost.
[„A co se týče transportu,“] začal jsem ze sebe pomalu tahat nějakou rozumnou výmluvu, jenže ono
se to naštěstí tak nějak vyřešilo samo.
„Nebojte se. Vše už je zařízeno,“ usmál jsem se a pochopil jsem, že wookiee ve své uspěchanosti zapomněl zařídit transport. „Má Padawanka vlastní loď a byla by mile potěšena, kdyby nás na naší misi mohla dovést.“ Trochu jsem se usmál, abych odlehčil situaci.
„No spíše by byla uražená, kdyby nás tam odvést nemohla.“
[„Výborně!“] zvolal jsem nadšeně, že mi odpadla další starost. Jestli je to její osobní loď, tak bude stejně nejspíš modifikovaná do takové míry, že bychom tam obyčejnou sériovou kocábkou byli tak za dvojnásobnou dobu, bez adekvátní ochrany a ještě s neporovnatelně nižším komfortem, i když ten teď nejspíš nikoho nezajímal. Naznačil jsem rukou k vratům, jestli tedy vyrazíme, a byl připraven na setkání s tím nejhorším, pro všechny případy.
Bylo vidět, že si wookiee odechl, že sám nemusí zařizovat takovou banalitu. A tak jsme se společně vydali k Johaunině lodi.
„No tak tohle to je ta loď,“ trochu jsem se zarazil, když jsem vzpomínal, jak se vůbec Johaunina loď jmenuje.
„Ehm… jo Loď…“ Nasadil jsem neutrální výraz bez emocí, směrem k lodi, to protože se vůbec nevyznám v lodích a tudíž nemám to správné oko posoudit, zda ta… no ta loď vypadá jako nejnovější model, nebo jako nějaký starý vrak.
Johauna Darkrider rozhodně nepatřila mezi lidi, kteří by měli zrovna moc trpělivosti. Takže v moment, kdy se dozvěděla od svého Mistra, že s ním letí na misi, se proměnila doslova v tornádo. Ani nic neřekla a rozběhla se chodbami Chrámu do své ubikace, aby si nachystala potřebné věci. Při svém běhu Chrámem se vlastně ani neohlížela nalevo ani napravo a naprosto ignorovala pohoršené pohledy některých starších Mistrů.
Banda starých bručounů, pomyslela si Padawanka a nasadila spiklenecký úsměv, sotva dorazila do své ubikace. Ve svém spěchu jen tak ledabyle sbalila, co bylo potřeba a stejně přirychleně jak do své ubikace vstoupila z ní i odešla.
Následoval další běh přes půlku Jediského Chrámu. Tentokrát se jí podařilo vrazit do jednoho ze „starých bručounů“, ale ani se nezastavila a jen mu něco zamektala na omluvu, i když to neznělo moc lítostivě.
Johauna dorazila na místo setkání zrovna ve chvíli, kdy se Mistr Wao snažil vyrukovat se jménem lodi. Tak on si ani nepamatoval, jak se její pýcha jmenuje.
„Darkrider's Heart,“ Johauna zabručela.
Nakrátko střižená rudovláska našpulila rty a její výraz se o to více zatvrdil, když uviděla i zbývající dva členy posádky. Její pohled se upřel hlavně na wookiského Mistra Jedi.
„Takže s námi letí i předložka před postel?“ okomentovala drze a bez dalších průtahů se vydala do své lodi, nečekaje na zbytek. Chtěla si držet odstup, nikoho do té doby v Chrámu vlastně neznala, tedy krom svého vlastního Mistra.
Nad poetičností toho jména jsem se rozplýval asi tak dvě vteřiny, protože mě až tak neuchvátilo, ale jinak to byl model určitě prvotřídní. Minimálně zvenčí.
Přejel jsem trup znaleckým pohledem, počkal, až do hangáru vhopsá moje padawan a až si ti dva vymění pozdravy, načež jsem se taktéž lehce uklonil. Lidská učednice vypadala, že je na ten kus kovu nebývale pyšná, což mi nepřišlo moc vhodné, ale nehodlám se tím nějak zabývat.
[„Pokud máme vše potřebné, asi bychom měli odletět hned,“] povídal jsem pěkně pomalu, neutrálně, neútočně a vůbec a pak to chytře završil velmi tichým, nicméně slyšitelným dodatkem: [„Ať to stihneme v tomhle miléniu.“]
Otočil jsem na Jo, která zrovna přicházela a vyslovila jméno své lodi. Bylo na ní vidět, že je trochu zklamaná, asi tím, že jsem zapomněl jméno lodi. Velký wookiee trochu nedočkavě vybízel k odletu a tak jsme se společně vydali k lodi. Jeho poslední větu jsem zaslechl, a tak trochu v duchu si přál, aby Jo zůstala v klidu. Prostě jsem nějak předpokládal, že tu narážku bude brát osobně. Nedal jsem na sobě nic znát.
„Jo, tohle je Mistr Champbacca,“ jak se podle tradic sluší a patří, představil jsem nejdříve Mistra a poté Padawana. „Toto je můj Padawan - Johauna Darkrider.“ Usmál jsem se.
„Jo, tak nás uveď, prosím, na loď.“
Johauna byla už na půli v úmyslu nechat tam tu skupinku a odejít si do své lodi, ale zahudrání wookiee ji neušlo. Ostře se otočila jeho směrem. Její oči jej probodly, jasně dávala najevo, co si o jeho poznámce myslela. Její rty se zkřivily do úšklebku, jak si stále wookieeského Mistra prohlížela, až nakonec se její oči jakoby zabodly do těch wookieeských. Někomu by wookiee možná nahnal strach. Už, už špulila rty, aby něco řekla, ale její Mistr ji předběhl. Nedbala jen pokývla hlavou, rozhodně neměla náladu na formality. Tedy, ne, že by je Johauna někdy měla, že? Její pohled se vrátil k wookieeskému Jedi.
„Jestli bude mít Mistr- Chodící Předložka, ještě podobné výlevy, nemám problém ho vysadit na nějaké zapadlé planetě, kde si může bručet, jak chce a já to aspoň neuslyším,“ jak už se tedy opravdu sebrala a vydala se do své lodi.
Pobaveně jsem se hihňal pod vousy (a nutno poznamenat, že pod vousy se smějící wookiee vypadá ještě pobaveněji než kdokoliv jiný, byť sebevousatější) a pomalu se vydal za ní na rampu a do útrob tohohle bezesporu úchvatného plavidla. Heh.
Orn tak nějak prohopsala kolem mě, dle mého soudu si těch dvou všimla zhruba stejně, jako si ti dva všimli jí, a zmizela kdoví kde. A dost pochybuji, že se šla něco učit.
Celkem bez váhání jsem majitelku lodi a jejího mistra následoval do kokpitu a všechno opravdu důkladným pohledem prohlížel.
Ach jo a je to tady, to nám mise hezky začíná, ať teď řeknu cokoliv, tak jí jen víc rozezlím. Ale nedá se nic dělat, musí si uvědomit, že k jakémukoliv Mistrovi se musí chovat i s předstíranou úctou. Vzpomněl jsem si na scénu v síni Rady, jak jsem před wookieem naznačil, že s přáním Rady vzít Jo sebou nesouhlasím. Snad pochopí, proč jsem tak jednal.
„Jo. Klid,“ řekl jsem rázně, když jsme vcházeli do kokpitu. „Nebo se taky může stát, že zůstaneš v Chrámu, a na žádnou misi nepoletíš. Budeš Mistru Champbaccovi prokazovat úctu, jakou si jako Mistr zaslouží!“ Pohlédl jsem do jejích očí.
„A to je bez debat. Je ti to jasné?“
Johauna Darkrider byla první, kdo dorazil do kokpitu lodi. Její oči dychtivě těkaly kolem. Ostatních si ani moc nevšímala, nechala je tam někde za sebou. Byla ráda, že byla konečně tady a mohla vypadnout z jinak až nezdravě klidného Chrámu Jedi. Na studia ji moc neužilo a tak jediné, co bylo oblíbenou kratochvílí, byl trénink se světelným mečem, který provozovala i v dobách osobního volna. Častokrát sáhla až na dno svých sil. Neváhala těžce dřít, protože věděla, že na rozdíl od všech těch pěkných řečiček, tohle jí tam venku k něčemu bude a možná tím zachrání nejeden krk.
Uslyšela za sebou kroky. Vycítila přítomnost obou Mistrů, ještě než došli do bezprostřední blízkosti. A taky jí neuniklo, že se Mistr Wao rozhodl jednat autoritativně. Její oči měly stále ten ostrý pohled, když k ní mistr promlouval. Neuhla. Mnoho lidí a i jiných tvorů v galaxii by to udělalo, ale ona ne, její oči byly doslova přilepené na těch jeho.
Ti nadělají s formalitama, pomyslela si, ale Mistru Wao nic neřekla. Neměla ani nejmenší chuť se hádat zrovna teď. Ohlédla se na chlupatého wookiee a svraštila čelo. Ne, tohle se jí ani trochu nelíbilo. Nejlepší by bylo, kdyby byla jen sama se svým Mistrem. A kde byla ta holka, co přišla s wookieem?
Johauna v mžiku seděla za kniplem.
„Takže, kam přesně to máme letět?“ Johauna se opravdu snažila o neutrální tón.
[„Miu Leptonis IV,“] zavrčel jsem a přemýšlel nad neskutečnou komplexností překládacího algoritmu mého tlumočnického robůtka, když zvládá převádět z mých zvukových projevů i názvy planet.
Soustavu a galaktické souřadnice jsem sice nevěděl a stejně bych si je asi nepamatoval, ale bylo mi jasné, že i kdyby tu měla nejstarší palubní počítač v galaxii, tak si to už nějak dohledá. Od pohledu je to moc šikovné děvče a také moc milé. Ehm.
[„A já se jdu s dovolením podívat, kam mi uteklo učedníče,“] pravil jsem, podrbal se na hlavě a otočil zpátky do chodby. Snad to tady nebude moc velké bludiště a nebo někam nespadnu.
Než jsem wookieemu stačil říci, že mu klidně přenechám volné křeslo, stačil zmizet za svým padawanem. A tak, trochu s nechutí, jsem si sedl do křesla, kruci jak se to říká - nemohl jsem si vzpomenout - jo, kopilota. Mám trénink jak pilotovat lodě a snad jsem i dobrý pilot, ale opravdu, opravdu to nemám rád a nerad létám a vůbec nerad řídím nějakou takovouhle plechovku.
„Co mám dělat?“ Zeptal jsem se Jo.
Dala mi nějaké instrukce a tak jsem je splnil, hlavně jsem začal hledat souřadnice planety a nechal Jo v klidu s lodí vyletět z chrámového hangáru.
„Ááa, tady je to,“ prohlásil jsem vítězoslavně, když počítač nalezl požadované souřadnice. Musím uznat, že s počítači se mi pracuje lépe, než pilotování lodí. Jo zadala souřadnice do počítače. Pak se spojila s planetární letovou kontrolou. Udala ID naší lodě, a požádala o vektor pro odlet z planety. Úředníček z letové kontroly po chvíli nahlásil potřebná data a naše loď se zařadila do fronty lodí čekajících na gravitační okno pro odlet lodi.
Využil jsem ten čas a potichu jsem promluvil, aby nás neslyšeli naši spolucestující.
„Jo. Nelíbí se mi tvé chování. Jedi jedná v klidu a s úctou ke každé bytosti. Obzvlášť ke svému Mistrovi a k jiným Mistrům. Pokud se takto budeš chovat, budu tvé činy považovat jako neúctu ke mne.“
Johauna na chvíli přestala vnímat. Její myšlenky sklouzly na události od té doby, kdy se poprvé probrala v Chrámu Jedi, a neměla ani nejmenší potuchy o tom kdo je a co vlastně dělala v Chrámu Jedi. Tolik otázek a vlastně žádné odpovědi. Kdo měl zájem na to ji zabít a proč? Mladá Padawanka se letmo ohlédla za sebe směrem, kde zmizel wookiee. Byla ráda, že ho měla alespoň na chvíli z krku. Nevěřila mu. Byl pro ni cizí. A nevěděla, na kolik toho o ní věděl, tedy jestli věděl jen to málo, co ona sama, nebo vůbec nic. Druhá varianta se jí zdála jako daleko přijatelnější. Nelíbilo se jí, když jí někdo moc extra projevoval pozornost. To byla jedna z věcí, které jí prostě naháněly husí kůži.
Až teprve po notné chvilce, dost dlouhé na to, aby se loď se svým zkušeným pilotem i zbytkem posádky dali do pohybu. Johauna si trochu pohrávala s pilotováním, přeci jen, měli před sebou dost dlouhou cestu a za nedlouho skočí do hyperprostoru, se Johauna odhodlala konečně něco říci.
„Neznám ho. Nemám důvod mu jakkoliv prokazovat respekt, který si zatím nezasloužil, Mistře. Krom toho, respekt si nikdo nemůže vynutit. Ten si musí každý získat sám,“ Padawanka na malý okamžik zavřela oči, vlastně to bylo jen pár vteřin. „A nemyslím si, že zrovna Jedi by si měl od kohokoliv vynucovat něčí respekt.“ Dodala.
„Navíc, nevěřím nikomu. Jen vám. Tak doufám, že se to neobrátí proti mně.“ Dokončila.
„Jo. Asi jsi nepochopila, co znamená být Jedi,“ Její chování mne velmi zamrzelo. „A to mne mrzí. Víš, spousta z nás je v Chrámu už od malička. Pro spoustu z nás je Chrám domov. Místo klidu a odpočinku, kam se vždy po nějaké dlouhé misi můžeme vrátit. Místo kde najdeme klid a mír. Přátele. A ti přátelé jsou pro nás jako rodina. Každý Jedi, jakýkoliv Jedi, i ti co se vzájemně neznají, za sebe vždy položí život. A my Jediové si proto vzájemně věříme a respektujeme se. Nemusíme si vzájemně respekt dokazovat. Protože všichni jsme jako rodina, od nejmladšího Padawana, až po velmistra Yodu.“ Podíval jsem se jí do jejích očí, a se vší upřímností a klidem mluvil dál.
„Mistr Champbacca si respekt nevynucuje. Ale zaslouží si jej, už jen proto, že je starší a moudřejší a v Síle schopnější než ty. Proč teda respektuješ a věříš mně? V tom případě to chápu tak, že ani já jsem si tvůj respekt také nezasloužil. Takhle to chceš brát? Kdybys měla milující rodinu, dědu, otce a matku, kteří by tě vroucně milovali, také bys jim projevovala úctu a respekt - ne protože si jej vynucují, ale proto, že jsou starší a moudřejší.“
Mistr Wao dokončil svůj proslov. Johauna se zasmušile dívala před sebe. Ne. Nepamatovala si rodinu. Přátele. Lásku. Tohle všechno pro ni bylo cizí. V Chrámu si připadala jako někdo, kdo tam vlastně ani nepatří. Byla nejstarši Padawan, kterého Rada Jedi snad kdy přijala. Alespoň tak jí to bylo řečeno jedním z Padawanů. Nechápala, proč tomu tak bylo. Nebo spíše - nevěděla. Zaťala zuby, jak bojovala s přívalem emocí, které se vyplavily na povrch. Johauna nedokázala slovy vyjádřit to, co vnímala. Její pocity byly snůškou hněvu, bezradnosti a smutku, ale její tvář nedala nic z toho najevo. Nechtěla zase vypadat jako ten neschopný, kdo se nedokáže kontrolovat. Jenže ty pocity tu byly a Padawanka je vnímala jako malé jehličky, které konstantně bodaly.
„Nic z toho, co mi tu říkáte, já nemám a neznám,“ její hlas byl studený a nedával žádnou stopu po tom, jak se Padawanka cítila. „Ale opravdu oceňuju, že obracíte moje slova proti mně.“ Zkousla rty, její oči těkaly kolem, než se zastavily kdesi v dáli. Už neměla co více říci, a ačkoliv jí slova Mistra Wao ranila, neřekla vůbec nic.
„Hm, když myslíš. Chci, abys pochopila, co to je být Jedi. Abys pochopila, že teď „Rodinu“ máš. Komukoliv z nás můžeš věřit. Věř tomu, že bych pro tvou ochranu klidně zemřel, stejně tak kvůli Mistru Champbaccovi, jeho Padawance a jakémukoliv Jediovi. Já a ostatní Mistři tu jsou pro tebe, aby ses naučila, jak se Sílou zacházet. Kdokoliv z nás ti kdykoliv s čímkoliv pomůže během tvého tréninku. Proto tu všichni jsme. Každý Jedi, i já by zemřel kvůli ochraně ostatních bytostí v galaxii. Protože je to naše povinnost. Povinnost díky tomu, že nám byl dán dar Síly. Dar, který nemají ostatní bytosti v galaxii. Řád Jediů se nevměšuje do galaktické politiky - je tu jen pro ochranu všech živých bytostí v galaxii. Když někdo požádá o pomoc, pomůžeme. To je naše povinnost.“
Další lekce o tom, kdo nebo co je Jedi. Tohle už slyšela tolikrát. A dnes obzvlášť na další přednášku tohohle typu neměla ani pomyšlení. Johauna chtěla více než jen teoretické řečičky kolem. Rodina? Tak proč se tak necítila? Proč se stále cítila jako vetřelec, který vlastně v chrámu nemá ani co dělat?
„Nemyslím si, že by mne ostatní brali tak jak tvrdíte. A já se jim vnucovat nebudu. Nebudu ten, kdo je přítěž a kdo se spoléhá na ostatní. Ten, kdo je pro ně vlastně něco zvláštního. Jsem stará na Padawana. Vidím, jak se na mne někteří dívají. Ale to vy asi nepochopíte. Nemáte ani ponětí o tom, jak se cítím,“ odmlčela se. Už řekla více než dost.
„A můžeme se už konečně přestat bavit o mně? Nemáme snad nějakou misi?“ dlouze oddychla. Ne, nechtěla, aby kdokoliv, jakkoliv rozpitvával její osobu.
„Naprosto dobře vím, jak se cítíš. I já jsem se v mládí cítil jako vetřelec. Nevím, odkud pocházím a neznám svou minulost. Kdo je má rodina, z jaké planety a rasy pocházím. Když jsem přišel do Chrámu, bylo mi asi osmnáct let. A mladí Padawani na mne pohlíželi s despektem. Ale to se stává, mladí Padawani jsou ještě nezkušené děti a svůj strach z okolí, neznámých situací a lidí, ventilují s trochou opovržením. Ale pokoru a respekt k ostatním se naučí. U Mistrů jsem vždy našel pomoc a oporu a časem jsem si našel i mezi studenty přátele. V Chrámu žiji asi 50 let, ale jaký je můj skutečný věk nevím, jediné co vím, že pocházím z nějaké lidské rasy dožívající se několik stovek let. Vím moc dobře, jak se cítíš,“ její slova mne hodně zasáhla. „Během tvého tréninku se o tobě a tvých pocitech bavit budeme často. Abys poznala sebe a abys dosáhla souznění se Sílou. Jak už jsem říkal, musíš poznat sama sebe. Máš v sobě Sílu a musíš se jí naučit ovládat, abys nezničila sebe nebo někoho jiného. Je ti to jasné?“
Zase ten autoritativní přístup. Zaskřípala zuby. Tohle opravdu nebyla vhodná doba na konverzaci, jako byla tahle. Koneckonců, chtěla, aby se téma konverzace odvedlo jinam. A to kamkoliv jinam. Bylo pro ni lehčí v sobě ty všechny pocity držet, než o nich mluvit. Doufala, že jejich cesta Síla ví, na jak zapadlou planetu nebude ubírat tímhle směrem.
„Nemám nejmenší zájem na tom kohokoliv ničit. Tohle je jedna jediná věc, ve kterých mám naprosto jasno. Vím, co dělám a docela se mi začíná zajídat to, že vy si myslíte, že já to nevím, že udělám něco strašnýho. Vy mně vyčítáte, že já vás, aspoň jak to tvrdíte, nerespektuju. Což samozřejmě není pravda.“
Zaťala zuby a párkrát se nadechla. Přesně takovéhle věci jí dokázaly hnout žlučí.
„A co vidím já? Pořád ty řečičky o tom, jak někoho zničím. To si myslíte? Pěkně děkuju za důvěru. Asi jsem vážně takový grázl, že vůbec něco takového řeknete!“
Pokud ona předtím ranila jeho pocity, jemu se to teď povedlo dvojnásobně, ale Johauna nebyla typ člověka, který by to přiznal. Její obličej se vrátil do původní, neurčité grimasy.
Vzdychl jsem. Jak má Mistr něco naučit takhle vztahovačného a paličatého Padawana? Mistr Yoda mi to určitě udělal schválně. Nebo opravdu nevím. Asi se já sám budu muset naučit více trpělivosti.
„Nejsi grázl a netvrdím, že chceš někoho zničit úmyslně. Síla je mocný a velmi nebezpečný nástroj. A její používání svádí k mnoha cestám a způsobům, které tě mohou svést do temnoty tvé duše, odkud pochází temná strana. Proto se Jediové učí klidu a rozvaze, aby se dokázali těmto cestám, těmto svodům vyhnout,“ sáhl jsem do svého batohu a vyndal jedno jablko, otevřel jednu z lahví na vodu a napil se dostatečně na to, abych vyprázdnil část vody.
„Mocní Jediové dokážou nepřítele rozdrtit pouhou myšlenkou,“ jablko jsem nechal levitovat ve vzduchu a pak ho lehce pomocí telekineze rozdrtil, abych Jo naznačil, o co se mi jedná. Vymačkal jsem z jablka šťávu. A protože jsem nechtěl Jo ještě více naštvat kvůli nepořádku, vymačkanou šťávu jsem vpravil do láhve a zbytek jablka nasměroval do odpadu.
„Ale to není naše cesta. Řešíme věci v klidu, s rozvahou a v míru. Neuchylujeme se k násilí, když jsou možné jiné, mírové cesty. Boj je pro nás to poslední řešení. Může se stát, že při ochraně někoho nevinného budeš chtít použít všech prostředků. Ale jsou prostředky, které nikdy nesmíš použít. To díky sobě musíš najít klid a porozumění Síle, aby tě některé cesty nezlákaly, abys neztratila sebe sama a svou duši. Jedi nikdy neutočí. Vždy se jen brání, a brání ostatní.“
***
Jak jsem tak mířil do útrob lodi s jasným cílem najít svou hopsavou učednici, nemohl jsem si odpustit lehký povzdech. Kam zase zmizela a proč?
V kokpitu očividně dlouho neváhali a já brzy přes úctyhodnou snahu inerciálních tlumičů ucítil značně intenzivní vzlet. Tak intenzivní, že to se mnou šlehlo o podlahu a nabil jsem si kokos o nějakou ze zdi trčící trubku. Proč vůbec montují do lodí ze zdi trčící trubky, když ví, že se o to někdo může praštit, hergot?
Rázem jsem byl zase na nohou, zatlačil si progresivní bouli, vytřepal ušima hvězdičky, co mi tancovaly před očima, a otočil se v chodbě zpátky směr kokpit. Pochopitelně proto, že mě zajímalo, co to tam provádějí, pokud to provádějí, případně co se to provádí samo.
Tam bylo ovšem všechno úplně v pořádku. Oba seděli a po tom pohledu, který mi věnovali, jsem pochopil, že s touhle lodí bude asi všechno tak trochu tvrdší. Abych zamaskoval své předchozí obavy, upřel jsem pohled na první přístroj, co mi přišel pod oči, a nijak svůj náhlý a dost rázný příchod nekomentoval.
Po dvou minutách civění na to, co se ukázalo být teploměrem, jsem na ono bravurní maskování rezignoval a naklonil se přes pilotní křesla k čelnímu průzoru. Tam nebylo vlastně vůbec nic zajímavého, pouze monotónní modř hyperprostoru, ale aspoň jsem měl příležitost okoukat přístrojovou desku a taky si užít ten podezřívavý pohled učednice. Tentokrát bez jedovatých poznámek.
Protože let měl ještě nějakou dobu trvat a rozhodně se mi nelíbila představa trávení té doby zrovna tady, takže jsem pilotní kabinu znovu opustil, minul bez komentáře na zdi nalepený plakát podezřele málo oblečeného lidského samce a obnovil svůj původní plán najít Orn.
A tentokrát se mi to i podařilo. Ležela v místnosti vedle motorů u hromady součástek a hrála si s nejspíš místní gizkou. Považoval jsem za nutné jí tak nějak zasvětit do situace, když se k tomu neměla sama.
Povídali jsme si sice docela dlouho, ale ten přechod z hyperprostoru do normálního vesmíru se mi tak jako tak zdál nějaký předčasný, vzhledem k tomu, že jsme měli letět až kdoví kam. Tentokrát jsem ale nijak nevyšiloval a prostě do toho kokpitu pomalu došel, což se ukázalo jako adekvátní řešení, protože podle všeho se nedělo nic výjimečného a už jsme byli na místě. Ta kraksna je asi poněkud rychlejší, než by se dalo soudit.
Ti dva už šli pomalu ven, já tedy v rámci nezdržování jen houknul do lodi a poskakující twi'lečka přiběhla až podezřele brzo. Kolem lodi se rozprostíral obyčejný přístav, jaký je vidět na kdejaké zapadlé planetě, na horizontu les kam až oko dohlédlo a nikde ani noha. Což už pro každý zapadlý přístav až tak obvyklé není.
Ostatní to zjevně zarazilo také, to ticho by se dalo krájet, jen někde v dálce houkal nějaký místní mrchožrout. Ať se tu stalo cokoliv, nejspíš jsme to propásli a možná za to můžeme být rádi. Pro jistotu jsem překontroloval, že s sebou mám oba meče, a když ostatní učinili totéž, pomalu jsem pokynul k nejbližší budově.
Síla našeptávala, že se zde stalo cosi tragického a že to není dlouho, ale o konkrétní podobě té hrůzy mlčela. Jen aura strachu, nebezpečí a zla tady stále visela a po pár vteřinách se ukázalo, že tahle mise, tohle hledání zákeřného zabijáka se světelným mečem, bude rychlejší, než kdo doufal.
„Vypadněte!“ ozval se kdosi mocným hlasem ze střechy po našich pravicích. Stál tam chlapík ve slušivé černé róbě, blonďák, na tváři škleb děsivý a v ruce onen hledaný světelný meč se slušivou červenou čepelí.
„Popros,“ ucedila mezi zuby Johauna docela potichu, ale něco mi říkalo, že chlapec to slyšel. A nemýlil jsem se.
„Takže to půjde po zlém, také možnost. Aspoň se mládež trochu pobaví,“ vykládal náš všeobecný oponent a jak se blížil konci souvětí, zpomaloval. Ovšem asi aby se to vykompenzovalo, něco jiného začalo zrychlovat. A to něco byla naše loď, která se samovolně zvedla k obloze a odletěla, zatímco z jejího směru k nám přicházela vyloženě přátelsky vyhlížející skupinka mladých pánů. S vyloženě hřejícími červenými meči.
Hlouček se zastavil pár desítek metrů od nás a tam se začal štěpit, chlapci se jali nás obklíčit.
[„Takže si s námi nechcete povídat?“] zařval jsem na střešního šéfa v naději, že to droid zvládne přeložit stejně hlasitě, a odpověď byla jasně záporná. Takže nemáme na výběr, že?
Kývnul jsem na Orn, ale jako první zažehla svůj meč padawan druhá. Kruh se ze čtyř lidí staví poměrně těžko, ale v rámci možností se nám to celkem povedlo a proti každému z nás teď stálo takových pět maníků.
Nebyl čas ptát se, co jsou zač, kde vzali meče a proč nám chtějí ubližovat. A i když Waollc očividně zkoušel nějakou legraci s hromadnou halucinací, soudě podle toho soustředěného gesta a chvilkového rozrušení v nepřátelských řadách, šlo to brzy ráz na ráz, respektive říz na říz.
Čtyři proti dvaadvaceti, to neznělo moc přívětivě. Ale pokud se na to člověk podíval z hlediska mečů, už to bylo jenom pět proti dvaadvaceti, což mohlo být ještě lepší, ovšem druhá učednice s sebou očividně neměla meč, takže tam na tvrďáky mířila pistolí. Chvíli jsem váhal, že bych jí půjčil svůj, ale takhle se zdála poměrně sebejistá. Navíc kdo ví, kde oni přišli k výcviku, takže to třeba půjde hladce.
Chyba lávky. Hned co Orn poměrně odvážně odletěla někam do nepřátelských řad, aby řádně užila svoje Ataru, přiletělo z druhé strany pár blesků. To se ale hoši nejspíš chtěli jenom předvést, protože většina šla do země a zbytek nám nedělal problém vykrýt. Jenže pak jsme museli začít něco dělat, jen tak stát tam by bylo trochu o tlamy.
Waollc se dal do díla jako první, patrně nějakou formou Shienu, ale neměl jsem moc čas to sledovat, Johauna bez váhání ustřelila hlavu prvnímu kandidátovi na drzouna roku a já poslal proti těm mým odpověď na jejich blesky, ovšem moc nadšení z nich očividně nebyli, soudě podle rychlosti, s jakou se svezli k zemi. Následný úsměv navíc asi naštval jejich kamarády, takže jsem měl brzy o zábavu postaráno.
Byli to bačkorové, o tom žádná, ale bylo jich dost a nějaký ten trénink v užívání Síly a hlavně meče očividně měli, takže to až taková sranda nebude. Orn zešmouhovatěla a celkem elegantně usekla dvěma maníkům obě nohy v kolenou. Naštve. Pak vyskákala na nejbližší střechu, vábíc za sebou další nápadníky, ale to už jsem tam měl další pány na holení.
Jednoho z těch tří jsem pak chvilku měl i na holeni, což nás sice bolelo oba, ale jeho víc a to byl cíl. Než se sebral, seznámil jsem zbylé dva se svým parádním kouskem, to jest hlavy sekajícím výstupem Wookiee-baleríny. Bohužel se ten jeden zrovna koukal jinam, takže mu výsledný efekt ušel a byl z toho zjevně dost rozčarovaný, protože proti mně pomocí Síly hodil nejbližší kámen. Jak jsem si tam tak vyměňoval dojmy se zdí, neušlo mi, že Woallc a jeho učednice sklízí díky fascinující taktice poměrně velkou úctu. Mistr jednoduše pomalu postupoval v před, ráznými údery rozkrýval padouchy před ním a učednice s blasterem dokázala toho rozkrytí využít očekávatelným způsobem. Orn jsem nikde neviděl, ale to už nebyl čas na kochání se okolím, protože dva mí fanoušci byli zpátky.
Roztočil jsem meč před sebou, nakreslil před sebou na zem čáru a pak ho ustálil v obranné pozici „vypíchnu ti oči“, jakou často používal ten šašek Kenobi. A pak po nich teatrálně hodil ten druhý, což je zaskočilo a jednoho rozpůlilo. Druhý ho ale odrazil někam do háje a už nebyl čas si ho přitahovat zpátky. Přesně z tohohle důvodu nesnáším házení mečů, mimochodem.
A pak, přesně ve chvíli, kdy jsem toho druhého pomalu a velice takticky přeměnil na cupaninu, se to celé tak nějak s odpuštěním posralo. Velkého šéfa už to chechtání se na protějším domě asi přestalo bavit a rozhodl se přidat k té akci, co pořádala Orn kousek nade mnou a kde už začínalo být trochu narváno.
Jedním skokem jsem se přenesl kousek od ní a to nebylo vůbec chytré. Nejen že mi první mizera vykopl meč z ruky, on mě tím samým kopem vychýlil z rovnováhy a já se tak bez špetky grácie odebral zase tam dolů. Bzučení čepelí neustalo, já si přitáhl svou zbraň a v ten moment mi před nohy dopadla povědomá hlava s nepřirozeně useknutým lekku. Chvíli hopsala, jak to měla ve zvyku její majitelka, a než se ustálila v prachu a popelu ulice, její dělitel seskočil ke mně.
Šklebil se, hihňal. Myslel si asi, že mě strašlivě dostal a teď možná převede na temnou stranu, nebo co že to tady předvádí za cirkus. Ale to se šeredně spletl.
„Vycvičil jsi ji dost mizerně,“ začal a provokativně vypnul meč. Z dálky stále doléhaly zvuky řežby a nějaká ta střelba, takže tam je zatím všechno dobré. Zatím.
[„Byla slabá, zasloužila si to.“] Sežer mi to i s navijákem, prosím. Ať tady nemusím kecat hovadiny moc dlouho. Když už tady musela zemřít ona, rozhodně z toho neudělám frašku a postarám se o to, abychom se odsud dostali alespoň my a vy, prevíti zatracení, se třeste, protože to tady zavírám. Ať už se tu dělo cokoliv.
„Asi tě neměli moc rádi, když ti přiřadili takhle podřadného učedníka, že?“ Pomalu se přibližoval a jeho kumpáni očividně váhali, jestli mu dál dělat křoví, nebo se vydat dorazit mé dva zbývající spolubojovníky. Takže to nebudu protahovat.
[„Už dlouho se mě chtějí zbavit. Nemají mě rádi, jsem na ně moc pokrokový.“] Co si budeme povídat, tak daleko od pravdy to zase nebylo.
„Máš štěstí, někoho jako ty potřebujeme a zrovna nabíráme nové lidi,“ rozhodil rukama po zbytcích svých bývalých kolegů, „ale máme vysoké nároky. Musel bys nejdřív něco udělat.“
Tentokrát jsem neodpověděl, pouze se podíval na bezvládnou hlavu své bývalé učednice a intenzivně přemýšlel. Zaplatí za to, o tom jsem nepochyboval, ale nesmím to přehnat. Protože jakkoliv neuznávám existenci nějaké černobílé Síly, tohle by za to prostě nestálo.
„Stačí, když dorazíš svoje bývalé kamarády.“ To jsem čekal, už by taky mohli přijít s něčím originálním.
[„Dobře, ruku na to,“] zašklebil jsem se pod vousy, což, jak už jsem se jednou zmínil, je u Wookiů opravdu mnohem děsivější, a Silou uchopil něčí rezervní ruku ze země, poslal do ní blesk a vší silou jí šlehnul po žvanilovi. Zapnout meč pak byla otázka zlomků vteřiny, stejně jako v následném chaosu dohnat zbylé dva souputníky a sundat z nich alespoň jednoho z několika nenechavců.
Woallc už sice vypadal trochu unaveně, ne že bych se divil, ale stále se drželi obstojně. Johauna už se dávno zmocnila jednoho z mečů padlých zmetků, avšak pistole stále slavila větší úspěchy.
Vyměnili jsme si letmé pohledy, protože na víc nebyl čas a u mě ani nálada, a pak přišel zvrat. Naštvaný šéfák se probral z chvilkového šoku a běžel si s námi agresivně popovídat.
Razanci náběhu jsem silně podcenil a následkem toho skončil opět v nevítaném kontaktu mých zad se zdí. Přiletělo pár pozdravných kamenů, ale nic vážného, dokud nepřiletěl pozdravný chlápek.
Tomu jsem už uhnul jen s obtížemi a zároveň během onoho úhybného manévru zahlédl další šerednou věc – Johaunu. Respektive to, jak se na ní z nedaleké budovy snesl maník, zařval a ladným tahem jí rozťal podél páteře.
Dva padawani v jeden den? Venku je možná válka a možná jich tam denně umírá ještě víc, ale tohle měla být sakra jednoduchá mise na nalezení jednoho maniaka, ne jednoduchá sebevražda. Tohle si někdo šeredně odskáče, jestli se dostanu zpátky. Což je věc, o které jsem rázem začal silně pochybovat.
Druhý mistr si náhle uvědomil, co je příčinou zmlklé střelby, a točil se právě včas na to, aby zbavil vraha vrchní třetiny těla. Toho ovšem využila nenechavá skupinka, kterou dosud tlačil před sebou, a rázem byl natřikrát probodnut.
Kupodivu to se mnou ani nehnulo. Rutinní mise, jasné. Zkřížil jsem meče s nejbližším zmetkem, to jest rovnou šéfem, a po uplatnění své zvířecí síly z něj bez delších prodlev udělal dva menší do školky, načež na mě spadl nějaký chuligán mečem napřed a proti tomu se dá těžko bránit.
No a pak jsem se konečně probudil.
***
Sedel jsem v kokpitu a rozjímal nad předešlými událostmi. A to, že jsem sedel v kokpitu, jsem považoval jako trest od Johy. Naše výměna názorů byla trochu delší, ale i když nakonec přislíbila, že se bude chovat s úctou, vycítil jsem v ní trochu vzpurnosti. Omluvila se a odešla si odpočinout do své kajuty. Vím, že zde mohla zůstat a sama loď hlídat, ale také mi bylo jasné, že moc dobře ví, že nesnáším pilotování lodí. Neříkám, že to nedokážu, ale prostě to nemám rád. A tak mě tímto způsobem chtěla vytrestat.
Odpočet hyperskoku ukazoval ještě několik hodin, a tak jsem se ponořil do Síly a meditoval. Z meditace mne probudil neklid, který vyzařoval z vnitřku lodi, vyslal jsem Sílu, aby mi prozradila, z koho neklid čiší. Byl to mistr Champbacca, zdála se mu nějaká noční můra. Před několika týdny by mne neklid u tak silného Jedi udivoval, ale po Geonosis, kdy byl Chrám Jediů plný neklidu z podobných nočních můr, mne to ani neudivovalo.
Wookiee za těch posledních několik týdnů, to už byl druhý wookiee kterého jsem potkal. Něco mi v podvědomí říkalo, že to nebyla náhoda. A tak myšlenky na mistra Champbaccu, mne znovu zavedly k myšlenkám na toho wookieskeho obchodníka Wyrrgyho. Nevím proč, ale jeho osoba ve mne vždy vyvolá zvláštní neklid a podezření, ale stále se vracím do minulosti za pomoci Síly, nemůžu přijít na to co to je.
Z rozjímání mne vyrušilo jakési pípání. Otevřel sem oči a všiml si, že to je nějaký kontrolka na řídící desce. Zamžoural jsem a přemýšlel jsem, co to je za kontrolku. Přece jen tak často loď neřídím, a musel jsem zapátrat v paměti, co to znamená. Aha, blížíme se k souřadnicím hyperprostorového skoku. Hm, ale kde je páčka
… na.
… na vystoupení z hyperprostoru.
Rozhlídl jsem se po řídícím panelu.
A už jí mám. Teda doufám.
Zatáhl jsem za páku a tak trochu doufal, že je to ta správná. Loď při výstupu z hyperprostoru trochu více zakodrcala.
Z hvězdných čar se opět staly tečky a loď se vyloupla do normálního prostoru.
Zapnul jsem interkom lodi.
„ Dámy a pánové, jménem Jedi Intergalactic Transport vás vítám v systému Tenengara na oběžné dráze planety Miu Leptonis IV,“ trochu sem si zažertoval. „Zástupce kapitána prosí, aby se celá osádka lodi dostavila do kokpitu.“
Nynější sen už byl mnohem méně destruktivní než ten předtím. Žádné sekání hlav, kopírování míchy mečem a podobné legrace, prostě jsem jenom jako trotl pobíhal po louce, pronásledoval motýly a čmeláky a měl z toho kdoví proč strašlivou radost. Snaží se mi tím podvědomí něco naznačit?
Těžko říct a na přemýšlení jsem neměl moc času, neboť mě už ze samotného snu vzbudil hlas pilota, který mi oznamoval, že jsme se ocitli u cílové planety. Sice jsem ho měl chvíli chuť proklít za ničení snů, ale pak mi došlo, že kdyby mě budila jeho učednice, dopadne to nejspíš ještě hůř. Takže jsem stížnosti odložil stranou, přehodil svoji deku přes stále spící Orn a pomalu se naboso došoural do kokpitu.
Před průzorem se už skutečně nacházela šťavnatě zelená koule zahalená v mracích a my pomalu mířili k jejímu povrchu.
[„Kouknu se na senzory,“] zívl jsem napůl zúčastněně a sedl si do příslušného křesla, ovšem aniž bych začal cokoliv dělat. Co bych asi tak našel, krom stromů, že?
První se rozespale do kokpitu všoural wookiee. Prohlašujíc něco o senzorech: „Dobré ráno. Jistě jen si poslužte.“ Trochu jsem se na wookiee zazubil.
„Pilotování není moje parketa, mile rád vám to přenechám,“ a hbitě jsem vyskočil ze sedadla.
[„To není až tak…“] spustil jsem svou připravovanou řeč o tom, jak jsem rozespalý a jak by se nemuselo vyplatit nechat mě přistávat, ale když jsem se nad tím tak zamyslel, jestli to on nedělá rád, možná bych to přeci jen měl udělat já. Zhluboka jsem se tedy nadechl, vydechl a vyrazil k nabídnutému křeslu.
[„… špatný nápad.“]
Na planetě byla přesně tři registrovaná města, i když vzhledem k velikosti by je městy nazval asi málokdo. Přístav byl jen v tom největším, ale zbylá dvě se nenacházela daleko a v případě potřeby to nejspíš zvládneme i pěšky.
Uvelebil jsem se v křesle, rozespale odpočítával přistávací vektory a čekal, jestli se mi řídící věž ozve dřív, než do kokpitu vběhne to malé drzé človíče.
[„Koukám, že počasí nám vyloženě přeje, dovolenou už jsme si zasloužili,“] prolomil jsem chvíli ticha v pilotní kabině a ukázal ven na chuchvalce hustých proudů vody, co se valily z nesčetných mraků, do nichž jsem právě vletěl. Doufám, že má s sebou Orn plavky.
Wookieho slova mě malinko zarazila, trochu delší odmlka mi prozradila, že také uvažuje o tom, co má dělat. Ale když vyslovil poslední slovo, uklidnil mě a sedl si do křesla pilota.
„Naprosto s vámi souhlasím. Dodnes nechápu, proč většina Jedi a padawanů tráví velkou část života v Chrámu, když jinde po galaxii je tak krásně,“ mumlal jsem si pod vousy, celé jsem spíše vyřknul jakoby pro sebe.
Zezadu z lodi se ozval rachot, který následovalo bolestné zaúpění a nadávky. Hlas nepatřil nikomu jinému než mé padawance Jo. Přikulhala do kokpitu. Ale pohled, který se jí naskytl, ji hned rozškorpil. Nadechla se, že chce říci něco kousavého. Ale než něco stačila říci, všimla si mého rychlého zamračení na její náladu. A tak hned nádech spolkla a mlčela. Ale mně věnovala jeden ze svých zamračených pohledů. Wookiee to zahlédl, a trochu se pod vousy zasmál.
„Jak to jde? Mistře,“ řekla Johy trochu kousavě směrem k wookieemu.
[„Výborně, výborně, nebýt těch bočních větrů a hromady vody, byla by to skoro nuda,“] ucedil jsem tak nějak napůl skrz zuby a snažil se nevypadnout ze soustředění a zároveň neurvat knipl, protože loď si v tomhle počasí chvílemi dělala prakticky co chtěla.
Nicméně jsem nepovažoval za vhodné jí navrhnout lehkou úpravu lodního profilu a taky výměnu inerciálních tlumičů, které fungovaly tak skvěle, až to bylo na ránu, protože se člověk chvílemi málem vznášel. To si nechám na později, až mě začne štvát, což nemusí nutně trvat moc dlouho.
Letová kontrola sice trochu zaspala, nicméně brzy se ozvali, dost možná to zpoždění způsobil fakt, že nás v téhle plískanici ani neviděli přilétat.
„Řídící věž Miopolis neidentifikovanému plavidlu, ohlaste důvod návštěvy, nebo bude zle.“ Trochu neformální, nicméně s nimi aspoň bude sranda. Koukl jsem na druhého mistra, jestli chce odpovědět sám, nebo to mám vzít já, a při tom tak nějak napůl vymýšlel případnou odpověď.
Mistr Champbacca na mě pohlédl s trochu udiveným pohledem, očekával, kdo z nás odpoví. Bez slov jsem pokrčil rameny. A pobídl ho rukou, aby to udělal sám.
Zezadu jsem viděl, jak je Johy netrpělivá.
[„Tady…“] hmm, jak že se ta loď vlastně jmenuje? Darkrider's Heart nebo tak něco, že? Rozhodl jsem se vymyslet nám menší krytí a radši se neotáčel, protože padawan se to nebude moc líbit a nechtěl bych, aby kvůli mně měla nějaké kázeňské problémy s mistrem.
[„Tady Gundark's Spleen, zastupujeme největší těžební společnost v sektoru a zvažujeme investice do zdejší kolonie. Nezdržíme se více než pár dní, pokud to samozřejmě dovolíte.“]
Nastalo ticho, operátor nejspíš přeposílal zprávu nadřízeným a čekal na odpověď. Pokud se zeptají na jméno té společnosti, bude to průser, ale vidina kreditů by jim snad mohla trochu zatemnit rozum.
„Povolení uděleno, Gundark's Spleen, pokračujte do doku 3. Administrátor Dantes by s vámi rád mluvil osobně, užijte si pobyt zde, řídící věž končí.“
To šlo hladce, zatím. Stejně tak přistání v hustém přívalovém dešti a pak už se nad námi zaklapla kopule hangáru a dusot kapek o střechu ustal. To bychom měli.
[„Kdo má náladu na trochu čaje s místními úředníky?“] zeptal jsem se možná pozdě, ale přece.
Přesně jak se dalo očekávat, mistr Champbacca, byl rychlý i ve vymýšlení krycích historek. Nad jménem, které dal lodi, jsem se pousmál pod vousy. No, možná trochu více, než bylo zapotřebí, protože jsem si všiml, že obličej mého padawana zkysl ještě víc, než předtím. Věnovala mi jeden ze svých kyselých pohledů, a tak jsem se na ní zazubil a pokrčil rameny. Mezi tím wookiee navedl loď do doku. Když přistála, otočil se v pilotním křesle na nás a položil otázku.
„ Nemam nic proti. Obchodní společníku,“ zazubil jsem se na wookieeho. „ Jak budou vystupovat naše mladé dámy? Jako úřednice či společnice?“
[„Obchodní společníku?“] podivil jsem se trochu nemístně, ale pak mi to došlo. [„Aha, já? Obávám se, že tohle si nechám ujít, byl bych tam jako pěst na oko, na druhou stranu ty temné uličky kolem místních hospod vyloženě lákají k průzkumu.“]
Vypnul jsem motory, utáhl si opasek, přehodil kapuci přes hlavu a byl připraven vypadnout. Sledovat stopy v tom počasí sice nebude žádná legrace, ale stejně musím nejdřív najít něco, co mám stopovat. Takže to vidím klasicky na hospodu, ale to svým kolegům v rámci udržení morálky při jejich čaji s byrokraty nemusím říkat, že?
[„Orn bych asi nechal hlídat loď, pokud to nevadí, neumí sice moc pilotovat, ale jednat při oficiálních událostech taky ne.“]
„Dobrá, souhlasím, můžeme jí tu nechat. Pokud se něco zvrtne, dejte nám vědět,“ trochu jsem se zamyslel nad naší krycí historkou. „Musíme naši historku trochu vylepšit. Já sem jednatel společnosti. Ty Johy moje společnice, nebo sekretářka.“
Nad mým návrhem se Jo více zaškorpila, se slovy: „Nebudu vám dělat, lehkou děvu, nebo společnici.“ „Na TO ANI Nepomyslete!“ vrhla na mě vzteklý pohled.
„No dobře, tak jsi sekretářka.“
„Vždyť ani vy nevypadáte jako nějakej obchodní úlisník, ale spíš jako pirát,“ podíval jsem se na své civilní oblečení, měla pravdu, vypadal sem spíš jako nějaký pašerák než bohatý jednatel společnosti. „Hm… dobře, jsi můj bodyguard.“
Vytratil jsem se dřív, než se tam stihli porvat, a informoval Orn o její nové a velice zodpovědné práci. Sice taky trochu nudné, jak poznamenala, ale aspoň by se jí tu nemělo nic stát, což u mě byla po tom snu priorita. Sice to byl jenom sen, ale když jeden ovládá Sílu, tak si nikdy nemůže být jistý, jestli to náhodou není nějaký závan budoucnosti, žeano.
A pak jsem zmizel. Ven do deště, do těch zabahněných ulic, kam na mě ze střech padala voda a snad jen voda a kde ve tmě a v dešti nebylo vidět víc než na pár metrů. Vzduch byl nasycen vodou, džungle voněla a přes to všechno se mi snad poprvé v životě nechtělo zapadnout do hospody.
Ale udělal jsem to a hned ve dveřích se začal ždímat.
[„Wookiee-wango, dvakrát, HORKÉ.“] Ještě nikdy jsem také neupoutal tolik pozornosti pouhým objednáním nápoje.