Star Wars: Eclipse
Hlavní sekce => Ecliptica Enclave => Topic started by: Champbacca on 12. Dec 2011, 21:03
-
Ráno po kolaudačním večírku jsem se probudil poměrně brzo. Není divu, když nás ta hloupá školnice poslala do postele už před půlnocí, jako bychom byli snad malý děti... V mém seznamu cílů případných lumpáren (proč případných, vždyť jsou nevyhnutelné!) pomalu začíná aspirovat na příčky nejvyšší. Peelo je do ní ale zamilovanej, takže se mu to moc nelíbí. Kruci, jak já bych potřeboval někoho novýho do party!
Každopádně, co že se to vlastně odehrávalo včera večer? Předně začínám zjišťovat, že jsem pěkně dlouho nepoužíval Sílu, a tak i obyčejné podvádění v kartách pro mě začíná být poněkud problém. Neva někde schrastil a opravil milion let starou herní sadu na Sabacc a tak jsme mohli hrát. Přidal se k nám i Rahm a mistryně Joyce, která neustále pomrkávala na Nevu. Aleena z toho byl chudák nervózní a nemohl se soustředit na hru, takže se mu v ní moc nedařilo. Rahm se musel neustále ptát na pravidla a na Peelovi bluf poznám i uprostřed spánku, takže vlastně jediným, ale zato pořádným soupeřem se pro mě stala zeltronská mistryně. Hrála to bravurně, jako by snad předvídala, kdy zrezivělá skříňka uprostřed stolu vyšle další nečekaný randomizační puls.
Přišel jsem již téměř o všechny čipy, ale bank Sabaccu zatím stále nikdo nevyhrál. Šance tu pořád byla. Moje mentální schopnosti v Síle mi sice neumožňovaly předpovídat příchod randomizace, ale zato se mi podařilo ulít při míchání jednu kartu, na které jsem zmrazil Idiota v hodnotě nula a Silou jsem jí přidržoval na spodní straně stolu. Rozdal jsem karty a do ruky jsem dostal dvojku tyčí a trojku mincí. Málem jsem spadl ze židle, ale naštěstí jsem emoce rychle zakryl. S Idiotem, co držím pod stolem, to dává Idiotův šik, který přebije i čistý sabacc! Joyce přihodila value bet, také jí něco přišlo. U stolu v tu chvíli zbývala jen ona, já a Peelo. Peelo dorovnal sázku a zvýšil na dvojnásobek. Evidentně blufoval, takže jsem dorovnal, stejně jako Joyce.
Vzal jsem si jednu kartu z rozdávacího balíčku a na okraji stolu se na ní podíval. Byla to desítka mečů, dohromady jsem měl tedy na ruce patnáct. To je zatraceně málo, ale podařilo se mi nenápadně vyměnit desítku za onu nulu a idiotův šik (0-2-3) byl na světě. Jenže jsem si v tu chvíli nemohl dovolit karty zmrazit, jelikož by bylo jasné, že mám něco dobrého a ostatní by složili. Peelo si žádnou kartu nevzal a dál se tvářil, jako že něco má. Zeltronka si vzala také jednu kartu a pak přišlo kolo sázek. Vsadil jsem potřebné minimum, které Peelo bez váhání ztrojásobil. Joyce ho s úsměvem dorovnala a mně nezbývalo, než vsadit všechny zbývající žetony. Jen co jsem to ale udělal, ta prokletá skříňka pípla a změnila hodnoty všech nezmražených karet. Z pusy mi vyklouzla nadávka, za což jsem hned schytal pohlavek od kolemjdoucí školnice. Bezva, na ruce jsem měl rázem 28 v součtu. Vyletěl jsem. Ukázal jsem karty a tvářil jsem se nakvašeně.
„Jsem ze hry“, řekl jsem tiše
Peelo to už nevydržel a vyprskl smíchy.
„Čistej Sabacc!“ Vyhrkl a vhodil na stůl osmičku lahví spolu s esem mincí. 23.
„To snad není možný, jakej ty seš klikař! Vždyť jsi blufoval, neměl jsi vůbec nic!“ naštvaně jsem na něj hulákal, ale marně. Peelo už mezitím shrábnul bank hry spolu s tučným bankem Sabaccu a tvářil se vítězoslavně. Joyce se tomu jenom smála, vyplatila rodianovi deset kreditů, omluvila se nám a odešla někam za dospělýma.
„Jdu spát“, prohlásil zelenáč, zatímco si cpal kredity do kapsy.
„Hmmm,“ odvětil jsem mu stroze. Někdo mě bude muset taky naučit prohrávat.
Pár minut nato jsem byl tou příšerou se špičatýma ušima již také zahnán do svého útulného pokojíčku.
Teď jsem seděl na své posteli a rozhlížel jsem se po něm. Za tu krátkou dobu, kterou jsem strávil v enklávě, jsem si ho už upravil k obrazu svému a pěkně jsem se v něm zabydlel. Přecijen je to poprvé v životě, kdy mám svůj vlastní pokoj, a je to zatím super! Opláchl jsem si u umyvadla obličej a oblékl na sebe svůj obvyklý denní ohoz: Pohodlné nízké sportovní boty, kalhoty a košili. Už nikdy na sebe nevezmu ty středověké nesmysly, které jsem musel nosit v chrámu. Přecijen, každé ráno obouvat ty vysoké kožené boty zabralo snad hodinu, nemluvě o jejich sundavání každý večer...
Vyběhl jsem na chodbu a uslyšel, že z hlavní jeskyně se pořád ozývají tlumené zvuky hudby. Že by ještě neskončila party? Vždyť je osm ráno, prosithapána. No nic, alespoň tam schrastím něco k snídani. Na konci chodby jsem zatočil do hlavní jeskyně a narazil jsem na pořádnou spoušť. Uprostřed toho všeho na zemi ležel s otevřenou pusou mistr Champbacca a vypadal mrtvě. Opatrně jsem k němu přišel a zatahal jsem ho za chlupy na tváři. Jo, nic lepšího mě fakt nenapadlo.
To ráno začalo jako každé jiné.
Donucen vnějšími silami k probuzení, otevřel jsem jedno a následně druhé oko, abych zjistil, v jak moc velké šlamastyce jsem se ocitl tentokrát. Nevypadalo to zle, zjevně jsem stále v akademii, naživu a relativně vyspaný, i když řídit bych se asi ještě chvíli nenechal.
Pozvedl jsem obočí a zahleděl se na caparta, který mě právě ne moc ohleduplně budil, a můj pohled asi přes veškerou snahu nepůsobil moc přívětivě. Zahuhlal jsem něco na způsob „dobré ráno“ a začal se zvedat, ovšem nohy mi vypověděly službu. To mě v první chvíli trochu vyděsilo, protože jsem je měl rád a rozhodně bych je ještě párkrát chtěl použít, jenže stačil jeden pohled, aby byla panika ta tam.
Na vině totiž zjevně nebyl alkohol, respektive ne přímo, nýbrž fakt, že svým chlupatým pokrytím zlákaly ožralého Smetáka a tento je použil místo polštáře. Když jsem je zpod něj vytáhl, dopadl ztěžka na zem, ale jen něco zanadával a spal dál. Jo, včera to stálo za to, vzpomínal jsem už ve stoje a snažil se rozvzpomenout si aspoň na nějaké větší záblesky.
Pamatoval jsem si celkem živě na jistou sázku, jestli vylezu po stěně jeskyně aspoň do druhého patra, ovšem jestli jsem vyhrál, to už v mojí paměti nezůstalo. Rovněž mi v paměti utkvěla ta cca hodina, po kterou hráli Dugové ve smyčce svůj nejnovější hit s příhodným názvem Dračí fotbal.
[„Díky za budíček,“] zamručel jsem již podstatně přívětivěji a vybíral si konfety z chlupů. [„Co je za den?“]
„Oslava začala včera, jestli se ptáte na tohle...ehm, mistře.“ Připadalo mi poněkud zvláštní titulovat pobudu ležícího v konfetách na zemi, ale budiž.
„Jste v pořádku?“ Zeptal jsem se ho ne ani tak, že by mi na tom záleželo, jako spíš proto, že jsem byl zvědavý, co mi odpoví, aby si přede mnou zachoval důstojnost a respekt. Ten mazlíček, co mu ležel u nohou, tomu moc nepřidával.
Skvělé, takže jsem toho ani moc nezaspal.
[„Naprosto,“] odpověděl jsem bleskově za stále probíhající očisty srsti, [„ale jsem opravdu hodně rád, že na uklízení tu máme roboty.“]
Následoval dlouhý pohled na dno jeskyně, kde se kromě zlitých Dugů povalovalo taky dost rozlitých lahví a dalších věcí nepříliš důstojného charakteru. Už jsem ale samozřejmě zažil horší, ne že bych to k nim snad chtěl jakkoliv přirovnávat.
[„Ostatní už jsou vzhůru?“] zeptal jsem se obratem, protože nikoho dalšího z profesorského sboru vidět nebylo, ale samozřejmě se někdo mohl schovávat někde vedle pódia, u zdi nebo v bedně. Ta večer lákala i mě.
„Nikoho jsem nepotkal, ale já mám pokoj hned za rohem, takže nevím... Znamená to, že se dneska nebude nic dít, mistře?“ Zeptal jsem se s hranou zvídavostí.
[„Ohohó,“] spustil jsem rychle, jako bych ho chtěl přerušit v myšlenkovém pochodu špatným směrem, a teprve po chvilce mi došlo, jak strašně debilně to muselo znít.
[„Nic takového, právě naopak.“] Pro začátek by tu byla celá várka uklízení, napadlo mě, ale pro studenty tu samozřejmě máme mnohem lepší věci. [„Dneska oficiálně začíná výuka,“] jestli se dobře pamatuji, [„takže pokud už mě nepředběhla slečna Michaelis, možná bych dneska mohl zahájit Přežívání v džungli galaxie, hm?“]
Možná jsem mohl při všem tom organizování taky vyplodit nějaký rozvrh, ale to by bylo moc řádovité a to tady zatím nepotřebujeme. Beztak je to dobrovolné, takže tam budou tak dva tři lidi a zbytek se bude někde ve skladech řezat meči.
Lehce nejistým krokem, který se ale každou vteřinou ustaloval, jsem se vydal do druhého patra a tam se nacházející přednáškové místnosti, přičemž to lidské mládě mi bylo v patách. Celou cestu vypadal, že by se rád na něco zeptal, a dokonce to možná i udělal, ale já byl tak zaměstnaný vymýšlením úvodní přednášky, že jsem si ho prakticky vůbec nevšiml.
Celou cestu jsem tak nějak doufal, že v místnosti nikdo nebude, že budou všichni vyspávat kocovinu a budu se jim moci věnovat až později, po nějaké skutečné přípravě. Jenže chyba lávky. Školnice očividně plnila svou funkci natolik svědomitě, že se dětem potřebného spánku dostalo a měly tak sílu vstát a dojít sem, aby si poslechly, co je chce ten pytel blech naučit. Že rád žvaní, to většina zjistila už včera, dneska to mělo být trochu pragmatičtější.
Jak jsem tak podél zdi sestupoval k řečnickému pultíku, upřely se na mě pohledy posluchačů a já si mohl náležitě prohlédnout, kdo že byl tak zlomyslný, aby si na mě přivstal.
Sagwen mě nepřekvapila ani trochu, seděla v první lavici a skoro bych se vsadil, že to tam má někde podepsané. Vedle ní sebou šila Fosh, jejíž černé oči mi na sebedůvěře moc nepřidaly, a za nimi byly dvě řady úplně prázdné. Až v té čtvrté se, asi takticky v úkrytu vedle obřího Togoriana, nacházel zbytek, i když neúplný. Rodián vypadal trochu vyplašeně, patrně ho sem někdo nahnal ne úplně dobrovolně, a jediný, kdo se vyloženě usmíval, byla Yari. To se jí to culí, když včera sušila hubu.
Prakticky celé dospělé osazenstvo naštěstí právě někde vyspává kocovinu a Lempix jim v tom nejspíš pomáhá, takže se neztrapním úplně před každým.
Významně jsem se zastavil před pultíkem a s trochou naděje se připojil k HoloNetu. Přes trojnásobnou proxy to sice bude pomalé až hrůza, ale každá správná přednáška přece potřebuje obrázky. Začal jsem něco málo, co by se dalo použít k ilustraci, stahovat a napřímil se. Toho ticha mám právě tak dost.
[„Tak jo, vzhledem k tomu, že jste mě patrně všichni slyšeli včera, a máte toho náležitě dost, to dneska zkrátím na nezbytné minimum,“] zahájil jsem onu úvodní hodinu poměrně úspěšnou snahou trochu uvolnit atmosféru a pomalu jsem přešel k vlastnímu jádru věci.
[„Jsem Champbacca,“] a taky trochu kokot libující si v redundantním představování, [„sloužil jsem v Řádu jako Pozorovatel, vyšplhal jsem na nejvyšší horu planety Illum, dostal se z neobydleného zalesněného měsíce Parlara VII a přidal si polívku ve školní jídelně na Cato Neimodia.“] Jo, to byly časy. [„A na těchto hodinách se budu snažit naučit vás dovednosti potřebné k tomu, abyste podobné věci přežili i vy.“]
Ono zájmeno jsem patřičně zdůraznil řádnou hrdelní aspirací, kterou sotva kdo ocenil, a pro další důraz jsem na ně ukázal. Jo, tohle budou hodně akční hodiny.
Během následující hodiny, a že to vyšlo docela pěkně, jsem brilantně zaimprovizoval kompletní osnovu, kterou s trochou štěstí i dodržím. Příště rovnou začneme, zlehka od všeobecných základů, poté se přesuneme po konkrétních planetárních ekosystémech od sněhových koulí po přihřátá peklíčka a to celé zakončí masivní kuchařský workshop, na který se těším už teď. A jak už mě párkrát napadlo, s pár nejlepšími bych mohl podniknout i nějaký ten výlet s tábořením. Třeba na Rhen Varu je touhle dobou krásně.
Takže jsem to nakonec vlastně ani moc nezkrátil, nicméně se nezdálo, že by někdo měl námitky. To se decentně změnilo, když jsem před koncem vytáhl papíry a rozdal první testík letošního školního roku. Na mou obranu to ale bylo fakt jednoduché a účelem bylo spíš zjistit, co by špunty zajímalo, jestli už náhodou něco neumí a taky jaká je jejich oblíbený druh hmyzu.
Nutno také podotknout, že to byla na dlouhou dobu poslední hodina, při které se nikdo nemusel snažit udržet obsah vlastního žaludku.
(tohle vyhecoval Vooj-tae)
-
O několik hodin klidného letu později vystoupila Krayt's Scream v doprovodu Little Katarn z hyperprostoru a pomalu klouzala reálným vesmírem k planetě Miu Leptonis IV. Wookiee uvažoval, kde má přistát, jestli ve městě a nebo u základny. Ale protože nevěděl souřadnice základy, rozhodl se zavolat.
„Krayt's Scream pod velením kapitána Wyrrgulhuka volá základnu.“ Zahlaholil do komlinku. „Kapitán Wyrrgulhuk volá základnu, mám pro vás dárek, který jste si tak moc přáli.“
Z opravování malé orientační písemky, kterou jsem studentstvu rozdal na první hodině Přežívání v džungli galaxie, mě vysvobodila příchozí zpráva na kanále, jenž byl vyhrazen pro malou množinu osob, které o akademii věděly a nebyly přímo její součástí. Nebylo těžké přiřadit zaslechnutý hlas jedné osobě konkrétní, zejména s přihlédnutím k tomu, že ona množina byla momentálně dvoučlenná.
[„Jaké radostné zprávy,“] zamručel jsem v odpověď do vysílačky, šoupl stoh papírů do šuplíku v psacím stole a s radostí se vypravil k východu. [„Přistaňte ve městě a sejdeme se v Zeleném lampiónu za... dvacet minut?“]
Bude to chtít trochu rychlejší tempo, ale po době strávené papírováním mi trochu proběhnutí se neuškodí. Teprve na cestě jsem začal přemýšlet, čím asi tak přivezl čtyři stíhačky a kde s tím asi tak přistane, a hlavně kdy už safra ti hloupí droidi dostaví naše metro.
Wyrrgy přepnul na soukromou frekvenci a požádal letové středisko o přistání v přístavu. Celá procedura trvala několik minut, úředníci v přístavu si dávali na čas, ale nakonec přistání dvou lodí povolili. Wookiee navedl svoji loď na souřadnice, které obdržel. Jeho bratr udělal to samé. O několik dalších minut později obě lodě dosedly na půdu přístavu. Wyrrgy vyběhl z lodě, venku v přístavu se setkal s Kanrym a společně vybavili papírování a povolení pro dokování lodí.
Když Wyrrgy dorazil o několik minut později do baru, mistr Champbacca už dávno seděl v soukromém boxu a popíjel nějaký alkohol.
[„Omlouvám se, přístavní papírování mne trochu zdrželo.“]
Seděl jsem tam ve svém soukromém boxu ve své soukromé hospodě a popíjel soukromé Wookiee-wango sice teprve tři a půl minuty, ale na oko jsem se tvářil, že už zapouštím kořeny. Než obchodník přišel, stihl jsem se dostatečně vydýchat a taky se mi povedlo snížit počet větví a listí v chlupech na polovinu, což byl velký úspěch.
[„Nic se neděje, posaďte se, dejte si panáka, je to na mě,“] pokynul jsem na volnou sedačku naproti a lusknul na číšnici. Jinak se tu fláká, tak teď ať se předvede.
„Děkuji.“ Wookie se usadil a vydýchával rozpálené plíce. „Takže mám pro vás všechny čtyři hračky i s osádkou. Navíc sem přivezl pár zásob, co by se vám mohly hodit. Potraviny. Zbraně. Nové elektronické obvody. Pár cvičebních droidů. A další drobnosti.“
Iniciativě se meze nekladou, ale tohle skoro vypadalo, jako by se k nám stěhoval. Pobaveně jsem pozvedl obočí a než domluvil, upíjel jsem svého lahodného moku.
[„Jestli jste se vešel do rozpočtu, tak je to skvělé, jinak možná chvíli potrvá, než to účetní oddělení vyfakturuje.“]
[„Do rozpočtu jsem se vešel parádně, a ještě mi zbylo na krásnou dovolenu v jádru.“] Pak se poškrabala na hlavě. [„No, navíc mám asi další balíček, kterej by se vám hodil, ten je zcela zdarma, a možná vám bude trochu působit potíže.“]
Ok, takže háček není v penězích, ale v nějakém dodatku. Připravil jsem se na nejhorší, čili jsem dotáhl zbytek drinku, a hlasitě si říhl.
[„Tak jo, jen do mě,“] prohlásil jsem rezignovaně a čekal, co přesně z něj vypadne za katastrofu.
[„Během mé zastávky na Nar Shaddaa jsem měl menší problémy. S jednou skupinou pašeráků. Ale to je vedlejší. S těma pašerákama byla jistá malá dívka.“] Wookiee se napil dlouze svého nápoje. [„Ta dívka nemá kam jít, ale co je hlavní, je citlivá na Sílu. Jen ji nikdo neučil, její schopnosti nejsou rozvinuté.“]
Upřímně jsem čekal nějakou větší hrůzu. To, že mu nějaký sirotek z Nar Shaddaa ukázal, že umí používat Sílu, se ještě dalo snést, pokud toho tedy nepředvedla nějak moc. Na druhou stranu, aby si toho nezasvěcená osoba všimla, asi to musela být pěkná podívaná.
[„Jestli toho moc nerozbila a jestli chce zůstat, klidně může,“] odmávl jsem to s částečnou úlevou a číšnice přinesla další rundu. Učí se rychle.
[„Dobrá, až vyložíme,“] usmál se na číšnici na znamení díků za nové pití, [„přivedu ji sem. Můžete si s ní promluvit sám a zjistit, jestli má nějaké nadání a tak.“] Znovu se pořádně napil.
[„Kam chcete zásilku vyložit? Máte nějaké přepravní stroje, nebo si je odvezete sami?“]
[„Pokud byste ty zásoby odnesli do zdejšího skladu,“] mávnu rukou směrem za bar, kde se skutečně takový menší skládek nachází, [„bylo by to naprosto úžasné. Stíhačky stačí nechat v hangáru, přeparkujeme si je.“]
Teď nezbývá než doufat, že těch krámů nepřinesli moc a že to místním nepřijde moc divné. Chci říct, banda neznámých lidí, co stěhuje hromady divných věcí do hospody, která nedávno změnila majitele, co je na tom divného?
Obchodník se odebral pryč, já zůstal sám a mohl jsem tak strávit svou dnešní chvilku klidu přemýšlením o volitelných kurzech přežívání v džungli, v čemž mi neustálý přísun koktejlů vydatně pomáhal.
Těžko říct, jak dlouho to trvalo, ale než jsem stihl promyslet, na jakých planetách by se dobře tábořilo, dveře hospody se otevřely znovu a známá chlupatá postava tam před sebou popostrkovala togrutí mládě.
***
Malý měsíc, na kterém přistáli, se jí zatím celkem zamlouval a jemný déšť byl příjemnou změnou. Zatímco spokojeně mokla kousek od lodi, Wyrrgy se vydal za svými obchodními záležitostmi a tentokrát jí nevzal sebou, což kvitovala s povděkem. Když jí omrzelo pozorovat vykládání nákladu z druhé lodi, vydala se, jak je ostatně jejím dobrým zvykem, prošmejdit okolí. Obhlídka městečka jí moc času nezabrala, ale i tak byla spokojená s jejími výsledky. Bylo to hezké město, měla z něho dobrý pocit.
Do doků se vrátila téměř současně s Wyrrgym, který nejprve instruoval několik svých zaměstananců (nebo kdo to vlastně byl) a pak se obrátil jejím směrem. Pokynul jí a když k němu dorazila, v rychlostí jí vysvětlil co a jak, načež se společně vydali do Zeleného lampionu. Jak se tak blížili k baru, začala být trochu nervózní. Nevěděla co má čekat a představa, kterou si o nadcházejícím setkání udělala, nebyla zrovna příjemná. Tak trochu se podobala trhu s otroky v Chofinu, kterého se málem účastnila jako zboží. Ale byla pravda, že Wyrrgy už jí jednou prodat mohl a neudělal to, to bylo povzbuzující. Na druhou stranu, kdyby se jí chtěl konečně zbavit, asi by se mu příliš nedivila. Pokrčila rameny jen tak pro sebe a s wookieeho silným pošťouchnutím procupitala dveřmi do baru. Wyrrgy jí dovedl ke stolu, u kterého seděl další wookiee. To tady mají někde doupě nebo co? Za posledních pár dní potkala víc wookieeů než kdy viděla na obrázcích. Prohlédla si chlupáče, který seděl před ní a pak sklopila oči k zemi, když jí pohled opětoval. Najednou na ní ztěžka dolehla skutečnost, že vypadala jako zmoklá slepice, která byla od bosých nohou až takřka po hlavu z větší části zaprasená zdejším blátem. Pěkný výkon.
[„Tak to je ona."] Zaslechla říkat Wyrrgyho. Opatrně se podívala znovu na wookieho před sebou a zamumlala cosi jako "dobrý den".
Když se tam tak posadila, došlo mi, že mám v sobě nějaké deváté Wookiee-wango a že můžu být rád za svůj metabolismus, jinak by následující přijímací pohovor asi vypadal poněkud vtipně. Respektive ještě vtipněji, než vypadal takhle.
Důkladně jsem si ji prohlédl jak očima, tak v Síle, a pak konečně přišla chvíle trochu prolomit ledy.
[„Nazdárek,“] plácnul jsem lehce infantilně, doufal že mi rozumí a mávl na číšnici. [„Co si dáš? Mají tu výbornou a jenom lehce fermentovanou šťávu, jako osvěžení v tomhle hicu úplně ideální.“]
Co si budeme povídat, dneska bylo venku opravdu výjimečně teplo a ani moc nepršelo. Asi se pomalu blíží zima.
Když si ji wookiee ještě chvíli prohlížel, běhal jí z toho mráz po zádech. Zatla zuby, na chvilku zavřela oči a silou vůle se donutila uklidnit se. Cukla sebou, když promluvil, a trošku se zakabonila, když jí došlo, co vlastně řekl.
„Ehm, tak třeba tu, děkuju." Začala si ho důkladněji prohlížet, najednou opravdu klidnější a vyrovnanější. Jak se pozná opilý wookiee? Možná to radši nechtěla vědět. „Já jsem Cae, Cae Vitthar." Informovala chlupáče způsobně poté, co objednal pití a hned vzápětí vylovila z kapsy tři oříšky a rychle je zhltla. Podívala se na Wyrrgyho i toho druhé. „Tedy, pardon," vytáhla z kapsy tentokrát hrst oříšků a oboum nabídla, „dáte si taky?"
Vypadala vcelku nadějně, sice trochu plachá a podvyživená, ale to se dalo čekat, u sirotka, nebo kde že to k ní Wyrrgy vlastně přišel. A i když nebyla trénovaná v Chrámu nebo podobné instituci, rozhodně bylo s čím pracovat, to jsem si mohl dovolit říct už po chvilce zkoumání její stopy v Síle.
Jakmile pak vytáhla oříšky, byl jsem prakticky okamžitě rozhodnut ji vzít, pokud tedy bude sama chtít. To ale zatím až tak nadějně nevypadalo, i když se možná za tu nesmělou a skepticky působící masku jenom schovávala.
[„To tedy dám, jako že se Champbacca jmenuju,“] přitakal jsem bleskově a rázem si uzurpoval dva z nabídnutých oříšků. Sice to nebyly ty z Reythy, ale už jsem rozhodně jedl i horší.
[„Co všechno ti o mně tady Wyrrgullhuk pověděl?“] zeptal jsem se po chvilce, když už moje bručení nerušilo chroupání.
Pousmála se na wookieho, když si nabídli. Sama si dala ještě jeden a zbytek opatrně uložila zpět do kapsy. „Vlastně nic moc, pane Champbacco." Pomalu a pečlivě vyslovovala jeho jméno. „Snad jen že byste mi mohl pomoct zlepšit mé schopnosti." Podívala se na Wyrrgyho. „Jestli teda nějaké mám." Dodala tiše a pochybovačně na závěr. Odmlčela se a chvilku přemýšlela, poté pokračovala. „A ještě, že bych tu u vás možná mohla zůstat, kdybych chtěla."
[„A chtěla bys?“] navázal jsem prakticky okamžitě, protože to byla momentálně otázka číslo jedna, která s trochou štěstí podnítí další diskusi, ať už kterýmkoliv směrem.
„Já... ani nevím. Wyrrgy říkal, že jsem prý citlivá na Sílu, že mám zvláštní schopnosti, ale já si tím nejsem tak jistá. Moc tomu nerozumím a i když by mě to zajímalo, myslím si, že bych byla pro vás jen ztráta času." Řekla sklesle a na konci bezradně pokrčila rameny. Už před chvíli si řekla, že to zkusí upřímně. Její prvotní představa se zatím nenaplňovala, což jí přidalo na klidu. Navíc stále doufala, že kdyby o ní tenhle Champbacca neměl zájem, mohla by zůstat u Wyrrgyho. Pravda je, že se nijak výjimečně necítila, takže to tak nejspíš skončí, ale co kdyby ne? Ta představa byla vzrušující. Na druhou stranu ale taky hloupá.
[„Nikdo citlivý k Síle pro nás není ztrátou času,“] prohlásil jsem rezolutně a dopil jedním tahem zbývající Wookiee-wango. Periferním viděním jsem pak jasně pozoroval barmana, kterak se při pohledu mým směrem plácá do čela a jde přepisovat objednávku nových zásob.
[„Je nás jenom pár a každý z té hrstky je něčím výjimečný, byť by to byla maličkost. Jestli chceme přežít, budeme muset tyhle jedinečnosti využít a... rozvíjet. Umíš se schovávat v davu, rychle běhat, otevírat zámky nebo třeba vycítit, kdy je lepší utéct?“] snažil jsem se z hlavy vymyslet aspoň pár příkladů, které by mohla bytost jejího formátu ovládat, abych ji v případě, že se trefím, trochu dodal sebedůvěry.
[„To všechno tady budeš moct rozvíjet a naučit se k tomu spoustu dalších věcí. A pokud si nejsi jistá, nějak už zjistíme, co v tobě dříme. Nebude to lehké, ale co v téhle době je?“] rozhodil jsem rukama a byl rád za to, že už mám dopito, jinak bych tam právě všechny přítomné ohodil.
Pozorně wookieho poslouchala. Je pravda, že s Wyrrgym jí bylo dobře, ale vyhlídka na další pobyt v nějaké lodi ji příliš nelákala. Naopak tady se jí líbilo. Ne snad přímo tady v baru, ale tenhle měsíc vyzařoval zvláštní hutnou energii, která se jí zamlouvala. Navíc by tu mohla běhat! Nevěděla na kolik se jí tady může hodit ztrácení se v davu, ale i s tím měla nějaké zkušenosti. A i kdyby neměla nic společného se Sílou? Za poslední rok toho zažila hodně a přežila i bez Síly. Nebo ne? Tak jako tak se toho naučila dost a proč tyto schopnosti nerozvíjet? Když na to přijde nějakou Sílu vlastně ani nepotřebuje.
„Hmm, to umím, pane, alespoň něco z toho, a je pravda, že vesmírných lodí už mám dost." Soukala ze sebe pomalu a obtížně a při posledních slovech se omluvně podívala na Wyrrgyho.
[„No vidíš,“] ukázal jsem na ni možná trochu moc rychle prstem, ale brzy jsem si možnou hrozivost toho gesta uvědomil a ruka mi klesla zpět na stůl. Přesně v tu chvíli dorazila číšnice se šťávou a dvěma drinky, což se náramně hodilo Wyrrgymu, který se konverzace nijak neúčastnil a možná se tam i dost nudil.
[„Tak což takhle dát si menší prohlídku, ať víš, do čeho jdeš?“]
Prohlídka nemůže nikomu ublížit. Navíc, nebudeme si nic nalhávat, zvědavost jí velela si tohle místo víc prohlédnout.
„Dobře." Přikývla váhavě a napila se šťávy. Chvíli zkoumala Wyrrgyho, ale vypadal v klidu. Možná trochu znuděně, ale rozhodně ne naštvaně. I když u wookiee těžko říct.
-
Zanechali Wyrrgyho samotného v Zeleném Lampionu a vydali se s Champabaccou směrem k jejímu potenciálnímu novému útočišti. Wookiee byl zřejmě v dobrém rozmaru a tak sem tam utrousil nějakou poznámku, občas se na něco zeptal, ale jinak probíhala cesta víceméně v klidu a ve znamení zdvořilého mlčení. Cae to naprosto vyhovovalo, protože tak měla příležitost zkoumat vlastní pocity z nového prostředí. Samotný měsíc se jí líbil, celý pulzoval životem a svěžestí, co ji ale překvapilo, byl pocit ze samotného jejího průvodce. Nikdy jí moc dobře nešlo setkávání s novými lidmi, většinou to obnášelo spoustu problémů. Obvykle si prostě vymyslela určitou roli, kterou v setkání chtěla hrát, a podle toho se chovala. Fungovalo to vcelku dobře a pomáhalo jí to překonávat nejistotu a strach z nových lidí. Tenhle Champbacca byl ale trochu zvláštní případ. Jakkoli se snažila ho podezřívat ze všeho možného i zdánlivě nemožného, nedařilo se jí to jako obvykle. Chtě nechtě, prostě z něho měla dobrý pocit a to v ní hlodalo. Co když ten pocit není můj?
Šlapali celkem svižně (Cae v podstatě klusala, což jí ale ani v nejmenším nevadilo), a tak se za relativně krátkou dobu dostali do místa, kde se Champbacca na chvíli zastavil. Rozhlížel se kolem a pak si zamumlal cosi pod chlupy a vyrazil křovím dál. Cae ho urychleně následovala, když v tom se na chvilku zachvěla. Bývali by se jí zježili vlasy, ale víte jak. Potřásla hlavou, aby se zbavila podivného pocitu a pak poněkud opatrněji následovala wookieeho do jeskyně. Hm, to je zvláštní, co se mi to jen před chvílí honilo hlavou?
Celá procházka byla tak osvěžující, že jsem pro všechno to obdivování přírody a občasné dotazy málem zapomněl na maskování. Nebo za to mohla ta tři Wookiee-wango, nebo kolik jich nakonec vlastně bylo?
Podstatné bylo, že aplikovat na malou Togrutu stejný postup, jako ještě nedávno na všechny obyvatele enklávy, nebylo nic těžkého a po letech praxe jsem to zvládl i v rozjařeném stavu. Takže když jsme se pak křovím prodrali k něčemu, co vypadalo jako docela nudná jeskyně nějakého místního příšeráka, i Cae v ní po chvíli zaostřování viděla kromě tmy taky masivní dveře. Ty se po mém odkódování otevřely a nám stačilo projít dlouhou chodbou, abychom se ocitli v pozici přímo ideální pro vyhlídku na celou jeskyni pod námi.
[„Vítej doma,“] řekl jsem, možná trochu předčasně, a opřel se o zábradlí. Pohled na dno stál rozhodně za to a to tam zrovna ani nikdo necvičil. Uprostřed bzučel obelisk generující kvantovou díru, světlo se místy odráželo od krystalů ve stěnách a moje kukaň přímo ve středu stropu mi připomněla, že jsem nedodělal papírování.
S divným pocitem, který se jí usídlil někde za ušima prošla dveřmi. Následovala wookieeho chodbou dál, až došli na její konec a otevřel se jim pohled do jeskynního dómu pod nimi. Cae otevřela a pak zase naprázdno sklapla pusu.
„Páni." Řekla po chvíli a zvědavě pozorovala sál dole. Byla pravda, že měla radši nebe nad hlavou a otevřené prostranství všude okolo sebe, ale tohle mělo něco do sebe. V žádném podobném prostředí nikdy dřív nebyla, takže tu bylo stále minimálně kouzlo nepoznaného, které jí rozechvívalo útroby.
„Co je tohle vlastně za místo?" Zeptala se napůl duchem nepřítomna.
[„Původně to byl experimentální důl,“] začal jsem s decentní přednáškou, protože tohle byla asi jediná informace, kterou jsme o akademii měli. Zbytek se záhadně ztratil, když jsem si odskočil zachránit Jessicu a nechal to tu nehlídané, co nadělám.
[„Ale jednoho dne to tu našel hrabě Dooku a rozhodl se to tu vyhradit pro svoje temné učedníky,“] pokračoval jsem ve výkladu historie tak, jak byla nejpravděpodobnější, a teprve někde v půlce mi došlo, že jí to asi nebude moc dávat smysl. Kdo ví, jestli jí vůbec něco říká to jméno, natož pak ta zmínka o temných učednících.
[„Naštěstí jsme to tu našli dřív, než stihli napáchat větší škody, a když jsem pak odešel z Řádu, řekl jsem si, že by se tu dalo celkem v klidu žít.“] A možná nejen to, žeano.
Když začal wookiee mluvit, trochu ji to překvapilo, z nějakého důvodu to nečekala. Asi byla natolik zaměstnána pozorováním sálu, že zapomněla, že se na něco ptala. Hned jí ale mozek znovu naskočil a ona pozorně poslouchala. Když se Champbaccova mini přednáška chýlila ke konci, rozvážně přikývla, přestože tomu rozuměla tak napůl. To je ono, Cae, už se zase chytáš.
„To by se určitě dalo." Znalecky našpulila rty a ještě jednou se rozhlédla. Pak sebou zavrtěla, přejela bosou nohou po podlaze a trochu se zamračila. To místo nebylo špatné, rozhodně bylo fascinující, ale byla pravda, že tu cítila i trochu čehosi... Čehosi zvláštního, z čeho se jí dělalo úzko. Nejspíš si to ale jen vsugerovala po té poznámce o temných učednících. Jo, určitě to bylo tak.
„Jak je to tu vlastně velké? Takových sálů je tu víc? Co se tu těžilo? Takže vy už nejste Jedi? A proč-." Zatajila dech, když si uvědomila, že zase mluvila nahlas.
A hlavně mluvila rychle, jenže co si budeme povídat, na to už jsem si po Jessice a té chvilce se Sagwen docela zvykl. A když se to vezme kolem a kolem, ani Orn nebyla o moc jiná.
[„Takhle velký je tu jen jeden, zbytek tvoří menší místnosti a velké je už jenom skladiště a hangár. Kolem je ještě pár jeskyní, kde se těžily krystaly nova, ale neboj, pokud budeš chtít být někdy sama, rozhodně najdeš i pohodlnější místa. Pojď, trochu tě provedu,“] mávl jsem rukou a vydal se po rampě dolů, neohlížeje se, jestli mě následuje. A měl jsem takový divný pocit, že jsem na něco neodpověděl, ale kdyžtak se holt zeptá znovu. Líná huba, holé neštěstí, víme.
[„Támhle ta budka s proskleným dnem je mimochodem moje kancelář,“] ukázal jsem doprava, sestupoval po rampě a znepokojeně koukal na jednu z žárovek, která zjevně bude brzo potřebovat vyměnit.
Vydechla a sledovala chlupáče, když mluvil. Pak pokrčila rameny, momentálně příliš zaražená na to, aby se ptala dál a vydala se ve stopách svého průvodce. Letmo se podívala směrem, kterým ukázal a uložila si informaci o tom, že to prosklené cosi je Champbaccova kancelář, do složky "potenciálně důležité". Cupitala stále dál, hlouběji do jeskyně, a pro zahnání jakýchkoli pochybností, začala chroupat něco ze své nevyčerpatelné zásoby oříšků. No dobře, prostě na ně měla chuť! Popravdě veškeré možné pochybnosti pro tuto chvíli zastínila spalující zvědavost.
„Je to tu pěkné." Usmála se na Champbaccova záda a představovala si nějaký malý tmavý výklenek, kam by naskládala čisté hadry, ukořistěné na Wyrrgyho lodi, a vytvořila si tak krásný pelech. Při té představě se jí úplně rozzářila očička.
Netrvalo dlouho, protože prohlídkou těžebního zařízení se nechtěl zdržovat, a dospěli po rampě až k chodbě, která je neomylně zavedla do jídelny. Všech šest stolů bylo prázdných, nejspíš zrovna nikdo neměl hlad, jen za výdejním pultem se tradičně alespoň něco málo hýbalo. To něco málo byli dva droidi kuchaři, kteří podle instrukcí rovněž přítomného Lempixe krájeli kedlubny do vegetariánského guláše. Ugh.
[„Tohle místo si dobře zapamatuj, tady dostaneš najíst.“] A až doroste, tak i napít, ale netřeba vyzradit všechno, že? [„A tam vzadu,“] ukázal jsem ještě na dveře u odlehlé stěny, [„je ještě obrovský mrazák, kdyby sis chtěla zabruslit.“] Na to přišla Jessica, ne já, čistě pro pořádek.
Vratix u plotny si nás sice všiml, ale nevěnoval nám větší pozornost, takže nás tu teoreticky nic nezdržovalo, leda že by návštěvnice měla doplňující dotazy.
Přestože se jí droidí kuchaři úplně nezamlouvali (ostatně pokud jste jednou potkali Henryho, droidům jste prostě nemohli tak úplně věřit), zadoufala, že si cestu zapamatovala správně. Snad mi oříšky prominou, ale nějaké jiné jídlo se taky může hodit.
„Zabruslit? To by asi nebylo úplně pro mě." Zazubila se a poklepala zblácenými chodidly o zem. Pak na chvíli věnovala pozornost bytosti dohlížející na droidy. Vlastně se jí trochu ulevilo, když viděla, že je tu opravdu i nějaký další žijící tvor, ne že by snad Champabccu podezřívala z toho, že si to celé vyfantazíroval. Ale jak se tak občas říká, dokud to neuvidíš na vlastní oči, neuvěříš.
[„Boty ti taky seženeme,“] plácl jsem, když mi došlo, že běhat tady naboso je docela koledování si o rýmu, ovšem už mi nebylo moc jasné, kde k těm botám přijít. To se ovšem nějak pořeší, říkal jsem si v duchu a rázně jsem vykročil další spojovací chodbou, tentokrát k přednáškové síni, kde se touhle dobou dala čekat většina obyvatel akademie. Vzhledem k tomu, že se dnes první den pokusně učí, tam pravděpodobně budou všichni zjišťovat, co se po nich vlastně chce, a někteří z nich budou dost trpět, protože včerejší oslava byla fakt krutopřísná.
Zastavil jsem se ve dveřích, abych svým příchodem nerušil probíhající úvodní přednášku mé zeltronské učednice o tom, jaké všechny kultury bude v seminářích pitvat a co si mají přečíst ideálně s předstihem, a pohledem jsem přejel publikum. Byli tam opravdu skoro všichni a většina z nich buď bedlivě poslouchala, nebo vypadala na prvotřídní kocovinu, což se dá pochopit.
[„Tady se děje to hlavní, přednášky,“] šeptl jsem co nejtišeji k Cae a ukázal do místnosti. Na strop byla promítána iluze noční oblohy, stěny pokrývala imitace žulových kvádrů a lavice byly sice trochu jednodušší, ale v kontrastu se zbytkem vlastně docela luxusní. O obrovském plátnu mluvit netřeba, zejména proto, že se na něm právě nacházel přebal nejznámějšího pornografického magazínu v galaxii, údajně jako ilustrace toho, co všechno se dá považovat za kulturu.
Budu si s ní asi muset trochu promluvit.
„Boty? To asi nebude nutné." Zaškaredila se. „Boty a já, to nejde moc dohromady." Bleh.
Následovala Champbaccu dál do útrob komplexu. Když vstoupili do přednáškového sálu, najednou zrozpačitěla. Přítomnost několika lidí a různých dalších bytostí jí zaskočila. Stála za wookieem a jen nenápadně vykukovala zpoza něho. Zvědavě si prohlížela každého přítomného. Překvapilo ji hned několik věcí. Za prvé to byla absence veškerého normálního halasu, který běžně doprovázel většinu jakékoli výuky. Za druhé to byl ztrápený vzhled všech přítomných, který se neuměla rozumně vysvětlit. A v neposlední řadě taky obsah přednášky, respektive minimálně její doprovodné ilustrace. Ne, že by nevěděla o co jde, přeci jen život mezi pašeráky, byť relativně krátký, vám poskytne širokou škálu znalostí. Šlo spíš o to, co to jako dělalo zrovna tady? Cae nebyla nijak cimprlich, aby se cítila pohoršena a tak nad tím jen pokrčila rameny. Holt tu bude tak trochu alternativní asi všechno. A proč taky ne.
[„Ale toho si užiješ dost později,“] pronesl jsem po další chvíli sledování třídy a otočil se do chodby, kterou stačilo jít dál a dál. V základně vůbec bylo dost těžké se ztratit.
[„Tady jsou pokoje mistrů,“] ukázal jsem za chodu na sedmero dveří, z nichž šest skrývalo poměrně luxusní, i když nedostatečně vybavené pokoje pro učitele, a sedmé vedly do společné koupelny. To byla jedna z těch vtipnějších částí pobývání tady na základně, ale vzhledem k její historii se to dalo chápat. Vzhledem k tomu, že tu Sev'Rance Tann sídlila jako prakticky jediný mistr, sotva jí to kdy mohlo vadit. Inu, na všem je potřeba hledat to dobré a člověk si aspoň při čištění zubů měl s kým popovídat.
Chodba se začala svažovat, po sestupu jsme zahnuli, otočili se prakticky o sto osmdesát stupňů a šli chodbou paralelní k té nahoře. I tady bylo po stranách několikero dveří, ovšem za těmito už se nacházely společné ubikace pro studenty.
[„A tady jsou pokoje žáků,“] rozhodil jsem rukama a pokoušel se vzpomenout si, jak si to tu nakonec rozebrali. [„Pokud mě paměť neklame, pořád je jeden celý volný, ale je jen na tobě, jestli toho využiješ, nebo půjdeš radši k někomu.“] O Togrutách jsem toho věděl žalostně málo, ale přeci jen to byla dost společenská stvoření, tak bylo lepší zmínit obě varianty.
Abych demonstraci pozvedl na další úroveň, otevřel jsem nejbližší pokoj, který sice očividně obydlený byl, ale někým pořádným, takže ostuda se nekonala. Cae si tak mohla prohlédnout celou místnost se třemi postelemi a třemi stolky, nějakým tím nábytkem a vzadu dveřmi do koupelny. Možná by nebylo od věci zavést jmenovky na dveře, když nad tím tak přemýšlím.
Když se wookiee otočil k odchodu, neudržela se a vrhla jeden oříšek obloukem přes sál. Někdo musel reputaci studentů vylepšit. Rychle vyklouzla ze dveří a pokračovala dál jakoby nic. Jedny dveře, druhé dveře. Jedna chodba, druhá chodba. Pozorně poslouchala vše, o co se s ní Champbacca rozhodl podělit, ale sama zůstávala pozoruhodně zticha. Její zvědavost, ač je to k neuvěření, se trochu utlumila a ona oproti tomu začala uvažovat co dál. Pokoje studentů k podobným úvahám ostatně docela vybízely. Vadilo by Wyrrgymu, kdybych tu zůstala? A chtěla bych tu zůstat?
Kousla se do rtu a přikývla, jakože rozuměla a pak se rozhodla toto gesto doprovodit i slovně: „Dobře, rozumím. Heh, už vidím to nadšení, kdyby někdo zjistil, že jsem se k němu nastěhovala." Ušklíbla se a rozpačitě zažmoulala v ruce zaprasené rukávy své košile.
[„Jestli si myslíš, že jsou to nějací rozmazlení synáčkové šlechty,“] začal jsem decentně opovržlivě, protože mi tak nějak došlo, kam asi míří, [„tak se vážně nemáš čeho bát. Dost z nich jsem doslova vytáhl z hnoje a nic to nemění na tom, že sem patří.“]
Pokynul jsem nicméně k chůzi chodbou dál. Další zastávka, stále ještě v tomto přízemním patře, se konala v knihovně, která byla rovněž prázdná. Student tam nebyl jediný, ostatně jsme před chvilkou zjistili proč, holocronů tam bylo pořád stejně, rozhodně to bude chtít doplnit sbírky a tak vůbec.
„Hnůj, nehnůj, otravná togruta by asi nakrkla každého." Uchechtla se pro sebe. Zavřela dveře, které wookiee nechal otevřené a doběhla ho. Dorazili do knihovny a ona zkoprněla hned ve dveřích. Užasle pozoroval místnost, která přestože byla vybavená tak zpola, byla tou největší knihovnou, jakou doteď viděla. Nutno podotknout, že po dlouhé době, také jedinou.
„Tady se mi bude líbit." Usmála se nadšeně na chlupáče. Ostatně celá se rozzářila. Knížky. Obrázky - a to i takové, které by si asi pašeráci neoblíbili, i když po letmém nakouknutí do přednášky, kdo ví. Vlastně jí mohlo dojít, že tu nějaká knihovna bude, přeci jen se to tu tvářilo jako škola, ale stejně jí tento fakt potěšil.
[„O tom vůbec nepochybuju,“] usmál jsem se a uložil si do paměti upomínku, že se sem pak musím vrátit a v klidu si přečíst poštu a zprávy. Kdo ví, třeba venku skončila válka a přišla mi omluva od Rady...
[„Tady je pak dílna a skladiště krámů,“] ukázal jsem už po cestě dál do prostoru za dveřmi, které se automaticky otevřely po naší levici, [„ale tam nedoporučuju chodit bez dobrého důvodu.“] Považoval jsem prostě tak nějak za nutné ji před vrchním technickým čarodějem varovat, protože občas dokázal být dost svérázný.
Prošli jsme skrz dvě skladiště, takové větší a úplně prázdné haly čekající na zaplnění bednami, a mě napadlo, že by možná nebylo úplně špatné jednu z nich přestavět na plnohodnotnou tělocvičnu. Ta, co je na dně hlavní jeskyně, je totiž fakt k smíchu.
Každopádně jsme brzy dospěli do hangáru, kde zatím parkoval jen Jungle Jet, ale brzy přibudou i stíhačky, které teď Wyrrgullhuk vybaluje ve městě. Hangárová vrata byla otevřená, takže šlo krásně vidět masu vody za hydrostatickým štítem, a kromě trojice droidů, kteří prováděli kdoví co u jednoho z kontrolních panelů, se tam nehnulo ani smítko prachu.
„Beru na vědomí." Upozornila wookieeho, že si jeho radu bere k srdci. Ne že by si ji k srdci brala, ale proč zbytečně provokovat. Nemohla si pomoct, ale kdykoli někdo řekl magická slova "skladiště krámů", v podstatě tím zaručil, že se tam Cae v brzké době podívá.
Hangár ji pro změnu také učaroval. Ne snad že by nějak ocenila eleganci Nubianu, přestože ani ta nebyla k zahození, především ale fascinovaně hleděla na jezero, tiše vyčkávající za štíty. „Páni." Vysoukala ze sebe už podruhé v krátké době tuto duchaplnou myšlenku. Pak sebou neklidně zašila. „Doufám, že ty štíty vydrží, neumím moc dobře plavat." S přehnaně vážným výrazem hypnotizovala vodní stěnu.
Ono by to patrně nepomohlo, přemýšlel jsem v duchu, protože kdyby se sem voda vlila, ani Fosh by se v tom chaosu nezvládla zachránit. Nepovažoval jsem však za vhodné to zmiňovat minimálně proto, že štíty i jejich zálohu právě zmíněná Nautolanka kontrolovala co dva dny, což byla silně nadstandardní péče, jaké se nedostávalo nejspíš ani nejpřísněji střeženým zařízením v městech Gunganů.
[„Vydrží,“] potvrdil jsem nakonec, i když to zaváhání asi vypadalo podezřele, [„ale stejně to nebudeme pokoušet, hm?“] Po těchto slovech jsem sáhl po Síle a po paměti přejel těch několik čudlíků ve velíně, které byly zodpovědné za zavírání těch masivních dveří. Teď ostatně nebyl důvod nechávat otevřeno a až půjdu pro stíhačky, můžu si otevřít znovu.
Prohlídka se chýlila ke konci, teď stačilo projít chodbou a ocitli jsme se na dně centrální jeskyně. Uprostřed bzučel obelisk a na pódiu v dálce se válela tlupa ožralých Dugů, prostě pohoda.
[„To by bylo pro začátek všechno,“] prohodil jsem a přemýšlel, jak se nyní trochu přebytečných muzikantů šetrně zbavit. [„Nějaké dotazy?“]
„Snad jen jeden." Odmlčela se a očividně přemýšlela jak dotaz zformulovat. „O co tu teda vlastně jde? Co tu děláte?" Vysoukala ze sebe nakonec ostýchavě. „Víte, pane, já pořádně nevím co se děje. Wyrrgy se mi snažil některé věci vysvětlit, sama jsem něco četla, ale pořád nevím, jestli tady vůbec k něčemu budu, protože, upřímně, nepřijde mi, že bych byla nějak zvláštní." Uznala nakonec za vhodné dodat.
[„Snažíme se prostě chránit ty uživatele Síly, jejichž myšlení není úplně v souladu s normami Řádu,“] navázal jsem na předchozí diskusi v hospodě, ačkoliv mi samotnému trochu vypadla z hlavy.
[„Nebo, jako třeba ty, sice mají potenciál, ale jsou příliš staří.“] To mohlo samozřejmě působit dost divně, ale pravdou je, že procpat přes přijímací řízení kohokoliv, kdo už uměl chodit, byl místy dost nadlidský výkon a většina rytířů se o to radši ani nepokoušela.
„Hm, no, líbí se mi to tu, to nebudu popírat. A jestli myslíte, že má cenu se se mnou zatěžovat... asi bych tu chvíli pobyla." Mluvila tiše, nebyla si sama sebou vůbec jistá. Vyhlídka nějakého stálého pelechu byla velmi lákavá. S Wyrrgym jí bylo dobře, ale stále to byl téměř neustálý pobyt v konzervě, což nebylo nic pro ní. Navíc tu byla knihovna. A tolik neobjevených zákoutí! A džungle! A všechno! Beztak za to, že se tu octila mohli Oni, ale, Sith aby to vzal, bude to stát zato. A ostatně, zatím nikdy jí neublížilo to, že se řídila Jejich radami…
-
Po dokončení zběžné prohlídky základny, kterou si malá Togruta soudě podle zářících očí užívala naprosto bezkonkurenčně, jsem ji zákeřně nechal napospas budoucím spolužákům. Když zjistila, že bude moct mít v případě zájmu vlastní pokoj, byla patřičně nadšená, a tak jsem považoval za důležité ji pro rovnováhu také ukázat, že sama tu rozhodně nebude pořád. Tak uvidíme.
Nyní jsem si to rázoval přímo do knihovny, kde jsem měl v plánu udělat menší inventuru holocronů. Ne že by to bylo potřeba, školnice má nejspíš nejlepší evidenci v téhle galaxii, ale já si chtěl pár těch krabiček prohlédnout trochu důkladněji. A při té příležitosti využít ten pohodlný gaučík tam a trochu si zabrousit po HoloNetu, klasická prokrastinace, však víme.
Sotva se dveře otevřely, uzřel jsem, že podobný nápad jsem očividně neměl sám, neboť v místnosti už byl i mistr Denyzz.
[„Zdravíčko,“] mávl jsem na něj a vešel dovnitř. Terminály tu byly tři, takže se nebylo třeba obávat nedostatku místa. Usadil jsem se u jednoho, ale místo na obrazovku jsem se podíval na druhého mistra.
[„Tak jak se vám tu zatím líbí?“] Částečně to byl prostý dotaz, ale uznávám, tak trochu jsem zjišťoval, jestli se včera nedělo něco, za co bych se mu měl třeba omluvit. Čistě pro pořádek.
„Tak musím uznat, že místo je zvolené zajímavě.“ Trochu se usmál. „Ani se nedivím, že si ho temňáskové zvolili před vámi. Velmi strategické a klidné místo.“ Poškrábal se na bradě. „Výběr zdejšího osazenstva je zajímavý, a myslím že to bude fungovat.
Jakmile zmínil zajímavý výběr osazenstva, došla mi celkem zásadní věc. A to sice že jsem zatím vůbec neřešil odjezd Dugů, který prostě přijít musí a to čím dřív, tím líp. Nic proti nim, ale mít je pod střechou není něco, co bych komukoliv přál a hlavně to po čase začne lézt do peněz.
A na cestu zpátky už je do bedny nedostanu, leda že...
Z úvah o rozličných podlostech jsem se okamžitě vrátil do přítomnosti a přivítala mě stále stejná obrazovka ve stále stejné knihovně. Jo, fungovat by to mohlo.
[„Přinejhorším prostě dáme echo Radě a oni už to sem rádi přijdou zavřít,“] usmál jsem se a prsty se mi rozeběhly po klávesnici. Šel jsem sem přeci jen také proto, abych si přečetl poštu.
Z plných plic se zasmál. „Tak Rada by vám to tu zavřela hned. A zvláště pak mistr Windu.“ Prohlížel dál text který měl otevřený. „Moc dlouho zde asi nezůstanu, povinnosti ve Chrámu volají a moje delší nepřítomnost by mohla způsobit podezření.“
Nebudu popírat, že jsem s ním trochu počítal do výuky, ale co se dá dělat, snad se ještě někdy vrátí. Podstatné je, aby o nás nikomu neřekl, což jsme si už ale vyjasnili několikrát a opakovat to by bylo dehonestující pro obě strany.
[„V tom případě pozdravujte válku a snad se zase brzy uvidíme,“] odvětil jsem prostě, ačkoliv se z toho už začínala stávat docela ohraná fráze, a můj pohled upoutala jedna nová zpráva v příchozí poště. Kdopak mi asi píše?
„Rád bych vám tu pomohl s výukou.“ Zamyslel se a prolomil ticho. „Zdejší žáci by potřebovali zkušenosti s iluzemi. Když mi to čas a válka dovolí, rád vypomohu. Ale pochopte mě, že pro mě je hlavní dozvědět se o mé bývalé padawan, proč propadla temné straně, a dostat jí zpátky ke světlu.“
Vzhledem k tomu, že zpráva pocházela z Chrámu, moc jsem ho nevnímal.
Někdo mě očividně sháněl, někdo mojí rasy a z Kashyyyku, ale pochopitelně ji ke mně nemohli pustit, když jsem se rozhodl utéct, z čehož si autor zprávy dělá náramnou legraci. Dali jí nicméně kontakt, takže by mi podle všeho měla napsat, otázkou je, proč to ještě neudělala.
Opět jsem se musel vrátit nohama pevně na zem a učinil jsem tak přesně ve chvíli, kdy mistr dokončoval větu o padawan. A co si budeme povídat, dávalo to perfektní smysl.
[„Pokud něco zjistím sám, dám vám vědět, taky bych si s ní rád promluvil.“] Promluvil možná nebylo to správné slovo, ale najít ji by se mi rozhodně zamlouvalo. Žádná pomsta, temná strana a tak, prostě jen zjistit, proč jí jeblo, aby se to už v budoucnu nemuselo opakovat. Aby už Algernnon de Bray, nebo jak si ta čůza říkala, nemohla ovládnout žádnou další planetu a ubližovat mým padawan. Naivní představy, ach jo.
„Dobrá. Děkuji.“ Dočetl článek. „Když už budu v chrámu, budete potřebovat tam něco zařídit?“
Mno, když už to zmínil.
[„Jen by mě zajímalo, jak tam můj odchod vzali. Jestli si prostě oddychli, nebo už na mě vyhlásili odměnu. Plus za nějaké ty nejnovější drby se taky zlobit nebudu.“]
Kontakt na mě má jak přímý, tak přes Wyrrgullhuka, takže s tímhle problém nebude a vlastně se s ním může klidně i svézt, protože já ho na Coruscant se vší úctou vozit opravdu nehodlám. Stačilo, že jsem tam musel parkovat jednou, prachu jsem tam nachytal dost na zbytek života.
[„A možná,“] dodal jsem ještě, když jsem se opět zahleděl na onu příchozí zprávu, [„by se mi hodil i záběr bezpečnostní kamery ode dveří.“]
Nadále jsem zamyšleně sledoval monitor, takže otázka zbyla na něj.
„V tom nebude problém.“ Trochu se zarazil, když si mozek uvědomil poslední vyřčenou větu. „Záběr z bezpečnostní kamery?“ nechápal jeho narážku.
[„Někdo se tam po mně sháněl,“] vysvětlil jsem okamžitě a ukázal na příslušný řádek na monitoru, nezájem že na něj ze svého úhlu nemohl vidět.
[„Podle popisu nějaká wookieská samička, ale to mi toho moc neřekne, chtěl bych to trochu... vyšetřit.“] To slovo jsem vzhledem k jeho specializaci zvolil naprosto záměrně, načež mi došlo, jak strašně zoufale ten nevyřčený požadavek asi zněl. Objevila se ženská, co se po mně shání, a já se můžu posrat, abych zjistil, co je zač.
[„Čistě z bezpečnostních důvodů,“] dodal jsem nakonec. Byla to pravda, ale otázkou je, jestli na to není pozdě.
„Dobrá. To nebude problém, nějak vám to zjistím.“ Podíval se na něj. „Info pošlu přes Wyrrgyho.“
Hmm, to šlo skoro podezřele hladce, ale nebudu si stěžovat. A sám bych se na to mohl trochu podívat. Co si budeme namlouvat, událost je to vysloveně podezřelá.
Tedy samozřejmě až vyřeším všechny ty strašlivě důležité administrativní věci. Hehe.
-
Ony administrativní práce jsem omezil na nezbytné minimum, zejména díky tomu, že jsem nemusel dlouho hledat vhodnou náhradní činnost. Byl tu totiž ještě ten jeden rest z dopoledne.
Stačilo použít místního rozhlasu a za půl hodiny jsem se u hlavního vchodu setkal se čtveřicí odvážlivců, kteří se přes kocovinu a potenciální zbytkovou hladinku alkoholu v krvi rozhodli jít mi na pomoc. Možná doufali, že je procházka džunglí do města probere, možná se chtěli s novou technikou seznámit, možná si prostě dali dohromady, že pokud nepůjdou oni, dopadne to jedině hůř.
Neva vypadal v porovnání s dvojicí žen nejen mikroskopicky, ale i dost nevrle, ovšem to se dalo snadno vysvětlit jeho včerejším výkonem, kdy se mu patrně vlivem alkoholu nepovedlo se zavázanýma očima zase složit droida, kterého rozebral. Některé sázky holt včera nevyšly.
Joya i Mia se tvářily trochu nepřítomně, ale střízlivě, a než jsem se stihl zeptat, na kterého z Dugů myslí, přidal se k nám i mistr Denyzz. Ten se rozhodl využít naší cesty do civilizace, aby ji nemusel absolvovat sám, v čemž jsem mu nehodlal nijak bránit.
Cestou jsem se snažil nějak odhadnout, jak dlouho bude ještě droidům trvat mnou zadané vykopávání podzemního tunelu pod Zelený lampion. Pustili se do toho sice až předevčírem, ale s plným nasazením a hlavně Neva průběžně doplňoval jejich stavy a optimalizoval jejich vybavení, takže jim šla práce celkem od klepet. Vybudování alternativní cesty do města bylo klíčové hned z několika důvodů, jednak by to v případě vystavění nějakého primitivního vláčku značně urychlilo dopravu a zvětšilo možný náklad, ale také to přispěje k lepšímu maskování a v neposlední řadě nezmokneme jako myši pokaždé, když dostaneme chuť zajít na jedno.
Rovněž jsem vysvětlil Mie, že ji čeká nová práce, o které jsem jí ostatně říkal, když se po nějaké sama nedávno ptala.
Jakmile se před námi konečně začaly tyčit zdi Fogsmeade, přestal nám déšť při vidině brzkého návratu vadit. Odolal jsem pokušení pozvat je ještě před tím všechny na panáka, protože by to bylo nevýchovné hazardování, a rovnou jsem odvedl procesí do hangárů.
Tam se s námi mistr Denyzz rozloučil a vydal se na jednu z větších lodí hledat kapitána. Mně teprve při pohledu na mapu hangárů došlo, že kromě dvou Wyrrgullhukových náklaďáků, čtyř našich stíhaček a jednoho cizího raketoplánu je obsazený ještě jeden, v němž parkoval Rychlý dráp. Loď patřila mistru Foxovi, ale podle toho, co říkala Jessica, ji už nebude chtít vrátit, takže její začlenění do našeho vozového parku vypadalo jako logická volba. Už jenom proto, že se na palubu vejde víc lidí naráz a taky má na rozdíl od Nubianu zbraně, což se může hodit.
Teď nám pro něj ale chyběl pilot, navíc bude nejdřív potřeba nějaká simulace, jestli jeho trup vůbec vydrží ponor a hydrostatické tlaky v jezeře. Ne že by snad byl ve špatném stavu, ale jeho povrch byl dost členitý na to, aby mu tlak mohl dost silně ublížit.
Všichni čtyři jsme vstoupili do hangáru, kde parkovaly čtyři nablýskané N-1, a okamžitě se naším směrem otočily hlavy všech čtyř astrodroidů. Chudáčkové tu museli sami čekat skoro půl dne, ale už jsme je přišli zachránit.
Chvíli jsem se jen tak mezi dveřmi kochal pohledem na čtyři nádherné stroje, kterak se jich postupně ujímají noví piloti. Vlastně mě docela překvapilo, že i stroje, které nebyly původně určeny pro královské letectvo, mají chromovaný povrch, ale pak mi došlo, že jejich původ vlastně není až tak jasný. Snad kvůli nim neumřelo moc lidí.
Ostatní už byli prakticky všichni v kokpitech, když jsem já otevřel ten svůj, a Neva už dokonce nahodil motory, skrček. Mě nicméně ještě čekala kosmetická úprava pilotní kabiny, protože bez ní bych se tam prostě nenacpal. Tato úprava byla nicméně vcelku triviální, prostě jsem vyrval sedadlo z úchytů, vyhodil ho ven a čalouněním z něj se pojistil proti odření zadnice o zbývající dráty, které začistím až na základně. Něco mi říkalo, že Mia v tu chvíli těžce trpěla, ale jí se to kecá, když je poloviční.
Ovládání N-1 je tak notoricky jednoduché, že jsem na to pravděpodobně mohl vzít i nejmladší děcka, ale tenhle převoz přeci jen chtěl trochu umu. Ono přistávat skrz jezero není zas taková legrace, aby to zvládl kdejaký střapatý prcek z Tatooine.
Střecha se na mou žádost otevřela a stroje jeden po druhém vyletěly ven na vzduch. Respektive spíš na vodu, protože počasí mělo zase veselou náladu a venku se stihlo rozpršet podstatně víc. Viditelnost mizivá, ale aspoň to byla trochu výzva. Bez delších cavyků jsme vyrazili přímo k jezeru vedle základny, jen Neva zkoušel, jestli ta jeho střílí a jestli moje má štíty, a po necelé minutě se první stíhačka pokusně nořila pod vodu, hnaná pouze repulzory. Samozřejmě jsem v ní byl já, co kdyby se to pokazilo, a samozřejmě jsem byl hodně rád za to, že jsem nezapomněl nechat otevřít ta velká hangárová vrata. Pak bylo hlavní náplní mé práce vlézt jim zlehka do hlavy, aby ta dvířka vůbec našli.
Průlet se naštěstí podařil bez jediného zaškobrtnutí, všechny stroje propluly bez potíží a já mohl zavelet k zavření, ať nevětráme. Joya prohlásila cosi v tom smyslu, že se jde vysprchovat, tak ať si pro případný debriefing zajdu tam, Neva s Miou se neprodleně vrhli na stroje a nezbývalo mi než doufat, že je po rozebrání na prvočinitele složí do stejného, nebo aspoň podobného stavu.
A protože jsem už od rána cítil něco divného v Síle, rozhodl jsem se tomu věnovat spíš než papírování. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o tom, že mě někdo sháněl v Chrámu, jsem sice měl aspoň tušení, odkud by to narušení mohlo pocházet, ale to mi moc nestačilo. Tak jsem šel na ryby.
Envii Laasaen strávil celý předchozí týden bezvýsledným pobíháním po polích na Taanabu a doufal, že další planeta na seznamu těch, kde by mohl mistr Champbacca provádět nějaké nekalosti, bude zajímavější. Byla.
Teď pro změnu pročesával hnusnou mokrou džungli tak daleko od civilizace, že sám pomalu začal pochybovat o možném úspěchu. Přitom sem přiletěl s pocity vyloženě optimistickými – přeci jen to byla právě Miu Leptonis IV., kde mistr lokalizoval a zničil základnu temných akolytů. Přiblížil se snad temné straně, když mu zemřela padawan? Nebo snad úplně změnil strany a zabil ji sám, aby ho neprozradila? Je mistr Denyzz jeho komplicem? Co Jessica, jeho bývalá padawan, jede v tom též, když ho tak ochotně kryla? A co ta Wookiee, co se po něm tak podezřele brzy sháněla v Chrámu?
Otázek bylo příliš mnoho a odpovědí se mu nedostávalo ani na jednu. Dokonce se mu nedařilo ani najít ono místo, kde mělo zahynout několik Dookuových lidí, takže postupně začal zpochybňovat i tento doposud uznávaný fakt. Až teprve místní starosta ho nevědomky navedl na stopu. Při výslechu si totiž vzpomněl na obchodníka, který svým vzhledem až podezřele odpovídal mistru Denyzzovi a který se od jejich schůzky již neukázal.
Vydal se tedy do míst, kde se měla nacházet ona naleziště novy, a strávil v džungli kolem jezera poslední dva dny. Tak strašně si přál něco najít, že se ani nevrátil, aby se přes noc vyspal, a únava už si začínala vybírat svoji daň.
A celou dobu nic nenašel, jen jeden slepý tunel z větší části dávno zavalený. I Síla mlčela, ale v takhle husté džungli plné života se tomu až tak nedivil. Zato našel spoustu hnusných příšer, dvěma z nich se musel dokonce aktivně bránit, a měl hlad, protože zásoby energetických tyčinek dojedl dnes ráno. Bylo mu z toho všeho smutno. Konečně dostal příležitost předvést, že ho mistr dobře vycvičil, a dost možná zaujmout nějakého dalšího, který by výcvik snad už definitivně dokončil. To by ale v téhle prokleté díře musel najít aspoň chlup prolezlý temnou stranou, což vypadalo čím dál méně nadějně.
Podezření, že se ten prohnaný chlupatec dopouští něčeho zlého, z něj ovšem nevyplavily ani dva dny deště. V jeho záznamech jasně stálo, že byl vždycky samotář se sklony k anarchii, který se v krajních případech nezdráhal zabít ty, jejichž smrt by v jeho očích zachránila životy jiných. I v tom málu, co měl možnost si přečíst, navíc našel dost zmínek o tom, kterak se nezdráhal zatáhnout do konfliktu i bezbranné sirotky a žebráky z ulice. Jeho argumenty, že ty děti pouze naučil bránit se proti těm, co je utlačovali, a ani v nejmenším je nenutil bojovat po jeho boku, připadaly Enviimu dost alibistické.
Teď, na sklonku třetího dne pátrání v lese, když se zase začala snášet ta fialová tma, už se chtěl vrátit k lodi. Žádný útěk, vzdávat se nehodlá. Vyspat se, najíst se a pak pokračovat, to znělo jako náramně chytrý plán a na spěch ostatně nikdy neměl.
Otočil se tedy a po břehu jezera, kde bylo křoví řidší, se vracel zpátky na východ. Zadumán do svých černých myšlenek a vzpomínek na svého mistra tak trochu polevil v ostražitosti a téměř bez povšimnutí prošel kolem něčeho, co si jeho pozornost rozhodně zasloužilo. Když si uvědomil, co vidí, zarazil se a váhal, zda některé z místních rostlin nepůsobí na lidi jako halucinogeny.
Na padlém kmeni stromu, který ležel jako molo přes vodní hladinu, tam totiž ležel natažený Wookiee v plášti rytířů Jedi. Enviiho obavy, že je mrtvý, zmizely po pár vteřinách, když se ležící pohnul. Ne moc, jen přiblížil ruku s obřím hadem k puse a mocně si z něj ukousl, kteroužto činností se soudě podle množství užraného zvířete zabýval už nějakou dobu. U nohou měl kolem větve omotaný kus špagátu, jehož druhý konec se bezpochyby nacházel někde pod vodou, a zdálo se, že je víc než spokojený.
Envii tam chvíli jen tak stál, asi šest kousnutí, a poslouchal jeho hlasité žvýkání, jak jedl hada syrového i s kostmi, načež se konečně odhodlal ke konfrontaci.
„Zdravím, mistře,“ pípl, navzdory snahám znít co nejdrsněji, a v myšlenkách už se připravoval na souboj, ať už verbální, nebo na meče.
[„Nazdar,“] zabručel Wookiee, ale kromě volné ruky, kterou mu mávl, se ani nehnul. [„Jestli máš chuť, nech si ji zajít, tenhle je můj, ale snad se brzo chytne nějaká ta čudla a támhle se mi chladí dva lahváče, tak si jeden klidně vezmi.“] Teď už mával jak rukou volnou, tak tou s hadím torzem, ale stále ležel a civěl na fialovou oblohu. Jen pohled na nakousanou mrtvolu stačil, aby se Enviimu udělalo špatně, takže si radši ani nepředstavoval místní ryby.
„Jsem zde z pověření Rady,“ přešel rovnou k věci a snažil se znít rozhodně a neúprosně. A hlavně méně hladově.
[„Copak, zapomněl jsem vrátit knížky do knihovny?“] odvětil mistr a nadále ležel na kmeni.
„Nezlehčujte to,“ napomenul ho Envii, který si náhle připadal jako ten starší ze dvojice. „Radu Váš odchod velmi znepokojil, ozývají se dokonce hlasy, že jste přešel k nepříteli.“ Těch hlasů sice nebylo moc, většině byl mistr příslovečně ukradený, ale jedním z hlavních zastánců teorie zběhnutí byl mistr Windu a to pak trochu měnilo situaci.
[„A mají pravdu,“] mňoukl na to rybář, což vyšetřovatele dost zmátlo. Netušil, že získat přiznání bude tak snadné. [„Jen se podívej, co nepřátel Republiky tady všude kolem je. Třeba támhle ten strom,“] ukázal Wookiee a na chvilku tak přestal dramaticky rozhazovat rukama, za což byl Envii velmi rád.
[„Vidíš, jak drze roste? Jak si dovoluje nezapojit se do té nesmyslné války, kterou Republika rozpoutala? Že se nestydí, měli by ho okamžitě popravit jako velezrádce. A nebo ještě lépe – nahnat sem pár tisíc klonů a udělat tu z toho kůlničku na dříví, oni by si to pak už jeho rebelantští kamarádi stromové rozmysleli.“]
Plácal nesmysly a nejspíš to sám dobře věděl, ale mladý učedník neměl potřebu mu to vysvětlovat. Pak by to ostatně mohlo skončit soubojem mečů a v tom si příliš nevěřil.
„Napsal jste, že si chcete vybudovat vlastní Chrám,“ oponoval mu místo toho argumentem, který figuroval na předních místech Winduovy hitparády.
[„Jo, s děvkama. Na tom teda ještě pracuju,“] bručel chlupáč a obnovil mávání rukama, [„ale Chrám mám stokrát lepší než vy. Ty bys to asi nazval jeskyní, ale je tam míň pavouků a hadů než na celém Coruscantu, jen možná trochu vlhko.“] Envii začal váhat, zda ony nesmysly nejsou spíše metaforami, ale hlavně se soustředil na to, aby v jeho vystupování, hlase a chování vycítil temnou stranu. To byl ostatně důvod, proč ho Rada vyslala.
„Takže Vám mám věřit, že jste pouze jen tak ze dne na den přestal bojovat za ty, kteří potřebují naši ochranu, a utekl jste do divočiny?“
[„V tom se taky mýlíš,“] řekl Wookiee a konečně se zvedl alespoň do sedu, [„utekl jsem z divočiny. Z divočiny, kterou rozpoutal Windu a jeho kamarádi ze Senátu, abych měl po těch letech konečně klid. Po těch letech, kdy jsem se den co den snažil něco změnit. Takže přestaň fňukat a podej mi to pivo, když už jsi tu.“]
Padawan se zamyslel a nejspíš vinou toho ho vůbec nenapadlo vzdorovat. Vytáhl skleněnou láhev z jezera a bezmyšlenkovitě ji hodil mistrovi na kmen. Ten odložil hada a zátky se zbavil rafinovaně o kůru stromu.
„Dobrá,“ pravil klučina nakonec, ačkoliv se netvářil úplně přesvědčivě, „řekněme, že Vám uvěřím. Jak mám ovšem přesvědčit Radu, že nejste bezpečnostním rizikem?“ Mistr sice neměl přístup k vyloženě tajným dokumentům a i ty méně tajné si podle bezpečnostních záznamů nikdy neprohlížel, ale Rada teď nechtěla riskovat nic.
[„Jak chceš, mně je názor Rady úplně fuk,“] odpověděl mistr jednoduše a vypil půlku láhve jedním zátahem. [„Adresu znáš, tak je sem klidně pošli, ale ať dají předem vědět, jinak nestihnu navařit.“] Pohled, jaký pak vrhl na zbytky hada, Enviiho utvrdil v tom, že se mistr prostě jenom lehce pomátl.
„Pochybuji, že by se sem trmáceli, mají povinnosti jinde.“
[„No výborně, takže tahle planeta bude války přeci jen ušetřena,“] rozhodil Wookiee rukama a nepochybně chtěl pokračovat ve vysmívání se politickému aparátu Republiky, jenže jeho bystrému zraku neušel pohyb ve vodě. Rázem byl na kolenou, popadl šňůru a jedním trhnutím z vody vylovil něco mezi chobotnicí a papouškem, z čehož měl očividně obrovskou radost. Popadl příšeru za dvě ze dvanácti chapadel a začal s ní nad hlavou vítězoslavně poskakovat jako smyslů zbavený.
Zešílel, došlo Enviimu. Žádná temná strana, tu by cítil. Jen přišel o rozum z toho, co všechno v posledních letech zažil, to vše završené smrtí padawan. Enviimu bylo najednou ještě smutněji než předtím.
„Na shledanou, mistře,“ uklonil se nakonec, ač si byl jistý, že už ho nikdy neuvidí, „budu na Vás myslet.“ Pochyboval o tom, že ho Wookiee vnímá, když tam tak radostně hopsal, točil chobotnicí a v jednu chvíli s ní dokonce tančil nějaký dost exotický společenský tanec.
[„Pozdravuj,“] odpověděl mu nicméně, takže asi vnímal, ale pak se dál věnoval společnosti, která mu očividně byla bližší – kořisti. Pohled na něj by člověka donutil až ke smíchu, kdyby nevěděl, že se právě dívá na někoho, koho mnozí ještě nedávno považovali za nástupce Qui-Gon Jinna. Naposledy se za ním podíval, jak tam s dětskou hravostí skáče na jedné noze a hází si s ještě živou potvorou, a definitivně se vydal k městu.
Další bojovník za práva bezbranných padl a Envii s tím nemohl vůbec nic dělat. Rozhodl se alespoň pokusit se napsat klavírovou etudu o nešťastném konci jednoho rebela, protože vesmír si zasloužil to vědět. A kdo ví, třeba se tím Envii zbaví těch ošklivých nočních můr.
-
Champbaccův deník, záznam třetí, hvězdné datum 01/mango/05
Milý deníčku, jsem zpátky a mám spoustu novinek.
Od minulého záznamu sice uběhl nějaký ten měsíc, takže jdu trochu pozdě, ale lepší pozdě nežli vůbec, že?
Předně musím říct, že přestavování akademie k obrazu svému mi jde přímo na výbornou, možná bych jich měl přestavět ještě pár. Generátor kvantové díry šlape jako hodinky, máme pěkně zařízený i vozový park a droidi právě teď dokončili kopání tunelu do města. Pořád se tam musí chodit pěšky a není to tam zdaleka tak hezké jako po povrchu, ale aspoň tam člověk cestou na pivo nezmokne. Při nejbližší příležitosti hodlám zakoupit nějakou menší drezínu a vybudovat tam koleje, ať je to rychlejší a dá se tudy tahat větší náklad z hospody. V Zeleném lampionu stačily minimální úpravy, maskovaný vchod do podzemí je přímo pod sudem s nějakou nealko slaďárnou pro děcka, na kterou nejspíš nikdo nikdy nesáhne.
Těžba samotná teď trochu stojí, výnos za minulý měsíc je prakticky nulový, ale to proto, že všichni těžební droidi byli jednoduše zaměstnáni jinde. Teď už můžou jít vesele dobývat zelené krystalky, na těch pár kosmetických úprav, co zbývá udělat, jich bude stačit hrstka. Krom toho, že jsem si v pokoji začal zvětšovat knihovnu, budu také chtít lehce upravit jedno ze skladišť, aby se dalo lépe použít jako tělocvična. Nějaká ta žíněnka, žebřiny, možná bazének s můstkem, na kterém se budou moc študentíci vyblbnout a ještě si zaplavat, prostě samé dobré věci.
Práce ale není dost jenom pro roboty, i živé bytosti se do toho opřely s nečekanou vervou. To, že jsem si na Coruscantu půjčil chrámovou databázi, zaměstnalo jak Nevu tím, že na to musel vyrobit heblo, tak Ninu, která následně informace třídila a teď se snaží dekódovat ty tajnější záznamy. První zmíněný navíc dost pokročil ve výrobě úplně geniální sítě vysílačů, díky nimž můžeme posílat zprávy na skoro libovolném kanále na téměř všechny planety Republiky. Sice to strašně dlouho trvá, ale je to nevystopovatelné, což je naše priorita.
I v našem hangáru se poslední dobou děly věci. Nubian, který jsem po zdejší bývalé mistrové zabral, prošel kompletní diagnostikou a odblešením, stejná procedura teď čeká i čtyři nové N-1. Vzhledem k jejich původu jsem považoval za naprosto nezbytné, aby byly řádně prohlédnuty a hlavně zbaveny štěnic, plus bylo třeba do nich zabudovat ovládání hangárových dveří, čehož se Mia ujala s náležitým odhodláním.
Stíhačky přivezl Wyrrgullhuk a přihodil k nim kromě zásob a náhradních dílů taky jednu Togrutu, takže se počet žáků ustálil na konečných osmi, což je o jednoho víc, než je mistrů. Výuka zatím probíhá kolektivně a k mému velkému překvapení to ani moc neskřípe, ale už se začínají objevovat i náznaky toho, jak někteří ze studentů aspirují na padawany doučované individuálně. Kromě Sagwen, která chudák schytala mě už na začátku, si ještě Joya zabrala Fosh a zdá se, že dát dohromady Nevu a Miu je celkem logická volba. Rahm se, navzdory Yussiho snahám, stále odmítá nějak více vázat a vymlouvá se na to, že se chce víc věnovat zahradě než světelnému meči, a rovněž Valla odolává Woallcovu nadbíhání víc než rozhodně. Zmínka o našem externistovi mi nicméně připomněla, že mistr Denyzz enklávu před pár dny opustil, ale hodlá se prý vracet tak často, jak mu to jen jeho povinnosti generála dovolí. Rovněž mi slíbil vyšetření té podivné skutečnosti, že mě v Chrámu hledal kdosi z Kashyyyku, nicméně ještě se neozval.
Kromě záhadné ctitelky se po mně sháněl i někdo další, jmenovitě Envii Laasaen, padawan bývalého mistra Arssadriho. Jeho mistr zmizel neznámo kam, asi na nějakou hypertajnou misi, kde zas pozabíjí hromadu civilistů, a tak byl učedníček poslán po mé stopě. Šikovnost se mu upřít nedá, dostal se velmi blízko, ale setkání se mnou ho s trochou štěstí přesvědčilo, že jsem k temné straně nepřešel, a dá mi pokoj, stejně jako celá Rada.
Když už píšu o mém setkání s tím uchem, nemůžu zapomenout alespoň letmý komentář k místní divočině. Je to tady naprosto boží, džungle je sice drsná a hlavně neustále mokrá, ale běhá po ní takových dobrot, že jsem lepší neměl ani tenkrát na tom banketu v Senátu. O jezeru ani nemluvě, protože pro některé místní ryby by nám špičkové restaurace urvaly ruce a brzo zdevastovaly krásné okolí.
Sagwen se tam sice moc nelíbilo, ale to se poddá. Možná jsem ji tam neměl hned zkraje brát na celých pět dní, ale už je pozdě to měnit a vůbec, Jessica to vydržela měsíc a na Parlara VII ani ryby nebyly.
Svou bývalou učednici jsem mimochodem zachránil z chrámové ošetřovny a dovezl sem, aby si odpočinula pořádně, mimo hlavní galaktické dění. Ta temná čubka ji sice zřídila dost fest, ale pod dohledem statného ošetřovatele se jistě brzy hodí zase do formy. A pak možná přiloží ruku k dílu a naučí prcky něco užitečného.
Kolaudační večírek se povedl na výbornou, jeskyně se nezřítila, ačkoliv se o to Dugové velmi snažili. Což mi připomíná, že při nejbližší příležitosti musím nejen nakoupit koleje na vláček, ale taky odvézt pány muzikanty, jinak to tu za chvíli bude neobyvatelné. Takže bych měl asi vyrazit co nejdřív.
Děti se zatím učí dobře, to nemohu říct, a všichni se už stihli zabydlet, samozřejmě s výjimkou té nejnovější, ale i ta se přizpůsobuje až obdivuhodně rychle. Rahm mi včera vítězoslavně přinesl vlastnoručně vypěstované mango, tak jsem se rozhodl na počest té události pojmenovat podle ovoce celý měsíc, Yari se začalo výtečně dařit v hospodě, Lempix vaří ty svoje špenátové speciality a Fosh mě dnes ráno informovala o dost divných útvarech na dně jezera, které bych asi měl v dohledné době prověřit.
A právě jsem dostal chuť na tu stonožku, co jsme se jí sjeli s Jessicou.
Ta včera také začala strašit po základně v tom debilním kostýmu a s košem dobrot. Jessica, ne stonožka. A já si řekl, že když jsou zase ty zkurvené Vánoce, měl bych taky někomu splnit nějaké to přání. Sice nejsem žádná nadpřirozená bytost (i když...) ani skřítek, ale taky nemusím mít až takové ambice.
Jako první oběť tohoto dobrého rozmaru mi pod pracky přišel Vooj-tae, kterému jsem na chodbě jednoduše oznámil, že jestli chce jít hledat svoje rodiče, ať je za hodinu v hangáru.
Do té doby snad stihnu naházet Dugy do bedny a vymyslet nějakou zatraceně intelektuální práci pro Sagwen, aby jí nebylo líto, že se mnou tentokrát nepoletí.
-
Mia si tlumeně pobrukovala nějakou písničku, kterou měli beztak na svědomí Dugové, a vrtala se v útrobách jedné z N-1. Neva jí sice poradil jakési zlepšováky za pomoci Síly, ale momentálně to zkoušela spíš za pomoci síly. Když to nechtělo odpadnout pod vodopádem výhružek dobrovolně, urazila to hasákem. Pak si ale všimla příchozího wookieho, sebrala veškerou odvahu, která jí po včerejším vánočním polibku zbyla a pospíšila si šéfovi naproti. Mávla hasákem na pozdrav a pak na něj místo původně zamýšleného neústupného vyjednavačského postoje vykulila prosebně oči. „Já bych,“ začala tiše a nervózně, „měla takovou prosbu.“
Onen intelektuální domácí úkol nakonec spočíval ve vypracování krátké eseje o svém oblíbeném literárním díle, ať už je to cokoliv. Možná se to zdá nudné, ale za tu krátkou chvíli s ní jsem si nemohl nevšimnout, že ona má v tomhle trochu otočený pohled.
Plus jsem jí, asi vinou momentálního rozpoložení, slíbil, že se s ní v dohledné době podívám na libovolnou planetu, kterou si vybere, byť by to bylo třeba Serenno. A hlavně, což bylo vůbec nejpřekvapivější, že ji tam nebudu nutit jíst místní bezobratlé.
Teď však bylo třeba připravit loď k výletu na Shelkonwu, tu loď, před kterou mě vrchní mechanička zastavila s nějakou zajisté troufalou prosbou.
[„Sem s tím, dneska naděluju,“] odpověděl jsem podezřele mile a koukal, jestli s tím jako budu moct odletět.
„No,“ podrbala se Mia hasákem ve vlasech, „jde o Jeffa. O toho… toho, co sem přijel se mnou. On sice nemá žádné zvláštní a potřebné schopnosti, aby se tu mohl učit, ale umí celkem dobře vařit.“ Pokrčila váhavě rameny. „A vypadat dekorativně. Občas. A i když sice neplánujeme žádné náborové plakáty nebo sexistickou reklamu, tak mě napadlo, jestli by tu třeba nemohl dělat kuchaře… nebo aspoň uklízečku.“
Matně jsem si vzpomínal, že nějaké svoje plus jedna někdy strašně dávno zmínila, ale od té doby jsem už úspěšně zapomněl mnohem zajímavější věci, takže se nebylo čemu divit, že jsem se chvíli zamyšleně drbal na hlavě a tak vůbec.
[„No,“] začal jsem a konečně přestal s tím drbáním, protože rozptylovalo, [„pravdou je, že ten špenát už mi docela leze krkem. Umí dělat něco s masem?“] Lempixovu špenátovou směs jím teprve tři dny, z toho jednou jsem ho spíš nejedl než jedl, a není to vyloženě za trest, ale řízek je prostě řízek.
Mia se zatvářila velmi odhodlaně a začala energicky poklepávat tou těžší částí hasáku o svou dlaň. „Jestli
neumí, naučí se.“
Ok, to zní nadějně, tak proč vypadá tak nervózně?
[„Takže v čem je háček?“] zeptal jsem se přímo a doufal, že přijde něco zajímavého, ale jen tak jako decentně, žádné masové vraždy, víme.
„Že bude asi hodně těžké ho přesvědčit, že sem vlastně vůbec nechce, aby se sem dostal.“ Pronesla a pak se zarazila, aby si tu větu ještě jednou v hlavě přebrala, což příliš nepomohlo. „Víte, jak to myslím. Nebo ne?“
[„Jo takhle,“] mávl jsem rukou. [„Už se mi povedlo obalamutit Zeldu, aby se vykoupal, jeden kuchař by neměl být problém.“] Přemluvit obecně Duga k jakékoliv hygieně byl obvykle úkol naprosto nemožný, tuplem u tohohle zatvrzelého naturalisty. Ovšem Síla je mocná a nakonec šel i bez kachničky, takže není důvod se domnívat, že její kolega by představoval větší potíž. A pokud jo, holt se mu obrátí mozek naruby a uklízet lomeno vařit budou roboti, ti sice moc neodhadnou množství soli, ale zas nezakládají odbory a to on by mohl.
„Takže to mám brát jako souhlas?“ přestala poklepávat hasákem.
[„Jo,“] odvětil jsem bleskově, nevěda, jakou katastrofu tím na celou akademii přivedu.
[„Ale nejdřív si musím někam zaletět. Můžu?“] Ten dotaz možná vypadal komicky, ale kdo ví, co všechno stihla rozebrat, zatímco jsem se nekoukal.
Mia nejdřív vypadala, že mu skočí okolo krku, ale pak si to rozmyslela. „Díky a jo, jasně. Nubian je…“ zamyslela se nad tím, jestli dala do pořádku všechny motory nebo ne, „…v naprostém pořádku.“ Ujistila ho.
[„Ať Fosh nachystá uzenáče, na snídani budeme zpátky,“] zahlásil jsem náhodně, nastoupil a spustil diagnostiku systémů, čistě pro jistotu, kdyby náhodou někde zapomněla utáhnout šroubek. Vooj-tae měl na příchod posledních třicet osm minut, pak letím bez něj.
HR Mia & Mgt Champbacca
-
Mia po rozhovoru s Champbaccou vyrazila odhodlaně pro Jeffa kamsi, kde na ni měl v domluvený den počkat. Postávala tam poněkud nervózně, protože nikdy nemohla tušit, jestli jí ta nezvedená banda v enklávě nerozkrade součástky, které tak prozíravě odmontovala ze stíhaček a nestačila je ještě přimontovat zpátky. Vždycky se mohly na něco hodit. Minule někdo podnikavý z kuchyně usoudil, že přední část pláště by se dala využít jako wok, takže než jim ho stihla Mia znovu zabavit, celá jídelna se cpala smaženými nudlemi nebo alespoň něčím, co je mělo připomínat. Ten kuchař už tam byl vážně třeba. Ale kde se flákal?
Že jí to ale trvalo... Povzdechl si zmíněný neznatelně.
Po tom, co ho přestalo bavit počítat cosi zelenožlutého, co se píďalilo po zemi a posléze do korun stromů a mnohonohé neidentifikovatelné cosi s kamuflážními barvami, které na něj zasyčelo, když se do toho pokusil dloubnout klacíkem, se jako neodbytné potvory znovu přihlásily myšlenky... nebo spíš výčitky svědomí? Je to možné.
Neodbytně se mu totiž vracely k té výměně s Miou. Překvapilo ho, jak reagovala. Překvapilo ho i to, jak moc ho to žralo. Takhle ji vidět... ublížit jí nechtěl. Zpětně vzato, mnohem radši by ji držel v náruči, hladil ji po vlasech a šeptal jí do vlasů, že to bude dobré. Zneklidňující představa. Tomu, že se musel stopnout, aby to pak v jeho myšlenkách nepřešlo v nějaké holosoftporno, se ani nedivil... ale stejně. Zpytoval svědomí, až se tomu sám divil.
Podobná činnost by ho pravděpodobně po delší době zničila, takže se jal radši vymýšlet, jak Miu přivítá, až se odkudsi vynoří, vrátí, jestli vůbec...
No a díky tomu se teď krčil jako nějaký predátor na větvi nejbližšího stromu a plánoval si, jak ji vyleká. Seskočit za ni a bafnout ji do náruče, aby mu náhodou neustřelila hlavu. To by se ovšem musel dostat ještě o nějaký ten metr ještě dál po větvi. Opatrně, pomalu, přeci jen byla poněkud slabší... pod jeho vahou dřevo kleslo dolů a skřípavě zasténalo. Potlačil zaklení.
Mohl by doufat, že si toho nevšimne, ale bylo ještě hůř.
Mia věrná svému výcviku paranoidního zabijáka se bleskově otočila na místě a vystřelila po zvuku, ani nemusela příliš mířit.
I tak to bylo příliš blízko. Potlačil vyjeknutí a trhnul sebou instinktivně nazad... a v té chvíli mu ruce na navlhlém kulatém dřevě pokrytém jakýmsi mechem sjely.
Jen dlouholetému tréninku v cirkuse vděčil za to, že si nic nepolámal. Takhle se jen vyválel pořádně na zemi.
Zdvihl hlavu a zazubil se na ni. „To od tebe nebylo vůbec hezké, Bloncko.“
„Nápodobně.“ Ušklíbla se a zastrčila blaster zpátky do pouzdra. „Kdybych tě trefila, mohl by sis za to sám.“ Stejně ale pohledem zkontrolovala, jestli náhodou není nějak víc pochroumaný. Když se ujistila, že mu zřejmě opravdu neublížila, nasměrovala ho zpátky po směru, ze kterého přišla. „Nezapomeň, že tam nechceš trefit.“ Upozornila ho důrazně, protože si nebyla jistá, jak moc by jí byl vděčný, kdyby na něj zkoušela nějaké myšlenkové triky, které jí stručně vysvětlil Neva asi deset minut předtím, než se vydala na cestu.
Toho ovšem zmátlo natolik, že mu zbytek cesty zabralo uvažování, kam všude by trefit nechtěl.
Což ovšem vedlo právě k tomu, že trefil tam, kde to bylo potřeba a to na základnu. Mia to navzdory okolnostem brala jako dobré znamení a radši se nepodivovala nad tím, jak je to vůbec možné. „No tak jsme tady.“ Prohlásila, když ho dovedla do „svého“ hangáru, kde se válela spousta materiálu, který v sobě zahrnoval čtyři N-1, ovšem v nerozpoznatelném stavu. „Já to musím dodělat, než se vrátí šéf, takže si to tady zatím prohlédni. Kuchyň hledej po čuchu, ale bacha, některé dny se to dá splést i se záchody.“
„To mi chceš říct, že tady chči-... ehm, močí do hrnců nebo co?“ zhrozil se Jeff. Kam se to jen dostal?
„Ne, tím chci říct, že potřebují kuchaře. Mazej.“ Zakoulela očima a na chvilku se zamyslela, kde nechala hasák, aby mu s ním pohrozila. Ležel tam, kde ho nechala, ale byl příliš daleko, aby na něj dosáhla. I když vlastně… pořád ji to stálo dost soustředění, protože to odmítala trénovat, ale i tak se hasák nakonec zvedl z hromádky zbytečných matiček a přistál Mie v ruce. Poklepala si s ním o dlaň a potěšeně se pousmála na Jeffa.
„Zadarmo ani gizka nehrabe,“ zamumlal Jeff s pohledem upřeným na hypnotický pohyb hasáku. Pak mu na tváři vykvetl výraz téměř zlomyslný. „Dobře, půjdu oblédnout terén,“ kapituloval zdánlivě a zadíval se jí do očí. „Chtělo by se tady po mně, abych makal, ale o zázemí ani slovo... což znamená, že pokud už ti tady ti...“ mávnutím obsáhl prostor hangáru. „zařídili někde komůrku, spím tam s tebou. Zatím...“ Oznámil jí nekompromisním tónem a pak na ni s velmi dvojsmyslným úsměvem mrknul. „Neboj, Prkýnko, dám si záležet, aby sis to užila.“ Jestlipak se zlepšila i v házení hasákem?
Zlepšila, ale ukazovat mu to nehodlala, protože na to neměla čas. A ani na to, aby ho ujistila, že spát může, kde chce, ale do Nubianu ho nepustí, až se jí její pochromovaná ložnice vrátí z výletu. „Jen abys nelitoval.“ Zamumlala k jeho zádům a rozhodla se následující dny věnovat jen obří stavebnici.
-
Po návratu ze Shelkonwy jsem se na Miu Leptonis opět příliš neohřál. Nebo přesněji nezmokl.
Všechno se seběhlo tak rychle, že už si vlastně ani nepamatuji detaily, ale pravdou je, že nějaké tři dny po návratu jsem ve virtuální schránce skutečně nalezl anonymní dopis od ctitelky, konkrétně žádost o setkání. Odesílatel nadále skrýval své záměry a napsal v podstatě jedinou větu, a to že by se mnou potřebovala mluvit.
Bleskově jsem odpověděl, že klidně, neboť mám zrovna úplnou náhodou cestu na Kashyyyk, ať jen upřesní místo. Po odeslání mi pak nezbylo než jít obstarat tu náhodu, to jest zajistit nějaký dobrý důvod k návštěvě mé rodné planety.
To naštěstí nebylo tak těžké, stačilo si vzpomenout na nedávno oslavovaný svátek vánoční, který Jessice očividně dost prospěl. A protože jsem si moc dobře pamatoval, jak se jí na Kashyyyku vždycky, nebo minimálně většinou, líbilo, rozhodl jsem se jednoduše pro lehčí ozdravný výlet. Trochu se proběhneme po plážích, prolezeme po stromech, zhoupneme na liánách a dáme si do nosu, ideální dovolená. Sagwen tentokrát poletí s námi, je na čase, aby si zase trochu rozšířila obzory, navíc výlet ve třech bude bezpečnější než ve dvou. Já se holt jedné noci na chvilku vytratím, vyřeším tu záležitost s anonymem a všichni budou spokojení.
A protože jsem si při stavění rozvrhu chytře naskládal všech pět přednášek do dvou po sobě jdoucích dnů, měl jsem dnes již na zbytek týdne v podstatě volno, takže nebylo třeba se dále zdržovat. Zpátky budeme coby dup a Sagwen možná ani nepřijde o svou oblíbenou hodinu historie.
Najít ji nebylo těžké, neboť právě končil Joyin Úvod do studia hmyzí poezie. Na posledních deset minut jsem si také sedl do přednáškové místnosti a poslouchal něco málo příkladů verpinského naturalismu. Ač to bylo fascinující, přeci jen se mé myšlenky věnovaly spíše úvahám na to, co všechno budeme na Kashyyyku provádět a jestli už Jessica zvládne i nějakou těžší gymnastiku.
Hodina záhy skončila a já si u dveří odchytil Sagwen, která byla nově získanými znalostmi zjevně úplně nadšená, protože mi místo pozdravu zarecitovala úryvek z manifestu geonosianské moderny. Pochválil jsem jí zejména dikci, s jakou vyslovovala jednotlivá těžko přeložitelná slova a obratem jsem jí řekl, ať si jde zabalit věci, že se letíme podívat do největší knihovny, jakou kdy viděla. Pro mě to sice bude znamenat zastávku ve Rwookrorroo a pro ni nejspíš zklamání, protože holoknih tam asi moc mít nebudou a jiné si sotva přečte, ale co bych pro ni neudělal, žeano?
Spěšně odběhla, jen se ještě vrátila s dotazem, co že je to vlastně za planetu, a pak už jsem ji až do odletu neviděl. To nicméně netrvalo dlouho, neboť najít v kuchyni Jessicu a přesvědčit ji k odletu netrvalo víc jak čtyři minuty a jedno ochutnání moučníku, který připravovala. Puding jsem jí pochválil, ale protože to měla být bábovka, moc nadšená z toho komplimentu nebyla.
O půl hodiny později už jsem žhavil motory Jungle Jetu a voda, atmosféra ani půlka galaxie nebyla dostatečnou překážkou v dosažení mého cíle tam v dálce. Po stlačení páky hypermotorů se před námi objevil klasický modrý tunel a já si uvědomil, že bordel po bandě Dugů tam dole patrně ještě nikdo neuklidil. Ne že bych se divil.
Nakonec to nebylo tak zlé, tedy zejména proto, že jsem úklidem pověřil lenošící roboty. Já sám jsem nic moc nedělal, já to organizoval.
Než tunel skončil a my se ocitli na oběžné dráze Kashyyyku, byla už celá loď vzorně uklizená a mně nic nebránilo v tom, abych loď začal navádět na přistání. Pro jistotu jsem zkontroloval poštu, ale upřesnění souřadnic nepřišlo, takže první zastávkou nemohlo být jiné město než to hlavní. Už jenom to, že jsem mluvil místní řečí, nám při rozhovoru s letovou kontrolou dost pomohlo, zjištění, že se zajímáme o kulturu a knihovnu zvláště, nám pak zajistilo moc pěknou přistávací plochu nedaleko od zmíněné budovy.
Ďalší výlet do neznáma. O Kashyyyku som čo-to zistila z holonetu a zistenie, že sa tá planéta hemží postavami ako je moj terajší majster, ma naplnila širokým spektrom pocitov, od zvedavosti až po panický strach. Snažila som sa to nedávať moc najavo, no majster to na mne očividne videl a asi si moju neistotu i trošku užíval.
Napriek informáciám z holonetu ma architektúra města príjemne prekvapila. Hej, možno tie výlety s majstrom predsalen začínajú mať vplyv. A tak som začala písať poznámky pre Joyce, ktorá mi zadala kvázi domácu úlohu a sice popísať čo najpodrobnejšie miestnu kultúru, spoločnosť, architektúru, hudbu, či čokolvek zaujímavé na čo tu narazím. Pre lepší výhľad a prípadný obohacujúci komentár majstra, predsalen to bola pravdepodobne jeho rodná planéta, som sa vydala do kokpitu.
„Majster? Dúfam, že neruším. Môžem pár otázočiek?“
[„Sem s nimi,“] pravil jsem jednoduše, stále napůl zaměstnaný přistáváním, [„za chvíli vystupujeme, takže je nejvyšší čas.“]
Loď bezpečně dosedla na dřevěnou plochu, všechny budíky, a že jich na palubní desce bylo, potvrzovaly bezproblémovost přistání a zbývalo tedy už jen otevřít rampu a jít si užívat všeho, co si pro nás Kashyyyk připravil tentokrát.
„Tipujem, že toto je vaša rodná planéta, však? Čo by ste mi vedeli povedať o tunajších obyvateľoch? Čoho by som sa mala vyvarovať, aby som neurazila ich prípadnú pohostinnosť? Existuje tu aj nejaký špeciálny pozdrav, alebo niečo podobné? A vôbec, nejaké zvyky, či obyčaje, ktoré by som mala poznať, aby som nesposobila nejaké faux-pax?“, vysypala som to všetko presne podla poznámok, a čakala s holopadom pripravená zaznamenávať si dôležité veci.
Chtěl jsem odpovědět hned, ale jak se valily další a další otázky, byl jsem z toho trochu vedle. Nakonec jsem byl docela rád, že jsem si vůbec vzpomněl, jak to celé začínalo.
[„Jo, je,“] potvrdil jsem jí první domněnku a nad tím dalším se musel chvilku pozastavit. Přeci jen jsem tu strávil jen pár prvních let a těch pár výletů během služby v Řádu mi taky moc nepomohlo. Většina z těch služebních výletů byly, co si budeme povídat, tak trochu katastrofy.
[„Hlavně se ničeho neboj,“] shrnul jsem nakonec všechno, co jsem si v hlavě stihl sesumírovat, [„pokud jimi nebudeš opovrhovat a sem tam ukážeš zájem, nemůže se ti nic stát.“] Pokud se tu samozřejmě někde nepotuluje pitomec Snoovova formátu, ale to bych se spíš divil.
Zvedl jsem se z pilotního křesla, zamkl ovládání a pokynul dámě, ať jde na rampu první. Jessica už tam nepochybně stepovala a strašně se divila, co nám to tak trvá.
Nestihla som ani poďakovať a už som nasledovala majstra von z lode. Zhlboka som sa nadýchla a ruka sa mi rozbehla po holopade v snahe zachytit čo najviac z okolitej atmosféry.
Já se dál nezdržoval, vyběhl jsem ven taky a měl jsem tak příležitost vidět ještě kousek zad Jessicy, která zaplula do nejbližší pekárny, bezpochyby aby to tam vybílila, jako ostatně vždycky. Z legrace ji varovat, že bude tlustá, jsem si dovolil jen jednou.
Zkusmo jsem prohrábl kapsu na opasku a k vlastnímu překvapení našel kartičku do knihovny, kam jsme právě mířili. Sice byla šedesát let propadlá, ale to se nějak ukecá, místní si na byrokracii až tak neportpí.
[„Jsem sám zvědav, jak se to tam od minule změnilo,“] ucedil jsem tak nějak spíš pro sebe a vyrazil do města. Byl pozdní večer, v ulicích už ruch utichal, ale nebylo třeba se obávat, že jdeme do zavřeného. Knihovny, pekárny a holičství jely na Kashyyyku vždycky nonstop.
Zpráva, která mi o pět vteřin později přišla, značně měnila situaci. Kontakt odpověděl, že je teprve na cestě k planetě, ale ať na ni klidně počkáme ve vesnici, jejíž jméno mi bylo podezřele povědomé. Až navrativší se Jessica mi ale potvrdila, že to je TA vesnice, kde jsem se na jeden Den Života ožral tak do bezvědomí, že si nepamatuji předchozí dva dny. To značně zamíchalo našimi plány a vzhledem k tomu, že jde možná o nějakou recidivu, jsem se rozhodl kašlat na tajemství a Jessicu s sebou vzít.
Sagwen z toho naproti tomu moc velkou radost neměla, zejména ne teď, když jsme byli prakticky na dosah od místní gigantické knihovny. Nedalo se nic dělat, nejlogičtější řešení, které se teď nabízelo, jsme prostě vzít museli.
Zanechali jsme tedy Miraluku svému osudu mezi knihami, s nařízením mít u sebe vždycky zapnutou vysílačku, kdyby něco, a Jungle Jet zamířil přes nezměrnou masu stromů neomylně na sever, k horské vesničce Karrambacculek.
Protože ve zprávě jasně stálo, že máme počkat v přístavu, neměli jsme naspěch a po otevření rampy jsem stále seděl v pilotním křesle a koukal tam ven, s výrazem naprosto soustředěným, to všechno za horečné snahy vzpomenout si aspoň na střípky toho, co se tu tenkrát stalo.
[„Cítím narušení Síly,“] řekl jsem nakonec prorocky, vytáhl z dobře schované přihrádky v palubní desce flašku whisky a nalil dva přípravné panáky.
Ani se na něj nepodívala, jen do sebe kopla nabízeného panáka, zašlebila se a poslala prázdný skleněný kalíšek na přidání.
„Mám ti vrazit, nebo to udělá někdo za mě?“ odpověděla stejně prorocky a vzpomněla si, jak s ní z téhle vesnice utíkal, zatímco po nich házeli docela ostré oštěpy a on ji používal jako živý štít s tím, že do malých holčiček se trefit netroufnou. Troufli a měli i docela dobrou mušku.
[„Tak dramatické to snad nebude,“] odtušil jsem po polknutí a silně doufal, že mám pravdu. Rozhodně by se nemusela opakovat ta akce tenkrát v Hrrombarwwooku, kde po nás nakonec i stříleli. Sadisti, ale co čekat od Snoovových kamarádů, žeano.
[„Každopádně ještě jeden do druhé nohy rozhodně neuškodí.“]
Jak jsem řekl, tak se stalo. Venku trochu sílil vítr, ale nic dramatičtějšího se nedělo. Dokonce ani obvyklý uvítací výbor se nekonal, což sice bylo trochu podezřelé, ale na druhou stranu jsme parkovali teprve před chvilkou a vůbec, je to spíš šaškárna pro turisty.
„Zajímalo by mě, jestli je Chlouppkův prastrýc stále náčelníkem. Jestli jo, seš mrtvej,“ nasála místní vzduch do plic. Nebyl vůbec špatný.
To bych taky rád věděl, chtělo se mi říct, ale asi by to nebylo úplně motivační. Vlastně to celé bylo strašně vtipné, ten divný pocit, skoro hraničící se strachem, a přitom se v podstatě vůbec nic neděje. Nebo ano?
[„Jdeme ven,“] zavelel jsem rozhodně, nebo to tak aspoň s trochou štěstí znělo, a rázně jsem se zvedl z pilotního křesla. Rampa čekala.
Venku už se stmívalo, ne že by tu v tom stínu stromů někdy bylo výraznější světlo, a vítr sem nesl docela líbivý odér lesa. Na plošině jsme byli jedinou návštěvou, na vesnici bylo v dálce sice vidět, ale ztrácela se v černém závoji, a spadnout ze spojovacího můstku, let by skončil po pár kilometrech o skálu. A v něčem podobném jsem se prosím pěkně narodil.
[„Kdyby ses chtěla setkat s neznámým temným mstitelem,“] prolomil jsem nakonec ticho, [„jak velké zpoždění bys simulovala?“] Spoléhat na to, že coby lidská samička odhadne psychické pochody v hlavě té wookieeské, bylo sice trochu krátkozraké, ale momentálně jsem stejně neměl moc jiných možností.
„Podle nálady. Pět až patnáct minut,“ pokrčila rameny a otočila se za skořicovou vůní přicházející od vesnice, nepochybně z otevřeného okna jedné domácnosti.
[„Tak holt počkáme. Hlavně nikam nelez,“] snažil jsem se varovat ji, aby to zas nedopadlo jako tenkrát v té vesnici, jejíž jméno už jsem úspěšně zapomněl. To se sice nakonec vysvětlilo a dokonce dostala odškodné v podobě masového perníku za to, že ji ten pekař málem přerazil vejpůl, když si myslel, že je zlodějka, ale tady jsou třeba větší pruďasové.
Ve skutečnosti jsem ji ale teď moc nehlídal a spíš se dál soustředil na čtení stop v Síle. Něco tu bylo vážně strašně divného, ale těžko říct co. Opřel jsem se o podpěru lodi a koukal do dálky na poklidně letící hejno ptáků a snažil se předstírat, že všechno ostatní je mi úplně ukradené. Marně. Divný pocit naopak stále sílil a já byl čím dál tím víc přesvědčen, že ať už tu jde o cokoliv, bude to průser nejen pro mě, ale ohrozí to bezpečnost celé enklávy.
[„Zatracené ženské,“] mrmlal jsem si pod vousy a vzpomínal na další veselé příhody, kdy nás málem někdo zabil proto, že některý z nás dvou vlezl někam, odkud ho ten druhý odrazoval.
Taky vzpomínala. Jak se jednou zhulili, poslední sušenka, kterou měli, jim spadla do studny a při jejím lovení se oba málem utopili. Nestihli kvůli tomu briefing s Radou a za trest jim dali tři dny nucených prací ve stájích burtských slimáků, odkud je vyhnali již po…
„Zatracené ženský,“ přitakala a v dálce zahlédla siluetu postavy, kterou díky dlouhodobému vystavení wookieeské populaci bez větších problémů identifikovala jako ženskou.
Vzhledem k tomu, že jsem kromě toho povzdechnutí neslyšel nic z očekávaného karambolu, jak někam vlezla a někdo ji odtamtud vyhazuje, podezřívavě jsem se otočil směrem k ní. Takže mi ani neuniklo, kam se dívá, a mohl jsem se odlepit od vzpěry s cílem jít té příchozí směle naproti. Nemusí nutně vědět, že se mi z ní ježí chlupy zdaleka nejen na hlavě, že.
Jenže jak jsem vykročil, Vesmír znovu projevil svůj třeskutý smysl pro humor a stalo se něco mnohem vtipnějšího. Jak jsem vykročil zpod trupu lodi, cosi na mě skočilo, bez jakéhokoliv varování v Síle, a začalo mě to kousat do nohy.
Mé prvotní zděšení se ještě umocnilo, když jsem si tu agresivní příšeru mezi odrážením jednotlivých výpadů prohlédl – ono to totiž nebyla příšera, ale nějaké zdejší mládě. Trošku přežrané a navzdory celkově zlatavé srsti divně zrezlé, ovšem o to víc agresivní a jelo mi nevybíravě po nohou. Nemít holinky, asi bych schytal pár ošklivých ran, protože uhýbat jsem nestíhal a na protiúder nejsem dost sadista, nicméně mě ta situace už začínala docela prudit.
Jessica stála tak daleko, zvábena vůní čerstvých koláčků, že si zpočátku toho tichého vrahouna začátečníka ani nevšimla, ovšem teď už se otočila a bylo třeba jednat. Kdyby mě přeprala tahle chlupatá kulička, tak už je to se mnou v pěstních soubojích fakt hodně špatné.
Úspěšně jsem se vyhnul dalšímu nájezdu a využil toho k výpadu. To skrček zjevně nečekal, takže se záhy ocitl v mém sevření, respektive jeho noha se ocitla. Zvedl jsem ho jednou rukou do vzduchu, pěkně hlavou dolů, bestii, a trochu důkladněji si ho prohlížel. Musí to být asi fakt drsná vesnice, když tu jsou předškoláci schopní málem sežrat kolemjdoucího mistra Jedi.
[„Hele, co jsem chytil na botu,“] pochlubil jsem se Jessice, ale pravdou je, že s příchodem domorodé samičky mi vyvstávala otázka, co s úlovkem dělat před ní. A ačkoliv byla celkem daleko, zjevně si souboje všimla, protože přidala do kroku.
Jessica vytřeštila oči překvapením, ale vzápětí se již mračila.
„Ty!“ a tím ty nemyslela Champieho, ale toho malého skrčka. Toho, když ji spatřil, přešla bojovná nálada a najednou se spíš scvrkával. Champie nasadil nechápavý výraz, který patřil k jeho standardním mimickým schopnostem. Chvilku jsem se seriózně bál, že mluví na mě. „Přestaň nebo ti sním všechny koblihy!“ zubatá bestie nerozuměla ani slovo, takže se stále zmítala a vypadalo to jak v nějaké grotesce.
Jess zamžourala na ženu blížící se mílovými kroky a měla pocit, že je jí nějak povědomá.
K žádným komentářům jsem se nedostal, protože v tu chvíli k nám dorazila decentně udýchaná vesničanka, která posledních pár desítek metrů brala vyloženě atletickým sprintem.
[„Zdravíčko,“] pozdravil jsem, přeci nezapřu své slušné vychování, [„tohle je vaše?“] Dotaz byl doprovázen decentním zamáváním rukou s outěžkem, aby viděla, že úlovek je čerstvý. Teda, že dítě je živé, tak.
[„Jo, je,“] vypadlo pro změnu z ní a na přibližovacím kurzu nepolevovala, takže už ode mě byla jen pár kroků. [„Ale to není tak úplně všechno, Champie,“] řekla nakonec, když stála sotva tři kroky od našeho veselého kroužku imitátorů španělské inkvizice.
Moment, ona zná moje jméno. A to není všechno, používá ho taky v jeho deminutivní formě, což je privilegium rezervované pro těch pár infantilních bytostí, z jejichž rtů to nezní divně. A občas pro mistra Denyzze, který si sem tam prostě nedokázal pomoct. Divný člověk, když nad tím tak přemýšlím.
[„Jasně, …“] spustil jsem opravdu velmi pomalu, to abych měl čas zkusit přijít na to, s kým mám tu čest. To vzalo za své pár okamžiků poté, kdy jsem to prostě vzdal a snažil se vzpomenout si alespoň na jedno typické wookieeské ženské jméno, se kterým bych měl největší šanci uspět. Taky marně.
[„Erris,“] představila se naštěstí sama, když viděla moji do nebe volající bystrost. Ještě že jsem s žádným typickým jménem nepřišel, to by byl teprve průser.
[„A ten kluk je taky tvůj,“] doplnila nakonec a ozvala se rána a klení, to jak jsem v šoku dítě pustil. Já na sucho polkl a počítal vteřiny do chvíle, kdy Jessica umře na záchvat smíchu.
K smrti neměla daleko, krákavě se chechtala v záchvatu smíchu, až ji vypadly umělé zuby a nejspíš si u toho zlámala žebra. Až když popadla dech a zuby ze země a otřela si slzy, tak se rudá dostala ke slovu. „Teto, nebude to omyl? On na takové věci není: Děti, ženské, sex…“ došla k Erris a objala ji, protože se spolu viděli naposledy po pohřbu její mámy. Byla to Chlouppkova sestřenice.
Za normálních okolností by tohle byla přesně situace, kdy bych jí okamžitě začal oponovat, prostě proto, že je to docela dobrá rozcvička argumentace. Jenže, krucinál, vždyť ona měla pravdu. Kdybych měl s někým dítě, neměl bych si aspoň něco pamatovat? Já chápu, že u někoho, kdo jako já upřednostňuje učení praxí nad teorií, se dá podobný přešlap pochopit, ale vždyť já bych ani teoreticky nevěděl, jak na to.
Skrček, tedy můj potenciální syn, naštěstí nevyužil příležitosti a místo opětovného útoku si ublíženě zatlačoval bouli do hlavy. Kombinace jeho vyčítavého a jejího omluvného pohledu byla sice smrtící, ale stejně jsem si ze všech sil snažil udržet důstojnost a zdravý rozum.
[„Ne že bych to chtěl nějak zpochybňovat,“] pokračoval jsem opět velmi pomalu, [„ale tohle je na mě trošku rychlé, víš? Jsi si jistá?“] U Baccovy šavle, nějakou debilnější otázku tam nemáš? pokáral jsem sám sebe a snažil se to rychle, leč zjevně marně, napravit.
[„Chci říct, vždyť jsem tady půl století skoro nebyl, to musí být nějaký omyl.“] Zmiňovat teď zlaté pravidlo všech alkoholiků, že co si nepamatuju, to se nestalo, asi taky nebude úplně taktické. Lepší by bylo prostě zdrhnout, ovšem to by zas bylo nezodpovědné, zejména od někoho, kdo teď velí akademii odpadlých rytířů Jedi.
[„Skoro,“] vypíchla lehce podrážděně to, pro ni zjevně klíčové, slovíčko. [„To si nepamatuješ tu oslavu Dne Života před sedmi lety?“] upřela na mě ta velká černá kukadla a já byl tak trochu v háji. Na tohle by v Chrámu taky měli myslet a začlenit to do osnov, mimochodem.
[„Nooo... ne?“] zkusil jsem to zoufale a kopanec, co jsem od prcka schytal do kolene, jsem si vlastně docela zasloužil. Abych zapadl, nahodil jsem rovněž ublížený výraz a zahleděl se směrem k Jessice, jako bych se ptal, jestli jsem fakt tenkrát byl až tak na sračky. Sice jí bylo nějakých dvanáct, ale o to míň toho pila sama a tím důvěryhodnější její svědectví bude.
„Já až moc…,“ řekla, aby se na ní nezapomnělo a aby aspoň částečně odpoutala ohnivou pozornost od chudáka kurevníka. „Na jeho obranu bych ráda podotkla, žes ho do postele zatáhla ty.“ Znásilnice jedna.
[„Jo!“] chytil jsem se házeného stébla a s otevřenou pusou vymýšlel nějaké lepší argumenty. Moc mi to, tradičně, nešlo. Zejména proto, že jsem si v tu chvíli začal prcka prohlížet přeci jen trochu důkladněji a nemohlo mi ujít, že jisté podobnosti tam prostě fakt jsou.
[„Ale...“] začala protistrana, jenže to jsem nemohl dopustit. Ještě by ze mě udělala někoho, kdo se každou chvíli ožere jako hovado a pořídí si dítě, což není pravda, protože tak jako tady jsem se neožral nikdy. Nikde prostě neměli dostatečně silný alkohol.
[„Žádné ale,“] skočil jsem jí do řeči, aniž bych moc tušil proč, [„tos mi nemohla dát vědět dřív? Klukovi je šest a ty mi to milostivě sdělíš až potom, co mi málem sežere nohy?“] Přejít do ofenzivy asi nebyl úplně dobrý nápad.
[„Což byl mimochodem fakt dobrý manévr,“] pokynul jsem uznale synovi, abych to trochu odlehčil, ale asi se mi to moc nepovedlo, protože protistrana měla pořád jen krůček k pláči.
[„Já myslela, že to zvládnu, ale když on je...“] chvíli hledala vhodná slova, načež se spokojila s tím, které mi toho řeklo nejmíň, [„po tobě.“]
[„A to je špatně?“] obořil jsem se, opět trochu moc útočně. [„Jestli se mu smějou, že je zrzavý, tak ho přebarvíme. Jessica tu určitě má nějaké barvy. Nebo ty prevíty zmlátím, není problém.“]
Proč mám najednou takovou blbou potřebu ochraňovat právě nalezenou rodinu, ačkoliv na ně současně s tím řvu jako na chuligány?
[„Nejde o to, jak je barevný,“] odpověděla po chvilce váhání, ale já věděl, že to je lež. Mně se jako zrzavému smála půlka vesnice a byl jsem fakt docela rád, že jsem vypadl. On byl ještě k tomu narezlá blondýna, to mu patrně každý den i sežrali svačinu.
A ačkoliv asi chtěla pokračovat, mrňous asi cítil, že bude efektivnější předvést, v čem že tedy ten problém je. Zavřel oči, natáhl ruku a jedna z ležérně položených beden na kraji přistávací plochy se po chviličce zvedla do vzduchu. Což mě upřímně docela zaujalo, protože mu to možná trvalo, ale já v jeho věku podobné věci rozhodně nezvládl.
[„Jo, je mi to jasné,“] odtušil jsem, aby věděla, že mi to fakt jasné je, a v duchu zaklel, protože teď se to fakt asi trochu zkomplikuje.
[„Jess,“] otočil jsem se na svou bývalou padawan, [„počkáš v lodi? Já to tu nějak pořeším.“]
„Ne ne ne, tohle si nenechám ujít. Spíš bych měla dotáhnout Sagwen, naší malou stenografku, ať to máme zachovalé slovo od slova i pro příští generace a nojo, tak já teda jdu, ale oštěpy dnes chytáš sám.“
-
Cesta do vesnice proběhla za naprostého ticha.
Erris šla kousek přede mnou, já se zamyšleně coural a capart vzadu hlídal, abych náhodou nevzal roha. Ne že by mě to místy vážně nenapadlo, ale jak už jsem jednou podotkl, to by bylo krajně nezodpovědné a hlavně by pak veškerá nařčení na mou adresu byla v podstatě oprávněná. Takhle můžu být alespoň z části pořád za tu oběť i já.
Když jsme po spojovacím můstku vstoupili do vlastní vesnice, domy kolem už prakticky spaly a ten někdo, kdo pekl perníky, si dával sakra záležet, aby o tom věděl celý kontinent. Teprve na náměstí jsem konečně spatřil také pár dalších domorodců vracejících se domů z lesa, ale kupodivu se nedívali ani tak na mě, jako na můj doprovod. A nebyly to hezké pohledy.
Bez dalšího zdržování jsme dospěli před honosně vypadající obydlí, které patrně patřilo místní aristokracii, ovšem místo hlavním vchodem jsme do ní vešli vážně divnou zkratkou přes dvorek vzadu, která byla sice delší, ale zato mnohem krkolomnější. Rozcvička při přelézání plotu a následně dřevěné zdi však zjevně nikomu z nich nevadila, takže ať už byl důvod k plížení se jakýkoliv, patrně nebyl neopodstatněný.
[„Jdeme někoho zamordovat?“] zeptal jsem se šeptem, zatímco jsem se oknem vytahoval do druhého patra, kam přede mnou svišť vyskočil a žena vyšplhala.
[„Ne, ale nebylo by moc fajn, kdyby tě tu načapali naši,“] vysvětlila a natáhla mi ruku na pomoc, což ovšem vůbec nebylo potřeba. Jakmile jsem se přehoupl přes římsu, alespoň tiše zavřela okno.
[„Proč?“] zeptal jsem se naprosto nevinně a prohlížel si pokoj. Jednalo se o dost zámožně vybavenou cimru, na zdejší poměry, nepochybně obývanou někým s dost vytříbeným výtvarným vkusem. Obložení barevně ladilo nejen s nábytkem, ale i s podlahou a těmi několika soškami, co tam postávaly. A ty kytky vypadaly vyloženě vhodně na salát ke steaku.
[„Protože táta by tě na místě roztrhal a mamku by trefil šlak,“] vysvětlila a přesunula se do jednoho z rohů, který byl zařízen jako symbolická kuchyňka. [„Dáš si kafe, nebo něco ostřejšího?“]
[„Vodu, dík,“] odvětil jsem bleskově, maje na paměti, jak tady něco ostřejšího dopadlo minule. Následovalo dalších pár minut naprostého ticha, jak mi do sklenice dala aspoň kapku šťávy, a já toho času využil k dalšímu prohlížení. Tentokrát k prohlížení hostitelky.
Jessica měla pravdu v tom, že navzdory mé pověsti buřiče a rebela jsem nikdy neměl nejmenší potřebu jít proti tradicím zrovna v tomhle směru. Tenhle konzervatismus byl vlastně až podezřelý, dokud si člověk neuvědomil, kolik jsem asi tak mohl mít příležitostí k jeho porušení, když samic našeho druhu se po celé vnější galaxii pohybuje možná tak pět. A s přihlédnutím k vzhledu téhle se těžko divit, že jsem se pod vlivem nenechal dvakrát pobízet. Ne že bych se tím omlouval, pořád to byl přešlap jako bantha, ale teď už mi nepřipadal tak smyšlený jako prve.
Při těch myšlenkách jsem se mimovolně podíval stranou a neušlo mi, že jsem sledován párem mladých černých očí, jejichž majitel seděl na posteli naproti mně. Vypadal skoro naštvaně, ale něco mi říkalo, že to je jen ochranná maska a ve skutečnosti taky moc neví, co dělat.
Dostal jsem vodu, naprosto proti všem etiketám tohohle vesmíru ji jedním tahem vypil a pak se snažil nějak rozjet konverzaci, přičemž klíčovým slovíčkem je ono „snažil“.
[„Tak povídejte, co jsem prošvihl. Jak jste se tady celou tu dobu měli, co?“] Když jde o to, udělat ze sebe vola, jsem prostě třída.
[„Skvěle,“] odpověděla rychle, ale neušla mi jistá dávka sarkasmu. [„Proto jsem tě taky nesháněla dřív, zvládali jsme to. Ale poslední dobou se začaly dít divné věci a celá vesnice je z toho pryč a já už nevím, co dělat, a to ani nemluvím o těch zatracených otrokářích.“]
[„Otrokářích?“] Chápu, že jsem si měl z jejího přednesu odnést asi spíš něco jiného, ale naděje, že je tu taky problém, který řešit umím, byla prostě příliš silná.
[„Vedlejší vesnici napadla banda Zygerrianů, chtějí začít konkurovat Trandoshanům. Jako by nám nestačili ti,“] povzdechla si, [„ale to je jedno, kvůli tomu jsem tě nezavolala. Já prostě jenom potřebuju poradit, co dál.“] Nešťastně si sedla na patrně svou postel vedle mne a to tak blízko, že mě to docela rozhodilo. Jak jí mám naznačit, že jestli čekala nějaké moje vyjádření citů, asi si měla vybrat někoho trochu romantičtějšího, třeba nedávno do přírody vypuštěného Smetáka?
[„Napadlo mě, jestli by mu třeba nebylo líp v Chrámu,“] pípla nakonec, asi aby dokázala, jak vážná situace to je.
[„Kdyby zjistili, kdo to je, tak rozhodně ne,“] řekl jsem jednoznačně a rozhodl se pro tentokrát nezdržovat ji vyprávěním o tom, že jsem dal výpověď a vůbec. Což ale moje možnosti postarat se o něj vlastně nezúžily, ba naopak. [„Ale jedna možnost by tu byla,“] začal jsem, aniž bych přesně věděl, co dělám. Ale v hlavě už mi pomalu zrál takový divný plán.
[„Sem s tím, já už zkusila všechno,“] pravila rezignovaně a ruku na posteli položila tak, že se dotýkala té mé. Což mému soustředění na plán, jak je oba spasit, moc neprospělo.
[„Koupil jsem takovou menší planetu,“] vypustil jsem ležérně, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda, a její obočí značně povstalo, [„byl by tam mezi svými a na rozdíl od Chrámu by tam měl dveře otevřené. Pokud by ti nevadilo se přestěhovat taky, postarám se tam o vás oba a nikdo, nikdo proti tomu nebude nic mít.“] Popisem detailů jsem se nezdržoval a zpětně vzato to byl dobrý tah, protože věci se brzy začaly dít tak trochu ráz na ráz.
[„Já se odstěhovat nemůžu, ale...“] začala, jenže větu nedokončila. Ono „ale“ jsem si nicméně zapamatoval na horší časy.
Odněkud v domě se začal ozývat strašlivý lomoz, řev a vrzání schodů, načež se po dvou třech vteřinách dveře pokoje rozletěly dokořán a tam stál masivní bílý Wookiee s podobně masivní čepelí ve spárách, pro změnu černou.
Zlomek sekundy jsem cítil úlevu, že to nejsou otrokáři, ale Erris mě vyvedla z omylu o okamžíček dřív, než by to udělal návštěvník.
[„Uteč!“] nakázala mi, zatímco rozběsněný tank začal řvát cosi o tom, že mě zabije, a já se nějak neměl potřebu hádat ani prát. Když se čepel opřela o postel a udělala tak z ní dvě, já už byl v okně, odtamtud skákal na dvorek a netrvalo dlouho, dostal jsem se přes několik střech až na okraj vesnice. Ta agresivní příšera, tedy patrně skoro tchán, mě naštěstí nepronásledovala dál než na onen dvorek, ale stejně jsem se radši nezastavoval dřív než tady, na samotném okraji vesnice.
Pohled dolů odhalil další plošinu, podstatně méně udržovanou, hluboko pode mnou, ale jinak jen temný les. Všude bylo ticho, já zpomaloval dech a přemýšlel, co teď. Vracet se nebylo moudré, ať už k lodi nebo k nově získané rodině, protože v druhém případě bych byl rozčtvrcen a v prvním chuligán. Otočil jsem se, že zalezu někam nedaleko a pokusím se ráno znovu navázat kontakt, ale věci se tradičně začaly řešit skoro samy.
[„Počkej na mě,“] funěla ta zlatooranžová koule, ale stejně bylo zázrakem, že mě dohnal. [„Chci letět s tebou.“]
Tohle by mě asi za normálních okolností mělo dojmout k slzám, jenže nic podobného se nekonalo. Po šedesáti letech v Řádu pro mě prostě budou některé věci ještě chvilku nové.
[„A maminka to ví?“] zeptal jsem se podezřívavě, vědom si toho, že se přesně k téhle otázce nestihla vyjádřit sama.
[„Jo,“] prohlásil mrňous přesvědčivě. [„Ale teď ti to neřekne, něco vysvětluje dědovi.“] Jo, to si dovedu živě představit. A něco mi říká, že hlavním tématem jejich noční konverzace bude podezřelá přítomnost nějakého přespolního chlapa, jehož chlupy vypadají přesně tak, jak by mohly vypadat chlupy otce od podezřele narozeného vnoučete.
[„Jestli máš sbaleno a nezačneš mě zas kousat, tak se jí ráno zeptám a uvidíme, bereš?“] To bude na Miu Leptonis keců, koho že jsem to zas přitáhl. Co jim na to říct, „ále, syna“? Ach jo.
[„Jo!“] zavýskl. [„Už se strašně těším, tady je děsná nuda. Bude to dobrodrůžo, co?“] No, to teda bude, to si piš. Už jenom získat to svolení zítra bude asi dost hustá mise.
[„Nejdřív se toho ale budeš muset dost naučit,“] zchladil jsem ho trochu realitou, jinak by tam při tom poskakování někam spadl. Ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. [„Jak ovládat Sílu a tak. Co všechno ti o mně mamka vůbec řekla?“] Tenhle dotaz byl možná na místě dřív, ale kdo to měl stíhat.
[„Moc ne. Jen že jsi rytíř, že zachraňuješ slabé a hodně cestuješ a že jí občas chybíš.“] Láska na první pohled je občas koukám pěkné svinstvo, extra když má v sobě jedna strana tolik chlastu, že by to zakonzervovalo křižník. [„A taky že zabíjíš draky. Naučíš mě taky zabíjet draky?“]
[„Jasně,“] mávl jsem ledabyle rukou. Všeho do času. [„Když chvíli vytrváš, budou i draci.“]
[„A můžu si s sebou vzít Zabijáka?“] zkusil to ještě a asi bych mu to odmávl též, kdyby mou pozornost neupoutal pohyb tam dole.
Jak jsem se již zmínil, kousek stranou hluboko pod střechou, na které jsme teď klábosili, dost možná i víc než půl kilometru, se nacházela plošina další. Menší, z části již rozežraná a porostlá křovím a menšími stromky, ale stále se zdála celkem bytelnou. Dřív patrně sloužila jako skladiště nebo tak něco, ale ty doby už si asi málokdo pamatuje. Z ní pak vedl padlý kmen stromu kamsi pod nás a dalo se předpokládat, že se tam dotýká toho stromu, na jehož pařezu se nachází celá vesnice. Povrch planety byl samozřejmě ještě daleko hlouběji, skryt ve tmě, která halila i zbytek, ale přesto bylo jasně vidět, že se k plošině tiše blíží nějaké docela velké vznášedlo.
Instinktivně jsem zalehl a zbytek pozoroval přes okraj střechy, protože Síla našeptávala, že to nejsou opoždění místní.
[„Zygerriáni,“] odplivl si kousek ode mě mrňous, který tam po mém vzoru zalehl též, a moje oči jeho výrok potvrzovaly. Na vznášedle, které se pomalu a tiše přikradlo k plošině, jsem zahlédl nějaký tucet ozbrojených humanoidů s typickými helmami, jejichž přítomnost v kombinaci s počtem nevěstila nic dobrého. Takováhle tlupa bude sotva jenom hlídka.
Vznášedlo zastavilo na plošině, přistálo a jeho posádka začala vyskakovat. S tím se ovšem nespokojili a začali kromě devastování tamní flóry taky vykládat maskovací sítě, stany a klece. Z toho prostě i na tu dálku smrděl noční nájezd, a ne jen jednorázový.
Okamžitě jsem se chopil komunikátoru, protože když už je Sagwen v hlavním městě, byla by škoda toho nevyužít k získání alespoň nějaké podpory. I kdyby se sem dostala sama, je to výhoda, pokud s sebou přibere pár strážců pořádku, tak budu štěstím bez sebe.
S posilami to ovšem nebylo tak slavné z jednoho prostého důvodu, Zygerriáni jsou otrokáři profesionální a pro silnou konkurenci si nemohli dovolit přešlapy, takže pochopitelně nezapomněli před útokem spustit rušičku signálu, díky které jsem se nemohl spojit ani s místní pizzerií, natož se Sagwen o tři lesy vedle. Ani Jessica tak nemůže dostat zprávu, pokud ji ovšem nepošlu jinak.
[„Máte tu nějakou domobranu?“] zeptal jsem se toho nejpovolanějšího a stále sledoval počínání vetřelců. Kromě klecí vybalili i nějaká lana, ale to už bylo příliš daleko na detailní pozorování.
[„Jo, vede je děda.“] To mě ani trochu nepřekvapilo, kdo jiný by měl vést obranu vesnice než ten, kdo dokáže z domu vyhnat mistra Jedi dvoumetrovou mačetou.
[„Dojdi pro ně,“] nakázal jsem mu tiše, [„a taky pro Jessicu, tu co se mnou přiletěla.“]
[„Tu zlou člověčici, co na mě tak ječela?“] zakřenil se okamžitě, takže věděl, koho mám na mysli.
[„Ve skutečnosti je to moc milé děvče, ale teď už mazej,“] odbyl jsem ho trochu hrubě a naklonil se přes střechu trochu víc, protože jsem hledal kmen podpůrného stromu.
[„A kam jdeš ty?“] zeptal se se zvědavostí dětem vlastní.
[„Udělat si očko u dědy,“] mrkl jsem na něj a bez dalších keců se přehoupl přes okraj střechy. Na vlastní plošině nebyl nikdo v dohledu, takže ani tam jsem nezůstal příliš dlouho a menší rozcvička mohla začít. Drápy sice chvilku protestovaly, že na podobné opičárny už si dávno odvykly, ale nakonec jsem se tím ručkováním po spodní ploše podlahy dostal až k centrálnímu kmenu, po němž už byl sestup podstatně jednodušší. Odtud jsem také konečně viděl celou cestu, kterou si mizerové patrně vybrali ke své návštěvě – kmen vedoucí z plošiny byl totiž zakleslý o větev pár desítek metrů pode mnou a tvořil tak přirozený můstek vedoucí až k němu. Výstup po svislém kmeni pak pro tlupu odhodlaných otrokářů s trochou techniky nepředstavovalo větší problém. Jakmile se dostanou k spodní straně plošiny, už mezi nimi a kořistí stojí jen pár palců tlusté dřevo, na které mají určitě taky přichystaný nějaký fígl. A vůbec bych se nedivil, kdyby pak lanovkou spouštěli veškerý úlovek dolů a hurá vydělávat na bezbranných vesničanech prachy. Parchanti zatracení.
Já se nicméně musel snažit, aby mě náhodou nezahlédli, takže sestup po odvrácené straně stromu byl jasná volba. Když jsem sešplhal pod místo, kde se kmeny dotýkaly, vyskočil jsem na můstek a oklepal si lehce strnulé ruce. Odsud už to bylo k plošině jen pár desítek metrů a výhled tedy odhalil mnohem víc.
Například to, že plošina je opuštěná tak důkladně, že na ní začalo klíčit hned několik nových stromků, jejichž kmínků teď nájezdníci využívali k zjednodušení stavby stanů. A také to, že prevítů tam ve skutečnosti je skoro dvacet, mají tři spací stany a dvě velké maskovací sítě, pod nimiž budou pravděpodobně rokovat o tom, kterak nejlépe zaplnit všechny ty prázdné klece. Vzít je překvapivým útokem najednou nevypadalo až tak lákavě, tak jsem na to šel tak, jak bych šel na podobnou bandu na Bespinu.
Další ručkování, tentokrát pod mostem, už mě ani moc nebavilo, ale takhle blízko už jsem si musel dávat zatracený pozor, aby mě neviděli. A teprve někde v půlce jsem si všiml, že nesměřuji k plošině, nýbrž k regulérnímu pařezu, jehož plocha byla dříve možná dokonce obydlená, protože dál po obvodě dole bylo vidět zbytky chorošovitých plošinek. Po obvodu jsem se dosoukal ještě kus stranou, abych byl co nejblíž prázdnému vznášedlu, a opatrně jsem vystrčil hlavu nad okraj.
Naskytl se mi pohled prakticky na celý předsunutý tábor, kde jsem napočítal osmnáct pilně pracujících otrokářů, jak staví stany a kontrolují ošklivě vypadající zbraně. Devatenáctý, a to je nejvtipnější, to všechno pozoroval ze své výhodné pozice, jež se nacházela přesně šest centimetrů před mým vystrčeným nosem. Kdybych se trochu předklonil, patrně mu můžu olíznout boty, otázkou je, proč bych to u všech chlupatých měl dělat.
Zvažoval jsem svoje možnosti. Vyskočit tam a začít se ohánět mečem, to by mohlo fungovat alespoň chvilku. Ve zmatku bych jich pravděpodobně dostal tak polovinu dřív, než by se druhá polovina stihla ozbrojit, ale hrozí tam riziko, že mě přeci jen přečíslí. Taky bych mohl vylézt a vysvětlit jim, že otrokařina je fuj, jenže tohle oni chronicky nechápou a akorát by mi bez boje ustřelili hlavu.
Třetí možnost, prověřená léty na Bespinu, se mi zamlouvala nejvíc, ale podmínky pro ni nebyly úplně ideální. Fígl spočíval v tom, že bych se nenápadně dostal k jejich vysílačce, kontaktoval konkurenční Trandoshany a pak jen z dálky koukal, jak se vyštípou navzájem. Jenže jsem netušil, kde svou vysílačku mají, a hlavně bych pak jen přivedl další otrokáře, kteří by si mohli chtít zahojit jizvy na nejbližší vesnici.
Možná bych ale mohl začít likvidovat je tiše, pěkně jednoho po druhém, až by jich nakonec bylo dost málo na frontální úder, přemýšlel jsem již opět v úkrytu mimo dohled, a záhy se po okolí roznesl dusot bubnů a ryk trumpet, či co to bylo. Domobrana zjevně chtěla dát najevo, že tak snadnou kořistí vesnice nebude.
Já toho bez váhání využil k tomu, co se přímo nabízelo – za pevného držení se jednou rukou jsem prostě tu druhou natáhl nahoru, chňapl dnes již druhou nohu a cuknul s ní vší silou vzad. Zygerriané naštěstí zřídka kdy váží víc jak lidé a tenhle nebyl výjimkou, takže se záhy za řevu, který byl spíš překvapením než děsem, odporoučel do temné hlubiny nekonečna.
V Síle ke mně dolehla panika jeho kumpánů, ale to už jsem byl na rychlé a zběsilé cestě kolem pařezu. Než jsem opsal třetinu kružnice, neuběhlo víc jak pět vteřin, ale stejně jsem toho měl plné zuby a vyskočil nahoru. Otrokářů tam samozřejmě pořád bylo víc než zdrávo, ovšem teď nepředstavovali takovou hrozbu jako na začátku jednoduše proto, že polovina jich stavěla kryty proti očekávané střelbě z vesnice a druhá váhala, jestli fakt viděli svého kolegu odletět do nedozírného pekla. Tři takto nejistí se dokonce přiběhli podívat na místo, kde ještě nedávno stál, a koukali přes okraj, netropí-li si z nich snad legraci.
Když se ten nejchytřejší z nich otočil ke středu, aby oznámil zbytku, že se stalo něco fakt divného, stalo se něco ještě divnějšího. Do něj a současně do dvou kolem stojících bastardů vrazil čtvrtý, kterého jsem k tomuto účelu popadl a zahodil hned po dopadu.
Všichni čtyři následovali svého předchůdce, na mě jich zbývalo čtrnáct a konečně jsem zapnul meč, čehož si ostatní nemohli nevšimnout.
Problém, tedy jejich problém, byl v tom, že jakožto správní ekonomičtí otrokáři měli u sebe pouze zbraně vhodné k odchytu budoucích otroků, tedy omračovací blastery a polovina z nich i elektrické tyče. A nic z tohohle vám neposkytne moc velkou výhodu při střetu se světelným mečem.
Jednou z ošklivých, teď pro změnu pro mě ošklivých, vlastností omračovacích paprsků je ta, že po odražení jim zbyde tak málo energie, že se jimi nedá zpětně vyřadit ani děcko. Takže jsem jedním máchnutím přeťal ty dva nešťastníky, co pořád stáli příliš blízko, a pak to byla situace tak trochu patová. Odrážet jsem stíhal spolehlivě všechno, ale pořád jich zbývalo dvanáct, takže pokud se začnu přesouvat ke středu, můžou mě snadno obklíčit a snad i trefit.
Shodou okolností přesně polovina z nich třímala blastery a druhá polovina tyče, přičemž ti první se schovávali ve stanech, za klecemi a za zbytky něčeho, co před pár desítkami let možná bylo domem. Ti druzí si to suverénně namířili přímo proti mně a ani světelný meč je nepřesvědčil o tom, že je to špatný nápad. Skoro to vypadalo, že efekt je přesně opačný.
Rázem jsem byl oblklíčen šesti maníky s bzučícími klacky v rukách, což mělo jednu jedinou výhodu: přestali po mně střílet ti ostatní, kteří se teď rozhodli raději hlídat přístupový můstek, odkud už se jistě každou chvíli začnou hrnout rozběsnění chlupatci.
První výpad na sebe nenechal dlouho čekat a než jsem toho drzouna stihl příslušně ztrestat, zablokoval mou ránu druhý. V tomhle počtu to nebude žádná sranda. Další dva se toho pokoušeli využít, ale to se dalo čekat, takže netrefili víc než vzduch a já víceméně omylem přeťal dalšímu hruď. Naneštěstí pro mě jen mělce, takže se mu jen rozsypalo to papírové brnění, ovšem pokles morálky z něj byl cítit naprosto hmatatelně. Pak to začalo být trochu stereotypní, neboť mi vůbec nedovolili jakékoliv veselejší kousky a stále dotírali. Jakožto uživateli soresu mi to dvakrát nevadilo, ale přeci jen to začalo být trochu otravné.
V momentě, kdy jsem periferně zahlédl první přilétající zelenou střelu od vesnice, jsem se do toho pořádně opřel a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Oním výsledkem byl konkrétně jeden o hlavu kratší otrokář a slušný náběh na rozpůlení druhého, ovšem ten ránu celkem šikovně zastavil. Výboje z blasterů začaly létat z obou stran a já přemýšlel, proč neutíkají. Bylo jich tu sice pořád dost, ale i kdyby z vesnice přišlo jen pět samozvaných ochránců, pravděpodobnost jejího dobytí je dost malá. Obzvláště teď, když jsem si osvědčeným manévrem přitáhl Silou dalšího protivníka přímo do rány. Nakopnutí třetího, který se k mé spokojenosti odebral přes okraj plošiny, zredukovalo množství oponentů s tyčemi na přijatelné tři, o střelcích jsem ztratil přehled, ale nejspíš byli stále v plném počtu.
V tu chvíli mě pohled na můstek, po němž sbíhali čtyři udatní chlupatí válečníci, stál soustředění a meč, který mi jeden z těch tří mizerů prostě vyrazil z ruky. Kovový váleček cinkl o dřevěnou podlahu a já měl co dělat, abych stihl uhnout. Tohle byla vlastně docela vtipná situace, protože podobný kousek se nikomu nepovedl už pěkně dlouho, nicméně nedopřál jsem mu oslavovat ten triumf dlouho a po uhnutí jsem chytil jeho ruce a přehodil ho klasicky přes okraj. To naneštěstí trvalo dost dlouho na to, aby jeden z těch dvou přeživších sebral můj meč, zatímco ten druhý se mě snažil omráčit prskajícím koncem tyče. Začal jsem před ním couvat, ale pro omezenost prostoru se to nezdálo jako výhodné řešení, takže jsem sáhl po Síle a poslal mu výměnou taky trochu elektřiny, která ho jednou ranou spolehlivě omráčila.
Poslední, když to viděl, po mě mrštil tyčí, což jsem kvitoval uhnutím, pozdviženým obočím a teprve pak pochopil, proč tu blbost dělal. Místo ní se totiž ozbrojil mým mečem a já tak měl v podstatě vyhráno.
I kdyby to byl normální světelný meč, v rukou kohokoliv necitlivého v Síle by nepředstavoval větší hrozbu. Ten můj, jehož rukojeť měřila dobrých čtyřicet centimetrů, vyřešil mé problémy prakticky sám. Rozeběhl jsem se proti odvážlivci, kotoulem uhnul prvnímu vodorovnému pokusu o výpad a pak se stačilo dívat, jak překvapený otrokář totálně ztratil rovnováhu, když naučeně kompenzoval setrvačnost něčeho, co ji nemělo. Mně to stačilo k tomu, abych mu kolenem vyrazil dech z plic a zároveň meč z ruky, načež byla ztráta času ho znovu zvedat a zapínat. Dnes již skoro tradičně jsem ho prostě čapl za nohu, roztočil a odhodil o nejbližší strom. Křupnutí, které následovalo, možná signalizovalo, že kromě páteře mizery praskl i onen nebohý stromek.
Rozhlédl jsem se po plošině, kde momentálně zbývali čtyři střelci a i ti patrně nebudou mít dlouhou životnost, protože Wookieeové z můstku už od nich nebyli dál než pár kroků. Střelba z vesnice ustala, asi aby netrefili svoje, a já si málem oddechl. Málem, protože záhy se to navzdory předpokladům tradičně posralo.
Jeden z přibíhajících bojovníků padl zasažen omračovacím výbojem jednoho z obránců, ovšem druhého zasáhlo něco jiného. Otočil jsem se po trajektorii, abych mezi stromy v dálce spatřil další dvě přilétající vznášedla. S plnou posádkou, která navíc na nic nečekala a rovnou začala pálit. Vesnice palbu opětovala, ovšem bez větších úspěchů, protože na tuhle vzdálenost nejsou kuše moc stavěné, a záhy jsem byl na ploše jenom já, jeden Wookiee kryjící se za zbytky stanu a dva Zygerriáni.
Nebýt přilétajících posil, o ty dva bych se s přehledem postaral, ale takhle jsem radši rychle zapadl za místní prázdné vznášedlo a doufal, že to ten poslední bojovník nějak zvládne. Nezvládl, navíc po omráčení spadl z plošiny, takže celý den byl ještě o kousek víc na hovno. Já seděl v zákrytu a snažil se využít těch pár vteřin, co ještě mám, k vymyšlení nějakého geniálního plánu.
S trochou štěstí neviděl nikdo z přilétajících můj světelný meč, takže mě možná podcení a spletou si s obyčejným vesničanem, ale tím moje výhody, navíc dost diskutabilní, zdaleka končily. Dva střelci už vykukovali ze stanů a hledali další cíl, mě, tiché hučení vznášedel se nezadržitelně blížilo, až na mě najednou padl stín.
Žádný metaforický, naprosto reálně pozorovatelný, to jak se jedno ze vznášedel nezdržovalo s manévrováním a přeletělo mě s jasným záměrem přistát prostě uprostřed plošiny a dokončit práci těch lemplů tupých, co dokázali zvorat i takovou banalitu, jako je stavba tábora pro noční nájezd.
Já udělal jedinou věc, která mě v tu chvíli napadla a která nebyla nezbytně chytrá. Vztyčil jsem se, zapnul meč a promáchl jím ve vzduchu nad sebou, doufaje, že minu baterii, jejíž výbuch by patrně spálil nejen mě, ale celý pařez.
Ozvalo se prskání zkratů, řev posádky a motory zhasly. Vozidlo se mi sice nepovedlo přepůlit, ale takhle to vlastně dopadlo ještě lépe, neboť celé pokračovalo setrvačností dál, nicméně neovladatelně. Následoval dopad, skřípání plechů, menší výbuchy a křik, jak se troska sunula dál po dřevě a brala s sebou stany, klece a Zygerriány bez rozdílu. Kdyby přilétalo trochu rychleji, patrně by mělo dost kinetické energie, aby na druhé straně spadlo dolů, ale takhle zastavilo kousek před okrajem a začali z něj vylézat pomlácení, vyklepaní a naštvaní otrokáři.
S mečem v ruce jsem se jim vrhnul naproti, ale při tom počtu snad nikoho moc nepřekvapí, že mě nakonec přeci jen trefil nějaký ten mizera z druhého stroje do zad. Kdyby to bylo jednou, možná bych to ještě rozchodil, ale ran přiletělo víc a já se musel smířit s tím, že ještě přeříznu posledního a padnu do říše snů.
Ještě před samotným pádem jsem slyšel něco v tom smyslu, že ty ztráty za takovýhle úlov stály, a nezbylo mi než doufat, že Jessica nebude moc nadávat, až mě přijde zachránit.
-
Ještě než probuzený skoro tchán začal půlit postele se vydala za vůní skořice a zasněné kroky ji zavedly před vchod skrytý ve stínu tak černém, že v něm skoro nebyl vidět výřez dveří.
Kdyby popisovala cizinci, kde se ocitla, asi by nevěděla jak začít. Je jich málo, ale stále moc na to, aby se o nich většina místních styděla mluvit. Je to místo, kde se scházejí ti, kteří našli – a nebo ztratili – smysl života po svém prvním vstupu.
Chlouppek jí kdysi řekl, že ti, kdo tam chodí, jsou „vyhořelí“. Něco na tom bylo. Nepřítomné, apatické obličeje, ve kterých bylo vidět převalování kouřových obláčků, a skutečnost, že jejich vědomí se odporoučelo mimo tělo.
Muž u vstupu, kávově hnědý Wookiee, se na ni zprvu díval překvapeně a podezřívavě, ale když byl ujištěn, že to není legrace, ochotně ji zavedl do soukromého salónku.
Byla osamocená v menší místnůstce. Uprostřed byla velká káď plná horské vody, vedle které stal stoleček. Naproti dveřím bylo ve stěně vyříznuté okno, kterým se dalo pozorovat noční krajinu. Shodila ze sebe svůj, kvůli vlhkosti vzduchu, příliš přiléhající oděv a nahá zaplula pod hladinu, na které se vznášely fialové okvětní lístky nějaké květiny.
Zavřela oči. Vnímajíc jen sluchem a Silou cítila, jak do místnosti vklouzl Wookiee, připravil ji to, oč si požádala, položil na stolek osušky a zase se tiše vytratil. Připravena byla dýmka, pro kterou se dalo pohodlně natáhnout pravou rukou a což také Jessica udělala. K tomu navíc ještě byl na stolku hrnek s hnědým kalným nápojem, který se s kouřením dýmky kombinoval. Párkrát si lehce potáhla a nechala kouř poválet na jazyku, než jej nechala uniknout ze svých úst a poprvé si usrkla.
Nebyl pro to překlad a ani se o tom, co právě kouřila, mimo Kashyyyk moc nevědělo. Stálo to však za to…
Nevnímala dunění bubnů. S pusou a očima dokořán hleděla někam, kam nikdo jiný nedohlédne a kouř ji vycházel z plic a měnil se nad ní v jedinečné obrazce. Jakoby z dálky cítila, že jí ztěžkla ruka. Až po dlouhém okamžiku se jí podařilo otočit hlavu na původ té abnormality a před očima se jí zhmotnil zrzavý tlouštík zakousnutý v její ruce se zoufalstvím v očích.
***
Utíkal jsem, co mi nohy stačily, možná rychleji. Taťka říkal, ať přivedu posily, tak jsem se musel snažit, jinak bude zle. Když budu hodně moc rychlý, možná mě pak opravdu vezme s sebou a bude to žůžo dobrodrůžo.
Probudit dědu nebyl problém, protože nespal. Pochodoval po pokoji sem tam a v ruce měl pořád mačetu a asi se zlobil. Tak jsem mu řekl o Zygerriánech a o tom, že jim šel táta nakopat zadek a ať se jde klidně podívat, že nekecám.
Když nazlobeně vyběhl, zamyslel jsem se, jestli mi náhodou mamka neříkala, že před dědou je táta jenom kamarád nebo tak něco, ale stejně už bylo pozdě. Teď bylo důležitější jít sehnat tu zlou ženskou, což se mi tedy vůbec nechtělo, ale jednou jsem to měl za úkol a nikdo jiný to dělat nebude.
Jenže u lodi nebyla, v lodi taky ne a na mě začal přicházet hlad. Začal jsem se ptát všech, co jsem potkal, ale lidskou samici s hořící hlavou prý nikdo neviděl. Teprve hospodský Karboorra mi řekl, že jednu takovou viděl zajít do toho domu, co mi mamka zakazovala se na něj ptát, ale kam jsem ani moc neměl chuť chodit, protože to kolem tak divně smrdělo. Jenže teď tam budu muset.
U dveří mě samozřejmě vyhodili, i když jsem se vrátil a zeptal se, jestli by jí jenom něco nevyřídili. Prý tam nemám co dělat a ať jdu pryč, to se dalo čekat. A hlídač neodešel, ani když se ozval poplach, takže jsem se tam prostě klasicky proplížil okolo domu a začal šplhat a koukat do oken.
V prvním okně byli jen dva Wookiové, co poslouchali divnou muziku, v rukách měli hořící dýmky a čuměli do zdi, ale to druhé bylo správné.
Skočil jsem dovnitř a snažil se vzbudit tu rusovlásku, jenže ona byla nějak divně mimo. Myslel jsem si, že se jen pořád zlobí a ignoruje mě, ale nezabralo ani škemrání, kterým jsem občas dostal i dědu. Nedalo se nic dělat, musel jsem to vyřešit po svém.
Chutnala jako kuře.
Instinktivně se ho pokusila několikrát bezvýsledně setřást, a až pak ji ve zlomku vteřiny napadlo promluvit, což se projevilo s notným zpožděním.
„Champie má problémy,“ pronesla prorocky a foukla prckovi do obličeje obláček kouře. Stisk povolil a spadl nemotorně na zadek. „Nabančila mu mamka, nebo někdo jiný?“ Zeptala se, ačkoliv jí bylo jasné kdo.
Zase jsem se postavil a musím říct, že měla vlastně docela hezký hlas. Horší bylo, že jsem jí vůbec nerozuměl, protože mluvila tím divným lidským jazykem, co občas zazněl z dědových holofilmů. Tohle asi bude ještě veselé.
[„Táta mlátí otrokáře,“] řekl jsem jí obratem a dělal jsem, jako že jí rozumím. Což bylo hloupé, ale je mi šest. [„Ale brzo možná začnou mlátit oni jeho, tak mě poslal pro pomoc.“]
Bez čekání jsem se začal soukat zpátky do okna, protože dveřmi je to strašně nudné, a doufal jsem, že půjde za mnou.
Pomalu se zvedla a pevně se držela, aby kvůli točící se hlavě neupadla. Natáhla se po osušce, zamotala do ní své nahé tělo a naposledy si potáhla z dýmky „Spěchej s rozvahou“, nebo tak nějak to znělo. Rychle na sebe naházela svršky, a jako nudná dospělá odešla dveřmi. Venku už netrpělivě poskakovala zrzavá opička.
„Mám pro tebe strašně důležitý úkol,“ dřepla si k němu a chytla ho za ramena, aby se jí díval do očí. „Doběhni do naší lodě a v tom jediném pokoji, který voní po jahodách, najdeš batoh ležící na posteli. Vysypej z něj vše, krom tohodle,“ ukázala na svůj světelný meč a pokračovala. „Někde jsem tam viděla viset pás s granáty, narvi ho do batohu a upaluj za mnou. Budu čekat někde poblíž táty. Jasný?“ Nebylo to asi to nejlepší, co mohla plodit za pochodu, ale zkouřená se na víc momentálně nezmohla. Muselo to stačit.
Trvalo jí to strašně dlouho, a i když nakonec přišla, připadala mi tak trochu mimo. Co asi v tom domě dělají, hm? Začala zas něco povídat a mně zas bylo blbé se ptát, tak jsem na ni koukal, to mi jde.
Pořád jsem nerozuměl ani slovo, ale naštěstí u toho i mávala rukama a ukazovala nejen směr, ale i nějakou srandovní tyčku, kterou asi potřebuje. Hlavně že už mě nechce sníst jako po příletu.
Zasalutoval jsem, jak jsem to viděl dělat lidi v tom dědově filmu, co mi zakázal na něj koukat taky, a upaloval jsem do lodi, kam mě poslala, protože jsem měl nové poslání. Do lodi jsem vběhl jako blesk, to mi taky jde, a začal hledat cokoliv, co by tu tyčku aspoň trochu připomínalo. Dva pokojíky byly úplně prázdné, v třetím byl na posteli aspoň pytel. Nejdřív jsem chtěl běžet dál, ale radši jsem to zkusil, naštěstí úspěšně. Váleček tam byl. V jednom tom filmu jsem viděl i pány v podobných županech, jako měl táta, jak jim z podobných válečů lezou barevné meče. Že by to bylo něco podobného?
Na hledání čudlíku, jak se to pouští, jsem ale neměl čas, musel jsem běžet za ní, protože asi potřebovala ještě jeden. Jo, tohle bude jízda.
Viděla sice v poněkud zářivějších barvách a to náměstíčko předtím tyrkysové taky nebylo, ale problém s tím moc velký neměla. Doběhla k nejbližšímu liánovému výtahu a sáhla do skromného kamrlíku po speciálních návlecích, se kterými se učí malí Wookiové lézt, když ještě nemají plně vyvinuté drápy. Jak již bylo řečeno, dětská velikost Jess dovolila najít takové, které jí s přimhouření oka padly jako ušité přímo na ni a v hlavě si připomněla doby, kdy s nimi lezla naposledy. Chlastat a bruslit se prý nezapomíná, říká Champie a většinou pravdivost svého tvrzení dokládá exnutím broučího koktejlu s vodkou a následným plazením po podlaze.
Návleky byly vlastně rukavice s výztužemi, aby nebyla příliš zatěžována zápěstí, a kovovými drápy na konečcích prstů. Na nohy je měli také, ale ty byly větší, a tak si je mohla natáhnout přes své boty. Ještě sepnout vlasy a může se dát do toho.
S výskokem se přitiskla ke kmenu tisíciletého stromu a po pár nejistých a oťukávacích přitáhnutích nasadila neuvěřitelné tempo. Ani šplhat se nezapomíná.
Byla takových dvacet, dvacet pět metrů nad takovým náměstíčkem, které se hemžilo otrokáři, a sledovala ne moc romantickou scenérii. Byla tam dvě zaparkovaná vznášedla. Pouze tři klece byly vyložené a tísnilo se v nich hned několik Wookiů. Domobrana svůj boj prohrála, a tak se přesunuli sem, ať to mají blíž ke všem obydlím a jejich pokladům. Ti obránci, kteří nebyli v sítích, se dali už před několika minutami na ústup zachránit své rodiny. Otrokáři systematicky čistili domy nejblíže plošině a pokračovali pomalu hlouběji do města.
[„Mám to,“] ozvalo se nad ní, kam se skrček dostal nejspíš levitací, a do rukou jí byl vložen světelný meč. Bez batohu a granátů. Polkla nadávku a vrátila se pohledem dolů. Uprostřed plošiny sedělo zády k sobě pět chlupáčků s pouty a šokovými obojky. Okolo nich byli rozmístění Zygerriané s nabitými zbraněmi. Úlovek byl tak velký, že se jim už do klecí nevešel.
[„Hele, děda s taťkou!“] výskl hrdě malej a její pohled sklouzl na menší klec, ve které právě zmíněný děda rdousí zmíněného papá. Champie měl šoková pouta a obojek a další hračky, které se používali na spoutávání uživatelů Síly
„Tak jo,“ začala s tím, že se mu současně proškrábala Silou do hlavy, protože měla neodbytný pocit, že po tatínkovi zdědil nejen chuť k jídlu. „Máš ten nejdůležitější úkol, Simbo. Slezeš dolů – ne hned! – a nepozorovaně se proplížíš k taťkovi a dědovi a prostrčíš jim tam ten světelný meč. Je ti to jasný?“
Když ženská nebyla tam, kde mě opustila, musel jsem si ji holt najít ještě jednou.
To se mi povedlo o deset minut později a vlastně to nebylo vůbec těžké, protože byla na kmeni jednoho stromu, co rostl skrz vesnici dál nahoru. Už jsem se chtěl zeptat, co tam dělá, když jsem viděl díru v podlaze a klece kolem ní. To mě nepřekvapilo, spíš mě překvapilo to, že byli tak drzí, že vedle zaparkovali dvě vznášedla a asi chtěli naše odvážet přímo odsud. Ten nápad s poplachem najednou nevypadal až tak dobře.
Předal jsem jí tyčku, z čehož měla mnohem menší radost, než jsem doufal, a pak začala něco strašně dlouze povídat. Kupodivu jsem v tom všem zaslechl svoje jméno, což mě trochu zaskočilo, ale jestli je to jen z půlky taková čarodějnice, na jakou vypadá, tak určitě ví všechno.
Kýval jsem do rytmu její řeči, abych vypadal chytře, a asi mi to moc nešlo, protože se na mě koukala pořád víc a víc jako na trotla. To mi úplně nejvíc jde.
Výkřik někoho dole ji přerušil v nádechu a jejich pohled padl na ženu, které brali vlastní dítě. Byl to smutný pohled.
„Rozumíš mi vůbec?“ vrátila se pozornosti k zrzavé kouli a z jeho postoje začínala mít chuť ho praštit, což začínalo být i vidět. Nejen, že nevzal granáty, které by jim to všechno nejspíš pekelně usnadnily, on se navíc pořád tváří tak…!
Kýval jsem dál, ale teď už mi to bylo fakt blbé. Navíc se tam dole začaly dít pořád ošklivější a ošklivější věci a já už se těšil, jak jim všem nakope zadek a bude tu zas klid.
[Jestli zjistim, žes kecal, oholim ti hlavu a zadek!] Zaznělo mu v hlavě shyriiwookem a její úšklebek, ve kterém nebylo ani za mák nic směšného, by jí záviděl i Fredy Krueger. Vzala si do packy náhradní světelný meč a poštelovala mu emitor čepele, kterou razantním způsobem zkrátila, aby se s ním Simba náhodou při manipulaci nerozkrájel, a pak mu jej podala.
„Ještě jednou… nepozorovaně slezeš dolů a jak začnu dělat rozruch, doplazíš se k taťuldovi, vykrojíš mříže a osvobodíš ho, ano?“ Cítila, jak se jí zrychloval tep, a začala se potit. Byl nejvyšší čas využít účinků všech intoxikačních látek, které jí kolovaly v krvi.
Uprostřed jednoho kývnutí jsem se zarazil.
Co?
Co to povídala? S kým to táta u všech chlupatých lítá? Stál jsem tam jako zkamenělý, zbytek jejího projevu opět v lidštině jsem nevnímal a snažil se couváním dostat z jejího dosahu. Hlavně nenápadně, heh.
Pohár přetekl, a tak mu meč opět vzala, aktivovala a vzduch naplnil pach škvařených chlupů. Lekl se, chtěl spadnout, ale Sila jej přitiskla ke kmeni.
[Tak poslouchej, Malej. Konec legrácek. Odneseš to taťkovi, dostaneš ho tím z klece, a jestli se ti během toho něco stane…] nebylo třeba to dopovědět. Strčila mu, teď už opravdu hrubě, pod packy meč a začala šplhat výš. Bude se potřebovat rozeběhnout.
Nemusela říkat dvakrát, upaloval jsem, jako kdyby na mě chtěli vzít šampón, a po chvilce šplhání po střeše pekárny byl na úrovni přízemí. Jak se ale dostat ke kleci, která je tak nešikovně postavená, že se k ní vůbec nedá přijít?
Vlezl jsem do domu, málem se tam srazil s otrokářem, co odnášel nějaké pytle, a pak jím proběhl dál. Když oběhnu kolečko, možná se dostanu ke vznášedlům z druhé strany a tam mě bude hůř vidět. Konečně mi tak k něčemu bude, že jsem mrňavý.
Povedlo se mi to, prošel jsem skrz krámek a další obytný dům, odkud už všichni někam zmizeli, a venku se začal plížit k vznášedlu. Šlo to těžko, pořád jich po náměstí pochodovalo docela dost, ale většina jich měla plné ruce chlupů, zlouni jedni zlí.
Ale já to nakonec dokázal, doplazil jsem se až ke vznášedlu, a dokonce se mi povedlo vyškrábat na jeho palubu, kde jsem měl klec s tátou a dědou přímo před sebou. Vypadali docela nabručeně, seděli k sobě zády tak daleko, jak jen to malá klec dovolovala, ale táta koukal mým směrem a asi mě tak nějak čekal.
[„Dobrá práce, teď se běž někam schovat a zůstaň tam,“] zamručel tiše a natáhl ruku, jako by věděl i to, že mu něco nesu. Podal jsem mu tedy váleček a ještě chvíli na něj a na dědu koukal.
[„Zůstaň tam,“] zopakoval rozkaz, jako bych snad byl malý kluk, a pak udělal fakt hustý trik. Zavřel oči a ruce, co měl předtím spoutané, prostě roztáhl a pouta byla na kusy. Když se podobně zbavil i obojku, začal koukat někam do oblak a vůbec si mě nevšímal. Tak jsem šel, když mě teda už nepotřebuje, ale rozhodně jsem chtěl najít místo s pěkným výhledem.
Z výšky jich viděla osm. Dva stáli blízko Champieho klece, jeden nakláda uloupené cenností a zbytek byl různě rozeset v centru tyrkysového náměstíčka okolo zajatců. Dodala nohám potřebnou energii a s rozběhem se odrazila.
Ozval se ohlušující výkřik kököööt, který v srdcích těch, kteří ho slyšeli, vyvolal strach a zděšení a hlavně otrokářů se zdvihly za doprovodu výstřelů. Viděli ji jen jako šmouhu, která se řítí k zemi. Dopadla na jednoho z nich a po dopadu se okolím prohnala Silová vlna, která srazila k zemi čtyři nejbližší a spoutaní chlupáčci se změnily v chlupatý gordický uzel. Smolaři, kterého si vybrala jako doskočiště, prokazatelně zlámala většinu kostí v těle. Z kotoulu se vrhla ozbrojena pouze šplhacími rukavicemi na ležícího Zygerriana, kterému dvěma švihy rozdrásala hrdlo. Druhý ležák se dokázal rychle vzpamatovat a taseným blasterem po ní několikrát z bezprostřední blízkosti vystřelil. Piruetou se vyhnula a s výskokem mu zašlápla ohryzek.
Ostatní se tou dobou už dokázali buď sebrat, nebo vzpamatovat, a začali pálit. Bleskově jí v ruce zableskla růžová čepel jejího meče a nevnímajíc únavu ani bolest se rozeběhla proti dalším dvěma udržujíc si stále co nejmenší profil. Během jejich nepřestávající palby se jí podařilo vykrýt nebo vyhnout všem střelám, a když byla dostatečně blízko, po vzoru svého chlupáčka si jednoho z nich přitáhla a přešla do skluzu. Čepelí, výhružně vztyčenou, proletěl po hlavě a ona se sklouznutím dostala před zbývajícího křiváka a rukou mu poslala Silový pozdrav razancí splašené lokomotivy. Proletěl se.
Vyskočila zpět na nohy a zhodnotila situaci. Nikdo z otrokářů nejevil známky nebezpečí. Jen Champie k ní běžel a něco volal. Usmála se. Dolehla na ní únava z fyzického vysílení a odeznění účinků adrenalinu. Padla na záda a začala se nezřízeně smát.
Málem jsem nestihl ani proplížit se zpátky k pekárně, když se ozval ten hrozný řev.
Vůbec jsem se samozřejmě nelekl, protože na mě poslední dobou řval kde kdo. Zlosynové se ale lekli fakt řácky a já se tak mohl dostat do úkrytu o hodně rychleji. Vylezl jsem na střechu pekárny, schoval se za komín, jak to často dělají hrdinové v pověstech, a odtamtud bylo všecko krásně vidět. Čarodějnice přiletěla odněkud shora a začala ze Zygerriánů dělat paštiku, ale já chtěl v akci vidět spíš tátu, který se k ní přidal až později. Musel totiž nejdřív tím půjčeným mečem vykrojit díru do klece, prolézt tou dírou a taky se vymanit z dědova sevření, když ho nechtěl pustit ven. Naštěstí se mu to povedlo, a zatímco člověčice krájela hned několik otrokářů blízko u sebe, on jen tak mávnul na jednoho hodně daleko, který se hned zvedl do vzduchu a sletěl dírou v podlaze. To bych chtěl umět.
Meč v jeho ruce byl ale fakt srandovně krátký, i když s ním nějakou chvilku něco prováděl, a asi ho to trochu štvalo, protože místo aby k dalšímu na okraji vesnice doběhl, radši po něm tu zbraň hodil. Cestou zpátky se sice vypnula, ale on ji asi myšlenkou ve vzduchu zase opravil, a tou dobou už na plácku nestál nikdo z těch ošklivých.
Jenže jemu to nestačilo, je to fakt borec, a jedním skokem se přenesl na kapotu jednoho ze vznášedel, kde sebral meč svůj. Když pak vyskočil zase ven, vznášedlo parádně vybouchlo. To jsem zvědav, kdo to bude uklízet.
Tou dobou už nestála ani rudovlasá čarodějka, která se začala smát jako trhlá a padla na zem. Táta to chtěl asi nejdřív jen tak odmávnout, ale pak si musel něčeho všimnout, protože k ní bleskem doběhl a začal jí ohledávat bok.
Klečel u ní zády ke mně, takže jsem toho moc neviděl, ale zato jsem nejen slyšel vrznout dveře pekárny dole, ale viděl jsem z nich i vycházet jednoho zloducha, co mu na ta záda mířil. Skočil jsem na něj, nebo teda spíš spadl, a po tátově vzoru se s ním začal prát. Ještě na zemi jsem ho kopl do hlavy, ale začal se zvedat, takže další rány dopadaly spíš na kolena a hodně i do holeně. Ohnal se po mně pažbou pušky, jenže to nevěděl, že i já mám zbraň. A lepší! Přesně jako s tou bednou na přistávací plošině, i tady jsem proti němu bleskově natáhl ruce, zavřel oči a soustředil se na to, jak ho fakt hodně moc nemám rád.
Když jsem oči zas otevřel, hlaveň pušky byla ta tam, Zygerrián byl dost ošklivě natlačený na zeď a jeho ruce, klouby i krk byly protočené do škaredých úhlů. Fíha, takhle to na spolužáky nikdy nefungovalo.
Pořád to ale nebyl mizera poslední, po pár vteřinách, co jsem šel blíž k zaměstnanému tátovi, se z jedněch dveří vyřítili dva sousedi a každý měl v prackách půlku toho už úplně posledního.
Táta si mě ale vůbec nevšímal, stejně tak děda, stejně tak nikdo z vesničanů, co se právě s pomocí ostatních zbavovali pout a probouzeli omráčené. Tak jsem se připletl blíž k těm dvěma a povedlo se mi zaslechnout, co to volá do vysílačky.
[„Sagwen?“] volal někoho, asi už poněkolikáté, a uhnul, když se k člověčici sehnula naše zdravotní sestra. Strašná potvora, mimochodem, co vždycky říkala, že to nebude bolet, a lhala. [„Výborně,“] pokračoval po chvilce, ale neslyšel jsem, co mu ten na druhé straně odpovídá.
[„Omlouvám se, ale knížky budou muset počkat,“] sypal ze sebe rychle a asi ho to vážně dost mrzelo, [„Jessica je zraněná a asi budeme muset domů, posílám ti souřadnice, čím dřív tu budeš, tím líp.“]
Zdravotnice prováděla nějaké čáry a žena pod jejími tlapkami vydala nějaký ten zvuk, takže mrtvá asi ještě nebude, ale stejně kolem začalo být na můj vkus trochu dusno. Blížil se totiž děda. Za ním zas běžela mamka, která se vyloupla odkudsi z domů, ale stejně to zavánělo další bitkou, protože děda měl zas svou mačetu.
[„Odneste ji do lodi,“] prohodil táta tiše směrem k zdravotnici a nervózně poklepával drápky o meč u pasu, ale mě si dál nevšímal. Takže jsem to pochopil tak, že následné rodinné porady se mám účastnit taky. Nakonec z toho ale žádná porada moc nebyla.
-
Vida, jak příznivý obrat tu situace během posledních pár minut nabrala, rozhlédl jsem se po náměstí a byl rád, že jsem nakonec neletěl sám. To bych teď patrně mířil někam do Vnějšího okraje v kleci, sice s rodinou, ale taky v klepetech, ze kterých sice není problém se dostat, ale útěk už je trochu složitější.
Teď to vypadalo celkem pohodově.
Otrokáři byli na hlavu poraženi, vesnice zachráněna jen s mírnými ztrátami, Sagwen je na cestě a Jessica se začala odnášení do lodi sice marně, ale aktivně bránit, takže bude taky v pořádku. Vesničané pomáhali zmateným sousedům, kteří ještě před chvílí spali pod vlivem omračovacích zbraní, vrak vznášedla s rušičkou pomalu a bezpečně dohoříval na impregnované podlážce a z dálky se sem pomalu vraceli střelbou vyplašení ptáci. Nebýt toho, že se na mě právě řítil chlupatý tank, byla by to idyla hodná zaznamenání malbou.
Vysloveně instinktivně jsem napřáhl ruce před sebe a zatlačil na Sílu jen chvíli před tím, než se nazlobený skoro tchán stihl dostat dost blízko k výpadu. Následkem toho zůstal stát, jako by se proti němu postavila neviditelná stěna, a to ho zjevně dopálilo ještě víc. Bručel, prskal a z očí mu létaly jiskry, ale nebyl bych to já, abych nezkusil zahájit aspoň nějakou tu trapnou konverzaci.
[„Klid, dědo,“] začal jsem dost pitomě a osloveného to pochopitelně moc nepotěšilo, [„položte tu mačetu a všechno bude zase dobré.“] Vykání byla možná dobrá volba, ale přes to vrčení, jak se snažil vymanit ze sevření, to asi ani neslyšel. Slyšelo to nicméně dost kolem stojících vesničanů, kteří náhle, pokud mohli, všeho nechali a šli se dívat. Vzhledem k tomu, že tu pravděpodobně o Síle nikdy neslyšeli, to totiž bylo mnohem zajímavější než úklid po otrokářích, který je tu prakticky každodenní záležitostí.
[„Otče, zadrž,“] zvolala teskně Erris, jež se k rozhněvanému blížila závratnou rychlostí zezadu, a já cítil, jak se mi za nohou kryje něco malého a nepochybně zlatavého. Nerad to říkám, ale v Chrámu měli s tím odříznutím od rodin asi fakt pravdu.
[„On za nic nemůže,“] pokračovala, načež zvuky vyluzované dědou náčelníkem lehce zesílily, ovšem pohled teď nemířil na mě, kam mu v tom trochu bránila Síla, ale nevěřícně dozadu na svou vyvedenou dcerušku.
[„Jasně že může,“] vmísil jsem se do toho zodpovědně jako správný ochránce utlačovaných a slabých, čímž se ze mě okamžitě stal někdo, kdo by přesně nějakého toho ochránce potřeboval. [„Ale strašně ho to mrzí a rád by to nějak odčinil.“]
To konečně zabralo. Supění ustalo, i když plameny v očích zůstaly, a jasně jsem cítil, jak nápor na bariéru zeslábl. Za to jsem byl dost rád, protože udržovat ji mě stálo dost úsilí, nicméně jiná možnost doteď nebyla. Nerad bych si zopakoval to, jak se mě v kleci snažil uškrtit. Náčelník se na mě zahleděl svým ukrutným pohledem číslo dva a po chvíli přemýšlení vyslovil to, co jsem jako zviřátko vychované lidmi vůbec nemohl čekat.
[„Souboj.“] Výborně, umí mluvit, hned to půjde rychleji, přemýšlel jsem skoro nahlas, než mi došlo, co to po mně vlastně chce.
[„Cože?“] podivil jsem se a doplnil to mým oblíbeným kukučem, [„žádná svatba a tak?“] Tu jsem upřímně, jakožto civilizací naprosto zhýčkaný Wookiee, čekal víc, nicméně přiznávám, že to pro mě bylo překvapení docela vítané.
[„Souboj,“] zopakoval děda, tentokrát s razantním dupnutím, a na náměstí se začal tvořit kruh. Zjevně jsou tu na to zvyklí, tohle bude asi fakt zábavná vesnice. Diváci nás obstoupili po takřka dokonalé kružnici a náčelník začal chodit sem a tam. Já jen stál a snažil se vypadat jako šmucka, co ho nedokáže v případě potřeby usmažit Silou. Ovšem on v tom byl háček, jak se ukázalo, když jsem hrábnul po meči a on tu svou mačetu na sekání stromů vztekle zarazil do dřevěné podlahy.
[„Žádné meče, žádná magie, žádné drápy,“] vytkl ten dvakrát větší a třikrát těžší hrubián a každý z bodů doplnil vytažením dalšího drápu, [„kdo první umře, prohrál.“] To bylo trochu drsné, ale ještě jsem nestačil ani vstřebat šok z toho, že se budu muset prát jako opice holýma rukama. Ten navíc ještě doplnilo to, že se děda navzdory svojí hmotnosti rozeběhl s neskutečnou mrštností a skočil po mně.
Uhnul jsem a jeho mocná tlapa tedy neškodně zasáhla zem, ale tak jako tak to tu začínalo vypadat příliš drsně na to, abych tu chtěl nechat dospět svoje jediné dítě. Snad jediné, ono těch Dnů života bylo víc, víme.
Z úvah mě vytrhla facka skoro medvědí, která mi nejspíš zlámala lícní kosti a jako bonus mě poslala vzduchem o kus dál, kde se kruh čumilů pohodlně rozestoupil, abych jim snad svým dopadem neublížil. Zvedl jsem se, vyplivl zub, shodou okolností ze stejného místa, odkud mi ho před dvěma měsíci vykopla ta modrá čůza, a konečně se připravil do střehu.
Každý, kdo mě zná, mě zná jako (mimo jiné) neohroženého bojovníka s mečem a zejména jako fackovacího panáka bez meče. Nikdy jsem neměl moc důvod zkoušet s tím něco dělat, protože čepel meče je prostě oproti holým tlapám dost nadřazená, ale i kdybych měl za sebou výcvik v bojovém umění Echani, teď by mi to patrně nebylo nic platné.
Náčelník byl rázem zpátky u mě a projevoval velkou snahu udělat si ze mě boxovací pytel. Blokovat ty údery nemělo moc cenu, protože by mi nejspíš zlomil hnáty, tak jsem spíš uskakoval a krčil se. To ale samozřejmě nejde dělat dlouho, takže rána letící mi na nos ho jednou prostě zasáhnout musela.
Než se motýlci a další zatracená havěť stihla rozptýlit, přiletěla ještě noha z otočky a podlaha ještě nikdy nevypadala tak lákavě.
Bleskové odvalení stranou zachránilo moji hlavu před jeho loktem, za nímž následovaly tři metráky živé váhy. Děda se díky tomu dostal na mou úroveň, ovšem zpátky na nohou byl stejně rychle jako já a rázem mi do hlavy pěstmo vracel všechny vytřepané hvězdičky.
Po dalších třech ranách, kdy jsem nestačil uhnout, přišel naprosto zásadní zvrat, kdy se stalo něco naprosto nečekaného – pro změnu jsem jednou praštil taky já jeho. Tento triumf však neměl prakticky žádný efekt, děda se sice zaklonil, ale to asi spíš překvapením, čeho že drzého jsem se to jako dopustil. Pak se vše vrátilo do starých kolejí a já byl na zemi ani nevím jak rychle.
Náčelník šel na zem taky, ale dobrovolně, a to sice aby mi tam trochu přivřel přísun kyslíku. Choval jsem podezření, že si kompenzuje nedokončené škrcení z klece, ale neměl jsem s kým se o tento poznatek podělit.
Prvních pár vteřin, co jsem měl kolem krku jeho mocné pracky, jsem se snažil jich zbavit, samozřejmě naprosto marně. Pak mě naštěstí navzdory přidušení napadlo lepší řešení.
Moje ruka se k jeho krku došátrala v podstatě po hmatu, protože na zrak se momentálně moc spoléhat nedalo, a spustila tam radikální protiopatření. Žádné odvetné škrcení, to by nemělo cenu a hlavně bych už na něj asi neměl sílu, ale něco mnohem změkčilejšího, méně očekávatelného a hlavně mnohem účinnějšího.
Prostě jsem tam nahmatal ty správné nervy, nacvičeným grifem je příhodně stiskl a výsledek v podobě tří metráků omráčené váhy na sebe nenechal dlouho čekat. Nepopírám, že bylo potřeba trochu sáhnout po Síle, ale to tu nikdo nemusí vědět, žeano.
Důležité bylo, že jsem byl sice zavalen, ale opět mi šlo dýchat, navíc obecenstvo se projevilo duchaplněji, než bych do nich řekl, a brzy mě vyprostilo. Někteří se mi dokonce omlouvali, jiní opožděně děkovali za záchranu, zbytek netušil, co dělat, a radši táhl náčelníka někam stranou.
[„Hustý,“] slyšel jsem pak povědomý mladý hlásek někde na úrovni svých kolen, [„to mě naučíš taky, že jo?“] Po dotazu následoval nezaměnitelný zvuk výchovné facky, která přiletěla na jeho nevinnou chlupatou tvář ze směru, kde stála jeho matka. Tvářila se dost rozpačitě, ale pohled na mě musel být po tom všem mnohem větší podívaná.
[„Tak abych snad šel,“] začal jsem a ohmatem jsem zjišťoval, odkud všude mi teče krev. Nebylo to tak strašné, ale nebýt chlupů, následujících pár dnů bych asi dost změnil barvu do modra.
[„Nemůžeš tu zůstat?“] vzala si slovo jeho matka a na dotaz, který byl samozřejmě těžce nefér, existovala jen jedna odpověď.
[„Mám povinnosti jinde. Ale jak už jsem říkal u tebe doma, můžu tě vzít s sebou, a kluka taky. Jak se vlastně jmenuješ?“] otočil jsem se na něj s výrazem někoho, kdo si právě uvědomil další těžké selhání v počátečních stádiích výchovy.
[„Simbacca,“] píplo stvoření, [„znamená to král lesa.“] No jasně, jak jinak.
[„Jo. Můžete se mnou letět oba, loď je velká dost a na té skoro své planetě můžu klidně koupit dům nebo něco takového,“] začal jsem plánovat. Zejména Erris tím mohla být dost překvapená, přeci jen mě poprvé potkala jako nemajetného poutníka a najednou je ze mě někdo, kdo běžně kupuje planety a domy pro své doteď netušené děti a jejich matky. Možná to na mě nevrhalo nejlepší světlo, ale čert to vezmi, dělám to poprvé.
[„To nejde,“] začala negativisticky vrtět hlavou, bezpochyby následek výchovy despotickým otcem. Kdybychom se měli možnost poznat víc, pochopila by, že se mnou jde úplně všechno. [„Já mám zas povinnosti tady, tátu by to zabilo,“] dodala nakonec a já odolal pokušení zeptat se, jestli to jako vadí.
[„Mamí, prosím,“] začal Simbacca skoro fňukat a já váhal, jestli být pohoršen, jak je vyměklý, nebo potěšen, jak šikovně toho zvládá využívat.
[„Nemůžu tě tátovi jen tak hodit na krk,“] začala argumentovat, což nikdo z nás nedospělých dvou moc nechápal, [„a co bych řekla dědovi, že jsi zmizel?“]
[„To je super nápad,“] přitakal mrňous, nikoliv však ironicky. Do toho bude ještě muset dorůst.
[„Já ho zvládnu, už teď je tam z toho v podstatě školka,“] snažil jsem se ji ujistit, ale klasicky jsem přehlédl, že pravá podstata problému je někde jinde. Někde, kde jsem ji jako v podstatě asociál moc nemohl čekat.
[„A je ti jasné, že nás pak už možná nikdy neuvidíš?“] zeptala se ho Erris skoro v slzách, což jsem moc nechápal. Teprve po chvilce mi došlo, že mě vlastně přemlouvala, ať ho vezmu do Chrámu, kde by tyhle obavy byly na místě, a že jsem neměl dost času vysvětlit svůj lepší plán.
[„Tak černě bych to neviděl, můžete si psát a sem tam možná i zaletět na návštěvu,“] vyhrkl jsem dřív, než Simbaca stihne říct nějakou dobře míněnou blbost, a v duchu jsem přemýšlel, co s sebou příště vzít za sedativa pro dědu, protože častý kontakt s ním by asi nesvědčil mým kostem.
Toto zjištění očividně dost pomohlo v rozhodování, a to oběma. Chvíli bylo ticho, jen jsme na sebe tak nějak střídavě koukali, a pak to konečně povolilo.
[„Tak dobře,“] svolila, tentokrát už s opravdovými slzami v očích, takže jsem záhy odhalil další věc, na kterou mě výcvik v Chrámu nepřipravil.
[„Bude se mít skvěle,“] spustil jsem, aby snad náhodou nezačal brečet i on, [„naučí se zacházet se Silou, nikdo se ho nebude bát, dostane najíst,“] myšlenky na Lempixův špenát jsem úspěšně zahnal, aniž bych se otřásl, [„a pořád budete v kontaktu.“] Co by za to dala většina bytostí v galaxii, jejichž život je teď díky válce mnohem víc v hajzlu.
Erris se zvedla z pokleku a už vypadala mnohem vyrovnaněji. Využil jsem příležitosti a vylovil z kapsy komlink, který už teď beztak nebudu potřebovat.
[„Tohle si vezmi, ukážu ti, jak to předělat, aby to fungovalo až k nám,“] řekl jsem, přiblížil se a podal jí ono zařízení. Teď se s ním dá kontaktovat necelá půlka téhle planety, ale po lehkém přemostění nebude problém napojit se na naši supertajnou síť.
Ono přiblížení mělo nicméně za následek celkem očekávatelné narušení mého osobního prostoru, což mě pochopitelně trochu rozladilo. Jasně jsem z ní cítil, že se jí pořád líbím a kdesi cosi, ale jak z toho ven, když ona u mě vyvolávala jen pocity, které jsem dosud neznal? Vyřešil jsem to poměrně klasicky tím, že jsem uhnul pohledem a začal komandovat nového studenta naší malé akademie.
[„A ty si běž sbalit věci, já tu počkám,“] otočil jsem se na synka, který radostně poskočil a už už se připravoval k vyběhnutí zpátky domů. V tom mu nicméně zabránil fakt leviatanský řev, který se odtamtud právě začal rozléhat a který jasně signalizoval, že děda už je vzhůru a nemá radost.
[„Víš co? Zapomeň na to, odlítáme,“] mrkli jsme na sebe, on souhlasně kývl a než se do země přede mnou zabodlo první kopí, stihl jsem toho ještě docela dost.
[„Neztrať to, ozvu se z bezpečné vzdálenosti,“] zavelel jsem a pak udělal něco, co by do mě asi nikdy nikdo neřekl, zejména pak Jessica: regulérně ji políbil. Možná trochu školácky zbrkle, ale přes svůj pokročilý věk jsem to fakt dělal za střízliva poprvé a hlavně na mě letělo nebezpečně moc nebezpečných věcí, takže se to snad dá pochopit, ne?
Z domu na náměstí vyběhlo za náčelníkem ještě několik jeho poskoků, všichni ozbrojení a všichni odhodlaní udělat si ze mě koberec, že jsem tak strašlivě zostudil jejich velkého šéfa. Já čapl Simbaccu za ruku, hodil si ho na záda a vzal to sprintem k přístavišti. Tentokrát už na metodu živého dětského štítu spoléhat nebudu. Když se na obzoru objevila klidně parkující loď, začaly mi do zad kromě oštěpů a kamenů létat také střely z lehčích kuší.
[„Jess!“] zařval jsem, co mi unavené plíce někoho kvalitně zmláceného dovolily, a schytal to nahnilým ovocem do týla, [„fofrem startuj, už je to tu zase!“]
-
Sedela som v knižnici, snažiac sa potlačit nepríjemnú predtuchu, a zapísať si čo najviac informácii o histórii tejto planéty a jej obyvateľov. Knižnica bola zložená z niekoľkých obrovských kruhových miestností rozmiestených po kmeni prastarého stromu, rôzne poprepájaných lanovými mostíkmi, či schodmi. Drevenné police ukrývali všeličo, od zvitkov, drevených tabúľ s rezbami a papierových kníh, z ktorých rašili miestami drobné zelené hríbiky, po starší model databanky. Vôňa dreva a starobylých vedomostí ma obklopila a ja som uplne zabudla na všetky starosti. Vrhla som sa k databanke, pripojila môj debilníček a s vervou browsovala po všetkom čo ma zaujalo. A že tam toho bolo! Slečna Joyce, ma pochváli a možno dostanem polhodinu, aby som sa mohla podelit na hodine aj s ostatnými.
Mala som mnoho otázok a tak som začala heslovite vyhľadávať záznamy počnúc spoločenským usporiadaním a hierarchiou, pokračovala som kultúrou a hudbou, zvykmi , porekadlami, básňami a piesňami,ktoré spievajú pri rôznych príležitostiach. Taktiež som hľadala nejaké známe osobnosti Wookieov. Všetka snaha však končila buď hláškou „záznam nenájdený“, alebo, ako napríklad v prípade známych osobností, som dostala presmerovanie na kroniku vodcov dedín a miest a ich významné činy. Tu sa mnohokrát spomínali nájazdy otrokárov, čo ma udivovalo. Moj majster je asi z trochu iného cesta než zvyšok jeho druhu, pretože mám dojem, že keby boli všetci aspoň z časti tak odvážni a šialení ako on, tak by sa tu otrokári už po prvom strete nikdy neukázali. To ma priviedlo na ďalšiu myšlienku.
To táto rasa nemá žiadnu vojenskú pomoc? Políciu? Alebo iné obranné zložky?.. To je zvláštne. Každopádne by ju niekto mal sformovať.
Predstavila som si údernú jednotku zloženú z dvoch tuctov chlpáčov v zbroji a s blastermi pri boku, zocelených výcvikom, prikrčených vo vznášadle člnovitého tvaru, vietor čechrajúci ich huňaté hrivy. Vtom z vysielačky začujú volanie o pomoc a tak zmenia kurz a vydajú sa vyprášiť zlých otrokárov.
Po hodinke som však zistila, že sa databanka skladá, okrem zápisov historických udalostí na planéte, hlavne z rôznych herbárov, ktoré boli napriek všetkému poučné a príručiek na varenie z toho, čo priemerný Wookiee najde po krátkej prechádzke, čo u mňa zasa vyvolalo nepríjemné spomienky. Bolo tam i zopár technických návodov, príručiek a učebníc, ale tým som zasa nerozumela ja.
Znechutene som vyšla von a rozhliadla sa, kam sa asi vydali môj majster a slečna Karnis. Šla som sa poprechádzať po plošinkách, keď sa ozval komlink a z neho majster. Neváhala som ani sekundu a zastavila prvý taxík ktorý som uvidela. Teda konkrétne štvrtý, pretože tri pred ním ma surovo odignorovali. Občas som si želala aby všetci vedeli, že som padawan a vynútiť si trochu úcty od ostatných napríklad svetelným mečom, ale majstrovi sa to nepáčilo.
Oznámila som cielovu destináciu a započúvala sa do rádia, ktoré hralo v taxíku. Cesta k dedinke ubehla ako nič a tak som vystúpila. V prvom momente som si myslela, že ma vysadili uprostred džungle a že to je zase nejaká skúška prežitia. Potom som začala rozlišovať domčeky a nadomnou som zachytila niečo čo sa podobalo na našu loď.
Hladina adrenalínu mi okamžite stúpala, ako som Silou posilnenými skokmi prekonávala strechy a plošinky. Pripomenulo mi to cvičenie v našej tréningovej jaskyni, s tým rozdielom, že tu ma nechránili žinenky rozložené po podlahe.
Doskočila som v strehu na plošinu s našou loďou a s rukou na meči som sa vydala davom Wookieov k lodi. Všade som videla známky boja, ale obyvatelia už usilovne pracovali na ich odstráňovaní. Majster nebol v dohľade, tak som usúdila, že bude praktické ísť do lode a prípadne sa pripraviť na odlet. A možno ma už čaká v lodi.
Prešla som cez hlúčik Wookieov, niektorých ošetrených, iných ošetřovaných a vošla do lode, keďže mala spustenú rampu. Rytierka Karnis sedela pobledlá, ale inak v poriadku, v kokpite. Na otázku kde je majster len zvláštnym tónom odpovedala, že ešte vybavuje nejaké rodinné záležitosti a oznámila mi, aby som sa pripravila na skorý odlet. Pokrčila som ramenami a bola na odchode z kokpitu, keď som uvidela jednu chlpatú postavu bežiacu k lodi, za ktorou rovankým tempom klusalo niekoľko rovnako chlpatých postáv s oštepmi a kušami. Bol to majster a nejaká malá chlpatá potvora sa naňho zavesila a chcela mu asi zakusnúť do krku. Rozbehla som sa k rampe, že mu pomôžem, ale rytierka Karnis za mnou zavolala, nech sa radšej poriadne pripútam a neurobím nejakú hlúposť, majster to má vraj pod kontrolou. Uposlúchla som, sadla si do sedadla, pripútala sa a s napatím čakala čo sa bude diať.
-
Sprint mezi kapkami deště, kameny a výstřely z kuší se nakonec povedl na výbornou, mě ani Simbaccu žádný netrefil a záhy jsme se ocitli v bezpečí startující lodě.
Vyčerpaně jsem dopadl na přistávací rampu, jakmile se zavřela, a snažil se nemyslet na to, jak budu muset přelakovat chromování, na kterém mi ty opice určitě nadělaly šrámy. Loď se mezitím vznesla vysoko nad les a pilot, ať už to byl kdokoliv, s ní skočil do hyperprostoru. Tak nějak jsem doufal, že jsme cestou stihli nabrat Sagwen, ale upřímně řečeno jsem neměl dost mentální kapacity na to, abych nad tím nějak víc přemýšlel. Prostě jsem si tam tak nějak lehl, rozhodl se odpočinout si po tom vyštípání Zygerriánů, souboji s tchánem a vůbec.
Simbacca se usadil kousek stranou a začal se, docela nenápadně, dobývat do jedné z beden, kde asi větřil něco k jídlu. Hlavně ať už jsme doma.
„Nestačilo ti to jednou?“ ozvalo se chvíli předtím, než se objevila ve stejné místnosti a jen kroutila hlavou. „Jestli koukám dobře, tak je to 1:1. Dnes žádné dítě neprošpikovali.“
Přidřepla si k opičákovi a podala mu chladivý nápoj, který si přinesla v ruce. Otočil ho do sebe a na jeho tváři se objevil přihlouplý, blažený úsměv. Kývla na něj a očima mihla k Simbovi.
„Jsi na to skutečně připravený?“
Co si budeme povídat, trochu jsem do toho všeho spadl, takže nebyl moc čas na načtení odborných průvodců náhlým rodičovstvím. A beztak pochybuju, že bych se v nich dočetl něco zajímavého.
[„To se holt uvidí,“] pronesl jsem klidně a užíval si, jak mi to něco, co přinesla, teče do žaludku. Sice netuším, co to bylo, ale bylo to hrozně dobré. To by za těchto podmínek byl možná i petrolej, ale nebudu to radši zkoušet.
[„Vy dva už se hádám znáte,“] nadhodil jsem po chvíli a zahleděl se střídavě na jednoho a pak na druhého. Určitě se viděli, ale těžko říct, kolik toho stihli během zachraňování mojí prdele probrat.
„Až moc,“ nekomentovala, že se ani neotočil, když se v opiovém doupěti nahá soukala do obleření.
[„Super,“] oddechl jsem si, protože představování fakt nemusím, a začal jsem se zvedat. Podlaha sice byla docela pohodlná, ale nedělalo mi to moc dobře na záda.
[„Sagwen tu někde je, nebo jsme ji tam zapomněli?“] Vrátit se z výletu s dítětem je jedna věc, vrátit se z výletu s dítětem a bez padawan, to je věc druhá. Samozřejmě se pro ni případně můžeme vrátit, ale kdo ví, jestli jí tam mezitím neruplo v bedně.
„Jasně, je v kokpitu.“
[„Super,“] zopakoval jsem, protože i teď to plně odpovídalo mému názoru, a protáhl jsem si záda.
[„Já se jdu prospat, dej mi na kluka chvíli pozor, jo?“] poprosil jsem, ale na odpověď nečekal, protože jsem se pochopitelně bál, že budu odmítnut. Na zemi, kde jsem ležel, sice ulpělo pár kapek krve, ale to nebyla dostatečná výmluva k vzetí do zaječích. Snad si chvíli nějak poradí.
Simbacca si rozhodně poradil s tím sendvičem, co v bedně našel, ale pak nějak podcenil gravitaci a do krabice zahučel celý. Jedno možné hlídací řešení se tak přímo nabízelo.
Ano, zatížit víko, ať nikde nelozí a nic si neudělá, bylo lákavým nutkáním, ale musela uznat, že za to vlastně nemohl. Byl prostě škvrně.
Zamávala Champiemu a popřála hezké sny a přesunula se blíž k bedně.
„Už jsi dojedl, nebo se tam chceš ještě prospat?“
Strašně jsem se lekl, když na mě ta ženská promluvila, a kdyby v bedně bylo ještě něco k jídlu, asi bych se začal dusit. Protože tam ale nebylo nic, na čištění beden od jídla jsem přeborník, jen jsem sebou praštil o dno a pak vypadal jako trotl.
Naštěstí mi brzy došlo, že nejsem v nebezpečí, a zase jsem se zvedl, ale pořád jsem jí nerozuměl, žejo.
[„Pěkná loď,“] řekl jsem a snažil se vypadat roztomile, aby mě náhodou nechtěla zase zabít. [„Je tady jídelna?“] Nikdy jsem na žádné lodi nebyl, ale pokud cestují vesmírem dlouhou dobu, tak přece něco jíst musí, ne?
„Jo,“ přikývla a podržela mu víko, aby mohl vylézt. Mohla by se mu zase nabourat do hlavy a komunikovat telepaticky, ale ať si nezvyká na takový komfort.
„Tudy,“ ukázala směr a vydali se společně do jídelničky.
Byl to teda spíš takový kuchyňský koutek, na lodích je totiž strašně málo místa, ale byla tam lednice, takže to bylo strašně super, a v té lednici byly další sendviče a nějaké masové tyčinky, což bylo ještě víc super.
Popadl jsem něco málo, co se mi vešlo do pacek, a dobře si zapamatoval, kde je zbytek. Ochutnávku následovalo poděkování s nevychovaně plnou pusou, ale lepší než vůbec. Protože tam nebyly židle, tady lidi asi jedí ve stoje nebo co, posadil jsem se na zem, baštil a koukal na tu člověčici. Tohle bude zajímavá jízda.
„Nehltej,“ napomenula ho trochu unaveně a sedla si naproti němu. Ten boj ji také zmohl, ale musela prcka pohlídat. „Chutná? Vidím, že ano. Jsi asi rád, že tě vzal taťka s sebou, vid?“ Pokračovala v hovoru a nijak ji nevadilo, že ji nerozumí. Třeba něco pochytí.
Něco povídala, těžko říct co, tak jsem jí podal jeden sendvič, ať taky žvýká a je zticha, protože mě to trochu znervózňovalo. Ale ve škole říkali, že společná řeč cizinců je docela jednoduchá, tak bych se to možná mohl naučit, jestli tu mají nějaký ten slabikář.
[„Ty jsi taky rytířka kouzelnice, co?“] zeptal jsem se nakonec, protože na to stačilo kývnout nebo zavrtět hlavou, a aspoň v tom budu mít konečně jasno.
„Ano,“ odpověděla a kývla v souhlasu.
Tak to bude tenhle výlet ještě větší žůžo dobrodrůžo, než to ze začátku vypadalo. Budem lítat vesmírem, chytat padouchy, mlátit otrokáře a ochutnávat kde co, a nakonec z nás budou strašně hustí hrdinové, jo!
Chvíli jsem si s tou myšlenkou pohrával, představoval si, jak mlátíme zlého draka, a když jsem při tom nevědomky snědl i salát, došlo mi, že bych s tou večeří měl asi na chvíli přestat.
Znovu jsem poděkoval za jídlo a začal se rozhlížet, kde by se tu dalo trochu schrupnout. táta nejspíš zmizel s úplně stejným záměrem, tak jsou tady na to třeba zvyklí. Po jídle je to prostě potřeba, abych měl sílu, tak.
[„Kde si můžu lehnout, ať nepřekážím?“] zeptal jsem se pak strašně slušně a strašně neslušně to zakončil zívnutím, protože spát sice můžu kdekoliv, možná bych to zvládl i tady, ale nemám rád, když o mě lidi zakopávají.
„Pojď za mnou,“ naznačila mu rukou a dovedla ho do pokoje, kde ho nějak uložila. Usnul sotva zavřel oči a než se Jess nadála, spala taky.
-
Když jsem se vzbudil, chronometr na zdi dával tušit, že nejsme daleko od domova. Takže už nemělo cenu pokoušet se spát dál a vydal jsem se na můstek. Tam pro změnu spala Sagwen, před sebou rozložené holocrony s kdoví čím, a o bezchybný let se staral droid. Po Jess a Simbaccovi nikde ani stopa, ani chlup.
Patrně rabují lednici, napadlo mě a uvelebil jsem se v hlavním pilotním křesle. Hypertunel skončil dřív, než jsem čekal, to jest prakticky souběžně s mým dosednutím, a mohl jsem tedy plynule přejít k řízení, ať si robůtek taky trochu odpočine.
Proletěli jsme mrakem, ze kterého bude nejspíš co nevidět brzy pršet, a ponořili se do jezera, kde nám to mohlo být ukradené. Hangárová vrata se otevřela s maximální poslušností a ani když přistávací vzpěry dopadly na plošinu se Sagwen nevzbudila.
Nechal jsem ji spát dál, beztak se zas učila nějaké pitomosti dlouho do noci, a v chodbě jsem doslova narazil na rozespalou chlupatou kouli. Z toho, co blekotal, pořád spala i Jessica, tak jsem mu prostě pokynul, ať jde se mnou a nežere brouky, které neschválím, protože jeden nám tu dělá zdravotníka.
Slézt po rampě na zem byla otázka pár vteřin a nám se rázem naskytl výhled na náš masivní hangár se vším všudy. Ono všechno momentálně zahrnovalo jenom stíhačky, jejich droidí doplňky a Miu, která se přehrabovala v hromádce náhradních dílů. Asi náhradních.
[„Hola hej, jsme doma,“] zavolal jsem na uvítanou možná trochu moc nahlas, [„o copak jsme přišli?“]
„O první poživatelnější jídlo za posledních pár týdnů.“ Odvětila mechanička s úsměvem, protože se jí právě povedlo úspěšně sestrojit minivznášedlo na dálkové ovládání, a to z materiálu, který kupodivu zbyl po rekonstrukci stíhaček. „Vítám vás doma, šéfe. Jaký byl let?“ zeptala se s tázavým pohledem, který o chvilku později přenesla na Nubian. Zdálo se, že drží pohromadě, takže mu nic z toho, co z něj vynadala, asi příliš nechybělo.
Poživatelnější jídlo? To mě vůbec nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, že Jessica byla se mnou a tedy se nemohla pokoušet svým oblíbeným způsobem vyhladit obyvatelstvo základny. Lempix zjevně využil volné kuchyně a začal vařit taky něco jiného než špenát a jezerní řasy, takže se ten výlet vyplatil ještě i jinak.
[„Klidný, nudný, což mi připomíná, že půlka posádky ještě spí, tak bych případné sváření a podobné hlučné věci asi na chvilku odložil,“] zamyslel jsem se nahlas a prohlížel si tu hromadu věcí. Většina mi byla povědomá, ale nikdy jsem to nestudoval, takže snad věděla, co dělá.
[„Ale docela mi vyhládlo,“] po té bitce s otrokáři, tchánem a vůbec, [„tak asi půjdu otestovat to zlepšení v kuchyni.“]
Simbaccovi se rozšířily zornice tak mocně, že jsem to zmerčil pouhým periferním viděním, a nebylo tedy sporu o tom, že jeho uvedení do akademie bude skrz jídelnu.
Mia odložila nářadí a utřela si ruce do prvního čistšího hadru, co se jí naskytl, a tak nějak samozřejmě zamířila směrem ke kuchyni, přičemž si několikrát změřila pohledem wookieho novou společnost. Se sebeujištěním, že jde určitě jen o nějakého dalšího žáka, to nechala plavat. „Svářet stejně už nebudu, stíhačky jsou v pořádku. Trochu jsem je odlehčila o zbytečný materiál.“ Informovala Champbaccu za chůze směrem k Jeffově novému působišti.
[„Jo, to znám,“] přitakal jsem a naposledy si tu hromadu prohlédl. Tak proto jsou mi ty věci povědomé. [„Když jsem lítal pro Řád, musel jsem podobně odlehčit svoji deltu, aby se tam nacpal hypermotor, protože ty kruhy mě prostě prudily. Jeden by si myslel, že na to budou výrobci myslet, ale ne, pro ně to byla drobná konstrukční nedokonalost.“] A to jsem jim napsal pár dopisů, několik dokonce s obrázky.
Zbytek cesty do kuchyně se odehrál ve znamení střídání ticha a konverzace o přebytečných součástkách, takže když jsme po točité rampě vystoupali na patro s jídelnou, věděl jsem toho zase trochu víc o vnitřku N-1. Do vlastní jídelny už to byl jenom kousek a ten jsme, zejména díky hladovému mrňousovi, překonali v přímo rekordním čase.
[„Dám si jako obvykle,“] hlaholil jsem už od dveří. Nikdy jsem nikde neměl nic „jako obvykle“, ale vždycky mě bavilo si o to říct. Někteří kuchaři a číšníci byli strašlivě vynalézaví. Lempixe nevidno, přiblížil jsem se k výdejnímu pultu a držel Simbaccu, aby nesežral květináč s okrasnou kytkou.
Která nebyla ani tak okrasná, jako užitková, což by se dozvěděl, kdyby se Jeffa zeptal.
Ten se každopádně nezalekl, a pokud ano, hrdinně by to zapřel, když mu do kuchyně nakráčely dva chlupaté koberce a mrňavá, vzteklá mechanička, která teď nevypadala ani trochu vztekle. Hm.
Naštěstí za svůj relativně krátký život pobýval ve více než multikulturních zařízeních, takže ani wookieejský Roar! mu nedělal zas takové problémy... tedy co se týká porozumění. Na mluvení holt neměl dostatečný hlasový fond, výšku ani ochlupení, pánové prominou.
Jelikož šlo o první kontakt, tak si hned zkraje odpustil výtku na téma: „A s takovým materiálem já mám pracovat?“ a raději se omezil na to, že s hrdým výrazem prvorodičky zahlásil něco jako: „Dušená pečeně z tamtoho čehosi sladkovodního ex-plavajícího, okořená tím a tím... potřebujete tady novou chladničku, protože jsem to musel pomalu umlátit, jelikož se to pokoušelo připravit mě o život, ale to už se tak stává...“ S profesionálním grifem nahodil tři talíře na stůl. „To je hezké, že sis udělala čas,...“ zabrblal směrem k Mie a pak bez náznaku zaváhání (ačkoliv měl své ruce rád), natáhl ruku k těm dvěma k potřepání. „A já jsem Jeff, počítám, že jsme se tady ještě nepotkali.“
[„Ne, to bych si pamatoval,“] ujistil jsem individuum, které se tady navzdory okolnostem chovalo až podezřele jako doma, a přemýšlel jsem, kde se to tu vzalo. Teprve po drahných pár pikosekundách jsem si, patrně díky pohledu na nejspíš dost trpící Miu, vzpomněl, že se za nějakého nového kuchaře přimlouvala. Tak tohle je asi ono.
[„Champbacca,“] představil jsem se a dokonce jsem se soustředil dost na to, abych mu mimoděk nerozdrtil ruku. Už jsem se nejspíš zmiňoval, že jsem s tím dřív míval dost problémy.
[„A tohle je Simbacca, ten vám nerozumí, ale on toho stejně moc...“] spustil jsem pokus o jeho představení, který mi to zvíře zhatilo jednoduše tím, jak se pustil do jídla, [„...nenamluví.“]
Jeff druhého představovaného chvíli bezvýrazně pozoroval. Už tedy zažil i pár Barabelů, kteří měli vytříbenější kulturu stolování a to byla teda pěkná čuňata už od pohledu... ale kdo je, aby si stěžoval. Dokonce měl i ruku v pořádku. Takže se nemusel učit, jak vařit nohama, jako ten chlapík z Correlie. Ten tedy kreslil nebo hrál sabaac nebo cosi takového, ale pointa zůstávala stejná. Pod rukama mu bouchl motor spídrmotorky. Rozsekalo mu to ruce až po zápěstí, možná výš. Jeff nechtěl vědět, jak se mohl utírat, když... kdo mu držel... hm, radši zpátky do přítomnosti.
„Těší mě,“ odtušil. A jako by chtěl využít příležitosti, dokud se krmí, tudíž by měli být v podstatě méně neškodní, pokud se jim nebude sahat na jídlo, dodal: „Už jsem mluvil s tu vaší bledulí, prý bych měl věci týkající se práce, zaměstnaneckých výhod, petice za lepší kuchyňskou výbavu a podobných ptákovin, mířit na vás.“
Jeden si na chvilku odskočí a hnedka se mu začnou doma formovat odbory.
[„Eh, jasně, spusťte,“] pokynul jsem mu a dal se do jídla v očekávání, že bude mluvit dost dlouho na to, abych se stihl najíst. Vypadal jako ten typ, co mluví nejen ze spaní, ale co by mluvil i po smrti, tak proč se mu snažit bránit.
Jeff překvapením téměř oněměl, čekal mnohem víc odporu. Očividně byl chodící koberec naproti němu flegmatik. Což bylo taky dobře. Možná budou spolu i bezproblémově vycházet.
„Takže...“ začal opatrně. „Slyšel jsem, že obnovujete a renovujete částečně vybavení tady téhle... ehm, základny. Tak mě napadlo, že bych mohl dodat pár návrhů, protože se obávám, že místní vybavení typu chladniček a sporáků muselo zažít starou republiku... bylo by mnohem méně finančně a energeticky náročné pořídit si nějaké novější kousky... měl bych pár kontaktů, kde něco takového splašit za vcelku příznivou cenu... což platí i o dodávkách surovin... i když pokud rádi denně takové ty chapadlaté... věci odsud z jezera, tak mi nezbude, než se s tím smířit.“ Jeff se divil, že ho doteď ještě nikdo nepřerušil. Jídlo se mu dnes očividně nadmíru podařilo. „No a pak jen pár maličkostí... jaké je kapesné, co je tady potřeba udělat? Protože sice vařím rád, ale čtyřiadvacet hodin denně... nebo kolik tady má den, bych za plotnou opravdu trávit nechtěl. Rád bych se sem tam podíval i ven...“
Místy jsem sice trochu přestal dávat pozor, ale jakmile zmínil chapadlatou věc z jezera, opět jsem zbystřil. Zaslechl jsem snad náznak nechuti k něčemu tak naprosto špicovému?
Každopádně došlo o dvě lžíce později k předvídatelnému dotazu, kolik že bude dostávat plat. Upřímně řečeno jsem nad tím nikdy nepřemýšlel a vlastně jsem nikdy ani lidi bez nadání v Síle zaměstnávat nechtěl, protože mají svoje nesporné nevýhody, tak snad se z toho nestane běžná praxe. Kdo ví, koho mi sem kdo ještě přitáhne z deště.
[„Dodejte seznam, já uvidím, jestli na to máme,“] odvětil jsem prostě. To nebyla žádná diplomatická klička jak mu naznačit, že se asi posral, to byla prostě pravda, protože navzdory značným počátečním příjmům nám teď v kase zbývalo, pokud se dobře pamatuju, posledního půl milionu kreditů.
[„A co se platu týče,“] pustil jsem se do neprobádaného území, [„asi to nebude žádná sláva, přeci jen jsme v podstatě klášter, ale nějaký bonus ke střeše nad hlavou, stravě a vybrané společnosti se tam určitě najde, zvláště máte-li nějaký ten... skrytý talent.“] Aneb jak se nenápadně zeptat, jestli náhodou nevnímá Sílu, kterou jsem z něj sice necítil ani náhodou, ale kdo ví, třeba to umí nějak skrývat.
„Jo, skryté talenty, hm...“ zabubnoval prsty Jeff o pult. „Miiny triky na podávání hasáků na dálku bohužel neovládám... ale pokud to s penězi není tak slavné, tak bych vám mohl pomoci ušetřit... mám konexe... vím, co a jak kde nakupovat... jídlo, alkohol, zbraně... bez cla.“
[„Hodil by se nám jeden iontový kanón, vé stopadesátka,“] reagoval jsem bleskově a nevzrušeně sledoval, co to s ním udělá.
Cuklo mu obočí, pak si ho změřil hodnotícím pohledem. „Co jsem viděl vaši výbavu, tím myslím lodě... tak by možná mohl být problém s dopravou, protože se obávám, že pokud bychom nový nebo lehce zánovní zrekvírovali někde se slevou, odvoz nám rozhodně nezaručí.“ Odtušil opatrně. „Pod dvě třetiny ceny se rozhodně dostat nedá, i když je Kuaťané liskaj jak Baa-tia cveečky.“ Narážel tím na slavného výrobce obuvi a na jeho přelomový model obuvi... většina humanoidů totiž nějaké chrániče chodidel pro normální existenci potřebovala. „Či-li, pokud máte takových devět set tisíc kreditů navíc, dal by se sehnat i kanón. I když jsem většinou obchodoval s něčím mnohem menším...“
[„To nespěchá,“] pravil jsem s klidem a pohled mi ulpěl na Simbaccovi, který právě dojedl a pomalu ale jistě začal zase hladově koukat po okolí.
[„Ale jedna věc tu vlastně je,“] vzpomněl jsem si, ovšem ono vzpomenutí nebylo tak úplně dostačující. Výzkum, který jsem této věci věnoval, totiž z mojí hlavy vytlačily nedávné události a polovinu důležitých detailů jsem si už nepamatoval. Naštěstí se na vedlejším stole povaloval bezprizorní datapad, takže přitáhnout si ho, připojit se na akademické ftp a stáhnout si poznámky netrvalo dlouho.
[„Potřeboval bych sehnat tak osm, deset těchhle obludek.“] Na monitoru se objevil obrázek modrožluté příšery zjevně přizpůsobené životu v blízkosti vody. [„Zalaaca, jízdní zvíře z Naboo. Používají ji jak Gungani, tak lidé, a když s jezdcem vyrůstá od mláděte, je to společník k nezaplacení. Takže potřebujeme buď mláďata, nebo ještě lépe rovnou vajíčka, kterých tenhle savec ale neklade moc, takže pobíhat po lese a vybírat jim hnízda asi nebude moc efektivní. Možná nějaká zoo, ale to už asi nechám na vás, pokud to tedy samozřejmě zvládnete. Dejme tomu, že by to byla taková obdoba vstupního pohovoru s tím rozdílem, že za ten většinou uchazeč bonus nedostane.“]
Jeff polkl, pak se podrbal na bradě. Bonus zněl dobře... křik ochránců zvířecích práv v jeho mysli už mnohem méně... zavlékání invazivních druhů... ale měl takový podloudný dlouhodobý plán, který v posledních dnech nabyl na překvapivě pevných obrysech. Špatné svědomí s ním dělalo divy. Mia byla jako vyměněná. Nepromluvila s ním ani slova, jen se hrabala v té své elektronice. Jeho košilaté narážky ani nevnímala. Že by jí způsobil až takové trauma? No, takže každopádně pokud bude shánět to varactylí vejce, o kterém neustále básnila, kdykoliv když se trochu opila, tak by mohl někde sehnat i ty zalaacy. „Tak to si můžem plácnout,“ zalitoval té věty okamžitě, jakmile ji vyřkl a tak raději píchl bradou směrem k Mie, která se vrtala v jeho gurmánském veledíle. „Ale ji chci sebou... radši. Abych věděl, že se nám loď nerozpadne pod prrrřílišným nákladem nebo tak.“ Tady Miu rozhodně samotnou už nenechá.
Mia, maje živě v paměti Jeffův pokus o „pilotování“ její Ochechule, zašermovala příborem a zabodla pohled do kuchaře. Polkla sousto, aby se snad neudusila. „Ty žádnou loď řídit nebudeš, dokud dýchám!“ upozornila ho. Svěřit mu Nubian? Nikdy. Opečovávala si ho jako vlastní dítě a dítě by v žádném případě do rukou Jeffovi nedala. Ani kdyby většinu času kousalo a škrábalo.
[„Jo, to mi připomíná,“] vzpomněl jsem si na jeden vtipný detail, [„že mám loď navíc, která se vám teď bude hodit, a pokud všechno půjde dobře, je vaše. Čeká ve městě v docích, pod vodu se s ní zatím bojím.“]
Rychlý dráp, nebo jak se ta Foxova kocábka jmenovala, sice nebyla nic moderního a rozhodně si v elegantnosti nezadala s Jungle Jetem, ale ten nebudu půjčovat někomu, koho jsem teď potkal a kdo navíc jede pro živý náklad. Ještě by mi zasvinili potahy.
Takže možná úniková cesta, kdyby náhodou Mie nestačil fakt, že jí Jeff podstrojuje, a třeba by ho chtěla celá hladová pokousat. Bolestivě, podle toho, jak se tvářila. „Mě je to v podstatě jedno, čím se poletí, o údržbu a pilotování se očividně bude starat Mia...“ odtušil.
[„No, tak to bychom měli,“] shrnul jsem to pěkně, [„díky za oběd, předběžně jste přijat a já jdu dohánět povinnosti.“] Tím jsem výjimečně nemyslel papírování, ale spíš starosti o to zvíře po mé levici, které potřebuje mít kde spát, v čem chodit a hlavně co jíst.
A to mi nejspíš na nějakou dobu vydrží.
-
Jakmile jsem opustil jídelnu, mé kroky vedly neomylně do spodního patra, kde měl Simbacca brzy začít regulérně bydlet. Integrovat neznámé dítě do zaběhnutého kolektivu, to zavánělo potížemi, ale nebylo to tak strašné. A kdyby chudák malý uměl basic, bylo by to bez problémů úplně. S ubytováním problém nebyl, Fosh se nového spolubydlícího ujala přímo příkladně a jazyková bariéra ji v tom jen lehce zbrzdila. Spoléhal jsem na to, že má ráda zvířátka, a vyplatilo se.
Nechal jsem je tam, ať si užijí snahy o komunikaci, a vydal se do ředitelny, cestou přemýšleje o způsobu, kterým bych tuhle novinku oznámil ostatním. Jenže se ukázalo, že akademické tamtamy jsou ještě rychlejší, než jsem si myslel.
„Hlášení o výkopových pracích máš na stole, taťuldo,“ přivítala mě v kanceláři Joya s šibalským úsměvem na fialových rtech a zaujala postoj, který jasně naznačoval touhu vyzvědět toho ze mě co nejvíc.
[„Dík,“] zabručel jsem, její potřeby naprosto ignoroval a snažil se vydedukovat, odkud se ta informace dostala ven. Kromě Jessicy, která tak nějak... byla při tom, o tom nevěděl nikdo a já silně pochyboval, že zrovna ona by to někde vyhlásila.
„Jinak se nic zvláštního nestalo,“ prolomila tedy ticho znovu Zeltronka a dodala: „tady.“ To byla vždycky takhle zvědavá? Jak to, že jsem ji nepřehodil přes okraj Oblačného města?
[„Na Kashyyyku taky nic moc. Až na ty otrokáře a agresivního náčelníka, no,“] odmávl jsem ji a zahleděl se do zmíněného hlášení.
„Jak chceš, nesvěřuj se, bude to o to horší,“ usmála se sladce a nahnala mi tím větší strach, než všichni temní Jediové, co jsem kdy potkal dohromady. K mojí smůle ale za stálého modelkovitého vrtění zadkem vykráčela z ředitelny a od té chvíle se jeskyní nesly nejrůznější klepy.
Během následujících dvou dnů jsem se tak dozvěděl spoustu zajímavých věcí, většinou proto, že se mě na to někdo zeptal, ale občas taky z náhodných rozhovorů, co jsem omylem zaslechl. Například jsem prý vůbec nebyl na Kashyyyku, nýbrž na Kaminu, abych si objednal vlastního klona, protože ten poslední, aka Simbacca, se nepovedl. Klonování vůbec hrálo ve většině teorií dost významnou roli, což mě přimělo k zorganizování kurzu tvůrčího vymýšlení konspiračních teorií, protože prostě potřebovali pomoct s originalitou.
Ani v nejmenším mě to nepřimělo, abych jim řekl pravdu, pokud se tedy přímo nezeptali, což neudělal nikdo. A tak mi ty dny ve společnosti papírů k vyřízení docela rychle utekly.
Po návšteve rodnej planéty môjho majstra, ktorá sa nečakane zvrtla na záchrannú akciu, sme sa domov vrátili s prírastkom, malým wookiee menom Simbacca, ako som mala možnosť zistiť pri zoznamovaní. Nemala som z toho dobrý pocit, ale rozhodnutia som nechávala na majstrovi. Aj tak som nemala na protesty priestor, pretože ma ihned uchvátilo jeho správanie. Bolo to nanajvýš zvedavé a stále hladné stvorenie. Ešte šťastie, že sme sa stihli vrátiť prv, než zbaštil väčšinu zásob na lodi. Po prílete sme sa rozdelili a ja som sa snažila dobehnúť hodiny, ktoré som zameškala a tak som majstra ani chlpatého drobca nevidela už dva dni.
Slečna Joya ma dokonca nechala prednášať pred celou triedou moje poznámky a zážitky z Kashyyyku. To som však netušila, aká tréma sa ma zmocní a tak som celá červená radšej nechala dorozprávať o kultúre a obyvateľoch ju. Ale zážitok s otrokármi mal veľký úspech i u slečny Joyi a tak som spokojná opúšťala triedu a zamierila rovno do hlavnej jaskyne, kde ma čakala hodina šermu. Fosh, Peelo , Vooj-tae a Rahm ma však čoskoro dohnali a vypytovali sa detaily o tom, ako sa to všetko zomlelo, mysleli si totiž, že som nepovedala všetko. Musela som ich sklamať, pretože som naozaj prišla až keď bolo po všetkom a celý čas som vlastne bola v knižnici. S odfrknutím ma nechali, čo už, aj tak som nikdy nebola moc obľúbená a tak som mohla pokračovať na hodinu sebeobrany a sebaútoku svetelným mečom pod vedním majstra Yussiho. Hodina práve začala a tak som vzala tréningový meč a pripravila sa na krátku přednášku a potom praktické cvičenie, ktoré ma, narozdiel od iných hodín, viac bavilo.
A na tu samou hodinu jsem později dorazil i já, víceméně náhodou, ale když už jsem šel kolem, rozhodl jsem se chvíli zůstat a dívat se. Předstíral jsem, že kontroluji generátor kvantové díry, a nenápadně jsem při tom pokukoval po hloučku u stěny. Není přece třeba je znervózňovat, žeano.
Připomnělo mi to ale, jak žalostně potřebuje akademie nějakou pořádnou tělocvičnu na podobné věci, protože tohle místo je i na cvičení jednoduše nepřípustně barbarské.
Než byla hodina u konce, měl jsem i já hotovou inspekci, jaká to náhoda, a vydal se k pomalu se rozpadající skupince cvičících. Ti povětšinou mířili na oběd, protože už na to byl skoro čas, ale když mě viděli přicházet, zamrzli. Jak hluboko jsem klesl, když v nich vyvolávám podobnou reakci?
[„Pohov, děcka,“] zavelel jsem rozhodně a gestikulací je všechny s výjimkou Sagwen rozehnal. Ta z toho nejspíš nebyla moc nadšená, ale nebude to dlouho trvat.
[„Jak jde výcvik šermu?“] začal jsem neutrálně a prohlížel si cvičiště. V podstatě plácek s kamenným základem, dvě bedny a mezi nimi lávka z fošen. Vyloženě improvizované a hanebné, tu pravou tělocvičnu snad půjdu postavit teď hned a sám.
Nestávalo sa často, že majster zavítal na hodinu, zjavne to všetkých zaskočilo, ale mňa nie, pretože som ho zachytila už počas tréningu. Myslela som, že sa prišiel pozrieť na svoju padawan, ako sa jej darí s mečom a tak som sa snažila čo to šlo, aby som nezahambila svojho majstra. Precenila som sa však a teraz som zadýchaná a spotená čelila možnému ďalšiemu odchodu na lekciu prežitia v divočine.
„Uuuh, dobre, majster Yussi je super učiteľ.“, a teraz to príde, kam odlietame?
[„Tak se koukneme, co tě naučil,“] reagoval jsem rychle a bez zbytečného myšlení, načež jsem si po Síle přitáhl jeden z cvičných mečů ze stolku opodál. Že je Yussi super učitel, to jsem měl v jistou dobu šanci si ověřit na vlastní kůži, ale nechat výcvik vlastní padawan jenom na něm, to by bylo nezodpovědné.
Aktivoval jsem čepel, překvapivě zelenou, a po pár zkušebních švihnutích jej ustálil ve výchozí pozici pro niman, abych dal Sagwen jasně najevo, že já teď soresu používat nebudu a naopak hodlám řádně ozkoušet to její.
Kývla som, že rozumiem. To som mohla tušiť. „Do strehu majster.“, uklonila som sa súperovi, rozžhla svoj cvičný meč, zhlboka vydýchla a sústredila sa.
Postavila som sa do defenzivneho postoja typického pre soresu naproti majstrovi a zbierala sily. Nenechal ma vyčkávať dlho.
Zaútočil jsem zlehka, ale bez váhání. Jsa si vědom toho, že boj světelným mečem není její silnou stránkou, náležitě jsem ji šetřil a zároveň se snažil nedávat to moc najevo. Například tím, že bych meč držel jen v jedné ruce, což by sice nebyl problém, ale působilo by to možná trochu trapně.
Zároveň jsem při tom sledoval její techniku a snažil se i vnímat, jak se noří do Síly, i když na nějaké detailní snímání její stopy mi moc nezbýval čas.
Plynulé útoky nebolo ťažké predvídať, no z toho ma vždy vytrhol nečakaným sekom či bodnutím. Cítila som z neho úžasnú silu a rešpekt, ktorý mi bral vietor z plachiet. Naskytla sa mi šanca na protiútok, ale majster len s úsmevom úder vykryl a znova ma zasypával sekmi zo všetkých strán. Pokúsila som sa vymaniť z jeho zovretia ustupováním a skokmi, no v mihu bol zasa na dosah a s ešte vačšou vervou sekal. Zohýbala som sa, uskakovala a cítila, že som sa prirýchlo vyčerpala. Pokúsila som sa znova sústrediť napriek prichádzajúcim úderom a zastala na moment na mieste mečom tvoriac nepreniknuteľnú stenu medzi mnou a majstrom.
Na můj vkus u toho trochu moc poskakovala a vůbec, ale ono není na škodu, když se člověk naučí prvky z více stylů. Každopádně z ní ale byla cítit únava z předchozích lekcí, a tak jsem ještě zvolnil a snažil se nahradit počet seků jejich přesností. A když i to s úspěchem odrazila, přišla věc, kterou od uživatele nimanu mohla čekat, a která jí jakožto Konzulovi byla přeci jen bližší, než třískání čepele o čepel.
Po další ráně, kterou příkladně odrazila jen s minimálním kontaktem, jsem prostě zatlačil na Sílu a přitáhl si ji do rány, zvědavý, co udělá.
Vidiac mocný poryv Sily okolo majstra ma pripravil i na tento ťah. Ťahajúci prúd som Silou vyrovnala i keď ma vyviedol z rovnováhy a zaklopýtala som. Porazil ma, to mi bolo jasné. Teraz by ma mohol jedným skokom a úderom doraziť. „Vzdávam sa!“,vypadlo zo mňa a zdvihla som ruky prv, než mohol majster znova vyraziť do útoku. To už by som neustála, trpko som si uvedomovala.
Znovu bych do útoku nevyrazil ani v případě, že by se nevzdala, ale zjevně byla od předchozí mistryně zvyklá na trochu jiné postupy. Ještě než to dořekla, můj meč už byl vypnutý a pomalu putoval zpátky na pultík.
[„Vedla sis dobře, ale stejně si to ještě párkrát zopakujeme, sám bych nerad vyšel ze cviku,“] usmál jsem se co nejpřívětivěji a periferním viděním spatřil, kterak z chodby vyčuhuje chlupatý čumák nejnovějšího akademického přírůstku. Nevěnoval jsem mu zatím větší pozornost a pomáhal Sagwen na nohy, ale Simbacca se nenápadně přibližoval stále dál.
[„Slečna Brannigan říkala,“] spustil jsem o chvilku později a použil titul, na kterém si Joyce velmi zakládala, [„že jsi měla přednášku o Kashyyyku.“] Sice to byla věta čistě oznamovací, ale určitě jí neušel lehce tázací nádech, kterým jako bych se ptal na průběh oné přednášky. Vzhledem k tomu, že jsem o průběhu něco málo věděl, jsem považoval za nutné ji dneska naučit ještě něco.
„Ano, ano, dostala som od nej pochvalu.“, teda pokiaľ sa potľapkanie po ramene a súcitný pohľad dalo považovať za pochvalu. „Aj spolužiakom sa veľmi páčilo moje rozprávanie o tom, ako som prišla po tom, čo ste zachránili dedinu od otrokárov.“, dodala som rýchlo. Na viac som sa nezmohla.
[„Takže všechno v pořádku? Žádná... tréma, nebo tak něco?“] šel jsem na to nenápadně podobně, jako se nenápadně plížil Simbacca k nám, jakkoliv to může znít vtipně, když se v obrovské prázdné jeskyni neměl vůbec kam schovat.
On vie snad úplne o všetkom, pomyslela som si otrávene. „Ano, bola som veľmi strémovaná, slečna Brannigan bola taká dobrá a dočítala moje poznámky aj so svojím výkladom.“
Dúfala som, že výsluch čoskoro skončí, aj keď som nemala ten správny pocit z klasického vypočúvania. Majster sa vlastne snažil byť milý. Ale čo ak má zasa niečo zalubom?
[„Fajn, s tím taky něco uděláme,“] slíbil jsem tak nějak napůl a v tu chvíli už tam stál ten blonďatý nenažranec, tedy můj syn. A jak tam tak stál, napadlo mě, že jeden způsob posílení sebevědomí mé drahé padawan se vlastně docela nabízí.
[„Sagwen, tohle je Simbacca, Simbacco, tohle je Sagwen. Ta tě teď naučí, jak máš držet světelný meč, a vůbec tě nebude šetřit, dobře?“] Bylo mi naprosto jasné, že chudák v životě nedržel světelný meč v ruce a že jí nebude rozumět, ale házet neplavce do hluboké vody byl tak nějak vždycky mnou preferovaný styl a vždycky to vyšlo. Maximálně mě bude chvíli nenávidět.
[„Ohromte mě,“] rozhodil jsem rukama a šel se dívat zpovzdálí.
„My už sa poznáme..“, poslušne som vytiahla cvičný meč a rozžhla ho. Pripadalo mi nefér stáť proti tomu drobcovi, ale majster určite vedel čo robí. Aj tak som už vyčerpaná, pomyslela som si a postavila sa znova do obranného postoja. Kto mohol tušiť, že tento stret na dlhý čas předurčí ich vzájomné vzťahy.
Jessica dnes spala déle, než obvykle. Zrovna neměla žádnou přednášku ani jiné povinnosti, a tak spala skoro do oběda. Když vstala a spatřila svůj rozcuchaný odraz v zrcadle společně s jizvami, trochu se polekala. Rychle to však potlačila, vyčistila si zuby a v rohu místnosti si ulovila něco k sváče.
Při brouzdání tunely si dala povinnou zastávku u Lempixe, kde dvě hodiny strávila na lůžku, brouček ji vmasírovával bactu a jiné medikamenty a zkoušeli procvičovávat mimické svalstvo. Nepřišlo jí, že by se jakýkoli pohnul, ale Lempix, ačkoliv se to na něm špatně pozná, se zdál být spokojený. Ještě ji zkontroloval to škrábnutí z Kashyyyku a bylo.
Když to měla za sebou, vyšla z ošetřovny s celou hlavou zafáčovanou. Pod obvazy měla výživovou pastu se speciálně vyvinutými nanoboty, kteří jemnými elektrickými impulzy šimraly necitlivé svalstvo. I když se jí to nejspíš jen zdálo, přišlo jí, že to trochu lochtá.
Během její promenády hrubě opracovanými chodbami se dostala až do míst, odkud se ozývaly zvuky boje. Břinktyčky vyluzovaly specifické vžžžm zvuky a když se dostala za roh, spatřila svého milého Champieho, jak sleduje svou roztomilou padawan, která dávala Simbovi pořádnou lekci. Pomalu došlapala až k nim, opřela se o Champieho, obejmula ho okolo pasu a koukla nahoru.
„Bojuje jak holka. Hůř. Viděls to? Bojí se,“ někdo by ho mohl nazvat zbabělcem, ale to by ona neudělala. Viděla ho během té eskapády na Kashyyyku. Jenže když s vámi bojuje někdo způsobem, který neznáte a který vás jistě při každém zásahu pekelně bolí, intuitivně to strach vzbuzuje. A nutí vás dělat chyby.
[„Drží to jak prase granátomet,“] odvětil jsem celkem zdrceně a odolal pokušení zařvat na něj, ať to chytne pořádně. Je sice pravda, že světelný meč má dneska v ruce poprvé, ale tohle bylo fakt žalostné.
[„Já se na to nemůžu koukat.“] V hlavě už jsem vymýšlel, jak se s ním někam na dva týdny zavřu a nepustím ho ven, dokud nebude umět aspoň základy, ale to by mohlo být docela problematické, vzhledem ke všem mým povinnostem a taky vzhledem k jeho hladu.
„Chytni ten meč oběma rukama. Pevně, ale ne křečovitě!“ houkla na Simbu a doufala, že ji vnímá. Pak si uvědomila, že ji nemůže rozumět. Tak počkala, až mu Sagwen nebude dávat chvíli nakládačku a řekla mu to na myšlenkové úrovni.
„Ještě neutek. To se cení.,“ otočila svou pozornost zpět k velkému zrzkovi a poškrábala se na břiše, „měl bys ho cvičit společně se Sagwen.“
[„To je blbost, každý jsou úplně ji... u Baccovy šavle, vždyť on se rozkrývá sám!“] zvolal jsem náhle překvapeně, ale dost potichu na to, aby to ani jeden z bojujících neslyšel. Demotivovat ho je to poslední, co bych teď potřeboval.
[„Naučím ho to aspoň držet a pak ho předhodím Yussimu, ten už ho vycepuje,“] zamyslel jsem se na hlas, znovu si připomněl, že je to teprve jeho druhý den tady a že se Silou ještě vůbec neumí zacházet, a byl za to odměněn pohledem na to, kterak při úhybném manévru zakopl o vlastní nohu.
„Pravda, máš toho mraky… jaký je ten Yussi?“
Sarkasmus? Že by věděla, že místo papírování tajně hraju hry? Měl bych si asi dávat větší pozor, ale když on je to fakt strašný ojeb.
[„Trošku ras, ale naučí, což je hlavní.“] Při tom jsem si vzpomněl, že to byl Tycho, Yussiho mistr, kvůli komu jsem neudělal rytířské zkoušky na první pokus. A že toho po mistrovi docela dost odkoukal.
„Jestli je po tátovi, bude to do něj muset tlačit pod tlakem. Yussi musí mít ocelové nervy, aby to zvládl,“ Simba právě zahodil meč a vrhl se s vyceněnými zuby po Sag.
Vida, jak šikovně improvizuje, důvěra v něj byla náhle zpátky.
[„Možná to nebude tak strašné.“] Teď se naopak ukázalo, že reagovat na změnu situace nestíhá Sagwen, ale s tím půjde něco udělat. Pokud se jí tedy zahojí kolena, až s ní ten malý démon skončí.
[„I když se mi teda moc nelíbí, že by ho učil blonďák,“] nenechal jsem si ujít příležitost k popíchnutí Yussiho, ačkoliv tu nebyl, a pohled na Sagwen, která Silou zvedala Simbaccu do bezpečné vzdálenosti, mi vrátil úsměv na tvář.
„Ať to dobře dopadne,“ poplácala Champieho po zadku a otočila se k odchodu. Začala mít hlad a ten se sám neumlčí.
[„Nějak to dopadne,“] odtušil jsem a zahleděl se na ty dva.
Těžko říct, jak přesně to dopadalo, ale dopadalo to právě teď. Sagwen ho chvíli držela ve vzduchu, on se vzpíral, ale nakonec vychladl dost na to, aby mávl rukou a nechal se spustit na zem. Vzhledem k tomu, že už předtím byla unavená až hrůza, šla si Miraluka odpočinout, zatímco prcek projevil nepřekvapivý zájem o jídlo.
A tak jsme se vydali do jídelny, kde s trochou štěstí nebude moc lidí, co by mohl sežrat.
„Chtělo by to nějakého pěkného švábíka,“ sliny se jí začaly sbíhat a s potutelným úsměvem se otočila na dva chlupáče. Netrvalo to dlouho a do jídelny skutečně dorazili. Ani tu nebylo moc lidí, protože oběd byl už pryč a většina obyvatel enklávy se mrcasila někde jinde.
[„Tak jo, co si dáš?“] zeptal jsem se s hlavou skloněnou k nejmenšímu z naší trojice a doufal jsem, že dneska nevařil Lempix, protože na brokolici plněnou listím moc chuť nemám.
Opřel jsem se o pult, čekal, než si něco vybere Jessica a při tom očima kontroloval dění vzadu, jestli se náhodou roboti neflákají.
„Alderaanský meloun by ti bodnul,“ poradila nejmenšímu a usmála se na něj. Ona se Silou porozhlédla kolem a v jedné ze škvír zaznamenala pohyb nějakých broučků.
„Omluvte mě na chvilku,“ oznámila a vyzbrojená miskou a vidličkou se v předklonu a s jazykem venku vydala na lov.
Prcek sice netušil, proč vybíhá kamsi do chodby, ale nejspíš z toho vycítil nějakou legraci a šel taky. Mávl jsem rukou, řekl si robotovi o tři melouny a než se ti dva lovci vrátili, odnesl jsem je ke stolu.
Sice nebyly alderaanské, ostatně teď není ani jejich sezóna, ale ty místní vodní chutnaly dost podobně, když si člověk odmyslel tu lehce rybí vůni. Holt když něco vytáhnete z jezera, je to na tom docela znát.
Mezi zuby se jim ještě mrskaly stonožky a legračně šimraly na jazyku, ale stejně to měly spočítané.
Simba díky tomu zřejmě zapomněl na výprask, který dostal a nejspíš i zářil štěstím. Očividně mu chutnalo.
„Jak se ti tu líbí?“ zeptala se nevinně a nasála stonožku jako zlobivou špagetu.
Nerozuměl jsem jí ani slovo, ale to bylo jedno, protože lovení stonožek bylo žůžo dobrodrůžo i bez toho. Nejdřív mi jich bylo líto, že si jen tak chodí a najednou je někdo sní, ale byly fakt dobré a já měl hlad. Navíc to nebylo těžké, protože čarodějnice se o svůj úlovek podělila a taky to vypadalo, že už nechce sníst mě. Ale stejně si na ni budu dávat pozor.
Šli jsme pomalu zpátky do jídelny, já cucal brouka, ona se na něco ptala, ale moc jsem nevěděl na co, tak jsem si tipnul a začal mluvit taky. To mi jde.
[„Je to tu parádní, spousta místa na běhání a spousta jídla a spousta zviřátek. Půjdeme se někdy podívat ven?“]
„Až přestane pršet,“ dožvýkala stonožku a sedla si ke stolu.
[„Super!“] zavýskl jsem, dostal od táty meloun a jal se ho dlabat. Pak mi najednou došlo, že to říkala nějakým divným hlasem a navíc že to vlastně říkala svojí řečí, takže je fakt divné, že jsem jí vlastně rozuměl, a trochu mi zhořklo sousto v puse.
[„A kdy tak přestane pršet?“] pípl jsem nenápadně, abych odvedl pozornost od toho divného splynutí jazyků, a dal jsem se zase do melounu, protože i hořký byl strašně moc dobroučký.
Neodpověděla, jen se usmála na Champieho.
„Už víš, kdo tě bude učit, Simbo?“
Jak to, že jí najednou skoro rozumím, když předtím mlela nějakou svou čarodějnou řečí, hm?
[„Yussi očividně ne,“] spustil najednou táta, který jednou rukou dlabal meloun a v druhé měl datapad, ze kterého si četl. [„Psal mi, že si bere Rahma.“] Vypadal divně a moc jsem nechápal, o čem mluví, ale to já nechápu dost často, tak jsem to nechal být a prostě jsem dělal to, co mi jde nejlíp, jedl.
[„Ale vy dva si rozumíte taky skvěle, co vás dát dohromady, hm?“] řekl najednou a já se začal dusit.
„Ehm,“ odkašlala si Jess a otřela si melounovou šťávu z brady. Nevěděla jak navázat. Bylo to tak… přirozené. Ona žádného padawana neměla. Champie jí věřil natolik, že by ji svěřil výuku svého vlastního syna. Zůstalo by to v rodině…
Ale její vlastní myšlenky a strachy ji odrazovaly. Dex, její padawan zemřel teprve před pár měsíci a doteď se s tím nedokázala úplně vyrovnat. Nebo spíš přes tu hromadu svinstva, kterým si od té doby prošla, na to úplně zapomněla, a když si na něj vzpomněla, cítila se o to hůř. Navíc alkohol, drogy… nebyla si jistá, jestli má být vzorem malému Simbovi.
[„Ehm?“] zopakoval táta, když mi dal takovou herdu do zad, že mě to málem shodilo z lavičky. Ale pomohlo to. Ti Jediové jsou fakt týpci.
Najednou jsem si vzpomněl, co vlastně před chvílí říkal, a tvářil jsem se tak nějak jako trouba, což umím moc dobře. To jako že by mě učila čarodějnice? Obstarávat jídlo sice umí, ale co když na mě bude pořád řvát jako předevčírem doma?
Přitáhl jsem si meloun zpátky a kouknul do něj, jestli tam třeba neuvidím budoucnost nebo tak něco.
„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad,“ po tomhle rozhovoru si bude muset jít šlehnout.
Chtěl jsem houknout, že si myslím to samé, ale protože jsem moc malý a trochu jsem se bál, radši jsem dál koukal do melounu. Jestli v něm byla budoucnost, byla hodně podobná dužině.
[„To já taky ne, ale kdy nás podobný pocit zastavil?“] namítl táta, rozhodil rukama a málem mě znovu smetl z lavice. Ale udržel jsem se.
[„Aspoň na zkoušku,“] začal pak skoro prosit, [„když bude moc velké nemehlo, vrátíme ho do lesa.“]
CO?
Pravda. Odradil je někdy takový pocit? Ne. Ani během krize se zmutovanou brokolicí.
„Když do toho půjde Simba, tak já taky.“
[„Nebudu nememohlo, abys věděl,“] vykoktal jsem se sebe najednou, [„a budu ten úplně nejvíc nejvzornější žák a možná se i umeju!“] No, to jsem trochu přehnal, žejo. Ale hlavní je, že to zabralo, čarodějnice se usmála a mně začalo období velkých skutků, hodně učení a hlavně samých dobrot.
[„To šlo hladce,“] pousmál jsem se pod vousy, dojedl meloun a nechal tam ty dva napospas osudu, což bylo o to vtipnější, že Simbacca najednou Jessice zase rozumět přestal. Nebudu mu to přeci jen telepaticky překládat celý život a zítra má dorazit ten objednaný slabikář, tak ať si zvyká.
-
Po dobu jejího pobytu v enklávě se zatím důsledně se vyhýbala kontaktu s dalšími obyvateli jeskynního komplexu, protože nevěděla, jak se k nim chovat. Pořád si připadala jako uprchlík. Když teď ale ležela na posteli ve svém novém pokoji a už hodinu upřeně hypnotizovala strop, zjistila, že byl dnešek veskrze úspěšný den, ze kterého si odnesla spoustu bezcenných drobností, které nyní ležely pečlivě vyskládané u její postele. Hm, její postel, její pokoj, pořád jí to nepřipadalo tak úplně v pořádku.
„Jak se cítíš?“ Zeptala se Dívka.
„Nevím.“ Odsekla Cae a překulila se na bok.
„Nad tím bys ale měl přemýšlet. Je důležité naučit se číst sama v sobě.“ Pokáral ji smířlivě Mladší.
„Nemůžete mě nechat spát?“ Zavrčela vztekle v odpověď.
„Proč ten hněv?“ Podivil se Nejstarší.
Sevřela ruce v pěst a zhluboka se párkrát nadechla, aby se zklidnila. Nepomohlo to. „Udělala jsem, co jste chtěli, dorazila jsem až na tohle místo, tak mě nechte aspoň jednou v klidu SPÁT!“ Zabouchla před nimi dveře. Poprvé. Vědomě. Schoulila se do kouta.
Připadalo jí to celé směšné, v hlavě křičet na své vlastní přízraky, ale nějak neměla náladu se smát. Když vztek vyprchal, padla na ní další vlna únavy a cítila, jak začíná natahovat. Potlačila vzlyknutí a pak se přinutila znovu vztekle zavrčet do polštáře. Ke vzteku měl vydaný zvuk daleko, ale náladu jí to přeci jen zlepšilo. Pomalu rozdýchávala nečekaný kolotoč emocí, až se úplně uklidnila. Nemělo cenu nad něčím mudrovat, tak se snažila usnout, ale na posteli se jí to ne a ne podařit. Nakonec vstala, vzala ruksak se svými věcmi a všechny je vysypala na hromadu do kouta pokoje. Lehla si na ně, stočila se do klubíčka a za chvíli už spala jako nemluvně.
***
Ráno vyskočila brzy a po lehkém protažení se vrhla na cvičení. Poctivě si opakovala, co ji naučil Wyrrgy a přestože neměla žádného parťáka, cvičení bylo fajn. Pak sprcha, slušný oděv (což spotřebovalo polovinu jejího pelechu) a vzhůru do jídelny. Osamoceně svedla hrdinný souboj s neidentifikovatelným čímsi k snídani a následně ještě hrdinněji seděla a přemýšlela co dál. Nikdo si jí nevšímal, což jí jen vyhovovalo, na druhou stranu ale nevěděla co dělat a jestli náhodou nemá někde být. Co už.
Po další chvíli, kdy se nic nedělo, dospěla k rozhodnutí, že tu nemůže takhle sedět celý den a tak vyrazila k dalšímu, a podstatně důkladnějšímu, kolu průzkumu. To naneštěstí skončilo dříve, než začalo, neboť k její smůle vyrazila z jídelny rovnou k přednáškovému sálu. A jeden by si řekl, že po celodenním šmejdění po okolí, bych si mohla aspoň zhruba pamatovat, kde co je. Pomyslela si kysele, když si nenápadně sedala do lavice co nejdál od ostatních. Teď už by bylo blbé odejít, co když si jí někdo všimnul. Z přednášky si toho moc neuvědomovala, snad jen, že jí vedla ta podivná ženská, co ji viděla i včera po příchodu sem. Postupně ale zjistila, že stále klesá hloub a hloub do lavice, až z ní bylo vidět sotva její čelo a oči, které nervózně těkali po místnosti. Když přednáška skončila, schovala se úplně a čekala, až se místnost vylidní a pak opatrně a kradmo tlapkala za ostatními ven. Jakmile se naskytla příležitost, zmizela z dohledu a znovu se ponořila do hlubin komplexu.
Večer, když opět ležela ve svém pelechu, přemýšlela, že by se sebou měla něco udělat, nemůže se schovávat a bát donekonečna. Určitě to ale pár dní ještě počká…
***
Nepočkalo (překvápko, co?). Druhý den ráno po sprše a cvičení, objevila na stole ležící datapad. Jak se sem dostal? Někdo byl v pokoji a já o tom nevím? Nebo jsem ten datapad předtím přehlédla? Opatrně k němu přistoupila a ke svému rozmrzení zjistila, že obsahuje rozvrh. Tak už na mě přišli, to bylo rychlé. Konec schovávání.
Tak začala Cae, byť zpočátku neochotně, plnit své denní povinnosti. Chodila na hodiny, když nějaké byly, cvičila s ostatními, když to bylo na programu, ale jinak se nesnažila být nikterak společenská a s ostatními mluvila, jen když po ní něco chtěli. Něco z volného času trávila toulkami po akademii, po čase to ale přestalo být tolik zajímavé, a tak se častěji uchylovala do knihovny anebo do nedávno objevené jeskynní zahrady, na které neúnavně pracoval jistý Rahm Maawr, jak se jí představil, když ji jednou náhodou objevil, jak ho šmíruje.
Větší rozruch způsobila jen jednou, poté, co ji poprvé donutili vzít do ruky cvičný meč. Když po pár vteřinách, kdy měla jen stát a držet meč před sebou, málem vypíchla oko dohlížejícímu Yussimu, po minutě sobě a nakonec si popálila tvář a tři prsty na pravé noze, usoudil vyučující (poté co se Cae vrátila z ošetřovny), že malou togrutu dočasně z výcviku omluví. Pošramocenou reputaci si decentně vylepšila, když si, zatímco ostatní cvičili s meči, sama procházela cviky, které ji učil Wyrrgy. Yussi, do té doby natolik šokovaný její neschopností, že ji po jejím výstupu s mečem ani nezprdnul, poněkud pookřál, když viděl, že ne každý její pohyb působí podobně jako odpálený termální granát. To ji pro tu chvíli ke zlepšení nálady stačilo.
Všechno by tak probíhalo v podstatě normálně, nebýt toho, že se Cae z nějakého důvodu cítila neustále nesvá. Tedy, ne že by snad nevěděla z jakého důvodu, spíš se jí ten důvod nelíbil a nevěděla co s tím. Zprvu se i sama před sebou vymlouvala, že je nemocná, ale s tím musela skončit, když jí na ošetřovně kromě hojících se popálenin a blednoucího monoklu neobjevili nic jiného. Po pár dalších dnech jí tak nezbývalo nic jiného, než přestat nevědomky sabotovat vlastní snahu při učení a přijmout nepříjemnou skutečnost. Totiž že s ní úplně přestali mluvit.
Ten večer opět ležela na posteli a zírala do stropu. Pomalu se odhodlávala k tomu, čemu se snažila posledních pár dní vyhnout. Zavřela oči a párkrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a potlačila vtíravý strach. Pak bez dalších vytáček, aby nad tím neměla čas přemýšlet, napnula svou mysl a představila si dveře, které s vypětím sil otevřela. Chvíli se nic nedělo, ale pak se znovu ozvali. Zpočátku slabě, ale jejich hlasy postupně sílily.
„Vydržela jsi to dlouho, tolik nás nesnášíš?“ Začala Dívka tiše, jakoby se bála odpovědi. Ale proč by měla?
„Vždyť sami nejlíp víte, že to tak není.“ Odpověděla Cae po chvíli váhavě.
„To víme.“ Přitakala. „Takže už tomu začínáš rozumět?“
„Trochu ano, alespoň myslím.“
„Výborně, jsi na dobré cestě. Brzy už se naučíš nás ovládat, zatím to tak nebylo, to proto jsme občas byli spíš na obtíž.“ Potvrdil její předchozí úvahy Mladší.
„To je pravda, ale to, co jsi udělala, nebylo chytré a mohlo to dopadnout špatně. Už to nedělej, pokud si nebudeš jistá tím, co vlastně děláš a proč.“ Vložil se do toho nedůtklivě Nejstarší, pak se zarazil a jakoby chvíli naslouchal. „Trápí tě ale něco jiného, tak to řekni.“
„Ehm… Je to normální, tohle všechno? Vy?“ Cae byla nejdřív jeho příkazem zaskočena, ale nakonec se odhodlala a nejistě ze sebe vysoukala, co jí pálilo. Místo odpovědi bylo ticho. Čekali, až si něco uvědomí. Jenže co? „Aha, jasně, na to se mám zeptat někoho jiného.“
„Jistě, to proto jsi tady.“ Usmála se na ni Dívka a ostatní zamručeli na souhlas. Usmála se? Bylo zvláštní cítit něčí úsměv, když jste dotyčného jenom slyšeli.
Cae si povzdechla. „Dobrá, chápu váš záměr.“
„Skutečně?“ Zasmál se Mladší.
„Chápeš, co potřebuješ chápat. Prozatím to stačí.“ Mudroval Nejstarší.
„Jen tak dál, za čas nás přerosteš.“ Pokývala vážně hlavou Dívka, přesto Cae neuniklo, že se shovívavě usmívá. „Hodně štěstí, Maličká, jakkoli je to povrchní.“
Stejně jako přišli, tak se hlasy pomalu vytratily. Cae si znovu povzdechla a protřela si oči. Chvíli ještě pozorovala strop a přemýšlela o tom, co se dozvěděla. O tom co si uvědomila, abychom byli přesnější. Slezla z postele a stočila se do klubíčka ve svém pelíšku. Celý tenhle rozhovor byl divný. Byl tak hmatatelný. Prostě jiný než ostatní a teď zpětně uvažovala, že má hlavu asi ještě zamotanější než předtím. Navíc, ještě nikdy předtím se nestalo, že by sami od sebe úplně utichly. Přesto ale udělala dobře, že se jim znovu otevřela. Cítila se teď mnohem lépe. Silnější, plná energie. Jakoby mohla cokoliv…
Usnula, aniž si všimla, jak se vzduch kolem ní chvěje. Aniž si všimla, jak se vše, co nebylo upevněné, vznáší kousek nad zemí.
***
Navzdory tomu, že zase tolik času neuběhlo, Lo’zek vypadal výrazně starší, než si ho pamatovala. Určitě byl teď vyšší. A zmohutněl. Montraly už měl téměř jako dospělý. Vypadal dobře a čerstvá jizva na pravé tváři mu na kráse jen přidávala. Holky mu určitě věnují zvýšenou pozornost, bídákovi. Usmála se pro sebe. Otec vypadal v pořádku. Snad mu barvy ve tváři trochu zmatněly, ale na to už měl věk. Oproti tomu matka vůbec dobře nevypadala. Už od pohledu byla strhaná a utrápená. Byla pohublá a stíny pod očima měla až děsivě hluboké. Zdálo se jí to, nebo i montraly jakoby jí trochu povadly?
„Uklidni se, Nyar, ona je v pořádku.“ Ozval se chraplavý hlas z otevřených dveří vedoucích na terasu jejich domu. Babička. Zněla a vypadala stejně nabručeně a nespokojeně jako vždycky. O kom ale mluví? O mě? Zatajil se jí dech.
„To říkají neustále všichni.“ Zasyčela její matka v odpověď nakvašeně. „Jak to ale můžete vědět?“
Babičce se zamračila ještě víc, bylo-li to vůbec možné. „Viděla jsem jí. A když se snažím, cítím to, copak ty ne? Jsi její matka.“ O čem to, k Sithu, mluví?
„Ne, necítím nic.“ Matka klesla na židli a složila hlavu do dlaní. Chvějící se ramena prozrazovala pláč nebo alespoň stěží potlačované vzlyky. Tolik jí chtěla obejmout…
„Jako bych to neříkala, neměla si opouštět tradice našeho kmene tak snadno. Ani můj syn to nikdy úplně neudělal. Vím, proč si to udělala, ale to neznamená, že to nebylo hloupé…“ No jistě, babička stále trvala na tom, že až bude Cae dvanáct, vezme ji na Shili. Říkala, že je to moc důležité. Kvůli tradici. Dobře, to říkala o spoustě věcí, ale v tomhle se s ní kupodivu nikdo nepřel. „Ona je tady.“ Promluvila babička po chvíli tiše.
„Cože?“ Matka vyskočila a zmateně se rozhlížela okolo. Stejně zmateně si připadala i Cae, akorát to nemohla dát najevo.
„Vidí nás, právě teď. Jako jsem viděla já ji před pár dny. I když… je to jiné. Ona je silnější.“ Proč jen měla pocit, že zní babička překvapeně? A jak to vlastně vůbec věděla?
„Ach.“ Matka opět klesla na židli a upřeně se dívala do zdi. „Cae…“
***
Ráno se vzbudila ještě dříve než obvykle a přesto víc svěží, než za poslední dobu pamatovala. V rychlosti proběhla svou běžnou ranní rutinu a následně nedočkavě vystřelila ze dveří do přítmí hrobově tiché Enklávy, jejíž obyvatelé buď ještě spali anebo ještě spát nešli. Tak jako tak, ať už jste patřili do jedné nebo do druhé skupiny, Cae by byla asi to poslední, co by vás v tu chvíli zajímalo. Zlehka hopkala tmavými chodbami a pobrukovala si nějakou protivně veselou písničku. Teď, když si konečně dala dvě a dvě dohromady a navíc věděla, že její rodina je v pořádku (nebo tomu aspoň věřila), cítila se dobře. Dokonce výborně (ostatně než vyrazila, zhltla celou hrst oříšků, aniž by přemýšlela nad tím, že už jich moc nemá a to už něco znamená, hm).
Hopkala, kam ji nohy nesly, až dohopkala do jeskyně s Rahmovým zahrádkopolem. Dřepla si na zem a chvíli jen se zájmem pozorovala živé rostlinky kolem sebe. Z celé Enklávy to bylo asi nejhezčí místo, přestože jeho hlavním účelem krása nebyla. Ve výklenku kousek od vchodu si všimla nářadí, které místní farmář používal. Zaradovala se, popadla nůžky, a protože do snídaně i výuky zbývala ještě spousta času, jala se opečovávat nejbližší rostlinstvo. Viděla to Rahma provádět několikrát a sama pro to měla cit, takže jí to šlo hezky od ruky. S výsledkem byla spokojená a byla si jistá, že by to Rahm udělal stejně. Přesto ale pro jistotu vrátila nářadí zpátky na místo a pomalu (rychle) se vytratila z místnosti. Něco jí našeptávalo, že by nebylo dobré, aby ji vášnivý pěstitel potkal na místě činu. Přesto si ale vidinou naštvaného togoriana nenechala zkazit náladu.
Vydala se na snídani. Nový kuchař, který se nedávno objevil, se jí líbil. Nejen že vařil výrazně lépe než ten předchozí (hůř to ostatně nejspíš nešlo), měl ke své práci i takový správný zdravý přístup, který se jí zamlouval. Najedla se a celá natěšená odešla na přednášku. Celý den proběhl příjemně (Rahm očividně zahrádku ještě neviděl, protože se choval normálně). Učení jí šlo. Dokonce párkrát zahlédla ve tvářích učitelů zračící se překvapení, tak předpokládala, že si vede dobře. Zejména u Yussiho bylo patrné, když dokázala nejen stát s mečem v ruce, ale i jím správně máchnout, aniž by zdemolovala půlku sálu. Je sice pravda, že se tím v podstatě úplně vyčerpala, takže zbytek probíhal jako každý jiný den, ale Yussi přesto vypadal téměř potěšeně.
Večer, když už měla volno, vydala se do knihovny, neboť jí napadla geniální věc. Dlouho dobu seděla a zírala do terminálu, až nakonec nahrála krátkou a stručnou zprávu: „Jsem v pořádku a v bezpečí. Až to jen trochu půjde, přiletím. Babička to pochopí. Zazpívej za mě mamce, však víš. Cae.“ Spokojena s výsledkem odeslala zprávu do bratrovy schránky. Se svými pochybnostmi ho zatěžovat nemusí.
Pak už ale opravdu neměla co na práci, a tak se rozhodla čelit zahradníkovu hněvu. Ze začátku se opravdu tvářil značně nevraživě. Když viděl její uměle nasazený provinilí výraz, prohodil jen chladné „takžes to byla ty“ a dál si zamračeně prohlížel stav svých rostlinek. No, nemá cenu hodit kolem horké kaše, nebyl vůbec nadšený, že mu někdo zasahoval do jeho práce, na druhou stranu to vypadalo, že se mu ulevilo, když shledal, že vše je vlastně celkem v pořádku. O tom, že Cae odvedla vcelku dobrou práci, svědčilo i to, že jí v následujících dnech dovolil mu občas pomáhat. Sice si u toho mumlal cosi pod čumákem, a když pracovala, neustále jí pozorně sledoval, ale vše vlastně dobře dopadlo. A to byl příběh o tom, jak Cae navázala první bližší kontakt s někým z Enklávy. Pravda moc toho spolu nenamluvili a náplň jejich pracovních setkání by většina rozumných bytostí označila za totální hovadinu, ale o tom to přeci není. Bim bam.
***
Následující dny už byly vesměs normální. Cae už nebyla jako sjetá, ale střípky dobré nálady si podržela dlouho (ostatně v tom byla machr). Učení jí šlo, dokonce se naučila i vcelku dobře zaujmout pár základních postojů s mečem, ale přiznejme si, všechno ostatní jí šlo mnohem lépe. Trávila hodně času i samostudiem v knihovně, teda když zrovna v nevelikém množství materiálu objevila něco zajímavého. Nicméně stále tu byl HoloNet a s tím už si jeden dokáže vystačit, když na to přijde. Tak jako tak, čas plynul celkem v klidu a jednotvárně (byla to fajn změna) a vše vypadalo nadějně.
Jednoho dne, když už jí opravdu téměř došla zásoba oříšků, ukecala velkého šéfa, že od ní něco nutně potřebuje donést z města, aby měla svou výpravu posvěcenou z těch nejvyšších míst. Co nečekala, bylo, že Champbacca nakonec vyrazí s ní, protože ho napadlo, že by mladistvé Cae, kterou tu neznali, nejspíš ten chlast nemuseli prodat. Cesta byla ale v pohodě, Cae si užívala čerstvý vzduch a až na nějaké létající cosi, co se jí pokusilo odnést pryč, než to přemluvila, že není jeho mládě, se nic zvláštního nedělo. Doplnila zásobu oříšku, Champbacca si za tu dobu stihl pořídit podezřele cinkající zavazadlo a lehce se osvěžit v Zeleném lampionu před další cestou, a tak bylo všechno, jak mělo být.
No, a vlastně objektivně vzato, byla asi měsíc celkem nuda, protože Cae byla zabrána do učení, které ji začalo bavit a navíc to byla po sto letech nějaká normální, obyčejná činnost v relativně (!) normálním, neobyčejném prostředí.
-
Champbaccův deník, záznam čtvrtý, hvězdné datum 01/mango/19
Konečně mám trochu času doplnit záznamy, a že je čím.
Od minule sice uběhlo jen čtrnáct dní, ale událostí se stalo tolik, že je v zájmu budoucích generací je zaznamenat.
Výlet na Shelkonwu nestojí za řeč. Vlastně si sotva pamatuju, že jsme tam byli, až teprve nahlédnutí do historie navigačního počítače mi osvěžilo paměť. Víc toho asi bude mít v deníšku Vooj-tae.
Mnohem důležitější byl náš výlet na Kashyyyk, kde jsem zjistil, že mám šestiletého syna. Ta žena, co mě sháněla v Chrámu, kupodivu ani nechtěla alimenty, spíš abych ho vzal k Jediům, protože místní v něm vidí ďábla. Sílu ovládat umí, je kabrňák po mně, tak jsem ho po menší přestřelce s otrokáři, kteří mě vůbec nezajali a vůbec jsem nepotřeboval pomoc, vzal k nám na Miu Leptonis IV a zdá se, že se mu tady líbí. Navíc si ho jako svého nového srandovního padawana vzala Jessica, takže se nemusím bát, že by se flákal. Jestli bude učitelka po mně, bude rád, když se občas pořádně vyspí. Momentálně se učí basic a po pár lekcích s Yussim už nejen udrží světelný meč, ale celkem se drží i v boji s ním, takže na to zjevně má vlohy.
Když už zmiňuji jeho vlohy, musím zmínit i nový přírůstek do kuchyně. Je jím nový kuchař, trochu divný patron, kterého bych měl v zájmu bezpečí mých svěřenkyň asi držet pod zámkem v kuchyni. Vaří lépe než Jessica a Lempix dohromady, i když hůř to asi sotva jde, a ačkoliv neovládá Sílu, tak nějak to tu nikomu nevadí. Škoda, že se schováváme před Republikou, býval bych na něj možná vyfasoval nějaké benefity pro společnosti, které zaměstnávají postižené. Teď jsou nicméně on i Mia na výletě, mají za úkol sehnat na Naboo pár jízdních obludek, abychom měli nějaký ten dopravní prostředek pro cestování po džungli.
Kromě toho se Rahm stal oficiálně padawanem mistra Yussiho, zasel nějaký speciální druh kukuřice a Lempix se začal snažit o rekonstrukci jeho hmatových vousků. Zatím bezúspěšně, ale aspoň se oba zabaví.
Taky se konalo první zasedání Cirku, když jsme na základně všichni, a byla to náramná legrace. Hlavně proto, že nebylo skoro nic k projednání, jen jsem přede všemi jmenoval Joyu ředitelkou InnNova Corp. a předvedl jim, jak krásně a barevně mám podtrhané součty v účetnictví. Financování akademie je zatím bezproblémové, po nákupu všech nezbytných věcí, jako je hospoda, stíhačky, těžební droidi a nějaké ty zásoby, a také po investici do palíren na Chrchlu, mi pořád zbývalo půl milionu kreditů a další minimálně tři miliony v krystalech.
Co jsem tak koukal na Holonet, solidní vláček na právě dokončované podzemní koleje se dá pořídit i za sto tisíc, takže s financemi by v brzké době neměl být nejmenší problém, naopak asi nebudeme vědět, kam s nimi, když se pak zase spustí těžba.
Champbaccův deník, záznam pátý, hvězdné datum 01/mango/23
Mia s Jeffem jsou zpátky. Zpoždění, které mě čím dál více znepokojovalo, se nakonec rozumně vysvětlilo, navíc přivezli nejen to, co jsem po nich chtěl, ale i něco navíc. Když jsem pak viděl Simbaccu, kterak nosí vajíčka zalaac jako by to byl největší poklad galaxie, rozhodl jsem se jmenovat ho dozorcem nad novou sekcí akademie. Že jsem ji dříve nezmínil?
Ono vybudovat jeskyni vedle hlavního vchodu vlastně nestálo za řeč. Droidi prostě zvětšili přirozenou spáru ve skále a do vzniklé místnosti o nějakých sto metrech čtverečních nainstalovali výkonné ultrafialové zářiče s termostatem. Tyhle inkubátory jsou možná dost primitivní, ale na druhou stranu je hned po vylíhnutí těchhle pozoruhodných zvířátek uklidíme a jeskyně se přemění v jejich hnízdo, takže to postačí. Simbacca se tam v podstatě přestěhoval, hlídá vajíčka jako oko v hlavě a kdyby mu tam Fosh sem tam nedonesla něco k jídlu, asi už by žral kamení.
Fosh mimochodem svým hudebním vkusem natolik oslovila Joyu, že si ji Zeltronka vzala jako svou padawan. Prostě se nám to tu krásně rozdělilo a jediným volným mistrem je teď školnice, která si určitě brzy taky někoho zaučí. Například Vojtu, haha. Lempix se nezdá, že by samotou na ošetřovně trpěl, a Valle svoboda taky zjevně svědčí, takže se o ni nebojím. Horší je to s Cae, ze které se pomalu stává samotářka, což mi u Togruty nepřijde zdravé, ale něco snad vymyslím.
O mistru Denyzzovi nemáme žádné potvrzené zprávy, jen že někde bojuje a nejspíš si to mocinky užívá. Mistr Fox zmizel úplně.
Zítra pak já a Jeff vyrážíme na nákup kuchyňského náčiní, protože to stávající se frajírkovi nezamlouvá. Pch, já si byl schopný uvařit i v palmových listech. Prachy nicméně pořád máme, takže se vypravíme na nedaleký Azoam, kde zrovna probíhají masivní trhy a určitě tam najdeme všechno, co potřebujeme, a ještě něco navíc.
Champbaccův deník, záznam šestý, hvězdné datum 01/kiwi/02
Z Azoamu jsme se vrátili naloženi nejen pánvemi, hrnci a noži, nýbrž i kořením, z něhož některé jsem neuměl ani vyslovit, a taky s jedním černým pasažérem. Naštěstí jsem ho odhalil ještě před vstupem do kvantové díry, takže jsem ho mohl druhý den zaletět vrátit v pořádku a ne s mozkem v tekutém stavu. A vrátil jsem se akorát na parádní žranici, kterou by Jess, při vší úctě k ní, nedokázala ani objednat.
A hned druhý den, dokud byli všichni při síle, jsem vyhecoval první ozdravný pobyt v přírodě. Pod záminkou, že jdeme hrát hru, jsem vlákal Simbaccu, Peela, Vojtu a Rahma do lodi a přidal se k nim se Sagwen, která už tentokrát věděla, do čeho jde. I Jessica se vetřela. Popoletěli jsme kousek do lesa a hra na trosečníky mohla začít. Protože to byly v podstatě všechno děti, byl jsem na ně extrémně měkký a nenutil je jíst brouky, nicméně stavět přístřešek a rozdělávat oheň museli všichni. Rahm později našel nějaké ovoce a Simbacca jedlé houby, tak nikdo z nich nehladověl a pár jich alespoň ze zvědavosti ochutnalo i mého pečeného hada. Celé to trvalo jen dva dny a jak říkám, bylo to nenáročné, takže možná právě proto se to většině docela zamlouvalo a při návratu se ptali, kdy bude další výlet, že by s námi určitě chtěla letět i Valla. O tom jsem trochu pochyboval.
To bylo před pěti dny, dnes byla další žranice, a to sice u příležitosti dokončení podzemní železnice. Celých těch pár kilometrů do města teď zle urazit za pár minut a hlavně suchou nohou, aniž by se člověk vystavoval nebezpečí sežrání. Na výstupní stanici jsem pak extrémně hrdý, neboť její maskování je naprosto špicové – sklep pod Zeleným lampionem jsme prostě rozšířili ještě o jedno podzemní patro a vchod zamaskovali tak, že jsem ho měl po pár panácích sám problém najít. Pro dopravu velkých věcí je ale stále vhodnější naložit je na loď a přistát v našem hangáru, tím tajným vchodem prolezu sotva já.
To mi připomíná, že Simbacca za poslední týden zhubnul šest kilo, jak lítá kolem nově vylíhnutých potvůrek. Zalaacy se mají k světu, jedna ho sleduje jako pejsek a všech devět jich už má svého majitele. Jednoho ze dvou samečků jsem si zrekvíroval pro sebe, druhý si oblíbil právě Simbaccu, sedm samiček zbylo na ostatní. A kromě těchto strašlivě hravých obludek jsme měli záhy na základně ještě varactyla, který pro změnu jako pejsek sledoval Miu a mám dojem, že s ní snad spal i v posteli. Zprvu jsem se bál, že mi jeho kvílení bude působit bolesti hlavy, ale paradoxně to znělo docela pěkně, když to začalo rezonovat celou jeskyní. Při pohledu na ten zvěřinec jsem chtěl vybudovat ještě aspoň jednu jeskyni, abych separoval samce od samic a zabránil tak nekontrolovatelnému množení, ale bylo mi řečeno, že zalaacy pohlavně dospívají až zhruba v šesti letech a ani pak se nemnoží kdoví jak rychle, takže jsem to zatím nechal plavat. Doslova, protože kromě cucání syntetického mléka měli ti mloci jen jednu zálibu, a tou bylo plavání. Je vlastně docela legrační, pozorovat Simbaccu, jak jich všech devět vede v dokonalém zástupu k vodě, načež je vypustí a jen sleduje z břehu.
Ale zpátky k železnici: koleje i tunel sice stojí a prošly všemi testy, nicméně pořád nám chybí vlak. I pro ten jsem skočil na Azoam, kde likvidovali vytěžený důl, a pořídil tak za pakatel zánovní soupravu, kvalitní mandalorianskou práci, která bude v záruce ještě dalších třicet tisíc let.
Champbaccův deník, záznam sedmý, hvězdné datum 01/kiwi/17
Vláček jezdí, Zelený lampion prosperuje, zalaacy rostou a za pár týdnů už na nich prý půjde jezdit. Těžba probíhá dál, i když jsem nakázal ji zpomalit, abychom těch peněz neměli až příliš a aby se droidi neunavili, a z Chrchlu dorazila první várka námi dotované žížalovice se vzkazem, že palírna prosperuje jako nikdy. Jídelna se stává centrem společenského dění, študáci pilně študují a papouškovitých chobotnic je v jezeře pořád dost. A konalo se další zasedání Cirku, kde jsme pro nedostatek závažných věcí k řešení hráli sabacc. Všechno jde prostě a jednoduše skvěle.
Školnice si sice stále nezvolila padawana, ale činila se v knihovně, kde obnovila holocron Darth Nihiluse a některé další. Mohl jsem si tak znovu a v klidu prohlédnout vizi klonových vojáků, jak zabíjí Jedie, načež jsem ho opět zničil. Nekoukala na mě pěkně. Důležité ale bylo, že v jednom z těch dalších našla zmínku o Veeshas Tuwam. Netušil jsem, co to je, ale brzy mi to vysvětlila.
Jakožto Arkanianka slýchávala už jako malá zkazky o tom, jak na jejich planetě kdysi dávno stála obrovská sithská knihovna. Tak obrovská, že byl problém v ní vůbec něco najít. Samozřejmě ji objevila Republika a před nějakými šesti tisíci lety z ní nadělala šrot, ale právě obnovený holocron pocházel od pět století mrtvého archeologa, který na Arkanii objevil podivné záření. Nevydržel tam dlouho, vzhledem k politickým bouřím, ale tvrdil, že část knihovny je v pořádku ve stázi. To byla příležitost, které jsem nemohl nevyužít, a okamžitě jsem na planetu vyslal Jess se Simbaccou, aby to prošetřili a případně přivezli nějaké ty knihy, které sice budeme muset protřídit, než je dáme studentům, ale rozhodně se budou hodit.
Vrátili se dnes ráno a takhle naložený snad Jungle Jet ještě nikdy nebyl. Mise byla naprosto úspěšná, naše knihovna se rozrostla řádově na padesátinásobek a většina materiálů byla nejen čitelná, ale i mládeži přístupná. Za odměnu jsem ty dva jmenoval členy výboru pro sběr dat a hodlal je poslat na další podobné mise, ale byla tu akutnější věc.
Jeff někde sehnal levný iontový kanón, který jsem chtěl, a zajistil, aby nám ho prodejce na chvíli podržel, ale chtěl za něj milion v kreditech, který jsem neměl. Bylo tedy bleskově rozhodnuto o prodeji další várky krystalů. Joya se nabídla, že je na Azoam, kde je výhodně prodávala minule, vezme klidně sama, ale já měl celý den špatný pocit a radši jsem se pojistil.
Na planetu plnou veverek, žluté trávy a gigantických chrámů jsme tak vyrazili nejen já a Joya, nýbrž i naši padawani, Cae a výbor pro sběr dat. V sedmi už to tam snad nějak zvládneme.
-
Před odletem na Azoam bylo potřeba zařídit pár drobností, ale aspoň měli všichni čas se pořádně sbalit a nemusel jsem je na palubu nahánět.
Velení nad akademií opět převzala školnice, které jsem mimo jiné i explicitně nakázal, že jestli někde načapá kuchaře, jak slídí, může mu podle uvážení usekat nohy, ruce a tak vůbec. Náhradní výuku nebylo třeba zařizovat, protože cílová planeta je kousek a vrátíme se hned zítra, pokud se tedy něco nezmamlasí.
O fakt, že se nejspíš něco zmamlasí, jsem se s ní nepodělil, nicméně když nás viděla odlétat sedm, mohlo jí něco dojít. Nedala na sobě nic znát, jen to tradičně odkývala a zase se šla věnovat holocronům.
Já se vydal do hangáru a našel posádku připravenou a natěšenou. Pro Sagwen to byl první výlet od té legrace na Kashyyyku, kde jsme byli před víc jak měsícem, pro Fosh vůbec první výlet mimo planetu a navíc s novou mistryní. Simbacca už s Jess jednou venku byl, ale ten nevypadal, že by ho příslib nového dobrodružství zajímal víc než studium výpisků o planetě, kde hledal místní speciality. A Cae, která rovněž od svého příletu nikde nebyla, se zdála rozhozená spíš faktem, že je mezi námi tak trochu plonková. Ujistil jsem všechny, že tahle cesta bude krátká a že jsem je vzal s sebou, aby si trochu odpočinuli od deště, načež jsme se s Joyou odebrali do kokpitu. Ostatní zůstali v místnosti pro pasažéry, kterou z původního trůnního sálu poslední měsíc upravoval Neva s Miou, nutno podotknout, že s výborným výsledkem.
Spustil jsem předstartovní diagnostiku pro případ, že by někam zapomněli vrátit nějakou tu součástku, a nechal mezitím otevřít hangárová vrata. Světlo procházející vodou až sem bylo tak uklidňující, že jsem málem usnul, ale naštěstí je upozornění na dokončení testu dost hlasité. Trhl jsem sebou, prohlédl si zelené hodnoty a odstartoval.
Jungle Jet proletěl bublinou, proletěl jezerem a vystřelil k obloze takovou rychlostí, že jsem záhy podezříval Nevu z nějakých dalších úprav, pro změnu motorů. V modrém tunelu hyperprostoru jsme ale zmizeli tak jako tak, bez sebemenších problémů.
[„Vážené dámy a pánové, vítejte na palubě letu Jungle Jet 1138 z Miu Leptonis IV na Azoam. Předpokládaná doba letu je čtyři hodiny, palubní personál vám teď ukáže, jak postupovat v případě nouzového přistání.“] S těmito slovy jsem otevřel přihrádku v kabině, vytáhl flašku chrobákovice a odebral se do oddělení pro pasažéry, kde jsme hráli slovní fotbal a také jsem jim vysvětlil, kam to vlastně letíme. Azoam totiž přes svůj nezpochybnitelný šarm nepatřil mezi planety známé široké veřejnosti. Všech šest kolegů se tak dozvědělo, že je to malá zemědělská planeta o dvě soustavy vedle, je z větší části pokryta savanami a travnatými pláněmi, na nichž roste žlutá flóra povětšinou travnatého charakteru. Obyvatelstvo, hlodavčí národ Azoanů, buduje rozsáhlá města, z nichž větší část je pod zemí, živí se převážně pastevectvím a pěstováním obilí a kořenové zeleniny, až poslední dobou začínají dobývat i značné nerostné bohatsví, a jsou silně věřící. Náboženství hraje na Azoamu velkou roli už od dob, kdy se první syslové naučili chodit po zadních a objevili obrovské chrámy neznámého původu, které se nachází rovnoměrně rozmístěné na rovníku planety. Každý zasvětili jednomu božstvu a jejich systém je poměrně složitý. Kromě asi padesátimilionové populace Azoanů žije ale na planetě i zhruba milion převážně lidských kolonistů, kteří žijí s domorodci v míru, čile obchodují a někteří z nich dokonce přejali místní víru. Co je nejdůležitější, planeta není v Republice, vládne si sama prostřednictvím planetární rady, která se skládá ze zástupců každého většího města, každého nejvyššího papaláše jednotlivých dvanácti církví a rovněž tří zástupců z řad kolonistů. Planeta nemá větší ozbrojené složky, s výjimkou dobrovolnické armády kolonistů, a drtivá většina populace je silně pacifistická.
Víc jsem toho nevěděl, tak jsme se vrátili ke slovnímu fotbalu a let tunelem ubíhal příjemně rychle.
Let samozřejmě netrval věčně, vlastně dokonce něco málo pod čtyři hodiny, a vystoupení z hyperprostoru na oběžné dráze jsem již pozoroval opět ze svého pilotního křesla. Žlutá koule s pár modrými flíčky a bílými polárními čepičkami se tam válela dost vlažně, ale z minulé návštěvy si pamatuji, že na povrchu je dost nepříjemné horko a minimum stínu.
Chopil jsem se řízení a navedl loď, podobně jako minule, nad hlavní město Toremun, kde Joya prodala první část našich krystalů. Sestup byl rychlý, ale v dosahu řídící věže letové kontroly se konečně začaly dít ty podivné věci, co mi slibovala Síla.
[„Letová kontrolo, tady Jungle Jet, žádáme o povolení k přistání,“] zařval jsem do vysílačky tentokrát já, když tu se mnou nebyl Jeff, který to zařídil minule. Snad budou mít tlumočníka.
Už jenom doba, jakou si kontrolor nechal na odpověď, byla divná, co teprve přímo ta odpověď.
„Eh, Jungle Jete, udejte důvod návštěvy.“ To minule nechtěli, co se děje? Že by je vyděsil můj řev?
[„Prodej krystalů nova a nákup zásob,“] odvětil jsem popravdě a byl zvědavý na reakci. Ta přišla, ale museli jsme si chvilku počkat; chvilku, během které kontrolor zjevně zapomněl vypnout vysílačku a my tak slyšeli, co říká někomu jinému.
„Pane, máme tu Posla,“ šeptal a odpověď onoho pána byla natolik slabá, že jsem první větu neslyšel vůbec a druhou jen s obtížemi. Skoro bych se ale vsadil, že říká něco o tom, že uvědomí planetární radu a ať nás pošle k šípku.
„Povolení uděleno,“ ozval se již k nám, tak trochu překvapivě, „posílám souřadnice k přistání.“ Čekal jsem podraz a nemusel jsem čekat dlouho.
[„Kontrolo? Ty souřadnice odkazují na místo dva a půl tisíce kilometrů od města, žádám o potvrzení.“] To už jsem kroužil prakticky kolem inkriminované věže, ale přistát jsem si nedovolil. Ještě bych tu rozpoutal válku.
„Potvrzuji,“ vypadlo z dispečera omluvným hlasem, „Šedý Šum je na vás již připraven.“
[„Co je na nás připraveno?“] zeptal jsem se pochopitelně, ačkoliv mi bylo jasné, že jestli je to past, asi nám o ní víc neřeknou.
„Kdo,“ opravil mě kontrolor, „a omlouvám se, nemůžu vám říct víc, to musí on.“
Přerušil spojení, já se tázavě podíval na Joyu, a když pokrčila rameny, otočil jsem loď žádaným směrem. Svištěli jsme s našimi ekologickými motory nad lány žluté trávy bez obav, že je znečistíme, a cíl naší cesty se brzy ukázal. Šlo ho těžko přehlédnout, jednalo se o masivní a zhruba v půlce useknutý kužel těžko odhadnutelných rozměrů, ovšem nepochybného majestátu. Bezpochyby chrám některého z místních bohů, i poloha na rovníku tomu odpovídala.
Když jsme byli blíž, bylo jasně vidět architekturu chrámu. Deset pater z masivních kamenných bloků, čím vyšší, tím menší, ale i to nejvyšší bylo stejně široké jako jeskyně u nás doma. Celé to pohromadě držely mimo jiné paprskovité vzpěry, které byly rovnoměrně rozmístěné po obvodu pater. Impozantní stavba, v jejímž stínu navíc panoval čilý ruch a dle mého soudu se tam odehrávalo něco jako jarmark, a my měli soudě podle souřadnic přistát u ní. Dlouho jsem se nerozmýšlel, dosedl s lodí na vyhřátou zem a průzorem si prohlížel budovu.
Jakmile jsem vypnul motory, vyšel z ní Azoan. Málem jsem zapomněl, jak komicky můžou místní obyvatelé vypadat pro návštěvníky, když vypadají jako syslové se svítícíma očima. Interkomem jsem rychle požádal ostatní, ať ještě nevystupují, a šel napřed.
Azoan se ani nehnul, opíral se o svou bezpochyby ceremoniální hůl a měřil si mě podezíravým pohledem. Tuto laskavost jsem mu oplatil a vykročil k němu.
[„Zdravíčko, Šume, tak jsme tady,“] oslovil jsem ho lehce neformálně, ale poté, co nám zabránil v našem poslání, si to trochu zasloužil, ne?
„Nejsem Šum,“ zakroutil křeček v dlouhém bílém hábitu hlavou a vypadal docela zoufale. „Jsem tu jen abych vám ukázal cestu. Není to daleko. Nechť vás provází bohové,“ uklonil se a holí dost okatě ukázal kamsi do savany. Sice jsem netušil, kam přesně mám jít a co vlastně hledám, ale bylo mi jasné, že ptát se toho nábožného trouby nemá cenu, tak jsem prostě kontaktoval loď, ať počkají ještě nějakou dobu, a vykročil. Možná toho šumáka nenajdu, ale vypadá to tady jako celkem hojná země, tak snad neumřu hlady.
Jakmile jsem opustil bezprostřední okolí chrámu, žlutá tráva se začala zvyšovat a postupně jsem jí byl obklopen tak, že mi čouhala akorát hlava. Rozhodně to bylo lepší, než kdybych neviděl vůbec nic, ale zase jsem tak mohl přitáhnout nežádanou pozornost predátorů, kterých tu ale naštěstí nemají moc. V té kapuci, co jsem si v zájmu ochrany před sluncem natáhl přes hlavu, jsem musel vypadat jako vyložená pochoutka.
Kráčel jsem trávou možná hodinu, než jsem víceméně náhodou spatřil v dálce slabý náznak kouře. Vystupoval zpoza jednoho stromu, takže na zdroj jsem neviděl ani náhodou, ale rozhodně stálo za to se přiblížit.
Tráva šustila ve větru, slunce pálilo a za mnou se stále tyčil chrám, nicméně můj cíl ležel přede mnou. Zmocnil jsem se jakéhosi příliš pomalého hada a vědom si faktu, že na Azoamu nejsou žádní jedovatí plazi, ho začal žvýkat, abych se cestou zabavil. Chutnal jako kuře.
Zanedlouho jsem byl co bych kamenem dohodil od stromu, který byl mimochodem taky žlutý, a kouř byl teď vidět docela zřetelně. Navíc se mi zdálo, že za ním stojí něco jako hromada bláta, ale nestihl jsem zaostřit, protože jsem se náhle propadl do země.
Jen pár centimetrů, ale stačilo to, abych přišel o rovnováhu a padl na hubu do trávy. Když jsem se ujistil, že mi fakt jenom uvízla noha v nějaké myší noře a nejsem pod útokem, začal jsem se sbírat.
„Jdete pozdě,“ ozvalo se náhle z trávy, ale autora poznámky jsem neviděl. Hlas nicméně působil velmi vyrovnaně, velmi charismaticky a velmi staře. Nejspíš jsem u cíle.
[„Champbacca nikdy nechodí pozdě,“] spustil jsem a po tom prvním fiasku radši vynechal jméno, [„ani moc brzo. Přichází přesně tehdy, kdy chce.“]
Odpovědí mi byl jenom potutelný smích a následné ticho, takže jsem vytáhl nohu z nory, zvedl se a začal toho posměváčka hledat. Nikde nikdo.
„Postavím na čaj,“ ozvalo se znovu, tentokrát blíž ke stromu. Odolal jsem pokušení říct si o rum a prostě šel blíž. Jen jsem kývl, jsa přesvědčen, že on to nějak vidí. Já se momentálně soustředil spíš na to, abych nešlápl do další díry.
[„Omluvte mou drzost, pane,“] spustil jsem už skoro u stromu, [„ale přiletěli jsme sem prodat krystaly, ne pobíhat po buši...“] Býval bych pokračoval, ale v tu chvíli jsem dosáhl malého plácku za stromem, kde nebyla tráva, nýbrž jeden fakt velký balvan, jedna skromná chýše a jedno ohniště.
A na tom balvanu, na jeho sluncem vybílené stěně, jsem uzřel malbu, která nejen že okamžitě upoutala moji pozornost, ale zároveň vyvrátila všechny mé pochybnosti o tom, jestli si mě s někým náhodou nespletli.
Bylo to mistrovské dílo, vyobrazená tráva byla k nerozeznání od té skutečné, a těsně nad ní letěla rovněž věrně vyobrazená chromovaná loď mojí maličkosti. Nejzajímavější ale byla rudá obloha, ze které na zem dopadaly rudé blesky a spalovaly značnou část trávy za lodí. Co je tohle za čertovinu?
„Brzy přijdou, pijte,“ vyvedl mě náhle ze zamyšlení hlas za mnou a když jsem se otočil, stál tam asi nejstarší Azoan, jakého jsem kdy viděl, a to jsem při minulé návštěvě prošel kolem domova důchodců. Na mnoha místech mu chyběly chlupy, ty zbývající byly šedivé až bílé a zbýval mu jen jeden z řezáků. V jedné ruce měl hůl, druhou mi podával krunýř nějakého živočicha plný barevné tekutiny, asi toho čaje.
[„Kdo přijde?“] zeptal jsem se celkem pochopitelně a přijal nápoj. Smrdělo to strašně, ale zdaleka ne tak strašně, jako většina Jessičiných polévek.
„Smrt,“ pravil prostě, bez jakéhokoliv náznaku strachu, lítosti nebo hněvu v hlase.
[„A co s tím mám společného já?“] zeptal jsem se trochu alibisticky a ukázal na tu malbu.
„Je ten, kdo stojí ve spáleništi, žhář, nebo hasič?“ odpověděl mi otázkou, tak jsem se radši napil. Chutnalo to kupodivu docela dobře, i když ne tak dobře, jako čaj z jehličí.
[„To záleží na tom, jestli má sirky, nebo vědro s vodou,“] kontroval jsem a dopil obsah krunýře na jeden zátah.
„Vědro s vodou nemáte,“ odpověděl všímavě veverčák a stále se tvářil tak nějak nepřítomně.
[„Nemám ani sirky,“] ohradil jsem se a znovu se podíval na malbu.
„Uvidíme,“ řekl jistě a pomalu se belhal k chýši, u jejíž stěny měl uskladněno několik tykvovitých věcí těžko odhadnutelného významu.
Já si sedl vedle dohořívajícího ohně, přemýšlel, čím asi topí, když tu nerostou stromy, a snažil se nemyslet na ten obraz. Co já vím, klidně tu někdy mohla přistát královna Naboo a tenhle suvenýr, dárek místních domorodců, se jí nevešel do kufru.
„Teď půjdeme,“ oznámil Azoan a využil toho, že sedím, k pomalému naložení mého klína nejrůznějšími věcmi. Nebránil jsem se, jen mi obočí tu a tam vystřelilo k obloze, když jsem ty krámy sledoval. Většinou to byly sušené rostliny a kořínky v podivných dutých nádobách, ale sem tam se mezi nimi vyskytly i talismany z klacků, kostí a kdoví co dalšího.
[„Stěhujete se?“] zeptal jsem se někde v půlce nakládání a bylo mi řečeno, že Šedý Šum zůstává pořád na stejném místě, ale stěhuje se čas. Což dávalo smysl, protože bez náhodných kolemjdoucích Wookiů by všechny ty krámy rozhodně nepobral.
Po nějakých dvaceti minutách bylo hotovo, já se s náručí plnou blbostí zvedl a vyrazili jsme. Pomalu. VELMI pomalu, navíc úplně na druhou stranu, než odkud jsem přišel. Nehádal jsem se, následoval jsem stařešinu a ani se moc nesmál, když si musel z cesty odhrnovat obrovská stébla žluté trávy.
[„Odpusťte mi mou zvědavost, ale kam máme namířeno?“] zeptal jsem se lehce sarkasticky a chvíli musel balancovat, jinak by mi vypadla pánev.
„Do nejbližšího města,“ odpověděl opět tím svým vševědoucím hlasem a já si oddechl. Oddechnutí jsem ale nedokončil, neboť ještě něco dodal. „Jsou to čtyři dny cesty.“
Kdyby to byl kdokoliv jiný, asi bych mu právě hodil ty krámy na hlavu a šel se někam do stínu ožrat, ale aura jeho autority mi to tak nějak nedovolovala.
[„Máme tolik času?“] zkusil jsem to drze po dalších deseti minutách, během kterých jsme ušli neuvěřitelných osm metrů.
„Nemáme.“ Co na to říct, že? Kdybych nebyl zatížený blbostmi, aspoň bych pokrčil rameny, ale nešlo ani to.
[„Můžu nám aspoň zavolat odvoz?“] zkusil jsem to přímo opovážlivě, protože čtyři dny umím strávit i lépe než cestou přes pláň.
„Není třeba, už jsou tady,“ řekl Šum a náhle se zastavil. Já se v tu chvíli začal bát nejhoršího, přeci jen ještě nedávno věštil příchod smrti, ale ukázalo se, že to přilétají naši. Přes šustění trávy bylo jasně slyšet zvuky motoru a v okamžiku i přilétající chromovanou krásku. Přistála přímo před námi a cesta k nyní otevřené rampě trvala jenom dalších sedm minut.
Na Jessicu, která už tam stála a tvářila se káravě, jsem vrhl nevinný pohled a ukázal na to vypelichané nadělení v trávě. Co si budeme povídat, tentokrát jsem za to fakt nemohl. Šaman se vybelhal po rampě nahoru, a když se za námi díra zavřela, zastavil se. Jestli se mu vnitřek lodi líbil, nedal to na sobě nijak znát a dál se rozhlížel.
[„Šedý Šume, tohle je Jessica, Jess, tohle je Šedý Šum.“] vzal jsem na sebe úlohu toho, kdo představuje, a zároveň se tak zbavil těch tázavých pohledů. [„Měl nějaké vize, ve kterých figurujeme.“] Tím jsem si zase celou řadu tázavých pohledů vysloužil.
„Figurujete, ano. A také tam figurují ti, co právě přiletěli také,“ ukázal holí kamsi do vzduchu a souběžně s tím se ozvala Joya interkomem.
„Máme problém,“ no jasně, jak taky jinak, „na oběžné dráze se objevila federační bitevní loď.“
„Ve skutečnosti jsou tři, ale jedna brzo zmizí,“ vložil se do toho šeptem šaman a pomalu se vydal dál do lodi. Mně se v tu chvíli ale hlavou honily jiné věci, zejména proto, že jsme teď byli s Jungle Jetem naprosto nechráněni uprostřed pole a i když jsme v podstatě neutrální, vysvětlujte to někomu, kdo má s typem mojí lodě dost špatné zkušenosti.
[„Do vzduchu, fofrem, musíme přeparkovat,“] zavelel jsem do interkomu pro změnu já a začal jsem sypat náklad do volného kontejneru, ale zvednutí lodi jsem cítil už před tím povelem.
„A kam asi?“ vztekala se z vysílačky Joya oprávněně, protože na planetě, kterou z 90% pokrývá tahle pitomá tráva, se úkryt pro trochu nápadnou loď hledá dost blbě.
„Leťte s větrem, slečno,“ projevil se náhle Azoan, který se mně neznámo jak dostal ke stěně a mluvil do tam nainstalovaného mikrofonu s přímou linkou do kokpitu. „Už nás budou čekat,“ dodal záhadně, já nad tím jen mávl rukou a bleskově jsem utíkal nahoru. V pilotní kabině teď byli pro změnu všichni, protože se pochopitelně zajímali o trochu pozměněnou situaci, ale uhnuli mi a místo kopilota tam pro mě bylo volné. A ačkoliv Joya pomoc nepotřebovala, pro dobrý pocit jsem se stejně snažil něco dělat.
[„Zahájili bombardování strategických cílů a vidím první C-9979,“] ohlásil jsem od senzorů nepříliš dobré zprávy a snažil se zavolat o pomoc, ale dálková komunikace již byla profesionálně rušená a za pár okamžiků bude určitě i ta místní. Nebylo pochyb o tom, že jsme právě z první řady svědky invaze na svět, který nemá nejmenší šanci se bránit. Jungle Jet svištěl nízko nad zemí vstříc neznámu a tráva za ním se vinou zbloudilých střel z lodi na orbitě měnila v popel, přesně jak to bylo na malbě. Zatím se nezdálo, že by nás zachytili, ale to se mohlo rázem změnit.
„Támhle je další chrám,“ ozvala se náhle Jessica, která už do kokpitu došla také, těsně následována šourajícím se šamanem, a ukázala na horizont. Chrám tam skutečně stál, ovšem tentokrát nikoliv uprostřed žlutého moře, nýbrž na vysokém útesu nad ním. Na kamenech se sice sem tam žlutil nějaký ten keřík, ale hlavně v něm zela díra bezpochyby vedoucí do hangáru pod chrámem.
„Rychle, dokud jsou dveře otevřené a rybář spí,“ zahlásil na uvítanou šaman, čímž na sebe samozřejmě strhl pohledy všech, co zrovna neměli knipl v ruce. Na představování teď nebyl čas, loď bleskovým vzdušným smykem přistála v nabízeném útočišti a podle ubývajícího světla uvnitř šlo jasně poznat, že za námi zavírají.
Předním průzorem zas byl vidět průvod syslů, který se právě formoval v hangáru před lodí. Všichni se podle oblečení zdáli dost zámožní a z davu vyčuhovali i dva lidé, ale ven se mi přesto dvakrát nechtělo.
„Kde to jsme?“ prolomila ticho Fosh, která sice nepochybně oceňovala snížení teploty, ale pořád z ní sálala nejistota.
„Tam, kde máte být. A vy běžte ven,“ odpověděl jí po svém šaman a flákl mě holí do nohy. To je fakt zlý sen tohleto. Zvedl jsem se, zavelel ostatním, ať tu ještě chvíli hlídají a nezabijí šamana, a Sagwen, ať jde se mnou, a vyrazil jsem ven. Uvítací procesí div nepokleklo, když jsem jim mávl na uvítanou, a oba lidé, muž v brnění a žena v bílých šatech, předstoupili.
„Vítejte, mistře,“ spustil on a oba se decentně uklonili. Já i Sagwen jsme je napodobili a já doufal, že se konečně všechno vysvětlí. Zároveň s uvítáním také jeden z Azoanů vypustil do vzduchu vznášející se kouli, která nás od té chvíle sledovala a jejíž význam jsem pochopil až o nějakou tu chvíli později.
„Omlouváme se, že se setkáváme zrovna za těchto okolností, ale momentálně jste naše jediná naděje. Následujte mne, prosím.“ Tak jediná naděje, hm? Vrhl jsem tázavý pohled na Sagwen, respektive na její pásku přes oči, a vykročil za dvojicí. Azoané, kterých tam bylo možná dvacet, nás beze slova následovali a my zamířili k výtahu uprostřed.
„Víme, že jste sem původně přiletěli obchodně, ale nebojte se, nebudete škodni,“ ujistila mě ta žena v noční košili.
„Jakmile nám pomůžete vyhnat Konfederaci z naší planety, nejen že od vás výhodně odkoupíme váš náklad, ale ještě přidáme něco navíc. Nehledě samozřejmě na náš nehynoucí vděk a příslib budoucího přátelství.“
[„To je všechno hezké,“] skočil jsem jim do projevu plného lásky a kytiček a ta létající koule to začala za běhu překládat, [„ale jak tohle všechno víte? A proč to vypadá, jako byste o útoku věděli předem?“]
„Protože jsme o něm opravdu věděli,“ potvrdil mou domněnku muž a ocitli jsme se u onoho výtahu.
Jím jsme ale navzdory mému očekávání nikam nejeli, nýbrž jsme pokračovali hangárem dál, kde se v dálce záhy objevilo něco podobného armádnímu velitelství.
„Šedý Šum viděl budoucnost,“ vmísil se nám do debaty jeden ze syslů a ukázal směrem k velitelství. To sestávalo z několika desítek panelů s monitory, u nichž sedělo možná patnáct veverek a deset lidí, ovšem teprve když jsme přišli blíž bylo vidět i něco zajímavějšího. Další malby na stěnách kolem něj.
„Viděl, že si pro naše nerostné bohatství přijdou démoni,“ ukázal na první obraz, na kterém mezi malebnými domky pochodovalo několik hybridů bitevních droidů a kostlivců. Asi umělecká stylizace, ale nepochyboval jsem o tom, že přesně tenhle obrázek je teď tam venku k vidění na každém rohu.
„Viděl, že ještě před nimi sem přiletí stříbrná loď a její pilot ho vezme s sebou,“ ukázal na další, kde stál Jungle Jet, já s náručí plnou vetešnictví a spokojený veverčí dědeček.
„A taky viděl, že se dostanete sem.“ Poslední obraz na třetí stěně prakticky obsáhl současnou situaci. Stál jsem tam já, vedle mě Sagwen, za námi tlupa svišťů a před námi velín, přesně tak, jak se to právě stalo. Vsadím boty, že šaman vnímá Sílu jako málokdo, jen si to neuvědomuje.
[„Nic dalšího nenamaloval?“]
„Tady prý končí pevný bod, zbytek je ve hvězdách a ve větru,“ tlumočil sysel bezpochyby několikrát zaslechnuté moudro a všichni jsme hleděli sami na sebe na obraze. Trochu jsem litoval Sagwen, že to nejspíš nevidí, ale něco mi říkalo, že minimálně tuší.
[„No dobře, tak když už jsem tady, něco zkusíme. Jaká je situace?“] odebral jsem se urychleně k nejbližšímu monitoru a snažil se z něj vyčíst něco dřív, než mi to ochotně vysype veverka.
„Hlavní město je obsazeno, tamní radní nestihl uletět,“ začal ze sebe sypat dispečer, div si jazyk nepřekousl. „Zbytek planety je obsazován právě teď, s žádným nebo jen minimálním odporem.“
„To se trochu změní, až narazí na nás,“ převzal si slovo muž v brnění, „my bojovat budeme, ale proti téhle přesile je to spíš gesto.“
[„Kolik vás je?“] zeptal jsem se ho a mezitím si prohlížel mapy, které se objevovaly na monitoru.
„V každém ze tří měst tak pět set strážníků a veteránů z Hyperprostorové války. Ovšem s chabou výzbrojí, nebyla tu nikdy potřeba.“
[„Ať se vzdají, bude jednodušší je osvobodit než vzkřísit,“] rozhodl jsem bleskově a usedl ke klávesnici, zatímco chlapík vytahoval vysílačku a šel stranou. Mapa teď jezdila tak, jak jsem chtěl, a konečně jsem tak měl pořádný přehled.
[„A vás je kolik?“] promluvil jsem na veverky, ale očima stále sledoval monitor. Tenhle chrám byl dost stranou jakékoliv civilizace, takže schovat se tu dalo nádherně, ovšem vést odsud útoky by mohlo být dost nepraktické.
„Dvě stovky dobrovolníků přímo tady v chrámu, v ostatních městech to bude podobné, ale nemáme vůbec žádné zbraně,“ polil mě studenou vodou křeček a já se na něj podíval, jestli to jako myslí vážně.
[„Jak dlouho jste o té invazi věděli?“] Jak je mám asi zachránit před milionovou armádou droidů, když tu nemají ani klacky?
„Zhruba půl roku,“ přiznal hlodavec a já se plácl do čela. To je panečku materiál.
„Azoané jsou pacifisté,“ ujala se vysvětlování žena, „nikdy tu nebyla ani pořádná hospodská rvačka, natož válka. A Šedý Šum celou planetu uklidnil, že není třeba se vzdávat starých hodnot, neboť vy si poradíte i beze zbraní.“ Já toho mrňouse mizerného přerazím. Schválně, jestli to bude vědět dopředu.
[„Neberte si to osobně, ale já bych to docela rád přežil,“] řekl jsem a vymýšlel plán. Jít v sedmi, přičemž dva tu ani nemají meče, proti celé armádě strojů na zabíjení? Asi jsem se měl před cestou trochu připojistit. V tu chvíli se ke skupině vrátil šéf kolonistů s tím, že jedno ze tří měst už padlo, druhé uposlechlo jeho rozkaz a při pokusu kontaktovat třetí se již nedostal přes rušení. A v tu chvíli mi bylo jasné, co musíme bezpodmínečně dokázat.
[„Máte tu lodě?“] zeptal jsem se nakonec a podrbal se na bradě. Hangárů tu zjevně měli dost i na export, tak by bylo logické, kdyby alespoň jeden z nich byl plný nějakých úžasných stíhaček.
„Malou flotilu obchodních frachťáků, nic bojového.“ To mě vlastně ani moc nepřekvapilo.
[„Inu, budeme to muset udělat trochu jinak,“] usmál jsem se takřka ďábelsky, zvedl se od monitoru a pokynul Sagwen, ať mě následuje.
[„Potřebujeme někoho, kdo umí obsluhovat dálkový vysílač,“] vyzval jsem dav, z nějž se okamžitě oddělil onen Azoan, co prve mluvil a teď se konečně i představil. Máme tu čest s Askapem, starostou hlavního města. [„Vy ostatní se připravte, jakmile to bude možné, rozešlete zprávu do všech měst, vesnic a chýší, co na téhle planetě jsou. Chci, abyste vyzvali všechny, kdo chtějí bojovat, ať se shromáždí v chrámech, zbraně jim seženeme. Použijte jakékoliv kódování, šifry nebo hádanky, hlavně ať se to kruci nedozví nepřítel, jasné?“]
Těch třicet kývnutí bylo skoro současných a připomnělo mi to, jak nesnáším velení. Snad nebudou spoléhat jenom na mě a taky zapojí vlastní palici, jinak jsme prohráli už teď.
„A kam jdete vy?“ zeptal se nás, když jsme se vydali směrem zpátky k lodi.
[„My jdeme zrušit rušičku.“]
-
Když za mnou přišel táta a řekl mi, že poletíme na další výlet, měl jsem takovou radost, že jsem rychle dopsal dopis pro mámu a šel se balit. Takže ten dopis pak vypadal nějak takhle:
Ahoj mami,
mám se tu dobře. Jídlo tu mají moc dobré, táta a ta zrzavá čarodějka mě učí kouzlit a strejda Yussi šermovat. Moc se mi tu líbí. Hodně času trávíme na výletech, v knihovnách a v hospodě. Čarodějce je teď moje mistryně a budeme lítat po galaxii, hledat knížky a už teď jsme hrozně hustí a důležití.
Taky jsem dostal na starosti další děsně důležitou věc, starám se o zalaacy. Zalaaca je taková jízdní ještěrka, moc rychlá a chytrá. Něco jako katarn, ale míň smrdí pižmem a víc rybinou. Ludvík (můj zalaaca) tě taky zdraví a táta asi taky, ještě jsem se neptal. A taky pozdravuj dědu. Toho táta asi nezdraví, ale ještě se zeptám.
Pac a pusu, Simbacca.
Pak jsem popadl batůžek, naházel do něj všechny důležité věci a utíkal se rozloučit s Ludvíkem, aby mu tu nebylo smutno. Ono mu smutno bude, ale snad míň. Pak jsem šel do hangáru a do lodi, kde zatím nikdo nebyl, a měl jsem tedy čas na prohlédnutí nějakých poznámek o planetě. Čtení mi furt moc nejde, tak jsem se musel fakt hodně soustředit, než se mi povedlo najít lokální laskominy, a ostatní se mezitím nalodili taky.
Než jsem se nadál, ten seznam byl docela dlouhý a zajímavý, byli jsme ve vzduchu a táta hlásil něco o nouzovém přistání, ale naštěstí se nic nedělo a za chvilku přišel s lahví něčeho divného.
Hráli jsme slovní fotbal, což mě nebavilo, protože si ostatní furt vymýšleli nějaká slova, co vůbec neexistovala, a co já měl dělat, když se ten hloupý jazyk teprve učím. Táta během toho taky nalil dospělým panáka a začal vysvětlovat, na jakou planetu to vlastně letíme. Zdála se pěkná, podle popisu, a moc jsem se těšil, takže když jsem pak ostatním řekl něco o tamních dobrotách, dostal jsem ochutnat toho pití, co pili. Pálilo to a bylo to hnusné, ale prý si zvyknu.
Hravý dýchánek skončil, táta se vrátil k řízení a začal přistávat na planetě. Já se těšil, až ochutnám slaměnou limonádu a nějakou tu křupku z obilí, ale ostatní se těšili spíš na jiné věci. Přistání sice trvalo docela dlouho, ale povedlo se a my se pomalu balili na cestu ven na tržiště.
[„Změna plánu,“] řekl najednou táta z vysílačky a trochu nás tím překvapil. [„Zůstaňte chvilku tady, já si venku pokecám s nějakým papalášem a hned se vrátím, možná nám z toho kápne nějaký bonus.“] Tak jsem si zas sedl a čekal, podobně jako ostatní. Vypadali při tom různě a taky dělali různé věci. Fosh se slečnou Brannigan poslouchaly nějakou údajně místní odrhovačku na flétnu, Cae prostě seděla a moje mistryně se tvářila netrpělivě. Asi chtěla jít taky ven. Já seděl a taky se tvářil netrpělivě, abych ukázal, že jsem s ní.
Po pár minutách, teda vlastně poté, co Cae průzorem viděla tátu odcházet do savany, jsme se rozhodli, teda vlastně Jessica se rozhodla, že vylezeme ven. Loď stála kousek od vysokánské kamenné stavby, která vypadala fakt bytelně a staře, a kousek od nás jsem viděl něco jako tržiště.
Tržiště jsme u nás v Karrambaculleku měli jen malé, s tímhle se vůbec nedalo srovnávat. Stálo tam asi třicet stanů, ne moc velkých, ale zato se spoustou košíků, pytlů a beden a všechno to bylo plné dobrot, suvenýrů a blbostí. A protože jsme všichni měli nějaké to drobné kapesné a byli zvědaví, samozřejmě jsme se vydali na průzkum, tedy až na slečnu Brannigan, který vytáhla krátkou slámku na hlídání lodi.
Vůbec nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale po chvíli jsem našel stánek s občerstvením a u něj už jsem zůstal, protože jsem prostě musel ochutnat ode všeho trochu. Trošku problém byl s jazykem, protože Azoan mi moc nerozuměl a furt povídal něco o Poslovi, ale nakonec pochopil, že fakt chci porci pro šest lidí, a dal mi na to hromadnou slevu.
Potom jsem si sedl a jedl. To mi jde. Zatímco jsem baštil ovesnou koblihu, Sagwen si dělala poznámky, Jessica hlídala zbytek zájezdu a Fosh usmlouvala nějaké srandovní chrastítko na třetinu původní ceny. Prostě jsme se náramně bavili, až do chvíle, kdy nás moje mistrová začala nahánět do lodi, že prý má divný pocit. Tak jsem vzal všechno, co jsem pobral, a šel do lodi, přece to tu nenechám. Sotva jsme se objevili pod lodí, slečna Brannigan nám vybíhala naproti, že prý má nějaký divný pocit, což zas přišlo divné mně, a po chvilce rokování se dvě dospělé rozhodly, že odstartují a poletí najít tátu, ať už je kdekoliv.
Vzlétli jsme tak prudce, jako ještě nikdy, a najednou jsem i já měl nějaký divný pocit. Ukázalo se ale, že to je z jídla, a když jsem se vyzvracel do připraveného pytlíku, bylo mi zas dobře a mohl jsem pokračovat v jídle. Než jsem to ale stihl, zas jsme přistávali, uprostřed moře žluté trávy. Dolů k rampě jsem ani nešel, tam se vydala jen mistryně, a najednou to začalo být jako v akčním filmu. U planety se objevila útočná skupina Obchodní federace, začalo bombardování, vžum, prásk, všichni se sešli v kokpitu a konečně tu zas byl i táta a s ním jeden fakt srandovně starý veverčák. Všechno se stalo strašně rychle a v dálce furt něco vybuchovalo, ale postřehl jsem, že letíme někam stranou a že je to docela zlé. Když jsme na to místo doletěli, Azoan vyhnal tátu ven a sám se vydal do prostoru pro pasažéry, kde ho prý později najdeme.
Když táta a Sagwen vyšli ven, v kokpitu vypuklo napjaté ticho. Nikdo asi nevěděl, co říct nebo udělat, tak jsem aspoň trochu šustil pytlíkem od ořechů, ale asi se jim to moc nelíbilo. Táta naštěstí nebyl pryč dlouho a když se vrátil, byl hodně sprostý. Jenom poslal jednoho sysla, co přišel s ním, ke konzoli s dálkovou komunikací a začal se vztekat.
[„Chápete tu bandu dementů? Oni půl roku vědí, že na ně vlítne Konfederace, a neseženou si ani praky nebo naostřené klavky.“] Vypadal hodně nazlobeně, ale taky akčně, asi už měl nějaký plán, jak zlounům nakopat jejich zlé kovové zadky a zachránit chlupaťoučké veverky.
[„V pohodě, to vyřešíme,“] řekl pak, asi aby sám sebe uklidnil, [„seženeme zbraně, tanky, posily a vyhrajeme. Žádný problém. Tak, kam se poděl ten chlupatý mizera, co za to všechno může?“] Trochu ve mně hrklo, přeci jen mi dost lidí říkalo, že jsem chlupatý mizera, ale teď výjimečně myslel asi pana šamana. Tak jsem řekl, že šel vedle a že ho tam prý najdeme.
Táta vyrazil jako první a jako kulový blesk, na nás mávl, ať jdeme taky. Asi bude chtít pana šamana zmlátit a potřebuje posily. Ukázalo se ale, že až tak naštvaný na něj není.
[„Nějaké další rady, jak zachránit vaši planetu?“] spustil možná trochu moc zhurta, ale čekal jsem, že to bude horší. Prostor byl tichý, světla ztlumená, šaman seděl uprostřed v meditačním posedu a měl zavřené oči.
„Posaďte se, všichni,“ pokynul tiše, ale tak nějak divně, že jsem si najednou vlastně fakt chtěl sednout. Ostatní se po sobě divně podívali, ale nakonec pokrčili rameny a sedali si taky. Nakonec jsme si posedali do takového oválu, Šum byl na jedné straně, vedle něj Cae, Sagwen a Jessica, proti němu táta na straně druhé, já seděl vedle táty a mezi mnou a šamanem byly Fosh se slečnou Brannigan.
„Jak zrušit rušení, ať zpráva může proletět, hm?“ ptal se tak nějak do pléna a oči pořád neotevřel.
[„Dejte mi stíhačku a pět minut,“] zamručel táta, ale i já věděl, že to není správná odpověď. Šum jen zakroutil hlavou, trošku se usmál a natáhl svoje mrňavé tlapičky, jako by chtěl, aby se ho jeho sousedky dotkly. Cae to udělala skoro bez váhání, slečně Brannigan to trochu trvalo, ale pak se spustila nějaká lavina nebo co a v mžiku jsme se za ruce drželi úplně všichni a vypadalo to fakt komicky. Navíc jsem cítil takové divné šimrání, jako kdyby loď startovala, ale spíš se mi to jenom zdálo.
„K čemu je pirátovi zbraň, když nemá ruce?“ spustil zase se zavřenýma očima šaman a já vůbec nechápal, co chce. „K čemu je mravencům jejich počet, když svou sílu nemůžou složit?“ Tady jsem se chtěl hádat, protože mě mravenci společnými silami jednou málem složili, ale nějak jsem si to nedovolil. Pořád jsem ale nechápal, co se děje, a ostatní nevypadali taky moc moudře.
[„Nebojte se,“] promluvil najednou táta a měl taky zavřené oči, [„asi už vím, o co se snaží.“] To bylo dobře, to bylo moc dobře. Taky jsem zavřel oči, protože to vypadalo drsně, a najednou jsem viděl jiskřičky, které normálně nevidím. Hmmm.
„Jednota,“ vystřídal ho zase sysel, „nám umožní spojit svoje mysli a vyslat zprávu o pomoc. Nezastavitelnou rušením, nezastavitelnou vesmírem, kamkoliv si budeme přát.“ To znělo fér, ale měl jsem pocit, že táta má jiný nápad. A taky že jo.
[„Mám lepší plán,“] ozval se a taky se ozvalo další bzučení, kvůli kterému jsem otevřel oči. Nebyl jsem sám, Šum je překvapením otevřel taky a všichni jsme teď koukali, jak kolem táty létají titěrná zelená světýlka. Šaman, asi že nechtěl, aby na něm bylo vidět překvapení, si jen vzdychl a zas oči zavřel. Po chvilce se zelená světýlka objevila i kolem něj, což mě trochu vylekalo.
[„Zprávu pošleme, ale jinou. Pokud se nám povede spojit síly, můžeme společnými silami pohnout i něčím mnohem větším, než je rušička na federační lodi.“] Takže tohle je jeho plán? Urvat vysílačku z bitevní lodi a zprávu poslat normálně poštou? Husté!
[„Soustřeďte se,“] pokračoval pomalu táta, asi proto, že já, Cae a asi ani Sagwen jsme podobnou čertovinu ještě nikdy nedělali, [„a poslouchejte živoucí Sílu, až budeme na stejné vlně, poznáte to. Nebudete muset nic dělat, jen předejte svou energii kruhu.“] Současně s tím se zelené puntíky objevily i kolem Jessicy a já radši rychle zavřel oči, abych nebyl poslední.
Začal jsem se soustředit a poslouchat vnitřní hlas a Sílu a vůbec. Šumění a hučení sílilo, ale nevěděl jsem, jestli to je dobře nebo ne, tak jsem si toho až tak nevšímal a doufal, že už taky svítím.
„Bude to fungovat,“ slyšel jsem ještě Šuma, „ale očekávám malé zpestření.“ Mluvil jakoby ze sna, ale nevěděl jsem, jestli to je skutečnost, nebo se se mnou něco děje. Jiskřičky před očima se změnily v jeden velký záblesk a já se najednou ocitl ve vesmíru. Husté.
Ještě hustší by to bylo, kdybych věděl, co dál. Takhle jsem se jen vznášel kolem bitevní lodi Obchodní federace a cítil slabou paniku ze směru, kde ještě před chvílí seděl táta. Instrukce zněly jasně, nedělat nic, jen předat energii dál. Jenže ono se furt nic nedělo a zkusit něco udělat bylo tak lákavé.
Natáhl jsem ruku směrem na tu obrovskou anténu na vršku lodi přede mnou a doufal, že to je ta rušička. Když ne, holt to zkusíme znova, žejo. Ačkoliv jsem zavíral oči, pořád jsem viděl úplně všechno, takže nemělo moc cenu se připravovat a prostě jsem se opřel do Síly tak, jak mě to učila Jessica při posouvání kamenů a klád. A stala se ta úplně nejvíc nejhustší věc na celém světě.
Anténa, která se doteď točila, najednou začala zpomalovat, až se úplně zastavila, ale já nepřestával. Ve vesmíru prý nejsou slyšet zvuky, ale já jsem jasně slyšel skřípání plechů a trhání pancíře a pak se celá ta konstrukce protočila na druhou stranu, u kořene to vybouchlo a kusy kovu odlétaly někam do pryč. Když už jsem ale byl v tom, opřel jsem se do toho ještě víc, to mi taky náramně jde.
Natáhl jsem obě pracky a tentokrát se soustředil na celou tu legrační kouli uprostřed lodi. Někde jsem četl, že se prý dá oddělat a umí i přistávat na planetách, byl čas to zkusit. Ani ne po vteřině další vlny strašného vrzání a několika menších výbuchů všude možně, jak se koule pod mou strašlivou silou prohýbala, se skutečně oddělila od zbytku lodi. Ale asi jsem něco pokazil, protože výbuchů najednou přibylo, hlavně na tom krku nebo jak se tomu říká, celý můstek jako by se zmáčkl do mnohem menší kuličky a následoval výbuch tak strašný že mě to odhodilo někam dozadu, až jsem se zastavil o stěnu prostoru pro pasažéry.
Než jsem stačil třikrát zamrkat, byl u mě táta a všichni ostatní málem taky. Netušil jsem, co přesně se mi to zdálo, a nikdo další nevypadal, že by byl moudřejší. A až do chvíle, kdy se otevřely dveře, nikdo neřekl ani slovo, což mi na náladě moc nepřidalo.
„Rušení spadlo, pane, odeslal jsem zprávu na Malastare,“ řekl skrček ve dveřích a mně došlo, že to asi nebyl jenom sen.
[„Co lodě na oběžné dráze?“] zeptal se táta bleskově, než sysel stihnul prchnout.
„Podle všeho byla jedna zničena, ještě to ověřujeme,“ odpověděl a zmizel, asi ověřovat.
[„Co se u Baccovy šavle stalo? Já nic neudělal,“] otočil se táta na Šuma a teď jsem si i já všiml, že vypadá docela utahaně.
„Síla je jako jablko,“ pravil záhadně a omdlel. Cae, která byla v tu chvíli nejblíž, zjevně nahmatala puls a pak ho nechala odpočívat, jen přes něj přehodila hadr.
[„To jako že tu loď jsi odpálil ty?“] zeptal se na férovku mě a když ta otázka visela ve vzduchu další minutu, aniž by si na odpověď dělal nárok někdo jiný, přiznal jsem se.
[„Prostě jsem nejvíc nejhustější řízek, jo!“] vykřikl jsem, mdloby nemdloby, a vysloužil si pár nepěkných pohledů.
Jo, ten taneček jsem si možná mohl odpustit.planetu to vlastně letíme. Zdála se pěkná, podle popisu, a moc jsem se těšil, takže když jsem pak ostatním řekl něco o tamních dobrotách, dostal jsem ochutnat toho pití, co pili. Pálilo to a bylo to hnusné, ale prý si zvyknu.
Hravý dýchánek skončil, táta se vrátil k řízení a začal přistávat na planetě. Já se těšil, až ochutnám slaměnou limonádu a nějakou tu křupku z obilí, ale ostatní se těšili spíš na jiné věci. Přistání sice trvalo docela dlouho, ale povedlo se a my se pomalu balili na cestu ven na tržiště.
[„Změna plánu,“] řekl najednou táta z vysílačky a trochu nás tím překvapil. [„Zůstaňte chvilku tady, já si venku pokecám s nějakým papalášem a hned se vrátím, možná nám z toho kápne nějaký bonus.“] Tak jsem si zas sedl a čekal, podobně jako ostatní. Vypadali při tom různě a taky dělali různé věci. Fosh se slečnou Brannigan poslouchaly nějakou údajně místní odrhovačku na flétnu, Cae prostě seděla a moje mistryně se tvářila netrpělivě. Asi chtěla jít taky ven. Já seděl a taky se tvářil netrpělivě, abych ukázal, že jsem s ní.
Po pár minutách, teda vlastně poté, co Cae průzorem viděla tátu odcházet do savany, jsme se rozhodli, teda vlastně Jessica se rozhodla, že vylezeme ven. Loď stála kousek od vysokánské kamenné stavby, která vypadala fakt bytelně a staře, a kousek od nás jsem viděl něco jako tržiště.
Tržiště jsme u nás v Karrambaculleku měli jen malé, s tímhle se vůbec nedalo srovnávat. Stálo tam asi třicet stanů, ne moc velkých, ale zato se spoustou košíků, pytlů a beden a všechno to bylo plné dobrot, suvenýrů a blbostí. A protože jsme všichni měli nějaké to drobné kapesné a byli zvědaví, samozřejmě jsme se vydali na průzkum, tedy až na slečnu Brannigan, který vytáhla krátkou slámku na hlídání lodi.
Vůbec nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale po chvíli jsem našel stánek s občerstvením a u něj už jsem zůstal, protože jsem prostě musel ochutnat ode všeho trochu. Trošku problém byl s jazykem, protože Azoan mi moc nerozuměl a furt povídal něco o Poslovi, ale nakonec pochopil, že fakt chci porci pro šest lidí, a dal mi na to hromadnou slevu.
Potom jsem si sedl a jedl. To mi jde. Zatímco jsem baštil ovesnou koblihu, Sagwen si dělala poznámky, Jessica hlídala zbytek zájezdu a Fosh usmlouvala nějaké srandovní chrastítko na třetinu původní ceny. Prostě jsme se náramně bavili, až do chvíle, kdy nás moje mistrová začala nahánět do lodi, že prý má divný pocit. Tak jsem vzal všechno, co jsem pobral, a šel do lodi, přece to tu nenechám. Sotva jsme se objevili pod lodí, slečna Brannigan nám vybíhala naproti, že prý má nějaký divný pocit, což zas přišlo divné mně, a po chvilce rokování se dvě dospělé rozhodly, že odstartují a poletí najít tátu, ať už je kdekoliv.
Vzlétli jsme tak prudce, jako ještě nikdy, a najednou jsem i já měl nějaký divný pocit. Ukázalo se ale, že to je z jídla, a když jsem se vyzvracel do připraveného pytlíku, bylo mi zas dobře a mohl jsem pokračovat v jídle. Než jsem to ale stihl, zas jsme přistávali, uprostřed moře žluté trávy. Dolů k rampě jsem ani nešel, tam se vydala jen mistryně, a najednou to začalo být jako v akčním filmu. U planety se objevila útočná skupina Obchodní federace, začalo bombardování, vžum, prásk, všichni se sešli v kokpitu a konečně tu zas byl i táta a s ním jeden fakt srandovně starý veverčák. Všechno se stalo strašně rychle a v dálce furt něco vybuchovalo, ale postřehl jsem, že letíme někam stranou a že je to docela zlé. Když jsme na to místo doletěli, Azoan vyhnal tátu ven a sám se vydal do prostoru pro pasažéry, kde ho prý později najdeme.
Když táta a Sagwen vyšli ven, v kokpitu vypuklo napjaté ticho. Nikdo asi nevěděl, co říct nebo udělat, tak jsem aspoň trochu šustil pytlíkem od ořechů, ale asi se jim to moc nelíbilo. Táta naštěstí nebyl pryč dlouho a když se vrátil, byl hodně sprostý. Jenom poslal jednoho sysla, co přišel s ním, ke konzoli s dálkovou komunikací a začal se vztekat.
[„Chápete tu bandu dementů? Oni půl roku vědí, že na ně vlítne Konfederace, a neseženou si ani praky nebo naostřené klavky.“] Vypadal hodně nazlobeně, ale taky akčně, asi už měl nějaký plán, jak zlounům nakopat jejich zlé kovové zadky a zachránit chlupaťoučké veverky.
[„V pohodě, to vyřešíme,“] řekl pak, asi aby sám sebe uklidnil, [„seženeme zbraně, tanky, posily a vyhrajeme. Žádný problém. Tak, kam se poděl ten chlupatý mizera, co za to všechno může?“] Trochu ve mně hrklo, přeci jen mi dost lidí říkalo, že jsem chlupatý mizera, ale teď výjimečně myslel asi pana šamana. Tak jsem řekl, že šel vedle a že ho tam prý najdeme.
Táta vyrazil jako první a jako kulový blesk, na nás mávl, ať jdeme taky. Asi bude chtít pana šamana zmlátit a potřebuje posily. Ukázalo se ale, že až tak naštvaný na něj není.
[„Nějaké další rady, jak zachránit vaši planetu?“] spustil možná trochu moc zhurta, ale čekal jsem, že to bude horší. Prostor byl tichý, světla ztlumená, šaman seděl uprostřed v meditačním posedu a měl zavřené oči.
„Posaďte se, všichni,“ pokynul tiše, ale tak nějak divně, že jsem si najednou vlastně fakt chtěl sednout. Ostatní se po sobě divně podívali, ale nakonec pokrčili rameny a sedali si taky. Nakonec jsme si posedali do takového oválu, Šum byl na jedné straně, vedle něj Cae, Sagwen a Jessica, proti němu táta na straně druhé, já seděl vedle táty a mezi mnou a šamanem byly Fosh se slečnou Brannigan.
„Jak zrušit rušení, ať zpráva může proletět, hm?“ ptal se tak nějak do pléna a oči pořád neotevřel.
[„Dejte mi stíhačku a pět minut,“] zamručel táta, ale i já věděl, že to není správná odpověď. Šum jen zakroutil hlavou, trošku se usmál a natáhl svoje mrňavé tlapičky, jako by chtěl, aby se ho jeho sousedky dotkly. Cae to udělala skoro bez váhání, slečně Brannigan to trochu trvalo, ale pak se spustila nějaká lavina nebo co a v mžiku jsme se za ruce drželi úplně všichni a vypadalo to fakt komicky. Navíc jsem cítil takové divné šimrání, jako kdyby loď startovala, ale spíš se mi to jenom zdálo.
„K čemu je pirátovi zbraň, když nemá ruce?“ spustil zase se zavřenýma očima šaman a já vůbec nechápal, co chce. „K čemu je mravencům jejich počet, když svou sílu nemůžou složit?“ Tady jsem se chtěl hádat, protože mě mravenci společnými silami jednou málem složili, ale nějak jsem si to nedovolil. Pořád jsem ale nechápal, co se děje, a ostatní nevypadali taky moc moudře.
[„Nebojte se,“] promluvil najednou táta a měl taky zavřené oči, [„asi už vím, o co se snaží.“] To bylo dobře, to bylo moc dobře. Taky jsem zavřel oči, protože to vypadalo drsně, a najednou jsem viděl jiskřičky, které normálně nevidím. Hmmm.
„Jednota,“ vystřídal ho zase sysel, „nám umožní spojit svoje mysli a vyslat zprávu o pomoc. Nezastavitelnou rušením, nezastavitelnou vesmírem, kamkoliv si budeme přát.“ To znělo fér, ale měl jsem pocit, že táta má jiný nápad. A taky že jo.
[„Mám lepší plán,“] ozval se a taky se ozvalo další bzučení, kvůli kterému jsem otevřel oči. Nebyl jsem sám, Šum je překvapením otevřel taky a všichni jsme teď koukali, jak kolem táty létají titěrná zelená světýlka. Šaman, asi že nechtěl, aby na něm bylo vidět překvapení, si jen vzdychl a zas oči zavřel. Po chvilce se zelená světýlka objevila i kolem něj, což mě trochu vylekalo.
[„Zprávu pošleme, ale jinou. Pokud se nám povede spojit síly, můžeme společnými silami pohnout i něčím mnohem větším, než je rušička na federační lodi.“] Takže tohle je jeho plán? Urvat vysílačku z bitevní lodi a zprávu poslat normálně poštou? Husté!
[„Soustřeďte se,“] pokračoval pomalu táta, asi proto, že já, Cae a asi ani Sagwen jsme podobnou čertovinu ještě nikdy nedělali, [„a poslouchejte živoucí Sílu, až budeme na stejné vlně, poznáte to. Nebudete muset nic dělat, jen předejte svou energii kruhu.“] Současně s tím se zelené puntíky objevily i kolem Jessicy a já radši rychle zavřel oči, abych nebyl poslední.
Začal jsem se soustředit a poslouchat vnitřní hlas a Sílu a vůbec. Šumění a hučení sílilo, ale nevěděl jsem, jestli to je dobře nebo ne, tak jsem si toho až tak nevšímal a doufal, že už taky svítím.
„Bude to fungovat,“ slyšel jsem ještě Šuma, „ale očekávám malé zpestření.“ Mluvil jakoby ze sna, ale nevěděl jsem, jestli to je skutečnost, nebo se se mnou něco děje. Jiskřičky před očima se změnily v jeden velký záblesk a já se najednou ocitl ve vesmíru. Husté.
Ještě hustší by to bylo, kdybych věděl, co dál. Takhle jsem se jen vznášel kolem bitevní lodi Obchodní federace a cítil slabou paniku ze směru, kde ještě před chvílí seděl táta. Instrukce zněly jasně, nedělat nic, jen předat energii dál. Jenže ono se furt nic nedělo a zkusit něco udělat bylo tak lákavé.
Natáhl jsem ruku směrem na tu obrovskou anténu na vršku lodi přede mnou a doufal, že to je ta rušička. Když ne, holt to zkusíme znova, žejo. Ačkoliv jsem zavíral oči, pořád jsem viděl úplně všechno, takže nemělo moc cenu se připravovat a prostě jsem se opřel do Síly tak, jak mě to učila Jessica při posouvání kamenů a klád. A stala se ta úplně nejvíc nejhustší věc na celém světě.
Anténa, která se doteď točila, najednou začala zpomalovat, až se úplně zastavila, ale já nepřestával. Ve vesmíru prý nejsou slyšet zvuky, ale já jsem jasně slyšel skřípání plechů a trhání pancíře a pak se celá ta konstrukce protočila na druhou stranu, u kořene to vybouchlo a kusy kovu odlétaly někam do pryč. Když už jsem ale byl v tom, opřel jsem se do toho ještě víc, to mi taky náramně jde.
Natáhl jsem obě pracky a tentokrát se soustředil na celou tu legrační kouli uprostřed lodi. Někde jsem četl, že se prý dá oddělat a umí i přistávat na planetách, byl čas to zkusit. Ani ne po vteřině další vlny strašného vrzání a několika menších výbuchů všude možně, jak se koule pod mou strašlivou silou prohýbala, se skutečně oddělila od zbytku lodi. Ale asi jsem něco pokazil, protože výbuchů najednou přibylo, hlavně na tom krku nebo jak se tomu říká, celý můstek jako by se zmáčkl do mnohem menší kuličky a následoval výbuch tak strašný že mě to odhodilo někam dozadu, až jsem se zastavil o stěnu prostoru pro pasažéry.
Než jsem stačil třikrát zamrkat, byl u mě táta a všichni ostatní málem taky. Netušil jsem, co přesně se mi to zdálo, a nikdo další nevypadal, že by byl moudřejší. A až do chvíle, kdy se otevřely dveře, nikdo neřekl ani slovo, což mi na náladě moc nepřidalo.
„Rušení spadlo, pane, odeslal jsem zprávu na Malastare,“ řekl skrček ve dveřích a mně došlo, že to asi nebyl jenom sen.
[„Co lodě na oběžné dráze?“] zeptal se táta bleskově, než sysel stihnul prchnout.
„Podle všeho byla jedna zničena, ještě to ověřujeme,“ odpověděl a zmizel, asi ověřovat.
[„Co se u Baccovy šavle stalo? Já nic neudělal,“] otočil se táta na Šuma a teď jsem si i já všiml, že vypadá docela utahaně.
„Síla je jako jablko,“ pravil záhadně a omdlel. Cae, která byla v tu chvíli nejblíž, zjevně nahmatala puls a pak ho nechala odpočívat, jen přes něj přehodila hadr.
[„To jako že tu loď jsi odpálil ty?“] zeptal se na férovku mě a když ta otázka visela ve vzduchu další minutu, aniž by si na odpověď dělal nárok někdo jiný, přiznal jsem se.
[„Prostě jsem nejvíc nejhustější řízek, jo!“] vykřikl jsem, mdloby nemdloby, a vysloužil si pár nepěkných pohledů.
Jo, ten taneček jsem si možná mohl odpustit.
-
Tak jo, rušička byla zrušena.
Ponechám stranou okolnosti tohoto zrušení, protože mi to samotnému moc hlava nebere, a prostě popojedem. Detaily můžeme zjistit později.
Přejel jsem rozpadající se kroužek pohledem a ujistil se, že šaman je ve stavu, jaký mi vyhovoval nejvíce – živý, ale v bezvědomí. Až se probere, možná se ho zeptám, co to přesně bylo za divnou magii, ale teď musíme zachránit jeho pitomou planetu plnou patetických pacifistů.
Poslal jsem Sagwen ven pro ty dva lidi a kohokoliv z generálního štábu, jestli vůbec něco takového stihli zorganizovat, a aktivoval jsem holoprojektor. Byl to další z patentů, který sem poslední měsíc montovala Mia s Nevou, a když nebyl potřeba, jednoduše se schoval pod podlahu. Teď z ní vyjel, chvíli se zahříval a po pár vteřinách zobrazil žádanou trojrozměrnou projekci planety, kde jsem chvíli zvýrazňoval důležité body a ostatní to se zájmem pozorovali.
Sagwen se vrátila jak s chlapíkem v brnění, tak s ženskou v noční košili, a ty tři sledovalo ještě pět dalších veverek a Askap, který hned mezi dveřmi hlásil, že loď na orbitě byla skutečně zničena a že naše nouzové volání se na Malastare rozhodně dostalo, byť zatím nepřišla odpověď. Věděl jsem, že to může chvíli trvat, a tak jsem na něj ani nečekal a přešel rovnou k věci.
[„Pokud vaši pochopili to místní vysílání,“] začal jsem opatrně a kývl na šest hlodavců různých barev i věků, [„začnou se shromažďovat v chrámech a budou tam chvíli v bezpečí, než jim seženeme zbraně.“]
Následoval hluboký povzdech. Jeden by čekal, že když máte vizi totální destrukce vlastní planety, připravíte se na to. Jenže to bych po těch místních chlupatých pacifistech asi chtěl moc.
[„To, že jim najednou vybuchla jedna z lodí, by je snad mohlo na nějakou dobu zaměstnat, takže využijeme veškerý čas, co máme, nesmíme nic uspěchat. Co víme o postupu invaze?“] obrátil jsem se celkem neurčitě někam do hloučku domorodců a doufal, že aspoň někdo něco řekne. A vlastně mě překvapilo, kolik toho nakonec bylo.
„Federace obsadila všechna města až na dvě, a ta padnou během následující půlhodiny,“ vysypal jeden černý sysel a rozhodil rukama, „ztráty minimální, obyvatelé se bez boje vzdávají.“ No, alespoň z toho nebude žádné velké krveprolití.
„Odpor kolonistů byl taky minimální,“ vzal si slovo jejich obrněný šéf, „Telmi přes tuhý odpor padlo, obránci Rultu a Porti se vzdali, v Porti teď Federace buduje zajatecký tábor a převáží tam všechny, kdo odporovali.“
„A v chrámech se množí uprchlíci, co chtějí bojovat,“ dodal nakonec Azoan v bílé kutně, ne nepodobný tomu s holí, co mě poslal za Šumem.
„Každopádně máme hlídky všude a díky síti podzemních chodeb mezi městy a chrámy ho neztratíme ani pokud znovu nahodí rušičku, i když spojení nebude nejrychlejší,“ vysypal ještě narychlo černý, čímž zároveň vysvětlil, kde bere tolik celkem zajímavých informací.
[„Podzemní chodby?“] podivil jsem se a už mi v hlavě běhalo pár návrhů na jejich využití, ale naneštěstí to nebylo tak horké.
„Staré tunely po našich předcích, nejsou dost velké, abyste jimi prošel, ani se nedají využít vojensky,“ vysvětlil černý a já si až teď všiml, že má pásku přes jedno oko. Taky černou, takže dost splývala se zbytkem hlavy.
[„Dobře, tak se tedy soustřeďme na ty zbraně, máte informace o nějakých pozemních základnách budovaných Federací?“]
„Největší je v hlavním městě, kde i přistávají výsadkové lodě,“ pokračoval zubatý pirát, „další dvě budují poblíž největších farem a čtvrtá vyrůstá nad nedalekým dolem na rudu.“ To mě vůbec nepřekvapilo. Jestli měla tahle planeta nějaké to nerostné bohatství, vysvětlovalo by to zájem útočníků mnohem víc než cokoliv jiného.
„A dalších šest výsadkových lodí přistálo v různých menších městech po celé planetě,“ vykládal dál a na můj povel pak přišel k mapě, na které to po chvilce zápolení s ovládáním zvýrazňoval. Jedna z oněch lodí se nacházela podobně blízko jako rudný důl, což mi hrálo do karet. A najednou jsem byl fakt rád, že jsem s sebou vzal tolik lidí. Škoda jen, že zrovna Neva mezi nimi nebyl, to by se určitě zvládl napíchnout na federační vysílání a měli bychom v rukávu další eso.
[„Pošlete zprávu do chrámů,“] říkal jsem napůl automaticky, zatímco jsem promýšlel jiné věci, [„pokud se tam Federace půjde podívat, ať se schovají, nechceme přijít o hlavní výhodu. Joyce, Fosh, vy dvě si půjdete podat tuhle výsadkovou loď.“]
Ukázal jsem na ono místo nedaleko našeho chrámu, který před chvílí označil černý Azoan, a obě přikývly.
[„Bude to rychlá akce, pokud možno se vyhněte konfrontaci, prostě jenom zaberte jedno MTT, odpojte posádku, naložte co poberete a přijeďte s ním někam, kde je východ z tunelů. Rozhodně s ním nejezděte sem, potřebujeme být krytí.“]
„Jeden výstup tam je, přímo pod takovou malou skálou, nemůžete to minout. Naši už tam budou čekat, odnosíme to během chvilky,“ promluvil doteď tichý Azoan číslo čtyři, zasalutoval a odešel se připravit.
[„Jess, Simbacco, důl je váš. Pro vás platí to samé, popadněte jeden transportér a pryč, za sabotáž dolu dostanete pár bonusových bodů, ale žádná hrdinství, jasné?“]
„Tam je východů hned několik, jsou špatně vidět, ale dáme vám znamení,“ přihlásil se sám pirát, ale na rozdíl od svého kolegy stále setrvával na místě.
[„Sagwen, my jdeme osvobodit pár kolonistů, ať máme v armádě aspoň tucet lidí, co už někdy drželi zbraň v ruce. Taky se pokusíme odlákat pozornost, ať máte vy čtyři trochu snazší práci.“] Tady jsem na přikývnutí ani nečekal, bylo mi naprosto jasné, že odporovat nebude a bude pomáhat, jak jen dokáže.
[„A Cae,“] otočil jsem se na posledního člena výpravy, který si teď asi připadal dost zbytečně, [„ty máš nejdůležitější úkol: zůstaneš v lodi, dohlídneš na šamana a hlavně budeš hlídat komunikační kanály, jestli neodpoví Republika nebo se nebude dít nějaká další nepodloženost. Kdyby něco, naše vysílačky by měly ještě nějakou dobu fungovat, než obnoví rušení, tak okamžitě volej.“]
Úkoly byly rozdány, nikdo zjevně neprotestoval a všichni hosté s výjimkou plecháče se vydali na cestu ven, aby nám naši robotu co nejvíc usnadnili.
„Do Porti je to kus cesty,“ zastavil mě člověk, „ale mám tu vznášedlo, takže vás tam hodím.“ Jeho pohled a rovněž vytažení karabiny z pouzdra jasně nasvědčovaly o tom, že se neptá, že se mnou prostě jede. Neprotestoval jsem, je lepší jít proti armádě ve třech než ve dvou.
Netrvalo dlouho a opustili jsme stín chrámu rychlostí blesku. Jen chvíli jsme se mohli kochat pohledem na zbylé dva týmy, kterak nasedají na podivná zvířata a vyráží skrz moře žluté trávy každý na opačnou stranu, nasadit krk za hromadu roztomilých veverek. Zatracená válka.
Za monotónního hučení repulzoru jsme se od šéfa kolonistů, Uttrana, dozvěděli pár dalších věcí ohledně celého jejich společenství a vůbec vztahů mezi lidmi a Azoany, ovšem nic podstatného pro další vývoj situace. Po necelé půlhodině vypnul motor, setrvačností zajel do vysoké trávy a my vystoupili.
Nacházeli jsme se zrovna na úpatí kopce, cesta pokračovala na jeho vršek, ale my očividně neměli jít po ní. Místo toho jsme se ponořili do trávy a nejvyšší možnou rychlostí vyrazili kolem a až pak nahoru. Musel jsem se trochu krčit, aby mi nevyčuhovala hlava, ale netrvalo dlouho a vrcholku jsme skutečně dosáhli. A z vrcholku viděli svůj cíl. Město Porti nepatřilo k největším, jaké jsem viděl, ale z pár čtvrtí rozhodně sestávalo a hlavně se kolem něj táhla rozsáhlá pole s občasnými výseky pro lány žluté trávy, v jakém jsme právě byli. Jen pár desítek metrů pod námi se nacházely první domy, jasná známka nedávného růstu města směrem do stran, a viděli jsme odsud i náměstí, na kterém líně odpočívala výsadková loď C-9979. Měl jsem s sebou jen dalekohled na jedno oko, ale i bez něj bylo vidět mraky bitevních droidů všude v ulicích a sem tam několik vězňů vedených do provizorní věznice, která ležela nedaleko od nás. Vypadala spíš jako ohrada pro zvířata s pár hospodářskými budovami, rozhodně nic příjemného, ale nám to paradoxně ušetří práci.
Uttran zjevně viděl, jak přemýšlím, a rozpovídal se dál.
„Využili staré stáje,“ ukázal na tábor a stodoly kolem, „jen přistavěli pár dalších budov. Tam bude vězňů asi nejvíc, vypadají nejbytelněji, ale stejně netuším, kam je všechny umístili.“
Neřekl jsem to nahlas, ale spoustu jich možná exemplárně popravili nebo nahnali do dolů, což pro ně bylo jednoznačně nejlevnější a nejúčinnější. Udržovat naživu tisícovku problémových lidí a nemít z toho ani kredit, to Federace ve zvyku nikdy neměla.
Ukončili jsme vyhlídku a zapadli zpátky do trávy, než nás odhalí nějaká ta náhodná hlídka. Nezbývalo než čekat na vhodnou chvíli, až budou na místech i zbylí čtyři záškodníci. Slunce teď bylo ve svém nejvyšším bodě, pálilo nás přímo pekelně, ovšem museli jsme čekat ještě skoro dvě hodiny, než se z vysílačky ozvala Jessica, a dalších dvacet minut na Joyu.
To ovšem bylo dost času na sledování federačních hlídek, takže jsme pak bez problémů prokličkovali přímo mezi nimi a domy a ocitli se u budovy hned vedle prvního plotu. Stačilo by vyříznout díru a prchat, ale uvnitř ohrady jsem viděl sotva dva tucty mužů, což bylo pro začátek trochu málo. Navíc, osvobodit je byla jedna věc, dostat je bezpečně a ještě dnes do chrámu, to bylo něco trochu jiného.
Uttran mezitím mávnutím upozornil jednoho z mužů v ohradě, který na sobě ale nenechal nic znát a jen nenápadně upozorňoval ostatní. My ovšem museli jednat rychle, neboť klapot kovových nohou už se sem neomylně blížil.
Bleskově jsme zapadli za popelnice u jednoho z domů a čekali, než se osmičlenná patrola dostane kolem nás. Bývala by prošla bez povšimnutí a všechno by šlo podle plánu, kdyby mi z té popelnice do kožichu nevlezla nějaká šestinohá svině a nezačala mě děsně kousat. Spíš úlekem než bolestí jsem vyskočil metr dvacet nad popelnici, což plecháče trochu zarazilo, a po chvíli výpočtů začali pálit.
Než jsem zažehl meč, Uttran stačil bleskově taseným blasterem odprásknout dva z nich. Zbytek jsme si rovným dílem rozdělili se Sagwen; ona dostala tři prostým odrážením jejich střel, já si pro ty poslední tři prostě došel a v jedné piruetce je zbavil hlav. To nás nechalo v poměrně prekérní situaci, protože ačkoliv nestačil žádný z droidů vyhlásit poplach, ten kravál musel být slyšet až v hlavním městě, takže už nemáme dost času.
Uttran duchapřítomně vytáhl nůžky na plech a začal zápasit s ohradou, v čemž mu vězni uvnitř začali pomáhat, a za našeho krytí brzy otevřel díru dost velkou na to, aby se skrz protáhl dospělý člověk. Prvních osm popadlo zbraně, zbytek měl momentálně smůlu a další hlídka by se vlastně celkem šikla.
Naší prioritou ale byly minimální ztráty, takže jsem bez delšího váhání vykopl dveře nejbližšího domu a nahnal do trochu stísněného prostoru všech pětadvacet chlapů. A pak je tam, s tím, ať počkají, prostě nechal.
Běželi jsme se Sagwen kolem plotu dál, zatím bez odporu, v naději, že nalezneme další ohradu plnou silných a statných mladíků, co nám pomůžou osvobodit jejich svět. K našemu překvapení byl ale vedlejší výběh prázdný a z dálky sem pomalu doléhalo hučení STAPů. To mi na jedné straně hrálo do karet, na druhou stranu to bylo docela brzo, a tak jsme běželi dál, tentokrát již podél bytelné stěny prefabrikovaného vězení.
A tam se zase jednou vyplatilo mít s sebou Miraluku, která po pár krocích zastavila a oznámila mi, že v té budově vidí minimálně stovku lidí. Občas bych taky chtěl vidět skrz zdi.
Okamžitě jsem vyřízl díru, vyhodil přebytečný beton, či co to bylo, a prošel ještě zářící dírou dovnitř, následován svou padawan. První z vězňů se po mně málem vrhnul, ale naštěstí rázem pochopil, o co jde. A kromě něj jich tam, v místnosti sotva dost velké, bylo opravdu požehnaně.
„Jsme volní!“ ozvalo se odkudsi z davu a zaslechl jsem pár poděkování a taky pár nadávek na Federaci. Vězňové nás postupně obstupovali a zjevně čekali, co se bude dít. To jsem ale nevěděl ani já, takže čekali marně.
[„Jo, jste volní,“] potvrdil jsem po chvíli, [„a když mi trochu pomůžete, bude volný celý Azoam.“] Samozřejmě souhlasili, a to ještě ani neměli zbraně, ovšem než jsem si na to s nimi stačil připít, ozvalo se zvenku charakteristické klapání.
[„Nedělejte blbosti, za chvíli pro vás budeme mít pár zbraní,“] usmál jsem se, podíval se na Sagwen a pak vyběhl dírou zase ven.
Kromě očekávaných lehkých plecháčů, kterých tam bylo možná dvacet, se tam nacházel taky jeden dost nečekaný AAT. Jak jsem prudce zastavil, Sagwen to neubrzdila a napálila to do mých zad, nicméně jsme oba zůstali na nohou a mohli si křapavé zvolání „Jediové!“ vychutnat v plné kráse. A pak začali střílet.
Zatímco Sagwen zapnula meč okamžitě a jedním skokem se vrhla na nejbližší skupinku droidů, aby je rozebrala, já nejdřív skákal a pak až zapínal meč. Shodou okolností jsem ho zapínal až ve chvíli, kdy jeho nově aktivovaná plazmová čepel projela skrz hlaveň tanku, ale těžko se mi divit, že? Těžká kovová trubka dopadla na pancíř a za značného lomozu se kutálela k zemi, ovšem v půlce cesty jsem ji ráčil pomocí Síly chytit a vrhnout ji na nejbližší dva roboty, ať mají něco na přilepšenou. Tím jsem si vyžádal dost pozornosti těch ostatních, co ještě Sagwen nestihla svým šermem ani šarmem dost okouzlit, a měl jsem co dělat, abych jim všechno stíhal vrátit. Jeden po druhém ale pomalu odpadávali, až byla má padawan najednou na ulici sama, což ale nebylo až tak dobré znamení. Tank teď totiž mohl střílet ze sekundárních kanónů, což si předtím nemohl dovolit pro přítomnost přátelských jednotek. Než ale střelci začali počítat, zarazil jsem do tanku svůj meč až po rukojeť, a náhlá změna jeho kurzu nasvědčovala, že jsem zasáhl kýženého pilota. Stačilo se zbraní trochu zakývat, což bylo vzhledem k chaotickému pohybu celé soustavy dost oříšek, a oba střelci se rovněž odebrali do křemíkového nebe. Stroj nadále pokračoval v cestě na budovu a velitel, který právě otevíral vrchní poklop, s tím nemohl nic dělat.
Já na náraz nečekal, skočil jsem na zem a veden Silou poslal veliteli jeho jediný výstřel zpátky, načež se ozvala rána, jak tank narazil do domu, a bylo ticho. Z díry ve zdi vystrčil hlavu první vězeň a vida, že je vzduch čistý, pokynul i ostatním. Vyrojili se ven jako mravenci, bleskově popadli veškerou výzbroj, co se tam povalovala, a ti, co na ně nezbyly pušky, se ozbrojili alespoň droidíma nohama pro boj na blízko. Pořád jich ale bylo jen dvacet v porovnání se stovkou neozbrojených.
Poslal jsem je zpátky do budovy, ať ji zatím hlídají, a nechal dva zájemce, ať se pokusí zprovoznit AAT. My měli se Sagwen ještě dost práce, protože pořád bylo osvobozených vězňů příliš málo.
Tentokrát jsme pokračovali budovou dál, prořízli si cestu do sousední a teprve tam se ozval poplach. Budova neměla nijak složitý půdorys, jednalo se v podstatě o čtyři velké krabice slepené dohromady malými tunely, které se uprostřed spojovaly v jednu velkou centrální strážnici. Tam jsme vletěli jako velká voda, z robotích dozorců klasicky nadělali fašírku během pár vteřin a zatímco Sagwen obíhala zbývající tři krabice, já u hlavní konzole vypínal alarm. To se mi povedlo téměř okamžitě, protože droidi navzdory své softwarové povaze zřídkakdy využívají komplexnější firewally, a než se kolem prohnala třetí stovka vězňů, stihl jsem toho mnohem víc.
Kromě toho, že se mi povedlo spustit poplach na dalších třech základnách na planetě, jsem taky našel parkoviště strojů, díky kterým se odsud dostaneme všichni a rychle. MTT, momentálně vyložená, parkovala na dvoře věznice hned čtyři a nemusím snad zdlouhavě popisovat, jak rychle se skoro pěti stovkám lidí povedlo přemoci jejich chabou ochranku.
Problém byl samozřejmě v tom, že lidi nejde skládat podobně jako droidy, aby je podobným zařízením šlo přepravovat, takže tím pořád nebylo vyhráno. Naštěstí se mezi vězni našlo i pár inženýrů, kteří bleskově přišli s plánem, jak ze strojů vyhodit onen transportní rošt, aby se tam vešlo alespoň padesát kolonistů a pár beden se zbraněmi, pokud tu nějaké najdou. A zatímco oni pracovali, my měli práci taky.
Vypnutí alarmu totiž zdaleka nevypnulo droidy ve zbytku města. Ani fakt, že alarm zmlkl, je nepřiměl vrátit se k naprogramovaným trasám a nechat nás na pokoji. Naopak, z nějakého podivného důvodu se najednou všechno, co bylo ve městě, vrhlo přímo na nás.
Parkoviště pro transportéry se nacházelo v relativně dobře chráněném místě za hlavní věznicí, bylo ze tří stran chráněno buď právě jí, nebo ještě jednou budovou, a přístup k němu vedl jen ze strany čtvrté, odkud vedla krátká cesta až na menší náměstíčko. Díky tomu muselo všechno, co chtělo přijít k nám, přejít přes dost malý pás území, na kterém se to dalo zasypat palbou ze šestnácti kanónů tak solidní ráže, že tři výstřely rozbily i pancíř AAT. Zatímco se ale náměstíčko pomalu měnilo v seškvařené šrotiště, několik jednotek droidů proniklo budovou přímo nám do zad, takže rázem měly o zábavu postaráno i naše meče. Uzavřenost prostoru Sagwen a jejímu ataru zjevně moc nevyhovovala, ale já si nestěžoval a krájel, co mi přišlo pod ruku, jen občas mi zásah vyžral nějaký ten šťastlivec, co na něj zbyla puška.
Bitka o parkoviště trvala možná čtyřicet minut, než konečně dorazily i STAPy, na které jsem čekal od samého začátku. Těžko říct, co jim tak trvalo, ale jejich kanóny se do boku jednoho MTT zakously s takovou chutí, že se na nás asi už nějakou dobu hrozně těšily. Sagwen byla se svým přídělem droidů tentokrát hotova trochu dřív, takže to byla ona, kdo se jako první odlepil od země a přesně mířeným skokem přistál na nic nečekajícím pilotovi jednoho z létajících strojů.
Já uřízl hlavu nejbližšímu droidovi, Silou ho zvedl a nastavil jako štít proti střelám jeho kolegů, načež jsem jim prostě přišel naproti a vyřídil je elegantně a bez rámusu. A protože akrobacie není můj koníček, místo opičího skákání na platformy jsem jednu prostě zastavil ve vzduchu pomocí Síly a jen se kochal pohledem na jejího pilota, který setrvačností pokračoval kamsi dopředu.
Jako pravý chlupatý gentleman jsem si stroj přitáhl až na zem, nastoupil a jal se krýt Sagwen, která právě s mrštností veverky připravila o hlavu dalšího pilota. Jeho STAP tak bohužel skončil v plamenech na střeše jedné z budov, ale to se nedá nic dělat. důležité bylo, že jsem jasně viděl pokrok inženýrů pode mnou, kteří již dokončili odstraňování posledního roštu a teď s profesionálním klidem naháněli osvobozené vězně dovnitř. Všichni se tam rozhodně nevejdou, někdo bude muset jet na plášti a někdo bude muset zůstat, ale já se momentálně musel soustředit na řízení.
STAPů bylo ve vzduchu pořád dalších pět a kdybych Sagwen nechal řádit, nadělá z nich mastné fleky, jenže to jsme nepotřebovali. Šlápl jsem na to a dohnal ji, načež jsme si užili krásnou konverzaci dvacet metrů nad zemí a v rychlosti šedesát kilometrů za hodinu.
[„Potřebujeme jich co nejvíc v celku!“] řval jsem na ni, aby to v tom kravále slyšela, a ona i něco odpověděla, ale zaniklo to ve štěkotu střelby, to jak po mně jeden z dychtivějších robotů začal pálit. Bleskově jsem uhnul, snesl se k zemi a vystoupil tak bleskově, že bych to spíš měl nazvat vypadnutím. Stroj se sice těžce odřel o dlažbu, ale létat bude, a já počal vrhanými kusy plechů sundavat ostatní piloty. Byla to docela fuška, přeci jen to chce víc míření než při hodu na pochodující plecháče, ale námaha se vyplatila a nakonec se mi povedlo k zemi Silou stáhnout další tři speedery. Ty zbylé dva... no, řekněme že jsem neodhadl velikost házených trosek.
Všechna MTT právě zavírala těžká vrata a po parkovišti stále pobíhalo možná sto, sto padesát lidí. Většina měla zbraně a střelbu jsem neslyšel, ale stejně se mi nelíbila myšlenka, že je tu necháme jen tak.
„Mistře!“ vytrhl mě z přemýšlení Uttran, „dostaňte je odsud, my tu zůstaneme.“ Opět tím tónem, který nepřipouštěl odpor. Já bych ale neodporoval tak jako tak. Pravdou je, že trochu té diverze rozhodně využijeme a že v tomhle počtu a s tímhle odhodláním nebudou mít problém město osvobodit celé. Problém bude, až Federaci dorazí posily, ale snad to tu kluci kolonizátoři vydrží, než dorazí posily i nám.
[„Buďte v pohybu a žádné blbosti, oni se vrátí,“] varoval jsem ho prostě a rozhlédl se po té spoušti. Sešrotovaných robotů se všude válely mraky, ale pár mrtvých kolonistů taktéž nešlo přehlédnout.
Poslal jsem Sagwen, ať se sveze na jednom z MTT a ať si tam hlavně po tom výkonu tady kouká odpočinout, a sám jsem se jal posledního zbývajícího STAPu, který mi málem před nosem vzal jeden z vězňů. Kolona se vydala směrem k chrámu, já a další nebeští andělé jsme ji hlídali a nezbývalo než doufat, že i ostatní byli tak úspěšní jako my...
-
Sluníčko jim pražilo nad hlavami a vysávalo z nich po douškách energii, kterou budou brzy setsakramentsky potřebovat. Blechy, nebo na čem to jeli, vytrvale cválali a krom nich a sem tam nějakého toho ptáka na obloze, nebylo nikde ani živáčka.
Co chvíli Jess padala víčka a přála si svalit se do peřin, vypít něco studeného a spát. To ale nešlo. Krom toho, že se jí od sezení v sedle a vedra potil zadek a od batohu taky záda, cítila jistou úzkost. Ve chvílích jako je tahle se ji na mysl draly vzpomínky a děsy způsobené Algernnon. Srce ji bušilo, v uších zaléhalo a v očích objevovali dávky slz. Potřebovala se zabavit, potřebovala něco děla. Zaměstnat mozek, aby to bylo pryč. Zatřepala hlavou, otřela si oči a podívala se na svého padawana.
„Jak se ti jede?“ mluvila na něj bez pomoci Síly, ačkoliv Simba ještě tolik nerozuměl. Když si ale opravdu nevěděl rady, nebála se mu pomoci malým vnuknutím/připomenutím.
[„Dobrý,“] zabručel jsem na ni a málem si u toho překousl jazyk, protože ty obludy strašně divně hopsaly. Všude kolem byla jenom hnusná žlutá tráva, která mi nechutnala, a na obloze ani mráček. Trošku jsem se styděl, že jsem si doma stěžoval na déšť, ale tam to je něco úplně jiného.
[„A už tam budem?“] zeptal jsem se pak a rozhlížel se, co by se tu dalo nějak rychle sníst. Začínal jsem mít hlad, protože těch pět obědů, to bylo už strašně dávno a navíc jdeme bojovat a tak.
Místo odpovědi jen pokrčila rameny a unaveně otočila hlavu kupředu. Zaslechla tlumené dunění a po několik minutách spatřila i díru v zemi, která jisto jistě byla tím dolem, který měli oddroidit.
Poslední úsek jeli po indiánsku, jak to odkoukala na Tatooine, a schovali se v nejvýhodnějším keři, ze kterého byl hezký výhled. Důl byla kruhový díra v zemi, po jejímž obvodu se táhla svažující se římsa, po které jezdili obrovské nákladní stroje plné syrové rudy, která se zpracovávala v nedalekých hutích, ze kterých se nepřetržitě kouřilo.
Zatím napočítali něco přes čtyřicet droidů a to se ještě nepodívali dolů.
„Pamatuješ si, co tu po nás vlastně chtěli?“
Zeptat se mě před měsícem, asi bych jen blbě koukal, jako že si to přece měla zapamatovat ona. Ale protože už jsem nějakou chvíli padawan, vím, že občas musím poslouchat taky, i když je to pruda.
[„Naložit transporťák zbraněma a utýct a vyhodit to tady všecko do vzduchu, bum, prásk!“] Asi jsem u toho neměl tak gestikulovat, ale na to, že mi je šest, jsem se ještě docela držel. Abych si to trochu vyžehlil, začal jsem moudře čučet na tu díru a věci kolem ní a vůbec a doufal, že brzo přijde něco strašně moudrého a čarodějného.
Jo, jenže nic konkrétního a geniálního ji právě nenapadalo. Pár minut ji zabralo koukání dalekohledem na mravenčí dění kolem dolu.
„Vidíš támhle ten vozík?“ podala mu svůj dalekohled a prstem ukázala přibližný směr. Simba energicky přikývl s dalekohledem na očích. „Dolů v nich vozí výbušniny. Kvůli nebezpečí výbuchu se převážejí takhle po troškách. Určitě je nějak využijem. Napadlo mě, že bychom mohli použít i vnitřní generátor v dole, který napájí všechna ta světla a stoje. Kdybychom měli štěstí a byl by to nějaký starší typ se slabším stíněním, mohli bychom se ho zbavit a vytvořit tak docela slušné elektromagnetické pole,“ nebo tak něco.
[„Jjjjjjjjjjjjjjjjjjjasněě,“] přikývl jsem strašně chytře, protože jsem tomu moc nerozuměl, ale bylo tam moc chytrých slov a určitě při tom bude dost sranda. Ještě jednou jsem pohledem přejel tu díru, byla to fakt pěkná díra, a napadlo mě, že bych měl možná taky něco vymyslet.
[„Co se takhle svézt dolů v nějakém prázdném vozíku?“] Viděl jsem to v jednom filmu, co byl vlastně o nás, taky tam nějaký chlápek vykopával staré věci a bral si je a bojoval se zloduchy.
„To zní jako plán,“ vzala jeho návrh za svůj a před jeho provedením se ještě nahlásila Champiemu.
Sestup hlouběji tak, aby si jich nevšimla žádná z hlídek, byl docela náročný a Simbovi se dokonce povedlo spadnout z několika metrů a nezabít se u toho. Zástavu srdce Jess zakecala a jen děkovala Síle, že je ještě malý a ohebný. Kdyby takhle nešťastně spadla ona, zlomila by si páteř natřikrát.
Důl a římsa vedoucí do jeho hlubin nebyla nijak moc hlídaná. Sem tam nějaká ta hlídka, která v drtivé většině případů staticky stála na místě a maximálně se otočila za uvolněným štěrkem, který se sem tam uvolnil. I za Simbou se otočili, ale jelikož byl zahalen v oblaku prachu a vše bylo svítícím sluncem rozžhavené do ruda, jejich vizuální, ani termální senzory nic nezachytily.
Jak pokračovali dál, oběma se stále hůř dýchalo. Od štiplavého prachu měli zanesené dýchací cesty a slzely jim oči.
Na zemi byly položeny tři páry kolejí. Po jednom jezdily vozíky naplněny výbušninou dolů, na druhých prázdné nahoru. Na třetích nebyl provoz žádný.
Jess doufala, že si toho aspoň chvíli nikdo nevšimne a Silou popadla prázdný vozík jedoucí ven a přenesla ho na třetí nepoužívanou kolej. Ještě jednou se rozhlédla a naskočila dovnitř následovaná chlupáčkem, který ale nastupoval tak dementně, že se málem přelomil a navíc vypnout autopilota. Na jeho obranu nutno dodat, že Jess si toho všimla až když se vozík řítil svižnou sedmdesátkou..
Málem jsem začal ječet, jak je to žůžo dobrodrůžo, ale tak nějak mi došlo, že by to asi přilákalo pozornost robotů. Možná dokonce víc pozornosti, než vozík řítící se takhle rychle někam do pekla nebo kam.
Vykoukl jsem z vozíku, abych to zjistil, ale dřív jsem uviděl bandu droidů, co šli podél kolejí kousek pod námi. Asi nás zatím neviděli a jen tak pochodují, ale až kolem nich profrčíme, možná jim to bude připadat divné.
Profesionálně jsem vytáhl světelný meč, co mi půjčil táta, a hledal, kde se to zapíná.
Ochotně mu to ukázala, ať se ještě nezraní a pohrávala si s myšlenkou, jestli během jízdy prostě neaktivovat čepel a nepřeseknout je všechny vejpůl. Očividně nebyla jediná, protože Simba to obětavě udělal za ní. Tak tak se stačila otočit za kácejícími se kovovými těly, a když se pohledem vrátila k prckovi, tvářil se jakoby byly na exkurzi u řezníka.
Udělalo to vžžžžum jak hovado a rozřízl jsem je jedním tahem všechny pět. A ani jsem nemusel mávat, stačilo meč podržet a bylo.
Nasadil jsem svůj nadšený výraz, co jsem použil tenkrát při exkurzi k řezníkovi, a čekal, kde je víc robotů k sešrotování. Teprve když jsme byli moc daleko jsem si vzpomněl, že jsme vlastně přijeli pro zbraně, ale už bylo pozdě sbírat tamtěch pět, tak snad jich někde vevnitř budou mít víc.
Zničená skupinka droidů určitě pozornosti neunikne a za pár minut bude mazec, jenže teď Jess trápilo mnohem víc to, jak hodlají zastavit. V ovládacím panelu se bála vrtat, protože neměl lokalizaci, a navíc to ještě nebylo kritické. Profrčeli velkou místností, kde si mohla všimnout generátoru, kdyby se líp dívala a nakládání těch obrovských transportérů a pokračovali dál.
„Asi bychom měli vystoupit,“ upozornila Simbu po dalších třech minutách jízdy a hlavně poté, co se jeskyní prohnal hluk sérií výbuchů. Nebylo to dobré znamení a naproti nim se valil oblak prachu.Připomínajíc si Chlouppkovu poučku „Když si nevíš rady, mačkej všechny knoflíky.“ se vrhla obsluhovat ovládací panel vozíku. Když vyzkoušela vše a nic nefungovalo, zmáčkla ten velký červený a magnetické brzdy vozíku se přicvakly ke kolejím, což je katapultovalo po čumáku dopředu.
Začíná to fakt parádně, nejdřív parádní obědy, pak jízda na obludkách, pak multikill, pak leteckej den, co asi přijde dál?
Po moc pěkném vystoupení jsem se chvíli zvedal, to je fakt, ale hnedka jsem měl meč připravený k odrážení a snažil jsem se moc nevnímat to, že ta jeho zelená čepel je fakt strašně středoproudová. Už bych si měl dodělat ten svůj.
Mávl jsem na mistryni, že jsem jako strašně připravený a že ji kreju, a ať teď udělá něco moc chytrého a můžeme jít se spoustou zbraní na sváču.
Jak už bylo jednou zmíněno, dětem (a opilcům) nemůže jakýkoliv pád ublížit. Růžová čepel se rozžhnula a byla připravena pokrýt celých tři sta šedesát stupňů. Ne, že by Simbovi nevěřila, ale stejně to držel jak prase joystick. Prach si už trochu sedl, a tak bylo i trochu vidět, a Jess věděla, že musí co nejdřív zpět. Nerada by se tu nechala pohřbít. Šťouchla do Simby, ať to chytne pořádně, a ukázala směrem, kterým přijeli.
„Slyšíš? Cítíš? Někdo se sem jde podívat.“ Skutečně se k nim blížily dvě aury. Byly to myšičky s šokovými obojky.
Přikývl jsem, že to slyším, i když jsem nic moc necítil. Asi to bylo něco málo smradlavého.
Z tunelu vykoukli dva místní, jeden měl krumpáč, druhý lopatu, oba měli na krku nějaké svítící věci a něco mi říkalo, že si je tam nedali sami.
[„Musíme je osvobodit,“] řekl jsem jako správný ochránce malých a bezbranných a vůbec, ale stejně jsem chvíli čekal, jestli to mistrová schválí. A hlavně ji asi budu potřebovat, aby jim ty věci sundala, já bych jim usekl hlavy.
Veverčáci se tvářili unaveně a docela překvapeně, když spatřili člověčici s vopičákem, jak drží břinktyčky a koukají na ně jak chleba z tašky. Jess pro jistotu udělala standardní gesto pššt, smířlivě vypnula meč a vydala se k nim.
„Ano, přišli jsme vás osvobodit a ano, vykopeme droidy z vaší planety,“ odpověděla na jejich nevyřčené otázky, aby se zbytečně moc nezdržovala a zatímco jim profesionálním pohybem sundávala obojky, pokračovala. „Kolik je tu v dole přibližně droidů a je nějaká šance, že by se ten generátor, co ho tu máte, dal použít jako elektromagnetický maják?“
Radši jsem se díval, jak se to sundavá, co kdybych to někdy potřeboval taky, žejo.
A radši jsem se pak taky díval, jestli si je nenechává, co kdyby je někdy potřebovala na mě, žejo.
Čekal jsem, co vytáhne z horníků, protože já tomu jejich rychlému brebentění nerozuměl ani fň, a zatím jsem jí kryl záda, což se mi dařilo výborně, vůbec nikdo odtamtud nepřišel, což byla jistojistě moje zásluha.
Azoani vyklopili, že generátor je tak tři kilometry zpátky, že je u něj přibližně dvacet droidů a v dole asi jen nějakých čtyřicet (pod zemí nefunguje dálkové řízení z lodí nijak spolehlivě a neaktualizovávaní droidi se mohou stát větším nebezpečím pro sebe, než pro ostatní). Na otázku jestli by se dal generátor použít odpověděli bohužel negativně a navíc přihodili nevyžádanou informaci, že je zde nějakých sto dvacet otroků, kteří potřebují jejich neodkladnou pomoc.
„Tak,“ nadechla se a během vydechovací pauzy vymýšlela, co dál. „Nasaďte si zpět ty deaktivované obojky a běžte informovat postupně ostatní, že jsme tady a vysvobodíme vás. Tady,“ vytáhla z batohu, který měla stále u sebe, malou placatou hračičku, „když to přiložíte k nějakému obojku a zmáčknete, můžete ho sundat a deaktivovat. Musíte ale rychle, jinak odbouchnete obojek i s hlavou jeho nositele.“ Veverčáci s bojácným polknutím vzali do rukou gadget.
„Část z vás ať stále předstírá práci, zbytek ať sežene co nejvíc té výbušniny, jak jen je možné. Vyvěrá tu někde nějaká podzemní voda?“ záporné kývání hlavou, „Dobře, takže nemáme kde je zatím schovávat… my se postaráme o hlavní místnost. Až bude zajištěná, začneme odchytávat posílané vozíky a vy tam dotlačíte ty, které stihnou proklouznout. Jasné?“
„Kvík.“
Ještě než vyrazily dobýt hlavní místnost, nechala si Jess v rychlosti vysvětlit ovládání vozíků, přenesla ho na správnou kolej, po které se prázdné vezou ven z dolu, a po nastoupení na to šlápla, ať jsou tam co nejdřív.
Vůbec jsem netušil, co že se to vlastně bude dít, ale určitě to byl hrozně chytrý nápad. Tak jsem popadl meč, cupital za čarodějnicí co možná nejzodpovědněji a ani jednou do ní nenarazil, jsem fakt třída. Když nastoupila do vozíku, nastoupil jsem taky, teď už dobře, a čekal jsem, co bude dál.
[„Teda já tomu rozumim,“] spustil jsem, aby si náhodou nemyslela opak, to jest pravdu, [„ale ještě mi uniká pár takových drobností. Třeba co že to jdeme udělat?“]
„Uvidíš,“ objala ho rukou kolem ramen a v duchu hádala, co si na ně plechovky přichystají.
V jeskyni na ně čekalo kolem třiceti droidů, ale naštěstí pro naše archeology se chovali docela zmateně a netušili, proti čemu stojí. Vozík, ve kterém Jess se Simbou jeli, nabral pekelnou rychlost, a když vjel do jeskyně, Jess z něj vyskočila a rovnou se pustila do porcování nepřátel. Vozík pokračoval ve své cestě se Simbou na palubě a unikl tak droidí pozornosti - po cestě Jess napadlo, že by mohl tímto způsobem proklouznout za jejich záda a pomoct jí s krájením, ale po Simbově návrhu, že by se takhle mohl dostat až do hutí, kde bude určitě spousta otroků, kteří potřebují osvobodit, souhlasila s jeho nápadem. Musel před tím sice slíbit, že na sebe dá pozor, ale to byla spíš taková formalita, aby mu pak dyštak mohla vyčítat, že: „Já ti to říkala.“
Droidů bylo sice hodně, ale kvůli nepříliš stabilnímu signálu zde pod zemí a velkému množství překážek, nebylo pro Jessicu problémem se o ně postarat. Dávala si pozor, aby nepoškodila žádnou ze zbraní, a když dobojovala a zkontrolovala se, že ji nikam nestrefily, začala povalující zbraně nakládat do volných důlních vozíků.
Kdyby měla možnost pohledu zvenčí, viděla by, že zásobování výbušninami skončilo a v jednom z vozíků se veze chlupatá koule připravená na záškodnickou akci.
Mezitím se do hlavní jeskyně nahrnulo tolik Azoanů, že tvořili chlupatý koberec v celé její šíři a všichni s napětím čekali, co dál. A jak jim předtím řekla, dokázali přitáhnout čtyři vozíky výbušnin, což bylo s třemi, které dojeli ze shora, sedm.
[„Co uděláme teď?] písknul jeden z ušmudlaných syslíků a s jiskrou v očích na ní hleděl. Stejná jiskra začala naskakovat i u všech ostatních.
„Umíte s tím někdo zacházet?“ ukázala na jednu z bouchaček a než tu otázku dořekla, až toho litovala.
[„Pokud by na to přišlo, tak ano, ale my-.“]
„Takže ne,“ shrnula to a promýšlejíc jejich další postup si promnula čelo. „Není čas, ztrácet čas. Vy tady,“ ukázala na náhodnou skupinku, „přeneste výbušniny do jednoho z těch velkých transportérů. Ostatní, pokuste si co nejvíce odpočinout a posilnit. Až vám řeknu, vyjedeme s transportérem. Ostatní zde počkají, dokud nebude celá římsa až nahoru bez droidů,“ rozdala příkazy a sama přiložila ruce k dílu. Nechtěla je podceňovat, ale věděla, že jejich bojové schopnosti jsou nulové a jejich zápal jim od výstřelu do obličeje nepomůže. Raději se spoléhala na sebe a Simbu, který byl na hoře. Něco ji říkalo, že svou část úkolu dokončil a teď netrpělivě čeká, co se bude dít.
Nastartovat ji musel pomoct jeden čipera, ale všechno ostatní už bylo na ní. Sešlápla pedál až k podlaze a vystřelila ven. Tam na ně čekal ten očekávaný batalion.
Stroj se ukázal jako slušné beranidlo a nešťastní droidi létaly vzduchem. Jenže né všichni stály jak trubky v cestě. Mnohem větší počet jich stál na krajích a různých ochozech, z kterých spustily svou palbu.
Transportér byl sice odolný až hamba, ale proti soustředěné palbě desítek zbraní nebyl konstruovaný. Jessica musela předat řízení, vyříznout si díru ve stropě, vyskočit ven a stojící na uhánějícím stroji odrážet tolik blasterových výstřelů, kolik jen šlo. Asi ve čtvrtině cesty jim naproti vyrazily dva tanky a to znamenalo, že přišel čas ohňostroje. Jess strhla plachtu z korby. Vozidlo škobrtlo a zastavilo se, ale ani ne za pět vteřin se opět rozjelo. Když se ohlédla, spatřila, jak z dolu vybíhá skupinka Azoanů. V packách měly zbraně, které patřili první skolené skupince droidů, kterou míjeli v jejich neřízeném vozíku, a kterými dorážely vše, co mělo na těle anténu.
Jess sáhla po moci, kterou ji Síla propůjčovala a dvěma hroudami z nákladu výbušnin hodila po tancích. Ty však byly ještě daleko, takže minula, ale to neznamenalo, že by to celým dolem neotřáslo. Se štěstím udržela rovnováhu a ve vzniklém oblaku prachu a kouře zanikly jak tanky, tak půlka horizontu.
„Jeďte!“ zařvala dírou do kabiny, ve které ze tří Azoanů byl už jen jeden živý a než si to stačila uvědomit, házela výbušné tenisáky Silou všude, kam se koukla.
Těsně před vrcholem ji zabili i posledního řidiče, ale to už bylo skoro po boji. Z hutí se totiž vyvalil Simba se svou vlastní armádou a společně sevřel droidy do kleští. Původní Azoanští stateční z dolu se rozrůstali každým okamžikem a úměrně k počtu mrtvých droidů rostl i jejich ozbrojený počet.
Po čtyřiceti minutách byl konec, ale to nebylo to nejlepší. Když se dobojovalo, Simba odhalil, co za úlovek se mu podařilo, jako jejich budoucí odvoz. Jess čekala, že to bude něco jako MTT, ale když ji ukázal za kopcem zaparkované C-9979, neubránila se nevěřícnému pohledu s otevřenou pusou.
díra v zemi, po jejímž obvodu se táhla svažující se římsa, po které jezdili obrovské nákladní stroje plné syrové rudy, která se zpracovávala v nedalekých hutích, ze kterých se nepřetržitě kouřilo.
Zatím napočítali něco přes čtyřicet droidů a to se ještě nepodívali dolů.
„Pamatuješ si, co tu po nás vlastně chtěli?“
Zeptat se mě před měsícem, asi bych jen blbě koukal, jako že si to přece měla zapamatovat ona. Ale protože už jsem nějakou chvíli padawan, vím, že občas musím poslouchat taky, i když je to pruda.
[„Naložit transporťák zbraněma a utýct a vyhodit to tady všecko do vzduchu, bum, prásk!“] Asi jsem u toho neměl tak gestikulovat, ale na to, že mi je šest, jsem se ještě docela držel. Abych si to trochu vyžehlil, začal jsem moudře čučet na tu díru a věci kolem ní a vůbec a doufal, že brzo přijde něco strašně moudrého a čarodějného.
Jo, jenže nic konkrétního a geniálního ji právě nenapadalo. Pár minut ji zabralo koukání dalekohledem na mravenčí dění kolem dolu.
„Vidíš támhle ten vozík?“ podala mu svůj dalekohled a prstem ukázala přibližný směr. Simba energicky přikývl s dalekohledem na očích. „Dolů v nich vozí výbušniny. Kvůli nebezpečí výbuchu se převážejí takhle po troškách. Určitě je nějak využijem. Napadlo mě, že bychom mohli použít i vnitřní generátor v dole, který napájí všechna ta světla a stoje. Kdybychom měli štěstí a byl by to nějaký starší typ se slabším stíněním, mohli bychom se ho zbavit a vytvořit tak docela slušné elektromagnetické pole,“ nebo tak něco.
[„Jjjjjjjjjjjjjjjjjjjasněě,“] přikývl jsem strašně chytře, protože jsem tomu moc nerozuměl, ale bylo tam moc chytrých slov a určitě při tom bude dost sranda. Ještě jednou jsem pohledem přejel tu díru, byla to fakt pěkná díra, a napadlo mě, že bych měl možná taky něco vymyslet.
[„Co se takhle svézt dolů v nějakém prázdném vozíku?“] Viděl jsem to v jednom filmu, co byl vlastně o nás, taky tam nějaký chlápek vykopával staré věci a bral si je a bojoval se zloduchy.
„To zní jako plán,“ vzala jeho návrh za svůj a před jeho provedením se ještě nahlásila Champiemu.
Sestup hlouběji tak, aby si jich nevšimla žádná z hlídek, byl docela náročný a Simbovi se dokonce povedlo spadnout z několika metrů a nezabít se u toho. Zástavu srdce Jess zakecala a jen děkovala Síle, že je ještě malý a ohebný. Kdyby takhle nešťastně spadla ona, zlomila by si páteř natřikrát.
Důl a římsa vedoucí do jeho hlubin nebyla nijak moc hlídaná. Sem tam nějaká ta hlídka, která v drtivé většině případů staticky stála na místě a maximálně se otočila za uvolněným štěrkem, který se sem tam uvolnil. I za Simbou se otočili, ale jelikož byl zahalen v oblaku prachu a vše bylo svítícím sluncem rozžhavené do ruda, jejich vizuální, ani termální senzory nic nezachytily.
Jak pokračovali dál, oběma se stále hůř dýchalo. Od štiplavého prachu měli zanesené dýchací cesty a slzely jim oči.
Na zemi byly položeny tři páry kolejí. Po jednom jezdily vozíky naplněny výbušninou dolů, na druhých prázdné nahoru. Na třetích nebyl provoz žádný.
Jess doufala, že si toho aspoň chvíli nikdo nevšimne a Silou popadla prázdný vozík jedoucí ven a přenesla ho na třetí nepoužívanou kolej. Ještě jednou se rozhlédla a naskočila dovnitř následovaná chlupáčkem, který ale nastupoval tak dementně, že se málem přelomil a navíc vypnout autopilota. Na jeho obranu nutno dodat, že Jess si toho všimla až když se vozík řítil svižnou sedmdesátkou..
Málem jsem začal ječet, jak je to žůžo dobrodrůžo, ale tak nějak mi došlo, že by to asi přilákalo pozornost robotů. Možná dokonce víc pozornosti, než vozík řítící se takhle rychle někam do pekla nebo kam.
Vykoukl jsem z vozíku, abych to zjistil, ale dřív jsem uviděl bandu droidů, co šli podél kolejí kousek pod námi. Asi nás zatím neviděli a jen tak pochodují, ale až kolem nich profrčíme, možná jim to bude připadat divné.
Profesionálně jsem vytáhl světelný meč, co mi půjčil táta, a hledal, kde se to zapíná.
Ochotně mu to ukázala, ať se ještě nezraní a pohrávala si s myšlenkou, jestli během jízdy prostě neaktivovat čepel a nepřeseknout je všechny vejpůl. Očividně nebyla jediná, protože Simba to obětavě udělal za ní. Tak tak se stačila otočit za kácejícími se kovovými těly, a když se pohledem vrátila k prckovi, tvářil se jakoby byly na exkurzi u řezníka.
Udělalo to vžžžžum jak hovado a rozřízl jsem je jedním tahem všechny pět. A ani jsem nemusel mávat, stačilo meč podržet a bylo.
Nasadil jsem svůj nadšený výraz, co jsem použil tenkrát při exkurzi k řezníkovi, a čekal, kde je víc robotů k sešrotování. Teprve když jsme byli moc daleko jsem si vzpomněl, že jsme vlastně přijeli pro zbraně, ale už bylo pozdě sbírat tamtěch pět, tak snad jich někde vevnitř budou mít víc.
Zničená skupinka droidů určitě pozornosti neunikne a za pár minut bude mazec, jenže teď Jess trápilo mnohem víc to, jak hodlají zastavit. V ovládacím panelu se bála vrtat, protože neměl lokalizaci, a navíc to ještě nebylo kritické. Profrčeli velkou místností, kde si mohla všimnout generátoru, kdyby se líp dívala a nakládání těch obrovských transportérů a pokračovali dál.
„Asi bychom měli vystoupit,“ upozornila Simbu po dalších třech minutách jízdy a hlavně poté, co se jeskyní prohnal hluk sérií výbuchů. Nebylo to dobré znamení a naproti nim se valil oblak prachu.Připomínajíc si Chlouppkovu poučku „Když si nevíš rady, mačkej všechny knoflíky.“ se vrhla obsluhovat ovládací panel vozíku. Když vyzkoušela vše a nic nefungovalo, zmáčkla ten velký červený a magnetické brzdy vozíku se přicvakly ke kolejím, což je katapultovalo po čumáku dopředu.
Začíná to fakt parádně, nejdřív parádní obědy, pak jízda na obludkách, pak multikill, pak leteckej den, co asi přijde dál?
Po moc pěkném vystoupení jsem se chvíli zvedal, to je fakt, ale hnedka jsem měl meč připravený k odrážení a snažil jsem se moc nevnímat to, že ta jeho modrá čepel je fakt strašně středoproudová. Už bych si měl dodělat ten svůj.
Mávl jsem na mistryni, že jsem jako strašně připravený a že ji kreju, a ať teď udělá něco moc chytrého a můžeme jít se spoustou zbraní na sváču.
Jak už bylo jednou zmíněno, dětem (a opilcům) nemůže jakýkoliv pád ublížit. Růžová čepel se rozžhnula a byla připravena pokrýt celých tři sta šedesát stupňů. Ne, že by Simbovi nevěřila, ale stejně to držel jak prase joystick. Prach si už trochu sedl, a tak bylo i trochu vidět, a Jess věděla, že musí co nejdřív zpět. Nerada by se tu nechala pohřbít. Šťouchla do Simby, ať to chytne pořádně, a ukázala směrem, kterým přijeli.
„Slyšíš? Cítíš? Někdo se sem jde podívat.“ Skutečně se k nim blížily dvě aury. Byly to myšičky s šokovými obojky.
Přikývl jsem, že to slyším, i když jsem nic moc necítil. Asi to bylo něco málo smradlavého.
Z tunelu vykoukli dva místní, jeden měl krumpáč, druhý lopatu, oba měli na krku nějaké svítící věci a něco mi říkalo, že si je tam nedali sami.
[„Musíme je osvobodit,“] řekl jsem jako správný ochránce malých a bezbranných a vůbec, ale stejně jsem chvíli čekal, jestli to mistrová schválí. A hlavně ji asi budu potřebovat, aby jim ty věci sundala, já bych jim usekl hlavy.
Veverčáci se tvářili unaveně a docela překvapeně, když spatřili člověčici s vopičákem, jak drží břinktyčky a koukají na ně jak chleba z tašky. Jess pro jistotu udělala standardní gesto pššt, smířlivě vypnula meč a vydala se k nim.
„Ano, přišli jsme vás osvobodit a ano, vykopeme droidy z vaší planety,“ odpověděla na jejich nevyřčené otázky, aby se zbytečně moc nezdržovala a zatímco jim profesionálním pohybem sundávala obojky, pokračovala. „Kolik je tu v dole přibližně droidů a je nějaká šance, že by se ten generátor, co ho tu máte, dal použít jako elektromagnetický maják?“
Radši jsem se díval, jak se to sundavá, co kdybych to někdy potřeboval taky, žejo.
A radši jsem se pak taky díval, jestli si je nenechává, co kdyby je někdy potřebovala na mě, žejo.
Čekal jsem, co vytáhne z horníků, protože já tomu jejich rychlému brebentění nerozuměl ani fň, a zatím jsem jí kryl záda, což se mi dařilo výborně, vůbec nikdo odtamtud nepřišel, což byla jistojistě moje zásluha.
Azoani vyklopili, že generátor je tak tři kilometry zpátky, že je u něj přibližně dvacet droidů a v dole asi jen nějakých čtyřicet (pod zemí nefunguje dálkové řízení z lodí nijak spolehlivě a neaktualizovávaní droidi se mohou stát větším nebezpečím pro sebe, než pro ostatní). Na otázku jestli by se dal generátor použít odpověděli bohužel negativně a navíc přihodili nevyžádanou informaci, že je zde nějakých sto dvacet otroků, kteří potřebují jejich neodkladnou pomoc.
„Tak,“ nadechla se a během vydechovací pauzy vymýšlela, co dál. „Nasaďte si zpět ty deaktivované obojky a běžte informovat postupně ostatní, že jsme tady a vysvobodíme vás. Tady,“ vytáhla z batohu, který měla stále u sebe, malou placatou hračičku, „když to přiložíte k nějakému obojku a zmáčknete, můžete ho sundat a deaktivovat. Musíte ale rychle, jinak odbouchnete obojek i s hlavou jeho nositele.“ Veverčáci s bojácným polknutím vzali do rukou gadget.
„Část z vás ať stále předstírá práci, zbytek ať sežene co nejvíc té výbušniny, jak jen je možné. Vyvěrá tu někde nějaká podzemní voda?“ záporné kývání hlavou, „Dobře, takže nemáme kde je zatím schovávat… my se postaráme o hlavní místnost. Až bude zajištěná, začneme odchytávat posílané vozíky a vy tam dotlačíte ty, které stihnou proklouznout. Jasné?“
„Kvík.“
Ještě než vyrazily dobýt hlavní místnost, nechala si Jess v rychlosti vysvětlit ovládání vozíků, přenesla ho na správnou kolej, po které se prázdné vezou ven z dolu, a po nastoupení na to šlápla, ať jsou tam co nejdřív.
Vůbec jsem netušil, co že se to vlastně bude dít, ale určitě to byl hrozně chytrý nápad. Tak jsem popadl meč, cupital za čarodějnicí co možná nejzodpovědněji a ani jednou do ní nenarazil, jsem fakt třída. Když nastoupila do vozíku, nastoupil jsem taky, teď už dobře, a čekal jsem, co bude dál.
[„Teda já tomu rozumim,“] spustil jsem, aby si náhodou nemyslela opak, to jest pravdu, [„ale ještě mi uniká pár takových drobností. Třeba co že to jdeme udělat?“]
„Uvidíš,“ objala ho rukou kolem ramen a v duchu hádala, co si na ně plechovky přichystají.
V jeskyni na ně čekalo kolem třiceti droidů, ale naštěstí pro naše archeology se chovali docela zmateně a netušili, proti čemu stojí. Vozík, ve kterém Jess se Simbou jeli, nabral pekelnou rychlost, a když vjel do jeskyně, Jess z něj vyskočila a rovnou se pustila do porcování nepřátel. Vozík pokračoval ve své cestě se Simbou na palubě a unikl tak droidí pozornosti - po cestě Jess napadlo, že by mohl tímto způsobem proklouznout za jejich záda a pomoct jí s krájením, ale po Simbově návrhu, že by se takhle mohl dostat až do hutí, kde bude určitě spousta otroků, kteří potřebují osvobodit, souhlasila s jeho nápadem. Musel před tím sice slíbit, že na sebe dá pozor, ale to byla spíš taková formalita, aby mu pak dyštak mohla vyčítat, že: „Já ti to říkala.“
Droidů bylo sice hodně, ale kvůli nepříliš stabilnímu signálu zde pod zemí a velkému množství překážek, nebylo pro Jessicu problémem se o ně postarat. Dávala si pozor, aby nepoškodila žádnou ze zbraní, a když dobojovala a zkontrolovala se, že ji nikam nestrefily, začala povalující zbraně nakládat do volných důlních vozíků.
Kdyby měla možnost pohledu zvenčí, viděla by, že zásobování výbušninami skončilo a v jednom z vozíků se veze chlupatá koule připravená na záškodnickou akci.
Mezitím se do hlavní jeskyně nahrnulo tolik Azoanů, že tvořili chlupatý koberec v celé její šíři a všichni s napětím čekali, co dál. A jak jim předtím řekla, dokázali přitáhnout čtyři vozíky výbušnin, což bylo s třemi, které dojeli ze shora, sedm.
[„Co uděláme teď?] písknul jeden z ušmudlaných syslíků a s jiskrou v očích na ní hleděl. Stejná jiskra začala naskakovat i u všech ostatních.
„Umíte s tím někdo zacházet?“ ukázala na jednu z bouchaček a než tu otázku dořekla, až toho litovala.
[„Pokud by na to přišlo, tak ano, ale my-.“]
„Takže ne,“ shrnula to a promýšlejíc jejich další postup si promnula čelo. „Není čas, ztrácet čas. Vy tady,“ ukázala na náhodnou skupinku, „přeneste výbušniny do jednoho z těch velkých transportérů. Ostatní, pokuste si co nejvíce odpočinout a posilnit. Až vám řeknu, vyjedeme s transportérem. Ostatní zde počkají, dokud nebude celá římsa až nahoru bez droidů,“ rozdala příkazy a sama přiložila ruce k dílu. Nechtěla je podceňovat, ale věděla, že jejich bojové schopnosti jsou nulové a jejich zápal jim od výstřelu do obličeje nepomůže. Raději se spoléhala na sebe a Simbu, který byl na hoře. Něco ji říkalo, že svou část úkolu dokončil a teď netrpělivě čeká, co se bude dít.
Nastartovat ji musel pomoct jeden čipera, ale všechno ostatní už bylo na ní. Sešlápla pedál až k podlaze a vystřelila ven. Tam na ně čekal ten očekávaný batalion.
Stroj se ukázal jako slušné beranidlo a nešťastní droidi létaly vzduchem. Jenže né všichni stály jak trubky v cestě. Mnohem větší počet jich stál na krajích a různých ochozech, z kterých spustily svou palbu.
Transportér byl sice odolný až hamba, ale proti soustředěné palbě desítek zbraní nebyl konstruovaný. Jessica musela předat řízení, vyříznout si díru ve stropě, vyskočit ven a stojící na uhánějícím stroji odrážet tolik blasterových výstřelů, kolik jen šlo. Asi ve čtvrtině cesty jim naproti vyrazily dva tanky a to znamenalo, že přišel čas ohňostroje. Jess strhla plachtu z korby. Vozidlo škobrtlo a zastavilo se, ale ani ne za pět vteřin se opět rozjelo. Když se ohlédla, spatřila, jak z dolu vybíhá skupinka Azoanů. V packách měly zbraně, které patřili první skolené skupince droidů, kterou míjeli v jejich neřízeném vozíku, a kterými dorážely vše, co mělo na těle anténu.
Jess sáhla po moci, kterou ji Síla propůjčovala a dvěma hroudami z nákladu výbušnin hodila po tancích. Ty však byly ještě daleko, takže minula, ale to neznamenalo, že by to celým dolem neotřáslo. Se štěstím udržela rovnováhu a ve vzniklém oblaku prachu a kouře zanikly jak tanky, tak půlka horizontu.
„Jeďte!“ zařvala dírou do kabiny, ve které ze tří Azoanů byl už jen jeden živý a než si to stačila uvědomit, házela výbušné tenisáky Silou všude, kam se koukla.
Těsně před vrcholem ji zabili i posledního řidiče, ale to už bylo skoro po boji. Z hutí se totiž vyvalil Simba se svou vlastní armádou a společně sevřel droidy do kleští. Původní Azoanští stateční z dolu se rozrůstali každým okamžikem a úměrně k počtu mrtvých droidů rostl i jejich ozbrojený počet.
Po čtyřiceti minutách byl konec, ale to nebylo to nejlepší. Když se dobojovalo, Simba odhalil, co za úlovek se mu podařilo, jako jejich budoucí odvoz. Jess čekala, že to bude něco jako MTT, ale když ji ukázal za kopcem zaparkované C-9979, neubránila se nevěřícnému pohledu s otevřenou pusou.
-
Velení čtvrté hydianské obranné flotily na Malastare si užívalo již druhý týden relativního klidu. V galaxii sice zuřil třetí měsíc války, ale jejich rozkazy zněly jasně: hlídat zdejší zásoby paliva a v případě potřeby asistovat světům kolem Hydiánské obchodní cesty.
Admirál Tamara se nicméně i dnes probudil ještě před budíčkem, protože se mu zase zdálo o tom, jak se spolužáci smáli jeho jménu, hodil se do slavnostní uniformy a vydal se důležitě obcházet hlavní štáb. Kdyby to nedělal každý den čistě ze zvyku, možná by si někdo mohl myslet, že předpověděl ono překvapení, jenž přišlo o chvíli později.
„Pane, přijímáme nouzové volání z Azoamu,“ ohlásil mu spojovací důstojník chvíli poté, co jeho nadřízený vešel do velínu. Admirál samozřejmě nevěděl, o čem je řeč, ale podobně samozřejmě to na sobě nenechal znát.
„Pusťte to nahlas,“ zavelel rozhodně, jak on to moc rád dělal, a zaujal výhodnou pozici pro poslouchání. Důstojník u přístrojů stiskl pár tlačítek a z reproduktorů se začal ozývat lehce poplašený hlas.
„Komukoliv, kdo zachytí tuto zprávu: naše planeta je pod útokem Obchodní federace. Nepřítel disponuje jedinou bitevní lodí, ale jsme proti ní bezmocní. Pomozte, prosím, jste naše jediná naděje.“
Admirál přejel pohledem zbytek velínu, a to včetně několika klonů. Jasně viděl jejich očekávání a nehodlal zklamat alespoň některé z nich.
„Máme nějaké strategické povely k planetě?“ zeptal se klidně a počal obcházet místnost.
„Ne, pane,“ reagoval bleskově jeden z klonů u přístrojů, „jedná se o zemědělský svět, který není součástí Republiky. Podle všeho je jejich vlastní obranyschopnost naprosto mizivá.“
Admirál se zamračil. Na jednu stranu má povinnost chránit přilehlé světy, na stranu druhou mu to přišlo jako plýtvání zdroji. Pokud se ale jedná o jedinou nepřátelskou loď, její zničení není nic složitého, získá si v okolních sektorech dobré jméno a ještě ke všemu to poskytne znuděným posádkám svých křižníků trochu cvičení. Nebo alespoň jedné znuděné posádce.
„Pošlete Šerifa,“ rozhodl bleskově a neochvějně. V pohledech některých se objevila závist, ale většina mimovolně souhlasně kývla a příslušný důstojník odeslal šťastlivcům rozkaz k odletu.
Šerif byl jednou z mnoha bitevních lodí třídy Venator, které se dosud líně vznášely kolem Malastare. Všech 7 400 členů jeho posádky a dva tisíce výsadkářů s jásotem přijalo zprávu o povolání do boje a víc než kilometr dlouhá loď se čtyřmi stovkami stíhačů na palubě vystřelila do hyperprostoru tak rychle, že zlomila nejeden rekord.
Admirál Tamara vše ohlásil vrchnímu velení na Coruscantu a rozhodl se využít volna k inspekci manévrovacích trysek výsadkových člunů.
Jaké bylo jeho překvapení, když o pár hodin později dorazilo nové nouzové hlášení z téhož místa a Šerif navzdory tomu, že už musel dávno dorazit do cíle a zvítězit, neodpovídal.
Kunpi Tai, velitelka separatistické divize výzkumu biochemických zbraní, měla dneska rušný den.
Její plán zpočátku vycházel přímo na výbornou. Se skromnou flotilkou tří lucrehulků kompletně izolovala veškeré vysíláni z Azoamu a zahájila invazi na planetu, která kladla asi nejmenší odpor v dějinách invazí. Nebavilo ji to, ale jiná cesta nebyla možná, Rada Separatistů odmítla její pokus provést jen tak, aniž by jim z toho káplo něco navíc. Teprve příslib nerostných surovin získaných s minimálním úsilím jí dal zelenou.
Invaze probíhala rychleji, než předpokládala, a tak přešla ke druhé fázi svého velkolepého plánu. Kdyby někdo bez kontextu zjistil, že to právě ona odeslala nouzové volání na Malastare, asi by ho to dost zmátlo. Proč by si taky volala o potíže, že?
Možná proto, že vlastní vyslání zprávy jí umožnilo nakukat Republice, že síly útočníků jsou mnohem menší. Možná proto, že nechtěla riskovat únik signálu k nějakému dalšímu spojenci, o kterém nevěděla. Možná ji prostě bavilo si z nepřítele tak trochu utahovat.
Pravý důvod nicméně zůstane ještě na chvíli tajemstvím, neboť se do jejího plánu vložila síla, se kterou nepočítala. Loď s rušičkou, na které díky své latentní paranoie naštěstí nebyla, se bez sebemenšího varování náhle začala rozpadat, vzápětí explodovala a začala padat do atmosféry planety.
Kunpi byla v šoku, protože netušila, co se stalo. Navíc se dost bála, aby podobný nevysvětlitelný osud nepotkal i její zbývající lodě, především pak tu, na jejímž můstku teď korzovala sem a tam. Zachovala si nicméně chladnou hlavu, nařídila urychlení obsazovacích manévrů a zároveň okamžité obnovení rušení, o což se měla postarat druhá loď. Stavěná k tomu nebyla a silnější vysílače by ho snadno prorazily, ale pochybovala o tom, že ti vidláci dole nějaký takový mají.
Když se další hodinu nic nedělo, uklidnila se definitivně a přičítala ztrátu lodi nějaké nevysvětlitelné kritické chybě reaktoru. V hlášení to sice bude vypadat divně, ale ještě pořád má víc než dobrou šanci přebít to úspěchem na jiné frontě.
Ve chvíli, kdy dumala nad možným využitím Azoanů v pokusech, se z hyperprostoru konečně vynořil Šerif. Moment překvapení byl nicméně na její straně, protože lodě se na republikovou rádobyzáchranu přímo těšily a navíc jich byl oproti nouzovému volání dvojnásobek. Nebýt té ošklivé nehody, následná bitva by byla skoro nudná.
Štíty trojúhelníkového korábu zaúpěly pod první salvou z děl Obchodní federace a vyrojil se k nim tak hustý roj stíhačů, že by se včely mohly stydět. Odpověď republikové lodi na sebe nenechala dlouho čekat, osm kanónů zahájilo palbu na jednu z lodí, k radosti vědkyně na tu druhou. I Šerif vypustil stíhače, kvůli čemuž musel otevřít svůj hlavní hangár. Kunpi se škodolibě usmála a nařídila krýt palbou stíhače, jak jen je to s takovými kanóny možné.
Fakt, že hlavní hrozbu představují stíhače, si klonový komandér Typo uvědomil včas, ale stále je podcenil. Na jeho obhajobu však třeba říct, že to, co měly stíhače v úmyslu, by nečekal asi nikdo.
Okolí křižníku se proměnilo ve zmatený propletenec stíhačů, výstřelů a trosek, který naprosto znemožňoval palbu na jednotlivé stroje. Děla na obou droidích lodích utichla, ovšem klony byly natolik zaměstnané rozháněním houfů stíhaček, že si toho nevšimly.
Venku ještě nebyla ani polovina obranných letek, když se několika droidím stíhačům podařilo opatrně vmanévrovat do útrob lodi. Vojáci v hangárech po nich samozřejmě okamžitě začali pálit, ale to nemohlo strojům zabránit v dokončení naprogramovaného plánu. Strojů bylo celkem pět a další se rychle přibližovaly na přistání, v čemž se jim snažil bránit kdokoliv mohl, ale jen dva z nich měly zbraně. Tedy zbraně v konvenčním slova smyslu. Takže zatímco tyto dva droidí stíhače kráčely hangárem a pálily z malých kanónů na svém trupu, ty zbývající tři využily to, co měly místo zbraní nainstalované speciálně pro tuto příležitost.
Hangárem se rozezněl zvuk unikajícího plynu a k obráncům se řítila vlna průhledné šedivé mlhy. Klony tomu pochopitelně věnovaly jen minimální pozornost, neboť drtivá většina byla v utěsněných brněních, kterým plyn ublížit nemohl.
Když však mrak prošel přes ně a pokračoval až k odvrácené stěně, začaly se dít dost zajímavé věci, které naznačovaly, že brnění asi má svoje mouchy. Palba postupně ustávala, nikoliv však zásluhou již čtyř kráčejících stíhačů, a zvuky blasterů nahradily skřeky toho nejstrašnějšího charakteru. Většina vojáků a pilotů jen agonicky řvala, držela se za helmy nebo se trhanými pohyby snažila ustřelit si hlavu milosrdnou ranou, malá část z nich řvala taky, ale pro změnu střílela po té první skupině. Hangár byl prostý života během následujících dvou tří minut a křik, frenetická střelba do bližních a šílené klení se rapidně šířilo celou lodí.
Jo, tak tohle se mi povedlo, pomyslela si Kunpi Tai, a spokojeně odložila datapad s nahraným přenosem. Test nanoviru, který poslední tři měsíce speciálně navrhovala na použití proti klonům, dopadl nad všechna její očekávání. Šerif přestal představovat nebezpečí, zbývající stíhače nemají mnoho šancí a nezbývá tedy než napsat hlášení pro hraběte Dooku.
Než to ovšem stihla, přišlo hlášení z planety. Domorodci se zjevně zmohli na odpor a snad se tam měl mihnout i světelný meč.
Hlášení bude muset počkat, rozhodla Kaminoánka a obrátila svou pozornost k té hnusné žluté kouli.
-
Tráva šlehala Keisell do nohou a i když byla zvyklá na rychlý běh, dneska se až moc zadýchávala. Až to vypadalo, že ztrácí síly. Sem tam zakopla o nějaký ten kámen, co zde nechali farmáři, jež ho nechtěli vytahovat, a tak raději nechali louku loukou. Tráva měla žlutou barvu jako vždy. Tentokrát Keisell zakopla a spadla opravdu pořádně, až si rozedřela na rukách kůži. Když se chystala zvednout, uslyšela podivný zvuk. Chvíli poslouchala a pak přiložila ucho k zemi. Tráva byla vyšší jak ona a v oblečení co měla na sobě se v trávě docela dobře ztratila.
Ten zvuk nebyl pěkný. Nikdy ho ještě neslyšela vlastně to bylo poprvé co se s něčím takovým setkala. Sedla si na paty a opatrně vykoukla z trávy. Musela si promnout uslzené oči, aby něco viděla. Podivné stroje, co viděla každý den leda na obrázcích u strýce v podivném sešitu. Promnula si oči zase. Věděla, že se tomu nějak říká, ale jak, to si nevzpomněla. Ke všemu ji zmátla i osádka strojů. Kde jsou droidi? To už jsou tak dobří, že se umí převlíkat jako lidé či Wookiee? Keisell zmateně se přitiskla k zemi. Neměla nikoho kdo by jí tentokrát řekl co má dělat.
Svištěl jsem si vzduchem bez nehod, s větrem se honil o závod, kolonu hlídal jak drak, však vždycky jen tak, jak vznášedlo mi dovolí. Sagwen odpočívala na střeše prostředního MTT a chytala bronz, prostě to vypadalo jako idylické odpoledne všedního dne.
Kolem dokola všude jen tráva, v dálce chrám a po díře, kam máme vyklopit zbraně, ani stopy. Není tedy divu, že jsem požádal padawan o asistenci, abychom zkrátili cestu k cíli na přijatelnou dobu. Sedla si, rozhlížela se svým unikátním zrakem, hledajíc veverky v podzemí, ale dřív našla něco zajímavějšího. Živou bytost s nepřehlédnutelným Silovým otiskem a v dostřelu.
Jako vždy jsem ji pochválil za dobrou práci a nechal ji hledat dál, protože tohle byla práce pro ostříleného a ochlupeného mistra. Šlápl jsem na to, obrkoužil celou kolonu a zamířil přímo k místu, kam má učednice neomylně ukázala.
Otázkou bylo, co se to v té trávě vlastně schovává, protože podle Sagwen byla aura dost chaotická, nicméně to bych měl zjistit každou chvíli. Stroj bleskově hučel kupředu a já byl zvědav, co se to přede mnou schovává.
Kdyby chaotická, ona prostě netušila co dělat. Keisell si uvědomila, že by tady neměla co dělat. Hledá přeci svůj cíl. Velice rychle, jak to uměla, udělal pár sudů, doufala, že se dostane rychle dál. V polovině třetího sudu se jí ale neudělalo zrovna dobře, a tak musela zastavit. To už si všimla, když vystrčila hlavu, že místo, kde byla ona, někoho zaujalo. Ne, nechtěla skončit jako strýček. Žaludek byl jako na vodě. Keisell měla v sobě strach i napětí. Ne, nehodlala zastavit, ale nechtěla ani vystrkovat hlavu, určitě jsou to nepřátelé a co by se jí stalo, kdyby ji našli a zjistili, co provedla. Oklepala se, jako by jí byla zima, a po čtyřech lezla rychle od oné kolony. Nevěřila nikomu, kdo se paktoval s droidy. Když uslyšela náhlý podivný zvuk, co znala jen když robot přestával sloužit a nebo se překlopil a vrčel, otočila se a koukla za sebe. Možná by teď už stálo vzít nohy na ramena po dvou nohách a nelézt po čtyřech.
Záhy jsem se ocitl na místě, kde se mělo to neznámé individuum schovávat, jenže to zelo prázdnotou. Jen pošlapaná tráva dávala tušit, že se tedy přeci jen něco dělo. Zpomalil jsem a vznesl se o pár metrů výš, odkud byl podstatně lepší výhled.
A z té lepší pozice už mi samozřejmě neušlo, že sešlapání trávy celkem průkazně ukazuje kamsi stranou. Stačilo popoletět o dalších pár metrů a byl vidět i autor onoho sešlapání. Okamžitě bylo jasné i to, že ať už je to kdokoliv, je nebezpečnější sám sobě než mně, a nic mi nemohlo zabránit v klesání a jasném pokusu o přiblížení.
Možná bych začal i něco říkat, ale dokud hučely repulzory, stejně to moc nemělo cenu.
Dobře, Keisell… teď se zvedneš… tak se zvedni! Dělej… utečeš… víš, jak to umíš… utíkáš docela rychle… Keisell ovšem i přes svoje duchovní povzbuzování nebyla schopná se zvednout. Tedy do doby, než si všimla, že ji přece jenom někdo dohnal. Znala tu rasu, ovšem teď byla ještě pořád v šoku ze ztráty. Bylo to znát i na krvavých rukách. Měla na nich už místy zaschlou krev jak svoji, tak strýcovu. Ve chvíli, kdy se na sebe koukali, byl to jen okamžik, během chvíle byla Keisell na nohách. Ne, ani tentokrát se nenechá zabít. Přes hučení špatně slyšela všechno okolo. Otřela si ruce o už tak špinavou blůzu a v tu chvíli se rozhodla, že přece jenom zkusí utéci. Byla rychlá jak kluci ve městě, tak proč to nezkusit. Cítila adrenalin, unavená se necítila skoro vůbec, vlastně se cítila i docela čiperně. Nečekala, prostě to vzala co nejrychleji od kolony.
Vida, že cíl utíká, mi věru na rozhodnosti nepřidal. Na druhou stranu nemusel pokus o útěk znamenat nic víc, než strach, protože pohled na mě asi mohl působit dost hrůzostrašně i pro někoho, kdo mě zná.
A tak jsem ho, ji, nebo co to bylo, nechal chvíli utíkat a až po chvíli na to znova dupnul. Vzal jsem to pěkně horem, s trochou předstihu zastavil a počkal, než mi naběhne do rány. Dával jsem si extra pozor, abych měl zavřenou tlamu a nečouhaly mi zuby, a taky aby můj postoj byl co nejuvolněnější, co kdyby to ten dotyčný nějak vnímal. Tráva začala šustit, už to nebude dlouho trvat, stačilo si připravit úvodní řeč.
Párkrát ještě zakopla o kořeny. Když neslyšela nic za sebou, zmateně se snažila ohlédnout přes rameno. Jindy se jí tolik nehod nestávalo, ovšem jak se člověk mění, když je ve stresu a žije ve strachu. Tady byla tráva trochu nižší, možná to bylo tím, že ji tady sem tam lidé sekali, aby nebyla zase tolik vysoká. Netrvalo dlouho a opravdu mu do rány vběhla. Opravdu nerada, ale už nemohla pomalu ani popadnout dech a cítila se zase unaveně. Dokonce nohy ji začali bolet. Adrenalin vyprchal a svaly se začaly unavovat. Teď už bylo jasné, že neuteče, když kousek před ním už tak tak pletla nohama. Trochu se smířila s osudem aspoň to bude mít rychle za sebou. Proč ji už dávno ale nezastřelil? Keisell dopadla na kolena. Nohy ji už pálily bolestí. Na něho se ani nepodívala nebo možná jen letmo přes rozpuštěné vlasy, které ji padaly přes obličej.
To bylo trochu jednodušší, než jsem čekal, přiznávám. O to zajímavější to ale začalo být o pár okamžiků později. Ještě chvíli jsem cíl, který už teď šlo jednoznačně identifikovat jako mladší lidskou samičku, nechal vydýchávat, aby mě vůbec slyšela přes tlukot vlastního srdce, a pak jsem konečně promluvil.
[„Není nad to se po ránu trochu proběhnout, není-liž pravda?“] zabručel jsem nonšalantně a rozhodil rukama. Na pláň kolem už dávno dopadalo odpolední slunce, ale trocha nadsázky ještě nikdy nikoho nezabila.
Srdce bušilo až moc bolestivě. Chytla se na chvíli na hrudi. Až pak teprve zvedla zelené oči, aby si prohlédla, kdo to vlastně je. I ona poznala jakési stvoření, ale jméno jako by zapomněla. Před chvíli ho věděla. Když “promluvil”, to ona vlastně ani nepoznala. Vytřeštila na něho oči a rychle si sedla. Oddálila se od něho asi na dva metry. “Jdi pryč!” konečně se odvážila cokoliv říct. “Běžte pryč!” Netušila, jestli ji rozuměl, ale cítila z něho něco co neznala. Tušila, že jí asi ublížit nechce, ale vysvětlujte to někomu, kdo ztratil jedinou rodinu co tu měl a ještě se mu stalo něco tak divného, že začal mít strach i ze sebe.
Povzdechl jsem si tak výrazně, že to nejspíš slyšeli až v chrámu.
Tak tohle bude jedna z těch situací, kdy mi jazyková bariéra zase připomene, že přes všechny mé zásluhy o rozvoj civilizace a humanity jsem pořád jenom nemytá opice, které nikdo nerozumí. Ach jo.
Zkusil jsem to pomalu, pro případ, že mi nerozuměla jenom ze strachu, a doprovodil to zvednutím rukou nad hlavu, aby viděla, že s nimi neplánuji žádné šeredné věci. Kromě gestikulace, která přijde nejspíš na řadu za chvíli.
[„Nechci. Ti. Ublížit.“] Spolu se slovy jsem se pokoušel i o nějaké ty základní tišící techniky skrz Sílu, ale nikdy jsem v nich nebyl moc dobrý, tak těžko říct, jestli to mělo nějaký efekt.
[„Pomáhám odboji proti droidům. Pojď se mnou jestli chceš žít.“] To znělo podstatně drsněji, než jsem zamýšlel, každopádně tady v pustině by nejspíš sama dlouho nepřežila. Vlastně by mě zajímalo, jak se sem vůbec dostala.
Zmatený pohled vystřídal nechápající. Cítila Sílu, to ano, netušila, co to je, ani proč to cítí, ale nenechala ji na sebe vůbec působit. Vlastně se Keisell proti tomu tak trochu uzavřela. “Nerozumím,” poznamenala a u poslední věty sebou škubla tak, že to musel cítit a vidět i on. Bylo těžké mu rozumět, když uměla jen tou svou řečí a trochu sem tam nějaká slovíčka cizích jazyků. Teď byla spíše zoufalá, protože opravdu nerozuměla ani slovo. Utřela rychle slzy co cítila na tvářích, přece není taková padavka.
Tak se tedy budeme muset spokojit s posunky a trochou demonstrace toho, že to fakt myslím dobře. Natáhl jsem obě ruce před sebe, dlaně rozevřené a prsty vzhůru k nebi, a jeden jsem si pak dal před pusu, jako bych naznačoval, ať je ticho, že všechno bude v pořádku.
Nato jsem sáhl po Síle, tentokrát trochu víc, a zvedl ji ze země. Panika byla očividná a pochopitelná, ale doufal jsem, že když ji postavím a nebudu se dál hýbat, mohlo by jí dojít, že to myslím dobře.
V první chvíli zpanikařila, možná že se chtěla bránit jako s těmi šelmami, co jim ukázala co proto, ale když zase stála na zemi, pochopila, co se jí snaží naznačit. Teď mohla Sílu pocítit na vlastní kůži. Pořád se Keisell tvářila, jako by ji měli vraždit, ale zklidnila se a dokonce na něho přestala ukazovat jako na něco zlého a dělat proti němu podivné posunky, snad tradice zdejších lidí, když viděli něco divného. Vlastně strach malinko ustoupil, kdyby opravdu ji hrozilo nebezpečí, asi by se bránila, ale tentokrát se nic nestalo, něco tu nebylo jak mělo být. On by něčím zvláštní.
Dál jsem tam stál a snažil se nedělat rychlé pohyby, jak to mám občas ve zvyku. Zatím to vypadalo nadějně, ale kdo ví, co jí zas přeletí přes čumák, u ženských těžko odhadovat.
Tato myšlenka mi samozřejmě vnukla geniální nápad, a to sice sehnat si tlumočníka, což se dá bravurně jedním tahem spojit se záchranou divoženky. Problém bude jenom v tom, jak ji přemluvit, aby šla se mnou.
Natáhl jsem ruku a naznačil, ať jde blíž. Současně s tím jsem druhou rukou vytáhl z kapsičky na opasku jednu z čokoládových tyčinek přesně pro podobné případy, a ač to asi bylo vůči ní trochu primitivizující, nabídl jsem jí ji jako jasný náznak přátelství. A neušlo mi, že si všimla světelného meče, který se nacházel hned vedle té kapsičky.
Jedi… tohle ji napadlo okamžitě. Neznala nic jiného, vlastně slyšela příběhy jen o nich. Tady se vyprávěly docela hodně s oblibou. Strýc si rád vymýšlel dobrodružství mladého Jediho, co bojoval za dobro a Sílu. Milovala ty příběhy a teď byly pryč. Koukla se na tyčinku a i když chvíli váhala, nakonec trochu popošla blíž. Vůbec jí to nemyslelo, proč by si nemohla vzít tyčinku, kdy naposledy jedla? To bude už pár hodin. Uvědomila si, že nemyslela ani na jídlo, a pití? Nepila nejméně půl dne. Trochu nedůvěřivě se přiblížila, ale tyčinku si nakonec vzala. Nedůvěřivě si ji prohlížela a povytáhla obočí. No, teď jsi se předvedla… chováš se jako fracek… v duchu trochu sváděla boj, ale nakonec tiše až neslyšně poděkovala.
[„No, tak to by bylo místo představení, teď k té delší konverzaci,“] promluvil jsem víceméně pro sebe, jenom aby něco přehlušelo šustění obalu od tyčinky, a přemýšlel jsem, jak na to. Šlo to těžko, protože pohled na tu čokoládovou hmotu mi připomněl, že jsem taky nejedl minimálně... no, dvě hodiny to budou.
Nakonec jsem se ale soustředil dostatečně a zmohl se na prosté posunky.
[„Pokecáme, jo?“] promluvil jsem pomalu a přidal k tomu gesto, kdy jsem jednou rukou naznačoval tlachající tlamu a druhou ukazoval za sebe, kde se někde v trávě pořád válel STAP.
Koukla se za něho a v tu chvíli nic nenamítala, protože měla plnou pusu čokoládové tyčinky. Vlastně ji to i uklidnilo. Pokrčila rameny. Teď opravdu vypadala jako nějaká divoženka z hor, protože oblečení, co měla na sobě, bylo od prachu, krve a mastného oleje. Znova se podívala za něho a snažila se zaostřit. Neviděla až tak daleko, ale nakonec k němu natáhla ruku. Buď to přežiješ, a nebo ne… jestli to je útok, tak to nepřežiješ… bude lepší zkusit zjistit, co jsou zač… Keisell začala přemýšlet a tohle se jí zdálo jako dobré řešení.
Usmál jsem se co nejpřívětivěji, ale zároveň tak, aby to nevypadalo jako úlisný dědula, co láká malé holčičky na čokoládové tyčinky do parku, a otočil jsem se na patě. Ke vznášedlu to bylo jenom pár kroků, tam jsem zastavil a čekal, až mě dojde a zároveň až dojí, protože na to, co se chystám udělat, potřebuji minimalizovat nebezpečí udušení.
[„Připravená?“] zeptal jsem se zase dost zbytečně a čekal, co ona na to.
Rozhlédla se a schovala obal do batohu co měla na zádech. Šlo si toho všimnout až teď, když Keisell dala dlouhé vlasy na stranu. Vydala se opatrně za ním. Tráva byla vyšlapaná po jejím uteku zůstávala za ní cestička. Ohlédla se a došla pomalu k němu. Jako by tušila na co se ptal. Jenom přikývla, protože nevěděla přesně co říkal. Ještě jednou si utřela tváře a čekala co udělá.
No, a teď se ukáže, jak moc velká magie taková čokoláda je.
Bez delšího rozjímání jsem se k ní otočil zády a klekl si v póze, která by se klidně dala pochopit jako pokyn k vlezení mi na hrb. Dala by se tak klidně pochopit proto, že přesně tak jsem to myslel, byť bez těch negativních konotací. Nezbývá než doufat, že jí to dojde a nebude se bát, protože jinak se na tom krámu, na kterém se sotva udržím sám, nedostaneme k našim, nýbrž tak maximálně do hajzlu.
Pozvedla obočí. Tohle dobře nechápala, ale nakonec po krátkém zamyšlení a rozjímání, jak by to Keisell nazvala, došla k němu. Po dalším krátkém zamyšlení ji to napadlo, jako by ji někdo vnukl myšlenku. Nakonec sebrala odvahu a rázně se k němu vydala. Byla malá a přesto silná. Trochu vyděšeně na něho sáhla a pak rozhodnutá se přece jenom na ty záda vysápala. Keisell nebyla těžká vlastně byla docela dost lehká, doufala, že pochopila dobře.
A já neztrácel ani vteřinu. Jakmile se pevně chytla, skočil jsem na STAP a nevědomky ji tak zasvětil do vlastního způsobu učení, to jest učení šokem. Šlápl jsem na to, vznášedlo se vzneslo do výšky a vystřelilo požadovaným směrem, kde jsem spatřil kolonu.
Ta už dávno stála, Sagwen zjevně našla výstup z podzemí, a všichni teď vykládali zbraně a nosili je nepozorovaně tam, kde budou potřeba. Copak asi řeknou na tenhle balíček...
-
Len čo majster Champbacca odišiel skontrolovať čo sa to ukrývalo vo vysokej tráve, Sagwen znova prepla do pohotovostného režimu. Zoskočila dole z transportéra a sústredila sa na cieľ, nájsť vstup do podzemného systému majstrových nových chlpatých priateľov. Po niekoľkých minútach majstrovej neprítomnosti vycítila dvoch chlpáčov bežiacich rovno ku karaváne. Prvý sa predstavil ako Che a druhý Gevara a obaja nás urgovali po skratke k východu z podzemia. Obaja vyzerali odhodlane a bojovne narozdiel od vačšiny, s ktorou mala miraluka a jej majster doteraz česť. Uvedomila si, že v momente keď tu nieje majster, všetci vzhliadajú k nej, čo ju prekvapilo, polichotilo jej i vystrašilo ju v ten istý moment. Nariadila teda pokračovať, dúfala, že je to presne to, čo by jej majster očakával. Na druhú stranu jej zveril chod vecí už mnohokrát, možno je na čase začať si trochu dôverovať.
Zatiaľ čo takto v duchu premietala dorazili k nenápadnému vchodu v skalách, dobre maskovanomi balvanmi, ktoré boli schopní tí dvaja chlpáči nejakými skrytými pákami odsunúť z cesty a tým otvoriť neveľký vchod. Sagwen zvraštila čelo. Keby sa transporty dali vyložiť vovnútri, bolo by to jednoduchšie a hlavne nenápadnejšie, ale čo sa dalo robiť. Avšak z úkrytu vybehlo na pomoc niekolko tuctov chlpatých nosičov, ktorí sa ihneď dali do práce.
„Výborne priatelia,“ otočila sa k dvom sprievodcom, ktorí ich sem doviedli.
„Che, Gevara, oboznámte ma so situáciou. Ako vyzerá systém chodieb a odkiaľ očakávate nápor?“
„Tak určité,“ začal chraplavejším hlasom tmavšie sfarbený Che. „Určite nebudu boje na tomto mieste. Nemajú tu kde pristát,“ mumlal zatiaľ čo kreslil na zem spleť čiar stretávajúcu sa v jednom bode.
„Ano a zbrane by ste mali nechať asi u mužov, čo ste vysobodili, našinci s puškami narábať nevedia.“, zvesil hlavu Gevara.
„A ako sa bránite proti miestnej zveri?“ načala Sagwen, ale to už počula prilietajúci STAP a tak zbystrila, ale keď uvidela majstra s neznámou osobou za ním, zasa dala ruku z opasku s mečom preč.
Než se Sagwen dozvěděla, jak se místní brání proti těm třem srnám a jednomu pštrosovi, co tu představují většinu nebezpečné fauny, trochu jsem jí do toho vletěl.
Na zádech vesničanka, na tachometru sto padesát, ve tváři výraz naprosté vlády nad situací. Včas započatý brzdící manévr mi vinou setrvačnosti málem vlisoval vezenou dívčinu mezi lopatky, což není až tak super pocit, jak se to může jevit. Seskočil jsem ze stroje, trochu se snížil, ať může seskočit, a jistým krokem jsem si to vykročil přímo k učednici a jejím novým kamarádům, abych zjistil, o jaké průsery jsem za těch deset minut nepřítomnosti přišel.
[„Všechno v pořádku?“] zeptal jsem se Sagwen, jako by za mnou vůbec nikdo nebyl, a se zájmem jsem si prohlížel řetěz nosičů, díky němuž se spousta zbraní bleskově přesouvala do podzemí.
„Majster.“, predviedla ukážkový padawanský úklon. „Tu prítomní Che a Gevara nás zaviedli k vchodu číslo jedna a práve vykonávame vykladanie zbraní, no ešte nieje rozhodnuté ako ich rozložíme a tiež nám tu nakreslili mapku, pre istotu si ju zaznamenám, keby niečo.“, nenápadne sa zaklonila a nahla sa bližšie k majstrovi šepnúc tichučko: “Kto to je?“
[„To je...“] zamyslel jsem se a ležérně mávl rukou za sebe. Nebylo to poprvé, co jsem odněkud z trávy vytáhl jakési podivné stvoření a vydával to za jejího kamaráda, kterého už přece dlouho zná, takže na to gesto jsem měl tak trochu copyright.
[„Já vlastně nevím, moc jsme si nepokecali, nerozumí mi.“] Sledování nosičů jim zjevně nijak nepomáhalo, tak jsem se mohl v klidu věnovat seznamování a využít služeb tlumočnice.
[„Tohle je Sagwen,“] ukázal jsem na Sagwen, [„Sagwen, tohle je jedna holka, co jsem ji našel v trávě.“]
Úsměv od ucha k uchu a můžem si povídat, žeano.
Miraluke napadlo, že pre tieto príležitosti by si už konečne mohla pripraviť zopár formálnych fráz, povedať niečo o enkláve, o sebe a hlavne ukludniť a uistiť dotyčného představovaného, že všetko bude v poriadku. Takto to nebolo nič pre ňu. Z jej rozochvenej aury vycítila, že sa to dievčatko nachádza v psichyckom stave podobnom tomu, keď majster našiel ju. Nevedela čo sa deje, bola vystrašená a bolo jej jedno čo sa stane ďalej. Tak to skúsila. Pristúpila bližšie k dievčatku a usmiala sa. „Ahoj, cítim z teba strach, ale nech sa ti stalo čokolvek, s nami budeš v poriadku. Na to sa môžeš spoľahnúť,“ pokývla a odhalila plášť aby jej ukázala rukoväť svetelného meča na opasku.
„Ako sa voláš?“, znova zahalila plášť a venovala dievčatku ešte jeden úsmev.
Trochu prudší brzdění ji opravdu málem někam nalisovalo. Ještě pořád trochu vyklepaná se tak, tak málem totiž i spadla. Při seskakování ze svého odvozu opravdu na zemi skončila, ale bylo vidět, že na to byla zvyklá. Keisell byla opravdu zmatená. Co tady všichni dělají? Jak se sem dostali?! Jednomu nerozuměla ani slovo a kdo byla ta na, kterou mluvil. Začala se prostě oprašovat, protože byla od prachu jak lezla po zemi a jak se na ni teďka válela. Tak jo, teď vypadáš jako totální idiot, protože sis vzala tu tyčinku … zamyslela se Keisell a raději zůstala raději hodně daleko v zadu. Když na ni promluvila jako by chvíli byla v jiném světě než sebou trhla a uvědomila si že bohužel nic po ruce co by mohla použít jako obranu nemá. Chvíli Keisell přemýšlela jestli má odpovídat. Jistě, že měla strach, to co se ji stalo vlastně ani neuměla vysvětlit. Kouknula se na ni a bude jí muset věřit, i když nevěděla na jaké straně jsou. Dala ruce křížem na hruď jako by se chtěla bránit. “Keisell …” odpověděla jedním slovem. “Jsem Keisell …” snažila se to říct, aby to bylo dobře vyslovené.
„Ja len nemám zrak ako ty, ale uši mi slúžia.“,zasmiala sa miraluka.
„Teší ma Keisell. Nebudem sa pýtať, ako si sa ocitla v tej tráve vedľa cesty a prečo si sa skrývala a ani prečo si sa rozhodla ísť s mojim majstrom sem. Niesi hladná? Alebo smädná?“
“Ne to je v pořádku …” poznamenala tiše. “Vlastně jsem už jedla …” zamumlala a koukla se na vše okolo. “Ono je lepší se neptat jak se člověk ocitne v trávě …” řekla rozklepaně. Vlastně teď Keisell netušila co dělat. Domů se vrátit nemohla, zamračila se a povzdychla si. Přemýšlela o tolika věcech, že by ji rozbolela hlava. Teď, ale na bolest nemohla myslet. “Mohu se zeptat? Co vy tady děláte?” koukla se na ni. Zase zapomněla jméno. Kousla se do rtu.Možná by bylo lepší někam zmizet zahrabat se a litovat nas smrtí blízkého člověka. Měla chuť se pomstít, ale to by ji jenom snížilo na pozici vrahů. Co tedy bude dělat? Keisell byla opravdu v rozpacích.
[„My to tady prosím osvobozujeme,“] vložil jsem se do věci a zapomněl, že mi nerozumí.
[„Letěli jsme náhodou kolem, viděli bezpráví a rozhodli se ztrestat ty velelotry, co zbraní chtějí si tento rozkošný svět nárokovat!“] rozohnil jsem se a došel k závěru, že bych měl přestat číst ty hrdinské básně, protože pak mi nikdo nerozumí, a to ani za předpokladu, že umí mou řeč. Zamyslel jsem se, podrbal se na hlavě a periferně zahlédl, že nosiči už jaksi donosili a pomalu se vytrácejí do menších podzemních tunelů.
[„No, víš co? Sagwen ti to pěkně celé vysvětlí, teď musíme vyrazit, nesmíme se tady moc dlouho zdržovat.“]
Ukázal jsem jim cestu, ať jdou napřed, ještě mi zbývala menší práce s transportéry, které bychom sice mohli využít, ale risk byl příliš velký a pro styl boje, jaký teď povedeme, se stejně příliš nehodí. Zaúkoloval jsem nicméně zbývající veverky, ať stroje odvezou někam do pole a tam je rozeberou na pláty, jimiž se dají skvěle vyztužit bunkry, a pak jsem se vydal ve stopách svých dvou společnic zpátky k chrámu.
Svižným krokem tam za hodinu budeme a rozhovor o zajímavých věcech nám cestu jistě ukrátí.
Sagwen pokynula dievčatku aby sa k nej pridala.
„Poď Keisell, majster Champbacca nás o chvíľku dobehne.“
Ako tak vykročili po ceste, slnko sa pomaly skláňalo k západu a všade vôkol sa rozliehali príjemné vône. „Vraciame sa ku chrámu. Na tejto planéte sme sa vlastne ocitli, ako už mnohokrát inde, úplnou náhodou. Na planétu má zálusk Federácia, zdá sa, tak sme sa rozhodli trošku im zavariť. Pokial viem, tak táto planéta je neutrálna a mierumilovná, my sa pokúsime ju tak zanechat aj po našom odchode. Majster takto rád blúdi a pomáha kde vidí bezprávosť. Ja som mala byť dalšie maso do mlýnka tejto vojny, nebyt majstra Champbaccu. Vďačím mu za veľa. Teraz je rad na mne, aby som niekoho zachránila. A tým niekým si možno ty. Videla som ťa v tráve,“ otočila hlavu a zasa sa na ňu usmiala.
Poslouchala to tiše a šla vedle ní. Opravdu poslouchala pozorně. “Takže to co zautočilo na naši planetu byla federace?” koukla se na ni a kousla se do rtu. Takže ona je padawanka, zamyslela se Keisell, když překročila kámen. Vždycky jsi je chtěla potkat, ale v lepší situaci, povzdychla si tiše. Pousmála se. “Já jsem ráda, že jste mi pomohli, a že pomáháte této planetě …” zamyslela se co by mohla říci. “Měla jsem strach …” koukla se na vysokou trávu. Pořád ho mám, zamyslela se. Keisell se podívala na pomalu se sklánějící slunce. “A to se nebojíte Federace?” dala ruce do kapes.
„Kto by sa Federácie nebál bol by pekný hlupák... Alebo mŕtvy hlupák,“ doplnila.
„Každopádne by bol hlupák a to my niesme. Teda vačšinu času sa snažíme nimi nebyť. Vlastne aby som pravdu povedala, je nám celá vojna ukradnutá. Teda majster Champbacca to pri každej príležitosti rád opakuje. Ale všetkých nás trápi, keď trpia nevinní. Teda konkrétne mojmu majstrovi z toho vrie krv,“ premýšľala nahlas Sagwen.
„Mala si strach? A čo sa stalo ak možem vedieť? Môže to byť doležitá informácia pre nás, to dúfam chápeš.“
Pokračovala v chůzi a pozorně sledovala. Když se ji zeptala tak chvíli mlčela. “Ano, měla jsem strach … a mám strach pořád … že si pro mě příjdou …” koukla se na ni a zatnula pěsti v kapsách. “On strýček nikdy nemiloval federaci a on … já přesně nevím co se stalo” Keisell nevěděla proč to vypráví asi to potřebovala dostat ven. “Oni … oni ho zabili …” zamumlala tiše. “Já se naštvala, nedkážu to vysvětlit, měla jsem pocit, že mohu dělat cokoliv …” kousla se do rtu a zašeptala. “Mám strach, že po mě půjdou až zjistí co se u našeho domu stalo …” uvnitř sebe cítila neklid a strach. “Myslíte, že bude všechno v pořádku?”
[„Všechno bude úplně v nejlepším pořádku,“] ujistil jsem ji tím nejmilejším zabručením, jaké jsem dostal přes hlasivky, a ukázal na chrám, který sice vypadal, že stojí, ale ve skutečnosti se velmi pomalu blížil.
[„Jakmile se dostaneme do bezpečí, zahájíme druhou fázi mého vychytralého plánu a vyštípeme odsud ty zlotřilce jednou provždy.“] Myslel jsem to naprosto vážně a z tónu to bylo jasně patrné, ale v překladu se toho pravděpodobně dost ztratí.
Taky jsem nenápadně přidal do kroku, ať to stihneme ještě dneska a ať si holky taky trochu zacvičí.
Sagwen trochu zneistela, keď majster pridal do kroku a tiež pri slovách o druhej fázi vychytralého plánu, ale zo skúseností vedela, že v skutočnosti žiadny plán nieje, takže sa znova ukludnila. Pretlmočila pre Keisell majstrove slová útechy, za ktoré pripojila svoje vlastné a povzbudila ju, aby sa prípadne opýtala majstra na niečo a ona to ochotne pretlmočí.
Lekla se ne, protože promluvil ale nerozuměla ani slovu. Klopýtala rychle za nimi. Šla jsi už dlouho, to zvládneš, říkala si Keisell. Zrychlila krok s nimi. Cítila se, ale unaveně. Nepřiznala si to. Učednice byla opravdu zvědavá, Keisell ráda řekla ještě pár věcí o sobě, ale pak už raději mlčela. Zase měla strach, že by se rozčílila a to minule moc dobře nedopadlo.
Pokračovali jsme v cestě, děvčata štěbetala o blbostech a já už se nevměšoval, až těsně před chrámem se stalo něco, co jsem vážně nečekal.
Bylo to tak nečekané, šokující a nepochopitelné, že nemůžu ani prozradit, co to bylo, ale donutilo mě to lomit rukama a odebrat se rychle do stínu chrámu, než TO přistane.
To naštěstí trvalo dobrých sedm minut, během nichž jsem toho stihl docela dost.
Například skočit do lodi a zjistit, že Šedý Šum je pořád v limbu, což bylo dobré.
Taky vyzvednout z přihrádky v kokpitu překladač, připnout si ho na opasek a několika velmi peprnými frázemi ozkoušet, jestli funguje a má nejnovější aktualizace. To bylo dost dobré.
Zvládl jsem i sníst dvě energetické tyčinky, což bylo úplně nejlepší, a to bylo tak akorát na vyběhnutí ven, kde už stála celá řada zvědavých veverčáků se zprávami, že dobrovolníci jsou alespoň nějak ozbrojeni a na strategických pozicích.
Joya s Fosh na své výpravě uspěly na výbornou, Jess se Simbaccou se podle všeho právě vraceli, Cae měla se spícím šamanem starostí dost a Sagwen s Keisell, no, ty se tu taky někde poflakovaly.
[„Dámy a pánové,“] spustil jsem na vyloženě samčí společnost několika Azoanů a počkal, než to přístroj přeloží, [„jdeme na to.“]
Souběžně s potleskem všech se ozval taky strašný kravál zpoza chrámu, který indikoval, že můj drahý syn a jeho drahá mistrová jsou tady.
-
Byli jsme jako zubatá a střílející povodeň, akorát ta by spíš tekla dolů než nahoru, jako my.
Ti Azoané, co měli zbraně, utíkali se mnou napřed, zbytek běžel za námi a sbíral všechno, co jsme postříleli, a dělali si zbraně z toho. Já byl ale drsňák největší, protože jsem měl světelný meč a nejen že se mi povedlo neuříznout hlavu sobě ani kamarádům, ještě jsem odrazil asi dva výstřely a pak rozpůlil asi osmdesát milionů droidů.
Když jsme vyběhli na povrch, měl jsem v plánu sebrat nějaké to velké červené krávovité heblo, ale bylo tam jenom nějaké lítadlo, trochu větší. Tak jsme zabrali to, stačilo vystřílet jen asi deset tuctů robotů v posádce a zbytek tam jen tak srandovně stál složený.
Veverky se mocně radovaly, já taky, a šli jsme pomoct mistryni, protože to určitě hrozně potřebovala. Seběhli jsme jí naproti, sevřeli zbývající droidy do kleští a radostně zvítězili. A jaká byla radost mistryně, když viděla, co jsme vyhráli...
To teda. A co teprve až to uvidí Champie a zbytek? Uvidí. Nejdřív je ale třeba postarat se o raněné, což zabralo trochu nutného času. Domorodci jim však byli o to víc vděční a ochotní se zapojit do akce za osvobození jejich planetky. S úsměvem pak bez zbytečných otázek našli Jess kýbl růžové barvy, kterou si vyžádala.
[„Co s tím budete dělat?“] písknul zvědavě hlodavec, který to už nevydržel a díval se na Jess skrze své velké korálkové oči.
Ta se jen pousmála.„Ujišťuju se, že nás naši poznají.“
A taky jo.
Když totiž C-9979 s růžovým cákancem na boku zakroužilo nad Champbaccovo hlavou, bylo mu jasné, že to má na svědomí jeho praštěná ex-padawan.
Jestli nás takhle nepoznají, tak sežeru svůj klobouk. Nebo sežeru něčí klobouk, protože sám klobouk nemám. Mohl bych začít nosit klobouk, k těm copánkům, co mi brzo narostou, by se určitě hodil a vypadal bych pak nejvíc drsně.
No, a jestli nás poznají, tak sežeru něco jiného, ale nesmí to být růžové, protože po ochutnání té barvy mi bylo docela blbě. Natírání jsme měli záhy hotové, vyrazili jsme někam a já váhal, jestli je to chytré, když na sebe přece nemáme moc upozorňovat.
Ale na druhou stranu... kdo by si všiml růžové výsadkové lodi, jak letí jinam, než měla nařízeno ta loď, co ještě růžová nebyla, žejo?
[„Odsud na to pole blbě vidím,“] komentoval jsem od obrazovek, protože okna tenhle vehikl neměl, a doufal jsem, že nás brzy napadne nějaký strašně chytrý způsob lokalizace našeho cíle.
Naštěstí se našel nějaký Azoan který dokázal tu krávu uřídit lépe, než oni dva a přistál bez toho, aby je překlopil. Jess vydala rozkaz, ať část arzenálu přenesou do úkrytu a sama se Simbou se vydala ven najít Champieho.
Tátu jsme našli po procházce trávou, zase, v Chrámu. A vypadalo to, že má docela dost práce, protože rozesílal domorodce sem a tam a zase zpátky. Vypadalo to strašně legračně, jak tam tak stál a komandoval hlodavce, ovšem jen do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že doma to takhle dělá s náma.
[„Co myslíš, že se bude dít teď?“] zeptal jsem se mistryně, zatímco jsme čekali na přijetí u jeho excelence, a koukal jsem, jestli bych neukecal někoho z komandovaných, ať mi přinese párek v rohlíku.
„Vyhrajeme,“ konstatovala a přišla rovnou k Champiemu.
„Ahoj, Champie. Možná sis všiml, že už jsme přiletěli.“
[„Jo, volali z Federace, že prý jim kazíte výhled na trávu,“] řekl táta trochu sarkasticky a poslal dalšího minichlupáče pro něco k pití, čímž ho asi trochu zaskočil.
[„Každopádně jsem je moc neposlouchal, protože jim brzo nakopeme prdel a pro vás dva mám speciální úkol, který už jste si vlastně tak trochu nacvičili.“]
Ale néééééé, krucinál. Taková škoda. Letíme tak daleko, máme tady super žůžo dobrodrůžo a on nás teď pošle něco natírat? To prostě není fér.
„Posloucháme,“ přebrala procházejícímu prckovi sklenku vody a napila se.
Taky jsem přebral a taky se napil, což byla chyba. Azoan zjevně pochopil tátovo „něco k pití“ přesně tak, jak to táta myslel, a rozhodně to nebylo vhodné pro děti, tak jsem to vypil rychle, aby mi to nesebrali, a měl jsem pak chvíli mžitky před očima, což bylo strašně husté.
[„Potřebuju, abyste zlikvidovali jednu z těch lodí na oběžné dráze,“] začal táta a já se jen díky mžitkám nezačal hlásit, že to je přece jednoduché a už jsem jednu sundal sám v polospánku. A on to zjevně poznal.
[„Strejda šaman je naneštěstí pořád v limbu a s trochou štěstí umře, takže to budeme muset udělat pěkně po staru, zevnitř.“]
Jo, to zní taky jako dobrý nápad a určitě i vymyslel, jak se do toho dovnitř dostaneme, když jsme teď jaksi venku a hodně daleko.
„Dej nám něco menšího, co umí lítat a my se o zbytek postaráme,“ řekla způsobem, jako by mluvila o stlaní postele a objednala si ještě jednu rundu.
[„Proč se spokojit s menším?“] usmál se a pokynul nám, ať jdeme za ním. Stačilo pár kroků a byli jsme u stolu se spoustou vlaječek a domečků a kdoví čeho dalšího, rozhodně bych to chtěl domů na hraní.
Kromě takové bábovky, co asi znamenala náš chrám, tam byla ještě jedna bábovka a dva shluky červených vlaječek, nejspíš robotí tábory, opevnění a vůbec. Na jeden z těch shluků táta ukázal a začal mluvit.
[„Tohle je jedno z měst,“] bylo teda pěkně mrňavé, [„a tam bude parkovat jedna z těch příšer, co jste s ní přiletěli. Tu bohužel nemůžeme použít, protože je bez pilotů s přistávacími kódy a taky růžová, žejo.“]
Asi se mu nelíbilo, jak jsme ji zmalovali, ale přiznejme si, bylo to fakt prďácké.
[„Takže se prostě proplížíte do jedné tady, uděláme bordel a budeme doufat, že poletí pro posily.“]
Chtělo se mi říct, že je blbost doufat v nepřátelské posily, ale ještě furt mě pálil jazyk a nechtěl jsem jim do toho kecat.
„To zní jako plán,“ konstatovala Jess a usmála se na Simbu. „Bude to hračka.“
-
Keisell a Sagwen stáli opodiaľ, Sagwen s napnutými ušami počuvala majstrove pokyny pre rytierku Karnis a malého Simbu. „Už si niekedy, emm, držala zbraň?“, prehovorila ku Keisell. Hneď na to si uvedomila, že to dievčatko držalo v ruke za celý svoj život maximálne tak hrable. Ale aj na tom sa dá stavať. A navyše pre Sagwen očividné bolo aj jej spojenie so Silou. „Zabudni na to.“, dodala takmer vzápätí. „Počula si už niekedy o Sile? Vidím vďaka nej, som miraluka, celá naša rasa je jej vďačná za zrak. Vidím na tebe, že ju dokážeš cítiť. Keď sa jej oddáš, pomôže ti. Ver mi.“
Když se zeptala na zbraň chvíli přemýšlela. “Vlastně jsem nikdy … zbraň nedržela, no možná, když sem tam strýc vytáhl tu svoji … ale jinak asi ne…” ale to už dávno nebylo tématem. Dívka se na chvíli zamyslela a koukla na ni. “Jistě, že jsem o síle slyšela” usmála se na ni a uvědomila si, že toho ví hodně málo. “Vlastně toho vím málo … slyšela jsem o lidech co ji mají, ale neviděla jsem nikoho … hodně jsem chodila poslouchat příběhy starého Williamse.” zamyšleně se podívala na zem. Teď vlastně už neměla nikoho. "Takže se přiznám narovinu, že o Síle moc nevím."
„Na tom nezáleží. S nami si v bezpečí. Majster a ja sa postaráme o to, aby sa ti nič nestalo.“ uisťovala Sagwen to nové dievčatko. Bolo jej Sagwen trochu ľúto, videla na nej, že je v šoku a nevie či má utekať alebo zostať. Zatiaľ však nejavila znaky úteku a tak začala na dôvernejšiu tému.
„Čo sa vlastne stalo? Stratila si sa? Máš tu alebo niekde na planetách poblíž nejakých známých?“
Nechcela tak znieť, ale možno to boli až príliž ostré otázky, čo si zasa uvedomila až keď bolo neskoro.
Kouknula se na ni a tak trochu se zamyslela. Chtěla ji věřit, ale copak se dá věřit lidem co teď potkala tady venku na planetě shodně zbraněmi? Bylo ji trochu podivně, když se zeptala na to čemu vlastně sama nerozuměla. “Em …” koktala a dala ruku před sebe. “No vlastně tady už nikoho nemám …” zamumlala. “A neztratila jsem … já vlastně sama utekla …” poznamenala. “Bylo to moc na mě … já … ani … pořádně nevím co se dělo … ale strýc je určitě mrtvý … byl jediný, kdo mě vychovával …” mumlala a dala si ruce křížem na hrudi. Vlasy ji trochu spadli do obličeje. Bylo vidět, že přemýšlí. Stalo se to na ni moc rychle, tak trochu ty vzpomínky vytěsnila z podvědomí.
„Prepáč, nechcela som ťa rozrušiť.“ Povedala Sagwen chvílku váhajúc, či jej položí súcitne ruku na rameno, ale v poslednej sekunde si to rozmyslela. Rozhodla sa radšej dodať jej trochu odvahy.
„Vidím na tebe, že cítiš Silu, to znamená, že si výnimočný človek. Čo by si povedala na to , keby si spoznala ďalších výnimočných ludí?“
“Víš, vždycky jsem chtěla být někdo jiný. Odejít z této planety, ale se strýcem …” koukla se na ni přes vlasy, které měla tak zaprášené, že ani mastné nebyly. “Ale když strýc není … říkám si … kam se poději? Co semnou bude?” Koukla se zase před sebe. “Mám opravdu strach co semnou bude … není tak lehké jít s lidmi co mě vlastně našli v poli, protože jsem zbaběle utekla … z místa kde jsem nechala strýce …” povzdychla si. To, že si s někým povídá jí, ale dost pomáhalo.
Sagwen bolo jasné, že majster by ju zobral a nepýtal by sa jej, ostatne podobným spôsobom ju „zachránil“ v tom poli len pred pár hodinami. „Niekto iný? Niekto, kto pomáha utlačovaným, chráni bezbranných pred chamtivostou mocných?“ Nasadila vážny výraz. „V tom prípade ťa musím prijať medzi nás.“ prehovorila a tak ako stála vedľa Keisell nahmatala niečo pod pášťom. „Môžeš si pokľaknúť prosím ťa?“
Dobre si vspomínala, ako jej bývalá majstryňa robila podobný obrad so staršími a skúsenejšími žiakmi. Sama po tom túžila, byť stredom pozornosti a dostať uznanie. Teraz to proste nachvílku malej miraluke totálne preplo v hlave.
“To je dobré …” opravdu jí ještě tolik nevěřila aby cokoliv takového udělala. Spíše ji tím vyděsila a možná proto Keisell couvnula. Dneska opravdu toho měla plné zuby a byla unavená, vláčená po cestách, které znala jen sem tam. “Já raději asi půjdu …” Keisell měla vlastně strach. Netušila co chce ona dělat. Couvnula a zase si dala ruce do obrané pozice na hruď.
Sagwen si uvedomila, ako to asi vyzeralo a zase sa vrátila do normálu. Holt na pasovanie svetelným mečom si bude musiet nájsť iný objekt. „Prepáč nechcela som ťa vystrašiť.“
Opravdu vypadala strašidelně. Lekla se ji, ale ne že by to myslela zle. “Já se omlouvám … ale nevěřím zase tolik lidem … chvíli mi trvá získat si důvěru …” usmála se, ale jen na chvíli. “Já … kam to vlastně jdeme?” dala si vlasy za uši.
„To bude vedieť majster, to som si istá. Ideš so mnou? Každá pomoc sa nám hodí.“ usmiala sa miraluka.
“Jistě, že jdu … tyto plechovky … ti pomohu nakopat ráda …” usmála se na ni. “Oni mi zabili strýce …” usmála se na ni. “Pokud tedy chceš …” mrkla na ni.
Já právě dokončil brífink zástupců azoanské armády a připadalo mi, že by to dokonce i mohlo fungovat. Tedy za předpokladu, že veverkové nezahodí při prvním výstřelu zbraně a neutečou někam do díry.
Plán byl v podstatě triviální, ale pokud každý zvládne svoji úlohu, mělo by to zajistit vítězství a minimalizovat ztráty i v případě, že republikové posily nepřiletí, nebo budou mít tradiční zpoždění a objeví se na obzoru, až bude po všem.
V hlavě jsem si rekapituloval, co všechno se má vlastně odehrát, a přitom mi nemohla uniknout dvojice, která se pomalu blížila. Sagwen s tou místní holčinou se nejspíš někde stranou vybavovaly a málem bych na ně zapomněl, což by byla zásadní chyba.
[„Sagwen?“] zavolal jsem, abych ji přivolal, [„mám pro tebe práci. Nebo možná pro vás, pokud máš zájem.“] Ten dovětek už ovšem nepatřil jí, nýbrž Keisell, a mě moc zajímalo, jak se oslovená postaví k tomu, že ji právě zapojuji do planetární kontrainvaze.
„Ano, chce!“ pohotovo odpovedala Sagwen. „V čom bude spočívať naša úloha majster?“ nedočkavo sa vrtela na mieste.
Její reakci jsem se potutelně usmál, možná i trochu nahlas, každopádně nebyl čas zjišťovat, jestli od své nové kamarádky dostala plnou moc, nebo se o tom jenom prve bavily. Nebo se možná nechtěla zdržovat překládáním, což je chvályhodné.
[„Bude to nanejvýš důležité poslání, na kterém záleží úspěch celého osvobozování.“] Možná jsem trochu přeháněl, možná to poznala, ale na tom moc nezáleželo.
Ostře jsem zapískal na prsty, což vyústilo v jedinou věc: zpoza nedalekého sloupu vykoukla zvědavá zubatá hlava, co že jako chci, a na můj posunek prstem se začala kolíbavou chůzí blížit.
[„Tohle je Usram,“] začal jsem, ukázal na něj a doufal, že si to jméno pamatuji dobře. [„A protože já budu po celou dobu bitvy řekněme indisponovaný, pomůžete mu s nalíčením pasti vy.“]
Mávl jsem na všechny tři, ať mě následují ke stolu s mapou, a čekal, jestli třeba nebudou mít nějaké dotazy.
„Teší ma Usram“ sklonila miraluka hlavu v pozdrave. Túžila položiť tú otázku, na akú pascu myslí jej majster, ale domyslela si, že sa to čoskoro dozvie aj tak, takže si pre tentokrát kusla do jazyka a mlčky nasledovala majstra a Azoana.
Ocitli jsme se u stejného stolu, kde jsem před chvílí dirigoval zástupce z řad domobrany, před tím Joyu s Fosh a ještě před tím Jess se Simbaccou. Zbývá tedy poslední článek a pak už bude všechno na improvizaci.
[„Za pár hodin zaútočíme na posádku v těchto dvou městech,“] ukázal jsem prstem na shluky praporků a doufal, že si to i jako ženy umí alespoň trochu představit v prostoru, [„cílem ale není je dobýt, jde nám jenom o to, udělat co největší bordel, aby měly Jessica a Joya čas na provedení jejich akce. Přelož jí zatím tenhle kousek, zatím stíháš?“] Při vysvětlování Azoanům jsem zjistil, že mám občas tendence mluvit moc rychle a moc informací najednou, tady to bylo o to složitější, že si Sagwen musela všechno pamatovat a co nejvěrněji to přetlumočit.
Miraluka prikývla a preložila to Keisell okrem poslednej vety.
[„Fajn,“] kývl jsem a otočil se zpátky k mapě, [„teď přijde ta pravá legrace.“]
Obě města tvořila s chrámem, kde jsme se právě nacházeli, skoro rovnoramenný trojúhelník s námi na hlavním vrcholu s úhlem možná deset stupňů, zhruba v polovině cesty od chrámu k městům byla na mapě podivně se vinoucí čára, která měla k rovné vážně daleko, ale zjevně nešlo o chybu potisku.
[„Přidáte se k hlavní útočné jednotce a půjdete s nimi tunelem odsud až tady k té čáře,“] píchl jsem prstem do mapy a doufal, že Azoané nekecali, když tvrdili, že se tam Sagwen určitě nějak trochu vejde.
[„Tam ale zůstanete a zatímco budou svišti dělat pochodovat na města, pomůžete tady Usramovi a jeho švarným hochům s nastražením pasti. Kousek od východu z tunelu stojí stodola, kde místní skladují hnojiva. Tím hnojivem napěchujete okolí východu z tunelu, jeho část a okolí, prostě na co vám to vystačí. Máte tak dvě hodiny, než se k vám dostanou ustupující útočníci, kterým pomůžete, zajistíte, že se všichni dostanou do tunelu, a jakmile budou pronásledovatelé dost blízko, odpálíte ty parchanty až do vesmíru, jasné? Jo a Sagwen, doufám, že si pamatuješ něco z chemie, protože ten jejich jakože pyrotechnik ve mně nebudil moc důvěru.“]
Sagwen bolo ihneď jasné, kam tým majster mieri a nervózne prikývla. „Rozumiem majster, urobíme čo bude v našich silách.“ a vydala sa spolu s Keisell a veveričiakom Usramom na cestu.
-
Všechno šlo jako po másle.
Červený tým, Jessica se Simbaccou, se vytratil a podzemními cestičkami se pomalu přesouval k jižnímu cíli. Tým fialový, Joya s Fosh, se vydal v jejich stopách, ale jejich cílem bylo město severní. Po nich tunely chvíli zely prázdnotou, dokud se jimi nezačali přesouvat Azoané z bílé a černé skupiny. Provizorní armáda veverek s ukradenými zbraněmi a sem tam nějakou tou zápalnou lahví, kterou jsem uvařil z mešního vína, měla naprosto jednoduchý plán a terén nám hrál do karet.
V jejich stopách pak putoval tým žlutý, Sagwen s Keisell, jejichž úkolem bylo postarat se o setřesení pronásledovatelů. Ani zdaleka se totiž nedalo čekat, že by Azoané dokázali kterékoliv z měst dobýt bez nutnosti rychlého úprku, bylo jich prostě příliš málo a příliš nezkušených, mírumilovných a vůbec truhlíků. Jako diverze ale poslouží více než dobře a s trochou štěstí se jich alespoň většina dožije nové svobodné éry.
Modrý tým, námi osvobození lidé, z nichž většina už někdy měla zbraň v ruce, musel naneštěstí zůstat v chrámu, protože do tunelů by se většina těch chlapů nevešla. I Jessica se musela dost krčit, ale cestou tam to až tak nevadilo. Zpátky, až jim v patách bude celá droidí armáda, už na čase bude záležet přímo smrtelně.
Lidé nicméně využili toho množství času k opevnění chrámu. Prokázali neuvěřitelnou šikovnost, když rozebrali většinu zrekvírované výsadkové lodi a použili z ní jak pancíř k zabezpečení kritických bodů, tak dva z osmi kanónů. Na zbytek nevystačil výkon skromného reaktoru, ale pořád to bylo víc než nic. A paradoxně jsem byl dost rád za to, že mou bývalou padawan ukořistěná loď nemá na palubě žádné těžké stroje, protože pak by to tady asi nedopadlo dobře.
Dokonce přiběhl poslíček od lidských kolonistů v Porti s výtečnou zprávou: zbojníkům se povedlo osvobodit velkou část zajatců z Telmi a plánovali společný útok na Rultu, ovšem jakmile se posel dozvěděl o našem plánu, okamžitě vyběhl s návrhem na synchronizování útoku s těmi dvěma našimi. Když udeříme naráz na třech místech najednou a Azoané z ostatních chrámů aspoň párkrát vystřelí do vzduchu, už by to mohlo rozpoutat solidní chaos.
Šaman byl stále v bezvědomí a pod dozorem Cae. Jak říkám, všechno jako po másle.
Zbývala jen moje část, na kterou jsem si vybral takticky výhodný plácek na střeše chrámu. Lidé zaujímali svá místa u připravených střílen nebo dál svářeli pláty pancíře, někteří si z něj dokonce dělali osobní brnění, a žádný z významnějších Azoanů tu nezůstal, takže se mi nikdo nepletl pod nohy a brzy jsem se mohl rozhlédnout po žlutém moři. Tráva se kolem chrámu táhla kam až oko dohlédlo, jen místy ji přerušila skála nebo shluk vyšších křovin, a čechral ji lehký suchý vítr. Vlastně to všechno vypadalo naprosto idylicky, dokud si člověk nevzpomněl na malbu na skále a na fakt, že se tu právě zabydluje nejproradnější korporace v galaxii hned po daňovém úřadě.
Usadil jsem se doprostřed střechy čelem k východu, kam právě putovala armáda veverek a několik mně blízkých osob, a začal jsem se připravovat. To, co jsem se právě pokoušel provést, se mi v menší míře povedlo již nesčetněkrát, ale nikdy v takhle globálním měřítku, takže přípravy byly rozhodně na místě. V meditaci jsem strávil hodinu, možná dvě, pravidelně dýchal a odfiltrovával zvuky a vjemy z okolí, a Síla mi našeptávala, že se to povede.
Tohle našeptávání postupně nahradil hlas jiný, to jak mi nejprve Jessica a pak i Joya daly vědět, že červená a fialová skupina jsou připravené k akci. Nepochyboval jsem o tom ani vteřinu a byl rád za všechen ten čas, co jsem s nimi strávil, protože s cizinci by mě myšlenková komunikace stála mnohem větší soustředění.
Zhluboka jsem vydechl a s nabíráním nového vzduchu do plic se ponořil do Síly, protože bez ní bude celá diverze jen sebevražednou bláhovostí. Kdokoliv, kdo by mě teď sledoval, by si všiml titěrných zelených světýlek, která se najednou začala zjevovat kolem mě, a já sám se brzy stal pozorovatelem. Oprostil jsem se od své fyzické stránky a začal jsem putovat po okolí.
Sestupoval jsem chrámem níž a níž, svou nefyzickou přítomností povzbuzoval budující obránce a sledoval, jak neúnavně posilují tuto improvizovanou pevnost. Dokonce jsem si troufl na krátké zastavení u Cae, která tu samotu asi nemohla moc dobře snášet, a málem mě to stálo soustředění. Ne snad kvůli něčemu, co by malá Togruta udělala, ale kvůli tomu, že jsem ji našel u výstupu na střechu, jak pronásleduje šamana. Šedý Šum se zjevně probral a z nějakého důvodu se vydal za mnou, ale ať už to bylo cokoliv, nemohl jsem si teď dovolit meditaci přerušit a přehodit ho přes okraj střechy.
Vložil jsem veškeré své momentální snažení do pokusu sdělit Cae i jemu, ať mě za žádných okolností neruší, a neušlo mi, že šaman pozvedl ruku s palcem vzhůru přesně k místu, odkud jsem vše pozoroval. V klidu se dobelhal až ke mně, neomaleně mi vyšplhal na záda a usadil se v meditačním posedu na mém rameni, což bylo dost těžké ignorovat.
Jakmile ale i on zavřel oči, pocítil jsem náhlý příval energie. Ať už ten mrňavý mizera dělal cokoliv, zjevně mi to neškodilo, ba naopak. Přeletěl jsem nekonečnou žlutou pláň a viděl svou padawan, jak spolu s tou domorodou holkou a několika Azoany tahá poslední pytle s upraveným hnojivem a rozmisťuje je takticky podél tunelu. Nezdálo se, že by někdo z nich měl potíže s morálkou, ale přesto jsem jim před dalším přesunem předal trochu energie, aby měli po všem tom tahání sílu na útěk.
Další zastávka se konala nad připraveným černým týmem. Nebo to byl bílý? Ne že by na tom záleželo, dost jsem pochyboval i o tom, že si to zapamatovali oni, a komunikace byla stejně rušená, ale bylo fajn vnést do toho alespoň náznak profesionality.
Záškodníci, kteří ještě předevčírem poklidně pěstovali obilí a chovali zebry, se šikovali podél městských hradeb, které místní zbudovali jako obranu před větrem, a prováděli poslední modlitby a kontroly zbraní. Člověk nemusel vnímat Sílu aby si všiml, jak jsou nervózní a vystrašení, ale když už ji ovládal tak jako já, mohl s tím i něco dělat.
I kolem veverek se začaly zjevovat maličkaté zelené světlušky, jak jsem jim pomocí Síly dodával odvahy, síly a klidu. Vyměnili si pár pohledů, rozmístili se pravidelně v tom mrzkém krytí, které jim tráva poskytovala, a jako jeden muž začali pálit po robotech u hlavní brány.
Bleskově jsem se přesunul k armádě druhé, a byl nejvyšší čas. Jeden z vystresovaných Azoanů totiž neudržel prst na spoušti, vystřelil a minul, čímž samozřejmě upoutal pozornost obránců a okamžitě vystavil svou skupinu palbě z města. Hrozilo, že se hlodavci prostě rozutečou do všech směrů, ale světlušky a jimi předávaná energie neselhaly ani teď, farmáři se sjednotili a přesně podle plánu začali páchat neplechu.
Netrvalo to víc než minutu, když se z města zvedl obří transportér s červeným týmem bezpečně ukrytým v nákladovém prostoru. Nebylo třeba se o ně strachovat, rozhodně ne víc než o veverky, mezi které právě dopadaly nepříliš přesné, ale stejně smrtící výstřely od droidů. Ještě chvíli jsem je všechny držel pohromadě, dodával jim kuráž, vedl jejich střelbu a obecně se je prostě snažil udržet naživu, než přišla vhodná chvíle k ústupu. Spořádanému tak, jak jen může ústup dvou stovek veverek být.
Nepotřebovali se dívat, kam utíkají, nepotřebovali se bát těch hromad strojů, co jim jsou v patách. Na podobné starosti jsem tam byl já a Síla mi byla mocným spojencem. Ještě kapku moci navíc a byl bych nejvíc nejmocnějším Jediem v galaxii, něco jako ten jeblý Stín, co mi orbitálním bombardováním málem přizabil Jessicu.
Ústup probíhal podle plánu a ač ztráty nebyly nulové, čekal jsem to mnohem horší. Dalo se to ale přičítat faktu, že po povstalcích zatím stříleli jenom pěší roboti a pár bé dvojek. Nezbývalo než doufat, že budou k úkrytu utíkat rychleji než ty tanky, co právě opouštěly městskou bránu, jinak se to tu přemění přesně v takový masakr, jak se všichni báli.
Motivoval jsem ustupující oddíly k přidání do kroku, už se ani nekryli zpětnou palbou, a zkoušel jsem si představit, že bychom tu nestáli proti strojům, nýbrž proti živým tvorům. V takovém případě by totiž nebylo nic snazšího, než podobně ovlivnit i nepřátele, samozřejmě v podstatně negativnějším smyslu.
Zanechal jsem Sílu, ať prchající chvíli vede sama, protože jim ještě zbývala celkem dlouhá trasa, a odpoutal se od země. Na oběžné dráze se stále vznášely dvě bitevní lodě, v jejichž útrobách se právě z úkrytu vylupují moje esa z rukávu s jasným úkolem zlikvidovat přednostně všechny droidy na planetě a vzápětí i ty lodě samotné. Joyu s Fosh jsem zastihl na cestě k hlavnímu vysílači a nemohlo mi ujít, že minimálně moje bývalá učednice si mé přítomnosti je vědoma. Spolu se svou vlastní padawan zjevně hledaly nějaký způsob, jak přes terminál nahackovat centrální počítač, droidy vypnout a následně spustit autodestrukci. Těžko takovému plánu něco vytýkat, a tak jsem jim jen opět předal část své energie a přeskočil na vedlejší loď.
Jessica se zjevně držela zásad, které jsem ji učil, neboť jsem ji a Simbaccu našel, jak se celkem bezostyšně prochází hlavním koridorem směrem k můstku. Proč se zdržovat nějakým hackováním, když můžou chytit kapitána lodi pod krkem a přemluvit ho, ať droidy vypne sám, že? S tím, jací jsou Neimodiani strašpytlové, to bude třikrát rychlejší, i když se nejprve budou muset prosekat skrz ochranku, která už se šikovala u dveří.
Upozornil jsem je na nebezpečí, vysloužil si jedno sarkastické poděkování a po klasické proceduře jsem skočil za ty dveře s tím, že se mi třeba povede přimět kapitána, aby se vzdal o trochu dřív. A tam na mě čekalo velké překvapení.
Tím překvapením paradoxně nebyl na můstku přítomný Kaminoánec, ač byla přítomnost příslušníka tohoto druhu na podobném místě dost nezvyklá. Tím překvapením byl poloprůhledný šedivý Azoan stojící přímo před ním – Šedý Šum v celé své šerednosti.
„Zahodit zbraň v pravou chvíli je jako napít se z čiré řeky,“ plácal tím svým chraplavým hlasem jako obvykle, čímž svou totožnost potvrdil, a jeho poloprůhledná silueta se na chvíli otočila mým směrem.
„Kdo žízní prahne, sotva najde klid,“ dodal znovu směrem ke Kaminoanovi, jako by tím všechno vysvětlil, a obrovská obrazovka zachycující dění před dveřmi na můstek nyní zabírala přímý přenos toho, jak si mí dva lovci pokladů dělají cestičku.
„Madam,“ zasalutoval droid od nedalekého monitoru, který si zjevně nebyl vědom přítomnosti mrňavého šamana, „třetí divize právě utrpěla těžké ztráty, pronásledování útočníků bylo pozastaveno.“
Kaminoán byl tedy zjevně samičkou a vypadala i nadále celkem vyrovnaně. Což byla příležitost pro mě. Vyřadit velitele nepřátelských sil je většinou to, co ukončí konflikt, a tak jsem se o to vyřazení pokusil. Jen lehké zatlačení na Sílu, mírná sugesce a velitelce by bylo tak zle, že by nebyla schopná dál invazi velet, čímž by ji odsoudila na chování podle naprogramovaných rutin.
Jenže ve chvíli, kdy jsem se o to pokusil, se do mě opřely nekompromisně odmítavé oči Šedého Šuma a já se s prudkým výdechem probudil na svém místě dole na střeše.
[„Co to kurva mělo být?“] spustil jsem na něj směrem k zemi, kam díky mému probuzení spadl, debil. Jenže on nereagoval ani verbálně, ani se nehýbal, a mně rovněž nebylo dvakrát do tance. Podobné hrátky prostě tělo vyčerpávají a to jeho nemělo zrovna přebytek rezervních baterek. Cae, která nejspíš nic nechápala, se k němu okamžitě sklonila, a i když nahmatala puls, víc sotva zmohla.
[„Vezmi ho dovnitř, idiota, máme práci,“] poprosil jsem ji lehce vytočeně, protože mi jeho chování prostě nedávalo smysl, a sunul jsem se dovnitř do chrámu. Nebyl už čas pokoušet se o novou bitevní meditaci, ta dosavadní mě i tak vyčerpala natolik, že toho v boji asi moc neudělám, ale zkusit se musí všechno.
Od východu stoupal dým, patrně z místa, kde Sagwen a její tým odpálil do vesmíru velkou část armády pronásledovatelů, ovšem něco mi říkalo, že jich sem pořád míří víc než dost.
Jakmile jsem se dobelhal k veliteli místních lidí, který mi půjčil dalekohled, moje obavy se potvrdily. Trávou si to šinula nejspíš celá obrněná divize o třech MTT a minimálně šesti AAT, STAPy nepočítaje. Dobrou zprávou mohlo být leda to, že všichni přeživší z útoku na města tu snad budou dřív a přiloží ruku k dílu, i když je to ruka strašně malá, slabá a roztřesená.
Před nimi však dorazili ještě dva veverčí spojováci z okolních chrámů, kde už se to začalo řezat, a nic nenasvědčovalo tomu, že to jsou jediná ohniska na planetě. A vzhledem k tomu, že tam nemají žádné veterány jako my a jsou bez jakýchkoliv opevnění, začal jsem se téměř modlit, aby červení a fialoví zasáhli co nejrychleji.
Ve sklepení chrámu se začali objevovat uprchlíci z útočných jednotek a než vyleze i Sagwen, rozhodl jsem se nabrat co nejvíc sil, protože to bude potřeba.
A nepřátelé se blížili...
-
Posledních dvacet metrů k trezoru podobným dveřím, které je dělily od můstku lodi, byly ty nejtěžší. Droidi se hrnuli ze všech stran a zasypávali je nepřetržitou palbou ze svých blasterových zbraní, které z chodby, do jejíž stěn se odrážely, dělaly rozžhavenou pec.
Jessica se Simbou tančili mezi plasmou a na oplátku plecháče pleskali břinktyčkami, jak se jim zamanulo.
Jess už nějakou chvíli cítila spirituální přítomnost Champieho, který jim skrze bitevní meditaci dodával nezanedbatelný koktejl pozitivní energie, který je vybuzoval k efektivnějším výsledkům jejich snažení. I Simba si byl vědom jakési změny, protože se mu najednou vedlo to, v čem jinak nijak zatím nevynikal a i Jess se o něj méně strachovala a dávala mu prostor ke všemožným parádičkám a trikům, které od ní a Yussiho stihl za svůj pobyt na Enklávě okoukat.
Náhle ale, jako když utne.
[„Co se stalo?“] zamrkal Simba a připadal si najednou, jako kdyby se pohyboval pod vodou. Vše najednou jakoby kladlo větší odpor, než předtím. Začal pociťovat únavu.
I na Jess se projevil účinek znenadání přetrhnutého spojení s Champieho podpůrnou energií.
„Za mě!“ křikla na něj a snadným dechovým cvičením se adaptovala zpět na stav, kdy je odkázána jen a pouze na sebe a svého padawana.
Simba poslušně odskočil za ni a byl svědkem toho, jak poslední z droidů padl rozseknutý k zemi. Ze stěn sálalo teplo.
[„Mám hlad.“] Kopnul do šrotu, kterého zde nadělali dobrý metrák, a vzhlédl s nadějí ke své mistryni, která měla určitě nějaký ten lembas, který by umlčel jeho vnitřního démona.
Lembas sice neměla, ale karamelovou tyčinku jo. V rychlosti ji vytáhla, rozbalila a rozlomila přibližně v půlce. Větší část strčila Simbovi do pusy a tu druhou sobě. Tento elementární, rychlý přísun energie se jim šiknul.
„Musíme rychle, brzy se sem přivalí další droidi a musíme spěchat.“ Pobídla ho a ukázala na bezpečností dveře, které by měly odolat i docela účinným výbušninám.
Spěchat skutečně museli a nejen kvůli droidům. Na úspěchu jejich úkolu záviselo mnoho životů tam dole, a i když je to strašné klišé, něco, říkejme tomu třeba Síla, ji našeptávalo, že se tam dole blíží k bodu zlomu. Musí to stihnout dřív, než se tak stane.
[„Můžu?“] udělal rukou ve vzduchu kolečko a něco jako „vžžum“.
„Jasně, budu nás krýt.“ Souhlasila a krom radostného výsknutí zaslechla i aktivování Simbovi čepele, která se zakousla do dveří tak snadno, jak jen se dokáže plasma do kovových dveří zakousnout. „Dělej ho trochu větší.“ Poradila mu. Přikývl.
Kunpi Tai vypadl obraz kamer už před několika minutami. Přesně před šesti a to ji znervózňovalo. O něco více ji znervózňovalo, že systém hlásil ztrátu spojení s více jak padesáti droidy na této lodi a že na planetě jsou ztráty mnohonásobně vyšší. A úplně nejvíce ji znervózňovalo to, že z dveří, které ji dělily od těch dvou prašivých Jediů, čouhá špička modrého světelného meče, který rozžhavil dveře do běla. To nebylo dobré, ale stále bylo ještě co dělat. Nechala na otvor, který si vetřelci vytvářeli, zamířit dvě droideky, které na můstku měla, a i pár bé jedniček. Sama sevřela v ruce teleskopický elektroobušek, nasadila si dýchací masku a zkontrolovala rukavici na své levé ruce.
Vyřízlý otvor nevystřelil jako špunt z lahve, jak by se dalo čekat, ale začal se pomalu pohybovat dovnitř a těsně za ním se skrývala Jess se Simbou, aby byli krytí před očekávanou palbou. Droidi o nich neměli ani tušení. Rozžhavený kov spolehlivě překryl jejich tepelnou stopu a dal tak Jess několik vteřin k tomu, aby se zorientovala. Pak už to šlo ráz na ráz.
Mrštila kusem dveří jako pekelným frisbee po kaminoánce, jedním mocným chytnutím Síly rozmáčkla droideky na kovový salát a jejich troskami zasypala zbylé bé jedničky, jejichž skromnou a opožděnou střelbu zatím vykrýval Simba. Ten využil situace a dvěma hbitými skoky se přenesl k zbývajícím droidům a efektně je všechny přesekl jediným útokem.
Kunpi Tai dokázala uskočit včas, ale postavit se zpět na nohy trvalo o něco déle, takže než se jí to podařilo, byly bojové stroje v křemíkovém pekle a ty zbylé nebyly pro boj naprogramovány.
„Simbo, sem,“ přikázala Jess chlupáčkovi a s deaktivovaným, ale na cokoliv připraveným mečem šla pomalu ke kaminoánce. „Normálně bysme ji měli říct, že je zatčená za zločiny vůči Republice a podobné kraviny, ale my ji prostě odvlečem sebou dolů a vymlátíme z ní duši.“
[„Jo“!]
„Jsem ráda, že jste tady.“ Promluvila úlisně žirafa a zvedla ruce.
„Polož ten obušek.,“ postupovala o něco ostražitěji, Simbu v závěsu.
„Je strašné být otrokem, dělat takové věci proti své vůli,“ upustila obušek.
„Jasně, pohádky vyprávěj neimodianským dětem. Otočit a ruce za záda!“ otočila se.
„Řekla jsem ruce za zá-!“ Síla na ni vykřikla takovou silou, že by to srovnalo stodolu. Za ten zlomek okamžiku měla šanci udělat téměř cokoliv, ale Jess se jako vždy zachovala iracionálně.
Neznámý plyn z kaminoánské rukavice ji zaplnil dýchací cesty a zorné pole, ale i tak stihla odhodil Simbu.
Otevřela oči. Kolem byla absolutní tma. Tedy, nebyla absolutní, tmu narušovala jen slabá namodralá záře fluorescenčních hub, které tu ve skromném množství rostly. Bylo ticho. Ticho, které narušoval jen zvuk kapající vody a její dech. Úzkost se ji chopila jako smrt duše a zmáčkla ji žaludek jako Champie antistresový míček po rozhovoru s Radou.
„Jsem moc ráda, žes přišla,“ ozvalo se odněkud ze tmy. Rudovláska ve tmě rozeznala siluetu ženy, které se děsila celou svou duší. Algernnon de Bray vystoupila do namodralé záře, mrkla na ni a oblízla si rty. „Konečně jsem to mohla vyzkoušet.“ Udělala k ní krok.
Jess vyděšeně ustoupila vzad ve snaze uniknout z jejího dosahu, ale zakopla o něco a přepadla bolestivě na záda. Rychle se pokusila zvednout, ale místo toho se jí z hrdla vydral vyděšený výkřik, když spatřila, o co se jí podařilo zakopnout. Hleděla na plasmou seškvařené tělo sedmnáctiletého chlapce, který jí byl velice drahý. A zemřel. Kvůli ní. Zakryla si oči rukama, před Dexterovo hrůznou podobou, ale i tak viděla, jak se na ní hlava mrtvého chlapce otočila a mrkla žárem plasmy puklýma očima. Zvedl se jí žaludek a jen s vypětím všech sil se nepozvracela. Silou odtrhla zrak, jen aby se otočila na podobný, ještě horší výjev. Další tělo, menší, tentokrát chlupaté. Připečená srst naplňovala vzduch puchem, který byl nepopsatelný, a jeho mrtvé packy si svíraly hrdlo, které bylo proseklé světelným mečem.
Tohle pro ni bylo už příliš. Rytířka Jedi, učitelka obrany proti černé magii se rázem změnila v hystericky brečící a ječící holku.
„Simbooo-!“
Simba dokončil osmí kotrmelec a než se mu přestal točit vesmír, uběhlo několik vteřin, během kterých slyšel jak se z Jess linou zvuky, které vydávají zbloudilé duše v nejspodnějších patrech Kashyyyku. V jeden okamžik křičela tak moc, že si musel zacpat uši. Nejhorší na tom všem bylo to, že on neviděl nic. Jen Jess a tu zlou žirafu. Třeba vidí něco, co on ne? Je přeci čarodějnice a dlouho. Třeba by se měl taky bát, třeba… tok myšlenek přerušil až výkřik jeho jména, který byl utnut, jak kaminoánka přetáhla Jess přes tvář obuškem. Simba už nepřemýšlel. Tak rychle jako teď nikdy neběžel a nyní stál mezi svou mistryní, která ležela nehybně na zemi, a skoro čtyřikrát vyšší obludou, která dokázala udělat víc, než se povedlo celé legii droidů.
Výhružně nakročil a zařval jako lev v pokusu ji zastrašit.
Z hrdla se mu místo lvího řevu vydralo něco jako kočičí mňouknutí, což na kaminoánku moc dojem neudělalo. Jen se ušklíbla a stříkla Simbovi do obličeje stejný plyn, jako Jess.
Chtěla se trochu bavit, pozorovat, co to s tím malým vopičákem udělá. Simba se rozhlížel zmateně kolem sebe a mrkal jak pominutý. Nakonec se pohledem zastavil na ní. Teď to přijde, pomyslela si. Ale ať už čekala cokoliv, to, co se stale, by ji ani nenapadlo.
Simba je ještě malý chlapec, někdo by řekl trochu opožděný, který se už „nebojí“ bubáků pod postelí, ale někdy, když je tma nějak strašidelná, tak se tam raději podívá, nebo spíš, bojí podívat.
Ale také je to chlapec, který všechny problémy ve svém životě řeší jídlem. A kdo by čekal, že se pokusí to, čeho se bojí, sníst?
„Áááá!“ zařvala bolestí Kunpi Tai a házela sebou sem a tam. Simba na ni visel, zakousnutý do krku, a svým vypaseným bříškem ji táhnul k zemi. „Ty jeden malejáááá!“ Stisk jeho zubů byl silnější, než její krční svalstvo. Zuby projely masem a zastavily se jen mikrometry od tepny. „Dost, dost!“ křičela a než Simba stačil dokončit dílo zkázy, stihla vypustit z rukavice další plyn.
Simba mrknul a byl najednou zpět na můstku lodi, slyšel, jak až sem doléhá klapání droidích nohou, které sem běží a také v puse cítil krev, která nebyla jeho.
[„Fo je?“]
„Opatrně, nebo mě zabiješ!“ pokusila se do toho dát tolik vlídnosti, jak jen byla schopná.
[„E-e!“]
„Prosím.“
[„Fomof ji!“] ukázal na svou mistryni a i když mu před chvíli nebylo zrovna do zpěvu, teď si připadal fakt drsně. Kunpi Tai byla vidina života milá, takže ho okamžitě uposlechla.
Simba se k Jess, s krkem v puse, sehnul a pohladil ji po hlavě. Pomalu otevřela oči a dokonce při tom výhledu, který ji Simba připravil, ani moc neječela.
„Joyce?“ vypnula rušičku a použila dalekosáhlý komunikátor lodi na spojení se s modrým týmem.
„Slyším.“
„Podařilo se vám vypnout droidy?“
„Že váháš. A vám?“
„Pracujem na tom. Champie říkal zničit lodě, vid?“
„Jo.“
„Tak vypni štíty a okamžitě odtamtud vypadněte.“
„Rozumím, dej nám pět minut.“
Jess ukončila spojení a otočila se zpět k Simbovi a kaminoánce, které stále visel na krku. Pohladila ho po hlavě a jí dloubla prstem do oka.
„Áu!“ začertila se, ale bylo ji to k ničemu. Jess si sedla k jedné z řídících konzolí a začala zadávat potřebné příkazy. Poplach vypnula už předtím, takže jim už tady žádní droidi po krku nepůjdou.
Další část jejího plánu tkvěla v tom, že loď, na které je momentálně Joyce s Fosh, označí jako nepřátelskou a vydá příkaz k jejímu ostřelování. Současně s tím k ní nastaví kolizní kurz, takže by pak měly po nárazu do sebe explodovat. Teď tedy stačilo jen nastavit ten kolizní kurz a napsat skript, který za tři minuty zahájí palbu. Přístupová oprávnění vymámila se Simbovo pomocí z jejich zajatkyně, takže se nemusela nijak zdržovat a v plánovaném čase zaplouvali všichni tři do shuttlu, se kterým se vydali zpět k planetě. Ještě, než stihli přistát, užili si na obloze pěkného ohňostroje.
-
Azoan Usram doviedol miraluku s Keisell k vchodu do tunela, do ktorého už sa vlievala Prvá Azoanská Jednotka Odporu (skrátene PAJO), ako stihol dvojicu oboznámiť Usram. Zistenie že sa v PAJO nachádza aj Che hneď zdvihlo Sagwen náladu, pretože aj keď vyzerali veveričiaci velmi odhodlane, napätie by sa dalo krájať. Usram využil prítomnosť padawanky na pozdvihnutie bojového ducha všetkých prítomných, teda aspoň tých, ktorí už nezmizli v tuneli. Nerozumela mu síce nič, ale po krátkom piskote a škrípavých zvukoch Azoania pevnejšie zovreli zbrane a vrhli sa vpred do tunela. „Za mnou.“ Povedal jednoducho smerom k Sagwen a Keisell a zmizol v tuneli.
Tunel bol nízky a Sagwen skúšala najprv ísť v predklone, než zistila, že najlepšie to ide po štyroch v podrepe, ako ostatné veverky. A tak skackala za nimi, dúfajúc, že Keisell sa vysporiadala so situáciou po svojom. Prvýkrát po dlhom čase si pochválila fyzičku, ktorú si vybudovala ešte za starých čias. Po niekoľkých minutách si však uvedomila, že takýmto tempom si zoderie ruky a tak zasa spomalila. Usram si to všimol a tak spomalil tiež. „Poď padawanka, východ už nieje ďaleko. Musíme sa ponáhľať.“
„Jasné, zmeň ma na veveričku a hneď som tam..“ zamrmlala Sagwen a pokračovala v plahočení sa tunelom. Vtedy si uvedomila, že stratila Keisell niekde za sebou.
Když ti dva úspěšně vlezli do tunelu, on byl zvyklí na tento tunel, ona padawanka a Keisell byla jen vesnická holka co okopávala strejdovy zahrádku a pole. Za chvíli je ztratila ze zorného pole takže se v takových prostorách neorientovala. “Fajn Keisell měla jsi raději říct … ne omlouvám se, ale neumím skákat jako veverka tunelem …” koukla se na bolavé ruce a povzdychla si. I když měla mozoly z kopání teď si musela utrhnout kus trika, aby si obvázala ruce. Tím ji utekli ještě víc. Neměla ani ponětí kde je ani jak dlouho ještě poleze po kolenech. Ke všemu neměla dobrý pocit z prostoru co byl takový malý. “To dáš …” zase se snažila lézt rychle v před i když začala ztrácet naději a přemýšlela zda se nemá vrátit na světlo.
„Usram, keď máš toľko energie, prosím ťa, niekde za mnou je Keisell, vieš to dievčatko, čo sem s nami šlo.“ Uvedomila si, že Keisell pravdepodobne asi ani nič nevidí, keďže tu Azoania asi ťažko majú nejaké umelé osvetlenie. Doveď ju k východu, ja sa budem plahočiť dalej a začneme aj bez vá..“ nestihla dopovedať, pretože Azoan nečakane podbehol pod ňou a trielil naspäť. Sagwen skrivila tvár v skeptickej grimase „Je snáď niečo čo nám o tuneloch nepovedali?“
Další místo kam nechtěla sáhnout. Polknula a rozhlédla se okolo sebe. Ve tmě se už naučila koukat, ovšem netušila kde jsou ti dva. Cítila se docela špatně, nemyslela si, že to bude tak těžké. Ruce skoro necítila tak si trochu uvolnila provizorní obvaz. Když v tom se objevil Usram, ne že by se nevylekala, ale za posledních 24 hodin toho zažila tolik, že už se neměla čeho leknout. Byla tak smířená s osudem, že sebou jen trhla. “Tohle už mi nedělejte!” uklidnila se, když věděla že to není plechovka ani nic nebezpečného i když ho vůbec neznala. Vlastně ho tady ani nikdy neviděla. Zavrtěla hlavou a koukla se před sebe. “Mám ti pomoct …” poznamenal Usram, když si všiml těch rukou, ale to je Keisell už schovala. “Jak mi chcete pomoct?” povytáhla obočí. Ani se neptal na názor a Keisell se ho pevně držela. “Kam …” vyděšeně se přitiskla protože se bála že se praští do hlavy. Po nějaké chvíli se rozhodla otevřít oči a koukla se před sebe. To už viděla naštěstí Sagwen, tak ji napadlo, že ho poslala ona.
Sagwen sa zatiaľ plahočila tunelom ďalej. Netvralo ale dlho a za sebou začula tľapkanie paprčiek.
„Je v poriadku.“ Oznámil Usram, keď prefrčal okolo Sagwen s Keisell na chrbáte. „To som rada..“ odpovedala, ale to už zahýbal za roh tunela a tak Sagwen tiež pridala. Onedlho vyšli von z tunela a zistili, že všetko je už dávno v pohybe. Vchod do tunela ústil do skalnatého útvaru, ktorým možno pred niekoľkými rokmi pretekala rieka. Keisell nechala spolu s dvoma Azoanmi na stráži pri vchode a vyšplhala z mini-kaňonu za Usramom na pláň. Z vyvýšeného okraja kde stáli bolo dokonca dovidieť až na mesto. Po PAJO ani stopy a z neďalekej farmy sa blížili vozíky s hnojom ťahané párikmi veveričiakov. Všetko bolo v pohybe a Sagwen sa ponáhľala priložiť ruku k dielu. Z vozíkov vysypali cez okraj mechy s poriadne zapáchajúcim obsahom. Obe dievčatá najprv ohŕňali nos, ale po piatom mechu si asi zvykli, lebo sa bez okolkov zapojili do živej reťaze a tiež vedeli, že čas hral proti nim. Sagwen dúfala, že moment prekvapenia bude hrať domácemu týmu do kariet a oni stihnú prípravy na ohňostroj včas. Práca to bola ťažká, ale o to horšia. Náhle Sagwen pocítila nový nával energie a okolitý vzduch naplnili zelené svetielka. Sagwen to spočiatku prekvapilo, no potom si spomenula, ako podobný trik so Silou majster predviedol na enkláve. Podarilo sa im rozmiestniť toľko hnoja, že všadeprítomný smrad sa už dal len ťažko znášať a tak Sagwen s Keisell dostali rúšky. Nadišla ďalšia fáza, keď sa ozval vzdialený výbuch a z mesta sa zdvihol mráčik dymu. Pri Usramovi sa zhromaždila skupinka veveričiakov s malými mieškami.
Sagwen sa samozrejme zvedavo pridala, zatiaľ čo Keisell unavene odchádzala k vchodu do jaskyne.
Vyzvedala od nich čo sa to deje, slova sa ujal Usram. „Nepoznáme síce bomby a nikdy sme ich ani nepotrebovali, ale už naši starší občas tu a tam potrebovali odpálit skalu, alebo roztrieštit balvan, toto umenie sa odovzdávalo len najstarším synom. Nepýtaj sa ma prečo a ako, ale tieto húsenky majú v sebe niečo, čo v spojení s čerstvým horúcim hnojom robí hotové zázraky.“ Sagwen si teda jednu vypýtala a podrobne ju skúmala, zatiaľ čo ostatní vysypali húsenky do kade a začali ich drviť na kašu. Sagwen to chvlku trvalo, ale keď ju nechala liezť a zistila že sa živí jedovatými rastlinami, bolo jej hned jasné že je to Stonožka Dračia, ktorá v sebe ukrývala hotový poklad. Kolečká v jej hlavičke sa dali do pohybu a dostalá boží nápad. Dobehla ku skupinke Azoanov drviacich hojné množstvo týchto tvorčekov a zjavne si ani na sekundu neuvedomovali, ako rýchlo by mohli prísť o svoje kožuchy. Odporučila im zvolniť tempo a začala sa hrabať po svojom plášti. Vyslala ďakovnú myšlienku hore k nebesiam za majstra, ktorý ju po pobytoch v džungli naučil nosiť so sebou malý váčok s korením, soľou a cukrom. Oddelila cukor a nadávkovala desať drobných kôpok. Rozdala ich a nechala umiestniť do najvačších kôp hnoja, pekne do prostriedku, spolu s rozmliaždenými stonožkami. Azoania ju nechápavo pozorovali, ako behá ako naspeedovaná fretka a ždíma na zem čiary slizu zo stonožiek po zemi k jednému bodu za balvanom hneď vedľa vchodu do jaskyne. To už bolo vidieť ako sa z mesta hrnú dve skupiny. Jedna hopsajúca po štyroch a druhá, lesknúca kovovým leskom na slnku, páliaca po prvej.
„Pripravte sa už idú!“, zvolala Sagwen takmer naraz s Usramom. „Usram potrebujem aby si tu zostal a zapálil to presne tu, keď ustúpime k východu z tunela. Potom buď pripravený utekať ako si ešte v živote neutekal. Ostatní vezmite Keisell a stretneme sa pri chráme na obranných pozíciách. Nech vás Sila sprevádza.“, s tým sa rozbehla po pláni na pomoc ustupujúcemu PAJO. Stretla prvých Azoanov ustupujúcich pred STAPmi, ktoré ich naháňali. Zvyšok droidov zaostával za mrštnými veverkami, no postupne doťahovali nádskok. Prvé dva si skrížili cestu a rozprskli sa v efektnom výbuchu, keď im k tomu Sagwen dopomohla mávnutím ruky. Potom odhodila plášť, ktorý jej teraz už naozaj len zavadzal a strhla si rúšku aby lapila dych. Oranžová čepeľ jej meča uprostred dňa nepôsobila až tak efektne, ale o to efetívnejšie ním kryla ustupujúcich Azoanov pred nájazdmi STAPov. Keď ich z desiatky týmto spôsobom zredukovala na tri, zdalo sa že umelá inteligencia droidov si to rozmyslela. Avšak dlho ich na pokoji nenechali, pretože ich zatiaľ dobehli pozemné jednotky. Sagwen nemala chuť a takmer už ani silu, nebyť tých zvláštnych zelených svetielok všade vôkol, stavať sa im na odpor a tak vzala nohy na plecia spolu so zvyškom PAJO. Dobrá správa bola, že zatiaľ čo ona odrážala strely, pritiahla tým na seba pozornosť droidov a tak mala väčšia časť možnosť utiecť nepozorovane až k tunelu. Odtiaľ krycou paľbou uľahčovali ústup malej skupinke okolo Sagwen. Tá by už bez Sily bola dávno na kúsky, ale hlboko naladená na jej prúdy vôkol seba a sústredená na to, aby okolo nej neprekĺzol jediný výstrel z blasteru nejavila žiadne známky únavy. Uvedomila si, že to bude pravdepodobne práve týmto zvláštnym správaním sa Sily, ktorá akoby cielene dodávala jej rukám ľahkosť a tiež celkovo lepší prehľad o situácii. Následne začula piskot a kútikom oka zachytila ako sa postupne všetci sťahujú a miznú v tuneli. Dúfala, že Keisell je v bezpečí na druhej strane tunela, ale nemohla si dovoliť povoliť v ostražitosti, pretože tlak plechovíc sa stupňoval.
„Usram teraz! Zapáľ to!“ Zakričala na droidov, ktorí si zmätene vymenili pohľady a potom pokračovali v paľbe. Ako čakala, zbadala ako sa po skalách plazí červená čiara ku kopám hnoja ukrytých za balvanmi. Otočila sa a takmer šípkou skočila do tunela. Droidi chvíľku váhali, no potom sa dovnútra rozbehli tiež. Tam ich prekvapila narýchlo zhotovená barikáda z vozíkov, ktorú tam naviezli spoločnými silami Usram so Sagwen. Tí však už mizli za rohom tunela a ozlomkrky sa hnali čo najrýchlejšie preč. Vtom im zemou pod nohami otriasol mohutný výbuch. Tlaková vlna horúceho vzduchu bola sice zbrzdená členitým charakterom tunela, no i tak to nebolo nič príjemné. Za bujarého pokriku sa s Usramom z tunela vykotúľala i kašlajúca začmudená Sagwen. Zvláštne bolo, že sa náhle cítila na smrť unavená a tiež, že mihotavé svetielka zmizli.
-
Z pětiminutové meditace, do které jsem se v zájmu co nejrychlejšího doplnění sil před finálním střetem uchýlil, mě probralo nenápadné tahání za rukáv.
„Šéfe, šéfe,“ bručel Azoan, „už jsou tady.“
Nemusel jsem se ptát, kdo je tady, protože to dost dobře nešlo zapomenout. A taky proto, že se o nedalekou zeď záhy roztříštil zkušební výstřel z AAT. S chrámem to ani nehnulo, bezprostřední okolí pouze zasáhla lehoučká sprška prachu a mikroskopických úlomků bytelného kamene, ale těch pár veverek kolem mě vypadalo hodně znepokojeně.
Rozvážně jsem se zvedl a s mečem v ruce se vydal k nejbližšímu průzoru na útočníky. O oknech se tady rozhodně mluvit nedalo, okraj tohoto chrámového patra byl od okolního vzduchu oddělený pouze nevysokou kamennou zídkou, jen místy jej kolonisté vybavili kryty z rozebraných nepřátelských tanků.
Opřel jsem se zády o sloup a pomalu vykoukl směrem k louce před chrámem. Nádherné lány vysoké žluté trávy tam byly dost možná nenávratně zadupány armádou pochodujících droidů a nechyběla ani těžká technika. MTT ani AAT sice díky repulzorům neničily trávu, ale velkou radost jsem z nich stejně neměl. Transportéry pomalu vykládaly další várku robotů, tanky pomalu obkličovaly chrám. Nebylo úniku, ale nikdo z místních stejně utíkat nechtěl.
A tak zatímco Sagwen se svou malou armádou veverek připravovala přízemí chrámu na nevyhnutelný nápor nepřátelské pěchoty, já přemýšlel, jak jim trochu ulevit a zároveň zredukovat počty té škaredé techniky. MTT byla jenom tři, ale mnohem nebezpečnějších tanků jsem jen na téhle straně budovy zahlédl šest a kdo ví, kolik už jich stihlo dokončit obchvat.
„Připravit,“ velel jeden z lidských kolonistů relativně potichu, tak aby jej slyšeli jen jeho kolegové na patře, a dobře jsem si všiml, jak po mém vzoru vykukuje zpoza sloupu. Pomalu zvedal ruku, při čemž ho pozorně sledovaly osádky dvou ukořistěných kanónů, a po chvilce náhle mávl: „PALTE!“
Ozvaly se dva výstřely následované dvěma výbuchy, jak obě střely zasáhly pečlivě sledovaný cíl, a rozpoutala se vřava. Veverky ve všech patrech spustily opatrnou, leč vzhledem k poloze celkem úspěšnou palbu pochodujících droidů a s trochou úsilí se bravurně kryli před palbou z tanků. AAT byla momentálně jedinou věcí, která pro nás v chrámu představovala větší nebezpečí – jejich kanóny střílely pomalu, ale přesně a s plošným účinkem, takže bylo třeba se jich zbavit dřív, než se dovnitř dostanou roboti a bude pozdě.
Na schodech z vyššího patra se objevila Cae a zjevně doufala, že tu dostane nějaké bližší pokyny. Než se ke mně nicméně stačila rozeběhnout, usmál jsem se na ni a vrhl se přes okraj do propasti, vstříc všemu, co tam Obchodní federace měla.
To zjevně překvapilo nejen malou Togrutu, nýbrž i toho bitevního droida, jemuž jsem přistál na ramenou a jehož jsem svou vahou slisoval do kompaktnějšího stavu. Nebyl čas se mu omluvit, musel jsem využít veškeré síly, dokud si mě nevšimla celá armáda. Na zemi jsem v podopadovém pokleku vydržel jen zlomek vteřiny, aby po mně mohli začít pálit kolemstojící roboti, a teprve pak jsem se vzduchem vydal k nejbližšímu tanku. Tento nápad možná na první pohled působil trochu stupidně, ale jakmile střely z droidích pušek proletěly místem, kde jsem se ještě nedávno nacházel, trefily k mojí velké radosti zas a jenom další droidy.
Za jiných okolností bych se tím pohledem asi ještě chvíli kochal, ale přistát na pancíři bitevního tanku člověku zamíchá s prioritami. Jedním pohybem jsem zapnul meč, jeho nádhernou fialovou čepelí odsekl hlavní dělo a jeden z postranních kanónů a tím má práce skončila. Zopakovat ten fígl z města, to jest pomocí Síly popadnout useknutou hlaveň a poslat ji rozkutálenou do šiku robotů, byla jasná volba.
A v tu chvíli už jsem měl akutní pocit, že si mě všimli. Palba z chrámu zesílila, jak si veverčáci mohli dovolit vystrkovat hlavu na trochu delší čas, a podobně zesílila i snaha těch plechových srágorů o moji likvidaci. Nebylo nijak těžké vracet jejich nepřesnou střelbu, ale začínalo jich být na můj vkus trochu moc, a tak jsem se rozhodl změnit scénu.
O jeden skok a jedno přistání později jsem se ocitl na dalším tanku, který mým příletem nepřekvapivě pozbyl hlavního kanónu. Místo osekání těch sekundárních jsem to tentokrát vyřešil rychleji a poněkud destruktivněji, a to sice zaražením meče hluboko do pancíře nad místem, kde byl kryt pilot. Stroj sebou škubl a než se do něj zakousla salva nepřesných výstřelů z okolí, rozjel se proti šiku droidů. Dál jsem se o něj nestaral, opustit potápějící se loď byla jasná věc, a než jsem se skrz menší skupinu robotů prosekal dál, zaslechl jsem nepříjemně blízkou palbu z děla.
Dva ze strojů, které se doteď pokoušely zničit kanónová hnízda v chrámu, vyrazily coby uvítací výbor přímo proti mně a z těch tří droidů přede mnou tak byl rázem poněkud nelákavý cíl. Seřízl jsem je dvěma seky na kovové bonsaje a otočil se na větší výzvu.
První výstřel přišel takřka okamžitě, ale to už jsem jako správný Jedi dávno nebyl na místě zásahu, takže mě mnohem víc překvapil výstřel druhý. Proletěl tak blízko kolem mých uší, že mě to při dopadu na vyhlédnutou hromadu pancíře a smrti vyhodilo z rovnováhy. Následkem toho získal střelec několik drahocenných okamžiků na to, aby otočil hlavní a smetl mě ze svého stroje. V letu, respektive v pádu, jsem se sice stihl naslepo ohnat mečem, ale kromě nového škrábance na již tak dost hnusný trup to nemělo žádný další efekt.
Nacházel jsem se teď na zádech v prašné hlíně pár desítek centimetrů od hučícího monstra, které pomalu otáčelo hlavní ne zrovna příjemným směrem. Odkutálel jsem se tedy na jediné místo, kam na mě nemohl – přímo pod něj – a čekal, než mě v rámci znovunalezení cíle přejede. A to udělal tak rychle, že jsem ani nestihl zauvažovat o dobách, kdy tanky ještě mívaly pásy a tohle by se rovnalo sebevraždě.
V dokončení práce se mi snažili bránit tři droidi, kteří šli za tankem a moje zvednutí se jim asi přišlo trochu drzé, nicméně ani těm nevydrželo umělé nadšení déle, než končetiny. Znovu, tentokrát rozvážněji, jsem vyskočil na věž tápajícího tanku a zabořil do ní meč až po rukojeť. To sice bleskově a bez keců odpravilo střelce, ale taky mě učinilo bezbranným vůči palbě, jež se spustila o pár sekund později.
Vylovil jsem fialovou šmouhu z útrob nyní mnohem bezpečnějšího stroje, odrazil pár víceméně zbloudilých střel a připravil se. Plán byl jednoduchý: jakmile se objeví okno v palbě, vrazím meč znovu do tanku a seběhnu po něm dolů, čímž ho prakticky rozpůlím, načež jich tu mám na hraní ještě nezdravě mnoho.
Jenže Obchodní federaci se můj plán asi moc nelíbil, a tak zasáhli po svém. Výstřel z druhého tanku zasáhl poškozenou věž tak parádně, že odpálil celý stroj pode mnou a poslal mě na vyhlídkový let bez možnosti protestů. Periferně jsem zahlédl, jak se několika robotům povedlo projít do suterénu chrámu a užívat si tam řádění oranžové čepele a taky jsem nemohl necítit připálené chlupy, ale důležitější bylo, že jsem se neřízeně řítil do neznáma.
Neznámo se nakonec proměnilo ve chládek čtvrtého patra chrámu, což bylo mnohem lepší než cokoliv, v co jsem doufal. Nejen že jsem se tak vyhnul zlomeninám, ještě jsem byl dokonale kryt proti palbě zvenčí. Stačilo se zvednout, oklepat a...
„Zahrajeme si kuličky,“ řeklo cosi za mnou nepříjemně chraplavým hlasem a začalo mi to lézt po noze. Bylo mi jasné, že je to ten zatracený šaman, ale proč to dělá, co tím chce říct a proč není mrtvý, to zůstávalo záhadou.
„Říkala jsem mu, ať odpočívá, ale říkal něco o spící myši a vlcích,“ omlouvala se Cae, očividně ještě zmatenější než já, a skrček mi mezitím vylezl na ramena.
[„Mohl jsem tomuhle všemu zabránit, kdybyste mi tam nahoře nepomáhal,“] připomněl jsem mu ten snový incident lehce nabroušeně, ale nezdálo se, že by trpěl výčitkami.
„Tomuhle ano. Ne tomu, co by přišlo. Někdy je lepší přečkat bouři než přestavět hory,“ odvětil vyrovnaně a položil mi jednu ruku na čelo. Nejdřív jsem chtěl namítat, že teplotu určitě nemám, ale pak jsem to pocítil. Ať ten skrček dělal cokoliv, patřilo to znovu do repertoáru jeho posilovacích schopností a já už asi chápal, co myslí tím hraním kuliček.
[„Cae?“] zamručel jsem potichu na Togrutu a pomalu se přesouval k okraji, [„jestli ze mě bude to motovidlo zase padat, chytni ho, ano?“]
Přikývla, ale to už jsem se věnoval zajímavější věci. Naklonil jsem se přes okraj, důkladně si prohlédl bojiště a zhluboka se nadechl. Veverčí obránci z rozličných pater pálili pořád neúnavně, ale oba kanóny už se zásluhou vytrvalých nepřátelských tanků odmlčely a dovnitř proudil stále početnější dav droidů. Musím si pospíšit, jinak tam dole Sagwen a ostatní ušlapou.
[„Doufám, že to bude fungovat, dědo,“] ucedil jsem sarkasticky a natáhl ruku. Mravenčení z jeho ruky ještě zesílilo a já viděl skoro neuvěřitelnou věc – jak se jedno AAT odlepuje od země a otáčí hlavní dozadu, přesně jak jsem chtěl. Bez zbytečných úvah jsem ho uchopil ještě pevněji, přidal ruku druhou a odeslal ten několikatunový balíček na kolizní kurs s dalším. Následná exploze asi překvapila nejen útočníky, soudě podle nadšeného pištění v patře pode mnou, ale na autogramy bude čas, až budeme hotoví.
Moje další snažení vypadalo trochu jako když se dirigent snaží zkrotit orchestr, který potkal poprvé v životě: tu a tam pozvolné pohyby rukama, pak zas divoké crescendo, jak jsem si nově posílené schopnosti užíval i na těch menších prevítech. Finálním číslem bylo maximální soustředění na jedno ze zaparkovaných MTT. Obě ruce jsem měl napřažené před sebou, soustředil se až mi z čela tekl pot a možná jsem u toho i lehce skřípal zuby. To už bylo vidět, že mé ani šamanovy síly nejsou bezedné, a že to dlouho nevydržím, ale pak se rudý kolos pohnul. Pomalu zrychloval, přejel plochu před chrámem, kde smetl několik desítek pěšáků, a konečně se zastavil tak, že zablokoval vchod do chrámu.
Souběžně s tou dunivou ranou mě opustil jak šaman, kterého Cae poslušně chytila, tak poslední zbytky sil a odebral jsem se k zemi také. Asi netřeba zdůrazňovat, že mě už Cae nechytla, ale v tom vyčerpaném bezvědomí jsem měl takový divný pocit, že slyším vítězné ryky svobodných Azoanů, než přišla úplná tma a fakt divné sny...
-
Sotva jsem zjistil, že i Kaminoáni chutnají jako kuře, museli jsme pryč. Loď sebou hrozně moc klepala, jak asi střílela na tu druhou, a k hangáru s raketoplány se nám běželo dost blbě. Ale zvládli jsme to, naskočili na palubu jako správní akční hrdinové a ta zlá bílá žirafa s námi, čemuž jsem se trochu divil.
Ale pak se mistryně chopila řízení, houkla na kuře, ať jí kouká pomoct, a letěli jsme. A asi to bylo dost těsné, protože ještě když jsme byli v hangáru, ozvala se fakt řácká rána, něco nás fláklo do zad, mnou to šlehlo o podlahu a naštěstí nás to i vyhodilo hangárovými vraty ven, takže jsme se neupekli, to by nebylo moc fajn.
Když jsem se zase zvednul, letěl před námi jeden podobný raketoplán a mistryně si s někým povídala přes vysílačku v tom jejím jazyce, tak to asi byla slečna Brannigan nebo Fosh. Společně jsme proletěli kolem staršího vrakoviště, které jsem svou ukrutnou Silou udělal já osobně, a přiblížili se k planetě, která byla takhle z vesmíru fakt moc pěkná a žlutá. Dole už to vypadalo trochu hůř, protože spousta té pěkné žluté trávy hořela, byla umazaná od černého oleje a válely se na ní trosky tanků, droidů a sem tam nějaká ta mrtvá veverka, což bylo hrozně smutné.
Ale když jsme přistáli na střeše toho vysokého chrámu, bylo jasné, že všechno je mnohem víc v pořádku, než to být mohlo. Hned jak se otevřela rampa raketoplánu, vtrhlo dovnitř několik nadšených Azoanů a mohli se přetrhnout, kdo nám poděkuje dřív, tedy alespoň do chvíle, co na jednom z pilotních křesel zmerčili tu vytáhlou příšeru. Jessica ji ale bleskově omráčila nějakým chvatem přes rameno a nechala je, ať ji odnesou někam, odkud nebude moct škodit, načež nám všichni třásli rukama a mumlali, jak jsou děsně rádi a vůbec. Já jim tedy nerozuměl, ale dávalo smysl, aby děkovali, tak jsem se usmíval a bylo.
Z obležení jsme se vyprostili po pár minutách, potkali se venku na střeše se slečnou Brannigan a Fosh a obklopeni davem veverek jsme sestupovali chrámem níž a níž, až jsme se ocitli v řídícím středisku. Nikdo už ale nic neřídil a bylo to tam vůbec dost zřízené, všude se válela torza droidů a několik raněných nebo mrtvých Azoanů, ale to hlavní dění se odehrávalo přímo uprostřed, kde se zrovna na nohy stavěl můj táta. Co ho položilo, to nevím, ale vypadal z té hromady obdivovatelů dost vyděšeně a až pohled na nás ho trochu uklidnil.
Doslova se brodil mořem chlupatých syslů se svítícíma očima a sotva byl na doslech, zamumlal něco jako [„výborná práce, jste úžasní a já chci pryč.“]
„Přátelé, kamarádi,“ vzala si slovo slečna Brannigan, čímž mu asi chtěla krýt ústup, a procesí se zastavilo, „je nám líto, že musíme odletět tak brzy, ale nebojte, nevidíme se naposledy. Děkujeme za spolupráci, užívejte si svobody a vyčkávejte našeho návratu, nemělo by to trvat dlouho. Až se tu ukážou z Republiky, předejte jim vězně, a pokud nám chcete nějak poděkovat, zapřete, že nás tu bylo tolik. Pokud se budou ptát, byli tu jen mistři Champbacca a Karnis, nás ostatní jste nikdy neviděli. Jo a ještě jedna věc...“
Nerozuměl jsem všemu, co říkala, a ten zbytek mi nedával smysl. Proč musíme odlétat zrovna teď, když to tu začalo být bezpečné a určitě nám z vděku nabídnou nějaké místní speciality, dobroty, speciální dobroty a dobré speciality? Chtěl jsem se zeptat, ale táta mě prostě čapl jednou rukou, druhou držel Sagwen, která se vyloupla kdoví odkud, a vytáhl nás oba na rampu Jungle Jetu a hurá do kokpitu, kde nás konečně oba pustil.
Teprve tam ze Sagwen vypadlo, že s ním ještě chtěla mluvit nějaká místní holka, a mně přišlo strašně vtipné, že tomu jejímu srandovnímu nářečí rozumím líp než normálnímu basicu. Zpražil mě pohledem, asi jsem se smál nahlas, houkl na Jessicu, ať připraví loď k odletu, a vydal se tam ven, hordám fanoušků navzdory.
Mistryně Karnis se chopila řízení a spustila předstartovní přípravy, Sagwen si sedla stranou a odpočívala, asi toho měla dost za sebou, a Fosh s Cae koukaly průzorem ven, tak jsem koukal taky.
[„Já to nechápu,“] postěžoval jsem si pak, protože to ticho bylo divné, [„proč odlétáme teď, když chystají hostinu a určitě by nám dali i nějaké dárky?“]
„Protože nevzít znamená dostat,“ ozval se hlas souběžně s otevíráním dveří a když jsem se otočil, viděl jsem toho malého šedivého veverčáka, co ho táta vytáhl z pustiny i s celým jeho kuchařským náčiním, nebo co to vlastně bylo.
A sice jsem mu nerozuměl, ale podle toho, jak se koukali ostatní, by mi to v pochopení stejně asi nepomohlo. Uvelebil se v rohu vedle klidně pípajícího monitoru, zavřel oči a vypadalo to, že spí. Přemýšlel jsem, co na to říct, a ostatní asi taky. Po pár minutách čekání, kdy Azoan strašně chrápal, se Cae s Fosh zvedly a zmizely v obytných prostorách lodi, a já zvažoval, že půjdu taky, ale ve dveřích mě smetlo tornádo.
To tornádo byl táta a mířil na jistotu k sedadlu pilota.
[„Odlítáme, hurá domů,“] ucedil, do sedačky prakticky skočil a sotva mu Jessica ze své pozice kopilota poslala údaje ke startu, zavergloval kniplem a odlepil nás od země.
[„A co slečna Brannigan?“] zeptal jsem se trochu poplašně, protože nechávat kamarády napospas syslům, to přece klaďasové nedělají, ale bylo mi bleskově vysvětleno, že už je na palubě, jen si musela jít dozadu odpočinout, protože tam na ni bylo trochu moc emocí. To jsem nechápal, ale to nevadilo, protože v tu ránu tu byly zajímavější věci k přemýšlení.
„Na senzorech mám republikový křižník,“ ohlásila mistryně a něco se jí zjevně nezdálo. Mně to přišlo jasné jak facka, přece jsme volali o pomoc, když jsem rozštípal rušičku na nudle a tak, tak přece mohla čekat, že někdo přiletí, ne?
[„Jsou nějak rychlí, normálně jim to trvá i pár dní,“] brblal táta a nijak neměnil kurs, [„pošli jim standardní zprávu, že pozdravujeme mistra Windu a že nám nemusí posílat žádné dárky, a padáme odsud.“]
„O to právě jde,“ opáčila mistrová a trochu jsem tomu rozuměl, „vůbec na to nereagují. Ani nepotvrdili přečtení, to klonům není moc podobné.“ Táta se letmo podíval na její monitor, jako by jí snad nevěřil, a chvilku se zamyslel. Byl jsem si jistý, že za vteřinu přijde s brilantní teorií, která to celé vysvětlí, ale vložil se do toho chlupáč ze všech nejmenší.
„Nepoznáš dárek, když před tebou leží?“
[„Kurva, to jsem se lek!“] zařval táta najednou, lehce škubnul kniplem a asi to myslel vážně, [„kdo tu myš pustil na palubu?“] Něco mi říkalo, že šamana nemá rád, ale těžko říct co.
[„On tak nějak přišel sám,“] přiznal jsem bez lhaní, protože to se nedělá, a kdyby neměl v ruce knipl, asi by se právě plácl do čela. To jsem taky moc nechápal, přece jsme hodní válečníci Jedi, tak máme pomáhat všem, co o tu pomoc stojí, no ne?
[„Na nejbližší planetě vystupuje, nejsme taxislužba. A Jess, oskenuj prosím ten křižník aktivně, za to nic nedáme.“]
„Už jsem začala,“ odpověděla a zkoumavě při tom koukala na obrazovky, kde naskakovala hrozná spousta blikajících čísílek, „vypadá to, že na palubě vůbec nikdo není, přitom poškození je minimální.“
[„Hlavní hangár je otevřený,“] doplnil ji, protože to už se ohromná a dost hrozivá loď nacházela přímo před námi a on nebyl zaměstnaný čtením výsledků skenu.
„Nieje tam nič živé, majster,“ potvrdila pak Sagwen, na kterou jsem málem zapomněl, a koukala směrem k lodi tak nějak divně zasněně. Jak to asi může vědět, když nic nevidí, to mi teda někdo vysvětlete.
[„Kdo je pro menší průzkum?“] zeptal se taťka, ale očividně to nebyl dotaz, protože se neomylně blížil k té otevřené tlamě masivní hory kovů před námi. Bylo to trochu děsivé, vletět přímo dovnitř, ale možná to bylo tím, že jsem tenhle křižník viděl jenom jednou ve filmu. A tam byl plný namakaných klonů v plné polní, kteří byli připraveni položit hrdinně život za tu úžasnou Republiku, která si je koupila, což tady asi neplatilo.
Přistáli jsme na šedivém plácku uprostřed šedivých stěn a modrých silových polí a už první pohled ukázal, že senzory nelhaly. Kam až oko dohlédlo se povalovaly nehybné bílé hromádky brnění, co nosí jen a jenom klony, a to nevěstilo nic dobrého.
[„Můžeš takhle na dálku zjistit, na co umřeli?“] prohodil táta směrem k mistryni, ale koukal pořád ven na tu spoušť. I některé ze zaparkovaných stíhaček byly poškozené, ale rozhodně ne většina.
„Nedává to smysl. Někteří byli jasně zastřelení, pár dokonce vypadá na sebevraždu, ale na jiných není ani škrábnutí,“ přečetla Jessica výsledky a přimhouřila oči, jak asi používala Sílu k podobnému úkonu.
[„Ventilace zjevně funguje,“] ukázal táta na dvě modrá čísílka v horním rohu obrazovky, která rozhodně nevypadala jako ventilace, [„a radiace je v normálu,“] přečetl z dalších tří tentokrát zelených čísel, [„ale stejně se mi tam moc nechce. Nějaké návrhy?“]
Asi to mířil na celé osazenstvo kokpitu, ale jako první se o slovo přihlásil ten, od kterého to určitě čekal nejméně.
„Na to, aby to bylo nebezpečné, nejsme nikdo dost bílý.“
[„No páni, rasismus, to je neskutečně originální. Nechceš jít napřed, na kanárka máš ideální velikost,“] kvitoval to táta a s nadějí koukal na Sagwen, která pořád se zájmem hleděla ven a vypadalo to, že tam něco hledá.
„Klidně půjdu. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa, a ti, co les zasadili, ho brzo přijdou pokácet a odvézt,“ utrousil chlupáček tím svým chrapláčkem a opravdu se zvedl, že půjde napřed. To taťku samozřejmě zarazilo, okamžitě se zvedl a otevřel komunikační kanál na celou loď.
[„Máme tu neplánované zdržení, ale není čeho se obávat. Klidně zůstaňte na svých místech, za pár minut pokračujeme.“] S těmito slovy kanál zase zavřel, otočil se na Jessicu, pověřil ji hlídáním lodi a vykročil pryč z kokpitu.
Bylo mi jasné, že mám taky zůstat tady, ale tohle byla příležitost, jakou jsem si nemohl nechat ujít. Co když na tom křižníku zbyly zásoby jídla, žejo?
[„Můžu jít taky?“] zkusil jsem to.
[„Tak jo,“] souhlasil po chvilce váhání, [„ale drž se blízko a opovaž se žrát věci, které ti neschválím.“]
To mi plány trochu kazilo, ale pořád lepší než nic. Odlepil jsem se od stěny a šel za ním, v čemž mě napodobil i Azoan. Na tátovi bylo jasně vidět, jak se nadechuje, aby mu to zakázal, ale pak asi uznal, že to nemá cenu, a prostě vyšel ven, se mnou v těsném závěsu.
Rampa se spustila a táta si pochvaloval, že nás to nevysálo do černého vesmíru, což mě ani nenapadlo. Asi by to byla docela jízda, akorát teda nevím, jak by se při tom dýchalo, asi ne moc dobře.
Vyrazili jsme rychlým krokem kupředu, asi abychom unavili dědu, a míjeli při tom desítky mrtvých klonů. I tady měly senzory pravdu, protože se mi nepovedlo najít na nich nikde střelné rány, a to jsem se snažil fakt hodně. Otázka, jak vlastně umřeli, byla zodpovězena až ve chvíli, kdy jsem si chtěl vzít jednu helmu s sebou jako suvenýr a sundal jsem ji vojákovi z hlavy.
Ta hlava byla tak šeredná, že skoro vůbec nevypadala jako lidská. A klony přece měly být lidské, ne? Ukázal jsem tu obludnost tátovi a toho to zaujalo mnohem víc, než by si taková hnusnost zasloužila.
[„Jess?“] zeptal se do maličké vysílačky, kterou vytáhl odněkud z kapsičky na opasku, čímž vysvětlil, proč takovou spoustu zbytečných hadrů vlastně nosí, [„když jsem meditoval, viděl jsem na můstku nepřátelské lodi Kaminoána, víte co byl zač?“]
Moje mistrová asi něco odpovídala, ale bylo to potichu, stejně bych tomu nerozuměl a hlavně jsem měl spoustu práce s tím, jak jsem přemýšlel, jestli by z té helmy nešla udělat piksla na sušenky. Mně těch sušenek sice nikdy moc nezbylo, ale bylo by fajn mít je kam dávat, kdyby náhodou zbyly.
[„Jasné,“] vzal si zase slovo ten chlupatější z povídající si dvojce, [„tak to mi něco říká, že tenhle křižník jí posloužil jako laboratoř. Klony mají naprosto k nepoznání zdeformované tělo a z toho, co mumlal Šedý Šum, to vypadá na nějakou chemickou nebo biologickou zbraň zaměřenou právě na ně. Jdu se podívat na můstek, třeba najdu záznamy z biofiltrů ve ventilaci.“]
„Nezbývá moc času,“ ozval se v tu chvíli šaman, co nás stihl šouravou chůzí dohnat.
[„Kolik?“] zeptal se táta tak bleskově, až mě to překvapilo. Ještě před chvílí chtěl dědu vyhazovat na mráz, teď mu očividně věřil, asi šlo do tuhého a on měl plán.
„Než chellský šnek vyšplhá na strom.“ Já si oddechl, protože šneci lezou na stromy notoricky blbě. Táta naopak zatnul zuby, asi jak chtěl šamana rozemlít za to, jak mluví v hádankách.
[„Jess,“] popadl opět komunikátor a rozeběhl se napřed k nedalekému výtahu, asi je ten šnek docela blesk, [„máme sedm minut, okamžitě pošli Joyce i Fosh za mnou na můstek a začni počítat koordináty pro vstup do hyperprostoru, každá vteřina dobrá.“]
To už jsem ho skoro neslyšel a musel jsem hodně máknout, abych stihl skočit do zavírajících se dveří výtahu, ale za to udýchání to určitě stálo. Výtah se rozjel, aniž bych si toho skoro všimnul, a v pár vteřinách jsme se ocitli na můstku, kde to vypadalo dost podobně jako dole.
Ta srandovní lávka, po které asi chodil veledůležitý kapitán, byla poseta znetvořenými těly a jedno z nich patrně patřilo i onomu veledůležitému kapitánovi. Pár jich leželo i dole v těch budkách s přístroji, ale většina jich asi před smrtí stihla vylézt ven a zkoušeli utéct pryč. Muselo to být strašně rychlé a ošklivé.
Táta nad tím nehnul brvou, dokonce se ani nepodíval těmi několika okénky ven na planetu, která tam byla vidět v celé své kráse, a okamžitě přiskočil k jednomu z pípajících panelů. Vypadalo to, že je do práce tak zažraný, že na mě úplně zapomněl, a tak jsem se nenápadně po špičkách vzdálil k něčemu, co vypadalo trochu jako skříň na dobroty.
[„Hlavně na to nešahej,“] upozornil mě, jako by měl oči i vzadu na hlavě, [„to je diagnostika reaktoru a akorát ho rozhasíš. Pojď sem, potřebuju pomoc.“] Sice mě trochu štvalo, že se tady ke sladkostem asi nedostanu, ale zase bylo fajn být taky jednou k něčemu užitečný, a tak jsem ochotně přiskotačil k jeho terminálu a poslouchal, co mám dělat.
[„Vidíš tady na to světlo?“] zeptal se, a protože viděl, že tam nevidím, přitáhl před panel pomocí Síly jednu z mrtvol, čímž mi udělal dost hnusný stupínek. [„když zhasne, zatáhneš za tuhle páčku, když bude svítit modře, zmáčkneš tenhle čudlík, když červeně, tak tenhle, a když začne blikat, okamžitě mi to řekneš a začneš utíkat, jasné?“]
Odkýval jsem to jako správný Jedi a od té doby jsem ze světýlka nespustil oči. Drahnou dobu svítilo zeleně, na což jsem neměl instrukce, a tak jsem nedělal nic. Zaslechl jsem ale otevření výtahu a příchozí posily, takže se něco určitě dělo.
[„Joyce, potřebuju synchronizovat palubní počítač Jungle Jetu s tímhle, jinak skok nedopočítáme včas, a taky se zkus podívat, jestli nenajdeš zavírání hangárových vrat.“]
„Jasně, to je hnedka, jdu na to.“
[„Fosh, jsi jediná, kdo má aspoň základní povědomí o mechanice, můžeš se kouknou na vysílač a odpojit ho? Nerad bych, aby loď posílala informace o svojí poloze někomu, komu nechceme.“]
„To zvládnu. Která konzole ovládá komunikaci?“
[„Támhleta. Doufám, na palubě podobného krámu jsem byl jenom dvakrát a manuál mi nechtěli půjčit.“]
„Za pokus to stojí.“
[„A já jdu v těch zbývajících čtyřech minutách vymyslet, jak nahradit těch sedm tisíc členů posádky, ať se aspoň otočíme.“]
To mě donutilo na sucho polknout, protože to neznělo moc jednoduše. A taky proto, že jestli tady umřelo sedm tisíc klonů plus nějací vojáci, není to až taková sranda, jak mi to prve přišlo, a asi bych se měl trochu stydět.
„Mám to. Vysílač může dokonce vesele běžet dál, protože se mi povedlo prostě odpojit sledovací zařízení,“ začala hlásit Fosh, ale souběžně s tím jsem měl spoustu starostí i já, protože světlo najednou přeskočilo ze zelené na modrou a já musel zmáčknout příslušný čudlík. Asi by to nebylo tak napínavé, kdybych nestihl zapomenout, který že to ten příslušný je, ale protože nic nevybouchlo, asi jsem nakonec vybral správně.
„Zavírám hangár a počítače jsou sesynchronizované, propočet bude hotový za dvanáct vteřin.“
[„A kurva, mně to nejde!“] vztekal se táta a mlátil rukou do panelu, což mi nepřišlo jako vhodná metoda opravování, ale já tomu nerozumím, já jenom mačkám čudlíky.
„Ve strojovně by mělo být aspoň pár droidů, přece musíme zvládnout aspoň mírnou otočku o pár stupňů,“ hádala Joyce, ale asi marně.
[„Jo, je jich tam pět a jsou líní jako vši,“] burácel táta na celý můstek a z panelu se náhle začalo ozývat charakteristické droidí pištění. Tomu ale taky nerozumím, takže těžko překládat, co robůtci chtěli.
[„Ne, nechci vytřít podlahy, potřebuju jenom pošťouchnout loď z gravitačního stínu planety, sakra!“] hulákal zpátky, takže to pípání asi nebylo moc přínosné, a to konečně mělo nějaký efekt. Loď sebou náhle a krátce škubla, jen jedno malé škubnutí, ale všem to očividně přišlo jako dobré znamení.
„Super, ještě kousek a pak už to zvládneme sami,“ hlásila Joyce od něčeho, co bylo asi kormidlo, a koukala na to jako já na zamčenou bednu pralinek.
A v tu chvíli sebou loď škubla podruhé, mnohem víc a mnohem déle. Planeta se za okny začala hýbat a místo ní se doprostřed výhledu dostávalo slunce. I to po chvíli zmizelo a civěli jsme přímo do černého vesmíru, který se mi teda osobně líbil mnohem míň, ale asi to tak bylo potřeba.
[„Jak to vypadá?“]
„Hlavní motor jede na maximum, za pár sekund budeme mimo stín.“
[„Co výpočet skoku?“]
„Ten je dávno hotový a zadaný.“
[„Super, co relativistické štítování?“] Táta chrlil otázky tak rychle, že jsem si ani nevšiml, že ta poslední je mířená na mě. Jak bych taky mohl, když ani nevím, co to hlídám, žejo? Ale z toho, jak koukal mým směrem, se to dalo docela dobře odhadnout a já ihned věděl, že je třeba něco ohlásit.
[„Zelená!“]
[„Super, tak to to možná i přežijeme, držte si klobouky,“] zavelel a natáhl ruku, načež Silou zatáhl za páčku na panelu naproti. Výhled na hvězdičky, co se protáhnou v bílé čáry, jsem si vůbec neužil, protože to se mnou šlehlo o podlahu, ale nebyl jsem sám, tak to šlo přežít.
[„Tak jo, a teď máme čtyři hodiny na to, abychom zjistili, jak s tou věcí přistát,“] usmál se táta, když se sebral ze země, a já ten úsměv vlastně docela chápal. Jestli za pět minut přišli na to, jak tuhle krávu rozjet, za čtyři hodiny už ji určitě donutí i tancovat.
Když zbývaly tři hodiny a nedošlo k velkému pokroku, začal jsem o tom trochu pochybovat, ale na druhou stranu přece nikdo nepotřebuje, aby loď tancovala.
Když zbývaly dvě hodiny a jediné, co se pohlo, byla mistryně Karnis a Sagwen, které se k nám na můstku připojily, začal jsem se do debaty zapojovat taky, i když to asi nemělo moc smysl.
Když zbývala jediná hodina, došlo k prvnímu velkému pokroku, a to sice když Fosh z navigačního počítače vyčetla, že do soustavy Tenengara pravděpodobně vletíme pod takovým úhlem, že nás z hyperprostoru stejně vytrhne gravitační pole toho druhého plynného obra. To bylo sice super, protože už nebylo potřeba hledat způsob zastavení, ale taky trochu míň super, protože bylo potřeba najít způsob manévrování, abychom se o tu planetu nerozmázli. Ono totiž prý nestačí vypnout motory, protože loď pak ve vesmíru poletí dál, nebo co, nepochopil jsem to.
Když zbývalo posledních pět minut, vypadalo to na můstku podobně, jako před čtyřmi hodinami. Táta lítal od panelu k panelu a říkal slova, která mi máma říkat zakazovala, Fosh jeden z monitorů skoro celý rozebrala a Jessica šla připravit Jungle Jet, aby případně posloužil jako únikový modul. Mně by bylo líto, kdyby se tahle pěkná loď rozmázla o planetu, ale ono to fakt vypadalo, že s tím stejně nic nenadělám.
„Majster, máme minútu,“ oznámila tiše Sagwen, která poslední čtvrthodinu trávila v meditačním posedu uprostřed můstku a asi dělala budík nebo co. Táta zesílil úsilí ještě víc, ještě víc řval na neschopné robíky ve strojovně a ani ne za minutu to s lodí škublo znovu.
Čáry se proměnily v bílé puntíky, já si udělal modřinu o panel a před námi kousek nalevo se objevila obrovská oranžová koule. Chvíli jsem si myslel, že se mi zase povedlo pokecat sklo marmeládou z koblihy, ale takové štěstí jsme neměli a koule se pořád zvětšovala.
[„Úhel je dobrý, možná to zvládneme,“] pravil táta celkem klidně, v porovnání s předchozí půlhodinou, a něco zuřivě ťukal do klávesnice.
„Úhol je super, ale máme v ceste prekážku,“ zchladila jeho nadšení Sagwen.
„Má pravdu,“ potvrdila to od senzorů Fosh, „atmosféra toho měsíce před námi je těžce ionizovaná, jestli tam vletíme, bude to drsné.“ A nikdo z nás samozřejmě nepochyboval o tom, že tam dřív nebo později vletíme.
„Když nahodíme manévrovací trysky, možná dokážeme přistát na jednom z těch vedlejších měsíců,“ přemýšlela nahlas slečna Brannigan, ale to pípání její konzole moc nadějně neznělo.
[„To jsme zkoušeli, nedostaneme se k nim,“] namítal trochu zoufale táta a já si moc přál, abych mohl nějak pomoct. Abych třeba mohl zase být supersilný uživatel Síly a vzít tuhle loď a prostě ji myšlenkou zastavit, jako jsem rozdrtil tamtu škaredou.
„Tak to navrhni,“ ozval se chraplák z díry pod můstkem. Asi už tam nějakou dobu seděl, slídil vypelichaná, ale že by se nějak zapojil do oprav, to ne. Chvíli jsem na něj měl vztek, že možná kvůli němu přijdeme o moc pěknou loď do sbírky, ale pak mi došlo, co to říkal.
Odkašlal jsem si, ale dospělí měli svých starostí dost.
„Možná kdybychom otevřeli hangár, to tření by nás vychýlilo.“
[„Nesmysl, akorát nás to zdrží v průletu a přijdeme o Jungle Jet.“]
Odkašlal jsem si tedy znovu, tentokrát víc, a pořád to nepomáhalo.
„A co vzít každý jednu stíhačku nebo výsadkový člun, vyletět ven, chytit se trupu a použít jejich motory?“
[„Proč nás to nenapadlo už prve?“]
[„...ehm, to světýlko bliká,“] zkusil jsem to trochu jinak a fungovalo to. Tátovi se trochu zježily vlasy na hlavě, slečna Brannigan zbledla a Fosh naštěstí vůbec nevěděla, o jakém světlýku mluvím.
[„Všichni do lodi, fofrem,“] zavelel táta, ale stihl jsem ho zadržet.
[„Kecám, ale mám lepší návrh. Když zase spojíme svoje mysli, třeba dokážeme loď zastavit nebo s ní uhnout, když jsem já sám dokázal rozmačkat tamtu nepřátelskou, ne?“]
Vteřinu bylo ticho, asi přemýšleli, a po té vteřině se ozvalo skřípání, jak se Šedý Šum pomocí drápků sápal nahoru na lávku.
„Počkám tady, než přijdou ostatní,“ pronesl klidně, jako by věděl, co bude následovat, a jako by se právě neřítil spolu s lodí vstříc peklu. Táta přestal přemýšlet, okamžitě povolal mistryni i Cae a než jsem se nadál, seděli jsme opět všichni v kruhu a drželi se za ruce. Asi protože věděl, jak to dopadlo minule, seděl tentokrát Šedý Šum hned vedle mě, takže jsem cítil, jak smrdí zatuchlinou a taky jak mi dodává sílu. A tentokrát přímo mně, takže když pak pronesl něco o jablkách a vodní elektrárně, já už byl mimo a vznášel se kolem křižníku, jehož špička mířila přímo do rány ošklivému mraku kolem jedné hnusné šedivé koule.
Zatnul jsem zuby a soustředil se na to, jak chci zastavit loď, ale nic se nedělo. Nejen že nezastavila, dokonce ani nezpomalovala, ani se nehýbala do strany, prostě nic, hloupá hrouda šedého kovu. Slyšel jsem ostatní, jak mě nabádají, ať hlavně zachovám klid, jenže ono to šlo dost těžko. Natáhl jsem obě tlapy, že to třeba bude mít větší efekt, a možná mělo.
Loď skutečně začala zpomalovat, ale ne dost. Než jsem se nadál, zabořila se špička do té divné červené mlhy kolem měsíce a najednou se všechno začalo klepat. Slyšel jsem prskání, výbuchy a vrzání, prostě fakt ošklivé zvuky, a loď na moje pokyny už vůbec nereagovala. A v ten moment se do věci vložila ještě jedna vyšší moc.
Jsem si naprosto jistý, že to nebylo mou zásluhou, ale loď změnila kurs a dokonce zrychlila. Prskání, výboje a všechen ten mumraj pokračoval, jen se přesouval po jedné straně lodi, a celý křižník najednou mířil pryč od bouřky a přímo na jiný, mnohem čistší měsíček. Z trupu se odlouplo pár panelů a místy bylo vidět požár, ale jinak pořád držela v jednom kuse a zastavila se až nad tou druhou koulí, čímž mě vrátila zpátky do reality.
Všichni se v ten moment probrali z tranzu, začali překvapeně mrkat, když se podívali oknem ven, a taky se pomalu pouštěli do hašení hořících částí můstku. Všichni až na tátu, který vysloveně vyrovnaně hasil už chvíli před tím a významně na mě pomrkával.
[„Očividně nejsi jediný, kdo dokáže myslí mávat s loděmi, hm?“]
Zvedl jsem se, pokusil se utišit klepající se nohy a zhluboka vydechl. Asi budu potřebovat sníst hodně cukru, abych zahnal ten stres, ale možná se toho i dožiju.
-
Na oběžné dráze planety Japerun I. se vznášelo šest gigantických plavidel, které svými znaky na trupech prozrazovaly příslušnost Konfederaci Nezávislých Systémů. Plavidla byla na svých místech a panoval relativní klid. Deset procent z celkového počtu droidů se věnovalo pravidelné údržbě a velitelé lodí prováděli celkovou diagnostiku svých kovových svěřenců.
„Generále. Za deset minut vystoupíme z hyperprostoru.“ Z meditace ho vyrušil hlas vycházející z interkomu .
„Děkuji, kapitáne, hned jsem u vás na můstku,“ hbitě se postavil, protáhl zkoprnělé tělo, oblékl se, a vyrazil na můstek.
Je to už skoro tři měsíce co na Coruscantu od Nejvyšší Rady Jedi převzal velení 92. Obrané flotily. V duchu pochyboval o tom, jestli se dá skupina šesti lodí nazvat flotila.
Tvoří ji dvě velké trojúhelníkovité lodě typu Acclamator a čtyři menší válcovité lodě typu Dreadnaught.
Říkal si, jestli si někdy vůbec zapamatuje označení a typy lodí, se kterými se setkává. Dělá mu to prostě potíže, protože se o lodě nezajímá.
Doposud dvě bojové mise, které mu byly svěřeny, proběhly celkem v pořádku a jeho bitevní skupina vždy vyšla z bitvy z větší části vítězně.
Nyní se chystali na jejich třetí úkol.
Podle rozkazu Nejvyšší Rady měl se svou flotilou obsadit a zabezpečit Phrikitový důl na planetě Japerun II. Phrikit je vzácný a základní nerost pro výrobu Phirku, vzácné, superlehké kovové sloučeniny, která odolá dokonce i čepeli světelného meče. Phrikit je velmi vzácný nerost a oficiálně se ví jen o několika málo planetách, kde se dá těžit. A když v chrámových archivech byla nalezena informace o údajném dalším ložisku, které by na burze přineslo do válečné mašinérie další potřebné kredity, rozhodla se rada někoho vyslat, informace potvrdit a případně důl zajistit.
Rozkaz padl na Denyzzova bedra.
Zprvu ho rozkaz Rady velmi pobouřil. A částečně ho prve bral negativně tak, že ho Rada posílá daleko na kraj galaxie, aby byl dál od událostí a informací týkajících se Algernnon.
Na druhou stranu asi cítil i úlevu, že i prozatím se vyhne tvrdším bojům. Nebál se bitevní vřavy, nebál se zodpovědnosti velení, naopak, tohle vše přijímal s respektem a rozvahou.
Naopak cítím úlevu za své vojáky, kteří se nemusí zúčastnit smrtelných bojů a mají naději žít o něco déle. Celá galaxie vnímá klony skoro stejně jako droidy Obchodní federace. Nemyslící, necitlivé bytosti, které slouží k jedinému účelu, k válce a ochraně republiky.
Ale nikdo z nich si neuvědomuje, že každý z nich je jedinečným jedincem, kterého utváří jeho vlastní osobní zkušenosti, samozřejmě všichni se stejným genetickým základem.
Prošel bezpečnostními dveřmi můstku a postavil se vedle Kapitána Rokena, velitele Acclamatoru Pride of Destiny, jeho vlajkové lodi.
„Odpočítáváme poslední vteřiny do vylodění u Japerunu I, pane. Nějaké rozkazy?“
„Děkuji, kapitáne,“ kývnul uznale. „Vyhlaste druhý stupeň pohotovosti, nerad bych, aby nám Síla připravila nějaké překvapení, a my byli jako Rychugu na suchu.“
O pár vteřin později se hvězdné čáry hyperprostoru změnili v tečky a flotila šesti republikových lodí se vyhoupla nedaleko oběžné dráhy Japerunu I.
Lodní senzory zareagovaly a během několika sekund se vnitřky lodí rozezvučel poplach a lodě přešly na třetí pohotovostní stav. V systému nebyli sami.
„Senzory?“ promluvil výrazným hlasem a lehce naklonil hlavu k navigátorovi.
„Zaznamenávám šest nepřátelských plavidel, Generále. Chtějí s námi navázat spojení,“ odpověděl bleskem.
„Poslechněme si, copak nám chtějí.“
Obrazovka se zavlnila a objevila se tvář šedozeleného Neimodiana s oranžovýma očima.
„Tady Admirál Hoba Gurwe,“ představil se a dvakrát mrkl, „vstoupili jste na území Konfederace nezávislých systémů. Žádáme vás, abyste okamžitě opustili prostor, nebo budu nucen považovat vaše chování za akt nepřátelství a učinit patřičné kroky.“ Konfederační lodě se začaly blížit a stavět do útočné formace.
„Tady Generál Woallc Con-Denyzz. Tento systém byl do nedávna považován za nezávislou a neutrální půdu. To že Konfederace porušila neutralitu, bude Republika považovat jako porušení dohod a další setrvání vaši flotily v systému nebudeme tolerovat. Doporučujeme vám se stáhnout a nevyvolávat další válečný konflikt.“
„Tento systém vstoupil dobrovolně do Konfederace, a tudíž se stalo naší svatou povinností bránit jej před vpády zvenčí. Stáhněte se. Víckrát to nebudu opakovat.“ Ironii bylo, že se tento systém skutečně připojil ke Konfederaci a to bez jakýchkoliv tlaků a vydírání a úplatků a… no fakt! Bohužel v Republikové byrokracii je od války extra velký bordel. A pokud nemá daný systém senátora, nestojí ji ani za pozornost.
Další komunikace neměla cenu, a další slova by zdržovala. Nedohodli se. Konfederační admirál neustoupil kvůli své nezlomné vůli a rozkazům. A on sám se musel držet svých rozkazů. Získat důl za jakoukoliv cenu. A pokud jinak nezbude, tak i silou. Byl to paradox, miliardy kreditů vynaložené na klonové vojáky a bitevní lodě, se tady měly promrhat a riskovat na to, aby se získaly další miliardy kreditů, které budou produkovat další válečné stroje a vojáky.
Krucinál, je Jedi. Má bránit nevinné životy a ne vyprovokovat a vybojovat nejspíš zbytečnou bitvu, ve které přijdou o život nevinní vojáci, kvůli neúplným informacím.
V hlavě slyšel zástupce Rady, jak prohlásí: „Finanční zdroje, které z dolu budou, zachrání miliardy životů občanů Republiky. A klony jsou pro válku vycvičeni, a bojovat a umírat za republiku je jejich účel.“
Osobně se s touhle myšlenkou nemohl ztotožnit.
Došlo k nevyhnutelnému.
Kývl na kapitána Rokena. Velitel zavelel do útoku.
Přešel k taktickému displeji, na kterém byly vyznačeny různými barvami přátelské lodě modrou a nepřátelské červenou.
Obě flotily se přeskupily do bojových formací a přiblížily se na dostřel. Z lodních děl na sebe vzájemně duraocelová monstra začala chrlit proudy smrtelné energie, torpéda a rakety. Z doků největších lodí vylétly letky stíhaček, které se propletly ve vzájemné osobní souboje.
Rozdělil republikovou letku na dvě křídla. Každý Acclamator letěl po jedné straně a doprovázely ho dva Dreadnaughty. Konfederační síly v klínu vlétly mezi mou flotilu a pálily po obou stranách na mé lodě.
Bitva trvala tři hodiny a deset minut. Republikovým lodím se podařilo kompletně zničit dvě frigaty třídy Munificent (Morning star a Daddy’s pride) a celkově ochromit zbytek Konfederačních sil, které se uchýlily k urychlenému ústupu. Vítězství bylo jejich.
Jeho jméno není důležité, ale nikdo mu neřekl jinak, než Eko. Dokonce ani jeho dva synové – Bergin a Kofa. Podstatné je, že byl kapitánem Erogana. Jeho synové byli piloty stíhaček. Bergin poslední bitvu přežil s třemi sestřely. Kofa zemřel s šesti. Eko na něj byl hrdý, ale něco v něm ho přesvědčovalo, že jeho smrt byla sice dobrá, ale ne nezbytná.
Byl si jistý tím, že Admirál Hoba Gurwe není kompetentní osoba, která by měla kohokoliv vést a udávat mu rozkazy. Kvůli jeho vedení před dvěma dny přišli o dva křižníky a on i o svého syna…
V jeho hlavě se začal rodit plán. Ambiciózní, nebezpečný, který jej může stát vše…
Příštího dne se srazily flotila Omicron s flotilou Generála Con-Denyzze. Generál se podivoval skutečnosti, že byly do boje nasazeny pouze tři nepřátelské křižníky z celkového zbývajícího počtu čtyř. Očekával léčku.
Další den a další zbytečná bitva.
Obě strany tvrdohlavě stály za svým tvrzením, že mají na soustavu právo. Celou noc zvažoval, jestli se nemá otočit a vydat se zpět na Coruscant. Co by ho vlastně čekalo za nesplnění mise?
Degradace…
Může být Jedi v tomhle konfliktu degradován?
Vyhoštění z Řádu…
Za neuposlechnutí zbytečného rozkazu, který vyšel z chamtivost?
Vlastně by mu to vše nejspíš i vyhovovalo. Mohl by se věnovat, svému poslání najít Algernnon a pokusit se ji přivést na světlo. Jenže ten jeho hloupej vštípenej kodex pro povinnost ho nutil zůstat. Potřeby většiny pro tuto chvíli přesahovali nad potřebou jednotlivce.
Aby pomohl válečné mašinérii, Republika potřebuje finance z toho dolu. Finance zajistí financování války. Vyhraná válka zajistí v galaxii mír.
Krásný paradox, pro potřeby miliard zemřou miliony.
Republikové lodě se držely ve hvězdicovité formaci a pálily na separatistické křižníky. Převyšovali je počtem. Ale jejich odhodlání bylo stejně silné.
Mezi Republikovými křižníky z ničeho nic vystoupila z hyperprostoru doidí křižník obchodní federace Lurking Sun. Její velitel, Hoba Gurwe byl stejně překvapený, jako Republikáni, ale docela rychle se vzpamatoval a začal svou lodí pálit do všech stran.
Mr. Eko se díval průzorem na bojiště. A v hlavě odpočítával okamžiky. Sabotovat hyperpohon Lurking Sun se mu povedlo a její výstup mezi nepřátelské loďstvo bylo jen pomyslnou třešničkou na dortu jeho snažení. I když ne, třešnička měla následovat teď…
„Generále,“ ozval se klon u skenerů, „zachytil jsem enormní narůstání energetické signatury v jádru Lurking Sun.“
„To znamená?“ zeptal se technika.
„Předpokládám, že exploduje,“ odpověděl na jeho tázavé nadzvednutí obočí, „drtivou silou, Generále.“
„Pane,“ ozval se droidí navigátor a otočil svou hlavu k Hoba Gurwemu, „Republikové lodě se otáčí k ústupu.“
„Spoutejte je tažnými paprsky! Chyťte je a palte vším, co jde!“
Pak výhled průzory z můstku zmizel v oslnivém záblesku.
Jaký je vlastně přesný důvod urputného snažení Separatistů k udržení zdejší soustavy? Nejde ani tak o suroviny, ani strategicky klíčovou pozici ve vojenských trasách. Ne.
Na Limpi což je takový roztomilý měsíček obíhající kolem planety Japerun IV, se totiž nachází kolem dva a půl tisíce let staré ruiny, které sloužily k výcviku jedinců citlivých na Sílu. Nyní slouží k výcviku „Jediu“ kopajících za Hraběte Dooku.
Po smrti Admirála Hoba Gurweho zůstala flotila Omikron bez velení, ale minulá bitva skončila vítězstvím. Za cenu ztráty Lurking Sun a Admirála se podařilo zničit Renown, Hotspur i King’s Retribution. Hrabě Dooku oficiálně vyznamenal Admirála Im Memoria, za hrdinství. Neoficiálně pogratuloval Ekovi, za odstranění neschopného Neimodiana, a nechal ho povýšit na Admirála a poslal mu k rozhodující bitvě někoho na pomoc.
Proti sobě se postavili potřetí. Kulisy jim tvořila čerň nekonečného vesmíru a miriády hvězd zářících i z těch nejvzdálenějších koutů této reality. Fearless-one, Forceless-one a Erogan byly v bojových pozicích a připraveny k okamžité akci. Proti nim pluly vesmírem Careless, Pride of Destiny a Indefatigable s nemenším nasazením.
Navigátor Perkel promluvil.
„Generále, máme příchozí hovor z Erogana.“
„Přijměte ho,“ přikázal Denyzz a na obrazovce se zhmotnila tvář, maska se zářícíma očima. Měl co dočinění s Kaleeshem. Už to samo o sobě byl problém.
„Říkejte mi Eko, máte poslední možnost se vzdát,“ řekl stroze a bez obalu.
„Těší mne a můžete mi říkat mistře Denyzzi,“ řekl stejným tonem. „Vaší nabídku musím zdvořile odmítnout.“
„Takže boj,“ obraz se vytratil, ale pozůstatek jeho slov, která nebyla podbarvena žádnou emocí, visela na můstku ještě dlouhou chvíli.
Separatistické lodě vyrazily k Republikovým a z jejich útrob začaly vylétat roje stíhaček. Acclamatory také nelenily a klonové piloty chrlily jak na běžícím pásu.
Trochu se bál, že se bude opakovat scénář minulé bitvy, tak přikázal držet se co nejdál od nepřátel, ale ti nekompromisně pluly k nim.
Forceless-one se dostal pod Careless a začal ji zasypávat střelivem. Erogan se nacházel nad ní, lehce natočený bokem a posílal jí přesně mířené střely do „krku“, který ústil v můstek. Štíty začaly selhávat.
Fearless-one byla z lodí nejdále, ale natočila se k bojišti úplně bokem a za cíl si vybrala Indefatigable i Pride of Destiny.
Vypadalo to na standardní bitvu, když v tom chvilkově Generálovi vypadlo spojení se sesterskými loďmi. Z roje výsadkových modulů se odpojily dva a ty se zabodly do průzorů na můstku Careless i Indefatigable. Pravděpodobnost, že se něco takového povede byla až absurdní, a teď se povedla dokonce dvakrát.
„Gen…má…mo…co…at?“ ozvalo se stereo z interkomu, ale než stačil odpovědět, musel se pevně chytit, aby nespadl. Ze stropu prorazil další modul. Ucítil záchvěv Síly. Modul se otevřel a z něj seskočila štíhlá postava v přiléhavé róbě s tváří skrytou pod několika vrstvami obvazů. V ruce svírala dvoubřitý světelný meč. Teď už to cítil jasně, byla to Algernnon de Bray.
K Sithu!!! Co tu dělá?
Nevěřil svým očím a v duchu odmítal to, co viděl. Jenže Síla mu prozradila, že se neplete. I když by ji na první pohled pod všema těma obvazama a černýma cáry jejího oblečení nepoznal. Její šílený výraz v obličeji jí přidal vizuálně na věku. Stále v Síle poznával její osobitou auru, a i když se její struktura obalila temnotou, její vnitřní postata pro něj byla dobře známá. O to víc ho bolelo u srdce, že i ten vnitřek byl protkán zlobou a temnotou. Krása dobré duše byla ta tam. Když o ní poprvé uslyšel, že to ona, jeho bývalá padawan, o které si myslel, že je mrtvá, propadla temnotě a mučila mladou rytířku Karnis, jeho srdce umřelo po třetí v životě. V duchu si vyčítal a přehrával tehdejší události a snažil se tehdejšímu svému zklamání předejít. Zkoumal tehdejší své činy a mučil svou duší otázkami, na které nenacházel odpovědi.
A když slyšel, že je Alger živá, a slouží temnotě, rozhodl se, že jí přivede zpět ku světlu.
Pohled, který se mu teď naskytl, ho o to víc šokoval, když cítil a pochopil, jak moc její duše k temnotě přilnula.
Znejistil a jeho dřívější rozhodnutí ho přimrazilo k palubě lodi.
Mezitím se velitelské centrum na Careless změnilo v jatka. Z otevřeného modulu totiž před malým okamžikem vyběhl jistý mandalorian se světelným mečem a prokrajoval se důstojníky i navigátory bez rozdílu. Všude tekla krev a chroptěli umírající. Než se stačil kdokoliv z nich vzpamatovat, zbylo jen pět živých.
Na Indefatigable to nebylo nepodobné. Otevřel se modul a všechny zbraně mířili v ten okamžik do otvoru, z kterého očekávaly útok. Nic se však nedělo. Nic. Když se však první odvážlivec odhodlal podívat dovnitř, z útrob vyletěly čtyři kulovité předměty.
První reakce byly smíšené a skládaly se převážně ze strachu, že jde o termální detonátory. Těmi ale rozhodně nebyly. Do okolí však začaly vypouštět nepříliš uklidňující plyn.
„Generále,“ ozvalo se z paluby Indefatigable, „je to tu celé zamořené výbušným plynem, nemůžeme střílet…“
Z modulu se objevila ruka, z jejíchž konečků vyšlehl oslnivý záblesk.
Interkom zapraskal hukotem a řevem utnutým v půli. Poté vypadlo spojení i s Indefatigable.
Jeho strnulost pomalu mizela. Cítil všude kolem zmatek bitvy a ponořil se do Síly, aby zahnal pocit sklíčenosti a našel klid. Hluboce dýchal, nabíral energii ze Síly, a vyčkával, co Alger udělá.
Venku za průzory stále zuřila bitva. Nalevo se nacházela Careless, na kterou útočila vlajková loď Erogan. Ta však byla momentálně nad můstkem, takže nebyla vidět a její pozici pozorovatelům odhalovaly jen salvy turbolaserových baterií, které jejím směrem střílely. Careless byla stále brutálně zasypávána dobře mířenými střelami do „krku“.
Pride of Destiny se ze všech sil snažila zasadit co největší škody Eroganovi za již zmíněné silné podpory Careless, i když její eventuelní výbuch by byl v takové blízkosti hrozbou i pro jejich lodě. Když v tom…
Síla mu naznačila blížící se nebezpečí, a tak se zapřel. Můstek sebou trhnul a zakolísalo osvětlení i přístroje. Většina posádky ztratila rovnováhu. Až na něj a na Alger. Využila ztráty rovnováhy osádky můstku a bez jakéhokoliv varování vyrazila v zběsilém tanci složeném z elegantních a přesně cílených úderů mečem. O vteřinu později, než se pohla Alger, byl v pohybu i on. Než stačila zabít čtvrtého člena jeho posádky, zastavil její útok svou čepelí. Její reakce byla bleskurychlá, a tak musel vykrýt její útok, vedený druhou čepelí.
Následoval smrtelný tanec laserových meč, ve kterém jediná chyba mohla způsobit smrt.
Čerpal energii ze Síly, stejně tak jako Alger, která ale čerpala z temnoty a svého vzteku. Furt nemohl uvěřit, jak se z milé dívky stala takhle zahořklá bytost. A cítil lítost ze všeho, čím prošla. A za to, že jí nedokázal zachránit.
Raději zahnal tyhle pocity a věnoval veškeré své myšlenky boji a využil toho, kvůli čemu mu říkají mistr. V sále se objevily jeho iluzorní kopie a souboj se stal zběsilejším.
Nikdo z můstku Pride of Destiny nemohl vidět, co se stalo jejich lodi. Piloti venku však mohli, a pokud něco, tak nevěděli zcela přesně, co se stalo. Erogan vystřelil „něco“ po Pride of Destiny. Teď v trupu zela díra mířící do těžiště lodi a… to bylo vše. Žádná exploze, žádný dalekosáhlejší dopad, než bleskový výpadek energie.
Mezi tím si Magri’hal – Dathomirská čarodějka, naložila sežehnutou hlavu kapitána lodi do modulu a zahalena Silou probíhala chodby Indefatigable a zanechávala za sebou jen popadaná těla v bílých brněních. V hlavě si stále pamatovala manuál k tomu částicovému generátoru, co mají ve strojovně…
Jessie právě naťukával do zakrvácených terminálů příkazy a obcházel bezpečnostní protokoly a další omezení. Využíval k tomu ruce kapitána a jeho oči. Vstup zabarikádoval, takže měl nějaký čas, než se k němu dostanou.
Na můstku Pride of Destiny bylo víc mrtvol, než by se dalo spočítat na prstech patnáctiprsťáka Boba a boj ještě neskončil. Ať se snažil, jakkoli, iluze na ní neplatily. A pokud je neprokoukla hned, krájela je jak oloupané banány.
Moc dobře znala jeho techniku iluzí. Když byla jeho padawanem, naučil jí, jak se této technice bránit. A tak ho ani nepřekvapilo, že se jí teď dokázala tak výborně bránit. Její běsnící zlověstná vytrvalost by ho nakonec udolala. Nezbylo mu nic jiného, než si udělat víc prostoru. Odmrštil ji do kouta můstku a koutkem oka zahlédl, co se dělo venku. To ne… pomyslel si.
Motory Careless začaly žhnout a bylo mu jasné, že se chystá do hyperprostorového skoku. Loď sebou škubla… Poškozený krk lodi a můstek uzamknutý tažnými paprsky nevydržel a z Careless se prostě odlomil, zatímco zbytek lodi zmizel kdesi v hyperprostoru…
Algernnon se začala šíleně smát. Indefatigable neznámo proč nestřílela, ale Forceless-one a Fearless-one z ní každým okamžikem ukusovaly větší a větší kusy.
Ještě před několika dny si myslel, nebo spíš doufal, že dokáže Alger přivést na světlo. Její běsnění, a její činy z nedávna a teď, ho přesvědčovaly, že se mu to nepodaří.
Rostl v něm hněv. Vůči němu samotnému. Za své selhání. I vůči ní. Že svými činy spáchala tolik zla.
Cítil smrt tisíců svých vojáků. Zbytečnou smrt. Cítil mnohé emoce. Strach a zoufalství ze smrti. Čirou oddanost a čekání na neodvratnou zkázu. A další a další pocity tisíců jedinců.
Nechal v sobě proudit hněv, ale do té míry aby nepropadl temnotě a vyrazil proti ní. Jejich čepele se znovu střetly a souboj pokračoval ještě zběsileji než předtím. Pro jedince bez Síly by celý souboj trval jen několik vteřin. Pro ně dva jakoby trval tisíce let.
Nakonec je vyčerpal natolik, že proti sobě stanuli několik metrů od sebe, oba vysíleni.
Unaveně oddechovali. Byli posledními přeživšími na můstku. Její oči se usmály a připravila se k bleskovému výpadu. Z jejího komlinku se však na poslední chvíli ozval chroustavý zvuk. Zarazila se. Lodí to trhlo. Deaktivovala meč a vyslala proti němu proud blesků.
Čepel meče zadržela tento útok, byl oddán Síle a připraven na její další útok. Ale její další bleskurychlá reakce ho velmi překvapila. Vyskočila do modulu nad ní a zavřela za sebou. Vesmírná Síla jakoby na něj křičela, co jí hlasivky stačily.
Nebezpečí!!!!!!!!
Rozhlédl se po můstku plném mrtvol, svých vojáků. Varování Síly ho nutilo, aby jednal okamžitě a nelitoval tolika mrtvých. Pohled nakonec našel, co hledal. Jeho přilba ležela nedaleko u nohou mrtvého kapitána Rokena. Skočil po ní. Modul, ve kterém zmizela Alger, se uvolnil. Tornádo, které způsobil podtlak, ho vysálo i se zbytkem mrtvé posádky ven do vesmírné prázdnoty…
O necelých třicet vteřin později implodovala v útrobách Pride of Destiny implozní puma a zmačkala Acclamator do úhledné koule o poloměru sto osmdesát metrů.
-
OSOBNÍ DENÍK KAPITÁNA WYRRGULHUKA
Místo: Domovská planeta Atalay
Datun a čas: 11 po endoru
Ukročil stranou, zvedl ruce a vedl podél těla rychlý sek nahoru. Světelný meč mu bzučel v rukou, v klidu a spojen se Silou. Proudí ním energie, která v mžiku odplavuje, únavu, způsobenou dlouhým cvičením.
Ale unava se nakonec dostaví. Deaktivuje meč. Sedne si a spustí další Woaův záznam osobního deníku.
Tuhle pasáž neslyšel poprvé. I teď ve něm vzbuzuje neblahé pocity.
Woa byl jeho mistr a přítel. Pokaždé, když si vpomněl, čím vším je provedl, že své poslední minuty, přožil, jako skutečný hrdina a mistr. Obětoval svůj život aby je zachránil.
Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE
Místo: Ložnice Algernon de bray -
Datun a čas: Někdy a někde během Klonových válek
Přetlak na můstku způsobil, že ho to vysálo daleko do vesmíru. Při průletu protrhnutým pláštěm trupu jeho vlajkové lodi. se praštil do zad a do hlavy. Byl smířen s tím co přijde, náraz poškodil dýchací systém jeho zbroje, a komunikační zařízení v přilbě. Byl nechán svému osudu udusit se a umrznout ve vesmíru aniž by ho kdokoliv mohl zachránit.
Smířen se svým osudem plachtil vesmírnou prázdnotou a pozoroval poslední okamžik jeho lodi před zničujícím výbuchem… I když byl daleko, cítil na své zbroji žár, vybuchujících plynů.
Pak jeho mysl začala pomalu ochabovat nedostatkem kyslíku, a tak se ponořil do klidu přicházející smrti.
…
…TMA…
… SĚTLO …
Stál na na velké louce, na planetě kterou velmi dobře znal. Vítr mu pročesával vlasy.
Za jeho zády stáli jeho žáci. Velký Wookiee, Lordian, dva lidé, muž a žena a malí sulustan.
Společně stáli tváří tvář hrozbě která se na ně snášela.
Oblouhou se k nim blížila skupina imperiálních lodí .
Věděl že je našli.
… SĚTLO …
…TMA…
…
Byl to trochu šok, když se probudil.
Matně si vzpomínal co bylo to poslední co viděl … Vzdalující se trupy lodi plivající po sobě smrtelné dávky laserů? …
Nedostatek vzduchu? …
… TMU? …
Šokovala ho i místnost ve které se probudil …
Šokovalo ho, že byl přivázán na lůžku v potemnělém prostoru.
Největší šok pro něj byl, že pak přišla Algernon de Bray jeho první padawan.
Zprvu se chovala mírumilovně
… Ale její vztek se začal stupňovat, a vyčítala mu vše co se jí v životě stalo. Vinila ho za všechny příkoří, kterými prošla, …
Ani nevěřil tomu co se z ní stalo.
Byla to vůbec ona?
…
…TMA…
… SĚTLO …
By to chaos.
S mladičkou Alger utíkali přes střechy starých domů.. V „patách“ se jim se na swoopech hnal Beleniho swoop gang.
Nějakým způsobem ti gangstři přišli na to kdo jsou.
Bud byli s Alger neopatrní, což Woa pokládal za nemožné. A nebo je někdo prodal. Ale na tohle uvažování bylo času dost, až se dostanou do bezpečí.
Kdyby byl sám, možná by jim utekl. Ale měl zodpovědnost za svého padawana.
Po úmorném přeskakování, vikýřů a různé vzduchotechniky se dostali na střechy jakéhosi továrního komplexu, a našli několik vteřin na odpočinek.
Podařilo se jim Gang setřást … Ale i tak Woa cítli, že jim byl stále v patách, že pročesávají okolí.
Pak z ničeho nic jim pod nohama explodoval kus střechy výrobní haly. Alger stratila rovnováhu a její tělo padalo do hlubiny. On se v poslední chvíli chytil okraje, a druhou rukou zachytil ruku Algernon.
Dívka byla strachy bez sebe. Vší silou se držela ruky svého mistra.
„Držte mne prosím já nechci spadnout!!!“
Jenže Síla jim ten den nebyla nakloněna. Střecha znovu vybuchla. Do těla se mu zakousla sprška horkých šrapnelů.
Bolestí povolil sevření její ruky.
Dívka padala do temných hlubin se srdcervoucím řevem „Mistře né … POMÓÓÓC!!!!“
… SĚTLO …
…TMA…
…
Připadal si jak loutka, nebo spíše neživá hračka. Cítil, že jeho tělem zase proudí velké množství sedativ, nebo omamných látek, které jeho mysl posílali do dálek, bludů, halucinací a fantazírování.
Už si ani nepamatoval, jak dlouho tam je.
Během chvil, kdy jeho těle nebylo nadopované, vždy přicházela. Vybíjela si svůj vztek a i touhu, na jeho mysli, i na jeho těle.
Byli chvíle kdy si skoro nepamatoval, kdo je. A tak se často se uchyloval k vesmírné Síle. Aby mu pomohla tělo vyčistit, od těch sajrajtů. Ale množství bylo větší než jeho vůle a výcvik dokázali zpracovat.
A tak se pokusil, uzavřít svou příčetnou mysl do skulinky svého vědomí hluboko uvnitř sebe sama, kam nic nemohlo proniknout. To aby se z toho všeho nezbláznil.
…
…TMA…
… SĚTLO …
Prostě tu najednou bylo. Pozvolna, si uvědomovalo, že existuje a že myslí.
Bylo v malém stísněném tmavém prostoru, vyplněném nějakou tekutinou.
Jenže nemělo žádné zkušenosti, tak ve své mysli, ani tyto pojmy nedokázalo definovat. Prostě bylo v teple, jediné vjemy, které k tomu přicházeli, byly vzdálené zvuky zdeformované tekutinou.
Cítilo, že není samo.
Že je duševně spjato s někým, kdo to utěšoval, a povzbuzoval.
Když zvenčí přišel nepříjemný zvuk nebo nepříjemný pohyb, vždy tu byla ta mysl, a utěšovala to. Cítilo, že se k ní může natáhnou, cítilo, že jí věří.
Jenže teplo a klid netrvalo věčně. Prostor, kolem se začal, zmenšovat, mysl, která to chránila a utěšovala cítila, bolest… strašnou bolest.
Která se přenášela i na to.
Bolest se zdála nekonečná. Vše kolem svíralo, a dusilo.
Po nekonečném trápení bolest ustala.
Ale přišli jiné pocity a vjemi, které to děsili … Byla tomu zima.
Tma se změnila, ve světlo, které bolelo.
Pár chvil nemohlo dýchat, což hodně děsilo. Vzedmul se v tom vztek … zařvalo a samotné bylo překvapeno že tohoto zvuku bylo schopno. S prvním zvukem přišel i lahodný nádech.
A tak se rozeřvalo víc …
… SĚTLO …
…TMA…
…
Byl připoután v sedě. Tak pěvně že se zas na nic se nezmohl. Tělo ho neskutečně bolelo, ani nevěděl jak dlouho byl v téhle poloze.
Tohle všechno si my způsobil ty.“ Zařvala na něj!!!“
A uhodila ho do tváře.
„ Nechal si mě tam! Nehledal si mě!“
Zaryla nehty pravé ruky do jeho břišních svalů.
Ze sedativ stále kolující v jeho tele nebyl ani schopen cokoliv říct.
„ Ani nevíš co vše sem pak musela udělat abych přežila!!!“
Byla mu víc a víc odporná.
Ani nevěděl odkud přišla další rána do obličeje.
…
…TMA…
… SĚTLO …
„Mami néééééé!!!“ oči ho pálili od slaných slz. I když se hrozně moc bál vyběhl z úkrytu, kde se poslední hodinu schovával. A ochranitesky se vrhl, na zkrvavené tělo své maminky.
Nedbal, že ti zlí lidé, co mamince ubližujou stále stojí kolem ní.
Někdo ho popadl za vlasy a uhodil do obličeje.
… SĚTLO …
…TMA…
…
Když se zase probudil ani nevěděl po kolikáté to bylo. Překvapilo ho že byl sám. Spoután v jakési krkolomné pozici. Ale i tak měl „čas“ smysluplně na chvíli uvažovat.
Mnohokrát v minulosti, si vyčítal, že jí tenkrát nedokázal, zachránit. Ale nikdy nečekal, že se z ní stane tohle. Její rozvážná klidná duše, jako by teď už neexistovala.
Vše co v ní bylo dobré, zmizelo, a nahradilo jí šílenství.
Schizofrenická osobnost a ukrutná zloba. Která ve veškeré její podstatě a zuřivosti byla namířená přímo na něj. Chvílema nechápal, proč ho tak ukrutně nenávidí.
At se snažil sebevíc, jí vysvětlit během jejích mučení, že jí tam nenechal, že jí urputně hledal. Jako by ho neslyšela.
…
…TMA…
… SĚTLO …
Uvědomoval si vše kolem sebe. Mysli jiných bytostí za transparoocelovímy zdmi. Které byli ve stejném stavu jako byl on.
Tělo měl zcela nehybné. Jakoby v komatu. Nemučili ho, ale udržovali ho v neustálé „hybernci“. Uvědomoval si celu, ve které byl uvězněn. Uvědomoval si své nehybné, jakoby zmražené tělo.
Uvědomoval si jak čas plyne, a tak mu připadalo že takhle leží už celou věčnost.
Za zdmi své cely vnímal rozruch. Vzplála v něm naděje.
Když se dveře otevřeli. Nějak cítil, že ho přišli vysvobodit.
… SĚTLO …
…TMA…
…
I když si to nechtěl, přiznat, ve skrytu duše, věděl, že je ztracená. Záchrana její duše nebude možná.
Její stavy nálad se střídali jako roční období …
„ Miluji tě! Vždycky jsem tě milovala!“
Lísala se k němu a svými rty líbala jeho mužnou hruď.
Odporem se snažil jí vymanit, ale pouta mu to nedovolila.
„Jsi je můj!“
…
…TMA…
… SĚTLO …
Jeho šermířský postoj byl takřka lety praxe dokonalí.
Svůj vlastní světelný meč svíral ledabyle v pravé ruce.
Jeho oponent velký wookie, který v ruce svíral, zeleně zářící světelný meč. Hodnotil své šance.
Na obrově postoji bylo vidět, že velký chlupatý tvor má zkušenosti s bojem s chladnými zbraněmi. Ale boj se světelným mečem to je něco jiného.
Wookiee nevydržel čekat a zaútočil.
Vykryl jeho útok na hlavu. Obtočil se kolem chlupatého obra, hmátl po vesmírné Síle, a tvora odmrštil, několik metrů dozadu….
… SĚTLO …
…TMA…
…
Nepamatoval si jak dlouho ho měla ve své moci.
Nedokázal, spočítat dny ani týdny či dokonce měsíce, jak dlouho ho věznila. Vize, sny a realita se pro něj stali jen sled nekonečných a chaotických obrazů bez logiky.
Ztrácel snad i o on duši a rozum.?
…
…TMA…
… SĚTLO …
Stál na střeše jedné z vysokých budov. Horizont vyplňoval nepřetržitý ruch města. Díval se do dálky. Jeho mysl byla zaslepena mnoha pocity. Od spalujícího vzteku, až po srdcervoucí smutek. Věděl že nemůže nic udělat.
Vzpomínal na všechn,y které znal. Všechny, které už nikdy neuvidí.
Na mrtvé děti i dospělé.
Věděl, že pohled na hořící chrám jediů, mu navždy zůstane bolestivě v srdci
… SĚTLO …
…TMA…
…
Ani si nedokázal vzpomenout, co vše mu provedla.
Čím vším jeho tělo prošlo, jen aby ukojila své nálady, chtíče i zuřivost. Matně si vybavoval waterboarding, zapichování jehel pod nehty, a mučení zaměřené na místa které muži používají k lásce. Elektrické šoky, další a další bolestivé procedury, které měli zbavit jeho mysl příčetnosti. Čas od času dokonce přicházela aby na něm ukojila své sexuální chtíče a potřeby.
Nedokázal si v duchu říct co z toho mu bylo odpornější.
…
…TMA…
… SĚTLO …
Skupina nesourodých bytostí postávala v tmavé místnosti.
Pozorovali dva wookiee jak se sklání nad podívným zařízením.
Několik měsíců jim trvalo, než dali dohromady veškeré části stroje.
Mladší wookiee oblečení ve vestě převzal poslední kus zařízení od staršího wookiee v masce. A namontoval ho na své místo. Zařízení ožilo. Sklíčka, destičky , a krystalové pláty uvnitř prazvláštní krychle se rozsvítili, a přesouvali se na různá místa. Poté mladší wookiee do zařízení vložil starodávnou krychli, která spustila další rej krystalů. Když se vše ustálilo, po několika vteřinách se nad krychlí zhmotnil hologram nějakého humanoida.
… SĚTLO …
…TMA…
…
Dost často vysílal svou mysl pomocí Síly do éteru s prosbou o pomoc. V duchu volal své jediské i nejediské přátele o pomoc.
Netušil, jestli ho někdo slyší, a vůbec netušil, jestli někdo ví, že je stále na živu.
Ale stále pln naděje znovu a znovu volal o pomoc.
…
…TMA…
… SĚTLO …
I když byl ponořen do vesmírné Síly, jeho tělo cítilo únavu. Souboj trval už dlouho. On a jeho sok byli z posledních co stáli na nohou.
Černooděnec ze kterého cítil, krutou temnou stranu Síly, zautočil sekem na jeho rameno. Ukročil, včas zvedl svou zbraň a čepel zarazila útok.
Zapřel se a odstrčil soka.
Oba odskočili a byli od sebe necelý metr. Nemělo cenu souboj dál prodlužovat. Cítil že konec souboje se rychle blíží. Oba se na sebe vrhli, se vší vervou.
Rychlé útoky střídali obrané pozice, a naopak.
Pak ucítil záchvěv v Síle. Nechal se jí vést.
Bodl.
Ucítil, že čepel jeho meče se propálila masem jeho soka.
Na pár vteřin pocítil úlevu, že vyhrál.
Úlevu ale vyhnala silná palčivá bolest v jeho břiše, a vědomí přicházející smrti.
Ale nebyl sám …
On i jeho sok padli na kolena ve smrtelném obětí…
… SĚTLO …
…TMA…
…
Přemýšlel co by se své životě udělal jinak, aby Alger nebyla taková jaká dnes.
Nešel by na misi kterou mu rada přidělila?
Byl by během mise opatrnější?
Nepřestal by Alger hleda?
At mu na jeho těle způsobila sebevětší bolest nikdy nebyla tak velká jako jeho mučivé myšlenky, že mohl udělat něco jiného.
Ale at vymyslel sebevíc scénářů, vždy uvnitř duše věděl, že toto vše bylo předurčeno pro události co měli nastat. A o to víc ho toto vědomí užíralo a mučilo na duši.
…
…TMA…
… SĚTLO …
Vypadalo to jakoby atmosféra hořela.
Ten dojem zpusobil, hořící Hvězdný destruktor. Gravitace planety,uchopila vesmírný kolos a stahovala ho do své náruče. Posádka lodi,nemohla odvrátit kolizi s povrchm platety, a tak spíše se štěstím se jí podařilo natočit břicho lodi horizontálně.
Bitevní kolos se po pár krátkých minutách zahrizl do povrchu planety.
… SĚTLO …
…TMA…
…
Dost často se v jeho vizích nebo snech, ani nevěděl jak tomu má říkat. Promítaly momenty kdy ho někdo přišel zachránit. Scénáře záchrany byli pokaždé jiné, a dokonce dost často tváře zachránců byli rozmazané. Díky drogám a sedativům, nevěděl co je realita a co sen.
Spousta jeho snů o záchraně způsobila, že jeho mysl se naplnila úlevou. Ta dost často opadla, když se probudil, do mučivých momentů, kdy si jeho bývalá padawan vybíjela své frustrace na jeho těle.
…
…TMA…
… SĚTLO …
Její smrt ho neskonale zasáhla, držel jí ve své náruči. A hladil jí po rezatých vlasech. Neznal jí tak moc jak si v tuhle chvíli přál, ale i tak ho její smrt neskonale zasáhla.
Něžně položil její tělo na studenou zem. Uchopil svůj světelný meč. Věděl, ze svých vizí, že není možnost útěku, toho co mělo přijít se nebál.
Věděl že tato oběť ostatním zachrání život.
… SĚTLO …
…TMA…
…
Když se probudil. Skláněla se nad ním chlupatá tvář, matně se vybavoval kdo to je. Ale nejak věděl že je po všem. Jeho tělo ho nekřičelo mučivou bolestí protože nebilo spoutané. Mohl se volně hejbat. I když ho sebemenší pohyb bolel užíval si pocit volnosti.
Několika měsíční „atmosféra“ temné Síly, nenávisti a vzteku byla ta tam. Cítil, že svět kolem něj je naplnen přátelstvím, klidem a obavou jeho zdraví.
Zavřel oči a po několika měsící konečně v klidu usnul…
...
... …TMA … TMA ...
…
-
Rozlámaná a celá od zrzavých chlupů se potloukala bosá kuchyňkou a dělala si trojité kakao. Od podlahy ji lehce záblo. Hlava jí třeštila a ze včerejší párty si pamatovala jen útržky, které, ať už je skládala jakkoliv za sebe, tvořily změť epizodek, které by s klidem vyhrály soutěž „Kreténi roku“. Století.
Champie se opil jako první a ona mu věrně sekundovala. Poté se dostavilo žonglování s dětmi, pogování a zjišťování pohlaví školníka.
Než se shodli na tom, že je to spekulativní, tak dorazil a zavelel děckám do postele.
Když odešli caparti, někdo (nebyla si jistá, jestli to nebyla ona) vykřikl, jestli nemá někdo tašku plnou hulení. Po chvíli váhání se ozval, jak jinak, Champie, který sice neměl tašku, ale věděl o Rahmově zahrádce, kde by se snad něco najít dalo. Okamžitě po zkušební sklizni rozpálili vodnici o třech šlaufech a kotli plném ještě mokré trávy (ve skutečnosti to byly kopřivy, ale študáci nejedné univerzity by jim za to urvali ruce, protože by nepoznali rozdíl). Asi za dvacet minut si začali hrát na sarančata a udělali koordinovaně bujarý nájezd do špajzu s úmyslem ukojit své chutě. Naneštěstí se všichni usmysleli, že sušenky, co dostal Champie jako bonus k nákupu těžařských droidů, budou tou nejlepší volbou, čím si nacpat pusu. O poslední kousek se strhla epická bitva, kterou vyhrála droboučká Mia, zatímco Champie žvejkal za trest Jessice rukáv, protože mu nečestně podstrčila nejzelenější brokolici, kterou našla. A on ji snědl, takže si teď potřeboval spravit chuť.
„Vždyť víš, že po zelenině bleju,“ osočil ji se slzami na krajíčku, rušen jen Miininým funěním, jak se (úspěšně) pokoušela nacpat si celou (poslední) čokoládovou (nejlepší) sušenku do pusy. „To přepiješ,“ vrazila mu do pacek Joyce lahev chrobákovice.
Pak dostala s Champiem chuť na něco výživného a začali prolézat tunely ve spodní části základny s úmyslem vyšťourat nějaké ty brouky ke svačině. Nebo aspoň krtka. Jejich řádění odnesla jedna dvaceticentimetrová stonožka, která ovšem ze začátku v boji se dvěma ožraly jasně vítězila a podařilo se jí oba pokousat. Když oni konečně pokousali ji, zjistili, že svačina pravděpodobně byla decentně jedovatá, ale ty halucinace stály za to.
Následné svíjení se na zemi a chytání chlupatých a dojení fialových slonů bylo jakousi třešničkou na dortu.
Tohle byl její první den v novém Chrámu. Naštěstí následující tři byly už klidnějšího ražení. Pokud by to shrnula, tak s kakaem v ruce se šla podívat na první z nejprvnějších přednášek, kterou si pro sebe ukořistil Champie, ještě zničená párty usla na lavici a vnímat začala až na orientační testík. Neubránila nostalgickým vzpomínkým. Pak si zalezla do svého pokoje a odpočívala. Navečer, stejně jako zbylé dny, zašla za Lempixem, který se měl stát na dlouhou dobu jejím lékařem.
Dnes však měla něco jiného na práci.
Den Života. Wookieeský svátek, slavící se každé tři roky a který je doprovázen ozdobenými stromky, cukrátkama, ohňostroji a pohodou v rodinném kruhu, ji tehdy před těmi čtrnácti lety doslova učaroval.
Pamatovala si na své první „Vánoce“, jak se jim v Chlouppkově rodině odnepaměti říkalo. Tolik dobrého jídla, kolik ho jako šlusák z Nar Shaddaa ani nikdy neviděla a dokonce si mohla vzít(!). Pak dostala čtyři dárky, což bylo o čtyři dárky víc, než kdy dostala. Prostě pro ní, jako pro maličkou holčičku to byla pohádka.
Od těch dob, co byla v Řádu, je začala slavit každý rok. Už jen proto, že se s Chlouppkem a ostatními nemohla takřka vůbec, tak to pro ní moc znamenalo. Tajně si přála, aby se dnes Chlouppek objevil…
Ale teď měla ještě spoustu práce.
V největším hrnci, co v kuchyni našla, začala dělat Hoth čokoládu, což bylo vlastně kakao, ale výjimečné chutí tím, že bylo oproti normálnímu z Tantauího mléka se špetkou různého koření. Do čistého koše na prádlo vysypala pytel cukrovinek, mezi nimiž nemohly chybět Wookiee-ookiees, ani Champieho nejoblíbenější Berušenky (není těžké uhádnout proč).
Oblékla na sebe svůj vánočně červený úbor a v doprovodu dvou droidů, kteří za ní táhli dobroty, co připravila, se vydala na svou tour de Enklava.
Ještě jeden zvyk by bylo hezké si popsat. Jelikož je tento svátek vlastně oslavou koloběhu života, měl odjakživa podporovat vznik života nového. Proto se během těchto oslav na strategicky vybraných místech věšely svazky květiny zvané Jezuska. Jezuska je líbivá květina s červenými okvětními lístky s modrými okraji. Pyl a vůně této květiny burcují tělo k tvorbě serotininu a endorfinu a působí silně afrodiziakálně, což pro potřeby svátku bylo jedině dobře.
Pod Jezuskou se klasicky rozdávaly polibky. Častým jevem bylo to, že se pod ní našli životní partneři (možná proto, že ve wookieeské společnosti neexistuje nic jako rozvod).
Jelikož nebylo ani šest hodin ráno, když vstala, byl v Enklávě klid. Ale věděla, že se budou všichni pomalu probouzet. Vyzbrojena droidy a jediným svazečkem Jezusky, který se jí podařilo mimo Kashyyyk sehnat, zamířila k jednomu z pokojů.
Po včerajšom tréningu a meditácii som bola rada, že som sa navečerala v jedálni a šla do svojej izbičky dať si sprchu a spať. Snívalo sa mi znova o mojej bývalej majstryni a hustej mokrej džungli. Keď som počula klopanie na dvere mojej izby, strhla som sa zo spánku a uvedomila si, že sa mi to všetko zase len snívalo. S úľavou som si vydýchla.
„Kto je tam?“, zvolala som, kým som si obula papučky a dokráčala k dverám.
„Já,“ odpověděla sladce a už v ruce držela hrnek plný dobroučké tekutiny, z které se ještě líně kouřilo.
Otvorila som dvere a zostala som nechápavo pozerať. „Asi došlo k omylu... ja... narodeniny mám až o pol roka.“
„Narozeniny možná, ale Vánoše jsou dnes!“ vrazila ji bez možnosti odporu hrnek do packy a k tomu ještě hrst cukrátek. „Vesele Vánoce, Sa-…-gwen.“ Snad si ta rozespala Miraluka „nevšimne“, že si nemohla vzpomenout na její jméno.
Stále som bola niekde medzi spánkom a bdením, ale horúca šálka v dlaniach ma okamžite uistila, že sa mi nesníva. V rýchlosti som ju odložila a nechápavo krútila hlavou. „Vianoce?“
Že by pila? Hneď takto z rána?..
„Jojo, oslavy života. Slaví se to na Kashyyyku. Je to sice takové improvizované, ale aspoň něco. Napij še. Je to dobrota.“
Nazrela som do pohárika a nasala vôňu. Zdalo sa mi, že je všetko v poriadku a tak som si upila.
„A čo to je za sviatok?“, spýtala som sa po ďalších dvoch dúškoch chutného nápoja.
„Takový, během kterého še sejde celá rodina, přátelé a známí. Pije se, jí se. Dárky se dávají. A pod Jezuskou polibky rozdávají.“ Ukázala na květinu a v očích ji plálo.
Uvedomila som si, že si budem ešte dlho zvykať na špeciálny sposob mluvy slečny Karnis, ale pokrčila som nad tým len ramenami. „To znie dobre. Možem sa pridať?“
„Jop, zavři oči,“ zvedla nad hlavu Jezusku a políbila Sagwen.
Zostala som stáť medzi dverami ako socha s otvorenými ústami, zatiaľ čo slečna Karnis s úsmevom odišla k dalším dverám so šálkou toho chutného horúceho „niečoho“. Cítia som ako ma oblieva horko a zrýchlený tep mi vháňal do líc tú najčistejšiu červenú, takže som svietila ako maják. Pomaly som sa rozhýbala a zavrela za sebou dvere. Ďalšie oslavy? To znamenalo, že majster bude chciet zase alkoholovať. Ale.. po návšteve slečny Karnis mám chuť na panáka tiež.
Čokoláda s Joyce!!!
Její další zastávkou byl Nubian, kde tak na tisíc procent najde Miu.
A taky našla. Mírně rozespalou, v čemsi co vzdáleně připomínalo lehký župan, jehož cípy si na hrudi přidržovala rukou. „Bré ráno.“ Zazívala mechanička a promnula si volnou rukou oči.
Vypadala roztomile. Jess se pousmála a doufala, že to přes jizvy nebude vypadat, jakoby ji chtěla sníst.
„Bré ráno i tobě. Něco jsem ti přinesla,“ lehce ji sklouzly z dásní umělé zuby, a bleskem je dala zpět na místo. I když to bude nepříjemné jak debil, tak se těšila, až ji ty zuby znovu narostou. Otočila se k jednomu z droidů a nechala si naplnit velký hrnek teplým nápojem a opatrně jej Mie podala. „Veselé Vánoce, Mio.“
Mia překvapením ani nestihla zaprotestovat, takže si hrníček automaticky přebrala, aniž by se zeptala, co v něm je. „Veselé co?“ vypadlo z ní nechápavě.
„Vánocše. Svátek oslavující život a tak,“ zagestikulovala rukama jako to dělával Champie, až málem vyrazila ospalé Mie hrnek. „Bohužel nebyl čaš se na to pořádně připravit a při párty jsme vypili všechen vaječňák, tak jsem udělala skromnější verzi.“ Řekla až omluvně a vzala od droida několik cukrátek a nabídla je děvčeti.
„Jo, tak dě-děkuju.“ Zakoktala se Mia a snažila se to všechno beze ztrát pobrat. „A Veselé to, Vánoce.“ Pousmála se stále ještě zmateně.
„A ještě jedna věš,“ zvedla Jezusku nad hlavu. „Vánošní polibek.“
„Cože?!“ vyděsila se Mia a uvědomila si, že s tolika věcmi v náruči, hrnkem a přidržováním županu vlastně nemá ani jednu volnou ruku, kterou by přítulnou osobu mohla zastavit.
Vlepila ji hudlana, takového, který k Vánocům patří a maličká ani moc neprotestovala. Jo jo, copak hudlan, ale jezuska!
Jessica asi měla jinou představu o významu slov „ani moc“, protože Mia by protestovala, kdyby mohla. Jenže to se v sošném stavu špatně dělá, navíc s cizími ústy na rtech. Přitiskla si župan blíž k tělu a doufala, že se někde zpoza šutru nevyloupne Jeff, protože by si z ní dělal srandu až do… no až do příštích Vánoc.
Když jí vrátila možnost samostatně dýchat, jen se usmála, nechala ji tam ještě nějaká cukrátka navíc a za pobrukování začala hopkat zas o člověka dál.
Takhle obešla postupně každého, každého obdarovala Hoth čokoládou, cukrátky (bez Berušenek) a každému věnovala Vánoční polibek. U Lempixe si sice nebyla jistá, kam přesně, ale nakonec zvládla i jeho.
Jako posledního ze všech si vybrala Champieho. Wookiee, se kterým Den Života slavila jen jednou a lovil z ní poté tři oštěpy. Od té doby Vánoce prachsprostě ignoroval.
„Veselé Vánoce, Champie!“
Když se ode dveří mého hyperluxusního apartmá ozval zvonek, začal jsem trochu zmatkovat.
Poslední půlhodinu jsem se totiž věnoval vyloženě podvratné činnosti, ve které mi pomáhal jeden z těžebních droidů. Snaha trochu si zkrášlit pokoj mě holt dovedla k poněkud výstřednímu řešení.
Bleskově jsem droida vypnul, zavřel do skříně a zamknul, abych se mohl plně věnovat osobě, která po mně zjevně touží. Za nyní otevřenými dveřmi stála Jess v tom nejdebilnějším oblečku, co měla (a že to bylo co říct), a s ní dva mechaničtí pomocníčci.
Něco mi říkalo, že vím, co bude následovat, ale pro jistotu jsem si na její zvolání počkal a ani mě nenapadlo bleskově zavřít dveře a předstírat, že nejsem doma.
[„Už zase?“] zamručel jsem rezignovaně. Nesnáším Vánoce.
„Jo,“ řekla nekompromisně a vrazila mu do packy ten největší hrnek s Hoth čokoládou. „Mám pro tebe i Berušenky.“ Byla to trochu podpásovka, ale věděla, že pro ně by ji půjčil i své boty.
A jejda, tak to už jde do tuhého.
[„No dobře,“] rezignoval jsem a přiznávám, že mě na chvilku napadlo, jestli už není na čase můj vztah k tomu svátku trochu přehodnotit. Co si budeme povídat, on za to, že ho nesnáším, přímo nemohl.
[„Který z vás je R2-Dolf, ať vím, komu dát mrkev?“] zeptal jsem se směrem ke droidům a po otočce se vydal ke stolu, v jehož suplíku jsem měl aspoň panáka pro jejich šéfovou. A nezbývalo mi než doufat, že si tyhlety rozšířené tradice pamatuju správně.
Převzala panáka a ťuknutí následovalo kopnutí jeho obsahu do chřtánu. Oba dva pak vydali zvuk jako Bantha v říjí a dolili obsah.
„Víš, co bude ještě následovat, vid?“
Upřímně řečeno jsem si nebyl jistý a nebyl důvod to skrývat.
[„Ne tak úplně. Půjdeme chytat střízlíka, uvazovat ho ke klacku a utancovat k smrti?“] To byla asi nějaká jiný tradice, ale zároveň jediná, kterou jsem si vybavil do detailů.
A mrkev jsem samozřejmě nenašel. Prostě tragický rozjezd večera.
Ukázala mu Jezusku a naznačila, aby jim ji zvedl nad hlavu, páč jí by to šlo ztěžka.
Já s tím problém neměl, jediným zádrhelem se ukázala být výška místnosti. Vyšlo to tak akorát.
A tak jsem tam stál s divnou kytkou v ruce a nepřítomným výrazem ve tváři, protože jsem už úspěšně zapomněl, co že to roští vlastně představuje.
Byl lepší, než homunkulus, a tak mu stačilo jen naznačit, on sehnul hlavu a Jess mu věnovala nejhezčí a nejupřímnější polibek, jakého byla schopná.
Pak mi samozřejmě došlo, co se to chystá, a taky mi bylo jasné, že odpor je marný, takže jsem spolupracoval, ať je to rychle za mnou.
Současně s tím se mi v hlavě spustil menší přepočet, kdy jsem se snažil statisticky vyjádřit počet Dnů života, které pro mě dopadly dobře. Vzpomněl jsem si na jeden, kdy jsme shodou okolností s Jessicou byli přímo na Kashyyyku po pro ni ne úplně veselém pohřbu a kdy jsem se po dlouhé době ožral tak totálně na krupici, že jsem si poprvé v životě zažil totální okno.
Ale počet těch naprosto příšerných byl mnohem vyšší. I v těch často figuroval Kashyyyk, ale i další místa, kde se mě Jess snažila donutit k uctívání svátku, který mi příliš neříkal. Občas vypustit, zarelaxovat, něco dobrého sníst a pak se v debilních hadrech producírovat po lese, to mi nevadilo. Ale když toho začalo být víc a přidaly se nehody typu zapálených chlupů na zádech, zřícený transportér ve Rwookrrorro nebo ta vtipná scénka s veleváženým troubou Snoovou, to už jsem prostě došel k závěru, že Vánoce mají něco proti mně a že bude lepší držet se od nich dál.
Nebýt Jess, dařilo by se mi to skvěle.
-
Od Vánoc uběhly dva měsíce a ty dvě se stále nemohly vystát. Mezi studenty i ostatními učiteli kolovaly drby, co za tím mohlo stát, ale jen Neva měl koule na to, aby se jednou Joyce zeptal. Místo odpovědi dostal takovou dávku feromonů, že pak dvě hodiny blil, takže bylo jasné, že tudy informace nepotečou. Simba s Fosh to neschvalovali a společným úsilím se snažili své mistryně usmířit. Bylo to však náročné a veskrze marné, neboť ani jeden z pokusů nedopadl na úrodnou půdu a jednou se to dokonce zvrtlo v regulérní souboj, při kterém pěsti létaly vzduchem, trhalo se oblečení a Vojta organizoval sázky.
Simba se bál, že to tak bude napořád, a tak šel poprosit tátu o radu. Ten mu nijak neporadil, jen ucedil něco o pružinách a bodání, čemu synáček vůbec nerozuměl, a že do toho se míchat rozhodně neplánuje, protože mu kdysi dávno stačilo to řešit s každou zvlášť.
To mu moc nepomohlo a navíc se i trochu bál, že mu Jess bude zakazovat kamarádit se s Fosh, jako to viděl v jednom tom filmu, na který s Fosh koukal. To se naštěstí nestalo, protože měla Jessica Fosh ráda a něco tak stupidního by nikdy neudělala.
Navíc negativní atmosféra nikdy netrvala dlouho, protože Jessica se snažila využít každý možný okamžik tím, že brala Simbu ven, mezi hvězdy, na pro něj neznámé světy, kde se věnovali jeho výcviku.
Na Miu Leptonis IV se ale vraceli pravidelně, aby nezpřetrhávali vazby, které s místními měli. Jess měla totiž problém jen s Joyce. S Yussim si vždy ráda zašermovala, což byla podívaná pro všechny. Jednou se jí dokonce podařilo mistra šermu odzbrojit, což bylo na diplom. Sice s ní pak i beze zbraně třískl o žíněnku, ale ani to jí na radosti neubralo. S Nevou nikdy nevynechala příležitost se napít a prudit se navzájem, takže mu pravidelně chodila do dílny a náhodně, jakoby nic, mu přehazovala odpory v krabičkách a otáčela s potenciometry. Jednou kvůli tomu mistr Habili dokonce ustanovil noční hlídku, což kontrovala tím, že uspořádala bojovku pro všechna děcka a úkolem bylo proklouznout Nevovi a vytropit v dílně co největší zlotřilost, aniž by se dotyčný nechal chytit. Zapojil se i Champbacca a i když mu ráno na stole přistála technikova výpověď, čas od času si to zopakovali. Neva jí to oplácel trochu jinou mincí a pokaždé, když k němu Vojta s Peelem přišli, že by potřebovali mikrokameru, vždy pro ně nějakou našel.
Vítězi tak byli právě zmínění uličníci, kteří se mohli bavit na účet obou a bylo jim dobře. Jejich šmírování bylo možná až moc sofistikované a neodbytné, ale všichni nad tím přimhuřovali oči, neboť chápali, že jsou v uzavřeném prostoru, kde není moc děvčat, a jako dospívající puberťáci milujou jediné dvě učitelky, které za něco stály. Ona totiž školnice za moc nestála a když už jsme u zombice, tak ta byla pro Jess albínskej Windu. Despota nejhrubšího zrna, který si na ni a na Champieho zasedl a dělal jim ze života peklo. Kolikrát ji chtěli tu její brokolici strčit do prdele, ale nahlas se neodvážili ani pípnout.
Miu od bouračky s Jolly Jediem vlastně neviděla, jen na Vánoce, vycházeli spolu bez problémů.
S Lempixem strávila asi nejvíc času po Simbovi, protože stále pracoval na její tváři. Podařil se mu zázrak. Vrátil se jí do tváře cit a dokonce i zárodky zubů se chytly. Jejich růst byl sice peklo, ale měla tu na to oblbováky, takže to zvládala. Sagwen po večerech pomáhala s šermem, aby nebyla pozadu za ostatními, a sdílela s ní všemožné historky, které s jejím mistrem prožila a po kterých mladší učednice dychtila. Vždycky se při tom kolem nich vytvořil hlouček studentů, kteří chtěli slyšet o hrdinských skutcích jejich slovutného velmistra.
Cae jí připomínala Nikki, což v ní probouzelo melancholii, kdykoliv spolu mluvily, ale měla ji ráda a nechávala se od ní vytáhnout i na přednášky Šedého Šuma, který jí přišel naprosto absurdní. Měla problém dusit smích pokaždé, když promluvil, a někdy se podezřívala, že je ve skutečnosti výplodem její drogami rozbité mysli.
Rahma naučila vařit bhang z úrody, kterou sklízeli, ale sjela se s ním jen jednou, protože byl pak tak zpomalený, že zapomínal dýchat. A takhle by se dalo pokračovat ještě hodiny...
***
Tohle ráno nepatřilo k těm nejlepším, a nebylo to kvůli tomu, že se co dvě hodiny budila bolestí z rostoucích zubů. Lempix sliboval, že ještě týden a bude po všem. Nemohla ale pochopit, jak takové utrpení mohla zvládnout jako malá. V růžovém pyžamu s jednorožci se rozespale vykolébala ze svého pokoje a zamířila si to chodbou do koupelny. Byly cítit zeltronské feromony. Možná to tehdy taky tak bolelo, ale už si to jen nepamatuje, došla k závěru a otevřela dveře do koupelny.
Koncentrace feromonů, které se uvnitř nacházely, tvořila téměř neprostupnou masu, která ji donutila zalapat po dechu.
Ještě že tu byly ty záchody, protože okamžitě zaplula hlavou do mísy a skvěle jí tedy nebylo. „To si, do prdele, grc, nemůže najít nějaký péro!“ ztrácelo se její hřímání a dávení v míse. Jak je Zeltron dlouho bez sexu, množství feromonů dosáhne takových dávek, že to málokdo vydrží. A když si technický mág zdejší základny neodpustí vtípek ve formě vypnutí ventilačky, tak je to pak mazec.
Chvěly se jí nohy, teda chvěla se po celém těle, bylo to zcela asexuální, zvracet s hlavou v míse, ale tělo ji neposlouchalo a zřítila se přehrada její sebekontroly. Potila se a z rozkroku jí teklo. Z hlavy vyhnala všechny ty falické obrazce a jako opilý blesk se dopotácela zpět do svého pokoje, kde se zamknula na tři západy. Kdyby cestou někoho potkala, asi by místní rada musela řešit znásilnění.
Protože nepřišla na snídani, jak byli domluvení, Simba se pustil do jídla sám. Měl připravený talíř i pro Jess, ale nechtěl, aby jí to vystydlo, tak to snědl. Musela by to pak jíst studené. Mistr Habili se na něj celou dobu nějak zubil a říkal něco o tom, že jí to naučí, sahat mu na sváteční elektronky, ale protože tomu moc nerozuměl, vzal si ze stolku s ovocem tři banány, že je mistryni odnese, a vydal se ji hledat.
Nebyla v tělocvičně ani u něj v pokoji, a tak se vydal k učitelským pokojům, kde sáhl na ovládání od jejích dveří a otevřel. Zamčeno nebylo, to poznal, protože se dveře otevřely, ale uvnitř nikdo nebyl. Jen to tam divně vonělo, jako když se Fosh vrátí z koupání v jezeře a zapomene si dát sprchu. Poškrábal se na hlavě, došel ke koši u stolku, do kterého dal tři banánové slupky a otočil se na patě, že půjde hledat jinam.
„Omlouvám se,“ stála za ním Jess, ručníkem sušící si vlasy, „měla jsem menší… nehodu.“
[„Je ti už dobře?“]
„Snad ano.“
[„Musel jsem za tebe sníst snídani, ale vzal jsem ti něco s sebou!“] rozhlédl se po banánech, až se zastavil pohledem na koši se slupkama, a opět se začal zamyšleně drbat.
„To nevadí,“ trochu ho rozcuchala na hlavě, protáhla se kolem něj a sedla si na postel. „Děkuju.“
Simba si vyskočil taky na postel vedle ní a začal kolem sebe vejrat.
[„Co budem dnes dělat?“]
„Dnes má táta hezkou přednášku o Mexiku a jak tam přežít dva týdny bez vody. Nechci se chlubit, ale přišel na to, když jsme tam byli spolu.“
[„Fakt?“]
„Jo, tak zajdeme tam. Před obědem si ještě pořádně zacvičíme a po obědě, až nám slehne, máme domluvenou hodinu šermu.“
[„Budete se zas mlátit meči se slečnou Brannigan, nebo dnes necháte šermovat i nás?”]
„…to se ještě uvidí.“
[„Hele, co to je?“]
„Co?“
[„To je nějaký meč? Ale emitor je teda fakt divný. Kde se to zapíná? Aha, tady...“]
„Koukej, co tu mám za dobrotu!“
[„Co?“] změnil pozornost na předmět, který Jess najednou držela v ruce.
„No… taková speciální žvejka. Chceš ji vyzkoušet?“ držela v ruce zmuchlaný kapesník, kterým včera utřela po stolku rozlitý vaječňák a teď ho vytáhla z pod polštáře. A samozřejmě že chtěl.
***
Na Champieho přednášku přišli o deset minut později, Simba žvejkal kapesník a protože přednášel jeho táta, musel se posadit úplně do první lavice. Tu už okupovala Sagwen, ale jak Simba, tak Jess se vedle ní v pohodě vešli, protože měla ostatně na délku něco kolem sedmi metrů. Champie byl zrovna u vysvětlování rozdílu mezi mezcalem a tequilou…
[„...no, to by bylo k tequile a mezcalu obecně, teď vám konečně řeknu i něco o zbytku Mexika a jak jsem si to tam užil,“] povídal zrovna velevážený velmistr přednášející a promítl na plátno za sebou snímek pouště, jejíž část zakrýval on sám, s pitoreskně stereotypním sombrérem na hlavě, úsměvem na rtech a mrtvým hadem přes rameno. [„Je to rozhodně jedna z těch planet, na které se vám bude hodit čutora. Průměrná roční teplota nějakých osmadvacet stupňů, přičemž přes den může být na slunci klidně šedesát a v noci pod nulou, minimum srážek, všude samej písek nebo kamení, solné pánve, tekuté písky, minimum vegetace, celková populace pod milion pěstitelů agáve a paličů tequily… mohlo to tam bejt super, kdyby někdo...“] Nenápadně, téměř nepostřehnutelně se dotkl ovládání a obrázek se změnil. Poušť byla stejná, sombréro taky, ale tentokrát ho na hlavě měla Jessica, výrazně mladší než teď a taky výrazně otrávenější než mistr. [„...neupustil čutoru do propasti a nepřiměl mě improvizovat tak, že jsem překvapil sám sebe.“]
Toho, že je zmiňovaná v publiku, si nemohl nevšimnout, přesto pokračoval, jako by se nechumelilo.
[„Do nejbližší osady to bylo čtrnáct dní cesty přes kamenitou poušť, ale přesto jsme našli dost vody, a to sice jak, táži se?“] To byl pokyn do obecenstva a nevisel ve vzduchu dlouho.
„Pili jste vlastní moč?“ zkoušel to Vojta.
„Postavili ste kondeznačné pasce?“ navrhovala Sagwen.
„A kondenzovali v nich vlastní moč?“ pokračoval výše zmíněný výtržník, ale Wookiee mu radost neudělal.
[„Tak jako preventivně jsem do hadí kůže nachcal, to víš že jo, ale nebylo to potřeba, protože i taková mexická poušť je plná lepších zdrojů. Například...“] a začal s podrobným výčtem všech možných způsobů, jak se napít i v případě, že vám pubertální člověčice ztratí láhev a vy tak nemáte kde vodu převařit. Nezapomněl samozřejmě na ždímání listů agáve, ani na učednicí zmíněné kondenzační pasti, dostal se i k výrobě improvizovaného filtračního brčka na podzemní vodu, nicméně po třiceti minutách zazvonilo a on nebyl z těch, co by hodiny moc protahovali. Jednoduše pokrčil rameny a vypínal promítačku.
[„To by pro dnešek stačilo, do příště mi za domácí úkol sežeňte kousek tequily,“] instruoval ještě studenstvo, jenž prchalo na oběd, a byl připraven je následovat.
Když přednáška skončila, Jess se Simbou se rozloučili se Sagwen, hodili krátkou řeč s Champiem a vydali se do jídelny. Čas oběda ještě nebyl, ale šli si vyfasovat dva banány, aby si dodali nějakou energii před cvičením, které měla Jess v plánu.
Nejdřív se trochu protáhli, ale moc to nepřeháněli, Jess přílišné protahování neuznávala, protože v reálu ti padouch taky pět minut na přípravu nedá, a mírným poklusem se vydala po obvodu kruhové centrální místnosti. Simba jí byl hned v patách a po chvilce ji dokonce doběhl a dokázal udržet krok. Udělali dvě kolečka a pak stále v poklusu zatočili do hangáru, kde proběhli kolem Jungle Jetu, mávli na Miu, která si přiletěla odpočinout od oprav na Jolly Jediovi, a proskočili štítem do jezera.
Jess si vložila do úst dejchátko a nezapomněla se otočit a zkontrolovat Simbu, který ale vzorně také jedno měl. Doplavali na hladinu kde se na plný výkon kraulem přemístili až na břeh.
Simba vyplivnul dejchátko a pokusil se zavolat na Jess, jestli na chvíli nezvolní, ale než to stihl, byla už dvacet metrů od něj a běžela podél břehu jezera. Kousl se tedy a doběhl ji.
Kolem jezera takhle uběhli deset kilometrů, čtyřikrát jezero přeplavali tam a zpět. Když se Jess zastavila, Simba trochu sípal, ale jinak byl v pořádku. Nohy ho bolely jen trochu, ale ramena z plavání měl skoro odrovnaná. Nejraději by dal ten oběd, ale svou mistryni už nějakou dobu znal, takže věděl, že konec ještě není. Svižným krokem došla ke kládě, která ležela pár metrů od břehu, padla na zem a začala sázet kliky. Simba ji následoval a svědomitě zopakoval vše, co Jess dělala. Když už mu ale začaly selhávat ruce, když dělal poslední sérii kliků s nohama na kládě, lehl si na záda a myslel, že je s ním ámen.
[„Já,“] hluboké výdechy mu nenechávaly moc vzduchu pro mluvení, [„už nemůžu.“]
„Nevadí,“ dělala zrovna shyby na větvi, „odpočiň si.“
[„Ty můžeš?“]
„Nemůžu.“
[„Tak proč pokračuješ?“] Dokončila poslední přítah, který ale tlačila už z posledních sil. Jakmile vyhoupla bradu nad větev, pustila se, spadla na nohy a posadila se zadek.
„Dávám do toho maximum. Snažím se posunout své hranice.“
[„Jo tak.“]
„Je to stejné jako když se snažíš narvat si do pusy co nejvíc koblih. Když jich tam máš šest, myslíš si, že už se tam další nevejde, ale dotlačíš se k tomu tu tlamu ještě trošku rozevřít, abys tam tu sedmou narval.“
[„Jo tááák!“]
„Seš pašák.“
[„Půjdeme se najíst?“] Vstal a nabídl mistryni ruku, že jí pomůže na nohy.
„Mám hlad jako prasovlk,“ usmála se a nechala se vytáhnout. Po cestě ho objala rukou kolem ramen a chválila ho, jak vytrvale se jí držel. Dala mu pár připomínek, jak lépe dýchat při běhání a k čemu všemu tu trénovanou výdrž využije. Kýval hlavou, moc už nevnímal, protože se blížil ten oběd, ale něco málo mu v hlavě možná zůstalo a i to za tu snahu stálo.
Protože ale oba voněli jako Fosh, když se vrátí z koupání v jezeře a zapomene si dát sprchu, nebo jako ten zvláštní světelňák u Jess v pokoji, tak si nezapomněli dát koupel. Simba by tedy zapomněl, ale mistryně ho do sprchy nalákala podlou lstí, a tak neměl na vybranou.
Voňaví se pak odebrali do jídelny. Simba šel zabrat místo u stolu, zatímco Jess šla k výdeji vyzvednout jídlo pro oba. Obráceně to udělali jen jednou a znovu už stejnou chybu červenovláska neudělá.
V jídelně bylo několik stolů, ale protože tu moc obyvatel nebylo, většinou se sedělo u jednoho hezky pohromadě. Simba seděl zády k výdejnímu pultu, od něj nalevo seděla Fosh, Cae a Joyce. Naproti ní seděl Neva a napravo od něj Vojta, Peelo, Rahm a Valla. Zbytek obyvatel tu nebyl. Jess se i s tácy usadila vedle Simby, hraběnku před sebou, a popřála všem dobrou chuť.
„Takhle dobrou cmundu jsem dlouho nejedl,“ pochvaloval si Vojta a ani kusem jídla po nikom neházel.
„Je super,“ přikyvovala Cae a utírala si mastné prsty do ubrousku. Simba nic neříkal, protože se soustředil, aby zase neukousl kus talíře.
„Jakou cmundu?“ zaváhala Jess a podívala se do svého talíře a pak do všech ostatních. Všude viděla bramborák.
„Vždyť ji máš taky,“ ukázal Rahm na její talíř, „jsou v ní bylinky z naší zahrádky.“
„Ale cmunda vypadá jinak, tohle je bramborák.“
„Cmunda a bramborák je to samý,“ přidal se od diskuze Neva.
„Fakt? Protože u nás byl bramborák vždycky bramborák a cmunda se pekla na jarní slavnosti, kdy kluci pletli pomlázku. Je to taková buchta, dává se do toho uzené, čerstvé kopřivy, a tak. Viď, Simbo?“
[„Já tohle znám taky jako cmundu a tvá cmunda mi nic neříká…“] kuňkl Simba, protože nechtěl mistryni potopit, ale na druhou stranu mu vždycky kladla na srdce, ať jí nelže. [„Ale třeba dědovi nechutnala, a tak ji u nás zakázal!“] napadlo ho elegantní řešení, rozzářil se u toho a nenápadně sáhl po bramboráku v Jessičině talíři, když místo baštění kafrala.
„Tak asi žiju celý život ve lži a se mnou celý Tyrvrarr,“ pokrčila rameny Jess.
„Nic si z toho nedělej,“ pohladila ji po hřbetu ruky Valla, „vždyť je to pochopitelný.“
Rudovlasá mistryně se na ni podívala trochu nechápavě a po jejím doteku ruku stáhla. „Jak to myslíš?“
Valla chvíli dělala, že otázku neslyšela, házela úsměvy kolem sebe, ale protože na ni Jess stále koukala s pohledem trvajícím na odpovědi, naučeným, vlídným hlasem pravila.
„Myslela jsem to tak, že je to pochopitelné… když jsi vyrostla v takových podmínkách.“
Vojta si všiml, jak z Jessičiny tváře mizí úsměv. Rukou umlčel Peela a bradou píchl k dvěma dívkám na kraji stolu, kde to začínalo být zajímavé.
„Jaké podmínky máš na mysli?“ nahnula Jess hlavu trochu na stranu a trochu přimhouřila oči.
„Promiň, že to tak řeknu, ale v podmínkách, ve kterých jsi vyrůstala, se mohlo stát, že takováhle věc, která je ve své podstatě hloupost, tě minula,“ trochu dramaticky u toho gestikulovala rukama, aby to odlehčila.
„Tak to jo,“ vrátil se jí do tváře úsměv, „to se klidně stát mohlo. Na Kashyyyku mě taťka spíš učil jak rozdělat oheň a vypálit slivovici.“
„Možná, kdyby tě ten chodící koberec raději vzal do školy-.“
Jessica měla najednou pocit, jakoby její tělo ovládl někdo úplně jiný a ona jako pozorovatel sledovala, co se děje. Udeřila pěstí do stolu a druhou rukou uštědřila hraběnce facku.
„Neber si mýho tátu do huby,“ varovala překvapenou Vallu a ukazovala na ni výhružně prstem. Ta na ni chvíli nevěřícně civěla, jak si dovolila něco takového k hraběnce de Royarc. Všichni ostatní byli najednou strašně zticha, Neva s Joyce možná něco říkali, aby ty dvě uklidnily. Sagwen viděla v Síle, že se kolem nich tetelí temnoucí aura. Každopádně ani jedna z nich to nevnímala. Valle mohly začít blesky šlehat z očí a její překvapení se změnilo v namíchnutí a chuť pomstít se.
„Co si to ke mně dovoluješ?“ Vstala od stolu a v pohledu, kterým ji častovala, skloubila veškerý despekt, který k ní teď cítila.
„Co si to kurva dovoluješ ty?“
„Jsi praštěná, nebo nepochopíš srandu?“
„Napadlo tě vůbec někdy, že za svý blbý kecy můžeš taky dostat po čuni? Nebo máš snad pocit, že seš nedotknutelná?“
„A co mi jako uděláš, hm? To je neskutečné, tohle vychování. Trhanům by se nemělo nechávat vychovávat děti.“
„Říkala jsem ti, ať si nebereš mýho tátu do huby!“
Valla toho měla dost, plácla rukama na stůl a nahnula se k Jess, že byla jen par centimetrů od ní. „Na kolenou by prosil, abych ho do huby vzala.“
„Před špinavýma štětkama si zásadně nekleká,“ odsekla, vstala také a adrenalin se jí začal hrnout do žil.
„Ale u tvý mámy udělal výjimku.“ Najednou měla Valla v očích plivanec a než si stihla zrak vyčistit, dostala pěstí do nosu. Jessica přeskočila stůl, třískla s ní o zem a udeřila ji podruhé. A potřetí. Šlechtična se snažila krýt rukama obličej, oči měla plné slz, slin a nyní i krve. Někdo na ni ale zaklekl a přiletělo jí ještě pět ran, než Jessicu Rahm odtrhnul a zvedl tak, aby nedosáhla na zem. Vysmekla se mu a chtěla se znova vrhnout na hraběnku, která se zatím plazila pryč, z dosahu běsnící rudovlásky. Děvčata i Joyce se pokusily Jess zadržet Silou, ale učitelka obrany proti černé magii jejich pokus odrazila a byla by se snad do kňučící dívky pustila znovu, kdyby se jí do cesty nepostavil Simba.
[„Už dost!“] křikl a zvedl ruce ve smířlivém gestu. Byl vyděšený divokostí, se kterou se Jess pustila do jiné studentky, ačkoliv starší, než byla Jess. Zamrkala a podívala se na své pěsti, klouby odřené a krvavé. Začala vidět rozmazaně, jak se jí do očí začaly hrnout slzy. Viděla přes Simbu, jak Fosh, Cae i Sagwen klečí u Vally a Nautolanka se jí snaží Silou zastavit krvácení z nosu. Střetla se pohledem s Joyce.
[„Jsi v pořádku?“] vytrhl ji z tranzu Simba svou otázkou a položil jí ruku na rameno.
„Jo,“ setřásla ruku a rychlým krokem se vytratila z jídelny. Vojta to celé sledoval s otevřenou pusou a začal si říkat, že by měl operaci Vševidoucí oko zastavit do odvolání.
Joyce zběžně zkontrolovala, že to Valla přežije, instruovala Fosh, ať ji pro jistotu vezmou za Lempixem, a vyběhla za rudovláskou, míjejíc ve dveřích velmistra.
[„O něco jsem přišel?“] zeptal se nechápavě, ukazuje palcem za sebe, ale nevěnovala mu ani jedno slovo, prošla kolem něj a vedena Silou došla až ke dveřím vedoucím do Jessičina pokoje. Natáhla ruku k ovládání dveří, že otevře, ale zastavila se. Zaklepala a zeptala se, jestli může vstoupit.
„Je otevřeno,“ ozval se Jessičin hlas a Zeltronka vstoupila do pokoje. Viděla červenovlásku, jak má na posteli batoh, do kterého překotně balí.
„Nechceš si promluvit?“
„Ne.“
„…“
„Zasraný…“ nedořekla, vytáhla funkční triko opět z batohu, zamazané krví z jejích rukou, zaklela a celé ho použila k utření zbylé krve. „Moje mamka-.“
„Já vím,“ odtušila Joya a pomalu se přibližovala.
„A taťka má dnes narozeniny… strašně mi chybí.“
„Poslední zprávy byly, že je nezvěstný.“
„Nezvěstný v boji, jo.“
„Proto jsi na Vallu tak vylítla?“
„Ruplo mi v šišce… až přijedu, dám to do pořádku.“ Joyce ji chytla za ruku a znemožnila jí tak pokračovat v balení.
„Ublížilas jí.“
„… já vím. Vynahradím jí to, až se vrátím. A vůbec… stejně se furt vychloubala, že má pojistku na vzhled. Sama jsem to slyšela už asi sedmkrát, a to tu skoro nejsem. Třeba jí to bolestný potěší.“
„Kam chceš letět?“ vyzvídala Zeltronka.
„To není tvoje starost,“ zakroutila hlavou.
„Je to moje starost, když se vrhneš na studentku a zabstraktníš jí kukuč.“
„Čím dřív se naučí, že jí může někdo rozbít držku za blbý kecy, tím líp. Navíc je starší.“
„Na tom nezáleží.Je to jiný, než když se hádáme my dvě.“
„To máš pravdu, pro tebe to byla jen terapie.“
„Ty jsi fakt mezek, víš to? Kolikrát jsem ti už řekla, že tak to bylo jen ze začátku? Pak se to změnilo.“
„Ublížilo mi to… tak jsem po tobě chtěla jen nějaký čas. Nemůžu za to, že nejsi zvyklá na to, aby ti někdo řekl ne.“
„Na ne je život moc krátký, ale mám já zapotřebí ti to opakovat?“
„Asi jo, když místo, aby sis zapíchala a hodila se do pohody, tak raději abstinuješ, aby sis něco dokázala. Je to dost nebezpečný pro ostatní, abys věděla.“
„Chytráky nemá nikdo rád, už ti to někdo řekl?“ Chvíli se dívaly jedna na druhou, čas plynul.
„Celou tu dobu se hádáme a prskáme na sebe kvůli takovým hloupostem… nejsme my ale krávy?“ rozhodila dramaticky rukama Jess, jak to znala od svého mistra.
„Možná přímo krávomuti,“ rozhodila dramaticky rukama Joyce, jak to znala od svého mistra, a usmála se. „Stále chceš letět pryč?“
„Musím… táta Champiemu slíbil, že se ozve hned, jak skončí kampaň v Hortově kovadlině. Tam byl viděn naposledy.“
„Rozmluvit si to nenecháš, co?“
„Nenechám.“
„Galaxie je velká, budeš potřebovat píchnout. Připravíme se, vezmu Fosh a poletíme se po něm podívat na Nar Shaddaa.“
„To nemusíš.“
„Já vím.“ Vzájemná přitažlivost byla nepopiratelná a Jess dostala silnou chuť políbit Zeltrončiny rty. Ta si toho všimla a řečí těla dávala jasně najevo, že to vnímá stejně. Nekonečně dlouhý okamžik to vypadalo na spadnutí, ale Jess přetrhla nataženou niť a začala dobalovat svůj batoh.
„Děkuji ti, Joyce. Moc si toho vážím. Slibuju, že za Vallou zajdu, až se vrátím.“
***
Jungle Jet pročísl hladinu jezera a vyrazil vzhůru k nebi. Jessica seděla vedle Simby, který držel knipl lodě a po tváři se mu rozlil přihlouplý, úlevný úsměv.
[„Já to zvádl!“] výskl a podíval se na mistryni, jestli mu to nebude chtít vyvracet.
„Říkala jsem ti, že to pro tebe bude hračka,“ pohladila ho pochvalně a před čumák mu dala jablko.
[„Ham.“]
„Vem nás pryč z gravitačního stínu a dej vypočítat skok do Hortovy kovadliny.“
[„Rozkaz! Ale koukneš na ně pak radši ještě, že jo?“]
„Jestli budeš klidnější,“ pokrčila rameny a protočila se na křesle. Nadechla se, že se zeptá, jestli si vzal všechno, ale raději to polkla. Nechtěla zpochybňovat jeho zodpovědnost. Už spolu venku byli několikrát, tak už snad ví, co si má brát s sebou. Prohlížela si malého otesánka, jak drží knipl Jungle Jetu, očima sonduje průzorem ven a po kontrolkách na palubní desce. Soustředil se úplně, až mu z pusy koukala špička jazyka. Trvalo to ani ne tři minuty, minuli Rychlého drápa a Simba vzhlédl od konzole, aby dostal schválení od Jess.
Ta se k němu nahnula a prohlédla si pravděpodobný vstupní vektor do soustavy. Osobně by vybrala trochu jiný, ale tohle mělo být také v pořádku, možná to s nimi maličko kopne.
„Skvělý, můžeš to odbouchnout.“
[„Ale to já právě nechci!“] zhrozil se, než mu došlo, co tím myslí, a s chápavým [„ahá”] šel na věc. Hvězdy se protáhly a byli v hyperprostoru.
„Jen taková poznámka: Tady bych možná dala trochu vyšší úhel. To, cos zadal, by se hodilo asi spíš pro malou stíhačku. Ale zabít by nás to nemělo a aspoň uvidíme, co to s lodí udělá.“
[„Jejda!“]
„Dobrá práce,“ poplácala ho po zádech a znovu se stáhla do svého křesla. Znova se protočila.
Simba ji napodobil a udělal těch otoček rovnou pět, Silou se odrážel, díval do stropu a šklebil se, když koukl na Jess a celá se mu točila.
[„A proč že do tý kovadliny vlastně letíme?“] vyzvídal, vida, že má chvilku volna. [„Nestačí ti ta, co ji má mistr Habili v dílně?“]
„Neletíme tam kvůli kovadlině. Strejda se tam vypravil, aby pomáhal Republice. Netuším, jestli věděl, že Hortova kovadlina patří Konfederaci a že Republika ji chce využít jen pro její zdroje helia-3 a jako potravinové zásobování fronty v blízkých regionech, žádné osvobozování z útlaku.“
[„Tvůj strejda?“]
„Můj táta, tvůj strejda, bramboro.“
[„Aha, moc si ho nepamatuju. Prý jsem ho viděl naposledy jako malý. Ale děda říkal, že máme od něj vstupní dveře. A že je mrňavej,“ ukázal prsty tak pět centimetrů.
„Na chlupáče je fakt malej, to je fakt,“ souhlasila s Churrovým zhodnocením výšky jejího táty a zběžně zkontrolovala, jak dlouho poletí. Ještě nějakých pět hodin.
[„Jess?“]
„Hmm?“
[„Máme něco v plánu?“]
„Jop.“
[„Já jen, že Jungle Jet je fakt žůžo, ale přitahuje dost pozornost, když už letíme na konfederační planetu.“]
„Podle toho, co jsme dokázali vyzjistit, se boje přesunuly někam jinam, takže nepočítám s nějakou blokádou nebo hroznou kontrolou. A mám v rukávu jeden trik.“
[„A jakej?“] zeptal se dychtivě a pohled mu sklouzl k jejímu výstřihu, jestli v něm třeba nebude hrát nějakou roli.
„To uvidíš.“
[„Už jsi ho někdy zkoušela?“]
„Ne.“
[„Super!“]
Dali si dvě hodinky šlofíka a po probuzení trénovali manipulaci se Silou. Simba byl slušný šermíř a měl silné napojení na Sílu. Jenže byl roztržitý a soustředit se na „nudné věci” ho nebavilo tak jako břinktyčkování. Jess se mu to snažilo zatraktivnit tím, že výcvik obalovala do všemožných her a za své výkony pak byl její padawan odměňován. Ne, že by byl za neúspěchy trestán.
Déle jak hodinu bez přestávky se soustředit nedokázal, ale s tréninkem se to taky nemá přehánět, a tak se Jess snažila nedávat víc jak tři lekce denně. Možná se to zdálo málo, ale když se vzalo v potaz, že v enklávě chodil na všechny přednášky a každý den měl dvě hodiny šermu s mistryní a někdy i víc, pokud si ho do parády vzal Yussi, nezbývalo o moc víc času.
Teď tedy trénovali jemnější manipulaci se Silou a to tak, že Silou skládali z papíru čepice a stavěli stavebnici. Strčit do někoho plnou silou bylo snadné, ale tohle si vyžadovalo zcela jiný přístup. Přesné ohyby papíru nebyly sranda a než se Simbovi podařilo poskládat pomuchlanou čepici, kterou si vítězoslavně nasadil na hlavu, bylo kolem něj zmuchlaná půlka sešitu. Úspěch to byl ale skvělý, lepšil se a věděl to. Zářil a Jess se svou vlastní čepicí na hlavě, protože skládala s ním, nešetřila chválou a mrkví, kterou dostal za odměnu.
Stavění stavebnice byla trochu jiná výzva. Oba seděli naproti sobě, měli zavřené oči a ponoření pouze do Síly vnímali jednotlivé kostky. Kostičky zapadaly do sebe pomalu, nikam nespěchaly, ale párkrát se přeci jen stalo, že Simba trochu více zatlačil a co doposud složili, to se rozlétlo.
Vždy ho to trochu nakrklo a s o to větší vervou se pokoušel stavebnici složit. Byla to tak i lekce sebeovládání, která se Wookiovi fakt šikla.
Poslední hladká dvojka dopadla na své místo a padawan i jeho mistryně otevřeli oči, aby si prohlédli svůj výtvor. Mno, vznikl nějaký patvar, ale v muzeu moderního umění by na něj chodily davy intoušů. Budík varující, že brzy dorazí do cílové destinace, se rozkřičel, což byl impuls, po kterém Simba vstal.
„Všechno to sbal, ukliď a přijď za mnou do kokpitu.“
[„Jasnačka!“] zasalutoval a ani ho nenapadlo mrmlat, že musí uklízet sám.
Když po pár minutách přišel do toho kokpitu, Jess seděla v křesle kopilota, bosé nohy nahoře, a významně na něj koukla, ať se posadí do pilotního křesla. Zkusil ji napodobit, ale nohy měl na to zatím příliš krátké.
„Za jak dlouho tam budeme?“
[„Eee, za deset minut?“]
„To se mě ptáš?“
[„Za deset minut.“]
„Tak to mám čas ti povědět, co budeš dělat, a uvidíme, jestli nám to vyjde.“
Vysvětlovačka to nebyla nijak složitá, ale Simba přeci jenom cítil jistou nervozitu, protože to měl celé odřídit. Jeho mistryně si totiž vymyslela, že hned jak zatáhne za páku hyperpohonu a oni vyskočí v soustavě Hortova kovadlina, tak hned vypne všechny lodní systémy. Dejchátko svíral v pacce a vzpomínal, v jakém kaslíku mají náhradní. Kdyby něco.
Po vypnutí všech systémů pak budou čekat. Jessica totiž předpokládala, že jejich vstup do soustavy neujde bez povšimnutí. A to se také stalo.
Simba zatáhl za páku, protáhlé světelné body se ustálily a oni před sebou spatřili scenérii, která se skládala z nedalekých trosek po vesmírné bitvě a dvojice plynných obrů, které obíhaly desítky měsíců. V dálce viděli hvězdu této soustavy a v obyvatelné vzdálenosti od ní se prý nacházela planeta Vicik, na kterou se chtěli dostat.
„Tak nekoplo,“ plácla ho po rameni a on rychle povypínal všechny systémy včetně gravitačního plátování, takže bylo fajn, že byli připoutaní. V lodi bylo vzduchu ještě na pár hodin, ale dejchátko si stejně držel blízko sebe. Sledoval šrotoviště, které bylo pomalu přitahováno gravitací nejbližšího obra a za pár let by nejspíš utvořilo tenký prstenec. To by ale nesmělo být plné recyklačních lodí a droidů, kteří rozebírali a odváželi vše, co se dalo znovu použít. A jedna z recyklačních lodí si jich všimla.
[„Co teď?“] pípnul Simba a díval se, jak se blížící loď se zkracující vzdáleností zvětšuje a doufal, že nikde neškrábnou, protože to by je táta určitě zabil.
„Pššš,“ upozornila ho s prstem před rty, ať mluví potichu.
„Aby lodě ve vesmíru poznaly, jestli patří k sobě nebo k nepříteli, používá se IFF, které je pro fungování větších letek klíčový. Kor u droidů. Hádám, že každá loď, která zde má povolení létat, toto IFF musí mít. Pokud se nám tedy podaří nalákat nějakou loď a to IFF ukrást, budeme tu moct létat jak budeme chtít, a je jedno, jak Jungle Jet vypadá, droidům je to jedno, hlavně, abychom měli správné kódy.“
[„Takže teď na sebe lákáme toho popeláře, protože mu nevoníme, a když se dostane dostatečně blízko, tak mu štípneme to IFF?“]
„Přesně.“
[„A jak?“]
„Půjdou zkontrolovat vnitřek, jestli jsme naživu a jestli tu není něco cenného.“
[„Jo tak,“] přikývl a díval se, že loď připlula už úplně k nim. V hlavě si představoval, jak na palubě druhého plavidla urputně skenují celou jejich loď, a doufal, že je nenapadne, že na ně šijou boudu. Známky života totiž určitě zachytit dokázali.
Lodí se rozléhalo lupání a skřípání, jak trup měnil teplotu, Jess i Simba se zatím soukali do skafandrů a zavřeli se přepážkami u rampy, kterou předpokládali, že se budou chtít droidi dostat dovnitř. Simba se přitiskl k podlaze schovaný za bednou a zapnul magnetické příchytky na rukavicích a botách. Jessica stála uprostřed, vydýchavala se a přetřepávala ruce.
[„Ty se neschováš?”] podivovla se Simba.
„Ne, musím k nim. Hlídej to tu a zapni si rušičku,” instruovala ho. Zvenku k nim doléhalo kovové klapání. Síla jim říkala, že v celé popelářské lodi není nikdo živý. Simba vykukoval zpoza bedny a viděl jak se rampa otevřela a vzniklý podtlak vyfoukl Jess ven. Všechny bedny byly zajištěné, takže jeho úkryt zůstal celý, ale při pohledu, jak to Jess chytlo, se skoro neubránil výkřiku.
Jsem v pohodě, neboj, ozvalo se mu v hlavě. Dělám mrkev, kolem mě právě proletěly tři průzkumné sondy. Postarej se o ně. Opatrně.
Při zmínce o mrkvi mu sice zakručelo v břiše, ale jinak byl soustředěný, jak jen mohl, a nějaké tři sondičky ho nemohly rozházet. Za okamžik je i viděl, když vykoukl zpoza bedny – byli to v podstatě upravení řezadroidi, kteří měli většinu pil, plazmových řezáků a dalších nástrojů nahrazenou senzory, vysílačkami a podobnou průzkumnou technikou. Vypadali trochu jako vyhublí ježci.
Se zapínáním rušičky neotálel a toho, že to droidy poněkud zmátlo, si moc dobře všiml. Pokračovali ale v cestě k němu a museli vědět, že jde o živého tvora, a tak nemělo příliš cenu se dál schovávat za bednou. Meč zapnul ve stejnou chvíli, kdy po něm první ze sond vystřelila, a ránu jí vrátil tak přesně, že ho to samotného překvapilo. Ve skafandru se mu však hýbalo dost špatně a nechtěl riskovat, že mu do něj některá z těch zbývajících udělá díru, a tak jednal rychle.
Vypnul meč, sáhl po Síle, chytil dvě stále aktivně bzučící koule a třísknul s nimi proti sobě přesně tak, jak to chtěl udělat s tou pitomou stavebnicí. Ozvala se uspokojivá rána, zapraskala elektřina a do prostoru vplulo několik zlomků průzkumných robotů.
Jess mezitím doplachtila k trupu popelářské lodě a chytla se nějaké antény. Několika tempy se přesunula k servisní šachtě a bez potíží ji otevřela a dostala se dovnitř.
Na palubě šrotovní bárky se vedená intuicí otočila vlevo a zamířila dlouhou chodbou, která končila výtahem vzhůru. Meč měla celou dobu u sebe a byla připravená kuchnout každého, kdo se naskytne, ale až k výtahu nepotkala ani nohu, a tak zaplula do té krabice a máčkla tlačítko na můstek.
Síla jí trochu vyhubovala, že tam nechala Simbu samotného, ale kdo ví, jak si to přesně vyložit?
Dveře výtahu se konečně otevřely a před ní se nacházel můstek, na kterém bylo sedm droidů, ani jeden neozbrojen. Bleskem vyhodnotila, který z nich je komunikační jednotka, a toho si přitáhla na zrovna rozsvícený meč.
„Džedáj!“ slyšela pištět droidy, ale moc jim to nepomohlo a během chvíle byli všichni v křemíkovém nebi. Naposledy se rozhlédla, jestli je po hrozbě, a vypnula meč. Doběhla ke křeslu komunikační konzole, posadila se a pohledem začala zkoumat, kde by mohlo IFF být. Neva by ho byl býval určitě stáhnul, nebo provedl nějakou lepší čertovinu, ale ona nebyla technik, a tak si řekla, že prostě vezme celý IFF modul a do Junge Jetu ho pak nějak přidrátujou. Nikde ho neviděla, a tak Silou odtrhla vrchní šasí konzole a ve změti kabelů zahlédla to, co hledala. Modul nevytrhla, ale kabely, kterými byl připojený do konzole, poctivě odpojila a packy, kterými byl zafixován, odemknula.
Simbacca se mezitím v lodi trochu nudil, protože přes skafandr nemohl ochutnat rozbité droidy, jenže pak měl najednou fakt divný pocit a něco mu říkalo, že by měl jít rychle pomoct mistryni, jinak bude zle. A na takovéhle předtuchy on docela dal.
Bez většího přemýšlení, kterému stejně moc nedal, se rozeběhl, vypnul magnetické boty, odrazil se a letěl za Jessicou. Díky získané rotaci si mohl prohlédnout vnější nouzové ovládání rampy, jejíž chromované okolí sondy při otevírání podrápaly až hrůza, ale pak už narazil do trupu popelářské lodi a zmizel v otevřené servisní šachtě. Propletl se chodbami, až zahlédl výtah, nicméně než k němu stačil přiběhnout, otevíral se sám. A vycházela z něj Jessica, úplně v pořádku, jen zatížená nějakým suvenýrem.
Trochu se bál, že ho sprdne za neuposlechnutí rozkazu, ale ukázalo se, že Síla měla pravdu. Z chodby, do které ze svého úhlu neviděl, po ní totiž začalo něco střílet, podle charakteristického zvuku blasterových dvojčat nepochybně droideka. Jessica se nedala, bleskově zapnutým mečem odrážela všechno zpátky a ustupovala chodbou k učedníkovi, ale ta potvora ji následovala a kvůli štítu nehrozilo, že by v brzké době ochutnala vlastní medicínu.
Simbacca se chtěl podrbat na hlavě, aby se mu lépe myslelo, ale ve skafandru to nebylo ono, tak se prostě rozhlédl a… měl to. V mžiku vybíhal do postranní chodby, meč v ruce, chvíli běžel paralelně s tou, v níž se právě jeho mistrová bránila smrtící salvě, pak zahnul znovu a už viděl záda proradného droida. Nezpomaloval, věděl, že ho stejně neuslyší, doběhl až k modrému štítu, pomalu jím prostrčil tu půlku meče s emitorem, stiskl aktivační tlačítko a pak už se jenom kochal, jak jeho žlutá čepel připravila droideku o kovovou hlavinku.
Na potlesk každopádně nečekal, zavelel k odchodu a zanedlouho už oba i s IFF pluli vesmírem zpátky do povědomých prostor vlastní lodi.
„Nenapadlo by mě, že daj na popelářské lodě takovou ochranku,“ zavřela za nimi rampu a pomalu nechala vyrovnat tlak a zavzdušnit celou místnost. Ztrátou beztíže se ukázalo, že modul vážil víc, než se tvářil, a v náruči se s ním vydala na jejich útulnější můstek. Simba jí byl v patách.
[„Možná je to pojistka proti zlodějům, pirátům a nám.“]
„Vypadá to tak,“ poškrábala se na hlavě při pohledu na kabely a snažila se rozvzpomenout, jaké bylo správné zapojení kabelů. „Nepamatuješ si, kam to máme zapojit?“ Trhat palubku se jí dvakrát nechtělo.
[„Dole je takový to...“] zašermoval rukama, lehl si na zem, drápem odemkl zámek a odepnul celý kryt, díky čemuž viděl do orgánů palubního počítače.
„Najdi slot, do kterého se dají zapojit tyhle kabely,“ zavelela, podala mu IFF a sáhla si pro baterku, kterou mu začala svítit.
[„Už ho vidím, ale není to tu barevně označený. Kam mám co strčit?“]
„Byl to… eee, žlutý, červený, červeno-bílý, žluto-bílý, hnědý, hnědo-bílý a modrý.“
[„Je to ještě modro-bílý, ten mám dát… jo, už to mám.“]
„Tak to tam připevni svorkama a jdeme nastartovat,“ zvedla se, počkala, až Simba vystrčí hlavu, a spustila probouzení lodě. Žádný blesk z ovládací desky nevyšlehl a diagnostika taky nehlásila, že by byl nějaký problém. Jen radar ukazoval, že je kolem nich spousta přátelským plavidel a jedno neautorizované, hned vedle nich.
[„Máme to?“] zamkl zpět panel Simba a vykoukl.
„Seš pašák,“ nastavila ruku a Simba jí plácnul. „Teď už nám stačí jen v klidu vyrazit na Vicik a najít Chlouppka.“ Zatnula pěst namotivovaně. Simba naladil lokální rádio a zatímco se přibližovali k cíli, broukal si do melodie písniček, které tu zrovna frčely.
„Hezká Máša, není hnusná Dáša…“ zněla z rádia za otravně chytlavé melodie, ačkoliv kritik by řekl, že je to sračka, a než přistáli v přístavu ve městě Armogaz, mumlali si písničku oba. Než spustili rampu a dali se do vyřizování parkovacích papírů, překontrolovali, že mají všechno, co by se mohlo venku šiknout.
Už od kontaktu s popelářskou bárkou byla Jess obutá a i když kontrolovala, jestli Simba zvládá hladce přistání, stíhala si prohrábnout batoh, jestli má všechno. Dlouhodobá předpověď nehlásila žádné šílenosti, tak vyndala nepromokavé pončo, a krámy měla před týdnem, takže i menstruační kalíšek letěl ven. Vzniklý prostor vyplnila nutričními tyčinkami. Champie sice vždycky mrmlal, že je to zhůvěřilost, tahat batoh, ale jemu se to kecalo, když jeho roucho mělo bezedné kapsy, v kterých tahal stejný bordel jako ona v batohu a sem tam nějaké to zvíře navíc. A takový batoh může v boji o přežití vykonat nemalé věci.
Vytáhla placatku z dekoltu fixovaném sportovní podprsenkou a dala si loka.
[„Ble,“] ulevil si Simba, k jehož nosu došla vůně slivovice a který chuti k alkoholu ještě nedorostl a kdo ví, jestli někdy vůbec doroste.
„Soustřeď se na řízení,“ umravnila ho a užila si relativně čistého přistání.
[„Jak mi to šlo?“]
„Za bludišťáka,“ zhodnotila, hodila mu mrkev a vstala. Plácla se po zadku a ještě jednou se zamyslela, jestli má vše. Měla, a tak vykročila k rampě.
***
„Vítejte v armogazském přístavu, uveďte důvod návštěvy,“ zastavil je administrativní droid, který měl po obou křídlech ozbrojené plecháče.
„Turistika,“ usmála se Jess a možná se i automaticky vyprsila, ačkoliv to na robota fungovat nemohlo. Nemohlo?
„Popelářská loď XT-81N?“
„Ano.“ Nehnula ani brvou. Simba stál vedle ní a neubránil se pohledu přes rameno na jejich blyštivý Nubian, nyní popelářskou loď XT-81N.
„Plošina je pro vás vyhrazena nejdéle na týden, pokud si nesjednáte prodloužení. Po uplynutí této doby bude loď na náklady majitele přesunuta do odstavného parkoviště…“ pokračoval ve výčtu všech byrokratických nutností a Jess se celou dobu usmívala a přikyvovala, ačkoliv byla duchem napůl pryč.
Od přítomnosti republikových sil uběhlo několik měsíců, a tak musela vybrat, kde začne své pátrání. Už už to měla, když se jí něco přichytilo na nohu.
„Simbo, nedělej blbosti.“
[„To já nejsem,“] informoval ji a ona se pohledem ujistila. Po noze jí lezla malá kotačka, ještě mládě.
„Těch si nevšímejte, místní fauna. Kotačky jsou v tomto ročním období všude,“ vysvětlil droid a s pozdravem se i s doprovodem vydal za svým. Parkovné se prý platí až před odletem, takže to teď řešit nemuseli, Jess setřásla kotačku, Simba ji vzal do náruče a společně všichni tři vyrazili ven z přístavu do ulic.
„Kde bys začal ty? Hledat zprávy o nezvěstných nepřátelských žoldácích?” zeptala se, když prošli přes přístavní promenádu a před nimi se otvíralo místní tržiště. Simba tou dobou stihl pochytat už plnou náruč kotaček, kterých bylo kolem desítky, a sice navrhoval, že takové zprávy by určitě bylo nejlepší shánět v cukrárně nebo v zoo. Což mu samozřejmě neschválila a jeho to ani moc nepřekvapilo.
Prošli skrz tržiště, vycházeli na druhé straně a Simba udržoval zamračený výraz, kterým by jistě odháněl protijdoucí, kdyby byl už dospělý. Bral, že tu jsou kotačky vlastně škůdci, ale ty špízy z mláďat by si odpustit mohli.
[„Nevezeme pak nějaké s sebou domů?“]
„To nepůjde, slyšel jsi přece, jak rychle a jakým způsobem se množí, ne? Bychom se v nich doma nakonec utopili. Nebo bychom je museli likvidovat jako tady.“
[„Ach jo… nebojíš se těch kamer?“] ukázal bradou směr a Jess si všimla kamery na rohu budovy, kterou míjeli, a na čele jí vystoupla vráska.
„Budeme obezřetní a nenápadní.“
Než stihl Simba kývnout, že to jsou vždycky, pocítil v Síle vzedmutí. Zastavil se a chytl Jess za ruku. Ta na něj kývla, že to cítí taky, a vykoukli za roh budovy, u které se zastavili.
Vůně karamelizovaného cukru a skořice je pohladila pod nosy, ale nemuseli se spoléhat jen na čich, aby zjistili, o co jde. Lavina kotaček utíkala jejich směrem ulicí. Snažily se utéct od požáru, který vypukl v pekárně, kterou napřímo viděli a z které šlehaly plameny, až to nebylo hezké. Oba se na sebe podívali.
„Určitě tu mají hasiče,“ nasucho polkla a doufala, že Simba vytáhne nějaký lepší argument, proč se na to vykašlat a zůstat nenápadní.
[„A ty skořicoví šneci a koblihy určitě nestojí za nic. Navíc, hele, počkej na mě!“] pelášil za mistryní, která sem tam nakopla nějakou kotačku, co jí neuhnula z cesty. Po dvou stech metrech prorazila hradbou čumilů, kteří ztuhle sledovali cukrový táborák, a od vstupních dveří ji dělilo jen asi třicet metrů. Rozhlédla se kolem a spatřila zaparkovaná vznášedla, jejichž řidiči vyhlíželi tu parádu. Vybrala si to nejbližší a pár skoky byla u něj.
„Wo?!“ podivil se Neimodian, když mu sáhla mezi nohy, ale nelovila jeho malého Durose, nýbrž pod sedačkou hasící přístroj.
„Nenech se rušit,“ ucedila kysele a hodila hasičák nazdařbůh za sebe.
Nazdařbůh to ale nebylo, protože ho v letu chytl Simba, který měl nepopiratelně větší odvahu a hlavně motivaci zachránit pekárnu. Odtrhnul pojistku a s válečným pokřikem skoro jako Tarzar vlítl dovnitř.
O několik vteřin později prolétl ulicí výbuch, který zastihl Jess zrovna, když lovila další hasičak v jiném speederu. Pilot byl asi vtipálek a rozepínal jí pod nosem poklopec, tak mu ranou pěstí zlomila rypák a rozhlédla se, odkud exploze vyšla.
Pekárna byla přitisklá k patrovému domu, který se tyčil nad ní asi sedm pater, a z vysklených oken čtvrtého patra se linul dým a plameny.
Křik obecenstva ji nijak nezajímal, ale v patrech nad hořícím patrem se v oknech míjeli uvěznění obyvatelé, kteří se neměli jak dostat ven, a jejich křik byl zasloužený. Speedery v okolí se konečně probraly a stateční řidiči začali vyzobávat uvězněné obyvatele. Viděla hodně hlav, jak se sklání k zemi ze střechy, a zdálo se, že se podaří zachránit všechny před tím neštěstím. Jess těkala pohledem z okna na okno a uši měla plné tlukotu svého srdce.
Zavřela oči a požádala Sílu o pomoc. Namířila pohled do pátého patra, přesně do okna nad tím, ze kterého šlehaly největší plameny.
„Kurva…“ zamumlala a rozeběhla se k budově. Sirény záchranných sborů měla v zádech a blikání modrých světel se míhalo po zdech i dýmu. Skočila na lavičku, odrazila se a rukama se chytla hromosvodu, po kterém začala ručkovat jak opice vzhůru. Během pár vteřin byla v patře, do kterého měla namířeno, a ani neměla moc sežehlé vlasy. Visící jednou rukou za parapet si nasadila do pusy dejchátko a vyhoupla se do okna.
Byla tam tma, kouř. Oči měla zavřené a šla jen vedená Silou. Litovala, že nemá žádné brýle, protože ať k sobě tiskla víčka jak chtěla, štípalo to a oči jí slzely jak při krájení cibule. V pokoji, kterým se proplétala, zakopla o židli, ale nic víc hrozného se neudálo. Cítila, že ve vedlejším bytě je někdo živý a nehýbá se. Naslepo vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Udělala dva kroky vzad a dobře mířeným kopem dveře vyrazila. Omylem otevřela oči a bolest ji poslala na kolena. Moment skučela, ale fackou se přivedla zpět ke smyslům. Zvedla hlavu a dosunula se vedle dveří do bytu, kam chtěla. Bylo odemčeno.
Praskání hořícího dřeva a prskání plastů ji přivádělo do zvláštního tranzu. Přišlo jí to jako sen.
Tělo, pro které sem šla, leželo na koberci a když ho ohmatávala, zjistila, že to má osm končetin. To s ní nijak nehlo, ale když nahmatávala puls, sáhla postavě na kusadla a leknutím jí málem vypadlo dejchátko.
Šlo zřejmě o Harche, nebyl při vědomí.
Vybrala si jednu z paží, hodila si ji přes ramena a obtěžkána humanoidním pavoukem se zvedla. Byl úplně gumovej, takže se jí zase sesul na zem. Sakra, zaklela v duchu a zvedla ho Silou.
Nikdo ji při tom vidět nemohl, a tak s bezvládným, levitujícím baboukem vyšla z bytu a vydala se až na konec chodby, kde cítila, že se nachází okno. Bylo jí blbě a doufala, že ji záchrana Harche nebude později mrzet. Položila si ho na parapet a sama se kolem něj protáhla. Svou vystřelovací kotvičkou zajistila zmíněný parapet a druhý konec připevnila k bezvládnému tělu. Zapnula pomalé odvíjení a šťouchla do pavoučího muže. Přepadl přes okraj a pomalu, bržděn kotvičkou, začal klesat dolů.
Někdo si jejího počínání všiml a než se po hromosvodu dostala na úroveň druhého patra, bylo dole tak dvacet hlav a když se dotkla špičkami země, kde kdo ji plácal po ramenou a žvatlal nějaké nesmysly. Dopotácela se k sloupu pouličního osvětlení, opřela se o něj a vyndala z pusy dejchátko.
„Zázrak! To je zázrak. Za to bude medaile! Kam jdete?“ slyšela za sebou.
„Už musím jít,“ podívala se na své ruce a byly úplně černé. Předpokládala, že v obličeji na tom nebude jinak, rozhlížela se zmateně po Simbovi.
„Doktora!“ mávl otrava na lékaře, kteří ošetřovali ostatní raněné z domu. Ti hned přispěchali a chytli Jess za ruce, jako by snad nemohla chodit.
„Jsem v pohodě,“ bránila se, jak ji vedli k sanitce.
„Nebojte, už jste v bezpečí,“ uklidňovali ji a posadili na kraj sanitky a během chvíle jí podali lahev s vodou.
[„No,“ ] ozvalo se hned vedle ní. Otočila hlavou a spatřila Simbu, jak má přes ramena deku, v jedné ruce drží jablečný džus s brčkem a v druhé skořicového šneka, [„obezřetně a nenápadně máme. Co dál?“]
***
„Za příkladnou a neobyčejnou statečnost…“ starosta města mluvil, zatímco dával každé z dvaceti nastoupených bytostí medaili za zásluhy. Simba s Jess stáli jakožto cizinci úplně na kraji a netrpělivě se vrtěli.
[„Táta by jen mávnul rukou a už by seděl někde v hospodě,“] šeptal a snažil se nedívat před sebe, protože tam byl dav a stovky kotaček. Měl z toho úplně ztuhlé nohy.
„To bych ho chtěla vidět,“ šeptala nazpět. Ale víc neřekla, protože byl starosta před nimi a dával Simbovi medaili.
[„Kuju,“] prohlížel si ji a přemýšlel, jestli je uvnitř taky čokoládová jako ty, co dostával v akademii. Zkusil to, nebyla.
„A za záchranu guvernérova syna s nasazením vlastního života uděluji vyznamenání i…“ medaile měla na sobě vyryté zkřížené meče, nějakou věž a také kotačku.
„Hlavně, abychom už vypadli,“ zamrmlala.
„…na večeři s guvernérem.“
„Co?“
[„Prý si ji zasloužíme a jsme pozvaní,“] šťouchl do ní loktem padawan a zkusil kousnout do medaile ještě jednou. Co kdyby?
***
Talíř znala, vidličku, lžíci a nůž taky, ale proč tam měla těch nožů sedm, to netušila. Simba taky netušil, ale nijak si s tím hlavu nelámal. Všechno bagroval lžící a když potřeboval pomoct, použil prsty.
„Tohle se zvrtlo rychle,“ dívala se na špekové knedlíky s telecími líčky a temně hnědou omáčkou. Uběhlo už několik dní od přistání a bylo pro ně nemožné se někam trhnout.
V čele stolu seděl Harch ve vojenské uniformě, neustále, zkoumavě si ji prohlížel a klapal u toho kusadly. Po levici mu seděla jeho choť a po pravici byla prázdná židle, která patřila synovi, který byl ještě stále v nemocnici.
„Jsem ráda, že se už probral,“ odpověděla na informaci, že nabyl vědomí. Sklenička s nožkou, ve které měla výběrový ročník vína ze zdejších sadů, se jí vysmívala. Placatku od požáru stihla vyžahnout.
„Přeslechl jsem, co vás přivedlo zrovna na Vicik?“
„Go’tlaku,“ věnovala mu pohoršený pohled manželka.
„Můj syn přežil jen díky vám, za to vám budu nadosmrti zavázán. Je ale neuvěřitelná náhoda, že jste šla zrovna kolem a ze všech bytů v domě jste se neomylně vrhla přímo do bytu mého syna.“
„Styď se. Ta tvá pracovní deformace…“ pavouci se hašteřili a Jessica sledovala Simbu, jak vylizuje prázdný talíř.
„…?“ postřehla, že pohledy pavouků míří na ni a zřejmě čekají na její odpověď.
„Náhoda to ale nebyla, viděla jsem ho v okně, než omdlel. Šla jsem na jistotu.“
„Hmm… zajímavé.“
[„Můžu dostat ještě?“] přerušil je otesánek a prosebně koukl na paní pavoukovou.
„Copak říkal?“
„Jestli by mohl dostat ještě trochu té delikatesy,“ přetlumočila Jess.
„Ale jistě, takový šikovný chlapec,“ rozplývala se a tlačítkem pod stolem přivolala droida, který chlupáčkovi donesl nášup. Jess se pozorností vrátila ke guvernérovi.
„Hezké medaile, hádám, že jste všechny nezískal během této války.“
„Pravda, tohle není moje první válka.“
„Odpusťte, jestli to bude znít drze, ale jak se válečný hrdina, který by se jistě velice hodil na frontě, dostane k tomu, že je z něj guvernér Hortovy kovadliny?“
„V pořádku, důvod je prostý. Před několika měsíci zde probíhaly urputné boje s Republikou. Až přílet mé flotily rozdrtil poslední zbytky odporu a toto je má odměna a také varování pro nepřátele Konfederace. Tato soustava je pod mou ochranou.“
„Divím se, že nemáte problém s partyzány. Slyšela jsem, že na jiných světech nechávají na osvobozených světech diverzanty, kteří tam dělají ze života peklo.“
„Zde k ničemu takovému naštěstí nedošlo. Nestihli zde zapustit tak hluboko kořeny.“
„Byla bych i řekla, že ten požár nebyl náhoda. Nebála bych se přemýšlet o tom, že cílem byl váš syn.“
„Policie teroristický útok vyloučila. S nejvyšší pravděpodobností šlo o chybu elektroinstalace v pekárně, která začala hořet. V bytě pod mým synem prý byla varna drog, která pak vybuchla. Ještě se to ale prošetřuje.“
„Nedáš si zmrzlinu?“ přerušila je manželka s otázkou mířenou na jedlíka, který měl už opět čistý talíř a koukal, co jiného by zblajzl. Energicky a natěšeně začal kývat v souhlasu a oči mu zářily. Během chvíle před ním přistála miska plná bíle zmrzliny s černými tečkami. Stejná miska přistála i před Jess, která do sebe v rychlosti hodila poslední knedlík, a když se zadívala na zmrzlinu, řekla si, že by měla kyblík jako dárek přivést Champiemu.
Černé tečky nebyla čokoláda ani mák, což prve odhadovala, ale prťavé mušky, kterých byly ve zmrzlině stovky. Sagwen by se z toho asi posrala, ale Jess měla broučí maturitu, tak se do toho pustila a nebylo to vůbec špatné, aby pravdu řekla. Jen se pak bude muset zkontrolovat před zrcadlem, aby neměla mušky všude mezi zuby.
„Má to své výhody, být guvernér,“ pokývala hlavou Jess a pohlédla zpět na Go’tlaka, „skvělé jídlo, informace o všem, co se šustne.“
„Není nic, co by neprošlo mou kanceláří, máte pravdu.“
„Dost už o práci,“ okřikla je hraně manželka a usmála se na hosty. Usmívající pavouk ji bude honit v nočních můrách ještě pár nocí. „Noc je ještě mladá a po večeři chodí můj muž hrát kulečník, nechcete se připojit?“
„Moc ráda,“ usmála se Jess a v hlavě se jí už rodil plán.
***
Go’tlak se nejspodnější rukou opíral o kraj kulečníkového stolu, v ruce naproti svíral tágo. Dvě další měl v bok, v levé nejblíže hlavě měl zapálený doutník a v protilehlé sklenku whiskey. Zamračeně se díval na Jessicu, jak je ohnutá přes stůl a chystá se k dalšímu rozstřelu. Nejdřív to začalo dost nevinně, střihli si dvě hry, kdy dívku bez problémů rozstřílel, ale pak navrhla, že budou hrát picí kulečník. Očekával od ní nějakou lest, ale souhlasil. Když prohrála další dvě hry a vypila mu první láhev whiskey, myslel, že půjdou spát. Trvala ale ještě na jedné odvetě.
Od té doby uběhly čtyři lahve, z toho většinu vypil on. Podezření, že svou nezkušenost v této hře a hlavně později svou opilost jen hrála, ředilo množství alkoholu.
„Je to tvoje, Goo,“ mrkla na něj, když po rozstřelu poslala tři půlčíky do děr. Vzala mu z ruky lahev a rozlila do tří panáků.
„Já hlupák,“ proklel se a začal je jeden po druhém do sebe kopat. Třetí mu ale Jess vyfoukla zpod prstů a vypila ho sama. „Slečno…“
„Přece byste nenechal slečnu o žízni,“ zazubila se na něj a přestala se prsit, protože dostala pocit, že na ni kouká trochu hladově.
„Už je pozdě.“
„Pak tedy náhlá smrt. Kdo prohraje, dopije lahev a jdeme na kutě.“
„Platí,“ plácnul dřív, než si uvědomil, co za vraždu odkýval, a připravil se ke šťouchu.
O pět minut později vyžahnul zbytek flašky a připadal si jako na kolotoči. Jess ho podpírala a on se snažil být zticha, aby ho žena nezmlátila, a společně šli chodbami rezidence. Schválně s ním bloudila a doufala, že jí prokecne, které ze dveří jsou do jeho pracovny. Všivák ale neřekl ani fň, a tak ho vyklopila před jeho pokojem a sama se vydala za Simbou.
Svět se jí taky trochu točil, ne že ne, ale uměla v tom chodit. Míjela obrazy, všemožné portréty a krajinky. Sem tam byl nějaký sloup s vázou a koberec byl sice sériová výroba, ale vypadal pěkně a muset stát majlant. Bylo ticho, jen tlumené láteření z manželského pokoje pronikalo na chodbu a Jess se natáhla pro Sílu a nechala si poradit, kde je Simba.
V pokoji nebyl, šel jí naproti. Natáhla krok a za zatáčkou ho spatřila. Pusu měl od zmrzliny a mušek. V náručí si nesl celý kyblík a jednou rukou si z něj odebíral.
[„Smrdíš,“] pozdravil ji a ani se na něj nemohla zlobit, protože měl pravdu.
„Podařilo se ti zjistit, kde má ten babouk pracovnu?“ zašeptala a nabrala si na ruku taky trochu zmrzky.
[„Ne, ale bude to někde támhle,“] ukázal rukou, ze které mu odkáplo trochu mňamky na koberec. [„jejda.“]
„Jak to víš?“
[„Paní Pavouková mi říkala, že tam nemám chodit,“] usmál se a Jess ho za odměnu podrbala na zádech. Potichu se tedy vydali tím směrem a práci měli ulehčenou tím, že tou chodbou byly jenom jedny dveře. Dostat se přes ně nebylo vůbec těžké a zavřít za sebou jakbysmet.
Místnost to byla útulná. Krb, před ním dvě křesla s malým stolkem tak akorát na sklenku něčeho dobrého. Podél stěn police s knihami a vitrínou na alkohol.
Na druhé straně místnosti byl pracovní stůl, za ním okno. Po straně stolu byla velká nástěnka s desítkami připnutých lejster a upomínek, který vytížená bytost jako guvernér potřebovala. Na stole byla klávesnice a obrazovka. Jess přistála v křesle u stolu a bez otálení vyndala univerzální hackovací disk od Nevy. Zapojila ho do přístroje, zapnula ho a na obrazovce se odstartoval proces bootování z disku a přelouskávání hesel. Trvat to bude pár minut.
Simba mezi tím procházel kolem polic s knihami a mumlavě si četl jejich názvy. Moc jim nerozuměl, a tak se nakonec usadil v křesle u krbu, baštil zbytek kyblíku a házel nožkama.
Když obrazovka ožila, Jess už měla čistější mysl, hned začala hledat informace o nedávné republikové okupaci, ale nedozvěděla se nic, co by už nevěděla. Pročítala zběžně zprávy od rozvědky, ale ani nic o nepřátelských jednotkách v lesích se nedozvěděla. To přeci nebylo možné? Kdyby Chlouppek odsud utekl s republikovými silami, tak by o sobě dal přeci vědět? Jediná možnost byla, že tu zůstal, ale podle těchto zpráv tu nikdo takový nebyl. Bylo možné, že by byly tyto zprávy zfalšované?
Jess si lámala hlavu přemýšlením, takže si ani nevšímala Simby, který se dal zase do promenádování a zastavil se až u nástěnky. Prohlížel si lístky a lejstra a zpod jednoho chuchvalce na něj vykoukl růžek papíru, který ho něčím zaujal. Opatrně ho vytáhl, byl větší, než si myslel, a šťouchl do mistryně.
[„Co tenhle prcek, nemohl by to být strejda Chlouppek?“] ukazoval na portrét jejího táty.
„Simbo…“ vzala mu to z rukou. Chlouppek, vedle něj portrét B’liho, pak nějaký mandalorian, určitě ne člověk, a paki sedm klonů. V jednom poznala Jerryho. Byla na ně vypsaná vysoká odměna. „Seš pašák.“
„A vy v prdeli.“ Oba dva se otočili za hlasem a tam stál Go’tlak a tvářil se fakt zle.
„Není to jak-!“ zkusila se z toho vykecat, ale guvernér zabouchl dveře a bylo slyšet zapuštění hydraulických zámků. „Kurva!“ Že by svou opilost byl býval hrál a má fakt tuhej kořínek? Rychle odpojila disk.
[„Tudy...“] zatahal Simba Jess za ruku a otevřel okno. Okamžitě se přes něj zatáhla kovová roleta, která mu málem uklofla ruce, [„...ne.“]
„Pomož mi.“ Zavřela oči a natáhla ruce. Simba ji napodobil a hodně se mračil. Roleta se s protesty opět vytáhla, Simba prolezl a skočil na nejbližší hromosvod.
[„Chytám tě.“] Natáhl ruku. Jess se odrazila, roleta ji minula o centimetry, a v letu chytla chlupatou ruku, která je přehoupla k hromosvodu.
„Díky, máš všechno?“
[„Jo.“]
„Já ne, zrekvíruj nějaký samohyb, hned jsem u tebe.“
[„Ale-,“] nestihl ani zaprotestovat a už byla pryč.
***
Slyšela z venku střelbu, a tak to brala po střeše mílovými kroky. Na okraji se ani nezastavila a posílená Silou se odrazila ke skoku.
Musela pro batoh, ve kterém měla mimo jiné světelný meč, a když už tam byla, vyhrábla z minibaru láhev tequily pro Champieho. Trochu jí na zádech cinkala, ale tohle pití se dělalo v kvalitních lahvích, takže se nebála, že by ji nedonesla.
Dopadla do záhonu tulipánů a hleděla na záda šesti droidů, kteří pálili po chlupatém klukovi, který se kryl za limuzínou. Pavoučí smysl, teda Síla, jí ukázala chystající se levárnu na levém křídle a ona instinktivně tasila meč.
Byla za to moc ráda, neboť rozložená droideka ji začala kropit proudem střel. Jess stále běžela, skluzem podjela pod jedním z šestice droidů a na tvář jí dopadly žhavé kousky kovu, jak chudák schytal salvu z droideky.
[„Asi padáme domů, co?“] křičel na ni Simba, který využil rozhození droidů, vlezl do limuzíny ze strany spolujezdce a otevřel zevnitř dveře Jess.
„Vypadá to tak.“ Naskočila a během vteřiny letěli jak o život.
Za ani ne minutu je měli v patách, sem tam někdo vystřelil, ale spíš se soustředili na to, aby se jim neztratili.
Jess měla jedinou naději, že to fofrem dají do Armogazu, skočí na Junge Jet a poletí do prdele. Sídlo bylo od města asi hodinu cesty, oni jeli na plný plyn a neřešili dálnici. Letěli napřímo přes pole a louky.
Slunce mělo vyjít až za tři hodiny a z osvětleného města viděli, jak se k ním blíží blikající barevná světla.
Simba duchapřítomně začal prohledávat zadek samohybu.
[„Je tu pár lahví vína a toho, čím ještě trochu smrdíš,“] seznámil ji s inventáře stručně.
„Nevidíš nějaké hadry, oblečení?“
[„Jo, je tu nějaká košile.“]
„Udělej z ní cáry, vyrobíš zápalné lahve.“
[„Nenastrouháme do toho ještě trochu plastu?“]
„Skvělý nápad, koukni pod opěrky, určitě tu budou mít struhadlo na sýr, zbohatlíci,“ skoro si odplivla.
[„Mám to, kolik mám času?“]
„Chvilku, podej mi tu lahev,“ zavelela, natáhla ruku. Simba přelezl zpět na svou sedačku a podal jí svůj nález. Jess to převzala, otevřela zubama a doušek si dala. Hned ho vyprskla zpět, až byl Simba mokrej.
[„Co je?!”] divil se a nahnalo mu to strach. Snad to nebylo otrávené!
„Bourbon,“ zaškaredila se, pokrčila rameny a napila se, teď už s polknutím. Simba pak lahev hned přebral zpět, možná něco mrmlal, ale svědomitě se dal do přípravy zápalných lahví, takže měl za chvíli hotovo.
Napětí se dalo krájet, Jess si z nervozity broukala Hnusou Dášu, nebo jak se to jmenovalo a Simba už s předstihem otevřel střešní okýnko.
[„Už můžu?“]
„Připrav se a haž, jak uznáš za vhodné.“
[„Chytej, mizero!“] ozvalo se o chvilku později, Simbacca se vrátil zpátky do vozu a soudě podle spokojeného úsměvu se trefil. A nejen to, taky svět zbavil té hnusné věci, kterou teď trochu smrděl.
Hořící speedery ji oslňovaly ve zpětných zrcátkách a doléhal k ní Simbaccovo brumlání jakési kashyyycké táborové písničky. Během tří minut byla na městské periferii a prudce limo stočila k podzemnímu tunelu. Provoz v tuhle hodinu nebyl nijak hustý, ale v plné rychlosti i tak měla co dělat, aby zvládla řízení. To by tak hrálo, aby ji teď zastavil nějaký policajt a dal jí dejchnout. Z toku myšlenek ji probral Simba, který už zase seděl vedle ní.
[„Jak jsme daleko od přístavu?“]
„Tři zatáčky,“ konstatovala, točíc volantem, „a budeme vystupovat.“ Tunel totiž ústil u přístavu, takže se dostanou až tam a pak to bude rychlá akce.
Smykem zastavila před vstupní branou, vyskočila z limuzíny a vyburcovaná adrenalinem brala schody po třech. Simba ji byl v patách a vrčel na ty, co na ně vrhali překvapené pohledy. Domů už to bylo jen pár kroků. Sice se tu už nebudou moct do konce války podívat a moc toho nezjistili, ale něco přeci jen. Mají jistotu, že tu byl. A dokonce s B’lim. Další zastávka Rodie, kde navštíví Mamá. Třeba bude o B’lim nějaké informace mít.
Přeskočila vozík se zavazadly, srazila nějakého blbce čumícího do telefonu, kterému ho Simbacca obratem s chutí rozšlápl, a doběhla až ke dveřím, které vedly k Jungle Jetu. Rychle namačkala pin. A nic.
Zkusila to znova, zase nic.
[„Ukaž,“] odšťouchl ji Simba, vytáhl drápy a zkusil tátův osvědčený trik. Trochu se z něj zakouřilo, ale dveře povolily a ona byla schopná je rozevřít. Navalili se dovnitř, urazili několik metrů a Jess najednou došlo, že celá kóje je prázdná.
„Kde je moje loď?“ štěkla hystericky na servisního droida, který se potácel opodál.
„Plošina je pro vás vyhrazena nejdéle na týden, pokud si nesjednáte prodloužení. Po uplynutí této doby…“
„Vždyť jsme tu teprve pět dní, maximálně šest?!“ ječela.
„Podle Vicikského kalendáře má týden čtyři dny.“
[„To nejde, toto! Táta nás zabije, jestli se vrátíme bez jeho mazlíka. A Mia taky.“] Jess ani nestačila říct Simbovi, že momentálně nemají ani náhradní loď, kterou by odletěli a měli tak možnost se nechat od těch dvou zabít, protože najednou ožily tři automatické střílny, jejichž dvojité rotační hlavně se začaly zlověstně otáčet. Jess na nic nečekala a tasila meč. Měla ale z prdele kliku. Přestože byla venku ještě tma a zde nebyla žádná loď, a celá kóje byla osvětlená jen bodovými světly, jí se podařilo i v té šerotmě všimnout si, že ty střílny jsou nějaké zvláštní.
„…!“ na slova bylo málo času, zvuk to byl jakoby někdo pustil zubní vrtačku. Akorát s tím rozdílem, že tento zvyk vydával motorek rotačního kulometu, který je začal kropit. Respektivě šest motorků. V betonu vykrajovaly střely díry a byl zázrak, že se ti dva stihli schovat za kus plátování z nějaké lodi, která tu předtím kotvila. Vyměnili si pohled, chytli se jednou rukou a zavřeli oči. Napojení na Silu sevřeli jednu ze střílen a po chvilce soustředění ji rozmačkali na prach. Chtěli i tu druhou, když…
„Vzdej se, Jedi. Veškerý odpor je marný!“ ozvalo se z reproduktorů. Chvíli bylo ticho, asi že se čekalo, jestli někdo z nich něco neřekne nebo neudělá, ale nestalo se tak.
„Nebylo to zvykem, ale zbraně proti Jediům se stávají stále běžnějšími. Máš štěstí, že jsi zachránila guvernérova syna, přimluvil se za tebe. Vzdej se. Ničení střílen ti nepomůže, pokud bychom chtěli, během pěti vteřin se udusíš grggským plynem.“ Až do této části nedávala moc pozor. Teď začala. Jestli si pamatovala dobře, grggský plyn dokázal zabít i přes kůži, nebylo třeba se ho nadechnout. Vypnula čepel.
„O nic se nepokoušejte, hrabě Dooku pro vás někoho pošle.“ V reproduktoru cvaklo a najednou bylo hrozně ticho.
***
Venku už svítalo. Všude byly kotačky a Simba s Jess leželi za plátem a znuděně koukali do zdi. Chtělo se jim na záchod, měli hlad a chtěli domů.
[„A fakt to nezvládneme vžum vžum?“] zeptal se ještě jednou Simba.
„Grggský plyn je fakt prasečina. Je to dokonce zakázaná bojová látka, takže možná blafujou.“
[„Tak super!“]
„Jenže to nevíme. A nemůžu riskovat, že mi umřeš.“
[„Ale co budeme dělat, až přijde ten hrábě?“] zamumlal a ukousl si drápek nalomený z otvírání dveří a spálený tím zatraceným zkratem.
„Neboj, něco vymyslíme,“ pohladila kotačku a trochu se usmála. Zvířátka byla na stres vždy super. Zasnila se trochu a když se vrátila duchem zpět, viděla, jak má Simba kolem sebe kotaček možná i tucet.
„Jak to jen děláš?“
[„Co jako?“] nechápal, ale pak mu to asi nějak došlo, pokrčil rameny a přiznal, že jim rozumí. A část jich odehnal, domnívaje se, že Jessice vadí. Jess na to ovšem koukala a pomalu začala vyvalovat oči, jak dostala nápad.
„Poslyš… proč ty věže po nich nestřílí?“
[„Asi by to bylo plýtvání patronama?“] odtušil.
„Jak se jich sem tolik dostalo?“
[„Lezou sem nějakou ďourou kousek ode dveří, prý se tu občas válí něco k jídlu… ale já teda nic nevidim.“]
„Dokážeš jich sem dostat víc?“
[„Mno… asi jo. Kolik víc asi tak myslíš?“]
„Všechny.“
Směna u kamer se divila, proč přestaly fungovat kamery v kóji, kde byla uvězněná ta rytířka Jedi. Senzory ale hlásily, že tepelné stopy vězňů jsou stále tam, a osobně to nikdo zkontrolovat nešel. Nejhorší ze všeho byl iniciativní blb. To tu věděli moc dobře.
Jess se Simbou se mezitím plazili pod kobercem kotaček a ona se bez studu modlika k Tutattisovi, aby to vyšlo. Kvůli všudypřítomným kotačkám měli droidi i senzory ve firmware, aby tyto živočichy ignorovali a oni dva je teď používali jako takový plášť neviditelnosti. Pod kotačkama neviděli, kam se plazí, bylo jim vedro a blbě se dejchalo, ale vedeni Silou mířili k šachtě, kterou se snad dostanou ven a pak na odstavné parkoviště, kde najdou svůj koráb.
***
Jungle Jet našli a měli štěstí, že popelářské IFF stále fungovalo. Proklouzli z planety a než se nadáli, byli v hyperprostoru. Odtud poslali zprávu Joyce s Fosh, aby se zkusily podívat po nějakém mandalorianovi, se kterým měl v poslední době Chlouppek nějaké pletky.
Ona se Simbou ale mířili k její rodianské babičce.
Shledání to ale nebylo z nejhezších, protože to co se tam dozvěděla, ji vyrazilo dech. Poplakala si s Mamá na B’liho hrobě, dali si se Simbou larvovou tlačenku a o tom, kde se nachází její táta se nedozvěděli nic. Nikdo nevěděl vůbec nic…
***
Simba poprvé bez pomoci proletěl hladinou jezera s Jungle Jetem a křepčil štěstím. Dvě hodiny předtím se ještě zastavili ve Fogsmeade, vymetli snad všechny kotačky a zamázli škrábance kolem rampy.
Simba se pak rozeběhl rozebrat s Fosh, co všechno za dobrodrůža prožili a Jess donesla Champiemu lahev tequily. Cestou domů hodně přemýšlela. Smrt někoho blízkého, jako byl B’li ji nutil přemýšlet o životě, o smrti. Myslela na tátu, na Simbu, Champieho a Joyce. Na Joyce myslela hodně a když jí k tomu začalo z rádia znít něco tklivého, slzy jí tekly po tvářích a Simba jí nevěda, co se přesně děje, hladil po ruce. Na ne je život moc krátký… opakovala si stále. Přišlo jí, že už chápe pravdu a moudrost, která se v těch slovech skrývala.
Champie jí hned nalil panáka, napili se, ale musela tuhle hezky rozjíždějící svačinu opustit. Rozloučila se. Musela splnit ještě jeden slib a vydala se do jednoho malého pokoje s velkou omluvou.
***
Valla se zrovna česala, když zaslechla klepání na dveře.
„Vstupte,“ zahuhňala, kvůli nosu, který byl jednou velkou fialovou bambulí, a celkově vypadala jako nějaká kreslená postavička. Dveře se otevřely a za dveřmi stála Jessica s omluvným pohledem.
„Můžu?“ ruce za zády, nožičkou téměř ryla v podlaze.
„Jasně, pojď dál.“
„Chtěla bych se ti omluvit,“ zavřela za sebou.
„Opravdu?“ Sarkasmus.
„Opravdu. Nebudu se vymlouvat, bouchly mi saze a mrzí mě, že jsem ti ublížila.“
„…“
„Nechápu, jak jsem to mohla udělat. A to jsem si myslela, že jsem proti handrkování imunní,“ styděla se za sebe a neříkalo se jí to nahlas snadno.
„Mrzí mě, co jsem řekla o tvé mámě. Nevěděla jsem, že je…“
„Mrtvá. Jo, tos ani nemohla. I tak jsem se měla ovládnout. Asi budu navždy děcko z ulice, co se neumí chovat.“
„Na tom není nic špatného. Teda… je špatné, že někdo vůbec na ulici vyrůstat musí, ale chtěla jsem tím říct, že mi nevadí to, odkud pocházíš. Aristokracie je plná přetvářky a klamu. Ty jsi sice trochu neotesaná, ale opravdová a na nic si nehraješ. A za to si tě vážím.“
„Opravdu?“
„Ano, ale jestli to někomu řekneš, tak to popřu. Nějaké stopy po tvém tátovi?“
„Jo, ale nevedly k ničemu dobrému… hledání tedy neskončilo.“
„To je mi líto.“
„Mně taky… hele, a nechceš si jít se mnou dát lahev rumburčáku, kterou jsem s sebou přivezla z Rodie?“
„Po rumu sice bliju, ale proč ne?“ Vstala ze židle a vydala se společně s Jess ven z pokoje.
„Fakt moc promiň za ten nos, nebolelo to moc?“ projevila Jess ještě jednou lítost.
„Jako ďas, ale vlastně bych ti měla poděkovat.“
„Cože?“
„Nevím, jestli jsem to už někdy říkala, ale můj hraběcí manžel mi udělal pojistku na vzhled.“
„…“
„Nevěděla jsem na kolik, ale ukázalo se, že si mého nosu vážil na jeden a půl milionu kreditů! Navíc jsem si před měsícem všimla, že mi nějak divně zahýbá do prava, takže jsem chtěla stejně na plastiku, kde by mi ho rozlámali a srovnali. Vlastně bych ti měla poděkovat, protože až se to zahojí, budu mít nos, jaký jsem si přála, a nebudu vědět, co s penězi.“
***
Druhý den Jess vstávala s mírnou opičkou, v posteli skončila oblečená a v puse měla jak v polepšovně. Odlepila se z postele, váhavou chůzí se zíváním se vykolébala z pokoje a zamířila do koupelny. Na chodbě se držel znatelný pach zeltronských feromonů. Došla až do koupelny, kde si zrovna čistila zuby Joyce. Jess si stoupla k druhému umyvadlu a dala se do vyhánění démonů z tlamy. Stály tiše, jen specifický zvuk čištěného chrupu se rozléhal a i když byly zticha, Jess v hlavě hučelo. Ne snad kvůli kocovině, ale přetahovaly se v ní její strachy a touhy živené Joycinou vůní. Po očku Zeltronku sledovala a všimla si, že i ona ji po očku kontroluje. Joyce měla po těle mnoho šrámu z té šlamastiky na Nar Shaddaa.
„Děkuju, že jste se s Fosh tak snažily,“ promluvila k ní, když si vypláchla.
„To nestojí za řeč.”
„Koukala se na to?“ ukázala na spáleninu od blasterové střely, kterou měla Joyce na rameni.
„Neřekla jsem jí o tom. No co, nechci, aby si dělala starosti, že její mistryni může proklouznout kdejaký zbloudilý výstřel.“ Jessica jí na spáleninu opatrně přiložila dlaň a dívala se jí do očí. Joyce polkla a jisté partie se jí začaly kvapem prokrvovat.
„Měla bych to s tebou potrénovat. Jedna špatná zbloudilá střela a neměla bych se s kým hádat.“
„Nechci se už hádat,“ přiznala ta moudřejší z nich.
„Já taky ne. Já…“ To už byly propletené v objetí, cítily tlukot svých srdcí, který se během chvíle sesynchronizoval, a jejich tváře se stále více přibližovaly.
„…?“ Joyce nebyla schopná slova. Mít ji u sebe po tak dlouhé době, tisknout se k ní a cítit její dech ji úplně dostalo.
„Já… chci tebe,“ místo tečky Jess svá slova zakončila dlouhým a toužebným polibkem.
„Tak na to vlítnem,“ hlesla Joyce a začala z ní vášnivě strhávat oblečení, nehledě na to, že může kdokoliv a kdykoliv vstoupit.
„To taky, ale chci tebe,“ položila ji dlaň na srdce a Joyce na chvíli ztuhla, moment si hleděly do očí, „chci víc, než jen tohle. Došlo mi, že tě mil-.“ Joyce jí ucpala ústa jazykem. Na vzájemné vyznávání citů měly sice času kolik chtěly, ale teď to strašně zdržovalo.
-
Champbaccův deník, záznam osmý, hvězdné datum 01/kiwi/23
Už je to skoro týden, co jsme se vrátili z Azoamu, ale nějak nebyl čas udělat nový zápis do deníku. Událo se toho totiž docela dost a poněkud nám to zahustilo program posledních pár dní.
Azoam jsme samozřejmě z rukou nenažrané Federace vyrvali, ale tím to teprve začalo. Když jsme totiž utíkali před rozvášněným davem obdivovatelů, kteří by nás z vděčnosti jistě umačkali, našli jsme na oběžné dráze skoro nepoškozený, a přesto úplně nehybný Venator. Průzkum ukázal, že jeho posádku pozabíjel nějaký hnusný virus vyrobený tou separatisticky smýšlející Kaminoánkou, co jsme ji nechali domorodcům jako dárek pro Republiku, a celkem rychle jsme se ho zmocnili a odletěli v něm. Vlastně ani nevím, co s ním budeme dělat, ale takový křižník se vždycky na něco hodí.
Menší potíž tkví v tom, že se nám ho po cestě povedlo průletem ionizovanou atmosférou jednoho měsíčku trošičku nabourat. Zvládli jsme s ním ale přistát na Fonn Avaris II a předevčírem se na něj přesunula Mia, která ho snad s pomocí robíků nějak dá dohromady. Práci odhadovala na pár let, ale samozřejmě jí dám k dispozici cokoliv, co by mohla potřebovat, a taky se bude sem tam vracet na základnu kvůli tréninku, socializaci a jídlu. Za těch pár let bych snad mohl vymyslet, co s tou krávou udělat.
Jen přemýšlím, jestli by nebylo efektivnější koupit rovnou novou loď. Jungle Jet si teď dost často půjčuje Jessica, takže se o něj náležitě bojím, Rychlý dráp jsem půjčil Jeffovi, ať může volněji obchodovat a zbytek našeho leteckého parku tak tvoří jen čtyři jednomístné stíhačky. Ač jsme s Venatorem získali dost republikových výsadkových lodí, žádní z nich nemá hyperpohon, takže je bude využívat jenom Mia k převozu materiálu na loď, ale dál se nepodívají. Navíc jsou dost nevodotěsné, takže s nimi ani nejde přistát v akademii a nechceme příliš dráždit obyvatele Fogsmeade, čili jejich užití je ještě omezenější. A vzhledem k tomu, že těžba jede rozumným tempem a prodali jsme spoustu krystalů za výhodný kurs, budu stejně nějak potřebovat utratit těch pět mega, co se teď bez užitku válí na účtu společnosti. Chlouppek, kterému jsem chtěl předat první část výnosů z investic do Chrchlu, není k nalezení a podobně se zem slehla i po mistru Denyzzovi, jehož kurs výuky iluzí jsem pro jistotu do odvolání zrušil.
Život na akademii se jinak vrátil do zaběhlých kolejí. Nina vytvořila úctyhodnou databázi všech holocronů a dalších artefaktů, se kterými se ze svých lehce loupeživých výprav vrací Jessica se Simbaccou, takže vlastně ani nevadí, že rekonstrukce staré databáze se nakonec nepovedla. A společně s Yari tráví večery pletením, takže se mi už ani tolik nemotá pod nohama.
Duo vykradačů hrobů se před třemi dny vrátilo z Tatooinu, kde uloupili nějakou podivnou mašinku přímo z hnízda kraytského draka, a nezdá se, že by chtěli pověsit svou novou oblíbenou činnost na hřebík. Simbacca se dál učí basic a k tomu ještě pilotovat, přičemž to druhé mu jde ještě hůř než to první. Zrovna předevčírem naboural jednu Novu při zkušebním letu a přiměl mě zvážit, jestli by nebylo lepší pořídit nějaký simulátor.
Rahmova zahrádka roste takřka před očima a Togorian ji už zvelebil takovým způsobem, že mě to trochu děsí. A to aniž by zanedbával výcvik, jak jsem měl příležitost poznat na vlastní kůži, když jsme si dávali cvičný souboj. Světelné vidle sice pořád sestavit nezvládl, ale vibrovidle ovládá parádně a dělá čest svému mistrovi.
Joyce s Fosh podnikly dva výlety po planetě, aby zmapovaly i ta další dvě města, a vůbec vypadají celkem spokojeně, po večerech poslouchají hudbu a zahlédl jsem i nějaký ten tanec. K tomu všemu ještě nutno přičíst fakt, že se Fosh až podezřele rychle a podezřele ráda vzdala svých průzkumných výprav na dno jezera, protože tam údajně měla z něčeho fakt špatný pocit.
Vojta a Peelo tropí neplechy jako obvykle, většinou k nesmírnému pobavení zbytku akademie. Kanadské žertíky všeho druhu, nějaké to šmírování, prostě klasická směska aktivit udržujících zbytek žáků v ostražitosti. Zasahovat musím jen výjimečně, když použijí moc lepidla nebo tak, ale zjevně už znají hranici, za kterou by neměli chodit, nebo kde by po sobě aspoň měli pořádně zamést stopy.
Jeff se dvakrát vydal mimo akademii, neboť odvážel natěžené krystaly a nakupoval vybavení ošetřovny. A lítat po všech čertech ho pravděpodobně nechám i dál. Umožní mu to přivydělat si stranou pár kreditů navíc a já se nemusím bát, že se bude nevhodně socializovat se studentkami, takže je to výhodné oboustranně. A jestli zdrhne, holt budu nějakou dobu vařit já, to je toho.
Sagwen se pilně učí a dokonce jsem jí navrhl, jestli by si sama nechtěla vzít pár přednášek. Můj plán, že bude učit místo mě, nicméně nevyšel, protože jí na hodinu nikdo nepřišel. Musel jsem jí dlouho vysvětlovat, že máme prostě každý vlohy na něco jiného, čehož je ostatně celá akademie důkazem. Nevím, na kolik se mi povzbuzování povedlo, ale když jsem ji viděl naposledy, probírala zrovna s Ninou možnost rozšíření databáze a kolokvia, takže se to asi účinkem neminulo.
Lempix měl zase plné práce se zařizováním ošetřovny, za což jsem tak trochu mohl já. Samozřejmě ode mě bylo moc hezké, že jsem Jeffa na jeho první větší nákup poslal právě pro zdravotnické potřeby, léčiva, obvazy a vůbec, ale vrátil se s tím dřív, než bylo jasné, kde ta ošetřovna vlastně bude. Když se mě na to ptal tenkrát před mým odletem na Nar Shaddaa, pro Yussiho a tak, řekl jsem mu, že by bylo fajn na to překopat jednu z ubikací pro studenty, protože se to jevilo jako nejefektivnější řešení. Jenže od té doby přibyli další tři študáci, takže mi to rázem zas tak efektivní nepřišlo a raději jsem rozhodl pokoj zachovat a ošetřovnu přestěhovat do skladiště vedle hangáru, kam stačilo namontovat pár oddělovacích stěn a byla by po ruce i v případě návratu zraněných. Jenže tam teď bylo potřeba skladovat novu, a tak se ošetřovna stěhovala potřetí, tentokrát už snad naposled, do nově zvětšené chodby o pár metrů dál, čímž se ocitla na strategicky výhodném místě mezi hangárem a tělocvičnou.
Poměrně průlomová změna nastala u princezny Vally. Ještě nedávno znuděná aristokratka, která se na naší rustikální základně pochopitelně nudila a bála ušpinění, se nechala zaměstnat Ringem v Zeleném lampionu jakožto číšnice a mezi lekcemi v akademii tam vypomáhá a nezávazně flirtuje se zákazníky. V případech potřeby navíc funguje coby tisková mluvčí InnNova Corp., kde se její znalosti etikety už dvakrát dost hodily. O většině spolužáků si tedy pořád myslí, že jsou to nemytí kreténi, ale to se snad časem urovná taky, navíc u některých je to vlastně... no, popojedem.
Cae se pořád kolektivu straní a pořád působí dojem opuštěného kotěte. Na hodinách se ale snaží a vykazuje značný potenciál, navíc se zdá, že padla do oka našemu novému přírůstku, šamanovi z Azoamu. Šedý Šum, jinak též známý jako Naplavená myš, se u nás zabydlel tak rychle, že jsem ho vůbec nestačil vyhodit. S oblibou medituje v sedě na malém výklenku před mojí kanceláří, čímž mě taky vytáčí, a spí v zahradě, aby byl víc v kontaktu s přírodou. Vida, že se ho prostě nezbavím, alespoň jsem ho zapojil do výuky a nechal ho děcka učit astrální cestování a podobné kousky.
No a když je řeč o přivandrovalci z Azoamu, je třeba zmínit i Keisell Swonn, kterou jsme po zralé úvaze vrátili strýčkovi...
V tu chvíli se ozvalo zaklepání, otevřely se dveře do kanceláře a dovnitř strčil hlavu Simbacca.
[„Tati?“] zeptal se opatrně, takže jsem trochu větřil nějaký průser, a zjevně zkoumal, jestli mě v něčem ruší. [„Mistr Habili vzkazuje, že jestli okamžitě nepřijdeš, letí sám.“]
Povzdechl jsem si, že záznam tedy asi nedokončím, a pomalu se zvedl. Beztak už určitě nervózně přešlapuje po hangáru, nadává a nemůže se dočkat, až se oba přesuneme za Miou na Jolly Jedie, jak hodlám křižník pojmenovat, abychom jí trochu pomohli. Samozřejmě tam nemůžeme zůstat moc dlouho, když máme tady hromadu povinností k žákům, ale minimálně jí Neva ukáže, kde jsou na Venatorech pojistky, a já trochu vycepuju robíky. Nemělo by to zabrat víc než den dva a vlastně jsem se na to i docela těšil, protože tam nehrozilo, že by na nás vlítla Federace nebo tak někdo.
Vytáhl jsem ze šuplete rezervní hasák, co tam mám pro případ kontroly z berňáku, a odebral se do hangáru, kde se mi ihned hodil při obraně před přecitlivělým mechanikem. Odlet nicméně proběhl v klidu, mokrá zelená koule se nám rychle vzdalovala a vypadalo to, že nás čeká tak měsíc relativní nudy.
Nebo jak dlouho může trvat pohřbít sedm a půl tisíce mrtvých klonů...
-
Zamhareer byl jednou z těch planet ve Vnějším okraji, kam byste na dovolenou neposlali ani vítězku soutěže Nejhorší tchyně galaxie.
Což byl taky důvod, proč tam mohla operovat malá základna konfederační rozvědky bez jakékoliv důkladnější obrany. Kromě nejvyššího velení Separatistů o ní nikdo nevěděl, jediným návštěvníkem byla kometa jednou za pět století a pod sněhem nebylo nic, co by šlo těžit, prostě ideální místo, kam něco schovat.
Základna vlastně nebyla ani tak základnou, jako jednou jedinou vysloužilou fregatou Bankovního cechu. Stovka robotů ji tam, kde spadla, zakryla sněhem a ledem a od té doby nebylo třeba žádné aktivní obrany, a to přesto, že se v útrobách lodi nacházela dost cenná věc – záložní paměťový krystal rozvědky. Cokoliv, co konfederační špióni zjistili, se nejprve zpracovalo, nahrálo na primární disky na střežených místech, jejichž zálohy se pomocí synchronizačních procedur nahrávaly právě na tyto krystaly.
Kdokoliv by chtěl nějaký takový získat, a že důvodů by se našlo hned několik, musel by ho v první řadě najít. Utajená je však nejen jejich poloha, ale i počet a vlastně i vzhled, nehledě na to, že každý je chráněn alespoň pasivně a samozřejmým systémem autodestrukce. Na Zamhareeru se mezi onu pasivní obranu řadily takové věci, jako povrchová teplota -12°C, silné větry, neproniknutelné sněhové závěje, laviny, zmrzlá jezera, minimální a dost specializovaná vegetace a sem tam bouřky, které stály za to.
Proč to vím? Protože jsem tam letěl na dovolenou.
Potřeboval jsem prostě být sám a v akademii to žilo sice příkladně, ale dost otravně. Navíc se přítomným ženám začaly synchronizovat měsíčky a u několikanásobného PMS fakt být nemusím.
Jessica byla zrovna s Jungle Jetem, a taky se Simbaccou, pryč a patrně někde znesvěcovali hrobku nebo pět. Rychlý dráp měl pro změnu půjčený Jeff, aby... nevím, asi jsem ho v něm poslal do prdele. Vzal jsem tedy zavděk jedním z ukořistěných republikový raketoplánů s dlouhým doletem, napsal krátký vzkaz pro Joyce a vydal se tam, kam se ještě nikdo nevydal.
Mou primární specializací jsou sice džungle, ale když mi počítač náhodně vybral zmrzlou kouli jménem Zamhareer, mávl jsem nad tím rukou, že si aspoň osvěžím ten zbytek. Osvěžující to přestalo být ve chvíli, kdy mi hned po vystoupení z hyperprostoru vypadly motory a celý ten krám se i s mou maličkostí na palubě řítil do ledového pekla.
Zvenku to muselo vypadat fakt pěkně, jak se přes celou sněhobílou oblohu táhla hořící šmouha ne nepodobná známé kometě, ale uvnitř mi bylo paradoxně dost horko. Knipl jsem málem utrhl, restart motorů taky nepomohl, nárazu do sněhové peřiny tedy nic nezabránilo, ač ho repulzory na poslední chvíli stihly dost ztlumit.
Nejspíš jsem si o řídící panely vyrazil pár zubů, ale všechno bez narkózy v podobě ztráty vědomí. Čelním průzorem nebylo vidět nic než bílý polštář, pravděpodobně jsem se zavrtal kus pod zem, ale většina systémů pořád víceméně běžela. Spustil jsem hloubkovou diagnostiku motorů a vydal se na průzkum okolí, protože kvůli tomu jsem sem ostatně přiletěl.
Ten legrační výstup zpod kokpitu samozřejmě nepřipadal v úvahu, musel jsem projít vnitřkem raketoplánu a najít kus trupu, který byl co nejvýš a co nejzbytečnější, aby jeho vyříznutí nezpůsobilo větší škody. Netrvalo dlouho a po chvilce řezání, oklepávání a odhazování sněhu jsem konečně viděl, kde to vlastně jsem.
Kam až oko dohlédlo, tam se táhly nekonečné bílé pláně. Počasí vypadalo slibně, ale stejně mě moc nepotěšilo, tak jsem z tunelu vylezl celý a podíval se i na druhou stranu. Tam už to bylo slibnější, očividně jsem zaparkoval na úpatí nějaké hory, jejíž štít mi poskytne ochranu proti případnému protivětru. Taky to ale znamenalo, že jsem měl kliku jako prase, protože jet ještě pár metrů by znamenalo drtivý náraz o kámen, a že laviny se asi bát nemusím, když ji nespustil ani pád lodi z oběžné dráhy.
Když nepočítám asi tři keříčky na úbočí hory, nebyl v okolí žádný život a já se rychle vrátil do lodi a zavřel za sebou, protože zmrznutí můžu odložit na později.
Jasně, nevypadalo to nijak růžově, ale nepřiletěl jsem se sem slunit. Vnitřek raketoplánu je mnohem větší luxus, než jsem původně plánoval, a když se mi povede opravit motory, ani se moc nezdržím. Když se to nepovede, budu si muset zavolat odvoz, ale zas je budu moct sprdnout, že odflákli údržbu ukradených lodí, žejo.
Sedl jsem si na zem, protože do sedačky pro klona bych se musel mačkat jak sardinka, a přemýšlel, co teď. S vodou problém nebude, kolem je spousta sněhu a díky běžícímu topení ho můžu roztavit, abych předešel dehydrataci ze žraní ledu. O úkryt se nemusím starat, i když je pravda, že jsem mohl zaparkovat mnohem lépe. S jídlem to bude horší, kdo ví, jestli tu vůbec něco jedlého žije.
Jakmile jsem se chtěl pustit do zútulňování interiéru, ozvalo se z kokpitu charakteristické pípnutí dokončené diagnostiky. A mělo pro mě dvě zprávy, jako obvykle jednu dobrou a jednu špatnou.
Ta dobrá byla moc dobrá: motory klekly vinou chyby v softwaru. Nějaké pako prostě v posledním patchi zapomnělo středník a kdo ví, kolik pilotů to tam venku ve válce odneslo životem. Prostě kokot. Stačilo tedy chybu opravit a pak nechat celý systém překompilovat, což zabere ani ne tři dny. Tak to dopadá, když se za války šetří na operačních systémech.
Ta horší zpráva byla, že budu muset co nejdřív vypnout topení. Kombinace tepla a tíhy totiž z ledu pod lodí udělala pomalejší verzi tekutého písku a raketoplán se pomalu nořil hlouběji a hlouběji. Pokud by topení běželo další tři dny, bude úplně jedno, že motory fungují, protože z ledového hrobu už prostě nevyletím.
Tak jsem vypnul všechno, co šlo, vzal ty dvě konzervy, láhev na vodu a signální pistoli a vyrazil ven. Loď si za půl hodiny sedla o dobrých deset centimetrů, ale hlouběji snad nezapadne, než se vrátím.
Počasí bylo jako stvořené k výletu. Vítr sice fučel, ale svítilo sluníčko a sníh přikryla krusta ledu, po které se s mými protiskluzovými botami chodilo víc než pohodlně. Ani ta zima nebyla tak strašná, i když za to možná mohl můj pěstěný kožich.
Když nemůže hora k Wookiovi, musí Wookiee k hoře, říkal jsem si a přesně tam vyrazil. Obhlédnu odtamtud okolí, při té příležitosti ochutnám ty podivné keříky a pak se někde na tři čtyři dny zakempím, ať z toho taky něco mám.
Výstup na horský štít nebyl žádná sranda, klouzalo to a řídký vzduch mi nedělal dobře, ale síly jsem měl ještě dost a aspoň jsem se šplháním po odhalených kamenných stěnách zahřál. Celá cesta trvala něco přes pět hodin, dvakrát jsem se málem zřítil a jednou opravdu, nicméně beze ztrát na zubech či krvi jsem se vyškrábal na vrcholek a ten pohled za to stál. Soudě podle polohy slunce se můj raketoplán uhnízdil na jihovýchod od hory, na severu začínal z bílého nadělení povstávat celý horský pás s mnohem většími velikány, než ten můj kopec, a jediné hnízdečko lehce zelené vegetace jsem spatřil přímo na západ, určitě minimálně den cesty.
Sedl jsem si tedy na balvan, otevřel konzervu a dal si do nosu, když mám chvíli klid. Netušil jsem, jak dlouho na téhle planetě trvá den, ale slunce bylo pořád na prakticky stejném místě, takže mám nejspíš tu čest s planetou, která rotuje pomalu až vůbec. Konzerva chutnala jako psí suchary, ač to mělo být maso, a její obal jsem neekologicky zahrabal do sněhu, protože tahat se s ním do kontejneru na tříděný odpad fakt nebudu.
Nastal čas k sestupu a ten jsem taky nechtěl zbytečně zdržovat, takže jsem prostě místo skalnatého srázu využil zasněženého úbočí kousek vedle. Nahoru bych se po něm nikdy nedostal, ale dolů to šlo tak rychle, že budu potřebovat nový plášť.
Zastavil jsem s vypětím všech sil až hodně za rozumnou hranicí a vypravil se ke stromům či co to bylo. Coby orientační bod mi sloužila hora, jídla jsem měl relativně dost, vody ještě půl lahve a jediné, co mi dělalo starosti, bylo jak snadno mě na bílém podkladu může vidět případný predátor. Planeta sice vypadala opuštěně a nehostinně, ale pořád se tu mohl ukrývat nějaký zatracený bazilišek s chapadly nebo obří orel, co by si mnou určitě rád obohatil jídelníček.
Po zhruba čtyřech hodinách putování se ukázaly dvě věci: první, že planeta nerotuje až tak pomalu a tma tedy přijde, druhá, že tu asi přeci jen něco málo žije. Potrhané torzo jakéhosi pernatého tvora jsem nejdřív přehlídl, protože mělo pochopitelné bílé mimikry, ale vlání bezvládných křídel ve větru mě nakonec zaujalo dostatečně.
Pták vypadal spíš na běžce než na letce, byl zmrzlý na kost a patrně zemřel na následky poranění nohy. Popadl jsem zvíře, že si ho později upeču, a šel dál, když se nad horou začali ženit všichni Sithové.
Takhle rychlá změna počasí nebyla dobrá a zvěstovala, že ta bouřka bude asi stát za to. Kolem dokola samozřejmě neležel žádný vhodný přirozený úkryt, a tak jsem si ho musel opatřit sám. Hrabat holýma rukama noru v namrzlém sněhu není žádná sranda ani s mými drápy, ale nakonec jsem něco na způsob hrobu přeci jen vykopal. Mít víc času, pohrál bych si s tím trochu víc, takhle muselo stačit, že se uvnitř otočím, že je východ krytý a po větru a že mi při kopání neumrzly hnáty.
Venku to fičelo tak, že jsem skrz díry pro vzduch neviděl víc než na deset centimetrů, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornosti. Jestli tu mám strávit víc než pár minut, musím to ještě trochu vylepšit minimálně přidáním chladové studny, to jest díry směrem dolů, kde se bude držet chladný vzduch. Možná se to zdá jako pitomost, ale v podobné noře pak může být i solidní hic.
Vykopal jsem studnu, přebytečný sníh naplácal na stěny, aby se náhodou nechtěly bořit, a položil pod sebe zbytky pláště. Tepelná ztrátovost od země je taky hnusná věc, nicméně takto zabezpečen jsem pak navzdory venkovní bouři v pohodě a relativním teple usnul.
Vzbudilo mě až podezřelé ticho. Do jednoho boku mě tlačila zbývající konzerva, z druhé strany na mě překvapeně civěl rozmrzlý pták. I přesto jsem se ale vyspal fakt náramně, stačilo prorazit lehce zasněžený vchod a pokračovat v cestě.
Venku přibylo něco mezi deseti a dvaceti centimetry nového prašanu, ve kterém se chodilo hodně mizerně. A ani plavání mě daleko nedostalo. Takže z cesty, kterou jsem před bouřkou odhadoval na osm hodin, se najednou stala čtrnáctihodinová noční můra. Několikrát jsem zvažoval, že to cestou zalomím a vyspím se znovu, ale slunce se teprve blížilo k obzoru a vlastně se mi ani moc nechtělo. Pták nic nenamítal a pomalu zase nespolečensky zamrzl.
Stromy, k nimž jsem nakonec přeci jen došel, za to stály. Klečovité borovice by možná kdekoliv jinde budily smích a pohrdání, ale tady se jednalo o poklad. Tvořily malý lesík o několika stovkách keřů, žádný z nichž nebyl vyšší než metr dvacet, a nenašel jsem mezi nimi stopy žádné zvěře. To se nicméně dalo vysvětlit nedávnou přeháňkou a mně stačily ty stromky. Jejich jehličí nechutnalo ani zdaleka tak dobře, jako to z wroshyru, a taky mi k obědu nestačila jedna jehlička, ale je v nich taky spousta vitamínů a hlavně vody.
A protože se lesík nacházel na úpatí nízkého, ale použitelného pahorku, rozhodl jsem se, že se utábořím právě tady.
Vyhlédl jsem si nejlepší místo, to jest plácek krytý ze všech stran stromky a s kopcem v zádech, a začal tam hloubit jámu novou a lepší. V porovnání s tou předchozí byl tohle palác, ale taky jsem si to mohl dovolit, protože na to byl čas a kolem spousta užitečných věcí. Respektive spousta větví.
Za zhruba dvě hodiny jsem měl vybudované klasické hloubené iglú s malým vchodem, valem proti zpětnému větru, dvěma chladovými studnami a pokojem pro hosta. Nebylo třeba nic vyztužovat, protože pod tou trochou prašanu byl zase starý dobrý tvárný sníh, z nějž by šlo stavět i opevnění. Nasbíral jsem nicméně dost dřeva, založil si venku pomocí Síly menší ohníček a opeřence na něm zbavil jak peří, tak potenciálních parazitů. Chutnal kupodivu jako kuře.
Ohniště jsem pak z bezpečnostních důvodů zasněžil, co kdyby to lákalo nějaké místní velké zrůdy. Dovnitř jsem si odnesl pouze pár žhavých uhlíků a udržoval je v položivém stavu, aby uvnitř nebylo moc velké horko. Bylo by poněkud trapné, kdyby se mi iglú rozpustilo nad hlavou.
Jak se slunce chýlilo k obzoru, ležel jsem v úkrytu na vrstvě překvapivě pohodlného jehličí, žvýkal ptačí maso a přemýšlel. Na první den to vlastně vůbec nebylo zlé.
Druhý den, když jsem se snažil v iglú vykopat sklep na zamýšlenou pálenku z jehličí, se pode mnou propadla podlaha.
To by za normálních okolností znamenalo průser jako vrata, jinými slovy zamrzlou průrvu mezi krami nebo dokonce přemrzlé jezero, což by zase za normálních okolností znamenalo spolehlivou a rychlou smrt.
Já se nezraněný zvedl zpátky na nohy a rozhlédl se. Ocitl jsem se v jakési chodbě, která sice vypadala přírodně, ale nedávala žádný smysl. Široká byla dost na to, aby jí projel taxík, a ani na jedné straně jsem neviděl konec, takže nejlogičtějším závěrem bylo, že to má na svědomí velký sněžný krtek. A takový sněžný krtek by nad ohýnkem určitě získal spoustu zajímavých kvalit.
Vydal jsem se jedním směrem, opatrně našlapoval a kontroloval při tom stav stropu. Ať už to tu vytvořil kdokoliv, nejspíš už to dlouho nepoužil. Na zemi sice byly patrné jakési otisky, ale nic detailního a místy mi cestu znepříjemňovaly rampouchy, které by si tu zodpovědný krtek rozhodně nenechal. Přesto jsem šel dál, protože mi něco říkalo, že toho nebudu litovat.
Nelitoval jsem. Ukázalo se totiž, že tam je zakopaná celá fregata Bankovního klanu s malou, ale stále funkční posádkou bitevních droidů, kterým nebyl velký problém se vyhnout. Po chvilce zjišťování, jestli tam nemají něco k jídlu, jsem našel skladiště a pak taky pravý význam celého utajení. Takže asi nikoho nepřekvapí, že jsem v tom skladišti z náhradních dílů postavil Nevův informační most, s trochou štěstí ho připíchl na centrální procesor a pak odtamtud po anglicku zmizel.
Ale zpátky k tomu důležitému a zajímavému. Opravil jsem díru v podlaze, další rozšíření vedl do stran a moc si tam následující dva dny užil. Palác se rozrostl o tři další místnosti, z nichž jedna měla otevíratelný komín a dalo se tam tedy i zatopit. V lese jsem chtěl postavit sněhuláka podle mistra Windu, ale nenašel jsem černý sníh. Borovicový čaj tekl proudem, škoda že nebyl čas nechat ho trochu zkvasit, ráno jsem lapil dva další ptáky jenom tím, že jsem o jednoho rozespalého zakopl a na druhého spadl, a oba byli moc dobří.
Celou dobu po mně nikdo nic nechtěl, nikdo nic neprovedl a ani školnice neprudila, že je potřeba jíst i trochu zeleniny, takže jsem si žil fakt jako v ráji. Dokonce i počasí mi přálo a bouře podobná té první se mým lesíkem prohnala jen šestkrát. Jediné, co mi chybělo, bylo něco ostřejšího, a nemyslel jsem tím nůž.
A protože noci tu byly stejně dlouhé jako dny a kvílení větru bylo možná ještě horší, než kvílení studentstva, rozhodl jsem se dovolenou ukončit. Dal jsem si ptáka ala buřt s jehličím, borovicový čaj a poslední konzervu, načež mi nic nezabránilo vydat se zpátky k raketoplánu.
Cesta zpátky byla mnohem klidnější, žádná bouřka se nekonala, jen jsem se s plným břichem trochu víc bořil do sněhu. Najít podle hory místo přistání mi zabralo asi osm vteřin a loď se tam skutečně nacházela, dokonce ji zpětné zamrznutí rozteklého ledu vrátilo o pár centimetrů nahoru.
Palubní počítač hlásil, že kompilace doběhla v pořádku, takže jsem pomalu nahodil nejnutnější systémy a chopil se řízení. Drnčelo to, jak se repulzory vypořádávaly s námrazou a rampouchy, ale nakonec se plechovka třídy Nu skutečně zvedla a popoletěla kousek stranou.
Ne že by snad motory znovu chcíply, ale musím přece nejdřív zavařit tu díru po meči, aby mi dovnitř nevlezl vesmír, že?
Pak už mi ale v odletu nic nebránilo, raketoplán skuhravě vyletěl až na orbitu, skočil do hyperprostoru a nechal Zamhareer daleko za sebou. A já už se těšil zpět do své milované akademie, kde sice kvílí děcka, prudí mistři a hemzá školnice, ale je tam taky chlast, takže se to dá vydržet. Navíc tam teď budeme mít i přístup k některým starším informacím konfederační rozvědky, což se na hraní určitě hodí, tak ať se práší za kočárem.
-
Soustava Japerun, v sektoru Helok, byla už delší dobu rájem pro vesmírné popeláře a supy, kteří se přiživují na prohledávání a zpracovávání vesmírných vraků. Aby ne, když se tu nedávno rozpadlo hned osm vesmírných korábů. Milióny tun materiálu utvořilo kolem třetí planety soustavy, Teruyanu, tenký prstenec trosek, na který tato úklidová četa vesmíru pořádala nájezdy, a s trpělivostí manželky snažící se převychovat manžela ze slivovice na vodu zpracovávali a odváželi tyto rozházené, roztříštěné puzzle kdysi majestátních lodí.
Admirál Eko, i se svou flotilou Omikron, opustil tento sektor krátce po té velké bitvě a přenechal ochranu soustavy čerstvým jednotkám, které byly na příkaz vrchní velení zaslány. Jeho novým posláním bylo hrdinně bojoval za věc Konfederace a chránil nevinné obyvatele před Republikovými tyrany v jiném koutu galaxie.
Magri’hal, Dathomirská čarodějka s oslnivým nadáním pyrokineze, zmizela stejně rychle, jako se objevila a pokud někdo věděl, kde se momentálně nachází, zarputile to tajil.
A nakonec Algernnon de Bray. Samozvaná Lady ze Sithu viděla zmačkání republikového Acclamatoru z první řady a stejně tak viděla i Mistra Denyyyze, vyfouknutého podtlakem do vesmíru.
Cítila jisté zadostiučinění, když ho viděla svíjejícího se, dusícího. Cítila jak mu vlastní mozek vsugerovává představu plic v plamenech z nedostatku kyslíku, jak v něm roste panika a on se jí snaží všemožnými Jediiskými technikami zahnat. A ačkoliv se snaží sebevíc, kostěný pařát smrti, který se mu stahuje kolem krku je silnější, než výcvik a naučené postupy. Sledovala ho, Silou vnímala a užívala si každou kapku jeho úpadku a ztráty spojení se vším, v co celý život věřil.
A až když se dotkl pomyslného dna, téměř ztratil víru a od smrti ho čekal poslední úder srdce, ona ho zachránila.
Když tam tak ležel a přemítal nad tím, co se stalo z jeho padawan, zjišťoval, že lví podíl na tom nese on sám. Sžíral se tím a obviňoval už dřív, ale dokázal se s tím vyrovnat. Teď to však bylo jiné. Tehdy si myslel, že je mrtvá, vyčítal si, že pro ni neudělal víc, že ji nebyl schopen zachránit. A to bylo vše.
Nyní to bylo horší. Věděl, že ji tam nechal a ačkoliv si tehdy skutečně myslel, že je mrtvá, neudělal nic proto, aby se o tom přesvědčil. Všechny ty životy, které vzala, všechny ty životy, které pokřivila a týrala, to byla jeho vina. I to, co se stalo rytířce Karnis. Nic z toho by se nestalo, nebýt jeho selhání.
To se mu honilo hlavou celé ty dny, co ho držela v zajetí. Neustále byl připoutaný k posteli pouty, které nešly sundat, a ona nějakým způsobem přesně věděla, na co myslí. Mistrně tak přilévala olej do jeho spalující viny, aby ho ještě více uvrhala do víru sebemrskačství a obviňování.
Celé ty dny se mu vysmívala do obličeje, plivala na něj a ubližovala mu, zneužívala jeho tělo a probouzela v něm pocity, které jsou Jediovi zakázané a to v ní probouzelo ještě zvrhlejší radost a chutě a fantazie, které si obratem plnila. Stal se její hračkou, otrokem, který nemá možnost volby.
Zuřila, když nedokázal vyhovět jejím choutkám, když selhávalo jeho tělo, ačkoliv jeho mysl chtěla. Zhnusen sám sebou po nocích plakal.
Ptal se sám sebe, jestli ho někdo hledá, jestli někomu chybí. Rodina by ho jistě hledala, ale jeho rodinou byl Řád a ten v těchto dobách asi těžko bude mít čas a zdroje hledat někoho jako je on. Možná, kdyby se jmenoval Skywalker, bylo by to jinak.
Až později se v myšlenkách zatoulal k jeho chlupatému příteli Wyrrghulkovi, nebo jak se ten bestiálně silný Wookiee jmenoval. A také ke skryté enklávě na Miu Leptonis IV. Jak se mají asi tam? Nechybí jim profesor na výuku iluzí?
„Tak skrytá enkláva?“ mnula si bradu Algernnon de Bray a s hlavou mírně nahnutou na stranu se fascinovaně dívala do svého krystalu. „Možná by stálo za to je navštívit,“ ušklíbla se, ale cukla sebou, protože ji palčivě zabolela celá pravá tvář. Ještě ji čekalo minimálně dvacet operací, než bude taková jako dřív. Mrzutě se opatrně dotkla dlaní tváře a pohledem se vrátila ke krystalu.
„Možná by to zvládla Magri’hal. Možná, až je vybije, si tam založím vlastní enklávu. Ne. Akademii Sithu,“ ušklíbla se zas, ale teď už raději jen v duchu. To by ale předbíhala. Ještě se musí vypořádat s Denyzzem. Otecem jejího budoucího dítěte.
-
Lacien vzal do pracky elektrický šroubovák a zamyšleně jím zatočil ve vzduchu. Jeho pohled se přesunul ze šroubováku na vrak lodi, který sem dotáhli. Nevěděl jistě, jestli půjde spravit úplně všechno, ale jeho otec, hlava rodiny, která se musí poslouchat, ať se děje, co se děje, řekl, ať opraví alespoň to, co jde.
A nikdo mu s tím nepomůže.
Laci si povzdechl a jeho drápy zaškrábaly o ocel, když se vydal k lodi. Alespoň tu bude sám a bude moct použít... ani nevěděl, co to vlastně bylo. Prostě občas byl schopný věcí, které by mu teď tady mohly tu práci pořádně usnadnit.
Přesvědčil se, že v celé dílně ani nejbližším okolí nikdo není, a pak se opřel tlapkami o bok rozbité lodi a přiložil ucho na jeden ocelový plát.
Trvalo to sotva několik vteřin. Záplava vzpomínek, které prosvištěly jeho myslí a ukrojily další kousek z jeho paměťové kapacity.
Něco se stalo s motory a pak už to šlo z kopce doslova hvězdnou rychlostí.
Lacien zvedl šroubovák, který mezitím odložil u svých tlap, a pustil se do práce.
Chvíli bzučel elektrickým udělátkem do prázdného ticha dílny a pak přestal a chvíli se usilovně soustředil. Z opačného konce haly se vzneslo několik ocelových plátů, proplulo vzduchem a přistálo u jeho nohou.
Spokojeně se usmál, ale nechal si chvíli na odpočinek. Tyhle aktivity ho vždycky trochu vysílily, přestože to v energii a fyzické síle nebylo. Ne, tohle bylo něco jiného, co nedokázal popsat, ale potřeboval, aby se toho zásoba co nejrychleji doplnila.
Život v jejich podniku na Teruyanu ubíhal pomalu a stále stejně. Přišla rozbitá loď, Laci a sourozenci ji opravili, vrátili ji a pokračovali s další. Jejich otec a matka řídili obchod se součástkami, které potřebovali na opravu.
Bylo to slušné živobytí, ale Laciena začínalo trochu nudit, přestože by to před svým otcem nikdy nepřiznal.
Jeden z plátů se vznesl do vzduchu a sám se vyměnil s jedním poškozeným. Ticho opět narušilo bzučení a tlumené kovové skřípění.
A tak znovu. A potřetí. A počtvrté.
Pauza.
Jeho sestra si všimla, že se něco děje, ale když se Laciho ptala, on všechno popřel a své schopnosti začal používat jen ve chvílích, kdy věděl na sto procent, že ho nikdo nepozoruje.
Nevěděl, že tentokrát to nezafungovalo tak, jak mělo. Nezaslechl tichounké zaskřípění dveřních pantů, nezahlédl stříbřitý kožich na druhé straně dílny.
Mladá seryuí slečna ho chvíli pozorovala a potom se zase vytratila.
Nevěděla, co si o tom má myslet, ani komu a jestli to má říct. Věděla, že to její bratr před ní utajil a divila se, proč. On se většinou měl sklony vytahovat, když uměl něco zvláštního.
Tak proč tentokrát ne? Co je to za divnou sílu, že o ní nemluví a stejně ji používá?
Potřásla hlavou a vydala se směrem k rodinnému sídlu, kde momentálně byli všichni ostatní členové rodiny.
Laci ztuhl. Zaslechl právě vrznutí dveří? Otočil se, ale neviděl nic, co by tam před tím nebylo.
Zamračil se.
Chvíli upíral pohled do prázdna a pak se vrátil ke své práci, spoléhaje na to, že ho oklamaly smysly. Doufaje v to.
-
V enkláve na Miu Leptonis IV vládol pokoj a harmónia narúšaná maximálne tak Vooj-tovými žartíkmi. Aspoň teda z pohľadu Sagwen, ktoru sa pravidelne snažil naplašiť na chodbe, alebo tým že jej na stoličku v knižnici niečo prilepil. Avšak pre Sagwen vďaka jej “zraku” nebol problém každý jeho pokus odhaliť skôr než vôbec k niečomu došlo.
“Nauč sa utajiť svoju prítomnosť v Sile a potom možno budeš mať šancu, amatér.” schladila Vooj-tu a ten so smutnou tvárou odkráčal.
A možno aj vďaka tomu ho to po niekolkých pokusoch prestalo baviť. Potom sa k nej pridala Fosh, pretože sa dalším jeho terčom stala ona. O tom, že to Voojtovi a Peelovi potom tajné spoločenstvo, ktoré spolu uzavreli, vrátilo dvojnásobne nemusíte pochybovať.
Sagwen popri klasickom vzdelávaní dostala od majstra povolenie mať vlastné prednášky, to už vieme. Venovala sa v nich videniu vďaka Sile a rôznym technikám a cvičeniam na ktoré narazila pri lúskaní databází. Potom nasledovala konzultácia s majstrom ktorý sa danému odvetviu venoval a nasledovala prednáška. To že tam nikto nechodil už dobrý mesiac, alebo možno aj dva si už Sagwen nebrala k srdcu. Občas ju prišla navštíviť Joyce niekedy aj s Vallou a s flaškou ovocného piva (Joyce si brávala vlastnú flašu) a potom dlho preberali ženské veci. Najnovšie sa pridala aj Fosh.
“Majster zase kamsi zmizol. Ja neviem, je to podľa vás normálny prístup? Mala by som mu kryť chrbát, alebo tak niečo. Proste tú vec, čo robia padawani so svojimi majstrami. Sledovať a učiť sa za pochodu. Keby sa mu niečo stalo, tak nemáme šancu mu prísť na pomoc včas. Teda teraz je tu, ale určite už má zase niekam namierené. Chápete...” trápila sa raz Sagwen.
“Poviem ti jedno,” povedala Joyce a vážnosti nasledovnej vety priložila tým, že si elegantne upila zo svojej flaše. Menej elegantne ňou zatriaslo. Potom pokračovala. “Champie nieje uplne klasický majster Jedi, to si si predpokladám všimla už dávnejšie.”
To bola pravda. Vlastne nebola nahnevaná, len sa o neho strachovala.
Rozpustili babinec s tým, že sa zasa o týždeň stretnú a Sagwen sa vydala k svojej novej obľúbenej činnosti. Odvtedy čo majster zostavil odpočúvacie zariadenie v tajnej základni separatistov na akejsi vzdialenej planéte robila pravidelne hlásenia majstrovi, ak niečo dôležité objavila. Vačšinou to boli polohy separatistických letiek a podobné nezáživnosti. Dnes však zachytila správy o zajatom Jedi, ktorého mala v pazúroch Aglernnon de Bray. Woallc Con-Denyzz? Veď to je...
Sagwen utekala čo jej nohy stačili a párkrát sa cestou pýtala okoloidúcich, kde majstra nájde. Nakoniec ho našla vo svojej kancelárii.
Otvorila dvere a zadýchaná mu podala svoj holopad a pustila úryvok nahrávky.
Onen výjimečný mistr, o kterém byla prve řeč, se zrovna s dramatickou grácií houpal na své židli a předstíral, že pracuje. Měl jsem před sebou hned několik různobarevných papírů a zvýrazňovačů, ale kdyby někdo výkazy zkontroloval, místo podtrhaných sum by tam našel obrázky zvířátek, co bych si rád dal zítra k obědu. Když tedy do ředitelny vběhla Sagwen, trochu jsem sebou trhl. Ne že bych se bál, že o mně začne šířit drby, ale takhle rychle většinou neběhala a já se prostě lekl. Bez delších prodlev mi pustila důvod svého rozrušení a já musel chvíli přemýšlet, co to má celé znamenat. Ale pak mi to samozřejmě došlo. Chtělo se mi zařvat něco o tom, že jsem to tomu bramborovi říkal, ale to by nebylo výchovné, takže přišlo na poněkud diplomatičtější: [„Asi bychom ho měli letět zachránit, co?“]
Sagwen sa narovnala a namiesto tepu sa jej zvýšil kmitočet žmurknutí. Keď v trápnom tichu na majstra zmätene žmurkala asi celú večnosť, tak začala triasť hlavou. “No majster Woallc mi prišiel ako príjemný majster Jedi, navyše tu učil a tiež som mala pocit, že je to váš priateľ a.. “ nevedela či sa majster usmieva, alebo sa jej to len zdá. “Vezmete ma so sebou?”
Samozřejmě jsem se usmíval, protože ani ta otázka nebyla míněna nijak vážně. To se přece rozumí, že toho fousáče vytáhneme z bryndy, i když si to nezaslouží, už jenom proto, že my jsme prostě ti hodní. Jenom doufám, že na to nikdo z nás nedojede a že pak mistr milostivě odučí alespoň jednu jedinou hodinu, než ho zase někde chytnou a nacpou do bedny od sardinek. [„Jasně že vezmu,“] zareagoval jsem na její prosbu a taky se zvedl, [„běž si sbalit věci, já to jdu ohlásit a pro posily.“] S těmito slovy jsem se vrhl k počítači s úmyslem použít místní rozhlas a Sagwen by tam nejspíš mohla dělat stojky, aniž bych si toho všiml.
Jeho padawan prikývla a bežala rovno do ubikačnej časti enklávy. Zatiaľ sa z reproduktorov na chodbách ozýval hlas jej majstra s oznamami. Sagwen si opásala opasok s mečom, prehodila cez seba plášť farby hrdzavého piesku a do kapsičiek v ňom zobrala sadu na šitie, solničku, korenie a holopad na poznámky. Takto vybavená sa vybrala znova naspäť za majstrom aby mohla byť nápomocná.
Nebol to typ výletu na aký chcela s majstrom ísť, ale bude jej to musieť nateraz stačiť.
by Champbacca & Sagwen
-
Když se Sagwen vrátila, já už měl prakticky vše zařízeno. Sice se mi nepovedlo dovolat Joye, ale nejspíš byla jenom ve sprše, takže krátká zpráva ve smyslu „jedu na výlet, ohlídej to tu“ bohatě stačila. Zeltronka už ostatně několikrát ukázala, že jakožto moje zástupkyně ví, co dělat, a to i bez zbytečně komplikovaných instrukcí.
Zrušil jsem hodinu Přežívání v džungli galaxie, kterou jsem měl mít druhý den ráno, s tím, že to pak dětem vynahradím dvoudenním pobytem v terénu, a víc vlastně nebylo potřeba. Vyrazil jsem se svou vždy připravenou padawan z ředitelny, ale než jsme sešli po rampě až dolů a do hangáru, potkal nás Simbacca a vypadalo to, že někam jde.
[„Co neseš v tom batohu?“] zeptal jsem se opatrně, protože jsem tušil nějakou obludu a směr, kterým ho nesl, se mi dvakrát nelíbil. V ředitelně bohatě stačí jedno zvíře, a to já.
[„Věci na výlet přece,“] uzemnil mě odpovědí, kterou zjevně považoval za samozřejmou, a donutil mě se zamyslet.
[„Říkal jsem do rozhlasu,“] ptal jsem se napůl sám sebe, na čtvrt Sagwen a na zbývající čtvrtku jeho, [„že to hlášení je pro Jessicu a Nevu, nebo ne?“]
[„No, jo. Ale já jsem její padawan, tak letím taky, nebo ne?“] vrátil mi to logikou hodnou malého chlupatého mizery, jakým jsem kdysi býval taky, a nevinně se usmíval.
[„Ne,“] zchladil jsem jeho dobrodružnou náladu. Sice mohl namítat, proč teda se mnou může Sagwen, když o té nebylo v hlášení taky ani slovo, ale to ho naštěstí nenapadlo. [„Tohle bude mnohem nebezpečnější, než cokoliv předtím. Teď tady pro jednou prostě musíš zůstat.“]
[„Ale já nechci,“] přešel vyděrač od úsměvu k lehce smutnému kukuči.
[„To je mi jasné, ale je to pro tvoje vlastní dobro.“]
[„Když já už hrozně dlouho nikde nebyl,“] fňuknul a ať jsem počítal jak jsem počítal, vyšlo mi, že naposledy byl na Tatooinu, a to před necelým týdnem. Za odpověď „vybreč mi potok“ bych ale asi titul rodiče roku nedostal, tak jsem sáhl po úplatcích, klasika.
[„Až se vrátím, vezmu tě za mámou na Kashyyyk.“]
[„Tak jo, ale...“]
[„A řeknu Yari, aby ti upekla bábovku, ať se ti po nás zatím tak nestýská.“] Měl jsem takový divný pocit, že na pečení nerostlinných věcí tu byl kuchař jiný, ale vůbec jsem si nemohl vzpomenout kdo. Nakonec to ale bylo jedno.
[„Oukej,“] pokrčil mrňous rameny a zmizel tak rychle, že mi začalo připadat, jestli tohle celé náhodou nebyl jen způsob, jak se dostat k nějakému žvanci.
V hangáru už čekali oba zbylí členové záchranné akce a vypadali trochu zmateně. Je fakt, že jsem jim toho přes rozhlas neřekl moc, jen že jedeme zachránit Rumcajse, ať si s sebou rozhodně vezmou zbraně a ať Neva nezapomene dvě důležité věci. To, kdo našeho loupežníka-iluzionistu drží, jsem si nechával jako překvapení na vhodnější chvíli, třeba až zjistíme, kde vlastně je.
[„Nasedat, všechno potřebné vám řeknu cestou. Nerozebírals náhodou motory nebo tak něco, že ne?“] Dotaz patřil ještěrce s trochu moc prořízlou pusou a samozřejmě mě kousl do zadku. Naštěstí jenom ten dotaz.
„Čumbaka simtě,“ zakroutil hlavou, jako by zpochybňoval mou autoritu, a nedivil jsem se mu. Mohlo mě napadnout, že by tu jen tak nestál, kdyby věděl, že potřebujeme letět pryč a není čím.
Záhy jsme byli v kokpitu, spouštěli předstartovní diagnostiku a otvírali první flašku chrobákovice. Vzhledem k nebezpečnosti celé operace jsme to samozřejmě nesměli přehánět, ovšem alespoň panáka na štěstí a dalšího na kuráž to prostě chtělo. Odlet z planety se tím ani moc nezdržel a v hyperprostoru jsme se ocitli nejen na čas, ale hlavně spokojení, takže ať už nás na druhé straně čekalo cokoliv, nemohlo nás to nasrat.
„Kurva práce,“ nechal se slyšet Neva, jakmile jsme vyskočili zpátky do normálního prostoru, a když jsem zvedl pohled přes přístrojovou desku k průzoru, pochopil jsem, proč se vrhá po kniplu.
Samozřejmě jsem předpokládal, že když letíme do bývalého bojiště, můžou se v okolí vyskytovat trosky, takže jsem podle toho upravil cílové souřadnice. Ale nemohl jsem tušit, že se to tam bude tak hemžit popelářskými a sběračskými loděmi, že do jedné prakticky okamžitě málem narazíme.
Čiperný Aleen ovšem prokázal, že mít zrychlený metabolismus se někdy fakt hodí, bleskově nás otočil a kolizi s přehledem zabránil. Loď, do které jsme málem narazili, byla klasická popelářská bárka s jeřábem a velkým nákladovým prostorem a docela se mi i líbila, ale pochybuji, že si její pilot potenciálního nebezpečí vůbec všiml. Dál rozebíral kus trupu, který ještě nedávno patřil republikovému křižníku, a nenechal se rušit ani námi, ani zbytkem mrchožroutské flotily.
O tom, kam letíme a proč, jsem své kolegy pořádně informoval až během cesty hyperprostorem. Jess zprávu o tom, že vlastně stopujeme Algernnon de Bray, nevzala nejlépe, ale vzhledem k okolnostem se docela držela, ostatní byli rádi, že mají konečně jasno. Všichni jsme každopádně byli poněkud zaskočeni tím, jak klidně Teruyan z orbity vypadal, skoro jako by se tu nikdy nebojovalo.
Místní měli paradoxně docela štěstí, že se bitva odehrála tak blízko, jinak by měli se sbíráním šrotu mnohem větší problém. Gravitace planety sice určitě pár úlomků utrhla a shodila na povrch, ale většina se asi díky vhodné trajektorii po výbuchu lodí udržela na oběžné dráze a začala tvořit planetární prstenec značné krásy, ale hlavně značné ceny. Těžko se těm snaživým kočkám divit, že ho začaly sklízet, a já si v hlavě poznamenal, že to taky není špatný byznys.
A když už jsme u koček: domorodá rasa Sejrů, Serů, Seryů nebo tak nějak, byla pro mě i mé kolegy dosud velkou záhadou, protože nikdo jsme s nimi zatím neměli tu čest a informací v databankách taky moc nebylo. Každopádně na kontakt s nimi je zatím dost času, teď je třeba...
[„Nevo, vypusť Kulíky.“] Ten povel jsem pronesl podobně, jako kdyby měl mechanik vypouštět samotného Krakena, ale naštěstí to přešel bez zbytečného humoru a párkrát ťukl do svého přenosného počítače. Výtah pro astrodroidy, toho času plný Kulíků, se otevřel a vypustil svůj náklad do chladného vesmíru.
Kulíci, jedna z věcí, co měl Neva vzít s sebou, byli speciální kulatí robíci určení ke sběru dat z většího prostoru. Mistr Čarování s technikou prostě vzal dvacet droidů pátračů, se kterými v akademii stejně cvičil málokdo, vykuchal je a nacpal dovnitř nejrůznější senzory, kamery a hejbadla, přidal bluetooth a všechny je obdařil podřízeným okruhem, takže teď jako jeden stroj rejdili prstencem a hledali kusy elektroniky. Moje naděje, že z nich nějak zjistíme, kam si Algernnon odvezla mistra Denyzze, samozřejmě nebyly velké, ale za pokus to stálo.
Druhou věcí, kterou neměl zapomenout, byla jakási prodlužovačka k terminálu naší databáze. Existovala totiž dost reálná šance, že se námi žádaná informace dříve nebo později objeví v archivech konfederační rozvědky, a tedy i v naší databázi, a nepřišlo mi moc elegantní se kvůli tomu vracet domů. Neva mi vysvětlil, že jsem idiot, protože něco takového už v lodi dávno je, ale pak přišel na to, že idiot je on, protože to tam vlastně není.
Teď nicméně oboje fungovalo, Kulíci pročesávali prstenec a hledali cokoliv, co by šlo použít, Sagwen přes audiovýstup kontrolovala, jestli se neobjevilo něco nového v databázi a já šel s lodí na přistání, aby si mě náhodou někdo nespletl s extra tučným nálezem.
Teruyan nebyl v žádném směru výjimečnou planetou. Žádné monumentální stavby, nijak výrazně divně barevná vegetace, prostě geograficky a topograficky vysloveně nudný jeden velký kontinent bez větších hor.
Docela příjemná změna.
Najít volný flek pro Jungle Jet bylo vzhledem k tomu frmolu docela obtížné, ale nakonec se jeden našel, a dokonce to nebylo až tak daleko od průmyslové zóny. Tu jsem plánoval navštívit hlavně proto, že tam někdo mohl mít nějaký ten větší úlovek a za pár tisíc kreditů by mi ho určitě rád přenechal. I to byla pochopitelně dost chabá stopa bez větší šance na vystopování hnízda té pizdy červené, ale když teď nevíme co s prachama...
[„Sagwen,“] otočil jsem se na svou padawan, která nadšením, že dostane úkol, div neomdlela, [„zůstaneš v lodi, budeme potřebovat spojku a taky hlídat archív.“] Její nadšení trochu opadlo, ale ve skutečnosti dostala druhou nejdůležitější práci, přičemž tu úplně nejdůležitější měli na starosti Kulíci.
[„Nevo, ty půjdeš na smeťák,“] ukázal jsem na skřeta, který sice do starého železa ještě nepatřil, ale rozhodně se mu tam bude líbit, [„nejspíš tam nic užitečného nebude, ale uvidíš. Plus se nám v akademii rozbila rychlovarná konvice, tak se koukni po použitelné spirále. Ale ne že si zase postavíš armádu robotů a ovládneš to tady, jasné?“]
„Meh, to zas bude pruda,“ odsekl, ale spíš z principu, a já mohl vesele pokračovat dál.
[„Jess, ty jdeš se mnou do hospody,“] zazněl povel v historii plánování méně častý, ovšem příjemný, [„chci tam nabídnout děsně velkou odměnu těm, co ukořistili funkční počítače, a potřebuju, aby mě poslouchali i chlapi.“] Někdo by to mohl označit za sexismus, ale bylo nad slunce jasné, že mojí bývalé padawan to ani v nejmenším nevadí, a já ji hlavně nechtěl nechávat samotnou.
[„Sraz za dvě hodiny tady, pokud někdo náhodou přijde pozdě, tak na mě chvilku počkejte,“] shrnul jsem celé plánování, otevřel výstupní rampu a vyšel napřed. Vzduch trochu smrděl čpavkem, asi jsme přistáli někde nedaleko veřejných záchodů, ale čtvrť kolem doků vlastně vypadala docela malebně. Samozřejmě nic zbytečně luxusního nebo přetechnizovaného, ale jestli tu je nějaká pěkná hospoda, skoro určitě se sem ještě někdy vrátím, až trochu opadne ten humbuk se šrotem. Kolem to vůbec vypadalo dost bizarně: kočky obložené plechem a dalšími druhotnými surovinami běhaly sem a tam, tu se ulicí prohnal naložený vehikl a dokonce dvakrát nás míjela školka, kde každé z dětí neslo kus bitevního droida B-2.
Přesně podle plánu jsme zapadli do lehce alternativně vypadajícího podniku Plná taška šanty, dali si pivo, dvě, osm, pak nějakou tu speciální místní meducínu a dokonce se nám povedlo nezapomenout informovat místní štamgasty o výhodném výkupu elektroniky z druhé, separatistické ruky.
Ale ačkoliv se místní fakt snažili a tahali do hospody neuvěřitelné kousky, z nichž některé dokonce opravdu pocházely z nedávné vesmírné bitvy, jediným výsledkem celé operace bylo značné prořídnutí mých úspor. Bylo mi prostě blbé jim nedat aspoň něco od cesty, když už se sem s tím jukeboxem táhli a měli koule na to předstírat, že je to určitě palubní interkom.
Zpátky jsme vyráželi přesně na čas a bývali bychom to stihli, jenže cestou se nám pod nohy připletl jeden menší servis lodí. Ve dveřích stál šedivý kocour a jakmile nás viděl, zorničky se mu rozšířily tak mocně, že jsem to viděl až na druhé straně ulice. V Síle se mi doneslo, že váhá, jestli utéct nebo dělat mrtvého brouka, a to už tady něco znamenalo. Ten chlupáč něco ví, a je jen jeden způsob, jak zjistit, co přesně to je.
[„Běž napřed, já se ještě kouknu po té spirále do konvice,“] řekl jsem Jess s tak čitelným úsměvem, že jí skutečnost musela být naprosto zřejmá, a bez čekání na její vtipnou odpověď jsem zamířil přímo k tomu poplašenému kočičákovi.
Možná z něj dostaneme, co potřebujeme. Možná to s ním šlehne a hotovo. Možná je to celé jedna velká rafinovaná past madamme de Bray a za chvíli budu mít po ptákách. A možná že skutečně seženu topnou spirálu.
-
Lacien měl špatnou náladu. Toho dne měl opravdu hodně práce a byl na většinu sám, což byla vůle jak jeho otce, tak především jeho líných sourozenců, za což by je nejradši všechny nakopal do jistých míst.
Nicméně nemohl.
Byl by ale mnohem klidnější, kdyby se jeho zvláštní schopnosti nechovaly tak divně. Byl zvyklý na to, že při každém doteku na součástky rozbitých lodí se mu v hlavě rozvířil vír vzpomínek a pokaždé nanovo, co ho však neskutečně iritovalo, bylo několik neznámých tváří, které se stále opakovaly.
Vracely se i ve chvíli, kdy zrovna na nic nešahal, což mu drnkalo o nervy snad nejvíc. Jeho šestý smysl mu neustále ťukal na rameno a šeptal do oušek neurčité zprávy, další nezvyk.
Drápy si zajel do chomáčku vlasů na hlavě a zařval na celou dílnu. Popadl šroubovák a vztekle jím mrskl někam do neurčita.
Poslední kapkou bylo, když se postavil s termoskou s čajem mezi vrata s tím, že si trochu odpočine. Jedna z těch tváří se mu zjevila naživo přes ulici společně s další, kterou už ale neznal. Vlastně se to dalo čekat, jestli tihle byli na té rozbité lodi, která se mu dostala do tlap, pravděpodobně momentálně rezidovali na planetě, ale něco takového vůbec nemělo čas se rozrušenému Lacimu nachomýtnout do hlavy.
Dotyčná šedivá hlava právě řešila problém, co teď.
Zrzavý chlupáč si ho bohužel všiml a neomylně zamířil přímo k němu, takže řešení toho problému bylo ještě urgentnější, než by bylo Lacimu po chuti. Byl zmatený a rozzuřený, rozum najednou nefungoval.
Nakonec udělal tu největší blbost, kterou mohl. Uskočil metr dozadu a s prásknutím slyšitelným přes celou ulici zabouchl dveře Champbaccovi přímo před nosem.
Fakt, že kocour udělal to, co udělal, jenom znovu nasvědčoval faktu, že něco ví. Planeta, alespoň podle toho, co jsem věděl, nepatřila mezi ty, kde jsou Jediové za zmetky, navíc nikdo další z mého pláště strach neměl, a tak jsem prostě pokrčil rameny a zaklepal.
Kdo ví, třeba ho o mé neškodnosti přesvědčí fakt, že nevytáhnu světelný meč a neotevřu si na hulváta, jako by to udělal nejen každý temný, ale dost možná i většina světlých...
Dal jsem mu chvíli na přemýšlení a mezitím jsem z kapsy na opasku vylovil překladač, připnul si ho na tuniku a doufal, že jsem tomu krámu nezapomněl dobít baterky.
Lacimu tuhla krev v žilách. Ozvalo se zaklepání na kovové dveře a jeho vibrace mu projely tlapami a zády, kterými se o dveře opíral. Pak bylo zase ticho, ale na druhou stranu takové, že se neozvaly žádné kroky, které by naznačovaly, že to neznámý vzdal a šel si po svých.
Lacimu teprve teď došlo, kdo to je, a to ho vyděsilo ještě víc. V tu chvíli si byl skálopevně jistý, že s Jedii nechce mít až do konce života společný ani vzduch.
Semkl pysky. Nicméně musel vzít na vědomí fakt, že právě teď se jeden z nich chce dostat k němu do baráku. Zvážil, jestli by neměl zavolat otce, ale na to nebyl čas.
Pokusil se uklidnit. Odlepil se od dveří a s nádechem je maličko pootevřel na malou škvírku, kterou se mohl podívat ven. Neřekl nic.
[„Zdravíčko,“] zabručel jsem a překládací mechanismus kupodivu fungoval, i když měl trochu zpoždění. [„Potřeboval bych varnou spirálu do rychlovarné konvice, ETTA, série 8.“]
Kupodivu to ani nebyl pokus o to udělat ze sebe totální pako, protože tu věc jsme fakt akutně potřebovali.
Lacimu chvíli trvalo, než mu došla absurdita situace, a když se tak stalo, spíš ho to popudilo. Chvíli na Jedie tupě civěl, než se mu v hlavě opět se zaskřípáním roztočila kolečka. Ne dost na to, aby Laci stihl vymyslet nějakou inteligentní odpověď, ale dost na to, aby mu došlo, že už tu stojí a čumí asi půl minuty, což je dost. Beze slova ustoupil a otevřel dveře, aby wookie mohl projít do dílny. "Kouknu se, jestli tu něco takového máme," zamumlal Lacien. Na malou chvíli zauvažoval nad možností Jedie vyprovodit ven s tím, že tady se opravují lodě a ne konvice, ale najednou se mu do toho nějak nechtělo. Raději se odporoučel hledat tu varnou spirálu.
Vešel jsem tedy dovnitř, než mi zase zabouchne před nosem, a rozhlížel se. Na to, jak divně se kocour choval, to tu měl zařízené docela dobře, alespoň tedy v kontextu opraven lodí. Prostě už jsem viděl mnohem divnější a tam už by se potrhlý opravář čekat dal.
Samozřejmě mi neuniklo, že tam má docela dost náhradních dílů, z nichž některé vypadaly dost čerstvě a hlavně dost konfederačně. Každopádně jsem ho ještě chvíli nechal hledat s tím, že na další díly skládačky se můžu zeptat kdykoliv potom, žejo...
Lacien ke svému nemalému úžasu po chvíli hrabání se mezi součástkami spirálu našel. Jeho dílna, kterou před ním postupně prošli všichni jeho sourozenci a každý tam po sobě něco nechal, byla rodinným skladem největšího harampádí, takže na druhou stranu nebylo zase takovým překvapením, že se tady našlo i něco jako varná spirála.
Laci se zvedl z hromady plechu, podal Jedimu spirálu a řekl si cenu. Zvědavě si ho přitom prohlédl. Šok už z něj trochu vyprchal a dovolil mu přemýšlet. Šel sem kvůli němu, Lacimu, a ne kvůli varné spirále. Navíc to byla tvář ze Stopy, jak si pojmenoval vzpomínkové otisky v rozbitých lodích. Nedospělo to zatím k tomu, aby si přál, aby neodešel, ani aby se sám začal vyptávat, nicméně probudila se v něm zvědavost.
Podal jsem mu požadovanou cenu v kreditech, zaokrouhleno lehce nahoru, a byl rád, že mám aspoň jednu věc z krku. Pravda, jenom tu menší, ale hned můžeme přejít k řešení té důležitější.
[„A taky vykupuju kusy elektroniky z té nedávné bitvy, pokud jsou na tom ještě data,“] dodal jsem nonšalantně. [„Za navigační počítač nebo kapitánův deník jsem ochoten dát takový bonus, že byste si mohl koupit půlku tohohle města.“]
To bylo možná trochu přehnané, přeci jen jsem to tu ještě neviděl zdaleka všechno, ale prachy to byly hodně slušné.
Laci si strčil peníze do kapsy. Když ten Jedi vyslovil svou další nabídku, instinktivně nastražil uši. Probudila se v něm stará známá touha po co největším zisku, dědictví po otci, který ho dokázal dovést k dokonalosti, na rozdíl od svého nejmladšího syna. Normálně by to vzal, stejně to byly věci k ničemu, protože konkrétně navigační počítač byl většinou už poškozený a rychlejší než opravovat ho, bude prostě ho vyměnit, jenže když o něj žádal zrovna Jedi, navíc Jedi ze stopy... Laci sám sebe přesvědčil, že je opatrný, přestože to byla spíš zvědavost. "Jistě," promluvil opatrně a zakláněl hlavu, div si nelámal krk, aby viděl wookiemu do chlupaté tváře. Na chvíli se odmlčel. "Vy jste tam byl, že ano?" Sázel na dedukci, nedokázal vyčíst ze Stopy dost na to, aby věděl, jestli to byly skutečné události nebo jen to, na co právě někdo z posádky myslel.
[„V té bitvě?“] zeptal jsem se tak trochu řečnicky, protože to bylo momentálně jedno z mála míst, které v jeho otázce dávalo smysl, [„nebyl. Ale jeden můj známý ano a já bych rád věděl, kam se poděl.“]
Sakra, pomyslel si Laci a nedůvěřivě se zamračil, aby zamaskoval vlastní rozčarování. Radši už se k tomu tématu nevracel, přestože ho na jazyku svrběly další otázky. Pokynul wookiemu, aby šel za ním, a vedl ho dveřmi do další místnosti, kde se to jen hemžilo poškozenými součástkami. Úplně vzadu byl jeden funkční počítač.
Laci se chvíli přehraboval v dalším harampádí, než vytáhl potlučenou krabici a dotáhl ji k počítači. "Ještě se z toho dají číst data," poznamenal, vytáhl odkudsi dlouhý kabel a jeden jeho konec zastrčil do konektoru v krabici, druhý do počítače. Před ním v prostoru se zjevila velká, trochu rozklepaná holografická obrazovka a na ni se po chvíli načítání promítlo ta nepoškozená většina dat. Z kapitánova deníku chyběl pouze poslední záznam, respektive všechno kromě pár slov na konci. Soubor byl silně poškozený.
Pozvedl jsem obočí, protože ač v tom nebylo skoro nic použitelného, docela úspěch to byl. Navíc se jednalo o deník Woallcův, ve kterém by stejně sotva byla zmínka o tom, kam ho Algernnon v bezvědomí odtáhla, a považoval jsem za škodlivé pokoušet se číst záznamy psané jeho osobitým stylem.
[„No, tohle mě sice nikam neposune, ale i tak je to solidní úlovek,“] oznámil jsem mu pak a pomlčel o tom, že aby našel něco fakt použitelného, musel by mít větší štěstí než výherce posledního jackpotu celogalaktické loterie.
[„Tady je aspoň cena útěchy,“] podával jsem mu pytlíček čipů, který sice nebyl největší, ale ojetá loď by se za to sehnat dala, [„a tamto radši smažte, rozhodně bych k tomu nepouštěl děti bez dozoru.“]
Tak jako tak jsem se měl k odchodu, třeba něco objevila Sagwen.
Laciho trochu zklamalo, že nebyl k ničemu, ale protože nebyl ten typ, kterého by něco takového zajímalo (tenhle případ byl výjimka, protože v něm figuroval Jedi), nelámal si s tím hlavu. Přijal pytlíček a poprvé se usmál. "Díky, pane. Jistě," přikývl, sám si vědom toho, že kdokoliv, tím víc Jedi, by se mu v tu chvíli podíval do očí, okamžitě by poznal, že Laci při nejbližší příležitosti deník důkladně prozkoumá. Už byl prostě takový.
Jedi se vydal pryč. Lacimu chvíli v hlavě šrotila kolečka, než dospěl k jednoznačnému závěru. Popoběhl, aby wookieho dohnal, a řekl: "Viděl jsem vás ve Stopě." Zatím se nechystal vysvětlovat, co přesně nazývá Stopou, spíš byl zvědavý, jak na tohle Jedi zareaguje a jestli vycítí, co tím bylo myšleno. Vzrušeně zacukal špičkou ocásku.
Už jsem byl pár kroků daleko, ale pořád mi to sotva mohlo ujít. Ve Stopě?
[„To je nějaká hospoda?“] zeptal jsem se a myslel to smrtelně vážně.
Laci se ušklíbl. Nebyl si jistý, jestli ho to zklamalo, nebo pobavilo, možná obojí. "Ne," zavrtěl hlavou. Tak trochu počítal s tím, že proslulá intuice Jediů, o které toho tolik slyšel, by mohla zajít trochu dál, ale co už. "Když sáhnu na ty poškozené lodě, vidím, co se s nimi stalo," vysvětlil krátce. "Říkám tomu Stopa. Wookie tam normálně nebývají." A Jediové už vůbec ne, dodal v duchu.
A helemese, to vypadalo zajímavě. Nebyl jsem si vědom toho, že by podobná schopnost patřila do repertoáru schopností místních obyvatel, spíš to zavánělo tou legrací, co uměl Quinlan.
[„A co takhle červenovlasé hysterky?“] zeptal jsem se okamžitě, čímž jsem sice přešel přímo k jádru pudla, ale pochybuji, že to situaci prospělo. Vzhledem k tomu, že většina věcí v mém zorném poli patřila kdysi dávno do výbavy republikového křižníku, šance, že kocour viděl i nějaké vzpomínky Algernnon, nebyla vysoká.
Laci zmateně zamrkal. To ho trochu vyvedlo z míry. "Ne," vypadlo z něj, "něco červenýho tam bylo, ale hysterický... myslím, že ne," zavrtěl maličko podrážděně hlavou. To nestačilo, že tam viděl wookieho? Už to bylo přece dost!
No, za pokus to stálo. Ovšem když už mluvíme o pokusech, vzpomněl jsem si na jeden krám, co k nám do Plný tašky šanty přitáhla jiná kočka: kus hadru, který možná kdysi patřil k plášti samozvané Temné Lady ze Sithu, možná taky ne. Vypadalo to, jako by si ho skřípla někde do dveří, a kočka ho prý našla v jednom ze zřícených únikových modulů, takže pokud bitevní droidi Konfederace razantně neaktualizovali šatník, asi bude fakt její. Samozřejmě nebyl k ničemu, ale Jessica ho stejně vzala s tím, že vypustí Simbaccu po stopě, nicméně předpokládal jsem spíš, že se bude pokoušet o stavbu voodoo panenky.
[„A čtete jenom z kovu, nebo by to šlo i z jiných látek?“] Téhle schopnosti jsem vzhledem k její vzácnosti nikdy nepřišel na kloub, takže bylo rozumné se nejdřív zeptat, ale jiskra naděje pomalu začala přecházet v menší ohníček.
"Samozřejmě," prohlásil Lacien hrdě, zatímco rychle vzpomínal, kdy naposledy četl z něčeho nekovového. Nakonec narazil na dávnou rozmazanou vzpomínku na něco porcelánového, s čím kdosi jedl brokolici, což jeho ne zrovna rozvinutý smysl pro pravdomluvnost uspokojilo. Podobně jako v Champbaccovi sílila jiskřička naděje, že by se mohl dozvědět nějaké nové informace, v Lacienovi už vesele plápolal menší požár živený benzínem sebejistoty, že by se třeba mohl někam podívat s rytířem Jedi, i kdyby to bylo jen na jeho loď.
[„A nevadilo by vám se jít na něco podívat ke mně do lodi?“] zeptal jsem se tak bezelstně, jak jen něco podobného vyřknout šlo. Přeci jen přede mnou ještě před chvílí zavřel dveře strachy, tak aby teď neutekl úplně.
[„Dávám vám svoje slovo rytíře, že se vám nic nestane a že nebudete litovat,“] dodal jsem tedy okamžitě, ačkoliv moje slovo rytíře nebylo až tak moc slovo rytíře, když jsem dal výpověď a vůbec, ale to on přece nemohl vědět. Na druhou stranu jsem ho už teď dostatečně zadotoval, tak by ho třeba vidina dalšího obohacení, ne nezbytně materiálního, mohla přesvědčit.
To šlo nějak moc snadno. Přesně tohle se Lacimu v tu chvíli hlavou nehonilo. Po chvilkové bouři pocitů typu "omg já jdu někam s Jediem" (které se samozřejmě vůbec nepromítly na kočičákově pečlivě hlídaném podezřívavém výrazu) se teprve dostavil nějaký náznak pochybností, ale byly to spíš pochybnosti typu "myslí to vážně?". Lacien měl ve zvyku věřit, že si poradí v každé situaci a tahle nebude výjimkou.
Přesto ještě chvíli hrál divadýlko.
"No," protáhl tak, jak to jen kočky umějí. "Pokud bych vám byl nějak nápomocný... To víte, práce..." - na kterou bych se stejně vykašlal. Nonšalantně si prohlédl drápy. Teď už muselo být nad slunce jasné, že jen dělá drahoty. "Bude mi ctí."
[„Parkuju za rohem,“] naznačil jsem rukou kamsi do trapu, aby mu bylo jasné, že nepřijde o moc času, a pak už mi nic nebránilo vyrazit. Skutečně to nebylo daleko, takže v podstatě jedinou věc, kterou jsme stihli vyřídit cestou, bylo moje představení se. A to byl vlastně docela úspěch, vzhledem k tomu, jaké problémy měl překladač se jménem.
Pomalu se před námi otevíraly masivní dveře do hangáru a já přemýšlel, jak se místním dává umělé dýchání, až to s ním při pohledu na moji krásku šlehne.
"Já jsem Lacien," představil se Laci cestou, poté, co se mu toho samého dostalo i od Jedie. "Čest vás poznat, pane." Dokonce to ani nebyla ironie. Přestože Champbacca parkoval opravdu za rohem, Laci musel prakticky pořád klusat, protože s wookiem udržet krok bylo pro někoho, navíc jeho vzrůstu, dost těžké. Ale nestěžoval si, ani nepožádal o zpomalení.
Byl připravený na hodně věcí. Přesto Laci vykulil oči, když spatřil Champbaccovu nablýskanou loď. "To je vážně vaše?" vypadlo z něj fascinovaně.
[„Jop,“] přešel jsem to, jako by o nic nešlo, a namířil si to rovnou ke spuštěné rampě. Odpustil jsem si i obvyklé „zlato, jsem doma“ a první, koho jsem potkal, byl Neva. Malý Aleen měl takovou radost, že jdu pozdě, že si prakticky vůbec nevšiml mé společnosti a nestihl se tedy podivovat, co jsem to zase přitáhl za nebohého živočicha. Prostě se na něj uculil tou svou zubatou tlamou a omluvil se, že musí jít překalibrovat inerciální tlumiče či co.
Chtěl jsem volat na Jessicu, ale hadr, který jsem od ní potřeboval, ležel hned vedle mě, na hromadě krabic a podobných věcí, jež s sebou vozíme tak nějak pro všechny případy. Prostě jsem si ho přitáhl, zkusmo k tomu čuchl, jestli už ho nestihla napustit benzínem, a pak ho významně podal Lacienovi.
[„A bacha, možná to bude trochu silné kafe,“] varoval jsem ho ještě, doufaje, že do takhle malého kousku oblečení se nevešlo moc vzpomínek na to, kdy byla Algernnon bez oblečení.
Lacien chvíli zkoprněle stál na místě, než se vydal za Champbaccou do nitra lodi. Trochu ho vyděsil zubatý úsměv jakéhosi člena posádky, ten však naštěstí brzy kamsi zmizel.
Laci potřeboval ke vzpamatování se jen chvíli. Přikývl a vzal kus látky do tlapek. Přišlo to samo, ani se nepotřeboval nějak extra soustředit. Do hlavy mu jednoduše napochodovala série obrazů zachycující víceméně tu samou rudovlasou osobu v různých situacích. Laci, který toho o republice, politice a podobném svinstvu moc nevěděl, většině nerozuměl, nicméně se pokusil Champbaccovi přetlumočit co nejvíc. Ukončil to slovy: "Poslední byl krutopřísnej barák, jako pro šlechtu." Mimoděk si odfrkl. " A všude kolem byly dost děsivý kytky, červený jako krev," dodal úplně nakonec a honem Champbaccovi vrazil kus látky zpátky do tlap.
Byl jsem rád, že ho neskolil příval obrazů z jejího milostného života, ale ještě mnohem radši, když prohlásil cosi o červených kytkách. Tentokrát mi do ruky přiletěl datapad, na němž jsem si několika povely vyvolal záznamy o antocyaninových ekosystémech v přilehlém sektoru a rázem se výběr smrskl na dva. Otázka byla tedy více než jasná.
[„Který?“] zeptal jsem se a otočil jeho směrem obrazovku přístroje, aby si mohl oba kousky prohlédnout. Stačilo ukázat a Algernnon bude mít zase jednou o vrásečku navíc.
Laci sledoval, jak do wookieho tlapy přistál datapad, a odolal pokušení se pochlubit s tím, že tohle taky umí. Neudělal to vlastně jen proto, že ho to přivedlo na námět k zamyšlení, který ho však trochu děsil. Jestli umí to samé, jako rytíř Jedi, neznamená to, že je taky Jediem? Už už se na to chtěl zeptat, když se k němu Champbacca sám otočil a ukázal mu obrazovku s celkem jasnou otázkou.
Laci bez přemýšlení ukázal na jeden z nich, o kterém si byl na devadesát devět procent jist, že je to ten správný. Trochu ho to vrátilo do reality. Najednou si nebyl zdaleka tak jistý, jestli chce vědět odpověď na svou otázku. Přesto zamumlal: "Ta věc s tím, jak vám ten notepad přiletěl do ruky... To umím taky." Byl v tom nevyřčený otazník. Co to znamená?
[„To je na delší povídání,“] odpověděl jsem mu tak nějak spíš mimovolně, protože v tu chvíli už mou mysl zaměstnávalo něco trochu jiného. Rozkazy, pokud se tomu tak dá říkat, byly rozdány okamžitě: Neva svolával Kulíky k vyzvednutí, Jessica dostala souřadnice k naplánování skoku do hyperprostoru, Sagwen měla poslat vzkaz domů, že už tu lišku ryšavou máme a Lacien... na toho jsem nejdřív tak nějak zapomněl, pak o něj při cestě k zavírání rampy málem zakopl a pak mi nezbylo, než ho postavit před hotovou věc.
[„Máme teď trochu naspěch, ale jednoho člena posádky hravě uvezeme a po cestě to můžeme probrat,“] řekl jsem mu, ruku měl pořád v dosahu ovládání hydrauliky a ačkoliv to bylo těžce nefér, dával jsem mu na rozmyšlenou maximálně pár vteřin.
Lacien se trochu uraženě stáhl, když viděl, že mu Champbacca už nevěnuje patřičnou pozornost. Místo toho začal udílet rozkazy. Najednou kolem Laciho bylo nějak moc lidí. Nevěděl, co má teď dělat. Něco mu říkalo, že už tu asi k užitku nebude, tak by se měl nějak nenápadně vypařit, ale to mu bylo proti mysli. Jednak chtěl odpověď na svou otázku, druhak se nechystal opustit tuhle krásnou loď, dokud nebude muset, a navíc se mu po tomhle zážitku domů nechtělo.
Každopádně když na něj wookie vychrlil nabídku, že ho de facto vezmou s sebou, zasáhl ho naprosto nepřipraveného. V kočičákově hlavě se v lítém boji krátce srazilo několik faktorů. Neuvěřitelně si přál, aby mohl letět, ale kromě toho, že to bylo pohádkově nereálné, ho taky trochu praštilo svědomí. Co tomu řekne rodina, když se tak najednou vypaří, když potřebují, aby pracoval?
Ale Laci věděl, že tu příležitost zahodit nedokáže, a věděl to už ve chvíli, kdy mu Champbacca tak narychlo předložil svůj návrh. To rozhodování, které následovalo, bylo už v podstatě jen na okrasu. Přikývl. "Ale vrátíme se," zaječel do zvuku zvedající se rampy a startování motorů. Jeho dětské sny se stávaly skutečností.
[„Minimálně většina z nás,“] přikývl jsem, a až později mi došlo, že ho tím asi moc neuklidním. Každopádně už bylo pozdě, protože loď už byla ve vzduchu a mířila na Vogastis, tak jsem se aspoň usmál, doufal, že má kocour pro strach uděláno a už se moc těšil, jak Algernnon vyprášíme kožich.
Lacien & moje maličkost
-
Na to, kam jsme se řítili, probíhala cesta až podezřele klidně.
Když jsem vešel do řídící kabiny, Neva trochu moc láskyplně čistil Kulíky, Sagwen se vracela od vysílačky a Jessica příkladně tahala za páky hyperpohonu, takže výhled na pás šrotu rázem zmizel. No a protože za mnou tak nějak tradičně cupitalo nové nebohé stvoření, považoval jsem za slušné ho alespoň představit, když už jsem ho v podstatě omylem přibral na záchrannou výpravu, která může skončit hodně ošklivě.
[„Bando, tohle je Lacien,“] řekl jsem a ukázal na tvora, jehož jméno jsem kupodivu nestihl zapomenout, [„buďte na něj hodní, to díky němu víme, kde si Algernnon syslí Woallca.“]
O tom, že jsme právě měli kliku jako z patnácti prdelí a že jsme tedy zásoby štěstí vyčerpali na deset let dopředu, jsem jim radši neříkal.
Lacien si najednou začal připadat jako páté kolo u vozu. Nezbylo mu než prostě jít, kam jen se hnul obří chlupáč před ním. Vyjukaně si prohlížel loď a nezmohl se na nic důstojnějšího, než upřímný obdiv, protože jeho dosavadní zkušenost s loděmi se týkala převážně techniky, málokdy samotného letu.
Když ho Champbacca představil zbytku posádky, Laci zvedl tlapu na jakýsi neohrabaný pozdrav, ale nic neřekl. Nebylo co - ani moc nepočítal s tím, že by si ho někdo nějak víc všímal.
"Kdo je sakra Algernnon a Woallc?" obrátil se k Champbaccovi.
[„Woallc je jeden náš zvláštní kamarád a Algernnon,“] zamyslel jsem se, protože v přítomnosti Jessicy se naše milá arcinemesis popisovala vždycky poněkud problematičtěji, [„je jedna stará známá, která ho unesla.“] V tu chvíli mi úplně nedošlo, že on patrně oba dva zmíněné viděl v těch podivných vizích zprostředkovaných Silou, každopádně teď stejně nebyl čas to moc rozmazávat.
Rozhodně ale byl čas na něco jiného, mnohem praktičtějšího. Neuniklo mi totiž, že má drahá padawan nemá pilotování Jungle Jetu příliš v lásce, což jsem jí vzhledem k jejímu zraku nemohl mít za zlé. Jenže co když se teď ten problém alespoň dočasně vyřešil sám, hm?
[„Uměl bys tohle řídit?“] zeptal jsem se tedy a muselo mu být jasné, že si ani zdaleka nedělám srandu.
Lacimu netrvalo moc dlouho, než si wookieho popis spojil s obrazy ze Stopy. "Jo tihle," pokýval vědoucně hlavou. "A tam teďka jako letíme?"
Víc se raději neptal. Ne že by ho to nezajímalo, ale neuniklo mu, že se Champbacca měl tendenci vyjadřovat na tohle téma spíš omezeně a v obecném měřítku, což Lacienovi zas tolik nepomáhalo.
Navíc ho chlupáč postrčil k panelu a postavil před něj otázku, na kterou si Laci nikdy nedělal ani naděje odpovědět. "Cože?" vyhrkl a vrhl do výšin nad sebou ohromený pohled. "No.. asi ano, ale.. já bych mohl?!"
[„Samozřejmě,“] pokrčil jsem rameny a zahleděl se do modrého tunelu před námi. [„Ovládání je jednoduché jako facka, je to stroj z Naboo, tam i stíhačky zvládají pilotovat děti.“]
Byl by to divný den, kdybych se aspoň jednou neopřel o Anakina Skywalkera a jeden z nejslavnějších důkazů toho, že bitvy někdy nebyly fér.
[„Navíc po nás střílí jenom málokdo,“] snažil jsem se hopak ještě uklidnit, ale je fakt, že o obraně místa, kam míříme, jsem toho mnoho nevěděl. Mohla tam mít na oběžné dráze klidně menší flotilu federačních lodí, se kterou bych si beze zbraní asi neporadil ani já, natož slepá Sagwen a hlupáček, který bude knipl držet poprvé.
Na druhou stranu existovala solidní šance, že spoléhá jenom na utajení a nenapadne ji, že by se mohl přiletět podívat někdo, kdo jí to tam chce srovnat se zemí.
"Naboo... To je..." Laci si pro sebe zamumlal pár detailů o ovládání, které pochytil víceméně od svých sourozenců, kteří s tímhle měli zkušenosti. "Jo, to bych uřídil."
Téměř s posvátnou bázní si sedl na židli a položil tlapky na ovládací panel.
Řízení mu docela šlo, přestože občas udělal pár chybek. A nadšení během cesty neztrácel, protože dnešek na něj pozvolna začal působit dojmem, že buď spí a nebo je sfetlej a neví o tom.
Tohle se opravdu nedalo popsat jinak, než splněný sen.
"Jen tak mimochodem..." promluvil po chvíli. "To, že umím číst Stopy a zvedat předměty jen tím, že chci, znamená, že jsem taky Jedi?"
[„No, to není tak jednoduché,“] odpověděl jsem mu ve stručnosti, protože už se mi hlavou honily jiné věci. Například plán, jak co nejelegantněji rozcupovat samozvanou lady ze Sithu na co nejmenší nudličky a tak.
[„Ale jestli chceš, tak až to tady doděláme, můžeme tě toho naučit mnohem víc než jen číst vzpomínky z věcí.“] Pokud chtěl kočičák něco dodat, nebylo mu to dopřáno, neboť cesta hyperprostorem právě končila, což svědčilo o trestuhodné lenosti Algernnon de Bray. Chytat si chlapa takhle blízko k domovu, to se totiž jinak než leností označit nedalo.
Na panelu začalo blikat výstražné světýlko, že už se blížíme k cíli, a nebylo tedy radno ztrácet už ani minutu. Hyperprostor nás se zábleskem vyplivl nad červenobílou kouli, která působila vyloženě přívětivě. Vypadala dost divně, zejména díky těm klasickým bílým mráčkům, které se táhly přes nerušenou plochu rudé vegetace. Jestli tu měli moře, bylo porostlé nebo podzemní, každopádně to nás zajímalo ze všeho nejméně.
Nadechl jsem se, že dám povel k vypuštění Kulíků, ale Neva to udělal bez velkého přemlouvání sám a dřív. Robůtci se rozletěli po planetě, mistr mechanik to všechno koordinoval a doplňoval o data z lodních senzorů, což mohlo trochu trvat.
[„Připravená?“] broukl jsem směrem k Jessice, jejíž konfrontace s Algernnon jsem se trochu obával. Po tom všem, co jí ta čubka střapatá udělala, se jevila jako ideální cíl pro vztek posílený temnou stranou, jenže jak jinak se s tím vypořádat než dát Jessice šanci to zvládnout sama?
Těžko říct, jiný způsob nejspíš neexistoval. A pokud ano, neznala ho. Champie ji vždy učil, že se musí postavit svému strachu čelem, Konfrontovat ho a překonat ho. To samé by ji řekl i Chlouppek. Nezáleželo na tom, jak moc se bála. Důležité bylo jen to, jestli dokáže vstát a tomu strachu čelit.
Možná se dívala do opěrátek křesla o něco déle, než by měla, ale nakonec přeci jen zvedla hlavu, podívala se svému bývalému mistrovi do očí a přikývla. Nedělala si iluze, věděla, že pokud se setká s plamennou čarodějnicí tváří v tvář, tak to pro ni bude těžké, ale nikdy by nedopustila, aby nechala Champieho záda nekrytá.
„Neva jde s námi, nebo zůstává tady a bude si zas honit péro?“
„Nejsem tvoje máma,“ odsekl zubatý skrček a ťukal do přístrojové desky jako smyslů zbavený, „jasně že jdu. Chci na vlastní voči posoudit, jestli je to fakt taková čůza, jak říkáte.“
Já mu neměl v plánu bránit, ostatně každá posila se může hodit, a zbývalo tedy počkat na velké odhalení. Nalézt jeden jediný domek na planetě porostlé divnou flórou by jistě nebyla žádná legrace, ale díky Nevově technice a hlavně díky tomu, že bylo to sídlo tradičně megalomanské až hrůza, se nakonec zdařilo. A co víc, zjevně to mělo být trochu jednodušší, než se na první přelet zdálo.
„Mám to,“ zahlásil trpaslík a zobrazil Kulíky na mapě, kterak obkružují jeden zvýrazněný červený bod. „Podle všeho je tam jenom jedna známka života, trochu slabá.“
„Deset kreditů na to, že to je to, co zbylo ze znásilněného Woa,“ nadhodila ještě s kusem tyčinky v puse po Nevově reportu a otočila se v křesle kolem dokola.
[„Jenom aby to nebyla nějaká vychytralá past,“] odvětil jsem, zadumal se tak, jak to umí jenom mistrové Jedi, a chvíli jsem zkoumal monitory. Byla-li to past, patrně to z monochromatického senzoru moc nepoznám, ale za pokus to stálo.
[„Radši nic nepodceníme. Jess jde se mnou, Nevu si vezmu do kapsy, Laciene, ty buď připraven k odletu, kdyby něco, Sagwen řízení určitě ráda někomu předá. Ale zkuste nepoškrábat loď,“] dodal jsem nakonec a pohladil světelný meč u pasu, [„my jdeme ven, dokud je štěstí blbý.“]
„Nachystejte uzenáče,“ řekla tiše Jess a zkontrolovala bojepřipravenost své břinktyčky. Třásly se jí ruce.
Já byl rád, že s námi není Simbacca, kvůli kterému bychom potřebovali uzenáčů patnáctkrát tolik, a vydal jsem se napřed k výsadkové rampě. Bylo jedno, jestli přiblížení k cíli obstarala Sagwen nebo Lacien, protože atmosférou jsme tak jako tak prosvištěli přímo bleskově, nic nám neupadlo a já začínal vnímat tu zlou auru, která dům bezkonkurenčně největší potvory v přilehlých sektorech obklopovala.
[„Hlavně klid, jo? Zvládneš to,“] ujistil jsem svou bývalou padawan, než se k nám dokodrcal mrňous, a očekával jsem povel k otevření rampy.
Měla co dělat, aby ho nechytla za ruku jako malá holčička. Zkusila dva hluboké nádechy a výdechy a třas se vytratil. Přesně jak říkal Champie, zvládne to.
„Tak ať už je to za námi,“ procedila a přimhouřila oči, když dovnitř vpadly sluneční paprsky, spárami vzniklými otevírající se rampou.
Panorama bylo na její vkus až moc červené, ale třeba to bylo jen tím, že červenou potkávala každé ráno před zrcadlem. A každý měsíc v kalhotkách. Každopádně kaskádová pyramida z šedožlutého kamene byla dostatečně kontrastní a představovala cíl jejich výsadku. Všichni tři vyběhli po rampě do červeného mechu s břinktyčkama v ruce připraveni na jakoukoliv formu agrese, ale krom pronikavé vůně červených květin na ně nic nedotíralo. Přes mech se přenesli několika dlouhými kroky a u paty pyramidy se před nimi zformovaly vysoké schody vedoucí vzhůru. Champie se ještě jednou otočil k lodi a vysílačkou připomněl Kočičákovi, ať je připraven k okamžitému odletu a pak už se vydali vzhůru, až asi ve třetině výšky stavby narazili na vchod do útrob prastarého chrámu.
Uvnitř je přivítala chladná tma a vlhkost. Všichni si rozsvítili malé, přenosné svítilničky a kamenné chodby jim daly najevo, že svým úzkým koridorovým profilem jim zde chystají jen ty nejhezčí chvilky.
Našlapovali obezřetně a Silou sondovali bezprostřední i vzdálenější okolí. Až do první křižovatky z nich nikdo nepromluvil.
„Napravo nalevo,“ zanotovala si šeptem Jess kousek oblíbené písničky a podívala se po dvou místech, kudy se dál vydají. Champie začichal u každé z dvou chodeb a ukázal na tu vpravo: [„Tam je větší smrad.“] Neva vytáhl nějakou krabičku s displejem a postavil se k té točící se vlevo.
„Tudy bych se měl dostat ke kontrolním panelům. Mohl bych rozsvítit a zjistit, co se tu dělo,“ shrnul a rozhodl tak vlastně o jejich rozdělení. „Kam půjdeš se ani neptám.“ Věnoval Jess delší pohled a bez dalších řečí zmizel v temnotě.
Zakousl se do ní chlad a udělala krok k Champiemu, z kterého sálalo aspoň trochu teplo. Zvedla hlavu, aby se podívala, jak se tváří, ale on ji hlavu hned otočil dolů, aby mu nesvítila do ksichtu a k odchodu se neměl.
„Tak až po mně, no…“ špitla, protože panika v ní bobtnala jak popcorn v mikrovlnce a potící se dlaně, ve kterých svírala svůj světelný meč, si otřela do kalhot. Věděla, že ji nechává čelit svému strachu, věděla, že je to pro její vlastní dobro.
Po pěti minutách chůze se ozval vzdálený hukot, který následovalo tiché bzučení a následně se rozsvítila světla. Pak zapraskal rozhlas a z něj se ozval Aleenův hlásek.
„Tak jsem tady, nikdy nikdo. Svrbí mě z toho koule, mrknu jim do databáze, třeba něco zjistím. Vy zahněte na další křižovatce vlevo, pak vpravo a kousek rovně a jste tam. Za chvíli se zas vozvu.“
V té barabizně, která jasně dokazovala, že vkus samozvané lady ze Sithu prochází bouřlivou proměnou, smrdělo úplně všechno. Říct o něčem, že smrdí víc, bylo hodně relativní a momentálně to znamenalo jenom to, že kromě šimrání v zátylku se mi tam nelíbil ani ten skutečný odér. A vzhledem k tomu, že jsme šli hledat vězně, to prostě za zkoušku stálo.
Nevovy schopnosti najít jehlu v kupce digitální slámy nás naštěstí ušetřily dlouhého hledání, a že by to za pár minut rozhodně hotové nebylo. Labyrint v pyramidě mohl mít dle mého skromného odhadu kapacitu vhodnou ještě tak pro pět až šest stovek fousatých rytířů Jedi. A i když to nabízelo jednu možnost, proč že tady paní domu není, moc logicky to nepůsobilo.
Na další křižovatce jsem podle pokynů zahnul vlevo a octl se na další, ovšem tam už jsem si to tak nějak nepamatoval. Kontaktovat průvodce u počítače byla jasná volba, ovšem předběhl mě, protože v počítači zjevně vyčetl další věci, moc zajímavé.
A kupodivu to nebylo nic o našich matkách.
„Tohle si musíte poslechnout. Ta děvka ví o existenci enklávy. A včera odletěla.“
Ačkoliv už to vypadalo trochu méně podezřele, rozhodně jsem nehodlal polevit v ostražitosti.
Nechal jsem Jessicu, ať vede, protože takhle uvnitř se špatně určoval sever, a přemýšlel jsem, jestli si tu fakt naše drahá známá chtěla založit muzeum Jediů nebo co. Jakkoliv mi totiž taková myšlenka přišla kokotská, nedá se popřít, že zrovna ona by něco podobného určitě vymyslet mohla.
Vymotali jsme se z bezprostředního labyrintu a Síla mi našeptávala, že se blížíme k cíli, každopádně intimčo bylo opět narušeno skřípavým hlasem otravného technika.
„Znáte ty vesmírný horory, kdy parta hrdinů přiletí na planetu, na který je něco špatně zrovna v dobu, kdy tam přistanou?“ zeptal se hlas, ale nečekal na odpověď, „podle tý megery je tady v jarní fázi planety dost nezdravě. Kvetoucí kytky pokryjou celou planetu rudým povlakem, kterej je dost toxickej a vdechováním pylu si zaděláváme na vázání vody do plicních sklípků a utopení. A taky to zanáší lodní motory, takže bysme se nemuseli už zvednout. Navrhuju, abyste hejbli prdelí, já letím informovat šprtku a počkám na vás u východu, platí?“
[„Jasný,“] zabručel jsem zpátky do vysílačky, [„a nedělej si velký iluze, že budeš něco dědit.“]
To, co řekl, mě nicméně uklidnilo jako máloco. Znamenalo to sice, že celé tohle je v podstatě past, ale konečně jsme věděli, v čem spočívá, takže s tím šlo pracovat. A ať mě Windu sejme lopatkou, jestli si nedovedeme poradit s trochou kytek...
K cele s naším ztraceným učitelem iluzí to nebylo daleko a nejspíš oba jsme ho jasně vnímali na druhé straně dveří, u nichž jsme se zanedlouho zastavili. Bylo zamčeno, ale vrazit drápy do správných míst zabere vždycky a ani jsem si od toho moc nepopálil pracky. A tehdy přišlo asi největší překvapení celého výletu.
Ona to totiž nebyla ani tak cela, jako apartmán nejluxusnější třídy, za jaký se na Coruscantu platí planetami.
[„Ty vole, nezůstaneme tady?“] vyklouzlo mi, pravda, trochu netaktně, ale to jsem ještě neviděl, jak vypadá Woallc.
Připoután k velké posteli s decentní dečkou přes rozkrok vypadal směšně. To, že se asi od posledního „mučení“ nemyl už tak směšné nebylo.
„Ou,“ vykulouzlo ji při tom pohledu a přiskočila k posteli, aby mu odpoutala ruce.
Mistr byl sice v bezvědomí, což jsem mu vzhledem k tomu smradu trochu záviděl, ale žil, takže záchranná mise se nakonec možná přeci jen povedla.
Přejel jsem pohledem nejdřív Denyzze, pak postel, pak dveře a celkem rychle si dal dohromady, že na ní ho ven prostě odvézt nemůžeme, protože s tím konstruktéři pyramidy jaksi nepočítali. Ale byla tu jiná možnost.
[„Snad toho nebudeme litovat,“] pronesl jsem, pomocí Síly ho zabalil do prostěradla a v takto provizorně vytvořeném pytli si ho hodil přes rameno. Jasně, byl to chlap jak hora a já nebyl bestiálně silný, ale pořád jsem byl Wookiee a toho vyšťaveného smraďocha chvíli unesu.
„S tím, že po tomhle u nás něco od učí nepočítáme, co?“
[„Jestli ne, tak ho zkusíme mučit po svém,“] odvětil jsem bez váhání, ale pak už jsme se tam ze zjevných důvodů nezdržovali. Dokonce jsem vynechal i to, na co jsem se velmi těšil, to jest jak jí to tam pochčiju a zapálím, případně se jiným vhodným způsobem podepíšu. Musela vědět, že nemám rád, když mi krade instruktory, ať už učí jakkoliv obskurní předmět.
Cestou k lodi jsme kupodivu nezabloudili, Jungle Jet tam pořád čekal a neprodleně po našem nástupu na palubu se odlepil od země, která by se mu po pár dalších hodinách mohla stát rudým hrobem.
Woallc mlel ze spánku něco o miláčcích, takže jsme ho ochotně vyklopili na ošetřovně a nechali ho v kompetentních rukou zdravotnického hologramu. Zběžná prohlídka zjistila, že mistr si sice asi dost vytrpěl, ale trocha spánku a něčeho k jídlu by ho měla dostat z nejhoršího, trvalé následky fyzického charakteru se mu s největší pravděpodobností vyhnout.
O tom, jak moc mu ta šílená ženská, jeho bývalá padawan, vymyla mozek, se brzy přesvědčíme, ale to už budeme doma. S tímto vědomím jsem se vrátil do kokpitu, kde už nová dvojka pilotů dokončila výpočty skoku do hyperprostoru. Stačilo zatáhnout za páku a zmizet k domovu, hračka.
A viděli jsme, že je to dobré.
-
Když se s Jess loučil, bylo čerstvě po Geonosis. Všude po galaxii panoval chaos s strach z války, která začala. Něco uvnitř ho hnalo k tomu, aby se do toho vložil. Využil svých schopností k tomu, aby pomohl. Kývl tedy na jednu misi. Aspoň na jednu.
Hlásit se měl za pár dní, a tak se ještě zastavil na Nar Shaddaa, kde se snažil přepít starost o svou dcerku a rozčílení nad Republikou, která se uvrhla do války. Při hospodské rvačce se poznal s Feeorinem Ronualem Durgunem, modrým kolohnátem, který byl o pár dní starší, než Chlouppek a který byl také mandalorianský válečník. Což hrálo pramalou roli, protože to byl sympaťák každým coulem a když spolu vypili několik piv, Chlouppek se mu přiznal, že by se mu takový parťák líbil po boku tam, kam se za pár dní jako republikový žoldák hodlal vydat.
Ronie, jak měl šmoulovy na steroidech říkat, se nenechal přemlouvat, stejně prý neměl do čeho píchnout a po několika dalších pivech a představovačce s B’lim, který nemohl na takové výpravě s Chlouppkem chybět, se vydali na nejbližší republikovou základnu, z které byli posláni do soustavy Hortova kovadlina.
Boje probíhaly vytrvale a bez přestávky několik týdnů a čím dál tím víc dopláceli na nedostatečné zásobování a podceňování nepřítele ze strany hlavního velení. Chlouppek sice ovládal Sílu, ale nebyl rytíř Jedi, a tak neměl ani automaticky vyšší hodnost, což ve zkratce znamenalo, že neměl do čeho kecat a musel poslouchat rozkazy. Měl s tím často problém a pokud mohl, vykládal si rozkazy po svém, což se samozřejmě i přes nepopiratelné výsledky nelíbilo a ke konci byl on a jeho jednotka používán na ty nejhorší, nejnebezpečnější mise.
Dlouhé dny trpěl bolestmi hlavy a Silovou nevolností, ve snech ho stíhaly noční můry a fyzicky kvůli tomu trpěl. Strávil ty dny na frontě a přežíval jen díky Roniemu, který byl bojový medik a udržoval ho v použitelné formě.
Příčina tohoto stavu jim byla odhalena až když Chlouppek přijal hovor od zrzavýho kámoše, který se opilý potřeboval vypovídat. Dozvěděl se o Jess, co se ji stalo, kdo ji to udělal.
Dozvěděl se, že ji lékaři museli kvůli život ohrožující infekci odebrat dělohu, a tak už nebude moc mít přirozenou cestou nikdy děti. Chlouppek u toho chlastal denaturovaný líh, přemáhal slzy, které se mu draly do očí a proklínal se, že ji nebyl sto ochránit. Jméno té, která to způsobila, se mu vypálilo do paměti.
Algernnon de Bray.
Byl ale ujištěn, že se o Jess Champie postará. Že má pro ni speciální místo. Chlouppek mu poděkoval, slíbil, že až se dostane z bojů, tak se zastaví a také poskytl kolegovi nějaké finanční prostředky, se kterými mohl operovat. Sám je nepotřeboval a peníze se přece musí točit, ne?
O stavu Jess nechtěl nikomu říkat, ale B’li na něm poznal hned, že něco není v pořádku a když to všechno rodian vstřebal, prohlásil, že se odsud musí co nejdříve dostat.
To jim ale nemělo být umožněno.
Byly vysláni, aby sabotovali dobijecí stanoviště pro droidí tanky a protože nebyli schopni dostat se zavčasu na místo vyzvednutí, byl shledáni za MIA.
V podmínkách, které tam panovali se nikdo neobtěžoval s nějak důkladným pátráním po jedné jednotce, a tak o týden později byl jejich stav přehodnocen na KIA. Ještě ten den Konfederace nezávislých systémů vyvinula takový brutální tlak, že vyštípala veškeré Republikové jednotky nejen v soustavě Hortova kovadlina, ale také ve zbylé půlce sektoru.
Chlouppek a ostatní ukrytí v lesích sledovali bezmocně, jak hořící Acclamatoři padají k zemi a byl to signál, že je nejvyšší čas pohnout s únikovým plánem a dostat se zpět do bezpečných regionů.
On, B’li, Ronie, Jerry a pět dalších klonových vojáků byli asi jedinými svobodně se pohybujícími Republikovými vojáky na planetě. Nemělo cenu čekat na záchranu, museli se odsud dostat své pomocí. Naplánovali smělý krok, ukořistit nějakou rychlou loď s hyperpohonem přímo z konfederačního letiště, s ní prolet blokádu a zmizet.
***
Letiště to nebylo vojenské, na to si dávali při výběru pozor. Mělo dvě ranveje, mezi kterými byla kontorlní věž s poměrně velkým radio přijímačem a také hangárem, který ale nebyl kdoví jak velký. Celý areál byl ale obehnán plotem a jediná cesta vedla přes kontrolní stanoviště, přes které vedla silnice pokračující dál do města. Oni se schovávali v lese, který rostl nedaleko plotu a přes dalekohledy s nočním viděním sledovali pohyb jednotek po přistávací ploše a v okolních budovách.
B’li si celou oblast prohlížel přes binucular své odstřelovací pušky a šeptem rekapituloval, pohyb jednotek a jejich počty.
„Celkem jich tu je přibližně čtyřicet. Dvacet jich korzuje dokola podél plotu, deset jich je v řídící věži a zbytek se pohybuje mezi hangárem a naší lodí. Za dalších deset minut budeme mít mezeru v průchodu hlídek. Déle čekat nemůžeme. Ta loď už je připravená k odletu a riskujeme, že nám s ní někdo odletí před nosem,“ otočil se na Chlouppka a když viděl jeho nepřítomný pohled, dloubl do něj. „Seš v pohodě?“
„Jo,“ rychle přikývl a vrátil se zpátky na zem. Měl z toho špatný pocit. Nejraději by to odpískal, ale strašně si přál vypadnout a vidět se s Jess. „Využijeme toho okna, proplížíme se k plotu, prostříháme se skrz a než se nadějou, naskočíme na loď a frnkneme jim před ksichtem. Jasný jak facka.“
„To si nejsem jistej,“ zamrmlal Jerry.
„Drž hubu, Jerry,“ odmávl ho Ronie a zastříhal nanečisto ženijníma nůžkama, „zvládneme to a basta.“
„Jo, Jerry. Drž hubu,“ zakřenil se na něj Rodian. „Dopadne to dobře.“
Upravil si průzkumnickou budnu, aby mu lépe seděla a zkontroloval zásobník ve zbrani. Na dálku museli být v lese neviditelní. I Ronie si přečmáral zbroj, aby byla nenápadná a po dobu jejich skrývání se jim to sakra hodilo.
„Už je čas,“ připomněl jim Jerry a vyrazili.
Krčili se u země a rychle postupovali. Dalekohledy kontroloval, zda-li se něco nezměnilo v pohybu hlídek. Doběhli až k plotu.
Ronie zaklekl a zkušeně začal s odštípáváním výpleti plotu. Kloni kontrolovali zbraněmi perimetr, to samé B’li.
Poslední drát byl přeštípnut, Chlouppek vzal za pletivo vyndal ho a všichni se začali postupně protahovat dovnitř. Největší problém s tím měl Feeorin, ale i ten tam zaplul dostatečně rychle, aby se za ním jako poslední protáhl wookiee a usadil pletivo zpátky na místo a naaranžoval ho tak, aby stálo. Pokud ho nebude nikdo detailně kontrolovat, nevšimne si, že je s ním něco v nepořádku. Byli nějakých padesát metrů od lodi. Chlupáč doběhl B’liho a přikrčení postupovali dál.
„Víš, co udělám, jako první věc, až doletíme na Nar Shaddaa?“ mrkl na něj.
„Nechám se podat,“ zazubil se na něj, zahlédl záblesk a najednou měl plnou pusu a oči zelené krve, lebečních střepů a mozku.
„Běžim, běžim, běžím,“ řval Jerry, protože najednou se na ně soustředila palba ze všech stran a cestou k lodi nebylo nic, za co by se mohli krýt. Jeden z klonů to koupil do zad, ale s vypětím všech sil se plazil dál. Ostatní se přikrčili jak jen to šlo, rozhazovali kolem sebe kouřové granáty a jeden po druhém zaplouvali do lodi. V okamžiku ji zažehli motory.
Chlouppek stál jako opařený. Kolem něj létaly blasterové výstřely a on se díval na tvář svého nejlepšího kamaráda, ve které teď zela díra a jeho tělo se hroutí k zemi. To ho probralo.
Chytl ho před dopadem, hodil ho přes rameno a rozeběhl se k lodi. Cestou chytl za opasek plazícího se klona a běžel s oběma co mu jen nohy stačily.
„Doprdele, tááánk!“ zařval Ronie a ukázal z rampy na hangár, ze kterého začal vyjíždět AAT a pomalu na ně otáčet hlavní.
„Potřebuju ještě vteřinu!“
„Drž hubu, Jerry, a l-!“ komandoval ho mandalorian a zmrzl v půlce slova, když mu k nohám chlupáč složil bezvládné tělo jejich rodianského kámoše. „Tohle už nesešiju,“ polkl na sucho a bylo vidět, jak se v něm hromadí vzek. „Ty svině! Já jim dám!“
Už už chtěl vyběhnout z lodě, ale Chlouppek mu zastoupil cestu.
„Připravete loď, postarám se o ten tank,“ kývl na něj, pak ještě jednou, že to myslí vážně a vyběhl z rampy. Kličkoval, udělal i pár kotoulů a dostal se až na místo, kde umřel B’li a sebral ze země jeho odstřelovací pušku. Tank zrovna vystřelil, oranžový výstřel se zakousl do asfaltu jen metr od lodě až to s ní zhouplo.
Chlouppek přiložil hledí pušky k oku a zamířil na tank. Siluety droidí posádky byly červeně vidět skrz pancíř. Třásla se mu ruka.
Zmáčkl spoušť.
Šleha se provrtala pancířem a poslala střelce do křemíkového nebe. Stiskem robotí ruky dokázal ještě jednou vystřelit, ale střela se štěstím proletěla podél trupu lodi a proletěla plotem. Chlupáč se chtěl vrátit, loď už se začala zvedat a ve sklopené rampě stál Ronie, držel se madla, aby nevypadl a křičel na něj, ať si pospíší.
Periferně spatřil záblesk.
Třiskl s sebou o zem a jen těsně mu hlavu minul výstřel z odstřelovací pušky. Válením sudů se dostal do kouřové clony a přes okulár se snažil najít červenou siluetu na ochozu věže.
„Doprdele, další tank!“ zakřičelu mu ve vysílačce, „musíme vypadnout. Kde se fláká?!“
„Drž hubu, Jerry! Bude tu každou chvíli, nemůžeme ho tu nechat!“ Síla ho varovala, odvalil se a po zásahu plasmou se zem vedle něj zvedla v hliněné explozi.
„Sakra, vytahujou droidí stíhačky!“
„Nevím, jak dlouho tahle loď vydrží střelbu těch otravných hlídek.“
„Ta-.“
„Vypadněte odsud!“ houkl na ně Chlouppek a opětoval palbu odstřelovači. Minul.
„Nekecej kraviny.“
„Ty nekecej kraviny. Přes ty kokoty se k vám nedostanu včas. A jesli nepoletíte hned tak tu zkejsnete a B’li umřel úplně zbytečně!“
„…vrátim se pro tebe!“
„Najdu si tě, brácho,“ zmáčkl spoušť a droid na střeše se rozletěl do stran.
Loď zvedla čumák vzhůru a vystřelila co nejrychleji k obloze. Z druhé strany hangárů, který mu kryl výhled, vystřelil AAT, ale moc pozdě. Loď proklozla a pak už byla moc vysoko na to, aby na ni mohl zamířit hlavní.
Chlouppek zatím pálil po každém droidovi, kterého viděl. Z hangáru vyletěly dvě droidí stíhačky.
Zaklekl a vypálil. Šleha se provrtala hlavou stíhačky a ta se zřítila na řídící věž a explodovala. Druhý stíhačka se dala do pronásledování zrekvírované lodě.
Exploze ozářila noční oblohy, trosky se rozlétly všemi směry a při dopadu jedna z nich trefila Chlouppka do hlavy.
***
Probral se na palubě lodi, v okovech a s náhubkem. Tísnil se tam s desítkami dalších jemu podobných. Netušil, kde je, kolik času uběhlo od letiště a co s ním bude. Byl uvězněn v nějakém pracovím táboře na těžbu rudy. Dozorce jim tam dělali Zyggeriani a s levnou pracovní silou si zahrávali, jak chtěli.
Bolest ze ztráty přítele byla ohromná a odtrhnut od přírody a stromů duševně krvácel a stával se silně podrážděným. Jeho frustrace vyústila v obrovskou bitku, během které pomlátil hromadu hromotluků, kteří se na něj špatně podívali a k tomu pár dozorců. Velitel tábora, vizír Ekir, musel počkat, až se chlupáč uklidní, protože by ho jinak musel zabít, což nechtěl. Po zhodnocení paseky, kterou natropil v něm totiž spatřil finanční potenciál, který hodlal využít.
***
Celý ten dav utichl. Všechna světla zhasla a oni se ponořili do absolutní temnoty. Prostorem se začal šířit vzrušený šum.
„Dámy a pánové všech ras a vyznání! Ano, ano, je to tady. Máme nového vyzyvatele.“ Ozval se jakoby odevšad hlas moderátora, dá-li se mu tak říkat.
„Na jedné straně stojí šampion naší klece. Roky neporažený stoj na zabíjení. Přivítejte strašlivého Bruuuuuuuugaaa!!!“ Řev přerostl hranici aspoň sto dvaceti decibelů a kužel světla osvětlil obrovskou postavu Yuzzema, který stál u jedné stěny klece. Ten… Brug vypadal už od pohledu jako zabiják. V srsti zaschlé cákance krve, oči rudě podlité. V nose ozdobný kroužek. No dobře… obruč.
„Na druhou stranu klece se nám nepostaví nikdo jiný, než samotný vyzyvatel našeho Bruga. Démon až z daleké planety Kashyyyk. Že jste o něm ještě neslyšeli? Nevadí. Uvidíme, zda-li jste o něm dnes neslyšeli naposledy. Přivítejte potleskem lehkomyslného Demonbaccu!“ světlo osvětlilo i jeho. Svou výškou byl ve srovnání s ostatními chlupáči spíš podpruměrný, takže vedle Bruga byl takřka titerný. Tmavě hnědá srst přecházející až do černa byla relativně čistá a přes pravé oko měl pruh černých chlupů. Postavil se naproti Yuzzemovi a přikývl mu na pozdrav.
Dřív, než se stihli pořádně rozkoukat, moderátor a rozhodčí v jedné osobě mávl.
Souboj začal svižně. Brug zaútočil rychlostí blesku a jen díky Chlouppkovo vytrénovaným a Silou podpořeným reflexům to nebyl konec souboje. Minul svůj cíl o centimetry, čehož jeho soupeř využil a uštědřil mu ránu pěstí do žeber. Brug zařval a mocným švihem zaútočil. Chlouppek mu chytl ruku a jako pírko ho přehodil. Brug se musel chvíli vzpamatovávat z neřízeného letu, který končil v mřížích a po vyhrabání se zpět na nohy zuřil ještě víc. Jeho soupeř mu nevěnoval pozornost. Rozhlížel se po obecenstvu a rozdával úsměvy.
Brug po něm skočil.
Chlouppek nedokázal zareagovat v čas.
Yuzzemovo dlouhé a ostré drápy projeli jeho masem jak myšohryz potrubím a zraněný wookiee padl k zemi. Z jeho rány vytékala teplá, červená krev. Brug se začal radovat a křepčit za doprovodného potlesku.
To zranění bylo docela vážné. Okamžik tam tak stál a krev mu stékala po pravé noze na zem. Brug se rozeběhl, Chlouppek se mu prosmýkl, chytl ho oběma rukama za obruč v nose a vší silou trhl. Bylo slyšet rupnutí, jak prudce to trhlo s jeho hlavou. Žuchnutí, jak jeho nejméně dvou set kilová postava spadla na zem. A křik plný agónie.
Chlouppek zdvihl vítězoslavně obruč nad hlavu a diváci byli tiší jako smrt. V tu chvíli se ozval moderátor.
„Je to neuvěřitelné, ale Brug je na zemi! Brug je na zemi! Máme vítěze!“
***
O přibližně půl roku později docestoval s Ekirem na slavnosti Modrého slunce na Roze-ba III. Cestou byl ve své cele, šokový obojek stále nasazený a nitrožilně mu byla udržována hladina anestetik, které ho drželi ve stavu polospánku. Zyggerian se ho až moc bál na to, aby ho nechal při smyslech. To mohl jen, když byl ve středu arény.
Ekir přistál na plošině určené pro lodě výjimečných hostů a z plošiny vedla přímá cesta do paláce, ve kterém měl být ubytovaný a užívat si slavností. Zábradlí, lampy, okna, vše bylo dekorováno do modrých barev a tolik stuh a větrníků a vlajek neviděl snad nikdy. Sám se vydal do hlavního sálu, kde se hodlal oddat radovánkám a přesun svého bojovníka nechal na místní ostraze, která ho přenesla do kobek pod arénou.
Kobka to byla docela velká, měla regulérní záchod, bylo v ní sucho, malé světlo, které si mohl sám rozsvítit či zhasnout, postel a dostatek místa, aby mohl cvičit.
Gamorrean, který mu dělal bachaře mu přinesl táct plný jídla a čerstvého ovoce.
„Díky, brácho,“ poděkoval mu wookiee, protože vůči němu nemohl cítit žádnou zášť a usmál se. V tomhle prohnilém světě byli vlastně na stejné lodi. Akorát každý na jiné straně mříží. Kdo byl ale více svobodný bylo spekulativní.
Převzal tác a položil jej na postel. Chtěl si ještě pořádně zacvičit, než se nají. Hodil s sebou o zem a odkroutil si několik sérií kliků, sklapovaček a jiných cviků, ke kterým nepotřeboval žádné cvičební pomůcky. Udýchaný pak vypil sklenici vody, natočil si novou a sáhl po trsu banánů, které do sebe začal soukat. Pak ještě dvě kiwi i se slupkou a nakonec flák masa, který nebyl vůbec špatný.
Po jídle se natáhl na postel, poškrabal se pod šokovým obojkema a chytnul škytavku. Asi na něj někdo myslel.
V myšlenkách se upnul k Jess a říkal si, jestli ji taky donutil ke škytání. Když na ní myslel, cítil, že je v pořádku. Síla ho konejšila, že je jí dobře. Zlepšovalo mu to náladu. Pomalu se mu začala klížit očka, ještě jednou se je pokusil udržet otevřené, ale ten boj prohrál.
„Velevážené publikum, dámy a pánové, vítejte zde, na Roze-ba III, kde dnes celý den slavíme Modré slunce! Naším mecenášem je slovutný hrabě Dooku, který se však nemůže účastnit osobně, neboť je příliš zaneprázdněn tím, aby udržoval válku daleko od našich domovů, tímto bych Vás požádal, abyste mu projevili svůj vděk aspoň potleskem jaký si zaslouží,“ desítky tisíc rukou o sebe začaly pleskat a ohlušily jakýkoliv pokus o mluvené slovo. Tribuny praskaly ve švech, diváci se nemohli vejít na křesla a tak jich mnoho posedávalo na schodištích a kolem nich se proplétali prodejci občerstvení a nápojů, kteří projevovali obrovské nadání v tom nevyklopit svůj náklad nikomu za límec.
Moderátor, který ve svém projevu nezapomněl zmínit hraběte, byl Lerosh Maresh, na konfederačních světech obrovská celebrita, který byl pověstný svým ostrovtipem a duchapřítomností i na republikových světech. Nacházel se v hlavní lóži, ve které se nacházelo mnoho konfederačních hodnostářů a mezi které se podařilo vetřít i Ekirovi. Po boku měl dvě konkubíny, které si po příletu oblíbil a opíjel se svou nadutostí a vytahoval se výjimečností svého gladiátora.
Ten gladiátor stál u dveří do arény a nohou hrabal v písku. Písečný prach ho šimral v nose a už několikrát pšíknul. Kolem pasu měl červeno černou suknici s pásem, na kterém byla vyobrazena tříhlavá gerraka. Ramena měl krytá nárameníky a pravou paži chráněnou lamelovým rukávem až k zápěstí. V levé ruce měl malý kulatý buckler, v pravé trojzubec. Střelné zbraně při takových estrádách nefasovali, byli by s nimi moc nebezpeční pro obecenstvo. Krev navíc v publiku vzbuzovala ty správné emoce, a tak čím krvavější souboj byl, tím lepší byl.
Chlouppek čekal napatě. Skrz škvíry ve vratech viděl, že uprostřed arény se odehrává jeden z mnoha soubojů. Síla mu našeptávala, že dnes musí být setsakra připravený. Kolem cítil sakra moc temnoty…
Zatím to venku probíhalo naprosto klasicky. Dva bojovníci proti sobě, případně jeden proti nějaké bestii. Mohl by si postesknout, že když bojovali na Urnatau, tak byla uprostřed arény obrovská antigracitační bublina, ve které se odehrával celý souboj, nebo zcela pohlcující lodní bitvy v zatopené aréně na For’ta II,… cítil se snad uraženě? Možná, trochu.
Tyhle souboje byly vlastně jedno velké divadlo. Za těch šest měsíců nemusel nikdy nikoho zabít. Vyražené zuby, zlomené kosti, kybl krve, ale smrt ne. Byly s ní spojené zbytečně velké náklady. A publikum nemilovalo nic tolik, jakou outsidera, který dostal naloženo v celé sezóně od všech, kterým se postavil a v posledním zápase to nandal šampiónovi.
Čekal tam dlouhé minuty, zápasy střídaly kulturní vložky, hudební čísla či jiné taškařice. Demonbacca si sedl už dávno předtím a sledoval jak se slunce pomalu potápí k obzoru a nebe tmavne. Gamorrean, který mu včera přinesl jídlo, mu donesl nějaké občerstvení a chlupáč sice hladový, ujedl jen trochu a opět jen ovoce. Kdyby utržil nějaké zranění, bylo by lepší, kdyby neměl plný žaludek. Hodil do sebe šest kuličer hroznového vína a poslal pašíka pryč.
„Velevážené publikum, dovoluji si Vás upozornit, že přichází hřeb našeho večera. Pohodlně se tedy usaďte a upřete svůj zrak. Nebudu přehánět, když řeknu, že Vás čeká souboj tohoto roku. V pravé části arény čeká na svůj okamžik neúprosný bojovník, válečník z primitivního svět Kashyyyk. Strašlivý velrybář Nemo!“ vrata se rozevřela a Chlouppek vyšel jistým krokem ven. Oči si lehce zakryl rukou, protože záře reflektorů ho kousla do očí a druhou rukou s bucklerem zamával.
„Tento primát byl lapen jak partizánsky sabotuje Konfederační vojska v Hortově kovadlině. Našim nadřazeným droidům se však podařilo tohoto loupežnika polapit a využít jeho síly k prospěšným pracím, při kterých si slovutný vizír Ekir,“ ukázal na velitele, který byl zrovna vyrušen s hlavou v dekoltu jedné z konkubín a překvapeně z něj vykoukl, když zaslechl své jméno, „všiml jeho talentu o který se posléze podělil i s ostatními Konfederačními světy. Dnes tu stojí, abychom dostali odpověď na otázku, zda-li je skutečně nejlepším bojovníkem, kterého tato sezóna nabídla.“
Hvizd, jásot i bučení znělo ze všech stran a přišel si, jakoby byl uprostřed úlu nhasraných včel. Došel až na značku, na které se měl zastavit a ležérně se na ni postavil a byl zvědav, kdo vyjde z druhé strany.
„Pokud bych si měl vsadit, váhal bych, protože jeho soupeřku není třeba představovat. Magri’hal!“ už jen při vyslovení toho jména si někteří diváci stoupli a šíleli jako v rauši. Na druhé straně arény se otevřely vrata a z nich vyšla ona.
Takhle na dálku ji neviděl moc dobře, neměl moc dioptrií, ale i tak to byla spíš tmavá silueta, ale s každým krokem, kterým se k němu blížila byla víc a víc zřetelná. To, že je děsivá však věděl už předtím podle jejího otisku v Síle.
Byla to Dathomirská čarodějnice, živou neviděl nikdy, teď měl tu čest. Bílá pokožka, obličej měla pomalovaný červenými vzory, které měly symbolizovat asi nějakou lebku. Vlasy měla po prsa, černé, mastné. Ta prsa měla docela malá, stejně tak postavou byla spíš průměrná, menší. Zahalená byla do černých potrhaných hadrů a když došla na svou značku, na vzdálenost nějakých dvacet metrů od něj, dost dobře slyšel, že syčí. Pokynul ji hlavou na pozdrav, odbovědí mu bylo silnější zasyčení a šepot, který šel jakoby ze všech stran. V každé ruce svírala meč.
Jestli začne čarovat, bude to možná problém. V Baran Do ho před ní varovali, tvrdili, že jde o primitivní, ale brutálné účinnou manipulaci s temnotou a není radno ji podceňovat.
Na obloze nad arénou přelétalo hejno nějakých ptáků a duše na tribunách se dostali do stavu klidného napětí.
Lerosh je tam nechal chvíli stát, ať se jich publikum nabaží, stihl si smrknout čáry kokainu a až pak se vrátil k mikrofonu.
„Nechť souboj započne!“
Chlouppek se snížil v kolenou a postavil se do střehu. Trojzubec svíral oběma rukama a mířil s ním na čarodějnici. I ona se postavila do střehu a zatím kolem sebe vířila čepelemi a začala kroužit. Vytahování by jí šlo, ale na rozdíl od jejich mečů, Chlouppek měl dva metry dlouhý trojzubec, což mu dávalo obrovskou výhodu. Zatím však stál na místě a vyčkával, hodnotil.
Čekal nějakou levárnu a sám se k žádné uchylovat nechtěl. Za celou dobu svého zajetí neodhalil, že ovládá Sílu a chtěl, aby to tak zůstalo.
Magri’hal s tím ale problém neměla. Vystřelila proti němu rukama, Silová vlna se rozletěla jeho směrem a spláchl ho oblak písku. Nestihl ani zavřít oči, teď je měl plné písku, který se snažil instiktivně vyklepat a najednou byla u něj.
Ratištěm vykryl první ránu, druhou neměl čím, ale stačilo se prohnout v zádech a meč bezprizorně prolétl několik centimetrů od břicha. Odskočil, ale hned jak dopadl špičkama na zem se odrazem vrhl kupředu s trojzubcem před sebou. Udělala úhyb stranou a jedním z mečů vychýlila jeho výpad. Mezi zuby trojzubce čepel uvízla a Nemo byl schopný ji trhnutím meč vyrvat z ruký a odhodit přes půlku arény. Pak luskla prsty.
Před očima mu explodovala ohnivá koule. Zařval a levou rukou začal hasit hořící chlupy na hlavě a druhou s trojzubcem máchal před sebou, aby se k němu nedostala. Kotoulem se protáhla, chtěla mu seknout po kotníku, ale wookiee ji naslepo udeřil bucklerem.
Rána do čela ji poslala v kotrmelích tři metry dozadu, kde zůstala ležet rozhozená na znak.
Chlupáč padl na kolena a hrstmi písku se snažil uhasit hořící chlupy. Obecenstvo snad šílelo.
Úlevně otevřel oči, ale úleva trvala jen vteřinu, protože se na něj ze vzduchu snesl řvoucí stín. Hranou dlaně odklonil meč, dostal pěstí do čenichu a padl zády na zem. Čarodějnici tekla krev z nosu, v očích měla popraskané žilky a vše nasvědčovalo tomu, že ztrácí kontrolu.
Síla na něj vykřikla.
Odvalil se a v místě, kde před okamžikem byl vybuchla ohnivá koule. Valil se o sto šest, a když byl u trojzubce sáhl po něm a vymrštil se na nohy, aby mu další ohnivá koule vyrazila zbraň opět z ruky a jeho poslala vzduchem po zádech několik metrů.
Kouřilo se z něj, pach spálených chlupů se mu zabydloval v nose a hlasitě oddechoval. Tady šlo fakt o život a když podvádí ona… uskočil další ohnivé bombě, která s ním hodila do strany a teď už regulérně řval i on. Vytáhl hlavu z písku a rozeběhl se k čarodějnici. Znova ho chtěla spálit na prach, ale jeho ruce byly rychlejší. Modrobílý blesk vyšlehl z jeho dlaně a než provrtal Magri’hal, publikum na okamžik oněmnělo a pak propuklo v obrovský ryk.
Nic z toho ale Chlouppek nevnímal, hučení ho dostalo do skoro tranzu a jen stěží si po tom všem ohni udržoval chladnou hlavu. Měl strach. Tahle baba by mohla kdykoliv lusknutím prstů nechat vzplanout kyslík v jeho ústech, plicích či krvi a v mžiku ho zabít. Možná tak dobrá pyromancerka nebyla, ale jak to mohl vědět? Kdyby ji mohl pozvat na drink, namasírovat nohy a nechat se to od ní naučit, byl by nadmíru spokojen, ale takhle?
Silou si přitáhl trojzubec v běhu a sledoval, jak se postavila na nohy a hodila po něm meč, který špičatým koncem trojzubce odrazil a druhým koncem rozčísl další ohnivou kouli. Proběhl plamenem, výskok a v letu vrhl svou zbraní po čarodějnických nohách. Stihla udělat jen malý posun chodidlem, těsně do mezery mezi zuby trojzubce, který se zabodl do písku. Wookie přistál, rukou chytl ratiště v půlce a bleskem pohul rukou kupředu.
Konec ratiště trčící vzhurů udeřl Magri’hal do čela a ta se dnes již potřetí složila k zemi, ruce nohy rozhozené všemi směry. Tentokrát už ale nevstávala. Před očima se ji točila hvězdičky, něco chraptěla a ke krvácejícímu nosu se přidalo i čelo. Chvíli ještě stál, připravený na nějakou nekalost, ale když si byl jistý, že čaroděnice se už nezvedne, vydechl si a zvedl hlavu vzhůru.
Diváci bouřili, modré stuhy a mávátka vířili vzduchem a mnohé dopadaly do písku arény.
„Co říkáte, vážení? Nebylo to úžasné, plné zvratů? Jaký rozsudek vyřknete nad nebohou čarodějnicí z Dathomiru?“ přes masu výkřiků nebylo rozumět, ale podle emocí wookie vnímal, že větší část publika chce víc krve. Jak nějací pohani chtěli svátek Modrého slunce oslavit obětí. „Dokonči, cos začal, Nemo!“ vyzval moderátor chlupáče a ten sklonil hlavu a ještě jednou si prohlédl čarodějnici.
Ležela nehnutě, prskala krev a propalovala ho pohledem. Přišel k ní blíž, sehl se, něžně ji pohladil palcem po tváři. Na palci ulpěla červená barva z jejího válečného malování.
[„Nesahaj na ma a udělej to!“] procedila skrz zuby a sprška krvavých slin přistála na chlupáčově sežehlé tváři. Nerozuměl ji ani slovo, ale tak nějak se dovtípil, co se mu snažila říct. Moderátor něco asi říkal, ale nevnímal ho. Vstal zakroutil nesouhlasně hlavou.
„Ne.“
Najednou někdo ve VIP sekci vstal. Měl na sobě mandalorianskou zbroj bez jetpacku, přehoupl se přes okraj a skočil dolů. Bylo to nějakých patnáct metrů, normální člověk by to nedal. Přistál dole, písek v místě dopadu vystřelil všemi směry a muž se vydal směrem k dvěma gladiátorům.
„Neuvěřitelný souboj, snad nám nevzplanula láska mezi zvířetem a divoženkou,“ smál se Lerosh a ukazoval rukou vedle sebe, kde vstala žena s plamenými vlasy rozdávající úsměvy všemi směry. „ačkoliv naše zvíře nemá sluchu Vaším prosbám, náš ctění host, Lady Algernnon de Bray, má. Poslala svého osobního strážce, aby ukojil Vaší touhu!“
Chlouppek při zaslechnutí toho jména nevěřícně zvedl hlavu. Cože? Sledoval tu šmouhu na, ze které cítil víc temné strany, než z Magri’hal a kohokoliv, koho zatím v životě potkal. Začínalo mu rudnout před očima.
Mandalorian došel na nějakých patnáct metrů a vytasil světelný meč. Chlouppek si přitáhl meč, který patřil čarodějnici.
„Jdi mi z cesty!“ zařval na mandaloriana.
„Ani se nehnu,“ dostal v odpovědi a místo dalších zbytečných řečí se proti sobě rozeběhli. Mandalorian měl delší čepel, ale Chlouppek zase delší ruku, takže nikdo nebyl ve výhodě. Mandalorian útočil ze všech stran a Chlouppek bez vykrývání, které by nemělo valný smysl úkroky a úskoky unikal plasmové čepeli a hledal skulinu, kterou by mohl využít ve svůj prospěch. Úskok, špička meče trefila levé stehno, poddřep, pirueta, meč se propálil částí tkáně na levém boku. Chlouppek byl mimo, nevnímal bolest, nebo jen vzdáleně a byl plně soustředěn a spoléhal na Sílu, která mu pomáhala. Odhalil chybu, zaútočil, ale byla to jen provokace, mandalorian nastavil svůj meč a Chlouppkova čepel se rozpůlila o tu plasmovou a měl co dělat, aby přes ni nepřepadl tělem taky. Pomohl si Silovým odražením, kterým mandaloriana odfoukl asi deset metrů od sebe. Ten se v rychlosti oklepal a Silou posíleným skokem se chtěl přesunout zpět.
Na letící cíl vyslal salvu blesků, kterých většinu vykryl čepelí meče, ale i tak ho sestřelily a on dopadl na zem. Ze zbroje se mu kouřilo, klečel na jednom koleně a očividně vydejchával.
Chlouppek byl bezezbraně, vydejchával také a přemýšlel, jak toho otravného mandaloriana zabije. Najednou se opět zvedla písečná vlna, která chlupáče spláchla. Během vteřiny u něj byl mandalorian a začal s útoky, kterým se wookiee jen tak tak vyhýbal.
Následoval horizontální sek.
Na sklonění se byl moc velký, na výskok nebyl dost blbej, tak udělal krok k mandalorianovi, chytl mu ruce s mečem a třisknul s ním přes rameno o zem. Než se čepel vypnula upravila Chlouppkovi porost na pravé noze, ale teď světelňák ležel pár kroků od mandaloriana, kterému po dopadu sletěla helma a který se snažil rozdejchat vyražený dech.
Chlupáč ho ale chytl Silou pod krkem, vytáhl do vzduchu a asi hodlal udělal krátký proces, když se na něj pořádně podíval a před očima mu problikla fotka, kterou mu před rokem poslala Jess v té zprávě, na kterou neodpověděl. Na fotce byla štěstím zářící rudovláska a vedle ní usmívající se kluk. Její kluk. S ksichtem tohodle paka. Jak jen se jmenoval?
„Johane! Ty blbče!“
„Jsem Jessie, vopičáku!“ na to, že ho stále škrtil byl docela drzej.
„Ty mě neznáš, ale já tebe jo.“
„Ty kecy si vezmeš do hrobu.“
„Ty idiote, já jsem Jessici táta!“ jak uslyšel její jméno, začal s sebou házet a nepřipraveného ho udeřil Silovým pěstím. Dopadl na zem a chytl se za hrdlo.
„Chlouppek?“
„Jo, Nemo bylo jen umělecký jméno.“
„Ale já tě mám zabít!“
„Já zabiju tebe za to, že seš s ní! A jí zabiju taky!“ píchl prstem směrem k temné auře.
„Co je ti po ní!“
„Málem mi zabila dítě!“
„Hovno!“
„Ty z ní necítíš tu temnotu? Seš snad úplnej retard?“
„Já…“ zaváhal. Chlouppek k němu došel a položil mu ukazovák s prostředníkem na spánek. Silový přenost vzpomínek nedělal často, nebylo to nic moc příjemného, člověk se odhaloval tomu, koho používal jako přijímač a ten, pokud by chtěl a byl šikovný, se mohl projít po odesilatelově mysli. Teď to ale považoval za důležité.
V okamžiku, Jessie jakoby prožil a byl u rozhovoru Chlouppka s Champbaccou, který mu převyprávěl celou anabázi na Oxirf'lanieru a zkroušeně popisoval, čím si Jess prošla a co všechno tam Algernnon provedla.
Zmateně zamrkal a podíval se na wookie, uběhla ani ne vteřina
„Musíš utéct.“
„Nejdřív ji zabiju.“
„Je těhotná.“
„To… je mi jedno.“
Rozeběhl se k trojzubci, vytrhl ho z písku, napřáhl se a poslal ho do hlavní tribuny. Obecenstvo vyděšeně vydechlo, zbraň opsala mírný oblouk a než se stihla zapíchnout do samozvané lady ze Sithu, stihla ta ženština chytnout Leroshe a stáhnout ho před sebe.
Tojzubec jím projel jako máslem, krvavé zuby mu vyjely zády a těměř se zabodli i do Algernnon.
„Zabijte ho!“ vyjekla a na ochozy začaly vybíhat ozbrojené jednotky, které ale kvůli přeplněnosti tribun neměli vůbec jednoduchou cestu dostat se k okraji, aby mohli začít pálit.
Ekir se zatím snažil stát neviditelným a vypařil se pryč a začal pelášit ke své lodi.
Chlupáč si přitáhl druhou čarodějnou čepel a už se chtěl rozběhnout, vyskočit, přistát vysoko na zdi pod hlavní tribunou, došplhat tam a vykuchat tu děvku, ale Jessie mu zastoupil cestu s aktivovaným mečem v ruce.
„Uteč!“ mávnutí rukou bylo sotva viditelné a navzdory intenzivnímu výcviku Baran Do, které ho proti tomu školilo, teď selhal.
„Uteču,“ přikývl a rozhlédl se. Začaly létat první blasterové výstřely, které Jessie sveřepě odrážel. Bránil tak chabě ozbrojeného chlupáče a ukazoval mu vrata, kterými se měl vydat k útěku.
„Tak běž!“ zařval na něj netrpělivě a málem se plácl do čela, když se jen pro kontrolu otočil a spatřil, jak si chlupáč hází přes rameno stále vyřízenou Magri’hal, která štěbetá tím svým jazykem jistě nějaké ošklivé nadávky. „Ty ses snad zbláznil?!“
„Už jdu!“ odvětil mu a s mečem v ruce, čarodějnicí na rameni a ovlivněnou myslí se dostal až ke vratům, kterými do arény vešla cácorka na jeho chrbatu.
Minul několik droidů, kteří mu nevěnovali pozornost a proběhl dřevěnými dveřmi, za kterými se vyskytovala dlouhá chodba s mnoha odbočkami, které byli plné pomocného personálu, který se staral a bezproblémový chod arény. Ti všichni se na něj vydešeně podívali a čekali, že je tu všechny zamorduje, ale když viděli, že prostě běží dál a nevšímá si jich, nikoho z nich ani nenapadlo mu bránit.
***
Vizír Ekir už startoval svou milou lodičku, mrzelo ho, že nezůstal na afterparty, ale život mu byl milejší a stejně měl blbý pocit, že nechal doma zapnutý sporák. A navíc, kdo ví, jak by se to tam vyvrbilo? Beztak měly ty konkubíny blechy.
Odlepil se od země a bez čekání na povolení letové věže vystřelil vzhůru k nebesům. Ušima zaznamenal tichý švist, ale než stihl otočit hlavou, něco ho za ní chytlo, vytáhlo z křesla a hodilo o zeď.
Hyperprostor působil uklidňujícím dojmem. Kočičák byl v cele, šokový obojek, který tu musel Chlouppek půl roku nosit měl na krku a jestli něco chtěl či říkal bylo neznámo, protože mu chlupáč nevěnoval žádnou pozornost.
Kurz byl nastavený na Malastare, loď klidně letěla, motory předly a Chlouppek byl na ošetřovně s Magri’hal.
[„Jestli sa ma znova dotkneš, zabiju ťa,“] syčela, zatímco ležela v lůžku. Sledovala ho ostražitě, jak chodí po místnosti a něco hledá.
„Říkalas něco?“vytáhl hlavu ze skříňky a v ruce držel lahvičku s dezinfekcí. Zamžoural ji na etiketu a po chvilce odšrouboval víčko a bez okolků ji do sebe otočil. První doušek alkoholu po půl roce.
„Aaaa,“ zatřepal hlavou při té síle a promnul si prsty a třetím zahřál dlaně. „Ukaž mi to čelo.“ Čarodějka chtěla něco namítnout, ale po úderu bucklerem a celkovému vypětí měla těžký otřes mozku, nejspíš i otok, a tak byla schopná už jen koulet zle očima.
Chlupáč ji položil dlaně na hlavu, zavřel oči, chytl se rytmu jejího dechu a zpod rukou se mu začala odvíjet namodralá mlha. Léčit pomocí Síly bylo něco, s její pomocí už taky párkrát odrodil a čarodějčin zkřivený škleb roztál v přihlouplý úsměv a viděl na ni, jak ztažené svaly povolují a uvolňují se. Nejspíš se uvolnila až moc, když z ní vyklouzly jeden pšouk, ale dělal jakoby nic neslyšel a soustředil se dál na odbourání otoku a vybičování tkání k regeneraci. Bylo mu jedno, že byla vesktze prolezlá temnou stranou. Podle toho, co slyšel, byl Dathomir prolezlý celý a těžko říct, jestli to, že užívala temnou stranu z ní dělalo o něco horší bytost, než byl třeba Chlouppek.
[„Čo to se mnou robíš?“] hlesla a jednou rukou ho chytla za zápěstí.
„Čáry máry pod kočáry,“ nenechal se vytrhnout z toho, co dělal. „I když si to moc nezasloužíš.“
[„Ako vieš čo sem ti povedala?“]
„Nerozumím slovo od slova, ale vím, co se mi snažíš říct.“
[„Magia… Prečo si ma nezamordoval?“]
„Vyhrál jsem, nepotřeboval jsem tě zabít. Navíc by tě byla škoda. Seš sice šereda,“ vykryl úder na solar, „ale máš hezkej zadek a to jak si umíš hrát s ohněm…“ uznale pokýval hlavou.
[„Priznaj sa, Lubim sa ti,“] zhmotnila v ruce vysoký plamen, jehož žár byl příjemný. Vejtaha.
„Hele, aby sis tolik nefandila,“ odtáhl ruce, modrá mlha se vytratila během dvou mrknutí. Ve vzduchu stikl imaginární kouli, zavřel oči a uprostřed té koule začalo jiskřit. Po asi třech vteřinách tam vzplál malý plamínek.
[„No neohromil si ma,“] uchechtla se. Nějak moc drzá, že ji vzal s sebou a ujistil se, že kvůli jejich souboji neumře v nejbližších letech na mrtvici.
„V životě jsem to nedělal, tak si škubni. Já umím metat blesky, to je vyšší technika. Zhmotnit oheň pak není tak těžký. Jasně, tak jako ty, na to bych se potřeboval zaměřit, dlouho trénovat, experimentovat… nebo mít učitele,“ hodil po ní okem, jestli se jako chytne.
[„Nikdy,“] trucovitě stiskla rty a propíchla ho pohledem. Pokrčil rameny, zvedl se a dopil dezinfekci.
Teplá voda ze sprchy mu dopadala na ramena a stékala po srsti až dolů, kde se vlévala do odpadu. Společně s ní odtékal i písek a prach, který nabral v aréně a který mizel v nenávratnu.
Stál tam opřený, ruce přiložené na zraněních utržených Jessiem a stejně jako předtím léčil Magri’hal, snažil se dát dohormady sebe. Ne, nefungovalo to tak, že až skončí, bude jakoby se mu nikdy nic nestalo. To vůbec.
Měl v sobě rýhy mrtvé, spálené tkáně. Pod náporem léčivé Síly se tato tkáň odlupovala a živé, pulsující buňky přemlouval k tomu, aby začali s dorůstáním, srůstáním. Dával jim energii, aby s tím mohly započnout co nejrychleji, aby z ran nekrvácelo a co nejméně to bolelo.
Po sprše se pak bude muset vrátit na ošetřovnu, překrýt rány obvazy a vydržet aspoň tři dny, než bude v pořádku.
Měl zvláštní pocit v žaludku, někdo citlivější by řekl, že je mu špatně.
Byl svobodný. Hned jak se stal novým kapitánem lodi, tak poslal zprávu na privátním kanále, která měla dorazit Champiemu. Zmínil se v ní, že je venku, ačkoliv se nezmíil venku z čeho, a že musí co nejdřív vidět Jess.
Na odpověď zatím čekal. Doufal. Přál si.
V Síle necítil žádné hlouposti, troufal si říct, že kdyby se něco stalo, pocítil by to.
Zaslechl klapnutí dveří. Přes průhledné dveře sprchového koutu spatřil čarodějnici, jak se na něj dívá.
Otevřel dveře a mávl na ní
„Pojď vejdem se sem oba.“
[„Oh, to sa mi len zda.“]
„Já nekoušu.“
[„Já sa-.“]
„Nemyješ, všiml jsem si, jaká seš špindíra.“
[„Na Dathomire není moc čiste vody…“]
„Nesoudím tě,“ pokrčil rameny a otočil se zády, aby mu voda dopadala do obličeje. Šplouchnutí vody, dveře se zavřely a když se otočil, stála tam, dívala se na něj a v očích viděl její vnitřní dilema. Skoro lhal, že se tam oba vejdou, protože se tam skoro nevešli. Díval se jí do očí, ona jemu a rukama mu začala lovit v rozkroku.
„Umyj se a neblbni,“ zakroutil hlavou, ale nijak ji v tom nebránil. „nebude to žádná hitparáda, neměl jsme ženskou ani nepamatuju a jestli máš pocit, že mi něco dlužíš a tímhle mi to chceš splatit, tak na to kašli.“
[„U nas takto chalanum za zachranu ďakujem.“]
„Ti borci tě měli zachránit před tím, aby tě vzali z Dathomiru.“
[„Šla som… dobrovolně. Matka uzavrola smlouvu s Hrabětom. Mnoho sester propůjčilo své schopnosti Kofederaci. Já som bola pridelena do sluzeb Algernnon de Bray. Služila som ji, zabijala pro ňu. Ále začiala na ma žiarlit a poslala ma do arény. Dufala, že ma zabiješ. Ale tys nezabil. Tys len vyhrál. A když jsi utiekal, vzal si ma sebou.“]
„Doprdele,“ protočili se mu panenky a nedokázal z hlavy dostat ten její spokojený úsměv s rozmazaným čeveným malováním po obličeji.
Když se vrátil zpět na zem, stále se usmívala a vychutnávala si jeho rozpaky. „Ehm, no… to nestojí za řeč. Díky… ale asi by sis to měla umejt dřív, než to zaschne. Strašně blbě se to pak odrbává.“ Protáhl se kolem ní, aby si vyměnili místa.
„Kolik ti vlastně je?“
[„Podle vašich let asi 30.“]
„Zas taková šereda nejsi.“
[„Ďakujem pekně.“]
„Seš docela kost… kdyby něco, budu na ošetřovně,“ zmizel a slyšel jen, jak se čarodějnice za ním chechtá.
Byla kost, kterou Chlouppek na ošetřovně požužlal, nohy ji namasíroval a celkově si těch několik hodin v hyperprostoru užili. Čarování s ohněm mu sice neukázala, ale když vystupoval na Malastere, výslovně mu poděkovala, k těm mnoha poděkováním během cesty a vlepila mu hudlana. Jen ji varoval, ať se raději neukazuje moc doma, páč kdo ví, co by se ji přihodilo. Než odletěla, vystrkala ještě ven Ekira, prý ať si s ním dělá co chce. Asi čekala, že ho zabije za ty měsíce v otroctví, ale wookie mu jen sundal obojek a kopnul ho do zadku, ať táhne. Jen zakroutila hlavou, poslala mu poslední letmý polibek a během okamžiku byla pryč.
Ještě chvíli se za ní zasněně díval, jak mizí v mracích a pak se otočil a vydal se na nejbližší republikové velitelství.
Na sobě měl svůj gladiátorský outfit, protože úplně nahý tam chodit nechtěl a koukali na něj docela překvapeně, když se představil jako seržant průzkumného oddílu Gama-88.
Posadili ho v hlavním lobby, než si ho prověřili a když jim systém skutečně vyplivnul jeho jméno, hned se kolem něj točili všichni, co tam byli.
Chtěli mu udělat kafe, poprosil o kakao s rumem a když mu ho přinesli, vyklopil jim vše, co se od jejich útěku z Hortovy kovadliny stalo.
Udal souřadnice pracovního tábora, ve kterém byl držen a informace, které zaslechl od různých pohlavárů za těch šest měsíců. Jen o Jessiem a Magri’hal pomlčel.
Výslech trval asi tři hodiny, donesli mu i grilovaná kutřecí křídla a dušovali se, že ho na Coruscantu čeká metál.
Odmávl to, že je to jako super a když už měli vše, co od něj chtěli, rozloučil se a vydal se do hospody. Dongovo doupě byl hard rockový klub, kde byl jediný cizinec, ale jakmile řekl, že žere Ding Dong Dugs, byli s ním všichni strašní kamarádi. Dal si jedno osmi pivo a zkontroloval na terminále, jestli se mu už neozval Champie.
Zatím bez odpovědi.
Povzdechl si a pak jakoby zaslechl hlas svého zeleného bráchy. Otočil se a v místech, kde by byl seděl a díval se na něj s páskou přes jedno oko bylo prázdno.
Chudák B’li… kdyby měl tu možnost vyměnit si s ním místo, udělal by to. Bez mrknutí oka.
Uvědomil si, že o smrti jejího syna už ví určitě i jeho máma. Ta věčně nabroušená rodianská babča, která nesnášela cizáky a teplouše. Ženská, která když Chlouppka poznala a zjistila, že B’limu pomohl se závislosti na drogách a že chlupáč nemá vlastní mámu, mu začala říkat synu. Musel se za ní zaletět podívat. Říct ji to osobně…
Terminál zablikal a v něm přijatá zpráva od Champieho.
Dychtivě ji rozklikl a začetl se.
Champie neskrýval radost, prý už se po něm nějakou dobu shánějí. Všichni jsou v pořádku a za čtyři dny dají sraz v Trojlístku. Demonbacca mu zaslal odpověď, že tam bude a ještě dlouho se mu nedařilo smáznout z tváře úsměv.
Chytl nejbližší spoj na Rodii, po cestě si pročítal, jak se republice vede a čím víc se toho dozvídal, tím víc si říkal, že toho už nechce být součástí. Protože kdyby zůstal, musel by se snad přidat ke Konfederaci, či co. Trochu si posteskl, že jako gladiátor měl aspoň klid a nemusel se zaobírat těmito starostmi, ale víc než politika ho s každým světelným rokem blíž k Rodii tížilo to, jak se setká s jeho zelenou mamá.
***
Zaklepal na dveře domu, ve kterém strávil mnoho oslav a ve kterém se mnoho navařil a naučil z rodianské kuchyně. Zaklepal ještě jednou, když tam už notnou chvíli stál a uvnitř se nic nedělo. Hrklo v něm, že snad ji smrt syna neposala k pánu též.
[„Lumpe,“] ozvalo se za jeho zády. Pohybovala se tak tiše, že vůbec netušil, že se přiblížila.
„Mamá,“ odpověděl, ale skoro se to zaseklo v hrdle přes velký knedlík, který se mu v něm udělal poté, co ji spatřil. Byla menší, vrásčitější, než si ji pamatoval. Přišourala se k němu o holi a dloubla ho s ní do kolene, ať se sehne. Klekl si k ní, aby ji hleděl do očí. Nevěděl, co mu řekne, zda-li výčitku, obvinění. Objala ho.
Objal ji i on.
[„Myslela jsem, že jsem přišla o Vás o oba,“] rozvzlykala se a třásla se v jeho náruči.
„Nepřišla,“ hlesl a ani on se neubránil slzám…
[„Jestli se připleteš do nějaké lumpárny, tak si mě nepřej!“] hrozila mu prstem, když šli ze hřbitova, na kterém byl B’li pohřben. Měl hezký hrob. Musí mu vyřezat nějaký hezký totem a přivést ho sem. Cítil se lehčí, tyhle dva dny měli očistný účinek. Potřeboval si potruchlit. Bylo mu lépe. I Mamá se víc usmívala, jak jen to jde, když přijdete o syna. Naštěstí měla ještě dvě dcery, takže nezůstala úplně sama.
„Neboj, mamá.“
[„To bych tě musela přiletět vytahat za uši! Máte vy vopice vůbec uši, za které se dá tahat?“]
„Máme,“ přikývl.
[„Myslím to vážně, mladíku,“] bylo to vtipné, protože byl skoro stejně starý, jako ona. [„Drž se dál od problémů. Nechci přijít o dalšího syna.“]
„Neboj, mamá.“
[„Žádné neboj mamá, drž se od problémů dál. Věnuj se Jessice a běda ti, jestli se ji něco stane. To bych nepřežila!“]
„To bych nepřežil.“
[„O to bych se postarala!“]
„Nepotřebuješ doma ještě s něčím pomoct? Musím dnes odletět.“
[„Potřebovala bych nové schodiště a střechu...“]
„Slibuju, že se tu za nedlouhou ukážu a podívám se na to.“
[„Tak jo. Nerada bych za to pladila vydřidušským řemeslníkům. To bych raději zdechla, než jim dát kredit!“]
„Já vim, mamá,“ doprovodil ji domů, rozloučili se, dostal na cestu larvovou tlačenku a půlku bábovky a vydal se na Chandrilu do Trojlístku.
-
Woallc učit nezačal, ne že by to někoho překvapovalo.
O to vydatněji ale slintal, křičel ze spaní a měl deprese, což vzhledem k jeho pobytu u Algernnon de Bray taky nikoho nepřekvapovalo. Vlastně se zdálo, že dopadl až podezřele dobře, ačkoliv o tom, co se stane někdy během následujících devíti měsíců, jsme samozřejmě neměli ani tušení. A díky všem bohům za to, protože to bychom se smíchy asi potrhali.
Lacien se v akademii zabydlel až překvapivě snadno. Jako správný kočičák většinu dne spal nebo nás ignoroval, ve zbytku si buď hrál s laserem nebo se činil jako velmi efektivní údržbář ústředního topení a dalších systémů, které už to dost potřebovaly. Mia se tu neukázala už pěkně dlouho, opravy Venatoru ji zjevně zaměstnávaly dnem i nocí, Neva na to tak nějak sral a nikdo jiný se neodvážil sáhnout ani na ventily.
Život na Miu Leptonis se uklidnil a místy byl skoro až nudný, když nepočítáme občasné záchvaty mistra Denyzze.
Jessica se Simbaccou cestovali po galaxii, vykrádali jednu sithskou hrobku za druhou a zdálo se, že si náramně rozumí. Zakázal jsem mu konstrukci světelné tyče a nakázal nosit boty, což přijal s různou měrou odhodlání. Meč si sice definitivně nechal jen s jednou čepelí, ale bojoval s ním tak nějak retardovaně a boty utopil při druhé misi na Taris.
Hlad ho taky ani v nejmenším nepřešel, kdyby to náhodou někoho zajímalo.
Rahm začal kromě kukuřice a některých dobrých věcí pěstovat taky rozličné doplňky stravy a moc se mu to dařilo. Po sklizni jsme byli tak doplnění, že mi nějak zmizely dva dny a fakt intenzivně doufám, že na mě za pár let zase někde nevybafne nějaké dítě.
Fosh objevila na dně našeho jezera Archu plnou Selkathů, kteří sem před spoustou tisíc let přiletěli kolonizovat a moc se jim to nepovedlo. Jejich malá společnost se zjevně zachránila před nějakou hroznou katastrofou, ale z náboženských důvodů chtěli zůstat v utajení a nevynalezli nic sofistikovanějšího než paličku na maso, takže je šmejdící Nautolanka dost překvapila. Vyměnili jsme si recepty na chaluhový boršč a slíbili jim, že je rozhodně nikomu nenaprášíme, pokud nám přestanou kousat do studentů, a bylo dobře.
Nina... pořád žila, alespoň myslím.
Taky se začaly šířit nějaké zvěsti, že snad máme nového kuchaře, ale podle všeho to byl jenom jeden z nesčetných Vojtových šprýmů. Ten malý mizera udržoval neustále všechny ve střehu, což bylo fajn, a občas jsme se solidně zasmáli. Občas jsme ho chtěli zabít, ale to je riziko povolání, že?
Sagwen se pilně učila, o čemž ale asi nikdo nepochybuje. Chodila na všechny přednášky a kurzy, a to včetně Yariina vyšívání, a pár jich dokonce vedla. Ne že by jí na ně někdo chodil, ale to ji ani v nejmenším nezastavilo, což jsem oceňoval víc než dobře vypracované úkoly z deskriptivní geometrie.
Yussi začal sepisovat paměti a občas jsme si zacvičili v centrální jeskyni. Děcka obvykle nadšeně přihlížela a sem tam se uzavíraly sázky, ale oko trochu zkušenějšího šermíře by jasně poznalo, že mě děda občas nechává vyhrát, aby to nebylo tak jednotvárné. Mizera šedivý.
Nutno mu ale přiznat k dobru, že Lempix už teď zvládá držet světelný meč tak, aby si neusekal končetiny, což je víc, než jsem kdy doufal. Hmyzákovy ruce se totiž ukázaly být pokladem ještě větším, než jsem tušil, a Jessica po jeho terapiích vypadala viditelně lépe. Tedy ne že bych si toho všiml, ale upozornila mě na to Joyce, které se to podle svědectví některých zlých jazyků líbilo možná až moc. Jazyků, hehe.
Šedý Šum byl pořád mezi námi, ač jsem ho několikrát málem vypral, když mi spal v ponožce, a pořád mluvil jako retard. Sem tam se s dětmi snažil nahlédnout do budoucnosti, ale kvantová díra mu údajně většinu výhledu skryla a zbytek nestál za zmínku, protože veselá štika vždycky podojí víc než bláťulák z Umgulu. Nebo tak něco.
Valla se usadila ve městě. Dostaly se ke mně nějaké drby, že si nabrnkla jisté aristokrata lomeno anarchistu, se kterým ve dne tančila a v noci vařila napalm, ale úzkostlivě to popírala a hlavně se dost často vracela do enklávy, takže to asi nebylo nic vážného.
A Cae jsme nakonec našli, i když nám chvíli trvalo zjistit, že vlastně chybí. Ukázalo se, že jí Šedý Šum nařídil strávit týden v odloučení od ostatních, aby zjistila, proč kámen není voda, ale moc to nevysvětlovalo, proč nám o tom neřekl a ještě se tvářil, že pomáhá hledat. Senilita je ta lepší odpověď.
Prostě šlo všechno jako na drátkách, Zelený lampion prosperoval, houbový speciál dozrával, lihovary na Chrchlu plodily litry kvalitní žížalovice a nějaká válka nám mohla být naprosto ukradená.
No a pak se ozval Chlouppek a oznámil mi, že jestli chci vědět, kde že se to toulal, musíme zajít na jedno.
Trvalo to něco mezi týdnem a dvěma měsíci, procestovali jsme třetinu galaxie a vypili půlku, načež jsem se vrátil s kocovinou století a odporem k rostlinnému oleji.
Když mi pak do ředitelny strčil hlavu Peelo s tím, že mi musí něco ukázat, bylo mi jasné, že tahle kapitola dějin je úspěšně za námi a ani Woallc, hulákající ze své cely něco o miláčkovi, na tom nic nezmění.